načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mezi nebem a zemí Zamilované duše - Eva Brožová; Stacey Kade

Mezi nebem a zemí   Zamilované duše
-50%
sleva

Elektronická kniha: Mezi nebem a zemí Zamilované duše
Autor: ;

Duše Alony Dareové se po nehodě vrátila zpět ze záhrobí. Nyní se na ni začínají obracet další zbloudilé duše a ona potřebuje pomoc. Dokáže najít společnou řeč s Willem jediným člověkem, který jí ... (celý popis)
114
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 207
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Ghost and the goth 2 - Queen of the dead
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Eva Brožová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788025320181
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Duše Alony Dareové se po nehodě vrátila zpět ze záhrobí. Nyní se na ni začínají obracet další zbloudilé duše a ona potřebuje pomoc. Dokáže najít společnou řeč s Willem jediným člověkem, který jí slyší, ale o kterého předtím nezavadila ani pohledem? Potřebuje jeho pozornost opravdu jen kvůli ostatním nebo jí na Willovi záčíná záležet víc, než je ochotná si připustit?

Související tituly dle názvu:
Mezi nebem a zemí – Čekání na zázrak Mezi nebem a zemí – Čekání na zázrak
Kade Stacey, Brožová Eva
Cena: 169 Kč
Dybuk a ďábel - O věcech mezi nebem a zemí Dybuk a ďábel - O věcech mezi nebem a zemí
Novotný David Jan
Cena: 222 Kč
Mezi nebem a zemí Mezi nebem a zemí
Kubový Jiří
Cena: 126 Kč
Mezi nebem a zemí Mezi nebem a zemí
Vokolek Václav
Cena: 328 Kč
K elektronické knize "Mezi nebem a zemí Zamilované duše" doporučujeme také:
 (e-book)
Mezi nebem a zemí – Čekání na zázrak Mezi nebem a zemí – Čekání na zázrak
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mezi nebem a zemí

Zamilované duše

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Stacey Kade

Mezi nebem a zemí – Zamilované duše – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Stacey Kade

Zamilované duše

nebem

Mezi

zemí

a


Děkuju mámě a tátovi,

že mi donekonečna předčítali knížky Go, Dog, Go!

a Little House on the Prairie (Domeček v prérii),

že mě často brávali do knihovny a knihkupectví

a že nevyváděli, když jsem chtěla číst jen příběhy

o duchách, čarodějích, strašidelných domech

a jiných děsivých věcech.

Taky vám moc děkuju

za letošní telefonáty a chaty přes Gmail.

Všechny vás miluju!


5

1

Will

V televizi lidi-média vedou obchody se starožitnostmi, řeší kriminální případy nebo stojí v elegantním oblečení na jevišti a vrhají na uslzené obecenstvo nepřirozeně široké, nicméně milé úsměvy.

Já se ale už druhou hodinu schovávám v hustém, pichlavém křoví s čím dál rozmrzelejším průvodcem ze záhrobí – kvůli duchovi, který se možná vůbec neukáže.

Gibley Mansion v historické části Decaturu už léta chátral. Ale městské úřady rozhodly, že ho nechají zítra ráno strhnout, což znamená, že paní Ruizová má dneska v noci poslední šanci smířit se s místem, kde většinu svého života pracovala jako hospodyně. A tak jsme na ni čekali (a čekali a čekali) ve východní části domu, v bývalé růžové zahradě, kde ji asi před dvaceti lety trefilo, když kopala jámu pro nový keř.

Bohužel, duchové jen málokdy udělají to, co čekáte.

„Nepůjdeme?“ zeptala se Alona otráveně a strčila do mě lok

tem. „Potřebuju čurat.“

Typický příklad.

Jen jsem se na ni podíval. Protože už přes měsíc nic nejedla ani

nepila, pochyboval jsem, že tohle je hlavní důvod. Kromě toho, ještě jsem neslyšel, že by nějací duchové navštěvovali koupelnu, pokud tam samozřejmě neumřeli. (Ne, s Elvisem jsem se nikdy nesetkal, ale vycházím ze svých bohatých zkušeností.)

Alona to zkusila znovu. „Je mi zima.“

Tohle bylo aspoň pravděpodobné, zejména vzhledem k tomu,

co měla na sobě. Alona Dareová, bývalá královna školního plesu, spolukapitánka roztleskávaček, módní ikona a největší mrcha z Groundsborské střední školy umřela ve cvičebním úboru – červených trenkách a laciném bílém tričku. Pokud nevěříte v karmu, tohle samo o sobě by vás mělo přimět k přehodnocení situace.

Ale protože byl horký červnový večer a já pořád ještě cítil, jak

z půdy pod našima nohama stoupá žár, bylo jí určitě mnohem líp než mě. Před odchodem z domova jsem si totiž natáhl džíny a triko s dlouhým rukávem, abych se chránil před ostrými trny.

„Super,“ pronesla s netrpělivým povzdechem. „Jsem mrtvá a nudím se. Jak dlouho tu ještě budeme muset čekat?“

„Přijde,“ zašeptal jsem. „Už brzo.“ Snažil jsem se, aby to znělo jistěji, než jsem se cítil.

„Proč šeptáš?“ zeptala se a zamračila se.

„Protože mě na rozdíl od tebe zatknout můžou,“ podotkl jsem.

Zřejmě z obavy, aby se dům nestal na poslední chvíli terčem vandalismu nebo jiných nepravostí, město zabednilo všechna okna, rozvěsilo asi devět set cedulí s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN, kolem celého pozemku natáhlo výstražnou pásku a najalo bezpečnostní službu, aby místo pravidelně kontrolovala. Vklouzli jsme na zahradu v okamžiku, když se strážní střídali.

Alona přešla moji poznámku mávnutím ruky. „Ten Ňouma by nechytil ani vlastní zadek, kdyby ho měl na sedadle vedle sebe.“

V tom měla asi pravdu. Ve skutečnosti jsem na to tak trochu spoléhal. Ňouma, jak Alona pojmenovala strážného ve službě, právě pospával za volantem služebního auta, které stálo na příjezdové cestě asi deset metrů od nás. Z otevřeného okna se ozývalo hlasité chrápání. Jen jsem doufal, že mu to vydrží, než tu věc s paní Ruizovou vyřešíme – pokud se ta dáma objeví. Duchové někdy zpanikaří, když mají jednou provždy uzavřít své pozemské záležitosti.

„Nenapadlo tě čirou náhodou zjistit, kdy umřela?“ zeptala se Alona sarkasticky, aby naznačila, že ona už odpově zná.

„Nenapadlo.“ Což, jak jsem te viděl, byla chyba. Ale paní Ruizová mě vyvedla z míry, protože mě oslovila v koloniálu. Měl jsem plné ruce práce už jen s tím, abych zjistil, co chce, a nevyděsil všechny zákazníky v obchodě včetně mojí mámy.

„Mě by to napadlo,“ zamumlala.

„Někde ses courala, takže jsem se s tebou nemohl poradit,“ ucedil jsem skrz zaaté zuby.

Alona měla na někoho, kdo je mrtvý, bohatý společenský život. Často navštěvovala žijící rodinu a kamarády, i když jsem ji varoval, aby to nedělala, a snažila se sblížit s ostatními duchy.

To druhé, jak jsem usoudil, se jí moc nedařilo. Většina duchů odešla do světla moc rychle, takže během pobytu na tomhle místě uprostřed, kterému říkám Rozhraní, se ani neobtěžovali hledat si přátele. Ti, kteří tady zůstali, byli většinou natolik posedlí tím, co je tu drželo – křivdou, neopětovanou láskou, odhalením svého vraha a podobně –, že se s nimi nedalo dlouho vydržet. Věřte mi, vím to – slýchám je už celé roky.

Ale taky mě napadlo, jestli to není kvůli tomu, že Alona si těžko hledá přátele. Když byla naživu, měla kolem sebe své fanoušky. Jenže mezi přáteli a fanoušky je velký rozdíl, jak zjistila, když před dvěma měsíci umřela a musela poslouchat, co si o ní její bývalí „přátelé“ povídají.

Existovalo několik duchů, kteří s ní trávili čas – třeba ta holka z dívčího spolku z Millikenu, která se utopila při zasvěcovacím rituálu a te tu bloumala s chaluhami ve vlasech a zanechávala za sebou mokré šlápoty. Občas mi blesklo hlavou, jestli nedoufají, že jim přátelství s Alonou zajistí lepší pořadí na seznamu duchů, kterým se snažíme pomoct uzavřít jejich případ. Někdy si myslím, že Alonu to taky napadlo.

Ale snažila se dál, za což jsem před ní smekal. Někdy to ovšem

znamenalo, že když jsem ji občas potřeboval, jako v tom koloniálu s paní Ruizovou, byla pryč. Kdybych ji tak dobře neznal, podezíral bych ji, že mizí úmyslně, aby mi připomněla, jak moc jsem závislý na její pomoci, pokud si chci udržet duchy od těla.

Alona vypadla z toho velkého bílého světla asi před měsícem

a za to, že pomáhá jiným duchům, kteří trčí na Rozhraní, získává karmické body – nedokážu to líp vyjádřit –, aby se sem mohla zase jednou fyzicky vrátit. Aspoň taková je teorie. Mám dojem, že Aloniny informační zdroje v bílém světle až tak konkrétní nebyly. O čase, který tam strávila, se moc – vlastně vůbec – nebavila. Jak mi jednou řekla, rozhodně ji nevítal chlápek v bílém hábitu a kristuskách u nebeské brány. Šlo spíš o pocit.

Alona se netrpělivě zavrtěla. „K čemu vlastně paní Ruizovou

potřebujeme? Nemůžeme jít prostě dovnitř, vzít tu věc, a už je to, co chce, a dát jí to?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Neřekla, co nebo kde to je.“ Schopnost

paní Ruizové smířit se s minulostí evidentně souvisela s nějakým předmětem, který se pořád ještě nacházel v domě. „Takže jestli nechceš vytrhat všechny prkna v podlaze a hledat schovky ve zdech...“

Alona si povzdychla. „No jo, no jo.“

Ale ještě neskončila. Úplně jsem viděl, jak se jí v hlavě otáčejí kolečka. I když jsme spolu chodili roky do školy, Alonu jsem poznal – jako že jsem se s ní doopravdy bavil –, teprve když umřela. Ovšem i ta krátká doba stačila, abych věděl, že se jen tak nevzdá.

Prudce vstala.

„Co blbneš?“ zasyčel jsem.

Lhostejně se na mě podívala. „Co blbnu? Jestli tu zůstaneme, musím se protáhnout. Dřepíme tady už několik hodin. A Ňouma by mě neviděl, ani kdyby měl otevřený oči, což ...“ podívala se na jeho auto, ... nemá.“

Natáhla ruku za zády, chytila se za kotník, pak si přitáhla chodi

dlo k zadku a lehce se předklonila. Dlouhé blonaté vlasy se jí přitom svezly přes rameno a ke mně zavanula lehká květinová vůně.

Uhnul jsem pohledem. Alona Dareová měla nejhezčí nohy, jaké

jsem kdy viděl. Dlouhé a štíhlé, s hladkou pokožkou, takže jste měli chu si na ně sáhnout, abyste zjistili, jestli jsou na dotek stejně tak úžasné, jak vypadají. Snil jsem o ní a těch nohou od šesté třídy. A ona to věděla.

Stísněně jsem se zavrtěl a dál upíral oči na nejbližší trs listí.

„Jestli si ten strážnej všimne, že se hejbou větve, půjde se sem podívat,“ varoval jsem ji. Díky mému daru, jestli tak tomu chcete říkat, Alona – a všichni ostatní duchové – měla v mojí blízkosti stejnou tělesnost, jako by byla živá. Ňouma ji možná neuvidí, ale rozhodně si všimne, že se křoví pohybuje, i když nefouká vítr.

„To by se nejdřív musel probudit,“ odsekla a napodobila můj varovný tón. Koutkem oka jsem zaregistroval, že si vyměnila nohy a protahuje si druhou. Rozkošnicky si přitom vzdychla.

Namáhavě jsem polkl. Protahování je zřejmě úžasné, i když jste duch. Aspoň to tak vypadalo.

„Tak. Te je to mnohem lepší.“ Znovu si sedla vedle mě, blíž než předtím. Tiskla se ke mně ramenem a její noha se dotýkala mojí.

Ještě před půl minutou jsem se bezvýhradně soustředil na to, abych uviděl paní Ruizovou a nepozorovaně se dostal do domu i ven. Te jsem dokázal myslet jen na ta dvě místa, kde jsme se s Alonou dotýkali.

Otočil jsem hlavu, abych se na ni podíval – byla tak strašně blízko.

„Děje se něco?“ zeptala se.

Odkašlal jsem si. „Máš...“ Uvedl jsem ruku a vytáhl jí z vlasů kousek listí. Blonatý pramínek mi proklouzl mezi prsty jako hedvábí. Už jsem se jejích vlasů dotýkal, zabořil jsem do nich ruce, když jsem ji kdysi líbal, a dal bych všechno na světě, abych to te mohl zopakovat.

„Díky.“ Shovívavě se usmála a já byl ztracený, i když jsem o tom věděl svoje.

Naklonil jsem se blíž, protože mě její rty přitahovaly jako magnet, a tak trochu jsem si myslel, že mě Alona odstrčí.

Ale neodstrčila mě. Její ústa byla teplá a měkká.

Aniž jsem ji přestal líbat, položil jsem jí jednu ruku dozadu na krk, přitáhl si ji blíž a znovu jí zabořil prsty do vlasů.

Ochotně se mi podvolila a unikl jí stejný rozkošnický povzdech jako před chvílí, když si protahovala nohu. Cítil jsem, jak se mi k hrudníku tiskne její pružné tělo. Ach, bože. Bylo tak úžasné se jí dotýkat.

Na okamžik jsem se odtáhl a díval se, jak pomalu otevírá oči. Vypadala stejně omámeně, jako jsem se cítil já, ale byla v tom trocha samolibosti. Určitě si tohle všechno naplánovala.

„Tímhle se mě snažíš přemluvit, abysme odešli?“ zeptal jsem se bez dechu. Věděl jsem, že Alona zná moje slabiny, a klidně je zneužije. Ne že by mi to v tu chvíli vadilo.

Nepokusila se to popřít. Naklonila se ke mně a políbila mě na koutek úst. „Možná se už tolik nenudím.“

Super.

Vztyčila se na kolena, opřela mi ruce o ramena a zasypala moji tvář drobnými polibky. Měla teplý dech a její řasy mě šimraly na kůži. Obklopila mě její vůně a probudila ve mně touhu vytěsnit všechno kromě ní. Té holky, která mě doháněla k šílenství a současně mi na ní záleželo víc, než bych chtěl. Byla jediná, kdo mi rozuměl. Jediná, díky které byl můj život média snesitelnější, i když mě tu a tam schválně mučila.

Sjel jsem jí rukou po zádech na bok, kde jí končilo tričko a začínaly trenky. A ona mi to dovolila. Víc než to, naklonila se blíž a najednou mě začala vášnivě líbat. Vklouzl jsem jí rukou pod tričko a palcem hladil její nahou teplou kůži na břiše.

Najednou se prudce odtáhla, popadla mě za ruku a zastavila ji uprostřed pohybu. „Počkat.“

Zavrtěl jsem hlavou a snažil se vzpamatovat, i když ve mně všechno volalo, abych pokračoval. „Promiň, prostě...“

„Ne.“ Stiskla mi ruku. „Něco jsem slyšela.“

Kašlu na to! chtělo se mi vykřiknout, ale spolkl jsem to.

Pustila mě, opatrně se zvedla a podívala se skrz keře, za kterými

jsme se schovávali.

„Ňouma?“ zašeptal jsem a využil její chvilkové nepozornosti,

abych si upravil poklopec. Kdybych te musel utíkat, měl bych obrovský problém.

„Ne,“ odpověděla zvláštním tónem. „To není on.“

„Tak co...“

Otočila se ke mně. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem slyšel v jejím hlase smích. Odrážel se jí i na tváři.

„Je to paní Ruizová,“ vysvětlila. „Aspoň myslím,“ dodala skoro škodolibě.

Jo, te to dávalo smysl. Alona se někde toulala, když mě paní Ruizová oslovila, takže viděla tu... ženskou poprvé v životě.

„Nemysli,“ řekl jsem. „Jsme tady, abysme jí pomohli.“

Opatrně jsem vstal a podíval se sám.

Měla pravdu. Přímo před námi se konečně zhmotnila paní Ruizová s rýčem v ruce. Rozhlížela se kolem, jako by hledala vhodné místo, kde vykopat jámu, která ji zabije.

„Seš si jistej, že je to paní Ruizová?“ pošeptala mi Alona ironicky do ucha.

Jasně, paní Ruizová nepůsobila křehce ani obzvláš... žensky. Byla svalnatá a měla široká ramena jako horník. Její neforemná zástěra s divokým vzorem tomu moc nepřidala. Paní Ruizová v ní vypadala spíš jako chlap převlečený za ženskou. Nápadný knírek nad horním rtem byl... taky dost nechutný. Přesto potřebovala naši pomoc.

„Přestaň,“ řekl jsem Aloně. Pak jsem s očima upřenýma na Ňoumu, který díkybohu pořád hlasitě chrápal, vylezl zpoza křoví. Alona mě následovala.

Když si nás paní Ruizová všimla, stroze na mě kývla. Na Alonu se zamračila, což bohužel způsobilo, že se jí obočí spojilo v jednu tlustou čáru. Skoro jsem cítil, jak Alonou lomcuje touha utrousit nějaký škodolibý vtípek.

„Některý lidi nejsou tak posedlý svým vzhledem jako ty,“ prohodil jsem přes rameno.

„Ani já bych nebyla posedlá svým vzhledem, kdybych byla na jejím místě,“ poznamenala Alona mnohem hlasitěji, než by se mi zamlouvalo.

„Tudy,“ oznámila paní Ruizová, když jsme k ní došli. Vrhla na Alonu zlý pohled, pak si přehodila rýč přes rameno a zamířila k domu. Ňoumu a jeho auto ignorovala, jako by tam nebyli.

„Vykašli se na to,“ řekl jsem Aloně potichu, jakmile jsme prošli kolem strážného a paní Ruizová byla před námi tak daleko, že nás nemohla slyšet.

„Hele,“ ohradila se naštvaně. „Já přece nemůžu za to, jak vypadá.“

„Myslím to vážně.“

Na chvilku zmlkla a pak se zamyšleným výrazem pronesla: „Vsadím deset babek, že má někde na těle vytetovanou kotvu.“

„Alono!“ zašeptal jsem tak hlasitě, jak jsem se odvážil.

„Co, tys ji viděl?“

Výhrůžně jsem se na ni podíval.

„Má knír jako pornoherec ze sedmdesátých let – haló, říká vám něco depilace? – a ty mě okřikuješ...“

Ukázal jsem na její nohy, které začaly poblikávat a mizet, jako by se pokazila promítačka.

Alona si povzdychla. „Sakra.“

Protože ji tvořila převážně energie, musela udržovat její proudění pozitivním chováním – tedy tím, že bude hodná. Což ji bohužel neskutečně štvalo. A já se tím občas královsky bavil.

„Pravděpodobně má obrovskou sílu a určitě byla velice... výkonná,“ pronesla Alona zřetelně. Viděl jsem, že umírá touhou něco dodat, třeba že kdyby paní Ruizová hrála King Konga, filmové studio by ušetřilo spoustu peněz za triky. Nebo jak se hodilo, že mohla poponášet krávy při dojení... „Zkazíš každou zábavu.“

To nebylo moje pravidlo, jen pravidlo zdejší existence, ale věděl

jsem, že Alona nesnáší, když jí ho připomínám. „Každou?“ zeptal jsem se a přejel pohledem její rozcuchané vlasy a rty, které po našem líbání vypadaly ještě našpulenější než obvykle.

Zrůžověly jí tváře, ale obrátila oči nahoru a vydala se za paní

Ruizovou, která čekala na verandě.

Super. Bral jsem to jako poklonu.

Nechal jsem jít Alonu napřed a postavil se před obrovskou starou borovici, která rostla na zahradě před domem, aby mě nebylo vidět z aut projíždějících kolem. Za chvilku jsem spatřil, že Alona prošla masivními dřevěnými dveřmi stejně lehce, jako by to byla mlha. Jakmile jsem byl přesvědčený, že je v domě, rychle jsem se přesunul na verandu. Alona díky mojí blízkosti získá tělesnost, takže bude moct odemknout a otevřít mi dveře.

Ale neudělala to. Uplynulo pět vteřin. Pak deset. A já si připadal šíleně nápadný, jak jsem tam stál na verandě, protože mě mohl kdokoli z ulice vidět. Konečně dveře vrzly a trochu se pootevřely.

Alona z nich vystrčila hlavu. „Vítej ve strašidelném domě,“ pronesla s grimasou a couvla, abych mohl vejít dovnitř.

Hala byla ponurá a páchla plísní a hnilobou. Poškrábaná prkna na podlaze vypadala celkem bytelně, ale ze zdi koukaly na některých místech laky. Nevěděl jsem, jestli to souvisí se zítřejší demolicí, nebo s dlouholetým chátráním. Snažil jsem se dveře zase zavřít, ale posunuly se jen o pár centimetrů. V několika posledních dnech zřejmě nabobtnaly kvůli horku a vlhkosti natolik, že neseděly v zárubních. Super.

Neuškodí trocha čerstvého vzduchu a dalšího světla kromě malé baterky, kterou jsem si na poslední chvíli strčil do kapsy. Ale jestli se někdo pozorně zadívá na průčelí domu, všimne si, že dveře jsou otevřené.

„Musíme si pospíšit,“ řekl jsem.

„To mi nemusíš říkat,“ odsekla Alona znechuceně, o krok couvla a otřela si ruku o trenky. Šedivé šmouhy od prachu, které se na nich objevily, byly zřetelně vidět dokonce i v šeru.

„Kam šla?“ zeptal jsem se. „Řekla něco?“

„Proč všechno svádíš na mě?“ chtěla vědět.

„Že bych tě znal jak svý boty?“ odpověděl jsem.


14

„Tudy.“ Paní Ruizová se vynořila ze tmy za námi, takže jsme oba nadskočili leknutím.

Pořád s rýčem přes rameno prošla kolem nás k tomu, co kdysi bylo obrovským, impozantním schodištěm. Te, když většina sloupků v zábradlí chyběla a některé shnilé schody se zhroutily, připomínalo spíš děsivý úsměv s vylámanými zuby.

Vyrazil jsem za ní.

„Počkej,“ zarazila mě Alona za mými zády.

Ztuhl jsem, protože jsem myslel, že zaslechla něco zvenku. Ale když jsem se otočil, zjistil jsem, že zírá do temného prvního pokoje vpravo od domovních dveří. „Co se děje?“

„Podej mi baterku.“ Z hlasu jsem poznal, že se mračí.

Rozsvítil jsem ji a podal Aloně.

Přejela paprskem po místnosti, která kdysi zřejmě sloužila jako pracovna nebo salonek. V zadní části jsem zahlédl průchod do kuchyně, nebo co to bylo vedle za pokoj, který připomínal inkoustově černou skvrnu. Ve zdech, odkud zřejmě byly odstraněny police, se nacházely obrovské obdélníkové otvory. Na podlaze pořád ještě leželo několik zplesnivělých knížek spolu s... Zamračil jsem se a popošel blíž, abych líp viděl.

„Co to je?“ zeptala se Alona a vyslovila nahlas otázku, na kterou jsem myslel.

Uprostřed pokoje leželo pět černých plechových skříněk rozmístěných do pětiúhelníku, každá v naprosto stejné vzdálenosti od ostatních. Ze všech se táhl tlustý černý kabel k něčemu, co připomínalo přenosný generátor.

Samotné skříňky vypadaly dost opotřebovaně. Stěny měly zprohýbané a poškrábané a černý nátěr byl na mnoha místech oprýskaný. Z primitivně svařených hran bylo jasné, že nejde o průmyslový produkt. Někdo je vlastnoručně vyrobil.

„Že by to nějak souviselo s demolicí?“ napadlo mě. „Třeba je to trhavina? Hlavně na nic nesahej.“

Alona si podrážděně povzdechla. „Tohle není žádnej věžák. Chtějí ten dům strhnout, ne vyhodit do povětří.“

Potřásl jsem hlavou. Něco mi tady nesedělo. „Nevím. Prostě uděláme svoji práci a vypadneme odsud dřív, než...“

„Tudy!“ zaduněl seshora hlas paní Ruizové, až jsme sebou oba zase leknutím trhli. Zdálo se, že bývalá hospodyně je rozladěná, skoro naštvaná.

„Umí vůbec nějaký jiný slova?“ zeptala se Alona.

„Jdeme,“ zavelel jsem. Vzal jsem od Alony baterku a začal stoupat po schodišti.

Když jsem namířil světlo před sebe, zjistil jsem, že paní Ruizová na nás čeká v ohybu schodiště. „Tudy,“ řekla zase, ale znělo to trochu příjemněji.

„Roztomilá a úžasná společnice,“ zamumlala Alona za mnou. „Fakt víš, koho si vybrat.“

„Dávej si pozor na nohy,“ odsekl jsem potichu.

„Sklapni,“ zasyčela. Ale v tu chvíli jsem zaslechl, jak Alona polohlasně chválí originální architekturu domu – „Pravý dřevěný podlahy!“ –, a tak jsem věděl, že jsem měl zase pravdu.

Schodiště pod naší vahou vrzalo a sténalo, ale díkybohu drželo. Nahoře se nás ujala paní Ruizová a vedla nás dlouhou tmavou chodbou s dveřmi po obou stranách. Všechny byly otevřené, ale kolem prken v zatlučených oknech pronikalo jen minimum světla a mně se vážně nechtělo namířit baterku do některého z těch pokojů. Neměl jsem páru, co tam uvidím, pokud vůbec něco, a upřímně, dokonce i já, zvyklý na ledacos, jsem měl strach. Kdybych se do některé z těch místností náhodou podíval a zjistil, že na mě zírá bledý obličej, asi bych zbaběle utekl. Dva duchové byli prozatím ažaž, díky.

Paní Ruizová se zastavila u posledních dveří vpravo, jediných, které byly zavřené.

Ohlédla se na mě přes mohutné rameno. „Tudy,“ pronesla v okamžiku, kdy mi to Alona posměšně pošeptala do ucha.

Když otočila koulí a otevřela dveře, prázdným domem se rozlehlo hlasité zaskřípění pantů. Pak překročila práh a zastavila se. Rýč se jí svezl z ramene, kovový konec přistál s těžkým, dutým žuchnutím na podlaze a její obrovská postava se roztřásla.

Něco se děje.

S Alonou v patách jsem se kolem ní protáhl do pokoje a oka

mžitě mi došlo, co paní Ruizovou tak vyděsilo.

Podlaha byla na mnoha místech vytrhaná, takže ze starých pr

ken trčely nebezpečně ostré třísky. Na zemi ležela vrstva bílé sádry z tuctu otvorů nedávno vysekaných ve zdech. Někdo tu evidentně něco hledal.

„Co jsem říkala,“ zamumlala Alona a měla na mysli svůj plán jít

sem bez paní Ruizové.

Nevšímal jsem si jí. „Paní Ruizová,“ pronesl jsem a opatrně k ní

přistoupil.

Nepodívala se na mě, ohromená tou zkázou, a mě napadlo, jestli to nebyl její pokoj. To by dávalo smysl, že věc, kterou chtěla, se nacházela v místnosti, kde kdysi bydlela.

„Paní Ruizová,“ opakoval jsem.

Tentokrát zvedla oči a měla v nich tak rozzuřený výraz, že jsem o krok couvl.

„Ty,“ ucedila skrz zaaté zuby.

„Hele, nový slovo!“ utrousila Alona, která se kolem mě prosmykla, aby ten chaos a možná i prázdnou skříň prostudovala zblízka.

Pořád jsem se díval na paní Ruizovou. „To ne. Já to neudělal.“

Ale jako by mě neslyšela. „Řekla jsem to jen tobě,“ prohlásila chraplavým hlasem plným vzteku.

V uklidňujícím gestu jsem natáhl ruce před sebe. „Možná to tak

vypadá, ale tohle určitě udělal někdo jinej...“

Hodila si těžký rýč zpátky na rameno a sevřela dřevěnou nása

du, jako by to byla baseballová pálka.

Sakra. Další stinnou stránkou mého daru, že duchové získávají

v mojí blízkosti tělesnost, bylo, že ti namíchnutí se mě pak mohli

pokusit zabít.

Pomalu jsem couval. „Alono?“

Koutkem oka jsem viděl, že prudce zvedla hlavu, protože zare

gistrovala v mém hlase známku stěží potlačované paniky.

Povzdychla si a zamířila k paní Ruizové. Cestou překračovala a obcházela vytrhaná prkna v podlaze s takovým půvabem, jako by to dělala každý den. „Hele, vím, že je někdy otravnej, ale nekrade. Věřte mi.“

Vrhla na mě podrážděný pohled. Evidentně byla pořád ještě naštvaná, že jsem se odmítl zapojit do jejího důmyslného plánu, jak sehnat iPad. Byla přesvědčená, že dotekový displej bude natolik citlivý, aby ho mohla používat i v mojí nepřítomnosti. Blogování, tweetování a Facebook – všechno jen pro mrtvou holku. Blbost.

„Takže není nutný vyvádět,“ pokračovala Alona. „On vám nevzal... tu vaši věc. Navíc musíte nejdřív mluvit se mnou...“

Aby vás vyslechl. Ta slova měla jakýsi rituální účinek a dokázala dočasně znehybnit duchy, kteří mi chtěli ublížit. Ale než mohla Alona promluvit, paní Ruizová máchla masitou pěstí a jednu Aloně vrazila.

Alona není žádná křehulka. Díky mnohaletému tvrdému tréninku roztleskávačky a neúnavné snaze vyhnout se celulitidě byla v dobré kondici, pružná a svalnatá. Ale proti paní Ruizové a prudké ráně neměla nejmenší šanci.

Odletěla dozadu, narazila do zdi a pak se potichu svezla na podlahu.

„Alono!“ Vrhl jsem se k ní a na paní Ruizovou jsem na okamžik

zapomněl. Jo, Alona už je teoreticky mrtvá, ale člověk, který si osmnáct let povídá s duchy, ví, že existují nejrůznější smrti a některé jsou lepší než jiné.

Klekl jsem si k ní, ale než jsem se jí stačil dotknout, zablikala

a zmizela.

Vyděsil jsem se. Alona vyčerpala svou energii na téhle úrovni

existence. Od chvíle, co pochopila tu záležitost s pozitivní energií, se jen zřídkakdy ztratila úplně. Ale kdykoli se to stalo, mohlo to být naposledy, což znamenalo, že se sem už možná nedokáže vrátit.

Jednou k tomu dojde. Je to nevyhnutelné. Ale odejde bu pro

to, že mizela moc často, nebo proto, že se pro ni vrátilo světlo. Otázka zněla, zda to bude dneska? Udělalo se mi špatně, už jen když jsem na to pomyslel. Nechtěl jsem, aby se to stalo takhle, aby se Alona obětovala kvůli mojí záchraně.

Nad hlavou mi varovně zahvízdal vzduch a já se vrhl dozadu

těsně předtím, než na místě, kde jsem předtím klečel, přistál rýč. Prudce jsem dopadl na záda a do kůže pod tričkem se mi zabodly třísky. Další bezprostřední otázka zněla, jestli se bez Alony dokážu paní Ruizové ubránit.

Zaal jsem zuby a přinutil jsem se zvednout, právě když si paní

Ruizová znovu přehodila rýč přes rameno. Dovrávoral jsem ke dveřím, i když jsem cítil, jak záda protestují a teče mi z nich krev.

Na chodbu jsem se spíš vřítil než vstoupil, vděčný, že jsem venku. Pak jsem za sebou uslyšel těžké kroky paní Ruizové. Vyškrábal jsem se na nohy a každou chvíli čekal ránu rýčem, tentokrát možná do hlavy.

Místo toho se dveře po obou mých stranách zabouchly, pak další dvoje a potom další, až na konec chodby.

Snaží se mě tady uvěznit. Sakra, musí mít nějakou zvláštní energii, když dokáže zavřít dveře, aniž se jich dotkne. Rychlost nebyla její silnou stránkou, ale síla ano. Jestli se co nejdřív nedostanu k domovním dveřím, možná dokáže zabouchnout i ty, a pak budu v háji. Možná bych dokázal vykopnout prkno v některém okně, ale nevěděl jsem, jestli to stihnu dřív, než mě paní Ruizová umlátí rýčem.

Zatímco jsem lapal po dechu a zatínal zuby, protože mě záda bolela jako čert, co nejrychleji jsem se dobelhal ke schodišti.

Na jeho vrcholku jsem zakopl o zetlelé zbytky koberce a z prvních několika schodů jsem sjel po zadku. Když jsem se opřel o zábradlí, abych se zvedl ze země, paní Ruizová do něj praštila rýčem, jen kousek vedle mých prstů. Na podlahu v hale dopadla sprška třísek.

Vyjekl jsem a ucukl rukou na stranu. „Jen jsem se vám snažil pomoct, jasný? Já vám nic nevzal!“ zahulákal jsem na ni.

„Já ano,“ ozvalo se zdola.

Riskl jsem to, přestal jsem sledovat paní Ruizovou a namířil baterku, kterou se mi nějak podařilo udržet v ruce, pod schodiště. U jeho paty stála holka s bledým obličejem, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Kolem hlavy jí trčely dlouhé tmavé krepaté vlasy, skoro jako by byly živé. Byla celá v černém, takže se skoro ztrácela v okolním šeru. Další duch? Bomba.

Jenže pak jsem si všiml, že drží v ruce jakousi baterku, která ale z nějakého důvodu nesvítí. V druhé ruce nesla starý špinavý povlak na polštář plný věcí s ostrými hranami a asi hodně těžký. Vypadalo to, že se každou chvíli protrhne.

Takže žádný duch. Dobrodružka? Zlodějka?

Holka zatřásla povlakem, ze kterého se ozvalo cinkání – jako mince, ale hlasitější. „Hledáš tohle?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl jsem, ale ona se nedívala na mě. Zírala na něco nebo na někoho nade mnou.

Paní Ruizová vztekle zavrčela a já cítil, že se schodiště otřáslo, když se po něm vydala dolů.

Zvedl jsem se a vrávoravě sešel zbývající schody. Nechtěl jsem jí stát v cestě.

Když jsem se dobelhal do haly, holka na mě vrhla krátký pohled, ale okamžitě upřela oči zpátky na paní Ruizovou, která pomalu sestupovala po schodišti. Teprve te mi to došlo. Ta holka ví, že tam ještě někdo je. Ona paní Ruizovou slyší nebo vidí – možná obojí.

Je médium. Skutečné. Jako já.

Do hajzlu.

„Stříbrný lžíce?“ Holka znovu zatřásla povlakem. „Vážně? Dali ti svůj dům a tys jim ukradla všechny lžíce? Navíc z několika sad?“

Ještě pořád se mi točila hlava z toho, co jsem o té záhadné holce zjistil, ale přinutil jsem se soustředit na konverzaci. O tohle šlo? O příbory?

„Tenhle dům jsem nedostala darem!“ vykřikla paní Ruizová. „Bylo to vězení, ze kterého bych utekla, když ta stará ženská konečně umřela. Jenže ona ze mě udělala nájemce tohohle místa, místo aby mi dala odchodné, jak slíbila. Nepatřil mi. Nemohla jsem ho prodat. Po dlouhých letech, kdy jsem se jí obětovala, jsem stejně nemohla odejít.“ Pohled na její znovunalezený poklad jí zřejmě rozvázal jazyk. To by Alona zírala.

Paní Ruizová praštila rýčem do zábradlí jako hráč All-Star nabušený steroidy. Ztrouchnivělé dřevo prasklo a jeho kousky se rozlétly na všechny strany. Děsivě, výhrůžně se usmála. Nechránila dům před špatnými lidmi, jak jsme si mysleli. Chránila svoji skrýš, odměnu, kterou si sama vzala a kterou nestihla zpeněžit.

„To tě vážně muselo naštvat.“ Holka znovu zatřásla povlakem a začala couvat kolem pootevřených hlavních dveří do pokoje, kde zřejmě kdysi bývala pracovna nebo salonek.

Do místnosti, v níž Alona objevila všechno to podivné zařízení.

Najednou do sebe začaly dílky téhle skládačky zapadat. A byly ty krámy cokoli, Alona měla pravdu. S demolicí neměly nic společného. Patřily téhle holce a souvisely s plánem, který si na paní Ruizovou přichystala. Zřejmě jsme narušili její... Co? Průzkum? Vymítání ábla?

Paní Ruizová s pohledem upřeným na povlak sledovala holku do pokoje jako pes fascinovaný pamlskem. Pamlskem z ryzího stříbra.

Jakmile kolem mě bývalá hospodyně prošla, pustil jsem se za ní, přestože mě všechno bolelo a cítil jsem, že mi po zádech teče krev. Musel jsem vidět, co se stane, až ji ta holka dostane do místnosti.

Byla to chyba.

Paní Ruizová, která evidentně usoudila, že jsme s tou holkou paráci nebo že moje pokračující existence je prostě další urážka, kterou už nedokáže snést, se po mně ohnala rýčem. Vrhl jsem se na zem a z ochromených prstů mi vyletěla baterka.

Hospodyně mě minula, ale když máchla rýčem, ucítil jsem kolem hlavy prudký závan vzduchu. A když se na mě te dívala, neexistovalo nic, co by jí zabránilo v dalším pokusu. Domovní dveře byly asi jen metr a půl ode mě, ale paní Ruizová stála mnohem blíž.

Koutkem oka jsem zaregistroval, že holka prudce zvedla svoji baterku.

Objevil se oslnivě modrý paprsek a dopadl na pravou stranu paní Ruizové.

Hospodyně rozzuřeně zkřivila obličej a tělo se jí napnulo, jako by na mě chtěla znovu zaútočit. Vyděšeně jsem ucukl. Viděl jsem, že pevně svírá násadu rýče, ale ani rýč, ani její paže se nepohnuly. Zkoušela to znovu a znovu, s rostoucí panikou. Zdálo se, že paprsek ji ochromil v místě, kde se jí dotkl.

Ulehčeně jsem si oddychl.

Pak po mně natáhla levou ruku, na kterou paprsek nesvítil. Její zkroucené, špinavé prsty se mi mihly před obličejem.

„Víc doleva!“ křikl jsem na holku. Ta tiše zaklela a rychle upravila směr paprsku.

Když paprsek zachytil celou postavu, paní Ruizová ztuhla. Pak otevřela pusu v mlčenlivém výkřiku. Vzduchem se šířilo hlasité bzučení a já cítil, že se mi zježily chloupky na pažích.

Světlo na okamžik zazářilo jasněji a pak paní Ruizová zmizela s prásknutím, při kterém mě zabolely uši.

Holka okamžitě baterku zhasla a zahrnula mě přívalem nadávek skoro stejně brutálních a hlasitých jako prásknutí, které jim předcházelo.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se ohromeně.

„Zpackal jsi mi život. Díky.“ Pak se otočila na podpatku a rych

le vešla do pokoje s tím zvláštním zařízením.

Vyškrábal jsem se na nohy, sebral ze země baterku a pomalu se

šoural za ní. Sledoval jsem, jak sbírá plechové skříňky ze země, odpojuje je od kabelů a cpe všechno do obrovské sportovní tašky, kterou odněkud vylovila.

„Myslím to vážně. Co to bylo?“ Vzápětí mě napadla lepší otáz

ka. „Kdo seš?“ Jediný další člověk, o kterém jsem věděl, že je médium, byl můj táta. A ten umřel – zabil se – před třemi lety. Vždycky jsem si myslel, že je nás víc, i když, jak se zdálo, asi ne moc. Tahle schopnost byla koneckonců dědičná. Nemohl jsem být jediný, komu padla tahle genetická výhra, abych tak řekl. A navíc jsem předpokládal, že většina těch lidí je bu šílená, nebo mrtvá, vzhledem k tomu, že já sám jsem až donedávna šel po jedné nebo obou z těchhle cest.

„Bejt na tvým místě, tak odtud vypadnu,“ řekla. „Ralph je moc

bázlivej, než aby šel do domu sám, ale zavolá posily.“ Přehodila si tašku s věcmi přes rameno a s generátorem v podpaží zamířila k průchodu do sousedního pokoje. Povlak se stříbrnými lžícemi a tu zvláštní baterku, která mi zachránila život, jsem nikde neviděl. Že by byly taky v té tašce?

„Ralph...?“ Neměl jsem páru, o kom mluví.

„Ten strážnej?“ prohlásila pohrdavě.

V tu chvíli jsem zvenku uslyšel sílící houkání sirén. Sakra.

„Počkej. Řekni mi, kdo seš a kde tě najdu.“ Nemohl jsem ji pro

stě nechat odejít, aniž bych se něco nedozvěděl. Všechno, co jsem věděl o médiích, jsem si poskládal z útržků, které mi neochotně sdělil táta, a z nepřesvědčivých informací, jež jsem dokázal najít v knížkách a na internetu. Většinou šlo o duchařské bláboly, nic moc praktického. Bylo by super ty informace zkonzultovat s někým, jako jsem já. A pak tu byla ta zbraň, kterou použila proti paní Ruizové. Kdybych takovou měl... Najednou jsem si dokázal představit život, kdy bych nemusel být pořád ve střehu.

Holka se otočila. Na tváři měla podrážděný výraz a pak ještě něco... Strach. Položila na zem generátor a sportovní tašku s rychlostí, která mě překvapila, a z jedné z mnoha kapes na kalhotách vytáhla tu speciální baterku.

„Poj ke mně!“ nařídila mi. „Dělej.“

Zaregistroval jsem vpravo od sebe pohyb, a když jsem se tam podíval, předpokládal jsem, že znovu uvidím paní Ruizovou. Místo toho jsem rozeznal mlhavou postavu zhmotňující se Alony, nezřetelnou šmouhu blonatých vlasů, bílého trička a červených trenek.

Díkybohu. Z mnoha důvodů jsem ulehčeně vydechl. „To je dobrý. To je kamarádka.“

Holka se na mě podívala se směsicí soucitu a znechucení. „Ty seš ducháček?“

Nechápavě jsem se na ni podíval. „Cože?“

Potřásla hlavou a strčila si baterku zpátky do kapsy. „Idiote,“

zamumlala.

Ale já neměl páru, o čem je řeč, abych jí odporoval.

Znovu zvedla svoje věci a otočila se k odchodu. Potom se s po

vzdechem zastavila. „Jestli tě tady nechám, seberou tě, nebo ne?“


23

No...

„Poj.“ Netrpělivě máchla rukou. „Nemůžu riskovat, že poldům něco vykecáš.“

„Ty znáš jinou cestu ven?“ zeptal jsem se. Podle toho, co jsem viděl, byl celý dům kromě domovních dveří zamčený a měl zatlučená okna.

Samolibě se zaculila. „Ty ne?“

Prošla potemnělým průchodem do vedlejší místnosti a já ji váhavě následoval.

2

Alona

Štve mě, že mizím. Doslova to znamená, že se na neurčitou dobu změním v nic – prostě přestanu existovat. A to prostě není dobré.

Jenže znovu se zhmotnit je někdy ještě horší. Jako Willův oficiální

průvodce ze záhrobí se vždycky objevím vedle něj, obvykle asi tak půl metru vpravo. Ale nikdy nevím, kolik času zatím uběhlo, a když se od té doby, co jsem ho viděla naposled, přesune jinam, můžu se ocitnout na úplně jiném místě. Což je, po pravdě řečeno, dost matoucí.

A občas, aby to bylo ještě zajímavější, se dokonce stává, že se

zjevím uprostřed zmatku.

„Dělej, padáme odsud.“ Jakmile jsem se dostatečně zhmotnila, Will mě popadl za loket a vlekl mě s sebou.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se zadní části jeho hlavy, která byla pokrytá prachem, takže už neměl černé vlasy, ale šedivé, a náušnice v levém uchu se mu přestaly blýskat.

Nacházeli jsme se v přízemí, to jsem poznala. Byla jsem si naprosto jistá, že jsme v místnosti, ve které leželo to podivné zařízení, i když už zmizelo. Sakra. Jak dlouho jsem byla pryč? Zvenku jsem slyšela policejní sirény, které se rychle blížily. „Co se stalo?“

Will moje otázky ignoroval a táhl mě k potemnělému průchodu na protější straně místnosti. Paprsek světla z jeho baterky divoce poskakoval po podlaze.

A pak jsem před námi zaregistrovala pohyb. Nebyli jsme sami.

„Paní Ruizová?“ zeptala jsem se. Budu si s ní muset promluvit. V každém případě. Vždy jsme se jí snažili pomoct. Jak si ke mně mohla něco takového dovolit? Mrcha.

„Ne,“ odpověděl Will. Znělo to ponuře, ale současně jsem slyše

la v jeho hlase stopu vzrušení.

Pustil mě na tak dlouho, aby se poskakující světlo baterky uklid

nilo, a namířil ho na osobu před námi.

Byla to nějaká holka, kterou jsem nikdy neviděla. Jo, já vím, že

stála zády ke mně, ale kvůli těm obnošeným kalhotám s vyboulenými kapsami, kanadám, které vypadaly jako z armádních přebytků, a hřívě tmavých kudrnatých, skoro krepatých vlasů, bych si ji určitě pamatovala. A měla bych pro ni dobrou radu. Její vlasy přímo volaly po kondicionéru a možná po olejovém zábalu. Nesla taky tu největší sportovní tašku, jakou jsem kdy viděla, a v druhé ruce držela nějaký velký přístroj.

„Nevím, jak se jmenuje, ale je jako já,“ vysvětlil Will tiše.

„Živá?“ Jasně. Poznala jsem to podle toho, jak se pohybovala, protože si dávala pozor na rohy v místnosti. Když jimi totiž můžete projít, přestanete jim věnovat pozornost. Pokud se samozřejmě nenacházíte poblíž Willa. Přestala jsem počítat, kolikrát jsem narazila holení do konferenčních stolků nebo se loktem praštila do zárubní, když jsem vcházela do energetického pole kolem něj, které mi dávalo tělesnost, a zase ho opouštěla.

„Ne. Je to médium.“ Sledoval ji rozzářeným pohledem plným zájmu.

No, te je to jasné. Lidí, kteří viděli a slyšeli duchy, bylo jen pár. A ještě míň bylo těch, kteří z toho nezcvokli. Jediné další médium, o němž jsem věděla, byl Willův táta, který se před několika lety zabil, protože už nedokázal ten stresující život unést. Nebyl to právě případ hodný následování.

Přesto, nelíbilo se mi, jakým způsobem se na ni díval. Jako by

byla nějaký zázrak, který mu někdo položil ke dveřím. Takže ta holka vidí duchy. Super. Já taky.

„Fakt?“ zeptala jsem se. „Nevypadá...“

Holka se zastavila, otočila se a dloubla do Willa prstem. „Jestli

chceš s královnou mrtvých klábosit, dokud tě nechytí poldové, prosím. Ale počkejte s tím, než odtud vypadnu, jasný?“

Ohromeně jsem se na ni podívala. Takhle se mnou nikdo ne

mluvil. Když jsem byla živá, mrtvá ani kdekoli mezi tím. „Cože? To, že seš oblečená jako bezačka a stejným způsobem se staráš o svoje vlasy, ještě neznamená, že jsem...“

Will se postavil mezi nás. „Jasný.“

Holka stroze přikývla, otočila se a pokračovala v cestě.

Praštila jsem Willa do ramene tak prudce, až sebou škubl. „Co sakra blbneš?“ zasyčela jsem.

Zamračil se na mě. „Jede sem policie...“

„A kdo za to může?“

„... ale ona zná další východ,“ pokračoval. „Takže jestli se se mnou nechceš zejtra ráno probudit ve vězení...“

Otřásla jsem se odporem. Vždycky jsem se v 7:03, v době své smrti, objevila na místě, kde se právě nacházel. A mám panickou hrůzu z bakterií a veřejných míst. Jo, vím, že jsem mrtvá. Ale proto ještě nejsou bakterie o nic míň nechutné.

„Fajn,“ zamumlala jsem vztekle.

Holka, i v tom mizerném světle, procházela bez váhání temnými místnostmi plnými prachu. Věděla, kam jde. Nebo jsem si to aspoň myslela, dokud nás nezavedla do slepé uličky – do pokoje v zadní části domu, kde byla jen zabedněná okna a žádné jiné dveře než ty, kterými jsme vešli dovnitř.

Super. „Takže... bu má v plánu přestřelku, nebo prostě doufá, že když zůstanete potichu, nikdo si vás nevšimne.“ Založila jsem si ruce v podpaží. Já samozřejmě mohla zmizet kdykoli. Stačí, když budu stát dostatečně daleko od Willa, abych mohla projít zdí. Ale neměla jsem v úmyslu nechat ho tak brzo zase samotného, a hlavně ne s NÍ.

„Přesně ví, co dělá, a navíc tě nepozvala, abys šla s náma,“ odsekla holka a naštvaně se na mě podívala.

„Jako bych potřebovala pozvání, abych viděla, jak blbě dopadnete,“ vyštěkla jsem. Proboha, ona prostě nesklapne.

Holka položila na zem přístroj, který nesla v ruce – přenosný generátor, podle cedulky na boku –, pak si sundala z ramene těžkou tašku a vrazila ji Willovi. „Podrž to. Když už jsi všechno zpackal, bu aspoň užitečnej.“

„Hele!“ řekla jsem místo něj. Neznala ho natolik dobře, aby s ním mohla takhle mluvit, ne jako já.

Will na mě varovně zavrtěl hlavou, abych držela jazyk za zuby. Jako by na mě tohle platilo.

Holka si ani jednoho z nás nevšímala a prostrčila ruku rozbitým oknem k překližce, kterou ho zatloukli.

Pohrdavě jsem ucedila: „Tu holýma rukama neprorazíš.“

Holka s deskou chvíli zápolila a ta se nakonec vytočila vlevo nahoru. Určitě z ní dole vytahala šrouby nebo hřebíky, nebo co tam bylo, a ty nahoře uvolnila, aby se překližkou dalo otáčet ze strany na stranu. A když někdo nepůjde náhodou kolem a neuvidí ji, jak leze do domu nebo ven, pravděpodobně si nevšimne, co provedla.

Tomu říkám plánování. Skoro na mě udělala dojem. Ale chvilkové záblesky geniality ještě nejsou omluvou pro to, aby se tu potloukala jako člověk, který si svoje živobytí vozí v nákupním vozíku...

Zatímco jednou rukou přidržovala bednění nahoře, druhou natáhla za sebe, vytrhla Willovi tašku a pomaličku ji spustila z okna. Potom přehodila nohy přes parapet a vyskočila ven.

Znovu se k nám otočila. „Dělej,“ zašeptala Willovi a netrpělivě ukázala rukou na generátor.

Když jí ho podal, skoro jsem čekala, že překližku pustí, uteče a nechá nás napospas osudu. Ale neudělala to. Držela ji a trpělivě čekala, i když Will se pohyboval pomaleji než obvykle. V mizejícím namodralém světle soumraku jsem si poprvé všimla, že má triko na zádech roztrhané a na několika místech od krve. Co všechno mi ještě uniklo?

Jakmile byl Will venku, předklonila jsem se, abych taky prolezla oknem. Ale v tu chvíli překližku pustila a škodolibě se na mě zašklebila.

Vyjekla jsem a uskočila zpátky zlomek vteřiny předtím, než mě deska mohla praštit do hlavy.

Tohle dělat prostě neměla.

Odsunula jsem překližku na stranu, protáhla se oknem a seskočila na zem. Byla mnohem větší tma, než když jsme šli dovnitř, ale oba jsem zřetelně viděla. Nebyli daleko, stáli jen pár metrů od domu. Zamířila jsem k nim.

Náhodou jsem do holky narazila právě v okamžiku, kdy si upravovala tašku na rameni. Prudce.

Zavrávorala dopředu a málem se svalila na zem.

„Ach, promiň,“ řekla jsem sladce. „Neviděla jsem tě.“ A už jsi médium, nebo ne, dávej si na mě bacha. To je pravidlo číslo jedna. Můj táta, který je úspěšný firemní vyjednavač, tvrdí, že jestli lidem jednou dovolíte, aby vás pošlapali, stane se z vás jejich oblíbená pěšina.

Když znovu získala balanc a narovnala se, posunula si tašku na původní místo. „Na tohle nemám čas,“ řekla a podrážděně si povzdechla. Pak se ke mně obrátila a namířila na mě ruku, ve které držela nějakou stříbrnou, lesklou věc. Vypadala jako baterka, ale nesvítila.

„Ne!“ vykřikl Will.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. „Co chce udělat?“

„Te ne, Alono,“ utrousil Will úsečně a postavil se mezi nás. „Co kdybysme odtud radši vypadli?“ řekl holce. Zezadu k nám i přes zatlučená okna zřetelně doléhal dusot těžkých bot a nesrozumitelné výkřiky. Policie prohledávala dům.

Holka se letmo podívala na budovu a pak zpátky na mě. „Tak jo,“ zavrčela. „Já padám.“

„Počkej.“ Will se za ní rozběhl. „Pořád ještě nevím, jak se jmenuješ.“

Proboha.

Ohlédla se. „Hele, hra skončila,“ vyštěkla. „Tohle zkrocení byl můj třetí pokus. A tys mi ho podělal. Chápeš?“

„Nechápu,“ odpověděl totálně zmatený.

„Vykašli se na ni,“ řekla jsem. „Nepotřebujeme ji.“ Vážně, byla o kousek menší než já a ani zdaleka tak hezká. Jo, dokážu to posoudit. Vždycky je důležité vědět, jak si stojíte mezi ostatními ženami ve své bezprostřední blízkosti. Znát svoji konkurenci. Ne že by k ní tahle holka patřila. Díky těm vlasům vypadá trochu exoticky a možná má hezké oči, kdybych je líp viděla, ale jinak? Nic. Kromě toho, že je médium.

Rozesmála se. „Princezno, ty nemáš zdání, co potřebuješ.“ Znělo to jako výhrůžka?

Pokusila jsem se protáhnout kolem Willa, abych se k ní dostala, ale on mě zastavil a já už mu nechtěla ubližovat.

„Měj se, ducháčku,“ řekla holka Willovi. „A drž se ode mě dál.“ Pak se rozběhla do tmy a bylo slyšet, jak jí chrastí věci v tašce.

Will udělal krok dopředu.

„Tudy ne.“ Chytila jsem ho za rukáv. „Auto máme támhle.“ Ukázala jsem opačným směrem, než zmizela ta holka.

Neodpověděl a mě na okamžik napadlo, že mě setřese a stejně se za ní rozběhne.

Vážně? Ucítila jsem záchvěv paniky, poprvé po dlouhé době. Fakt to udělá? Odkopne mě, Alonu Dareovou, kvůli nějaké holce, o níž se právě dozvěděl, že je médium?

Myslím, že ne.

Jo, pohodlně bych se odtud mohla vypařit sama, ale k čemu by

to bylo? Jsme v tom společně. Tečka. Konec.

„Hej.“ Luskla jsem mu prsty před očima. „Prober se. Musíme jít.“

Konečně přikývl a oba jsme se rozběhli směrem k autu. Díkybohu.

Ale stejně se každých deset vteřin ohlédl a já si toho všimla.

Sakra. Budu s tím muset něco udělat.


30

3

Will

Vyškubl jsem se Aloně a ucukl před pinzetou, s níž se oháněla až s trochu moc velkým nadšením. „Au! Snažíš se, aby mě to bolelo ještě víc?“

„Máš v zádech snad půlku podlahy,“ pronesla soucitně. „Kromě toho, i kdybych se nesnažila, zasloužil by sis to.“

Od chvíle, co jsme vypadli z Gibley Mansion, byla naježená, a samozřejmě na to měla právo... Do jisté míry. Když ta holka odešla, Alona se ujala vedení a přes zadní dvorek mě dovedla k sousednímu bloku, kde jsem zaparkoval auto. Byl jsem jako praštěný palicí a nevěděl jsem, jestli běžet za tou holkou, nebo odtud prostě vypadnout dřív, než mě chytí poldové.

Alona takové dilema neměla. Dovlekla mě k autu a pak ze mě cestou domů vytáhla všechno, o co přišla, když zmizela.

Ani mě nepřekvapilo, že nic z toho – ukradené a znovu nalezené stříbrné příbory, útok paní Ruizové na mě ani zbraň, kterou ta holka použila proti ní a skoro i proti Aloně – jí nezlepšilo náladu.

Te, u nás v koupelně, kde mi údajně poskytovala první pomoc, o tom všem evidentně pořád přemýšlela. Podle mě celou záležitost zbytečně dramatizovala. Naštěstí jsem byl sám doma. Máma šla do kina se Samem, svým přítelem a současně šéfem bistra, kde pracovala.

„Takže ona mě mohla tou věcičkou, co měla v ruce, zabít?“ zajímala se Alona. „Prostě mě jednou provždycky vymazat, protože se jí nelíbilo, jak jsem se na ni dívala?“

Zaváhal jsem. Nevěděl jsem, jestli je rozumné se o tomhle všem bavit, když mám tak málo důkazů – nebo vlastně žádné... A když je Alona evidentně naštvaná a navíc v postavení, kdy mě může bolestivě týrat. „Nevím,“ odpověděl jsem nakonec. „Nevím, jak ta věc přesně funguje, ale rozhodně to něco udělalo s paní Ruizovou.“

Alona mi vytáhla ze zad další třísku s takovou důsledností, až jsem sebou škubl.

„Zastavil jsem ji, než ti ublížila,“ podotkl jsem skrz zaaté zuby. „Nic se nestalo. Tobě se nic nestalo.“

„Jasně, jsem naprosto v pohodě.“ Rozzuřeně zamávala pinzetou. „Tvoje nová nejlepší kamarádka je vraždící maniačka s tajemnýma zbraněma a vlasama, kterýma by se dala šmirglovat rez z nárazníku.“

Aspoň si ujasnila priority. Odolal jsem pokušení podotknout, že když už je Alona vlastně mrtvá, ve skutečnosti by nešlo o zabití. Ale mám jistý pud sebezáchovy.

„Hele, ona to nevěděla,“ řekl jsem. „Myslela si, že seš další duch, který jí chce ublížit.“

„Pořád ji bráníš,“ zamumlala. Protáhla se kolem mě, aby si opláchla ruce v umyvadle.

Podíval jsem se na ni. „Co to do tebe vjelo?“

„Vždy ani nevíš, proč tam byla. Dokonce ani to, k čemu jsou všechny ty věci, který měla s sebou.“ Zuřivě si drhla ruce pod tekoucí vodou. „Tušíš vůbec, co se stalo s paní Ruizovou? Kde skončila, potom co ji tvoje kámoška přinutila zmizet?“

„Já...“

„Ne, nevíš,“ odpověděla místo mě. „Ta holka prostě kolem sebe zamává svýma hračičkama a ty seš z toho hotovej. Na nic ses jí nezeptal.“ Odstrčila mě a utřela si ruce do ručníku.

„Podle mě vyvádíš zbytečně. Stejně ji už asi nikdy neuvidím,“ namítl jsem. „Dokonce mi ani neřekla, jak se jmenuje.“ Což mě štvalo. Možná bych ji mohl nějak najít, abych si s ní popovídal, vyměnil pár informací.

Alona se ke mně otočila. „Vážně? Vždy jsi z ní totálně vedle!“

„Cože?“ Měl jsem pocit, že se oba bavíme o něčem úplně jiném... Nebo jsme na dvou úplně jiných planetách.

„Zaprvý, to, že ti neřekla svý jméno, je způsob manipulace. O to víc ho budeš chtít zjistit.“ Znechuceně potřásla hlavou. „Klasickej holčičí tah. Jak to, že ho neznáš?“ Odmlčela se a pak dodala: „To je fuk. Zapomněla jsem, s kým mluvím.“

Super. Jen proto, že jsem na střední škole nevyhledával společnost...

„Třeba vážně nechtěla, abych ho znal,“ poznamenal jsem.

„Tak proč si nějaký nevymyslela? Jak bys to zjistil?“

Otevřel jsem pusu a zase ji mlčky zavřel. Dobrá poznámka.

Hodila si vlasy na záda a ukázala na prstech další bod. „Zadruhý, další médium, podle tebe vzácnej a ohroženej druh, se prostě čirou náhodou objeví na stejným místě ve stejnou dobu jako ty?“ zeptala se.

„Jo,“ přisvědčil jsem. „Možný to je.“

„Prosím tě. Máš vůbec představu, jak je to nepravděpodobný?“

„Nemám, ale to je vedlejší,“ namítl jsem. „Jak mohla vědět, že tam dneska večer budu?“

„Hmm!“ Alona trochu znejistěla. „Vždy o tý zítřejší demolici a záležitostech paní Ruizový nikdo nevěděl.“

O záležitostech paní Ruizové možná nikdo nevěděl, ale o tom, že v domě straší, se všeobecně vědělo. A o hrozící demolici – stejně jako o snahách decaturského Historického spolku jí zabránit – se už několik týdnů psalo v místních novinách,

Zavrtěl jsem hlavou. „To je šílený. Ty si myslíš, že jde o nějakej

plán? Jakej by měl smysl?“

Alona rozhodila ruce. „Jak to mám vědět? Na to se zeptej svý nový holky.“

Zamračil jsem se na ni. „Ona není moje...“

„Navíc, te už je fuk, jestli tě chtěla najít, nebo ne,“ pokračovala Alona.

„Je to fuk,“ opakoval jsem.

„Ale faktem je, že tě našla. Jestli na světě existuje tak málo médií, myslíš, že si nechají utéct takovou příležitost?“

„Kdo?“ začínal jsem mít dojem, že jeden z nás dneska večer utrpěl poškození mozku. Upřímně, nebyl jsem si jistý, kdo z nás je v tu chvíli pravděpodobnějším kandidátem.

„Ty lidi, pro který pracuje,“ pronesla Alona podrážděně. „Copak mě nevnímáš? ,Tohle zkrocení byl můj třetí pokus.‘ To řekla.“

Vytřeštil jsem na ni oči. „Vždy ani nevíme, co to znamená.“

„Já ti řeknu, co to znamená. Někdo ji bude hodnotit podle toho, co dneska večer udělala nebo neudělala s paní Ruizovou. A nemyslím si, že jde o mezinárodní výbor bývalých krasobruslařů.“

Založila si ruce v podpaží a čekala na odpově.

„O všem takhle přemejšlíš?“ zeptal jsem se, protože jsem nevěděl, co říct. Bylo jasné, že Alona měla být v životě konspirační teoretičkou. I když líp oblečenou než většina ostatních.

Naklonila se ke mně. „Královna školního plesu, tři roky za sebou,“ pronesla. „Myslíš, že je to náhoda?“

Měla dobrý odhad na lidi, s tím bych souhlasil. Většinou na všechno kašlala, dokud se jí něco osobně netýkalo. Což podle mě byl – i když nepřímo – tenhle případ.

Máchl jsem přezíravě rukou. „Tak jo, dobře. Jestli se znovu objeví, zeptám se jí, jaký ábelský úmysly ji k tomu vedly.“

„Fajn.“ Spokojeně přikývla.

Kristepane.

Otočila se a začala skládat věci zpátky do lékárničky. „Líbila se ti?“

Naklonil jsem hlavu na stranu, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem jí dobře rozuměl. „Cože?“

„Ptala jsem se, jestli se ti líbila?“ Pořád stála zády ke mně. Vypadalo to, že rovná obsah lékárničky podle abecedy nebo velikosti nebo tak něco. Vrátit pinzetu, obvazy a dezinfekci do krabičky jí nemohlo trvat tak dlouho.

„Já...“ Proboha, nevěděl jsem, jak na to kulantně odpovědět. „Jo“ nepřipadalo evidentně v úvahu. „Ne“ by okamžitě odmítla jako lež. A „neznám ji natolik, abych věděl, jestli se mi líbí“ bylo prostě trapné. „Byl jsem zvědavej,“ zamumlal jsem nakonec.

„Na co?“

Sakra, další otázka, na kterou jsem nedokázal odpovědět. Začal jsem se potit. „Nechápu, o co ti...“

„Připadalo mi, že nemá průvodce ze záhrobí. Aspoň ne právě te.“ Alona pokrčila rameny. „A jestli někdy nějakýho měla, asi schválně zmizel, jen aby se jí zbavil,“ dodala a pevně tiskla rty.

Tak jo... Ve vzduchu se vznášela otázka. Cítil jsem, že se blíží. Ale neměl jsem páru, z jaké strany přiletí. Nechám Alonu, nejpřímějšího člověka, jakého znám, aby se na tu věc, a je to, co chce, zeptala tím nejvyhýbavějším způsobem.

„S tou věcičkou, kterou použila proti paní Ruizový, asi žádnýho nepotřebuje,“ pokračovala.

Ticho, které se po těch slovech rozhostilo, ve mně vyvolalo dojem, jako by zkoušela verbální vody a čekala na reakci „moc horké“ nebo „moc studené“.

Počkat. Začalo mi to docházet.

Možná.

„Jen jsem byl zvědavej,“ pronesl jsem opatrně. „Nechci nic měnit.“

„Ta holka je živá. Tvý mámě by se líbila víc.“

Ulehčeně jsem si oddychl. Pochopil jsem to správně. Bála se, že ji chci nahradit nebo se jí zbavit, ale jak bylo pro Alonu typické, prostě to nedokázala říct na rovinu. Tím by totiž přiznala, že jí na tom záleží.

„Moje máma si pořád ještě... zvyká,“ odpověděl jsem.

Máma se jen těžko smiřovala s tím, že existují lidi-média, hlavně když přesně pochopila, co to znamená. Ani te pro mě nebude normální život úplně normální. Podal jsem si přihlášky na vysoké školy, jak jsme se domluvili, ale zatím jsem měl jen štos odmítnutí.

Nemůžu říct, že by mě to překvapilo. Zkuste vysvětlit nepravidelnou školní docházku, víc třídních důtek, než by se rozumný člověk obtěžoval počítat, půl tuctu vyloučení z vyučování a bůhví kolik poznámek od pomstychtivého ředitele do osobních materiálů (což, mimochodem, vážně existuje a škola je posílá dál) bez zmínky o „duchách“ nebo „nadpřirozených schopnostech“. Některým školám by možná nevadilo, kdybych jim řekl pravdu – pokud bych chtěl studovat krystaly nebo tak něco. Ale to mámu až tak netrápilo.

K tomu všemu je osoba, s níž te trávím většinu času, krásná holka, která je čirou náhodou duch, ale pořád žije (svým způsobem) a je velice hmatatelná? Jo. Pro moji mámu to z nějakého důvodu znamenalo jen jednu věc – riziko, že budu mít divný, nemrtvý, interdimenzionální SEX. Fajn.

Kéž by.

Máma se každopádně nechovala moc příjemně v těch několik případech, kdy se u nás s Alonou setkala, i když ji samozřejmě neviděla. Ale mně nedošlo, že to Alonu tolik trápí... Nebo vůbec trápí.

„Zvládne to,“ řekl jsem. „Jen potřebuje čas.“

Alona zavřela lékárničku a otočila se ke mně. „Ty víš, že najdu jinej způsob, když budu muset. Nepotřebuju tě potřebovat.“ Vzdorovitě se mi podívala do očí a čekala, že jí budu odporovat.

„Já vím.“ Nebylo mi jasné, jak by pomáhala lidem – získávala kladné body, poučila se nebo kvůli čemu ji sem vlastně poslali zpátky – beze mě, svojí jediné možnosti, jak se dostat k živým, ale dobře jsem věděl, že není dobré ji podceňovat. To jsem už pochopil. „Ale tohle není... Myslím si, že...“ Bla, bla, bla. Seber se. Přinutil jsem se zmlknout a začít znovu.

Zhluboka jsem se nadechl. „Celej život jsem byl na tu věc s duchama sám,“ řekl jsem a pečlivě volil slova. Mohlo se to obrátit proti mně. „I když byl táta naživu, nechtěl s tím mít nic společnýho. Takže, jo, nadchlo mě, že jsem našel někoho takovýho, jako



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist