načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Miki Volek: nespoutaný život krále českého rock and rollu - Jaroslav Kříženecký

  > > > Miki Volek: nespoutaný život krále českého rock and rollu  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Miki Volek: nespoutaný život krále českého rock and rollu
Autor:

Miki Volek, nekorunovaný král českého rock and rollu, se utápěl v alkoholu, který kombinoval s léky proti depresím... Jeho vizáž i projev byly na začátku šedesátých let něčím ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 255
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty, faksimile
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5398-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Miki Volek, nekorunovaný král českého rock and rollu, se utápěl v alkoholu, který kombinoval s léky proti depresím... Jeho vizáž i projev byly na začátku šedesátých let něčím nevídaným. Blonďák v tmavých brýlích, křiklavé košili, přiléhavých černých kalhotách, s řetězem na krku a s masivním zlatým prstenem. Nepřehlédnutelný, kontroverzní.
Miki Volek obětoval rock and rollu úplně všechno. Když byl jeho styl v kurzu, byl nejzářnější hvězdou, jakou jen mohl být. Když v kurzu nebyl, protloukal se, jak se dalo.
V devadesátých letech byl už fakticky na dně. Na veřejnosti se moc často neobjevoval, natož aby vystupoval. Tělo, celý život dopované alkoholem a rozličnými farmaky, postupně vypovídalo službu, cirhóza jater v pokročilém stadiu, deprese bušily na dveře neustále.
Tělo Mikiho Volka našli v žižkovském bytě až po deseti dnech. Nejdivočejší představitel domácího rock and rollu a idol šedesátých let zemřel před dvaceti lety.

Předmětná hesla
Volek, Miki, 1943-1996
* 20. století
* 1943-1996
Rockoví zpěváci -- Česko -- 20. století
rock´n´roll -- Česko
Populární hudba -- Česko -- 20. století
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Kříženecký - další tituly autora:
Pavel Bobek: půlstoleti na pódiu Pavel Bobek: půlstoleti na pódiu
Kříženecký, Jaroslav
Cena: 194 Kč
Jiří Adamíra - noblesní král českého jeviště Jiří Adamíra
Kříženecký, Jaroslav
Cena: 140 Kč
Michal Tučný: zpráva o životě Michal Tučný: zpráva o životě
Kříženecký, Jaroslav
Cena: 67 Kč
Jitka Zelenková: Sem tam Jitka Zelenková: Sem tam
Zelenková, Jitka; Adam, Jan; Kříženecký, Jaroslav
Cena: 296 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






M i k i Vo l e k
Nespoutaný život krále českého rock and rollu
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
Jaroslav Kříženecký
Miki Volek – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Miki Volek
Jaroslav Kříženecký
Nespoutaný život krále českého rock and rollu










OBSAH
Předmluva /11
Seznam textů písní /13
Prolog /15
Z Uherského Hradiště do Prahy (1943–1960) /17
Kočovné dětství /17
Otec nejistý /20
Matka milující – milovaná /25
V patnácti nastálo do Prahy /28
Kluk uhranutý rock and rollem /29
Miki studující /31
Film, nebo konzervatoř /37
Úspěch na parketu /37
Od Crazy Boys k Olympiku (1960–1966) /39
Podle Billa Haleyho /39
Kolektivní vedení /42





Razítka a průšvihy /43
Nejkontroverznější z rockerů /44
Repertoár převzatý, vybavení šílené /46
Sladký život rockerský /52
Dovětek o Crazy Boys a Katapultu /53
Z chlapců hvězdy /53
Barrandovský džob /53
Nedlouhá vojna /56
Posila Olympiku /56
Provokoval vším /58
S Ondrášem, co podotýká /65
Ondráš seriózníma očima /67
Furiantská rivalita /70
Dějinný význam Marešův /71
Dodnes chutná konzerva /73
Další zprávy z tisku /73
Bezproblémová dramaturgie /81
Rád by i něco jiného /81
Srncův letní příspěvek /82
Miki a Pavel /83
Miki a Yvonne /84
Miki a Ringo (Čech) /85
Miki a (nejen) ženy /85
Miki a máma /88
Konečně singl /93
Hvězda s úctou trpěná /95





Pierre, končím! /97
S partami „starých“ hvězd (1966–1969) /99
Dvacetileté Old Stars /99
Hostem, kde se dá /100
Znovu v Semaforu /101
Na prvním beatovém festivalu /104
Publicistou a reportérem /105
Znovuzrození Samuels /106
Mejdan k pětadvacetinám /113
Miki u plotny /114
Ovace na II. československém beatovém festivalu /115
Mí Poláci mi rozumějí /116
Ve východoněmeckém kriminále (1969–1970) /119
Nevinný výlet /119
Bdělý soudruh nezaváhal /120
Šťára na hranicích /120
Rok a půl natvrdo /121
Náprava prací /122
Léta nadějí a zklamání (1970–1985) /129
Hledání po návratu – dýdžej Miki /129
Singly zase nadlouho poslední /130
Angažovaný rocker /132
V neopakovatelné sestavě /132
Transit do lepších časů /133
Načas i zaměstnancem /141
Nekončící příběh o alkoholu, prášcích ... a trochu i o ženských /142





Ženáč Miki /143
Výživný B-komplex /147
Vánoce s Olympikem /148
Vysokoškolák Miki /149
Ondřej a parodontóza /151
Večery slávy při narozeninách rock and rollu /151
Sally pomohla i Mikimu /159
Zkušenost s jazzovou kapelou /161
Miki a Eva O. /162
Na psychiatrii /162
Bez mámy /163
Dvacetiletý Olympik a bývalý král... /166
První a poslední album /169
Pouť na dno (1986–1996) /177
Pomalu a jistě do záhuby /177
Návštěva spolužačky /178
Fanclub v režii Filipa Menzela /180
Drobná radost /181
Bolestné video /181
Stránka deníku /187
Občas na pódiu /188
Co pořád dělám... /188
Poslední publikum /189
Smutná potkávání, marná pomoc /190
Labutí píseň dozpívali jiní /192
Poslední „královský“ výstup /197





Poslední záběr /198
Poslední rozhovor /198
Zpráva z tisku /199
Epilog /201
Bůh s tebou... /201
Hrob v pohybu i ohrožení /202
Objevné dokumenty /203
Pokus o pamětní desku /204
Písně zůstávají /204
Přílohy /208
Původní reportáž Mikiho Volka /208
Písemná práce I. /216
Písemná práce II. /217
Co řekl Miki Volek o sobě, o lidech,
o písních a o jiném
/219
Řekli o Mikim Volkovi /225
Diskografie /230
SP a EP desky /230
LP a CD profilová alba a kompilace /235
LP a CD samplery /244
Filmografie /250
Bibliografie /252
Knihy /252
Periodika /253










11
Předmluva
Dramatický životní příběh zpěváka Mikiho Volka patří mezi ty, které
od nepaměti vzrušují a inspirují k úvahám o příčinách a pozadí vzestu -
pů i  pádů výjimečného jedince, o  vlivu doby, lidí okolo i  o 
předurčenosti člověka samého, o danosti i ovlivnitelnosti jeho osudu. Je to
příběh lásky a věrnosti („své“ hudbě), ctižádosti (být „králem“ a frajerem)
i  slabosti (ve vůli i  volbě metod a  cest). Je to také příběh o  složitosti
a mnohotvářnosti silné talentované osobnosti, za všech okolností
usilující býti sama sebou – ve volnosti a svobodě.
Věřím, že jsem v knize shromáždil všechna podstatná fakta a názory
týkající se klikaté životní pouti Mikiho Volka tak, aby vás jeho příběh
dokázal vzrušit a inspirovat.
Svůj vlastní obraz krále českého rock and rollu si pak už snadno
vytvoříte každý sám.
❖ ❖ ❖
Za pomoc při práci na této knize jsem vděčný řadě lidí. Cenné osobní
rozhovory, telefonickou nebo e-mailovou debatu o Mikim Volkovi,
případně také dokumenty, články, fotografie a dopisy mi poskytli (v různé
míře) lídr Olympiku Petr Janda, spisovatel a  hudebník Ondřej Suchý,





12
fotograf Alois Valenta, kapelník
Metropolitan Jazz Bandu Josef Krajník, spisovatel
Petr Prouza, hudební kritik Jiří Černý, novi -
náři Eva Střížovská a Oleg Kapinus, Mikiho
pamětnice z  dětství v  Uherském Hradišti
Jiřina Stloukalová, dále Alena Homolková
a  Milada Sekyrková z  archivu Univerzity
Karlovy, Radek Diestler z  PopMusea
Praha, Vojenský ústřední archiv, sběratel, 
hudební znalec a  nadšenec Miroslav Balák.
Za zvláštní podporu děkuji Evě Pavelkové,
Aidě Brumovské a Tomáši Pilátovi.
Vedle uvedených osobních či
institucionálních zdrojů jsem čerpal informace
a citace především z filmových
dokumentů, z  obsáhlého osobního archivu
publikovaných časopiseckých a  novinových
článků, z  knih a  doprovodných textů
hudebních nosičů. Vše je vyjmenováno
v částech Filmografie a Bibliografie.
V  knize se vyskytují na několika
místech slova zvaná vulgární, vzešlá od
Mikiho Volka či jiných. Kvůli autenticitě jsem
texty nevytečkovával ani jinak
neupravoval. Omlouvám se všem, kteří se snad
tímto výrazivem budou cítit pohoršeni.
Budu vděčný za každý názor,
připomínku nebo doplněk k této knize.
Jaroslav Kříženecký
Brno, 2014–2015
jakrizen@seznam.cz
A mně se líbí
M. Volek / M. Bukovič
Já ho potkávám
kam jen se hnu
porazí mě
když neuhnu
valí se dál a kutálí
všude ho dávno poznali
Je to třicet let
co se narodil
někdo ho měl rád
jiným krev pil
a já byl z těch, kterým sílu dal
kdykoliv jsem ho potkával
A mně se líbí
stejně jako tenkrát před lety
a mně se líbí
za chvilku už bude stoletý
a mně se líbí
chtěl bych žít
a na všechno mít lék
a přežít rockandrollový věk
To je nemožná utopie
rock and roll z nás
nikdo nepřežije
tak aspoň chci
jeho rytmus mít
dokud ho mám
snad budu žít





13
Seznam textů písní
A mně se líbí
To vám byl čas
Máma pláče (Hang up My Rock and Roll Shoes)
Rána a gól (Shake, Rattle and Roll)
Moje hity (Kansas City)
Fůra chyb
Být či nebýt
Píseň o tichu
Zloděj dobytka (I Must Have Been a Beautiful Baby)
Klára
Tak už to nejde dál
Smutný holič z Liverpoolu
Dědečkův duch
Plakala panna, plakala (The Dipsy Doodle)
Toho dne, kdy utichl pláč (Warm and Tender Love)
Domovnice
Písnička, co se vrací (See You Later, Aligator)
Mně to nedá
Hej, hory, hory
Já hvězdu ti dám (Swinging on a Star)





14
Můj malej toulavej pes
Jen když dál tě mám (Anyway You Want Me)
Je to kvíz (Lover, Please)
Já ti píšu, Sally (Long Tall Sally)
Hledám, hledám
Má rána jsou známá (Lawdy Miss Clawdy)
Rock’n’roll je jeden
Klesám pod svou váhou
Jen kousek lásky (Send Me Some Lovin’)
Sladká Máňa
Mínus nebo plus (Mean Woman Blues)
Neptej se rodičů
Zadkem házej
Řekni mi, lásko
Dlouhý boj (Lonely Blue Boy)





15
Prolog
Obtěžovala ji hejna much a pach unikající odvedle... Už dlouho tam bylo
podezřelé ticho. Proto sousedka přivolala policii a hasiče. Byt v prvním pa -
tře otevřeli 14. srpna 1996 dopoledne. Hasiči původně chtěli vniknout
dovnitř oknem, ale z nějakého důvodu to nešlo. Proto museli vypáčit dveře.
Nadporučík Václav Hradecký z  výjezdové skupiny pražské policie nalezl
v  posteli mrtvého muže. Tělo se nalézalo v  pokročilém stadiu rozkladu.
Přivolaný lékař je ohledal, předběžně vyloučil cizí zavinění, přesto nařídil
zdravotně bezpečnostní pitvu. Policista dokumentoval situaci náčrtkem...
Kdy opravdu rockandrollový zpěvák Miki Volek zemřel, se už nikdy
nedozvíme. Odhad doby, po kterou ležel mrtvý ve vypůjčeném
holešovickém bytě, se pohyboval mezi deseti až čtrnácti dny. Tehdy – 1. srpna – byl
naposledy viděn živý.
Jako pravděpodobná aktuální příčina jeho smrti se uvádí vykrvácení
z jícnových varixů. Měl zničená játra, trpěl depresemi a řadou dalších
neduhů.
Ve špinavém zdemolovaném bytě v  holešovickém činžáku, který
bezdomovci Volkovi před časem půjčil jeden z  nemnoha posledních
přátel, byla postel jediným kusem nábytku. Z oprýskaných zdí se sypala
omítka. Dveřní rámy v pokoji byly vyražené. Topit se dalo jen v malých
rezavých starých kamínkách.





16
Na hromádce leželo všechno, co po něm zbylo. Propadlý doklad
o ztrátě občanského průkazu, složenka a tři recepty... Třiapadesátiletý
Miki Volek, někdejší král českého rock and rollu, už léta jen bídně
přežíval. Postupně prodal úplně všechno, aby měl co jíst... a za co pít...
Byl tragický osud nesmírně talentovaného zpěváka a  inteligentní -
ho, citlivého, byť svérázného muže opravdu nevyhnutelný?
Odpovězte si každý sám po přečtení jeho příběhu.





17
Z Uherského Hradiště do Prahy
(1943–1960)
Kočovné dětství
Michael Vítězslav Volek, jak zní zápis v porodní knize
uherskohradišťské nemocnice, přišel na svět uprostřed druhé světové války, psal se
pátek 21. května 1943.
Rodiče – manželé Volkovi – patřili ke středostavovským rodinám.
Otec Václav, ročník 1914, syn kováře z Měšic a Dražic z okresu Tábor,
absolvent státní reálky v  Táboře (1932) a  Vojenské akademie v  Hrani -
cích, se stal už v roce 1936 armádním důstojníkem z povolání. Prvním
působištěm se mu stal 27. pěší pluk v  Uherském Hradišti. Zde se
seznámil se slečnou Ludmilou Furyovou, svou budoucí ženou. Vzali se
15. října 1939 ve zdejším kostele. Bydleli podle svědectví pamětníků
v Uherském Hradišti nejprve na Mariánském náměstí v domě
manželčiných rodičů, který stával v místě nynějšího obchodního domu
Magnum. Později se přestěhovali do Šafaříkovy ulice č. p.  492, o  čemž už
existuje i úřední záznam.
Za okupace po zrušení Československé armády pracoval Václav
Volek jako nižší úředník – aktuárský adjunkt na uherskohradištském





18
okresním úřadě. Ve svém životopise sepsaném v roce 1951 pro vojenské
orgány se zmiňuje i o jisté odbojové činnosti:
„ Při své funkci kontrolního orgánu pro obhospodařování obuvi, mýdla,
kaučuku a odpadků u obecních úřadů a maloobchodníků jsem úmyslně
přehlížel závady, které zde vznikly odnímáním zboží trhu, čímž bylo poškozováno
hospodářství tzv. protektorátu. Podporoval jsem šest politických vězňů, kteří za
okupace pracovali 16 dní na stavební parcele mé manželky v Uherském
Hradišti. Nosil jsem jim potravu, zprostředkovával písemný i  osobní styk s  jejich
rodinami a informoval jsem je o situaci ze zahraničního rozhlasu.“
Po obsazení města Rudou armádou se stal velitelem jednoho úseku,
kde organizoval a prováděl ochranu před záškodníky a odklízení trosek
a min.
V  osvobozené republice se vrátil do obnovené Československé ar -
mády, ke svému hradišťskému 27. pěšímu pluku. Záhy ale začal měnit
místa svého působení – a rodina jej následovala. Postupně ho převeleli –
ještě v Mikiho předškolním věku roku 1947; nejprve do Brna na
leteckou základnu jako spojovacího důstojníka, později jako velitele
spojovací letky, poté v září 1949 do Prahy na Ministerstvo národní obrany na
velitelství letectva do různých referentských funkcí týkajících se sféry
spojení. Odtud putoval ve čtyřiapadesátém do Ostravy jako učitel na
vojenské katedře Vysoké školy báňské a  nakonec znovu a  definitivně
v srpnu 1957 do Prahy – do stejného zařazení na Českém vysokém
učení technickém. To už dosáhl hodnosti podplukovníka.
(Poznámka: Hudebník František Ringo Čech ve svých
vzpomínkových textech zmiňuje Mikiho vyprávění o  otci jako o 
příslušníkovi Hradní stráže, který se mu někdy v  jeho šestnácti letech svěřil se
svým nezvratným přesvědčením, že ministra zahraničí Jana Masaryka
nechala zavraždit sovětská tajná služba. Jako by o tom věděl ze svého
pracovního okolí něco víc... Jde nejspíš o mýtus, vojenské dokumenty
bohužel o jeho působení na Hradě nic nedokládají.)
Postavení důstojníka Václava Volka v  poúnorové armádě
vyžadovalo přihlášku do KSČ, byl dvakrát kandidátem, ale nikdy členem. Ve





19
čtyřiapadesátém roce byl dokonce vyznamenán medailí prezidenta Za
zásluhy o obranu vlasti.
Možná bude zajímavé citovat z jeho hodnocení ve vojenských spi -
sech:
„Práci učitele na vojenské katedře se snaží dělat dobře, avšak má v ní
poměrně malé úspěchy, protože má značný pocit méněcennosti, málo
si důvěřuje a je málo iniciativní. (...) Je citlivý, méně rozhodný
a samostatný, poněkud zádumčivý, a  proto i  méně sdílný. Málo se vzdělává,
je snášenlivý a  skromný. Kolektiv nevyhledává. Jako špatný návyk lze
u něho pozorovat občasné požívání alkoholu. Starosti druhých ho málo
zajímají. V jednání s lidmi sleduje příznivé posouzení své osoby a jedná
proto málo rozhodně. Fyzicky je zdatný, avšak projevuje se u něho
labilita nervové soustavy.“
Mikiho máma Ludmila Volková, rozená Furyová (nar. 1909), byla
o  pět let starší než její manžel, jemná dáma z  úřednické rodiny,
absolventka Odborné školy pro dívčí povolání, která uměla mimo jiné
dobře hrát na klavír. Zamlada také hrávala házenou. Až do roku 1935,
kdy zemřela její máma, byla prodavačkou u firmy Baťa. Pak se starala
o domácnost svého otce, poté manžela.
Velel-li Mikiho relativně rázný a  přísný otec v  kasárnách a  jinde
v „zeleném“, doma každopádně rodině láskyplně vládla matka, zvláště
svému milovanému jedináčkovi Michaelovi. Po celý život. A on byl na
ni po celý život silně fixován.
Ke druhému z rodičů měl Miki Volek vztah, řekněme, vlažný.
„S  otcem jsem si zpočátku vůbec nerozuměl,“ přiznal se na sklonku
života novináři Tomáši Motlovi z Reflexu. „Pamatuju se, jak vystřílel celý
zásobník prakticky do jednoho místa, zatímco já se netrefil ani do špalku.
Byl to dobrý střelec, ale horší manžel. Snad jedinou neřestí, kterou jsem po
něm nezdědil, byly karty. Když ho v osmapadesátém po prověrkách
vyhodili z armády, měl nosit ve mlýně pytle s moukou. Jenomže se den předtím
popral s cikány a monokl si zakryl černými brýlemi. Mysleli si, že je frajer.
Nebyl zlej. Z jeho větve jsem alespoň podědil tuhej kořínek.“





20
Otec nejistý

Ten tuhý kořínek by ale také mohl mít po někom jiném. Už navždy zů -
stane nezodpovězeno, zda Mikiho biologickým otcem nebyl ve
skutečnosti spisovatel František Kožík. Někteří poukazují na jistou
vnějškovou podobnost, podobná gesta, oba byli trochu špinaví blonďáci a také
bezesporu velmi inteligentní muži.
Především tu ale existoval Kožíkův silný citový vztah s  Mikiho
budoucí matkou. Pozdější slavný literát Kožík se zamiloval do slečny
Ludmily Furyové z Uherského Hradiště už ve svém útlém věku.
V televizním dokumentu Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového
krále spisovatel o tomto vztahu otevřeně promluvil. Psalo se září 1996,
točilo se v Kožíkově malešické vile.
„Miki Volek byl zpěvák, kterého jsem znal zblízka především proto, že
jsem byl mnoho let dobrým přítelem s  jeho maminkou. V  těch dvanácti
letech jsem se do ní zamiloval, a  to zamilování mně trvalo jistě víc než
deset let. A měnilo se. Přiblížili jsme se. Ale kdykoli jsem se ocitl v Hradišti,
vždycky mě vedly kroky k Furyům. Jeli jsme spolu třeba do Luhačovic, kde
si vzpomínám, jak jsme stáli v trávě, drželi se za ruce a poslouchali hudbu
ze Slovácké búdy...“
Poté našel pár fotografií a četl z jejích dopisů datovaných rokem 1934,
to bylo Kožíkovi pětadvacet, které svědčí o opravdu silném vztahu:
„Proč jsi mě tak dlouho neobjal, proč zapomínáš na svého kapitána?
Pamatuješ na ono čtvrteční ráno, kdy nás rozloučil neúprosný vlak? Kdy
jsme byli oba šťastni a já netušila, že mě líbáš naposled. Nechci ani v duchu
počítat, kolik týdnů či měsíců to je. Je to však už hodně dávno a můj plavčík
zapomíná, že by někdo tak strašně rád viděl jeho smutné oči, dotýkal se ho,
aby opět uvěřil, že aspoň trochu pro něj žije. Dnes v noci se mi o Tobě
zdálo, zatímco Ty jsi někde oslavoval úspěch své premiéry. Jak ráda bych byla
s Tebou a s Tebou se těšila. Franto, miláčku, až budeš opět celý můj, vezmi
pero, obálku, na které bude adresa do Hradiště, a  v  obálce dlouhé říkání
o tom, že plavčík miluje stále svého kapitána, a na konec sdělení, že přijede,
aby ho přesvědčil o své věrnosti.“





Chlapeček Míša s maminkou
Otec Václav Volek





Dům v Uherském Hradišti v Šafaříkově ulici, kde malý Miki vyrůstal





Rodinný přítel a možný Mikiho biologický otec spisovatel František Kožík





Slečna Ludmila Furyová, později Volková, velká láska mladého Františka
Kožíka





25
Z dalšího listu citoval už jen krátce:
„ Můj drahý nevěrný plavčíku, mám tak strašnou touhu s Tebou povídat
a zeptat se Tě, proč to a proč ono. To moje nešťastné proč... Nedostávám
na ně nikdy odpověď.“
František Kožík se s paní Volkovou opravdu celá léta přátelil, stýkal
se s  ní i  později v  Praze. Dokonce pro Mikiho někdy v  sedmdesátých
letech otextoval americkou rockandrollovou písničku J. C. Fogertyho
Můj malej toulavej pes.
Na přímou otázku o svém případném otcovství, které Miki
zmiňoval, reagoval mistr Kožík elegantně:
„Prosím vás...? No, tak já myslím, teda jen tak přeneseně, tím mým vel -
mi blízkým vztahem k jeho mamince. Jistě se dověděl, že jsme se měli rádi
a že v nás doznívá takové něžné přátelství. Dál bych nemohl jít...
A nevadilo by mně to. Protože... měli jsme se tak rádi, že by se něco takového mohlo
přihodit.“
Počátkem dubna roku 1997 František Kožík zemřel a své tajemství
si vzal na věčnost. Jeho dcera Alena ale možnost Mikiho otcovství
zpochybňuje.
Objevila se také spekulace o vzdáleném příbuzenství s dalším
slavným uherskohradišťským rodákem, dirigentem Zdeňkem Chalabalou.
Ta je už bez další opory ve faktech.
Matka milující – milovaná
Středobodem Mikiho života byla matka. Opravdu se o něj celý svůj život
starala, seč mohla. A on – možná stižen oidipovským komplexem – ji mi -
loval snad až příliš vřelou synovskou láskou a nedal na ni nikdy dopustit.
Už v sedmi letech jí napsal vroucný veršovaný dopis.
Drahá maminko,
malý jsem, však dobře vím,
že ve Tvém srdci moře lásky dříme,





26
že bez lásky bys nemohla žít ani.
Kéž od zlého Tě vždycky osud chrání.
Kéž dopřáno Ti, maminko drahá, vždy síly,
kéž by se sny Tvé všechny vyplnily,
bys dočkala se za svou těžkou práci,
jak dítě vděk Ti lásku láskou splácí.
Tvůj Míša
14. 5. 1950
S  Mikiho mámou se hodně přátelila paní
Marie Halámková, maminka Jiřiny
Stloukalové, která dodnes žije v Uherském
Hradišti. Před nedávnem se paní Jiřina svěřila
se vzpomínkou Deníku.cz:
„Jako děti jsme se s Mikim často setkáva -
li a  téměř vždy jsme se přitom porvali. Paní
Volková byla křehká a  velmi pohledná paní.
Vypadala trochu jako Marilyn Monroe. Pan
Volek byl voják z povolání a byl to velice
hodný člověk. Miki byl chytrý chlapec, nesmírně
hezký a bystrý. Nepochybně byl hudebně
hodně nadaný. Ovšem jako jedináček velmi, velmi
rozmazlený. Rodinu Volkovu jsme s 
maminkou navštěvovali i v Praze, kam se po
odchodu z  Hradiště odstěhovali. Nezapomenu na
návštěvu, kdy mi bylo asi devět let a  jemu
sedm. Tehdy mi chtěl odstřihnout mé copy,
a tak jsme se i tehdy kvůli tomu porvali.“
(Paní Volková si s  přítelkyní Marií
korespondovala celý život. Několik jejích
dopisů z  posledních let, které se
zachovaly, poskytlo cenné svědectví o  Mikiho
To vám byl čas
M. Volek / E. Krečmar
Můžem jezdit na tříkolce
mluvit s rybičkou
pana Hadrbolce
trefit skobičkou
v horách týden
žádná potíž
nás tam uvolní
my jsme ještě totiž
děti předškolní
To vám byl čas
když já si hrál
i přísný hlas
mě rozesmál
svět neměl kaz
jen jsem se cpal
to vám byl čas
když já si hrál
A pak přišly povinnosti
hlavně úlohy
nerovnosti k zlosti
óh, já ubohý
pozor dej si na docházku
uč se jazykům
jenže měl jsem lásku
tu svou muziku





27
nedlouhém manželství a především konci
života jeho matky.)
V  Mikiho dospělosti bylo až úsměvné,
jak na pódiu drsná, divoká rockandrol -
lová hvězda se v  civilu vodí v  podpaží se
stárnoucí maminkou, malinkou, trochu
korpulentní starosvětskou paní,
vždycky pečlivě oblečenou, s  kabelkou... Jak jí
nosí nákupy, jak v její společnosti všechny
slušně zdraví. Hlásil jí své pobyty
u kamarádů... Se vším se jí svěřoval. Byla pro něj
autoritou a skutečně ji miloval – na rozdíl
od spíše neutrálního vztahu k  přísnému
a problémovému otci.
To, že v Mikim bylo přirozené souznění
a úcta nejen k matce, ale zřejmě ke starším
dámám obecně, dokládá svědectví jeho
kamaráda a muzikantského souputníka
Ondřeje Suchého:
„Tak jako miloval svoji maminku,
dokázal si, když byl u  nás na návštěvě, sednout
i  s  naší maminkou, která ho mimochodem
od první chvíle zbožňovala, a povídat si s ní
o samotě o všem možném třeba i půl hodiny.
O  čem, nevím, ale v  tomhle byl překvapivý
a úžasný.“
I  když přišly horší časy, máma Miki -
ho nikdy nenechala ve štychu. Kapelník
Olympiku Petr Janda mi vyprávěl, jak mu
občas, spíše poměrně často, volávala:
„‚Pane Jando, nám nějak docházejí
peníze, co myslíte, já tu mám takový perský
To vám byl čas
když já si hrál
i přísný hlas
mě rozesmál
já hrál si zas
byl plný sál
to vám byl čas
když já si hrál
To vám byl čas
když já si hrál
i přísný hlas
mě rozesmál
to vám byl čas
když já si hrál
to vám byl čas
čas a bude dál
To vám byl čas, čas
a hrajem dál





28
koberec, šperky, něco zlatého, obrazy, nechcete koupit? Nebo kde bych
to mohla prodat?‘ Posílal jsem ji vždycky do starožitnictví na Vinohrad -
skou ulici.“
Něco tam snad pokaždé udala a zase měli na chvíli peníze.
Objevily se také spekulace o tom, že to byla právě matka, která Mi -
kiho už v  mládí přivedla k  používání různých prášků pro povzbuzení
nebo zklidnění jakožto podpůrných prostředků pro maximální výkon.
Je pravda, že jí na úspěchu jediného syna velmi záleželo a zřejmě
netušila zrádnost svých rad. (I v dopisech přítelkyni do Hradiště často radí,
jaký prášek užívat na ten který neduh.)
Chodila i na jeho koncerty. Také pečlivě sbírala všechny fotky
a výstřižky o Mikim a lepila je do alba.
„Většinou hanlivé články o tom, jak se prezentuju na pódiu. Nikdy tam
nebylo napsáno, jestli zpívám falešně nebo jak zpívám,“ trpce k tomu
podotýkal Miki.
Trochu jsem předběhl čas, ale pro úplnou charakteristiku Mikiho
mámy a jejich vztahu to bylo nutné.
V patnácti nastálo do Prahy
Rok 1958 přinesl Mikiho rodině dvě události zásadního významu. Už
jsem zmínil, že v srpnu předchozího roku byl podplukovník Volek
definitivně převelen do Prahy. Rodina jej brzy následovala. Začali bydlet na
Pankráci, kousek nad Jezerkou v ulici Družstevní ochoz 54. Otec musel
ale do roka po prověrkách z  armády odejít. Důvod – nadměrné pití.
Oficiální zdůvodnění ovšem znělo: Přeložení do zálohy ke dni 30. 9. 1958
v rámci reorganizace s částečným výsluhovým důchodem.
Proti rozhodnutí podal odvolání, bylo však zamítnuto.
Nejprve krátce pracoval jako dělník v Pražských pekárnách. Poté od
ledna 1959 našel uplatnění ve Filmovém studiu Barrandov jako
osvětlovač a  elektrikář. A  také, možná jako někdejší důstojník, ve zdejších
lidových milicích včetně jakési funkce...





29
Jenže – po vyhazovu z  armády Volek
senior v pití ještě přidal... V roce 1964 mu
dokonce vzali i výsluhový důchod.
V  květnu 1968 požádal o  rehabilitaci
svého údajně neoprávněného
předčasného propuštění z  armády. Vyřizování se
táhlo, až je ukončila vyšší moc. Podplu -
kovník v záloze Václav Volek dne 9. června
1969 při návratu z  hospody opilý zahynul
pod koly tramvaje. Manželce byl přiznán
vdovský důchod 898 Kč.
Miki ovšem rád šířil jinou verzi: otce
prý přejel velorex řízený invalidou...
Tvrdila to i paní Volková.
Kluk uhranutý rock and rollem
Mikiho prvotní okouzlení hudbou zvanou
rock and roll začalo nečekaně – když si
v oficiálním humoristickém časopise
Dikobraz přečetl článek o Elvisu Presleym, jehož
smyslem bylo s  bolševickou bodrostí
pranýřovat a  odsoudit vnějškové projevy této
úpadkové zápaďácké hudby. Jenže
u třináctiletého pubertálního chlapce se dostavila
reakce zcela opačná – byl představou rock
and rollu přímo fascinován. Pak ho uslyšel.
To když mu teta z Lince, matčina sestra
Irena, provdaná Wohlfartstädterová, poslala
malé desky – singly, například píseň Bongo
rock se zpěvačkou Olivií Moorfieldovou –,
tehdy byl lapen definitivně.
Máma pláče
(Hang up My Rock and Roll Shoes)
Ch. Willis / E. Krečmar
Když tehdy dávno
do mě vstoupil rock and roll
táta řek, že měl vztek
tohle si nedovol
máma pláče
že seš jak bláznivej šus
na prknech věčně šílíš
nech to svý rock and roll
blues
Ta muzika, ten beat
už nedali mi spát
pak říkali mí známí
už mysli, čím se stát
máma pláče
že seš jak bláznivej šus
na prknech věčně šílíš
nech to svý rock and roll
blues
Já život s ním dál trávil
dál od něj ani necoul
dal bych i zlomky slávy
kterou měl on rock and roll
Já zpíval rock and roll
na pár zábavách
a žádná únava





30
„ Líbil se mi, protože byl úplně jiný než
tehdejší swing. Ale vůbec mě nenapadlo, že
ho jednou budu zpívat. A  že rock and roll
se pro mě stane životním stylem,“ řekl Miki
v jednom z rozhovorů.
Přesto právě tato píseň z nějakého
německého filmu byl první rock and roll,
který se naučil. Mělo to jen jednu vadu: Z oné
písničky Miki nabyl přesvědčení, že se rock
and roll zpívá německy. Až kamarád
z pražského sousedství Pavel Sedláček jej posléze
z tohoto zásadního omylu vyvedl.
Mocným zdrojem dalších informací,
ale hlavně té pravé, originální americké
rockandrollové hudby byly – stejně jako
o ostatních pionýrů této hudby u nás –
západní rozhlasové stanice, především Radio
Luxembourg.
Pomáhala trochu i  máma:
Milovanému, tehdy teprve asi třináctiletému
synkovi podepisovala omluvenky do školy, když
dopoledne vysílali z  Vídně koncert Elvise
Presleyho a on o něj nechtěl přijít.
rock and roll tu zůstává
máma pláče
že jsem jak bláznivej šus
na prknech věčně šílím
znám je svý rock and roll
blues
Já zpíval rock and roll
a nevlídně snad
i když jsem nezbohat
rock and roll budu hrát dál
máma pláče
že jsem jak bláznivej šus
na prknech věčně šílím
znám jen svý rock and roll
blues





31
Miki studující
Do základní školy začal Miki chodit ještě v Brně, to bylo
v devětačtyřicátém. Ale už v  prosinci téhož roku se s  rodiči stěhoval (poprvé) do
Prahy. Pro úplnost uvádím, že Miki byl jako drtivá většina spolužáků
pionýrem a později i svazákem.
Středoškolské vzdělání Miki získal už po definitivním přesunu rodiny
do Prahy na jedenáctiletce v Jeremenkově ulici na Praze 4. Cesta k matu -
ritnímu vysvědčení byla ovšem občas trnitá. Hodně k té trnitosti přispělo
jeho naprosté zaujetí rock and rollem. Například právě během školního
roku 1958/59 se zhoršil v  šesti předmětech, nejhůř dopadl se čtyřkami
v  matematice a  deskriptivě. (Je zajímavé, že dvojku v  nepovinné latině
si udržel.) Tehdy koncem padesátých let totiž Miki začal chodit na
koncerty prvních rockandrollových kapel. Mezi ně patřili samozřejmě také
Sputnici. Na jednom z jejich vystoupení se seznámil s klavíristou
a budoucím celoživotním velmi blízkým přítelem Miroslavem Berkou:
„Půjčil mi tehdy desku, na níž rock and rolly uváděl Allan Freed!“
vzpomínal nejednou Miki s vděkem. (Freed byl proslulý dýdžej, propagátor
a údajně i „vynálezce“ pojmu rock and roll – pozn. aut.)
Když přijeli z Poděbrad Samuels Petra Kaplana, byl z nich Miki tak
nadšen, že za kapelníkem osobně zašel a  chválil a  chválil. V  duchu si
říkal – mít tak jeho odpich!





32
Bylo jen otázkou času, kdy sám bude vtažen do muzikantského dění.
Mikiho hudební vzdělání započalo někdy v deseti letech klavírem,
jak jinak, když na něj hrála jeho matka a  přála si to. Zkoušel po čase
i bicí nástroje – to po objevu rock and rollu. Dokonce je zamýšlel stu -
dovat i na konzervatoři.
Časem se chopil také kytary.
„Otec mi postavil zesilovač, ještě ho tu někde mám,“ uvedl Miki
v Lindaurově a Konrádově knize Bigbít. „Hrozně mě ovšem zklamalo, že jsem
za tři dny neuměl hrát, myslel jsem si, bůhví, jak je to lehký...“
Přesto to dotáhl až na sólového kytaristu.
Náhoda tomu chtěla, že Mikiho spolužačkou na střední škole byla
budoucí novinářka Eva Střížovská. Právě od ní jsem získal přímé
svědectví už z Mikiho raných studentských let:
„Byli jsme stejně staří, chodili jsme do stejného ročníku, ale každý do jiné
třídy. Často jsme spolu povídali, dá se říci, kamarádili. Byl vždycky trochu
nápadně oblékaný, odlišoval se. Všichni ho znali a všichni ho tak brali – no,
to je prostě Miki Volek! I  kantoři byli v  tomto smyslu laskaví – no jo,
rockandrollový Miki Volek, ok! Už tehdy na škole dal dohromady
studentskou skupinu, ve které hrál na klavír.“ Také někdy na bicí nástroje.
V těchto letech se tedy Miki poprvé postavil před lidi, přesněji před
spolužáky ze školy na různých večírcích a podobných akcích.
„Vrcholem“ studentského muzicírování bylo možná jeho první vystoupení
v  Lucerně – na maturitním plese jeho školy. Zde se stala „skandální“
příhoda, kterou po dvaceti šesti (!) letech její protagonistka Eva Stří -
žovská uvedla svůj velký rozhovor s  Mikim v  měsíčníku Gramorevue
(č. 12/1986):
„Studentská kapela si vypůjčila od tanečního orchestru nástroje
a ‚rozbalila‘ na pódiu rock and roll. Zpěvačka ječela z  plna hrdla a  od piana jí
přizvukoval temperamentní blonďák. Když už nemohla vytáhnout výšku,
‚zapíchla‘ mikrofon a ohlásila technickou závadu. Pianistovi vynadala, že
to vzal moc vysoko. Bylo to jejich první a taky poslední společné vystoupení.
Párkrát se sice ještě sešli po bytech na zkouškách, a zatímco zpěvačka místo





Dopis sedmiletého Míši mamince





Sladký maminčin blonďáček Míša
Ve středoškolských letech





Miki se učil hrát na klavír už od útlých let





Mikiho vysvědčení z předposledního ročníku jedenáctiletky





37
angažmá u  Pavla Sedláčka nastoupila do role mladé manželky a  matky,
vrhl se blonďák střemhlav do víru rock and rollu. Setkávají se spolu až dnes,
u příležitosti rozhovoru pro Gramorevue...“
A  na tom setkání po letech Miki hned ve dveřích rezolutně
prohlásil, že „... ten flák na maturitním plese stejně zvoralas ty, já ho hrál
v domluveným céčku!“
„No, udělali jsme tehdy rozruch, to jsme chtěli, “ dodává k tomu ještě dnes
Eva Střížovská. „Zpívali jsme rock and roll, tančili rock and roll... Byla z toho
ostuda, průšvih ve škole a přísný zákaz podobných společných aktivit.“
O nelehkém zrodu zmíněného rozhovoru pro Gramorevue bude řeč
až v  pravou chvíli. Vratím se nyní zpět do roku 1960. Maturitu
student Miki Volek skládá 27. května –, a není to zrovna sláva. I když jeho
průměr známek na posledním vysvědčení 2,15 byl znovu docela slušný,
před komisí to nedopadá nijak oslnivě: český jazyk a literatura 4, ruský
jazyk a literatura 3, zeměpis 3 a matematika 4.
Film, nebo konzervatoř
Po maturitě v  roce se 1960 Miki Volek rozhodoval mezi pražskou
filmovou akademií a  konzervatoří, obor bicí nástroje. Zvolil druhou
možnost. Zkoušel to společně s budoucím bubeníkem Skupiny divadla
Apollo Jiřím Kysilkou, ale nebyl přijat ani jeden.
Tím pro Mikiho bicí nástroje definitivně skončily.
Úspěch na parketu
V pěvecké soutěži Hledáme nové talenty v pražské kavárně Alfa Miki
Volek propadl, nervozita mu stáhla hrdlo a jeho výkon v písni Bernardino
od Pata Bona v české verzi (z dílny kapely Sputnici) jako Pes Bernardýn
porotu nepřesvědčil.
„Byla to hrůza,“ komentoval svůj výkon. „Měl jsem trému a  hlavně
jsem nevěděl, co je to řvát do mikrofonu.“





38
Zato ale ještě ve stejném dni tamtéž zabodoval v kategorii taneční.
Předvedl módního „holanďana“ a  v  konkurenci několika set párů se
probojoval až do finále, kde obsadil druhé místo.
Stále ještě se psal rok 1960.





39
Od Crazy Boys k Olympiku
(1960–1966)
Podle Billa Haleyho
Zrod první Mikiho skutečné kapely se datuje do roku jeho plnoletosti.
Skupinu Crazy Boys založil s Jiřím Bíbrem Šimákem. Tento nepřehléd -
nutelný náruživý posluchač Radia Luxembourg, majitel plnovousu,
kupy rockandrollových singlů (Bill Haley a  jiní) od zahraničních
příbuzných a  tehdy vzácného přístroje – magnetofonu, zavzpomínal na
okamžik, náladu a atmosféru početí kapely v bukletu CD Rock and roll
ze Sonetu, na kterém vyšlo vedle jiných prehistorických nahrávek také
šest jejích snímků:
„Psal se rok 1960 a mejdan u dívky Míši probíhal úplně normálním
způsobem. Bylo už po půlnoci. Zůstal jsem v pokoji sám – jen se svým
magneťákem, který jsem tahal všude a  vždy s  sebou. Nalil jsem si sklenici vína,
zapálil cigaretu, zhasl světlo a  myšlenky se pomalu začínaly vzdalovat
z  tohoto bytu položeného vysoko nad dlažbou Václavského náměstí. Nic
mě nerušilo, ani hudba linoucí se z  magnetofonu. Ta hudba byla vlastně
tou největší příčinou mého horečného přemýšlení. Rock and roll jsem sbíral
a poslouchal už dosti dlouho. Od pasivního poslouchání jsem rychle přešel





40
i k aktivnímu provozování s akustickými kytarami na různých mejdanech.
Čím dál tím víc jsem se však zaobíral snem dát dohromady celou kapelu,
ale jak těžké bude tento sen uskutečnit, o tom jsem se dodatečně přesvěd -
čil. Prázdniny byly skoro u konce a já nesehnal téměř nikoho – a od dvou
měsíců volna jsem si tolik sliboval. Byl jsem plně pohroužen sám do sebe
a  až teď jsem zjistil, že v  pokoji už nejsem sám. Nově příchozí se zeptal,
jestli si může nalít víno, na což jsem klidně přikývl. Pak si zapálil cigaretu
a  jeden druhému jsme se představili. Jmenoval se Michael Volek. Byl také
pozván na mejdan, ale dostavil se až teď, protože vymetl ještě několik jiných
mejdanů, kde ho to ale nebavilo. Až potud bylo vše celkem normální, chtěl
jsem se pomalu zvednout a vydat se na cestu k domovu. Jeho další slova mě
přinutila na to zapomenout. Najednou prohodil:
‚To je přece Long Tall Sally s Little Richardem.‘
On se neptal, on to věděl! To byly vědomosti na tu dobu víc než
úctyhodné. Díky magnetofonu byl společný jmenovatel velmi rychle nalezen.
Pak jsme se bavili asi další dvě hodiny – samozřejmě o  rock and rollu –
a mě dávno přešlo pomyšlení na odchod a postel. Slovo dalo slovo, řekl jsem
mu o svých plánech založit kapelu a on řekl, že zná několik lidí, kteří jsou
schopní a mají chuť tuto hudbu hrát.
‚Mám pianistu, bubeníka, basistu, já sám hraju sólovku – chybí nám ale
zpěvák a rytmický kytarista,‘ řekl.
‚Ty mám zase já,‘ řekl jsem.
‚Dobrý, uděláme příští týden zkoušku, zavolej mi.‘
Vyměnili jsme si telefonní čísla a najednou bylo jasné, že se náš sen
vyplní. I páska byla u konce, sbalil jsem magneťák a zaklapl víko. Podíval jsem
se na hodinky, byly čtyři hodiny ráno a prázdniny končily.
‚Jdu se trochu vyspat,‘ řekl jsem.
Zkouška a  další zkoušky byly a  první vystoupení na sebe nenechalo
dlouho čekat. Teprve před třetím jsem v šatně vymyslel jméno, každá
skupina je přece musí mít, naléhali funkcionáři a my souhlasili.“
Jméno Crazy Boys si prý dali podle hitu Billa Haleyho Crazy Man
Crazy. Jiří Bíbr Šimák uvádí původní sestavu takto: Miki Volek – druhý





41
zpěvák a sólová kytara, Jiří Bíbr Šimák – první zpěvák, Jan Stenbauer,
později Ladislav Štaidl – doprovodná kytara, Ondřej Suchý – kontra -
bas.
Posledně jmenovaný Ondřej Suchý do kapely přešel z hudební
skupiny divadélka Meteor, kterou vedl a v níž  hrál na basu. Seznámili se
právě tam při nějakém vystoupení, kde Miki hostoval.
„On mě pozval na schůzku k němu domů, kde jsme všichni zúčastnění
založili Crazy Boys,“ vzpomíná Ondřej Suchý. Jeho basa byla už tehdy
„slavná“, předtím na ni hrával jeho bratr Jiří ve skupině Akord klub při
svých dnes už legendárních začátcích v  pražské vinárně Reduta.
Původně ale Ondřej měl – podle Mikiho přání – basovat na klasické
violoncello natřené na bílo, zavěšené na krku jako baskytara. Což on už na
první zkoušce rezolutně odmítl.
S basou měl Ondřej Suchý jiný svízel:
„Například jsem nikdy nehrál s Crazy Boys mimo Prahu, protože i tam
jsem měl problém dojíždět s basou na některá místa tramvají.“
Na bicí hrál další kamarád Mikiho i  Ondřeje Suchého Láďa Lébr,
který se tehdy učil malířem pokojů. Hrál obvykle na jednoduché bicí
vestoje a přitom „twistoval“, což mělo účinek na holky, byť sám nebyl
žádný velký krasavec. Hráče na saxofon Bíbr už zapomněl. Ve skupině
občas hostoval na basu například Pavel Chrastina nebo bubnoval Petr
Spálený a někteří další.
Z těch „dalších“ byl asi nejpřekvapivější hráč na bicí, který jednou
zaskočil na koncertu v Černošicích. Miki o tom rád vyprávěl:
„Náš bubeník Lébr chtěl pořád tancovat a vždycky za sebe na tu skladbu
někoho poslal. Obyčejně nemožné dřeváky. Jednou začnu zpívat a  najed -
nou slyším zezadu od bubnů perfektní kulomet. Ohlédnu se a  tam sedí
dospělý chlap s brejličkami. To byl nejlepší bigbeatový bubeník, jakého jsem
poznal. Pak jsme z Lébra vytáhli, že to je Petr Špruňk, vedoucí sekce bicích
v České filharmonii.“
Brilantního rockandrollového pianistu Miloslava Berku přivedl
Miki. S  tímto životním kamarádem, kumpánem a  mnohaletým mu-





42
zikantským souputníkem se, jak víme,
seznámil před časem na koncertě skupiny
Sputnici.
Pozdější skladatel a  mnohaletý kapel -
ník Karla Gotta Ladislav Štaidl začínal
s hraním jako většina tehdejších kluků už
na škole. Jeho gymnazijním spolužákem
byl Jan Obermajer, pozdější hráč slavné
skupiny Komety. Když se pak seznámil
s  Mikim, byla jeho cesta s  doprovodnou
kytarou do Crazy Boys jasná.
Poté co na podzim jednašedesátého
odešel Jiří Bíbr Šimák na vojnu, stal se Miki
frontmanem kapely a jedinou
zbožňovanou zpěváckou hvězdou. Bíbr si s  nimi
ještě občas během opušťáku zazpíval, jak
dokazuje jeho fotka v  uniformě u 
mikrofonu.
Kolektivní vedení
Jak probíhal výběr repertoáru a 
zkoušení kapely Crazy Boys? Ondřej Suchý mi
o tom řekl:
„Všichni jsme respektovali Mikiho, ale
zkoušení bylo kolektivní. Miki se
neprosazoval ani – pokud si vzpomínám – nijak
výrazně do zkoušek nezasahoval. Že by
někdo vybíral repertoár, si také
nepamatuji, možná, že se na něm domlouvali ‚Bíbr‘
s Mikim.“
Rána a gól
(Shake, Rattle and Roll)
Ch. Calhoun / M. Bukovič
Rámusíš v kuchyni
a rušíš mě ve spaní
pak máme dohady
nad chabou snídaní
tak se jen hádej
nikdo ti nebrání
Raz, dva, tři, rána a gól
raz, dva, tři, rána a gól
raz, dva, tři, rána a gól
raz, dva, tři, rána a gól
proč se trefuješ do mě
já jsem tvůj protipól
Máš ty šaty
co mívaly svůj švih
když má tchýně
se natřásala v nich
nos, co chceš
ale připrav se na můj smích
Raz, dva, tři, rána a gól...
Já nechci hádky
chci tě jenom poznat líp
beru tě za slovo
a beru i těch tvých pár chyb
je to divné





43
Razítka a průšvihy
V  době vzniku desítek amatérských sku -
pin jako Crazy Boys bylo v  podmínkách
existence dozorované socialistické kultury
nemyslitelné veřejně vystupovat „jen tak“.
Naštěstí bylo často možné se uchýlit pod
zřizovatelská křídla závodních klubů ROH
nebo svazáckých organizací. Crazy Boys
získali kýžený azyl zásluhou dvou
nadšenců zaměstnaných ve vysočanském
Centropenu, Bohumila Durdise a  Bohumila
Krýda, kteří u  svého osvíceného ředitele
dokázali získat příslušná razítka, a  díky
tomu se mohla dojednávat vystoupení.
„Hřešilo se na to, že funkcionáři, kteří
koncerty povolovali, neměli o rock and rollu
ani o  Mikim ponětí,“ říká Bohumil Durdis.
„Čím víc však jeho popularita stoupala, tím
víc vzrůstal odpor a strach úředníčků a o to
těžší bylo sehnat místo.“
Osvícený ředitel Centropenu míval ze
svých chráněnců někdy těžkou hlavu –
a nebylo to vždy jejich vinou. Jednu
takovou příhodu popisuje Bohumil Krýda:
„Jednou kluci hráli na Vinohradech,
v Hajnovce, kde bylo nepředstavitelné vedro.
Aby to publikum vůbec vydrželo, svléklo se do
půl těla, což uviděl domovník, který nás
přišel seřvat za hlučnost. Na plakátech si přečetl
slůvko twist, nějak se mu to v hlavě
pomotalo, spletl si to se striptýzem a  už žaloval na
národním výboru, jaké se tam páchají orgie.
že ještě pořád jsi můj typ...
Děláš, jako bys
se mnou nežila
a zbytečné hádky
vážíš na kila
cílů je víc
jen kdyby ses trefila
Raz, dva, tři, rána a gól...





44
S hrůzou jsme vždycky čekali na ranní noviny. Nejpečlivějším čtenářem byl
náš ředitel. Každé takové ráno stál ve dveřích, za zády držel tři čtyři výtisky
a nešťastně hovořil: ,Zase jste udělali průser...!‘“
Bohumil Krýda byl přítomen i průšvihu v oblíbeném sálu vysočan -
ského Gongu:
„Tamní ředitel Mikiho varoval, aby se příliš nehýbal, což Miki slíbil.
Stál jsem přímo za uklidněným ředitelem, který vedle stojícímu policajtovi
uspokojeně šeptal: ‚Vidíte, jak ti kluci slušně hrají?‘ Sotva to dořekl, roztřásl
Miki kolena a šel k zemi. Ředitel vlítnul na pódium a začal ho zvedat.
Najednou si zakryl dlaní tvář. Dostal to mincí do oka. Modlili jsme se, aby se
mu nic nestalo.“
Nejkontroverznější z rockerů
Tmavé brýle si Miki bral na vystoupení nikoli proto, aby se podobal
Rayi Charlesovi, ale styděl se za své trochu vyboulené, vodnaté oči...
Sám se o tom na sklonku života svěřil Tomáši Motlovi z  Reflexu:
„Černé brýle nosil v západních filmech každý, líbilo se mi to. Mám oči
blízko sebe, bez brýlí by byl můj ksicht příliš fádní. Navíc mě chránily před světlem
a před lidmi. Díky nim jsem vnímal pouze jednolitou masu nadšeného
publika. Mně by stačilo vidět jeden naštvanej obličej a přestal bych zpívat.“
Nic takového se, pokud je známo, nikdy nestalo.
Brýle s tmavými skly nosil neustále až do smrti. Těsně před ní
v posledním rozhovoru s Renatou Kalenskou pro Mladý svět dokonce
prohlásil:
„Možná se to může zdát jako snobárna. Já si ale bez brýlí a bez prstenů
připadám jako bez slipů.“
V  každém případě právě brýle a  další doplňky výrazně dotvářely
jeho drsnou rockovou image. Trému ale míval obrovskou, nikdy se jí
nezbavil a  pokaždé ji zaháněl alkoholem, prášky nebo obojím. Zjistil,
že právě kombinace například dvou tří fenmetrazinů zapitých levným
vermutem nebo panákem vodky ho nejen zbaví trémy, ale také vybudí





45
k maximálnímu výkonu na jevišti, k odvazu, který fascinoval poslucha -
če. Vydrželo to během koncertu, poté padal do útlumu.
Koncerty Crazy Boys byly na svou dobu vskutku divoké. Dějištěm
býval především sál Merkur v Pařížské, jakási základna kapely, kde
vystupovali v rámci akce Hrádek mládeže každou druhou neděli
dopoledne. Často vedle dixielandových kapel. Honorář podle svědectví
Ondřeje Suchého činil asi 20 Kčs plus párek a snad i pivo nebo kofola.
Dalšími štacemi byl Národní dům na Žižkově, Slovanský dům,
černošický hotel Kazín, pražský Žofín, sál Na Jezerce, Srdíčko v  hotelu
Hybernia, vinohradská Hajnovka... a jiné. Pověst kapely se rychle šířila
Prahou, davy se na ni hrnuly a často to odnesly dveře sálů a poté někdy
i vnitřní zařízení.
Miki byl vybavený řetězy na krku se zavěšenou velkou medailí,
silnými prsteny, všechno falešné zlato nebo náhražka jiného cenného
kovu. Křiklavá košile, černé přiléhavé kalhoty a špičaté, ručně šité boty
„od Moučky“... Ale hlavně ta jeho nesmírná energie, nasazení, totální
zaujetí ve zpěvu, postupně narůstající, ve špičkách přecházející z lehce
zastřeného chrapláku do halekavého jásotu ve výškách. Rytmický
dupot, zpěv na kolenou i vleže...
A byla to bouře nejen hudební. Nebylo vzácností, že si kapela
přinesla lahev whisky nebo vodky přímo na pódium...
Občas se o „show“ pokusil i někdo další z kapely. Zkusil to jednou
i Ondřej Suchý. V TV seriálu Bigbít se přiznal k neslavnému konci
svého kousku:
„Rozhodl jsem se, že předvedu to, co jsem viděl na fotografii, že dělá
basista od Billa Haleyho. Že půjdu do mostu s tou basou, až na zem,
hlavou na podlahu, na basu budu hrát a pak se zase našponuju a bude končit
píseň. Bylo to velmi efektní, lidé se pozastavovali, někteří přestali tančit, já
byl velice pyšnej. Lébr odpinknul konec série, byla pauza. Lidi tam zůstali
stát, protože já jsem se nezvedal... Zjistil jsem, že když máte nohy pod sebou
a ležíte v této efektní poloze na sobě s basou, která něco váží, tak vyskočit
ani pro šestnáctiletého nebylo nic jednoduchého. Ostatní šli ladit kytary





46
a zapomněli na mě... A já se tam válel s tou basou... S tím, že jsem se musel
zvedat potupně po čtyřech... A už jsem to v životě neudělal. “
Repertoár převzatý, vybavení šílené
Svůj repertoár Crazy Boys bez výjimky přebírali, a to takřka výhradně
z pokladnice amerických, dnes už klasických rock and rollů. A zásadně
volili jen podle vlastního gusta a citu. Ale Miki to zpíval vždy tak trochu
po svém. Nejčastěji uváděli písničky Little Richarda, jeho drsný,
křičený vokál byl Mikimu nejbližší. I  další jména tehdejších vzorů a 
zdrojů repertoáru patří dnes už k opravdovým legendám: Conway Twitti,
Gene Vincent, Sam Cooke, Fats Domino, Jerry Lee Lewis, Chuck Berry,
Ray Charles, ale i bluesman Muddy Waters... Prý tehdy Miki míval ještě
občas potíže s intonací i rytmem, ale časem se výrazně zlepšil.
K technické výbavě Crazy Boys patřil velký kufr, na kterém se skvěl
bílý nápis ŠÍLENÝ FRIDRICH. Uvnitř se skrýval v klubku drátů elek -
tronkový zesilovač, který vyrobil jeden z fandů skupiny. Jeho šílenost
se projevovala tím, že často během koncertu začal kouřit nebo rovnou
vyhořel... Jako další zesilovač s reprobednou sloužilo vypůjčené
příslušenství promítačky otce Miroslava Berky, nadšeného filmového
amatéra. Zpívalo se na staré mikrofony značky Tesla, kterým se pro jejich
trojúhelníkový tvar říkalo „sejry“. Kytarista Jan Steinbauer zase měl
mikrofon zabudovaný ve španělské kytaře. Hostující Pavel Chrastina se
pokoušel vytvořit basovou kytaru tak, že kleštěmi vyštípal čtyři struny
z klavíru a natáhl je na kytaru. Kupodivu mu to nehrálo...
Jednou FRIDRICHOVA rozmarnost kluky zvlášť mrzela. Vyprávěl
mi o tom Ondřej Suchý:
„V sále Kotva hrál v neděli odpoledne na čajích nějaký velký taneční
orchestr a páni muzikanti nám s velkým pohrdáním ve tvářích blahosklonně
dovolili, ať si o jejich velké pauze, kdy si odešli z pódia zakouřit a napít, tedy
zahrajeme pár kousků. My začali hrát a najednou kouř – ŠÍLENÝ
FRIDRICH začal opět hořet a už ‚nenastartoval‘, bylo po vystoupení. Odcházeli





Z počátků Crazy Boys – zleva Jiří Steinbauer, Miki Volek a Ondřej Suchý
Crazy Boys o něco později – zleva Miroslav Berka, Ladislav Štaidl,
Miki Volek, Ondřej Suchý, Jan Steinbauer a Láďa Lébr





První frontman Crazy Boys Jiří Bíbr Šimák a Miki Volek se sólovou kytarou
Crazy Boys hrají na večírku v pražském Filmovém klubu – u kytar Miki
Volek a hostující Pavel Chrastina





Občas se hrálo v bizarních kulisách jako například v Klubu novinářů
v Pařížské ulici
Miki s Crazy Boys někdy v roce 1961





Basista Crazy Boys Ondřej Suchý na zkoušce kapely v Semaforu v roce
1962 na pořad Ber dej v Lucerně





51
jsme tehdy jako spráskaní. Jistě si dovedete představit, jakou radost měli
z našeho debaklu ‚konkurenti‘ z big bandu. “
Atmosféra koncertů Crazy Boys bývala na tehdejší poměry vskutku
sugestivní a strhující.
„Na tý Jezerce bylo narváno, takže jsme se snažili přirozeně
epigonsky kopírovat to, jak se to dělá venku,“ přiznal v  TV seriálu Bigbít
Ladislav Štaidl. „Nejen hudební styl, ale i  chování, pohyby na jevišti a  tak
dále. Kouzlo toho bylo, že tam nebyl motiv peníze, ale úspěch. A za největší
úspěch jsme vždycky považovali, kolik přijelo antonů to vybrat. To byl
největší úspěch. (...) Nějaký velký sny, že z nás budou bigbeatoví muzikanti,
nikdo neměl. To bylo prostě nádherný hobby, které nás samozřejmě bavilo víc
než škola. Někteří z nás jsme měli štěstí, že se to podařilo profesionálně.“
Mezi posluchači bylo možné potkat budoucí osobnosti, jako jsou
bratři Saudkové, Miroslav Ondříček, Olga Schöberová nebo Miloš
Forman. Posledně jmenovaný dokonce jednou – při nikoli výjimečném
ukončení koncertu Veřejnou bezpečností – popadl Mikiho kytaru,
odpojil ji ze zesilovače a společně prchli ven schovat se do jeho auta.
Také se na Crazy Boys chodil dívat, poslouchat a odvazovat se
budoucí kolega, rockový zpěvák Petr Novák.
O tom, jak byla popularita Mikiho a Crazy Boys v té době obrovská,
svědčí příhoda, kterou si vybavil při natáčení videodokumentu Miki
Volek – nekorunovaný král rock ́n ́rollu Ondřej Suchý:
„My jsme jednou v  Lucerně vystupovali jen ve čtyřech – Lébr, Berka,
Miki Volek a já na basu jako Crazy Boys se třemi písničkami a znělkou, což
byla ztwistovaná Mozartova Malá noční hudba! Ten pořad se jmenoval
Ber dej, takové pásmo. A  my jsme tu Lucernu zbourali – protože se naši
fanouškové dozvěděli, že tam budou Crazy Boys... Ale my měli jen tři
písničky! Musím dodat, že bratr se mnou tenkrát nemluvil... V tom okamžiku,
když jsme po třech písničkách odešli, tak ani on se svým Škrholou, což byl
tehdy velký hit, nemohl to publikum uklidnit.“
Ondřej Suchý tvrdí, že právě tato příhoda, pro zpěváky Semaforu
nikoli příjemná, zapříčinila, že se později na scéně tohoto divadla
objeToto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist