Kniha: Milan Baroš: ostravský král - Roman Smutný

7

KAPITOLA 1

NECHYBĚLO MOC DO PŮLNOCI. Bylo 25. května 2005

a  na Atatürkově olympijském stadionu v turec

kém Istanbulu byl právě završen jubilejní pade

sátý ročník nejprestižnější fotbalové klubovésou

těže v Evropě – Ligy mistrů, která v dobách, kdy

hrdinové dnešního fi nále byli ještě malými kluky,

nesla název Pohár mistrů evropských zemí. Byl to

typický obrázek, jakých bývá k vidění týden cotý

den dvanáct do tuctu. Na jedné straně zklamání,

na druhé euforie. Tohoto pozdního večerakončí

cího jara ovšem nešlo o nic menšího než o dobytí

samotného fotbalového olympu. Jako bezvládné

listí ze stromů napadali na hrací plochu zdrcení

© Roman Smutný, 2018

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN 978-80-7597-026-8

ROMAN SMUTNÝ MILAN BAROŠ: OSTRAVSKÝ KRÁL

98

hráči AC Milán. A  ještě aby ne. Prohrát životní

zápas, ve kterém navíc po poločase vedete 3:0,

je jev, který se nevidí každý den. O  kousek dál

křepčí hráči FC Liverpool. Ihned poté, co snajr Rossoneri Andrij Ševčenko nedal rozhodující

pentli, čímž ukončil penaltový rozstřel i celýzáas, naskákali hráči slavného anglického týmu na

svého gólmana Jerzyho Dudka. To, co předvedl

tento polský mág v rukavicích, totiž nemáobdoby! Svými divokými pohyby totiž v rozhodujícím

momentu dokonale zmátl a rozhodilukrajinského střelce. V  klubku hráčů řvoucích průzračně

čistou radostí, jakou ti šťastnější z  nás zažijí jen

párkrát za život, jsou i  dva čeští hráči. Vladimír

Šmicer a  Milan Baroš. Před několika málo okamžiky se stali prvními Čechy, kterým se podařilo

vyhrát Ligu mistrů. Poté co jejich kapitán Steven

Gerrard převezme vytoužený ušatý pohár z rukou francouzské legendy a trojnásobného držitele

ceny Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy

Michela Platiniho, musejí oba chvíli počkat, než

se jim dostane do rukou. Když se tak nakonecstane, popadnou ho a  běží k  televizním kamerám.

„Číčo, máme to! Číčo, máme to.“ Posílají vzkaz

kamarádovi Patriku Bergerovi, který ještě před

dvěma roky měl tu čest oblékat dres Reds s nimi.

To hráči milánského celku neunášejí porážku

a  při odchodu ze hřiště strhávají z  krků stříbrné

medaile, ja ko by je pá lily, a od hazují je na tráv ní k.

Dida, Cafu, Nesta, Maldini, Gattuso, Kaká a spol.

dostali lekci, která je až příliš bolestivá. Dnes se

totiž naučili – snad na důkaz toho, že i ti největší

mistři nikdy nevědí všechno – že i oni se musejí

stále učit a že nikdy nic není defi nitivní.O poločasové přestávce už se viděli, jak jim dnes v noci

bude patřit celý Istanbul a  zítra po příletu i  celá

Itálie. Osud tomu ale chtěl, aby se z  bájné trofeje radoval mančaft , který prokáže více srdnatosti

a bojovnosti. A tak se zrodilo legendární vítězství

morálky a vůle. Důkazem budiž slova trenéraLiverpoolu Rafaela Beníteze při vzpomínce na poločasový stav 0:3: „Ano, všechno bylo špatně. Já

ale nepřestával věřit. V kabině jsem navíc poznal,

že v chlapcích zůstává odhodlání.“ Na největším

tureckém stadionu se právě završil večer plný

poutavých příběhů. Jako třeba ten o nyní seradujícím španělském stratégovi, který začal přetvářet

tým ze slavného Anfi eldu k obrazu svému teprve

ROMAN SMUTNÝ MILAN BAROŠ: OSTRAVSKÝ KRÁL

1110

na začátku této sezony. Přišel z  Valencie, se kterou se před rokem rozloučil triumfem v  Poháru

UEFA. Dokáže tento Španěl s vizáží bankovního

úředníka nahradit svého předchůdce, francouzského lišáka Gérarda Houlliera, jenž se navždy

zapsal do srdcí fanoušků Reds, když jejich klub

dovedl ke kořisti v  podobě vítězství v  Poháru

UEFA v sezoně 2000/2001? Tato otázkapoletovala nad Anfi eldem ještě před pár měsíci jako můra

nad lampou. Zvláště když v Premier League jeho

tým dominancí zrovna neoplýval a  nakonec

skončil až na páté příčce. Pro osmnáctinásobného

anglického mistra nic moc. „Rafova“ odpověď?

Hned v prvním roce u týmu vítězství v Lizemistrů! Klub z města Beatles navíc na v pořadí pátý

triumf v soutěži nejlepších evropských klubůčekal dlouhých jednadvacet let.

Přešťastní liverpoolští hráči se po desítkách

minut bláznivých oslav na hřišti pomalu trousí do kabin. V ní vládne ticho. Překvapivé? Pro

někoho, kdo nezná fotbalové zákonitosti, možná.

Ovšem pokusme si představit, jaké to je odehrát

fi ná le Lig y mistrů proti AC Milán, poté zvládnout

psychicky náročné nastavení a jako třešničku na

dortu vyhrát přímo nervy drásající penaltovou

loterii. Následně skoro hodinu skotačit na hřišti.

To vše již takřka v nočních hodinách, kdy sevelké množství lidí na zeměkouli už oddává spánku.

Upřímně, našel by se někdo, kdo by po tom všem

měl ještě sílu radostí metat kotrmelce a dělatstojky v útrobách stadionu? Jerzy Dudek, JamieCarragher, Steven Gerrard, Xabi Alonso anebo české duo Vladimír Šmicer s  Milanem Barošem si

berou energy drinky a mlčk y vstřebávají pestrou

paletu dojmů. Neskutečnou únavou jim možná

ještě ani plně nedochází všechny důsledky jejich

právě dosaženého životního úspěchu. Tedy že se

stali nesmrtelnými legendami jak svého klubu

pokřtěného řekou Mersey, tak svých zemí. Ano,

i  Česká republika této noci slaví první český zářez do ušatého poháru, a  to hned dvojnásobný.

Čeští borci mimo jiné přispěli k  tomu, že se na

britských ostrovech snad alespoň trochu zvedne povědomí o  tom, kde tato malá země vlastně

v Evropě leží a že už více než dvanáct let nenese

název Československo... Po více než pozdní večeři v hotelu Crowne Plaza vyrážejí Milans Vladimírem vypustit páru do nočního života kloMILAN BAROŠ: OSTRAVSKÝ KRÁLROMAN SMUTNÝ

12

kotajícího centra Istanbulu. Před dveřmi jedné

z proslulých diskoték stojí fronta dlouhá tak, jako

by uvnitř dávali turecký med zdarma. Českénávštěvníky nejprve strážci vstupní brány nechtějí

pustit dál. Jakmile ovšem spatří jejich zlaté medaile, otočí se celá situace o sto osmdesát stupňů:

„Račte vstoupit, pánové!“ Vladimír Šmicer siobjednává obrovský doutník, a  když na jeho konci

do tmy diskotéky zabliká žhnoucí červenésvětýlko, znásobí se v něm všechny nahromaděnépocity z uplynulých takřka magických hodin,nakloní se ke kamarádovi Milanovi a Igoru Bišćanovi

a  labužnicky pronese: „Tak tomuto říkám vrchol

světa.“

Druhý den kolem třetí hodin y přistává letadlo

plné šampionů v  Liverpoolu. Ti hned nasedají do

ote v řeného autobu su a  z ač í nají t r iu m fá l n í jí z du u licemi přístavního města, v nichž se nashromáždilo

na 800  000 lidí! A  pro ty, kteří zde být nemohou,

vysílá celou parádu v živém přenosu BBC. Rovněž

novináři jsou dychtiví dojmů zlatých hochů ponávratu domů. Útočník Milan Baroš, člen úvodníjedenáctky zápasu, který vejde do dějin, ze sebe chrlí:

„Kdybych řekl, že jsem ještě věřil v obrat, tak bych

kecal. Ale v duchu jsem měl před sebou pořádvidinu poháru a říkal jsem si, že stát se může cokoli.

A ono to vyšlo.“ Ano, stát se může cokoli. Příběh,

který nyní otevíráme, vypráví o  tom, jak se stalo,

že se chlapec z  malé valašské vísky Vigantice stal

nejlepším střelcem na mistrovství Evropy. Nebo

také o  tom, jak se vydal dobýt svět do samotné

Anglie, tedy kolébky fotbalu, pokusil se v  ní najít

úspěch a štěstí a ono to vyšlo...

MILAN BAROŠ: OSTRAVSKÝ KRÁL

1514

KAPITOLA 2

JEDEME AUTEM SMĚREM NA SLOVENSKO. Právě jsme

projeli Rožnovem pod Radhoštěm a  svištíme po

silnici obklopené z  obou stran nádhernou scenérií. Zleva malebné Moravskoslezské Beskydy

s  nejvyšší dominantou Lysou horou a  také s vrcholem Radhošť. Zprava kopečky, pahorky, louky

a  lesy Hostýnsko-vsetínské hornatiny s  kopcem

Soláň, oblíbeným výletním místem pro Čechy

i  Slováky. Všude kolem také typické valašské

roubenky, pasoucí se ovce, zásoby naštípaného

dřeva na tuhou a  dlouhou zimu. A  ve vzduchu

všudypřítomná omamná vůně lesa, pryskyřice,

vlhké půdy smíchané s jehličím a čerstvěposečených luk, paloučků a zahrad. Ještě než dojedeme

do obce Hutisko-Solanec, zastavujeme veViganticích –  malé vísce, v  níž má svůj domov něco

málo přes tisíc obyvatel. A  právě zde stojí dům

Barošových, jenž byl původně podobnouroubenkou, jakých jsme po cestě viděli hned několik.

Nyní po přestavbě slouží hned dvěma generacím.

V přízemí bydlí pan Jaroslav Baroš, bývalýbrankář místního fotbalového oddílu, se svou ženou

Růženou a  nad nimi v  prvním patře jejich syn

Milan s manželkou Radoslavou a rok a půl starou

dcerkou Renátou. A  všichni tři jsou v  očekávání

přírůstku do rodiny.

Je právě 28. října 1981 a Československo sipřiomíná šedesát tři let od vzniku samostatného

státu. U Barošů ale mají úplně jiné starosti.Mladá paní Radka má porodní bolesti a již poměrně

dlouhou dobu čeká na sanitku z nedalekéhoRožnova, která ale ne a  ne pro nastávající jednadvacetiletou dvojnásobnou maminku přijet. Nastartovat auto tak musí děda Jaroslav a  svou snachu

do nejbližšího města sám dovézt. V Rožnově paní

Radku přeloží do sanitky a  ujíždí do porodnice

ve Valašském Meziříčí. Jenže čekání bylo příliš

ROMAN SMUTNÝ MILAN BAROŠ: OSTRAVSKÝ KRÁL

1716

dlouhé, a tak, na důkaz slov, že přírodnímzákonitostem poroučet nelze, je téměř jasné, že druhý

z  nejmladší generace Barošů spatří poprvé světlo světa v  sanitním voze bílé barvy, která ovšem

svou bělostí nemohla konkurovat bílé tvářilékaře, jehož doménou porodnictví rozhodně nebylo.

A protože často tam, kde si neví rady muž,zpravidla nastupuje do akce žena, ujme se porodušikovná sestřička, čímž ukončí malé drama a  vše

dovede k  úspěšnému konci. Šťastná maminka

Radka tak slyší první křik svého vytouženého

syna za doprovodu burácejícího motoru dnes už

legendární sanitky typu Škoda 1203. Je jasné, že

pokračovatel rodu dostane jméno po svém hrdém

tátovi, tedy Milan.

Ihned po příjezdu z  porodnice zavolali rodiče malou Renátku, aby se na svého brášku přišla

podívat. Upřímně řečeno, nadšená z  něj nebyla.

Vždyť jí přibyl konkurent, co se rodičovské lásky

a pozornosti týče. Proto když se rodiče na chvíli

nedívali, praštila „vetřelce do rodiny“ panenkou.

„Tak to bychom pro začátek měli,“ říkala simožná v tu chvíli a současně nechala rozhořet plamen

dlouholeté sourozenecké rivality, která seo mnoho let později promění v  přátelský vztah bratra

a  sestry, kteří jsou rádi, že mají jeden druhého.

Ovšem než se tak stane, proteče v  potoce Hážovka lemující malé údolí, v němž Vigantice leží,

mnoho vody.

Milan se narodil do sportovní rodiny. TátaMilan se od dětství aktivně věnoval fotbalu, atletice

i skokům na lyžích. Maminka Radka zase platila

za velmi slušnou volejbalistku i gymnastku. Děda

Jaroslav, jak již bylo řečeno, střežil bránumístního fotbalového klubu TJ Vigantice, jenž nese ve

znaku modrou hvězdu. Bylo by proto s podivem,

kdyby malý Milan tíhnul k mikroskopům,k malování nebo třeba k  práci se dřevem. A  taky že

k ničemu takovému pochopitelně nedošlo. Už ve

dvou letech jej přitahovalo místní hřiště s malou

tribunkou s osmi řadami lavic. Měl možnost vidět

svého tátu ještě coby aktivního fotbalistu a chodil mu fandit. Milan Baroš starší byl útočník, ale

jak roků přibývalo a  rychlosti ubývalo, stěhoval

se sestavou směrem dozadu, což ovšem jehosynkovi vůbec nevadilo. Pro něj byl hrdinou a vzorem. Vzorem, jejž toužil napodobovat.A události do sebe začaly zapadat jako kostky lega. Když

MILAN BAROŠ: OSTRAVSKÝ KRÁLROMAN SMUTNÝ

18

byly Milanovi tři roky, zaplavila ho vlna pravé

dětské radosti. Pod stromečkem našel svůj první kopačák. Nejdříve hrál jen se svými prarodiči

na zahradě za domem. Babičku Růženu postavil

do pole, dědu Jaroslava do brány a v této sestavě

začal hrávat své první zápasy v životě. Toho roku

se v životě čtyřčlenné rodiny odehrála jednavýznamná událost. Táta Milan si odškrtnulposlední položku z „povinné trojčlenky“ každéhochlaa – tedy postavit dům, zasadit strom a  zplodit

syna. Nové rodinné sídlo stálo, co by kamenem

dohodil od dědova stavení, a  v  něm se čtyřletý

Milan dočkal i  svého vlastního pokojíčku. Jenže

zkuste malého fotbalistu udržet mezi čtyřmistěnami. Milana to táhlo ven, na trávník. Chtěl si

s míčem hrát a napodobovat tátu i své další vzory,

jakým byl například slavný útočník s nadáním od

Boha Tomáš Skuhravý. S  kamarádem Lukášem

hrávali fotbálek za domem, ovšem bránav podobě garážových vrat nebyla to pravé ořechové.Proto jednoho dne Milanův táta společně se strejdou

malého fotbalisty společnými silami vyrobilipořádnou fotbalovou bránu – tedy i se sítí, do které

nejmladší z rodu Barošů v následujících měsících

a letech nastřílí desítky, ba stovky gólů. Na tomto

prvním „hřišti“ v Milanově kariéře se odehrávaly

napínavé bitvy v létě i v zimě. Ani sněhovánadílka jeho fotbalovou vášeň neutlumila. V takovém

případě popadl hrablo a se stejnou vervou, s jakou

v  letních měsících zelený pažit pravidelně sekal,

odklidil sníh a první poločas mohl začít. Dalším

dějištěm mačů a turnajů Milana a jeho kamarádů

byla místní tělocvična. Starosta obce pravidelně

o  víkendech půjčoval klíče panu Milanovi, takže se vždy ihned po rodinném obědě kluci ještě

s  plnými žaludky nedočkavě rozběhli do haly za

dalšími fotbalovými zážitky. Jenže zápasy s kamarády začaly být temperamentnímupředškolákovi brzy málo. Táta Milan se v místnímfotbalovém klubu věnoval týmu mladých kluků. Nastal

čas pro rozhodný čin a  k  vykročení z  domácího

zahradního plácku vstříc něčemu mnohemvětšímu.