načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Milla Dárek - Pia Hagmarová

Milla Dárek

Elektronická kniha: Milla Dárek
Autor:

Camilla, které nikdo neřekne jinak než Milla, to nemá jednoduché. Bojí se přivést si domů kamarádky, aby náhodou neviděly otce opilého nebo matku v depresi. Možná by ale aspoň ... (celý popis)


hodnoceni - 86.5%hodnoceni - 86.5%hodnoceni - 86.5%hodnoceni - 86.5%hodnoceni - 86.5% 93%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 126
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Millan
Spolupracovali: přeložila Luisa Robovská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-3270-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Milliným velkým snem je mít vlastního koně. Dívčí román pro starší děti. Opilý nezaměstnaný otec, depresivní matka, která někdy nedokáže ani vstát z postele a mladší bratr, o kterého se rodiče nedokážou postarat, to je pro Millu realita každého dne. Jedinou její radostí je péče o koně v Marianniných stájích.

Popis nakladatele

Camilla, které nikdo neřekne jinak než Milla, to nemá jednoduché. Bojí se přivést si domů kamarádky, aby náhodou neviděly otce opilého nebo matku v depresi. Možná by ale aspoň pochopily, proč se musí pořád starat o mladšího brášku Josífka, kterého má nade všechno ráda. Jejím největším snem je mít vlastního koně, po škole jezdí pomáhat do stájí a sní o tom, že se jí to jednou splní, ačkoli se to zdá nemožné. Nebo ne?

První kniha z nové série od populární autorky.

Související tituly dle názvu:
Milla 3: Sen Milla 3: Sen
Hagmarová Pia
Cena: 59 Kč
Milla 3: Sen Milla 3: Sen
Hagmarová Pia
Cena: 169 Kč
Milla 2: Zrada Milla 2: Zrada
Hagmarová Pia
Cena: 59 Kč
Milla 2: Zrada Milla 2: Zrada
Hagmarová Pia
Cena: 187 Kč
Duchovní odkaz otce Pia 1 Duchovní odkaz otce Pia 1
Pietrelciny Pater Pio z
Cena: 65 Kč
Recenze a komentáře k titulu



Natka 2017-06-11 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Ahoj , tahle knížka je úžasná a moc zajímavá .
:-)
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ALBATROS

Milla

Pia Hagmarová

Dárek


Přeložila Luisa Robovská

MILLAN

© Pia Hagmar, 2012

Translation © Luisa Robovská, 2013

ISBN 978-80-00-03270-2


Mojí nejmilejší Ginze

a taky všem dětem,

které to mají stejně těžké jako Milla.



7

1

„Hoď sebou, Millo!“ volá na mě Linnéa. „Už tu klušeme

dokola nejmíň čtvrt hodiny!“

Z  hnojiště vidím na  jízdárnu, kde Anna s  Linnéou

opracovávají koně před skákáním. Jak jim závidím. Annin

Krabat plavně kluše, uši pozorně nastražené dopředu,

a černým ocasem pohupuje ze strany na stranu. Strašně

rád skáče. Jak vidí překážku, rázem má plno energie, ač

koli je to jinak docela lenoch.

Dante taky vypadá hezky, i když Linnéa se stejně tváří

nasupeně. To je u ní ale vcelku normální. Ať se Dante snaží

sebevíc, nikdy není spokojená a chyba je podle ní vždycky

v koni. Nejspíš ji nikdy ani ve snu nenapadlo, že sama není

dokonalá.

„Už jdu,“ zavolám směrem k jízdárně.

Vykydat čtyři boxy je docela fuška a zabere to dost času.

Mokrá sláma je pořádně těžká a  kolečko má propíchnu

tou pneumatiku, takže se s  ním pěkně nadřu. Teď už mi

ale zbývá jen podestlat čistou slámou a zamést. Prach sice

víří na všechny strany, ale výsledek stojí za to. Stáj vypadá

krásně čistě a  uklizeně. Uklízení mě docela baví, což asi


8

většina lidí nechápe, ale já jsem zvyklá, že jsem jiná než

ostatní.

Odložím koště a pospíším si na jízdárnu.

„Můžeš mi ten skok trochu snížit?“ zavolá Anna.

„Jasně,“ odpovím.

Čtyři překážky, které jsou na jízdárně rozestavené, jsou

zdvižené do  metrové výšky ještě odminula, kdy Anna

s Linnéou skákaly. Na začátek je to moc vysoko, koně senej

dřív potřebují rozehřát, takže je všechny snížímna sedm

desát centimetrů. Dřevěná břevna jsou pěkně těžká, ale já

mám síly dost.

Linnéa najede na první skok. Dante zvedne hlavu

a zrychlí, až ho Linnéa musí vzít pořádně zpátky, aby ho

po doskoku mohla navést na další překážku.

„Uklidni se,“ okřikne ho nahlas.

Linnéa si o sobě myslí, že je bůhvíjaká jezdkyně, aleta

ková sláva to zase není. Při skákání často zůstaneza pohy

bem a taky má docela tvrdou ruku. Ale to jí samozřejmě

říct nemůžu. Nejsem blázen. To by mi v životěnezapomně

la a už by mi pak Danteho nikdy nepůjčila. Ale v duchu ji

kritizuju docela často. Hlavně když má zrovna špatný den

a nic jí není dost dobré.

Linnéa ve stáji o všem rozhoduje, aspoň mezi námihol

kami. Jinak má samozřejmě hlavní slovo Marianne,proto

že je dospělá a je to její stáj. Anna s Linnéou skoro vždycky

souhlasí a  já vlastně ani nemám právo na  vlastní názor.


9

Jednak jsem o rok mladší, je mi teprve třináct, ale hlavně

na rozdíl od Anny s Linnéou nemám vlastního koně. Jen

ve stáji vypomáhám, takže si nemůžu moc vyskakovat.

Ale já jim ještě ukážu. Zařekla jsem se, že jednou budu

jezdit líp než ony, a to hodlám dodržet. Budou ještě koukat.

„Zvedni tu zelenou,“ křikne na mě Linnéa a já ji rychle

poslechnu.

Baví mě se na ně dívat, jak skáčou. Ještě raději bychsa

mozřejmě skákala taky, ale holky mi svoje koně na skákání

půjčují jen výjimečně, což ostatně chápu. Já kdybych měla

vlastního koně, nikomu bych ho nepůjčila. Nikdy. Byl by

jen a jen můj a nikdo jiný by se ho ani nedotkl.

Postupně zvednu všechny čtyři překážky až na metr.

Oběma koním to dnes jde, ani jednou nic neshodí.Dokon

ce i Linnéa se tváří spokojeně a pochvalně poplácáDante

ho po krku.

Vtom jí v kapse pípne mobil a ona ho rychle vyloví. Zdá

se, že na tuhle esemesku celou dobu čekala. Bleskověnaťu

ká odpověď a zastrčí telefon zpátky do kapsy. Celá sečer

vená a lesknou se jí oči.

„Millo, vykrokuješ Danteho?“ zavolá na mě. „Já musím jít.“

Ani nestačím odpovědět a ona už seskočí a podává mi

otěže a přilbu. Ví, že ježdění nikdy neodmítnu, i když jde

jen o vykrokování.

„A co já?“ podiví se Anna. „Vždyť jsme se domluvily, že

pojedeme domů spolu. To na mě nepočkáš?“


10

„Sorry, spěchám,“ pokrčí rameny Linnéa a zamíří ke stáji.

Jezdecké kalhoty jí padnou jako ulité. Na takové věci sipo

trpí. Nikdy by si na sebe nevzala otrhané tepláky,neforem

né džíny nebo seprané tričko. Dokonce ani ke koním. Anna

ji sleduje pohledem, ale Linnéa se ani neotočí. Má plné ruce

práce s načechráváním vlasů, které jí přilba připláclak hla

vě. Na nás s Annou a na Danteho už zřejmě zapomněla.

Nasednu a zkrátím si třmeny. Mám o něco kratší nohy

než Linnéa. Sedlo je ještě vyhřáté. Pokaždé když si sednu

na koně, zaplaví mě neskutečný pocit štěstí. Jsem prostě

pro ježdění a  pro koně stvořená. Nejradši bych se do stá

je rovnou nastěhovala, ale to samozřejmě nejde, nemůžu

přece doma nechat Josífk a.

Jdeme vykrokovat na louku kolem lesíka. Listí užzača

lo pomalu žloutnout a mokrá tráva krásně voní babímlé

tem. Kopyta koní se boří do vlhké země. Dante je na krku

zpocený, Linnéa ho dnes nešetřila. Pohladím ho po zrzavé

hřívě. Ryzáci se mi obecně moc nelíbí, ale Dante je fešák.

Má hustou ofi nu a  úzkou lysinku. Ale Krabat se mi líbí

ještě víc. Má tmavě hnědou, skoro černou srst, čtyři bílé

ponožky a na čele hvězdičku.

Podívám se na hodinky. Tři čtvrtě na šest. Vlastně bych

už měla být doma, Josífek má určitě hlad. Možná bych ho

mohla naučit kydat, to bych ho potom mohla brát do stáje

s sebou. Po škole bych ho vždycky vyzvedla ze školkya na

mazala bych nám k svačině chleba. To by snad šlo.


11

„Vsadím se, že to byl Alex,“ zamumlá Anna. „Proto se

na mě Linnéa vykašlala.“

„Cože?“

Tak jsem se zabrala do myšlenek, že jsem na Annudo

čista zapomněla. Ta se teď zatváří překvapeně. Možná mě

taky nevnímala a jen si tak přemýšlí nahlas. Černé rovné

vlasy jí splývají po zádech jako hedvábí. Pocházíz Vietna

mu, rodiče ji adoptovali, když jí bylo jen pár měsíců. Je

moc hezká a má krásné hnědé mandlové oči.

„Co jsi říkala?“ zeptám se.

„Ale nic,“ zavrtí hlavou. „Jenom jsem naštvanána Lin

néu, že na mě nepočkala. Je zamilovaná do Alexe, takže

myslím, že ta zpráva byla od něj, když měla najednou tak

naspěch.“

„Jak se může někdo zamilovat do  Alexe?“ divím se.

„Vždyť je to blbec.“

Alex chodí do deváté třídy, ale občas si říkám, jestli je

vůbec někdy v hodině, nebo jen celé dny postávás kama

rády na chodbě. Jejich největší zálibou je dělat si legraci

z nás sedmáků a vytahovat se, kdo z nich se o víkendu víc

opil. Alexe dvakrát chytili za  drobné krádeže v samoob

sluze a na jaře zmlátil jednoho kluka z osmičky tak, že ho

museli odvézt do nemocnice. Měl na čele pět stehů a ještě

pořád tam má jizvu.

„Ale je hezký,“ namítne Anna.

Pomyslím si, že musí být úplně slepá, ale nahlas jí tonebr />

12

vymlouvám. Alex a hezký? To sotva. Má chladné očia na

k rátko ostříhané vlasy, tak že v y padá trochu jako sk inhead.

„To já se nikdy nezamiluju,“ prohlásím.

„Nebuď dětinská,“ uchichtne se Anna. „Každý se někdy

zamiluje.“

„Já ne.“

Anna už mě ale neposlouchá. Vytáhla nohy ze třmenů,

nechává je volně pohupovat a taky si něco ťuká do mobilu.

Mně to ale nevadí. O některých věcech nemá smysl seba

vit. A já na lásku prostě nevěřím. Člověk se zamiluje,naro

dí se mu děti, jenže pak ho zamilovanost přejde a o děti se

nestará. Tak jaký to potom má smysl? To už je přece lepší

být sám.

Objedeme lesík a  zamíříme zpátky ke  stáji. Je teplo.

Za  měsíc už bude opravdický podzim, ale zatím se ještě

drží babí léto. Sedlo tiše vrže a Dante mrská ocasema od

hání dotěrné mouchy. Vychutnávám si ten houpavý pohyb,

přestože jdeme jen krokem. Anna se ke  mně s  úsměvem

otočí, až jí zajiskří oči.

„Mohla bys vyčistit i Krabata? A pustit ho potomdo vý

běhu? Spěchám domů.“

Vzpomenu si na Josífk a a už už chci říct ne. Ale pak si

pomyslím, že mi to nezabere víc než pár minut.

„Klidně,“ odpovím.

Přesně s  touhle odpovědí holky počítají. Dobře vědí,

že pokud jde o koně, skoro nikdy jim pomoc neodmítnu.


13

Anna aspoň vždycky slušně poprosí, na rozdíl od Linnéy,

která mi spíš rozkazuje. Dost mě tím štve, ale je už taková.

Zvykla si, že může o  všem rozhodovat. Já mám svůj sen,

a  abych ho mohla uskutečnit, musím občas některé věci

skousnout.

Před stájí seskočíme a zavedeme koně odsedlat do boxů.

Anna dá Krabatovi pusu na čumák a za odměnu munasy

pe do žlabu hrst granulí.

„Tak já jdu,“ zavolá na mě a dveře se za ní zabouchnou.

Konečně jsem ve stáji sama. Někdy ty dvě nechápu. Vím,

že se o svoje koně starají a že je mají rády, ale občas mi spíš

připadá, jako by pro ně práce kolem koní byla jen nudná

povinnost. Vždycky spěchají domů.

Pro mě je stáj nejoblíbenější místo na světě. Je tu úžasný

klid. Občas si představuju, že je to moje stáj a všichni koně

mi tu patří. Je tu celkem šest boxů, ale dva z nich jsou už

pár měsíců prázdné, od té doby, co si Annika přestěhovala

svoje dvě klusácké klisny. Byla jsem ráda, že si jeodstěho

vala do jiné stáje, protože to byly kousavé potvory, stejně

protivné jako jejich majitelka. Ta sice nekousala, alev jed

nom kuse si na něco stěžovala.

Dva zadní boxy teď tedy čekají na  nové nájemníky.

Uprostřed stojí Krabat s Dantem a v krajních boxechu dve

ří má Marianne svoje dva polokrevné valachy. Velkéhodre

zurního hnědáka Lucifera, který ve výběhu vypadá docela

obyčejně, až nudně, ale jakmile si na něj Marianne sedne,


14

rázem je z něj krasavec s nádherným plavným krokem.Ma

rianninu druhému koni je teprve rok. Je ještě hříbě, alejed

nou z něj taky vyroste drezurní kůň. Je to roztomilý tmavý

grošák s  černou hřívou a  ocasem a  bílou hvězdou na  čele.

Jmenuje se Isidor, ale nikdo mu neřekne jinak než Okurka.

Vlastně ani nevím proč, nějak se to prostě vžilo.

Nejdřív důkladně vykartáčuju Danteho a  potom Kra

bata. Otevřou se dveře a do stáje nakoukne Marianne.

„Ahoj!“ zavolá. „Jsi tu sama?“

„Jo. Anna s Linnéou už musely jít.“

„A práci nechaly na tobě, co? To mě nepřekvapuje.“

„Mně to nevadí,“ ujistím ji. „Baví mě to.“

„Nesmíš se od nich nechat využívat.“

Zavrtím hlavou, ale vidím na Marianne, že jsem jine

přesvědčila. Svým způsobem má pravdu, ale na druhou

stranu se hrozně plete. Tak trochu přece využívám já je.

Mám svůj sen a ten si hodlám splnit za každou cenu.

Když jsem jako malá holka poprvé uviděla koně, oka

mžitě jsem se do nich zamilovala. Na to, že je mi teprve

třináct a  nikdy jsem nechodila do  oddílu, jezdím celkem

slušně. Ale to mi ani zdaleka nestačí. Jednou budu jezdit

stejně dobře jako Marianne. Nebo ještě líp. Nejlípna ce

lém světě. A  budu se starat o  koně, o  které nikdo nestojí

a nechápe je, o kterých si všichni myslí, že jsou nebezpeční

a k ničemu. Dám jim šanci a ukážu světu, co v nich je. To

budou všichni koukat.


15

Ale nejdřív se potřebuju všechno kolem koní naučit.

Na  rozdíl od  Anny s  Linnéou od  rodičů vlastního koně

nikdy nedostanu, takže jediná možnost, jak se zlepšovat,

je pomáhat ostatním s jejich koňmi. Vím, že mě čeká ještě

spousta tvrdé dřiny, ale já to zvládnu. Dokážu to!

„Na co myslíš?“ zeptá se Marianne.

„Ale, na nic,“ zavrtím hlavou.

Marianne je něco přes třicet, podobně jako mojí mámě,

ale vypadá nejmíň o deset let mladší. Jako by to byly dva

úplně rozdílné typy lidí. Moje máma je tlustá. Ne siceně

jak strašně, ale celé tělo má měkké jako těsto. Prsa jí visí

až na břicho a stehna jako by měla nahoře srostlá. Nosí

zásadně jen plandavá trička a kalhoty s gumou v pase. Prý

je to tak pohodlné, což je asi pravda, ale moc parády tedy

nenadělá.

Marianne to na rozdíl od mámy vždycky hrozněslu

ší. Ve  stáji má vždycky přiléhavé rajtky a  těsnou mikinu.

S blond vlasy v culíku vypadá zdálky sotva na dvacet.

Teď se zálibně rozhlédne po stáji.

„No ne, tady je krásně zameteno,“ pochválí mě. „Jsi

opravdu šikovná, Millo.“

„Díky,“ zamumlám.

„Máš hlad? Nedáš si se mnou svačinu?“

Od oběda jsem nejedla a umírám hlady. Neznám nic

lepšího, než když mě Marianne pozve na  svačinu. Má

krásnou kuchyň, nebo vlastně celý dům. Vždycky má


16

pěkně uklizeno a  na  stole ve  váze kytku. V  obýváku je

velký rohový gauč, na který se člověk může natáhnout

a koukat na televizi, a na gauči je spousta barevnýchpol

štářů a  huňatý pléd, krásně hebký jako kočičí kožíšek.

To se ví, že bych si dala svačinu, ale musím taky myslet

na Josífk a.

„Nemůžu. Doma na mě čeká bráška.“

„Aha,“ přikývne Marianne. „Abych nezapomněla, tady

máš výplatu.“

Podá mi pětisetkorunovou bankovku, kterou si rychle

zastrčím co nejhlouběji do kapsy.

„Díky,“ zamumlám.

Marianne se usměje. Má krásně bílé, rovné zuby. Není

vidět ani jedna plomba.

„Já děkuju. Vůbec nevím, co bych si bez tebe počala. Jsi

poklad.“

Z takové pochvaly se celá začervenám a zabořím obličej

Krabatovi do hřívy, aby to nebylo poznat.

„Co kdybych ti o  víkendu dala trénink na  Luciferovi?

Chceš?“

Jestli chci?! Marianne mi Lucifera moc častonepůjču

je, ale když zrovna jo, mám z toho hotové Vánoce. Takhle

nějak si aspoň správné Vánoce představuju. Jako den spl

něných přání a neskutečného štěstí.

„Jo,“ zašeptám. „To by bylo skvělé.“

„Tak domluveno. Co třeba v sobotu v devět ráno?“


17

Dychtivě přikývnu. Do soboty zbývají ještě tři dny. Tři

dlouhé dny. Jak to jen vydržím?

Ze stáje to domů na kole není tak daleko, ale stejně se

cestou pořádně zapotím. Občas si sáhnu do  kapsy, kde

mám schované peníze od Marianne. Zastavím předobčer

stvením, kde dělají domácí pizzu, a opřu kolo do stojanu.

Uvnitř to krásně voní a mně už pěkně kručí v břiše. Je to

parádní pocit, když si můžu ze zataveného jídelního lístku

vybrat, na co mám chuť.

Nejradši mám vlastně obyčejnou šunkovou pizzu, ale

Josífek miluje pizzu „kebab“ s  opečeným masem, cibulí

a spoustou česnekové omáčky, takže se nakonec rozhodnu

pro tu. V ceně je i pití a zelný salát. Prodavač mi všechno

zabalí do igelitové tašky, abych to pobrala. S taškouna ři

dítkách se mi nejede tak snadno, ale já to zvládnu.


18

2

Zastavím u branky a pro jistotu se zaposlouchám.Člo

věk nikdy neví. Dnes není z  domu slyšet vůbec nic. To

může být jak dobré, tak špatné znamení.

Náš malý domek měl kdysi bílou fasádu, která je teď

spíš šedivá a oprýskaná. Kolem domu se táhnou záhonky,

o které se ale nikdo nestará. V rohu zahrady máme velkou

jabloň. Když jsem byla malá a chtěla jsem být sama,vždyc

ky jsem si na ni vylezla a schovala se v její košaté koruně.

Tam mě nikdo nenašel. Vedle jabloně roste pár keříkůry

bízu a rebarbora a za tím vším se táhne zelený dřevěný plot.

Od  branky k  domu se jde po  úzké cestičce vysypané

štěrkem. Dřevěné schody jsou celé prohnilé a člověk musí

přesně vědět, na která prkna může šlápnout a na která ne.

Já to ale vím, takže se nebojím. Na dveřích visí keramická

cedulka s nápisem Vítejte u Larssonových, kterou jsemvy

robila v páté třídě o pracovních činnostech a myslím, že se

mi docela povedla.

Jen co vezmu za kliku, ze dveří vyběhne Ťulda.

„Ahoj rošťáku!“ pozdravím ho.

Ale Ťulda mi jen rychle olízne ruku a protáhne se ven


19

na zahradu. Asi se mu chce čurat. Máma ho občaszapo

mene pustit ven.

Ťulda je náš hrubosrstý jezevčík. Má hnědočernoubar

vu, měkké plandavé uši a  dlouhý ocas. Když je smutný,

stáhne ocas mezi nohy, ale jinak s  ním skoro pořád vrtí.

Většinou se mnou spává v posteli. Trochu mu sice smrdí

z tlamy, ale mně se líp usíná, když se k němu můžu přitulit.

A taky v noci hezky hřeje.

Ze dveří se pořád nic neozývá. Nechám Ťuldu na za

hradě a opatrně vejdu do předsíně. Na stole v kuchyni leží

nesklizené zbytky od  snídaně. Sýr má okoralé a zažlout

lé okraje. Zabalím ho do  igelitového pytlíku a  uklidím

do  lednice. Potom z  kuchyňské zásuvky vyndám nůžky

a položím je na tašku s pizzou.

Táta leží na gauči před vypnutou televizí a spí.S kaž

dým nádechem se mu zvedá břicho a  s  výdechem zase

klesá. Kostkovanou košili má rozepnutou až k  pupíku.

Ve spánku trochu popotahuje, skoro jako Ťulda.Na pod

laze u nohou má prázdnou plechovku od piva.

Potichu, abych ho nevzbudila, vyjdu po schodechdo pa

tra. Dveře do ložnice jsou zavřené, mámu nejspíš zase bolí

hlava.

Můj pokojíček je malý a  tmavý a  má zkosený strop.

Mám tu postel, židli, na kterou si odkládám oblečení,hro

madu knížek z knihovny a na stěnách pár plakátů s koňmi.

Moc toho není, ale mně to stačí.


20

Josífek leží u mě v posteli na břiše a hraje si s autíčkem.

Tiše si brouká, asi zrovna napodobuje zvuk motoru. Je to

ten nejlepší bráška na světě. Je malý a baculatý a másvět

lé, skoro bílé kudrnaté vlásky, takže vypadá jako andílek.

To já mám vlasy rovné a hnědé a dlouhé skoro až do pasu.

Táta mi je totiž nedovolí ostříhat. Pokaždé když o tomza

čnu, děsně ho to rozčílí.

„Ahoj,“ pozdravím brášku. „Už jsem doma.“

Josífek vyskočí z  postele a  nadšeně se ke  mně vrhne.

Obejme mě a zavrtá mi obličej do břicha.

„Millo!“

To on mi vlastně začal říkat Milla. Ve skutečnosti se

jmenuju Camilla, ale to na něj bylo moc dlouhé. Teď už mi

nikdo neřekne jinak než Milla a mně se to docela líbí.

„Podívej, co jsem ti přinesla,“ řeknu a ukážu muigelito

vou tašku. „Koupila jsem pizzu. S česnekovou omáčkou.“

Josef se celý rozzáří. Usadíme se na podlahu a jávyn

dám plechovky s limonádou, mističky se salátem a otevřu

krabici s pizzou. Nůžkami ji rozstřihnu na šest dílů a každý

si dáme tři. Pizza sice cestou vystydla, ale i  studená je vý

borná. Josef ji hltá tak rychle, až mu omáčka stéká po bradě.

„Chutná ti?“ zeptám se, i když vím, že je to zbytečná

otázka.

Josífek horlivě přikývne a vezme si další kousek. Sníme

úplně všechno, dokonce i zelný salát, i když ho ani jeden

nemáme moc rádi.


21

„Co chceš dělat teď?“ zeptám se.

„Na hřiště,“ odpoví bráška.

Na to, že mu je pět let, toho moc nenamluví. Jiné děti

v jeho věku nezavřou pusu, ale Josífek používá co nejméně

slov. Někdy mi připadá, jako by si je šetřil, až budou do

opravdy potřeba.

„Tak dobře,“ souhlasím.

Vezmeme s sebou i Ťuldu. Když mu k červenému obojku

připínám vodítko, nadšením kňučí. Procházky jsou jeho

nejoblíbenější činnost na světě. Na hřiště je to jen kousek

a on mě celou cestu táhne. Není zrovna moc vychovaný.

Hřiště se skládá z  pískoviště, klouzačky, prolézačky

ve tvaru pirátského korábu a dvou houpaček ze starých

pneumatik. Ty Josífek zbožňuje. Dnes jsme tu sami. Co

nevidět se začne stmívat a  ostatní děti už jsou nejspíš

doma.

„Co chceš dělat?“ zeptám se brášky a uvážu Ťulduk pro

lézačce.

„Houpat,“ ukáže Josífek na houpačky.

Sedne si na pneumatiku a pevně se chytí za řetězy.Roz

houpu ho, létá čím dál tím výš. Směje se na celé kolo, tak

šťastně a bezstarostně, až mě to zahřeje u srdce.

„Výš, ještě výš,“ volá na mě.

Úplně mě to vyčerpá a po chvíli už nemůžu. To je pak

Josífek smutný. Rozklepe se mu spodní ret, jako vždycky

když začíná natahovat. Jak se jednou začne houpat, nikdy


22

nechce přestat. Kdyby bylo po jeho, nejspíš bychom tu

na hřišti strávili celou noc.

„Co kdybychom si zašli ke  stánku pro žvýkačky?“ na

vrhnu.

To mu zase zvedne náladu. Podá mi studenou ruku

a vydáme se směrem do centra ke stánku.

Když ale přijdeme blíž, začnu svého nápadu litovat.Ko

lem stánku totiž postává parta deváťáků od  nás ze školy.

Nejradši bych se jim vyhnula. Většinou jsou sice neškodní,

ale občas se nudí a  to potom člověk nikdy neví, co si vy

myslí. O sebe strach nemám, ale o Josífk a ano. Někteří sedí

na skútrech s puštěným motorem a naprázdno je túrují, až

je to slyšet široko daleko. Nejspíš jim to připadá mužné.

Nevšímám si jich a s pohledem upřeným dopředupro

jdu až k  okénku, v  jedné ruce Josífk a a  v  druhé vodítko.

Člověk hlavně nesmí dát najevo, že se jich bojí. Koupímba

revné žvýkačky za dvacet korun a dám celý sáček Josífk ovi.

„Ahoj Millo,“ pozdraví mě jeden z kluků na skútru. „Jak

se máš?“

Je vysoký a hubený a vlasy má obarvené na černo.Na hor

ním rtu mu roste řídké chmýří. Vypadá to trochu směšně,

ale zároveň docela roztomile. Vím, že se jmenuje Jima cho

dí do  deváté Cé. Překvapuje mě, že ví, jak se jmenuju. My

sedmáci máme o  starších žácích přehled, ale deváťákům

jsme většinou ukradení, podle nich jsme jenom prťata.

„Dobře, díky,“ odpovím a pohodím hlavou.


23

Chci, aby to vypadalo elegantně, ale to se mi moc ne

povede, protože se mi přitom rozepne sponka a  ofi na mi

spadne do očí.

„Máš brigádu, jo?“ zeptá se Jim a dívá se přitomna Josíf

ka. „Hlídáš děti?“

„Dá se to tak říct,“ odpovím neurčitě.

„Škoda.“

„Co je škoda?“ zeptám se nechápavě.

Jim pokrčí hubenými rameny.

„Jinak jsem tě mohl hodit domů.“

Ukáže na svůj skútr.

„Tak třeba někdy jindy,“ řeknu a otočím se.

Když odcházíme, kluci se něčemu nahlas smějí. Možná

nám, ale spíš bych řekla, že něčemu jinému. Jim nevypadal,

že by si ze mě utahoval. Cítím se trochu polichocená, že se

se mnou dal do řeči, ale zároveň jsem na sebe naštvaná. Já

nepotřebuju, aby mi nějaký kluk dodával sebevědomí.

Některé holky ze školy si myslí, že o tom, jakou máhol

ka cenu, rozhodují kluci. Když se jim líbíte, jste v poho

dě. Ale když o vás kluci nejeví zájem, jste k ničemu. Jasně

že všichni chtějí být oblíbení, ale já se o  to nehodlám ni

jak snažit. Vystačím si sama. Vždycky to tak bylo a  taky

vždycky bude.

Je devět hodin – nejvyšší čas dát Josífk a spát. Cestou

domů jdu rychle, až mi skoro nestačí a musí za mnoucu

pitat. Ťulda kolem nás poskakuje a plete se pod nohy.


24

Máma stojí doma v kuchyni a kouří. Vždycky do níhu

čím, ať jde aspoň ven na  schody. Nesnáším kouř, strašně

to smrdí. Někdy mě poslechne, ale většinou ne. Prý jí vadí,

jak na ni sousedi zírají, ale podle mě jim je úplněukrade

ná. Co by tak asi vykoukali na  ženské, která kouří před

domem?

„Ahoj,“ pozdravím.

„Ahoj,“ odpoví máma. „Kde jste byli?“

Má rozcuchané vlasy a  na  sobě starý ošklivý župan.

Nejspíš se dnes ani neoblékla. Na bosých nohou jsou vidět

zbytky červeného laku na nehty.

„Na hřišti,“ vysvětlím. „Bolí tě hlava?“

Máma vzdychne a  zhasne cigaretu, hned si ale zapálí

další.

„Bolí mě úplně všechno.“

Do  kuchyně vejde táta. Je vysoký a  dřív měl pěknou

sportovní postavu. Ještě pořád má hezky svalnaté ruce, ale

na zbytku těla mu svaly už dávno ochably. Břicho mu visí

přes gumu od tepláků. Je neoholený a taky naboso.

„Jen si stěžuj,“ napomene mámu. „V jednom kuse si

na něco stěžuješ.“

Potom si všimne mě s Josífk em.

„Děti moje. Dostane tatínek pusu?“

S Josífk em mu oba dáme povinně pusu na tvář. Ne snad

že by se nám chtělo, ale nechceme ho naštvat.

Když si bráška vyčistí zuby, odvedu ho do jehopokojíčbr />

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist