načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mínotaurův ostrov (III.) - Jan Kameníček

Mínotaurův ostrov (III.)

Elektronická kniha: Mínotaurův ostrov (III.)
Autor:

Při čtení třetího dílu nazvaného Mínotaurův ostrov (předcházející díly jsou Daidalova zoufalství a Ikarovy monology) máme pocit, jako bychom už někdy věty, repliky nebo reakce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  90
+
-
3
boky za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 51
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Při čtení třetího dílu nazvaného Mínotaurův ostrov (předcházející díly jsou Daidalova zoufalství a Ikarovy monology) máme pocit, jako bychom už někdy věty, repliky nebo reakce postav znali a již četli.

Některý autor píše stále sám sebe. Je to příznačné pro Jana Kameníčka. Neznamená to ani narcismus, ani omezený obzor. Naopak: autor cítí, že
„poznat sebe sama“ do hloubky je pro myslícího člověka těžký úkol na celý život, zvlášť obtížný nespokojeností autora se sebou samým a se světem kolem něho.  Koneckonců cesta za „sebepoznáním“ je nekonečná, i když přináší obměňování témat, jejich opakování, prolínání, inovace, různé řetězení nebo změnu perspektiv. Trilogie noeticky nazírá na osud otce, syna a jejich následného sblížení z několika úhlů.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Kamení ček

Mínotaur ův ostrov

(III.)

Tribun EU

2014


Motto:

Ot če, stále ješt ě nejsem jaksepat ří zotavený, ba ani tak v dobrém

stavu, a p řičtete-li k tomu ješt ě, že mohu mluvit jen šeptem, a ani

to ne příliš často, také rád návšt ěvu s bratrem rádi odložíte.

Všecko je v samotných po čátcích, jak onehdy konstatoval

nadmíru laskav ě jeden profesor.

Franz Kafka Dopisy rodi čů m


5

Byl jsem se dnes odpoledne projít, ješt ě je zima, i když už

několik dní svítí sluní čko. Navštívil m ě – po delším čase – můj

celoživotní p řítel Steinmann, a tak jsme strávili krásné minuty

v parku. Na zahrad ě sed ělo pár známých, necht ělo se nám s nimi

hovo řit. Láskyplná sugestivnost, s jakou lí čí své choroby,

pohyby, které se p ři jejich hektickém vypráv ění zrychlují

s proudem slov plných sebelítosti, gesta rukou, bolestné grimasy,

to všechno prozrazuje velikou lásku k sob ě samému - nikdy jindy

se nedokážou vzepnout k tak živému výrazu. A pokud nehovo ří

o sob ě, protože si jejich soused prosadí svou, jsou nete ční a mrtv ě

vlá ční; je zcela jisté, že práv ě tímto mimickým manévrem si

zám ěrn ě říkají o pozornost. A když se jich sejde hned několik,

chudák ů bez dostate čné lítosti okolí, ve stejných sv ětlešedých

županech, to je teprve hotové peklo. A tak po srde čném

rozlou čení s milým p řítelem sedím rad ěji v pokoji sám, a je klid.

Steinmann zestárl.

Je to te ď stále více stejné. Každý den je pro mne delší. Uv ědomuji si, že m ě čeká život bez jakýchkoliv peripetií. Dlouho jsem si to necht ěl p řiznat, velice prudce jsem se rozb ěsnil, když mn ě to n ěkdo z mých známých nazna čil. Bál jsem se n ěco podobného v ůbec p řipustit, natož to p řiznat, ale je to tak. Skon čit jako ostatní kolem, pouze ve vzpomínání. Dříve, když jsem se někdy nahlas zamyslel - zám ěrn ě si cht ěje s druhým popovídat, skon čila naše debata vždycky stejn ě: uk řivd ěnými poznámkami a obhajováním svých neúsp ěch ů. P řišel jsem tedy na to, že je lepší nemluvit.

Když jsem p řišel na sv ět, byly už mému bratrovi dva roky. Narodil jsem se do tmavé zatuchlé vily, která stále ješt ě pat řila babi čce, mamince mé maminky. S mým narozením se už moc ani nepo čítalo. Maminka byla v té dob ě dost nemocná, prý nelé čená asijská ch řipka, která tehdy táhla Evropou, vlastn ě to byl zázrak, že jsem ješt ě p řišel na sv ět, říkalo se. Také se mamince druhým těhotenstvím dost p řitížilo, což tatínek často a nahlas bolestiv ě připomínal. Takže já si ji pamatuji jen jako nemocnou, slabou ženu, tichou, ale nest ěžující si, stále, až do té poslední hrozné tragické chvíle, přemáhající sv ůj osud. Bylo to, jak jsem se pozd ěji dozv ěděl, otcovo tajné přání, mít ješt ě jedno dít ě, i když si myslím, že otec musel vědět, jak se matce po dalším porodu přitíží. Pravda, doufal v to, ale p říliš tomu stejn ě nev ěř il.

Mamine čka nebyla fyzicky silná, naopak byla velice subtilní, proti otci to byla malá a tichá bytost, stále se schovávající za názory a jednání svého muže. Nep řirozen ě špi čaté prsty s šediv ě neprokrvenými nehty, znaven ě skleslá ví čka říkající si o povzbuzení, tak si ji pamatuji. Možná, že to bylo zp ůsobeno práv ě nemocí, nevím, ale nikdy jsem ji nevid ěl se smát, nebo dokonce zpívat. To u nás nikdy neexistovalo. Tehdy mn ě to ani nechyb ělo, rodinu a domov jsem si nikdy nep ředstavoval jinak, než jaké to bylo u nás. Pochopiteln ě.

Bratr byl starší, pravda, jenže pouze v ěkem, jinak b ěhem několika let jsem m ěl navrch já. Tém ěř od narození byl ochrnutý na jednu stranu t ěla, p řestal se dob ře pohybovat asi po roce života. Dnes vím, že to byla nemoc d ědi čná, nemoc po matce, nervy, žádná asijská ch řipka, jak se tradovalo. Bratra nemoc zasáhla prud čeji a dokonce viditeln ěji než matku.

Takže proto, pro tuto bratrovu t ělesnou, překážku tatínek toužil po dalším dít ěti, které by bylo zdravé. Otec však na svého prvního syna nijak nezanev řel, spíš naopak. Litoval ho, snažil se mu jeho osud všemožn ě nahradit v podob ě drobných pozorností, nemyslím tím finan čních, spíš gesty, p řehnanými souhlasy, veselým plným smíchem když bratr řekl n ěco vtipného. A asi práv ě z toho d ůvodu jsem naopak já na svého bratra up římn ě žárlil, i když tahle bratská rivalita je prý zcela b ěžná. Proto jsem také celý život nenávid ěl cokoliv, co nebylo silné a zdravé, a hrozn ě jsem se zato p řitom v hloubi duše styd ěl. Modlil jsem se, jak nás to maminka nau čila, prosil o odpušt ění za tenhle d ěsný hřích mé nenávisti, ale mamince jsem nenašel po celý život odvahu se p řiznat. Nevím pro č, ale jenom při pohledu na poran ěné ptá če nebo zchromlého psa jsem už jako malý dostával záchvaty vzteku a nepochopitelné zloby. Uv ědomuji si to až te ď, v poslední dob ě. D řív byly můj vztek a agrese vždy n ějak zdůvodn ěny, mé okolí nikdy nedokázalo p řesn ě rozpoznat moje skute čné podrážd ění. Tolik jsem si tuto bezmoc vy čítal, věděl jsem o ní podv ědom ě odmali čka.

Kolikrát jsem pozoroval bratra stejn ě tichého jako maminka, jak s velkou trp ělivostí - a jist ě i bolestí - se snaží uchopit sklenici s vodou a dostat ji k úst ům. Samoz řejm ě, že mohl použít druhé, zdravé ruky, ale to pro n ěho nebyl d ůvod, pro č by nem ěl používat ruce ob ě. Jídlo si dokázal rozkrájet sám, i když dostával spíše sousta už p ředem v kuchyni rozkrájená. Oblékat jsme mu pomáhali, velice špatn ě chodil, a tak bylo pochopitelné, že jsem to byl já, kdo se o n ěho staral. A přiznám se, že jsem to za čal dělat velice rád.

Nikdy jsme své vzájemné pocity nedali najevo, i když jsme si je vzájemn ě uv ědomovali. Byl to takový zvláštní milostný vztah mezi námi. Bratr si na svoji roli v našem vztahu rychle zvykl a já to velice brzy vytušil. Tuto naši spojitost velmi brzy se skrývanou láskou poznala maminka, a vid ěli jsme na ní oba, jak je š ťastná. Snažila se všemožn ě, abychom se cítili oba doma spokojen ě, i když to bylo někdy dost t ěžké.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist