načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Minulost - Lee Child

Minulost

Elektronická kniha: Minulost
Autor: Lee Child

- Bývalý vojenský policista Jack Reacher má z Maine namířeno do San Diega, ale daleko nedojede. Poslední řidič, jehož si stopl, ho v New Hampshiru náhle vysadí na opuštěné silnici ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 323
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Iva Harrisová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 308. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
Téma: Elektronické knihy - Thrillery, napínavá četba
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5190-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bývalý vojenský policista Jack Reacher má z Maine namířeno do San Diega, ale daleko nedojede. Poslední řidič, jehož si stopl, ho v New Hampshiru náhle vysadí na opuštěné silnici uprostřed lesů. Reacher se při svém putování vždy řídil náhodou či intuicí a tentokrát na nejbližší křižovatce zabočí k městečku Laconia, kde se údajně narodil jeho otec. Alespoň se to tak v jejich rodině tradovalo. V Laconii se Reacher dozví, že tam nikdo toho jména nikdy nežil, a místní obyvatelé i policie mu dají jasně najevo, že není vítaný

Popis nakladatele

Bývalý vojenský policista Jack Reacher má z Maine namířeno do San Diega, ale daleko nedojede. Poslední řidič, jehož si stopl, ho v New Hampshiru náhle vysadí na opuštěné silnici uprostřed lesů. Reacher se při svém putování vždy řídil náhodou či intuicí a tentokrát na nejbližší křižovatce zabočí k městečku Laconia, kde se údajně narodil jeho otec. Alespoň se to tak v jejich rodině tradovalo.

V tutéž chvíli se nedaleko odtud porouchá auto dvěma mladým Kanaďanům, kteří jedou do New Yorku prodat svůj cenný majetek. Patty a Shorty skončí v osamělém motelu, jejž provozují čtyři muži. Ti jsou jim ochotní pomoci, ale mladé dvojici se zdá, že se proti nim všechno spiklo. V motelu není mobilní signál, pevná linka vypadává a slíbený automechanik stále nejede.

V Laconii se Reacher dozví, že tam nejspíš nikdo toho jména nikdy nežil, a místní obyvatelé i policie mu dají jasně najevo, že není vítaný. Takže Reacher musí odjet, přestože by chtěl zůstat, a Patty se Shortym musí zůstat, i když ze všeho nejvíc touží odjet…

 

Zařazeno v kategoriích
Lee Child - další tituly autora:
Odpočívej v pokoji Odpočívej v pokoji
 (e-book)
Nevracaj sa Nevracaj sa
 (e-book)
Jmenuji se Reacher Jmenuji se Reacher
 (e-book)
Půlnoční linka Půlnoční linka
Nejlepší britské krimipovídky Nejlepší britské krimipovídky
Minulost Minulost
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Minulost

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Lee Child

Minulost – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložila Iva Harrisová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2019

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2018 Lee Child

All rights reserved.

Z anglického originálu Past Tense

(First published by Bantam Press, London, Great Britain 2018)

přeložila © 2019 Iva Harrisová

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7595-190-8 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-759-5228-8 (ePUB)

ISBN 978-80-759-5229-5 (Mobi)

ISBN 978-80-759-5230-1 (PDF)


Věnováno památce

Johna Reginalda Granta, 1924–2016

Normana Stevena Shirena, 1925–2017

Audrey Grantové, 1926–2017



PRVNÍ KAPITOLA

J

ACK REACHER SE NECHAL ZAHŘÁT posledním letním sluncem

v malém městě na pobřeží Maine a pak se podobně jako ptáci na

obloze nad jeho hlavou vydal na dlouhou pouť na jih. Ale na rozdíl od

stěhovavého ptactva ne dolů po pobřeží. Ne přímo jako žluvy, strnadi, pěnice a kolibříci. Místo toho zvolil cestu napříč, na jihozápad, z pravého horního koutu země do spodního levého, třeba přes Syracuse, Cincinnati, St. Louis, Oklahomu, Albuquerque a dál až do San Diega. Které se na Reacherův vkus chlápka od armády trochu moc hemžilo válečným námořnictvem, ale jinak to bylo dobré místo, kde začít zimu.

Bude to velkolepá cesta, taková, jakou už celá léta nepodnikl.

Těšil se na ni.

Nedostal se daleko. Došel asi tak dva kilometry do vnitrozemí, dorazil na okresku a vystrčil palec. I s botami měřil skoro dva metry, byl mohutný, samá kost a svaly, ne příliš pohledný, nikdy dobře oblečený a obvykle malinko neupravený. Ne zrovna výhodné předpoklady. Většina řidičů jako vždy zpomalila, podívala se a pokračovala v jízdě. První auto ochotné dát mu šanci se vynořilo po čtyřiceti minutách. Byl to rok starý kombík Subaru řízený štíhlým mužem středního věku v nažehlených bavlněných kalhotách a čisťoučké khaki košili. Obléká ho manželka, pomyslel si Reacher. Muž měl snubní prsten. Ale pod kvalitní látkou se skrývalo tělo dělníka. Silný krk a velké červené klouby. Lehce překvapený a poněkud zdráhavý šéf čehosi, usoudil Reacher. Typ člověka, který začne tím, že kope díry na sloupky, a skončí jako majitel výrobny plotů.

Což se ukázalo jako správný odhad. Úvodní konverzace potvrdila, že začal úplně bez grešle jenom se starým truhlářským kladivem po otci

7


a skončil jako vlastník stavební firmy zodpovědný za čtyřicet pracovníků a naděje a sny slušné řádky zákazníků. Své vyprávění uzavřel malým pokrčením obličeje, částečně z yankeeovské skromnosti a částečně nefalšovaným údivem. Jako by chtěl říct, jak je tohle možné? Dává pozor na detaily, pomyslel si Reacher. Byl to velmi spořádaný muž, plný nápadů, všeléků, morálních zásad a nezlomných přesvědčení, k nimž patřil i názor, že na konci léta je lepší vyhnout se jak Route One, tak i dálnici I-95 a dostat se z Maine co nejrychleji, což znamenalo brzy a stranou po Route Two rovně na západ do New Hampshiru. Do místa jižně od Berlinu, kde znal spoustu vedlejších silnic, které je dovedou dolů do Bostonu rychleji než všechny ostatní. Kam měl stavitel namířeno na schůzku o kuchyňských pracovních deskách z mramoru. Reacherovi to vyhovovalo. Na Bostonu nebylo jako na výchozím bodu nic špatného. Vůbec nic. Odtamtud je to kousek do Syracuse. A pak se dá snadno dostat do Cincinnati, přes Rochester, Buffalo a Cleveland. Možná dokonce přes Akron v Ohiu. Reacher už byl na horších místech. Většinou když sloužil v armádě.

Do Bostonu nedojeli.

Muži zazvonil mobilní telefon, po zhruba padesáti minutách jízdy na jih po shora zmíněných vedlejších silnicích v New Hampshiru. Které byly přesně takové, jak avizoval. Reacher musel uznat, že mužův plán je výborný. Nic tam nejezdilo. Nebrzdily je zácpy. Krásně jim to odsýpalo, asi tak stovkou, bez nejmenších problémů. Dokud nezazvonil telefon. Byl napojený na rádio v autě a na displeji navigace se objevilo jméno s malinkou fotografií sloužící jako názorná pomůcka, v tomto případě muže s červeným obličejem, v ochranné přilbě a s psací podložkou v ruce. Nějaký předák na stavbě. Muž za volantem stiskl tlačítko a auto naplnil sykot telefonu, linul se ze všech reproduktorů jako při prostorovém ozvučení.

Muž za volantem oslovil sloupek předního skla a pravil: „Doufám, že jsou to dobré zprávy.“

Nebyly. Měly cosi společného s inspektorem z městského stavebního úřadu a kovovou komínovou vložkou nad krbem ve vstupní hale, která byla řádně izolovaná, přesně podle předpisů, až na to, že se to nedalo vizuálně dokázat bez stržení zdiva, které bylo tou dobou už tři podlaží vysoké, téměř hotové, a zedníci byli na příští týden objednaní na další zakázku, nebo bez vytrhání na objednávku zhotoveného obložení z ořechového dřeva v jídelně na druhé straně komínu nebo obložení z růžo

8

LEE CHILD


vého dřeva v šatně nahoře, což by bylo ještě komplikovanější, ale inspektor se nehodlal nechat odradit a chtěl se přesvědčit na vlastní oči.

Muž za volantem pohlédl na Reachera a zeptal se: „Který inspektor to je?“

Předák na telefonu odpověděl: „Ten nový.“

„Ví o tom, že dostane na Den díkůvzdání krocana?“

„Řekl jsem mu, že tady všichni stojíme na jedné straně.“

Muž za volantem pohlédl opět na Reachera, jako by žádal o povolení, nebo se omlouval, nebo dělal obojí, a pak se podíval zase dopředu a otázal se: „Nabídl jsi mu peníze?“

„Pět set. Nevzal si je.“

Potom zeslábl signál. Zvuk začal znít jako robot topící se v bazénu a vytratil se. Displej oznámil, že hledá.

Auto pokračovalo v jízdě.

Reacher se zeptal: „Proč chce někdo krb ve vstupní hale?“

Muž za volantem sdělil: „Působí pohostinně.“

„Já bych řekl, že z historického hlediska by měl působit odpudivě. Měl by odrazovat. Jako oheň zapálený v ústí jeskyně. Na obranu před dravci.“

„Musím se vrátit,“ řekl stavitel. „Je mi líto.“

Zpomalil a zastavil na krajnici. Nikde nikdo. Po vedlejších silnicích nic nejezdilo. Displej hlásil, že stále hledá signál.

„Budu vás tady muset vysadit,“ sdělil stavitel. „Nevadí vám to?“

„Žádný problém,“ opáčil Reacher. „Odvezl jste mě kus cesty. Za což mockrát děkuju.“

„Nemáte zač.“

„Komu patří ta šatna z růžového dřeva?“

„Tomu, pro koho to stavíme.“

„Vyřízněte do ní velkou díru a ukažte ji inspektorovi. Pak uveďte klientovi pět rozumných důvodů, proč potřebuje sejf ve zdi. Protože ho chce. Možná o tom ještě neví, ale chlap, který si přeje krb ve vstupní hale, si také přeje sejf v šatně v ložnici. Zcela určitě. Taková je lidská povaha. Vyděláte na tom. Můžete mu zaúčtovat hodiny na vyřezání díry.“

„Jste také podnikatel?“

„Byl jsem vojenský policista.“

Stavitel řekl: „Jéje!“

Reacher otevřel dveře, vystoupil, zavřel za sebou a poodešel dostatečně daleko, aby měl muž místo na otočení subaru, z krajnice na krajnici přes celou šířku vozovky, a pak aby se rozjel tam, odkud přijeli. Muž tohle

9

MINULOST


všechno udělal, s krátkým mávnutím, které si Reacher vyložil jako smutné přání hodně štěstí. Auto se potom stále víc a víc zmenšovalo v dálce a Reacher se otočil a pokračoval pěšky na jih, kam měl namířeno. Když to bylo možné, dával přednost pohybu dopředu. Silnice, po níž kráčel, byla dvouproudová, dostatečně široká, dobře udržovaná, občas se zatočila, zvedla a klesla zase dolů. Žádný problém pro moderní auto. Subaru uhánělo stovkou. Pořád však nic nejezdilo. Vůbec nic, ani jedním směrem. Naprosté ticho. Jen slabé šustění větru ve stromech a tiché bzučení horka stoupajícího z asfaltu.

Reacher pokračoval v chůzi. Silnice se po třech kilometrech otočila zlehka doleva a z pravé strany se k ní napojila silnice stejně velká i stejně vypadající. Nebyla to přímo odbočka. Spíš možnost volby. Klasická křižovatka ve tvaru Y. Otočte volantem doleva, nebo otočte volantem doprava. Vaše rozhodnutí. Obě možnosti mizely mezi stromy tak hustými, že místy vytvářely tunel.

Byla tam dopravní značka.

U šipky ukazující doleva stálo Portsmouth a u šipky ukazující doprava Laconia. Ale možnost napravo měla menší písmo a menší šipku, jako by se Laconia nerovnala důležitostí Portsmouthu. Pouhá vedlejší cesta, i když silnice byla stejně velká.

Laconia v New Hampshiru.

Jméno, které Reacher znal. Viděl ho na nejrůznějších historických rodinných papírech a čas od času ho zaslechl. Narodil se tam zesnulý otec a vyrůstal tam do té doby, než v sedmnácti utekl a dal se k námořní pěchotě. Tak zněla vágní rodinná legenda. Nehovořilo se v ní přesně o tom, před čím utekl. Nikdy se však nevrátil. Ani jedinkrát. Sám Reacher se narodil o víc než patnáct let později, když už byla Laconia mrtvý detail v dávné minulosti, vzdálená podobně jako dakotské teritorium, kde údajně žil a pracoval nějaký předek. Nikdo z rodiny ani do jednoho z těch míst nezavítal. Nepěstovaly se návštěvy. Prarodiče umřeli mladí a téměř se o nich nemluvilo. Údajně neexistovali žádné tety, strýcové, bratranci, sestřenice ani jiní vzdálení příbuzní. Což bylo statisticky nepravděpodobné a nabízelo se, že došlo k jakémusi rozkolu. Ale skutečné informace měl pouze otec a nikdo se je z něj nepokusil vytáhnout. O jistých věcech se v rodinách příslušníků námořní pěchoty nedebatuje. Reacherův bratr Joe byl mnohem později převelen jako kapitán v armádě na sever a říkal

10

LEE CHILD


cosi o tom, že se pokusí najít starou rodinnou usedlost, ale nikdy se k tomu nedostal. Reacher možná občas tvrdíval něco podobného. Ani on tam nikdy nezavítal.

Doleva, nebo doprava. Jeho rozhodnutí.

Portsmouth se víc nabízel. Má dálnice, auta a autobusy. Je to z něj kousek do Bostonu. Lákalo San Diego. Na severovýchodě se brzy ochladí.

Ale co znamená jeden den navíc?

Reacher udělal krok vpravo a vybral si silnici vedoucí do Laconie. V tutéž chvíli pozdního odpoledne o téměř padesát kilometrů dál směřovala po jiné vedlejší silnici na jih otlučená Honda Civic, řízená pětadvacetiletým mladíkem, který se jmenoval Shorty Fleck. Na sedadle vedle něj seděla pětadvacetiletá dívka, jež se jmenovala Patty Sundstromová. Chodili spolu a oba se narodili a vyrostli v Saint Leonardu, zastrčeném městečku v kanadském Novém Brunšviku. Skoro nic se tam nedělo. K největší události, kam lidská paměť sahá, došlo před deseti lety, když se v zatáčce převrátil náklaďák s dvaceti miliony včel. Místní plátek s hrdostí hlásal, že nehoda byla první svého druhu v Novém Brunšviku. Patty pracovala na pile. Byla vnučkou chlápka z Minnesoty, který proklouzl před polovinou století na sever, aby unikl před odvodem do Vietnamu. Shorty pěstoval brambory. Jeho rodina žila v Kanadě celou věčnost. A přestože to naznačovalo jeho jméno, nebyl obzvlášť malý. Kdysi možná jako dítě býval. Nyní se však považoval za muže, kterého by každý očitý svědek označil za průměrně vypadajícího.

Snažili se dostat bez zastavení ze Saint Leonardu do New Yorku. Což je podle jakýchkoliv měřítek náročná cesta. Měla však velkou výhodu. Vlastnili cosi, co chtěli v New Yorku prodat, a když ušetří za noc v hotelu, zvýší tím svůj výdělek. Trasu naplánovali dopředu, obloukem na západ po postranních silnicích, aby se vyhnuli letním rekreantům vracejícím se domů z pláží. Patty držela drsný prst na mapě a pátrala vepředu po odbočkách a značkách. Spočítali si na papíře, kolik budou potřebovat času, a usoudili, že se tenhle podnik dá uskutečnit. Až na to, že vyrazili později, než chtěli, částečně kvůli tomu, že hodně zmatkovali, ale hlavně proto, že se stárnoucí baterii hondy nelíbily nové štiplavé podzimní teploty vanoucí od ostrova Prince Eduarda. Kvůli zpoždění uvízli v dlouhé frontě na americké hranici a pak se začala honda přehřívat a museli ji dlouhou chvíli udržovat pod osmdesáti kilometry v hodině.

11

MINULOST


Byli unavení.

A měli hlad, žízeň, potřebovali na toaletu, cesta neprobíhala podle časového harmonogramu a dostávali se stále víc do skluzu. A začínali propadat zoufalství. Honda se zase přehřívala. Ručička se vyšplhala na červenou. Zpod kapoty se ozýval skřípavý zvuk. Možná měli málo oleje. Nedalo se to říct. Všechny kontrolky na přístrojové desce svítily bez přestání už posledního dva a půl roku.

Shorty se zeptal: „Co je před námi?“

Patty odpověděla: „Nic.“

Prst držela na klikaté červené čáře, která byla označená třímístným číslem a táhla se ze severu na jih nepravidelně zubatým tvarem vybarveným světle zelenou. Zalesněná oblast. Což odpovídalo tomu, co viděli z okénka. Obklopovaly je stromy, nehybné a temné, obtížené listy pozdního léta. Tu a tam ukazovala mapa drobné červené pavučinky připomínající žíly na nohách staré dámy, což byly patrně stezky, které někam vedly, ale ne do nějakého většího města. Ne někam, kde bude automechanik, obchod s mazacím olejem nebo vodou do chladiče. Nejvíc se nabízelo městečko třicet minut vepředu malinko na jihovýchodě se jménem vytištěným polotučným a ne úplně drobným písmem, což znamenalo, že tam musí být alespoň čerpací stanice. Jmenovalo se Laconia.

Otázala se: „Zvládneme ještě třicet kilometrů?“

Ručička už byla celá v červeném poli.

„Možná,“ odpověděl Shorty. „Když ujdeme posledních dvacet pěšky.“

Zpomalil a jel jenom na malinko plynu, což způsobilo, že se v motoru tvořilo méně nového horka, ale také tím omezil proudění vzduchu do chladiče, takže staré horko nemohlo odcházet dostatečně rychle a ukazatel teploty zase brzy stoupal. Patty sunula špičku prstu dopředu na mapě a udržovala krok s odhadem jejich rychlosti. Napravo se blížila pavučinová žilka. Úzká stezka klikatící se zelenou barvou kamsi dva a půl centimetru daleko. Přes šumění vzduchu pronikajícího netěsnícím okénkem slyšela zvuky motoru. Bouchání, klapání, skřípání. Stále se zhoršovaly.

Pak zahlédla vepředu napravo ústí úzké cesty. Pavučinová žilka, přesně včas. Spíš ale připomínala tunel než cestu. Uvnitř panovala tma. Stromy se střetávaly nad hlavou. U vjezdu bylo na mrazem pokrouceném sloupku přibité prkno, na kterém byla přišroubovaná ozdobná plastová písmena a šipka ukazující do tunelu. Písmena tvořila slovo Motel.

„Tak co?“ zeptala se.

12

LEE CHILD


Odpovědělo auto. Ukazatel teploty se tiskl až na doraz. Shorty cítil horko na holeních. V celém motorovém prostoru bylo jako v peci. Na vteřinu ho napadlo, co by se stalo, kdyby pokračovali dál. Lidé si vyprávějí o vybuchlých a roztavených motorech. Určitě to musí myslet obrazně. Nevznikne skutečná louže rozteklého kovu. Nedojde k opravdové explozi. Mohl by jenom poklidně chcípnout. Nebo vypovědět službu. Jemně by zastavili.

Ale uprostřed pustiny, kde nic nejezdí a není signál.

„Nic jiného nám nezbývá,“ řekl, přibrzdil, otočil volantem a zabočil do tunelu. Zblízka viděli, že plastová písmena na ceduli jsou natřená na zlato, úzkým štětcem a pevnou rukou jako příslib, že motel je špičkový. Druhá, úplně stejná cedule stála natočená k řidičům přijíždějícím opačným směrem.

„V pořádku?“ zeptal se Shorty.

Vzduch v tunelu byl chladnější. Klidně o deset stupňů oproti hlavnímu tahu. Na krajnicích leželo listí z minulého podzimu promíchané s blátem.

„V pořádku?“ zeptal se ještě jednou Shorty.

Přejeli přes drát natažený přes cestu. Silný a gumový, ne o moc menší než zahradní hadice. Podobný jaký mívají u čerpacích stanic na zazvonění do kiosku a přivolání obsluhy.

Patty neodpověděla.

Shorty se otázal: „Jak hrozný může ten motel být? Je zanesený na mapě.“

„Na mapě je zanesená cesta.“

„Ta tabule vypadá hezky.“

„Máš pravdu,“ řekla Patty. „To vypadá.“

Pokračovali v jízdě.

13

MINULOST


DRUHÁ KAPITOLA

S

TROMY OCHLADILY A OSVĚŽILY VZDUCH, tak udržoval Reacher

spokojeně rychlost šest a půl kilometru v hodině, což dělalo při

délce jeho nohou přesně osmdesát osm došlapů za minutu, což je

přesně tempo spousty dobré muziky, tak mu krásně utíkal čas. Zvládl třicet minut, ušel něco přes tři kilometry, v hlavě si přehrál sedm klasických skladeb a pak za sebou zaslechl skutečné zvuky, otočil se a zjistil, že se k němu blíží prastarý pick-up, bokem, jako by každé kolo chtělo jiným směrem.

Reacher vystrčil palec.

Pick-up zastavil. Přes sedadlo spolujezdce se natáhl starý muž s dlouhými vlasy a stočil okénko.

Sdělil: „Jedu do Laconie.“

„Já taky,“ opáčil Reacher.

„Tak dobře.“

Reacher nasedl a vytáhl okénko. Stařík se rozjel a dohoupal se do původní rychlosti.

Řekl: „Teď patrně nadejde část, kdy mi řeknete, že potřebuju nové pneumatiky.“

„To je možné,“ odvětil Reacher.

„Ve svém věku se snažím vyhnout velkým investičním výdajům. Proč investovat do budoucnosti? Čeká mě vůbec nějaká?“

„Tahle argumentace se točí v kruhu ještě víc než vaše kola.“

„Problém spočívá v tom, že je ohnutý rám. Měl jsem bouračku.“

„Kdy?“

„Skoro před třiadvaceti roky.“

„Takže je to pro vás teď normální.“

„Udržuje mě to vzhůru.“

14


„Jak víte, kam namířit volant?“

„Člověk si zvykne. Je to jako řídit loď. Proč chcete do Laconie?“

„Jel jsem kolem,“ řekl Reacher. „Narodil se tam můj otec. Chci si ji prohlédnout.“

„Jak se jmenujete příjmením?“

„Reacher.“

Stařík zavrtěl hlavou.

Pravil: „V Laconii jsem nikdy žádného Reachera nepotkal.“ Vyšlo najevo, že důvodem pro předchozí křižovatku ve tvaru Y je jezero, natolik široké, aby si řidiči na trase sever–jih mohli vybrat pravý nebo levý břeh. Reacher a stařík se prokroutili a prokodrcali po pravém břehu, což bylo z mechanického hlediska stresující, ale vizuálně nádherné, protože se nabízel nádherný výhled a zbývala necelá hodina do západu slunce. Pak přišlo samotné město Laconia. Bylo větší, než Reacher čekal. Mělo patnáct až dvacet tisíc obyvatel. Sídlo okresu. Solidní a prosperující. S cihlovými domy a úhlednými staromódními ulicemi. V zapadajícím červeném slunci vypadaly jako ve starém filmu.

Kroutící se pick-up se dokolébal k rohu v centru a zastavil. Stařík oznámil: „Tohle je Laconia.“

Reacher se zeptal: „Jak moc se změnila?“

„Tady moc ne.“

„Vyrůstal jsem v představě, že je menší.“

„Většina lidí si pamatuje věci větší.“

Reacher poděkoval za svezení, vystoupil a sledoval, jak se pick-up s kvičením vzdaluje, každé kolo trvající na tom, že ostatní tři jedou špatně. Pak se otočil a obešel namátkou pár bloků, aby získal cit pro to, kde se co nachází, zejména dva konkrétní cíle, kde se pustí následující den do práce, a dva cíle, které si zaslouží jeho bezprostřední pozornost, za prvé místo nabízející jídlo a za druhé místo na spaní.

Obě byla k dispozici, svým způsobem v duchu historického středu města. Zdravá strava, podnik s místem pouze na dva stoly na šířku. Město nemělo motely, ale spoustu hostinců a spoustu penzionů. Najedl se v úzkém bistru, protože se na něj usmála přes okno servírka, a po trapném okamžiku, když mu přinesla, co si objednal. Což byl jakýsi salát s rostbífem, který mu připadal na jídelníčku nejvýživnější. Když ho ale dostal, zjistil, že je mrňavý. Požádal o druhou porci a větší talíř. Servírka si mys

15

MINULOST


lela, že není s první objednávkou spokojený. Nebo s velikostí talíře. Nebo s obojím. Pak jí to došlo. Měl hlad. Chtěl dvě porce. Zeptala se, jestli si nepřeje ještě něco jiného. Reacher požádal o větší hrnek na kávu.

Poté se vrátil k ubytování, které si vyhlédl v postranní ulici nedaleko městských úřadů. V hostinci měli volný pokoj. Skončily dovolené. Zaplatil majitelce hostince vyšší cenu za cosi, čemu říkala apartmá, ale on by to nazval pokojem s pohovkou a příliš mnoha květinovými vzory a péřovými polštáři. Odházel jich tucet z postele a zastrčil kalhoty pod matraci, aby se vyžehlily. Pak si dal dlouhou horkou sprchu, zalezl pod pokrývky a usnul. Ukázalo se, že tunel vedoucí mezi stromy je přes tři kilometry dlouhý. Patty Sundstromová kopírovala jeho zátočiny prstem na mapě. Pod koly hondy křupal zešedlý a vymletý asfalt. Horní vrstvu zcela odnesla voda a zůstaly po ní mělké díry velké jako stůl na kulečník, některé jen z holého betonu, jiné zasypané štěrkem a další plné plesnivého rozbředlého listí mokrého ještě z jara, protože klenba nad hlavou byla silná a jednolitá, až na jedno místo, kde nerostly dvacet metrů žádné stromy. Otvíral se tam kus jasně růžové oblohy. Možná to způsobila jiná půda nebo pevná tabule podzemní skály nebo hydraulická anomálie s nedostatkem nebo příliš velkým množstvím vody. Pak nechali pruh oblohy za sebou. Vrátili se do tunelu. Shorty Fleck jel pomalu, aby šetřil tlumiče a neublížil motoru. Uvažoval, jestli nezapnout přední světla.

Potom klenba podruhé prořídla s náznakem, že přijde něco dalšího, jako by se měla vynořit velká mýtina, jako by se někam blížili. Cesta před nimi vyběhla z lesa a vedla rovně přes pár akrů ploché pastviny, úzká šedivá stužka najednou nahá a odhalená v posledním denním světle. Jejich cíl sestával ze skupiny tří masivních dřevěných domů postavených v řadě za sebou v široké pravotočivé zátočině, zhruba padesát metrů od prvního k poslednímu. Všechny byly matně červené se zářivě bílými dřevěnými rámy a zárubněmi. Na pozadí zelené trávy vypadaly jako klasické stavby Nové Anglie.

Nejbližší budova byl motel. Jako obrázek v knížce pro děti. Jako v čítance, když se učíte abecedu. Motel by představoval písmeno M. Byl dlouhý a nízký, z matně červených prken, se šikmou střechou ze šedivých asfaltových šindelů a s červeným neonovým nápisem kancelář v prvním okně. Pak následovaly dveře do skladu opatřené žaluzií a za nimi se opa

16

LEE CHILD


koval stále stejný vzor. Široké okno s mřížkou topení a klimatizace a pod ním dvě plastové zahradní židle, očíslované dveře, a potom další široké okno s mřížkou a zahradními židlemi a další očíslované dveře, a tak dále a tak dále až na konec budovy. Celkem dvanáct pokojů, jeden za druhým. Před žádným z nich však neparkovalo auto. Vypadalo to, že motel je bez hostů.

„V pořádku?“ zeptal se Shorty.

Patty neodpověděla. Shorty zastavil. Všimli si, že druhá budova v dálce napravo je kratší, ale mnohem vyšší a širší. Nějaká stodola. Ale ne pro zvířata. Betonová rampa vedoucí ke dveřím byla viditelně čistá. Bez hoven, řečeno na rovinu. Stodola nejspíš sloužila jako dílna. Stálo před ní devět užitkových čtyřkolek ATV. Vypadaly jako normální motorky, jen se čtyřmi tlustými pneumatikami místo dvou hladkých. Byly vyrovnané ve třech řadách po třech, s dokonalou přesností.

„Třeba jsou to hondy,“ řekla Patty. „Jejich majitelé nám možná budou umět opravit auto.“

Třetí budova na konci byl obyčejný obytný dům, prostě architektonicky řešený, ale velkoryse rozlehlý a obtočený verandou s houpacími křesly.

Shorty popojel dopředu a zase zastavil. Asfalt pomalu končil. Deset metrů před motelovým prázdným parkovištěm. Shorty se chystal zhoupnout na povrch udržovaný majitelem. Jeho zkušené oko pěstitele brambor mu prozradilo, že ho tvoří ze stejné části štěrk, bláto, uschlý plevel a živý plevel. Zahlédl alespoň pět druhů, které by nechtěl mít ve své vlastní půdě.

Konec asfaltu působil jako práh. Jako rozhodnutí.

„V pořádku?“ zeptal se znovu.

„Ten motel je prázdný,“ namítla Patty. „Nejsou v něm hosté. Není to zvláštní?“

„Skončila sezona.“

„Jako když se otočí vypínačem?“

„Vždycky si na to stěžují.“

„Je uprostřed pustiny.“

„Dívej se na to jako na relaxační dovolenou. Bez ruchu a shonu.“

Patty se na dlouhou chvíli odmlčela.

Pak pravila: „Myslím, že vypadá v pohodě.“

Shorty upozornil: „Řekl bych, že nám nic jiného nezbývá.“

Patty přejela očima zleva doprava po budově motelu. Běžné rozměry, solidní střecha, bytelná prkna, nedávná barva. Byla provedena nutná

17

MINULOST


údržba, ale ne nevkusně okázalým způsobem. Byla to slušná budova. Mohla by stát v Kanadě.

Navrhla: „Pojďme se podívat.“

Zhoupli se dolů z asfaltu, přerachtali přes nerovný povrch a zaparkovali před kanceláří. Shorty se na vteřinu zamyslel a vypnul motor. Bezpečnější než ho nechat běžet na volnoběh. Pro případ roztaveného kovu a exploze. Jestli znovu nenaskočí, neděje se nic hrozného. Už se skoro dostal tam, kam potřeboval. Když nebude zbytí, požádají o pokoj číslo jedna. Měli jeden obrovský kufr plný předmětů, které se chystali prodat. Může zůstat v autě. Kromě něj toho neměli moc na tahání.

Vystoupili z auta a vešli do kanceláře. Za recepčním pultem stál mladý muž. Byl přibližně Shortyho a Pattyina věku, přibližně pětadvacetiletý, možná o rok o dva starší. Měl krátké světlé vlasy, úhledně učesané, pěkně opálenou pleť, modré oči, bílé zuby a ochotný úsměv. Jenom trochu vypadal, že tam nepatří. Shorty ho nejdřív považoval za letního brigádníka podobného tomu, jakého potkal v Kanadě, kam se posílají děti z dobrých rodin na hloupé venkovské práce, aby si vybudovaly životopis, rozšířily obzory a našly samy sebe. Ale tenhle kluk byl na něco takového o pět let moc starý. A z jeho přivítání čišel majetnický přístup. Řekl vítejte, to rozhodně, ale v mém domě. Jako by mu to místo patřilo.

Možná skutečně patřilo.

Patty objasnila, že potřebují pokoj, a rádi by věděli, jestli by se jim někdo z těch, kteří se starají o čtyřkolky, nepodíval na auto, a kdyby to nešlo, byli by moc vděční za telefonní číslo na dobrého automechanika. Odtahový vůz snad nebudou potřebovat.

Kluk se usmál a zeptal se: „Co je s vaším autem?“

Zněl jako kterýkoliv mladý muž z filmu, ve kterém pracuje na Wall Street a nosí oblek a kravatu. Plný uhlazené sebedůvěry. Patrně pije šampaňské. Chamtivost je dobrá. Ne zrovna oblíbený typ pro pěstitele brambor.

Patty objasnila: „Přehřívá se a divně mlátí pod kapotou.“

Mladík se usmál jinak než předtím. Zazubil se jako skromný, ale vážený juniorský mistr vesmíru a pravil: „V tom případě bychom se na to měli asi podívat. Podle vašeho popisu bych sázel na nedostatek chladicí směsi nebo nedostatek oleje. Což se dá obojí snadno opravit, pokud něco neteče. Pak by záleželo na součástkách, které jsou zapotřebí. Třeba by se nám podařilo něco upravit. Když se nám to nepovede, skutečně známe dobré mechaniky. Každopádně musíme nejdřív počkat, než auto

18

LEE CHILD


vychladne. Postavte ho přes noc před váš pokoj a hned ráno se s ním pokusíme něco udělat.“

„V kolik hodin přesně?“ otázala se Patty. Myslela na to, jak velké už mají zpoždění, ale také na darované koně a zuby.

Mladík odvětil: „Všichni tady vstáváme za svítání.“

Patty se zeptala: „Kolik stojí pokoj?“

„Po svátku práce a než dorazí milovníci barevného podzimního listí, řekněme padesát dolarů.“

„Dobře,“ odpověděla Patty, i když značně neupřímně. Opět si však vzpomněla na darované koně a zuby a na to, že Shorty řekl, že jim nic jiného nezbývá.

„Dáme vám pokoj číslo deset,“ sdělil mladík. „Zatím je to jediný, který jsme stihli nově zařídit. Vlastně jsme právě skončili. Budete v něm spát jako první hosté. Doufáme, že nám prokážete tu čest.“

19

MINULOST


TØETÍ KAPITOLA

R

EACHER SE PROBUDIL MINUTU PO TŘETÍ RÁNO. Přesně podle

klišé: proberete se znenadání, jako by někdo otočil vypínačem.

Nepohnul se. Dokonce ani nenapnul ruce a nohy. Jen ležel, upí

ral pohled do temnoty a usilovně naslouchal, stoprocentně soustředěný. Nebyla to naučená reakce, ale prvobytný instinkt, který mu hluboko do zadní části mozku vtiskla evoluce. Jednou byl v jižní Kalifornii, spal hlubokým spánkem u okna otevřeného do krásné noci a zčistajasna se probudil, okamžitě, jako na pokyn vypínače, protože ucítil slabý závan kouře. Nikdo nekouřil ani nehořel dům, požár řádil v šedesát pět kilometrů vzdáleném lese. Prehistorický zápach. Jako oheň ženoucí se prastarou savanou. Utekli před ním předci, kteří se nejrychleji probudili a měli náskok. Stále se to opakovalo. Po stovky generací.

Tentokrát ho však neprobudil kouř. Ne tuhle noc minutu po třetí ráno. Ne v tomhle hotelu. Tak co ho probudilo? Ani zrak, ani hmat, ani chuť, protože ležel sám v posteli se zavřenýma očima, za zataženými závěsy a neměl nic v ústech. V tom případě zvuk. Něco zaslechl.

Počkal, jestli to nezaslechne znovu. Což považoval za evoluční slabinu. Proces není ještě vypracován do dokonalosti. Obsahuje dva kroky. Nejdřív se probudíte a teprve pak zjistíte z jakého důvodu. Bylo by mnohem lepší, kdyby to konečně probíhalo najednou.

Nic nezaslechl. Do ještěřího mozku dnes pronikne už jenom málo zvuků. Není pravděpodobné, že to bude kradmé našlapování nebo syčení prastarého dravce. Nejbližší větvičky, které by mohly hlasitě zapraskat pod zlověstnými kroky, jsou v lesích na kilometry daleko od okrajů měst. Moc jiného prvobytnou mozkovou kůru nevyděsí. Ne v království současných zvuků. Novější zvuky se zpracovávají jinde, v přední části mozku, který dává dobrý pozor na škrábání a cvakání moderních hrozeb, ale chybí

20


mu vysoký věk potřebný k tomu, aby vytrhl člověka z hlubokého a spokojeného spánku.

Tak co ho probudilo? Jediný další opravdu prastarý zvuk je volání o pomoc. Zaječení nebo úpěnlivá prosba. Ne moderní povykování, hulákání či kdákavý smích. Musí to být něco hluboce prvobytného. Přepadený kmen. Na samém počátku útoku. Vzdálené brzké varování.

Už nic nezaslechl. Zvuk se nezopakoval. Reacher vyklouzl zpod pokrývky a zaposlouchal se u dveří. Marně. Popadl péřový polštář a zakryl jím kukátko. Žádná reakce. Žádný výstřel do oka. Podíval se ven. Nic nespatřil. Jen jasně osvícenou prázdnou chodbu.

Nadzvedl závěsy a vykoukl z okna. Nikde nic. Prázdná ulice. Černočerná. Všude klid. Vrátil se k posteli, natřásl polštář a opět usnul. Patty Sundstromová byla minutu po třetí také vzhůru. Spala čtyři hodiny a pak ji prostoupila jakási podvědomá nervozita a probudila ji. Necítila se dobře. Ne až v hloubi duše, jak věděla, že by měla. Částečně ji trápilo zdržení. Do New Yorku se jim podaří dorazit přinejlepším kolem poledne následujícího dne. To už se skoro nic neprodává. K tomu musejí zaplatit padesát dolarů za tenhle pokoj. A neznámá veličina je auto. Může je stát majlant. Pokud budou zapotřebí náhradní díly. Pokud se bude muset něco upravit. Auta jsou skvělá, dokud nevypovědí službu. Ale přesto, když vyšli z kanceláře, motor naskočil. Recepční se netvářil, že to bude nějaký velký problém. Působil uklidňujícím dojmem. Nešel s nimi na pokoj. Což bylo také dobře. Nesnášela, když se někdo vnucuje, ukazuje, kde je vypínač a koupelna, hodnotí její věci, chová se servilně a čeká na spropitné. Recepční nic z toho neudělal.

Přesto se necítila dobře. Nevěděla proč. Pokoj byl hezký. Nově zařízený, přesně jak slíbeno, naprosto celý. Nové obložení stěn, nový strop, nové rámy oken a dveří, nový koberec, čerstvá malba. Nic odvážného. Rozhodně nic nevkusně okázalého. Jen renovace v souladu se starou tradicí, povznášející na vyšší úroveň, ale nenásilná, nerušivá, vkusná a dobře provedená. Klimatizace chladila a pracovala tiše. Televize byla moderní s plochou obrazovkou. Okno drahé, se dvěma silnými skleněnými tabulemi zasazenými do termo těsnění a s elektrickou žaluzií umístěnou v prostoru uprostřed. Nebylo třeba tahat za řetízek, aby se stáhla. Stačilo stisknout tlačítko. Na okně se rozhodně nešetřilo. Jediný problém spočíval v tom, že se nedalo otevřít. Což by mohlo být zrádné v případě požáru.

21

MINULOST


A Patty měla ráda trochu čerstvého nočního vzduchu na spaní. Přesto to byl slušný pokoj. Lepší než většina, které viděla. Možná dokonce stál za padesát dolarů.

Necítila se však dobře. V pokoji nebyla pevná linka ani mobilní signál. Tak se po půl hodině vrátili do kanceláře a požádali, jestli by si nemohli zavolat z motelového telefonu, aby si objednali něco teplého k jídlu. Třeba pizzu. Recepční se omluvně usmál a odvětil, že je mu líto, ale na dodávku jídla jsou moc daleko od civilizace. Nikdo by nepřijel. Řekl, že většina hostů jezdí do bistra nebo do restaurace. Shorty vypadal, že vybuchne. Jako by měl pocit, že mu recepční sděluje, že většina hostů vlastní provozuschopná auta. Mladík řekl, víte co, pizzy máme u nás doma v mrazáku. Co kdybyste se najedli s námi?

Byla to zvláštní večeře, ve starém temném domě, se Shortym, recepčním a dalšími třemi velice podobnými mladíky. Stejný věk, stejný vzhled, napojení na stejnou vlnovou délku. Jako by plnili misi. Vyzařovala z nich jistá nervozita. Patty poté, co si chvíli povídali, usoudila, že jsou to všichni vyčerpaní investoři, kteří rozjeli nový společný projekt. Motel, dospěla k závěru. Koupili ho a chtějí, aby prosperoval. Každopádně byli všichni nesmírně zdvořilí, dobře vychovaní a hovorní. Kluk od recepčního pultu řekl, že se jmenuje Mark. Ostatní byli Robert, Steven a Peter. Všichni kladli inteligentní otázky o životě v Saint Leonardu. Zeptali se na náročnou cestu na jih. Shorty opět vypadal, že vybuchne. Myslel si, že ho obviňují, že je hloupý, když se na tu cestu vydal v tak špatném autě. Ale kluk, který řekl, že se stará o čtyřkolky, což byl Peter, sdělil, že by udělal úplně to samé. Čistě na základě statistiky. To auto jezdilo celá léta. Proč předpokládat, že přestane právě teď? Bylo pravděpodobné, že bude dál poslouchat. Jako to dělalo dosud.

Pak popřáli dobrou noc, vrátili se do svého pokoje číslo deset a usnuli, až na to, že Patty se probudila o čtyři hodiny později s neklidným pocitem. Necítila se dobře a nevěděla proč. Nebo možná věděla. Jenom si to nechtěla přiznat. Pravda byla, ukrytá hluboko pod povrchem, že se patrně zlobí na Shortyho. Velká cesta. Nejdůležitější část jejich tajného plánu. Vyjel ve špatném autě. Je hloupý. Hloupější než jeho vlastní brambory. To nemohl investovat předem pár dolarů? Kolik by zaplatil v obchodě s motorovými oleji, ve kterém přijímají slevové kupony? Určitě méně než padesát dolarů za motel, kde ji teď otravuje ještě ke všemu tím, že ji nutí, aby přiznala, že je to divné místo vedené divnými lidmi, což není snadné,

22

LEE CHILD


protože pro ni jsou to zdvořilí mladí muži, kteří přispěchali na pomoc jako rytíři v zářivé zbroji, aby ji zachránili v nepříjemné situaci způsobené pěstitelem brambor tak hloupým, že nezkontroloval své auto před cestou dlouhou tisíc šest set kilometrů, kristepane, do cizí země, kristepane, s něčím velice cenným v kufru.

Pitomec. Patty potřebovala čerstvý vzduch. Vyklouzla z postele a přešla bosá pokradmu ke dveřím. Otočila klikou a zapřela se druhou rukou o rám, aby otevřela neslyšně, protože si přála, aby zůstal Shorty spát, jelikož s ním nechtěla mít v tu chvíli nic do činění, na to na něj byla příliš naštvaná.

Dveře se však neotevřely. Vůbec se nepohnuly. Patty zkontrolovala, jestli jsou zevnitř pořádně odemčené, otočila klikou na obě strany, ale nic se nestalo. Dveře se zasekly. Možná je po instalaci pořádně neusadili. Nebo nabobtnaly v letním vedru.

Krucinál. Vážně krucinál. Právě teď by potřebovala Shortyho. Měl sílu jako býk. Od toho, jak házel padesátikilovými pytli s brambory. Hodlá ho však vzbudit a poprosit? Ani náhodou. Patty se prokradla zpátky k posteli, lehla si vedle něj a zadívala se do stropu, který byl nový, čerstvě vymalovaný, hladký a dobře opravený. Reacher se znovu probudil v osm ráno. Kolem okrajů závěsů pronikaly jasné pruhy ostrého slunce. Ve vzduchu se jemně vznášela zrnka prachu. Z ulice pronikaly tlumené zvuky. Čekající a rozjíždějící se auta. Patrně na světlech na konci bloku. Občas zaznělo vzdálené zatroubení, jak se asi nějaký řidič ve frontě rozhlížel okolo a zmeškal zelenou.

Reacher se osprchoval, vytáhl zpod matrace kalhoty, oblékl se a vypravil se najít snídani. Nedaleko objevil kávu a muffiny, které mu dodaly sílu k delšímu průzkumu, jenž ho dovedl k dalšímu podniku. Reacher usoudil, že by mohl nabízet dobré jídlo, schované pod mnohočetnými vrstvami falešné retro ironie. Všechna by je dokázal rozluštit jenom někdo chytřejší než on. Základní idea patrně spočívala v tom, že jakýsi moderní člověk přišel s představou, co jedli starodávní dřevorubci, a současná doba ji interpretovala tak, že to jsou všechny smažené položky na jídelníčku. Reacher ze zkušenosti věděl, že dřevorubci se stravují stejně jako všichni těžce pracující lidé, což znamená, že jedí nejrůznější věci. Ale neměl žádné ideologické námitky vůči smažené stravě jako takové, zejména ve štědrém množství, tak nezkazil hru. Vešel dovnitř a posadil se. Doufal, že dostatečně rychle, aby to vypadalo, že musí za třicet minut pokácet strom.

23

MINULOST


Jídlo mu chutnalo, stále mu dolévali kávu, tak se zdržel déle než třicet minut. Díval se z okna, načasovával ruch a shon a čekal, až budou lidé v oblecích a kostýmech bezpečně v práci. Pak se postavil, nechal spropitné, zaplatil účet a vydal se podél dvou bloků, které obhlédl předešlý večer, k místu, kde si myslel, že by měl začít. Což byl archiv městského úřadu. Který měl vlastní číslo pracoviště, na hustě popsané orientační tabuli před mnohoúčelovou cihlovou budovou. Reacher podle jejího tvaru a věku usoudil, že tam musel dřív zasedat soud. Nebo stále zasedá.

Hledané pracoviště objevil v jedné z mnoha malých místností, do kterých se vcházelo z velkolepé vstupní haly v mezaninu. Chodbou jako v drahém hotelu. Až na to, že dveře byly napůl prosklené, starodávným způsobem, se jmény pracovišť vyvedenými zlatým písmem. V případě archivu na jedné řádce. Za dveřmi se nacházela prázdná místnost se čtyřmi plastovými židlemi a informačním pultem sahajícím do výšky pasu. Připomínala miniaturní verzi jakékoliv jiné vládní kanceláře. Na pultu byl přišroubovaný elektrický zvonek. Měl tenký drátek mizející v nejbližší škvíře a ručně psaný nápis Zazvoňte, pokud není přítomna úřednice.

Zpráva byla pečlivě vyvedená a chránilo ji mnoho vrstev průhledné lepicí pásky nanesené ve štědře dlouhých pruzích. Některé pruhy byly na koncích pokroucené a špinavé, jako by si s nimi pohrávaly znuděné nebo nervózní prsty.

Reacher zazvonil na úřednici. O minutu později vyšla dveřmi v zadní stěně žena a ohlédla se za sebe. Reacherovi přišlo, že s lítostí. Jako by ji mrzelo, že opouští mnohem větší a napínavější prostor. Mohlo jí být tak třicet, štíhlá a upravená, v šedivém svetru a šedivé sukni. Přistoupila k pultu, ale ještě jednou se ohlédla ke dveřím. Buď tam na ni čekal milenec, nebo nenáviděla svou práci. Ale snažila se. Vybičovala se k hřejivému a vlídnému chování. Ne přesně jako v obchodě, kdy má pravdu vždycky zákazník, ale spíš jako by si byli rovni, jako by se chystala strávit se zákazníkem pár příjemných společných chvil nad záhadou prastarého městského případu. V očích měla tolik světla, že alespoň něco z toho musela myslet vážně. Možná měla svou práci přece jenom ráda.

Reacher sdělil: „Chtěl bych požádat o záznam o jedné staré nemovitosti.“

„Kvůli vlastnickému sporu?“ otázala se žena. „Pokud ano, měl by požádat o záznam váš právník. Všechno by se tím urychlilo.“

„Nejedná se o žádný spor,“ odvětil Reacher. „Narodil se tady můj otec.

24

LEE CHILD


To je všechno. Před mnoha lety. Je už mrtvý. Projížděl jsem okolo. Napadlo mě, že se zastavím a podívám se na dům, kde vyrůstal.“

„Jak zní adresa?“

„To nevím.“

„Pamatujete se, kde přibližně to bylo?“

„Nikdy jsem tam nezavítal.“

„Vy jste nepřijel na návštěvu?“

„Ne.“

„Možná proto, že se váš otec odstěhoval, když byl malý.“

„Odstěhoval se až v sedmnácti, když se dal k námořní pěchotě.“

„Tak se patrně odstěhovali vaši prarodiče, ještě předtím než váš otec založil vlastní rodinu. Předtím než začaly být aktuální návštěvy.“

„Získal jsem dojem, že prarodiče tady zůstali do konce života.“

„Vy jste se s nimi nikdy nesetkal?“

„Byli jsme vojenská rodina. Pořád jsme byli někde jinde.“

„To je mi líto.“

„Nemůžete za to.“

„Přesto vám děkuju za vaši službu.“

„Nebyla to moje služba. U námořní pěchoty sloužil otec, ne já. Doufal jsem, že se nám ho podaří vyhledat, třeba v záznamech o narození, abychom zjistili plná jména prarodičů a našli jejich přesnou adresu, třeba v záznamech o dani z majetku, abych se tam mohl podívat.“

„Vy nevíte, jak se jmenovali vaši prarodiče?“

„Myslím, že James a Elizabeth Reacherovi.“

„Tak se jmenuju i já.“

„Vy se jmenujete Reacherová?“

„Ne, Elizabeth. Elizabeth Castleová.“

„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl Reacher.

„Nápodobně,“ odvětila Elizabeth.

„Já jsem Jack Reacher. Můj otec byl Stan Reacher.“

„Před kolika lety Stan odešel, aby se dal k námořní pěchotě?“

„Teď by mu bylo asi tak devadesát, takže před více než sedmdesáti lety.“

„Tak bychom měli pro jistotu začít před osmdesáti lety. Stanu Reacherovi bylo tou dobou přibližně deset a žil doma u rodičů Jamese a Elizabeth Reacherových někde v Laconii. Je to správné shrnutí?“

„Mohla by to být první kapitola v mé biografii.“

„Jsem si dost jistá, že v dnešní době jsou v počítači i osmdesát let staré

25

MINULOST


údaje,“ řekla Elizabeth Castleová. „Ale co se týče takhle starých daní z majetku, obávám se, že to bude jenom seznam jmen.“

Otočila klíčem a otevřela víko v informačním pultu. Pod ním se nacházela klávesnice a monitor. Bezpečnostní opatření proti zlodějům, když není přítomna úřednice. Elizabeth stiskla tlačítko a odvrátila pohled.

„Připravuje se operační systém,“ objasnila.

Což byl výraz, který už Reacher slyšel, v technickém kontextu, ale slova příprava operačního systému v něm stále vyvolávala vojenské asociace. Hned si představil, jak si pěchota zavazuje tkaničky před hlavním útokem.

Elizabeth klikala a projížděla text na monitoru, projížděla text na monitoru a klikala.

„Ano,“ řekla. „Období před osmdesáti lety máme v rejstříku, společně s čísly složek. Kdybyste chtěl podrobnosti, musel byste požádat ve skladu o skutečný, fyzický dokument. To bohužel trvá obvykle dost dlouho.“

„Jak dlouho?“

„Někdy tři měsíce.“

„Jsou v tom rejstříku jména a adresy?“

„Ano.“

„Tak to je všechno, co vlastně potřebuju.“

„Patrně. Pokud se opravdu chcete jenom podívat na dům.“

„To je všechno, co mám v plánu.“

„Nejste zvědavý?“

„Na co?“

„Nezajímají vás jejich životy? Kdo byli a co dělali?“

„Tyhle informace mi nestojí za tři měsíce.“

„Dobře, tak nepotřebujeme nic jiného než jména a adresy.“

„Pokud tam ten dům ještě stojí,“ upozornil Reacher. „Třeba ho strhli. Osmdesát let je hodně dlouhá doba.“

„U nás se mění věci pomalu,“ řekla Elizabeth.

Opět klikala a projížděla text, nejprve rychle dolů po abecedě a pak zpomalila a upřela zrak pozorně na monitor. Reacher usoudil, že pročítá oddíl R. Potom se zase vrátila zpátky, pomalu, oči stále pozorně upřené na monitor. Nakonec ještě jednou přejela rychle dolů a nahoru, jako by chtěla odehnat něco nepříjemného.

Sdělila: „Před osmdesáti lety se nejmenoval Reacher ani jeden majitel domu v Laconii.“

26

LEE CHILD


ÈTVRTÁ KAPITOLA

P

ATTY SUNDSTROMOVÁ se také podruhé probudila v osm ráno,

později, než chtěla, ale nakonec se jí podařilo podlehnout vyčer

pání a téměř pět dalších hodin spala jako zabitá. Vycítila prázdné

místo vedle sebe v posteli. Překulila se a spatřila otevřené dveře. Shorty byl venku na parkovišti. Bavil se s jedním z mladíků z motelu. Patrně s Peterem, pomyslela si Patty. S klukem, který se staral o čtyřkolky. Stáli vedle hondy. Kapota byla otevřená. Slunce jasné a zářivé.

Patty vyklouzla z postele a proplížila se předkloněná do koupelny. Aby ji neviděl od hondy Peter, nebo kdo to byl. Osprchovala se a natáhla na sebe stejné oblečení jako předešlý den, protože ji nenapadlo, aby si s sebou vzala čisté na jeden den navíc. Vyšla z koupelny. Měla hlad. Dveře byly stále otevřené. Slunce stále jasně svítilo. Shorty stál u auta sám. Kluk z motelu odešel.

Vykročila ven a pozdravila: „Dobré ráno.“

„Auto nechce nastartovat,“ postěžoval si Shorty. „Ten kluk si s ním hrál a teď nestartuje. Včera večer bylo v pořádku.“

„Nebylo v pořádku, rozhodně ne úplně.“

„Včera večer startovalo. Teď nevydá ani hlásku. Ten kluk ho musel rozbít.“

„Co udělal?“

„V něčem se šťoural. Francouzákem a kleštěmi. Myslím, že nadělal víc škody než užitku.“

„Byl to Peter? Ten kluk, co se stará o čtyřkolky?“

„Tvrdil, že se o ně stará. Pokud je to pravda, pánbůh pomoz čtyřkolkám. Možná proto jich potřebují devět. Aby měli jistotu, že alespoň jedna bude fungovat.“

„Auto včera večer nastartovalo, protože bylo zahřáté. Teď je studené. To je velký rozdíl.“

27


„Stal se z tebe automechanik?“

„Nestal se náhodou z tebe?“ opáčila Patty.

„Myslím, že ten kluk něco zničil.“

„A já si zase myslím, že pro nás dělá, co je v jeho silách. Měli bychom mu být vděční.“

„Za to, že nám zničil auto?“

„Už bylo zničené.“

„Včera večer nastartovalo. Na první pokus.“

Patty se zeptala: „Měl jsi problém s dveřmi od našeho pokoje?“

Shorty opáčil: „Kdy?“

„Když jsi šel dneska ráno ven.“

„Jaký problém?“

„Chtěla jsem se v noci nadýchat čerstvého vzduchu, ale nešly mi otevřít. Byly zaseknuté.“

„Neměl jsem s nimi problém,“ odpověděl Shorty. „Hned se otevřely.“

Zahlédli, jak o padesát metrů dál vychází ze stodoly Peter s hnědou plátěnou brašnou v ruce. Vypadala, že je hodně těžká. Nářadí, pomyslela si Patty. Aby nám spravil auto.

Řekla: „Teď poslouchej, Shorty Flecku. Tihle džentlmeni se nám snaží pomoct a chci, abys dal svým chováním najevo, že to oceňuješ. V žádném případě si nepřeju, abys jim zavdal příčinu k tomu, aby přestali dřív, než budou hotoví. Vyjádřila jsem se dostatečně jasně?“

„Panebože,“ postěžoval si Shorty. „Vyvádíš, jako by to byla moje vina nebo něco na ten způsob.“

„Ano, něco na ten způsob,“ odpálila Patty a pak zmlkla a čekala, až k nim dojde Peter s brašnou s nářadím. Který k nim dokráčel s radostným úsměvem, jako by se nemohl dočkat, až si opráší ruce a pustí se okamžitě do práce.

Patty řekla: „Mockrát děkujeme za pomoc.“

Peter odvětil: „Nemáte vůbec zač.“

„Doufám, že to nebude příliš komplikované.“

„V tuhle chvíli nevydá auto ani hlásku. To obvykle znamená elektrický problém. Možná se roztavil kabel.“

„Dokážete to opravit?“

„Šlo by spojit kabely. Překlenout vadné místo. Ale dříve nebo později byste si to museli nechat pořádně opravit. Je to provizorní řešení a po čase by se otřesy uvolnilo.“

28

LEE CHILD


„Jak dlouho takové spojení kabelů trvá?“

„Nejdřív musím najít, kde je to roztavené.“

„Motor včera večer naskočil,“ namítl Shorty. „Pak jsme dvě minuty jeli a zase jsem ho vypnul. Potom celou noc chladl a chladl. Jak by se mohlo něco roztavit?“

Peter nic neřekl.

„Jenom se zeptal,“ upozornila Patty. „Pro případ, že problém spočívá v něčem jiném. Nechceme mrhat vaším časem. Už jste nám ho obětoval víc než dost. Je od vás hezké, že se nám snažíte všichni pomoct.“

„To je v pořádku,“ ujistil ji Peter. „Byla to rozumná otázka. Když vypnete motor, zastavíte také větrák chladiče a vodní pumpu. Ustane umělé chlazení a oběh. Nejteplejší voda stoupá samovolně k hlavě motoru. Povrchová teplota se může během první hodiny ještě zvýšit. Možná je tam někde místo, kde se kabel dotýká kovu.“

Peter se sklonil pod kapotu a nějakou chvíli bádal. Jezdil prstem po obvodech, zkoušel kabely, tahal a poklepával. Podíval se na baterii. Francouzským klíčem ověřil, jestli nejsou uvolněné svorky.

Narovnal se a poradil: „Zkuste to ještě jednou.“

Shorty se zasunul zadkem na sedadlo a nechal nohy na zemi. Otočil se v pase dopředu a položil ruku na klíč. Vzhlédl. Peter přikývl. Shorty otočil klíčem.

Nic se nestalo. Vůbec nic. Neozvalo se ani cvaknutí, ani zapředení, ani zakašlání. Jako by Shorty vůbec neotočil klíčem. Motor vůbec nezareagoval. Nevydal ani hlásku. Mlčel jako hrob. Elizabeth Castleová vzhlédla od monitoru a zadívala se do dálky, jako by zvažovala několik možných scénářů a způsoby, jak se ke každému z nich postavit. Reacher usoudil, že jako první ji napadlo, že je naprostý blbec a spletl si město, a v tom případě by se ho zbavila, určitě zdvořile, ale také určitě rychle.

Řekla: „Patrně byli nájemníci. To byla většina lidí. Daně platili majitelé. Musíme je hledat někde jinde. Byli farmáři?“

„To bych neřekl,“ odpověděl Reacher. „Nepamatuju se na historky o vstávání za mrazivého rozbřesku a krmení kuřat před putováním sněhem do třicet kilometrů vzdálené školy na druhé straně údolí. Takové zkazky přece farmáři vyprávějí. Ale něco takového jsem nikdy neslyšel.“

„Pak si nejsem jistá, kde bychom měli začít.“

29

MINULOST


„Začátek je často nejlepší. Záznamy o narození.“

„Ty jsou na okresním úřadě, ne na městském. V úplně jiné budově poměrně daleko odsud. Možná byste měl místo toho zkusit záznamy o sčítání lidu. Váš otec by měl být zanesený v dvojím sčítání, když mu byly asi tak dva roky a pak dvanáct.“

„Kde bych je našel?“

„Také na okresním úřadě, ale v jiném oddělení, které je o něco blíž.“

„Kolik oddělení mají?“

„Poměrně dost.“

Elizabeth dala Reacherovi potřebnou adresu, společně s podrobným popisem, jak se tam dostat, a Reacher se rozloučil a vydal se na cestu. Minul hostinec, kde přespal. Minul podnik, kam se chystal vrátit na oběd. Kráčel na jihovýchod podél domů v centru, občas po prošlapaných cihlových chodnících, které mohly být klidně osmdesát let staré. Možná sto. Obchody byly jako ze škatulky a spousta z nich nabízela kuchyňské náčiní, plechy na pečení, stolní nádobí a nejrůznější další pomůcky spojené s přípravou a konzumací jídla. Některé prodávaly boty. Jiné tašky.

Ukázalo se, že hledaná budova je moderní stavba široká a dlouhá přes dvě stavební parcely. Vypadala by lépe v areálu technické univerzity, obklopená počítačovými laboratořemi. Což vlastně odpovídá, pomyslel si Reacher. Čekal, že narazí na police plné plesnivého papíru ručně popsaného vybledlým inkoustem a svázaného šňůrkou. Který určitě ještě existuje, ale ne tady. Tyhle dokumenty uložili do tři měsíce vzdáleného skladu poté, co je okopírovali, katalogizovali a zařadili do rejstříku v počítači. Na světlo boží je nedostane odfouknutí prachu a stolek na kolečkách, ale kliknutí myší a zavrčení tiskárny.

Moderní svět.

Reacher pokračoval dál, k recepčnímu pultu, který by se hodil do špičkového muzea nebo k drahému zubaři. Za pultem seděl muž tvářící se, že ho tam umístili za trest. Reacher pozdravil. Muž vzhlédl, ale neodpověděl. Reacher mu oznámil, že by rád viděl dvoje záznamy starého sčítání lidu.

„Odkud?“ otázal se muž, jako by mu to bylo srdečně jedno.

„Odtud,“ řekl Reacher.

Muž se zatvářil nechápavě.

„Laconia,“ napomohl Reacher. „New Hampshire, Spojené státy, Severní Amerika, svět, sluneční soustava, galaxie, vesmír.“

„Proč dvoje?“

30

LEE CHILD


„Proč ne?“

„Jaké roky?“

Reacher mu to sdělil, nejprve rok, kdy byly otci dva, a pak další sčítání o deset let později, kdy bylo otci dvanáct.

Muž se otázal: „Bydlíte v tomhle okrese?“

„Proč to chcete vědět?“

„Financování. Tyhle informace nejsou zadarmo. Ale místní mají nárok.“

„Už jsem tady dost dlouho,“ řekl Reacher. „Alespoň tak dlouho, jako jsem bydlel v nedávné době kdekoliv jinde.“

„Co je účelem vašeho pátrání?“

„Je to důležité?“

„Vedeme dotazníky.“

„Rodinná historie,“ pravil Reacher.

„Teď potřebuju vaše jméno,“ řekl muž.

„Proč?“

„Musíme plnit cíle. Musíme zapisovat jména, jinak by si mysleli, že nafukujeme čísla.“

„Jména si můžete vymýšlet celý den.“

„Musíte se prokázat.“

„Proč? Není tohle veřejná sféra?“

„Vítejte v reálném světě,“ opáčil muž.

Reacher mu ukázal svůj cestovní pas.

Muž řekl: „Narodil jste se v Berlíně.“

„Správně,“ potvrdil Reacher.

„Ne v Berlinu v New Hampshiru.“

„Je to nějaký problém? Myslíte si, že jsem zahraniční špion, kterého sem poslali, aby narušil, co se stalo před devadesáti lety?“

Muž napsal Reacher do kolonky ve formuláři.

„Kóje číslo dvě, pane Reachere,“ pravil a ukázal dveřmi na protější stěnu.

Reacher vstoupil dovnitř, do tichého prostoru s tlumeným osvětlením a dlouhými javorovými stoly rozdělenými svislými přepážkami na jednotlivé kóje. V každé bylo prosté tvídové křeslo, před ním počítač s plochým monitorem, ostře ořezaná tužka a tenký blok papírů se jménem okresu vytištěným nahoře, jako by to byl název hotelu. Podlahu pokrýval silný koberec. Stěny látka. Dřevo bylo prvotřídní kvality. Reacher usoudil, že celá místnost musela stát milion dolarů. Posadil se do kóje číslo dvě

31

MINULOST


a monitor před ním se probudil k životu. Zmodral jako natřený vodovkami, až na malé ikony v pravém horním rohu připomínající poštovní známky na dopise. Reacher nebyl zkušený uživatel počítače, ale jednou dvakrát to zkusil a několikrát viděl, jak se to dělá. V současné době mají i levné hotely na recepci počítače. Mnohokrát čekal, zatímco recepční klikal, scroloval a psal. Pominuly časy, kdy stačilo vysázet na pult pár bankovek a člověk za ně dostal velký mosazný klíč.

Pohnul myší a poslal šipku nahoru k ikonám. Věděl, že jsou to složky. Nebo soubory. Musí se na ně kliknout a ony se otevřou. Nebyl si nikdy jistý, jestli se na ně má kliknout jednou nebo dvakrát. Viděl to dělat oběma způsoby. Měl ve zvyku klepnout dvakrát. Pro jistotu. Možná to pomůže a nikdy nezaškodí. Jako když střílíte někoho do hlavy. Dvojstřelem nic nezkazíte.

Přiložil šipku na levou ikonu, dvakrát klikl a obrazovka zšedivěla do odstínu paluby válečné lodi. Uprostřed se objevila černobílá titulní strana vládní zprávy, jako ostrá jasná fotokopie, napsaná upjatým starodávným



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist