načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Miluju tě jak svý boty - Anna Tůmová

Kniha: Miluju tě jak svý boty
Autor:

Humorná knížka o lásce, přátelství a hlavně o naději pro ženy bez rozdílu věku Julianě je třicet a právě se snaží něco v životě změnit. Ve chvíli, kdy se pokouší ukončit ...


Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  194
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  229 Kč
15%
naše sleva
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-09-28
Počet stran: 184
Rozměr: 115 x 185 mm
Úprava: 182 stran
Vydání: Vydání první
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-40
ISBN: 9788026707172
EAN: 9788026707172
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Humorná knížka o lásce, přátelství a hlavně o naději pro ženy bez rozdílu věku Julianě je třicet a právě se snaží něco v životě změnit. Ve chvíli, kdy se pokouší ukončit první, nepříliš vydařené manželství, potkává osudového muže svého života. Z bouřlivého vztahu odchází se zlomeným srdcem, ale bohatší o odhodlání a s vědomím, že když chce člověk něco dokázat a změnit, musí se spolehnout hlavně sám na sebe. Prý se vám v životě věci nepřihodí dvakrát stejně! Tak to je tedy pěkná hloupost. Juliana je toho důkazem. Dvakrát se zamilovala do stejného muže, jemuž říká Podvodník, hlavně proto, že je to podvodník, a ten jí dvakrát zlomil srdce. Ovšem když máte kolem sebe dobré kamarádky, s nimiž to táhnete v dobrém i zlém už od dětství, dá se i nadvakrát zlomené srdce přežít. Juliana má naštěstí po ruce nejlepší přítelkyni Danielu, která i ty největší průšvihy komentuje s humorem a nadhledem, a před sebou nové výzvy, nová setkání a novou naději, že ji v životě čeká ještě spousta věcí. A také dojde k poznání, že v lásce můžete chvilku prohrávat, ale nikdy to nesmíte vzdát. A kdybyste už opravdu nevěděly kudy kam – kupte si nové boty. Protože to je ten nejlepší lék na všechny smutky. Anna Tůmová (nar. 1961, Praha) Vystudovala ekonomii, pracovala nejprve jako referentka v propagaci, autorsky spolupracovala s televizními produkcemi, a později zastávala manažerské posty v několika zahraničních firmách. Před šesti lety ze zdravotních a osobních důvodů přerušila pracovní kariéru, odstěhovala se mimo Prahu, kde stále žije, a začala se věnovat psaní. Její literární prvotinou byla kniha A co s tím má společnýho láska?, jejíž úspěch ji přiměl, aby v psaní pokračovala.

Kniha je zařazena v kategoriích
Anna Tůmová - další tituly autora:
A co s tím má společnýho láska? A co s tím má společnýho láska?
Tůmová, Anna
Cena: 194 Kč
Miluju tě jak svý boty Miluju tě jak svý boty
Tůmová, Anna
Cena: 111 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Miluju tě jak svý boty" mají také často zájem o tyto tituly:
Aristokratka na koni Aristokratka na koni
Boček, Evžen
Cena: 213 Kč
Krev není voda Krev není voda
Collins, Jackie
Cena: 279 Kč
Vůně života Vůně života
Keleová-Vasilková, Táňa
Cena: 204 Kč
Okamžiky štěstí Okamžiky štěstí
Hartl, Patrik
Cena: 267 Kč
Pravidla lásky Pravidla lásky
Robertsová, Nora
Cena: 257 Kč
Ten, kdo tě miloval Ten, kdo tě miloval
Poledňáková, Marie
Cena: 183 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Juliana se vrací do práce
Občas přemýšlím nad tím, kde se berou osudové věci?
Rodí se ze zcela nenápadných náznaků, jichž si na
první pohled ani nevšimnete. Jedno otevření dveří, sukně,
kterou jste měla na sobě, kus papíru s podpisem. Tam
někde to začne, koule se nabaluje a vy s úžasem hledíte
na to, jak se váš život řítí k velkému třesku. A možná je
to jenom proto, že jste si ráno oblékla zelený svetr.
Jmenuji se Juliana, v době, kdy se tento příběh začíná
vyprávět, je mi třiapadesát. Mám dospělého syna
Daniela, kterého jsem porodila v devatenácti letech, dvě
milované vnučky, Kateřinu a Valerii, které mají každá
vlastní matku a ani jedna z nich není má snacha. Mám
za sebou jedno zcela katastrofální manželství s
Danielovým otcem, které začalo a skončilo velmi dávno, a jedno
stále ještě trvající manželství s Antonínem, s nímž jsem
celkem v poklidu strávila dvacet let. A dva krkolomné
vztahy s chlapem, kterému říkám Podvodník.
Před dvaceti lety a kousek mi Podvodník zlomil





8
ce poprvé. Banální příběh tehdy třicetileté holky, která
se předtím příliš brzy vdala, příliš brzy porodila a pak
příliš často hledala únik z toho všeho v příliš
neuspokojivých vztazích. Tehdy, po tom prvním velkém
podvodníkovském citotřesení, jsem se zapřisáhla, že láska už
nikdy nebude mít s mým životem nic společnýho. Přesně
jak zpívá Tina Turner – kdo potřebuje srdce, když má
být zlomené... Chtěla jsem přežít. Našla jsem si muže,
který mi s tím pomohl. Žila jsem tedy poklidný, pomalý
život, v manželství, kde bylo stejně málo místa pro
divoké souboje jako pro vášnivé city. V manželství, v němž
mi nic nechybělo. A v kterém jsem byla svým způsobem
šťastná. Vlastně mne ani nenapadlo zkoumat, zda jsem
opravdu šťastná. Zda to, co jako štěstí vypadá, jím
opravdu je. A co s tím má co dělat láska?
A pak jsem potkala Podvodníka podruhé. Náhodou
a neplánovaně. A najednou těch dvacet let jako by
nebylo. Moje srdce, které se někde toulalo, přidalo do kroku
a najednou mě dohnalo. Nechci se nijak omlouvat
druhým. Nechci se omlouvat ani sama sobě. Vše, co jsem
udělala, jsem podnikla za plného vědomí. Prožili jsme
s Podvodníkem několikaletý bláznivý románek či spíš
román, epos, tragikomedii, při které jsme potloukli sami
sebe a dost výrazně i lidi kolem nás. Plánovali jsme
divoké stáří. Pak mi Podvodník zlomil srdce podruhé.
Myslela jsem, že to nepřežiju. Ale, jak se ukázalo, přežít se
dá cokoliv, včetně zlomeného srdce.
Třetí týden pobývám ve vile své nejlepší kamarádky
Daniely, s níž už od prvního, dětsky osudového setkání
prožívám všechny zásadní i zcela neškodné okamžiky





9
v našich životech. Dva týdny jsem strávila ochromená
na gauči v jejím obýváku, jedla hovězí polévku a
brečela. Naše kamarádky, dcery a neteře korzovaly postupně
z kuchyně a do kuchyně s pochoutkami, které vypadaly
jako z konkurzu do show Jamieho Olivera, já jsem je do
sebe poctivě soukala, a když odešly, tak stejně poctivě
zvracela. Po dvou týdnech, kdy se mi pokoušely slepit
zlomené srdce šlehačkou, to vzdaly. Vrátily se do
vlastních kuchyní a obýváků a já se zkusila vrátit do své
kanceláře v komunikační agentuře.
Moje asistentka, pravá a levá ruka jménem Martina,
se snažila projeveným nadšením z mého návratu
zakrývat děs, který jsem jí přečetla v očích a který by se dal
stenografovat jako: proboha, ta vypadá. Vlastně
správně by mělo být: Pre Boha, tá vyzerá – Martina je totiž
Slovenka a ve vypjatých chvílích mluví i myslí rodným
jazykem.
„Tak za prvé – vím, jak vypadám,“ utnu ji těsně
předtím, než stačí otevřít pusu s nějakým utěšitelským
sloganem. „Daniela má v koupelně zrcadlo a já jsem ráno
do něj neopatrně nahlédla.“
„Nie, vyzeráš dobre – teda docela,“ breptá Martina,
ale sklapne hned, když vidí můj výraz, který dává jasně
najevo, že jsem se v té koupelně polekala sama sebe.
„Dobře, to jsme si vyjasnily. Za druhé – už nechci
jahody se šlehačkou, rakvičku se šlehačkou ani cokoliv
dalšího se šlehačkou. Jestli to máš schovaný v ledničce,
dones to do zasedačky, ať to mládenci snědí.“
Mládenci jsou naši kreativci, kteří se tváří, že zdravý
život ní st yl je jim nade vše, ale kdykoliv se v jejich blízkos -





10
ti objeví nezdravé majonézové chlebíčky či sladkosti
libovolného vzhledu, padají jejich zásady zdravého životního
stylu, které jim vštěpují luxusně drahé lifestyleové
časopisy, do kanálu a oni se na pochutiny plné éček v
astronomických hodnotách vrhají s energií kolonie sarančat.
Martina očekává, co přijde za třetí, a já s potěšením
zjišťuji, že z mého stolu v průběhu těch uplynulých
týdnů, kdy jsem si pokoušela doma u Daniely svépomocí
odstranit z těla srdce i mozek, zmizelo cokoliv, co by mi
mohlo připomínat Podvodníka.
„A nechcela bys trebas Mozartovu guľu?“ nedá se
odradit moje asistentka.
„Díky, ničí koule teď fakt nechci vidět! Ani
Mozartovy... A děkuju, žes mi uklidila stůl.“
„Jirka by s tebou chtěl mluvit,“ končí náš vstupní
pohovor Martina zase v pracovní češtině.
Jirka Schneider je majitelem agentury SAC
(Schneider Advertising and Communications), do níž mě přizval
před mnoha lety, při jejím založení, když jsem seděla
nezaměstnaná doma a brečela pro Podvodníka poprvé.
Jsme s Jirkou spolužáci z vysoké a táhneme to spolu už
tolik let, že je až neslušné o tom mluvit. Je můj
kamarád, parťák, šéf a nikdy nebyl mým milencem. Chová se
ke mně zdvořile a laskavě a naučil mne používat sprostá
slova, o nichž jsem ani netušila, že vůbec existují. Má
rád tvrdou práci a rád si užívá úspěch. Má rád rychlé
motorky, drahé cigarety a kašmírové svetry. Na práci
má mne a já si zcela nafoukaně říkám, že mě má asi taky
rád. Občas si připadám zneužívaná, ale většinou mu to
nezazlívám. Já totiž nikdy nikomu nic nezazlívám.





11
la občas říká, že mám v sobě nějaký sebetrýznivý gen,
který mi velí, abych lidi, přes všechny hnusné věci, které
mi řeknou a udělají, viděla v pěkném světle a všechno
jim odpouštěla. Nemám ráda konfl ikty a lidi se snažím
nesoudit. Když se mi něco nelíbí, dlouho mi trvá, než to
řeknu. A někdy to taky neřeknu. Vymlčím si to do sebe.
Vycpu se těmi bolístkami jako polštář.
Jirka je nesmlouvavý byznysmen, který nerad mění
své zvyky. Jeden z nich je, že mne nastrkává do
předních linií, když nechce řešit nepříjemné věci. Muži nikdy
nechtějí řešit nepříjemné věci. Je pak na mně, abych jeho
rozhodnutí, zpravidla vyjádřené hlasitým pokřikem: No
to se snad úplně posrali..., přetlumočila protistraně jako:
litujeme, ale na tyto podmínky naše agentura opravdu
nemůže přistoupit. Žádost novinářů, abychom
komentovali nějaký přešlap, jehož se nadlidé, které zastupujeme,
občas docela lidsky dopouštějí, pak obvykle řeší věta:
Vyfakuj, kurva, ty kokoty. Přeloženo ze
schneiderovštiny: litujeme, ale náš klient nebude poskytovat žádná
mediální vyjádření. A vůbec nejoblíbenější věta přichází
zvláště poté, co na nějakém super macho výletě,
nejlépe na motorkách do hor a nepřirozených nadmořských
výšek, dohodnou s jinými super macho šéfy naprosto
nesmyslný obchod: Juliana to zařídí!
Takhle spolu žijeme. Miluju chvíle, kdy se na mne
Jirka dívá přes svůj starožitný psací stůl, který je
úchvatným solitérem v jeho hypermoderní kanceláři.
Ty vole, zvládli jsme to! – je největší pochvalou, jakou
od něj může člověk slyšet.





12
Jirka vstane, obejde stůl, přitiskne si mě k sobě a
zvedne mi bradu.
„Ty vole, dej mi hubana!“
Třicet let starý rituál pro krizové okamžiky. Do
vteřiny mám slzy v očích.
„ A le no t ak,“ konejší mě Jirka. „Přece nebudeš brečet.
Ty, s tvejma pěknejma kozama!“
Jirkovi není třeba vyprávět, že jsem se zhroutila
následkem náhlého žlučníkového záchvatu, jak tempem
vysokorychlostního internetu roznesla po agentuře
Martina.
„Víš, že kdyby mi tohle řekl kdokoliv jinej, do minuty
ho zažaluju za harashment.“
„ A le mě ne, protože já jsem t i šahal na koz y už v době,
kdy se tady ještě nevědělo, co harashment znamená,“
utírá mi slzy.
„Vypadáš jako indián. Proč se maluješ, když víš, že
budeš bulit?“
„Nechtěla jsem bulit!“
„Ale zlato, taková chytrá holka jako ty přece musí
vědět, že na zlomenej žlučník je čtrnáct dní málo.“
„Někdy mi připadá, jestli nejste s Danielou náhodou
sou rozenci?“
Neznatelně se zarazí, jako bych ťukla na neviditelný
vlasec. Nebo se mi to jen zdálo mezi slzami?
„Tak co budeme dělat?“ ptá se Jirka, aby bylo jasné,
že intimní chvilka skončila.
„Něco se mění? Nechceš mě vyhodit, protože jsem
spala s konkurencí?“
Podvodník byl, vlastně je, majitelem obdobné





13
ní agentury, jako je ta naše. Ta jeho je malinko starší
a malinko větší a malinko necudnější. Podvodník a Jirka
jsou trochu konkurenti a trochu kamarádi. Ale v téhle
branži vlastně neexistují kamarádi. Jsou to jen dva
chlapi, kteří si čas od času poměřují penisy svými zlatými
kartami.
„Naopak. Vůbec se mi nelíbí, že konkurence láme
srdce mým nejbližším...,“ udělá významnou pomlku. Jen
do chvíle, než si uvědomím, že to není významná
pomlka. Že po třiceti letech dennodenní blízkosti paradoxně
nedokáže jedním slovem defi novat, co pro něj vlastně
jsem. Kamarádka v branži, kde neexistují přátelé? Blízká
bytost, pro niž není jméno?
„Nemají chlapi držet při sobě?“
„Jen do jisté míry,“ pokrčí rameny a rychle se vrací
na bezpečnou pracovní půdu. „Takže, můj volečku, věc
se má takto. Přijímám dva nové hochy. Je jim dvaatřicet
a jsou nezdravě ambiciózní.“
„Kurva, mohla jsem si je porodit!“
„Což se naštěstí nestalo, takže pokud na to budeš mít
chuť a čas, můžeš s nima i spát.“
„Jdi do háje, tys chtěl ve třiceti spát se svou matkou?“
„Já ne, jsem pozdní dítě, vejškrabek, máma mě měla
těsně po čtyřicítce!“
„Dobře, tak otázky incestu jsme vyřešili, takže kromě
toho: proč jsou tady?“
„Protože jsou mladí a schopní a protože chci získat
jednu velkou zakázku, abych mohl jít konečně do
důchodu.“
Což je k smíchu.





14
„Zaprvé oba víme, že do žádného důchodu nikdy
nepůjdeš, umřeš tady, za tím svým předraženým starožitným
krámem, a za druhé – to ti mají zaručit oni?“
„Oni a ty! Oni mají nápady a ty máš schopnost všechny
nápady, které nikam nevedou, hodit bez emocí do hajzlu.
Budete ideální parta.“
„Co moji malí klienti? Nemůžu je jen tak opustit!“
„Nebuď sentimentální. Za ty peníze, co z nich máme,
jim nemusíš dělat matku.“
„Máme z nich dobrou pověst. Prachatí zákazníci
milujou portfolio s celebritami.“
Nemohu si tohle nechat ujít, protože jsem to byla já,
kdo strategii se zastupováním známých jmen a drobných
úspěšných lidí se zajímavými nápady prosadil proti
Jirkově vůli. I když s malým podvodem, protože ne všichni
naši klienti byli opravdu slavní. Ale Jirka by zase za nic
na světě nepřiznal, že jméno člověka, o němž jsem mu
přede všemi tvrdila, že je opravdu uznávaný autor, fi
lozof nebo architekt, v životě neslyšel. Ó ješitnosti, tvé
jméno je muž!
„O. K. Uznal jsem, žes měla pravdu? Uznal! Dokonce
jsem tě pochválil.“
Jo jasně, já zapomněla: Ty vole, zvládli jsme to!
„Nedal jsem ti za to, doufám, prémie?“
„Neboj se, tak senilní, abys mi platil víc, než mám ve
smlouvě, fakt ještě nejsi. Ale malé klienty si nechám...
Když mi dáš někoho k ruce.“
„Hele, to, že máš zlomený srdce, ještě neznamená, že
mě budeš vydírat!“
„Vole...“ Vypadám, že začnu znovu brečet.





15
„Dobře, dobře, to vyřešíme. Ale teď ne. A velká
zakázka je priorita.“
„Kdo je náš největší soupeř?“
Jirkovi se zaleskne v očích. Oba milujeme výzvy.
„ALMA!“
Tak teď začnu brečet opravdu. Ne brečet, řvát. ALMA
je Podvodníkova agentura.
„Jak jako ALMA? Ta ALMA?“
„Přesně ta. A už zase používáš jak jako, když víš, že
mě to vytáčí. Chodíš snad do družiny s mým vnukem?“
Chodím do družiny se svými vnučkami, které „jak
jako“ používají zhruba v každé třetí větě.
„To ne!“
„To byla řečnická otázka.“
„Já vím, to NE patřilo k ALMĚ.“
„To jo! Přesně tohle potřebuješ. Práci, která bude na
hranici tvých možností. A potřebuješ ji vyhrát!“ Asi jsem
ještě neříkala, že Jirka je mimo jiné taky nejmazanější
chlap, kterého znám. Vlastně druhý nejmazanější. Ale
toho prvního už nechci nikdy vidět.
„A když ne? Když nevyhraju?“
„Skončíš v pekle. A teď mi řekni, čím začneš?“
„Začnu, ty vole, tím, že si nechám do čela píchnout
botox!“
Když do pekla, tak tanečním krokem!
„Tak se mi líbíš. A Juliano...“
Zarazím se. Juliano mi Jirka neřekl už dobrých dvacet
let. Znovu si mě přitáhne k sobě a obejme mě. Musím na
tom být opravdu hrozně, když už ho podruhé za necelou
půlhodinu donutím k takhle nezdravé intimitě.





„Bude to dobrý,“ pohladí mě po vlasech.
Do očí mi zase vhrknou slzy, o nichž jsem byla
přesvědčena, že už jsou vybrečený někde na podlaze
Danielina obýváku.
„Já vím, jenže vy jste takový sráči.“
„Jsme. A teď už vypadni, ty vole!“
Zavřela jsem dveře, a proto nemůžu slyšet, jak Jirka
říká někomu do mobilu.
„Ale mám to u tebe, jasný?“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.