načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Michelangelo - Antonio Forcellino

Michelangelo
-20%
sleva

Kniha: Michelangelo
Autor:

Jeden z géniů italské renesance, sochař, malíř i básník Michelangelo Buonarroti, je bezesporu osobností, která k sobě nepřestává poutat pozornost dalších a dalších generací. Autorem ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  398 Kč 318
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 320
Rozměr: 165 x 240 mm
Úprava: 318 stran, 12 stran barev. obr. příl. : ilustrace (některé barev.)
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Michelangelo
Spolupracovali: z italského originálu ... přeložila Karla Korteová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074292446
EAN: 9788074292446
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Michelangelovy osudy zasadil autor do historicko-kulturních souřadnic politicky nestabilní Itálie 16. století. Umělcův osobní příběh se prolíná s příběhy a rozborem jeho nejslavnějších děl - malířských (Sixtinská kaple, Cappella Paolina ve Vatikánu), sochařských (David, medicejské náhrobky ve Florencii, římský náhrobek Julia II.) i realizací na poli architektury (chrám sv. Petra). Autor se nevyhýbá ani problematickým momentům životopisu slavného umělce (nesnášenlivá povaha, komplikované vztahy s příbuznými i mecenáši, celoživotní strach z chudoby apod.). - Životopis sepsaný odborníkem, který se mohl při psaní monografie opřít o důkladnou znalost Michelangelova díla (podílel se na restaurování jeho sochy Mojžíše), ale i o studium Michelangelovy literární pozůstalosti, korespondence a dalších historických pramenů. Čb i barevné ilustrace. Život a dílo jednoho z géniů italské renesance. Monografie z pera italského restaurátora a historika.

Popis nakladatele

Jeden z géniů italské renesance, sochař, malíř i básník Michelangelo Buonarroti, je bezesporu osobností, která k sobě nepřestává poutat pozornost dalších a dalších generací. Autorem životopisu, poprvé vydaného nakladatelstvím Laterza v roce 2005, je osoba k tomu nejpovolanější – proslulý restaurátor a jeden z předních znalců renesančního umění Antonio Forcellino. Díky své důvěrné znalosti Michelangelova díla – věnoval se mimo jiné restaurování proslulého Mojžíše – dokázal Forcellino propojit líčení bouř­livého života velkého Florenťana s hlubokým vhledem do jeho díla. Sleduje jeho mládí v politicky nestabilní Florencii, již hluboce zasáhlo kázání Savonarolovo, práce ve službě republiky i později na římském dvoře papeže Julia II. S osobním příběhem umělce se prolínají osudy jeho nejslavnějších děl – Davida, Piety, Mojžíše i monumentální freskové výzdoby Sixtinské kaple. Knihu doprovází rozsáhlá obrazová příloha umožňující sezná­mení se všemi stránkami Michelangelovy tvorby, od nejznámějších až k méně známým pracím a náčrtům. (nepokojný život)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ANTONIO FORCELLINO

MICHELANGELO

NEPOKOJNÝ ŽIVOT



VYŠEHRAD

Antonio Forcellino

Nepokojný život

Michelangelo


Questo libro è stato pubblicato con il contributo della

„Commissione Nazionale per la promozione della cultura italiana all’estero“

del Ministero Italiano degli Affari Esteri

e con la collaborazione dell’Istituto Italiano di Cultura di Praga.

Tato kniha vychází s laskavou finanční pomocí

Národní komise na podporu šíření italské kultury v zahraničí

při Ministerstvu zahraničních věcí Italské republiky

a ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Praze.

Copyright © 2005 Gius. Laterza Editore & Figli Spa, All rights reserved

Published by arrangement with Marco Vigevani Agenzia Letteraria

Translation © Dr. Karla Korteová, 2012

ISBN 978-80-7429-244-6


OBSAH

Úvod / 11

Mládí

Zapadákov / 19

Velkolepá bezcitná Florencie / 22

Zlobivý učeň / 26

Divuplná zahrada / 31

Poslední pocta Donatellovi / 36

Géniovo jaro

Záchvaty strachu / 43

Povedený žert / 53

Pracovitý umělec / 59

David pro republiku / 66

Michelangelova dílna / 74

Boj o prvenství / 82

Na dvoře Julia II.

Udatný papež / 86

Náramně trpělivý zadavatel / 90

Dobrodružství s klenbou / 97

Krize / 103

Michelangelovy štětce / 108

Vítězství a legenda / 111


Mezi Římem a Florencií

Ve jménu otce / 115

Dobré roky / 121

Nebezpečné ambice / 130

Usmíření / 134

Nezdar / 139

V zajetí osudu / 144

Ve znamení medicejského rodu

Mezi dvěma ohni / 155

Politický bankrot / 160

Na obranu republiky / 170

Sláva rodu Medicejských / 176

Michelangelovy brýle

Srdce věčně mladé / 190

Nebe a země / 197

Vittoriin dar / 204

Kacířská víra / 210

Nový styl / 222

Dva Mojžíšové / 224

Pavlova kaple

Pán a jeho sluha / 228

Emotivní světlo / 230

Obrácení svatého Pavla / 233

Nebezpečné novátorství / 238

Petrův pohled / 243

Ve stínu cenzury / 249


Konec iluzí

Náboženské motivy / 255

Římská rodina / 260

Nabídky k sňatku / 266

Výstavba chrámu svatého Petra / 269

Loučení s přáteli / 274

Nepřítel Pavel IV. / 280

Zničená Pieta / 282

Poznámky / 293

Ikonografické reference / 311

Jmenný rejstřík / 312


11

ÚVOD

V pátek 18. února 1564 zemřel v jednom z domů římské čtvrti zvané Macello

dei Corvi, Havraní jatka, florentský patricij Michelangelo di LudovicoBuonarroti, „božský“ sochař, malíř a stavitel. Jeho dům nebyl velký, přízemísestávalo z několika pracovních místností, kuchyně a kovářské dílny, sloužící

k výrobě nástrojů, a nahoře byly ložnice.

Pět dnů předtím, o masopustním pondělí, Michelangela pár lidí vidělo, jak kráčí v chladném dešti po cestě bezbarvou předměstskou krajinou –shrbený stařec, celý v černém a bez klobouku. Poznali ho, ale neodvážili se ho oslovit. Zpravili o tom jeho žáka Tiberia Calcagniho, který o něho synovsky pečoval, ale i jemu dalo práci odvést ho domů. Starý pán nechtěl připustit, že by si měl pěkně v klidu odpočinout. Že prý má bolesti, které mu stejně žádný klid nedopřejí. Zkusil se projet na svém milovaném vraníkovi, jako se projížděl vždycky, když bylo příznivé počasí, ale jakmile pochopil, že totentokrát nedokáže, že už na koni nikdy jezdit nebude, dostal strach. Očekával smrt už celá desetiletí, a přesto se teď, když náhle přišla spolu s tímtomrazivým deštěm, začal bát, stejně jako se jí bojí všichni včetně těch, kdo mají za sebou podobně dlouhý život jako on. Umíral pozvolna, obklopen péčí Daniela da Volterry, dalšího ze svých žáků, první dva dny v křesle u ohniště a potom tři dny v posteli. Skonal při plném vědomí ve chvíli, kdy zvonysvolávaly k pátečním nešporám, za přítomnosti Daniela da Volterry, Tommasa Cavalieriho a Diomeda Leoniho.

Čtvrť Macello dei Corvi ležela mezi Forem Romanem a úbočími Kvirinálu. O tehdejší podobě Fora Romana a jeho nejbližšího okolí, na něžMichelangelo ze svého příbytku dohlédl, si můžeme udělat poměrně přesnou představu podle starých kreseb, jejichž autory jsou nejrůznější cestovatelé a badatelé: bylo to nepěstěné prostranství, ze kterého se nořily kostry velkolepýchantických památek. Nejslavnější a největší z nich bylo Koloseum, proděravěláhromada travertinu, jejíž základy byly tenkrát ještě ukryté hluboko v zemi a jejíž výklenky, proměněné v jeskyně, skýtaly kdekomu dočasné útočiště. Napůl pohřbené byly i velké vítězné oblouky, pod nimiž se za chladného počasí –

Úvod

právě takového, jaké panovalo ve dnech, kdy zemřel Michelangelo – krávy

a ovce houfně sbíhaly k mramorovým reliéfům oslavujícím věčnou památku

římských císařů a v dešti se choulily jedna ke druhé. Nad kameníma staletými stromy, rostoucími kolem dokola, tu čněly taky obrovské sloupySaturnova chrámu, jehož architráv z bílého mramoru se proti nebi rýsoval jako

hotový zázrak.

Nedá se věru říci, že by čtvrť Macello dei Corvi – která k Foru přiléhala ze severu a tvořila vstupní bránu do Říma středověkého a renesančního – tehdy patřila k elegantním částem města. Měla ráz téměř venkovský, zahrady a vinice se tu prolínaly s antickými ruinami, které Michelangelo kdysi, šedesát let předtím, začal pod pečlivým vedením starého Sangalla kreslit a zkoumat hned po svém příjezdu z Florencie. Papežská strategie urbanistickéhoznovuzrození Říma byla už nejméně sto let zaměřená úplně jinam, do míst, kde se řeka Tiber vine mezi Andělským hradem a Tiberským ostrovem. Od konce patnáctého století se tam snažili vzkřísit starověkou architekturu nejlepšíitalští stavitelé. Ve srovnání se starými Římany se museli samozřejmě spokojit s daleko menším množstvím peněz, ale dokázali se s tím důvtipně vyrovnat a právě finanční omezení je vlastně motivovalo k větší tvořivosti. Raffael,Bramante, Peruzzi a zástupci slavného rodu Sangallů – znamenití umělci, s nimiž se Michelangelo znal a které jednoho po druhém přežil – zbudovali na tomto území paláce, které jako by skutečně vznikly v antickém starověku. Na nových ulicích, velkoryse navržených tak, aby rázně proťaly bludiště nezdravýchuliček, ve kterých se římské obyvatelstvo ve středověku zabarikádovalo, jako když se houf ztroskotanců zabydlí ve vraku obrovského korábu, se nové, bílé stavby, zdobené rustikovým zdivem a sloupy, vyjímaly nádherně.

V nejbližším sousedství Michelangelova domu se ovšem žádné nové ulice ani paláce nevyskytovaly. Tam se významnějšího urbanistického zásahudopustil jedině Pavel III., a to tím, že dal zbourat ošklivé chatrče kolem Traianova sloupu, gigantického mramorového stožáru, pokrytého reliéfy znázorňujícími imperátorovy hrdinské činy. Učinil tak proto, aby zapůsobil na císaře Karla V., který si dal roku 1536 v Římě uspořádat triumfální jízdu, poté co v bitvě u Tunisu porazil tureckého admirála. Pavla III. napadlo, že by bylo dobré dát při té příležitosti vyniknout nejstarším římským památkám, protože měl cit pro divadlo – na svou dobu velmi moderní – a byl přesvědčen, že tím na císaře, který se rád opájel kouzlem všelijakých teatrálních slavností, udělá dojem.

Ponecháme-li stranou Traianův sloup, byla čtvrť Macello dei Corvi, mírně řečeno, poměrně nezajímavá. Nízké domy bez dvorků, postavené z materiálu vesměs uloupeného mrtvému starověkému městu, tam stály natěsnané jeden vedle druhého. Na vrstvách římských cihel, rozkradených ze starého zdiva,

Úvod

spočívaly hrubě opracované kusy viterbského tufu. Otesané blokytravertinu byly bez sebemenšího ohledu na jemné reliéfy, které je zdobily, použity

do prahů a dveřních či okenních rámů. A podle toho, odkud tento nekale

získaný materiál pocházel (téměř vždycky byla místem jeho původu některá

vinice za Aurelianovými hradbami), pokrývala jej místy bleděmodrá, červená

nebo fialová omítka.

Michelangelo se v této nuzné čtvrti usadil někdy kolem roku 1510. Tehdy mu papež Julius II. nebo jeho dědicové dali onen dům s dílnou k dispozici, aby tam vytvořil sochy pro chystaný Juliův pomník. Roku 1517 pak z Říma odešel a vrátil se až roku 1533, už jako světoznámý umělec. V následujících letech se mu po stránce ekonomické i společenské dařilo bez přestávky dobře. Přesto se z nepříliš reprezentativního domu, kde ho ještě ke všemu dělila odpapežského dvora taková vzdálenost, nikdy nepřemístil jinam. Skutečnost, že zůstal věrný římské periferii, svědčí o tom, že město, ve kterém se vlastně celýchtřicet let cítil jako florentský vyhnanec, nikdy nemínil přijmout opravdu za své.

Exulantské byly – navzdory věhlasu, který Michelangela obklopoval – rovněž okolnosti jeho smrti. Nemoc, na kterou zemřel, měla krátký průběh a přišla bez výstrahy. Michelangelo se pouhých pár měsíců předtím, počátkem října, spolu se svými věrnými služebníky Antoniem del Francesem a Pierem Luigim da Gaetou jednoho rána dostavil v nejlepší formě ke kostelu Santa Maria sopra Minerva, možná i kvůli mši, ale určitě hlavně proto, aby se ještě jednou podíval na milovaný Panteon, nejzachovalejší antickou budovu, která by sama o sobě stačila jako důkaz toho, k jaké nedostižné kráse dospělistarořímští stavitelé. Před kostelem ho poznal a uctivě přivítal FlorenťanMiniato Pitti. Ten ho později vylíčil jako muže, který „chodil shrbený, stěží zvedl hlavu, a doma se přitom stále ještě oháněl dlátem“.

1

Michelangelo, už skoro

devadesátiletý, tou dobou stále ještě pracoval – nejenže kreslil, ale taky tesal.

Čtyři měsíce po tomto setkání stařec, který tehdy přijel ke kostelu na koni plný sil, ve svém nuzném domě v Macello dei Corvi zemřel. Nebyl tomu přítomen žádný z jeho příbuzných, pro které se po celý život usilovně činil a shromažďoval úspory, ba ani jeho milovaný synovec Leonardo, který nebyl v Macello dei Corvi vítán, protože Michelangela trápila představa, že čeká jenom na to, aby se mohl po jeho smrti zmocnit jeho bohatství. Leonardo si ovšem mohl být Michelangelovým majetkem jist, neboť zabezpečit rodu Buonarrotiů bohatství a úctu bylo jedním z Michelangelových hlavních životních cílů.

Pozdější historiografie se sice snažila udělat z Michelangela Buonarrotiho slouhu, kterého si velkolepí vládcové ochočili, ale dochovaná svědectví mluví o tom, že se před svou smrtí stihl nesmiřitelně znesvářit s celým světem kromě

Úvod

několika málo obyčejných, neurozených lidí, kterým dovolil, aby se o něho

starali, a Tommasa de’ Cavalieriho, římského šlechtice, kterého měl příliš rád,

než aby ho v posledních dnech svého života nechtěl vidět. Dobová svědectví

popisují jeho zápas se smrtí hodinu po hodině, takže romantickýminterpretacím dalo potom dost práce obestřít jeho umírání patřičným tajemstvím

a velikostí, které jsou nezbytné pro vznik mýtu.

Okolnosti, za nichž zemřel, vypovídají i v Michelangelově případě – stejně jako u řady dalších lidí – o mnohém. Michelangelo nebyl na smrt připravený, jako na ni ostatně nikdy není zcela připraven nikdo, a své blízké prosil jako dítě, aby ho nenechávali ani na chvilku o samotě. Ale jakmile smrt vešla do jeho skromného domu, okamžitě zjistila, že jeho slabinou je ještě něco jiného: totiž chamtivost, která ho provázela po celý život. Pod postelí měl hromadu zlaťáků, za něž by si byl klidně mohl koupit honosný palác. Nevěřil nikomu, ani bankám. Neustále se bál, že má v patách jen samé šejdíře a podvodníky. Žil jako chudák, a přitom v dřevěné truhle pod postelí hromadil peníze.Člověk jako on, těšící se už zaživa zbožné úctě, měl svému obecenstvu namísto smutného pomalého umírání vyděšeného nemocného starce, zoufalepřipoutaného k životu až do posledních okamžiků, možná raději darovat smrt jinou.

Takovou smrt by ovšem byli do svých chvalozpěvů hbitě zahrnuli nejlepší florentští intelektuálové Giorgio Vasari a Vincenzio Borghini, akademici, jejichž úkolem bylo budovat veřejnou prestiž florentského vévody Cosima I. Jakmile se ti dva dozvěděli, že Michelangelo zemřel, ihned se jali jeho smrt měnit a zbavovat ji veškerých vrásek a trhlin, aby mohli starého mistra vydat napospas rodící se florentské mytologii a podpořit dalekosáhlé politické plány Medicejských. Cosimo I. zdědil vévodství poté, co byl zavražděn jehokrvelačný bratranec Alessandro, a chatrný stav, ve kterém se tehdy nalézalo, hopřivedl k myšlence, že jedním ze způsobů, jak své panství zabezpečit a hlavně jak se usmířit s uprchlými republikány, jejichž bohatství a inteligenci tuzepotřeboval, je posílení společenské a kulturní identity všech Florenťanů.Michelangelo měl v této strategii hrát nejvýznamnější úlohu, protože navzdory všemožným bankéřům a ctižádostivcům, kteří se snažili spojit s Florencií své jméno, byl v pravém slova smyslu symbolem florentského talentu právě on, světoznámý a nejmilovanější syn florentského vévodství.

Dokud žil, nechtěl Michelangelo, zarputilý republikán, ani slyšet o tom, že by snad měl Cosimovy záměry nějak podpořit. Navzdory vévodovu přání se do Florencie nehodlal už nikdy vrátit a umělecky k ní rozhodně nebyl nijak štědrý. Přinejmenším do roku 1547, kdy zemřel francouzský král František I., dokonce doufal, že se Florencie ještě za jeho života Medicejských zbaví, ačkoli k takové naději neměl žádný rozumný důvod. Potom odevzdaně zaujal postoj

15

Úvod

alespoň do té míry uctivý, aby nevystavil nebezpečí své dědice a svůj majetek,

který ve Florencii a v jejím okolí nashromáždil. Naproti tomu Vasari – možná

i proto, že k Michelangelovi a k jeho „toskánství“ choval skutečný respekt, ale

určitě zejména proto, aby vyhověl vévodovi – věnoval Cosimovým plánům

mnoho sil. Ustavičně Michelangelovi předkládal nejrůznější lákavé nabídky

a hlavně mu dával k úvaze, jaké výhody by to či ono mohlo mít pro jehopří

buzné, protože věděl, jak je Michelangelo takovým argumentům přístupný.

Ale všechny snahy byly marné. Michelangelo se oháněl tím, že musí nejprve

dokončit práce v chrámu svatého Petra, což byl úkol, jímž se opravdu cítil

povinován samotnému Bohu. A nechtěl se hnout z Říma ani poté, co se stal

z Giana Pietra Carafy papež Pavel IV. a Michelangelův život se rázem ocitl

v ohrožení. O Michelangelově sveřepé nevraživosti vůči vévodovi i papeži

svědčí, že dal těsně před smrtí zničit většinu svých kreseb. Přesněji řečeno,

dal je spálit: dal hodit do ohně papíry, za něž by byl Cosimo I. dal cokoliv.

Však se taky vznešený vévoda ohledně Michelangelova rozhodnutí vyjádřil

patřičně zlostně: „Velice nás mrzí, že po sobě nezanechal ani jednu kresbu,

a jejich spálení pokládáme za čin, který se nesrovnává s jeho velikostí.“

2

Jakmile byl ovšem starý svéhlavý Michelangelo po smrti, nemohl se už

požadavkům a záměrům mocných, kteří si ho toužili podrobit živého či

mrtvého, on ani nikdo jiný stavět do cesty. S Michelangelovými tělesnými

ostatky i s jeho památkou si teď mohli dělat, co chtěli. Konečně se jim

naskytla příležitost, na kterou čekali. Sotva se cynický Vincenzio Borghini

dozvěděl, že Michelangelo umírá, ihned mu došlo, že by jeho smrt mohla

výborně posloužit k vylepšení toho, co bychom dnes označili jako imageflo

rentských akademických kruhů a Cosima I., jejich patrona. „Uvažte, co Vám

říkám: zlovůle některých lidí žárlících na cizí schopnosti může dát vzniknout

věcem, které nakonec zjednají větší slávu tomu, kdo je vykoná, nežli tomu,

kvůli komu budou vykonány. Jak jsem tedy řekl, Vy si to teď trochupromys

líte. Stačí, abych uvedl jisté věci do pohybu, a Vy je pak už sám dovedete ke

konci.“

3

Borghinimu bylo až příliš jasné, jaké výhody by s sebou nesl státní

pohřeb: Cosimo se předvede jako osvícený panovník, který oceňuje lidský

um, štědře jej podporuje a uznává hodnotu svých „synů“. Jak by potom bylo

možno vinit takového muže z tyranství? Jak by bylo možno zpochybňovat

poctivé základy toskánského – to jest medicejského – státu? Ti, kdoodtam

tud odešli do exilu, neměli čím čelit propagandě, která teď mohla ve svůj

prospěch využít jeden z nejuctívanějších symbolů celého šestnáctého století.

A aby to všechno bylo ještě působivější, smuteční řeč měl pronést Benedetto

Varchi, vlivný uprchlý republikán, který se ovšem dvacet let předMichelan

gelovou smrtí do Florencie vrátil – učinil tak na nátlak samotného Cosima,

Úvod

který tím tehdy zahájil novou politiku, hlásající obnovu svornosti a uzavření

míru se zástupci republikánské opozice (přinejmenším s těmi, jež nedalnajatými vrahy pozabíjet).

Ale bylo nutno jednat rychle. Michelangelovými ostatky se totiž chtěli ozdobit i jiní mocnáři, především římský papežský stolec, který jeho dílo ke svému prospěchu vytrvale využíval už plných třicet let. Hned v sobotu ráno, jakmile se zpráva o Michelangelově smrti roznesla, se do jeho domu v Macello dei Corvi přiřítila komise římského místodržitele Alessandra Pallantieriho. Její členové měli pořídit soupis všech věcí, které tam najdou – jako kdyby zemřel sám papež nebo nějaký král. Jejich skutečné úmysly vyšly ovšem záhy najevo: když přijel do Říma umělcův synovec a zákonný dědic, milovaný Leonardo, začali mu vyhrožovat a drze mu sdělili, že se musí spokojits Michelangelovými penězi, tedy s onou truhlou, která obsahovala deset tisíc dukátůa kterou Michelangelo prostoduše opatroval doma. Po Michelangelových dílech – několika kresbách a třech nedokončených skulpturách – nebylo v tu chvíli v domě už ani stopy. Pokladem nedozírné ceny byly přitom právě plody jeho práce, ale stráže dostaly příkaz je všechny odnést.

Leonardo pochopil, že Cosimovi I., svému pánovi, prokáže nejlepší službu, když přiveze do Florencie alespoň strýcovo tělo. Zima byla toho roku naštěstí velmi mrazivá a mrtvola byla pořád ještě v dobrém stavu. Leonardo ji zasvítání tajně vynesl z kostela Santi Apostoli, kam byla dočasně uložena, naložil ji na vůz používaný k přepravě zboží a po třech dnech s ní dorazil doFlorencie. Cosimo, Vasari a Borghini se jeho příjezd snažili utajit, aby věci udrželi pokud možno pod kontrolou, protože Michelangelo byl vlastněnejznámějším symbolem republikánství a republikánská opozice nebyla ve Florencii nikdy zcela poražena. Zpráva o převozu Michelangelova těla se však brzy rozšířila po celém městě. Umělci a po nich i ostatní obyvatelé, v první řadě republikáni, utvořili v noci průvod a vzdávali Michelangelovi úctu, jako by byl svatý. Ulicemi mlčky procházely tisíce plačících lidí v obnošenýchčerných suknicích a ošuntělých vestách, přesně takových, jaké svědomitá komise našla v Michelangelově skříni. Spontánním rozloučením, jakým nikdynepoctili nikoho jiného, mu Florenťané opláceli bezmeznou lásku, kterou choval k jejich městu po celý život a za niž zaplatil vyhnanstvím.

Pak přišel na řadu státní pohřeb ve Svatém Vavřinci, rodinném kostele Medicejských. Ti si teď mohli konečně přivlastnit Michelangelovu slávu, podobně jako se zmocnili soch, které jim nechtěl zaživa věnovat. V jehoflorentském domě totiž zůstala torza Otroků a socha Vítězství, které byly určeny pro pomník Julia II. Bylo zcela přirozené vyzdobit Michelangelův náhrobek právě jimi, ale Vasariho okamžitě napadlo, že k tomu účelu může místo nich

Úvod

posloužit poničená Pieta, kterou Michelangelo daroval FrancescoviBandinimu, a že by zmíněné sochy mohl dostat Cosimo. Vstřícný Michelangelův

synovec Leonardo byl s tímto plánem seznámen hned po umělcově smrti

a Vasari od svého záměru neustoupil ani poté, co Bandiniho syn odmítl Pietu

vydat. Dopustit se zrady vůči Michelangelovi bylo přece jen snazší nežlizklamat Cosima I. Vasari byl tedy rozhodnut, že sochy na náhrobku vymění za

jiné, a pověřil pár mladých sochařů z Akademie zhotovením skulptur takošklivých, že jsou dodnes urážkou Michelangelovy památky. Cosimovo vévodství

mělo konečně svého hrdinu a hrdinovy sochy připadly vévodovi.

Taky v Římě se mnoha lidem ulevilo. Karel Boromejský mohl neprodleně nařídit, aby se nahé postavy Posledního soudu zahalily do příšerných trenýrek, a už roku 1565 byl jeho příkaz splněn. Michelangelova smrt mimo jinéznamenala, že odešel jeden z posledních reprezentantů takzvaných spirituálů, skupiny, která se v předchozích letech odvážně snažila zvažovat, zda by mohly katolictví a protestantská reformace dojít ke smíru. Víra, kterou Michelangelo prostřednictvím mramoru a malířských štětců demonstroval v samém srdci křesťanského světa, měla svůj původ právě v heretickém učení spirituálů, ale teď, když zemřel, si ho mohla oficiální církev klidně začít obratně přisvojovat. Úpravou „nejnecudnějších“ nahých těl Posledního soudu nebyl pověřen nikdo jiný než Daniele da Volterra. Ostatní Michelangelova díla, například fresky v Pavlově kapli, se dala někdy poopravit ještě rafinovaněji, třeba tak, že byla doplněna o další, návodné malby, které měly interpretaci malebMichelangelových – jejichž myšlenkový obsah nemá s tridentskou ortodoxií nicspolečného – patřičně usměrnit.

Během následujících let a staletí michelangelovský mýtus dále rostl a při tom se nejednou stal předmětem manipulace. Když umělcův prasynovec Michelangelo mladší (1568 –1647) připravoval do tisku Michelangelovy sonety, pro jistotu v nich změnil mužské koncovky na ženské, aby sňalz prastrýce znepokojivé dohady, že jeho verše byly plodem vášnivé homosexuální lásky. K manipulaci se nezdráhala přikročit ani nejmocnější novodobá továrna na sny a v podání neodolatelného Charltona Hestona nám Hollywoodpředložil Michelangela zamilovaného do ženy, kterou ve skutečnosti vůbec neznal.

Michelangelo je dnes postava, kterou pro samé světlo, jež ji obklopuje, už ani nevidíme: světlo, kterým je obestřena, nám zakrývá nejen samotného Michelangela, ale i jeho dílo. Vždyť i jeho nejznámější socha, socha Mojžíše, musela být nejprve restaurována a podrobena analýze, aby se konečně přišlo na to, co mohlo oko méně oslepené všemožnými předsudky vidět už dávno a o čem taky vypráví jeden důležitý písemný dokument, totiž že jiMichelangelo v pokročilém věku a v pokročilém tvaru, krátce před dokončením, zcela

Úvod

předělal. Teprve zpřístupnění archivů – a historické bádání AdrianaProsperiho a Massima Firpa – dokázalo objasnit, v jakých podivných podmínkách

Michelangelo na sklonku života tvořil. A teprve skvělé restaurační práce,

zejména ty, které proběhly pod vedením Gianluigiho Colalucciho v Sixtinské

kapli, umožnily vrátit se nazpátek, přiblížit se ke tvůrci, který míchá maltu

a barvy, otesává mramor a tužkou pokresluje jeden papír za druhým, a alespoň

zčásti ho oddělit od mýtu, v němž byl dosud uvězněn. Giovanni Poggi a Paola

Barocchiová vědecky zpracovali nesmírnou spoustu písemných dokladů, které

byly postupně shromažďovány už od poloviny devatenáctého století a jejichž

počet se nedávno rozrostl díky znamenité studii Raba Hatfielda, zabývající

se Michelangelovými účty. Na jejich základě je možno přezkoumat, mnohdy

velmi nelítostně, celou řadu událostí, které se Michelangelo ve verzích, jež

předkládal svým životopiscům, snažil všelijak uhladit. V polovině minulého

století vydal Charles de Tolnay katalog Michelangelových děl, Michael Hirst

potom sestavil katalog jeho kreseb a v tisících odborných článků je dnes rok

co rok úspěšně podrobována analýze Michelangelova tvorba i jednotlivé

momenty jeho života.

Celé toto badatelské úsilí už samo svědčí o tom, jak velký je o Michelangela zájem a kolik rozmanitých svědectví se o něm nahromadilo. Novodobázkoumání, pro jeho bližší poznání nezbytná a zcela zásadní, vedla sice v minulém století k novým interpretacím, založeným na nesčetném množství dokladů, ale jeho dílo vlastně zpřístupnila jenom znalcům. Tato kniha uvádí hmotné doklady – tedy způsob, jakým Michelangelo maloval a sochal – dosouvislosti s doklady písemnými. Informace, které vyplynuly z nejnovějšího bádání, konfrontuje s jednotlivými Michelangelovými díly; v těch ovšem vidí nejen „umění“, ale i konkrétní finanční a technologické počiny, do nichžMichelangelo fyzicky vkládal všechno svoje lidství.

Poté co byly velkolepě restaurovány malby v Sixtinské kapli a náhrobek Julia II., máme dnes k dispozici nové poznatky, na jejichž základě můžeme Michelangela konečně interpretovat v jeho úplnosti: poznatky, které nám mohou pomoci zbořit michelangelovský mýtus a dostat se blíž nejenk božskému umělci, ale i k trpícímu člověku, jímž skutečný Michelangelo byl. Výsledky jsou překvapivé. Na jedné straně zjistíme, že Michelangelo onen mýtus sám vyvrací. Na straně druhé nám bude jeho umění nakonec připadat ještě velebnější, a to právě proto, že vyrostlo z bídy, ze střetů a z útrapprovázejících obyčejný život plný namáhavé práce. Tento rozpor, pouze zdánlivý, nemohla minulá staletí akceptovat, ale naše doba jej zná velmi dobře. Jistě i proto nás dodnes Michelangelo fascinuje jako jeden z nejmodernějších umělců, kteří kdy žili.

Mládí

Zapadákov

Do rozbřesku zbývaly ještě předlouhé čtyři hodiny. Domek stál na skalnatém

pahorku a bylo z něho vidět lesy, sužované zimním mrazem. Na severní straně,

kde zdi kopírovaly okraj svahu, nebylo ani jedno okno, aby dovnitřnepronikal studený vítr. Zato ve zdi obrácené směrem ke středu městečka byla

v prvním patře okna tři a za nimi tři místnůstky, kde teď pobíhaly služky

a kam se utekl pan Ludovico, jehož se postupně zmocňovala čím dál větší

úzkost.

Ani mohutné zdi, zbudované z šedé jílovité horniny vydrolené z horského úbočí, nedokázaly ztlumit křik jeho manželky, která se mu právě chystala porodit druhého syna. V Ludovikovi, který tato muka už jednou zažil, budila obavy nejen skutečnost, že tu jsou odříznuti od světa a že jim sem nahoru nemá kdo přijít na pomoc. Myslel teď hlavně na to, jak jeho žena před šesti měsíci, když se do tohoto Bohem zapomenutého kraje stěhovali, spadla z koně. Přestože tehdy byla ve třetím měsíci těhotenství, přestože cesta byla únavná a dalo se čekat, že v místě, kam nejspíš žádný lékař nikdy nevkročil, bude porod riskantní, musel Ludovico, pokud se chtěl zachránit před bídou, starostenský úřad v nejbezvýznamnější florentské obci chtě nechtě přijmout. Plat byl směšně nízký, za půl roku práce pouhých pět set lir, od kterých bylo ještě zapotřebí odečíst mzdu pro dva notáře, tři sloužící a jednoho člověka, který se měl starat o koně. Ale co se dalo dělat? V žádné z bohatých obcí, kde plat činil až tři tisíce lir, by mu starostování jistě nikdo nenabídl. Ludovico už klesl na samé dno společenského žebříčku – zchudl natolik, že to začínalo ohrožovat důstojnost jeho rodiny, a jak tak pozvolna splýval se sociálněbezvýznamnou masou řemeslníků, nádeníků a umělců, neměl daleko k tomu, aby nakonec přišel o občanské výsady.

Dávno minuly časy, kdy se přede dvěma staletími mohla jeho rodina mezi florentskými patriciji honosit významným postavením a kdy se stal Simone di Buonarrota, jeden z Ludovikových předků, členem Rady moudrých. Dávno

Mládí

20

minuly i časy, kdy jeho dědeček, obchodník s vlnou a směnárník, věnoval na

obecní účely velkou sumu peněz a byl zvolen do nejvyšších veřejných funkcí.

Bohužel zemřel roku 1405 ve věku pouhých padesáti let a šťastnou hvězdu

rodu Buonarrotiů si vzal s sebou do hrobu. Potom už to nestálo za nic: od dob

Ludovikova otce Leonarda začali Buonarrotiové upadat. Leonarda tížilo věno,

které musel nastřádat pro dcery, nestíhal platit daně a jeho situace se stále

zhoršovala. A tak byl tenkrát nucen už on – stejně jako o dvacet let později

jeho syn – přijmout toto bezvýznamné starostenství a vzal sem s sebou i děti.

Nejspíš právě proto tu funkci přijal po letech i Ludovico. Tento zapadlý kout

mu byl svým způsobem blízký a zřejmě i milejší než nějaká neméně zpustlá

tvrz, kterou by ještě ke všemu neznal z dětství. Jenže manželka byla těhotná,

cesta tuze dlouhá a ten pád z koně mohl mít pro dítě kdovíjaké následky...

A do úsvitu zbývaly ještě čtyři hodiny.

Najednou ženin křik zesílil, potom rázem ustal a místo něho zazněl vítězný pláč chlapečka, který se na tomto nehostinném nepřístupném kopci dokázal zdárně narodit a vypadal zdravě. Městečko, které si zvolil ke svému příchodu na svět, se jmenovalo Caprese a od onoho rána zaujímá důležité místov geografické paměti světa. Chlapeček dostal jméno Michelangelo, věnoval se malířství, sochařství a architektuře a stal se nejznámějším umělcem své doby. Mezi velkolepými městy, na jejichž pozadí se odvíjel jeho předlouhý život a z nichž nejvýznamnější byla Florencie a Řím, zůstal tento zapadákov, ležící v jednom z apeninských údolí, místem, jež může víc než které jinévyprávět o Michelangelově prudké, nedůtklivé povaze, přestože jej Michelangelo opustil pouhých pár měsíců po svém narození.

Dnem, který takto Ludovika konečně zbavil úzkosti, byl 6. březen 1475, ale pro Florenťany – kteří se řídili kalendářem, podle něhož rok tradičně začínal až svátkem Početí Páně, tedy 25. března – se tehdy psal teprve rok 1474. Rozdíl mezi těmito dvěma daty Ludovico pečlivě zaznamenal: „Dnes, dne 6. března 1474, se mi narodil syn – dal jsem mu jméno Michelagnolo a na svět přišel v pondělí ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou. (...) Podleflorentského kalendáře, začínajícího svátkem Početí Páně, spadá letošní 6.březen do roku 1474, kdežto podle kalendáře římského, který začíná výročím Kristova narození, patří do roku 1475.“

1

Noc, která Michelangela na světě přivítala, dala na obloze vyjít hvězdám, jež naštěstí nedbaly o to, jestli se italské státečky kromě mnoha jiných věcí vzájemně liší i svými chronologickými systémy. V Římě se psal 6. březen 1475, ve Florencii 6. březen 1474 a planety Merkur a Venuše na nebi právě vstupovaly do druhého domu Jupiterova – určily tím Michelangelovi osud silně poznamenaný smyslností, byť šlo o smyslnost, kterou sice všemimožJMENNÝ REJSTŘÍK

Acidini Luchinat, C. 294

Ackerman, J. 309

Agnese da Montefeltro 204

Agnolo di Donnino 103

Agostino di Duccio 66

Alamanni, Luigi 305

Alberti, Leon Battista 31

Alberti, Michele degli 293

Albertini, F. 113, 300

Albertini, R. von 302, 305

Aldrovandi, Francesco 48, 53

Alexandr VI. (Rodrigo Borgia), papež

58, 65, 86, 88

Amante, Bruto 305

Ammannati, Bartolomeo 275

Andrea della Robbia 72

Andrea della Stufa 66

Antonio da Pontassieve 121

Antonio del Francese 13, 277, 289

Arborino, Antonio 309

Archinto, monsignor 309

Argan, Giulio Carlo 309

Avalos, Ferrante Francesco d’ 204

Baccellino da Settignano 66

Baccio d’Agnolo 135, 136

Baglioni, Malatesta 173

Baie, Lazare de 174

Balducci, rodina 58

Bandinelli, Baccio 221

Bandini, Francesco 17, 259, 263, 286,

289, 310

Barbarossa 203

Bardeschi Ciulich, L. 299, 307, 309,

310

Barocchi, Paola 18, 294, 295, 299, 300,

307, 310

Baumgart, F. 308, 310

Beatrizet, Nicolas 240, 245

Beccadelli, Ludovico 207, 278, 310

Bembo, Pietro 205, 250, 251

Benedetto da Rovezzano 297

Benetti, C. 298

Benti, Donato 140

Bentivoglio, rodina 44, 48

Bentivoglio, Francesca 48

Bernini, Gian Lorenzo 211

Berto da Filicaia 303

Bertoldo di Giovanni 35, 37, 42

Biagetti, B. 308, 310

Bilhères-Lagraulas, Jean de 59, 60

Billi, Antonio 113, 300

Bini, Bernardo 301, 302, 304

Bini, Giovanni Francesco 253

Boleynová, Anna 207

Bourbon, de, velitel 168

Borgherini, Francesco 129

Borghese, Camillo, viz Pavel V.

Borghini, Vincenzio 14 –16, 293

Borgia, rodina 65

Borgia, Cesare 36, 65, 72, 86, 87

Borgia, Lucrezia 65

Boromejský, Karel 17

Borromini, Francesco 211

Botticelli (Sandro di Mariano Filipepi)

72

Bramante, Donato 12, 89, 91, 94, 97,

99, 102, 271, 272

Brucioli, Antonio 161, 174, 239, 305,

308


313

Jmenný rejstřík

Bruegel, Pieter 59

Brunelleschi, Filippo 21, 23, 27, 33, 67,

135, 169, 173, 176, 256

Buffalmacco, Buonamico (Buonamico di

Martino da Firenze) 199

Bugiardini, Giuliano 99, 103, 108, 188,

305

Buonarrota, Simone di 19

Buonarroti, rodina 19, 20, 26, 27, 53,

65, 96, 120, 173, 197, 260, 266, 277,

290

Buonarroti, Buonarroto 26, 95, 96, 111,

119, 141, 172, 197, 261, 300, 303

Buonarroti, Francesca 197, 172, 267

Buonarroti, Francesco 111

Buonarroti, Giovan Simone 26, 119,

120, 145, 260

Buonarroti, Gismondo 145, 260, 281

Buonarroti, Leonardo, Ludovikův otec

20

Buonarroti, Leonardo, Michelangelův

synovec 13, 16, 17, 172, 173,

260 –263, 266, 267, 275 –277, 293,

297, 309, 310

Buonarroti, Ludovico 19, 20, 21, 27, 29,

44, 58, 60, 66, 111, 118, 120, 145,

146, 172, 294, 296, 299 –301, 303,

305

Buonarroti, Michelangelo, Michelangelův

prasynovec 277

Buonarroti, Michelangelo mladší,Michelangelův prasynovec 17

Buonarroti Sigismondo 26

Buoninsegni, Domenico 136, 141, 143,

303

Buschbell, G. 309

Busini, Giovanni Battista 304

Cadogan, J. K. 294

Cagione, Leonardo 137

Caglioti, F. 297

Calcagni, Tiberio 11

Campagnola, Domenico 234

Campi, E. 305, 306, 308

Canova, Antonio 226

Caponetto, S. 307

Capponi, Niccolò 170, 172, 305, 313

Caracciolo, Antonio 208, 306

Carafa, Giampietro, viz Pavel IV.

Caravaggio (Michelangelo Merisi) 232

Carducci, Francesco 170, 172

Carnesecchi, Pietro 206

Cassandra, Michelangelova teta 111,

119, 145

Cavalieri, Sofonisba 188

Cavalieri, Tommaso de’ 11, 14, 188,

191 –193, 305, 306, 310

Cellini, Benvenuto 109, 110, 157, 228,

229, 263, 300, 303, 307

Cesare di Casteldurante 277

Cimabue (Cenni di Pepo) 246

Colalucci, Gianluigi 18, 299

Colonna, rodina 167, 204

Colonna, Fabrizio 204

Colonna, Prospero 204

Colonna, Vespasiano 206

Colonna, Vittoria 189, 201, 204 –210,

213, 214, 221, 222, 239, 246 –248,

255, 256, 259, 260, 263, 270, 278,

282, 283, 289, 305 –308, 310

Colonnelli, Cornelia 308

Condivi, Ascanio 30, 38, 48, 57, 58, 93,

94, 255, 256, 275, 276, 279, 280, 294,

295, 297, 310

Contardi, B. 309

Contarini, Gasparo 207

Coppalati, Fabio 270, 309

Corsini, Alessandro 175, 305

Corsini, Rinaldo 174

Corti, G. 303 –306

Costabili, Beltrando 298

D’Achiardi, P. 308

Daniele da Volterra 11, 17, 286, 293,

310

Dante Alighieri 53, 199, 263, 279, 290,

309

Della Rovere, rodina 131, 133, 135,

136, 147, 157, 159, 160, 196, 210,

212, 230


314

Jmenný rejstřík

Della Rovere, Francesco Maria 130, 131,

132, 143, 144, 157, 160, 167, 169,

184, 212, 213

Della Rovere, Giovanna Feltria 105

Della Rovere, Giuliano, viz Julius II.

Della Rovere Guidobaldo 213, 225

Della Rovere, Leonardo Grosso, kardinál

129, 142, 302

Del Monte, Giovanni Maria de’ Ciocchi,

viz Julius III.

de Luca, Giuseppe 306

Desiderio da Settignano 22

Dolce, Ludovico 250

Donatello (Donato di Niccolò di Betto

Bardi) 35 –42, 72, 256

Donati, Manno 84

Doni, Agnolo 76, 297

Draper, J. D. 294

Dunkerton, J. 295, 296

Egidio da Viterbo 91, 100

Echinger-Maurach, C. 301

Elam, C. 294, 295

Este, Alfonso d’ 112, 136, 275

Este, Ercole d’ 65

Este, Isabella d’ 112, 116, 300, 302

Eudoxia 225

Falletti, F. 296

Farnese, rodina 196, 268, 274

Farnese, Alessandro, viz Pavel III.

Farnese, Costanza 196

Farnese, Pierluigi 196, 212, 267, 268,

309

Fattucci, Giovanni Francesco 96, 159,

160, 262, 303 –305

Federigo da Carpi, lékař 293

Federigo da Montefeltro 144

Ferino Pagden, S. 306

Ferratino, Bartolomeo 309

Ferrero, E. 306

Figiovanni, Giovanni Battista 155, 156,

176, 303 –305

Fileti Mazza, M. 297

Filip II. Habsburský, španělský král 279,

281

Fioretta, matka Giulia de’ Mediciho 136

Firpo, Massimo 18

Flaminio, Marcantonio 206, 207, 209,

256

Foix, Odet de 143

Forcellino, Antonio 299, 307

Forcellino, M. 301, 307

František I., francouzský král 14, 159,

174, 204, 262

Freud, Sigmund 227

Frey, K. 293, 294, 296, 297, 300, 307,

310

Frizzi, Federico 128

Frommel, Ch. L.

Frundsberg, Georg von 294, 298, 299,

301

Fuggerové, bankéři 269

Gaddi, Niccolò 308

Gaddi, Taddeo 27

Gaurico, Pomponio 64

Gaye, G. 296 –299, 305

Gheri, Cosimo 306

Ghiberti, Lorenzo 27, 33, 38

Ghirlandaiové, bratři 27, 29, 30, 37, 58,

98, 294

Ghirlandaio, Davide 79

Ghirlandaio, Domenico 27, 30, 97, 294

Ghirlandaio, Ridolfo 29

Ghirlandaio, Tomaso 27

Giannotti, Donato 161, 263, 276, 279,

309

Gilio, Andrea 234, 250

Ginzburg, C. 307

Giotto 27, 30, 33, 98, 114, 198, 199,

246, 247

Giovanbattista della Palla 53, 161, 174,

175

Giovanni da Reggio 146

Giovanni da Romena 301

Giovansimone, Urbinův syn 276

Giovio, Paolo 250

Giulio Romano 259

Giunti, Lucantonio 305

Gondi, Piero 304

Jmenný rejstřík

Gonzaga, Eleonora 213, 221

Gonzaga, Elisabetta 129, 131, 302

Gonzaga, Ercole, kardinál 204, 213,

221, 225, 259, 283, 307, 309

Gonzaga, Federico 136, 143

Gonzaga, Ferrante 268

Gonzaga, Giulia 193, 206, 208, 305

Gotti, A. 294, 296, 308

Gozzoli, Benozzo 35

Granacci, Francesco 72, 99, 103, 108

Grassis, Paris de 299, 300

Grossino, tajemník Alfonsa d’Esteho 112

Gualteruzzi 306

Guicciardini, Francesco 47, 116, 130,

131, 159, 167, 168, 294, 295, 304

Guicciardini, Michele 197

Guicciardini, Rinieri 295

Hadrián VI. (Adriaan Florensz

z Utrechtu), papež 88, 146, 156 –158

Hatfield, Rab 18, 294, 296, 298, 300,

301, 304

Hemmer, P. 308

Henry, T. 300

Heston, Charlton 17

Hirst, Michael 18, 295, 296, 306

Hollanda, Francisco de 201, 205

Homér 31, 90

Iacobus de Voragine 246

Iacopo di Sandro 99, 205

Inglese, G. 295

Jacopo del Duca 293

Jan Křtitel, svatý 198

Jindřich z Valois 191

Jindřich VIII., anglický král 207

Josef, svatý 76

Julius II. (Giuliano Della Rovere), papež

13, 16, 18, 71, 86 –114,

115, 117 –119, 121, 129, 130, 133,

135, 136, 139, 141 –143, 147, 154,

157, 159, 160, 188, 191, 204, 210,

212, 214 –222, 224, 229, 239, 270,

271, 279, 289, 298, 300 –302, 304,

307

Julius III. (Giovanni Maria de’ Ciocchi

Del Monte), papež 88, 253, 274,

275, 277, 279

Jung, E.-M. 310

Kardi, Jafredus 298

Karel V., císař 173, 203, 212

Klement VII. (Giulio de’ Medici), papež

88, 157 –160, 162, 167, 168, 173,

176, 186, 188, 190 –192, 196, 204,

206

Landucci, Luca 26, 294, 295, 299

Leonardi, C. 307, 308

Leonardo da Vinci 72, 81 – 85, 95, 99,

170, 289, 304

Leoni, Diomede 11

Lev X. (Giovanni de’ Medici), papež

58, 88, 115, 116, 118, 129 –131,

135 –137, 141, 143, 144, 146, 147,

155 –159, 167, 184, 269, 271, 275

Ligorio, Pirro 281

Lippi, Filippino 72, 244, 246

Lisi, C. 308, 315

Loach Bramanti, K. 300, 310

Lorenzo di Credi 72

Luigi del Riccio 261, 263, 267, 268,

278, 309

Luther, Martin 269

Luzio, A. 302

Machiavelli, Niccolò 47, 117, 13, 134,

160, 161, 170, 295

Maier, B. 300

Malenotti, Sebastiano 282, 310

Mancinelli, F. 299

Mancusi Ungaro, H. R. 297

Manfredi, Astorre 65

Manfredi, Galeotto 65

Marie Tudorovna, anglická královna

278, 279, 281

Mariottini, Lorenzo 310

Martini, Francesco di Giorgio 170

Masaccio (Tommaso di Giovanni di Mone

Cassai) 30, 114

Mascheroni, rodina obchodníků 75, 297

Jmenný rejstřík

Maxmilián I., císař 65

Mayer, T. F. 308

Mayr, G. 306

Medici, rodina 14, 16, 27, 31, 32, 35,

36, 43, 44, 46, 48, 54, 55, 58, 73,

115 –118, 130, 131, 133, 135, 137,

138, 142, 144, 155 –158, 160 –162,

167 –170, 173, 175, 176 –190, 305

Medici, Alessandro de’ 14, 158, 169,

175, 191, 263

Medici, Caterina de’ 191, 275

Medici, Cosimo de’, starší 32, 135

Medici, Cosimo I. de’ 14 –17, 58, 72,

73, 228, 255, 262, 263, 275, 281, 293,

309

Medici, Giovanni de’, viz Lev X.

Medici, Giuliano de’, bratr LorenzaNádherného 26, 32, 130, 155, 300

Medici, Giuliano de’, nemourský vévoda

115, 116, 155, 162, 176, 183, 184,

188

Medici, Giulio de’, viz Klement VII.

Medici, Ippolito de’ 193, 169, 192, 193,

206

Medici, Lorenzino di Pierfrancesco de’,

mladší 263

Medici, Lorenzo de’, zvaný Nádherný

26, 30 –33, 35 –37, 43 –46, 48, 131,

134, 135, 146, 155, 174, 295

Medici, Lorenzo de’, urbinský vévoda,

vnuk Lorenza Nádherného 131, 143,

144, 155, 162, 176, 183, 184, 186

Medici, Lorenzo di Pierfrancesco de’, starší

54, 56, 295

Medici, Piero de’, il Gottoso 32

Medici, Piero de’, syn LorenzaNádherného 43 –48, 53, 58, 65

Meleghino, Jacopo 196, 306

Merenda, Apollonio 207

Michelangelo, Urbinův syn 276

Michelozzi, Michelozzo 23, 35

Michi, Giovanni 107, 299, 300

Milanesi, Gaetano 296, 297, 300,

302 –305

Mini, Antonio 174, 187, 197, 228

Mini, Giovan Battista 187, 305

Modesti, J. 300

Montevecchi, A. 294, 295

Montorsoli, Angelo 185, 188, 191

Morone, Giovanni, kardinál 207, 208,

248, 250, 260, 278, 280, 284, 285,

290, 293

Müller, G. 293, 306

Nanni di Baccio Bigio 270, 286, 289

Nencioni, G. 294, 295, 297, 310

Nero, císař 100, 246, 247

Niccolò dell’Arca 48

Ochino, Bernardino 206, 207, 242, 307

Oliverotto da Fermo 65

Orsini, rodina 86

Orsini, Alfonsina 131

Orsini, Francesco 65

Orsini, Paolo 65

Ovidius 37, 38, 294

Pagano, S. M. 306

Pallantieri, Alessandro 16

Parenti, P. 296

Parrini, U. 297

Passerini, kardinál 158

Pastor, Ludwig von 130, 298, 300,

302 –304

Pavel, svatý 74, 210, 214, 231,

233 –240, 242, 308

Pavel III. (Alessandro Farnese), papež 12,

88, 196, 205, 211, 212, 229, 238,

249 –253, 260, 266, 268 –271, 274,

275, 279

15, 88, 174, 206, 208, 253, 274,

278 –282, 284 –286, 290, 305, 306,

308, 310

Pavel V. (Camillo Borghese), papež

Pazzi, rodina 32, 55, 294

Pazzi, Jacopo de’ 25, 26, 32, 294

Penny, N. 294

Perugino (Pietro Vannucci) 72

Peruzzi, Baldassare 12, 190, 271

Petr, svatý 64, 74, 225, 228, 231, 233,

238, 239, 243 –249, 271, 281, 286,

308


317

Jmenný rejstřík

Petrarca, Francesco 53

Petrucci, Alfonso 144

Petrucci da Velletri, Ieronimo 307

Piccinino, Francesco 82, 297

Piccolomini, rodina 64, 66, 74, 93, 297

Piccolomini, Francesco 64

Pier Luigi da Gaeta 13, 289

Pier Matteo d’Amelia 98, 99, 299

Piero di Cosimo 53, 72

Pippo, Michele 140

Pitti, Bartolomeo 297

Pitti, Miniato 13, 293, 294

Pius II. (Enea Silvio Piccolomini), papež

64

Pius III. (Francesco TodeschiniPiccolomini), papež 86 –88

Pius IV. (Giovanni Angelo de Medici di

Marignano) 88, 289

Plazzotta, C. 300

Plinius Starší 90

Poeschke, J. 305

Poggi, Giovanni 18, 295 –297

Pole, Reginald 207 –210, 213, 214, 221,

239, 240, 248 –251, 253 –256, 259,

274, 278 –281, 283, 289, 306 –309

Poliziano, Angelo 37, 38

Pollaiolo, Simone del 72, 73

Porcari, Marta 122

Porcari, Metello Vari de’ 122

Priuli, Alvise 207, 209, 306, 307

Prosperi, Adriano 18, 307

Pulci, Luigi 157, 303

Raffael Santi 12, 105 –107, 112 –114,

129, 136, 146, 159, 234 –236, 238,

242, 264, 271, 272, 275, 299, 300

Raffaello da Montelupo 191, 212, 230,

308

Raimondi, Marcantonio 114

Ranieri, C. 306

Ray, S. 298

Redig de Campos, D. 309

Renier, R. 302

Riario, Gerolamo 32

Riario, Raffaele, kardinál 32, 54 –58, 65,

71, 90, 112, 144

Ridolfi, Giovanni 299

Ridolfi, Lorenzo 263, 309

Ridolfi, Niccolò, kardinál 263, 278

Ridolfi, R. 295

Ristori, R. 295, 300, 310

Rohan, Pierre de 122

Ronchini, A. 309

Rosselli, Cosimo 72

Rosselli, Francesco 22 –26, 234

Rosselli, Piero 94, 99, 298

Rossellino, Antonio 67

Rubin, P. 308

Sabbatini, Lorenzo 252, 253

Sadoleto, Iacopo 90, 205, 250,

Sadoleto, Paolo 307

Salviati, Francesco, zvaný Cecchino 73,

234, 235, 238, 303

Salviati, Iacopo 138, 140, 141, 156, 303

Sanga, Giovanni Battista 304

Sangallo, rodina 12

Sangallo, Antonio da, mladší 12, 72,

211, 268 –272, 309

Sangallo, Bastiano da, zvaný Aristotile

83, 103, 298

Sangallo, Giuliano da 72, 89, 90, 93,

105, 185, 298

Sansovino (Andrea Contucci da Monte

San Savino) 67, 72,

Sansovino, Iacopo 136, 138, 139, 142,

303

Savonarola, Girolamo 36, 45 –48, 53,

54, 58, 206, 294, 305

Sebastiano del Piombo 128, 129, 136,

146, 158, 159, 188, 193, 230, 301,

306

Serristori, Averardo 293

Shearman, J. 299

Scherano da Settignano 211, 224

Signorelli, Luca 199

Simoncelli, P. 307, 308

Simone, námořník 59

Sixtus IV. (Francesco Della Rovere),

papež 32, 55, 87, 94, 97, 211

Soderini, Pier 65, 71, 72, 84, 93, 99,

117, 130, 133, 144, 298, 299


318

Jmenný rejstřík

Spini, G. 304, 308

Staccoli, Girolamo 188

Steinmann, E. 299, 300, 306, 308

Stendhal (Henri Beyle) 171, 304

Strozzi, rodina 32, 53, 174, 262

Strozzi, Maddalena 76

Strozzi, Roberto 261, 263

Sulejman Nádherný 193

Taddei, Taddeo 297

Tafuri, M. 298

Titus, císař 90

Tizian 132, 168, 236, 268

Tolnay, Charles de 18, 297, 310

Tolomei, Lattanzio 201

Torrigiani, Pietro 37, 66

Toscano, T. R. 306

Trivulzio, Cesare 90

Tuena, F. 293

Ubaldini, Lucrezia degli 27

Ubaldini, Roberto 290

Uberto da Gambara 304

Ugolini, Jacopo 66

Urbano, Pietro 128, 142, 145, 303

Urbino (Francesco di Amadore

da Casteldurante) 197, 228 –230,

233, 254, 255, 261, 262, 276, 277,

282, 284, 285, 307, 308, 310

Valdés, Juan de 205 –207

Valentinianus 225

Valentino, viz Borgia, Cesare

Valori, Baccio (Bartolomeo) 175, 305

Varchi, Benedetto 15, 68, 225, 275,

304, 305

Vasari, Giorgio 14 –17, 27, 38, 64,

71, 73, 94, 112, 224, 225, 227, 231,

250, 251, 271, 275 –277, 281 –286,

293 –297, 307, 310

Vasto, del, markýz 189, 205

Venusti, Marcello 251, 254, 259, 308

Vettori, Francesco 47, 130, 134

Vico, Enea 238

Visconti, Galeazzo 26

Vitelli, Vitellozzo 65

Viviani, Lorenzo 96

Wagnerová, Cosima 185

Wallace, W. E. 300, 303

Weil-Garris Brandt, K. 294, 296, 299

Zacchetti, Bernardino 107, 146

Zöllner, F. 297

Zuccari, Federico 253

ANTONIO FORCELLINO

MICHELANGELO

NEPOKOJNÝ ŽIVOT

Z italského originálu Michelangelo. Una vita inquieta,

vydaného nakladatelstvím Gius. Laterza & Figli roku 2005,

přeložila Karla Korteová

Rejstříkem opatřila Tereza Majerová

Odpovědný redaktor Filip Outrata

Foto na obálku a frontispis dodala agentura allphoto

Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner

Vydalo v roce 2012 nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

jako svou 1073. publikaci

Vydání první. AA 18,62. Stran 320

Vytiskla tiskárna PBtisk, s. r. o.

Doporučená cena 398 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-244-6



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist