načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Meta – Pavel Bareš

Meta
-11%
sleva

Elektronická kniha: Meta
Autor: Pavel Bareš

Superlidé existují. Ale žádný z nich není superhrdina. V jiném světě by Lenka Křížová mohla být regulérní superhrdinkou. Jenže v tom jejím nikdo nepotřebuje nadšence ve spandexu a pláštěnkách. Po amatérských lovcích zločinců zkrátka není v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229 Kč 204
+
-
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 333
Úprava: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0242-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Superlidé existují. Ale žádný z nich není superhrdina. V jiném světě by Lenka Křížová mohla být regulérní superhrdinkou. Jenže v tom jejím nikdo nepotřebuje nadšence ve spandexu a pláštěnkách. Po amatérských lovcích zločinců zkrátka není v jednadvacátém století poptávka. Zato po showbyznysu a skandálech se lidé můžou utlouct. A tak zatímco svět kolem ní nadšeně hltá každou novou metasenzaci, Lenka si spokojeně žije příběh vysokoškolačky, která má vlastní život na háku. Vyspává kocoviny, prospává přednášky, nezvedá matce telefony a občas pomůže kamarádce u zkoušky svými „superschopnostmi“. Nikdy zkrátka nestála o slávu, pozornost kamer ani zástupy fanoušků. Ale přesto se zdá, že jednoho má.

Popis nakladatele

Superhrdinský thriller z českého prostředí.

Superlidé existují. Ale žádný z nich není superhrdina.

V jiném světě by Lenka Křížová mohla být regulérní superhrdinkou. Jenže v tom jejím nikdo nepotřebuje nadšence ve spandexu a pláštěnkách. Po amatérských lovcích zločinců zkrátka není v jednadvacátém století poptávka.
Zato po showbyznysu a skandálech se lidé můžou utlouct.
A tak zatímco svět kolem ní nadšeně hltá každou novou metasenzaci, Lenka si spokojeně žije příběh vysokoškolačky, která má vlastní život na háku. Vyspává kocoviny, prospává přednášky, nezvedá matce telefony a občas pomůže kamarádce u zkoušky svými „superschopnostmi“. Nikdy zkrátka nestála o slávu, pozornost kamer ani zástupy fanoušků.
Ale přesto se zdá, že jednoho má.

Od autora série Projekt Kronos

-----


Bareš je, bez přehánění, autor s obrovským vypravěčským talentem.
— Pevnost

Možná máte dojem, že tohle bude příběh o hrdinech. Nejspíš už jste jich slyšeli dost, abyste si v hlavě dokázali udělat představu o tom, co teď bude následovat, a už se v duchu připravujete na neutuchající řetězec výbuchů, hlášek, maniakálních monologů, paprsků střílejících do nebe ve třetím aktu a líbání vzhůru nohama.
A nedostanete ani jedno z toho.
Ale abych vám alespoň trochu vyšla naproti… zkusím vám na chviličku vyhovět.
Povím vám o tom, jak jsem jedinkrát v životě někomu zachránila život.
— ukázka z knihy

Zápisník jedné lásky byl první film, na kterej jsme spolu s Debí koukaly. Bylo to ten samej večer, kdy se nastěhovala, coby forma odměny za to, že jsme si bez pomoci jakýhokoli stereotypně technicky zdatnějšího kluka zvládly samy nastavit wifinu. Říkala, že je to ten nejromantičtější film, kterej zná, a že doufá, že jednou zažije lásku, jako je tahle.
Doteďka se nemůžu zbavit dojmu, že jsme se obě musely koukat na úplně jinej film.
Já viděla Ryana Goslinga, jak stalkuje, nutí a vydírá Rachel McAdams, aby s ním měla cosi jako vztah.
Byl pro mě upřímně šok, když jsem tu noc při googlení zjistila, kolik lidí má ten film za oslavu pravý lásky místo za rozbor toxickýho vztahu založenýho na vyhrožování sebevraždou.
Ale bylo to v pohodě, protože ona ho vlastně chtěla.
Holky to ve filmech vždycky vlastně chtěj. I když říkaj, že ne.
Občas si říkám, jestli Ne-Alex ten film viděl taky.
Koneckonců, možná že kdyby tohle byl film…
…on by byl jeho hlavní hrdina.
— ukázka z knihy

Další popis

Superhrdinský thriller z českého prostředí. Superlidé existují. Ale žádný z nich není superhrdina. Nikdo na začátku jednadvacátého století nepotřebuje nadšence ve spandexu a pláštěnkách, kteří by se po nocích honili za zločinem. Zato po supershowbyznysu se lidé můžou utlouct. Ve světě, kde jsou superschopnostmi obdařené Mety světovými celebritami — nebo preventivně stíhanými nepřáteli státu —, nechce být Lenka Křížová ničím z toho. Je to zkrátka holka, která si chce odchodit vysokou, utratit alimenty a občas pomoct kamarádce u zkoušky svými mimickými schopnostmi. O slávu ani o davy fanoušků se nikdy neprosila. A přesto se zdá, že jednoho má.


Zařazeno v kategoriích
Pavel Bareš - další tituly autora:
Projekt Kronos Projekt Kronos
 (e-book)
Projekt Kronos Projekt Kronos
Kronovy děti Kronovy děti
 (e-book)
Kronovy děti Kronovy děti
Meta Meta
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pavel Bareš

Meta



Meta

Brno

2020

Pavel Bareš


© Pavel Bareš, 2020

Cover images by Tissen and Drop of Light / Shutterstock.com

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0361-2 (PDF)

ISBN 978-80-275-0362-9 (ePUB)

ISBN 978-80-275-0363-6 (MobiPocket)


E01

všichni

hrajeme

divadlo

*



9

I.

Je několik míst, odkud bych mohla tenhle příběh začít vyprá­

vět. A upřímně, ještě pořád sama nevím, který z nich si vybrat.

To ráno, kdy jsem se probrala ve svým pokoji s masivní ko­

covinou a cizím klukem v posteli, by se samozřejmě poněkud

nabízelo, ale nechci, abyste snad získali dojem, že tohle je je­

den z těch příběhů.

Jeden z těch „o klukovi a holce“.

Protože není.

Možná... to, co se tehdy stalo na táboře u potoka? To je asi

ten nejzazší bod v minulosti, kam až celá tahle věc sahá; jedna

z nejděsivějších pětiminutovek celýho mýho nevinnýho dět­

ství a ideální origin příběhu o hrdinech, záporácích, velký moci

a ještě větší zodpovědnosti, ale...

Tohle není jeden z těch příběhů.

Takže víte co? Začnu otázkou. Respektive dvěma. A chci,

abyste na chvíli zavřeli tuhle knihu nebo pdfko nebo v čemkoli

tohleto čtete a opravdu, opravdu se nad nima zamysleli. Oukej?

Takže...

Kdybyste mohli mít nějakou superschopnost, jaká by to

byla?

A co byste s ní dělali?


10

II.

Máte vybráno?

Tak jo, nechte mě hádat... Lítání? To je jedna z těch popu­

lárních... A proč by ne, že jo? Kdybych to uměla já, už bych si

nikdy nemusela platit lítačku.

Co čtení myšlenek? Za mě to musí bejt pořádná schíza, ale

jasně, v Čechách pár telepatů fakticky máme: ten nejznámější

z nich má svoji vlastní pošahanou talkshow, ve který svejm hos­

tům dělá lidskej detektor lži. Každý pondělí v osm třicet odhalí

pár nevěr, způsobí pár rozvodů a zjistí, kdo je ve skutečnosti čí

otec, bere za to pořádnej balík a je miláčkem národa. Určitě by

mohl dělat třeba u policie nebo v tajný službě, ale ani v národní bezpečnosti se zkrátka netočej takový peníze jako v pokleslý

televizní zábavě.

No, každopádně... Co dál? Superregenerace, abyste se nemu­

seli bát o holej život, až budete po nocích bojovat se zločinem?

A nebylo by lepší se prostě párkrát do měsíce nechat probod­

nout, postřelit nebo něčím přejet v přímým přenosu největšího

žumpakanálu českýho televizního éteru? Protože přesně to dělá

nejvlivnější influencer českýho instasvěta. Jeden jeho post má hodnotu cirka čtvrt milionu korun. Procházení zdma? Určitě je

spousta věcí, který byste s tím mohli dělat, ale věřte mi, že žádná

není zároveň legální a tak lukrativní, jako mít vlastní únikovou reality show, nehledě na to, že jejímu konceptu očividně došel

dech po první sezoně. Rentgenovej zrak? Shodou okolností jsem

chodila na gympl s klukem, co to uměl. Kromě toho taky dispo­

noval encyklopedickou pamětí na to, kdy maj holky ze kterýho ročníku tělák. Teď zrovna dělá v ochrance na letišti, takže není

právě nejlepším příkladem toho, co se vám tu snažím vysvětlit,

ale snad aspoň chápete, jaký zadostiučinění cejtím, kdykoli si

na to vzpomenu.

11

Pointa je, že i kdybyste chtěli mít schopnost superjezení —

což netuším, proč byste měli chtít, ale dejme tomu —, mám pro

vás pořád dobrý zprávy, protože takovej kluk taky existuje: je

mu patnáct, má zuby z diamantů a vlastní youtubovej kanál, na

kterým rozkousává cokoli, co mu sponzoři pošlou spolu s še­

kem, a za každou rozhryzanou pánev od Tescomy dostane víc,

než kolik má moje máma hrubýho za měsíc.

Takže se zamyslete ještě jednou.

Kdybyste mohli mít tu svoji vytouženou schopnost, co byste

s ní dělali?

Oblíkli byste si těsnej spandex a pláštěnku a šli zachraňo­

vat svět?

Nebo ze sebe udělali největší internetovou senzaci týhle

planety?

Protože víte, v čem je ten problém? Po senzacích je po­

ptávka. Po hrdinech? Not so much. Vždyť kdy naposledy jste

po cestě domů narazili na právě probíhající krádež v zešeřelý

vedlejší uličce? Kolikrát za život se přimotáte k hořícímu čin­

žáku s ženou ječící „Mám tam dítě!“ před vchodem? Nemluvě

o tom, že zachraňování životů — i kdyby bylo regulérně vzato

po třeba — není z principu zrovna výdělečná činnost.

Superlidi — respektive metajedinci, jak se jim oficiálně říká —

existujou. Ale žádnej z nich není superhrdina.

Jsou to celebrity showbyznysu.

III.

Začínala jsem zrovna chodit do školy, když to vypuklo. Teda,

ne že by všechny mety začaly existovat naráz... Během těch

prvních pár let, kdy to všechno začínalo, jsem ještě pořád vy­

chytávala svůj odhad, kdy je nejlepší čas vyrazit na záchod,

12

takže o většině toho, co se tehdy dělo, jsem se stejně dozvěděla

až o spoustu let pozdějc.

Mám za to, že první byl nějakej týpek z Indie.

Těch „prvních“ je samozřejmě spousta: reddit je plnej fór, na

kterejch se anonymové z celý zeměkoule předháněj, kdo najde

nejstarší záznam s nějakou tou metalidskou aktivitou. Myslím,

že nejstarší takový je video tohohle kluka, jak zvedá vraky aut.

To bylo ještě předtím, než existoval youtube, takže to po netu

kolovalo na...

... um...

Oukej, vážně netuším, na co se lidi koukali, když neexisto­

val youtube, ale zkrátka: lidi to viděli; zasmáli se; pomysleli si,

jak ta technologie pádí, když už i kluci nahrávající na očividně

ruční kameru ze zastavárny dokážou s filmovýma efektama

čarovat tak, až to vypadá, že ten hubeňour zvednul nad hlavu

celý auto. Nemysleli si, že jsou právě svědky něčeho, co mělo

od základu změnit celej jejich svět.

Nebyli přece blázni.

Na netu najdete těchhle příběhů spousty. A asi mě i trochu

mrzí, že jsem se nenarodila o pár let dřív, abych to mohla za­

žít. Jeden z mejch oblíbenejch je o tom Číňanovi, kterej vykradl

národní banku pomocí teleportace. Celý to natočil a vypustil

do světa, ale banka tehdy samozřejmě nemohla prohlásit, že je

vykradl někdo, kdo se dokáže teleportovat; takže prostě umí­

něně tvrdili, že to byl jenom hoax.

Asi vás nepřekvapí, že ho pořád ještě nenašli.

Fakticky myslím, že tehdy, těsně předtím, než to prasklo, to

musela bejt největší sranda. Každý tajemství totiž ztratí šmrnc,

když ho prozradíte.

A ono prozrazení bylo těch patnáct minut slávy, který si z ce­

lýho toho globálního mindfucku zvládla naše zapadlá, nedůle­

žitá zemička urvat.

13

To když syn nějakýho Standy Pořízka z Vysočiny vytáhnul ze

šuplíku kameru a ze stodoly brokovnici, namířil obojí na svýho

tátu a stisknul spoušť.

*

To video už dneska na youtube samozřejmě dávno visí. Poprvý

jsem ho viděla na přespávačce u nějaký kámošky ze základky,

jejíž jméno už si dávno nepamatuju. Pamatuju si ale, jak jsem

svědomitě zahrabala obličej do peřiny, když se záběr ustálil na

siluetě pana Pořízka, jak stojí v modrejch montérkách před vra­

tama stodoly a s absurdně flegmatickým výrazem ve tváři rozta­

huje ruce do stran, zatímco jeho syn, kterýmu mohlo bejt klid­

ně tolik, co tehdy nám, si neohrabaně zapřel pažbu o rameno

a střelil ho přímo doprostřed prsou.

Pamatuju si, jak ostatní holky v pokoji kvičely nadšením a jak

se jedný z nich konečně podařilo vypáčit moji hlavu z prostě­

radla právě ve chvíli, kdy kamera zabírala hruď pana Pořízka,

kterej si z rozcupovanejch montérek netečně vysypával zmuch­

laný broky.

Je to přirozeně jeden z nejvyhledávanějších — a tím pádem

i nejzdeformovanějších — příběhů současnosti, takže jsem čet­

la desítky různejch více či méně odlišnejch verzí toho, co ná­

sledovalo. Ale pokud nehodláme příliš lpět na detailech, stalo

se tohle:

Někdo to video leaknul.

Pro Pořízka si přijela delegace Bezpečnostní informační služ­

by a tejden o něm prej neslyšela ani jeho vlastní rodina.

A když se světu před čočkama televizních kamer ukázal příš­

tě, byla z toho největší informační bomba jednadvacátýho sto­

letí: superhrdinové existujou a prvním z nich je řidič traktoru

z Vysočiny.

14

*

Záznam z tý tiskovky, na který to ohlásili, je dodneška druhým

nejsledovanějších videem na youtube — hnedka po tý španěl­

ský tucačce z minulýho léta, co jí teď nemůžu přijít na jméno.

A jestli se ptáte mě, je to zaručeně kvůli nešťastnýmu výrazu

Stanislava Pořízka, kterej se na něm celou dobu tváří, jako by

se tam probíraly nějaký trapný historky z jeho mládí a ne fakt,

že jeho kůže vydrží náraz olověnýho broku cestujícího rychlostí

pět set metrů za vteřinu.

A brzo nato se mety začaly rojit jako houby po dešti. Všichni

z toho šíleli. Logicky. Nějakou dobu to vypadalo, že bude světo­

vej mír jenom díky tomu, jak jsou všichni hotový z toho, že na

letošním Comic ­Conu budou opravdový Avengers.

Svět, o kterým si nikdo nemyslel, že má ještě čím překvapit,

se během tejdne od základu změnil.

K lepšímu? K horšímu? Netuším. Ostatně, jak bych to vůbec

měla bejt schopná posoudit? Vždyť kolik si toho pamatujete

z doby, kdy vám bylo sedm? Já se do tohohle světa prakticky

narodila.

To těm o generaci dřív... Jim se svět uprostřed života najed­

nou převrátil vzhůru nohama.

V těch prvních letech se děla spousta šíleností. Náboženský

kulty, aktivistický syndikáty; svět se postavil na hlavu se vším

a všema všudy, ale...

... pak to odeznělo.

Po Pořízkovi a jemu podobnejch se tak nějak slehla zem —

on sám sice nějakou dobu dělal různý charitativní akce, chodil

za dětma do nemocnic a tak, ale bylo poměrně jasný, že to není

jeho šálek kafe. Převzala to po něm mladší generace: ta, která

věděla, co jsou to internety a kolik jim na nich vynese selfíčko

s děckem na vozíčku. Chopila se otěží a šla vytvářet budoucnost.

15

A zděšení z toho, že jeden člověk ze sta tisíc má schopnosti

popírající veškerý fyzikální zákony, vystřídalo ohromení nad

tím, že zbylejch devadesát devět tisíc devět set devadesát devět

normálů může večer zapnout televizi nebo skočit na facebook

a žasnout nad tím, že po tolika miléniích lidský civilizace měli

právě oni to štěstí se narodit do toho historickýho okamžiku,

kdy se začaly dít zázraky. Do doby, ve který můžete člověka

bodnout do ruky a sledovat, jak se mu rána hojí přímo před

vašima očima. A pak si od něj tou samou rukou nechat pode­

psat prsa a jediný, co pro to musíte udělat, je sehnat si lístek

na galavečer tv Nova.

Pamatuju se na jeden večer.

Pamatuju si ho vlastně naprosto přesně, bylo to 25. ledna

v roce 2008, mně bylo jedenáct, ležela jsem na gauči v obýváku,

deku až pod bradu, bylo mi mizerně a zírala jsem na prostor

před telkou, na který běžela Pravda nebo lež — ta věc s tím tele­

patem —, a asi v půlce programu přišel domů táta.

To bylo tehdy, když s náma ještě bydlel.

Opřel se o pohovku a nějakou dobu jen mlčky zíral na tele­

vizi. Takhle zpětně si myslím, že měl za sebou asi prostě těžkej

den, jeden z těch, po kterejch si přejete, aby vás někdo vypus­

til jako nafukovací matraci a uklidil někam do kouta. Ale teh­

dy jsem slyšela jenom svýho milovanýho tátu, jak si naštvaně

mumlá:

„Měl jsem to radši, když bylo všechno postaru. Když lidi byli

ještě normální.“

A moje jedenáctiletý já škytlo, shodilo ze sebe deku a uhá­

nělo se zamknout do pokoje se slzama v očích.

Probrečela jsem celou noc až do svítání. Protože právě ten

den jsem o sobě zjistila, že nejsem normální.

16

IV.

Možná máte dojem, že tohle bude příběh o hrdinech. Nejspíš

už jste jich slyšeli dost, abyste si v hlavě dokázali udělat před­

stavu o tom, co teď bude následovat, a už se v duchu připra­

vujete na neutuchající řetězec výbuchů, hlášek, maniakálních

monologů, paprsků střílejících do nebe ve třetím aktu a líbání

vzhůru nohama.

A nedostanete ani jedno z toho.

Ale abych vám aspoň trochu vyšla naproti... zkusím vám

na chviličku vyhovět.

Povím vám o tom, jak jsem jedinkrát v životě někomu za­

chránila život.

*

Bylo to na táboře, kam mě naši poslali, když mi bylo jedenáct.

Udělali to poprvý a naposledy: po tom, co jsem celý dva tejdny

probrečela, do her se zapojovala tak málo, jak mi to jen režim

umožňoval, a z nervů vyzvracela málem jedno jídlo denně, už

je nenapadlo to někdy opakovat. Polední klid jsem většinou

trávila ve stanu s knížkama, ctháčkovej program protrpěla

zpravidla tak pasivně, jak to jen šlo. A jo, vím, že tábory maj

bejt zábava. Sorry. Možná jsem prostě byla introvert. Možná

jsem neměla chuť si s někým hrát na nejlepší kámošky jenom

proto, abysme tejden po návratu domů zapomněly, že existu­

jem. Možná mě nebavilo honit se po lese za fáborkama, mejt

se v ledovým rybníku a řešit přes dveře kadibudky s padesáti­

letou vedoucí, kterou jsem znala sotva druhej den, že jsem to

teda zřejmě asi poprvý dostala.

Možná se mi prostě jenom stýskalo po domově, ve kterým

na mě po návratu ze školy čekali oba rodiče...

17

*

Fun fact?

V roce 2017 skončilo rozvodem sedmačtyřicet procent sňat­

ků. Průměrná dýlka takovýho manželství je necelejch třináct let.

To jen pro představu, jakou pubertu má nejspíš polovina těch

zatracenejch mileniálů za sebou a...

... no.

To teď není důležitý.

*

... každopádně...

Pár dní před koncem jsme byli poslaný na službu pro vodu,

protože jo, byl to ten typ tábora, na kterým musíte vodu na­

čerpat do dvou barelů ze studánky v lese půl kiláku od kempu,

ty převízt zpátky na rozkodrcaným vozíku a vodu z nich pak

napumpovat do nádrže jenom proto, aby mohla bejt k večeři

květáková polívka. Tehdy jsem šla se dvěma nejmladšíma klu­

kama z oddílu, asi sedm nebo osm jim bylo... Do toho vozíku

se museli opřít oba naráz, aby ho utáhli, ale víte, jak to s těma­

hle harantama bejvá. Energie na rozdávání a rádi se realizujou.

Na cestě zpátky se začali pošťuchovat. Pak prát. Nejspíš z leg­

race, kdoví, já se chtěla prostě jen vrátit do svýho stanu ke svojí

knížce a...

Pak jeden z nich zakopnul o vozík a po hlavě se skutálel do

škarpy s potokem, kterej tekl podél cesty.

Vzápětí ho následoval jeden z těch dvou barelů.

A celejma svejma padesáti kilama toho kluka přirazil na ká­

men, na kterým přistál.

Pamatuju si, že prvních pár vteřin bylo absolutní ticho. Ptáci,

šumění lesa, všechno to zmlklo jako na povel. A my stáli nahoře,

18

hrůzou neschopný ze sebe vydat jedinou hlásku, zatímco kluk

dole v potoce se nezmohl na víc než na pár zmatenejch temp

v mělčině kolem sebe. A když se mu po těch několika mučivejch

vteřinách konečně podařilo nadechnout, spolu s nářkem mu

z pusy vytryskla červená krev.

Seběhla jsem do škarpy. Zvedla ho v podpaží a táhla zpátky

na cestu. Chtěla jsem běžet, ale nešlo to, ani nápad, sotva jsem

ho unesla. Ten druhej kluk utíkal napřed pro pomoc, zatímco

já toho raněnýho nesla zpátky do tábora příšerně pomalým

tempem metr za půl věčnosti. Dávil se a prskal, krev na bradě,

tvářích i tričku, jako batole, který někdo nechal o samotě se

sklenicí džemu.

V půlce cesty k táboru se po stezce přiřítilo auto s prakti­

kantem a zdravotníkem, který nám vyjeli naproti. Vytrhli mi

ho z náručí, položili na zadní sedačku a odvezli do nemocnice.

A to bylo celý.

Nezačala jsem nosit masku. Nevymyslela jsem si přezdívku.

Ne, moje schopnosti v tom nehrály žádnou roli, protože tou do­

bou jsem ještě ani nevěděla, že je mám. Nedostala jsem šerpu

od starosty ani medaili od prezidenta. Na posledním nástupu

mi dali Diplom za výjimečnou statečnost (nadepsanej v Comic

Sans, protože jak taky jinak, že jo) s kresbou hrdě se tvářícího

klokana v plovacích rukávkách a naši mě po vyzvednutí zpátky

v Praze vzali na banánovej pohár. Největší odměnou bylo, když

mi slíbili, že už mě na žádnej tábor nikdy nepošlou.

Asi dva tejdny nato mě matka přistihla, jak ve svým pokoji

ten diplom trhám na kusy.

Dodneška si nejsem jistá, proč mi nedovolila jeho zbytky

vyhodit. Tehdy řekla něco na ten způsob, že jednou si ho ještě

ráda slepím zase zpátky, hodila ty cáry do obálky a uklidila je

někam na půdu... Možná to myslela dobře. Možná nechtěla,

abych se zbavila posledního symbolu toho, že její pomalu se

19

hroutící manželství neslo aspoň nějaký ovoce? Kdoví. Já byla

spokojená. Roztrhání toho papíru byl pro mě rituál, díky který­

mu postupně přestaly všechny ty noční můry, který se mi vrace­

ly po zbytek července. Ale než ta historka ztratila na životnosti,

trvalo to mnohem dýl. Až do Vánoc jsem se nedočkala jediný

rodinný sešlosti, na který by se o tom naši nerozpovídali. Ten

barel mu prý totiž zlomil žebro a to mu propíchlo plíci, pneu...

pneumorotax se tomu říká, drahý? Naše Lenka ho vytáhla ven,

úplně sama, donesla málem až do tábora... Kdyby ho prý do

nemocnice dostali jen o chvíli později, nepřežil by to...

Po škole se to rozkřiklo zrovna tak. A najednou — přinej­

menším do tý doby, než se objevil novej skandál na probírání —

jsem pro všechny kolem byla Lenny — hrdina.

A nebyl to správnej pocit.

Víte, myslím, že lidi maj rádi příběhy. Realita je pro lidský

mozky moc nudná a náhodnost moc nedůvěryhodná. Nejsme

naprogramovaný, abysme akceptovali informace bez korelací,

činy bez motivů a příběhy bez point. Dokreslujem si spojitosti

tam, kde žádný nejsou, jen aby se nám svět nerozpadnul před

očima.

Mě si tehdy všichni malovali jako hrdinu.

Ale já? Když jsem toho kluka tahala ze škarpy; když mi mezi

přidušenýma nářkama prskal krev na ruce, věřte mi, když vám

říkám, že jsem měla totálně vymazáno. Dělala jsem jenom to,

co jsem udělat musela, protože nebylo nic jinýho, co bych udě­

lat mohla.

A jak se o hodně, hodně let pozdějc ukázalo, byla to jedna

z nejdůležitějších věcí, který jsem ve svým životě kdy udělala.

Jen z úplně jinýho důvodu, než byste možná čekali.

A teď, když tohle víte, je nejspíš neodvratně čas se přesunout

tam, kde tenhle příběh asi doopravdy začal jedním z nejhorších

narativních klišé vůbec:

20

Byl pátek 5. ledna 2018 a já se probouzela do novýho dne

s jednou z těch horších kocovin za poslední semestr.

V.

Táhne mi na záda.

To byla první vědomá myšlenka, se kterou jsem se probudila.

Moje hlavááá byla druhá a Utři si tu slinu následovala brzo po

ní. Jo, bylo to jedno z těchhle pátečních rán.

Navzdory tlupě opic bušících do činelů uvnitř mojí lebky

se od hodlaně svalím z postele, zapřu se o parapet a natáhnu se

k otevřenýmu oknu, kterým do ložnice protýká lednovej mráz.

Přibouchnu ho, sesunu se zpátky na koberec, přitisknu zkřehlou

páteř k radiátoru a ty vole, Lenny, máš v posteli spícího chlapa.

...

Pecka.

Takhle retrospektivně to víceméně dává smysl, ale upřím­

ně, kdybych se tu snažila o nějakou výchovnou hodnotu, řekla

bych, že lidi, který trpí alkoholovejma blackoutama tak jako já,

by nejspíš neměli tolik pít.

Peckapeckapecka...

Hejbat se nad rámec nezbytnosti nepřipadá v úvahu, takže

se natáhnu po nezávadně vyhlížejících kalhotkách a tričku le­

žících vedle nočního stolku a během oblíkání lovím v paměti

aspoň nějaký detaily. Začínala jsem v Marathonu... a... skončila

jsem v Marathonu? Asi...? Nebyl tam na začátku, přinejmenším

ne na tom, kterej si ještě pamatuju, takže... Vypadá povědomě?

Ne? Ne, nevypadá...

Po čtyřech se přeplazím přes místnost a zachytím se za des­

ku svýho pracovního stolu. Nahmatám první šuplík napravo

a s modlitbou na rtech ho otevřu. Na jeho dně leží dvě propisky,

21

rozbitý ořezávátko, pas s vypršenou platností a vymačkaný pla­

to brufenu, který mi v danou chvíli bohatě stačí jako důkaz, že

Bůh neexistuje. Použitej kondom v koši pod stolem na druhou

stranu naznačuje přinejmenším to, že pokud náhodou existuje,

zřejmě mě nehodlá nechat propadnout úplně.

Aspoň že tak.

Zavřu šuplík a opodál na podlaze najdu svoje džíny, který

smrděj včerejším večerem. Z kapsy vytáhnu telefon. Baterka je

vyšťavená a sluchátkovej jack vypadá, jako by se do něj někdo

pokusil narvat nabíječkovej konektor. Když nic jinýho, z čer­

nýho displeje mě pozdraví tvář, která vypadá sice příšerně, ale

vesměs tak, jak by vypadat měla.

Převrátím se na podlaze a prohlídnu si tentokrát cizincova

záda. Nejsou mi o nic povědomější.

Ty vole, Lenny...

Zahnaná do těch nejkrajnějších mezí se chopím cizího bato­

hu pohozenýho u dveří a s trpkým uvědoměním, že jsem právě

klesla na úroveň scénáře španělský telenovely, se v něm začnu

přehrabovat. Kluk na posteli se se zvířecím zafuněním pro bere

a přetočí přesně ve chvíli, kdy nahmatám jeho peněženku.

„Hej,“ zívne.

„Hej,“ hlesnu.

Zamžourá na peněženku v mejch dlaních. „Ty se mi hrabeš

ve věcech?“

Nepřesvědčivě se zašklebím. „Bude to míň ponižující, když

řeknu, že tě chci okrást...?“

Vyprskne mi smíchy do polštáře. „Ty si nepamatuješ, jak se

jmenuju, co?“

„Ummm... ale, mám to na jazyku, fakt...“ Zírám na peněžen­

ku v rukách, jako bych ji chtěla propálit rentgenovým pohledem.

Začínalo to na A. Ne? Určitě jo. Že jo? „Myslim, že... že... Alex...?“

Znova se zasměje. „Jasně. Dejme tomu, že Alex.“

22

„Super... Ehm, Dejme ­tomu ­Alexi... Já jsem Lenka, kdyby...“

„Já vím.“

„Bomba, jo.“ Vrátím peněženku do batohu a uvažuju nad

nějakou konverzační smyčkou, která by mě co nejdřív dostala

z pokoje ven. Protože jestli mám v nějaký části celýho toho­

hle hook up procesu ještě pořád seriózní trhliny, je to právě

ranní check ­out.

„Mno, takže... nevíš, kde mám hadry?“ nadzvedne se Dejme­

­tomu ­Alex na loktech a zmateně se rozhlídne po pokoji.

„Umm... batoh jsi měl tady...“

„Jo, ale... kalhoty?“

Bravo, Lenny, fakt jo.

„Mrknu se po bytě,“ zamumlám a vděčně šátrám po klice.

Hned potom, co najdu nějakej ibáč.

*

Překodrcám se přes chodbičku do koupelny a uvědomím si, že

jsem právě vstoupila na místo činu.

Umyvadlo je napuštěný až po okraj odtoku; voda v něm je

zbarvená do ruda; a na hladině se klidně pohupujou dvě plas­

tový kačenky, jedna z nich hlavou dolů.

Unaveně si promnu kořen nosu.

„Debííí,“ zahučím, ze skříňky za zrcadlem vytáhnu plato ibal­

ginu a zamířím do kuchyně.

Debí sedí u kuchyňskýho stolku s miskou müsli v dlaních

a notebookem na klíně. „Ránko,“ zahlaholí šibalsky.

„Potřebuju si vyčistit zuby.“

„A?“ ptá se, nevinnost sama.

„A, v umyvadle plavou mrtvý kachny.“

„Ale ne!“ vzdychne teatrálně. „Jack Rozkachňovač znovu ude­

řil? Kdo je oběť? Je to Ryan Gooseling? Prosím, ať to není Ryan

Gooseling!“ Protočím panenky a vyrazím si ke kohoutku napus­

tit vodu, zatímco Debí starostlivě odkládá notebook stranou.

„Je už Sherquack Holmes na místě?“

„Sherquack? Vážně? Kdo mu přihrává, doktor Quackson?“

„Hmmm. To vlastně není vůbec špatný...“

„Řekneš mi aspoň, cos nalila do tý vody?“

„Já?“

„Je to barva na vlasy? Protože jestli jo, tak to tentokrát drhnout nehodlám.“ Vylomím z plata dva prášky a polknu oba najednou.

Na hrdinství není čas.

„Oukej, oukej, chápu.“ Debí si sundá nohy ze židle, abych se mohla posadit vedle ní. „Dneska nemáme na legrácky náladu...“

„Ne, nemáme,“ zamumlám a přiložím si sklenici se zbytkem

vody k rozpálenýmu čelu.

Debí se shovívavě usměje. „Tak jo. Chceš aspoň něco k snída­

ni? V ledničce jsou pořád ty sýrový chlebíčky, co jsem dělala...“

„Ty jsou ještě jedlý?“

„Upřímně? Nevim. Ale je v nich česnek, to tomu myslim po­ máhá, ne?“

Můj žaludek při představě, že by měl něco pozřít (kór něco

podobně riskantního jako česnekovo sýrovou pomazánku), udě­

lá na protest zuřivej kotrmelec.

„Asi vynechám, díky.“

Debí sleduje, jak se odevzdaně hroutím na židli, na tváři má

výraz, kterej zvládla za všechny moje již proběhlý ranní excesy

doladit k dokonalosti: perfektní balanc mezi škodolibostí, ze

který mám nutkání ji pokousat, a sesterskou láskou, díky který

si stihnu včas vzpomenout, že bych pak musela mejt všechno nádobí sama.

„Máš vokno?“

„Mmm...“ zabublám souhlasně.

„Ach jo, Lenny...“

24

„Já vim. Nějak se to vyvrbilo. Viním tvoji zaměstnaneckou sle­

vu, abys věděla. Měla bych mít do Marathonu zakázanej vstup,

když jseš za barem.“

„Co z toho vůbec máš, když si pak ani nic nepamatuješ...“

„Přece tohle,“ ušklíbnu se cynicky. „Tu nejlepší část. Kocovi­

nu a vynášení smetí.“

„Takže ani tohohle si nenecháš?“ zeptá se, jako by byl Dejme­

­tomu ­Alex štěně, který mi někdo nechal v krabici na ro hožce.

„Debí, já si ani nevybavuju, jak jsem k němu přišla...“

Zasměje se. „Přišel do Marathonu někdy kolem půlnoci. Za­

čali jste se bavit na baru, ale jinak o něm nevím ani ťuk. Myslím,

že šel prostě jenom náhodou kolem. Odešli jste asi půl hodiny

před zavíračkou.“ Významně se poškrábe za uchem. „A byli jste

ještě vzhůru, když jsem dorazila.“

„Prosím, nemluv o tom.“

„Jakože ne způsobem, kterej bych zrovna doceňovala,“ kývne

směrem k mojí ložnici.

„Mluvíš o tom...“

„Ne že bych ti to nepřála, ale budeme se muset dohodnout

přinejmenším na seznamu zakázanejch frází...“

„Dobrý, stačí!“ zamávám útrpně rukama, zatímco Debí s čím

dál většíma obtížema dusí smích v dlaních. „Promiň, Debí, fak­

ticky. Byla jsem našrot...“

„V pohodě,“ směje se. „Happy for you, fakt. Ale přesně kvůli

tomuhle jsem chtěla vypadnout z kolejí.“

Debíiny rodiče se potkali na střední a maj tak nechutně bez­

problémový manželství, že byste o něm mohli napsat americkej

romcom odehrávající se o vánočních svátcích. Pokud si z toho

Debí odnesla nějakou životní lekci, byla to ta, že osudovou lásku

nenajdete tak, že si do bytu taháte kluky na jednu noc.

Ne že by občas neměla tendence pokoušet se mě chránit

přede mnou samotnou.

„No, jsem ráda, že jsme se pobavily,“ zamručím. „Ale teď ho s tvým laskavým dovolením půjdu oblíct a vypoklonkovat na

opačnou stranu domovních dveří...“ Natáhnu se po džínech

přehozenejch přes opěradlo židle na druhý straně stolu. „Co

vůbec dělaj tady?“

„Dala jsem je tam,“ zaculí se Debí. „Protože kdybych je ne­ chala v předsíni, kde jsem je ráno našla, mohla bys ho propa­

šovat ven z bytu, aniž bych si ho vůbec všimla, a já nechci, aby

ses tomu ponížení vyhnula.“

„Aha. Děkuju pěkně.“ Zvednu se a stáhnu je z opěradla. „Tak

jestli dovolíš, ten plán ti teď překazím a ty kalhoty mu od­

nesu...“

„Nééé! Počkej, chci ho aspoň vidět...“

„Vždyť jsi ho viděla včera.“

„Ráno vždycky vypadaj hůř než večer,“ zamrká šibalsky. A pro­

tože všehomír má zvrácenej smysl pro humor, v tu samou chvíli

vrznou dveře do ložnice a vystoupí z nich Dejme ­tomu ­Alex

s rozcuchanýma vlasama a vyzáblýma nohama trčícíma zpod mýho zoufale krátkýho béžovýho županu.

„Jo,“ zahuhlám. „To vypadaj.“

„Ummm,“ zahučí Dejme ­tomu ­Alex, pohledem těkající mezi mnou a chichotající se Debí. Nakonec nejistě ukáže na džíny

v mých rukách. „To... to budou moje kalhoty, co.“

„Jo, to asi budou,“ podám mu je.

„A... tohle bude tvoje spolubydlící...?“

„Jo, to asi budu,“ zakření se Debí.

„Supr,“ polkne Dejme ­tomu ­Alex a stáhne si výstřih županu

tak, aby mu aspoň o trochu víc skrýval nesměle ochlupenou

hruď. „Nevěděl jsem, že nějakou máš...“

„Mno, to... vysvětluje ten župan...“

„Jo, já... eh, myslel jsem, že to bude... vtipný...“

„Měls rozhodně pravdu,“ září Debí.

Povzdechnu si. „To je Debí, Debí, to je... ehm, Alex, pravdě­

podobně...“

„Tak pravděpodobně, jo?“ loupne po mně Debí pohledem.

„Vlastně ne, ale zřejmě na tom valně nesejde,“ pokrčí Evi­

dentně ­nikoli ­Alex ramenama a potřese si s ní rukou. „My už

se viděli, že jo? Včera na baru...“

„Jo, ale to ti to ani zdaleka tolik neslušelo.“

Když nic jinýho, Evidentně ­nikoli ­Alexovi zřejmě nedělá pro­

blém se zasmát na svůj vlastní účet. „Jo, to asi ne. No, tak... asi

abych se šel dát trochu do kupy...“

„Jo, to asi bude dobrej nápad. Koupelna je tamhle, na chod­ bě doleva.“

Trpělivě vyčkáváme, dokud neuslyšíme zacvaknutí zámku

koupelny.

„Vážně měl na sobě můj župan?“ ujistím se šeptem.

„Jo,“ přikývne Debí, místo očí dvě pulzující srdíčka. „Nejlep­

ší páteční ráno ever. Až do dneška teda vedlo číslo třináct, ale

tenhle...“

„Číslo tři ­cože?“

„Ten s těma proteinama, pamatuješ?“

„Číslo třináct odkdy?“

„Co jste se rozešli s Matyášem.“

Nevím, jestli víte, co je to Bechdel test, ale vězte, že právě

teď ho s Debí prosíráme na plný čáře.

„Tak jo, čas na změnu tématu, okamžitě,“ zavelím a v zoufalý

snaze najít oporu kývnu k oknu prohlížeče www.metaverzum.cz,

svítícímu z Debíina notebooku. „Co to čteš?“

„Hm? Jo, ta pyrokinetička je pořád na útěku. Prý zase posi­ lujou hlídky na stanicích metra.“

„Policejní? Zase?“

„Hm. Zrovna včera jsem nějaký potkala na Národní.“

„To zní vážně.“

„Asi. Jestli to není jenom bouda...“

„Jak jako bouda?“

Debí pokrčí ramenama. „Kolujou teorie, že je to ve skuteč­

nosti nafingovaný. V Japonsku s podobným formátem prý za­

čali už před rokem, říká se tomu metareality show nebo tak

nějak...“

Nedůvěřivě nakrčím obočí. „Jakože... v Metaverzu najali he­

rečku, která hraje nebezpečnou pyrokinetičku na útěku, a... co

jako, zaplatili policii, aby to hrála s nima, nebo...?“

„Jakože koho vlastně dneska zajímá, co je doopravdy skuteč­ ný, tak nějak,“ povzdechne si Debí. „Kdy to začalo, někdy po Vá­ nocích? Od tý doby návštěvnost Metaverza vyskočila o jánevim­

kolik stovek procent nahoru. Takže buďto maj náramnou kliku

na atraktivní události, nebo jsme svědky úpadku moderního

žurnalismu do totální žumpy v přímým přenosu.“

Debí studuje žurnu, mimochodem. Zatímco pro mě je tohle

vtipná kuriozitka, pro ni je to otázka osobní cti.

„A ty fakt myslíš, že to není doopravdy?“ zeptám se.

„To je kouzlo postinformační společnosti. Máš jedno, jak je to doopravdy. Hlavní je, kdo křičí nejhlasitějc.“ Mávne rukou. „Ale

to máš fuk. Momentálně mám spíš plnou hlavu tohohle.“ Alt­

­tabne prohlížeč a otočí notebook monitorem ke mně.

„Co to je?“

„Věci na tu dnešní obhajobu.“

Můj mozek sebou při těch slovech nejistě škubne — to jak

váhá, jestli by náhodou neměl vědět, o čem je řeč.

„Obhajobu...“ zopakuju pomalu.

„Jo. To s tim... Goffmanem... Hej, nezapomnělas na to, že ne?“

„Um. Ne...?“

„Lenny...“

28

Zamžourám na obrazovku, projedu pár řádků a začínám se

chytat. Ervin Goffman, symbolický interakcionismus, dramatur

gická analýza... Aha. Sakra. Věci z Debíiny semestrálky na kurz

sociální psychologie, na kterej chodíme spolu.

„Ty to... obhajuješ dneska?“

„Jo, mám ten předtermín.“

„Co ti navrhli?“

„Čtyři plus.“

„Čtyři plus? Vždyť jsem ti polovinu z toho nadiktovala!“

„No, dala jsem to do vlastních slov a... Očividně to nebyly

vždycky ty nejlepší slova. Koukej, tohle je posudek...“

„Boha jeho...“

„Vždyť víš, že mě ty kraviny neberou, kdyby nám nezrušili

půlku povinnejch volitelňáků, ani na to nechodím...“

Natáhnu se k notebooku. „Vážně ses pokusila použít karne

val jako analogii k dramaturgický analýze...?“

„No, vždyť... Masky, ne? A tys říkala, že je to jako divadlo!“

„Jo. Jako divadlo, ne jako karneval...“

Debíin obličej smrtelně zvážní. „Lenny, prosím, řekni, že tam

dneska můžeš jít za mě. Říkala jsem ti o tom před týdnem, pro­

sím, jestli tam půjdu já, Štěrbová mě rozcupuje na kusy! Víš,

jakou má na mě pifku. A jestli to nedám, tak kvůli tý kravině

budu muset prodlužovat o celej semestr a naši se zblázněj...“

Jaký to asi je, zakládat svoje životní rozhodnutí a priority

na tom, co si o nich myslí vaši rodiče?

„Lenny, prosím tě...“

Ve dvě, ve dvě, kolik je... Pohledem najdu hodiny na zdi. „Jo,“

kývnu. „Jasný, půjdu. Sorry, jen mi to vypadlo. Ale potřebuju

sprchu. A přečíst si tu práci, abych věděla, z čeho tě musím

vykecat tentokrát.“

„Díky. Fakt. Jsem tvým dlužníkem.“

„Hm. Tak co takhle za mě vykopnout toho týpka z bytu?“

„To ani nápad, to je zlatej hřeb mýho ranního programu. Sama

sis ho sem přitáhla, určitě se ho zvládneš i sama zbavit.“

„Super.“

Evidentně ­nikoli ­Alex vyjde z koupelny s opláchnutým ob­

ličejem, nataženýma kalhotama a nejistým pohledem ve tváři.

„Hele... víte, že vám v umyvadle plavou kachničky, že jo?“

„Už jich je tam víc?!“ Debí žoviálně otevře pusu dokořán. „To

udeřil znova tak brzo?!“

„Dáme vědět Akáče Christie,“ zamumlám, vstanu a vyrazím

nechápavému Evidentně ­nikoli ­Alexovi vstříc. „Volali jsme oprav­

dovou policii, ale prý nemají zájem,“ vysvětlím.

„Ah.“

Ohlídnu se na Debí a pokusím se ji výmluvným pohledem

přimět, aby koukala zapadnout do svý ložnice. Z výrazu její

tváře je ale zřejmý, že jediný, co jí teď právě chybí, je mísa pop­

cornu.

„Takže,“ začnu, „ehm... nejspíš budeš muset někam... něco...“

„No, vlastně nemám dneska nic moc na práci.“

„Aha...“

„Takže mě napadlo, kdybys chtěla... já nevím, zajít na kafe?

Dát si procházku? Zjistit, jak se jmenuju...?“

„Heh, to je součástí jednoho balíčku, jo?“

„Jo, ale příjmení říkám až na třetím rande, jestli je to v po­ hodě, jsem v tomhle trochu staromódní...“

„Aha. Jasně. Jo. No, ehm, to zní skvěle, jo, ale já... musim... kvůli něčemu do školy...“

„Fakt? Myslel jsem, žes říkala, že máš dneska volno...?“

„Jo, ale... ale...“

„Potřebuju od ní pomoct s jedním projektem,“ houkne Debí z kuchyně a přísahám bohu, že na pozadí jejího hlasu slyším zpívat anděly. „Musíme kvůli tomu do knihovny.“

„Jo,“ přikývnu. „Přesně, přesně tak.“

„Ah. Jasný.“ Evidentně ­nikoli ­Alex chápavě přikývne. Ani na

vteřinu mě nenapadne dělat si naděje, že by nám to snad váž­

ně sežral.

„Takže... jo, tak.“

„Jo.“

„Máš všechno?“

„Mhm.“

Přesun do předsíně — deset vteřin trapnýho ticha při na­

zouvání bot, už jenom chvilku...

„Um, jo, a kterým směrem je tu metro?“

„Ode dveří doleva,“ řeknu. „Za dva bloky dojdeš na Anděl.“

„Jestli spadneš do Vltavy, šel jsi na blbou stranu,“ zahlaholí

Debí z kuchyně.

„Heh. Jo, díky. Dám si bacha. Um, rád jsem tě poznal, Debí...!“

„I já tebe, cizinče!“

„Tak... ahoj.“

„Čus.“

„... no, a co kdybych se někdy oz—“

Zavřu dveře a utnu ho v půlce věty. Objektivně vzato mys­

lím, že jsem to stihla v tý poslední milisekundě, kdy se to ještě

dalo považovat za upřímnej omyl.

Dílo dokonáno.

„Vzal to docela dobře...“ pronese Debí, jako by stůl byla tri­

buna a ona komentovala fotbalovej zápas.

„Pfff. Jak je možný, že v jednadvacátým století na tuhle so­ ciální interakci ještě nemáme společensky akceptovatelnou šab­

lonu?“ zaúpím. „Místo toho máme trapný rozhovory a morální

povinnost připadat si jako čúza jenom proto, že s někým ne­ chci na kafe...“

Debí se smířlivě usměje. „Neboj. On to přežije.“ Úplně v je­

jím hlase cejtím to nevyslovený al—

„... ale řekni, Lenny, co by ti udělalo jedno kafe?“

31

„Jedno kafe je eufemismus pro mnoho po sobě následujících

kafí.“

„Oukej, co by ti udělalo mnoho po sobě následujících kafí?“

„Debí...“ vyčerpaně se opřu o futro. „Dneska ne, oukej?“

Přikývne.

„Tak jo,“ vydechnu. „Jdu si dát sprchu. A pak se... půjdu při­

pravit.“

„Máš ještě čas...“

„Já vim. Ale vždycky to chvíli svědí, než si zvyknu.“

*

Sprcha. Dlouhá. Horká na záda, studená na obličej, dokud se

tělo neuvolní a dunění v hlavě aspoň trochu nepovolí.

Vylezu ven a otřu si tvář, ale neosuším se. Ani neoblíknu.

Vypustím umyvadlo a Sherquacka Holmese spolu s rozkach­

něným Ryanem Gooselingem hodím do Debíiny misky na para­

petu. Zhluboka se nadechnu a důkladně si svoji tvář prohlídnu

v zrcadle. Každej pór. Každej detail.

Uvidíme se pozdějc, holka.

Vlasy si stáhnu do culíku, aby se mi nepletly. Krátce se mi

zatmí před očima a moje duhovky, jedna po druhý, změní bar­

vu z tmavě hnědý na blankytně modrou.

Pak se prstama zapřu do svejch lícních kostí. Těma začínám

vždycky, když jde o Debí — má je mnohem míň vystouplý než já.

Jde se modelovat.

VI.

Dne 25. ledna roku 2008 Klára Pačesová napráskala třídní uči­

telce naší 6. B, že jsem o velký přestávce ukradla barevný křídy

32

z katedry, abysme s nima mohli po škole malovat v ulici na be­

ton. Dostala jsem důtku a domluveno v kabinetě. Byla jsem po­

nížená a zhrzená, ale bylo mi jedenáct a měla jsem dost rozumu,

abych ten problém řešila konstruktivnějc než jen vybrečením

se v kabince na záchodcích. To znamená, že jsem si vyslechla

kárání, našla Kláru Pačesovou na školním dvorku a natáhla jí

takovou facku, až jí spadly brejle. Byla to první a poslední šar­

vátka, jaký jsem se kdy účastnila. Ne snad proto, že bych na to

neměla temperament.

To proto, jak dopadla.

Klára Pačesová ji ukončila, objektivně vzato, ucházejícím pra­

vým hákem, aspoň na někoho moc mladýho na to, aby zvládnul

otevřít zavařovací sklenici, a já z boje o svoji hrdost vyšla jako

poražená. Domů jsem dopajdala se sklopenýma očima a levou

tváří v jednom ohni. Snad hodinu jsem rázovala po bytě a pře­

mejšlela, jak rodičům vysvětlím tu důtku v žákovský, než jsem

potřebovala na záchod a zavítala do koupelny.

A tam jsem v zrcadle uviděla, že mám celou levou lícní kost

pokřivenou aspoň o třicet stupňů, spodek čelisti vytrčenej do

strany a tvář propadlou dovnitř.

Necejtila jsem to. Půlka mýho obličeje vypadala jako ten na­

cistickej generál z konce prvního Indiana Jonese vteřinu před­

tím, než se rozpustil na louži bláta, ale necejtila jsem ani ťuk.

Asi je vám jasný, že obzvlášť několik bezprostředně násle­

dujících minut bylo docela psycho.

„Tísňová linka číslo 112, jak vám mohu pomoci?“

„Ha ­aha ­ló? Tady... tady Lenka Kř ­řížová... Jsem... myslím,

že jsem... zr ­raněná...“

„Zraněná jak, slečno?“

„V... v obličeji... Něco... ně ­něc ­co je šp ­atn ­tně...“

„Zkuste zachovat klid, slečno. Kde to bolí? Krvácíte?“

Nebolí...

33

„Víte, kde jste, abychom za vámi mohli poslat záchranku?“

Roztřeseně jsem se dotkla zkřivený tváře pod levým okem.

Pálila. Ale nebolela. Zatlačila jsem. Zkusmo. Pak doopravdy. A kost

se s tlumeným, tupým drhnutím pohnula směrem vzhůru, nad­

zvedla tuk i kůži nad sebou jako vlna hladinu a nechala se mýma

prstama dovíst až zpátky tam, odkud ji Klára Pačesová srazila

tou osudovou fackou, a...

„Slečno? Slečno, víte, na jaké jste adre—“

Položila jsem telefon.

A začala křičet.

*

Trvalo mi dvacet minut se uklidnit. Dalších deset, než jsem se

definitivně přesvědčila, že se mi to nezdá. A celou jednu hodinu

strávenou v zamčený koupelně, než jsem si opatrnýma pohy­

bama roztřesenejch prstů dokázala poskládat obličej zpátky do

tý podoby, s jakou jsem ráno vyšla z domu.

A když bylo po všem, reagovala jsem jediným způsobem,

jakej mi v tu chvíli přišel logickej: zahrabala jsem se až po bra­

du pod gaučovou deku, zapnula televizi a čekala, až se naši vrá­

těj domů a svět začne zase dávat smysl. Ale když táta přišel...

„... když lidi byli ještě normální.“

... svět nezačal.

Tu noc jsem nezamhouřila oka. Celou jsem ji probděla u po­

čítače s otevřeným anonymním oknem a snažila se dopátrat

čehokoli, co by mi pomohlo pochopit, co se mi to právě stalo.

A když obzor začal světlat a můj budík se rozezněl na zna­

mení toho, že mám vstávat do školy, věděla jsem, že jsem něco,

čemu se dle Úmluvy osn o právním postavení metajedinců říká

mimik.

Byla jsem meta.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.