načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Miluju tě jak svý boty - Anna Tůmová

Elektronická kniha: Miluju tě jak svý boty
Autor:

Humorná knížka o lásce, přátelství a hlavně o naději pro ženy bez rozdílu věku Julianě je třicet a právě se snaží něco v životě změnit. Ve chvíli, kdy se pokouší ukončit ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  111
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  119 Kč
7%
naše sleva
3,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 182
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0717-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Humorná knížka o lásce, přátelství a hlavně o naději pro ženy bez rozdílu věku

Julianě je třicet a právě se snaží něco v životě změnit. Ve chvíli, kdy se pokouší ukončit první, nepříliš vydařené manželství, potkává osudového muže svého života. Z bouřlivého vztahu odchází se zlomeným srdcem, ale bohatší o odhodlání a s vědomím, že když chce člověk něco dokázat a změnit, musí se spolehnout hlavně sám na sebe.

Prý se vám v životě věci nepřihodí dvakrát stejně! Tak to je tedy pěkná hloupost. Juliana je toho důkazem. Dvakrát se zamilovala do stejného muže, jemuž říká Podvodník, hlavně proto, že je to podvodník, a ten jí dvakrát zlomil srdce. Ovšem když máte kolem sebe dobré kamarádky, s nimiž to táhnete v dobrém i zlém už od dětství, dá se i nadvakrát zlomené srdce přežít. Juliana má naštěstí po ruce nejlepší přítelkyni Danielu, která i ty největší průšvihy komentuje s humorem a nadhledem, a před sebou nové výzvy, nová setkání a novou naději, že ji v životě čeká ještě spousta věcí. A také dojde k poznání, že v lásce můžete chvilku prohrávat, ale nikdy to nesmíte vzdát. A kdybyste už opravdu nevěděly kudy kam – kupte si nové boty. Protože to je ten nejlepší lék na všechny smutky.

Anna Tůmová
(nar. 1961, Praha)
Vystudovala ekonomii, pracovala nejprve jako referentka v propagaci, autorsky spolupracovala s televizními produkcemi, a později zastávala manažerské posty v několika zahraničních firmách. Před šesti lety ze zdravotních a osobních důvodů přerušila pracovní kariéru, odstěhovala se mimo Prahu, kde stále žije, a začala se věnovat psaní. Její literární prvotinou byla kniha A co s tím má společnýho láska?, jejíž úspěch ji přiměl, aby v psaní pokračovala.

Zařazeno v kategoriích
Anna Tůmová - další tituly autora:
A co s tím má společnýho láska? A co s tím má společnýho láska?
Tůmová, Anna
Cena: 194 Kč
Miluju tě jak svý boty Miluju tě jak svý boty
Tůmová, Anna
Cena: 194 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Miluju tě jak
svý boty
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Anna Tůmová
Miluju tě jak svý boty – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Anna Tůmová
Praha 2016










Come on baby, light my fire
Come on baby, light my fire
Try to set the night on fire
The Doors










7
Juliana se vrací do práce
Občas přemýšlím nad tím, kde se berou osudové věci?
Rodí se ze zcela nenápadných náznaků, jichž si na prv ­
ní pohled ani nevšimnete. Jedno otevření dveří, sukně,
kterou jste měla na sobě, kus papíru s podpisem. Tam
někde to začne, koule se nabaluje a vy s úžasem hledíte
na to, jak se váš život řítí k velkému třesku. A možná je
to jenom proto, že jste si ráno oblékla zelený svetr.
Jmenuji se Juliana, v době, kdy se tento příběh začíná
vyprávět, je mi třiapadesát. Mám dospělého syna Da­
niela, kterého jsem porodila v devatenácti letech, dvě
milované vnučky, Kateřinu a Valerii, které mají každá
vlastní matku a ani jedna z nich není má snacha. Mám
za sebou jedno zcela katastrofální manželství s Danielo­
vým otcem, které začalo a skončilo velmi dávno, a jedno
stále ještě trvající manželství s Antonínem, s nímž jsem
celkem v poklidu strávila dvacet let. A dva krkolomné
vztahy s chlapem, kterému říkám Podvodník.
Před dvaceti lety a kousek mi Podvodník zlomil srd ­





8
ce poprvé. Banální příběh tehdy třicetileté holky, která
se předtím příliš brzy vdala, příliš brzy porodila a pak
příliš často hledala únik z toho všeho v příliš neuspoko ­
jivých vztazích. Tehdy, po tom prvním velkém podvod­
níkovském citotřesení, jsem se zapřisáhla, že láska už
nikdy nebude mít s mým životem nic společnýho. Přesně
jak zpívá Tina Turner – kdo potřebuje srdce, když má
být zlomené... Chtěla jsem přežít. Našla jsem si muže,
který mi s tím pomohl. Žila jsem tedy poklidný, pomalý
život, v manželství, kde bylo stejně málo místa pro divo­
ké souboje jako pro vášnivé city. V manželství, v němž
mi nic nechybělo. A v kterém jsem byla svým způsobem
šťastná. Vlastně mne ani nenapadlo zkoumat, zda jsem
opravdu šťastná. Zda to, co jako štěstí vypadá, jím oprav­
du je. A co s tím má co dělat láska?
A pak jsem potkala Podvodníka podruhé. Náhodou
a neplánovaně. A najednou těch dvacet let jako by neby­
lo. Moje srdce, které se někde toulalo, přidalo do kroku
a najednou mě dohnalo. Nechci se nijak omlouvat dru­
hým. Nechci se omlouvat ani sama sobě. Vše, co jsem
udělala, jsem podnikla za plného vědomí. Prožili jsme
s Podvodníkem několikaletý bláznivý románek či spíš
román, epos, tragikomedii, při které jsme potloukli sami
sebe a dost výrazně i lidi kolem nás. Plánovali jsme divo­
ké stáří. Pak mi Podvodník zlomil srdce podruhé. Mys­
lela jsem, že to nepřežiju. Ale, jak se ukázalo, přežít se
dá cokoliv, včetně zlomeného srdce.
Třetí týden pobývám ve vile své nejlepší kamarádky
Daniely, s níž už od prvního, dětsky osudového setkání
prožívám všechny zásadní i zcela neškodné okamžiky





9
v našich životech. Dva týdny jsem strávila ochromená
na gauči v jejím obýváku, jedla hovězí polévku a breče­
la. Naše kamarádky, dcery a neteře korzovaly postupně
z kuchyně a do kuchyně s pochoutkami, které vypadaly
jako z konkurzu do show Jamieho Olivera, já jsem je do
sebe poctivě soukala, a když odešly, tak stejně poctivě
zvracela. Po dvou týdnech, kdy se mi pokoušely slepit
zlomené srdce šlehačkou, to vzdaly. Vrátily se do vlast­
ních kuchyní a obýváků a já se zkusila vrátit do své kan­
celáře v komunikační agentuře.
Moje asistentka, pravá a levá ruka jménem Martina,
se snažila projeveným nadšením z mého návratu zakrý­
vat děs, který jsem jí přečetla v očích a který by se dal
stenografovat jako: proboha, ta vypadá. Vlastně správ­
ně by mělo být: Pre Boha, tá vyzerá – Martina je totiž
Slovenka a ve vypjatých chvílích mluví i myslí rodným
jazykem.
„Tak za prvé – vím, jak vypadám,“ utnu ji těsně před­
tím, než stačí otevřít pusu s nějakým utěšitelským slo­
ganem. „Daniela má v koupelně zrcadlo a já jsem ráno
do něj neopatrně nahlédla.“
„Nie, vyzeráš dobre – teda docela,“ breptá Martina,
ale sklapne hned, když vidí můj výraz, který dává jasně
najevo, že jsem se v té koupelně polekala sama sebe.
„Dobře, to jsme si vyjasnily. Za druhé – už nechci
jahody se šlehačkou, rakvičku se šlehačkou ani cokoliv
dalšího se šlehačkou. Jestli to máš schovaný v ledničce,
dones to do zasedačky, ať to mládenci snědí.“
Mládenci jsou naši kreativci, kteří se tváří, že zdravý
životní styl je jim nade vše, ale kdykoliv se v jejich blízkos­





10
ti objeví nezdravé majonézové chlebíčky či sladkosti libo ­
volného vzhledu, padají jejich zásady zdravého životního
stylu, které jim vštěpují luxusně drahé lifestyleové časo­
pisy, do kanálu a oni se na pochutiny plné éček v astrono­
mických hodnotách vrhají s energií kolonie sarančat.
Martina očekává, co přijde za třetí, a já s potěšením
zjišťuji, že z mého stolu v průběhu těch uplynulých týd­
nů, kdy jsem si pokoušela doma u Daniely svépomocí
odstranit z těla srdce i mozek, zmizelo cokoliv, co by mi
mohlo připomínat Podvodníka.
„A nechcela bys trebas Mozartovu guľu?“ nedá se
odradit moje asistentka.
„Díky, ničí koule teď fakt nechci vidět! Ani Mozarto­
vy... A děkuju, žes mi uklidila stůl.“
„Jirka by s tebou chtěl mluvit,“ končí náš vstupní poho­
vor Martina zase v pracovní češtině.
Jirka Schneider je majitelem agentury SAC (Schnei­
der Advertising and Communications), do níž mě přizval
před mnoha lety, při jejím založení, když jsem seděla
nezaměstnaná doma a brečela pro Podvodníka poprvé.
Jsme s Jirkou spolužáci z vysoké a táhneme to spolu už
tolik let, že je až neslušné o tom mluvit. Je můj kama­
rád, parťák, šéf a nikdy nebyl mým milencem. Chová se
ke mně zdvořile a laskavě a naučil mne používat sprostá
slova, o nichž jsem ani netušila, že vůbec existují. Má
rád tvrdou práci a rád si užívá úspěch. Má rád rychlé
motorky, drahé cigarety a kašmírové svetry. Na práci
má mne a já si zcela nafoukaně říkám, že mě má asi taky
rád. Občas si připadám zneužívaná, ale většinou mu to
nezazlívám. Já totiž nikdy nikomu nic nezazlívám. Danie­





11
la občas říká, že mám v sobě nějaký sebetrýznivý gen,
který mi velí, abych lidi, přes všechny hnusné věci, které
mi řeknou a udělají, viděla v pěkném světle a všechno
jim odpouštěla. Nemám ráda konflikty a lidi se snažím
nesoudit. Když se mi něco nelíbí, dlouho mi trvá, než to
řeknu. A někdy to taky neřeknu. Vymlčím si to do sebe.
Vycpu se těmi bolístkami jako polštář.
Jirka je nesmlouvavý byznysmen, který nerad mění
své zvyky. Jeden z nich je, že mne nastrkává do před­
ních linií, když nechce řešit nepříjemné věci. Muži nikdy
nechtějí řešit nepříjemné věci. Je pak na mně, abych jeho
rozhodnutí, zpravidla vyjádřené hlasitým pokřikem: No
to se snad úplně posrali..., přetlumočila protistraně jako:
litujeme, ale na tyto podmínky naše agentura opravdu
nemůže přistoupit. Žádost novinářů, abychom komento­
vali nějaký přešlap, jehož se nadlidé, které zastupujeme,
občas docela lidsky dopouštějí, pak obvykle řeší věta:
Vyfakuj, kurva, ty kokoty. Přeloženo ze schneiderov­
štiny: litujeme, ale náš klient nebude poskytovat žádná
mediální vyjádření. A vůbec nejoblíbenější věta přichází
zvláště poté, co na nějakém super macho výletě, nejlé­
pe na motorkách do hor a nepřirozených nadmořských
výšek, dohodnou s jinými super macho šéfy naprosto
nesmyslný obchod: Juliana to zařídí!
Takhle spolu žijeme. Miluju chvíle, kdy se na mne Jir­
ka dívá přes svůj starožitný psací stůl, který je úchvat­
ným solitérem v jeho hypermoderní kanceláři.
Ty vole, zvládli jsme to! – je největší pochvalou, jakou
od něj může člověk slyšet.





12
Jirka vstane, obejde stůl, přitiskne si mě k sobě a zved­
ne mi bradu.
„Ty vole, dej mi hubana!“
Třicet let starý rituál pro krizové okamžiky. Do vte­
řiny mám slzy v očích.
„Ale no tak,“ konejší mě Jirka. „Přece nebudeš brečet.
Ty, s tvejma pěknejma kozama!“
Jirkovi není třeba vyprávět, že jsem se zhroutila
následkem náhlého žlučníkového záchvatu, jak tempem
vysokorychlostního internetu roznesla po agentuře Mar­
tina.
„Víš, že kdyby mi tohle řekl kdokoliv jinej, do minuty
ho zažaluju za harashment.“
„Ale mě ne, protože já jsem ti šahal na kozy už v době,
kdy se tady ještě nevědělo, co harashment znamená,“
utírá mi slzy.
„Vypadáš jako indián. Proč se maluješ, když víš, že
budeš bulit?“
„Nechtěla jsem bulit!“
„Ale zlato, taková chytrá holka jako ty přece musí
vědět, že na zlomenej žlučník je čtrnáct dní málo.“
„Někdy mi připadá, jestli nejste s Danielou náhodou
sou rozenci?“
Neznatelně se zarazí, jako bych ťukla na neviditelný
vlasec. Nebo se mi to jen zdálo mezi slzami?
„Tak co budeme dělat?“ ptá se Jirka, aby bylo jasné,
že intimní chvilka skončila.
„Něco se mění? Nechceš mě vyhodit, protože jsem
spala s konkurencí?“
Podvodník byl, vlastně je, majitelem obdobné reklam ­





13
ní agentury, jako je ta naše. Ta jeho je malinko starší
a malinko větší a malinko necudnější. Podvodník a Jirka
jsou trochu konkurenti a trochu kamarádi. Ale v téhle
branži vlastně neexistují kamarádi. Jsou to jen dva chla­
pi, kteří si čas od času poměřují penisy svými zlatými
kartami.
„Naopak. Vůbec se mi nelíbí, že konkurence láme srd­
ce mým nejbližším...,“ udělá významnou pomlku. Jen
do chvíle, než si uvědomím, že to není významná poml­
ka. Že po třiceti letech dennodenní blízkosti paradoxně
nedokáže jedním slovem definovat, co pro něj vlastně
jsem. Kamarádka v branži, kde neexistují přátelé? Blízká
bytost, pro niž není jméno?
„Nemají chlapi držet při sobě?“
„Jen do jisté míry,“ pokrčí rameny a rychle se vrací
na bezpečnou pracovní půdu. „Takže, můj volečku, věc
se má takto. Přijímám dva nové hochy. Je jim dvaatřicet
a jsou nezdravě ambiciózní.“
„Kurva, mohla jsem si je porodit!“
„Což se naštěstí nestalo, takže pokud na to budeš mít
chuť a čas, můžeš s nima i spát.“
„Jdi do háje, tys chtěl ve třiceti spát se svou matkou?“
„Já ne, jsem pozdní dítě, vejškrabek, máma mě měla
těsně po čtyřicítce!“
„Dobře, tak otázky incestu jsme vyřešili, takže kromě
toho: proč jsou tady?“
„Protože jsou mladí a schopní a protože chci získat
jednu velkou zakázku, abych mohl jít konečně do dů­
chodu.“
Což je k smíchu.





14
„Zaprvé oba víme, že do žádného důchodu nikdy nepů ­
jdeš, umřeš tady, za tím svým předraženým starožitným
krámem, a za druhé – to ti mají zaručit oni?“
„Oni a ty! Oni mají nápady a ty máš schopnost všechny
nápady, které nikam nevedou, hodit bez emocí do hajzlu.
Budete ideální parta.“
„Co moji malí klienti? Nemůžu je jen tak opustit!“
„Nebuď sentimentální. Za ty peníze, co z nich máme,
jim nemusíš dělat matku.“
„Máme z nich dobrou pověst. Prachatí zákazníci milu­
jou portfolio s celebritami.“
Nemohu si tohle nechat ujít, protože jsem to byla já,
kdo strategii se zastupováním známých jmen a drobných
úspěšných lidí se zajímavými nápady prosadil proti Jir­
kově vůli. I když s malým podvodem, protože ne všichni
naši klienti byli opravdu slavní. Ale Jirka by zase za nic
na světě nepřiznal, že jméno člověka, o němž jsem mu
přede všemi tvrdila, že je opravdu uznávaný autor, filo­
zof nebo architekt, v životě neslyšel. Ó ješitnosti, tvé
jméno je muž!
„O. K. Uznal jsem, žes měla pravdu? Uznal! Dokonce
jsem tě pochválil.“
Jo jasně, já zapomněla: Ty vole, zvládli jsme to!
„Nedal jsem ti za to, doufám, prémie?“
„Neboj se, tak senilní, abys mi platil víc, než mám ve
smlouvě, fakt ještě nejsi. Ale malé klienty si nechám...
Když mi dáš někoho k ruce.“
„Hele, to, že máš zlomený srdce, ještě neznamená, že
mě budeš vydírat!“
„Vole...“ Vypadám, že začnu znovu brečet.





15
„Dobře, dobře, to vyřešíme. Ale teď ne. A velká zakáz ­
ka je priorita.“
„Kdo je náš největší soupeř?“
Jirkovi se zaleskne v očích. Oba milujeme výzvy.
„ALMA!“
Tak teď začnu brečet opravdu. Ne brečet, řvát. ALMA
je Podvodníkova agentura.
„Jak jako ALMA? Ta ALMA?“
„Přesně ta. A už zase používáš jak jako, když víš, že
mě to vytáčí. Chodíš snad do družiny s mým vnukem?“
Chodím do družiny se svými vnučkami, které „jak
jako“ používají zhruba v každé třetí větě.
„To n e! “
„To byla řečnická otázka.“
„Já vím, to NE patřilo k ALMĚ.“
„To jo! Přesně tohle potřebuješ. Práci, která bude na
hranici tvých možností. A potřebuješ ji vyhrát!“ Asi jsem
ještě neříkala, že Jirka je mimo jiné taky nejmazanější
chlap, kterého znám. Vlastně druhý nejmazanější. Ale
toho prvního už nechci nikdy vidět.
„A když ne? Když nevyhraju?“
„Skončíš v pekle. A teď mi řekni, čím začneš?“
„Začnu, ty vole, tím, že si nechám do čela píchnout
botox!“
Když do pekla, tak tanečním krokem!
„Tak se mi líbíš. A Juliano...“
Zarazím se. Juliano mi Jirka neřekl už dobrých dvacet
let. Znovu si mě přitáhne k sobě a obejme mě. Musím na
tom být opravdu hrozně, když už ho podruhé za necelou
půlhodinu donutím k takhle nezdravé intimitě.





„Bude to dobrý,“ pohladí mě po vlasech.
Do očí mi zase vhrknou slzy, o nichž jsem byla pře ­
svědčena, že už jsou vybrečený někde na podlaze Danie­
lina obýváku.
„Já vím, jenže vy jste takový sráči.“
„Jsme. A teď už vypadni, ty vole!“
Zavřela jsem dveře, a proto nemůžu slyšet, jak Jirka
říká někomu do mobilu.
„Ale mám to u tebe, jasný?“





17
Obývák pro dvě
Danielin obývák se stal mou Noemovou archou. Místem,
odkud jsem chtěla vyplout k novým začátkům. Jenže
kam by člověk plul takhle na sklonku života. Spíš jsem
tu uvázla na mělčině.
Naše přátelství s Danielou je tak dlouhé, že si začátky
pamatujeme už jen my dvě. Lidé kolem nás procházejí,
chvíli spočinou, mizí, ale my zůstáváme.
Danielu jsem poprvé viděla ve třetí třídě. Jednoho
zabláceného únorového dne nám paní učitelka oznámila,
že přichází nová žákyně. Vrátila se s rodiči z Ameriky.
Na Daniele bylo všechno takové americké. Měla krásné
dlouhé vlasy, skládanou minisukni, síťované punčocháče
a ty nejúžasnější lakované kozačky, jaké jsem do svých
osmi let viděla. Já měla ten den na sobě krimplenové kal­
hoty a svetr na zapínání, který mi upletla babička Hanič­
ka. Civěly jsme na ni s mou – do té doby nejlepší – kama­
rádkou Martou Němečkovou jako na zjevení.
„Zatím budeš sedět tady za Martou a Juliánou,“ řekla





18
paní učitelka Daniele. Moje jméno vyslovovala tvrdošíj ­
ně s dlouhým á, ačkoliv já si zakládala na krátkém.
„A tohle...,“ ukázala na ty její překrásné modré boty:
„... si sundej. V Čechách se ve škole přezouváme. Šatna
je dole v hale.“
Celé dopolední vyučování seděla Daniela opuštěná
a skoro bosá (ty síťované punčocháče fakt moc nehřály)
v poslední lavici. Při matematice se učitelka všimla, že
Daniela zasněně kouká z okna.
„Proč nepočítáš?“ osopila se na ni.
„Já nemám učebnici,“ píplo něco za mnou.
„Juliáno, Marto, půjčte jí některá knihu.“
Marta byla na své školní knížky vždycky moc opatrná,
takže si zakryla matematiku rukou a chňapla po mém
značně salátovém vydání:
„Já mám novou, dej jí tu svoji.“
A tak jsme si s Danielou poprvé vypomohly. Druhý
den už přiklusala do třídy v kalhotách, s bačkorami na
přezutí a vlastními učebnicemi.
„Proč jste byli v Americe ?“ zeptala jsem se jí o pře ­
stávce.
„Táta tam pracoval.“
Danielin otec byl biolog. V Denveru pracoval v mezi­
národním výzkumném programu. Buňkám byl třídní
boj a historický zápas mezi kapitalismem a socialismem
šumafuk. Zpočátku vedení vědeckého ústavu v Čechách,
které doktora za oceán nominovalo, z jeho práce s potě­
šením inkasovalo tolik žádané valuty. V srpnu osmaše­
desátého přehradily dolarový tok ruské tanky. Podob­
ně jako moji rodiče a tisíce dalších v těch letech stáli





19
i Danielin otec a matka před rozhodnutím, které by jim
totálně změnilo život. A stejně jako ti mí zvolili v roce
1968 zpětný chod.
„Chápeš to?“ zuřila Daniela i po letech, když jsme
si v pubertě, v zoufalé touze po originálním a trochu
barevném oblečení, stříkaly na bílá trička, která se dala
sehnat jen pod pultem, barvou ve spreji obrázky. „Všich­
ni tehdy odsuď zdrhali, jen my... my jsme se vrátili!“
Nedovedla jsem si tehdy ve třetí třídě moc představit,
co se dá v Americe dělat. Co ta Amerika vůbec je? Co to
je za svět, kde malé holky nosí takové úžasné lakované
kozačky, jaké v Čechách má snad jen zpěvačka Helenka
Vondráčková.
Daniela se snažila zapadnout. Síťované punčocháče
a skládaná sukně zůstaly ve skříni. Asi po týdnu jsem si
všimla, že nechodí na obědy do školní jídelny.
„Budu až od příštího měsíce, naši už to nestihli za­
platit.“
„A nemáš hlad?“
„No. Trochu.“
„Ta k pojď.“
Ten fígl jsme s Martou vyzkoušely, když jí kdosi ukradl
penál, kde měla schované stravenky na celý týden. Znu­
děná družinářka, která dohlíží, aby se žactvo nervalo
před jídelnou, si nás ani nevšimne. U pultu podstrčím
Daniele do ruky svou stravenku. Zelené plastové tácy,
co trochu páchnou po mokrých hadrech, se šoupají jeden
za druhým.
„Jdi normálně a vezmi si oběd!“





20
„A ty?“
„Nestarej se.“
Kuchařka, která do otlučených talířů nalévá nevábnou
tekutinu vydávanou za polévku, na mne vybafne:
„Hej, ty, kde máš lístek na oběd?“
„Já asi zapomněla,“ nasadím zkroušený výraz.
Kdyby mě viděla moje babička Hanička, která mi
odpustila cokoliv, jenom ne nepravdu, určitě by jen
zakroutila hlavou: copak tě někdo doma učí lhát, Julin ­
ko? Když ono to, babi, prostě někdy jinak nejde!
„Jak se jmenuješ ?“ chytne mne kuchařka za ruku.
„Němečková. Marta. 3. B.“
„Budu si to pamatovat a zjistím, jestli máš zaplaceno,“
oboří se na mne ta ženská se síťkou na vlasech.
Popadnu talíř s bramborovou kaší a hledám Danielu.
Sedí úplně v rohu se svým černým svědomím, ale když
mne vidí, začne se chechtat, až se jí culík namáčí v té
hnusné polévce.
„Pěkně jsi jí kecala, co?“
„No a? Ať si to klidně ověří. Zjistí jen, že Němečková
má zaplacený obědy. Pokud si to ta bába bude pama­
tovat!“
„Co když tě pozná? Fuj... já jsem ale prase,“ otírá si
Daniela mastnotu z culíku do kapesníku.
„Koukej,“ máchám aluminiovou vidličkou umatlanou
od řídké kaše, která tak skončí na popraskaném linu.
Jako prase přece nezůstanu pozadu.
„Vidíš, kolik je tu dětí? Určitě mě nepozná,“ utěšuju
trochu i sama sebe, protože jistá si samozřejmě nejsem.
A ve třetí třídě nejsem žádná velká podvodnice. Jen pros­





21
tě chci udělat na tu holku z Ameriky dojem. Ten den mne
Daniela pozve k sobě domů. Ukáže se, že bydlíme jen
kousek od sebe. Když v parku opadají listy, vidíme si do
oken. Daniela má obrovský pokoj sama pro sebe. Má
v něm válendu, před ní huňatou ovčí kůži, na níž se dá
povalovat, a skříň plnou báječného oblečení, které jí rodi ­
če pořídili v Americe. Já sdílím sídlištní krcálek se svou
o deset let starší sestřenicí, která přišla do Prahy na stu­
dia a nedostala vysokoškolskou kolej. Máma neměla to
srdce nechat dítě své sestry dojíždět denně sto kilomet­
rů vlakem a podnájem si teta se strýcem nemohli dovo­
lit. A tak bratr putoval do ložnice k rodičům a já se se
sestřenkou dělila o nestabilní psací stůl k velké nelibosti
babičky Haničky, která ke všem příbuzným mé matky
zaujímala bojovný postoj. Při večeři sestřenici schválně
dávala menší porce.
„Dám ti ochutnat něco příšerně dobrého,“ slibuje Da­
niela a mává mi před očima sklenicí s barevnými nápisy,
kterým nerozumím.
„Zavři oči!“ poručí a vsune mi do pusy lžíci s lepka­
vou hmotou.
„Co to je?“ vykoktám ze sebe, když tu věc konečně
polknu.
„Burákové máslo. Americká pochoutka. Že je senzač­
ní?“ protáhne slastně Daniela.
„Mhm...“
„Musím si ho šetřit, už ho moc nemám,“ prohlíží si
obsah sklenice a pak dodá na důkaz našeho právě zroze­
ného přátelství, stvrzeného podvodem ve školní jídelně:
„Chceš ještě?“





22
„Ne, díky, máš toho málo!“
Nikdy jsem to Daniele nepřiznala, ale burákový máslo
mi tehdy přišlo strašně hnusný.
Od té doby jsme spolu. Provázíme se na svých cestách
a vzájemně si sbíráme střepy svých rozbitých lásek,
nadějí a snů. Vytahujeme si třísky zadřené hluboko do
masa, odstřiháváme si zkrvavené záděry svých životů.
Daniela byla vždycky krásná a kluci za ní běhali. Já jsem
byla kamarádka té krásné holky. V prváku na gymplu,
kam jsme se dostaly obě, jen každá do jiné třídy, začala
Daniela chodit s Vaškem Němečkem, starším bráchou
naší společné kamarádky Marty. Vašek byl v atletickém
oddílu Slávie Praha a studoval na sportovním gymná­
ziu. Byl to borec, měl krásně vypracovaný hrudník a už
se holil. Daniela měla chuť zkoušet zakázané ovoce, ale
zároveň byla trochu vyplašená. Když ji Vašek někam
pozval, tahala s sebou buď mě, nebo Martu. Po několi­
kátém rande ve třech, toho Vašek začal mít akorát dost.
A vzal s sebou svého kamaráda Marka. Protože ten den
vyšla společná schůzka na mě, nikoliv na Martu, byla
jsem to já, kdo si poprvé odnesl zlomené srdce. Marek
hrál závodně volejbal a já se do něj zamilovala na první
pohled. Zamilovala jsem se tak strašně, že jsem hrůzou
ani nepromluvila. Měl vlasy na ramena a veliké ruce.
„Není němá?“ zeptal se volejbalista Marek, když jsme
na uctivou vzdálenost od sebe společně sledovali, jak se
Vašek pokouší dostat Daniele pod tričko. Než stačil Va­
šek podotknout něco vtipného, zmohla jsem se na zou­
falou obranu:





23
„Není němá. Je asi jenom blbá, protože se nevykašle
na tuhle šaškárnu. Už s váma nikdy nikam nepudu!“
Otočila jsem se a demonstrativně odcházela, ale ve sku ­
tečnosti jsem poprvé použila osvědčenou fintu: hlavně ať
mě nevidí brečet. Proč mi, proboha, dalších čtyřicet let
nikdo neporadil, ať se vykašlu na tu věčnou hrdost. Proč
Bůh dovolí, aby mě všechny ty další roky chlapi opouštěli,
protože jsem silná, vyrovnaná a určitě to zvládnu. Na roz­
díl od ubrečených blondýn, které se bez nich nedokážou
obejít. A tak vyhrávají. Daniela se vzpamatovala, vymo­
tala Vaškovy ruce ze svého prádla a doběhla mě.
„Neblbni, nekaž mi to.“
A já to nezkazím. Už proto, že nechci, aby příště
s sebou vzala radši Martu. A tak v sobotu jdeme s Vaš­
kem a Markem na první prodlouženou našich tanečních
na parník. Kluky pozveme my a já vysolím polovinu
kapesného za lístky pro dva. Před nástupem do plovoucí
klece kluci dokuřují poslední cigaretu a dostanou báječ­
ný nápad, že by bylo mnohem lepší se na tuhle trapár­
nu vykašlat a vyrazit na diskotéku do Futura. Danielini
rodiče nejsou doma, a tak se tu můžeme převléknout.
Daniela mi půjčí jedny ze svých super džín, které si díky
valutovému kontu, co zbylo z amerického pobytu, může
pořizovat v Tuzexu mnohem častěji než já. Ve Futuru je
vedro, tma a Marek mi koupí kofolu s rumem. Při ploužá­
ku mne začne líbat a nakonec takřka celý večer – kro­
mě okamžiků, kdy kouří tehdy nedostatkové cigarety
Sparta, nevyndá jazyk z mojí pusy. Definitivně se do
něj zblázním. Doprovodí mě na tramvaj a to je posled­
ní okamžik, kdy ho vidím. Uplyne týden, dva, Marek se





24
neozve a Daniela mě přestane brát na svá rande s Vaš ­
kem. Tu noc se stalo asi něco zásadního, protože nebe­
re ani Martu. A tak s Martou sedáváme zamčené u mě
v pokojíku, který už dávno zase sdílím se svým bratrem,
a posloucháme z magneťáku Sugar baby love. Natočila
jsem si tu písničku z rádia, ale nebyla jsem dost rychlá,
takže záznam pokaždé skončí kovovým hlasem: časové
znamení ohlásí šestnáct hodin.
Jednou, když můj bratr hodinu vztekle mlátí na dveře,
přijde babička Hanička s rozkazem, abychom ho oka­
mžitě pustily dovnitř, jinak že se jí z toho rozskočí hla­
va. Vypláznu na babičku Haničku jazyk – což jsem ještě
nikdy neudělala, a jdeme k Martě. Večer se pak loudám
domů, mrzí mě, že jsem byla na babičku hrubá, jsem
nešťastná, že mi Marek nezavolá, a vtom vrazím do Da­
niely s Vaškem.
„Počkej na mě,“ zavelí Daniela a já ji jako otrok po­
slechnu.
„Co se děje?“
„Nic, co by?“
„No něco asi jo, když se mnou už tejden nemluvíš?“
„Nemůžu s tebou mluvit, když už tě ani nevidím,“
vyčtu kamarádce.
„Promiň, trošku to asi s Vaškem, přeháním, co? Tak,
co se stalo?
„Nic zvláštního, jen že jsi mě kvůli tomu, aby ses moh ­
la osahávat se svým klukem, seznámila s jeho kámošem,
kterej slíbil, že mi zavolá...“
„A von ti nezavolal? Myslela jsem, že na tý diskotéce
jste se jako to...“





25
„Jo, to jsme,“ skoro brečím, „ale pak nic. Kdyby mi
alespoň řekl, že se mnou nechce chodit, abych věděla,
na čem jsem! Ale on se tvářil, že chce. Tak, co si o tom
mám myslet? Jak to mám poznat?“ to už křičím mezi
skutečným pláčem na Danielu, protože mám pocit, že
ona za to může.
Večer Daniela někam zavolá. A já se druhý den dozvím,
že volejbalista s někým chodí a že to se mnou byl jen
takový úlet. Že to neodhadnul. Trochu moc pil. Že jsem
fajn holka a že to určitě pochopím. A já to pochopím.
Poprvé v životě a pak ještě mockrát, protože jsem pře ­
ce silná a bezva a nedělám scény. Protože to zvládnu.
Od patnácti budu pořád opakovat stejné chyby. A nikdy
nepoznám, co muži doopravdy chtějí. Protože si vždycky
a nepoučitelně budu myslet, že chtějí právě to, co nazna­
čují, nebo co dokonce říkají.
„Ale zlato,“ řekne mi mnohem později Daniela, „je
to právě naopak. Muži vlastně vůbec nevědí, co chtějí.
A hlavně – nechtějí o tom přemýšlet.“
A tak to budu zvládat a zvládat a budu se za to čím dál
víc nenávidět. Daniela bude vždycky mnohem pronika­
vější, co se mužů týká. Bude mít intuici, ale já budu mít
od patnácti jednu jistotu. Kdykoliv budu bezradně bre­
čet, protože nevím, co vlastně ten můj konkrétní muž
chce, bude tu Daniela. A někam zavolá. Abych konečně
věděla, na čem jsem.
Když se první pracovní den po podvodníkovském kolap­
su číslo 2 vrátím do vily v Troji, vím, že mne čeká další
nutné rozhodnutí. Daniela uvaří čerstvý mátový čaj do





26
velkých čtvrtlitrových hrnečků, které pohodlně obejme ­
te dlaněmi, a můžete tak nechat proudit teplo tělem až
do palců u nohou.
„Dani, myslím, že je čas, abych přestala obtěžovat tvůj
obývák svojí přítomností.“
„Víš, že tu můžeš zůstat, pokud budeš potřebovat.
A když tomu dáme nějaký řád... Stejně jsem uvažovala,
co s Rockerovým kutlochem...“
Danielin bývalý manžel, hudební producent Rocker,
poté co velmi rychle zbohatl a koupil tuhle báječnou vilu,
nechal vybudovat v přízemí oddělenou část se zvláštním
vchodem. Prý tam bude mít studio. Nikdy na to nedošlo.
Místo mixpultu Yamaha, postavil doprostřed místnosti
motorku stejné značky. Vydržel sedět v koženém křesle
(vyrobeném na zakázku), poslouchat ze stereo aparatu­
ry Bang and Ollufsen muziku (kterou sám nevyprodu­
koval) a zírat na motocykl s takovou měrou lásky, kte­
rou, jak pravila Daniela, jí nikdy neprojevil. Muži milují
své hračky víc než cokoliv jiného. Rockerovi postupně
začalo přibývat milenek a úměrně s tím ubývat financí,
a tak se postupně ze studia, které nikdy nevybudoval,
vytratila motorka, aparatura i křeslo. Jediný okamžik,
kdy Daniela litovala, že tam všechny ty krámy nezůsta­
ly, nastal po příchodu exekutorů. S chutí by je označila
za výhradní Rockerův majetek a nechala je Yamahu,
Bang a zakázkové křeslo odstěhovat. Poté co Daniela
vypakovala i svého exmanžela, prostory zely prázdno­
tou. Danieliny tři dcery je kupodivu odmítly obsadit
s odůvodněním, že tam pořád cítí smrad z toho tátova
blbýho krámu...





27
„Jsi moc hodná, ale asi se vrátím do svýho bytu.“
„Vrátíš se domů? Jak dlouho mu to chceš splácet?“
„Splácet?“
„Když tě hasič zachrání z hořícího domu, máš pocit,
že mu to musíš oplatit. A ty jsi přesvědčená, že musíš
Antonínovi splácet vaším manželstvím, že tě – jak tvr ­
díš – kdysi zachránil! Není na čase ty účty trochu pře­
hodnotit? Vrátíš se, abys mohla dál splácet? A jsi si tak
jistá, že o to stojí?“
Tak to vím určitě. Antonín by si přál, abych splácela
do konce života. A na vysoký úrok. A hlavně abych to
dělala s láskou a dobrovolně.
„Zatím se vrátím jen do bytu. Je taky můj, tak proč
bych ho měla opouštět?
„Myslela jsem, že chceš začít znovu, od začátku.“
„Ve třiapadesáti se už asi nezačíná od začátku.“
„Ty dobře víš, jak to myslím.“
„Můžu začít a bydlet přitom ve svým bytě.“
„Ve svým bytě, se svým manželem. To není začátek,
to je zbabělost. Nebo pohodlnost.“
„Nebo strach... Já vím, že ty ses dokázala zbavit chla­
pa, který ti ničil život, ale zůstaly ti holky. A navíc, mě
Antonín život neničil. To spíš já jemu.“
„Víš, že mě pěkně sereš s tím sebeobviňováním?“
„Já vím... Ale nemám odvahu jít někam do podnájmu
a nemám odvahu zůstat u tebe, protože se bojím, že bych
tím zničila naše přátelství. A to sakra po pětačtyřiceti
letech nechci. Jsme spolu od třetí třídy. Moc dalších věcí,
na které můžu spoléhat, už nemám! Kdo by mi pak říkal,
co vlastně chlapi chtějí?“





Daniela se nadechne k odpovědi, ale já jí nedám tu
šanci.
„Ty víš, že v tomhle mám pravdu zase já. Tak, prosím,
tentokrát mlč. Vrátím se ke svému botníku, ke své šat ­
ně, ke skříni s šatama z Desigualu a ke své neschopnosti
dělat důležitá rozhodnutí. Ke svému splácení.“
Dopijeme studený čaj z čerstvé máty a dohodneme se,
že tu ještě pár dní zůstanu. Ovšem pod podmínkou, že
už přestanu podstrkávat jejich zlatému retrívrovi všech­
ny dobroty, co nemohu sníst. Souhlasím a drbu Sheina,
který se na mne posmutněle dívá, na hlavě.
„Víš, jakou máš volbu?“ učiní poslední pokus Daniela.
Shein se zvědavě vytrčí, škube uchem, jako by doufal,
že bude přece jen stran podloudného stravování omi­
lostněn. Nebude.
Ano, vím. Před lety jsem v zoufalství nad rozpáraným
životem to nejlepší řešení našla. Zbavit se lásky, spoko­
jit se se správným. Můj kamarád a šéf Jirka Schneider
ovšem říká, že ne všechna nejlepší řešení jsou ta správ­
ná. Teď už nejsou ani správná, ani nejlepší řešení. Už
zbyla jen ta špatná.





29
Nemusíš mne chválit za
každou špatnost, mami
Když se konečně vracím domů, zapomenu, že je čtvr ­
tek. Ve čtvrtek je byt plný ukrajinské hospodyně Oksany
a mé matky, která chodí na Oksanino působení dohlížet.
S překvapením zjišťuji, že ani taková drobnost jako můj
několikatýdenní útěk z domova, nevyšinula z dlouhole­
tého časového harmonogramu pravidelný úklid. Neče­
kala jsem, že přijdu do plného provozu. Oksana se tváří,
jako by zmizení paní domu bylo naprosto běžným jevem.
Když mě spatří, nestojím jí ani za to, aby vypnula vysa­
vač. Je zrovna uprostřed nějaké zásadní historky, kterou
vypráví matce, a naprosto ignoruje skutečnost, že máma
ji přes hučení běsnícího přístroje vůbec nemůže slyšet.
Jsou bizarní dvojka, tahle na klíček natažená Oksana
a moje akurátní máma.
„Pani Juliána prišla,“ zavolá na matku uprostřed věty
a překodrcá s luxem do ložnice.
Máma je o poznání dojatější. Dokonce mě obejme.
„Dobře že ses vrátila. Je to tvůj byt. Tolik ses na něj





30
nadřela. Nebylo by správné, abys odcházela. Máš na něj
pr ávo.“
„Mami, nemusíš mne chválit za každou špatnost, kte ­
rou udělám!“
„Musím. Jsem tvoje matka.“
Pro mámu je prostě cokoliv, co se mne týká, správ­
né. Jediná věc, která je ještě správnější než já, je můj
bratr Rudolf, klavírní virtuos. Máma mě dokáže obhá­
jit, i kdybych udělala tisíc hloupostí. Vždycky nebo sko­
ro vždycky (což se týká těch vzácných případů, kdy si
dovolím poznamenat, že Rudolf není dokonalý) stojí na
mojí straně. A vždycky strašně přehání. Oběma mým
manželům vykala a vyká. Drží si odstup. A ke mně je
naprosto nekritická.
„Chceš mi o tom něco povědět?“ zeptá se mě opatrně.
A co bys chtěla vědět, mami? Proč jsem se zamilovala?
Proč jsem selhala? Proč jsem nedokázala přijmout, že
mi nic nechybělo? – nemám odvahu cokoliv z toho před
svou matkou vyslovit. A tak se spokojíme s tou nejba­
nálnější výmluvou:
„Myslím, že o tom ještě nedokážu mluvit!“
Jenže matka se s tím tentokrát úplně spokojit ne­
chce.
„Jen jsem chtěla vědět, jestli ti Antonín neubližoval?
Potřebuju to vědět!“
Máma by prostě nepřipustila, že jsem něco nezvládla.
„Ne, mami. Nebil mne, neubližoval mi...“
„Tak v čem je problém?“ nenechá se odradit máma.
„Asi v ničem. A to je ten největší problém. Říkáš mi
odmalička, že jsem se vždycky chovala moc rozumně.





31
Tak jsem si prostě chtěla zkusit, jaké to bude, když se
na chvíli přestanu chovat rozumně.“
„A jaké to bylo?“
„Krásný. Bylo to krásný a osvobozující. Do chvíle, než
jsem si nabila hubu.“
Dívá se na mne, jako bych mluvila čínsky.
„Dala bych si kafe.“
Máma se sice v osmdesáti naučila pracovat s table ­
tem, surfuje na internetu, uvažuje, že si pořídí chytrý
telefon, ale odmítá zvládnout tak jednoduchý úkon jako
vložit kapsli do pressovače a zmáčknout tlačítko.
„Chtěla bych ti říct něco, co jsem ti možná měla říct
dávno...“
Zvednu údivem hlavu.
„Možná tě to trošku překvapí. Víš, muži by se měli
vnímat hlavně jako prostředek k dosažení našich cílů!“
Překvapí? Stojím naprosto bez dechu. Moje matka,
která se rozešla se svou nejlepší kamarádkou, protože
opustila rodinu? Moje matka, která zasvětila posled­
ních dvacet let života ochraně otcovy památky s tako­
vou důsledností, že se naprosto rozcházela s realitou?
Tahle moje matka mi říká, že mám muže především
využívat?
„Tím chci říct, že nepovažuju za špatné, pokud ti
nějaký muž vylepší život.“
„Proboha, mami, vždyť si celý život zakládáš na abso­
lutní věrnosti?“
„Jistě,“ odvětí s kamennou tváří máma. „Já tu ale
nemluvím o svém životě, ale o tvém.“
Máma je geniální stratég. Má přísné zásady, ale pokud





32
se jedná o její milovanou dceru, není jí zatěžko tyhle nos ­
níky morálky trošku ohnout. A já si uvědomím, že moje
máma teď vlastně podala ten největší důkaz mateřské
lásky, jaký si umíme obě představit. Takový, jenž mně
nebude dopřán, jelikož jsem nikdy neporodila dceru.
Dceru, která dělá všechno na světě správně.
„Jak jsi poznala, že je v tom nějaký chlap?“
„Teď bych ti asi měla říct, že matka to vždycky pozná.
Tak to je pěkná blbost, kterou si vymyslel nějaký hol­
lywoodský scenárista a ti míň talentovaní ji od něj už
roky opisují. Když to slyším, mám chuť ječet na celé
kino. Nepoznala jsem to. Myslela jsem, že máš rakovinu
a nechceš mi to říct. Tak jsem se zeptala Daniely!“
„A neodsoudila jsi mě?“
„Byla jsem šťastná!“
„Bylas šťastná, že mám nemanželský poměr?“
„Byla jsem šťastná, že nemáš nádor v hlavě. Když táta
odešel, uvědomila jsem si, že to všechno ostatní kromě
života a smrti jsou prkotiny.“
Pateticky polkne. Najednou je zase zhmotnělá smu­
teční důstojnost. Jsme si s mámou tak strašně blízko,
a přece mne ve vteřině dokáže vytočit.
„Táta neodešel, umřel, mami! Možná, že kdybys to
zkusila říct takhle normálně, bylo by to mnohem jedno­
dušší přijmout než hrát tuhle truchlohru!“
„Myslíš, že přijmout smrt je jednoduché? Tak to se
pleteš, holčičko.“
Kam jsme se to dostaly? Od mé nevěry, útěku z domo­
va až k tátově smrti. Máma se najednou celá promění.
„Nehodlám to přijmout. Nikdy!“





33
Dívá se vzdorovitě a já si po dlouhé době všimnu, jak
má povadlou kůži kolem úst a nad víčky. Je to vlastně leg ­
rační vidět starou paní s grimasou dítěte. A je to smutné,
když víte, že je to vaše máma.
„Dobře, dobře! Nebudeme se hádat. Chceš ještě
kafe?“
„Asi bych neměla pokoušet ten svůj tlak,“ řekne smíř­
livě.
„Maminko, to, co piješ, je obarvený mlíko, to ti tlak
nezvedne ani omylem.“
„Jo, to mlíko, co bylo v lednici jsem vychodila... Bylo
zakysly,“ vpadne do hovoru bezohledně Oksana, kte­
rá se nepozorovaně přemístila do kuchyně a klidně
poslouchá náš důvěrný rozhovor. Konečně dostala pří­
ležitost na sebe upozornit. Mléko je jedním z jejích
oblíbených témat. Stále ještě se nevzdala naděje, že
mne donutí pořídit na matčinu chatu nedaleko Jílové­
ho u Prahy krávu. Několik let vedeme marné diskuse
o tom, že domácí skot se v chatové osadě prostě necho­
vá. Poslední, na co mám zrovna dneska náladu, jsou
diskuse s Oksanou o mlíku a pěstování sudokopytní­
ků. Najednou se ze mě chce vylít ta rozbolavělá duše,
ta bezmoc z toxické lásky a to zoufalství, které se mi
nepodařilo vypárat z vnitřku mé hlavy a mého srdce.
Mám vztek sama na sebe, že jsem zase nebyla dost
statečná a že to zase skončilo jako obvykle, nějakým
podivným přiměřím, na jehož konci budu já, které nic
nechybí, marně bojující s šelesty v hlavě, které mě
sužují už čtyři roky, a se ztracenou a zatracenou lás­
kou k Podvodníkovi, která mě sužuje už pětadvacet





34
let. Mám vztek, že jsem zase byla rozumná a zase jsem
všechno pochopila. Vycpala se tím, že nikomu nic neza ­
zlívám. Bože, dám život za jednu pořádnou a plnokrev­
nou hysterickou scénu. Nauč mě to! A teď svou roz­
zlobenost z toho, že jsem víc nebojovala a možná tak
zase něco propásla, vyplivnu na ty, které jsou zrovna
nejblíž po ruce – mámu a Oksanu.
„Tak a dost! Jednou pro vždycky: Oksano, kráva nebu­
de! Mlíko se bude kupovat v krabici a prádlo se bude
prát podle toho, jak já ho roztřídím! (To je druhá roz­
nětka mých a Oksaniných sporů.) A historky o tátovi,“
obrátím se na matku, „se budou vyprávět tak, jak se
staly! Jasný, mami? A já taky nejsem dokonalá, zami­
lovala jsem se zase do špatnýho chlapa, jako se mi to
stalo v životě už mockrát, a ty to dobře víš a netvař
se, že ne. Pokoušela jsem se opustit svého manžela,
jenže... jsem trochu lakomá na to, abych vyhazovala
prachy za podnájem, a trochu zbabělá na to, abych od
všeho utekla. Tak už jsem zase doma a jsem prostě
jenom strašně nasraná! Na sebe a na celej svět. A ty si
dej klidně další kafe!“
To už ale máma s Oksanou stojí ve dveřích. S mámou
jsem se nikdy nehádala. Křičela jsem na ni jen jednou.
To když mne už asi popáté otravovala s tím, že je třeba
odvézt a postavit na zahradě v Jílovém bazén, který kou­
pila pro Dana a mé synovce.
„A proč ho nepostaví brácha, je to hlavně pro jeho
děti? Danovi je šestnáct, nebude se cachtat v bazénku,“
ječela jsem na mámu do telefonu.





35
„Tvůj bratr je umělec,“ uzemnila mne tehdy a položila
telefon.
Týden jsme spolu nemluvily. Bazén postavil Antonín
a celou dobu na mne štěkal, že je to naprostý nesmysl,
na chatě není dost vody a že už ho nebaví tyhle potrhlé
nápady mojí matky, ani to, že Rudolf se nikdy do ničeho
nezapojí.
„Rudolf je na turné,“ bránila jsem chabě bratra bez
nároku na úspěch a sama věděla, že Antonín má pravdu.
„Hezká výmluva,“ zasyčel Antonín a kopl do bazénu
tak, že mu udělal ve stěně prohlubeň.
Když dorazila máma, tak jí samozřejmě neřekl ani
slovo a tvářil se, že stavba bazénu je nejlepší relaxací na
světě a nákup této pitomosti byl skvělý nápad. Bazén se
vyjevil jako naprostý podvod, protože přenosná filtrace
nedokázala objem vody (kterou dovezla cisterna, protože
ve studni jí opravdu nebylo dost), dostatečně vyčistit.
Synovci pravili, že jsou tam mouchy a řasy a že se v něm
koupat nebudou. Dan hrával o víkendech fotbalové tur­
naje a na chatu s námi odmítl jezdit, takže jediný, kdo
se v bazénu sveřepě koupal, byla máma. V zimě mráz
potrhal fólii, a tak si torzo koupaliště příští rok na jaře
odvezla parta Romů, kteří pravidelně s náklaďáčkem
objížděli osadu a sbírali staré železo.
Tak dnes jsem na mámu křičela podruhé. A ten důvod
nebyl o moc méně malicherný než blbej bazén. Nebude­
me spolu mluvit týden. Pak se spolu s Oksanou dosta­
ví, aby dohlédla na úklid. Udělám jí slabé kafe s velkou
porcí mléka. O naší hádce se nebudeme bavit. Nikdy se





totiž o nich nebavíme. Když odcházím, vrčí už kuchyni
typický monolog.
„Predstavte si, pani Ljubo...“
Oksana začíná vyprávět jednu ze svých nekonečných
historek.





37
Po schodech...
Když jsme s Danielou nastoupily na gymnázium, připa ­
daly jsme si trochu rozdělené. Zařadili nás do různých
tříd a občas se stávalo, že jsme se potkaly až po vyučo­
vání. Od toho tu byly schody. Kdysi dávno možná někam
směřovaly, ale nezbytnost takzvaného Domu služeb, kte­
rý komunističtí papaláši naplánovali, místní obyvatelé
nesnášeli a socialističtí stavebníci vystavěli z panelových
hnusů, vytvořila ze schodů, po nichž se chodilo už za
první republiky do přilehlého parku, místo nějž teď stra­
šil zmíněný Dům služeb, schody do nikam.
Na schodech se odehrával náš odpolední život. My
prváci jsme měli vyhrazené místo dole, blízko u silnice,
kam bylo vidět a klidně vás mohl zahlídnout někdo z pro­
fesorů při cestě na autobus. Maturanti sedávali úplně
nahoře, u zdi, která shody přehradila. Místo bylo zákon.
Ani když bylo na schodech úplně prázdno, nedovolil si
nikdo z bažantů posadit se ke zdi.





Toto je pouze náhled elektronické knihy.
Zakoupení její plné verze je možné v
elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.