načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Minecraft: Ostrov - Max Brooks

Minecraft: Ostrov

Elektronická kniha: Minecraft: Ostrov
Autor:

Kdo jsem? Kde to jsem? A proč je všechno z kostek? Vyplavený na pusté dlouhé pláži, nemám moc času na přemýšlení, protože se začíná stmívat. Se západem slunce se vynoří nový, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 240
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Minecraft: the island ... přeložil Jan Mrlík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3574-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kdo jsem? Kde to jsem? A proč je všechno z kostek? Vyplavený na pusté dlouhé pláži, nemám moc času na přemýšlení, protože se začíná stmívat. Se západem slunce se vynoří nový, zvláštní svět – svět umrlců, kostlivců a nekonečného proudu žhavé lávy. Musím si obstarat něco k jídlu, ale hlavně se nechci sám stát kořistí... Zdejší řád a pravidla nedávají vždy smysl, jedině odvaha a nápady mi pomůžou odhalit tajemství ostrova a přežít.

Zařazeno v kategoriích
Max Brooks - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu MINECRAFT: THE ISLAND vydaného v roce 2017

nakladatelstvím Del Rey, an imprint of Random House,

a division of Penguin Random House LLC, New York

přeložil Jan Mrlík

Redakční úprava Otilie Grezlová

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-754-3633-7 (pdf)

Copyright © Mojang AB and Mojang Synergies AB, 2017

Translation © Jan Mrlík, 2017

Minecraft je obchodní značka

či registrovaná obchodní značka Mojang Synergies AB.

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Minecraft: Ostrov je fiktivní dílo. Jména, místa, postavy a události

jsou buď produktem autorovy představivosti, nebo jsou užity

smyšleným způsobem. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami,

ať živými či mrtvými, událostmi nebo místy je čistě náhodná.


Pro Michelle a Henryho,

kteří mě chrání,

aby se ze mě nestal ostrov.


Následující děj

se zakládá

na skutečných událostech


9

Úvod

A

si bych neměl očekávat, že uvěříte ve svět, který se nyní 

chystám popsat, ovšem jakmile čtete tyto řádky, jste už  v něm. Nebo jste v tom světě už nějakou dobu, a zrovna jste  objevili ostrov. Či snad, jak se stalo mně, vás ostrov přivedl  do tohoto světa. Jste-li sami, zmatení a k smrti vylekaní, jste  na tom zrovna tak jako já prvního dne. Tento svět se může  jevit jako bludiště, někdy je to spíš trapič. Ve skutečnosti je  vaším učitelem a zkoušky, před které vás staví, jsou masko- vané lekce.

Proto jsem po sobě zanechal tuhle knihu – aby vám moje 

cesta pomohla při té vaší.


11

kapitola 1

Nikdy to nevzdávej

T

opím se!

Probudil jsem se pod vodou, hluboko pod vodou, a to 

byla zároveň moje první vědomá myšlenka. Chlad. Tma. 

Kde je hladina? Kopal jsem všemi směry a snažil se najít 

cestu vzhůru. Kroutil jsem se a obracel, dokud jsem to ne-

zahlédl: světlo. Kalné, bledé a velmi vzdálené.

Instinktivně jsem vyrazil k němu a brzy jsem si všiml, jak  se voda kolem mě projasňuje. Tam musí ležet hladina, tam  je slunce.

Jenže jak může být sluce... hranaté? To snad musí být ha- lucinace. Možná nějaké zkreslení vodou.

No a co? Kolik ti ještě zbývá vzduchu? Musíš se dostatnahoru. Plav!

Plíce se mi nadýmaly, mezi rty mi unikaly drobné bub- linky a prchaly přede mnou ke vzdálenému světlu. Kopal  jsem a drásal vodu jako zvíře v pasti. A už jsem to viděl –  strop složený z vlnek, k němuž jsem se blížil každým zoufa- lým záběrem. Jsem k němu blíž, ale stále příliš daleko. Bolí  mě celé tělo a plíce jako by mi hořely.

Plav! PLAV!

max brooks

Prásk!

Tělo se mi zkroutilo v náhlém náporu bolesti, která mi vy- střelila od chodidel k očím. Otevřel jsem ústa ve zdušeném  výkřiku. Sápal jsem se k doutnajícímu světlu a dral jsem se  o nádech, o život.

Vystřelil jsem do chladného čistého vzduchu.

Kašlal jsem. Dávil jsem se. Sípal. A smál se.

Dýchal jsem.

Na  okamžik  jsem  si  užíval  toho  úžasného  pocitu, zavřel jsem oči a nastavil tvář hřejícímu slunci. Když jsem  však oči otevřel, nevěřil jsem tomu, co vidím. Slunce bylo  krychlové! Prudce jsem zamrkal. A mraky – ty taky? Místo  okrouhlých nadýchaných vatových polštářů nade mnou líně  proplouvaly tenké hranaté věci.

Pořád máš ještě halucinace, pomyslel jsem si. Praštil ses do hlavy, když jsi spadl z člunu, a teď jsi trošku mimo.

Jenže – spadl jsem ze člunu? Na nic takového si nevzpomínám. Vlastně si nedokážu vzpomenout vůbec na nic – jak  jsem se sem dostal, ani kde je to „tady“.

„Pomozte mi!“ křičel jsem a obhlížel jsem obzor a pátral po nějaké lodi nebo letadle nebo kousku souše. „Prosím,  kde jste kdo? Kdokoli! POMOC!“ A kolem mě jen ticho.  Neviděl jsem nic než vodu a oblohu.

Byl jsem sám.

Skoro.

Něco  šplouchalo  jen  na  píď  před  mým  obličejem, záblesky chapadel a baňatá černá a šedá hlava.

Zaječel jsem a kopal ve snaze couvnout. Připomínalo to  sépii, ale hranatou, jako všechno ostatní v tomhle divném  místě. Chapadla se natočila proti mně a rozevřela se do širo- kého vějíře. Zíral jsem rovnou do zívající rudé tlamy vrou- bené bílými ostrými zuby.

„Vypadni!“ zařval jsem. S vyschlými ústy a bušícím srd- cem jsem se nemotorně šplouchal pryč od toho tvora. Ale 

minecraft – ostrov

nemusel jsem. V té chvíli se chapadla sevřela a sépie vystře-

lila opačným směrem.

Vznášel jsem se tam, ztuhlý strachem, a několik vteřin  šlapal vodu, dokud ten tvor nezmizel v hlubině. Pak se ze  mě vydralo dlouhé, chrčivé a úlevné „úúúch“.

Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl, a pak znovu, a po- tom  jsem  to  ještě  mnohokrát  zopakoval.  Konečně  se  mi  srdce zklidnilo, ruce a nohy sebou přestaly škubat a poprvé  jsem se úplně probral, takže mi naskočil mozek.

„Tak fajn,“ pravil jsem nahlas. „Jsi kdovíkde v jezeře nebo  v moři, prostě něco v tom smyslu. Nikdo tě nepřijde zachrá- nit a vodu nemůžeš šlapat věčně.“

Pomaličku jsem se otáčel kolem dokola a doufal jsem, že  zahlédnu nějaký proužek pobřeží, který mi předtím třeba  unikl. Nic. V zoufalství jsem ještě jednou zkusil propátrat  oblohu. Žádná letadla, ani chabá bílá stopa po nich. Kde ob- loha není počáraná kondenzačními stopami? Nu tam, kde  jsou na ní krychlové slunce a hranaté mraky.

Mraky.

Všiml jsem si, že téměř všechny se vytrvale posunují jed- ním směrem, pryč od vycházejícího slunce. Na západ.

„Stejně dobrý směr jako každý jiný,“ řekl jsem, zhluboka  vzdychl a pomalu začal plavat k západu.

Nebylo to kdovíjaké vodítko, ale říkal jsem si, že mě vítr  třeba trošku popostrčí nebo mě aspoň nebude brzdit. A kdy- bych se pustil na sever nebo na jih, mohl by mě vítr pomalu  tlačit do oblouku, takže bych třeba skončil tím, že bych pla- val v kruhu. Netušil jsem, jestli je to skutečně tak. Nevím to  doteď. Totiž, podívejte, zrovna jsem se probral, nejspíš s ně- jakým vážným poraněním hlavy, na dně oceánu a opravdu,  opravdu usilovně jsem se snažil, bych tam zase neskončil.

Jen pěkně pokračuj, domlouval jsem si. Soustřeď se na to, co máš před sebou. Začal jsem si všímat, jak podivně  „plavu“; žádný pohyb na způsob tempo, pauza, tempo, měl 

max brooks

jsem naopak pocit, že přes vodu kloužu a ruce a nohy jako 

by se vezly s sebou.

Zranění hlavy, pomyslel jsem si a snažil se vyhnout úva- hám, o jak vážné zranění by mohlo jít.

Všiml jsem si, že nějak nenarůstá moje únava, což se mi  zdálo dobré. Nemělo by náhodou plavání být dost vyčer- pávající? Copak z něho po určité době nezačne bolestivě  pálit ve svalech? Adrenalin, usoudil jsem a radši jsem se  vyhnul představám, jak se ta moje nouzová nádrž pomalu  vyprazdňuje.

Ale ona se vyprázdní. Dřív nebo později mi dojde pára,  chytnou mě křeče, místo plavání dokážu jen šlapat vodu  a po šlapání vody přijde splývání. Jistě, měl bych zkusit od- počívat, nechat se nést vodou a uchovávat si energii, ale na  jak dlouho mi tohle může vydržet? Jak dlouho bude trvat,  než mě chlad vody nakonec udolá? Jaká doba ještě uplyne,  než začnu cvakat zuby a mé třesoucí se tělo nakonec klesne  dolů do tmy?

„Ještě ne!“ vyhrkl jsem. „Ještě to nevzdávám!“

Ten hlasitý výkřik stačil, abych se zase vzmužil. „Sou- střeď se! Pokračuj!“

A taky jsem to udělal. Plaval jsem ze všech sil. Také jsem  se pokoušel zůstávat maximálně pozorný ke svému okolí. Co kdybych zahlédl stěžeň lodi nebo stín helikoptéry? Přinejmenším mi to odvede myšlenky od současné svízelné  situace.

Všiml jsem si, že voda je klidná, což mi dodalo trochu  uspokojení. Když nejsou vlny, nic mi neklade odpor, což  znamená, že můžu doplavat dál, pravda? Také jsem zazna- menal, že voda je sladká, nikoli slaná, a to mi prozradilo, že  musím být v jezeře, ne v moři, a jezera přece bývají menší  než oceány. No jo, velké jezero je zrovna tak nebezpečné  jako moře, ale no tak, snad vás nerozčiluje, že se pokouším  na všechno nahlížet z té lepší stránky?

minecraft – ostrov

Rovněž jsem zaregistroval, že vidím dno. Leželo hluboko,  abyste mi správně rozuměli, dala by se tam potopit slušně  velká kancelářská budova a nekoukal by jí ani kousek, ale  neplaval jsem nad bezednou hloubkou, jak by se u oceánu  patřilo. A viděl jsem, že dno není rovné. Brázdily je shluky  údolíček a kopečků.

A pak jsem si všiml, že po mé pravé ruce se začíná jeden  z těch kopečků vytrvale zvedat. Šplhal tak vysoko, že jeho  vrcholek mizel za obzorem. Vynoří se nad hladinu? Zabočil  jsem tuším na severoseverozápad a rovnou za nosem jsem  plaval k tomu podvodnímu kopci.

Než jsem se nadál, kopec na dně vzrostl v podvodní horu.  A o několik vteřin později už jsem byl přesvědčen, že vi- dím, jak se jeho vrchol zdvihá z vody.

Tohle musí být země, pomyslel jsem si, ale zároveň jsem  svým nadějím nedovolil, aby se příliš vzepnuly. Mohla by to být fata morgána, nějaký optický klam, nebo cár mlhy, nebo...

Potom jsem zahlédl strom. Totiž myslel jsem si, že je to  strom, protože z té dálky jsem neviděl víc než hranatý tma- vozelený útvar nasazený na tmavohnědé čárce.

Vzrušení mě hnalo dopředu jako torpédo. Jak jsem upí- ral oči před sebe, brzy jsem rozlišil i další stromy rozeseté  po tříslově hnědé pláži. A pak se za nimi zvedl zelenohnědý  svah nějakého návrší.

„Země!“ vykřikl jsem. „ZEMĚÉÉ!“

Dokázal jsem to! Teplá, pevná, stabilní země! Ještě několik  temp a měl bych tam být. Zalila mě vlna absolutní úlevy...  a pak zrovna jako skutečná vlna zase odplynula pryč.

Měl jsem na oslavování sotva vteřinu, než se mi před zra- kem ukázal celý ostrov. Jakmile jsem dosáhl břehu, zavalil  mě stejný zmatek, jako když jsem se probral k vědomí.

Ten  ostrov  byl  hranatý.  Či  přesněji  stvořený  z  kostek.  Všechno – písek, hlína, kameny, dokonce i ty věci, o kte-

max brooks

rých jsem si zprvu myslel, že jsou to stromy. Všechno tvo-

řily  soustavy  krychlí.  „Dobře,“  prohlásil  jsem,  odmítaje 

věřit tomu, co vidím. „Potřebuju jen minutku, jedinou mi-

nutku.“ Stál jsem po pás ve vodě, pomrkával, ztěžka oddy-

choval a čekal, až se mi pročistí zrak. Nepochyboval jsem, 

že co nevidět se ty drsné pravé úhly zlomí v měkkou, ob-

lou normalitu.

Nestalo se.

„To musí být tím zraněním na hlavě,“ řekl jsem a brodil  se na souš. „Žádný problém. Jen se ujisti, že nějak moc ne- krvácíš, a pak...“

Instinktivně se mi zvedla ruka, aby ohledala předpokládanou  ránu, a když mi vystoupala do úrovně očí, zajíkl jsem se.

„Co...?“ Na konci hranolovité paže mi seděla masitá kostka,  a tahle divná krychle se neotevřela, ať jsem se namáhal sebe- víc. „Kde mám ruku!?“ zaječel jsem v návalu paniky.

Zatočila se mi hlava, krk se mi svíral, a nakonec jsem si  prohlédl i zbytek těla. Chodidla jako cihly, hranolky místo  nohou, trup podobný krabici od bot, a to všechno pokryté  namalovanými šaty.

„Co se to se mnou děje!?“ zařval jsem na prázdnou pláž.

„Tohle  není  skutečné!“  křičel  jsem,  běhal  sem  a  tam  a zkoušel jsem si strhnout namalované ošacení z těla.

Celý udýchaný jsem se rozběhl zpátky k vodě v zoufalé  touze spatřit na hladině uklidňující odraz mé skutečné tváře.  Neviděl jsem nic. „Kde to jsem?“ hulákal jsem na třpytící se  moře. „Co je tohle za místo?“

Pomyslel jsem na vodu, jak jsem se v ní probudil... ale  probudil jsem se vůbec?

„Tohle  se  mi  jenom  zdá!“  usoudil  jsem  a  do  panikou  zkresleného hlasu se vedrala úleva, jak jsem se upnul k je- dinému řešení, které mě napadlo. „No jasně!“ Na téměř ce- lou vteřinu jsem se skoro sebral. „Bláznivý sen, za chvíli se  probudíš a...“

minecraft – ostrov

A co? Pokusil jsem se představit si sám sebe, jak se doma  probouzím do normálního života, ale všechno jako by se to  vypařilo. Vybavoval se mi můj svět, opravdový svět měk- kých, kulatých tvarů, lidí a domů a aut a života. Jenom na  sebe samotného jako součást toho světa jsem si nedokázal  vzpomenout.

Jako by mi nějaká pěst sevřela plíce a zúžilo se mi zorné  pole. „Kdo vlastně jsem?“

Napětí mi stoupalo žilami v krku. Cítil jsem pokožku  na obličeji i kořeny zubů. Zmatený a zvolna zachvaco- vaný nevolností jsem se trmácel k úpatí kopce. Jak jsem  se jmenoval? Jak jsem vypadal? Byl jsem starý? Nebo  spíš mladý?

Díval jsem se na své krabicovité tělo a cítil se dočista  mimo. Byl jsem muž nebo žena? A byl jsem vůbec člověk?

„Co jsem zač?“

Napjaté vlákno prasklo. Moje myšlení se zhroutilo.

Kde? Kdo? Co? A pak finální otázka.

„Proč!?“ zavřeštěl jsem na jasné krychlové slunce. „Proč si  nedokážu vzpomenout? Proč jsem jinačí? A proč jsem tady?  Proč se tohle všechno stalo zrovna mně? PRÓÓÓČ?“

Odpovědělo  mi  jenom  ticho.  Žádní  ptáci,  žádné  vlny,  ba  ani  zašumění  větru  v  těch  hranatých  napodobeninách  stromů. Nic než ryzí, trestající ticho.

A pak...

GRRRP.

Zvuk tak tichoučký, že jsem ani nevěděl jistě, zda jsem  ho slyšel.

GRRRP.

Ano, tentokrát to bylo zřetelně slyšet a také jsem to ucítil.  Vycházelo to z mého nitra. Kručelo mi v žaludku.

Mám hlad.

A to stačilo k ukončení vývrtky, v níž jsem padal. Něco  dělat, jednoduchou a jasnou věc, na kterou bych se mohl 

max brooks

soustředit, a kromě dýchání není nic zřejmějšího ani prost-

šího než jídlo.

GRRRP, zamručel žaludek, jako by říkal: „Já čekám.“

Divoce jsem zavrtěl hlavou, abych dostal zase krev do  tváří, a podíval se dolů na své tělo, abych se přesvědčil,  jestli nemám něco k snědku. Když jsem se viděl poprvé,  tak mě to šokovalo, že jsem mohl třeba něco přehlédnout. Třeba bych mohl mít v kapse vodovzdorný telefon nebo peněženku s osobním průkazem.

Ani jedno jsem neměl, ba ani kapsy. Našel jsem však tenký  opasek, namalovaný stejnou barvou jako kalhoty – další dů- vod, proč jsem si ho prvně nevšiml –, se čtyřmi plochými  kapsami po obou stranách. Všechny váčky zely prázdno- tou, ale jak jsem je prohmatával, naráz jsem si všiml, že cí- tím zezadu nějaký tlak, jako by se mi něco zlehka opíralo  o záda.

Říkám tomu „batoh“, nemá to však žádné popruhy ani  háčky nebo něco jiného, co tu věc drží na místě. Prostě tam tak visí a stejně jako u opasku a namalovaných kalhot to nemůžu sundat. Je však možné přesunout si ho na  břicho.

„To je ale bláznivý sen,“ prohlásil jsem, vraceje se tak k je- diné duševní berličce, kterou jsem měl. Vnitřní strany batohu  pokrývalo  sedmadvacet  malých  kapes,  zrovna  takových,  jaké visely na opasku, ovšem také docela prázdných.

Tím bychom měli hotovou inventarizaci, pomyslel jsem si  a pocit hladu se přeměnil v trvalou nepříjemnou obtíž. To  znamenalo nutnost najít nějakou potravu. Rozhlížel jsem se  kolem, jestli třeba něco nezahlédnu, cokoli, co by se aspoň  vzdáleně jevilo jako jedlé. Napřed jsem neviděl nic lepšího  než cosi jako trávu s hranatými lístky vysokými jeden blok. Rostly po jednom či po dvou z hlíny pokryté zeleným povlakem, jejíž plocha bezprostředně navazovala na pláž. Na- táhl jsem ruku k jedné rostlině hned u nohou, ale nedařilo se 

minecraft – ostrov

mi ji utrhnout. Místo toho jsem rychlým boxovacím pohy-

bem rukou nemotorně máchal.

Zmocnila se mě úzkost. Jedna věc je mít podivně vyhlíže- jící tělo, ale docela dramaticky působí objev, že vás to tělo  neposlouchá! Zkusil jsem to znovu, trávu jsem nechytil. Tak  znovu, a když jsem se jí konečně dotkl, pěstí jsem svůj cíl  rozdrtil a ten zmizel. A myslím doslova zmizel. Ne že by se  vysoké zelené stonky jen položily nebo zlomily, prostě zmi- zely. Krátký zvuk drcení a puf – ztratilo se to.

„Ale no tak,“ našpulil jsem rty a mračil se na hranatou  končetinu. „Jen funguj, ano?“ Z nějakého důvodu ani tahle  domluva nevedla k tomu, že by se funkce ruky zlepšila. A stejně marné bylo opakování týchž bezvýsledných pohybů u dalšího trsu trávy.

Slyšel jsem, už nevím kde, definici šílenství, podle níž člověk dělá stejnou věc pořád dokola a doufá v odlišný výsledek. Nevím, jestli to pro některé lidi opravdu platí, ale já  jsem k tomu měl hodně blízko.

„Jen funguj, ano!“ vrčel jsem zlostně a moje ruka udeřila  do trávy úplně stejně jako předtím. „Funguj. Funguj. FUN- GUJ!“ A začínalo to nanovo, ten můj duševní skluz. V té  chvíli mi myšlení balancovalo na tenkém laně a opravdu  jsem potřeboval získat nějaký úspěch.

Vlastně jsem se ho přesně řečeno nedočkal, ale náhodou  jsem přerušil celý cyklus tím, že jsem doslova praštil do  země. Při čtvrtém pokusu jsem udeřil tak tvrdě a ještě v tom  pokračoval, že jsem nejenom zničil malé zelené lístky, ale  vyrazil jsem celý blok hlíny pod nimi.

„Hele...,“  vykoktal  jsem  a  místo  zoufalství  nastoupila  zvědavost.

Napřed jsem chybějící blok vůbec neviděl, jenom díru  o velikosti  ztraceného  bloku,  který  tam  chyběl. Nahlížel jsem do vykousnutého drnu a pak jsem si všiml, že se nade dnem vznáší nějaká kostka – skutečně visela ve vzdumax brooks

chu – a oproti původní velikosti bloku se velmi podstatně 

zmenšila. Sáhl jsem po ní, že ji vytáhnu, a ještě jsem se ne-

dostal rukou ani do půlky vzdálenosti, když mi sama sko-

čila naproti.

Ustoupil  jsem  o  krok  s  dalším  překvapeným  „Hele!“  a upíral jsem pohled na kostku v mé ruce. Na omak připo- mínala hlínu, hrubá, suchá, s několika malými kamínky. Po- kusil jsem se ji stisknout v dlani a cítil jsem, že povoluje,  aniž by se drolila. Zvedl jsem ji k obličeji a začichal. Voněla  prostě jako hlína.

Znovu  jsem  přičichl  a  pocítil  jsem  zvláštní  uklidnění.  Až do té chvíle se mi všechno jevilo jako naprosto cizí –  všechno kolem mě i já sám. Ale tohle ne. Tento vjem mi byl  dobře známý. Vnímal jsem, jak se mi svaly v šíji uvolňují,  povolil jsem zaťaté zuby. Víte, nestydím se říct, že jsem si  ještě čtyřikrát nebo pětkrát dopřál pořádné přivonění k tomu  bloku hlíny, a zrovna tak se nestydím, že jsem se pokaždé  ohlížel přes rameno, jestli se na mě někdo nedívá.

Neřekl bych, že se tato zkušenost odrazila ve všeobecném  zlepšení, ale dodala mi tolik sebedůvěry, že jsem se poku- sil rozevřít prsty a pustit blok na zem. A taky že tam dopadl.  Cítil jsem se ještě líp.

„Dobře, v pořádku,“ vydechl jsem. „Mám přinejmenším  schopnost věci pouštět z ruky.“ Vím, žádná velká výhra, ale  aspoň něco. Něco dokážu maličko ovládat.

Vteřinku jsem se díval na malou kostku hlíny u svých nohou a pak jsem k ní vztáhl ruku, abych ji znovu sebral. Když  mi znovu skočila vstříc, už jsem sebou tak netrhl.

„Fajn,“ řekl jsem a opatrně se nadechl. „Když tě můžu  pustit, třeba bych mohl...“ Přistrčil jsem krychličku k jed- nomu váčku na opasku, a když do něho poslušně vklouzla,  s úlevou jsem vydechl.

„Dobrá,“  zafuněl  jsem  a  usmál  se  směrem  k  opasku,  „věci se smrsknou – tedy přinejmenším hlína – dost na to, 

minecraft – ostrov

abych je mohl nosit s sebou. Je to divné, ale v tomhle svě... 

v tomhle snu to může být užitečné.“ Nedokázal jsem zatím 

zdejší prostředí označit za „svět“. Ještě jsem si připadal pří-

liš křehký.

GRRRP, zabublal žaludek, aby se mi připomněl.

„Správně,“ řekl jsem a vytáhl kostku z opasku. „Protože  tě nemůžu sníst a nevidím důvod, proč tě někam nosit...“

Podržel jsem zmenšenou kostku směrem k otvoru, z ně- hož jsem ji vykutal. Na vzdálenost možná dvou kroků mi  vyskočila z ruky, nafoukla se do původní velikosti a zapadla  na staré místo, jako by se vůbec nic nestalo. Totiž skoro nic:  tím, že jsem ji vydoloval, pozbyla zelený povlak.

„Hmm,“  zabručel  jsem  a  zkusil  blok  znovu  vydobýt.  A taky že ano, po pár ranách pěstí mi skočil zmenšený blok  rovnou do ruky. Když jsem ho tentokrát pokládal, pokusil  jsem se ho umístit vedle díry, která po něm zůstala, a ne na  původní místo. Opět se vrátil do původní velikosti a bez- pečně se usadil na zemi.

Znovu jsem tiše zabručel, a protože už jsem se uklidnil,  mohla se mi v hlavě roztočit kolečka. Ukládání bloků na nové místo mi připomnělo cosi zahrabaného hluboko v paměti. Nemyslím, že by šlo o specificky mou vzpomínku, ale  spíš o připomínku ze světa mimo sen. Vzpomněl jsem si na  malé děti, jak si hrají s kostkami a staví budovy a všechno  možné.

„Jestli je všechno tady složené z bloků,“ řekl jsem nově  uložené kostce, „a všechny bloky si zachovávají původní  tvar, mohl bych je skládat na sebe a stavět z nich věci, které  budu chtít?“

GRRRP, ozval se zvlášť vzteklý protest tam zdola z jihu.

„Dobrá,“ odpověděl jsem žaludku, otočil jsem se k bloku  a oznámil: „Snad později. Musím se najíst.“

Napadlo mě, že bych to měl ještě jednou zkusit s tou trá- vou, než půjdu pryč. A byl jsem rád, že jsem to udělal. Při 

max brooks

pátém pokusu po zmizelém trsu trávy zůstala vznášející se 

semínka. Konečně, pomyslel jsem si a zkoušel je posbírat. 

Jeden drobný, zvláštní trik tohohle snu spočíval v tom, že 

jsem mohl sebrat jen všech šest semínek naráz, ale nedo-

kázal jsem je uchopit každé zvlášť. Další zvláštnost, tento-

krát směšně důležitá, byla ta, že jsem je nemohl sníst. Ruka 

mi ztuhla deset centimetrů od úst a nedovolila mi pustit se 

do jídla.

„To jako fakt?“ pravil jsem a zkusil přiblížit obličej k ruce.  Ani tak to nešlo, nějaká neviditelná síla držela ruku a ústa  od sebe.

„To jako fakt,“ opakoval jsem sarkasticky a už jsem cítil,  jak ve mně bublá zklamání a vztek. „Tak dobrá!“ Rozmáchl  jsem se, že semínka zahodím.

Zastavil mě ten blok hlíny, se kterým jsem před chvilič- kou experimentoval. Když jsem ho před několika minutami  odložil, zelený povrch mu chyběl. Ale teď už ho zase měl.  Travnatý povrch dorůstal.

Tak rychle? zauvažoval jsem a podíval se na semínka. To

tady všechny rostliny vyrůstají tak rychle? Možná bych měl

zkusit semínka zasadit.

A že jsem se o to snažil, člověče! Zkoušel jsem všechno,  co mě napadlo. Pustil jsem semínka na zem, ale zůstala  se vznášet ve vzduchu. Vboxoval jsem je do hlíny, ale tím  jsem jen vykutal další blok. A když jsem ho odložil na nové  místo vedle vzniklé jámy, pokusil jsem se do něho zatlouct  semínka ze strany. Nic nezabíralo.

„Proč to jen...,“ zasyčel jsem přes zaťaté zuby, ale hned  jsem toho nechal. Vydat se po pěšince ze samých „proč“ by  mě zavedlo zpátky ke zhroucení.

„Pokračuj dál,“ poručil jsem si naštvaně. „Nevzdávej to.“

Pustil jsem semínka do váčku na opasku a zoufale jsem  pátral po jiné možnosti. Jakýkoli jiný zdroj potravy, jaké- koli rozptýlení...

minecraft – ostrov

Stromy!

Odběhl jsem k nejbližšímu z nich a zkoušel odloupnout  kusy kůry. Jedí lidé kůru? Možná, já jsem však nemohl.  Rukama jsem nedokázal uchopit ten světle- a tmavohnědě  páskovaný obal kmene. Taky jsem nesvedl šplhat nahoru  po kmeni silném jako já v pase, abych se dostal ke krychlo- vým chomáčkům listů složených z droboučkých kostiček.

Ale nevzdával jsem se – to jsem si nemohl dovolit. „Jestli  je tohle sen,“ pravil jsem, „tak taky dokážu vyletět nahoru  a něco tam urvat!“

Zvedl jsem pěsti, obrátil oči vzhůru a vyskočil do vzdu- chu... ale stejně rychle jsem dopadl na zem. Avšak v onom  rozhodujícím okamžiku, jak jsem tak visel ve vzduchu, se  událo něco opravdu zázračného. Pokusil jsem se praštit do  listů nahoře, a přestože mi k nim chyběl blok, možná dva,  pocítil jsem na pěsti dotek.

Začal jsem váhavě boxovat nad sebe. „Že bych tam do- sáhl?“

A skutečně, ačkoli se moje paže nijak neprotáhla, do- kázal jsem na vzdálenost čtyř bloků udeřit do skvrnitých  krychlí nahoře. „Dosáhnu tam!“ vykřikl jsem a jal se mlá- tit do listí. Plíživá nepříčetnost se vytrácela s každým po- stupně  sílícím  úderem.  „Jo!“  zařval  jsem,  když  první  zelená krychle zmizela a vypadlo mi z ní rovnou do ruky  rudé, lesklé, půlkulaté ovoce. „TOHLE je to, o čem pořád  mluvím!“

Tentokrát mi tělo dovolilo jíst. V tom je možná ukrytý klíč,  řekl jsem si, chroustaje křehký sladký plod, a cítil jsem, jak  mi šťáva z něho stéká hrdlem. Třeba mi ruka umožňuje jíst jen to, co je jedlé.

Možná to nevypadalo přesně jako jablko, ale zrovna tak  to chutnalo. A jestliže se mi vůně zeminy zdála uklidňu- jící, tento nový pocit mě tak nadchl, až jsem pocítil pálení  v koutcích očí.

max brooks

„Pokračuj dál,“ řekl jsem si, když celé jablko zmizelo  v mém spokojeném žaludku. „Nikdy to nevzdávej!“

Aniž by mi to došlo, něco jsem se právě naučil. Říkejme  tomu mantra nebo životní moudrost nebo jakkoli jinak, ale  tahle slova se mi jevila jako důležitá pro život a byla jen  prvním z mnohých poučení, která jsem poznal při téhle po- divné a úžasné cestě: Nikdy se nevzdávej.

kapitola 2

V panice

se utopí myšlení

D

íky své nové „moci“ jsem srážel další listové bloky ze 

zbývajících stromů. Nejenže jsem získal ještě dvě jablka, 

ale navíc jsem učinil kriticky významný objev týkající se 

mého opasku a batohu.

Stalo se to hned po prvním jablku. Boxoval jsem do listí  a místo ovoce z něho vypadl malý semenáček. „Tak znovu do práce?“ zeptal jsem se ztuhlé ruky a spustil jsem miniaturní stromeček do kapsy na opasku. O několik vteřin poz- ději jsem získal druhý a bezmyšlenkovitě jsem ho nacpal  do stejného váčku. A tehdy jsem zjistil, že sazeničky ne- jenže se zmenšily, ale ještě se zploštily a seřadily k sobě  jako hrací karty. „No vida,“ konstatoval jsem s úsměvem.  „Tohle by mohlo být opravdu užitečné.“

Ukázalo se, že šlo o příliš skromný odhad. Než jsem skli- dil ze všech stromů, dokázal jsem uložit do jediné kapsy  dvanáct placatých semenáčků. A k tomu, měl bych dodat,  nic nevážily!

Obhlédl jsem ostatní kapsy v batohu a napadlo mě: Můžu si nosit celé skladiště důležitých věcí! Což znamená...

max brooks

„Což znamená,“ řekl jsem, zamračil se na opasek a ná- lada mi splaskla jako seskládané stromečky, „že dokud ne- najdu něco, co stojí za to sebrat, jsi mi platný jako díra  v lodi.“

Někde by měly růst další jabloně, usoudil jsem a zvedl  jsem pohled nahoru k útesu. Dřív, dokud mi pohled kalila  panika, mi připadal jako nepřekonatelná bariéra. Teď, už  klidnější a sytý, jsem si všiml, že ho tvoří spíš příkrý svah  než svislá stěna.

Kdopak ví, co může být na druhé straně, napadlo mě a jal  jsem se šplhat po hliněných blocích. Kdyby mi to od za- čátku jasně myslelo a nechoval jsem se jako úplný kretén,  určitě bych nezůstal trčet na téhle straně ostrova.

A třeba to vůbec není ostrov. Třeba je tahle pláž jen okra- jem celého kontinentu! Abyste mi dobře rozuměli, neopustil  jsem myšlenku, že to všechno je jenom sen. Ale i tak, část  mého já si nedokázala pomoci a toužila vylézt nahoru, pře- konat vršek kopce a podívat se, není-li tam nějaká stanice  rangerů, město, velká aglomerace nebo...

Nic z toho tam nebylo.

Stanul jsem na rovném zeleném návrší a s drtivým zklamáním jsem hleděl na zbytek neobydleného ostrova.

Země přede mnou vybíhala do moře jako spár, dvě za- lesněné  čelisti,  které  téměř  uzavíraly  kulatou  mělkou lagunu. Nedokázal jsem odhadnout, jak velký může ostrov  být. Tehdy jsem ještě neuměl tak dobře odměřovat na bloky.  Rozhodně nebyl příliš velký, protože jsem pod pozdně od- poledním sluncem jasně viděl jeho druhý břeh. A moje bod- rost klesala stejně jako oranžová krychle.

Zrovna jako ve vodě jsem si pomyslel, že jsem sám.

A právě tak jako ve vodě jsem se mýlil.

„Búú.“ Nečekaný zvuk mě přiměl poskočit.

„Co...?“ řekl jsem a nervózně se rozhlížel. „Kdo... Kdo  je tam?“

minecraft – ostrov

„Búú,“ ozvalo se znovu a to mě přimělo obrátit pohled  k úpatí kopce. Stálo tam zvíře, černé a bílé, s tělem stejně  pravoúhlým jako okolí.

Vydal jsem se dolů po západním svahu, což bylo snazší,  protože tam terén klesal povlovněji než na zrádné východní  straně, a kráčel jsem přímo k nebojácnému stvoření. Když  jsem si je prohlížel zblízka, zjistil jsem, že není úplně čer- nobílé. Šedivé rohy, růžový vnitřek uší a růžový mělký vak pod břichem...

„Ty budeš asi kráva,“ napadlo mě a její „búú“ mě odmě- nilo tím nejpříjemnějším zvukem, jaký jsem za celý den za- slechl. „Ani nevíš, jak jsem šťastný, že tě vidím,“ vzdychl  jsem. „Tedy, hele, já vím, že je to jenom sen a tak, ale je to  moc příjemný pocit, nebýt...“ Slovo mi uvázlo v krku a po- cítil jsem pálení v nose a v očích. „... sám.“

„Béé,“ odpověděla kráva.

„Počkej, cože?“ zeptal jsem se a přistoupil k ní o krok  blíž. „Ty jsi, řekněme, dvojjazyčná, nebo...?“

„Béé,“ pravilo zvíře, ale ne to přímo přede mnou. Zvedl  jsem pohled kousek nahoru a zahleděl se vedle krávy, od- kud nový zvuk zazněl. Hranolovité – nekecám – zvíře bylo  poněkud menší a celé černé.

V mizerném podvečerním světle mi skoro ušlo. Teď jsem se k němu mezi stromy blížil a zpoza černého zvířete vystoupilo jeho dvojče, dočista stejné, ale bílé jako mráčky na  nebi. Navzdory rovným a plochým obrysům jsem dokázal  rozlišit i ty nejdrobnější detaily vlněné srsti.

„Ty jsi ovečka,“ řekl jsem s úsměvem a vztáhl jsem ruku,  abych  jednu  pošimral.  Vůbec  jsem  nepřemýšlel.  Neměl  jsem v úmyslu ji praštit.

Zvíře zaječelo, vystříklo z něho cosi rudofialového a pak  se dalo na útěk mezi stromy. „Ach, promiň!“ volal jsem za  ním. „Odpusť mi to, ovečko!“ Cítil jsem se tak mizerně, že  jsem se obrátil na její nezastrašenou kamarádku: „To jsem 

max brooks

nechtěl, opravdu. Pořád ještě nevím, jak mám tohle tělo po-

užívat, chápeš?“

„Ko-ko-ko-ko,“ přišla odpověď z levé strany. Kousek ode  mě klovali do země dva malí ptáci, každý asi na jeden blok  vysoký.  Krátké  kostnaté  nohy,  buclaté  trupy  pokryté bílým peřím a malé hlavy zakončené plochými oranžovými  zobáky.

„Nejsem si jistý, jestli jste slepice,“ řekl jsem jim. „Podo- báte se trochu kačenám.“ Vteřinku na mě zíraly a kvokaly.  „Ale ozýváte se jako slepice,“ pokračoval jsem, „a tak bude  rozumnější vám říkat slepice než... kačenoslípky.“

Při tom slově jsem se uchechtl, ale pak jsem se rozchech- tal naplno. Přišlo mi hrozně příjemné smát se a setřást ze  sebe to bláznivé napětí nastřádané za celý den.

Potom jsem zaslechl nový hlas.

„Gúúúch.“

Z toho hrdelního, hlenovitého chrchlání mi přeběhl mráz  po zádech. Rozhlížel jsem se kolem, abych vypátral zdroj  zvuku.  Měl  jsem  pocit,  že  na  tomto  ostrově  přicházely  zvuky odevšad. Stál jsem, poslouchal a přál si, aby slepice  držely zobák.

Potom jsem to ucítil. Plesnivina a shnilotina. Jako mrtvá  krysa ve staré ponožce. Postavu toho tvora jsem však za- hlédl, až když ode mě byl nějakých deset kroků. Napřed  jsem si myslel, že je to další člověk, oblečený jako já, a au- tomaticky jsem k němu udělal krok v ústrety.

Pud mi však velel zastavit a začal jsem couvat. Ta osoba  měla otrhané, špinavé šaty. Pokožku plesnivě zelenou. Oči,  dá-li se tomu tak říkat, tvořily bezživotné černé body v plo- ché tváři bez mimiky. V duchu jsem probíral vzpomínky,  obrazy tvorů, které jsem znal z povídek, ale nikdy je nevi- děl na vlastní oči. A teď to tady kráčí ke mně a natahuje to  po mně paže.

Byla to zombie!

minecraft – ostrov

Snažil jsem se ustoupit a narazil jsem do stromu. Zom- bie se blížila. Vyhýbal jsem se jí. Nahnilá pěst mě udeřila  do hrudi, až jsem zavrávoral několik kroků zpátky. Celým  tělem mi projela bolest. Zalapal jsem po dechu. Vrhla se na  mě. Dal jsem se na útěk.

Otupělý strachem jsem sprintoval do kopečka. Nepře- mýšlel jsem, nic neplánoval. Moje kroky řídila jen hrůza.  Ve tmě za mnou se ozvalo jakési klapání a následoval svist  proráženého vzduchu. Něco se zabodlo do stromu rovnou  přede mnou. Vibrující tyčka s peřím na konci. To je šíp!  Byla snad zombie ozbrojená? Nevšiml jsem si. Jen jsem  prchal.

Po pravé ruce se zablesklo cosi červeného: hrozen očí, od  něhož znělo skřípavé syčení. Klopýtal jsem do svahu a ne- ohlédl jsem se, dokud jsem nestál nahoře. V bledém světle  vycházejícího krychlového měsíce jsem viděl, že zombie  mě stále pronásleduje. Už se dostala k úpatí svahu a začala  po něm lézt směrem ke mně.

S hrdlem sevřeným strachy jsem se pustil dolů po východním útesu. Uklouzl jsem, spadl až dolů a uslyšel odporné  prasknutí.

„Ssss,“ zasyčel jsem, když se mi do kotníku zařízla prudká  bolest.

Kam mám jít? Co mám dělat? Neměl bych skočit zpátky  do vody a zkusit odplavat? Na kraji břehu u černé hladiny  jsem ztuhl. Co když je venku pořád ta sépie a co když do- stala hlad?

Pod hvězdnatou oblohou se rozlehlo skučení. Obrátil jsem  se a viděl, jak zombie vystrkuje hlavu přes okraj útesu.

Zděšeně jsem se rozhlížel, kam bych měl jít. Někam, kde  se schovám.

Jak jsem tak těkal pohledem sem a tam, padl mi do oka je- diný blok hlíny, který jsem vykutal někdy odpoledne. A ten  mi v hlavě rozžehl zoufalý nápad. Kopat!

max brooks

Zombie se pustila dolů po útesu a já jsem se rozběhl k jeho  úpatí a začal jsem zuřivě trhat zem. Raz-dva-tři-čtyři rány  pěstí a první blok přede mnou se uvolnil. Raz-dva-tři-čtyři  a sousední blok vyskočil ze svého lůžka.

Slyšel jsem blížícího se ghúla a jeho skuhrání vytrvale sílilo. Raz-dva-tři-čtyři, raz-dva-tři-čtyři. Uvolnil jsem čtyři  hliněné bloky přímo před sebou, dva nahoře a dva pod nimi.  Získal jsem zrovna tak dost místa, abych se tam vecpal.

Hlouběji! řvalo moje vědomí. Jdi hlouběji!

Kdyby osud dokázal mluvit, tak by se v té chvíli zašklebil  a řekl: „Nepůjdeš nikam.“

Pěstí jsem narazil na něco chladného a tvrdého. Dostal  jsem se na skálu. Několik marných úderů mi rázem objas- nilo, že jsem v pasti a to monstrum bude za pár vteřin u mě.

Otočil jsem se, spatřil zombii, a tak jsem mezi ni a sebe  položil hliněný blok. Ghúl se přes něj natáhl a uhodil mě do  hrudníku. Odletěl jsem dozadu a narazil na kamenný útes. S bolavou hrudí a lapáním po dechu jsem umístil druhý hliněný blok na první.

Obklopila mě tma. Byl jsem pohřbený zaživa.

V hrobce jsem zůstal izolovaný od světla, nikoli však od  zvuku. Zombie skuhrala, až mi z toho zvonilo v uších. Co jestli taky dokáže kopat v zemi? Co když jsem jen o několik vteřin oddálil smrt?

„Běž pryč!“ zařval jsem bezmocně. „Prosím tě, nech mě  na pokoji!“

Odpovědělo mi jen přiškrcené vrčení.

„Prosím tě!“ žebronil jsem.

A odpověď? Bezcitné, lhostejné a neumlčitelné skučení.

„Probuď se,“ zašeptal jsem. „Musíš se probudit, probudit,  PROBUDIT!“

V zoufalství jsem začal poskakovat, až jsem hlavou nará- žel do stropu, jak jsem se snažil probrat k bdělosti.

„PROBUĎ SE, PROBUĎ SE, PROBUĎ SE!“

minecraft – ostrov

Padl  jsem  zády  na  kamennou  stěnu,  hlava  mi  třeštila,  v očích hořelo a hrudník se mi otřásal rychlým, panickým  vzlykotem.

„Proč?“ ptal jsem se šeptem. „Proč se nemůžu probudit?“

A tu zombie zavrčela hlubokým, divokým hlasem „pro-

tože tohle není sen“.

Ne, nemluvilo na mě to stvoření. Já sám jsem vložil ta  slova do jeho rozpadajících se úst, protože jsem věděl, že je  zkrátka potřebuju slyšet.

Zdálo se mi, že chodící mrtvola deklamuje: „Tohle není sen a netrpíš ani následky nějakého zranění nebohalucinací. Tady kolem je skutečné místo, opravdový svět, a ty ho budeš muset akceptovat, abys přežil.“

„Máš pravdu,“ řekl jsem ghúlovi s vědomím, že mluvím  sám k sobě, jenže jsem si pořád myslel, je jaksi příčetnější  povídat si s mrtvolou. „Tohle se neděje jen v mé hlavě. To  se děje doopravdy.“

Mlhou v hlavě, kterou mi způsobila amnézie, mi připly- nul kousek napůl zapomenuté písně. Něco o nacházení sebe  samého  na  podivném  místě.  Nedokázal  jsem  si  vybavit  všechna slova, ale kousek mi pevně ulpěl v paměti:

Možná se sám sebe zeptáš, takže jak jsem se sem dostal?

„Já nevím,“ připustil jsem. „Nevím, jak jsem se tady ocitl,  ani kde to ‚tady‘ je. Jiná planeta? Jiná dimenze? Netuším,  ale vím, že nemá smysl dál to popírat.“

Po tomto přiznání se ve mně rozhostil hluboký klid, z ně- hož se vyloupla nová mantra.

„V panice se utopí myšlení,“ řekl jsem zombii. „A tak je  načase přestat panikařit a začít přemýšlet, jak tady přežít.“

kapitola 3

Nespoléhej

na svůj předpoklad

„J

aký bude další krok?“ zeptal jsem se tmy. Když se uvá-

žilo, že jsem v pasti, doslova zády u zdi, a od vrčící 

mrtvoly mě odděluje jen trocha hlíny, jevily se moje mož-

nosti jako dost omezené.

Docela dlouhou dobu jsem se pokoušel soustředit na dýchání, pročistit si mozek a nechat jím proplouvat všelijaké  nápady. První jasnou myšlenkou, která mě napadla, byť po- někud ironickou, byla otázka, jestli si můžu vydýchat vše- chen vzduch.

Kolik ho vlastně mám? Nedusím se už náhodou? Jaký je  to vlastně pocit, dusit se? Pokoušel jsem se vycítit nějaké  změny v těle, odhalit pocity, které jsem dřív neměl. A tak  jsem si všiml, že všechna bolest je tatam. Hlava i kotník  se mi zdály v pořádku. Naopak žaludek jsem měl úplně  prázdný. Schroustal jsem další jablko a přitom jsem se po- koušel přijít na kloub tomu, co se vlastně děje.

Dostává mozek málo kyslíku, dumal jsem, nebo jsem se opravdu tak strašně rychle uzdravil? No vážně – nejsem nějaký superhrdina? Tahle myšlenka mi dodala nečekanou  dávku naděje.

minecraft – ostrov

Zombie zasténala.

„Je to tak?“ zeptal jsem se ghúla. „Zajišťuje mi tenhle svět  superhojení a mají s tím co dělat ta jablka nebo jiné jídlo?“

Další bezvýrazné zasténání.

„Nemusíš mi odpovídat,“ řekl jsem. „Já na všechno přijdu  sám, protože musím, abych tady přežil, že? Jsem ve zcela  novém světě s úplně jinými pravidly, kde se tluče pěstí na  dálku a do pytlíčku narveš hromadu věcí.“

Hlubší nádechy přispěly k dalšímu uklidnění a klidnější  hlava jasněji myslela. „Musím jen přijít na to, co je co,“  prohlásil jsem věcně, „a udělám to hned, jak odtud vy- padnu!“

Jako na nějaké znamení zombie zasténala.

„A když to udělám, ty tam budeš čekat, takže musím najít  nějakou zbraň na svou obranu. Palici nebo oštěp nebo...“

Zombie vyrazila prudké pištivé zaskučení, jaké jsem od  ní ještě neslyšel.

„Hej!“ vykřikl jsem a přiložil ucho k hliněnému bloku.  „Co se děje?“

Slyšela mě? Copak jsme se spolu doopravdy bavili?

I dál se ozývaly ostré, drsné skřeky, jako by to stvoření na  něco reagovalo, například na bolest.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se reflexivně. „Hele, omlou- vám se, jestli tě moje řeči o zbraních nějak urážely nebo  něco, ale na rovinu, ty se mě snažíš zabít, takže...“ Už v po- lovině věty jsem si všiml, že zvuky venku utichly.

„Haló!“ křikl jsem do ticha.

Zazdálo se mi, že něco cítím, zápach pronikající hlínou.  Kouř?

Copak zombie před mou norou rozdělává oheň a snaží se  mě vykouřit? Můžou zombie dělat něco takového?

Musím to vědět. Než bych umřel na to, že zůstanu sedět  tady a udusím se kouřem, tak to radši zkusím štěstí venku.  S bušícím srdcem jsem odstranil hliněný blok přímo před 

max brooks

obličejem a prudce jsem zamrkal v ranním světle hranatého slunce.

Zombii jsem neviděl, ale pořád ještě jsem cítil její shnilý  puch, teď ovšem smíchaný se silným zápachem kouře. Roz- bil jsem i druhý blok a opatrně vyšel na pláž. Rozhlížel jsem  se vpravo, pak vlevo, pak jsem se podíval dolů a nakrčil nos.  Rovnou před nohama se mi vznášel kus zahnívajícího masa.  Nervózně jsem ho sebral. Byl tak odporný, že jsem nad ním  jen pomrkával.

Okraje to mělo ožehnuté jako připálený burger. Už jsem  nemusel dumat, odkud přicházel ten smrad.

Rozběhl jsem se po písku v představě, že je to past a zom- bie může číhat někde na kopci kousek nade mnou. Nečí- hala. Pobřeží bylo doslova čisté. „Hej, Mrtváku!“ křikl jsem  a pozvedl kus shnilotiny. „Nezapomněl sis tady něco?“

Chviličku jsem napjatě čekal a doufal, že vlastník toho  hnusného cucku nepřiběhne z kopce. Nic. Kus spálených  odporných vnitřností, nic víc z ghúla nezůstalo.

Ale proč?

Slunce. Nezabíjí ale denní světlo jen upíry? To možná  platí  v mém  světě.  „Jenže,“  řekl  jsem  hnusnému  kusu  masa, „my nejsme v mém světě a nemůžu spoléhat na svůj  předpoklad.“ Když jsem to říkal, zabloudil jsem pohledem  na svou malou noru vyhloubenou u útesu. Totiž obzvlášť jsem si všiml hliněného stropu na dva bloky dlouhého a jeden blok širokého. Jak to, že se na mě nezřítil? Čím to drží  nahoře?

Vrátil jsem se zpátky ke své díře a pěstí jsem zničil dva  hliněné bloky nad hlavou. Pak jsem poodstoupil, aby mi ne- padly na hlavu, a vložil jsem je tam, kde před okamžikem  byly. A ony se spojily a držely!

„Paráda!“ usmíval jsem se trošku sebejistěji. Vedle hy- perhojení patřila schopnost hliněných bloků držet při sobě  k obrovským výhodám tohoto světa. Znamenalo to, že si 

minecraft – ostrov

dokážu vystavět přístřeší bez hřebíků a cementu, nebo čím 

drží baráky pohromadě.

Tento  předpoklad  by  ovšem  připadal  v  úvahu  teprve  tehdy,  kdybych  někde  nenašel  nějaké  přirozené  útočiště,  které čeká jen na mě. Vyklusal jsem na vrchol kopce, roz- hlížel se po celé délce ostrova a kontroloval i jižní a severní  svah, abych nabyl jistotu, a potom jsem ztěžka, zklamaně  zavzdychal. Nenalezl jsem žádnou jeskyni ani díru, žádnou  pevnost, kam bych se mohl nastěhovat.

Všiml jsem si krávy, totiž hned dvou, které se pásly na  úpatí západního svahu, přežvykovaly a spokojeně bučely.

„Haló!“ volal jsem na ně, ale díval jsem se na les, „měl  jsem pravdu aspoň v tom, že slunce ty tvory zahání pryč.“

Světlo rozhodně vypudilo všechno, co se skrývalo včera  v noci v lese. Kam ale obludy šly? A když už jsme při tom,  kde se vzaly? Vycházejí za soumraku z moře nebo vylézají  ze země jako v nějakém laciném hororu?

Nejspíš to zjistím mnohem dřív, než by se mi mohlo líbit.  Ačkoli slunce vyšlo teprve nedávno, už se stačilo vyšplhat  k půlce poledne.

„Nejsou tady dny nějak krátké?“ zeptal jsem se spokojených krav. A kdyby mohly mluvit, zřejmě by mi odpově- děly: „Dost krátké na to, abys přestal marnit čas.“

„Díky,“  pravil  jsem  uštěpačně  a  otočil  se  k  nim  zády,  abych sešplhal z kopce, který jsem nazval Vrch zklamání.  Na chvilku jsem se zarazil a přemýšlel, jestli nemám roz- dělat signální oheň. Nedělají to tak lidé, kteří se ocitli sami  na pustém ostrově? Možná, jenže nemám tušení, jak bych  to udělal.

Co dělat umím, to je kopání. Holýma rukama jsem vy- mlátil ze země dost hliněných bloků, abych do země vepsal  slovo POMOC!. Třeba to zahlédne někdo z nízko letícíholetadla nebo i z vysoko letícího satelitu, říkal jsem si. Někdo přijde. Pořád jsem se upínal k myšlence, že se sem kdosi 

max brooks

přihrne a zachrání mě a že stačí počkat pár nocí, než se ob-

jeví. Dokázal jsem přijmout fakt, že jsem v docela novém 

světě, nepřestal jsem však dumat, co to vlastně opravdu zna-

mená. A stejně hloupě jsem uvažoval i později, když jsem 

se znovu ztratil v moři...

Ale to předbíhám.

Sledoval jsem pohyb slunce a ploužil jsem se dolů po východním svahu. Uvažoval jsem, že si postavím chatu z hli- něných bloků kolem té díry, co už jsem udělal do země.  Když jsem však pohlédl na úzkou škvíru, došlo mi, že bez- pečnější by bylo zakopat se do větší hloubky. Tak bych do- stal mezi sebe a nebezpečí venku celý kopec místo několika  chatrných hliněných bloků. Jenže jak to provést?

Nedokážu vykutat tunel ve skále holýma rukama. Nebo  ano?  Nespoléhej na svůj předpoklad,  připomněl  jsem  si  a pozvedl jsem pěst proti hladké šedivé stěně. Už mášsuermoc „vzdáleného úderu“. Třeba takovým úderemdokážeš rozbít skálu.

Ukázalo se, že nikoli.

„JAU, JAU, JAU,“ ječel jsem při každé ráně. Ano, ani  v tomto  světě  holýma  rukama  nedokážete  rozbít  pevnou  skálu, ale když do ní chvilku bušíte, zdá se, jako by se vám  začínalo dařit. Šedivá kostka však nepraskala, tedy aspoň ne  tak, jak by to udělala v mém světě. Viděl jsem, že z místa,  kam dopadla moje rána, se rozlétají maličké mnohobarevné  kostičky. Ale v okamžiku, kdy jsem nechal otlučené, bo- lavé ruce odpočinout, se všechno viditelné poškození oka- mžitě zacelilo.

„No páni!“ vykřikl jsem a zlostně jsem znovu zaútočil na  skálu, což mě přimělo k dalšímu bolestnému „JAAAU!“.

Očividně jsem nebyl v tomto světě jediný, komu sloužilo  hyperuzdravování.

„Co bych potřeboval, aby tě zdolal?“ zeptal jsem se po- směšně mlčící skály.

minecraft – ostrov

Zřejmá odpověď: nějaký nástroj, jako mají trosečníci ve  všech těch povídkách. Jenže oni obvykle mívají celý náklad ztroskotané lodi plné zásob nebo aspoň sekeru či volejbalový míč, se kterým si můžou pokecat.

A co jsem měl já? Neurčité vzpomínky a batoh plný ničeho.

Totiž téměř ničeho.

Zkoušel jsem do kamenné stěny bušit vším, co jsem nasbí- ral: semenáčky, hliněnými bloky, dokonce i zbytkem zombie.  Pokud jsem stačil zjistit, tenhle svět ničemu z toho nesvěřil  účinnost sbíječky. Ani jeden pokus nevyšel, ale malé stro- mečky mi vnukly myšlenku, jestli nemám zkusit vyrvat kus  tvrdšího, pevnějšího dřeva z bezlistých stromů za mými zády.

Přistoupil jsem k nejbližšímu kmeni a praštil jsem do jeho  dolní části.

„Trrrááám!“ zařval jsem a pak jsem jen zmateně zafuněl.

Strom sice zůstal stát vzpřímeně, ale naráz nebyl ničím  spojený se zemí.

„Koukej,“ vyjednával jsem se zavěšeným kmenem, „bloky  a zombie, to je jedna věc, ale co zemská přitažlivost?“

Vznášející se kláda se ani nehnula.

„Dobrá,“  přikývl  jsem  a  rozhodil  rukama připomínajícíma kostky. „Tvůj svět, tvoje pravidla.“

A už po několika vteřinách jsem viděl, jak byla moje slova  pravdivá.

Zkusil jsem kmenem z krychliček bacit do útesu, ale ne- dosáhl jsem ničeho, než že mě rozbolela ruka.

Zamrkal jsem a bez přemýšlení jsem začal kládu přesouvat k levé ruce, abych nechal pravou odpočinout.

„Co...?“ Vytřeštil jsem čtvercové oči na levou ruku, která  roztáhla dlaň a na ní se zjevila zářící mřížka. Dvě přímky,  jedna směřující shora dolů a druhá zprava doleva, dělily  dlaň do čtyř sekcí. Jakmile jsem položil miniaturizovaný  kmen do dolní levé čtvrti, z otevřené pravé ruky splynul zá- řící obrázek čtyř nastohovaných dřevěných prken.

max brooks

„Tak dobře,“ řekl jsem nervózně, protože jsem netušil, jestli  to, co se děje, bude k něčemu dobré nebo naopak. Zkoušel  jsem pomalu zavírat prsty. Prkna se zhmotnila v okamžiku,  kdy kmen v mé levé ruce zmizel.

„Výborně!“ prohlásil jsem se vzrůstajícím nadšením.

Takže ke schopnosti rychlého hojení, tlučení do věcí na  dálku a spojování bloků bez jakékoli opory mi tenhle svět  navíc dovoluje přeměnit surové materiály v hotové výrobky,  a to během několika vteřin. Jak dlouho by mi takový úkol  trval  v našem  světě?  Kolik  hodin  sekání,  měření,  řezání  a broušení? A to za předpokladu, že bych věděl, jak na to?  Tento svět ze mě udělá řemeslnického mistra jen díky tomu,  že se mi pozměnily ruce!

Co bych s tím mohl dělat, říkal jsem si, a přendal jsem na- štosovaná prkna do levé ruky. Tentokrát se mi nad pravou  dlaní vznášela drobná miniaturní dřevěná krychlička.

„Nějaký knoflík,“ vydechl jsem. Ne takový jako na ša- tech, ale takový, na který se mačká. Točila se mi hlava, jak  jsem byl doslova omráčený novými objevy, a mohl jsem si  jen představovat, co by se asi stalo, kdybych ho stiskl. Že by  to tlačítko přetvořilo cokoli, na co se přiloží, v něco úplně jiného? Mohlo by přeměnit i mě? Anebo by vystavělo obrovskou zářící pevnost obývanou bělovlasým duchem, jenž  by odpovídal na všechny mé otázky a učil mě, jak užívat své  moci? Copak se to ve filmu nestává?

Sevřel jsem dlaň kolem tlačítka, sebral ho ze vzduchu  a přiložil ho k zavěšenému kmeni.

... není třeba tohle prostředek, jak se vrátit domů?

„Jsem připraven!“ vykřikl jsem k nebi a natáhl jsem chvějící se ruku k všemocnému a veledůležitému tlačítku.

CVAK.

„No  dobrá,“  vzdychl  jsem,  když  jsem  v  hlavě  uslyšel  posměšné  zakvákání  na  trombón.  „Tolik  k  vyčerpávající  odpovědi.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist