načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Michelup a motocykl – Karel Poláček

Michelup a motocykl

Elektronická kniha: Michelup a motocykl
Autor: Karel Poláček

– S osobitým humorem líčí autor životní styl a názory typického maloměšťáka, drobného tvora držícího se opatrně při zemi, bez ambicí – člověka posedlého sháněním nejrůznějších výhod, samolibého a přesvědčeného o vlastní úctyhodnosti. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  80
+
-
2,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Indeart
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 280
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-9049-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

S osobitým humorem líčí autor životní styl a názory typického maloměšťáka, drobného tvora držícího se opatrně při zemi, bez ambicí – člověka posedlého sháněním nejrůznějších výhod, samolibého a přesvědčeného o vlastní úctyhodnosti. Trampoty účetního Michelupa začnou výhodnou koupí laciného motocyklu, který svého vlastníka přivede do dluhů, rodinných nesvárů a konfliktů s policií, než zase havárie uvede věci do starého pořádku. Poláčkovi se tu podařilo mistrně vystihnout sterilní tvář maloměšťáctví s jeho tupou prázdnotou a proto je jeho kniha i po letech stále aktuální.

Zařazeno v kategoriích
Karel Poláček - další tituly autora:
Úvahy, korespondence, deník z roku 1943 Úvahy, korespondence, deník z roku 1943
 (audio-kniha)
Muži v ofsajdu Muži v ofsajdu
 (audio-kniha)
Bylo nás pět Bylo nás pět
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Bylo nás pět - CDmp3 (Čte Jan Zadražil) Bylo nás pět
Židovské anekdoty Karla Poláčka Židovské anekdoty Karla Poláčka
Bylo nás pět Bylo nás pět
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Karel Poláček

Novinář, představitel meziválečné humoristické a satirické prózy, se narodil českožidovské živnostenské rodině. V Rychnově nad Kněžnou začal studovat gymnázium, které dokončil v Praze. Poté pracoval jako úředník. V roce 1914 narukoval do války, na srbské frontě se dostal do zajetí.

Po válce začal v roce 1920 publikovat do periodik Nebojsa a Tribuna. Náležel k okruhu autorů kolem Lidových novin. Vedle bratří Čapků se přátelil s F. Peroutkou. Od roku 1922 byl redaktorem Lidových novin, Tribuny a Českého slova. V letech 1927 – 1930 řídil humoristický čtrnáctideník Dobrý den.

S Karlem Čapkem se uvedli jako autoři nově zavedeného sloupku. Po Mnichovu poslal Karel Poláček svoji jedinou dceru do Velké Británie, sám však nestihl včas odejít. Z Lidových novin byl z rasových důvodů propuštěn a nesměl publikovat.

V roce 1943 se přihlásil dobrovolně do transportu do Terezína, když do něho byla zařazena jeho životní družka.

Karel Poláček zahynul v koncentračním táboře o rok později.

Michelup a motocykl

S osobitým humorem líčí autor životní styl a názory typického maloměšťáka,

drobného tvora držícího se opatrně při zemi, bez ambicí - člověka posedlého sháněním nejrůznějších výhod, samolibého a přesvědčeného o vlastní úctyhodnosti. Trampoty účetního Michelupa začnou výhodnou koupí laciného motocyklu, který svého vlastníka přivede do dluhů, rodinných nesvárů a konfliktů s policií, než zase havárie uvede věci do starého pořádku. Poláčkovi se tu podařilo mistrně vystihnout sterilní tvář maloměšťáctví s jeho tupou prázdnotou a proto je jeho kniha i po letech stále aktuální.


Karel Poláček

Michelup a motocykl

2015


Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

© INDEART, 2015

www.indeart.cz

978-80-7519-049-9 (PDF)


1.

Robert Michelup byl v Americe, ale ona Amerika jevila se mu jako vysoké dřevěné stavení, rozdělené přepáţkami na mnoţství malých komůrek. Účetní Michelup obdrţel v Americe dva krajíce chleba s máslem úplně zdarma. Snědl je s chutí, tu však pozoruje, ţe zástup mladých muţů běţí někam s aluminiovou miskou pro kávu, Michelup se připojil k zástupu, hrozně zatouţil po vřelé kávě. Běţí po chodbě, vyptává se mladých muţů, kde je pojízdná kuchyně, která rozdílí kávu, běţí divoce, ale vţdycky narazí na dřevěnou přepáţku. Dřevěná budova se hroutí, Amerika se rozplývá a účetní Michelup cítí, ţe se probouzí. Avšak chce lstivě zadrţeti sen a ještě v polospánku šeptá: „Jen co dostanu kávu, pak se mohu probudit...“ Potom zamlaskal a otevřel oči.

V slunečním paprsku kmitala se zrnečka prachu, zlostná vosa, ţalostně bzučíc, otloukala si hlavu o okenní tabuli. Jaro se dralo do dusné loţnice, jaro útočilo na zdi města, i zdálo se, ţe také temné a zasmušilé domy města Karlína se rozjasnily. Z věţe blízkého kostela vyzvánějí zvony, z dálky neurčitě a bodře zvoní pouliční dráha a nějak obzvláště jasně je slyšet klepání ţenských podpatků o dláţdění. Účetní se protahuje na svém loţi a shovívavě se usmívá pošetilému snu. Nikdo by nevěřil, jaké výstřednosti se mohou zdát dvaačtyřicetiletému a váţnému člověku. Těší se, jak rozveselí svou manţelku, aţ jí bude při obědě vypravovat, co se mu zdálo. Jenomţe je svízelné vypravovat obsah snového příběhu. Má mnoho děje a není v něm rozumný pořádek. Avšak manţelka se neusmívá ţádnému snu. Jako kaţdá řádná ţena věří ve sny a znamení. Zamyslí se a počne si lámat hlavu, neobsahuje-li zmatený sen nějakou věštbu. Nechystá snad závistivý osud nějaké úklady její rodině? „Raději jí nic neřeknu,“ umiňuje si účetní, „ona si pak dělá myšlenky.“

Bilo deset hodin a Michelup se pokáral, ţe tak dlouho leţí v posteli. Řvavě zazíval a vklouzl do pantoflí. Bylo mu příjemně u vědomí, ţe dnes je neděle a ţe není třeba spěchat. Dnes jsou staţeny závěsy u amerického nábytku v jeho kanceláři, nezvoní telefon a není slyšet, jak pod podlahou temně hlučí tiskařské stroje. V neděli sedí ve vratech tiskárny nahluchlý domovník, čte noviny a vedle něho leţí šedý vlčák a vyplazuje jazyk.

Účetní vstal a přistoupil k oknu. Pod okny jeho příbytku rozkládal se chudobný, souměrně rozdělený park. Trávník se nesměle zelenal a forsytie nasazovaly ţluté květy. Po záhonech dováděli dva psi. Objevil se muţ ve stejnokroji hlídače parku: rozzlobil se, zahulákal a zamával holí nad hlavou. Psi se polekali a prchli před hlídačem, jemuţ je poddána městská příroda.

Paní Michelupová uslyšela, ţe manţel vstal, a nařídila své dceři: „Skoč tatínkovi pro noviny.“ Děvče vyletělo ze dveří. Jeho hubený obličejíček i nosík, stříknutý pihami, vyjadřují dychtivost po pohybu. Matka ji nutí, aby pomáhala v kuchyni. Nudná a strastiplná práce! V kuchyni není místa pro dobrodruţství. Matka má ostrý hlas a nic jí neujde. A v loţnici jsou rozválené postele, a neţ se uklidí, moţno si vymyslit zajímavou hru. Stůl se pokryje prostěradlem a tak se změní v stan. Pod stanem se sedí s koleny pod bradou a zpívají se táborové písně. Potom se popere se sluţebnou, která přichází, aby ustlala postele, bere prostěradlo a ruší stan. Matka vţdycky najímá sluţky z německé krajiny, protoţe počítá s tím, ţe se děti od ní naučí německy a tím se ušetří honorář učiteli. Máňa vynakládá veškeré úsilí nato, aby sluţku naučila česky. Avšak děvče z Kašperských Hor si nic nepamatuje a všemu se hloupě hihňá. A pořád si prozpěvuje: „Vaterland, deine Kinder weinen...“ Vţdycky večer píše domů psaní a Máňa jí plivne do inkoustu.

Máňa jde pro noviny, ale nikoli jako jiní lidé, to by nebylo zajímavé. Skáče po jedné noze a vţdycky po pátém schodu přestoupí z levé nohy na pravou. V kaţdém poschodí nutno zastavit před zrcadlem. Máňa spatří svůj obraz a počne se pitvořit. V tom okamţiku se změní v učitelku, která říká: „Zuby jsou nejkrásnější ozdoba úst.“ Slovo „úúúst“ protáhne a vycení chrup. Mnoho proţije Máňa, neţ zazvoní u dveří pana Kafky, s kterým její otec společně si předplácí denní list.

Z jídelny ozývá se mručení. Účetní Michelup rozeznává slova: „Semeník spodní jest jednopouzdrý a nese vajíčka na dvou nástěnných semenících, skládá se tedy ze dvou plodolistů... ze dvou plodolistů... skládá se tedy ze dvou plodolistů, coţ poznáváme téţ podle toho, ţe čnělka... ţe čnělka jest vidličnatě rozdělena...“

Účetní potichu otevřel dveře a uviděl bledého hocha s brýlemi na nose. Chlapec sedí ohnut nad knihou a mechanicky se klátí. Zpozoroval svého otce i vstal, políbil mu ruku a zpěvavě přál dobrého jitra.

Michelup mu pohladil hlavu a otázal se: „Učíš se, Jiříčku? To je dobře, chválím tě, hochu. Copak se to učíš?“

„Příroďák, tatínku,“ odvětil student, „zítra máme příroďák a já budu tasenej.“

Otec se zaškaredil: „Příroďák! Příroďák! Tasenej!“ reptal, „kolikrát jsem ti přikazoval, aby ses nevyjadřoval neuctivě o vyučování. Jak se to říká?“

„Prosím, tatínku, zítra máme přírodopis a já budu vyvolán,“ opravil poslušně chlapec.

„Tak se to patří. Vzdělaný člověk má se vyjadřovat podle pravidel. Proto jsem tě dal studovat, abych měl z tebe radost. Vzdělaného člověka poznáš, jakmile ústa otevře. Tak je to... O jmění můţeš přijít, ale vědomosti ti nikdo nevezme...“

Účetnímu se zachtělo tlachati. Nemá nic na práci a je dlouho do oběda.

„Kdyţ jsem já byl v tercii,“ vypravoval, „tak jsme měli na příroďák... totiţ na přírodopis, kantora Korna... pana profesora Korna. Tomu jsme říkali ‚starej Kořen‘... To byl takový podivín. Kdyţ někoho táhnul... kdyţ někoho vyvolal, tak chtěl, aby se vypravovalo rychle, bez rozmýšlení. Tak vyvolaný ţák něco rychle drmolil, profesor neposlouchal a napsal mu dobrou známku. Hlavní věc byla rychlost. Proto jsme se na příroďák... totiţ na přírodopis, nikdy nepřipravovali...“

Chlapec se usmíval a se zájmem naslouchal.

„Vypravuj, tatínku,“ ţebronil, „co jste ještě prováděli kantorům.“

Tvář otcova rázem zváţněla. Zaškaredil se a pravil: „Ne abys... aby sis bral z toho příklad, co jsem ti vypravoval... Já jenom pro příklad, rozumíš? My jsme vţdycky své učitele ctili, to nebylo jako dnes... Raději se uč, abych neslyšel na tebe stíţnosti...“

Michelup se zdvihl a odešel do koupelny. A v jídelně se opět ozývá: „Semeník jest jednopouzdrý a nese vajíčka na dvou nástěnných semenících...“

„Hodný hoch...,“ mručí Michelup s uspokojením, „něco mu musím koupit. Ale co? Však já uţ na něco příleţitostného a levného přijdu.“

Z koupelny proniká crkot tekoucí vody. Účetní prohlíţí v zrcadle svůj obličej. Zjišťuje, ţe na tváři zhoustla síť fialových ţilek. Váčky pod očima naběhly, rysy zhrubly.

S povzdechem si říká, ţe stárne... Otevřel ústa a rozveselil se. V ústech svítí dva zlaté zuby. Účetní přimhouřil oko a kochá se leskem zlata. Usmíval se poťouchle, kdyţ si vzpomněl, ţe lékař pracoval na zlatých zubech oddaně a pečlivě a netušil, ţe ošetřuje pacienta na účet nemocenské pokladny, pracoval sviţně a bodře a obveseloval pacienta svými šprýmy. Teprve kdyţ bylo dílo skončeno, představil se účetní jako pacient nemocenské pokladny. Lékař se zasmušil a jeho slova byla strohá a úřední. Účetní si musí zaplatit materiál, jinak by lékař přišel ke škodě. Nato pacient odpověděl, ţe si beze všeho připlatí. Malý člověk musí uţívat lsti, jinak by byl ustavičně utiskován.

Účetní se dal do zpěvu. „Je-li vůle Tvá, bych nevrátil se víc, ochraň mně milku mou, s níţ duše má se pojí, ochraň ji horstva duch. Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ Studující si zacpal uši a drmolí: „Pod pětilistým kalichem jest ještě kalíšek, jehoţ pět kopinatých lístků se střídá s lístky kališními...“ Michelup si vypočítal, ţe musí sedmkrát zazpívat hornickou píseň, neţ jeho tvář bude dokonale namydlena. Pak si připravil holicí strojek.

Vyšel z koupelny se svěţím pocitem a hladil si namodralou bradu. Chlapec se klaní jako pravověrný ţid, hledí na strop a ševelí rty. Otec se u něho zastavil a děl: „Desetkrát jsem se oholil jedním ţelízkem. Vypočítej mi, studente, kolik bych za tu dobu musel zaplatit holičovi? Ano, kamaráde, to je vyšší matematika...“


2.

Kdyţ sluţka přinese na stůl polévku, tehdy jako by vztyčený prst neviditelné ruky velel ticho. Nedělní oběd u Michelupů je jako smírná oběť bohům domácího krbu: pára, která stoupá z hrnců, lahodí lárům, kteří s blahovolným úsměvem shlíţejí na rodinnou pospolitost.

V čelo stolu usadili babičku, vysokou, zlou a svéhlavou stařenu. Projevuje neobyčejnou ţravost. Její černé, jedovaté oči závistivě odhadují porce, které paní Michelupová klade na talíř ostatním členům rodiny. Zejména soupeřsky měří Máňu, neboť se jí zdá, ţe děvčátko příliš rychle jí, je zmítána obavou, ţe na ni nic nezbude.

Michelup si babičky váţil jako odkazu po předcích, neboť vše, co mělo pečeť minulosti, účetního dojímalo a povznášelo. Váţil si jí, jako si malý člověk cení starobylé, červotočem prolezlé skříně, jejíţ křídla se otvírají s krákoravým kvílením.

Babička ţila zpočátku s rodinou ve společné domácnosti. Avšak naplňovala příbytek nářkem, ţe nemá klidu a ţe ji schválně chtějí utýrat hlukem. Najali jí v domě světnici, a babička ţehrala na samotu. Chtěli se jí zbavit, to je jasné. Kdyby se jí něco stalo, nebude nikoho, kdo by jí podal vody. Ve slabomyslné duši doutnala uráţka jako uhlík pod sazemi. Stařena se tetelí rozkoší při vzpomínkách, kolikrát byla v tomto domě uraţena. Vyhroţuje, ţe odejde do chudobince, tam si najde koutek, ve kterém tiše zemře, proklínajíc nevděčné potomstvo.

Pro sekundána Jiřího je společný oběd utrpením. Brejlatý chlapec se neodvaţuje zdvihnout oči. Vedle něho sedí babička. Studentovi se hnusí její veliké uši jako z vydělané jirchy, a kdyţ stařena pohybuje čelistmi, tu jí pod bradou skáče ohryzek jako tkalcovský člunek. Naproti sedí Máňa, která čeká na pohled svého bratra, aby zkroutila obličej do směšné grimasy. Student ví, ţe by se neudrţel smíchy, a to by bylo hrozné. Otec nepřipustí, aby byl obřad oběda svévolně porušen.

Michelup pohlíţí s rozjasněným obličejem na svou manţelku. Líbí se mu její účes, rozdělený uprostřed rovnou cestičkou. Má rád její hnědé, dobrácké oči, kulatou bradu a měkká, chutná ústa. Je do ní zamilován, jako kdyţ ji spatřil poprvé. Dojat říká si v duchu: „Mám hodnou a chytrou ţenu. A hezkou ţenu, budiţ jméno boţí pochváleno!“

S chutí ohlodává kost a brada se mu leskne tukem. Manţelka praví, ţe schválně vstala časně ráno, aby v trţnici získala levnou husu. Zvěstovala: „Mladá husa, a bude mít dva ţejdlíky sádla. To by nikdo nevěřil.“

Účetní přikývl pochvalně hlavou, ale babička se zatetelila uráţkou. Zaskřípala: „Se mnou se nikdo neporadí. Jenom peníze se vyhazujou!“ Je v pokušení odejít okamţitě od stolu, kde si jí neváţí, ale příliš se třese na moučník.

Při obědě posluhuje děvče z Kašperských Hor. Paní Michelupová ji provází očima, kdyţ odchází s prázdnými příbory. Kdyţ děvče zavřelo dveře, pronesla: „Jak ztloustla! Je jako měch. Musím ji dát pryč.“

V Michelupově rodině je přísný zákon, ţe na talíři nesmí zůstat zbytek jídla. Sluţce náleţí, aby dojídala zbytky. Tím se tak vykrmí, ţe ztratí pohyblivost a upadne do strnulé lenosti. Nato se vypoví z domu, odjede do Kašperských Hor a pošle za sebe do sluţby vychrtlou sestru. Ta zůstane u Michelupů tak dlouho, aţ se vykrmí a je nehybná jako zakuklená ponrava.

Michelup přisvědčil: „Má sádlem zalité oči. Nejvyšší čas, aby byla z domu.“

Babička zachrochtala: „Sluţkám se nemá dávat tolik jíst. Zbujní a potom kradou. Já to vţdycky říkám, ale to se ví, v tomto domě nikdo nedá na má slova.“

Lačně dojedla dort, a protoţe se jí zdá, ţe Máňa dostala větší porci moučníku, urazila se, odstrčila talířek a zdvihla se od stolu.

„V tomto domě,“ zavřeštěla, „jsem odstrkována a poniţována.“ Přiloţila k očím kapesník: „Mám já to stáří! Jakých časů jsem se dočkala!“ Tragicky se zapotácela a děvče z Kašperských Hor přiskočilo, podepřelo kolísající stařenu a odvedlo ji do její světnice.

Oběd skončil. Účetní se chopil novin a odebral se do loţnice. Student usedl nad přírodopisnou učebnicí a Máňa přemítá. Má mamince ukrást z hrnečku peníz a koupit za to čemeřici? Kýchacím práškem by posypala babičce kapesník. Zábava by to byla, coţ o to. Musí se to uváţit.

Michelup se odebral do loţnice, rozloţil se na pohovce a chopil se novin s oním zasmušilým, ironickým pohledem, který praví: „Podívám se, jaké špatnosti provedl dnes tento svět.“ Četba novin působí účetnímu jakýsi sladký, trochu zlomyslný pocit, Michelup se povznáší, neboť noviny mu dokazují, ţe je řádný, prozíravý a vzdálen lehkomyslnosti. Nikdy se omylem nenapije ţíraviny a je vyloučeno, aby ze msty zapálil stoh.

Pro něho byl denní list seznamem hříchů, nepravostí, lehkomyslných kousků a zvláštních nedorozumění. Bylo to křivé zrcadlo, které ukazovalo jen vady a nedostatky světa. Aby tak k Michelupovi přišel losový podvodník a chtěl ho napálit! Ţádná síla by nepřinutila účetního, aby vraţdil ze ţárlivosti. Dumal: „Hle, také já platím na kriminál, ale nikdy ho neuţiju.“ Malý člověk cítil nedůvěru ke konferencím státníků.

Mnoho se mluví a konce to nemá. Onehdy Mussolini pronesl řeč ke studentům. Jednou rukou mával knihou a v druhé třímal karabinu. Uvidíme, co z toho vzejde. Kdyby měl účetní tu moţnost, přistoupil by k italskému premiérovi a důrazně by promluvil. „Pane,“ řekl by mu, „málo-li běd a hoře jste uvalili na lidstvo? Pane, chovejte se skromně, my, malí lidé, nebudeme se na to pořád dívat, mlčet a platit.“ V republice Nikaragua bylo zemětřesení a zahynulo tisíce lidí. Je přirozené, ţe v zemi, která nese takové výstřední jméno, hynou tisíce lidí. Účetní příliš nevěří v Nikaraguu, není v okruhu jeho představ. Lhostejně přihlíţí k tomu, ţe tam tisíce lidí zahynulo. Naproti tomu ho dojala zpráva, ţe zesnul po dlouhé trapné nemoci jistý Ferdinand Svoboda, prokurista závodu, který prodává potřeby pro lékaře. Podívejme se! Michelup ho dobře znal. Byl dojat a poslal za zesnulým dobrá slova.

Výbuch petrolejových nádrţí v Argentině. Účetní zazíval. Bouře a zátopy na Slovensku. Oheň z neopatrnosti. Neznámý cizinec zemřel ve Znojmě. Vlakoví lupiči zatčeni. V pondělí večer, kdyţ se vrátil úředník Vilém Reilich z kanceláře do svého bytu v Nových Pavlovicích, nalezl dveře uzamčené... Účetní zavřel oči a časopis mu vyklouzl z ruky. Zabručel: „V těch novinách zase nic není...“

3.

O půl čtvrté odpoledne ho manţelka vzbudila. V tu dobu se chodívá na nedělní procházku. Děti byly uţ ustrojeny a čekaly na otce. Máňa se mračila. Měla s přítelkyní smluveno, ţe půjdou spolu do biografu na představení dětem nepřístupné. Je to nuda, chodit s rodiči na procházku! Brejlatý student má ustaraný výraz. Jeho myšlení je připoutáno k přírodopisné knize. Uţ se domníval, ţe je připraven, a najednou mu nauky vyprchaly z hlavy. Jaká svízel! A jeho profesor přikazuje, aby se úkol odříkával slovo od slova. Jiří ho podezírá, ţe si svévolně vymyslil ty blizny a semeníky, aby ztrpčil ţákům ţivot.

Sluţka hlásila, ţe rodina Kafkova je připravena a čeká před domem. Babička zírá z okna přízemní světnice jako sova z dutiny staré jívy. Pohybuje významně černým obočím a jedovaté oči měří nevraţivě příbuzenstvo. Její myšlenky lze lehce uhodnout: „Vida je! Jdou uţívat a mě, starou, neduţivou ţenu, nechají samotnou. Kdyby se mi něco stalo, není tu nikoho, kdo by mi podal sklenici vody.“

Cestující Kafka smekl klobouk a galantně políbil staré dámě ruku. Neučinil tak ze zdvořilosti, ale pro komický účinek, neboť Kafka je humorista.

„Jak se máte, milostivá? Jsem slepý, ţe se tak můţu ptát. Vidím, ţe kvetete jako růţička.“

„Pěkná růţička, pane Kafko,“ pravila stará dáma s povzdechem. „Jak mně můţe být, kdyţ mám kolem sebe lidi, kteří by mne nejraději viděli pod drnem. Jsou jistí lidé, pane Kafko, kterým jsem na obtíţ, a ti lidé, máte vědět, pane Kafko, mne chtějí utýrat hladem. To vám říkám, pane Kafko, abyste věděl, jací lidé jsou moji příbuzní.“

Účetní Michelup chvatně přerušil tuto scénu.

„Babičko,“ děl omlouvavě, „my nebudeme dlouho venku. Vyšli jsme si trochu na zdravý vzduch. Hnedličko jsme zase doma.“

„Nechci nic vědět a nejsem na nic zvědava,“ houkla sveřepá dáma a přirazila okno.

Účetní pokrčil rameny a Kafka na něho mrkl, jako ţe rozumí.

Pohybovali se zvolna, často se zastavovali, aby počkali na paní Kafkovou, která trpěla na nohy. Byla to okrouhlá paní s malinkými ústy, které připomínaly květ japonského srdíčka. Vlekla velikou kabelu, zhotovenou z pestrých korálků.

Rodinu doplňoval chlapec se zřetelným chmýřím nad horním rtem, oděný v koverkotový kabátec; nohy vězely v golfkách a odstávající uši podpíraly placatou čepici. Měl hranaté pohyby dospívajících výrostků. Matka se snaţila ho přimět, aby pozdravil společnost, ale vynutila z něho pouze temné zahučení. Paní Kafková si zoufala. Viděl-li svět takového velkého studenta, který neumí pozdravit? Účetní ji těšil s účastnou tváří, s lehkým nádechem soustrasti. To se poddá, mínil. Aţ mladý muţ dospěje, tehdy osvojí si slušné způsoby. Avšak v duši ho blaţilo vědomí, ţe jeho děti vynikají v mravech nad hranatým výrostkem. Cestující Kafka uhodl jeho myšlenky a počal hlasitě velebiti svého syna.

„Nevidím, ţe by někdy vzal knihu do ruky,“ hlásal, „a přece všechno umí.“

„Mohl by býti ve škole první, kdyby se učil,“ doplnila jeho manţelka.

Tomuto útoku musel účetní Michelup čelit, i otázal se brejlatého studenta: „Jiří, pověz, jaké jsou důkazy toho, ţe u nás byla doba ledová?“

„Důkazy toho, ţe u nás byla doba ledová,“ odpověděl chlapec rychle, „jsou tyto: Za prvé bludné balvany, jichţ hojnost v našich krajinách nalézáme. Za druhé...“

Účetní se vítězně podíval na cestujícího.

„Jsem absolvent reálky,“ řekl, „ale nedovedl bych dnes uţ říci, jaké důkazy potvrzují, ţe byla u nás doba ledová... Ano, dnešní mládeţ se učí mnoho...“

Nato se cestující pochlubil, ţe jeho syn se zúčastnil plaveckých závodů za klub Hagibor a získal cenu juniorů. Paní Kafková se zasmála a pověděla, ţe jednou zastihla chlapce, jak se před zrcadlem učí kraulovat.

Účetní se zasmušil a prohlásil, ţe svým dětem nedovolí plavat. Horlil proti dnešnímu světu, který věnuje nesmírný zájem sportu, a stranil duchovnímu vzdělání.

Chlapec s knírem trpěl pod pochvalami svých rodičů. Mimoto měl za to, ţe sportsmanovi se nesluší chodit s rodiči na procházku. Zvolňoval krok a pásl po příleţitosti, aby se mohl ztratit.

Rozpředla se rozmluva o výchově dětí. Účetní sdělil, ţe chlapce dal pokřtít a dceru posílá na ţidovské náboţenství. Jeho manţelka, ač křesťanka, chtěla, aby i Jiří byl vychováván po ţidovsku. Leč účetní odporoval. Dával přednost katolickému duchovnímu před rabínem. Velebníček, mínil, má univerzitní vzdělání, kdeţto rabín bývá často člověk polovzdělaný. Mimoto rabíni bývají líní a děti od nich mnoho nepochytí. V hodinách izraelského náboţenství se učí pouze Starému zákonu, kdeţto katecheta za stejné výlohy vykládá i Nový zákon. Účetní jde vţdycky tam, kde za své peníze obdrţí největší výhody.

Na Poříčí se připojil k zástupu jistý Max Hájek s chotí. Pan Hájek byl čistý stařec; vrásky v levé polovině růţového obličeje byly obráceny vzhůru. Také měl svislé víčko levého oka a napadal na levou nohu. Paní Hájková měla vrtivou, preciózní chůzi, jaká byla módní před čtyřiceti lety. Manţelé byli si ostatně fyzicky velmi podobni. Z obou vanul jakýsi starobylý parfém, smíšený se zápachem staroby. Měli důstojný a melancholický vzhled lidí, kteří poznali lepší časy, coţ hlásal také tuhý

límeček a bělostné manţety pana Hájka a okrouhlý klobouk, plný květinových ozdob, jenţ seděl na temeni jeho manţelky.

Účetnímu bylo známo, ţe Max Hájek ztratil celé svoje jmění ve válečných půjčkách, a to zvyšovalo jeho zájem o staré manţele. Ztráta cizího jmění působila Michelupovi sladké trnutí a rozněcovala jeho obraznost, jako děti poutá a děsí vypravování strašidelných pohádek. Visel starému pánovi na rtech a doufal, ţe počne hrobovým hlasem vypravování o tom, jak býval bohatý, jak se těšil úctě a jak se jeho jmění nenadále rozplynulo. Avšak Max Hájek mlčel a jenom s přívětivým úsměvem naslouchal tomu, co říkají jiní. Jak se můţe usmívat muţ, jenţ přišel o všechno, divil se účetní. A představoval si, ţe se kolem takového člověka rozprostřela věčná tma.

Paprsky mladého slunce hrály na okenních tabulích, vrabci rozčileně hovořili, na římsách se nadýmali holubi a z komínů stoupal dým přímo k čistému nebi. Mezi domy se zmateně potácela pestrá babočka, kterou vítr zanesl do města.

Hej! Jdi mi z cesty, loudavý tvore! zavřeštěla znenadání automobilová trubka. Účetní odskočil na chodník. Kolem zafrčel automobil. Michelup zesinal. Cítil, ţe se mu zastavilo srdce. Postřehl, ţe řidič vozu učinil pohrdlivý posunek. Slečna, která seděla vedle volantu, usmála se povýšeně. Účetní nabral dechu a počal spílat. Cítil vřelou nenávist vůči samolibým, nadutým automobilistům a jejich průvodkyním, kteří pohrdavě shlíţejí na temný, utlačený zástup pěších. V této době se svět rozdělil na tábor Loudavých a tábor Rychlých, kteří odňali bohům sílu a snesli ji na zem. Rod Rychlých zahaluje rod Loudavých oblaky prachu a nutí je k překotným pohybům. Kaţdý Rychlý má po boku dámu, která zboţňuje pána, jenţ se povýšil na vládce prostoru.

Michelup mával rukama a označil automobilisty za lupiče a vrahy, útočníky na veřejný pořádek. Zavřít je, všechny zavřít, křičel. Dřít z nich kůţi zaţiva! Nebude pokoje, pokud poslední automobilista nebude zahlazen. Cestující Kafka se smál. Také na tvářích manţelů Hájkových zaševelil vetchý úsměv.

„Vy se smějete?“ horlil účetní. „Věru, není se čemu smát. Četli jste dnešní noviny? Šofér jel zakázanou rychlostí a nedával znamení. Povalil školačku a smrtelně ji zranil. Dostal šest měsíců vězení. To je toho! Takového by měli na místě pověsit. Kdo vrátí rodičům dítě?“

Došli k nábřeţí. Zástup lidí se opíral o zábradlí a zádumčivě pohlíţel do vody. Po široké a mírné řece supal veselý parníček a unášel shluk výletníků. Pod vyšehradskou skalou se bělaly plachetnice a vrčely motorové čluny. Všechno hlásilo příchod bujného a ztřeštěného jara. Z dáli bylo slyšet zvuk kolovrátku. Kvílivá a dudlavá melodie zněla kupodivu jasně. Z barrandovských skal vanul horký dech, předzvěst brzkého léta. To účetnímu připomnělo, ţe se mu bude starat o letní byt. Společnost se oţiveně rozhovořila. Vynořily se vzpomínky na loňské letovisko, přírodní krásy a ceny pokrmů a bytů byly podrobeny zkoumání.

Max Hájek na dotaz účetního vyjevil, ţe tráví svůj letní pobyt kaţdoročně v Išlu. „Byli jsme tam velmi spokojeni,“ podotkla jeho manţelka. Letos však neví, protoţe pro valutní potíţe lze nyní velmi těţko cestovat do ciziny.

Účetní vyslechl toto sdělení se zájmem a počal se dotazovat, jaké slevy se poskytují v lázních Išlu. Max Hájek pokrčil rameny. Neví nic o nějakých slevách. Michelup uţasl. Snad tedy vymohli si aspoň sníţenou jízdenku na dráhu? Paní Hájková objasnila, ţe jeli za plnou cenu. Účetní zavrtěl hlavou a podotkl, ţe to nemůţe pochopit. Vyměnil si se svojí manţelkou pohled, který pravil:

„Hříšní, lehkomyslní manţelé! Jedou do cizozemských lázní a nepostarají se o slevu. Věru, pak mají něco mít...“

4.

Večer sestoupil na Michelupovu rodinu, děti políbily rodičům ruce a šly spát. Máňa se svinula do klubíčka a okamţitě usnula, ale brejlatý student uloţil do lůţka zkormoucené srdce, obtíţené neblahým myšlením na přírodopisnou hodinu. Účetní seděl u stolu a probíral se v časopise Über Land und Meer. V předsíni měl několik svázaných ročníků tohoto časopisu, který získal od obchodníka za cenu starého papíru. Prohlíţel si podobizny německých kníţat a obrazy význačných budov, výjevy ze ţivota barevných národů a podoby divokých zvířat, usmíval se ţertům na Francouze, kteří prohráli taţení s Prusy, a zkoumal módy z let osmdesátých. Četl jiţ poněkolikáté milostný příběh pastorovy dcery, kterou pojal za manţelku major od granátníků, a mír se rozhostil v jeho duši.

Potom zhasl a uloţil se vedle manţelky. Venku šeptal laskavý jarní vítr a zdálky bylo slyšet zakvílení autobusové brzdy. Loţnicí se míhaly světelné stíny. To vítr pohyboval lampami.

Účetní zíral do hebké tmy a velebil den, který právě uplynul, i ţádal osud, aby mu dopřál proţíti ještě nesčíslnou řadu takových dnů, ustavičnou pohodu, bez vzrušení a bez dobrodruţství. Byl ctitel stálosti, neměnnosti a nepřítel překotných pohybů.

Avšak stává se, ţe nevydrţí klidně leţet, znepokojuje ho myšlenka, zda děti klidně spí a zda něco neohroţuje jejich spánek. Vstal a odkradl se do dětského pokoje. Máňa leţí, ponořena obličejem do podušky, svinutá do kotoučku jako kočka. Student má otevřená ústa, jako by nechápavě naslouchal nesrozumitelné řeči. Mysl ho zanesla několik roků zpět, i vidí své děti jako vrásčité, červené kojence, řvoucí a hltavé. S dojetím je vláčí po světnici, bručí neumělou písničku a ustavičně mluví a vypravuje, přesvědčen, ţe mu nemluvňata rozumí.

Odkradl se k oknu a pohlédl na náměstí. Dva stráţníci spolu hovořili. Jakýsi muţ s hudebním nástrojem v pouzdře spěchá k domovu. Naslouchal poryvům větru, který spěchal neklidně ulicemi ztichlého města.

Potom se uviděl, jak vede chlapce poprvé do školy. Koupil mu penál, ozdobený pestrým barvotiskem. Hošík uţasl nad obrázkem a zdá se mu, ţe na světě není nic krásnějšího neţ ono pouzdro s barvotiskem. Máňa dostala zástěru z černého klotu. Byla velmi pyšná a udatně vykročila z domova. Jakmile uviděla školní budovu, začala brečet. Rodiče s ní vedli marný zápas a museli ji odvést domů.

Spí město Karlín, odpočívajíc na solidním geologickém základě, v ničem se nepodobá Nikaragui, kde je divoký lid a řádí zemětřesení. Proto zřídkakdy přijde Karlín do novin. Stráţníci patrolují ulicí a na štaflu hrají šoféři orel - panna, pokřikujíce sípavými hlasy.

Opět ulehl a opatrně se obrátil na bok, dbal na to, aby se manţelka neprobudila. Zaslouţí svůj odpočinek, tato rázná, čilá ţena. Vyvolil si ji mezi všemi ţenami a nikde se nenajde jí rovné. Má hnědé, přítulné oči a smavá ústa; vţdycky je dobré míry. Příbuzenstvo ţehralo, ţe si bere křesťanku, jako by nebylo dost nevěst mezi ţidovkami. Příbuzenstvo šumělo jako rákosí, ale on provedl svou. Nechte si své nevěsty, já vím, co dělám.

Příbuzenstvo vrtělo hlavami, vzdychalo a prorokovalo účetnímu zkázu. Toť se ví, peněz s ní nedostal. Ona byla členkou spolku pro vybavování nevěst, ale ten spolek přišel do konkursu a ţena přišla o věno. Je to škoda, ale i jiní přišli o peníze.

Myšlenky mu přeskočily na manţele Hájkovy, kteří ztratili velké jmění ve válečných půjčkách. Michelup by rád věděl číslici. Jiţ několikrát obmyslně začal řeč o tom, ale Max Hájek mlčel. Účetní viděl v obraznosti mnohomístnou cifru, kterou zanesl na účet ztrát. Rozněcovalo ho to a naplňovalo nepokojem. Byl přitahován mystickou mocí číslic jako vyznavač černé magie.

Manţelé Hájkovi by měli být pokořeni ranou osudu, ale nejsou. Měli by být zdeptáni a raněni nevyléčitelným smutkem. Měli by se ţalem seschnout a rozpadnout v popel. Avšak oni dýchají, hovoří a smějí se jako jiní lidé. Jiný by trávil ţivot o suchém chlebě a kvílel by za ztraceným jměním. Oni však si klidně jedou na letní byt do Išlu a nepostarají se o to, aby získali nějakou slevu. Lehkomyslní, hříšní manţelé!

„Ráda bych věděla,“ ozvala se nenadále paní Michelupová, „z čeho Hájkovi ţijí? Jak si můţou dovolit nákladnou cestu do ciziny? Mně tohle nejde na rozum. Oni tam v Išlu musejí mít nějaké příbuzné, jinak to přece nejde.“

Naslouchali, jak venku mumlá vítr a jak zdálky zahoukala píšťala vlaku.

Účetní zabručel: „Já se o nikoho nestarám. Kaţdý ať si ţije podle svého...“

Manţelka odpověděla: „Já ţe bych se starala, to se nestarám. Já čistě jenom se divím...“

Na okenní tabule zabubnoval déšť.


5.

Dům, do něhoţ účetní denně vstupoval za svým zaměstnáním, se vyznačoval ctihodnou zchátralostí a barokní střechou. Šlo se podjezdem, který se podobal tunelu. V tom podjezdu, zahaleni šerem, sedávali u stolů zelináři nad talířem dršťkové polévky, kočí s měděnými obličeji a s modrými zástěrami. V pondělí se naplnila chodba venkovskými výrostky, kteří pili černé pivo a hlučně smlouvali termíny na fotbalové zápasy. Podjezd ústil ve dvoře, jejţ uzavírala novostavba, připomínající továrnu. Budova zvučela jako telegrafní drát, okna se třásla, neviditelné stroje lomozily.

Domovník, který seděl za vraty, zíral na dvůr prázdnýma očima a přeţvykoval bezzubými čelistmi. Setrvával ve strnulém klidu, vzrušoval ho jenom pohled na kluky, kteří se přikrádali na dvůr, aby sbírali barevné ostřiţky papíru. Jeho pes se připlíţil, aby čichl k nohavicím účetního. Rozeznal zápach olova, lhostejně ulehl a počal si olizovat mokvající tlamu. Také pes stářím zmalomyslněl a jevil lhostejnost ve sluţbě. Jeho čich otupěl, nemohl-li rozeznat příslušníka závodu, tehdy, nedívaje se na příchozího, dvakrát lhostejně zaštěkal.

Kancelář, ve které účetní pracoval, byla prostorná a zalitá světlem. U moderních psacích stolů, u strojů a telefonů seděly slečny, jeţ jako by vyšly z dílny jednoho výrobce figurín. Všechny nosily zvlněný, stříbřitý účes, měly mléčnou pleť a nehybné rysy. Dotýkaly se pěstěnými prsty klávesnice psacích strojů, zdálo se, ţe je znepokojuje jediná obava. Neleskne se jim nos? Nezachytila se saze na mléčné tváři? Stříbřité slečny se pohybovaly v bludném kruhu. Pracovaly v kanceláři, aby měly prostředky na zlepšení pleti, jeţ vadla seděním v kanceláři. V prsou hýčkaly jediné přání, aby si je oblíbil starší továrník, který by jim platil náklady, spojené s udrţováním platinové barvy vlasů a mléčné pleti. Hladoví ze zásady, aby si udrţely linii. V kaţdé kanceláři však se vyskytuje slečna, která má přirozeně zbarvený vlas a zasmušilou pleť. Zasmušilá slečna hladoví z nutnosti, protoţe jí plat nestačí. Zasmušilé slečny pěstují naději, ţe je z kanceláře vysvobodí starší řemeslník.

Účetního vyhledal v kanceláři cestující Kafka. Rozloţil se v ţidli, hlaholil, vyřizoval pozdravy a neměl se k odchodu. Michelup na něho zíral s podezřením. Nepřišel si vypůjčit? Avšak cestující zahnal jeho obavy a neustále hovořil. Vzdychal, ţe jsou špatné obchody, zřejmě ho mučila dlouhá chvíle a namáhal se zabít čas. Lelkoval a snaţil se s jakousi křečovitou veselostí uplatnit anekdoty. Šilhal po stříbřitých slečnách a touţil je rozveselit svými šprýmy. Avšak slečny zachovaly váţnost, dobře věděly, ţe smích varhaní pleť.

Aby se ho zbavil, nabídl mu účetní, ţe ho provede závodem. Cestující se zdvihl. Michelup ho měl k tomu, aby se podivoval zařízení telefonní centrály, kde vyskakují barevná světla a kde slečny hbitě přehazují kolíčky. Vedl ho do sazárny, kde typografové vybírají litery z přihrádek a souhlasně s pohyby rukou kývají hlavou, jako by něčemu přisvědčovali. Účetního se zmocňovalo nadšení při pohledu na sázecí stroje, které neúnavně pohybovaly pákami. Touţil po tom, aby s ním Kafka sdílel jeho

nadšení. Účetní prýštil horlivostí, kdyţ vysvětloval zařízení strojů. Cítil k nim náklonnost, jako by ony stroje sám vynalezl a vdechl jim ţivot. Cestující nešetřil chválou a Michelup se rděl nadšením jako zanícený rodák, před nímţ cizinci chválí jeho rodné město.

Sestoupili do podzemní místnosti, kde jednotvárně hlučela rotačka, z jejích útrob vycházel pruh potištěného papíru jako z úst varietního kouzelníka. Nejnovější německý stroj, vysvětloval účetní. Stál nás horentní peníze. Mnoho práce, mnoho práce, vzdychal. Čím větší hospodářská tíseň, tím více se vyrábí potištěný papír.

Potom vyvedl cestujícího na dvůr. Tam stál křiklavě ţlutý automobil, připomínající obrovitou ţelvu. Pan Kafka, který také patřil k rodu Loudavých a s účetním sdílel nenávist k domýšlivým vozům, které ohroţují veřejnou bezpečnost, nemohl potlačiti zálibu při pohledu na přepychový stroj. Oděl se v tvářnost znalce, dotýkal se chladiče a tiše si popískával s výrazem zájemce.

„Pěkná věc,“ řekl s uznáním.

Účetní se zaškaredil. Přál si, aby cestující nechválil automobil.

„Komu to patří?“ chtěl vědět pan Kafka.

„Našemu šéfovi,“ zamumlal Michelup. Z jeho hlasu zněla nelibost. Stával se nevraţivým satirikem, kdyţ přišla řeč na majitele závodu.

„Ptáte se, čí je to vůz,“ skřípěl, „máte vědět, ţe je to auto pana Artura Hahna...“

Účetní byl přírodou určen k tomu, aby ctil své představené, ale tohoto pana Hahna ctít nemohl. Jak by mohl ctít pána, který se zařadil mezi světáky, kteří se těší z toho, kdyţ ho stříbřité slečny důvěrně oslovují „Turl“. Majitel velkého závodu, a podpisuje se Turl Hahn jako agent s pohlednicemi. Nemiloval toho pána, protoţe na něho pokřikoval He! a ţe k němu mluvil příliš hlasitě, jako by byl nedoslýchavý a nechápavý. Kdo je u tebe He!? Účetní je absolvent reálky, kdeţto Turla vyhodili z obchodní akademie. Byl pobouřen a přál Turlovi zkázu.

S povzdechem si vzpomněl na Turlova otce. Byl to slavný muţ. S holýma rukama vybudoval velký závod. Vidí ve vzpomínkách velkého muţe, jenţ v polední přestávce s hlavou skloněnou slídí po dvoře. Hůlčičkou šátrá v hromadě odpadků. Někdy objevil hřebík nebo zrezivělou podkovu. Nalezené věci odnáší do své kanceláře a ukládá na psací stůl. Číhal na dělníky, kteří odcházeli z práce, a ohmatával jim kapsy, aby se přesvědčil, zda neodnášejí kousek olova. Ctil zboţí a peníze se mu odvděčovaly svou přízní. Svého syna poslal do Anglie, aby se rozhlédl po světě a nabyl vzdělání. Avšak Turl objevil i v Londýně kmen Turlů a z Anglie si odnesl pouze zálibu ve whisky, anglickém sukně a krvavém bifteku.

Cestující přisvědčoval, tak, tak, zcela správně, to jinak nejde, teď jsou jiné časy. Michelup zvěstoval, ţe jeho paní slaví příští týden narozeniny, doufá, ţe Kafka ho poctí návštěvou. Cestující přislíbil.

Dvakrát týdně vycházel Michelup z domova mezi lidi. Vyhledával kavárnu, kde měl sídlo klub šachistů. Jako hráč neslynul věhlasem. Prohrával i se slabým soupeřem. Avšak byl váţen jako obětavý a horlivý spolkový pracovník. Kdo opatřil šachistům klubovní místnost? Kdo vyjednával meziklubové turnaje? Účetní získal také členům spolku legitimaci, která jim zajistila slevu při nákupu v některých obchodech. Sám pro sebe si vymohl na kavárníkovi slevu při účtování za útratu.

Procházeje kavárenskou místností, seznával ke svému uspokojení, ţe se těší hlaholivé popularitě, která se projevuje šťoucháním do břicha, poplácáváním po zádech, chlemtavými řečmi a pochechtáváním. Střeţil a rozmnoţoval svou oblíbenost. Měl šťastný dar uzavírat uţitečné známosti a odpuzovat škodlivé lidi. Vplíţil se do přízně státních úředníků, přirozených nepřátel malého člověka. Na úřední půdě se pohyboval bezpečně, mnohý zápas se sveřepou úřední mocí rozhodl ve svůj prospěch.

Kavárník poručil šachisty odstranit do zastrčené místnosti, kde by nebyli na očích světu. Nepovaţoval je za ozdobu své ţivnosti. Na šachistech není nic, co by je řadilo mezi světáky. Jsou to zamlklí problematikové a málo utratí. Při sklence minerální vody dovedou strávit nesčetné hodiny.

Michelup zavedl svou paní do klubovní místnosti. Tam seděli nad šachovnicemi zasmušilí pánové, kteří ševelili rty, pohybovali prsty nad figurkami a vesty posypávali tabákovým popelem. Účetní nabídl jim svou ţenu jako sladký zákusek, přál si, aby se šachisté rozjařili při pohledu na ţenské půvaby a aby pochválili její svěţest. Ale šachisté seřadí duševním ustrojením mezi vegetariány, sektáře a lidi se špatným zaţíváním. Přivítali paní Michelupovou mdle a roztrţitě. Byli odvráceni od světa a jeho radostí, ţenské vnady jimi nepohnuly.

Účetní způsobil poplach mezi číšníky, kteří zavířili vzduchem, aby obslouţili paní Michelupovou kávou a módními časopisy. Michelup usedl k šachovnici a paní se zadumala nad literaturou. Obkreslovala střihy, zkoumala, čím můţe jídelníček přispět k osvěţení její kuchyně. Rozjímala nad dopisy zneuznaných a oklamaných ţen, i velebila své spořádané manţelství. Vstřebávala romány, ve kterých si krásný letec oblíbí chudou prodavačku, a historie, ve kterých nejrozpustilejší studentka pojme za chotě rozpačitého, ale hezkého profesora. Toto písemnictví ji vzněcovalo a dojímalo.

Čas od času ji vyrušil účetní poznámkou: „A zase jsem prohrál. Co tomu říkáš, Růţenko?“

„Musíš dát pozor,“ napomenula ho manţelka. Nerada viděla, kdyţ měl někdo nad účetním vrch.

„Přehlédl jsem, ţe mám ohroţenou věţ,“ omlouval se Michelup, „uţ jsem měl partii vyhranou. Co dělat, hrají to na mě ostře.“

Čas pokročil a Michelup zavolal číšníka. Potvrdil na účtence, ţe mu byla poskytnuta desetiprocentní sleva, a opatrně vybíral mince z tobolky, aby zaplatil řád.

Doma je vítala vůně domácího krbu, sloţená z výparů jídel, plyšové pohovky a čehosi, čím páchnou domácnosti malého člověka. Paní Michelupová nahlédla do spiţírny, aby zjistila, nemlsalo-li děvče z Kašperských Hor cukr a nesnědlo-li zbytek sýra. Účetní zkoumal, je-li plynový kohoutek řádně uzavřen, a pak se odplíţil do dětského pokoje, aby se přesvědčil, ţe nic neruší spánek dětí. Potěšil se pohledem na děvčátko, jeţ snilo, stočeno do kotoučku, a na studenta, který mumlal a skřípal zuby. Upravil dětem pokrývku a kradmo se vzdálil.

7.

Účetní vyslal děvče z Kašperských Hor do přízemní komůrky se vzkazem, aby se babička účastnila hostiny na oslavu narozenin paní Michelupové. Sluţebná zastihla divokou stařenu v posteli. Byla zasaţena novým nevděkem, jehoţ se na ní dopustili příbuzní, kteří ji nevzali s sebou na nedělní procházku. Prohlásila, ţe čeká na smrt.

„Zeptá-li se vás někdo,“ vyzvala děvče z Kašperských Hor, „kdo je vinen mou smrtí, pak řekněte, ţe vlastní lidé mne připravili do hrobu.“

Sluţebná se vrátila, přinášejíc divokou kletbu rodině. Michelupovým se ulevilo. Obávali se, ţe stařena se dostaví k slavnosti a ţe bude uráţet hosty. Paní Michelupová vyslala děvče z Kašperských Hor podruhé k babičce a dívka se dostavila s podnosem obtíţeným lahůdkami. Byla to oběť zlostnému bůţku domácího krbu.

Seděla na lůţku, pohybovala černým obočím a přemílala čelistmi. Pronášela vzrušená a zmatená slova. Spřádala fantastické příběhy o nevděku a křivdách. Přítomnost se jí zbortila a prolnula do minulosti. Byla osamělá jako sova v dutém stromě a jejími jedinými společníky byly přízraky.

Zákusky posupně odmítla.

„Jsou falešní a nechci jejich mlsky,“ brumlala. „Ať se sami nacpou. Ať puknou!“

Nicméně neodolala a ţádostivě se vrhla na lahůdky. Byla ţravá jako larva. Polykala pokrm a třásla se dychtivostí. Spěchala s jídlem, jako by se obávala, ţe jí někdo vyrve kořist.

Huhlala: „Odbyli jste mě zbytky, darebové...! Sami hodujete a necháte babičku o hladu. Budete litovat, aţ se dovíte, ţe jsem majetná. Mám jmění, ale nic vám neodkáţu, kdyţ jste takoví. Lenorka je jiná, Lenorka dá babičce najíst.“

Rozmlouvala s přízrakem, který nazvala Lenorkou, a tomuto přízraku slibovala, ţe mu odkáţe dědictví. Děvče z Kašperských Hor odnášelo prázdný podnos a divoká stařena stále zpívala jednotvárnou píseň o křivdách.

První se ke slavnosti dostavili manţelé Hájkovi. Max Hájek podal se starodávnou poklonou paní domu kytici růţí. Paní Hájková přinesla dětem krabici cukrovinek. Paní Michelupová přijala dary a její pohled se zkříţil s pohledem manţelovým. Její oči pravily: „Přišli o jmění, a dělají si takovou škodu.“ Oči účetního: „Lehkomyslní, hříšní manţelé! Zase vyhodili houf peněz. Pak mají něco mít.“ Manţelka: „Kdyby si to raději schovali na stará kolena.“ Nahlas řekla: „Ale, ale, to přece nemuselo být.“ Manţelé Hájkovi stydlivě odmítli chválu a usedli vedle sebe, tiší, usměvaví, s čisťounkými, růţovými obličeji.

Potom se dostavil cestující Kafka s manţelkou. Nepřinášeli ţádné dary a účetní je za to v duchu pochválil. Pohled, vyslaný k paní Michelupové, pravil, ţe muţ, utiskovaný chudobou, má jevit pokoru a nevychloubat se okázalými dary. Paní Kafková zato pomáhala hostitelce v úpravě slavnostní tabule.

Pak přišli ještě dva mladí muţové, ale zanedbaní a neohrabaní. Byla to deputace šachistického klubu. Zanedbaní mladíci vyslovili blahopřání a pak usedli a zamlkle čekali na jídlo.

Naposled se přihnal dětský lékař dr. Hugo Geschmay. Malý zavalitý muţík měl vzhled učence, částečně pak herce a obchodníka. Na čele měl napsáno: „Já to těm lidem nemohu udělat, abych nepřišel.“ Zavalil byt zápachem éteru a lyzolu. Přinesl účetnímu darem bedničku importovaných doutníků, neboť ve své roztrţitosti nevěděl, koho zde oslavují, zda pána či paní domu. Doutníky obdrţel od prezidenta obchodní komory, jemuţ s úspěchem léčil děti. Bojoval krutý boj, neţ se od nich odloučil, neboť lačnil po nikotinu, ale bál se kouřit. Věřil, ţe má angínu pectoris, i polykal jakési kapky a ustavičně se zkoumal.

Byl přijat s okázalými poctami. Účetní si váţil toho učeného muţe, vyhledávaného lékaře, jenţ měl mnohé a uţitečné známosti. Šachisté vstali a zasmušile se uklonili, manţelé Hájkovi se mírně usmívali a cestující Kafka se pitvořil a chechtal.

Lékař se posadil a na jeho čele zřetelněji vyvstala písmena, která dávala větu: „Já to těm lidem nemohu udělat, abych nepřišel.“ Roztrţitě se podíval na hodinky. I kdyţ nepohnutě seděl, vypadalo to, jako by se řítil po návštěvách.

Michelup přivedl brejlatého studujícího a postavil ho před lékaře se ţádostí, aby chlapce prohlédl. Hoch si nestěţoval na ţádnou nemoc, ale účetní si myslil: „Ať. Kdyţ uţ je doktor tady, ať ho prohlédne. On za to nic nevezme.“

Dr. Geschmay se zmocnil chlapce několika navyklými hmaty, a hněvivě bručel, velel mu, aby otevřel ústa.

Účetní si stýskal, ţe hoch má nepokojné spaní a ţe často vykřikuje ze sna. Obává se, aby to nebyla váţná choroba. Lékař posvítil si kapesní lampičkou chlapci do hrtanu a potom zamumlal: „Nic to není. Trochu chudokrevný. Něco mu předepíšu.“

„Velmi vám budu děkovat,“ blahořečil Michelup.

Avšak chlapec věděl, ţe to není neduh, který plaší jeho spánek, ale ţe je to semeník spodní jednopouzdrý, který se kaţdé noci plíţí do jeho snů, ţe je to Rostlinopis pro niţší oddělení středních škol, který na sebe bere nevýslovnou a děsivou podobu a postává u jeho loţe, aby přinášel mámení a bludy. Nerad uléhal na loţe a s bázní očekával chvíli, ve které se dostaví semeník spodní jednopouzdrý, jenţ nese vajíčka na dvou nástěnných semenících...

Michelup si přál, aby se chlapec před lékařem vyznamenal vědomostmi, avšak dr. Geschmay se odvrátil, svraštil obočí a zkoumal si tep.

Studující se způsobně uklonil a chtěl se poroučet. Avšak lékař ho znenadání zachytil svou chlupatou rukou. Hleděl na něho přes brýle svýma roztrţitýma očima, najednou se otázal: „Jezdíš rád autem?“

„Prosím, ano,“ odpověděl chlapec.

„Pojedeš se mnou příští neděli na výlet.“ Střihl prudkým pohledem po účetním a dodal: „Zvu vás.“

Michelup zaševelil, ţe ho to velmi těší.

Protoţe večeře nebyla ještě připravena, rozhodl se účetní, ţe se pochlubí svým zařízením. Hosté se namáhavě prodírali mezi nábytkem. Příbytek manţelů Michelupových byl přeplněný jako krám staroţitníka a fantastický jako smetiště. Stály zde těţké a bachraté skříně, nehybné, jako by nikdy nemínily opustit vykázané místo. Účetní se láskyplně dotýkal kaţdého předmětu a vykládal hostům jeho historii. Tento taburet koupil z pozůstalosti jednoho notáře, který se zastřelil, zpronevěřiv klientům peníze. Ona pohovka náleţela kdysi baronce Aspahsové. Je vycpána pravými ţíněmi, nikoli mořskou travou, račte se přesvědčit. Hosté ohmatali pohovku. Nábytek čpěl naftalínem a dýchal melancholickou vůní minulosti.

Účetní ctil minulost, jejíţ obrazy trčí na jednom místě, pokojné a mírumilovné. Nemiloval přítomnost s jejím vzrušením a svárlivým hlukem. Minulost je souměrná a zaokrouhlená jako císařovy licousy na stříbrném zlatníku, kdeţto přítomnost nemá solidního tvaru.

Michelup se narodil roku 1892, ale nosil v sobě mírnou a pokojnou duši měšťáka z osmdesátých let. Tehdy dřímal posluha na Václavském náměstí u ručního vozíku, bosí kluci se honili na Můstku, droţkář skrýval tvář v haveloku, a mezi dlaţebními kostkami bujela tráva. Účetní cítil náklonnost k hedvábným vestám a škrobenému prádlu, nejraději by nosil cylindr, kdyby se nebál, ţe vzbudí pozornost.

Také obrazy, které zdobily stěny, dosvědčovaly záliby účetního. Pastevec s rozhaleným krkem a romantickým účesem snil uprostřed stáda ovcí. Komický obraz nezkušeného jezdce. Rytina, která představuje biblický výjev, pod obrazem je nápis: Agar présentée a Abraham par Sara. Rokokoví kavalíři a dámy v krinolínách si hrají na slepou bábu. Alpy, snivé jezero, unylý západ slunce. Účetní se zardívá vzrušením a vypráví, za jakých okolností získal tyto obrazy. A kdyţ mluví o ceně, kterou zaplatil za milovaný předmět, tehdy mhouří rozkoší oči a lišácky se usmívá. Ať kaţdý zví, jak výhodně dovede Michelup nakupovat! Byl lovec příleţitostných koupí, který bezpečně dovedl svou kořist vystopovat v houštině denních cen. Ctil zboţí jakéhokoli druhu, barvy a tvaru, pro cenu, která je ve zboţí obsaţena, a pro částku, jiţ dovedl usmlouvat.

„A rámy k těm obrazům jsem pořídil zdarma,“ hlásil vítězně svým hostům. Vysvětlil, ţe mu rámy zhotovil jeden řemeslník z vděčnosti za to, ţe mu opatřil místo bankovního sluhy.

Hosté mdle naslouchali. Zasmušilí šachisté mysleli na jídlo, manţelé Hájkovi se usmívali prázdným a neúčastným úsměvem, cestující se pitvořil a lékař se řítil po návštěvách.

Konečně zvala hostitelka s paní Kafkovou k tabuli. Šachisté se lačně vrhli na obloţené chlebíčky. Dr. Geschmay jedl roztrţitě a chvílemi si ohmatával tepnu. Paní Hájková uvázala svému manţeli ubrousek kolem krku a dbala na to, aby si nepotřísnil oděv. Šprýmař Kafka mával ubrouskem a dělal číšníka. Paní Kafková se zajíkavě smála a říkala: „Ten můj muţ sní ještě hodně krajíců chleba, neţ dostane rozum.“

Účetní dával k lepšímu svoje vzpomínky z války. Dovedl výmluvně líčit vraţedné bitvy, hromadné umírání, nevýslovné útrapy jako kaţdý, kdo proţil válku u zásobovacího sboru. Dámy vzdychaly a hrozily se. Michelup polkl sardinku a spokojeně pronesl: „Hlavní ţe to máme za sebou a ţe jsme vyvázli ţivi a zdrávi.“ Lékař, nakloněn k obličeji Maxe Hájka, ţehral, ţe ho lidé budí několikrát za noc, ţe pacienti jsou zdraví, ale on je těţce nemocen, to však mu nikdo neuzná, a nejhorší je, ţe lidé dneska neplatí. Podivil se, kdyţ odpověď vyšla z úst paní Hájkové, teprve nyní si všiml, ţe si celou dobu stěţoval této paní.

K těmto řečem připíjeli hosté domácí šípkové víno a čokoládový likér. K čaji se přikusovaly doma upečené sušenky, domácí paní byla té zásady, ţe se nemá kupovat nic, co se můţe doma vyrobit. Michelup se s rozkoší díval na její buclaté, zardělé tváře, mírné oči a chutná ústa a říkal k šachistům: „Kamarádi, mám já to ţenu, co? Ţe byste chtěli mít také takovou bytost kolem sebe?“

Šachisté se odtrhli od pokrmu a přikývli. Účetní rozjařen počal hlasitě velebit manţelku. To je ţena, jakou by nikde nenalezl. Pravda, nepřinesla s sebou věno, ale bez krejcaru také není. Hosté musí vědět, ţe paní Michelupová bývala dříve poštovní úřednicí a nyní dostává penzi. Není to sice mnoho, ale dneska, páni, je kaţdý příspěvek dobrý. Účetní si blahořečí, ţe získal manţelku s výhodou.

Hodina pokročila a hosté se počali loučit. Dámy objaly paní Michelupovou a přály jí s mlaskavým polibkem: „Dušinko, buďte hodně zdráva a mnoho uţijte!“ Šachisté několikrát klopýtli, neţ se dostali do předsíně. Lékař stál, drţel svrchník v ruce a dumal, ţe toho neměl na noc tolik jíst. „Podkopávám své zdraví,“ řekl si hořce.

Michelup mu úsluţně pomáhal do kabátu a dr. Geschmay nenadále vybafl: „Tak v neděli! Rozumíte? V neděli pro vás přijedu s autem. Děti musejí trochu na vzduch, rozuměl jste? To nejde, aby pořád trávily svůj věk mezi staroţitnostmi.



J. D. Robb

KAREL POLÁČEK


22. 3. 1892 - 21. 1. 1945

Karel Poláček, český prozaik a novinář.

Románové dílo K. Poláčka představuje jednu z nejryzejších hodnot české meziválečné prózy. Svým humanistickým krédem byl blízký usilování svých generačních druhů, především K. Čapka a F. Langera, a zároveň ve svých - jen na povrchu "humoristických" - románech zobrazil hlubokou tragiku maloměstského světa, v němž triumfuje malost, pokrytectví a duchovní chudoba.

Poláček – Karel Poláček – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.