E-kniha: Mezi Terstem a Istanbulem – Jan Rychlík

Mezi Terstem

a Istanbulem

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad. cz

www.albatrosmedia.cz

Jan Rychlík a kolektiv

Mezi Terstem a Istanbulem – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

MEZI TERSTEM

A ISTANBULEM

BALKÁNSKÉ NÁRODY

VE 20. STOLETÍ

Jan Rychlík

a kolektiv

Jan Rychlík

Boris Mosković

Jan Pelikán

Ladislav Hladký

Miroslav Kouba

František Šístek

Marijana Stamova

Bobi Bobev

Aneta Mihaylova

Roumiana Preshlenova

Yura Konstantinova

Kalina Peeva

VYŠEHRAD

MEZI TERSTEM

A ISTANBULEM

BALKÁNSKÉ NÁRODY

VE 20. STOLETÍ

Recenzovali:

prof. Dr. Ivan Ilčev

PhDr. Ondřej Vojtěchovský, PhD.

prof. Dr. Novica Veljanovski

Copyright ©  Jan  Rychlík, Boris Mosković, Jan  Pelikán, Ladislav Hladký, 

Miroslav Kouba, František Šístek, Marijana Stamova, Bobi  Bobev, 

Aneta Mihaylova, Roumiana Preshlenova, Yura  Konstantinova, 

Kalina Peeva, 2020

Translation ©  Jana  Georgievová, Jana  Klimešová, Milena Přikrylová, 2020

ISBN tištěné verze 978-80-7601-252-3

ISBN e-knihy 978-80-7601-286-8 (1.  zveřejnění, 2020)

„Publikace vychází ve spolupráci Albatros Media, a.  s.  s Masarykovým ústavem 

a Archivem AV  ČR,  v.  v.  i.  (MÚA) a s finanční podporou Ediční rady  AV  ČR. 

Práce vznikla v rámci společného projektu MÚA a Ústavu pro  balkanistiku 

Bulharské akademie věd Formování národní identity ve střední a jihovýchodní

Evropě v 19. a 20. století a vznik národních států.“

PŘEDMLUVA

|

7

Předmluva Kniha, kterou právě dostává čtenář do ruky, navazuje volně na kolektivní monografii  s názvem „Mezi Vídní a Cařihradem“, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad před  deseti lety.

1

 Bylo  by  možné nazvat ji  tedy  „Mezi Vídní a Cařihradem II.“, byť  takový 

titul  by  byl  poněkud zavádějící, protože v meziválečném období již  ani  Vídeň ani  Cařihrad  na poměry na Balkáně neměly vliv.  Nazvali jsme  ji  proto „Mezi Terstem a Istanbulem“, protože právě  v tomto zeměpisném prostoru se po 1. světové válce  odehrávaly  přeměny balkánských národů, jejich vzájemné konflikty a také vznik národů nových,  jako  jsou  Makedonci, Bosňáci či  Moldavci. Záměna Cařihradu za Istanbul v názvu  má  rovněž svůj  smysl: ukazuje přeměnu teokratické mnohonárodnostní osmanské říše   v moderní turecký národní stát  v důsledku kemalistické revoluce. 

Tato  kniha je  výsledkem česko-bulharské spolupráce, konkrétně výsledkem dohody  mezi  Masarykovým ústavem a archívem Akademie věd  České republiky (MÚA AV ČR)  v Praze a Ústavem pro  balkanistiku s centrem pro  trakologii „Alexander Foll“  při Bulharské akademii věd  v Sofii. Mezi  autory jsou  nicméně i pracovníci jiných vědeckých  ústavů a institucí. Za vědeckou správnost svého příspěvku zodpovídají sami  autoři.  Interpretace určitých událostí a jevů se  proto u různých autorů nemusí nutně shodovat.

Při  sestavování této  knihy se  vyskytly určité problémy technického rázu,  pokud jde  o psaní vlastních a zeměpisných jmen. Vlastní jména v jazycích používajících latinku  jsou  psána tak,  jak  se  píší  v originále, vyjma případů, kdy  se  v českém prostředí tradičně používá počeštěná forma jména. Variabilní nebo  původní forma je  v takovém  případě uvedena v závorce. Bulharská hláska ъ  (velký jer,  vyslovovaná jako  krátké  hrdelní e)  je  přepisována rumunským znakem ă.  Vlastní jména, psaná cyrilicí (pří- padně jména a slova psaná řeckou alfavitou), jsou  přepisována do latinky podle zásad  stanovených Pravidly českého pravopisu. Výjimku tvoří  jména bulharských spoluautorů  této  knihy v názvech jednotlivých kapitol, u kterých na jejich vlastní výslovnou  žádost byla  při  přepisu použita nikoliv česká, ale  anglická transkripce, která se  dnes  v Bulharsku používá (tj. Румяна Прешленова je  přepsáno jako  Roumiana Preshlenova místo  českého přepisu Rumjana Prešlenova). Křestní jména panovníků v  souladu  s českou tradicí počešťujeme (píšeme tedy  Alexandr I.,  nikoliv Aleksandar). Země- pisné názvy jsou  psány tak,  jak  se  píší  v originále, pokud neexistuje běžně požívaný  český název. Existují-li pro  místo v různých jazycích odlišné názvy, jsou  variabilní  názvy uvedeny v závorce. 

Příspěvky jednotlivých autorů jsou  původní, při překladech bulharských textů  byly  provedeny drobné jazykové a stylistické úpravy mající za cíl lepší  srozumitelnost textu  1 

Jan  Rychlík a kol.: Mezi Vídní a Cařihradem 1.  Utváření balkánských národů. Praha: Vyšehrad, 2009. 

8

|

PŘEDMLUVA

u českých a slovenských čtenářů. Příspěvky bulharských autorů vyšly také  v origi

nále  v sofijském nakladatelství Paradigma pod  názvem „Маsky dolů. Nacionalismus 

na Balkáně ve 20. století“.

1

Autoři této  knihy vyjadřují tímto poděkování nakladatelství Vyšehrad za vydání 

této  knihy. Současně děkují recenzentům textu  prof. Dr. Ivanovi Ilčevovi z Historické 

fakulty Univerzity Sv.  Klimenta Ochridského v Sofii, prof. Dr. Novicovi Veljanov-

skému, emeritnímu profesorovi Pedagogické fakulty Univerzity Sv.  Cyrila a Meto

děje  v Skopji a externímu profesorovi Univerzity Sv.  Klimenta Ochridského v Bitole 

a PhDr. Ondřeji Vojtěchovskému, PhD. z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy 

v Praze za cenné připomínky. 

1 

Маски долу! Национализмът на  Балканите през  XX  век.  София, Издателство „Парадигма“, 2018.

ÚVOD

|

9

Úvod Jan Rychlík BALKÁN V RETROSPEKTIVĚ DVACÁTÉHO STOLETÍ Před  1. světovou válkou se  na Balkáně utvořila většina moderních národů, které tam  dnes  známe: Srbové, Chorvati, Slovinci, Rumuni, Bulhaři, Řekové, Turci, Albánci.  S výjimkou Chorvatů a Slovinců si  všechny vytvořily už  v této době  své  národní státy.   Tento proces byl  v zásadě ukončen první balkánskou válkou v roce 1912, kdy  vznikla  Albánie a kdy se  osmanská říše,  zmítaná po mladoturecké revoluci vnitřními spory,  definitivně stáhla z evropského kontinentu. Současně se  ale  vyhrotily vztahy mezi  balkánskými státy, které  se  nemohly dohodnout jednak o rozdělení kořisti po „umírajícím  muži  na Bosporu“, jednak o vzájemných hranicích, které – s ohledem na národnostní  promíšenost obyvatelstva – nebylo zpravidla možné stanovit podle etnických kritérií.  Výsledkem byla  nejprve druhá balkánská válka v roce 1913  a potom 1. světová válka  v letech 1914 –1918.

V důsledku světové války zanikly tři  velké monarchie (osmanská, ruská, habsbur- ská)  a na jejich troskách vznikly nové  státy. Nový pořádek v Evropě určoval systém  mírových smluv, označovaný později podle  místa  konání mírové konference a rovněž  místa, kde  byla  podepsána 28. června 1919  mírová smlouva s poraženým Německem,  jako  „versaillský“. Na straně vítězů stálo  na Balkáně Srbsko, Rumunsko a Řecko,  na straně poražených Bulharsko a Turecko, které vzniklo ze  zbytku osmanské říše.  Srbsko se  stalo  jádrem nového státu – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Králov- ství  SHS), od státního převratu v roce 1929  oficiálně nazývaného Jugoslávií. Tento stát   získal rozsáhlá území někdejšího Rakouska-Uherska: autonomní (tzv.  banské Chorvatsko),  Dalmácii, Bosnu – Hercegovinu, Vojvodinu (včetně Sremu, Bačky a části Banátu),  Mezimuří a jižní Štýrsko. Rumunsko získalo od Rakouska-Uherska Sedmihradsko  a Bukovinu, ale  současně také  od fakticky rovněž poraženého Ruska Besarábii, tedy  území zahrnující dnešní republiku Moldova a část Ukrajiny. Rumunsko jako  jediné  tak  realizovalo všechny své  národní ambice, a to  na úkor obou ve světové válce válčících stran. Vzniklo „Velké Rumunsko“ (România Mare),  sen  několika rumunských  generací. Řecko získalo egejskou Makedonii, celé  thrácké pobřeží, a na úkor Turecka  zbytek Thrákie, řadu  ostrovů v Egejském moři, a navíc město Smyrna (dnešní turecký  Izmir) s okolím na maloasijském pobřeží. 

Na straně poražených nastal „pláč a skřípění zubů“. Mírovou smlouvou v Neuil- ly-sur-Seine z 27. listopadu 1919 ztratilo Bulharsko definitivně Vardarskou Make- donii (dnešní republika Severní Makedonie) a oblasti kolem měst  Pirot, Bosilegrad  а  Strumica ve prospěch Království SHS, egejskou Makedonii a egejskou Thrákii  (a tím i přístup k Egejskému moři) ve prospěch Řecka a Jižní Dobrudžu ve prospěch 

10

|

ÚVOD

Rumunska. S neuillským mírem se  Bulhaři nikdy vnitřně nevyrovnali, podobně jako 

se  Maďaři nikdy nevyrovnali s mírem podepsaným 4. června 1920 v zámku Velký 

Trianon, jenž  redukoval historické velké Uhry na malé Maďarsko. Nejhůře dopadlo 

Turecko: mírová smlouva podepsaná 10. srpna 1920  v Sèvres u Paříže jej  nejen zba

vovala rozsáhlých území, ale  vytvářela z něj  fakticky loutkový stát  závislý na evrop

ských vítězných mocnostech. Tento mír  však  v důsledku revoluce vedené Mustafou 

Kemalem, později zvaným Atatürk, odmítlo turecké Národní shromáždění ratifikovat 

a nikdy nevešel v platnost. 

Mnozí lidé  se  koncem roku  1918, kdy  skončila doposud nejstrašnější válka v ději

nách, domnívali, že  je  to  válka poslední a nyní nastane ráj  na zemi. Lidé  se  ale  měli 

RUMUNSKO

ITÁLIE

RUSKO

Praha

Athény

Tirana

Istanbul

Záhreb

Bukurest

Víden

Solun

CERNÁ

HORA

NEMECKO

Budapest

OSMANSKÁ RÍSE

OSMANSKÁ

RÍSE

Sarajevo

BULHARSKO

Sofie

RECKO

RAKOUSKO-UHERSKO

Země Balkánu v předvečer 1. balkánské války

ÚVOD

|

11

brzy  přesvědčit, že  budoucnost nebude zdaleka tak  krásná, jak  si  představovali. Uká- zalo  se,  že  osvobozené národy jsou  až  příliš ochotny jít  si  nyní  po krku a znovu válčit,  tentokrát o kus sporného území. O tom, že  by  přicházela doba  blahobytu pro  všechny,  se  nedalo vůbec mluvit. Majetnější občané měli  důvody k obavám: Evropou obcházel  přízrak bolševismu. Mnozí příslušníci zejména chudších vrstev, na které přede- vším  válka dopadla se  vší  tíhou a krutostí, se  domnívali, že  jedině přes  něj  vede  cesta  ke spasení v podobě sociálně spravedlivého řádu  a ráje na zemi.

Na zemi ale  nejsou žádné ráje – nikdy zde  nebyly a ani  nikdy nebudou. Ani  úplná  národnostní spravedlnost není  možná: jednak národy nejsou konstantní veličinou,  protože jedny vznikají a druhé zase  zanikají, jednak je  obyvatelstvo národnostně promíšeno a jednoduše nelze vytvořit národnostně zcela homogenní celky, pokud ovšem  takovýto pokus není  vázán na nucené přesídlování národnostních skupin. Nadto mnoho  národů sice  slovně horovalo pro  národnostní princip při  výstavbě států, ale  současně  trvalo na historických celcích a často se  přitom opíralo o hranice, které  již  dávno ne existovaly. Např. politici obnoveného polského státu  snili  v roce 1918  o Polsku z doby  před  prvním dělením, tedy  o hranicích z roku 1772! 

Mírová smlouva s Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye 10. září 1919,  a trianonská smlouva s Maďarskem 4. června 1920 učinily definitivní tečku za exis- tencí  Rakouska-Uherska. Na jeho troskách vznikly tři  státy, které  samy sebe  definovaly  jako  národní: Československo, Polsko a Království SHS. Nadto části  území zaniklé  monarchie byly  pod  heslem „národnostního principu“ přičleněny k už  existujícím  státům – Itálii  a Rumunsku. Striktně vzato, i vznik Království SHS  je  možné chápat  jako  připojení někdejších rakouských jihoslovanských oblastí k Srbsku. Ve skuteč- nosti  žádný z těchto států  národním státem nebyl: v případě Polska, Československa  i Království SHS  šlo  ve skutečnosti o zmenšené kopie zaniklého Rakouska-Uherska,  které  tím  pádem zdědily všechny jeho  národnostní problémy. Navíc: hovoří-li se  běžně  o tom, že  nové  státy  měly  na svém území početné menšiny, platí  to  ve skutečnosti jen  o Polsku, kde  Poláci jako  státní  národ tvořili zhruba ⅔ obyvatelstva. V Československu  a Království SHS  (Jugoslávii) byly  ve skutečnosti „státní národy“ (československý  a jugoslávský) jen  uměle vytvořené konstrukty. Žádný z národů obou států  netvořil  více  než  polovinu obyvatelstva. Národní státy  vlastně vznikly jenom dva – Německé  Rakousko, jemuž mírová smlouva zakázala spojení s Německem, a Maďarsko, nevní- mané ovšem Maďary jako  nový stát,  ale  jako  pokračování Uher. I zde byly  ovšem  diaspory jinonárodního obyvatelstva, avšak ty  nepředstavovaly větší  politický problém. Jenže právě v Německu a v Maďarsku nemělo obyvatelstvo z toho, že  má  svůj  „národní stát“, žádnou radost. Němci považovali Rakouskou republiku za „stát, který  nikdo nechtěl“. Maďaři, považující do té  doby  za svou vlast  celé  Uhry, hleděli s úža- sem  na to, jak  se  jejich země náhle zmenšila, což  celkem pochopitelně považovali  (a dodnes považují) za velkou křivdu. 

Vznik nového pořádku a především nových, vlastních států  uvítali v Československu Češi  a Slováci, v Království SHS  někdejší rakousko-uherští Srbové, Chorvati  a Slovinci, v Polsku Poláci. Důvod k radosti z národního osvobození jistě  mohli mít  a měli Rumuni v Sedmihradsku a Bukovině, Italové v Tridentu a Terstu. Brzy  se  ale  mělo  ukázat, že  ani  vztahy mezi  Čechy a Slováky, a především mezi  Srby  a Chorvaty  nebudou zdaleka bez  problémů. Navíc: existence početných menšin činila státy  nestabilní. V případě Československa činila „potíže“ německá, polská i maďarská menšina, 

|

ÚVOD

v případě Království SHS  albánské obyvatelstvo v Kosovu a bulharské, resp.  makedonské obyvatelstvo Makedonie,

1

 ve Velkém Rumunsku Maďaři, a tak  by  bylo  možné 

pokračovat. Vznik, resp.  územní rozšíření „národních států“ tak  národnostní problémy  nevyřešil a tím  méně  je  mohly vyřešit změny hranic ve snaze přiřknout oblast s početnou  národnostní skupinou k vedlejšímu státu  stojícímu na straně vítězů. 

Protože se  „nové státy“, i ty  státy, které získaly sousední území s obyvatelstvem  (převážně) „své“ národnosti, definovaly jako  státy  národní, byl  zde  ve všech případech  jednak státní národ a jednak národnostní menšiny. Odborníci, kteří  ve Versailles  tvořili v letech 1919 –1920 nový  pořádek, si  problém menšin v nových státech uvědomovali. Řešením měla  být  ochrana národnostních menšin. Menšinové klauzule byly  vtěleny do smluv se  všemi nástupnickými státy. Měly garantovat rovnoprávné posta- vení  příslušníků menšin s příslušníky státního národa, a navíc jim  měly  zajistit určitá  „práva navíc“ pokud jde  o používání svého jazyka a školství. Jenže rovnoprávnost  jednotlivců různých národností v jednom státě  ještě  neznamená rovnoprávnost těchto  národností jako  národních celků. Podstatu dobře vystihl Josef Seliger na ustavujícím  sjezdu německé sociálně-demokratické strany v Československu v Teplicích 1. září  1919: „Pravíme otevřeně, že  se  budeme s veškerou silou  brániti proti  tomu, abychom  měli  být  v tomto státě  vykazováni do postavení národnostní menšiny. Pokládáme  za samozřejmé, že  budeme občany rovnoprávnými. Problém však  není  v rovném právu  občanů, nýbrž v rovném právu národů!“ 

Menšinou v cizím státě  ale  žádná národnostní skupina být  dobrovolně nechce, ať  by  byla  jejich menšinová práva jakákoliv. Proto není  nijak  překvapující, že  se  po skončení  světové války rozhořela řada  nových dílčích válek, majících za cíl buď  ještě  více  rozšířit získaná území, anebo naopak zabránit změnám stávajících hranic. Řecko,  nespokojené se  svými územními zisky přiznanými smlouvou ze  Sèvres na účet rozpadající se  osmanské říše,  zahájilo 6. ledna 1921  nedaleko Bursy v Anatolii vojenské  tažení s cílem získat na Turecku další  území a nakonec realizovat sen  všech Řeků už  od počátku 19. století – získat opětovně Konstantinopol (Cařihrad). Tažení skončilo pro  Řeky katastrofou: kemalistická revoluce a všeobecný odpor proti  mírové smlouvě ze  Sèvres vybudily velké odhodlání tureckého obyvatelstva. V srpnu 1922  turecká revoluční armáda řeckou armádu nejen porazila, ale  i úplně vyhnala z Malé Asie, včetně  Smyrny. Ta  byla  při  té  příležitosti vypálena a veškeré řecké obyvatelstvo vyhnáno.  Podobné boje  se  rozhořely i mezi národy žijícími do roku 1918 v rámci Rakouska- -Uherska. Národní rady  a potom vlády jednotlivých nástupnických států  se  pustily  do sebe a snažily se  upravit via  facti  hranice tak,  aby  se  „jejich“ národ dostal do hranic  „svého“ národního státu. O úspěchu či  neúspěchu rozhodovala vojenská síla  a zájmy  Dohody. S ohledem na geografické vymezení této  knihy necháváme stranou konflikt  mezi  Poláky a Ukrajinci v Haliči, který vypukl už  na počátku listopadu 1918, stejně  jako  československo-polskou válku o Těšínsko v lednu 1919  či  rumunsko-ukrajinský  konflikt (rumunská armáda obsadila 11. listopadu severní Bukovinu a vyhnala odtud  ukrajinský Národní výbor a nepočetné jednotky ukrajinské domobrany) a soustředíme  se  na situaci v severní Dalmácii, Istrii  a Štýrsku. Itálie, byť  stála  na straně vítězů, nebyla  spokojena se  svými zisky. Italská armáda zahájila 11. listopadu obsazování Přímoří  a Gorice, ovládla Istrii  a část Dalmácie s městy Šibenik a Zadar. V polovině listopadu  1 

K postupnému formování makedonské národní identity viz  zde  kapitolu 9. 

ÚVOD

|

13

stáli  Italové před  Lublaní a Rijekou, v jejichž obsazení jim  nakonec zabránila srbská  armáda, transformující se  postupně v armádu jihoslovanského státu. Jihoslované se  cítili  Dohodou zrazeni a považovali oprávněně italské požadavky za přemrštěné. Sou- časně ale  sami  Slovinci vznesli nároky na Dolní Štýrsko a jižní Korutany. V Mariboru,  správním středisku Dolního Štýrska, vyhlásil už  v listopadu 1918  někdejší rakousko-uherský důstojník slovinské národnosti Rudolf Maister připojení celé  oblasti k příštímu  jihoslovanskému státu. Korutanská zemská vláda už  31. října 1918 vydala pro- hlášení o nedělitelnosti Korutan a odmítla připojení jižní  části  země ke státu SHS. Bez  ohledu na to  se  5. listopadu 1918  objevilo v jižních Korutanech jihoslovanské vojsko.  V plebiscitu v tzv. zóně  A jižních Korutan, kde  měli  Slovinci převahu, se  10. října  1920  oproti očekávání vyslovila většina občanů pro  setrvání v Rakousku

1

.  V italsko

-jugoslávském konfliktu měli  nakonec převahu Italové, kteří  smlouvou v Rapallu  z 12. listopadu 1920 získali Istrii, přístav Rijeku (vyjma předměstí Sušak), západní  část  Kraňska (západ dnešního Slovinska) a navíc město Zadar na jadranském pobřeží. 

Versaillský systém se později stal  terčem kritiky jako  krajně nespravedlivý,  a dokonce jako  něco, co  stálo u kořene druhé světové války o dvacet let  později.  Němci a Maďaři, stejně jako  třeba  Bulhaři a Turci, jej jistě  oprávněně mohli považovat  (a považují) za velkou křivdu, protože přišli  o území, která  často po staletí považovali  za své. Při  posuzování versaillského systému ale  nelze abstrahovat od skutečnosti, že  byl  výsledkem mírového kongresu po velké válce, v níž – tak  jako  v každé válce – byli   vítězové a poražení. Žádný mírový kongres tak  vlastně není  a ani  nemůže být  zcela  spravedlivý, protože vítězové se  vždy  po válce odměňují a poražení trestají. Z tohoto  hlediska nebyly hranice států  narýsované ve Versailles v roce 1919  o nic  méně (ale  ani  o nic  více)  spravedlivé než  ty,  které  narýsovaly velmoci např.  na vídeňském kongresu  v roce 1815, anebo na berlínském kongresu v roce 1878, anebo ty,  které  stanovila konference tří  velmocí v Jaltě a Postupimi v roce 1945. Každopádně možno říci,  že  ochrana  menšin se neosvědčila. Většina států  „menšinové klauzule“ buď  vůbec neplnila, anebo  je  plnila jen  nedostatečně, což  platí  v plné míře  právě o státech na Balkáně. Některé  státy, jako  např. Československo, sice  plnily své  závazky, ale  menšiny to  stejně neuspokojilo a výsledek byl  nakonec po dvaceti letech všude stejný. 

Bráno jako  celek je  třeba  říci,  že  obyvatelstvo, které  se  dostalo do postavení menšiny,  na tom bylo  zpravidla hůře, než  před  tím  v mnohonárodnostním státě, který  žádnou národnost nepreferoval. Tento jev  se  poprvé objevil už  v důsledku postup- ného rozkladu osmanské říše v 19. století. Osmanská říše nebyla Tureckem ve smy- slu  tureckého národního státu; jako  turecký národní stát  se  začala formulovat teprve  v důsledku mladoturecké revoluce po roce 1908 a potom v důsledku kemalistické  revoluce po 1. světové válce. Osmanská správa se v zásadě nestarala o národnost  svých poddaných a z tohoto hlediska na tom byly  všechny národy stejně. Preferován  byl  islám jako  náboženství, nikoliv Turci jako  národnost (etničtí Turci ostatně tvořili  v osmanské říši  jen  asi  čtvrtinu obyvatelstva). V nově vzniklých národních státech –  řeckém, srbském a bulharském ale  byla  preferována jednoznačně „vlastní“ národnost,  zatímco ostatní národnostní skupiny byly  podřízeny různé míře  diskriminace.  To  se  netýkalo jen  zbytku „tureckého“ (resp. obecně muslimského) obyvatelstva, ale  i obecně všech menšin, především tedy  těch,  které  měly  už  za hranicemi rovněž svůj  1 

Viz  kap.  1,  s. 20–21.

14

|

ÚVOD

národní stát.  Snaha zbavit se  „nežádoucího“ obyvatelstva buď nucenou asimilací anebo  přímo vyhnáním (expulzí) se ještě  výrazněji projevila po balkánských válkách a samozřejmě také  po 1. světové válce. Tak  bylo  ve velké míře  řeckými úřady vyhnáno či  asimilováno bulharské obyvatelstvo z egejské Thrákie, silný  asimilační tlak  ve smyslu  srbizace se  projevoval ve Vardarské Makedonii. Obdobný proces nastal po světové  válce i v důsledku rozpadu Rakouska-Uherska. Rakousko (nikoliv ale  Uhersko) se  otevřeně deklarovalo jako  mnohonárodnostní stát,  jehož všechny národy a všechny  jazyky si  byly  po právní stránce rovny (tuto  zásadu stanoval §  19  základního zákona  o právech státních občanů z 21. prosince 1867  tvořící součást tzv. prosincové ústavy).  V Rakousku tudíž  nebyl žádný státní národ a tedy ani  žádné národnostní menšiny, pro- tože  menšina nemůže být  tam,  kde  není  také  většina. Kolektivní práva všech národů  byla – alespoň de  iure – stejná. V nových „národních státech“ ale  byly  státní národy  a menšiny a národnostním skupinám upadlým do postavení menšin se  dařilo v těchto  státech podstatně hůře  než  v Rakousku. Z hlediska geografického záběru této  knihy  to  platilo především o rakouských Němcích v Jižním Tyrolsku, Slovincích v oblasti  Soče, Gorice, Terstu a Chorvatech v Istrii a Rijece, tedy  v oblastech, které připadly  Itálii. Zde  byly  brzy  uzavřeny všechny veřejné školy v jazycích těchto menšin a pak   postupně rušeny i kulturní organizace. Po nástupu Mussoliniho fašistického režimu  se  tlak  ještě  zvýšil. V Kobaridu-Caporettu se  např. na tržišti objevila italsky psaná  tabulka: „Zde  se  hovoří výlučně italsky“. Podobná tabulka by  nebyla před  rokem 1918  možná nejen v Kobaridu-Caporettu-Karfstadtu, ale  vůbec nikde v Rakousku-Uhersku.  V Terstu fašistické bojůvky vypálily slovinský kulturní dům. U Slovinců a Chorvatů  v Itálii byla  situace navíc paradoxní v tom, že  byli  přece na straně vítězů války, stejně  jako  Italové. Stejně dopadli Ukrajinci v Bukovině, jež  připadla Rumunsku. Zde  se  po několika letech podařilo rumunské správě prakticky úplně zlikvidovat ukrajinské  školy. Jen  o málo lépe  dopadli Maďaři v Sedmihradsku. V Království SHS  zase  nebyla  přiznána žádná menšinová práva makedonskému obyvatelstvu, a to  bez  ohledu na to,   zda  se  považovalo za Bulhary nebo  za příslušníky svébytného makedonského národa.  Veškeré pravoslavné slovanské obyvatelstvo bylo  prostě úředně prohlášeno za srbské.  Rovněž bosenští Muslimové se  „povinně“ stali příslušníky jediného srbochorvatského,  resp.  po roce 1929  jugoslávského národa. 

Nové  státy  pochopitelně promítaly svou  národnostní politiku i do personálního složení  svého správního, justičního a bezpečnostního aparátu. V „národních státech“ –  především v Rumunsku, Itálii  a Království SHS – došlo k eliminaci „národnostně  nežádoucích“ úředníků. Nedá se  jistě  paušalizovat a situace nebyla všude a vždy  stejná. Jako  princip se  ale  uplatňovala všude. Vždyť i v liberálním Československu  měli  příslušníci menšin – Němci, Maďaři, Poláci či  Rusíni – horší  vyhlídky na uplatnění  ve státním aparátu než  příslušníci fiktivního státního československého národa,  a v rámci toho  na tom byli  zase  Češi  lépe  než  Slováci. 

Není  ale  správné, jestliže se  dnes  ahistoricky vyčítá nástupnickým státům (ať  už  těm  na Balkáně, nebo  ve střední Evropě), že  vznikly na národním a nikoliv na „občanském“ principu. Na jiném než  na národním principu totiž  vzniknout ani  nemohly, pro- tože  jinak by  zde  nebyl žádný důvod, aby  vůbec vznikly. Občanský princip nemohl  ani  za dané situace fungovat. Všechny nové  státy  sice  tvrdily, že  jsou  demokratické,  avšak demokracie sama  o sobě nedokáže spojit  národnosti v rámci jednoho státu. Těžko  se  divit  Bulharům v jižní Dobrudži, že  nechtěli žít  v Rumunsku, anebo Slovincům 

ÚVOD

|

15

a Chorvatům v Istrii, že  nechtěli žít  v Itálii. K tomu je  třeba ještě  mít  na paměti, že  demokracie na Balkáně dlouho nevydržela. Jestliže s určitými výhradami můžeme  bezprostředně po roce 1918 považovat všechny státy  Balkánu s výjimkou Albánie  za celkem demokratické, o dvacet let  později zde  již  nebyl žádný demokratický stát.  Všechny státy  regionu byly  nestabilní a nakonec se  proměnily v diktatury. Ty  byly  sice  zpravidla maskovány parlamentním (či  spíše pseudoparlamentním) režimem, avšak  reálně v jejich čele  stál  buď sám  panovník (Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko), anebo  civilní či  vojenský diktátor (Atatürk v Turecku, Metaxas v Řecku).

Z uvedeného přehledu je  jasné, že  v meziválečném období na Balkáně klid  nenastal.  Došlo pouze k přeskupení sil.  Na jedné straně stály  státy, které se  opíraly o versaillský  systém a měly zájem na jeho udržení – Rumunsko, Jugoslávie a Řecko, na druhé  straně státy, které  byly  systémem postiženy a snažily se  jej  proto rozložit – Maďarsko  a Bulharsko. Tak  jako  před  1. světovou válkou si  tyto  státy  hledaly své  sponzory mezi  mocnostmi. Státy mající zájem na zachování systému se  nejprve opíraly o Francii,  státy  usilující o revizi systému o Itálii a později o Německo, tedy  o země, které  měly  rovněž zájem na změně systému. Situace se  ještě  více  zkomplikovala od poloviny třicátých let,  kdy  poklesl vliv  Francie a i Jugoslávie a Rumunsko se  začaly více  orientovat –  především z hospodářských důvodů – na Německo. Po vypuknutí druhé světové  války, a především po kapitulaci Francie v červnu 1940  se  německý vliv  stal  v Rumunsku  a Bulharsku jednoznačně dominantní. Itálie získala naproti tomu dominantní vliv  v Albánii, kterou 7. března 1939  obsadila a spojila v podobě „personální unie“ s Itálií. 

Druhou světovou válku můžeme na Balkáně vnímat jako  pokračování národnostních  konfliktů z doby balkánských válek i 1. světové války. U národů, které nebyly  spokojeny s versaillským uspořádáním, byla  válka vnímána jako  náprava křivd. Bal- kánské hranice byly  pod  tlakem velmocí – Sovětského svazu, Německa a Itálie – anebo  v důsledku jejich bezprostředního vojenského zásahu znovu překresleny. Ti,  kteří  byli  doposud „nahoře“, se  dočasně ocitli  „dole.“ Nejvíce bylo  „překreslením Evropy“ postiženo  Rumunsko, které  ztratilo v roce 1940  více  než  ⅓  dosavadního území s 6  miliony  obyvateli: 26. června 1940 dal  Sovětský svaz  Rumunsku ultimátum, aby  mu  do čtyř  dnů  odevzdalo území Besarábie a Severní Bukoviny získaná v roce 1918. Na větší části   takto  získaného území mezi  Prutem a Dněstrem byla  2. srpna 1940  zřízena nová  Moldavská sovětská socialistická republika, spojená s už  existující Moldavskou autonomní  sovětskou socialistickou republikou, která byla  do té doby součástí sovětské Ukrajiny  (USSR). Ta  byla  odškodněna tím,  že  získala jižní  Besarábii a Severní Bukovinu.  30. srpna 1940  ztratilo Rumunsko v důsledku Druhé vídeňské arbitráže Německa a Itálie  severní Sedmihradsko. А  konečně vynucenou dohodou podepsanou v městě Craiova  7. září 1940  muselo Rumunsko vrátit Bulharsku jižní  Dobrudžu (s touto změnou  souhlasily v zásadě všechny mocnosti, a proto si  Bulharsko jižní  Dobrudžu podrželo  i po válce). Sovětsko-německá válka v roce 1941–1944, které se  Rumunsko zúčastnilo  na straně Německa, sice  dočasně znovu připojilo k Rumunsku území Besarábie,  po porážce Rumunska v roce 1944 však  tato  oblast připadla k SSSR už  definitivně.

Německý útok  na Jugoslávii a Řecko, zahájený 6. dubna 1941 s pomocí Itálie,  Maďarska a Bulharska, a následná porážka obou států  znamenaly ještě  větší  změny  na mapě Balkánu. Z dosavadní Chorvatské bánoviny, od roku 1939  autonomního území  Jugoslávie, vznikl ustašovský Nezávislý chorvatský stát  (Nezavisna država Hrvatska –  NDH), k němuž byla  připojena i Bosna-Hercegovina, dočasně byla  pod  protektorátem 

|

ÚVOD

Itálie  obnovená Černá Hora, inkorporovaná do Jugoslávie v roce 1918, Vardarská  Makedonie byla  rozdělena mezi  Bulharsko a Italy ovládanou „Velkou Albánii“, která  získala i Kosovo. Také  část  Egejské Makedonie byla  připojena k Bulharsku. Bulhaři  tak  přechodně realizovali svůj  národní ideál, „Velké Bulharsko“ (Целокупна Бьлгария)  sahající od Ochridského jezera na západě k Černému moři  na východě a od Dunaje  na severu k Egejskému moři  na jihu. Maďarsko získalo zpět  Vojvodinu a Mezimuří,  Itálie severní Dalmácii a část Slovinska. Po kapitulaci Itálie na podzim 1943  převzalo  kontrolu těchto území včetně Albánie, Černé Hory  a některých oblastí severního Řecka  přímo Německo. Všechny územní změny byly  doprovázeny většími či  menšími etnickými čistkami, a především nucenými transfery „nežádoucího“ obyvatelstva.

Není  třeba  snad  ani  říkat, že  německo-italské upořádání Balkánu nebylo jako  celek  o nic spravedlivější než  uspořádání versaillské. Tak  jako  v roce 1919, i v roce 1941  zde  byli  vítězové a poražení, spokojení a nespokojení. Odčinění jedné křivdy nutně  vyvolalo jen  křivdu jinou. Mocnosti „velké trojky“ – SSSR, USA a Velká Británie – nebyly v zásadě ochotny akceptovat po porážce Německa a jeho balkánských spojenců žádné území změny, které  nastaly v důsledku expanze Německa a Itálie, pokud  je  ovšem samy neiniciovaly anebo alespoň mlčky neschválily, jak  tomu bylo  v případě  anexe Besarábie do SSSR či  postoupení jižní  Dobrudže Bulharsku. Pařížské  mírové smlouvy uzavřené 10. února 1947  se  spojenci a satelity poraženého Německa  obnovily s výjimkou jižní  Dobrudže, Besarábie a Severní Bukoviny v otázce hranic  Bulharska, Rumunska a Maďarska status quo ante.  Mírovou smlouvou s Itálií získala  Jugoslávie Istrii, Gorici a západní Kraňsko, přičemž Terst  s okolím se  stal  svobodným  samostatným územím (v roce 1954  bylo  území rozděleno mezi  Jugoslávii a Itálii, při- čemž Terst  připadl Itálii). 

S výjimkou Řecka a Turecka začal být  ve všech balkánských státech po příchodu  sovětské armády zaváděn socialismus podle  sovětského vzoru. Socialismus měl  být  též   lékem na národnostní spory a konflikty, které  měly  v důsledku „marxistického řešení  národnostní otázky“ prostě zmizet, jako  (údajně) už  zmizely v SSSR. Balkán, dříve  jeviště drsných národnostních konfliktů, se  měl  stát  přímo výkladní skříní spolupráce  mezi národy. Pozitivní kroky v tomto směru byly  učiněny především v Jugoslávii.  Jugoslávský komunistický vůdce Josip  Broz-Tito už  během války vystoupil s koncepcí  nové  Jugoslávie jako  federace šesti  jihoslovanských republik – Srbska, Chorvatska,  Slovinska, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory a Makedonie, přičemž stát  měl  být  koncipován tak,  aby  jednotlivé republiky byly  v rovnováze. Albánci v Kosovu nezís- kali  status republiky, ale  Kosovo dostalo – spolu s Vojvodinou – charakter autonomní  oblasti v rámci Srbska. K jugoslávské federaci se  v budoucnu měly  připojit i Bulharsko  a Albánie, čímž  měl  být  vyřešen jednak problém Makedonie, jednak problém Kosova.  Tento ambiciózní projekt se  ale  ukázal jako  nerealizovatelný, a byl  definitivně pohřben  v důsledku roztržky mezi  Stalinem a Titem v roce 1948. 

Národnostní konflikty v balkánských zemích samozřejmě ani  po roce 1945 nevy- hasly: stačí  připomenout násilnou asimilaci slovanského makedonského obyvatelstva  v severním Řecku po skončení řecké občanské války, utlačování maďarské menšiny  v Rumunsku za diktatury Nicolae Ceauşesca, nebo  násilnou bulharizaci turecké menšiny  v Bulharsku na sklonku vlády Todora Živkova. Socialismus sovětského typu   národnostní otázku nevyřešil, protože ji  ani  vyřešit nemohl. Ani  jugoslávská federace  se  neudržela: projevy jednotlivých nacionalismů, především albánského v Kosovu 

ÚVOD

|

17

a chorvatského v Chorvatsku, byly  patrny nejméně od konce šedesátých let.  Tito,   dokud žil,  dokázal svou  autoritou protiklady tlumit, avšak po jeho smrti v roce 1980  se  nacionální protiklady stále  více  vyostřovaly. Dokud trvala studená válka a Jugo- slávie se  obávala sovětské invaze, držely jugoslávské národy pohromadě. S koncem  studené války pominula i sovětská hrozba. Myšlenka jihoslovanské jednoty stejně  jako  myšlenka socialismu se  vyprázdnila a nebylo zde  náhle nic,  co  by  mohlo udržet  národy v jednom státě. Jednotlivé národy se  rozhodly jít  vlastní cestou, ale  protože  hranice republik nerespektovaly (a ani nemohly respektovat) národnostní hranice,  vznikl mezi  někdejšími republikami v roce 1991 válečný konflikt. Ten  začal odtržením  se  Slovinska a Chorvatska a následným povstáním Srbů  v Chorvatsku, pokra- čoval v letech 1992 –1995 boji  mezi  Srby, Chorvaty a Muslimy (Bosňáky) v Bosně- -Hercegovině, gradoval během války v Kosovu v roce 1999  a nakonec byl  zakončen  neúspěšnou vzpourou Albánců v Makedonii. Konflikt, doprovázený opět  masovými  etnickými čistkami a vyháněním obyvatelstva, se  tak  protáhl na celých deset let  a byl   nakonec delší  než  obě  světové války dohromady. Jeho  následky se  zcela nepodařilo  odstranit dodnes (2019).

Ve všech socialistických zemích platila zásada, že  národnostní politika je  vnitřní  záležitostí každého státu  a ostatní „bratrské země“ do ní nemohou zasahovat. Zna- menalo to,  že  žádný socialistický národní stát  nebude intervenovat ve prospěch  „své“ menšiny v jiném socialistickém státě. V rámci zemí  sovětského bloku byla  tato  zásada celkem dodržována, i když např. Maďarsko se  vždy  diskrétně snažilo vystupovat na ochranu své  menšiny v sousedních státech, především v Rumunsku (koncem  osmdesátých let,  v období „perestrojky“, tak  už  činilo celkem otevřeně, což  vedlo  v letech 1988 –1989 k maďarsko-rumunskému diplomatickému konfliktu). Arbitrem  národnostních sporů měl  být  v případě potřeby Sovětský svaz.  Zásada ovšem neplatila  ve vztahu k Jugoslávii, která  byla  mimo sovětskou sféru  vlivu. V závislosti na momen- tálním zlepšování či  zhoršování sovětsko-jugoslávských vztahů tak  gradoval a opět  opadal bulharsko-jugoslávský spor  o Makedonii, v němž Bulharsko Todora Živkova  odmítalo uznat Makedonce za svébytný národ a požadovalo pro  (údajné) Bulhary  menšinová práva, zatímco Jugoslávie, resp. svazová Makedonská republika zase  požadovala uznání (údajné) makedonské menšiny v Bulharsku a žádala pro  ně  rovněž  menšinová práva. Spor  přežil i pád  komunismu a krvavý rozpad Jugoslávie a přenesl  se  v devadesátých letech do polemiky – občas velmi vyhrocené – na linii Sofia – Skopje.  Na pozadí tohoto sporu probíhal pak  v Makedonii proces vytváření svébytného  a od Bulharů i Srbů odlišného národa, Makedonců. Je  jisté,  že  na tomto procesu měla  zájem především jugoslávská vláda, avšak nelze akceptovat klasický bulharský výklad,  podle kterého je  makedonismus čistě  srbskou intrikou mající za konečný cíl  posrbštění  makedonských Bulharů. 

Případ formování novodobého makedonského národa je  zřejmě v Evropě nejznámější, ale  národotvorné procesy probíhaly ve stejné době v tomto prostoru i jinde:  Moldavané v Moldavské SSSR, a po rozpadu SSSR v samostatné republice Moldova,  mimo jiné  pod  vlivem existence samostatného Moldavského knížectví v minulosti  a především odlišného historického vývoje od roku 1812 (tehdy připadla Besarábie  Rusku) se  začali rovněž formovat jako  samostatný národ. Ani  zde  není  sporu o tom,  že  na procesu oddělení Moldavanů od Rumunů měla  zájem Moskva, která  se  ostatně  snažila uměle vytvářet moldavský národ již  před  rokem 1940  v Autonomní Moldavské 

18

|

ÚVOD

SSR  v Podněstří. Faktem ale  zůstává, že  dnes  se  již  nejméně polovina obyvatel Mol

dovy nepovažuje za Rumuny, byť  byl  rumunský jazyk prohlášen úředním jazykem 

této  republiky. Ještě  zřejmější proces vzniku nového národa proběhl v Bosně, kde  se 

muslimové zformovali do národa Bosňáků, který uznala v sedmdesátých letech jako 

odlišný od Srbů i Chorvatů ještě  Titova administrativa. 

Uvedené příklady nacionalismu jednotlivých balkánských národů ukazují, že  náro

dotvorné procesy na Balkáně neustále probíhají a jsou vhodným podhoubím pro  příští 

národnostní konflikty. O všech těchto věcech a ještě o mnohých jiných hovoří kniha, 

kterou nyní  čtenář dostává do ruky. Předkládaná práce je  kolektivní monografií českých 

a bulharských balkanistů-historiků, z nichž každý má  na formování nacionalismu a jeho 

vyznění v jednotlivých zemích během 20. století poněkud odlišný pohled. Výsledkem 

je  tato  syntéza, která  má  čtenáři osvětlit uvedené procesy komplexně a z různých stran.  

SLOVINCI: CESTA K VLASTNÍ STÁTNOSTI A VLASTNÍMU SAMOSTATNÉMU STÁTU

|

19

KAPITOLA PRVNÍ Slovinci: cesta k vlastní státnosti a vlastnímu samostatnému státu Jan Rychlík SLOVINCI V JUGOSLÁVII 1918–1939 Do roku 1918  se Slovinci vyvíjeli v rámci Rakouska-Uherska. Naprostá většina z nich  se  nacházela v Předlitavsku, pouze malá část  nacházející se  za řekou Mura (v tzv.  Zámuří, slovinsky Prekmurje) žila  v Uhrách. Zatímco v Uhrách byli  podrobeni tvrdé  maďarizaci, v Předlitavsku se  mohli – stejně jako  všechny ostatní národy – celkem  nerušeně vyvíjet. Problém předlitavských Slovinců ale  spočíval v tom, že  byli  roztrženi  do několika korunních zemí. Většinu tvořili Slovinci pouze v Kraňsku a v Gorici;  ve Štýrsku a v Korutanech byli  v menšině oproti Němcům. Ještě horší byla  situace  v Istrii, kde  Slovinci byli  až  na třetím místě – za Chorvaty a Italy. V Terstu a okolí žilo  v roce 1900 178 599 obyvatel, z toho pouhých 24 679 Slovinců (13,81 %).  Roztržení  do několika celků ztěžovalo budování slovinských národních kulturních institucí a také  prosazování slovinštiny do škol a úřadů. Plně  se  slovinština prosadila jen  v Kraňsku,  jehož hlavní město Lublaň (Ljubljana) se  stalo  přirozeným kulturním i politickým  centrem Slovinců. 

Slovinci už  od poloviny 19. století usilovali o sjednocení do jednoho celku, který  byl  pracovně označován jako  „Sjednocená Slovenie“. Takovýto útvar  měl  potom získat  blíže  nespecifikovanou politickou autonomii. Uvedený program byl  v daných podmínkách  nerealizovatelný, protože rozbíjel existující historické zemské celky a –  celkem  pochopitelně – narážel na odpor v nich žijících Němců a Italů. Protože Slovinců bylo  málo, naskýtala se  logicky myšlenka nějakého užšího spojení s jazykově příbuznými  Chorvaty a Srby. Podobné plány se  v různých podobách a s různou intenzitou sice  objevovaly po celé 19. století, plně  se  ale  u Slovinců prosadily teprve v závěru 1. svě- tové  války, když  už  bylo  celkem jasné, že  se  Rakousko-Uhersko rozpadne. 

Vznikem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) se  podařilo částečně realizovat starý politický program sjednocené Slovenie, ovšem za cenu začlenění Slo- vinců do širšího jihoslovanského rámce, přičemž nový stát  byl  od počátku budován  jako  centralistický. Národní radu  Slovinců (Narodni svet),  která vznikla v Lublani  v srpnu 1918, stejně jako  Zemskou Národní vládu, ustavenou 14. listopadu téhož  roku, vláda v Bělehradě rozpustila a místo toho  rozdělila slovinské území na dvě  správní oblasti – lublaňskou a mariborskou. Opatření se  nesetkalo u Slovinců s pozitivním ohlasem, nicméně bez  ohledu na to  byl  nový  stát  přivítán s velkými nadějemi.  S nelíčeným nadšením jej  přivítali hlavně slovinští liberálové, kteří  se  stali  obhájci  jugoslavismu a unitarismu, a rovněž sociální demokraté. I v řadách klerikální Slovin- ské  lidové strany (Slovinska ljudska stranka – SLS) převládal optimismus, byť  část 

|

KAPITOLA PRVNÍ

slovinských konzervativců si  uvědomovala, že  soužití několika národů v novém státě  nebude zdaleka bez  problémů. 

Přes  výhrady, které se  k režimu nového státu  brzy  objevily, žádná ze  slovinských  politických stran  nový stát  nikdy nezpochybnila a také SLS, která uvnitř Království  SHS  propagovala slovinský autonomismus, byla  vůči  Jugoslávii vždy  loajální. Tím  se  Slovinci poměrně zásadním způsobem lišili  od Chorvatů, jejichž nespokojenost s cen- tralistickým režimem byla  nakonec jednou z příčin rychlé porážky Jugoslávie v roce  1941. Důvodů, proč  slovinský autonomismus nesehrál takovou roli  jako  autonomismus  chorvatský, bylo  více.  Především zde  působila skutečnost, že  Slovinci byli  málo  početní a neměli tradici vlastní státnosti. Na rozdíl od Chorvatů, kteří  v Království  SHS  ztratili svůj  dosavadní autonomní statut v rámci Uherska, pro  Slovince nový  stát  přinášel velká pozitiva. Slovinština se  stala  na slovinských územích úřední řečí,  rychle  byla  dobudována síť  slovinských středních škol  a v Lublani vznikla v roce 1919  první   slovinská univerzita. Do menšinového postavení, často nezáviděníhodného, se  nyní  naopak dostalo německé obyvatelstvo v Dolním Štýrsku a části Kraňska, především  v oblasti Kočevje. Slovinci také  na rozdíl od Chorvatů nesousedili přímo se  srbským  etnickým územím a na svém území Srby  neměli, takže jejich historická paměť nebyla  poznamenána žádnými negativními skutečnostmi – což  mimochodem platilo i opačně.  Dalším silně  působícím faktorem byla  obava z italské expanze. Slovinci se cítili  příliš   slabí  na to,  aby  jí  mohli čelit  sami  a existenci Království SHS  (Jugoslávie) považovali  za conditio sine qua non své  nerušené národní existence. 

V prvních měsících po podepsání příměří a rozpadu Rakouska-Uherska nebylo  jasné, jak  velká část  slovinského etnického území připadne nově  zřízenému jihoslovanskému státu. Už 31. října 1918  vydala korutanská zemská vláda  prohlášení o nedělitelnosti Korutan a jejich připojení k Německému Rakousku, jak  zněl  tehdejší název  příští Rakouské republiky. Slovinská Národní rada  a jí  jmenovaná Národní vláda  vyzvaly vojáky a důstojníky slovinské národnosti, aby  se  postavili do jejích služeb.  Této  výzvy uposlechl major rakousko-uherské uherské armády Rudolf Maister, který  se  skupinou dobrovolníků z řad  vojáků a slovinských sokolů obsadil 1. listopadu Mari- bor  a vyhlásil jej  za součást území nového státu. Avšak 11. listopadu zahájila italská  armáda obsazování Přímoří a Gorice. Pro  Slovince od počátku existovalo nebezpečí, že  bude jejich území roztrženo politickou hranicí. Problémem byla  především příslušnost  Gorice a Istrie, na které si  činila nárok Itálie, a potom též  vedení hranice v Korutanech  a ve Štýrsku, kde  se  německy hovořící obyvatelstvo pochopitelně bránilo myšlence  začlenění do Království SHS  a někde se  postavilo postupující jihoslovanské armádě  na odpor i se  zbraní v ruce.

Mírová smlouva mezi  dohodovými státy  a Rakouskem podepsaná v Saint Germain- -en-Laye 10. září 1919  stanovovala jugoslávsko-rakouské hranice tak,  že  novému státu  připadlo Kraňsko a Dolní Štýrsko. Spornou oblastí byly  jižní  Korutany. Jihoslovan- ská  armáda zde  v květnu 1919  obsadila jižní  část  a pokusila se  také  zabrat Klagenfurt  (slovinsky Celovec), avšak odpor narychlo zorganizované korutanské domobrany jí  v tom zabránil. Nakonec pod  mezinárodním tlakem vláda Království SHS  souhlasila  s konáním plebiscitu v celých jižních Korutanech. Ty  byly  rozděleny na dvě zóny,   označené jako  A (jižní) a B  (severní, tj.  vnitrozemská), přičemž plebiscit se  měl  konat  nejprve v zóně A.  Protože podle posledního rakouského sčítání lidu  z roku 1910 zde  měli  Slovinci většinu, očekávalo se,  že  se  většina obyvatelstva vysloví pro  připojení 

SLOVINCI: CESTA K VLASTNÍ STÁTNOSTI A VLASTNÍMU SAMOSTATNÉMU STÁTU

|

21

ke Království SHS. K všeobecnému překvapení plebiscit uskutečněný 10. října 1920  dopadl ve prospěch Rakouska, pro  které se  vyslovilo 59  %  voličů, což  lze  vysvětlit  tím,  že  řada  místních Slovinců bez  ohledu na svůj mateřský jazyk měla  silnou korutanskou zemskou identitu. Výsledek plebiscitu v zóně A učinil plebiscit v zóně B  bezpředmětný a tato oblast rovněž připadla Rakousku. Z Korutan připadla ke Krá- lovství SHS  pouze malá část  (tzv.  Prevalje) o rozloze 464  km

2

.  Malá část  Korutan, 

tzv.  Kanalská dolina (332  km

2

,  7667  obyvatel), připadla Itálii. Hranici s Maďarskem 

určovala původně demarkační čára  stanovená linií  příměří z 13. prosince 1918. Míro- vou  smlouvou podepsanou mezi  dohodovými státy  a Maďarskem ve Velkém Trianonu  ve Versailles 4. června 1920  získalo království SHS  Zámuří (Prekmurje). Pouze něko- lik  obcí v povodí řeky  Ráby zůstalo na maďarském území. Naproti tomu pro  Slovince  špatně dopadlo jednání o hranici s Itálií. Tu  stanovila smlouva podepsaná 12. listo- padu  1920 v Rapallu. Itálie získala přístav Terst, větší  díl  Istrie včetně celého poloostrova Pula, Přímoří, Gorici a velkou část  západního Kraňska (Notranjsko) včetně  měst  Idrija a Postojna. 

Nové hranice stanovené v letech 1918 –1920 Slovince neuspokojily. Jak  na italském,  tak  na rakouském území byli  Slovinci podrobeni denacionalizační politice, která  v Itálii  po nastolení fašistického režimu Benita Mussoliniho ještě  zesílila. Slovinština byla  vyloučena ze  státní správy a bez  ohledu na podepsané mezinárodní dohody o ochraně  menšin i z vyššího školství. Všechny slovinské spolky byly  rozpuštěny a zakázány,  Národní dům  v Terstu, pýcha tamních Slovinců, byl  italskými nacionalisty vypálen.  Požadavek sjednocení Slovinců, a tedy změny hranic se  ozýval v pozdějších programech slovinských stran  poměrně často, byl  však  v tehdejších podmínkách nereálný. 

Hegemonem meziválečné slovinské politické scény zůstala Slovinská lidová strana  vedená katolickým knězem Antonem Korošcem. SLS  se  opírala o venkovské rolnické  obyvatelstvo a katolický klérus, měla  velkou oporu ve vesnických hospodářských  družstvech a katolických kulturních organizacích. Území obývané Slovinci mělo  tvořit  v rámci Království SHS  jeden celek s vlastní zemskou vládou zodpovědnou volenému  zemskému sněmu s právem schvalovat zákony týkající se  všeho, co  nebude v kompetenci  ústředního parlamentu v Bělehradě. Zatímco chorvatské autonomisty, sdružené  především v Chorvatské selské (rolnické) straně (Hrvatska seljačka stranka

1

 –  HSS) 

Stjepana Radiće, vnímaly jugoslávské vlády jako  nebezpečné separatisty, slovinskou  SLS  Bělehrad za nebezpečnou nepovažoval a částečně s ní  občas spolupracoval. Sám  Korošec byl  místopředsedou první vlády Království SHS, opakovaně členem několika  jugoslávských vlád  a v roce 1928  dokonce premiérem. 

Druhou nejsilnější stranou byla  Slovinská (původně Národní) pokroková strana  (liberálové), která  tvořila protipól SLS.  Sociální základnou liberálů byla  větší  města,  především Lublaň. Slovinští liberálové byli stoupenci centralistického a unitaristického  modelu Jugoslávie, byť  ne  všichni byli  vyznavači jugoslavismu. Liberálové si  byli  vědomi, že  v stále ještě  převážně agrárním Slovinsku nemají sami  možnost se  na venkově  prosadit. Centralistický režim byl  pro  ně  oporou proti  přílišnému vlivu  SLS  a klerikalismu. Liberálové se  rovněž podíleli na různých vládách meziválečného období. 

Slovinští socialisté se po vzniku Království SHS  angažovali v jednotné Jihoslovanské  sociálně-demokratické straně, která ale  nikdy nenabyla většího významu. Také   1 

Název strany se  postupem času  měnil – viz  podrobněji kapitolu 2,  s.  56.

22

|

KAPITOLA PRVNÍ

Komunistická strana Jugoslávie (KSJ) byla  podle  instrukcí Kominterny budována  jako  celostátní podle zásady „jeden stát – jedna strana“. Na IV. celostátní konferenci  KSJ  v Lublani 24.  a 25. prosince 1934  bylo  rozhodnuto o vzniku autonomních komunistických stran  Chorvatska, Slovinska a Makedonie, které ovšem i nadále měly být  součástí KSJ  a řídit se  jejími příkazy. K založení autonomní Komunistické strany Slo- vinska došlo reálně teprve v roce 1937. KSJ  byla  už  roku  1920  zakázána a o rok později  (1921) byli  její  poslanci zbaveni mandátů. Členství v ilegálních komunistických  organizacích bylo  přísně trestáno mnohaletým vězením. Především ve Slovinsku byli  komunisté v meziválečném období zcela okrajovou politickou skupinou. 

V ústavodárné skupštině (parlamentu), která  se  poprvé sešla  12. prosince 1920, se  většina slovinských a chorvatských poslanců sdružila ve společném Jihoslovanském  (Jugoslávském) klubu pod  vedením Antona Korošce (klub byl  pokračováním stejnojmenného klubu v rakouské říšské radě). Klub  požadoval federalistickou ústavu, jejíž  návrh předložil. Poté, co  tento návrh koaliční vláda Nikoly Pašiće odmítla a předložila  vlastní znění centralistické ústavy, opustili poslanci Jihoslovanského klubu spolu  s komunistickými poslanci sněmovnu. Ús