načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mikuš, Julie, Josef, Katka, Petr, Klárka, Karel, Irena, Hana, Rudolf, Marie, Alenka, Ladislav, David, Adélka - Irena Fuchsová

Mikuš, Julie, Josef, Katka, Petr, Klárka, Karel, Irena, Hana, Rudolf, Marie, Alenka, Ladislav, David, Adélka

Elektronická kniha: Mikuš, Julie, Josef, Katka, Petr, Klárka, Karel, Irena, Hana, Rudolf, Marie, Alenka, Ladislav, David, Adélka
Autor:

Desetiletý Mikuš Kopřiva z Kolína se svoji partou kamarádů a kamarádek prožívá během roku sled událostí, které jsou přiblíženy v kapitolách: Zamilovaný Valentýn, Blíží se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 171
Rozměr: 24 cm
Úprava: barev. ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustrace Ján Petrovič
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-3126-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mikuláš - Mikuš, jeho maminka Julie, jeho tatínek, který zemřel dřív, než se Mikuš narodil, babičky a dědečci, kamarádi a známí i nový nájemník Josef tvoří propletenec ne vždy jednoduchých vztahů. Knížka vypráví o důležitosti rodiny a vzájemného porozumění a odpuštění. Příběh se odehrává v průběhu jednoho roku, ve kterém dojde k velkým změnám v životě desetiletého Mikuláše a jeho blízkých. Pro čtenáře od 8 let.

Popis nakladatele

Desetiletý Mikuš Kopřiva z Kolína se svoji partou kamarádů a kamarádek prožívá během roku sled událostí, které jsou přiblíženy v kapitolách: Zamilovaný Valentýn, Blíží se prázdniny, O čem se baví dospělí, Když praskne hadička, Velikonoční poprask, Vysvědčení, Jdem se do školy, Válka na Zálabí, Hlodák potkana, Zub hrocha....

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství Beskydy




Text © Irena Fuchsová 2014

Ilustrace © Ján Petrovič 2014

Fotografie na zadní obálce: Michal Čejka

Fotografie žáků 5. B. ze ZŠ 28. října

v Tišnově: Eva Opltová

© Nakladatelství Beskydy 2014

ISBN: 978-80-87431-26-9






Mhama vha vych...

Maminka dotelefonovala a schovala mobil do kabelky. Tvářila se

dost naštvaně. To mě tedy čeká pěkné dopoledne! Bolavý zub,

zubař a ještě k tomu naštvaná maminka!

Jediná věc je na tomhle příšerném ránu trochu dobrá!

Zubař totiž není zubař, ale zubařka, Ivana Sklenářová. Zná

se s maminkou, chodíme k ní oba, a já mám Ivanu moc rád,

protože je hodná, veselá a hlavně, když mi něco dělá, nikdy mě

to nebolí! A nejvíc se mi líbí, jak se směje.

Jednou mi prohlížela zuby a já sebou zavrtěl, ale jenom tro

chu a Ivana se v tu chvíli podívala na sestřičku a řekla, dement.

Sestřička přikývla, Ivana řekla, abych si vypláchl pusu, já si ji

vypláchl, a pak jsem se zeptal, proč mi řekla, že jsem dement.

Vykulila na mě oči, a já se otočil na maminku, která stála za

námi, a určitě to slyšela také, aby mi potvrdila, že mi Ivana řekla,

dement, ale maminka koukala na Ivanu, Ivana zase koukala na

mě, i sestřička na mě koukala, a pak mi Ivana strašně pomalu

odpověděla.

„Žádný... dement... nejsi... Mikuši...“ Nadechla se a byla celá

červená! A pak se nadechla ještě jednou a rychle dopověděla

to, co chtěla říct.

„Cement! Mikuši, já řekla cement!“

A pak se začala smát, a smála se i sestřička a maminka,

a  i   když se mi líbí, jak se moje maminka směje, Ivana se smála

ještě líp! Sedla si na zem vedle zubařského křesla, a smála se

strašně nahlas, a když...

„Dělej, Mikuláši! Dělej!“

Páni! Maminka je tedy HODNĚ, ale HODNĚ naštvaná! Když

mi totiž řekne Mikuláši, tak to je hodně zle. Abyste tomu rozu

měli, jmenuju se Mikuláš, ale všichni mi říkají Mikuš!


„Dělej, Mikuláši,“ řekla maminka HODNĚ nahlas. „Dělej! U  zu

baře budeme určitě čekat, a paní Novotná se zblázní! Máme

úřední den a ona je v kanceláři sama, protože Alenka musela na

polikliniku, na prohlídku.“

„Mhama vha vych...“

Vyděsil jsem se. Co jsem to řekl?! Mám pusu od bolavého

zubu tak napuchlou, že nemůžu ani mluvit! To mě musel ten

zub začít bolet zrovna teď, před Mikulášem? Nemyslím tím můj

svátek, který mám 6. prosince. Myslím den před mým svátkem,

5. prosince, kdy chodí Mikuláš, čert a anděl.

Domluvili jsme se totiž s mými kamarády, s Klárkou a s Petrem,

že budeme dnes večer, 5. prosince, chodit po našem dvanácti

poschoďovém domě.

Já měl být Mikuláš, Klárka anděl a Petr čert. Dali jsme na nás

těnku v přízemí cedulku, na kterou jsme napsali, ať se tam napíše

každý, kdo chce, aby k němu 5. prosince odpoledne, přišel Miku

láš, čert a anděl. A představte si, že se tam během dvou dnů, na

psalo z našeho dvanáctiposchoďového domu, deset lidí! Jenomže

já teď vůbec nevím, jak to kvůli tomu mému bolavému zubu,

dopadne. Asi bude muset dělat Mikuláše Honza, náš spolužák...

„Cos to říkal? Vůbec jsem ti nerozuměla, Mikuláši. Dělej, oblé

kej se a pojď!“

Maminka už stála u dveří a byla tak naštvaná, že jsem jí to

opravdu musel říct! Řeknu jí to! Zatnu zuby a...

„AU!!!“

Jak jsem zatnul zuby, bolavý zub mě tak zabolel, že jsem

zařval na celý byt, lekl jsem se a málem jsem upadl. Maminka

ke mně vyděšeně přiskočila.

„Mikuši?! Co se ti stalo? Co je?“

Mikuši! Řekla mi, Mikuši! Tak to už se asi tolik nezlobí! Musím

jí to říct! Musím jí říct, mami, půjdu k zubaři sám! Zvládnu to!

Řeknu jí to.

Tři! Dva! Jedna! Teď!


Snažil jsem se co nejméně otevírat pusu, ale zároveň jsem si

dával záležet, abych mluvil tak, aby mi maminka rozuměla.

„Mami, jdi do práce. Půjdu k Ivaně sám! Zvládnu to! Jsem už

velký. Sama to říkáš. Jdi do práce!“

Maminka se mě sice snažila přemlouvat, že ne, že mě

nemůže nechat jít k zubaři samotného, že se mnou půjde, ale

viděl jsem na ní, že by byla ráda, kdyby se mnou jít nemusela.

A tak jsem to řekl ještě jednou, i když mě bolela celá pusa.

„Mami, jdi do práce. Půjdu k Ivaně sám! Zvládnu to! Jsem už

velký. Jdi do práce!“

Uf!

„Tak dobře, Mikuši. Poslechnu tě. Jsi statečný kluk. Děkuju

ti. Půjdu tedy do práce,“ souhlasila maminka, když viděla, že

jsem opravdu rozhodnutý. „Pozdravuj Ivanu a hned potom mi

zavolej! A pak jdi domů a lehni si! Do školy půjdeš až zítra. Tak

pa, Mikuško!“

Sehnula se ke mně a opatrně mi dala pusu na hlavu. Byl jsem

rád, že mi dala pusu na hlavu, protože kdyby mi dala pusu

na tvář, tak by mě to bolelo, a to maminka moc dobře věděla.

Moje maminka totiž myslí na všechno! Ale já se také snažím

myslet na všechno! Abych jí usnadnil život. Aby se mnou měla

málo starostí.

Máme to totiž oba těžké, jak říká děda Ruda z Bečvár, tatí

nek mého tatínka. Děda Ruda jezdil celý život autobusem mezi

Bečváry a Kolínem, ale teď už nejezdí, protože je v důchodu.

„Mikuši, řidič, ten tvrdý chleba má, a to znamená, že to žádný ři -

dič nemá v životě lehké,“ říkává mi děda Ruda často. „Ale ty to ne -

máš také lehké, Mikuši. A Julinka, tvoje maminka, to má nejtěžší.“

Nevím sice přesně, proč to má maminka nejtěžší, ale myslím

si, že to nejtěžší má, protože moje druhá, zálabská babička Irena,

její maminka, jí každou chvíli říká, holka moje, máš to těžké.

A možná i proto moje maminka někdy večer pláče. Někdy

pláče i ráno. A někdy pláče přes den. Sice přede mnou dělá, že


nepláče, ale já na ní poznám, že pláče, i když jí netečou slzy

a maličko se usmívá.

Maminka totiž pláče tiše. Pláče uvnitř. Pláče jí duše.

„Pláče mi duše,“ to říká někdy babička Marie z Bečvár, když

je smutná a já se jí zeptám, proč je smutná.

„Pláče mi duše, Mikuši,“ řekne babička a pak mě obejme

a  jdeme se podívat ke králíkům, nebo jdeme sebrat vajíčka,

co snesly slepice a babička mi z nich hned udělá nějakou dob

růtku...

Teď to vypadá, že jsme divná, ubrečená rodina, ale to vůbec

není pravda! Každý člověk je přece někdy smutný, a já mám

tyhle ubrečené myšlenky, protože mě bolí zub a bojím se, co

mi s ním Ivana bude dělat! Ale nikdy nepláču! Ani nahlas, ani

potichu. A duše mi také nepláče, jako babičce Marii z Bečvár!

Nepláču, protože muži nepláčou. Ženy pláčou o trochu víc, a je

jedno, jestli jsou malé nebo velké. Například moje kamarádka

Klárka pláče poslední dobou často, a my ji s Petrem utěšujeme,

protože víme, že to má teď těžké. A Klárce naše utěšování

pokaždé pomůže a zase se začne usmívat.

I moje maminka to má těžké. Určitě to má těžší než já. A mys

lím si, že děda Ruda má pravdu, když říká, že to má maminka

těžší, než ten řidič, o kterém děda říká, že má tvrdý chleba...

... Mezitím, co jsem si takhle přemýšlel, a to já dělám moc

rád a skoro pořád, jsme se s maminkou oblékli, počkali jsme

na výtah, který v našem dvanáctiposchoďovém domě pořád

někde trajdá, a když konečně přijel, sjeli jsme z našeho pátého

poschodí do přízemí, kde na nástěnce u výtahu visela naše

cedulka, že dneska bude chodit Mikuláš, čert a anděl, vyšli

jsme před dům a šli jsme z našeho Zálabí, ke starému mostu.

V Kolíně máme totiž mosty dva. Starý most, po kterém cho

díme s maminkou pořád, a nový, na který je z našeho starého

mostu vidět. A pak tady máme ještě lávku, která vede ze Zálabí

na Kmochův ostrov.


„Ať tě to moc nebolí, ty můj malý... ty můj velký hrdino! Jsi

statečný, že se nebojíš jít k zubaři sám! Tatínek by měl z tebe

radost,“ zašeptala mi maminka, když jsme se na konci starého

mostu rozdělili.

Maminka šla zkratkou mezi domy na Karlovo náměstí, kde

je Městský úřad, kde pracuje na regionálním odboru. V kance

láři sedí s Alenkou, které jsme byli nedávno na svatbě, a s  paní

Novotnou, která se už pomalu chystá do důchodu, a moc se

jí tam kvůli jejímu manželovi nechce. Vím to, protože jsem

jednou přišel za maminkou do kanceláře, a paní Novotná si jí

zrovna stěžovala na pana Novotného.

„Julinko, kdyby měl Bohouš aspoň nějakého koníčka! Ale on

nemá nic! Nic. Kouká z okna a pozoruje, kdo jde do našeho

domu a kdo jde z domu! Pak si zapne televizi a nadává na

politiku a na politiky! A nakonec jde, otevře ledničku, a kouká,

co by snědl. To jsou jeho jediné tři činnosti! Koukat z okna,

politika a jídlo! Neumím si představit, až budu také v důchodu

a  budeme spolu celé dny doma! Julinko, já ho asi začnu mlátit...“

„Tak si kupte psa, paní Novotná,“ poradil jsem jí a ona se

strašně lekla, protože si vůbec nevšimla, že jsem přišel a sto

jím u dveří, i když jsem pozdravil, a maminka o mně věděla.

„Mikuši, mě snad z tebe raní mrtvice! Tohle mi nedělej! Neje

nom, že jsem se lekla, ale tys mě slyšel, jak pomlouvám toho

našeho dědka!“

Podívala se rozpačitě na maminku, ale maminka se rozesmála

a tak se paní Novotná začala smát také a roztáhla ke mně ruce.

„Pojď ke mně, Mikuško!“

Nemusela mi to říkat dvakrát! Rozeběhl jsem se a přitulil se

k ní. Paní Novotná věděla, že to miluju, i když jsem jí to nikdy

neřekl. Nikdy jsem jí neřekl, že miluju, když někdo roztáhne

náruč a já se rozeběhnu a skočím do ní!

Paní Novotnou jsem znal od malička. Když jsem byl nemocný,

chodila mě někdy hlídat, stejně jako mě někdy hlídala Alenka,


která sedí v kanceláři naproti mamince. Paní Novotná a Alenka

nejsou jenom maminčiny kolegyně, ale jsou to také její kama

rádky.

„Mikuši, a teď mě dobře poslouchej,“ řekla paní Novotná,

když mě pustila a já si sedl na židli, na kterou si sedají kolínští

občané, když je úřední den a oni si sem, do kanceláře regionál

ního odboru, přijdou něco vyřídit.

„Bohoušek, můj muž, není zlý. Vždyť ho přece znáš! Mockrát

jste byli u nás na chalupě! Bohoušek doma všechno udělá!

Vyluxuje, umyje nádobí, zalije kytky, uvaří dokonce i brambory!

I  rýži se naučil dělat! I těstoviny! A když mu napíšu, co má kou

pit, tak to vždycky všechno nakoupí. Ale to víš, je v  důchodu

a tak se nudí!“

Dívala se na mě a bylo vidět, že o něčem přemýšlí.

„Mikuši, a co tys to vlastně říkal? No? Cos to řekl, když jsem

mamince řekla, že Bohouška asi začnu mlátit? Tys něco řekl!

Co to bylo?“

„Řekl jsem, abyste si pořídili psa. Kupte si psa, paní Novotná!

Nebo si dojděte do Alíkova a tam si nějakého vyberete zadarmo!

A pejskové z Alíkova jsou strašně vděční tomu, kdo si je z Alí

kova vezme domů, a protože jsou vděční, tak jsou také hodní

a mají své nové majitele strašně rádi!“

Alíkov je kolínský psí útulek, který je na kraji Kolína. Nevím,

jestli se mu říká Alíkov kvůli tomu, že tam jsou pejskové – Alíkové,

nebo kvůli tomu, že se ředitelka Alíkova, jmenuje Alice. Asi se jí

na to zeptám, až tam zase půjdeme, protože naše třída tam každý

měsíc chodí s  naší paní učitelkou Janou Skřivánkovou, a  po

každé doneseme pejskům nějaké dobrůtky nebo staré hračky.

Doma pejska nemáme, ale nevadí mi to, protože děda Karel

s babičkou Irenou, kteří bydlí kousek od nás, ve Hřbitovní ulici,

mají drsnosrstého jezevčíka Athose, kterému říkáme Atík,

a  děda Ruda s babičkou Marií z Bečvár, ti mají zase černou kokr

španělku Bary, které říkáme Barunka...



„Ssss...“

Maminka na mě tichounce zasyčela, a když jsem se na ni

podíval, kývla na paní Novotnou. Ta seděla na své židli, mlčela,

koukala před sebe a trochu pokyvovala hlavou, a pak najednou

vstala, přišla ke mně a rozcuchala mě.

To sice nemám moc rád, ale vydržím to, protože jsem na to

zvyklý. Nevím proč, ale každou chvíli mi někdo rozcuchá vlasy.

Maminka a babičky ne, ty vědí, že to nemám rád. Ale třeba sou

sedky od nás z domu, nebo paní učitelky, někdy i prodavačky,

které mě znají. Nemám to rád, ale pokaždé si řeknu, o  nic ne

jde. Vydrž to. Je to jenom rozcuchání, pak si prohrábneš vlasy,

a je to.

„Mikuši, kam na ty nápady chodíš,“ řekla paní Novotná ob

divně a rozcuchala mě ještě jednou. „Mě by to nenapadlo! A  to

už hodně dlouho přemýšlím, co s tím naším dědkem udělám!

A teď vám oběma něco řeknu! Jestlipak víte, kam odpoledne

s  Bohouškem půjdeme? Víte to? No přece, do Alíkova! Ale ne

vybereme si tam jednoho pejska! Kdepak! My si vybereme pej

sky dva!“

Překvapeně jsme se na ni s maminkou dívali, a paní Novotná

rezolutně několikrát přikývla.

„Ano! Dva pejsky! To dá rozum, že dva pejsky! Buď to budou

dva bráškové, nebo to budou dvě sestřičky! Já totiž chci mít

svého pejska! Nebudu se s Bohouškem přetahovat o jednoho!“

Rozesmáli jsme se a do toho přišla Alenka. Když jí maminka

řekla, co jsem vymyslel, Alenka uznale zvedla palec.

„Mikuši, právě jsi zachránil panu Novotnému život, protože

paní Novotná by ho brzy utloukla!“

Alenka je maminčina kamarádka. A moje také. Před měsícem

si vzala za manžela Láďu, který je voják a hned po svatbě musel

odletět do Afganistanu. Láďa je strašně silný a vysoký, a když

jsem byl menší, tak mě vyhazoval do vzduchu, až jsem jednou

bouchl hlavou do stropu, a pak už mě vyhazovat nesměl, ale


stejně jsme dělali lumpárny, akorát jsme si museli dávat pozor,

aby nás neviděla maminka nebo Alenka...

... Páni, já už zase přemýšlel! A pěkně dlouho! Úplně jsem

zapomněl, že pořád stojím na konci starého mostu, a koukám

za maminkou, která už není vidět, protože už dávno prošla

zkratkou mezi domy, kolem knihovny došla na Karlovo náměstí,

a teď už je určitě na Městském úřadu, na regionálním odboru,

zatímco já pořád stojím na jednom místě, a přemýšlím!

Ale nemůžu za to, že jsem zase přemýšlel! Nemůžu. To je

totiž moje nejoblíbenější činnost, přemýšlet si. Vyzkoušejte si

to! Když totiž přemýšlíte o tom, co jste zažili, a když přemýš

líte o lidech, se kterými jste to zažili, tak to je, jako když si

čtete v knize, kterou jste sami napsali, nebo jako když koukáte

na film, který jste sami natočili.

Teď už ale přemýšlet nesmím, nebo přijdu pozdě k zubaři!

Vlastně k zubařce!

Rychle jsem utíkal k přechodu u kláštera, když svítila zelená,

přeběhl jsem na druhou stranu, ke Komenského parku, kde

jsem se na chvíli zastavil u sochy opata Opaska, který v Kolíně

žil od svých šesti let až do devatenácti, kdy maturoval na kolín

ském gymnáziu. Od roku 1949 až do roku 1960 byl zavřený

za to, co si myslel. A v nejhorší české věznici, Leopoldově, kde

byl zavřený, mu jeho kamarádi vězňové dali přezdívku, Opat

chuligán.

Když nám tohle o opatovi Opaskovi paní učitelka Skřiván

ková řekla, tak se nám to všem moc líbilo, a na slavnosti, kde

se socha opata Opaska slavnostně odkrývala, jsme byli skoro

všichni! A ještě musím říct, že na té slavnosti byl i akademický

sochař Stanislav Hanzlík, který sochu opata Opaska udělal,

a  moc se mi líbil! Říkal jsem si, že je možná stejný chuligán,

jako byl opat Opasek!

Náš starosta Vít Rakušan měl projev a já rozuměl všemu, co

říkal, a když jsem to řekl mamince, usmála se.


„Náš pan starosta mluví tak, aby mu každý rozuměl. Ale

nemysli si, Mikuši, že umí jenom mluvit! Náš pan starosta umí

i dělat! A to, co dělá pro Kolín on, nikdy žádný jiný starosta pro

Kolín neudělal.“

Tohle mi maminka ani říkat nemusela, protože to v Kolíně

všichni víme. Třeba v naší škole se opravila spousta věcí! Máme

nové lavice v každé třídě, novou tělocvičnu, nová okna, novou

jídelnu a kuchařky mají novou kuchyň! A nejenom to...

... v tu chvíli na mě opat Opasek mrkl a nenápadně kývl bra

dou k poliklinice! Jako by mi chtěl říct, nech už toho přemýš

lení, Mikuši, a upaluj k zubařce! Tak jsem na něho také mrkl,

pak jsem mu zamával, přeběhl jsem přes silnici k zadnímu

vchodu do divadla, a protože nová poliklinika je hned vedle,

byl jsem za minutku tam.

Adélka nebo David?

Když jsem přišel do čekárny před ordinaci Ivany, kde už čekalo

asi šest lidí, a sedl jsem si, chtělo se mi najednou brečet. A to

mě tedy hodně naštvalo! Tak to tedy ne! Před chvílí jsem si

přece říkal, že nikdy nebrečím!

A tak jsem se pořádně štípl do ruky. To abych se potrestal,

a také, abych se vzpamatoval a nebrečel!

Když ti umřel tatínek, tak jsi jediný muž v rodině, Mikuši,

a  musíš být silný, to mi říká zálabská babička Irena pořád. Jed

nou to řekla i před dědou Karlem, a ten se naštval.

„Ireno, proč tomu klukovi blbneš hlavu? Proč mu říkáš neprav -

dy? Mikuš přece není jediný muž v rodině! A co jsem já? Jsem


snad Šípková Růženka? Jsem přece chlap! A co je děda Rudolf

z Bečvár? Je snad princezna se zlatou hvězdou na čele? Ne,

děda Rudolf je stejný chlap, jako já!“

A pak mě popadl, posadil mě na stůl, takže jsem mu viděl

přímo do očí a mávl rukou po babičce, která chtěla něco říct.

„Nech nás být, Ireno! Mikuši, u vás doma jsi jediný chlap, to

je pravda. Ale pozor! Zatím! Zatím jsi u vás doma jediný chlap,

protože se to může rychle změnit! Julinka, tvoje maminka, je

s  tebou už deset let sama. A tak je nejvyšší čas, aby... jak bych ti

to, Mikuši, řekl... no... bylo by dobře, kdyby... prostě si myslím,

že tvoje maminka...“ Děda moc dobře věděl, co mi chce říct, ale

nevěděl, jak mi to má říct! To jsem na něm moc dobře poznal!

Podíval se na babičku, jestli mu pomůže, ale ta udělala, tsss,

a  nepomohla mu. Moje zálabská babička Irena umí moc dobře

dělat, tsss! Pak udělala tsss ještě jednou a odešla z  kuchyně.

Děda mě posadil na židli, sedl si vedle mě a vzdychl.

„Víš, Mikuši, tvoje maminka by neměla být sama. Je ještě

mladá. Co je to za život? Pořád jste sami dva. Já vím, máte mě

a babičku, máte dědu Rudu s babičkou Marií v Bečvárech, ale...

jak bych ti to řekl, Mikuši...“

Chudák děda Karel! Pořád nevěděl, jak má říct to, co mi chtěl

říct. Bylo mi ho líto. Přemýšlel jsem, jestli ho mám pohladit

po hlavě nebo po ruce, ale protože na hlavu bych mu špatně

dosáhl, vybral jsem si ruku.

„Dědo, maminka se mě někdy ptá, jestli mi nevadí, že jsme

sami. A já jí vždycky řeknu...“

Pořád jsem ho hladil po ruce a děda koukal, jak ho hladím.

„A já jí vždycky řeknu, že mi to nevadí. Víš, dědo...“

Páni! A byl jsem na tom úplně stejně jako děda před chvílí!

Je to možné? Věděl jsem, co mu chci říct, ale nevěděl jsem, jak

mu to mám říct!

„Prostě mamince řeknu, že mi nevadí, že jsme sami. Ale,

dědo, já jí neříkám pravdu. Mně to vadí, že jsme sami. A hodně


mi to vadí. Ale přece mamince nemůžu říct, že mi vadí, že jsme

sami! To jí nemůžu říct. Byla by smutná.“

Děda si hlasitě vzdychl.

„Mikuši, ty jsi stejně hodný, jako byl tvůj táta. Jsi úplně stejně

ohleduplný, jako byl Josef. Škoda, že to s ním takhle špatně

dopadlo. Kdyby...“

A v tu chvíli do kuchyně vtrhla babička Irena, a udělala na

nás pětkrát tssss!

Tssss! Tssss! Tssss! Tssss! Tssss!

A pak nás vyhnala na procházku s Atíčkem.

Atíček je tvrdohlavý, drsnosrstý jezevčík, který dědu po

slechne, jenom když se mu chce, a mě neposlechne nikdy, ani

když...

... Probral jsem se z přemýšlení o zálabském dědovi a  o  babičce

a podíval se po čekárně. Spočítal jsem si, kdy přijdu na řadu,

a protože mi bylo pořád smutno, štípl jsem se pro jistotu do

ruky ještě jednou.

„Když je ti smutno, Mikuši, tak si to pěkně v hlavě srovnej,“

radil mi jednou děda Ruda z Bečvár, když jsme spolu seděli

u  jeho včeliček, kam za námi babička Marie nechodí, protože

se bojí žihadla.

„Nejdřív si musíš zjistit, Mikuši, proč je ti smutno. A to zjistíš

tak, že se sám sebe zeptáš. A sám sobě si odpovíš.“

Nikdy jsem to ještě nezkoušel, a nevím, proč jsem si na to

vzpomněl zrovna teď, v čekárně u zubařky Ivany, ale když už

jsem si na to vzpomněl, tak jsem si to hned vyzkoušel.

„Proč je ti vlastně najednou tak smutno, Mikuši,“ zeptal jsem

se sám sebe, přesně, jak mi radil děda Ruda z Bečvár. „Proč

je ti najednou tak hodně smutno, až se ti chce brečet? Vždyť

ty přece nikdy nebrečíš, protože dobře víš, že brečet nesmíš,

když jsi jediný muž v rodině, jak ti pořád všichni říkají. Nikdy

přece nejsi smutný a nikdy nebrečíš, tak proč je ti zrovna teď

smutno a chce se ti brečet?“


A v tu chvíli, když jsem se poprvé takhle sám sebe zeptal,

v  tu chvíli jsem znal odpověď! Strašně mě to překvapilo! Jako

by ve mně byli dva Mikušové! Tomu prvnímu Mikušovi, mně,

je smutno. A druhý Mikuš moc dobře ví, proč mi je smutno.

Ale má to háček! Druhý Mikuš to prvnímu Mikušovi neřekne,

dokud se ho první Mikuš, tedy já, nezeptá.

To je dobře, že konečně vím, jak to tihle dva Mikušové mezi

sebou mají, pomyslel jsem si. Příště, až mi zase bude smutno,

tak se rovnou druhého Mikuše zeptám, proč je mi smutno, on

mi to vysvětlí a mně bude hned líp! Jako mi je líp teď!

Druhý Mikuš mi totiž okamžitě vysvětlil, proč mi je teď tak

najednou smutno. Prý je to proto, že se všemi dětmi, které če

kají v čekárně, tady někdo je.

Maminka. Tatínek. Babička. Dědeček. Jenom já jsem tady sám.

A hned mi také řekl, že za to můžu já, že jsem tu sám. Že

jsem chtěl, aby maminka šla do práce! Že jsem jí chtěl udělat

radost. Tak prý nemám být teď smutný, protože z toho by

maminka radost neměla a byla by smutná také...

Začal jsem hledat kapesník. Maminka mi dala dokonce dva,

abych měl do zásoby, ale nemohl jsem je najít, a když jsem

prohledával kapsy u kalhot, někdo na mě strašně vybafl a já se

tak lekl, až jsem vykřikl a všichni v čekárně se po mně podívali!

„Baf! Baf! Ahoj, Mikuško! Baf! Bojíš se, viď? Bojíš se zubaře!“

Alenka! Naše Alenka, která pracuje s maminkou! Hned mi

došlo, co tady dělá! Šla přece také na polikliniku, na prohlídku!

Maminka to ráno říkala!

„Ahoj, Alenko! Nene! Nebojím se! Jenom jsem se díval, kde

mám kapesníky! Aha, už vím! Maminka mi je dala do bundy!“

Vytáhl jsem z bundy oba kapesníky, chvíli jsem dělal, že smr

kám, ale přitom jsem si nenápadně utřel oči, aby Alenka nepo

znala, že jsem skoro brečel, a ona si mezitím sedla vedle mě.

Ulevilo se mi. Už tu nejsem sám. Rozhlédl jsem se vítězně

po čekárně. Vidíte to všichni? Už tu nejsem sám! Vedle mě


sedí Alenka! Kamarádka mojí maminky! A je to i moje kama

rádka!

„Maminka mi řekla, že tady čekáš. Před chvíli mi volala, že to

s paní Novotnou zvládnou v kanceláři samy, tak ať se za tebou

jdeme podívat. Tak nás tady máš, Mikuši.“

Podíval jsem se, kdo ještě s Alenkou přišel a ona se rozesmála

a položila si ruku na břicho.

„Tady jsme! Já a moje miminko!“

Miminko? Podíval jsem se Alence na bříško, ale skoro žádné

neměla. Do jejího malého bříška by se tedy určitě žádné mi

minko neschovalo! Zase si ze mě dělá legraci! Jako její muž,

Láďa. Ten se pořád všemu směje! Má strašnou sílu a je to voják.

A je strašně dobrý voják, proto ho vybrali do Afganistanu, kde

teď pomáhá s ostatními vojáky, aby se tam nestřílelo a aby

tam děti mohly chodit do školy! Ale jak ho znám, kdyby teď

byl tady, dělal by si ze mě stejnou legraci, jakou si ze mě dělá

Alenka! Prý má v bříšku děťátko! Tak tomu tedy věřit nebudu!

Jenomže Alenka mě dobře zná, a hned poznala, že jí nevě

řím! Vzala mě za ruku a položila si ji na svoje bříško.

„Tak dávej pozor, ty nevěřící Mikuši! Za chvíli tě Davídek

kopne!“

Sotva to dořekla, tak jsem ucítil, že se jí v bříšku opravdu

něco pohnulo! Taková malá vlnka to byla! Malá vlnka, jaká se

někdy udělá na rybníčku za domem dědy Rudy v Bečvárech.

A  tahle malá vlnka v Alenčině bříšku, byla ve chvilince větší

a pak ještě větší...

Jééé!

Lekl jsem se tak, až jsem ucukl, ale hned jsem ruku zase

položil zpátky. To přece nic není! Kopl mě Davídek, který je

u Alenky v bříšku!

Podíval jsem se na Alenku. Usmívala se. Usmívala se úplně

stejně, jako se někdy usmívá moje maminka, když si myslí, že

na ni nekoukám a ona o něčem hezkém přemýšlí.



A tak jsem Alence pohladil bříško a představoval si, že hladím

hlavičku Davídka.

„Páni! Alenko! Takové malé bříško, a máš v něm Davídka,

který mě zrovna teď kopl!“

„A to si představ, Mikuši, že přesně takové bříško měla i tvoje

maminka, když...“

V tu chvíli se otevřely dveře ordinace, vyšla copatá holka

s  maminkou, sestřička pozvala dovnitř další, a když vešli, dveře

zase zavřela.

„Půjdu dovnitř s tebou, chceš, Mikuši,“ zeptala se mě Alenka

a já se vůbec nerozmýšlel, a přikývl jsem, ale pak jsem si vzpo

mněl na maminku, jak byla ráno nervózní, protože mají úřední

den.

„A nemusíš jít do práce?“

„Nemusím, Mikuši. Byla jsem dneska na prohlídce rychle

hotová, takže teď mám chvíli čas a proto tady s tebou můžu

klidně počkat. Maminka to s paní Novotnou zvládnou i beze

mě, protože jsou to šikovné holky!“

Musel jsem se smát, ale smál jsem se opatrně, aby mě zub

nebolel! Představil jsem si totiž paní Novotnou, která určitě

jako holka nevypadala! Paní Novotná měla dvě děti a byla už

babička, protože měla tři vnoučata. Když jsem řekl Alence, že

paní Novotná není žádná holka, zasmála se také, ale hned mi

vysvětlila, jak to s těmi holkami myslela.

Že prý uvnitř jsou všichni dospělí pořád jako děti. I když jim

je tolik let, jako paní Novotné, která půjde brzy do důchodu,

nebo jim je tolik let, jako je mým babičkám a dědečkům v  Kolíně

a v Bečvárech. Je prý úplně jedno, kolik je dospělým let, pro

tože uvnitř to jsou pořád kluci a holky.

Přikývl jsem a zaťukal jsem si na prsa.

„U sebe uvnitř.“

„Ano, u sebe uvnitř,“ usmála se Alenka. „Staré lidi už někdy

občas něco bolí, špatně se jim chodí, nevidí, neslyší, nemají už


tolik síly, ale to vůbec nevadí, protože u sebe uvnitř jsou to

pořád kluci a holky.“

Chvíli jsme vedle sebe seděli, nic jsme neříkali, a pak mě

Alenka zase vzala za ruku a zase mi ji položila na bříško a Daví

dek se v bříšku zase zavrtěl a najednou se Alence udělal na

bříšku malý kopeček a Alenka na něj ukázala.

„Vidíš? Protahuje se. To je určitě Adélčina nožička!“

Zarazil jsem se. Adélčina? Před chvíli mě přece kopal Daví

dek! Alenka si plete jména! Mám jí to říct? Ale to už se Alenka

rozesmála, až se na nás v čekárně zase všichni podívali.

„Neboj se, nespletla jsem si jména! Když se mi narodí hol

čička, Mikuši, tak se bude jmenovat Adélka. A když se mi

narodí chlapeček, tak se bude jmenovat David. Proto říkám

někdy Adélka a někdy David. Aby to miminku v bříšku nebylo

líto, víš?“

„To máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Musíš to střídat. Nemůžeš

přece říkat, že se protahuje Adélka a David, když máš v bříšku

jenom jedno miminko, viď?“

Oba jsme se zasmáli, a pak jsem Alence připomněl, že nedo

pověděla, co mi chtěla říct těsně před tím, než vyšla z ordinace

sestřička, a protože Alenka zapomněla, co to bylo, tak jsem jí

to připomněl.

„Říkala jsi, že přesně takové bříško, jaké máš teď ty, měla

i  moje maminka, když... Ale už jsi nedopověděla, když co, pro

tože sestřička otevřela dveře a ty ses na ni podívala. A  když

sestřička dveře zavřela, tak jsme mluvili o tom, že staří lidé

jsou u sebe uvnitř pořád kluci a holky.“

Alenka se usmála.

„Máš pravdu, Mikuši. Už jsem si vzpomněla...“ Chvíli mlčela,

hladila si bříško a pak si vzdychla. „Víš, Mikuši, ty jsi strašně

chytrý kluk. A je ti už deset. Proč bych ti tedy neřekla, co jsem

ti chtěla říct? Nejsi už přece malý.“

Trochu jsem se ušklíbl.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist