načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mimořádná událost - Jiří Pehe

Mimořádná událost

Elektronická kniha: Mimořádná událost
Autor:

Někdejší bezdomovec Hobo si „na pomezí života a věčnosti“, kde se ocitl po pádu na dno opuštěné šachty, v duchu přehrává setkání s neznámým mužem, který ho nedávno ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 175
Rozměr: 21 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0281-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Po pádu na dno šachty, při němž se vážně zraní, si bezdomovec Hobo vybavuje zážitky ze svého života. Vzpomíná především na člověka jménem Baron, který k němu nedávno vtrhl do stavební buňky, ponechané uprostřed opuštěného vojenského cvičiště, v níž Hobo nalezl útulek. Po prvním rozpačitém a nedůvěřivém kontaktu se jeden druhému začali svěřovat se svým osudem. Baron se zařadil mezi prominentní občany jak minulého, tak i současného režimu. Jeho otec, vysoký diplomat v komunistických službách, mu díky svému vlivu zařídil studium na prestižní harvardské univerzitě. Po jejím absolvování se Baron vrátil zpět do vlasti, stal se poradcem bezskrupulózního ministra Millera a zahájil kariéru, jež ho katapultovala k nejvyšším stupínkům společenské hierarchie. Oproti tomu Hobo prožil neradostné dětství adoptivního jedince, který se po maturitě bezcílně potloukal po různých místech, ubytovnách či squatterských komunitách. Hobo i Baron nacházejí během svého vyprávění určité styčné body a dojdou k názoru, že se stali svědky jakési "mimořádné události", která jim umožnila uniknout z dosahu "civilizačního provozu" a v jejímž důsledku se setkali. Třetí román známého politologa je příběhem dvou mužů s naprosto odlišným osudem a společenským postavením, kteří se setkávají na opuštěném místě a rekapitulují své životy.

Popis nakladatele

Někdejší bezdomovec Hobo si „na pomezí života a věčnosti“, kde se ocitl po pádu na dno opuštěné šachty, v duchu přehrává setkání s neznámým mužem, který ho nedávno navštívil v jeho osamělém doupěti izolovaném od civilizace. Návštěvník mu vypráví o „mimořádné události“, jež ho před časem donutila přehodnotit dosavadní život – jako úspěšný politický šíbr se sice po pádu československého komunistického režimu propracoval mezi vlivné a mocné, teď však neví, co s ním bude dál. Vyprávět o své minulosti začne i Hobo. Jenže jak jeden před druhým odkrývají svou minulost, začíná se ukazovat, že ačkoliv dosud pobývali na zcela opačných pólech společnosti, oba jsou hlavními aktéry téže „mimořádné události“ a jejich setkání nebylo náhodné.

Jiří Pehe rozehrává – stejně jako ve svých předchozích románech Na okraji zmizelého a Tři tváře anděla – poutavý příběh, který tentokrát prostřednictvím osudů obou protagonistů mapuje hodnotové i politické turbulence posledních desetiletí. A stejně jako ve dvou předchozích románech znovu nastoluje základní otázky po smyslu naší existence.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2 //


// 3

Jiří Pehe

Mimořádná událost

PROSTOR


4 //


// 5

PROSTOR | PRaha | 2013

Jiří

Pehe

MiMo

řádná

událost

román


6 //

© Jiří Pehe, 2013

© PROSTOR, 2013

ISBN 978-80-7260-281-0


// 7

Poté, co dopadl na dno jámy, nezbyl žádný z pocitů,

které se kdysi pojily s jeho tělem. Necítil bolest,

chlad, horko, hlad, žízeň, ani žádnou slast. Neslyšel.

Nebyl si jist, jestli se nahoru, ke světlu, dívá ještě

stále svýma očima, z očních důlků ve vlastní hlavě. Jestli má hlavu. Nemohl s určitostí tvrdit, že ještě existuje, i když podvědomě vnímal, že ještě není tam, v jasu věčnosti.

Pamatoval si pád ke dnu a docela jasně sivzpomínal i na okamžiky, které mu předcházely. Praskot

ztrouchnivělého dřeva, úlek, který ho paralyzoval,

když si uvědomil, že mu nohy jako máslem projely

prkny, jež zakrývala tu díru. Zuřivou snahu udržet

rovnováhu, najít něco, čeho by se mohl zachytit.

a pak ten pád...

Jelikož jeho vědomí v té chvíli ještě ovládalyzákony fyziky, čekal už v okamžiku, kdy se začalpropadat, že rychle narazí na dno. Při vší té hrůze z pádu, na jehož konci čekala nejspíš smrt, si ještě několik okamžiků jasně uvědomoval bezvýchodnost situace. Věděl, že přijde náraz, pocítí nejspíš prudkou bolest lámajících se kostí a hmoždících se vnitřností, snad mu dokonce blesklo hlavou, že ještě než vypustí duši, uslyší nějaký zvuk.

Vše se ale odehrálo jinak. Možná že z úleku ztratil

vědomí, jisté je, že měl pocit, jako by padal celou

věčnost. Ne někam na dno, které nemohlo v té jámě

být přece nekonečně hluboko, ale prostě nikam. Pak

ho pohltila tma.

Když nakonec nad sebou spatřil světlo, vůbecnebyl schopen určit, kde vlastně je. Neměl totiž tělo,

protože ho necítil. a ještě ho nemá.

Je možné, že při nárazu úplně ochrnul, myslí si. Je

také možné, napadlo ho už párkrát, že je mrtvý. Že


8 //

je v očistci nebo v pekle. Že tady takhle, coby duch

bez těla, v nekonečném koloběhu vzpomínek stráví

celé věky.

Ví také, že jestli je na dně nějaké jámy, pak zasetolik času nemá. Nenajde-li ho někdo, což nenípravděodobné, protože jediná lidská bytost široko daleko je

Baron, nejpozději za několik dní tady zemře.

Světlo, do něhož se dlouho díval, když konečně po

pádu přišel k sobě, po čase zmizelo. Jako by se venku

setmělo a snesla se noc. Ve tmě, alespoň se mu to

zdálo, bylo možné rozeznat několik světelných teček.

Snad to byly hvězdy. Pak se světlo zase vrátilo.

Představuje si proto, že pokud není mrtvý, leží na

dně šachty, kterou tady, na bývalém vojenskémcvičišti, kdysi nejspíš vyhloubili Rusové. Zatímco jeho

tělo bezmocně spočívá v horizontální poloze, vše, co

vnímá, je vertikální, protože oči má zřejmě upřené

nahoru. V té vertikále, na jejímž konci teď září jasné

světlo – snad je to slunce –, je také jeho veškeránaděje. Tam nahoře je všechno. I jeho budoucnost, pokud

mu v tomhle světě ještě nějaká zbývá.

Je zřejmé, že v tomhle stavu by měl přemýšlet osobě, takzvaně bilancovat, jenže pořád musí myslet na

Barona. Kam šel, co se s ním stalo? Vrátil se, hledá

ho? Možná se to už nikdy nedozví.

Samsára

Vybavuje si, jak se Baron před několika dny, vkrásném červnovém ránu, objevil. On, hobo, ještě spal,

když najednou uslyšel skřípání petlice, kterávzdorovala pokusům někoho tam venku otevřít dveře.

Vyskočil z palandy, popadl železnou tyč, kterou měl


// 9

vždy po ruce, a pokoušel se škvírou mezi rámem

a dveřmi rozeznat, kdo se to dobývá dovnitř.

V ranním šerosvitu uviděl vysokého hubenéhomuže kolem čtyřicítky, jehož obličej s ostře vystupujícími

lícními kostmi a lemovaný pocuchanými mastnými

vlasy vypadal velmi unaveně, což zvláštním způsobem

kontrastovalo s drahým, i když dost pomačkanýmoblekem. I bez kravaty se jevil při prvním ohledání jako

zbohatlík, který se sem zatoulal z nočního flámu. Pak

ho ale napadlo, že ta tvář nepatří zhýralci. Bylo v ní

vepsáno utrpení.

Nezdál se nebezpečný, takže hobo po chvíli uvolnil

petlici a otevřel dveře. Stáli proti sobě. Na jednéstraně bohatě vyhlížející muž s výrazem jakési zvláštní,

zatím neznámé bolesti nebo snad úzkosti ve tváři,

a na druhé straně on, světem zapomenutý obyvatel

staré stavební buňky, kterou sem na konec slepé

železniční koleje poblíž bývalého vojenského cvičiště

kdysi kdosi přivezl.

Viděl, jak si návštěvník s jistým údivem, možná

s odporem prohlíží jeho zanedbané svršky, jak krčí

nos zápolící s pachy, jež se z jeho obydlí vyvalily.

„Jmenuji se Michal Baron,“ řekl nakonec místo

pozdravu. „Kde to jsem?“

hobo ho poučil, že se nachází na Samsáře, což je

poslední etapa na cestě do Nirvány. Bydlí tu odchvíle, kdy dobrovolně odešel z civilizačního provozu. Ne,

není buddhista, i když meditacemi tráví mnoho času,

ale líbilo se mu to jméno. Samsára.

asi toho řekl moc najednou, protože Baronovým

utrápeným obličejem na okamžik bleskl náznakpobaveného úsměvu. Nebo úsměšku?

Měl na to plné právo, uvědomuje si nyní hobo na

dně té díry, kdy z něho nezbylo nic než jen čirý duch, 10 // který se už nemá zapotřebí urážet. Baron před sebou přece viděl neoholeného bezdomovce, oblečeného do zapáchajících hadrů, který na něj místo uvítáníspustil cosi o civilizačním provozu, meditování a Samsáře.

Jenže toho byl plný. Baronův úsměšek ignoroval,

a aniž ho hned pozval dál, vysvětloval mu přímo

tam, mezi dveřmi, že se mu kdysi dávno, hned po

revoluci definitivně zhnusila civilizace a vše s níspojené, k čemuž přispěla jedna dívka, kterou miloval

a pak ztratil. On odmítá žít v civilizačním provozu,

jenž nám znemožňuje sestup do našeho nitra a činí

z nás otroky. Jeho úkolem je zajišťovat spojení mezi

věčností a světem, protože jedině v tomhle spojení se

dá hledat smysl všeho. V onom provozu, v němž si

lidé pletou pouhé fungování se skutečným životem,

už nikdo nemá čas tohle spojení udržovat.

Baron byl z jeho výkladu poněkud zkoprnělý, ale

už se nesmál. Pokýval hlavou, jaksi těžce a smutně,

možná už tehdy celkem logicky usoudil, že muž,jehož potkal, je tak trochu blázen. Pak se zeptal, jestli

by ho hobo nenechal v buňce, totiž pardon, naSamsáře, vyspat. Je hrozně unavený.

Baron

hobo si uvědomoval, že už celá léta na Samsáru

nepřišel žádný host. Do své postele Barona pustit

nechtěl, navíc by mu jistě nevoněla, takže nakonec

vytáhl nafukovací matraci, kterou kdysi našel unedalekého jezírka, a ukázal Baronovi do kouta pod stůl.

To bylo jediné místo, kam se mohl někdo další ještě

vměstnat.

„Všechno vám vysvětlím,“ řekl Baron po chvíli,


// 11

když si dal pauzu v nafukování matrace, „ale teď si

potřebuju trochu oddechnout.“

a opravdu, sotva se složil na improvizované lůžko pod stůl, usnul, jako by spolykal několik prášků na spaní.

hobo byl přesvědčený, že se návštěvník sbalí, hned jak se probudí, a on už ho nikdy neuvidí. Tehdy ještě nevěděl, že na tom lehátku pod stolem bude Baron večer co večer usínat ještě několik příštích dnů. V té chvíli to byl vetřelec, jakkoliv nepůsobil nebezpečně.

Jenže když se Baron prospal, posadil se na židli a dlouho civěl do prázdna. I s takto nepřítomnýmpohledem byla jeho tvář zvláštním způsobem ušlechtilá.

„Takže vy jste sem uprchnul před civilizací,“ řekl pak bez náznaku jakékoli ironie.

„Já vlastně taky tak trochu prchám předcivilizačním provozem. anebo abych byl přesný, mě se civilizace sama zbavila, ovšem až poté, co jsem se z ní svými chybami sám vyloučil. Stala se spoustapodivných věcí. a na začátku toho všeho byla mimořádná událost.“

hobo v údivu povytáhl obočí. Pobavila hoabsurdnost celé situace. On na svého hosta nejprve spustí o civilizačním provozu, a ten teď začne mluvit ojakési mimořádné události. Připomnělo mu to rozhovory, které vedl s ostatními pacienty, když kdysi pobýval v psychiatrické léčebně.

Baron se ale nedal výrazem v hobově tváři vyrušit.

„Můžete to samozřejmě odmítnout, ale chtěl bych vám o té mimořádné události vyprávět. Myslím, že mám pádné důvody, proč to vyprávět právě vám.alespoň si myslím, že jsou pádné. ale k tomu se snad

dostaneme později.“

hobo si teď na dně té jámy vzpomíná, že po


12 //

počátečním údivu mu nepřipadla Baronova žádost

nijak zvláštní, i když zvláštní nepochybně byla.Možná už ztratil po letech odloučení na Samsáře určité

společenské návyky, které jsou v civilizačním provozu

běžné. Celé roky jen přemýšlel a četl knihy, které si

opatřil, žádný brak, vážné knihy, dalo by se říct ty

nejzávažnější. Byl sám takovou knihou, v níž bylo

uloženo a utříděno jeho poznání i jeho zkušenosti

s hledáním smyslu. Vlastně není divu, že na Barona

hned spustil o civilizačním provozu, protože jeho

útěk z civilizačního provozu stál na začátku všeho.

a když pak Baron řekl, že musí mluvit o „mimořádné

události“, bylo to stejně přirozené.

Podivnější je, myslí si hobo teď, na dně šachty, že se Barona tehdy hned nezeptal na ty jeho „pádné důvody“. Proč ho více nezajímalo, jaké pádnédůvody vyprávět mu o mimořádné události by mohl mít právě Baron ve vztahu k němu, který žije stranou civilizačního provozu na Samsáře? Když nad tím teď přemýšlí, možná otázku, jaké pádné důvody Baron může mít, nepoložil především proto, že tušil zanaléhavostí Baronova hlasu, s níž vyslovil slova„mimořádná událost“, nějaký zvláštní příběh.

Přesto i teď, ve stavu beztíže na dně jámy, houdivuje, jak Baron své vyprávění začal.

Čekal totiž, že dříve než začne mluvit o události, která se ho zjevně osobně silně dotýkala, mu napřed sdělí nějaká základní fakta, něco o sobě, něco o svém postavení, které bylo, soudě podle jeho obleku,nejspíš významné, dokud ho civilizace nevyloučila ze svého středu a on pak jakousi podivnou shodouokolností nedoputoval až na Samsáru.

Jenže Baron to vzal z jiného konce.

// 13

Mimořádná událost

K mimořádné události došlo, když jsem před rokem

vstupoval do nádražní haly. Na světelné tabuli jsem

si nejprve všiml, že můj vlak odjíždí ve čtvrt na šest,

tedy v čase podle jízdního řádu. Jenže hned nato se

z reproduktorů ozval ženský hlas. Nebyl to ten hlas,

který pokaždé oznamuje odjezdy i příjezdy vlaků.

Byl jiný, naléhavější, méně učesaný. Nevěnoval jsem

hlasatelčiným slovům pozornost až do okamžiku,

než zaznělo to osudové slovní spojení, jehožskutečný smysl jsem měl teprve pochopit: mimořádná

událost.

Chápejte, v té chvíli mimořádná událost ještěneměla onu naléhavost, kterou získala později. Vlastně jsem jenom s jistou nevolí zaznamenal slova nádražní hlasatelky, že na trati se stala mimořádná událost, což bude mít za následek zpoždění vlaků.

Ptám se teď, zda bych si zpětně nevybavil nějaký stav mysli, jenž vybočoval z mé každodenní rutiny. Nějaký pocit nebo myšlenku, které předjímalymimořádnost situace, jež později nastala.

a vskutku si vybavuji něco zvláštního: neobvyklý jas, jehož jsem si všiml ještě předtím, než jsemzaslechl to hlášení. Skleněnou střechou haly dovnitř proudilo sluneční záření s jakousi podivnou silou, řekl bych téměř naléhavě, kdyby ovšem světlo mohlo svítit naléhavě. To staré nádraží bylo v okamžiku, kdy jsem do něj vstoupil, a také v okamžiku, kdy seozvala z amplionů slova „mimořádná událost“, natolik přeplněno světlem, že mě to zarazilo.

„Přeplněno“ používám záměrně. Bylo tam totiž světla jaksi nepatřičně mnoho. Nepřeháním, když říkám „nepatřičně“, vím, o čem mluvím. Mohl bych 14 // samozřejmě říct „nezvykle“, ale já měl pocit jisténeatřičnosti, jako kdyby za tím stál nějaký nepovedený záměr. Třeba jako když fotograf v ateliéru omylem použije příliš silnou lampu.

V té chvíli najednou jindy nevýznamné detaily, maličkosti, kterých jsem si dříve jen málokdy všiml, vystoupily na povrch s podivnou zřetelností, dokonce bych právě řekl s podivnou naléhavostí. Ty šmouhy na stěnách, praskliny v zašlé skleněné střeše,popukané dlaždice i dřevěné lešení podpírající nosnéslouy v hale chtěly, abych si jich všiml! Ba co víc, abych je nejen viděl, ale abych je viděl jinak než dosud.

Trochu mě to vylekalo, protože do té chvíle jsem byl člověkem veskrze praktickým s jen chabouschopností vnímat cokoli múzického nebo poetického. Vše v mém životě mělo řád, každá, byť jakkoli významná událost byla v mé paměti přesně utříděna azpracována. Jako zaprášené exponáty v muzeu.

Nemohl jsem si proto nejprve vůbec vzpomenout, zda – pokud vůbec – jsem kdy cítil stejně těžko uchopitelný úžas jako v tom okamžiku, když jsem se najednou ocitl v nádražní hale, jež byla úplněnepatřičně zalitá světlem.

Pak mi myslí bleskla vzpomínka na cosi z dávné minulosti. Vlastně jsem ani přesně nevěděl, jestli to byla skutečná vzpomínka, koneckonců nikdy předtím jsem si tu vzpomínku jako vzpomínku nevybavil.

Byl jsem v té vzpomínce malý chlapec, stál jsem na témž místě, těsně za vchodem do nádražní haly, držel jsem se za ruku dospělého člověka a s úžasem hleděl

na světlo, jímž byla nádražní hala přeplněna.

ano, přeplněna! Věděl jsem už tehdy jako dítě,

stejně jako jsem to věděl teď, že se děje něcoúžasného, že bych se do toho světla mohl ponořit jako do


// 15

řeky a odplout pryč. Nebo že bych se v něm mohl

rozpustit a přijmout nějakou jinou formu existence.

„Na co se to díváš?“ řekla maminka, protože to

ona mě v té vzpomínce držela za ruku a vzápětí mě

táhla ve směru své chůze, nervózní, že nestihneme

vlak. Najednou mi došlo, že ona to světlo nevidí! Že

všechny ty vjemy, které útočí s takovou silou na mou

duši, vůbec nevnímá, že nevidí to co já. Že jsem se

ocitl v úplně jiném světě než ona.

Proč se mi vybavilo právě tohle? Nevysvětlím vám

to, protože to nevím. Možná ten moment vyplaval na

povrch odněkud z nánosů času v mé paměti proto, že mě polekal můj vlastní úžas nad tím, co vše se mi najednou odhalilo v tom nenadálém přívalu světla.

Tehdy v dětství jsem se vyděsil, když jsem siuvědomil, že matka nevidí, čím jsem já zcela naplněn.Nechtěl jsem být v jiném světě než ona, protože v tom

světě, jenž se přede mnou najednou otevřel, nečíhalo

jenom pokušení, ale také nebezpečí.

a pak je tu ještě jeden zážitek. Tehdy, stejně jako

po tolika letech na tom samém místě jsem podivně

ostře slyšel hlasy. Ze změti zvuků a hovorů, jež aždosud tvořily jen kulisu, se odpojovala slova, vyletovaly

věty, které ke mně doléhaly proto, že mi měly něco

sdělit. Jenom mně!

Nebyly to všechny věty a slova v hale, neboť těch

bylo mnoho, hala byla plná hučení davu. Přilétala

ke mně jen některá slova a věty, skoro jako by je pro

mě někdo pečlivě vybíral. Jenže stejně jako jsem si

nevěděl rady s tím světlem, nevěděl jsem, co si počít

s těmi slovy, jež se odpoutávala od davu a vnikala mi

proti mé vůli do uší.

Popluje řekou, až k propusti, slyšel jsem najednou

ve svém dětském polovědomí.


16 //

Jistě mu to nezapomenou, dolehlo ke mně.

Dojde až tam, bude-li mít štěstí, šeptal kdosi.

a pak odkudsi přiletěla báseň:

Stojí dům v temném lese

Z oken je vidět jiný svět

Kdo tam jednou vkročí

Sám sebe neunese

Není už cesty zpět

Tahle zvláštní vzpomínka mi před rokem v nádražní

hale projela hlavou a na okamžik mě ochromila. Cítil

jsem najednou, stejně jako tehdy v dětství, strach.

Chtěl jsem se opět chytit maminky za ruku a vrátit se

rychle do jejího bezpečného světa, jenže žádná ruka

mě nedržela. a pak jsem uslyšel to hlášení.Mimořád

ná událost!

Byl jsem až do té chvíle ve všem všudy takříkajíc

moderní člověk, který si musí umět poradit snejrůz

nějšími složitostmi našeho světa, a nemůže se proto

jen tak podat nějaké chvilkové náladě. I já jsem se

tudíž pokusil ten pocit setřást.

Říkal jsem si: ano, nádražní halu na okamžikzapl

nil nepatřičný jas, ale byl zřejmě jen v tvém vědomí.

Po několik chvil jsi tudíž vnímal stovky maličkostí,

kterých si jindy nevšímáš, možná jsi slyšel, stejně

jako v té vzpomínce, i hlasy, které k tobě jindynedo

lehnou. Teď je ale čas se vrátit, vzchopit se, být nad

věcí, nenechat se vláčet podivnými emocemi.

Vzápětí mi však došlo, že ta slova – mimořádná

událost – jsem slyšel jenom já! Nebo abych bylpřes

ný, slyšel jsem je dříve, než skutečně nádražní halou

zazněla. Vím to jistě, neboť lidé okolo mě na tohlá

šení, které já zaslechl, vůbec nereagovali. Jako by byli


// 17

hluší, nebo jako by se ten ženský hlas z amplionů

vůbec neozval.

Lze to pochopit?

Uvažte: Vešel jsem do nádražní haly, ocitl se v moři

světa, vybavila se mi prazvláštní zapomenutávzpomínka a pak jsem, stejně jako kdysi v té vzpomínce,

uslyšel slova, která zřejmě nikdo jiný neslyšel! Tehdy

v dětství mě maminka vtáhla zpátky do svého světa,

ale tentokrát jsem na to byl sám, a proto si myslím,

že se ten návrat úplně nezdařil.

Za chvílí se ozvalo hlášení o mimořádnéudálosti znovu. Tentokrát doopravdy. Následovala obvyklá

omluva Českých drah cestujícím. Vzápětí se nasvětelné tabuli objevilo předpokládané zpoždění mého

vlaku, které v té chvíli odhadovali na 30 minut. Lidé

okolo mě zvedli hlavy, dívali se na světlenou tabuli,

někteří nervózně pokukovali jeden po druhém. Jiní si

nenápadně kontrolovali čas na hodinkách.

Zatímco kolem mě rostlo napětí, já se kupodivu

uklidnil. Byl jsem nejspíš rád, že se ta mimořádná

událost opravdu stala, že jsem si ji úplně nevysnil. Že

jsem opět součástí davu, který vnímá věci okolo sebe

stejně jako já.

Snad abych se ještě více ujistil, že se ten podivný

zážitek znovu nevrátí, rozhodl jsem se využítzpoždění vlaku k malému nákupu. Vlastně to byl útěk

k určité rutině, k bezpečí rutiny, abych byl přesný,

protože jsem pokaždé, když jsem na nádraží dorazil

o trochu dříve před plánovaným odjezdem vlaku, šel

koupit své ženě Karolíně nějaké ovoce, které vjednom ze zašlých zákoutí nádraží prodávali vietnamští

stánkaři.

I tentokrát jsem se tedy chvíli probíral balíčkyjahod, až jsem našel jeden, v němž se mi jahody zdály 18 // obzvláště čerstvé, pak jsem ještě přibral několikjablek a šel zaplatit.

Věci ale nebyly úplně jako jindy. Nevím proč, ale nebyly. Obvykle bych se stánkaři prohodil několik vět, tentokrát jsem zaplatil mlčky, jaksi nervózně. Také nevím, proč se mi pořád vracel poslední verš té básničky, kterou jsem zaslechl jako dítě a na niž jsem si tak podivně po tolika letech vzpomněl.

Není už cesty zpět, opakoval jsem si v duchu pořád dokola.

Zatímco před světelnou tabulí, která oznamujeodjezdy vlaků, se tvořil dav, z něhož se šířily nejrůznější dohady o tom, co se asi mohlo na trati přihodit, já přešel nádražní halu na druhou stranu, protože jsem si ještě chtěl jako obvykle koupit své oblíbené tyčinky s kandovaným ovocem. Kdykoli jsem to stihl,nakouil jsem jich před odjezdem několik a pak jsem je ve vlaku při čtení časopisu žvýkal.

Tuhle rutinu jsem miloval. Rád jsem jezdil vlakem, i když jsem nemusel. Coby Millerův poradce jsem se mohl nechat domů vozit služebním autem, ale vlak mě zvláštním způsobem přitahoval. Navíc jsem měl klid, nemusel jsem vést nudný rozhovor s řidičem. Nevýhodou vlaku naopak bylo, že mě v davupoznávali lidé, někdy si ke mně dokonce někdo přisedl a pokoušel se navázat rozhovor o politice.

I tentokrát po mně několik lidí pokukovalo, snad si mysleli, že jako osoba veřejně známá, která sepohybuje v nejvyšších patrech politiky, nějak zařídím, aby se vlaky rozjely. Pro jistotu jsem se odklidil do tmavého rohu za stánkem s grilovanými klobásami, a žvýkaje první z ovocných tyčinek jsem čekal, až nám dovolí nastoupit do vlaku.

Snažil jsem se uklidnit, ale nějaký hlas mi pořád

// 19

našeptával: Ty přece víš mnohem lépe než všichni okolo

tebe, že tohle je jenom začátek, že ta mimořádnáudálost, která ti byla oznámena při vstupu do haly, se teprve

rozbíhá. Ještě netušíš, jak to bude pokračovat, ale už se

nikdy nevrátíš do běhu věcí, jehož jsi byl součástí ještě

vteřinu předtím, než jsi vstoupil do toho světla a uslyšel

to hlášení...

Ne, rozhodně jsem se nemínil tomu hlasu podat.

Byl jsem rozhodnutý dostat věci zpět pod kontrolu.

a tak, postávaje v temném koutě za stánkem, odkud vycházel nepříjemný zápach škvařené mastnoty, jsem se nakonec donutil přemýšlet o tom, co se událoběhem několikadenní cesty, z níž jsem se právě vracel, a pokoušel jsem si představovat, jak mě asi Karolína po tak dlouhé době uvítá.

Postával jsem tam u toho stánku s grilovanými

klobásami asi půl hodiny, přičemž mi došla zásoba

ovocných tyčinek. Pak nás konečně pustili do vlaku.

Trvalo ovšem další půlhodinu, než se vlak rozjel.

Nevěnoval jsem do té doby příliš pozornostidohadům o tom, co se stalo na trati. Na nádraží si lidé

šuškali cosi o nehodě na jednom z přejezdů, aležádné oficiální hlášení to nepotvrdilo. Byl jsem z toho

zážitku při vstupu do nádražní haly tak unavený, že

mě ve vlaku začal přemáhat spánek, a asi bych hned

opravdu usnul, kdybych se nebál, že přejedu naši

stanici, která je jen kousek za Prahou.

Netečně jsem sledoval okolí tratě: obrysy nového

železničního tunelu pod Vítkovem, vysoké náspypokryté síťovinou, jíž už místy začala prorůstat tráva

a plevel, i oprýskané domy v Karlíně, z nichž některé

se těsně přimykají k železniční trati. Nakonec jsem se

stejně spánku neubránil.

Probudilo mě až brzdění vlaku, nebo možná spíš


20 //

hlasy spolucestujících, kteří najednou začali jeden

druhého upozorňovat na něco venku za okny vlaku,

jenž zcela zastavil, načež se znovu pomalu rozjel.Zatím jsem neviděl, co někteří spolucestující sedící přes

uličku snad už byli schopni zahlédnout, ale z jejich

slov bylo jasné, že vlak projíždí místem mimořádné

události, kvůli které jsme měli zpoždění.

Naše souprava se sunula po prostřední kolejiokolo rychlíku, který stál na koleji vpravo od nás. Když

jsme minuli lokomotivu, otevřel se nám pohled na

železniční přejezd, okolo kterého postávaloněkolik policejních aut s rozsvícenými majáky, viděli

jsme i policisty v uniformách. O kousek dál sehasičský vůz pokoušel z příkopu vedle trati vytáhnout na ocelovém laně auto, které tam odmrštil náraz rychlíku.

Sledoval jsem vše poněkud odtažitě. Snad jsem si

v tom okamžiku skládal všechny ty vjemy v hlavě,

abych později mohl Karolíně podat co nejpřesnější

zprávu o neštěstí, které se odehrálo nedaleko našeho

městečka.

Jenže vzápětí mnou projel strašlivý úlek. Zíral jsem

vytřeštěně na zcela zdemolovaný automobil, který se

hasičům podařilo povytáhnout z příkopu, a jako bych

se snažil přesvědčit sám sebe, že se mi to jen zdá.

Protože to auto bylo naše, moje a Karolíny!

Vyskočil jsem a běžel ke dveřím vlaku, jenže ten

se pomalu začal rozjíždět, ale než jsem si v tom šoku

rozmyslel, co mám vlastně udělat, zastavil v nedaleké

stanici. Vyběhl jsem na peron, pak proběhlpodchodem pod tratí, a ačkoliv mi brzy začal docházet dech,

možná i z té strašné úzkosti, nezastavil jsem, dokud

jsem nedoběhl až na místo havárie.

Když jsem se začal drát ke zdemolovanému autu,




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist