načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Miki Volek: nespoutaný život krále českého rock and rollu - Jaroslav Kříženecký

Miki Volek: nespoutaný život krále českého rock and rollu

Elektronická kniha: Miki Volek: nespoutaný život krále českého rock and rollu
Autor: Jaroslav Kříženecký

Sledování životních osudů českého rock’n’rollového zpěváka Mikiho Volka od velkých uměleckých úspěchů v 60. letech 20. století až po hluboký osobní pád o 30 let ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 255
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5398-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sledování životních osudů českého rock’n’rollového zpěváka Mikiho Volka od velkých uměleckých úspěchů v 60. letech 20. století až po hluboký osobní pád o 30 let později. Zpěvák Miki Volek (ročník 1943) patřil v 60. letech 20. století k předním postavám domácí tzv. bigbítové scény. Coby vášnivý vyznavač raného rock and rollu působil v poloprofesionálních skupinách (např. Crazy Boys) už na přelomu 50s a 60s a záhy si vydobyl pověst nejlepšího rockandrollového zpěváka v Praze. Jeho poměrně suverénní projev a interpretace amerických originálů mu začátkem 60. let vynesla angažmá v začínající kapele Olympic (tehdy ještě doprovodné) a s ní i neoficiální titul českého r’n’r krále. Když se zájem fanoušků po pár letech přesunul k anglickým skupinám (Beatles atd.), Miki Volek Olympic opustil a do konce 60. let se mu ještě dařilo celkem slušně umělecky protloukat (např. v kapele Samuels). 70. a 80. léta už ovšem znamenala umělecký i osobní sešup Mikiho Volka. Tvrdošíjně odmítal jakýkoliv jiný styl než rokenrol, zájem o něj v podstatě zhasl a ke všemu se prohloubily jeho zdravotní potíže - psychické trable "řešené" konzumací léků na všechno možné. V roce 1984 sice ještě stihl vydat svou jedinou LP desku, ale poté se definitivně vytratil na okraj hudební i společenský. Zemřel v roce 1996 v osamění a téměř bez prostředků. Tato kniha poctivě mapuje příběh Mikiho Volka od zářného úspěchu až po hluboký pád, to vše i s pomocí archivních fotografií a vzpomínek jeho bývalých kolegů z branže.

Popis nakladatele

Miki Volek, nekorunovaný král českého rock and rollu, se utápěl v alkoholu, který kombinoval s léky proti depresím... Jeho vizáž i projev byly na začátku šedesátých let něčím nevídaným. Blonďák v tmavých brýlích, křiklavé košili, přiléhavých černých kalhotách, s řetězem na krku a s masivním zlatým prstenem. Nepřehlédnutelný, kontroverzní.
Miki Volek obětoval rock and rollu úplně všechno. Když byl jeho styl v kurzu, byl nejzářnější hvězdou, jakou jen mohl být. Když v kurzu nebyl, protloukal se, jak se dalo.
V devadesátých letech byl už fakticky na dně. Na veřejnosti se moc často neobjevoval, natož aby vystupoval. Tělo, celý život dopované alkoholem a rozličnými farmaky, postupně vypovídalo službu, cirhóza jater v pokročilém stadiu, deprese bušily na dveře neustále.
Tělo Mikiho Volka našli v žižkovském bytě až po deseti dnech. Nejdivočejší představitel domácího rock and rollu a idol šedesátých let zemřel před dvaceti lety.

(nespoutaný život krále českého rock and rollu)
Předmětná hesla
Volek, Miki, 1943-1996
Rockoví zpěváci -- Česko -- 20. století
Rock´n´roll -- Česko
Populární hudba -- Česko -- 20. století
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Kříženecký - další tituly autora:
Pavel Bobek: půlstoleti na pódiu Pavel Bobek: půlstoleti na pódiu
 (e-book)
Jiří Adamíra -- Noblesní král českého jeviště Jiří Adamíra
Jitka Zelenková: Sem tam Jitka Zelenková: Sem tam
Století Miroslava Horníčka -- Herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, fotograf, glosátor a dobrý člověk Století Miroslava Horníčka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

M i k i Vo l e k

Nespoutaný život krále českého rock and rollu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Jaroslav Kříženecký

Miki Volek – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Miki Volek

Jaroslav Kříženecký

Nespoutaný život krále českého rock and rollu



OBSAH

Předmluva /11

Seznam textů písní /13

Prolog /15

Z Uherského Hradiště do Prahy (1943–1960) /17

Kočovné dětství /17

Otec nejistý /20

Matka milující – milovaná /25

V patnácti nastálo do Prahy /28

Kluk uhranutý rock and rollem /29

Miki studující /31

Film, nebo konzervatoř /37

Úspěch na parketu /37

Od Crazy Boys k Olympiku (1960–1966) /39

Podle Billa Haleyho /39

Kolektivní vedení /42


Razítka a průšvihy /43

Nejkontroverznější z rockerů /44

Repertoár převzatý, vybavení šílené /46

Sladký život rockerský /52

Dovětek o Crazy Boys a Katapultu /53

Z chlapců hvězdy /53

Barrandovský džob /53

Nedlouhá vojna /56

Posila Olympiku /56

Provokoval vším /58

S Ondrášem, co podotýká /65

Ondráš seriózníma očima /67

Furiantská rivalita /70

Dějinný význam Marešův /71

Dodnes chutná konzerva /73

Další zprávy z tisku /73

Bezproblémová dramaturgie /81

Rád by i něco jiného /81

Srncův letní příspěvek /82

Miki a Pavel /83

Miki a Yvonne /84

Miki a Ringo (Čech) /85

Miki a (nejen) ženy /85

Miki a máma /88

Konečně singl /93

Hvězda s úctou trpěná /95


Pierre, končím! /97

S partami „starých“ hvězd (1966–1969) /99

Dvacetileté Old Stars /99

Hostem, kde se dá /100

Znovu v Semaforu /101

Na prvním beatovém festivalu /104

Publicistou a reportérem /105

Znovuzrození Samuels /106

Mejdan k pětadvacetinám /113

Miki u plotny /114

Ovace na II. československém beatovém festivalu /115

Mí Poláci mi rozumějí /116

Ve východoněmeckém kriminále (1969–1970) /119

Nevinný výlet /119

Bdělý soudruh nezaváhal /120

Šťára na hranicích /120

Rok a půl natvrdo /121

Náprava prací /122

Léta nadějí a zklamání (1970–1985) /129

Hledání po návratu – dýdžej Miki /129

Singly zase nadlouho poslední /130

Angažovaný rocker /132

V neopakovatelné sestavě /132

Transit do lepších časů /133

Načas i zaměstnancem /141

Nekončící příběh o alkoholu, prášcích ... a trochu i o ženských /142


Ženáč Miki /143

Výživný B-komplex /147

Vánoce s Olympikem /148

Vysokoškolák Miki /149

Ondřej a parodontóza /151

Večery slávy při narozeninách rock and rollu /151

Sally pomohla i Mikimu /159

Zkušenost s jazzovou kapelou /161

Miki a Eva O. /162

Na psychiatrii /162

Bez mámy /163

Dvacetiletý Olympik a bývalý král... /166

První a poslední album /169

Pouť na dno (1986–1996) /177

Pomalu a jistě do záhuby /177

Návštěva spolužačky /178

Fanclub v režii Filipa Menzela /180

Drobná radost /181

Bolestné video /181

Stránka deníku /187

Občas na pódiu /188

Co pořád dělám... /188

Poslední publikum /189

Smutná potkávání, marná pomoc /190

Labutí píseň dozpívali jiní /192

Poslední „královský“ výstup /197


Poslední záběr /198

Poslední rozhovor /198

Zpráva z tisku /199

Epilog /201

Bůh s tebou... /201

Hrob v pohybu i ohrožení /202

Objevné dokumenty /203

Pokus o pamětní desku /204

Písně zůstávají /204

Přílohy /208

Původní reportáž Mikiho Volka /208

Písemná práce I. /216

Písemná práce II. /217

Co řekl Miki Volek o sobě, o lidech,

o písních a o jiném

/219

Řekli o Mikim Volkovi /225

Diskografie /230

SP a EP desky /230

LP a CD profilová alba a kompilace /235

LP a CD samplery /244

Filmografie /250

Bibliografie /252

Knihy /252

Periodika /253



11

Předmluva Dramatický životní příběh zpěváka Mikiho Volka patří mezi ty, které od nepaměti vzrušují a inspirují k úvahám o příčinách a pozadí vzestupů i  pádů výjimečného jedince, o  vlivu doby, lidí okolo i  o  předurčenosti člověka samého, o danosti i ovlivnitelnosti jeho osudu. Je to příběh lásky a věrnosti („své“ hudbě), ctižádosti (být „králem“ a frajerem) i  slabosti (ve vůli i  volbě metod a  cest). Je to také příběh o  složitosti a mnohotvářnosti silné talentované osobnosti, za všech okolností usilující býti sama sebou – ve volnosti a svobodě.

Věřím, že jsem v knize shromáždil všechna podstatná fakta a názory týkající se klikaté životní pouti Mikiho Volka tak, aby vás jeho příběh dokázal vzrušit a inspirovat.

Svůj vlastní obraz krále českého rock and rollu si pak už snadno vytvoříte každý sám.

❖ ❖ ❖

Za pomoc při práci na této knize jsem vděčný řadě lidí. Cenné osobní rozhovory, telefonickou nebo e-mailovou debatu o Mikim Volkovi, případně také dokumenty, články, fotografie a dopisy mi poskytli (v různé míře) lídr Olympiku Petr Janda, spisovatel a  hudebník Ondřej Suchý,

fotograf Alois Valenta, kapelník Metropo

litan Jazz Bandu Josef Krajník, spisovatel

Petr Prouza, hudební kritik Jiří Černý, novi

náři Eva Střížovská a Oleg Kapinus, Mikiho

pamětnice z  dětství v  Uherském Hradišti

Jiřina Stloukalová, dále Alena Homolková

a  Milada Sekyrková z  archivu Univerzity

Karlovy, Radek Diestler z  PopMusea Pra

ha, Vojenský ústřední archiv, sběratel,  hu

dební znalec a  nadšenec Miroslav Balák.

Za zvláštní podporu děkuji Evě Pavelkové,

Aidě Brumovské a Tomáši Pilátovi.

Vedle uvedených osobních či institu

cionálních zdrojů jsem čerpal informace

a citace především z filmových dokumen

tů, z  obsáhlého osobního archivu pub

likovaných časopiseckých a  novinových

článků, z  knih a  doprovodných textů hu

debních nosičů. Vše je vyjmenováno v čás

tech Filmografie a Bibliografie.

V  knize se vyskytují na několika mís

tech slova zvaná vulgární, vzešlá od Miki

ho Volka či jiných. Kvůli autenticitě jsem

texty nevytečkovával ani jinak neupravo

val. Omlouvám se všem, kteří se snad tím

to výrazivem budou cítit pohoršeni.

Budu vděčný za každý názor, připo

mínku nebo doplněk k této knize.

Jaroslav Kříženecký

Brno, 2014–2015

jakrizen@seznam.cz

A mně se líbí M. Volek / M. Bukovič Já ho potkávám kam jen se hnu porazí mě když neuhnu valí se dál a kutálí všude ho dávno poznali Je to třicet let co se narodil někdo ho měl rád jiným krev pil a já byl z těch, kterým sílu dal kdykoliv jsem ho potkával A mně se líbí stejně jako tenkrát před lety a mně se líbí za chvilku už bude stoletý a mně se líbí chtěl bych žít a na všechno mít lék a přežít rockandrollový věk To je nemožná utopie rock and roll z nás nikdo nepřežije tak aspoň chci jeho rytmus mít dokud ho mám snad budu žít

13

Seznam textů písní

A mně se líbí

To vám byl čas

Máma pláče (Hang up My Rock and Roll Shoes)

Rána a gól (Shake, Rattle and Roll)

Moje hity (Kansas City)

Fůra chyb

Být či nebýt

Píseň o tichu

Zloděj dobytka (I Must Have Been a Beautiful Baby)

Klára

Tak už to nejde dál

Smutný holič z Liverpoolu

Dědečkův duch

Plakala panna, plakala (The Dipsy Doodle)

Toho dne, kdy utichl pláč (Warm and Tender Love)

Domovnice

Písnička, co se vrací (See You Later, Aligator)

Mně to nedá

Hej, hory, hory

Já hvězdu ti dám (Swinging on a Star)

14

Můj malej toulavej pes

Jen když dál tě mám (Anyway You Want Me)

Je to kvíz (Lover, Please)

Já ti píšu, Sally (Long Tall Sally)

Hledám, hledám

Má rána jsou známá (Lawdy Miss Clawdy)

Rock’n’roll je jeden

Klesám pod svou váhou

Jen kousek lásky (Send Me Some Lovin’)

Sladká Máňa

Mínus nebo plus (Mean Woman Blues)

Neptej se rodičů

Zadkem házej

Řekni mi, lásko

Dlouhý boj (Lonely Blue Boy) Prolog Obtěžovala ji hejna much a pach unikající odvedle... Už dlouho tam bylo podezřelé ticho. Proto sousedka přivolala policii a hasiče. Byt v prvním patře otevřeli 14. srpna 1996 dopoledne. Hasiči původně chtěli vniknout dovnitř oknem, ale z nějakého důvodu to nešlo. Proto museli vypáčit dveře. Nadporučík Václav Hradecký z  výjezdové skupiny pražské policie nalezl v  posteli mrtvého muže. Tělo se nalézalo v  pokročilém stadiu rozkladu. Přivolaný lékař je ohledal, předběžně vyloučil cizí zavinění, přesto nařídil zdravotně bezpečnostní pitvu. Policista dokumentoval situaci náčrtkem...

Kdy opravdu rockandrollový zpěvák Miki Volek zemřel, se už nikdy nedozvíme. Odhad doby, po kterou ležel mrtvý ve vypůjčeném holešovickém bytě, se pohyboval mezi deseti až čtrnácti dny. Tehdy – 1. srpna – byl naposledy viděn živý.

Jako pravděpodobná aktuální příčina jeho smrti se uvádí vykrvácení z jícnových varixů. Měl zničená játra, trpěl depresemi a řadou dalších neduhů.

Ve špinavém zdemolovaném bytě v  holešovickém činžáku, který bezdomovci Volkovi před časem půjčil jeden z  nemnoha posledních přátel, byla postel jediným kusem nábytku. Z oprýskaných zdí se sypala omítka. Dveřní rámy v pokoji byly vyražené. Topit se dalo jen v malých rezavých starých kamínkách.

Na hromádce leželo všechno, co po něm zbylo. Propadlý doklad o ztrátě občanského průkazu, složenka a tři recepty... Třiapadesátiletý Miki Volek, někdejší král českého rock and rollu, už léta jen bídně přežíval. Postupně prodal úplně všechno, aby měl co jíst... a za co pít...

Byl tragický osud nesmírně talentovaného zpěváka a  inteligentního, citlivého, byť svérázného muže opravdu nevyhnutelný?

Odpovězte si každý sám po přečtení jeho příběhu. Z Uherského Hradiště do Prahy (1943–1960) Kočovné dětství Michael Vítězslav Volek, jak zní zápis v porodní knize uherskohradišťské nemocnice, přišel na svět uprostřed druhé světové války, psal se pátek 21. května 1943.

Rodiče – manželé Volkovi – patřili ke středostavovským rodinám. Otec Václav, ročník 1914, syn kováře z Měšic a Dražic z okresu Tábor, absolvent státní reálky v  Táboře (1932) a  Vojenské akademie v  Hranicích, se stal už v roce 1936 armádním důstojníkem z povolání. Prvním působištěm se mu stal 27. pěší pluk v  Uherském Hradišti. Zde se seznámil se slečnou Ludmilou Furyovou, svou budoucí ženou. Vzali se 15. října 1939 ve zdejším kostele. Bydleli podle svědectví pamětníků v Uherském Hradišti nejprve na Mariánském náměstí v domě manželčiných rodičů, který stával v místě nynějšího obchodního domu Magnum. Později se přestěhovali do Šafaříkovy ulice č. p.  492, o  čemž už existuje i úřední záznam.

Za okupace po zrušení Československé armády pracoval Václav Volek jako nižší úředník – aktuárský adjunkt na uherskohradištském okresním úřadě. Ve svém životopise sepsaném v roce 1951 pro vojenské orgány se zmiňuje i o jisté odbojové činnosti:

„Při své funkci kontrolního orgánu pro obhospodařování obuvi, mýdla, kaučuku a odpadků u obecních úřadů a maloobchodníků jsem úmyslně přehlížel závady, které zde vznikly odnímáním zboží trhu, čímž bylo poškozováno hospodářství tzv. protektorátu. Podporoval jsem šest politických vězňů, kteří za okupace pracovali 16 dní na stavební parcele mé manželky v Uherském Hradišti. Nosil jsem jim potravu, zprostředkovával písemný i  osobní styk s  jejich rodinami a informoval jsem je o situaci ze zahraničního rozhlasu.“

Po obsazení města Rudou armádou se stal velitelem jednoho úseku, kde organizoval a prováděl ochranu před záškodníky a odklízení trosek a min.

V  osvobozené republice se vrátil do obnovené Československé armády, ke svému hradišťskému 27. pěšímu pluku. Záhy ale začal měnit místa svého působení – a rodina jej následovala. Postupně ho převeleli – ještě v Mikiho předškolním věku roku 1947; nejprve do Brna na leteckou základnu jako spojovacího důstojníka, později jako velitele spojovací letky, poté v září 1949 do Prahy na Ministerstvo národní obrany na velitelství letectva do různých referentských funkcí týkajících se sféry spojení. Odtud putoval ve čtyřiapadesátém do Ostravy jako učitel na vojenské katedře Vysoké školy báňské a  nakonec znovu a  definitivně v srpnu 1957 do Prahy – do stejného zařazení na Českém vysokém učení technickém. To už dosáhl hodnosti podplukovníka.

(Poznámka: Hudebník František Ringo Čech ve svých vzpomínkových textech zmiňuje Mikiho vyprávění o  otci jako o  příslušníkovi Hradní stráže, který se mu někdy v  jeho šestnácti letech svěřil se svým nezvratným přesvědčením, že ministra zahraničí Jana Masaryka nechala zavraždit sovětská tajná služba. Jako by o tom věděl ze svého pracovního okolí něco víc... Jde nejspíš o mýtus, vojenské dokumenty bohužel o jeho působení na Hradě nic nedokládají.)

Postavení důstojníka Václava Volka v  poúnorové armádě vyžadovalo přihlášku do KSČ, byl dvakrát kandidátem, ale nikdy členem. Ve čtyřiapadesátém roce byl dokonce vyznamenán medailí prezidenta Za zásluhy o obranu vlasti.

Možná bude zajímavé citovat z jeho hodnocení ve vojenských spisech:

„Práci učitele na vojenské katedře se snaží dělat dobře, avšak má v ní poměrně malé úspěchy, protože má značný pocit méněcennosti, málo si důvěřuje a je málo iniciativní. (...) Je citlivý, méně rozhodný a samostatný, poněkud zádumčivý, a  proto i  méně sdílný. Málo se vzdělává, je snášenlivý a  skromný. Kolektiv nevyhledává. Jako špatný návyk lze u něho pozorovat občasné požívání alkoholu. Starosti druhých ho málo zajímají. V jednání s lidmi sleduje příznivé posouzení své osoby a jedná proto málo rozhodně. Fyzicky je zdatný, avšak projevuje se u něho labilita nervové soustavy.“

Mikiho máma Ludmila Volková, rozená Furyová (nar. 1909), byla o  pět let starší než její manžel, jemná dáma z  úřednické rodiny, absolventka Odborné školy pro dívčí povolání, která uměla mimo jiné dobře hrát na klavír. Zamlada také hrávala házenou. Až do roku 1935, kdy zemřela její máma, byla prodavačkou u firmy Baťa. Pak se starala o domácnost svého otce, poté manžela.

Velel-li Mikiho relativně rázný a  přísný otec v  kasárnách a  jinde v „zeleném“, doma každopádně rodině láskyplně vládla matka, zvláště svému milovanému jedináčkovi Michaelovi. Po celý život. A on byl na ni po celý život silně fixován.

Ke druhému z rodičů měl Miki Volek vztah, řekněme, vlažný.

„S  otcem jsem si zpočátku vůbec nerozuměl,“ přiznal se na sklonku života novináři Tomáši Motlovi z Reflexu. „Pamatuju se, jak vystřílel celý zásobník prakticky do jednoho místa, zatímco já se netrefil ani do špalku. Byl to dobrý střelec, ale horší manžel. Snad jedinou neřestí, kterou jsem po něm nezdědil, byly karty. Když ho v osmapadesátém po prověrkách vyhodili z armády, měl nosit ve mlýně pytle s moukou. Jenomže se den předtím popral s cikány a monokl si zakryl černými brýlemi. Mysleli si, že je frajer. Nebyl zlej. Z jeho větve jsem alespoň podědil tuhej kořínek.“ Otec nejistý Ten tuhý kořínek by ale také mohl mít po někom jiném. Už navždy zůstane nezodpovězeno, zda Mikiho biologickým otcem nebyl ve skutečnosti spisovatel František Kožík. Někteří poukazují na jistou vnějškovou podobnost, podobná gesta, oba byli trochu špinaví blonďáci a také bezesporu velmi inteligentní muži.

Především tu ale existoval Kožíkův silný citový vztah s  Mikiho budoucí matkou. Pozdější slavný literát Kožík se zamiloval do slečny Ludmily Furyové z Uherského Hradiště už ve svém útlém věku. V televizním dokumentu Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále spisovatel o tomto vztahu otevřeně promluvil. Psalo se září 1996, točilo se v Kožíkově malešické vile.

„Miki Volek byl zpěvák, kterého jsem znal zblízka především proto, že jsem byl mnoho let dobrým přítelem s  jeho maminkou. V  těch dvanácti letech jsem se do ní zamiloval, a  to zamilování mně trvalo jistě víc než deset let. A měnilo se. Přiblížili jsme se. Ale kdykoli jsem se ocitl v Hradišti, vždycky mě vedly kroky k Furyům. Jeli jsme spolu třeba do Luhačovic, kde si vzpomínám, jak jsme stáli v trávě, drželi se za ruce a poslouchali hudbu ze Slovácké búdy...“

Poté našel pár fotografií a četl z jejích dopisů datovaných rokem 1934, to bylo Kožíkovi pětadvacet, které svědčí o opravdu silném vztahu:

„Proč jsi mě tak dlouho neobjal, proč zapomínáš na svého kapitána? Pamatuješ na ono čtvrteční ráno, kdy nás rozloučil neúprosný vlak? Kdy jsme byli oba šťastni a já netušila, že mě líbáš naposled. Nechci ani v duchu počítat, kolik týdnů či měsíců to je. Je to však už hodně dávno a můj plavčík zapomíná, že by někdo tak strašně rád viděl jeho smutné oči, dotýkal se ho, aby opět uvěřil, že aspoň trochu pro něj žije. Dnes v noci se mi o Tobě zdálo, zatímco Ty jsi někde oslavoval úspěch své premiéry. Jak ráda bych byla s Tebou a s Tebou se těšila. Franto, miláčku, až budeš opět celý můj, vezmi pero, obálku, na které bude adresa do Hradiště, a  v  obálce dlouhé říkání o tom, že plavčík miluje stále svého kapitána, a na konec sdělení, že přijede, aby ho přesvědčil o své věrnosti.“

Chlapeček Míša s maminkou

Otec Václav Volek Dům v Uherském Hradišti v Šafaříkově ulici, kde malý Miki vyrůstal Rodinný přítel a možný Mikiho biologický otec spisovatel František Kožík

Slečna Ludmila Furyová, později Volková, velká láska mladého Františka

Kožíka

Z dalšího listu citoval už jen krátce:

„Můj drahý nevěrný plavčíku, mám tak strašnou touhu s Tebou povídat a zeptat se Tě, proč to a proč ono. To moje nešťastné proč... Nedostávám na ně nikdy odpověď.“

František Kožík se s paní Volkovou opravdu celá léta přátelil, stýkal se s  ní i  později v  Praze. Dokonce pro Mikiho někdy v  sedmdesátých letech otextoval americkou rockandrollovou písničku J. C. Fogertyho Můj malej toulavej pes.

Na přímou otázku o svém případném otcovství, které Miki zmiňoval, reagoval mistr Kožík elegantně:

„Prosím vás...? No, tak já myslím, teda jen tak přeneseně, tím mým velmi blízkým vztahem k jeho mamince. Jistě se dověděl, že jsme se měli rádi a že v nás doznívá takové něžné přátelství. Dál bych nemohl jít... A nevadilo by mně to. Protože... měli jsme se tak rádi, že by se něco takového mohlo přihodit.“

Počátkem dubna roku 1997 František Kožík zemřel a své tajemství si vzal na věčnost. Jeho dcera Alena ale možnost Mikiho otcovství zpochybňuje.

Objevila se také spekulace o vzdáleném příbuzenství s dalším slavným uherskohradišťským rodákem, dirigentem Zdeňkem Chalabalou. Ta je už bez další opory ve faktech. Matka milující – milovaná Středobodem Mikiho života byla matka. Opravdu se o něj celý svůj život starala, seč mohla. A on – možná stižen oidipovským komplexem – ji miloval snad až příliš vřelou synovskou láskou a nedal na ni nikdy dopustit.

Už v sedmi letech jí napsal vroucný veršovaný dopis.

Drahá maminko,

malý jsem, však dobře vím,

že ve Tvém srdci moře lásky dříme,

že bez lásky bys nemohla žít ani.

Kéž od zlého Tě vždycky osud chrání.

Kéž dopřáno Ti, maminko drahá, vždy síly,

kéž by se sny Tvé všechny vyplnily,

bys dočkala se za svou těžkou práci,

jak dítě vděk Ti lásku láskou splácí.

Tvůj Míša

14. 5. 1950

S  Mikiho mámou se hodně přátelila paní

Marie Halámková, maminka Jiřiny Stlou

kalové, která dodnes žije v Uherském Hra

dišti. Před nedávnem se paní Jiřina svěřila

se vzpomínkou Deníku.cz:

„Jako děti jsme se s Mikim často setkáva

li a  téměř vždy jsme se přitom porvali. Paní

Volková byla křehká a  velmi pohledná paní.

Vypadala trochu jako Marilyn Monroe. Pan

Volek byl voják z povolání a byl to velice hod

ný člověk. Miki byl chytrý chlapec, nesmírně

hezký a bystrý. Nepochybně byl hudebně hod

ně nadaný. Ovšem jako jedináček velmi, velmi

rozmazlený. Rodinu Volkovu jsme s  mamin

kou navštěvovali i v Praze, kam se po odcho

du z  Hradiště odstěhovali. Nezapomenu na

návštěvu, kdy mi bylo asi devět let a  jemu

sedm. Tehdy mi chtěl odstřihnout mé copy,

a tak jsme se i tehdy kvůli tomu porvali.“

(Paní Volková si s  přítelkyní Marií ko

respondovala celý život. Několik jejích

dopisů z  posledních let, které se zacho

valy, poskytlo cenné svědectví o  Mikiho To vám byl čas M. Volek / E. Krečmar Můžem jezdit na tříkolce mluvit s rybičkou pana Hadrbolce trefit skobičkou v horách týden žádná potíž nás tam uvolní my jsme ještě totiž děti předškolní To vám byl čas když já si hrál i přísný hlas mě rozesmál svět neměl kaz jen jsem se cpal to vám byl čas když já si hrál A pak přišly povinnosti hlavně úlohy nerovnosti k zlosti óh, já ubohý pozor dej si na docházku uč se jazykům jenže měl jsem lásku tu svou muziku nedlouhém manželství a především konci života jeho matky.)

V  Mikiho dospělosti bylo až úsměvné,

jak na pódiu drsná, divoká rockandrollová hvězda se v  civilu vodí v  podpaží se stárnoucí maminkou, malinkou, trochu korpulentní starosvětskou paní, vždycky pečlivě oblečenou, s  kabelkou... Jak jí nosí nákupy, jak v její společnosti všechny slušně zdraví. Hlásil jí své pobyty u kamarádů... Se vším se jí svěřoval. Byla pro něj autoritou a skutečně ji miloval – na rozdíl od spíše neutrálního vztahu k  přísnému a problémovému otci.

To, že v Mikim bylo přirozené souznění

a úcta nejen k matce, ale zřejmě ke starším dámám obecně, dokládá svědectví jeho kamaráda a muzikantského souputníka Ondřeje Suchého:

„Tak jako miloval svoji maminku, doká

zal si, když byl u  nás na návštěvě, sednout i  s  naší maminkou, která ho mimochodem od první chvíle zbožňovala, a povídat si s ní o samotě o všem možném třeba i půl hodiny. O  čem, nevím, ale v  tomhle byl překvapivý a úžasný.“

I  když přišly horší časy, máma Miki

ho nikdy nenechala ve štychu. Kapelník Olympiku Petr Janda mi vyprávěl, jak mu občas, spíše poměrně často, volávala:

„‚Pane Jando, nám nějak docházejí pe

níze, co myslíte, já tu mám takový perský

To vám byl čas

když já si hrál

i přísný hlas

mě rozesmál

já hrál si zas

byl plný sál

to vám byl čas

když já si hrál

To vám byl čas

když já si hrál

i přísný hlas

mě rozesmál

to vám byl čas

když já si hrál

to vám byl čas

čas a bude dál

To vám byl čas, čas

a hrajem dál koberec, šperky, něco zlatého, obrazy, nechcete koupit? Nebo kde bych to mohla prodat?‘ Posílal jsem ji vždycky do starožitnictví na Vinohradskou ulici.“

Něco tam snad pokaždé udala a zase měli na chvíli peníze.

Objevily se také spekulace o tom, že to byla právě matka, která Mikiho už v  mládí přivedla k  používání různých prášků pro povzbuzení nebo zklidnění jakožto podpůrných prostředků pro maximální výkon. Je pravda, že jí na úspěchu jediného syna velmi záleželo a zřejmě netušila zrádnost svých rad. (I v dopisech přítelkyni do Hradiště často radí, jaký prášek užívat na ten který neduh.)

Chodila i na jeho koncerty. Také pečlivě sbírala všechny fotky a výstřižky o Mikim a lepila je do alba.

„Většinou hanlivé články o tom, jak se prezentuju na pódiu. Nikdy tam nebylo napsáno, jestli zpívám falešně nebo jak zpívám,“ trpce k tomu podotýkal Miki.

Trochu jsem předběhl čas, ale pro úplnou charakteristiku Mikiho mámy a jejich vztahu to bylo nutné. V patnácti nastálo do Prahy Rok 1958 přinesl Mikiho rodině dvě události zásadního významu. Už jsem zmínil, že v srpnu předchozího roku byl podplukovník Volek definitivně převelen do Prahy. Rodina jej brzy následovala. Začali bydlet na Pankráci, kousek nad Jezerkou v ulici Družstevní ochoz 54. Otec musel ale do roka po prověrkách z  armády odejít. Důvod – nadměrné pití. Oficiální zdůvodnění ovšem znělo: Přeložení do zálohy ke dni 30. 9. 1958 v rámci reorganizace s částečným výsluhovým důchodem.

Proti rozhodnutí podal odvolání, bylo však zamítnuto.

Nejprve krátce pracoval jako dělník v Pražských pekárnách. Poté od ledna 1959 našel uplatnění ve Filmovém studiu Barrandov jako osvětlovač a  elektrikář. A  také, možná jako někdejší důstojník, ve zdejších lidových milicích včetně jakési funkce...

Jenže – po vyhazovu z  armády Volek

senior v pití ještě přidal... V roce 1964 mu dokonce vzali i výsluhový důchod.

V  květnu 1968 požádal o  rehabilitaci

svého údajně neoprávněného předčasného propuštění z  armády. Vyřizování se táhlo, až je ukončila vyšší moc. Podplukovník v záloze Václav Volek dne 9. června 1969 při návratu z  hospody opilý zahynul pod koly tramvaje. Manželce byl přiznán vdovský důchod 898 Kč.

Miki ovšem rád šířil jinou verzi: otce

prý přejel velorex řízený invalidou... Tvrdila to i paní Volková. Kluk uhranutý rock and rollem Mikiho prvotní okouzlení hudbou zvanou rock and roll začalo nečekaně – když si v oficiálním humoristickém časopise Dikobraz přečetl článek o Elvisu Presleym, jehož smyslem bylo s  bolševickou bodrostí pranýřovat a  odsoudit vnějškové projevy této úpadkové zápaďácké hudby. Jenže u třináctiletého pubertálního chlapce se dostavila reakce zcela opačná – byl představou rock and rollu přímo fascinován. Pak ho uslyšel. To když mu teta z Lince, matčina sestra Irena, provdaná Wohlfartstädterová, poslala malé desky – singly, například píseň Bongo rock se zpěvačkou Olivií Moorfieldovou –, tehdy byl lapen definitivně.

Máma pláče

(Hang up My Rock and Roll Shoes)

Ch. Willis / E. Krečmar

Když tehdy dávno

do mě vstoupil rock and roll

táta řek, že měl vztek

tohle si nedovol

máma pláče

že seš jak bláznivej šus

na prknech věčně šílíš

nech to svý rock and roll

blues

Ta muzika, ten beat

už nedali mi spát

pak říkali mí známí

už mysli, čím se stát

máma pláče

že seš jak bláznivej šus

na prknech věčně šílíš

nech to svý rock and roll

blues

Já život s ním dál trávil

dál od něj ani necoul

dal bych i zlomky slávy

kterou měl on rock and roll

Já zpíval rock and roll

na pár zábavách

a žádná únava

„Líbil se mi, protože byl úplně jiný než

tehdejší swing. Ale vůbec mě nenapadlo, že

ho jednou budu zpívat. A  že rock and roll

se pro mě stane životním stylem,“ řekl Miki

v jednom z rozhovorů.

Přesto právě tato píseň z nějakého ně

meckého filmu byl první rock and roll, kte

rý se naučil. Mělo to jen jednu vadu: Z oné

písničky Miki nabyl přesvědčení, že se rock

and roll zpívá německy. Až kamarád z praž

ského sousedství Pavel Sedláček jej posléze

z tohoto zásadního omylu vyvedl.

Mocným zdrojem dalších informací,

ale hlavně té pravé, originální americké

rockandrollové hudby byly – stejně jako

o ostatních pionýrů této hudby u nás – zá

padní rozhlasové stanice, především Radio

Luxembourg.

Pomáhala trochu i  máma: Milované

mu, tehdy teprve asi třináctiletému synko

vi podepisovala omluvenky do školy, když

dopoledne vysílali z  Vídně koncert Elvise

Presleyho a on o něj nechtěl přijít. rock and roll tu zůstává máma pláče že jsem jak bláznivej šus na prknech věčně šílím znám je svý rock and roll blues Já zpíval rock and roll a nevlídně snad i když jsem nezbohat rock and roll budu hrát dál máma pláče že jsem jak bláznivej šus na prknech věčně šílím znám jen svý rock and roll blues Miki studující Do základní školy začal Miki chodit ještě v Brně, to bylo v devětačtyřicátém. Ale už v  prosinci téhož roku se s  rodiči stěhoval (poprvé) do Prahy. Pro úplnost uvádím, že Miki byl jako drtivá většina spolužáků pionýrem a později i svazákem.

Středoškolské vzdělání Miki získal už po definitivním přesunu rodiny do Prahy na jedenáctiletce v Jeremenkově ulici na Praze 4. Cesta k maturitnímu vysvědčení byla ovšem občas trnitá. Hodně k té trnitosti přispělo jeho naprosté zaujetí rock and rollem. Například právě během školního roku 1958/59 se zhoršil v  šesti předmětech, nejhůř dopadl se čtyřkami v  matematice a  deskriptivě. (Je zajímavé, že dvojku v  nepovinné latině si udržel.) Tehdy koncem padesátých let totiž Miki začal chodit na koncerty prvních rockandrollových kapel. Mezi ně patřili samozřejmě také Sputnici. Na jednom z jejich vystoupení se seznámil s klavíristou a budoucím celoživotním velmi blízkým přítelem Miroslavem Berkou:

„Půjčil mi tehdy desku, na níž rock and rolly uváděl Allan Freed!“ vzpomínal nejednou Miki s vděkem. (Freed byl proslulý dýdžej, propagátor a údajně i „vynálezce“ pojmu rock and roll – pozn. aut.)

Když přijeli z Poděbrad Samuels Petra Kaplana, byl z nich Miki tak nadšen, že za kapelníkem osobně zašel a  chválil a  chválil. V  duchu si říkal – mít tak jeho odpich!

Bylo jen otázkou času, kdy sám bude vtažen do muzikantského dění.

Mikiho hudební vzdělání započalo někdy v deseti letech klavírem, jak jinak, když na něj hrála jeho matka a  přála si to. Zkoušel po čase i bicí nástroje – to po objevu rock and rollu. Dokonce je zamýšlel studovat i na konzervatoři.

Časem se chopil také kytary.

„Otec mi postavil zesilovač, ještě ho tu někde mám,“ uvedl Miki v Lindaurově a Konrádově knize Bigbít. „Hrozně mě ovšem zklamalo, že jsem za tři dny neuměl hrát, myslel jsem si, bůhví, jak je to lehký...“

Přesto to dotáhl až na sólového kytaristu.

Náhoda tomu chtěla, že Mikiho spolužačkou na střední škole byla budoucí novinářka Eva Střížovská. Právě od ní jsem získal přímé svědectví už z Mikiho raných studentských let:

„Byli jsme stejně staří, chodili jsme do stejného ročníku, ale každý do jiné třídy. Často jsme spolu povídali, dá se říci, kamarádili. Byl vždycky trochu nápadně oblékaný, odlišoval se. Všichni ho znali a všichni ho tak brali – no, to je prostě Miki Volek! I  kantoři byli v  tomto smyslu laskaví – no jo, rockandrollový Miki Volek, ok! Už tehdy na škole dal dohromady studentskou skupinu, ve které hrál na klavír.“ Také někdy na bicí nástroje.

V těchto letech se tedy Miki poprvé postavil před lidi, přesněji před spolužáky ze školy na různých večírcích a podobných akcích. „Vrcholem“ studentského muzicírování bylo možná jeho první vystoupení v  Lucerně – na maturitním plese jeho školy. Zde se stala „skandální“ příhoda, kterou po dvaceti šesti (!) letech její protagonistka Eva Střížovská uvedla svůj velký rozhovor s  Mikim v  měsíčníku Gramorevue (č. 12/1986):

„Studentská kapela si vypůjčila od tanečního orchestru nástroje a ‚rozbalila‘ na pódiu rock and roll. Zpěvačka ječela z  plna hrdla a  od piana jí přizvukoval temperamentní blonďák. Když už nemohla vytáhnout výšku, ‚zapíchla‘ mikrofon a ohlásila technickou závadu. Pianistovi vynadala, že to vzal moc vysoko. Bylo to jejich první a taky poslední společné vystoupení. Párkrát se sice ještě sešli po bytech na zkouškách, a zatímco zpěvačka místo Dopis sedmiletého Míši mamince

Sladký maminčin blonďáček Míša

Ve středoškolských letech Miki se učil hrát na klavír už od útlých let Mikiho vysvědčení z předposledního ročníku jedenáctiletky angažmá u  Pavla Sedláčka nastoupila do role mladé manželky a  matky, vrhl se blonďák střemhlav do víru rock and rollu. Setkávají se spolu až dnes, u příležitosti rozhovoru pro Gramorevue...“

A  na tom setkání po letech Miki hned ve dveřích rezolutně prohlásil, že „... ten flák na maturitním plese stejně zvoralas ty, já ho hrál v domluveným céčku!“

„No, udělali jsme tehdy rozruch, to jsme chtěli,“ dodává k tomu ještě dnes Eva Střížovská. „Zpívali jsme rock and roll, tančili rock and roll... Byla z toho ostuda, průšvih ve škole a přísný zákaz podobných společných aktivit.“

O nelehkém zrodu zmíněného rozhovoru pro Gramorevue bude řeč až v  pravou chvíli. Vratím se nyní zpět do roku 1960. Maturitu student Miki Volek skládá 27. května –, a není to zrovna sláva. I když jeho průměr známek na posledním vysvědčení 2,15 byl znovu docela slušný, před komisí to nedopadá nijak oslnivě: český jazyk a literatura 4, ruský jazyk a literatura 3, zeměpis 3 a matematika 4. Film, nebo konzervatoř Po maturitě v  roce se 1960 Miki Volek rozhodoval mezi pražskou filmovou akademií a  konzervatoří, obor bicí nástroje. Zvolil druhou možnost. Zkoušel to společně s budoucím bubeníkem Skupiny divadla Apollo Jiřím Kysilkou, ale nebyl přijat ani jeden.

Tím pro Mikiho bicí nástroje definitivně skončily. Úspěch na parketu V pěvecké soutěži Hledáme nové talenty v pražské kavárně Alfa Miki Volek propadl, nervozita mu stáhla hrdlo a jeho výkon v písni Bernardino od Pata Bona v české verzi (z dílny kapely Sputnici) jako Pes Bernardýn porotu nepřesvědčil.

„Byla to hrůza,“ komentoval svůj výkon. „Měl jsem trému a  hlavně jsem nevěděl, co je to řvát do mikrofonu.“

Zato ale ještě ve stejném dni tamtéž zabodoval v kategorii taneční. Předvedl módního „holanďana“ a  v  konkurenci několika set párů se probojoval až do finále, kde obsadil druhé místo.

Stále ještě se psal rok 1960.

39

Od Crazy Boys k Olympiku

(1960–1966)

Podle Billa Haleyho

Zrod první Mikiho skutečné kapely se datuje do roku jeho plnoletosti.

Skupinu Crazy Boys založil s Jiřím Bíbrem Šimákem. Tento nepřehléd

nutelný náruživý posluchač Radia Luxembourg, majitel plnovousu,

kupy rockandrollových singlů (Bill Haley a  jiní) od zahraničních pří

buzných a  tehdy vzácného přístroje – magnetofonu, zavzpomínal na

okamžik, náladu a atmosféru početí kapely v bukletu CD Rock and roll

ze Sonetu, na kterém vyšlo vedle jiných prehistorických nahrávek také

šest jejích snímků:

„Psal se rok 1960 a mejdan u dívky Míši probíhal úplně normálním způ

sobem. Bylo už po půlnoci. Zůstal jsem v pokoji sám – jen se svým magne

ťákem, který jsem tahal všude a  vždy s  sebou. Nalil jsem si sklenici vína,

zapálil cigaretu, zhasl světlo a  myšlenky se pomalu začínaly vzdalovat

z  tohoto bytu položeného vysoko nad dlažbou Václavského náměstí. Nic

mě nerušilo, ani hudba linoucí se z  magnetofonu. Ta hudba byla vlastně

tou největší příčinou mého horečného přemýšlení. Rock and roll jsem sbíral

a poslouchal už dosti dlouho. Od pasivního poslouchání jsem rychle přešel i k aktivnímu provozování s akustickými kytarami na různých mejdanech. Čím dál tím víc jsem se však zaobíral snem dát dohromady celou kapelu, ale jak těžké bude tento sen uskutečnit, o tom jsem se dodatečně přesvědčil. Prázdniny byly skoro u konce a já nesehnal téměř nikoho – a od dvou měsíců volna jsem si tolik sliboval. Byl jsem plně pohroužen sám do sebe a  až teď jsem zjistil, že v  pokoji už nejsem sám. Nově příchozí se zeptal, jestli si může nalít víno, na což jsem klidně přikývl. Pak si zapálil cigaretu a  jeden druhému jsme se představili. Jmenoval se Michael Volek. Byl také pozván na mejdan, ale dostavil se až teď, protože vymetl ještě několik jiných mejdanů, kde ho to ale nebavilo. Až potud bylo vše celkem normální, chtěl jsem se pomalu zvednout a vydat se na cestu k domovu. Jeho další slova mě přinutila na to zapomenout. Najednou prohodil:

‚To je přece Long Tall Sally s Little Richardem.‘

On se neptal, on to věděl! To byly vědomosti na tu dobu víc než úctyhodné. Díky magnetofonu byl společný jmenovatel velmi rychle nalezen. Pak jsme se bavili asi další dvě hodiny – samozřejmě o  rock and rollu – a mě dávno přešlo pomyšlení na odchod a postel. Slovo dalo slovo, řekl jsem mu o svých plánech založit kapelu a on řekl, že zná několik lidí, kteří jsou schopní a mají chuť tuto hudbu hrát.

‚Mám pianistu, bubeníka, basistu, já sám hraju sólovku – chybí nám ale zpěvák a rytmický kytarista,‘ řekl.

‚Ty mám zase já,‘ řekl jsem.

‚Dobrý, uděláme příští týden zkoušku, zavolej mi.‘

Vyměnili jsme si telefonní čísla a najednou bylo jasné, že se náš sen vyplní. I páska byla u konce, sbalil jsem magneťák a zaklapl víko. Podíval jsem se na hodinky, byly čtyři hodiny ráno a prázdniny končily.

‚Jdu se trochu vyspat,‘ řekl jsem.

Zkouška a  další zkoušky byly a  první vystoupení na sebe nenechalo dlouho čekat. Teprve před třetím jsem v šatně vymyslel jméno, každá skupina je přece musí mít, naléhali funkcionáři a my souhlasili.“

Jméno Crazy Boys si prý dali podle hitu Billa Haleyho Crazy Man Crazy. Jiří Bíbr Šimák uvádí původní sestavu takto: Miki Volek – druhý zpěvák a sólová kytara, Jiří Bíbr Šimák – první zpěvák, Jan Stenbauer, později Ladislav Štaidl – doprovodná kytara, Ondřej Suchý – kontrabas.

Posledně jmenovaný Ondřej Suchý do kapely přešel z hudební skupiny divadélka Meteor, kterou vedl a v níž  hrál na basu. Seznámili se právě tam při nějakém vystoupení, kde Miki hostoval.

„On mě pozval na schůzku k němu domů, kde jsme všichni zúčastnění založili Crazy Boys,“ vzpomíná Ondřej Suchý. Jeho basa byla už tehdy „slavná“, předtím na ni hrával jeho bratr Jiří ve skupině Akord klub při svých dnes už legendárních začátcích v  pražské vinárně Reduta. Původně ale Ondřej měl – podle Mikiho přání – basovat na klasické violoncello natřené na bílo, zavěšené na krku jako baskytara. Což on už na první zkoušce rezolutně odmítl.

S basou měl Ondřej Suchý jiný svízel:

„Například jsem nikdy nehrál s Crazy Boys mimo Prahu, protože i tam jsem měl problém dojíždět s basou na některá místa tramvají.“

Na bicí hrál další kamarád Mikiho i  Ondřeje Suchého Láďa Lébr, který se tehdy učil malířem pokojů. Hrál obvykle na jednoduché bicí vestoje a přitom „twistoval“, což mělo účinek na holky, byť sám nebyl žádný velký krasavec. Hráče na saxofon Bíbr už zapomněl. Ve skupině občas hostoval na basu například Pavel Chrastina nebo bubnoval Petr Spálený a někteří další.

Z těch „dalších“ byl asi nejpřekvapivější hráč na bicí, který jednou zaskočil na koncertu v Černošicích. Miki o tom rád vyprávěl:

„Náš bubeník Lébr chtěl pořád tancovat a vždycky za sebe na tu skladbu někoho poslal. Obyčejně nemožné dřeváky. Jednou začnu zpívat a  najednou slyším zezadu od bubnů perfektní kulomet. Ohlédnu se a  tam sedí dospělý chlap s brejličkami. To byl nejlepší bigbeatový bubeník, jakého jsem poznal. Pak jsme z Lébra vytáhli, že to je Petr Špruňk, vedoucí sekce bicích v České filharmonii.“

Brilantního rockandrollového pianistu Miloslava Berku přivedl Miki. S  tímto životním kamarádem, kumpánem a  mnohaletým mu

zikantským souputníkem se, jak víme, se

známil před časem na koncertě skupiny

Sputnici.

Pozdější skladatel a  mnohaletý kapel

ník Karla Gotta Ladislav Štaidl začínal

s hraním jako většina tehdejších kluků už

na škole. Jeho gymnazijním spolužákem

byl Jan Obermajer, pozdější hráč slavné

skupiny Komety. Když se pak seznámil

s  Mikim, byla jeho cesta s  doprovodnou

kytarou do Crazy Boys jasná.

Poté co na podzim jednašedesátého

odešel Jiří Bíbr Šimák na vojnu, stal se Miki

frontmanem kapely a jedinou zbožňo

vanou zpěváckou hvězdou. Bíbr si s  nimi

ještě občas během opušťáku zazpíval, jak

dokazuje jeho fotka v  uniformě u  mikro

fonu.

Kolektivní vedení

Jak probíhal výběr repertoáru a  zkouše

ní kapely Crazy Boys? Ondřej Suchý mi

o tom řekl:

„Všichni jsme respektovali Mikiho, ale

zkoušení bylo kolektivní. Miki se neprosa

zoval ani – pokud si vzpomínám – nijak

výrazně do zkoušek nezasahoval. Že by

někdo vybíral repertoár, si také nepamatu

ji, možná, že se na něm domlouvali ‚Bíbr‘

s Mikim.“ Rána a gól (Shake, Rattle and Roll) Ch. Calhoun / M. Bukovič Rámusíš v kuchyni a rušíš mě ve spaní pak máme dohady nad chabou snídaní tak se jen hádej nikdo ti nebrání Raz, dva, tři, rána a gól raz, dva, tři, rána a gól raz, dva, tři, rána a gól raz, dva, tři, rána a gól proč se trefuješ do mě já jsem tvůj protipól Máš ty šaty co mívaly svůj švih když má tchýně se natřásala v nich nos, co chceš ale připrav se na můj smích Raz, dva, tři, rána a gól... Já nechci hádky chci tě jenom poznat líp beru tě za slovo a beru i těch tvých pár chyb je to divné Razítka a průšvihy V  době vzniku desítek amatérských skupin jako Crazy Boys bylo v  podmínkách existence dozorované socialistické kultury nemyslitelné veřejně vystupovat „jen tak“. Naštěstí bylo často možné se uchýlit pod zřizovatelská křídla závodních klubů ROH nebo svazáckých organizací. Crazy Boys získali kýžený azyl zásluhou dvou nadšenců zaměstnaných ve vysočanském Centropenu, Bohumila Durdise a  Bohumila Krýda, kteří u  svého osvíceného ředitele dokázali získat příslušná razítka, a  díky tomu se mohla dojednávat vystoupení.

„Hřešilo se na to, že funkcionáři, kteří

koncerty povolovali, neměli o rock and rollu ani o  Mikim ponětí,“ říká Bohumil Durdis. „Čím víc však jeho popularita stoupala, tím víc vzrůstal odpor a strach úředníčků a o to těžší bylo sehnat místo.“

Osvícený ředitel Centropenu míval ze

svých chráněnců někdy těžkou hlavu – a nebylo to vždy jejich vinou. Jednu takovou příhodu popisuje Bohumil Krýda:

„Jednou kluci hráli na Vinohradech,

v Hajnovce, kde bylo nepředstavitelné vedro. Aby to publikum vůbec vydrželo, svléklo se do půl těla, což uviděl domovník, který nás přišel seřvat za hlučnost. Na plakátech si přečetl slůvko twist, nějak se mu to v hlavě pomotalo, spletl si to se striptýzem a  už žaloval na národním výboru, jaké se tam páchají orgie.

že ještě pořád jsi můj typ...

Děláš, jako bys

se mnou nežila

a zbytečné hádky

vážíš na kila

cílů je víc

jen kdyby ses trefila

Raz, dva, tři, rána a gól... S hrůzou jsme vždycky čekali na ranní noviny. Nejpečlivějším čtenářem byl náš ředitel. Každé takové ráno stál ve dveřích, za zády držel tři čtyři výtisky a nešťastně hovořil: ,Zase jste udělali průser...!‘“

Bohumil Krýda byl přítomen i průšvihu v oblíbeném sálu vysočanského Gongu:

„Tamní ředitel Mikiho varoval, aby se příliš nehýbal, což Miki slíbil. Stál jsem přímo za uklidněným ředitelem, který vedle stojícímu policajtovi uspokojeně šeptal: ‚Vidíte, jak ti kluci slušně hrají?‘ Sotva to dořekl, roztřásl Miki kolena a šel k zemi. Ředitel vlítnul na pódium a začal ho zvedat. Najednou si zakryl dlaní tvář. Dostal to mincí do oka. Modlili jsme se, aby se mu nic nestalo.“ Nejkontroverznější z rockerů Tmavé brýle si Miki bral na vystoupení nikoli proto, aby se podobal Rayi Charlesovi, ale styděl se za své trochu vyboulené, vodnaté oči... Sám se o tom na sklonku života svěřil Tomáši Motlovi z Reflexu:

„Černé brýle nosil v západních filmech každý, líbilo se mi to. Mám oči blízko sebe, bez brýlí by byl můj ksicht příliš fádní. Navíc mě chránily před světlem a před lidmi. Díky nim jsem vnímal pouze jednolitou masu nadšeného publika. Mně by stačilo vidět jeden naštvanej obličej a přestal bych zpívat.“

Nic takového se, pokud je známo, nikdy nestalo.

Brýle s tmavými skly nosil neustále až do smrti. Těsně před ní v posledním rozhovoru s Renatou Kalenskou pro Mladý svět dokonce prohlásil:

„Možná se to může zdát jako snobárna. Já si ale bez brýlí a bez prstenů připadám jako bez slipů.“

V  každém případě právě brýle a  další doplňky výrazně dotvářely jeho drsnou rockovou image. Trému ale míval obrovskou, nikdy se jí nezbavil a  pokaždé ji zaháněl alkoholem, prášky nebo obojím. Zjistil, že právě kombinace například dvou tří fenmetrazinů zapitých levným vermutem nebo panákem vodky ho nejen zbaví trémy, ale také vybudí k maximálnímu výkonu na jevišti, k odvazu, který fascinoval posluchače. Vydrželo to během koncertu, poté padal do útlumu.

Koncerty Crazy Boys byly na svou dobu vskutku divoké. Dějištěm býval především sál Merkur v Pařížské, jakási základna kapely, kde vystupovali v rámci akce Hrádek mládeže každou druhou neděli dopoledne. Často vedle dixielandových kapel. Honorář podle svědectví Ondřeje Suchého činil asi 20 Kčs plus párek a snad i pivo nebo kofola.

Dalšími štacemi byl Národní dům na Žižkově, Slovanský dům, černošický hotel Kazín, pražský Žofín, sál Na Jezerce, Srdíčko v  hotelu Hybernia, vinohradská Hajnovka... a jiné. Pověst kapely se rychle šířila Prahou, davy se na ni hrnuly a často to odnesly dveře sálů a poté někdy i vnitřní zařízení.

Miki byl vybavený řetězy na krku se zavěšenou velkou medailí, silnými prsteny, všechno falešné zlato nebo náhražka jiného cenného kovu. Křiklavá košile, černé přiléhavé kalhoty a špičaté, ručně šité boty „od Moučky“... Ale hlavně ta jeho nesmírná energie, nasazení, totální zaujetí ve zpěvu, postupně narůstající, ve špičkách přecházející z lehce zastřeného chrapláku do halekavého jásotu ve výškách. Rytmický dupot, zpěv na kolenou i vleže...

A byla to bouře nejen hudební. Nebylo vzácností, že si kapela při

nesla lahev whisky nebo vodky přímo na pódium...

Občas se o „show“ pokusil i někdo další z kapely. Zkusil to jednou

i Ondřej Suchý. V TV seriálu Bigbít se přiznal k neslavnému konci svého kousku:

„Rozhodl jsem se, že předvedu to, co jsem viděl na fotografii, že dělá

basista od Billa Haleyho. Že půjdu do mostu s tou basou, až na zem, hlavou na podlahu, na basu budu hrát a pak se zase našponuju a bude končit píseň. Bylo to velmi efektní, lidé se pozastavovali, někteří přestali tančit, já byl velice pyšnej. Lébr odpinknul konec série, byla pauza. Lidi tam zůstali stát, protože já jsem se nezvedal... Zjistil jsem, že když máte nohy pod sebou a ležíte v této efektní poloze na sobě s basou, která něco váží, tak vyskočit ani pro šestnáctiletého nebylo nic jednoduchého. Ostatní šli ladit kytary a zapomněli na mě... A já se tam válel s tou basou... S tím, že jsem se musel zvedat potupně po čtyřech... A už jsem to v životě neudělal.“ Repertoár převzatý, vybavení šílené Svůj repertoár Crazy Boys bez výjimky přebírali, a to takřka výhradně z pokladnice amerických, dnes už klasických rock and rollů. A zásadně volili jen podle vlastního gusta a citu. Ale Miki to zpíval vždy tak trochu po svém. Nejčastěji uváděli písničky Little Richarda, jeho drsný, křičený vokál byl Mikimu nejbližší. I  další jména tehdejších vzorů a  zdrojů repertoáru patří dnes už k opravdovým legendám: Conway Twitti, Gene Vincent, Sam Cooke, Fats Domino, Jerry Lee Lewis, Chuck Berry, Ray Charles, ale i bluesman Muddy Waters... Prý tehdy Miki míval ještě občas potíže s intonací i rytmem, ale časem se výrazně zlepšil.

K technické výbavě Crazy Boys patřil velký kufr, na kterém se skvěl bílý nápis ŠÍLENÝ FRIDRICH. Uvnitř se skrýval v klubku drátů elektronkový zesilovač, který vyrobil jeden z fandů skupiny. Jeho šílenost se projevovala tím, že často během koncertu začal kouřit nebo rovnou vyhořel... Jako další zesilovač s reprobednou sloužilo vypůjčené příslušenství promítačky otce Miroslava Berky, nadšeného filmového amatéra. Zpívalo se na staré mikrofony značky Tesla, kterým se pro jejich trojúhelníkový tvar říkalo „sejry“. Kytarista Jan Steinbauer zase měl mikrofon zabudovaný ve španělské kytaře. Hostující Pavel Chrastina se pokoušel vytvořit basovou kytaru tak, že kleštěmi vyštípal čtyři struny z klavíru a natáhl je na kytaru. Kupodivu mu to nehrálo...

Jednou FRIDRICHOVA rozmarnost kluky zvlášť mrzela. Vyprávěl mi o tom Ondřej Suchý:

„V sále Kotva hrál v neděli odpoledne na čajích nějaký velký taneční orchestr a páni muzikanti nám s velkým pohrdáním ve tvářích blahosklonně dovolili, ať si o jejich velké pauze, kdy si odešli z pódia zakouřit a napít, tedy zahrajeme pár kousků. My začali hrát a najednou kouř – ŠÍLENÝ FRIDRICH začal opět hořet a už ‚nenastartoval‘, bylo po vystoupení. Odcházeli

Z počátků Crazy Boys – zleva Jiří Steinbauer, Miki Volek a Ondřej Suchý

Crazy Boys o něco později – zleva Miroslav Berka, Ladislav Štaidl,

Miki Volek, Ondřej Suchý, Jan Steinbauer a Láďa Lébr

První frontman Crazy Boys Jiří Bíbr Šimák a Miki Volek se sólovou kytarou

Crazy Boys hrají na večírku v pražském Filmovém klubu – u kytar Miki

Volek a hostující Pavel Chrastina

Občas se hrálo v bizarních kulisách jako například v Klubu novinářů

v Pařížské ulici

Miki s Crazy Boys někdy v roce 1961

Basista Crazy Boys Ondřej Suchý na zkoušce kapely v Semaforu v roce

1962 na pořad Ber dej v Lucerně jsme tehdy jako spráskaní. Jistě si dovedete představit, jakou radost měli z našeho debaklu ‚konkurenti‘ z big bandu.“

Atmosféra koncertů Crazy Boys bývala na tehdejší poměry vskutku sugestivní a strhující.

„Na tý Jezerce bylo narváno, takže jsme se snažili přirozeně epigonsky kopírovat to, jak se to dělá venku,“ přiznal v  TV seriálu Bigbít Ladislav Štaidl. „Nejen hudební styl, ale i  chování, pohyby na jevišti a  tak dále. Kouzlo toho bylo, že tam nebyl motiv peníze, ale úspěch. A za největší úspěch jsme vždycky považovali, kolik přijelo antonů to vybrat. To byl největší úspěch. (...) Nějaký velký sny, že z nás budou bigbeatoví muzikanti, nikdo neměl. To bylo prostě nádherný hobby, které nás samozřejmě bavilo víc než škola. Někteří z nás jsme měli štěstí, že se to podařilo profesionálně.“

Mezi posluchači bylo možné potkat budoucí osobnosti, jako jsou bratři Saudkové, Miroslav Ondříček, Olga Schöberová nebo Miloš Forman. Posledně jmenovaný dokonce jednou – při nikoli výjimečném ukončení koncertu Veřejnou bezpečností – popadl Mikiho kytaru, odpojil ji ze zesilovače a společně prchli ven schovat se do jeho auta.

Také se na Crazy Boys chodil dívat, poslouchat a odvazovat se budoucí kolega, rockový zpěvák Petr Novák.

O tom, jak byla popularita Mikiho a Crazy Boys v té době obrovská,

svědčí příhoda, kterou si vybavil při natáčení videodokumentu Miki Volek – nekorunovaný král rock ́n ́rollu Ondřej Suchý:

„My jsme jednou v  Lucerně vystupovali jen ve čtyřech – Lébr, Berka,

Miki Volek a já na basu jako Crazy Boys se třemi písničkami a znělkou, což byla ztwistovaná Mozartova Malá noční hudba! Ten pořad se jmenoval Ber dej, takové pásmo. A  my jsme tu Lucernu zbourali – protože se naši fanouškové dozvěděli, že tam budou Crazy Boys... Ale my měli jen tři písničky! Musím dodat, že bratr se mnou tenkrát nemluvil... V tom okamžiku, když jsme po třech písničkách odešli, tak ani on se svým Škrholou, což byl tehdy velký hit, nemohl to publikum uklidnit.“

Ondřej Suchý tvrdí, že právě tato příhoda, pro zpěváky Semaforu

nikoli příjemná, zapříčinila, že se později na scéně tohoto divadla obje

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist