načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mexiko - Josef Opatrný

Mexiko

Elektronická kniha: Mexiko
Autor:

Barvité osudy indiánských říší od Olméků přes Toltéky a Maye k Aztékům, krvavá conquista H. Cortése, španělské panství, cesta k nezávislosti, mexicko-americká válka, při níž ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 212
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7185-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Barvité osudy indiánských říší od Olméků přes Toltéky a Maye k Aztékům, krvavá conquista H. Cortése, španělské panství, cesta k nezávislosti, mexicko-americká válka, při níž země ztratila téměř polovinu svého území ve prospěch USA, pokus o nastolení habsburského císaře Maxmiliána, indiánský prezident Juaréz, revoluce Zapaty a další dějiny 20. století – to jsou jen některé z mnoha momentů v dějinách této pozoruhodné latinskoamerické země.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Opatrný - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Mexiko" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství Libri, Praha 2003

Mexiko

JOSEF OPATRNÝ

Stručná historie stá tů


© Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc., 2003

© Libri, 2003

ISBN 80-7277-185-X


Obsah

Předkolumbovské kultury 7

Sběrači a lovci 7

První zemědělci 10

Olmékové 11

Mixtékové 14

Teotihuacán 15

Mayové 16

Aztékové 18 Conquista a kolonizace 24

Ke břehům kontinentu 24

Hernando Cortés 25

Noche triste 28

Pád Tenochtitlánu 29

Demografi cký kolaps 32

Formování správy Nového Španělska 38 Země stříbra a zlata 45

Hacienda a koloniální zboží 45

Stříbro a zlato 46

Peninsulares a kreolové 61

Bourbonské reformy 62

Populační trendy v 18. století 74

Krize konce 18. století 77 Válka za nezávislost 82

„Otec vlasti“ 82

Partyzánská válka 86

Vítězství 87

Kultura koloniálního období 88 Republika, císařství a federace 93

Caudillové 93

Dědic říše Aztéků 93

Ústava 1824 94 Nebezpečné sousedství 97

Americké osady v Texasu 97

Republika Fredonie a další problémy 98

Alamo a San Jacinto 100 Mexicko-americká válka 103

Severní fronta 103

Veracruz 105

Guadalupský mír 106 Reforma 108

Modernizaci! 108

Válka reformy 112 Druhé císařství 116

Intervence 116

Francouzský patron 117

Maxmilián Mexický 118 Porfi riát 122

Juárezova republika 122

„Ne reelekci!“ 125

Technokraté 127

Formování národní kultury 136 Mexická revoluce 139

Demokracii a pozemkovou reformu! 139

Generálové 140

Querétarská ústava 143 Vláda jedné strany 144

Nestabilita 144

Kristeros 146

Naplnit Querétaro 148

Cárdenasovo šestiletí 149

PEMEX 155

Kritika politiky velmocí 158

Mexikanizace ekonomiky 160 Poválečné změny 164

Noví politici 164

Korupce 165

Tlatelolco 168 Začátky krize 171

Ekonomické úspěchy, politické problémy 171

Hledání nové cesty 173

Zahraniční dluh a neklid v sousedství 178

Mexický ropný šok a změna role státu 181 Nástup opozice 185

Atentáty 185

Zapatisté v Chiapasu 185

Volby 1997 a 2000 187

Kultura 20. století 188 Česko-mexické vztahy 192 Bibliografi cká poznámka 196 Encyklopedické heslo 201 Základní informace pro turisty 208

Zastupitelské úřady 211

Důležitá telefonní čísla 212 Jazyková první pomoc 213

Nejdůležitější slova a fráze 213

Výslovnost 213

Předkolumbovské kultury

Sběrači a lovci

Podle většinového názoru specialistů na předkolumbovskou

historii amerického kontinentu přišli první předchůdci indiánů

do Ameriky asi před 40 000 lety. Využili patrně tzv.pevninské

ho mostu v oblasti dnešní Beringovy úžiny a postupovali přes

Aljašku do vnitrozemí Ameriky, popřípadě zamířili po ticho

mořském pobřeží k jihu. Byli přitom jen jednou z migračních

vln, které dosáhly Nového světa v průběhu mnoha tisíců let

před příchodem Španělů na konci 15. a na začátku 16. století

a postupně zalidnily celý kontinent. Na území dnešníhoMe

xika dorazili první lidé asi před 30 000 lety a zanechali v této

době své stopy v několika lokalitách (dnes jich známe pět). Za

nejstarší považují archeologové zbytky ležení lovců a sběračů

na březích říčky u Cedralu nedaleko San Luis Potosí. Ohniště,

kamenné zbraně a četné kosti staré možná až 37 000 let ukazují

jeden z hlavních zdrojů obživy těchto prvních Mexičanů.Mlad

ší se zdají být nálezy z dalších míst, z Tlapacoya (stát Mexiko),

Caulapan (Puebla) a Laguna de Chapala (Dolní Kalifornie).

Stáří posledního z nich určili odborníci asi na 15 000 let, a

umís tili ho tak do období, kdy zde pomalu končil pleistocén

a na stupoval holocén s výrazně odlišným klimatem. Kamenné

nástroje, velké škrabáky a sekáče, mají stejný charakter jako

nálezy z Cedralu a zatím nedatované lokality Cueva del Diablo

ve státě Tamaulipas. Rozměrné nástroje s hrubými úštěpy,

evidentně vyráběné lovci silnými nárazy těžkých kamenů,do

provázejí však i nástroje menší, s úštěpy jemně oklepávanými

z obou stran. Značné obratnosti vyžadovala výroba kamen

ných nožů. Lovci v této době však ještě neznali kamenné hroty

šípů a oštěpů. Mohli je vyrábět z kostí (ani takové všakarche

ologové dosud na datovaných lokalitách neobjevili), nebo

prostě tvrdit zašpičatělé dřevo v ohni. Celé dlouhé období

charakterizuje malá varieta typů nástrojů; kromě užjmenova

ných to byly ještě škrabky a řezné nástroje se zubatým ostřím 8 a několik málo dalších, jejichž výrobci se živili lovem a sběrem. Mexickým územím procházely patrně nepočetné kočovnétluy spojené příbuzenskými pouty. Archeologové nazývají celé toto období archeolitem, starou dobou kamennou.

Někdy před 14 000 lety začala nová epocha cenolit, nová doba kamenná, která se dělí do dvou period, starší skončila asi před 9 000 lety a mladší pak trvala další 2 000 let. Jejich společným znakem je zvýšená četnost nálezů a jejich výrazně větší různorodost. Charakteristickým předmětem je tzv.cloviský hrot (podle lokality Clovis na území USA). Kamenné hroty s otvorem pro ratiště šípu či oštěpu se nacházejí po celém Mexiku (zvlášť hojné jsou nálezy na severozápadě mexického území) a archeologové rozlišují při značné velikostní varietě tři základní tvarové podoby. Typickou, pětiúhelníkovou a s konkávními stranami. Typická je jakýmsi kompromisem mezi pě ti úhelníkovou, kde tělo hrotu přechází od špice přes jasně ohraničené rozšíření k patce s otvorem, a konklávní, u nížnahradil hranu postupný zaoblený přechod. Ve všech případech zřejmě lovci hrot na ratiště nejen nasadili, ale ještě přivázali.

V této době se výrazně změnila technologie výroby.Nástroje se už nevyráběly jen údery dvou kamenů, předměty byly opracovávány také opakovanými nárazy měkčího materiálu – dřeva či kostí. Úštěpy byly v tomto případě mnohem menší a řezné hrany tedy jemnější a dokonalejší. Nový způsobopracování kamene umožnil také zvětšení tvarové variety, lovci takto nevyráběli jen hroty, ale také nože, škrabky, drásadla aj. Indiáni nakonec dosáhli v opracovávání kamene takového mistrovství, že přiváděli k úžasu i španělské dobyvatele. Podle kronikářů období conquisty používali někteří vojáci kamenných nožů poražených nepřátel místo břitev. V tomto období vzrostlo také množství nástrojů vyráběných z kosti. Lovcipřitom používali techniky broušení, jež opět umožňovaly výrobu předmětů dokonalých tvarů.

Lepší zbraně zvyšovaly efektivitu lovu, rostlo množstvíulovených zvířat a dostatek potravy vedl k demografi cké expanzi. Největším lovným zvířetem tohoto období byl mamut; i vMexiku nazývají někteří archeologové toto období obdobím lovců mamutů. Domnívají se přitom, že lov vyžadoval jisté organizační schopnosti. Ani dokonalejší zbraně totiž k ulovení „ Předkolumbovské kultury 9 mamuta nestačily a zvířata musela být lapána do pastí vpodobě jam nebo zaháněna do bažin, kde nemohla uniknout azahynula vyčerpáním a ztrátou krve z desítek a stovek menších ran způsobených kamennými sekerami. Pro tento způsob lovu hovoří nálezy z břehů jezera Texcoco, kde stopy v bahněukazují, že tu zvířata uvázla a zahynula. Ulovení mamuta tak jistě bylo snem každého lovce, většinou se však musel spokojit se skromnějším úlovkem, což dokazují kosti nalézané archeology v tábořištích tohoto období: velká část pochází z jelenů,vidlorohů a zajíců, či dokonce zvířat ještě menších. Některé indicie pak ukazují, že lovci používali i sítí zhotovovaných z přírodních vláken, která zároveň sloužila k výrobě různých tašek knošení úlovků či jiných nákladů. Dovedli pravděpodobně vyrobit i koše, jistě zhotovovali také ozdoby v podobě náhrdelníků či náramků z kostí a lastur.

O sociální organizaci těchto komunit probíhají stálédiskuse. Lovecké tlupy sdružovaly patrně několik rodin, existence klanů či kmenů zůstává stále předmětem dohadů. Odborníci na tuto epochu se liší i v názoru, nakolik vzrostl podíl ulovené zvěře v celkové spotřebě potravy. Většinou soudí, že přes značný růst efektivity lovu představoval sběr rostlinných i živočišných produktů stále velmi důležitý zdroj zásobování cloviských tlup. Semena, kořínky, plody místních rostlin jako gumovníku, prosa, nopálu, calabaz, chilli, kaktusů, aguacate a mořští i říční měkkýši, červi, žížaly, ještěrky, mravenci – to vše představovalo vítané doplnění jídelníčku, zvláště po tom, co asi před devíti tisíci lety došlo opět k velké změně klimatu s výrazným vlivem na faunu i fl óru regionu. Mizení velké lovné zvěře doprovázel paradoxní úkaz v oblasti tvarů hrotů oštěpů a šípů. Nárůst jejich různých podob přikládá část archeologů specializaci, lovci měli podle nich používat k lovu různých zvířat různých šípů, jiní autoři pak hovoří o odlišnosti dané etnickými rozdíly.

Mnohem větší důležitost než tomuto jevu však přikládají nálezům prvních nástrojů na mletí a hmoždířů. Zpočátku roztírali sběrači či jejich ženy na drsných kamenných plochách dalšími kameny nasbíraná semena, pak vyráběli kamenné zahloubené misky a ještě později zřejmě dospěli k roztloukání semen paličkami v dokonale vyrobených hmoždířích.

Sběrači a lovci „


10

Tlupy na mořském pobřeží našly jiný způsob obživy. Specializovaly se na sběr mořských měkkýšů. Jejich lastury tak tvoří, podobě jako na jiných místech Ameriky, vysoké pahorky promísené s rybími kostmi, řidčeji s kostmi suchozemských zvířat. Podobně jako skupiny lovců ve vnitrozemí kočovali itito sběrači podél pobřeží, aby občas osídlili stejné místo, které před lety opustili. Nelze také vyloučit, že se sezónně živilitímto způsobem i příslušníci tlup, jež volily jinak odlišné způsoby obstarávání potravy. První zemědělci Bylo to patrně Mexiko, spolu s andským regionem a Amazonií, kde se američtí sběrači a lovci začali nejdříve měnit vzemědělce. Tuto epochu nazývají mexičtí archeologové protoneolitem, datovaným přibližně 5 000–4 000 př. Kr. Zpočátku zřejmě jen pečovali o divoce rostoucí rostliny, chránili je před okolními rostlinami neužitečnými, popř. před zvířaty, pak začali s náhodnou výsadbou semen a nakonec, jak rostly jejich znalosti, s plánovitým pěstováním. Neolitická revoluce v Americe měla stejně hluboké důsledky pro lidskou společnost jako neolitická revoluce ve Starém světě. Zcela změnila rytmus životakomunit, jejich pohyb přestal určovat tah zvěře, resp. její sezónní výskyt, rozhodující momenty představovalo nadále setí asklizeň a s tím spojená nutnost setrvat na jednom místě nejprve po tuto omezenou dobu a poté natrvalo. Usedlý život a vyšší produktivita zemědělství, srovnáváme-li ji s lovem a sběrem, přinesly i demografi cký růst patrný v archeologických nálezech téměř na celém území Mexika. Nejdůležitější rostlinou Mexika (a celého kontinentu) byla kukuřice. Zpočátku sbírali členové tlup semena kukuřice divoké, pro druhou polovinu protoneolitického období už předpokládají mexičtí odborníci její kulturní formu. Ve stejné době se už v Mexiku pěstovaly fazole, bílý bob a calabaza. Tu poslední začali patrně lidépůvodně pěstovat pro semena, kultivací však rostl také význam dužiny. V odpadových jámách našli archeologové také zbytky mamey a dýní. Nedokáží však určit, šlo-li o plody záměrně pěstované, nebo pouze sběry.

Hlavní surovinou k výrobě nástrojů zůstával kámen. Ubý„ Předkolumbovské kultury 11

valo nástrojů pro lov, popř. se měnilo jejich určení – seker

užívali zemědělci pro mýcení stromů a křovin, rostlo množství

předmětů užívaných k mletí a drcení semen. Jejichzmenšová

ní doprovázelo i zjemňování tvarů a dokonalejší opracování,

v některých případech dokonce leštění. Potřeba uchovávat

sklizená semena vedla k vynálezu keramiky. Nejstarší mexická

keramika pochází přibližně z období kolem roku 2 500 př. Kr.

Výzkum lokalit Puerto Marqués a Purrón na tichomořském

pobřeží a státu Puebla přinesl výsledky v podobě keramiky

poměrně hrubých tvarů a stejných rysů, jiný typ keramiky,

nazývaný podle osady Ocós, ze stejné doby objevili archeo

logové v Chiapasu. Tvarově se sice podobá mísám a džbánům

z Purrónu a Puerto Marqués, má však mnohem dokonalejší

a četnější dekor. Hrn číři zdobili svoje výrobky vpichy avlnov

kami nebo vtiskávali do vlhké hlíny hrany lastur. Zemědělci té

doby nevyráběli jen nástroje z kamene, keramiku a bavlněné

textilie. Používali i předmětů ze dřeva, kostí, zubů atd. Dřevo

sloužilo také ke stavbě obydlí zvětšujícího se počtu stálých

vesnic. Sociální organizace jejich obyvatel byla už na vyšším

stupni než v předchozím období, dospěli ke kmenovému

uspořádání a měli představy o posmrtném životě. Dokazují to

pohřebiště, kde jsou mrtví vybaveni různými předměty denní

potřeby. Magie si sice zřejmě uchovává i v těchto komunitách

pevné postavení, objevují se však i primitivní náboženství.

Přitom roste hustota osídlení celého regionu, který projevoval

přes veškeré místní rozdíly jisté společné rysy. Ty pak určovaly

podobu civilizací formujících se zde v následujícím období.

Antropolog Paul Kirhoff proto nazval v polovině 20. století

celý kulturní areál společným názvem Mesoamerika. Za první

mesoamerickou civilizaci je považována civilizace Olméků.

Olmékové

Od poloviny 2. tisíciletí př. Kr. se začala rozvíjet na územídneš

ních mexických států Veracruz a Tabasco kultura Olméků.Při

nejmenším část autorů uvádí, že bez ní by nebylo ani kultury

aztécké ani mayské, které podle nich vyrůstají na olméckých

tradicích zhotovování monumentálních skulptur, opracování

jadeitu, budování civilních i sakrálních staveb. Kromě toho

Olmékové „ 12 pojí olméckou kulturu s Aztéky a Mayi také výrazná sociální diferenciace. Došlo k oddělení elity v podobě vládců aprofesionálních kněží od venkovského substrátu rolníků, kteří elitu živili. Civilizaci provázel i velmi dokonalý kalendář, datované památníky, stély atd.

Příznivé klimatické podmínky v oblasti a úrodná země říč ních náplavů vytvářely dobré předpoklady vývojezemědělské kultury. Původ jejích nositelů je přes dlouhý a intenzivní archeologický výzkum stále nejasný, někteří autoři dokonce hovoří – s odkazem na negroidní rysy plastik kultury Olméků – o možných afrických vlivech. Část odborníků pak soudí, že Olmékové přišli na pobřeží z pohoří Tuxtlas, kde překryla jejich původní osady a stopy jejich činnosti silná vrstva lávy a sopečného popela.

Před rokem 1 500 př. Kr. sídlili v oblasti pravděpodobně ještě pouze sběrači a lovci. Nálezy z období 1 500–1 200 př. Kr. ukazují poměrně rychlý přechod k zemědělství, byť i v této době tvořily nasbírané plody, kořínky, červi atd. významnou součást potravy místního obyvatelstva stejně jako ulovení tapíři, srnci a pekari, ale také sladkovodní i mořské ryby. Na toto období (nazývané Olmeca I) navázala fáze Olmeca II, dělená archeology do dvou subperiod, jež jsou pojmenovány podle nejdůležitějších center kultury San Lorenzo (1 200–900 př. Kr.) a La Venta (900–400 př. Kr.). V obou lokalitách nalezly týmy odborníků kromě jiných artefaktů také velké množství velmi kvalitní keramiky s charakteristickým dekorem v podobě jaguáří pracky. Zatímco La Ventu považují specialisté za vrchol olmécké kultury, Olmeca III (400–100 př. Kr.) je podle nich už obdobím úpadku.

Během všech tří fází existovala v regionu náboženskácentra, o nichž se hovoří jako o rozptýlených městech, obklopených osadami zemědělců. Hospodářskou základnou komunit, v jejichž čele stály dynastie odvozující svůj původ od božstev, bylo zemědělství. To bylo založeno na pěstování kukuřice, dýní, chilli, a zejména fazolí. Mnohem lepší podmínky prozemědělství byly bezprostředně na březích řek, kde pravidelné záplavy půdu nejen zavlažovaly, ale také opakovaně přinášely vrstvu úrodného humusu. Díky tomu zde mohli rolníci sklízet minimálně dvě sklizně za rok. Dále od řek byla pak pravidlem „ Předkolumbovské kultury 13 pouze jedna sklizeň, což platí pro větší část území dnešního Mexika. Rodiny kontrolující nejúrodnější půdu se pravděpodobně zmocnily rozhodujícího vlivu ve společnosti a výroba značných přebytků otevřela cestu hierarchizaci pospolitosti. Elitě pak připadly plody přebytků v podobě exotickýchpředmětů i surovin, jež získávala prostřednictvím dálkového obchodu zasahujícího s největší pravděpodobností celouMesoameriku.

Prostředky získané kontrolou nejlepší půdy a„mezinárodního“ obchodu vynakládala vládnoucí vrstva na urbanistické projekty v podobě městských středisek s různými funkcemi: náboženskými, politickými, ekonomickými i sociálními. Vtěchto městech stály pyramidy a chrámy, tyčily se zdemonumentální plastiky. Hlavní stavební materiál regionu představovala hlína. Olmékové z ní vyráběli adobe, cihly sušené na slunci, a vršili ji do valů a pyramid. Objem takto přemístěnéhomateriálu byl obrovský, Olmékové ho patrně získávali přinejmenším částečně z řek, kam voda hlínu neustále naplavovala. Tím zároveň tyto toky splavňovali, a umožňovali tak dopravu jinak těžko dostupného stavebního kamene, jehož používali právě pro obtížnou dostupnost pouze ke stavbě kanálů či nádrží a ke zhotovování soch. Právě pro lepší manipulaci a blízkost zdrojů zřejmě Olmékové vybudovali svoje nejvýstavnější město La Ven tu na ostrově v bažinách řeky Tonalá. Malé umělé pahorky sloužily patrně jako základy pro obytné domy, na větších pak stály chrámy. Tyto pahorky v počtu asi 200 nalezliarcheologové i ve druhém dobře probádaném centru San Lorenzo, kde se tyčí na rovině, kterou podle některých odborníků stavitelé složitě upravovali ještě před začátkem vršení pahorků. Rozsáhlé navýšení terénu asi o deset metrů představovalo velmi složitý úkol. V navršeném tělese vybudovali pak Olmékové systém nádrží a kanálů dlážděných basaltem. V doběnejvětšího rozmachu aglomerace zde žilo podle odhadů asi tisíc lidí.

Kolem roku 900 př. Kr. město zaniklo a část místních basaltových plastik byla přemístěna do La Venty. Tuto lokalitu obývali nositelé olmécké kultury asi od roku 1 300 př. Kr., kdy se usadili na říčním ostrově, přičemž obdělávali půdu na obou březích řeky. Postupně vybudovali ve městě pyramidu tvořící centrum celé aglomerace. O její určení vedou archeologové

Olmékové „


14

stále spory: část v ní spatřuje astronomickou stavbu, část

hovoří o „umělém“ vulkánu připomínajícím sopky pohoříTuxtlas, odkud dopravovali Olmékové své zásoby basaltu. Ztohoto materiálu vyrobili také řadu sloupů tyčících se na různých

místech La Venty, kromě jiného v blízkosti velké základny, na

jejíž plošině předpokládají archeologové existenci obydlívládnoucí vrstvy a kněží.

Z basaltu vytesali olméčtí umělci také obří hlavy negroidních rysů; čtyři z nich se zachovaly právě v La Ventě. Každá má v průměru 3 metry a váží 6,5 tuny. Dalšími plastikami jsou zpodobnění božstva v podobě jaguára a boha vody, v nichž spatřují někteří autoři předchůdce božstev aztéckých (Tlalok ad.). Vzhledem k velkému množství obětin nalezených v La Ventě soudí část odborníků, že zde mohlo být poutní místo sloužící celé kultuře.

Kromě dobře prozkoumaných lokalit San Lorenzo a LaVenta existují další dvě aglomerace, kde nebyly zevrubnévykopávky dosud provedeny – Tres Zapotes a Laguna de los Cerros. Vzhledem k charakteru terénu lze přitom přepokládat, že by mohla být objevena další centra olmécké kultury. Mixtékové Kulturní vliv Olméků zasahoval rozsáhlou oblast, jejíž obyvatelé přebírali přinejmenším část charakteristických rysů jejich kultury. Mexická archeologie hovoří o olmékoidních kulturách, z nichž k nejrozvinutějším patřila kultura Mixtéků. Ti dosáhli vysokého stupně vývoje a vytvořili vlastní městské státy s kultovním centrem v Monte Albánu, založeném patrně před rokem 300 př. Kr. Tento komplex s řadou pyramid,chrámových staveb a obydlí kněží byl po celá desetiletí objektem intenzivního zkoumání mexických archeologů. Pozakonzervování a zpřístupnění veřejnosti patří dnes mezi přední památky předkolumbovských civilizací na území Mexika. Vedle vládnoucí šlechtické vrstvy hráli u Mixtéků významnou roli i kněží. Zemědělství bylo založeno na pěstování kukuřice, z řemesel vynikalo tkalcovství, výroba keramiky a umělecké zpracování stříbra. „ Předkolumbovské kultury 15

Teotihuacán

V letech poslední, dekadentní fáze olmécké kultury začalo

vznikat na altiplánu nové náboženské a kulturní centrumTeo

tihuacán. První archeologický horizont zde pochází asi z roku

200 př. Kr., další pak následovaly až do 10. století letopočtu

našeho. V době svého největšího rozmachu v 8. století seTeo

tihuacán rozkládal na ploše přibližně 25 km

2

. Hlavní osuaglo

merace tvořila dvoukilometrová „cesta mrtvých“, začínající

u pyramidy Slunce a Quetzalcoatlovy pyramidy a končící upy

ramidy Měsíce s ceremoniálním prostranstvím zvanýmQuetzal

papálotlův palác – palác božského motýla podle četnýchvyob

razení na stěnách. Pyramida měsíce má půdorys o rozměrech

150 × 130 m a zdvíhá se v pěti stupních do výšky 45 m. Příkré

schodiště umožňuje přístup na vrchol podobně jako schody

vedoucí po čtyřech stupních pyramidy slunce s vrcholem ve

výši 63 m a se základnou o rozměrech 222 × 225 m. Na vrcholu

sluneční pyramidy stál chrám s plastikou božstva, již nechal,

stejně jako chrám, zničit a snést v 16. století biskup Zumárraga.

Dalším sakrálním objektem aglomerace byla stav ba typuam

fi teátru tzv. Citadela, s plochou o rozměrech 235 × 195 m.Sou

částí komplexu je šestistupňová pyramida boha Quetzalcóatla

v podobě opeřeného hada, bohatě ozdobená plastikami.Ko

lem cesty mrtvých stojí další stavby, které sloužily patrně jako

menší svatyně a příbytky kněží. Podle názoru mexickýcharche

ologů, pracujících v Teotihuacánu od počátku 20. století,slou

žil dnes z velké části odkrytý a turistům přístupný areál jako

náboženské centrum, v jehož bezprostředním okolí patrně žilo

v době maximálního rozkvětu mezi 2. až 10. stoletím našeho

letopočtu 100 000 až 250 000 obyvatel. K samotnému centru

těsně přiléhaly komplexy s dalšími menšími chrámy a příbytky

kněží, v jejichž blízkosti měli svoje obydlí a dílny řemeslníci.

Tyto komplexy mexičtí archeologové dále zkou mají a registrují

překvapivé nálezy. Na počátku 90. let 20. století našel jeden

z výzkumných týmů na omítce podlahy malého chrámu glyfy

z 5. století, které odpovídají mnohem pozdějším glyfůmAzté

ků. To potvrzuje dosud zpochybňovanou tezi o úzké vazběci

vilizace Teotihuacánu a civilizace aztécké a výrazně mění obraz

vývoje předkolumbovského Mexika.

Teotihuacán „ 16

Někdy na konci 10. století po Kr. pronikla do oblasti nová migrace, patrně Toltékové. Většina obyvatel Teotihuacánu a je ho okolí před nimi uprchla a civilizace se podle klasického pohledu na předkolumbovskou historii Mexika zhroutila.Právě poslední nálezy však naznačují, že se zde mohla vyspělá kul tura udržovat i dále a ovlivnit podstatně i Aztéky, kteří přišli do centrálního Mexika až na počátku 14. století. Mayové Zatímco altiplán na příchod Aztéků ještě čekal, rozvíjela se už ve třech fázích, předklasické (cca 2 000 př. Kr. až 250 po Kr.), klasické (250–900) a postklasické (900–1519), v oblastiYucatánu – jižního Mexika a částí Guatemaly, El Salvadoru,Hondurasu a Belize – jedna z nejvyspělejších předkolumbovských civilizací, civilizace Mayů. Její nositelé žili ve třech odlišných zeměpisných regionech: na vysočině, v nížině a natichomořském pobřeží. V klasickém období dosáhla mayská civilizace v některých ohledech nejvyššího stupně vývoje celépředkolumbovské Ameriky, zejména v oblasti matematiky (založené na dvacítkovém systému) a astronomie, což se projevilo vdůmyslném, přesném, ale neobyčejně komplikovaném kalendáři. Velkým úspěchem Mayů bylo vytvoření jediného autentického písma na americkém kontinentě, které bylo tvořeno svéráznou kombinací piktogramů a písma slabičného, nebo jinými slovy, Mayové používali písmo logosylabické.

V klasické době byla už mayská společnost, žijící v řaděteokratických městských států, silně diferencovaná. V zásadě se dělila na dvě základní skupiny: šlechtu a masu prostýchobyvatel. Nejvyšší vrstvu tvořila vládnoucí skupina, vysocí úředníci a kněží, žijící patrně v městských ceremoniálních centrechTikal, Uxmal, Palenque, Chichen Itzá, Copánu, Mayapánu adalších, do nichž se scházeli ke sledování náboženských obřadů rolníci, řemeslníci, drobní úředníci a rybáři z okolí. Tytoceremonie sloužily uctívání božstev, z nichž patřila k nejvyšším božstva hadí, deště a duhy. Významné místo v mayskémpolyteistickém náboženském systému měl nejvyšší kněz,obklopený početným nižším kněžstvem, které žilo ve zvláštníchpříbytcích v blízkosti svatyní. Byli to právě kněží, kteří spravovalika„ Předkolumbovské kultury 17 lendář, respektive oba kalendáře, jež Mayové používali. Jeden ceremoniální měl 260 dní v roce (13 měsíců po 20 dnech) a druhý standardní o roce s 365 dny (18 měsíců o 20 dnech spěti zvláštními dny na konci roku). Při použití ceremoniálního kalendáře vznikaly dvaapadesátiroční cykly, které měly podle některých autorů velký význam pro život mayských komunit očekávajících s blížícím se koncem cyklu „konec světa“. Stouto vírou spojuje část autorů dosud nevysvětlenou praxináhlého opouštění ceremoniálních aglomerací, již ovšem jiní autoři zdůvodňují válečnými událostmi, epidemiemi, klimatickými změnami či ekologickými příčinami.

Světskou povinnost kněží přestavovalo vedení kodexů. Ze stovek mayských kodexů psaných na zvláštním papíruuspořádaném do tvaru leporela se zachovaly pouze čtyři, všechny ostatní nechal na počátku 60. let 16. století spálit yucatánský biskup Diego de Landa, a třebaže další záznamy obsahujístovky stél, nedařilo se písmo dešifrovat až do 60. let 20. století, kdy otevřel cestu k vyluštění Jurij Knorozov. Díky jeho přístupu se podařilo dodnes přečíst značnou část textů, obsahujících nejen astronomické údaje, nýbrž i soupisy panovníků a jejich činů. Následné čtení textů a nápisů na stélách a nadpraží ihieroglyfů na polychromní keramice změnilo úplně obraz mayské společnosti a umožnilo pohled na historii mayských městočima jejich obyvatel.

Střední vrstvu systému tvořili vojáci, obchodníci a vysoce kvalifi kovaní řemeslníci. Nejnižší skupinou byli nevolníci aotroci, rekrutující se z válečných zajatců, zločinců, dlužníků atd. Zatímco podle starší literatury se mayská společnost vklasické době vyznačovala neobyčejnou mírumilovností, považují moderní mayologové tyto městské komunity za militaristické pospolitosti, z nichž některé, jako např. Tikal, patrně ovládaly menší města ve svém okolí. Architektoniku městcharakterizovala mimořádná vytříbenost, zvlášť impresivně působily strmé pyramidy s chrámy na vrcholech, dostupných po srázných schodištích. Kromě pyramid a chrámů stály v městskýchaglomeracích i příbytky šlechty a kněží.

Ekonomický základ mayské společnosti tvořilo intenzivní zemědělství, v menší míře pak řemeslo a obchod, jehožzvláštní součást tvořil dálkový obchod s luxusními předměty. Celý

Mayové „


18

region tak protínaly obchodní stezky spojující všechny části

mayského světa. Zemědělská výroba v malém pro osobní a

místní spotřebu produkovala kukuřici, fazole, chilli, bavlnu,

existovaly však i větší plantáže pro pěstování kakaa a bavlny.

Z řemesel patřilo k nejdůležitějším hrnčířství, výroba předmětů

ze sopečného skla (obsidián) a pazourku, tkalcovství a výroba

rákosových rohoží. Vysoké úrovně dosahovala výroba šperků,

především ze zlata. Zatímco potraviny představovaly velkou

část výměny zboží na místních trzích, v dálkovém obchodu

převažovaly řemeslné výrobky – textil, barviva, zlaté a měděné

předměty, kůže, peří, želvovina, lastury, drahé kameny –, dále

pak vosk, ale také otroci. Ze zemědělských produktů seobje

vovalo ve větší míře pouze kakao, med, sůl, ryby a bavlna. Při

tomto obchodu se zpravidla projevovala regionálníspecializa

ce (např. peří quetzalů z Guatemaly).

V 9. století došlo k úpadku mayské civilizace, část měst byla

z neznámých důvodů opuštěna a jejich ruiny pohltila džun

gle. Příchod Toltéků ze severu v 11. století přinesl renesanci

doprovázenou ovšem patrně dalším posílením militarizace

společnosti. Kolem Mayapánu a Chitchen Itzá se vytvořily dva

vzájemně znepřátelené spojenecké svazy vedoucí sérii válek,

která skončila v polovině 15. století pádem Mayapánu, přičemž

i vítězové vyšli z války silně oslabeni. Následující desetiletí

přinesla několik přírodních katastrof v podobě zemětřesení,

sucha a záplav, které mayskou civilizaci dále destabilizovaly.

Defi nitivní ranou byla na počátku 16. století velká epidemie

neštovic, jež zavlekli na pobřeží Yucatánu Španělé. Neštovice

znamenaly pro Maye počátek demografi cké katastrofy. Během

krátké doby podstatně klesl počet obyvatel regionu, kde podle

odhadů žilo v době příchodu Španělů do Ameriky mezi 6 a 7

miliony lidí. I tato skutečnost usnadnila nastolení koloniálního

panství, třebaže si zde díky klimatickým podmínkám, jež byly

pro Evropany velmi nepříznivé, udrželi Mayové jistý stupeň

autonomie až do 17. století.

Aztékové

Podle tradice přišli Aztékové do centrálního Mexika ve 14.sto

letí po dlouhém putování z bájné domoviny Aztlan. Jejichpo

„ Předkolumbovské kultury


19

kus o porobení místních kmenů skončil neúspěchem a ti, kdo

se po boji zachránili, založili na ostrovech jezera Texcoco vroce 1324 nebo 1325 město Tenochtitlán, podřízené nejsilnějšímu

městskému státu v regionu Atzcapotzalcu. Až do druhépoloviny 20. let 15. století platili Aztékové s rostoucí nechutíatzcaotzalským vládcům tribut, ale v roce 1428 se spolu s dalšími

kmeny vzbouřili a na počátku 30. let nadvládu Atzcapotzalca

svrhli. Spolu s městskými státy Tetzcocem a Tlacopánem pak

vytvořili trojspolek, který za rostoucího významu Tenochtitlánu

vedl expanzivní války se sousedy. Aztécký panovníkMoctezuma I. rozšířil na počátku druhé poloviny 15. století podstatným

způsobem území, jehož obyvatelé museli spojencůmodevzdávat tribut v podobě potravin, drahých kovů, velmi ceněného

peří ptáka quetzala a osob, obětovaných potom vTenochtitlánu aztéckým krvelačným božstvům.

V té době už byla společnost Aztéků silně diferencovaná, intenzivní zemědělství jí zaručovalo dostatek potravin ařemesla dosahovala mimořádné úrovně zvláště v oblasti zpracování drahých kovů. Na vrcholu sociální pyramidy stál panovník, zvaný „nejvyšší mluvčí“ a považovaný za poloboha. V době rozkvětu aztécké říše se z dřívějších kmenových náčelníků a občinových předáků vyvinula šlechta. Její příslušníci žili z větší části u dvora a tvořili stále početnější vrstvu byrokracie pevně svázané s osobou vladaře. Charakteristickými znaky aztécké společnosti byly výjimečně silná pozice náboženství a neustálá válka. S tím souviselo mimořádné společenské postavení kněží a bojovníků.

Náboženství představovalo směsici původních představkočovných kmenů s prvky, které přijali Aztékové od skupinusedlých na altiplánu. Dobyvatelé tak postupně začleňovali do svého náboženského světa i některé bohy a rituály poražených společenství. Tím vznikal neobyčejně složitý komplex, který je přes letité podrobné studium stále předmětemdiskuse a sporů. K nejvyšším bohům patřil bůh stvořitel Quetzalcoatl, bůh deště Tlaloc, a zejména kolibřík jihu Huitzilopochtli, považovaný Aztéky za boha nejmocnějšího. Zejména tento bůh vyžadoval lidské oběti, jen při zasvěcení jeho nového chrámu v Tenochtitlánu v roce 1486 tak bylo obětováno 20 000 zajatců. Potřeba lidských srdcí pro Huitzilipochtliho hnalaazAztékové „


20

téckou společnost do stálých válek, a třebaže Aztékovéponechávali poraženým protivníkům širokou autonomii, povinnost

posílat do Tenochtitlánu příslušníky vlastního etnika kceremoniálnímu obětování prohlubovala jejich nenávist k aztéckým

dobyvatelům. To se projevilo v době příchodu Španělů, kdy

tyto kmeny nepovažovaly po krátkém počátečním váháníEvropany za nepřátele, ale spojence a ochotně jim pomáhaly

v boji proti Aztékům.

Nepřekvapuje tak mimořádné postavení početné skupiny pro fesionálních vojáků, konstituující se v aztécké společnosti patrně od 20. let 15. století. Tito bojovníci nemuseli vykonávat žádnou jinou práci a soustřeďovali se v několika řádech.První dva – řád orla a jaguára – tvořili pouze příslušníci šlechty, druhé dva – Cuautich a „hnědé rytíře“ – také muži pocházející z nižších vrstev. Hlavní zbraní aztéckého válečníka byl kyj shlavicí posázenou ostrými štěpinami sopečného skla, k ochraně pak používali bojovníci štíty a lehká brnění z upěchovaných bavlněných vláken. Vysoká společenská prestiž této skupiny plynula nejen z toho, že rozšiřovala expanzí říši, popř.likvidovala povstání porobených etnik v jejích hranicích, ale především „dodávala“ zajatce určené k obětování bohům. Za tímto účelem organizovali Aztékové v období příliš dlouhého míru tzv. květinové války, předem dohodnutá střetnutí, kde ovšem čekala poražené stejně krutá smrt jako v případě konfl iktů skutečných. Kněží jim na obětních kamenech na vrcholcích pyramid otevřeli obsidiánovými noži za živa hrudní dutinu a nabídli vyrvané srdce krvežíznivým bohům.

Počet kněží rapidně narůstal od poloviny 15. století. Knejbližšímu okolí panovníka patřili velekněží nejdůležitějšíchbožstev, Huitzilipochtliho a Tlaloca. Tisíce dalších kněží sloužily v chrámech, nabízely bohům obětiny a oběti a v posledním období říše předpovídaly za úplatu budoucnost. Významnou roli hráli kněží i při výchově mladé generace vládnoucí vrstvy ve škole calmecac.

Třebaže privilegované skupiny požívaly ve společnosti zcela mimořádného postavení, přinášela jim jejich výlučnost v soudní sféře paradoxní problémy. Příslušníci vyšších vrstev dostávali zpravidla za stejné přečiny i zločiny tvrdší tresty než provinilci neurození. Životní potřeby celé vládnoucí vrstvy „ Předkolumbovské kultury



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist