načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Minutové soudničky - Milan Ladko

Minutové soudničky

Elektronická kniha: Minutové soudničky
Autor:

Vytvořit kvalitní knihu jenom ze soudniček je v českých literárních kruzích věc nevídaná. A proto by se měla kniha Minutové soudničky od Milana Ladka náležitě ocenit. Drobná dílka: ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Ladislav Kocka
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 88
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vytvořit kvalitní knihu jenom ze soudniček je v českých literárních kruzích věc nevídaná. A proto by se měla kniha Minutové soudničky od Milana Ladka náležitě ocenit. Drobná dílka: Před hádkou schovejte nože, Zkrocení zlého muže, Havířský Old Shatterhand, Sny Robinsonů z dětského domova, Pes skoro baskervillský, Pohlavky za pití a další, přinášejí hladké a veselé čtení. Není to ovšem nic zázračného, vždyť psaní soudniček se Milan Ladko věnuje již deset let! Napsal jich doslova několik stovek, takže málokdo mu dnes může konkurovat. Kolekce jeho soudniček se stává humorným výletem do popraskaných duší našich současníků, ať již dětí či dospělých, kteří mají svá přání, touhy, vášně, city, myšlení, a přesto občas, díky svým vnitřním trhlinám, jednají mimo hranice toho standardního, tzv. normálního. Jsou tak přesvědčiví, až vám při jejich zpovědi poskočí srdce v hrudi, svoji pravdu dávkují po kapkách. Jsou prostě plní tak zvané hrabalovské člověčiny. Často s nimi nesouhlasíte, ale chápete je, a hlavně s nimi soucítíte.

Související tituly dle názvu:
Minutové hubování Minutové hubování
Nelson Gerald E.
Cena: 335 Kč
České soudničky aneb Copak je to platný České soudničky aneb Copak je to platný
Janáčková Jaroslava
Cena: 222 Kč
Pan Sanytr chce svůj tácek a další soudničky Pan Sanytr chce svůj tácek a další soudničky
Němec František
Cena: 138 Kč
Minutové příběhy z Bible Minutové příběhy z Bible
Pasquali Elena, Smeeová N.
Cena: 156 Kč
Minutové nesmysly Minutové nesmysly
Mello Anthony De
Cena: 194 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

„Chtěl bych toho litovat, ale nemůžu,

protože jsem to neudělal.“

odsouzený

„Nikdy se spáchaný trestný čin neposuzuje

přísněji pro pozdější okolnost.“

Orosius Paulus



ISBN 978-80-87622-10-0


Minutové

soudničky

Milan Ladko

mikropovídky


/6

Humorný výlet do popraskaných duší

Vytvořit kvalitní knihu jenom ze soudniček, je v českých literárních

kruzích věc nevídaná. A měla by se náležitě ocenit či oslavit. Bez

sáhodlouhého přesvědčování Vám mohu s čistým svědomím říct,

že Milanu Ladkovi se to podařilo, jak bych to řekl obrazně, v plné

nádheře. Není to ovšem nic zázračného, vždyť psaní soudniček se

věnuje již deset let! Napsal jich doslova několik stovek, takže

málokdo mu dnes může konkurovat.

Soudnička je žánr křehký, z novinářského pohledu, nechci zabíhat

do přílišného žurnalistického žargonu, jde o literární útvar na

pomezí fejetonu či povídky, má humornou či satirickou povahu, za

námět si bere skutečnou událost z praktického života inspirovanou

konkrétním jednáním ze soudní síně, nebo nějakou příhodu, jež se

dotýká porušování práva a zákonů.

Kolekce zde zveřejněných soudniček se stává humorným výletem

do popraskaných duší našich současníků, ať již dětí či dospělých,

kteří mají svá přání, touhy, vášně, city, myšlení, a přesto občas,

díky svým vnitřním trhlinám, jednají mimo hranice tohostandard

ního, tzv. normálního. Jsou tak přesvědčiví, až vám při jejichzpově

di poskočí srdce v hrudi, svoji pravdu dávkují po kapkách. Jsou

prostě plní, troufám si říct, hrabalovské člověčiny. Často s nimi

nesouhlasíme, ale chápeme je, a hlavně s nimi soucítíme.

K pozoruhodnostem uvedených soudniček patří pestrobarveně se

střídající prostředí, navštívíme školy, domácnosti, hospody či

restaurace, různé firmy a podniky, ovšem pro zajímavost, jedno

z nich se opakuje několikrát, často zde vystupují havíři. Nahléd

něte do jejich života pod i nad zemí.

Co je ještě ve sbírce jen ztěží uvěřitelné, vyplývá z toho, žepravid

la psaní soudniček jsou poměrně dost svazující, ovšem bezbřehá

fantazie Milana Ladka dokáže nemožné, každé dílko, nazvali jsme

je mikropovídkami, uchopuje a modeluje skutečnost jedinečným

a tvořivým způsobem.

Přeji Vám hladké a veselé čtení.

Milan Kalina, editor nakladatelsví, 03/2013


Chudák Máňa

„Nikdo to nechtěl správně pochopit,“ hněvá se Luboš. „A

přece to bylo tak jednoduché!“ Od firmy má povolenoparko

vat občas i tady doma před barákem, nemusí se svoudodáv

kou jezdit až do města. „Copak jsem ale v ten pátek mohl

tušit, že do pondělka onemocním?“ A tak se stalo...

„Onen lednový týden byl pro mě největším trestem v životě.

Z domova nebylo možné se hnout, myšlenky se soustředily jen

na to, co dělá moje Máňa. Až jsem s tím docela rozladil svoji

manželku. - Ty se z tý svý Máni jednou zblázníš, křičela.

Zachovával jsem vždy klid a hned se ptal, kolikpak je venku

stupňů, aby Máňa nenastydla. To se už žena naštvala. Víte, co

řekla? - Nastěhuj si ji do pokoje, když ti na ní tolik záleží! Ona

mě vůbec nepochopila, rozumíte? Vůbec. Nakonec se

rozbrečela. A tak jsem musel chvíli uklidňovat ji, pak zase sebe,

co jen s tou mou Máňou je.

Prášky jsem bral podle rady doktora, stejně - já se léčímrych

le, jako kočka. Konečně v pátek - doktor mě uznal. Samou

radostí, kdybych se nestyděl, vlepil bych mu pusu. Skákal jsem

blažený a myslel na svoji Máňu. Je pravda, že jsem to své

uzdravení šel nejdříve oslavit do vinárny. Po šesti deci čer

veného vína ještě zastavení v kulturáku, tam do mne spadly

dvě dvanáctky. Domů jsem přišel hezky pozdě. Až předvcho

dem jsem se ťukl do hlavy a hned utíkám za Máňou. - Ty můj

chudáčku, říkám jí, ty jsi asi pěkně zmrzlá. Potřebuješ zahřát.

Nastartovat nešla, zamrzla. Pustil jsem ji tedy z kopce přeszap

nutý klíček a kvalt. To víte, že chytla! Kdepak, na ni se mohu

vždycky spolehnout.

No a tak jsem se vydal do světa, vlastně jen na krajínek

města. Všechno klapalo, Máňa šlapala jako hodinky. Až při

zpáteční cestě, přímo pod viaduktem, měl jsem tam čtyřku,

no, na tom ledě to nešlo ubrzdit, tak jsem to napral dokan

7/


delábru... Co teď? Odkráčel jsem domů. Na policii jsemzaví

tal až ráno. Vysvětloval jsem, ale zbytečně. Měl jsem snahu

zahřát motor, povídám. Já vím, stačilo by třeba Máňu nechat

vypotit jen na místě. Ale, uznejte, to by nebylo Ono.

Soud mě nepotěšil. Vyklouzl jsem sice s podmínkou, ovšem

za volant si nesmím sednout dva roky. Firmě musím zaplatit

škodu. Co mě ale hodně mrzí, že Máňu dostal po opravě

Pepík. Ten se o ni tak hezky starat jako já určitě nebude.

Chudák Máňa.“

Trik paní Dáši

Křížovky luští Dáša k smrti ráda. Neodpustí si je ani při velkém

prádle. Bodejť, pere za mne přece automatická pračka, myslí

si. Tato luštěnka bude nejlepší, je pěkně velká, s tou sivyhra

ju, raduje se.

Písmenka se do chlívečků sypou jedna radost, vždyť má Dáša

praxi. Až teď trochu zaváhala - značka automatické pračky. Na

sedm? Aha, třeba to bude zrovna ta naše. No jasně - Zanussi.

Jen co dopsala, překvapilo ji ticho v koupelně. Rychle tam

běžela. Zmáčkla jeden knoflík, druhý, třetí... nic, pračkazůsta

la němá, hluchá, paličatá, a ošklivá! Dáša se vážně rozzlobila.

Má po hezkém odpoledni. Vztekle do automatu kopla.

Nezbylo ji nic jiného, než prádlo z nefungujícího stroje vyndat.

Způsobila přitom v koupelně menší potopu.

Po půlnoci se vrátila z koupelny utahaná zpět do kuchyně

ke křížovce. Musím se uklidnit, musím se uklidnit, opakovala

si stále dokola pro sebe. Hospodářská činnost, jejímž účelem

je zajistit úhradu škod. Chvíli dumala, pak do okének vepsala

- POJIŠTĚNÍ.

Vida - i křížovka může být k něčemu užitečná, zaradovala

se. Máme přece sdružené pojištění domácnosti. Ouha, pračku

/8


jsme zapomněli připojistit. Takže marná sláva, všechno

zaplatím z vlastní kapsy. To je ale smůla!

Důmyslný způsob řešení na čtyři... Hm, TRIK. Ano, chce to

trik, lest, úskok, podfuk. I na pojišťovnu. Řešení bylo

jednoduché. Hned následujícího dne Dáša pračku připojistila

a pozítří putovala do výrobního družstva, kde jí za příslušný

obolus prací přístroj opravili.

Pojišťovna tedy měla uhradit svůj díl a Dáša si radostí mnula

ruce a křížovkařila vesele dál. Ovšem následující slova v le

gendě křížovky ji moc nepotěšila. Rychle za sebou vystupovaly

výrazy - vyjít najevo, což znamená PROZRADIT SE, a druh

právní sankce čili TREST.

Nakonec mohla Dáša hovořit o štěstí. Díky amnestii bylo vůči

ní od trestního stíhání upuštěno.

9/


Diana

Diana! Jméno vonící dálkou, mořem, ba i exotikou. Osobám

s takovým jménem by měl být zakázán přístup do soudní síně,

vždyť už tím dochází k znesvěcení jeho božského světla. Ale

povídejme to té spravedlivé se zavázanýma očima, mečem

a váhami v rukách! Většinou na všechny dosáhne, pokudnej

sou nějak pořádně vysoko.

Chudák Diana! Ta měřila toliko sto šedesát centimetrů,

takže tu paní Spravedlivá čapla za pačesy ráz naráz. Apočíta

la! Diana neplnila školní docházku a neomluveně zameškala

dvě stě vyučovacích hodin. Nemesis se ale přece jenom

namáhala zbytečně, Diana jí vyklouzla díky své nezletilosti.

A tak museli na tapetu spravedlnosti nastoupit její rodiče.

„My že bychom ji vedli k zahálčivosti, příživnictví a kmorál

nímu úpadku? Co je to za nesmysl?!“ brání se matka Irena.

„K ničemu se nedoznáváme! Informace ze školy? To ano, to

přišlo. Pohovor na úřadě? Tam jsem také byla. Od té doby ale

Diana do školy řádně chodila! Přijali jsme k tomu opravdu

důrazná opatření. Buď já, nebo dcera, tedy její sestra, jsme ji

doprovázely před školu každý den. Do třídy jsme ji přímo

nevodily, protože se Diana bála, že se jí budou spolužáci smát

a ona by se musela stydět. Jinak jsme s Dianou žádnéprob

lémy neměli. Pokud měla volný čas, nikam nechodila, byla

doma a pomáhala sestře s dítětem nebo kuchyňskýmiprace

mi či poslouchala hudbu. Akorát dvakrát nám ji přivedlipoli

cajti, že ji chytli na ubytovně s ženatým chlapem. Napravili

jsme ji bitím.“

„Mě se na nic neptejte,“ rozčiluje se otec Leopold. „Já jedu

na tři směny, jsem rád, když se dovleču domů, mám toho plný

zuby. Za toho mužskýho ode mne dostala páskem. Občas

jsem jí nějakou tu preventivní facku semtam vrazil. To by mělo

stačit.“

/10


„Rodiče jsou omezení,“ tvrdí bohyně Diana. „Nechápou mě.

Tím, že čekali před školou do osmi hodin, si moc nepomohli.

Počkala jsem na chodbě a tradá. Mám radost, když můžu

vybočit z řady, prostě dělat něco úplně jiného než ostatní ty

ovce. A ti chlapi? Mám problémy s třídním kolektivem,učitel

ka mi závidí větší prsa, kluci se zase projevují tím, že mě tlučou

nebo píchají kružítkem, jsou to ještě hlupáci, puberťáci. Ten

muž mi řekl, že za všechno může pan Frojd a jeho libido. Jinak

jsme spolu nic neměli, scházeli jsme se venku a povídali si.

Hm, dvakrát mi dal pusu. Jak se jmenoval? Já nevím...“

Spolehnutí se pouze na tvrzení Diany, že do školy chodí,

vyneslo jejím rodičům Ireně a Leopoldovi trest odnětí svobody

v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na

jeden rok. Netvářili se spokojeně. Bručeli cosi o tom, že

šlapeme demokracii pořádně na krk.

Závodníci

Člověk může přijít k úrazu i na tom nejzdravějším místě. Já

bych mohl vyprávět!

Ordinační hodiny lékaře začínaly až od sedmi. První do

čekárny přiběhla trojice staršího věku dokonce už v pět hodin,

paní Kohoutková, Vaňková a pan Kutík. Zaujali místo u dveří

ordinace a pustili se do debaty.

Hubená Kohoutková přítomné převyšovala a překřičela.

„Vynechává mi žlučník... ani dorty jíst nemůžu... caraculum

carcarum. Každý den užívám spoustu léků v té žluté kra

bičce...“

Pichlavý hlas Vaňkové hned navazuje. „Copak vy?! Měchy

tají ledviny, koliky jedna za druhou, zázrak, že žiju... urologum

urale neurologium proporcium... to je, co?! Náš ředitel se diví,

jak může někdo s tak dlouhou nemocí chodit do práce.“

11/


„Kdepak, kdepak,“ protestuje tukem obalený Kutík. „Já

jsem teoreticky mrtvý... adreale dreale volare perpetum

polaris... no?!“

„A co vás bolí?“ ptám se s účastí.

Kutík po mně vrhne pohled břitvy. „To, to - nevím,“ jeho

obličej se rozpálí dočervena. „Nekritizujte, jo?! - A vůbec, co

je vám?“

„Nedomyká mi srdce.“

„Srdce...“ Trojice se přehlíživě rozesměje. „Na to se uždneska nechytáte, pane. Před pěti lety, to jo... ale dnes?! -Kdeak, nic, nic...“ Pokyvují hlavami a vyčítavě se na mě dívají,

jako by říkali: To jste také mohl onemocnět smrtelněji!

Čekárna zašuměla, lékař přichází! Všichni sedí v pozoru.

Růžolící MUDr. Mašek chodí mezi pacienty, s každým si

potřepe pravicí a ptá se: „Co vám schází, co schází vám, vám

schází co, vám co schází...“ Pak mizí v ordinaci. V té chvíli

tváře přítomných praskají ve švech.

A už se vyvolává. Kohoutková jde jako první, nese se jako

páv slunce, pomalu se vztyčenou hlavou. Po ní nastupuje

Kutík. Trojici uzavírá Vaňková. Právě Vaňková vyšla z ordinace

s tváří bolestně staženou do klubíčka.

„Operace?“ zeptám se jí soustrastně.

„Ne, ne, nic mi není. Ale příště, příště přijdu s trumfem...

slinivka, pane, slinivka je smrtelná... s tou vyhraju!“

Vím, že lidé se mají bavit nejen o Vánocích, a proto jsem

příště simulanty předběhl silnou srdeční příhodou, urval jsem

půl hodiny pozornosti MUDr. Maška. Tuto časovou protekci

však Kohoutková, Vaňková ani Kutík neunesli. Dodnesnemohu s čistým svědomím říct, kdo mi, jen co jsem vykročil zordinace, rozsekl hlavu francouzskými holemi. Toto tajemství

dostatečně jasně neodkryl ani vzdělaný soud. A proto trojice

výtečníků vyklouzla z oprátky spravedlnosti toliko s podmíněnými tresty.

/12


Nicméně, příště, příště budu opatrný i na tom nejzdravějším

místě.

Sbalil TO

Vladislav vynikal především smyslem pro pořádek, jak někde

něco viděl nemístně pohozeného, skočil po tom jako štika

a šup pod kabát. Jenže ne cokoli se pod tuto část jeho šatníku

vešlo, jak se říká - jednou si vzal příliš velké sousto. Já to vůbec

nemyslel zle, bránil se urputně. V andělské naivitě bychom mu

mohli i uvěřit. Spravedlnost však má oko řádně přísné.

Několik měsíců chodil kolem železných vrat a průtokového

ohřívače, které byly uloženy u stavební firmy, práskal vousama

a tvářil se mlsně. Lhůta k rozkoukání, respektive k uklizení pro

majitele minula a Vladislav sáhl k restriktivním opatřením:

Jelikož pracoval jako balič starého papíru ve Sběrných suro

13/


vinách, rozhodl se pro zmizení obou věcí. Pozval si řidiče od

nich a za pomoci mechanické ruky kousky naložili a Vladislav

je předal, prodal svému vedoucímu za pět tisíc korun. Tvrdil,

že jde o sběr z jeho rodinného domku.

Jak se už potom stává, všechno se začne shánět teprve

tehdy, až to potřebujeme. Doslovně to platilo i o rvaní si vlasů

ve stavební firmě. Zodpovědní tam proklínali celý svět i skoře

ny. Který ďábel to štípnul?! Vyptávali se všech zaměstnanců.

Ještěže někteří jsou podobně pozorní vůči cizím a cizímu jako

Vladislav. Za jejich pomoci putovali policisté i bez čuchacích

psů bezpečně k Vladislavovi. A započalo tradiční lámáníchle

ba.

Vladislav se hájil jediným spolehlivým argumentem: „Do

mníval jsem se, že jde o věci vyhozené.“ Mluvil sice pravdu,

ale to nic nezměnilo na jeho protizákonném jednání. Při

hlavním líčení vypovídal i jeden z těch Zodpovědných ze

stavební firmy, měl přece co vysvětlovat. A poměrně se mu to

zdařilo. Průtokový ohřívač měl být zabudován v kotelně

během letního provozu, ovšem aby bylo možné dostat jej do

objektu, musela se bourat zeď, a to chtělo svůj čas. Zařízení

uložili pod okna administrativní budovy proto, aby bylo stále

na očích, ostatně nikde jinde ani místo nebylo. Vzhledem k

jeho váze všichni předpokládali, že nehrozí odcizení. Zod

povědný přiznal, že situaci podcenili.

Za tuto přejícnost ze strany managementu stavební firmy

čekal Vladislava peněžitý trest, včetně náhrady škody, jež byla

odhadnuta na téměř patnáct tisíc korun. Bylo zřejmé, že

Vladislav nad tímto verdiktem neskákal radostí do stropu,

velice zatrpkl a prohlásil: „Jestli příště uvidím na ulici zlaté

telátko, nechám ho běžet.“

/14


Prokletá cigareta

„Jdu capovat,“ řekl Pepík parťákovi. To je okamžik, kdy si

v sledné chodbě pěkně sedne, vytáhne cigárko a zapálí si.

Přímo labužnicky vychutnává každičké vdechnutí. Až po

tomto nezbytném obřadu se pustí do další rachoty. Je to

prostě pro něj takový rituál.

Od doby, co na patře začal dělat štajgra Mašek, kterého

havířští kluci přezdívali „bazírák“ (to prý proto, že na

dodržování všech předpisů přísně trval), to bylo horší. Pepík

sice neznal cizí slovo „bazírovat“, ale Mašek ho už málem

dvakrát přistihl při kouření a vyhrožoval mu, že jestli hooprav

du jednou nachytá, nahlásí to naddůlnímu a Pepík poletí ze

šachty. Pepíka přímo bolestně rozčilovala jeho pověstná věta:

„Přestaň čvaňhat a zahoď to bago.“ Kamarádi se mu za to

i smáli.

Štajgr Mašek měl ještě jednu obdivuhodnou vlastnost -

dokázal se vždy objevit tam, kde ho nikdo nečekal, jako duch.

Dneska se však Pepík informoval, je prý ještě nahoře, takže

žádné nebezpečí nehrozí. Posadil se a v klidu si zapálil. Když

za sebou uslyšel: „Přestaň čvaňhat a zahoď to bago!“vypad

la mu cigareta z úst. Tělo štajgra Maška bylo tady. „Nahoře

u naddůlního si to hned po šichtě vyřídíme,“ řekl Mašek

nekompromisně. Bude zle, myslel si Pepík. Ke konci šichty se

mu ani k jámě nechtělo.

U naddůlního ani pořádně neposlouchal, jen mu v hlavě

létala jediná věta: „Přestaň čvaňhat a zahoď to bago.“Poku

ta ho trochu zamrzela, jak to ženě vysvětlí?!

Domů se vracel autem. Šlapal vztekle na pedál, ani sineu

vědomil, že překročil rychlost. Do prkýnka! Ze zatáčky se

vyřítilo auto a už byly v sobě. Pepík se celý rozklepal. Musel

vystoupit a zapálit si. Když uslyšel větu: „Přestaň čvaňhat

a zahoď to bago,“ zatmělo se mu před očima a už se neznal.

15/


Pepík je chlap jak se patří, ruce jako lopaty, ne zbytečně mu

říkají kovář.

Tak se Pepík dostal až k soudu. Naštěstí druhý řidič, pranic

nechápaje důvody jeho šíleného běsnění, utrpěl jen lehký

otřes mozku, zlomené žebro a přeraženou ruku. Nicméně -

bylo toho dost. Pepík se chránil docela prostě: „Za všecko

může ta prokletá cigareta!“

Před hádkou

schovejte nože

Lidé jsou příliš nervózní. Toto prosté konstatování bychom

snad dnes mohli přišpendlit každému z nás na tělo. Poměrně

dost často nám lidově řečeno vytečou nervy. A malér je hned

na světě!

Ze soudního spisu: Zita M. po požití alkoholických nápojů

a předchozí rozepři fyzicky napadla svého druha Ladislava K.

tak, že ho bodla kuchyňským nožem o délce čepele dvanáct

centimetrů do nadbřišku a způsobila mu zranění spočívající

v bodné ráně mezi devátým a desátým žebrem, které

neproniklo do tělní dutiny...

Zita M.: Cestou domů mi Láďa vytýkal předchozí způsobži

vota, včetně toho, že se stýkám se závadovými osobami.

Hádka se stupňovala. Její závěrečná fáze probíhala v kuchyni,

kde jsem připravovala večeři. Nejdřív jsem po něm hodila talíř,

potom, když ke mně přistoupil, nevím, co mě to napadlo,

nedovedu si to vysvětlit, asi mi praskly nervy, jsem ho ve

vzteku bodla. Vůbec se na tu chvíli nepamatuju. Připouštím,

ano, byla jsem rozrušená, ale určitě jsem bodnout nechtěla!

Podle mě to byla nešťastná náhoda. To, že byl nůž od krve,

jsem viděla až u vyšetřovatele při výslechu. Láďu znám řadu

/16


let, rok spolu žijeme jako druh a družka, soužití máme har

monické, mám ho ráda.

Ladislav K.: Už v práci jsem zjistil, že Zita není ve své kůži. Se

mnou se bavila jen tak tak, bouchala s nádobím v kuchyni,

oba pracujeme v jídelně, klepala s talíři, chodila jako lvice

v kleci. Řekl jsem jí, aby se podívala na sebe, jak vypadá, že si

nepřeju, aby se stýkala s takovými lidmi. Chtěla se napít,alko

hol jinak nepožívala, tak jsme zašli do restaurace U poutníka.

Hádat jsme se začali, až když jsme kráčeli domů. Zrovnakrá

jela chleba k večeři, když jsem k ní přistoupil, abych ji uklidnil,

položil jsem ji ruce na ramena a řekl jí, že toho radši necháme,

že si o tom popovídáme příští den. Přitom se podrážděně

prudce otočila doleva. Nůž opisoval dráhu půlkruhu a zastavil

se až ve mně. Bolest nedokážu popsat. Cítil jsem, že jsem

zraněný. Uviděl jsem krev, Zita z toho byla paf, já chvilku taky,

potom jsem v předklonu odpochodoval z bytu pro pomoc.

Můj osobní názor je takový, že mě úmyslně bodnout určitě

nechtěla, rána nebyla nijak mířená, prostě se otočila ke mně,

aby mi oponovala, v důsledku opilosti zapomněla, že má nůž

v ruce, ale udělala by to, i kdybych stál dále.

MUDr. Jaroslav V. (soudní znalec, odvětví soudní lékařství):

Zranění samo o sobě nemá vážný charakter, bez provedení

operace by si vyžádalo léčení po dobu deseti dnů. Chirurgický

zákrok však musel být proveden, aby se vyjasnila otázka

hloubky a závažnosti poranění, operace tedy měla diagnos

tický charakter. Kdyby ovšem osa zraňujícího nástrojesměřo

vala kolměji k povrchu těla, při stejné intenzitě útoku by nůž

pronikl do dutiny hrudní nebo břišní, zranění by bylo kvali

fikováno jako život ohrožující. Útok nebyl veden větší silou,

ani z většího nápřahu.

MUDr. Eva K. (soudní znalkyně, odvětví psychiatrie a sex

uologie): Pokládá se za klidnou, ale zejména pod vlivemalko

holu, stačí malé množství, dochází k podráždění, nesnese, aby

17/




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist