načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Město života - Patricia Scanlan

Město života

Elektronická kniha: Město života
Autor:

Město života je příběhem tří žen Devlin, Caroline a Maggie, které žijí s vědomím neotřesitelné jistoty vzájemného přátelství. Mají k sobě neobyčejně blízko a nejednou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 350
Rozměr: 22 cm
Vydání: 2. váz. vyd. v českém jazyce
Název originálu: City lives
Spolupracovali: přeložila Lucie Nová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-1470-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pokračování volného cyklu o osudech tří nerozlučných kamarádek, které anglická autorka sleduje od dívčích let až na vrchol jejich kariéry. Všechny tři přítelkyně po mnoha životních peripetiích dosáhly společenského uplatnění, každé z nich se svým způsobem vyplnil její dívčí sen, ale všechny také už zažily chvíle, kdy musely vzít svůj osud do vlastních rukou. V době krizí a neúspěchů jsou sobě navzájem oporou, vědí, že se jedna na druhou může bezvýhradně spolehnout a to jim dává sílu úspěšně čelit těžkým okamžikům.

Popis nakladatele

Město života je příběhem tří žen Devlin, Caroline a Maggie, které žijí s vědomím neotřesitelné jistoty vzájemného přátelství. Mají k sobě neobyčejně blízko a nejednou prokázaly, že si dokáží být velkou oporou.
Poutavě a s citem umí psát britská autorka Patricia Scanlan, to už dostatečně prokázala ve svých předchozích knihách Město dívek a Město žen . Dodávat, že chápe, jak rády se ženské čtenářky ztotožňují s jejími hrdinkami, a že je proto nenechá dlouho v trablích a vymyslí náležitý happy end, snad není ani třeba. Patricia Scanlan žije v Dublinu. Mezi její v češtině vyšlé knihy patří Město dívek , Město žen , Město života , Veselý večírek , Přelétavé štěstí , Dvojitá svatba , Rodinné křižovatky , Odpusť a zapomeň , Šťastní až navěky? , Návrat domů a Vše pro lásku.

Zařazeno v kategoriích
Patricia Scanlan - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2014

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 1999 by Patricia Scanlan

All rights reserved.

Z anglického originálu City Lives

(Published by Poolbeg, Co Dublin, Ireland, 1999)

přeložila © 2001, 2014 Lucie Nová

Redakce textu: Ilona Staňková

Grafická úprava obálky © 2014 Bohumil Fencl

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-103-3


Poděkování

Budiž milosrdenství tvé nad námi, Hospodine, jakož naději máme v tobě. (Žalm 33)

Děkuji ti, všemohoucí Bože, za tvou lásku, která mě stále obklopuje.

Během psaní tohoto románu jsem prožila mnoho radostných chvil, zvláště

pak po dokončení poslední kapitoly. Jsem obdařena láskou a přátelstvím tak

báječné rodiny a úžasných přátel, že bych mohla vydat celou knihu díků.

Zvláštní poděkování:

matce a otci, kteří mi poskytli spoustu lásky a opory.

Marii, Henrymu, Yvonne a Donaldovi, kteří se usilovně snažili, abych

zbytečně neodbíhala od počítače, servírovali mi jídlo a nápoje, a dokonce

mi ani nedovolili mýt nádobí, abych se při psaní nerozptylovala.

Dermotovi, který mě vždycky podržel, když jsem byla na dně, a Catherine,

které jsem se mohla pokaždé vypovídat.

Paulovi, Lucy, Hughovi a Rose, kteří mi vždycky dokázali dodat dostatek odvahy.

Fioně, Caitrioně, Patrickovi, Lauře, Rebecce a Taře a slečně Rachel Bellewové,

která si nás uměla všechny omotat okolo svého prstíku. Jsem ráda, že mám

roztomilé a půvabné neteře a tak mimořádného synovce.

Maureen, mé kmotře, které si vážím z celého srdce.



Přátelům, kteří mi stále stojí po boku:

Bredě Purdueové, se kterou jsem se tolikrát zasmála, a počítám, že si spolu

užijeme ještě spoustu legrace. Myslím, že každý by měl poznat někoho

takového. Drahá Bredo, díky za všechno.

Sarah Lutyensové, Felicity Rubinsteinové a Susannah Godmanové, třem

sestrám, které považuji za vlastní. Teď nastala skvělá doba a konečně máme

radost ze života. Tisíceré díky za všechno povzbuzování a láskyplnou

náklonnost, kterou jste mě zahrnuly. Už dnes se těším, až se zase sejdeme

u slavnostního oběda.

Francesce Liversidgeové, excelentní redaktorce. Spolupráce s Vámi byla pro

mne potěšením, na které se nezapomíná, zvlášť když mě hřeje vědomí, že jste

moje opravdová přítelkyně. Jsem doopravdy nadšená, protože vím, že ne

každý spisovatel chodí na redakční schůzky do Fortnum & Mason!!! Nemůžu

se dočkat, až se tam sejdeme příště.

Annettě Tallonové, poctivé, upřímné, odvážné a neobyčejně výjimečné dámě.


Deirdre Purcellové, mimořádně nadané ženě, která vůbec nemyslí na sebe

a nejraději by se rozdala ostatním.

Anne Schulmanové s díky za veškerou podporu a zejména za úžasný dopis,

který přišel v ten pravý okamžik.

Geraldině Crowleyové, Helen a Brendě za záchranu mého rukopisu. Kopie,

kterou jste mi přinesly, byla ta nejcennější v mém životě.

Margaretě Dalyové. Bezpochyby si zase někdy vyrazíme na oběd do

hospůdky, kde se určitě nebudeme muset chovat vybraně.

Jo O’Donoghueové, mé první redaktorce, která mi pomáhala s romány Město

dívek a Město žen. Děkuji za všechno, co jsem se od Vás naučila, a zvlášť

děkuji, že jste vždycky byla skutečnou profesionálkou.

Debbie Sheehyové. Ráda bych si co nejdříve přečetla, jak mi děkuješ ve své

knize. Piš dál!!!

Anne Jensenové, která si patrně nikdy úplně neuvědomí, jak moc mi

pomohla. Drahá Annie, ať tě životem provází štěstí.

Catherine MacLiamové, báječné profesorce a velmi talentované umělkyni.

Díky za všechny ty úžasné hodiny a příjemně strávené polední siesty.

Sheile O’Flanaganové. Neztrácej nervy, Sheilo, brzy nastanou příznivější časy

a pak si vystrojíme skutečnou oslavu!!!

Chris Greenové. Díky, že jsem se mohla schoulit do tvé náruče, právě když

jsem to potřebovala nejvíc.

Gareth O’Callaghanové, Cathy Kellyové, Marian Keyesové, Lie Millsové,

Louise Cooperové, Anne Wileyové a Aoibhinn Hoganové za to, že mi

trpělivě a často telefonovaly, a jen díky tomu jsme vzájemně neztratily

kontakt.

 Nesmělému muži, který si nepřál, abych uvedla jeho jméno. Jsi sluncem mého života. Alilovi O’Shaughnessymu... tvůj recept se výborně osvědčil. Jsi bezva kámoš. Tonymu Kavanaghovi, který snese, cokoliv mu řeknu, a nikdy se na mě nezlobí. Děkuji ti, že jsem v tobě našla skvělého přítele. Kieranovi Conollymu... Vůbec nenacházím slov! Bylo to děsivé!!! Doktoru Frankiemu Fineovi. Skvěle jsme se nasmáli. Jsi nejlepší! Peterovi Orfordovi za vlídný přístup v těžké době. A velmi zaneprázdněnému Michaelovi McLoughlinovi za to, že si dokázal udělat trochu volna a občas mi zatelefonoval.




Děkuji všem v Transworldu, přestože bych ráda poděkovala každému

jmenovitě. Ale všichni jistě dobře víte, jak moc si cením a vážím vašeho

laskavého přijetí. Je to pro mě velká čest být součástí vaší „rodiny“.

Všem přátelům, kteří se pohybují na knižním trhu. Víte, o koho jde. Díky za

veškerou podporu.

Nikki, Jean, Pauline, Louise a Lauře z Nikkina kadeřnictví. Děkuji za ochotu

a přívětivé zacházení.

Všem v Macově tělocvičně, kteří se opravdu snažili, abych se udržela

v kondici. Eileen a Carmel z poštovního úřadu v Kilbride za to, že kdykoliv

vyšly ochotně vstříc mým náročným požadavkům.

Catherine, Johnovi, Jennifer, Anthonymu, Alison, Gillian, Emmě, Lorně

a Ryanovi... wicklowské partě.

Mým kamarádům z řeznictví Massey v Ballygallu, kteří trvají na tom, abych

svou příští knihu nazvala „Stažená kýta“. Steaky „mu“ moc chutnaly!

Všem mým čtenářům, kterým se moje romány líbí. Děkuji vám.



Mému duchovnímu příteli, Anam Cara,

díky němuž jsem prožila nejkrásnější den svého života.

Bez jeho pomoci bych tuto knihu nikdy nedokončila.



Měj neustále na paměti, že jen úsilí, jež vynakládáš k překonání překážek,

je tím správným klíčem, který odemyká zamčené brány.

Nancy Woodsová



1. kapitola

DEVLIN

Devlin Delaneyová vyndala z krabičky malý indikátor. Ruce se jí třásly. Zaněkolik minut se s jistotou dozví, jestli se jí konečně splnilo největší přání. Pokud

skutečně čeká Lukovo dítě, bude nejšťastnější ženou na světě.

Najednou zesmutněla a oči se jí zakalily zármutkem. Uvědomila si, že nyní prožívá docela jiný pocit, než když před mnoha lety přišla do jiného stavuporvé. Tehdy byla mladá, naivní, osamělá a navíc pořádně vyděšená.Namlouvala si, že ji otec dítěte, její tehdejší šéf, významný a uznávaný gynekolog Colin Cantrell-King, bezmezně miluje a postaví se za ni. Byla to pošetilá představa. Colin se vůbec nerozmýšlel a obratem ji poslal na kliniku do Anglie, aby tam podstoupila potrat.

Zachvěla se, když si vybavila všechen ten strach, úzkost a beznaděj, které ji tenkrát provázely. Připadala si, jako by se utápěla v temné husté mlzezoufalství bez možnosti, že jí někdo podá pomocnou ruku. Ale naštěstí se v ten den ráno, kdy měla podstoupit interrupci, rozhodla, že zákrok nepřipustí.Jednoduše si sbalila kufry, odhodlaně vyšla z kliniky a ani jednou se neohlédla zpět.

Příchod dcerky na svět změnil bezstarostnou a naprosto sobeckou dívku v ženu, která vzala do rukou zodpovědnost za své jednání, a postupem časuvyrostla z Devlin starostlivá, silná a nezávislá osobnost. Lynn se jí stala největší radostí.

Ztěžka polkla a do očí se jí nahrnuly slzy. Smrt dítěte při dopravní nehodě uhasila i tu poslední jiskřičku ohně v její duši. Byla přesvědčená, že se jí užnikdy nepodaří vyšplhat z hluboké propasti melancholie.

Potom ovšem poznala Luka, který jí do života vstoupil jako strážný anděl. Společně se pustili do podnikání a založili přepychové centrum zdraví avolného času City Girl. Netrvalo dlouho, zamilovali se do sebe a později se vzali. Luke jí byl v nejtěžších chvílích pevnou oporou a považovala ho za největší dar, jakého se jí kdy dostalo. Teď netrpělivě čekal v ložnici, až se dozví, jestli se stane otcem.

Otřela si oči a podle návodu provedla test. Nebylo by vůči manželovispravedlivé, kdyby s tím dlouho otálela. Strčila indikátor do kapsy županu avrátila se do ložnice. Luke stál u okna a pozoroval, jak venku září světla města.Přistoupila k němu a objala ho kolem pasu.

Otočil se, položil jí ruce na ramena a usmál se na ni.

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Asi minutu. Srdce mi buší jako o závod.“

13


„To mně taky.“

„Luku, víš určitě, že chceš právě tohle?“ Devlin se pátravě zadívala dosvětle hnědých očí svého muže. Potřebovala si být úplně jistá.

„Samozřejmě že ano, ty hlupáčku. Přeju si to víc než cokoliv jiného. Ale, pokud i ty budeš šťastná.“

„Kdybys tak věděl, jak moc toužím mít s tebou miminko. Vždycky jsem doufala, že se jednou toho dne dočkám, a teď tomu najednou vůbec nemůžu uvěřit. Připadám si trochu jako ve snu.“

„Není to sen. Ačkoliv se bráním ze všech sil, neustále mě svádíš. Jsináruživá nymfomanka. Nikde před tebou nejsem v bezpečí. Jednou se to prostě stát muselo.“

„Přestaň, ty mizero. Mluv vážně,“ zahihňala se Devlin.

„Vždyť mluvím vážně,“ ohradil se. „Velmi vážně. Copak si nepamatuješ,drahá, jak ses na mě vrhla ve výtahu? Představ si, že by tě někdo viděl! Avzpomínáš si, jak jsme se šli ve Wicklow projít a ty –“

„Nech toho. Nejsi o nic lepší. Nebo už jsi zapomněl, kdo byl onehdy naletišti tak nedočkavý?“

Usmáli se jeden na druhého a láskyplně se k sobě přitulili.

„Musíme se rozhodnout, kde budeme bydlet. V Londýně, nebo v Dublinu? Chtěla bych žít ve velkém domě se zahradou. Děti by neměly vyrůstat v bytě uprostřed města.“ Zachmuřila se a na čele se jí objevily drobné vrásky.

Luke se zasmál. „Prosím tě, Delaneyová, přestaň panikařit. Jsi děsná ženská, protože se do všeho hrneš bez rozmyslu. Ještě ani nevíme, jestli jsi doopravdy těhotná. Radši mi to ukaž.“

Devlin vytáhla indikátor z kapsy a společně se podívali na výsledek.

„Panebože,“ vykřikl Luke. „Zmodralo to! Zmodralo to! Devlin, jsmetěhotní! Jsme těhotní!“

„Blázne!“ Devlin se napůl smála, napůl plakala, když ji manžel popadl do náruče a objal ji tak pevně, až zalapala po dechu.

„Myslím, že bych si měla udělat ten test ještě jednou. Abychom se úplně ujistili,“ zamumlala a přivinula se k němu.

„Mám lepší nápad,“ usmál se Luke a položil ji na postel. „Pak si budemejisti naprosto. Doopravdy naprosto.“

„Zapomněla jsem, že jsem si vzala génia... A ty o mně budeš tvrdit, že jsem nymfomanka.“

„Ty to totiž o mně prohlásit nemůžeš,“ dobíral si ji Luke. Devlin hlučněvyrskla smíchy.

„Miluju tě. Skutečně tě moc miluju,“ zašeptala.

„Já tebe také, Devlin. Miluju tě celým svým srdcem.“

Přitáhla svého muže dolů k sobě a vášnivě ho políbila.



14


Když se pomilovali, ležela celá omámená a otupělá, ale navýsost spokojená

v Lukově náruči. „Líbí se mi to čím dál tím víc,“ zamumlala.

„Vážně?“ Usmál se na ni.

„Přál by sis víc kluka, nebo holčičku?“ Devlin se k němu přitulila blíž.

„Nezáleží mi na tom. Ještě jsem se pořádně nevzpamatoval z toho, že ze mě bude za pár měsíců táta. Nenechávej si to prozradit, až půjdeš na vyšetřeníultrazvukem. Necháme se překvapit.“ Něžně ji šťouchl do zatím stále plochého bříška. „Netrápíš se nějak kvůli těhotenství, viď? Chci říct, že jsempřesvědčený, že tě znovu začnou pronásledovat vzpomínky na Lynn. A plně to chápu. Přísahej, že přede mnou nebudeš nic skrývat. S čímkoliv, co ti bude dělatstarosti, se mi svěříš, ano?“

„Chvilku jsem brečela v koupelně, než jsem si udělala test,“ přiznala se zkroušeně. „Jakmile jsem si poprvé uvědomila, že přivedu na svět naše dítě,zalavila mě obrovská vlna radosti, jenomže vzápětí jsem si vybavila, jaký jsem měla před lety strach, když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu s Colinem. A pak jsem si vzpomněla na pocit neskonalého štěstí, který jsem zažila, když se narodila Lynn. Byla opravdu nádherná, Luku.“

„Není divu, když jsi byla její máma právě ty,“ poznamenal Luke vlídně. „Vím, že tohle děťátko ti ji nemůže nahradit. Nikdo z tvé duše obraz téholčičky nikdy nevymaže. Pokud se ti začne zdát, že propadáš depresi, nechci, abys to přede mnou skrývala. Slib mi to.“

„Slibuju. Nepřeju si nic jiného, než abys byl se mnou šťastný.“ Devlin ho pohladila po tváři a zamilovaně se na něj usmála.

„Po tvém boku budu šťastný vždycky,“ prohlásil chraptivě a sklonil hlavu, aby ji láskyplně políbil.

Později Luke uvařil čaj a připravil toasty se sýrem. Posadili se vedle sebe na pohovku před krb a vychutnávali výbornou večeři.

„Myslíš, že tě budu přitahovat, až se budu kolébat s velkým pupkem?“zetala se Devlin.

„Neboj se, přitahovat mě budeš pořád,“ ujistil ji Luke. „Vzrušuješ mě,dokonce i když ti po bradě teče máslo a rozteklý sýr. Na,“ podal jí ubrousek.

„Ty jsi takovej uličník, Luku Reilly.“ Devlin si utřela bradu. „Snažím se tady najít trochu jistoty a pochopení. Když jsem čekala Lynn, vypadala jsem jako slonice.“

„Znamená to, že mě rozmačkáš, až se na mě zase vrhneš ve výtahu nebo mě povalíš na zem pod duby při procházce po venkově? Hrozí mi nebezpečí?“Luke se na ni upřeně zadíval a předstíral, že je k smrti vyděšený.

„Luku,“ okřikla ho Devlin vesele.

„Podívej se, řeknu ti upřímně, že mi je úplně jedno, jak vypadáš. Miluju tě. Mám radost, že jsi v jiném stavu. Přihlásím se do rodičovských kurzů a zařídím dětský pokoj. Udělám, cokoliv ti na očích uvidím. Chci s tebou sdílet každý

15


okamžik příštích několika měsíců a postarám se, aby se těhotenství stalonejkrásnější dobou tvého života.“ Luke se k ní naklonil a něžně vzal její obličej do

rukou.

Devlin se okamžitě rozbrečela.

„Proboha, stalo se ti něco?“ polekal se Luke.

„Prostě jsem hrozně šťastná,“ popotahovala. „Nedělej si starosti, to jsou jen hormony.“

„Ježíšikriste! Dočista jsem na ně zapomněl.“ Luke se praštil do čela. „Jsou tyhle hormony horší než ty, které se ti bouří těsně před menstruací?“

„Stokrát,“ přikývla Devlin. Nevěděla, jestli se má smát nebo plakat.

„Takže nás čekají zajímavé časy.“ Luke potutelně zvedl obočí. „Ale nijak se tím nezatěžuj, já se s tím vypořádám. Nejsem z měkkého těsta. Dáš si ještějeden toast, když teď musíš jíst za dva?“

„Ano. Mám hlad jako vlk,“ prohlásila Devlin.

„Dobrá. Zůstaň tady sedět a dej si nohy na stůl. Přinesu ti jeden speciální sendvič mistra Reillyho.“ Lehce ji políbil do vlasů a odešel do kuchyně.

Vonné svíčky tlumeně osvětlovaly pokoj a po stěnách tančily stíny, které vrhal oheň z krbu. Devlin zasněně sledovala, jak jednotlivé plameny šlehají vzhůru do komína, a poslouchala píseň zpěvačky Enyy, která tiše zněla vpozadí. V duši se jí rozhostil naprostý klid. Až se miminko narodí, její život se stane skutečně dokonalým. Nebude jí chybět nic, po čem kdy toužila. Je vůbec možné, aby člověk zažil tak absolutní štěstí? Uvědomila si, že nikdy nebyla tak spokojená jako v tuto chvíli. Skoro se až té přemíry radosti obávala. Zkušenost z minulosti, kdy prošla mnohými nesnázemi a útrapami, ji poučila, že nicnetrvá věčně.

Ihned přestaň uvažovat takovým způsobem, peskovala se v duchu. Žij pro to, co je právě teď. Koneckonců, vždyť si to po tom všem vážně zasloužíš. Jedna z kosmetiček, která se v City Girl specializovala na reflexní terapii aaromaterapii, si na zeď v šatně pověsila básničku. Kdykoliv si ji Devlin přečetla,vždycky se uklidnila.

Co bylo, bylo, nebude už víc

Nevíš, co zítra prožiješ

Dnešní den užívej, netrap se nic

Jen tak v boží náruči spočineš „Dnešní den užívej, netrap se nic,“ zašeptala tiše. Rukou si jemně hladilabříško a těšila se na okamžik, kdy poprvé ucítí nezřetelné záchvěvy nového života. 16


2. kapitola

CAROLINE

Tohle je pravděpodobně poslední z významných společenských událostí, kde

se objevíme společně, uvědomila si Caroline poněkud smutně, když si líčilařasy černou maskarou. Už brzy se dobrovolně vzdá postavení manželky jednoho

z nejúspěšnějších dublinských právníků, které jí tolik žen tak závidělo.

Zahleděla se do velkých hnědých očí, které na ni upřeně zíraly zezrcadla. Zračil se v nich strach. Rozvod je příliš definitivní záležitost. Odjakživa se obávala postavit se na vlastní nohy, ale teď se konečně rozhodla, že to opravdu udělá. Kdyby Richard hodlal časem přijet do Dublinu zpátky, bylo by to něco docela jiného. Ovšem on se stěhuje do Bostonu se vším všudy a navždy.

Přestože spolu v posledních několika letech sdíleli jeden byt, byť ne jako manželé, ale pouze jako spolubydlící, i tak zoufale postrádala společnostněkoho blízkého. Chyběl jí člověk, k němuž by se mohla vracet s vědomím, že na ni doma netrpělivě čeká.

Caroline si vymačkala na prsty trochu gelu a upravila si nakrátko ostříhané černé vlasy. Bylo ironií osudu, že si skutečně upřímně myslela, že nyní bude v manželství spokojenější, než byla před lety, kdy ji muž surově mlátil. Tehdy v ní jeho očividné pohrdání vzbudilo dojem, že jako žena naprosto selhala, a připadala si úplně k ničemu. Teprve až v době, když zjistila, že její manžel je homosexuál, se dokázala vymanit z osidel alkoholu a nakonec se s Richardem stali přáteli. Ovšem celé ty roky předtím se zmítala v hlubokých depresích a byla do hloubi duše přesvědčená, že se už nikdy nevzpamatuje. Ale nejen že se vzpamatovala, navíc se stala silnou a sebejistou ženou.

Tak proč se jí teď, po tom všem, čím prošla, zase svírá žaludek obavami? Opustí ji ten hrozný strach vůbec někdy? Dokáže se zbavit příšerné hrůzy ze samoty? Proč se najednou tolik děsí toho, že to nezvládne? Odcestovala do Emirátů a šest měsíců pracovala v Abú Dhabi. Po návratu žila další čtyřiměsíce sama v pronajatém bytě, dokud ji Richard nezačal přemlouvat, aby sepřistěhovala zpátky k němu, protože se po smrti svého milence Charlese cítilvelmi osamělý. Proč podlehla jeho naléhání?

Jako vždycky se nad ním slitovala, nakonec jeho prosbám vyhověla a od té doby zase bydleli spolu. Udělala jsem obrovskou hloupost, vyčítala sipochmurně, když si nanesla pár kapek parfému White Linen na krk a zápěstí. V manželově přítomnosti si záhy odvykla žít vlastním životem a nyní bude muset opět čelit záchvatům paniky, které ji přepadly pokaždé, když si připadala

17


osamělá. Skličující vyhlídka. Když je dívce dvacet a žije sama, není na tom nic

strašného, ale po třicítce to už vyžaduje velký kus odvahy.

„Caro, pojď mi tu zatracenou věc uvázat.“ Richard ledabyle zaklepal nadveře její ložnice a vstoupil dovnitř. V prstech držel černého motýlka a bezradně se na něj díval.

„Člověk by si myslel, že se jeden ze sta nejvlivnějších mužů v zemi umívyravit do společnosti sám,“ prohodila Caroline suše. Její manžel se umístil na čelní příčce žebříčku významných osobností zveřejněném v Iconu,přepychovém, velmi módním a uznávaném irském měsíčníku. Večírek v Clarence byl uspořádán právě na oslavu výsledků ankety a mezi těmi, kteří berou podobné záležitosti vážně, už teď docházelo k ostrým výměnám názorů, jestli sivítězové svůj úspěch doopravdy zaslouží a zda někdo důležitý byl či nebylopomenut. Několik pobouřených a hluboce uražených mužů, kteří se do seznamuvyvolených nedostali, okamžitě odhlásilo předplatné časopisu. Rozhořčené manželky a milenky obhajovaly s ohromnou vervou poražené manžely amilence. Mezi smetánkou města se rozhořel nelítostný boj.

Richard měl ze svého umístění nesmírnou radost. V podobných případech se vůbec nedalo pochybovat, že by se pokusil svou nebetyčnou marnivost a domýšlivost skrýt. Co si všichni pomyslí, až nabídne k prodeji svou praxi? Pomluvy a klevety nebudou brát konce. A ve chvíli, kdy pronikne na veřejnost zpráva o jejich rozvodu, největší drbny budou slavit druhé Vánoce. Toho se Caroline děsila nejvíc. Když se s manželem poprvé rozešli a žili odloučeně, všemožní pisálkové neměli na práci nic jiného než jim od rána do večera strkat nos do soukromí. Obratně uvázala svému muži na krk černou hedvábnoulátku a vytvarovala dokonalého motýlka. „Hotovo. Je to dobré.“

„Caroline, víš, že se nemusíme rozvádět, když nebudeš chtít.“ Richard ji vzal za ruku. „Můžeme jen oznámit, že jsme se na čas rozhodli bydlet každý zvlášť. Nebude to mít s manželstvím nic společného,“ dodal se zatrpklým úsměvem.

„To vážně nejde, Richarde. Takhle to bude mnohem lepší. Oba získámepříležitost začít znovu. Jsem přesvědčená, že děláme správný krok.“

„Copak je to tak strašné se mnou žít?“ zeptal se poněkud ostýchavě.

„Není to ideální, Richarde. Nežijeme skutečným životem. Ty se teď usadíš v Bostonu, já se nějak zařídím tady a zůstaneme přátelé. Nechci to odkládat.“

„Když to říkáš,“ povzdychl si Richard.

„Ano,“ prohlásila Caroline odhodlaně.

Pomohl jí do kabátu a v tichosti vyšli z bytu, oba pohrouženi do vlastních myšlenek. 18


3. kapitola

MAGGIE

Maggie hlasitě zaklela, když uslyšela zasyčení a spatřila, jak rozvařený hrášek

překypěl přes okraj hrnce. Rychle uložila soubor, vyskočila od laptopu apospíchala, aby vypnula sporák a utřela z něj odpornou zelenou hmotu.

„Zatracenej Terry a jeho podělaná hrachová kaše,“ nadávala rozzlobeně, protože si o horký kastrol spálila konečky prstů.

Zazvonil telefon. V pokoji nahoře se hádaly děti a Maggie pomalu začínala třeštit hlava.

„Prosím?“ vyhrkla netrpělivě, když zvedla sluchátko.

V telefonu se ozval znepokojený hlas její matky. „Maggie, mohla bys zítra přijet? Právě se tady slaví dožínky a tvého otce zase rozbolely klouby. To víš, ta jeho dna. Nutně potřebuju doma někoho, kdo by mu připravil jídlo auvařil čaj, protože já budu až do večera pryč.“

Maggie nevěřila svým uším. Chce se po ní, aby strávila celý den veWicklow! Počítala s tím, že zítra dokončí desátou kapitolu, a kromě toho mají děti ráno plavání.

„Teď se mi to vážně moc nehodí, mami. Nemůžeš požádat někoho jiného?“ zeptala se a snažila se nedat najevo podráždění.

„Myslíš si snad, že bych to neudělala, kdybych měla koho? To bych si pak, samozřejmě, nedovolila obtěžovat tebe,“ vyštěkla na ni Nelsie.

Panebože, jen ať se nezačne rozčilovat, zaúpěla Maggie v duchu. Když se matka naštvala, chovala se tak nesnesitelně, že se její špatné nálady staly v rodiněpověstnými.

„Ovšemže mě to mohlo napadnout. Ty jsi až po uši zavalená prací, když jsi teď slavná spisovatelka,“ pronesla Nelsie zvlášť uštěpačným tónem. „Ale přece jenom bys mi mohla projevit alespoň trochu vděku. Bůh ví, že se tě zase tak často o laskavost neprosím.“ Nikdy nevynechala příležitost, aby si nezahrála na mučednici.

Maggie zlostí zaťala ruce v pěsti. Jsou všechny matky stejné, nebo je ta její výjimkou?

„Tedy, pokud přijet opravdu nemůžeš, nedá se nic dělat. Prostě se nebudu na přípravách oslav podílet. Už půjdu, abych neplýtvala tvým drahocenným časem.“

„Nech toho, mami,“ ohradila se Maggie. „Koukni, zatelefonuju Terrymu, abych se ujistila, že má zítra volno. Hned potom ti brnknu a dohodneme se co a jak.“

„Co by asi měl mít v plánu? Vždyť je sobota! No dobrá. Ale zavolej mi

19


co nejdřív, protože potřebuju dát Broně Kellyové vědět, jak dlouho semůžu zdržet. Jo, a až sem pojedeš, vezmi mi, prosím, několik těch vynikajících

ovocných piškotů z pekařství v Superquinnu. Posledně si na nich všichni

pochutnali, tak bych si je vzala s sebou. Přijdou vhod, až se bude podávat

čaj. Díky, Maggie. Musím jít, protože za chvilku k nám dorazí paníKeeganová. Ahoj.“

Ve sluchátku se ozvalo cvaknutí. Maggie zůstala zírat na telefon a nevěřícně vrtěla hlavou. Nelsie byla vážně nemožná. Chtělo se jí ječet vzteky jenom z té představy, že se teď zase potáhne do Superquinnu, když tam zrovna dneskaráno udělala velký nákup. V pátek večer vyžadoval tenhle supermarket skutečně pevné nervy.

Věděla velmi dobře, proč musí matce přivézt právě tyhle piškoty. Bylytotiž tak výborné, že je Nelsie mohla vydávat za vlastní dílo. Dělala to už celé roky. Pokaždé, když k ní jela s dětmi na návštěvu nebo se matka samavydala do Dublinu, vždycky se postarala, aby pár kousků skončilo u ní doma na stole. Ve Wicklow žádný Superquinn nebyl, takže dámy z místního klubunikdy ten malý podvod neodhalí. A navíc se všechny shodly, že NelsieMacNamarová umí dát piškotům tu správnou lehkost, třebaže je peče jenzřídkakdy.

Maggie vytočila číslo mobilního telefonu svého manžela. Bylo topohodlnější než volat do kanceláře a žádat sekretářku, aby ji přepojila. Možná nebyl výlet do Wicklow úplně nejhorší nápad, jak se na první pohled zdálo. Když o tom pořádně zapřemýšlela, uvědomila si, že jí nic nebrání, aby si vzalalaptop s sebou. Děti zůstanou doma a nebudou ji otravovat svým vřískáním,takže by, koneckonců, mohla udělat na venkově pořádný kus práce. Všechno zlé je pro něco dobré. Pokud nebude na silnicích příliš hustý provoz, cesta jízabere jen něco málo přes hodinu a další čtyři nebo pět hodin se bude věnovat psaní. Otec je stejně nejspokojenější, když může nerušeně sledovat v televizi sportovní utkání.

„Kde jsi?“ mumlala nedočkavě. Stále se ozýval vyzváněcí tón a hrozilo, že se volání každým okamžikem přepojí do hlasové schránky.

„Jo,“ zavrčel Terry do telefonu nerudně.

„Ahoj, to jsem já. Zrovna mi volala máma. Potřebuje, abych přijela zítra do Wicklow. Půjdeš s dětmi ráno do bazénu? Večer připravím lasagne, takže stačí, když je v poledne strčíš do mikrovlnky.“

„Maggie, domluvil jsem se, že si půjdu zahrát golf s Johnem Dolanem. Je to důležitý klient. Nemůžu to zrušit, protože jsem ho po zápase pozval na oběd. Musíš si vzít děti s sebou.“

„Tohle je už třetí sobota, kdy budeš od rána do večera v golfovém klubu, Terry, to vážně není fér. Snažím se dopsat knihu. Starám se o Mimi, Michaela i Shonu celý týden a tebe žádám jen o to, abys s nimi trávil alespoň víkendy. 20


To je to nejmenší, co můžeš udělat,“ protestovala Maggie. Když pojede navenkov s dětmi, může klidně zapomenout, že tam chtěla napsat pár dalšíchstránek románu. A navíc se jí kvůli plavání nepodaří odjet brzy ráno, takže na ni

bude muset Nelsie čekat.

„Myslíš si, že mě bůhvíjak baví procházet se po hřišti a poslouchat Johnyho nejapný žvásty?“ zeptal se Terry nasupeně. „Kdyby to šlo, našel bych simnohem lepší zábavu, Maggie. Ale tohle je práce.“

Stejná slova slyšela Maggie v životě už tisíckrát.

„No jo,“ odsekla. „Uvidíme se večer. Čau.“ Práskla telefonem. To je prostě pro Terryho typické. Měla si to uvědomit. Přála si, aby se s ním tehdy předlety rozešla definitivně, když zjistila, že ji poměrně dost dlouho podváděl s Riou Kirbyovou. Od té doby bývala z jeho chování často rozčarovaná.

Vrátili se k sobě kvůli dětem a Terry se jí zpočátku snažil vycházet ve všem vstříc, ovšem postupem času se z něho stal opět ten starý sobec, který nehne prstem, aby jí s něčím pomohl. Byla z toho hluboce zklamaná.

Copak toho od něj žádala příliš? Vždyť jen chtěla, aby jí poskytl trochuopory. Aby si rozdělili domácí práce. Aby pochopil, že je otcem a má za svépotomky zodpovědnost. Proč se jí toho nedostávalo? Proč ji manžel nepokládal za sobě rovnou? Proč stavěl svou kariéru a pohodový životní styl vždycky na první místo? Proč se nikdy neohlížel na ni? Proč se víc nepodobal Lukovi Reillymu?

Maggie si utrápeně povzdychla. Láskyplný vztah Devlin a Luka jí neustále připomínal, že se její manželství ocitá v troskách. Ve skrytu duše věděla, že by neměla srovnávat, protože přítelkyně žila se svým mužem teprve krátce. Přesto nemohla popřít, že od chvíle, kdy Terryho poznala, se vždycky musela ohánět, aby vyhověla jeho přáním a požadavkům, zatímco Luke nikdy nezapomněl brát na Devlin ohledy. Jednal s ní jako s rovnocennou partnerkou.Spolupracovali v podnikání a nikdy by ho ani nenapadlo považovat ji za služku.Maggie zachvátila vlna vzteku. Ano, to je to pravé slovo. Ona pro Terryhoneznamená víc než ubohá služka.

Upřímně řečeno, už toho měla plné zuby, ale v podstatě s tím nemohla nic udělat. Spokojenost dětí pro ni měla prvořadý význam. Rodiče jsou přece od toho, aby se postarali o štěstí svých ratolestí.

Zhroutila se na židli u kuchyňského stolu. Rozhodla se, že odloží dalšírozhovor s matkou na později a nejprve dokončí stránku, kterou mělarozepsanou. Otevřela soubor, počkala, až se na monitoru objevil text, a letmo sipřečetla několik posledních odstavců. Svůj třetí román nazvala Zrada a byla si bezvýhradně jistá, že je to dosud její nejlepší kniha. V příběhu vycházela ztrpké osobní zkušenosti a psala ho skutečně ze srdce.

Znovu zazvonil telefon.

„Kristepane!!!“ vykřikla mrzutě.

21


„Haló?“ Tentokrát se vůbec nenamáhala svou zřejmou otrávenost skrýt.Bylo jí úplně jedno, co si kdo pomyslí. Stejně zpola očekávala, že jí volá matka.

„Je mi moc líto, že vás ruším,“ omlouvala se na druhém konci telefonuMarcy svým typicky úsečným tónem. Maggie rozpačitě kroutila hlavou. Bylo už skoro pět hodin. Proč jí redaktorka volá v pátek tak pozdě odpoledne?

„Zdravím vás, Marcy. Děje se něco? Připadá mi, že právě teď nejste o nic méně rozčilená než já.“

„Maggie, měla byste vědět, že odcházím z nakladatelství Enterprise. Podala jsem výpověď, ale zůstanu tady ještě týden nebo dva, abych dala všechno do pořádku a předala rozdělanou práci svému nástupci. Chtěla jsem vám tooznámit osobně, protože by mě velmi mrzelo, kdybyste se to dozvěděla od někoho jiného. Mám teď hromadu povinností, takže vás nebudu déle zdržovat.Zatelefonuji vám začátkem příštího týdne a domluvíme si schůzku.“

„Ale, Marcy, co se stalo? Proč?“ vyptávala se Maggie ohromeně.

„Podívejte se, Maggie, teď vážně nemám příliš času. Musím ještě zavolatněkolika dalším autorům. Slibuji, že se vám ozvu v pondělí hned ráno a potom si o všem popovídáme. Zatím nashle.“

Maggie zůstala stát jako přimrazená a s vytřeštěnýma očima civěla natelefon. To se jí snad jenom zdá! Copak jí doopravdy redaktorka právě sdělila, že končí? Nic takového se přece nemohlo stát. To prostě není pravda. Proboha, jak zvládne dopsat román bez její pomoci? Marcy jí byla od začátku učitelkou a poskytla jí spoustu cenných rad. Všiml si snad někdo významný jejíhonadání? To by nebylo žádné velké překvapení, protože odváděla svou práciskutečně vynikajícím způsobem a byla v branži vysoce uznávaná. Ale Maggie bynikdy ani na vteřinu nenapadlo, že by Marcy odešla z Enterprise. Vždyť vlastnila část akcií a měla v nakladatelství obrovský vliv!

Maggie cítila matnou předtuchu, že se děje cosi nepatřičného. Celá tazáležitost se jí zdála podezřelá. Zatracená smůla. Zrovna když potřebuje co nejvíc podpory, musí se všechno takhle zhatit.

4. kapitola

„Liz, zamluvila jste mi na pondělí letenku do Galway?“ zeptala se Devlin své

asistentky, když se jako vítr přihnala do kanceláře. Zářila štěstím.

Elegantní mladá žena zvedla hlavu od počítače a protáhla se.

„Ano. Ale poletíte až pozdě odpoledne. Bohužel jsem nesehnala letenku na ráno, takže nebude ve vašich časových možnostech dostát všem závazkůmběhem jednoho dne, a tak jsem vám zarezervovala noc v hotelu Great Southern. Na letišti bude čekat auto, které vás tam odveze, ráno vás opět vyzvedne a do- 22


praví vás přímo před City Girl. Do Dublinu se vrátíte posledním letadlemdruhý den večer. Termíny schůzek jsem vám rozvrhla tak, abyste s rezervouzpáteční let stihla.“

„Výborně. Měla bych ještě o něčem vědět?“

„Moc se toho tady neděje. Příští čtvrtek jsme vyhlásili ,Dnem pro krásu‘ a večer pořádáme oslavu. Bude to společenská událost. Tahle forma reklamy se výborně osvědčila,“ poznamenala Liz.

„Přála bych si, abychom také v Dublinu měli alespoň několik apartmá, kde bychom ubytovali zákaznice zdaleka. Těším se, až uvidím, jak pokračujepřestavba budovy v Galway. Jsem zvědavá, nakolik se ten nápad ujme.“ Devlin si zběžně přečetla plán služební cesty a uvědomila si, že jí nezbude ani chvilka volna. Čekala ji jednání s architektem, stavitelem, návrhářem zahrad a dalšími, kteří měli co do činění s rozšířením galwayské pobočky City Girl.

Liz zmáčkla tlačítko na klávesnici. „Právě jsem poslala kopii vašehocestovního programu sekretářce Anne, aby tam pro vás všechno zorganizovala. Tohle bude docela jiná liga. První rezidenční centrum zdraví a krásy City Girl.“

„Já vím. Nemohu se dočkat. Stalo se to vážně jen šťastnou náhodou, že jsme získali objekt hned vedle klubu. V tamní čtvrti mají nemovitosti cenu zlata.Samozřejmě že nás pořádně natáhli a museli jsme zaplatit přemrštěnou částku. Luke sice trochu reptal,“ Devlin se usmála, „ale potom uznal, že pobočka sivede tak dobře, že z tohohle hlediska je její rozšíření více než oprávněné.“

„Zaplať pánbůh, že máte v týmu nového účetního. Chudák starý Scrooge by nikdy nepřenesl přes srdce, jak lehkomyslně rozhazujete peníze.“ Liz protočila panenky, když si vzpomněla na bývalého účetního, který od nich odešel, aby využil nabídky pracovat v továrně na výrobu pleteného zboží, kde podle jeho názoru panoval větší klid než v City Girl.

„Nedělejte si z něj legraci,“ napomenula ji Devlin s úsměvem.„Nezapomeňte, že vypořádat se s mými účty vyžaduje skutečného muže. Kostky jsou vrženy. Naštěstí se zdá, že Andrew má v sobě hodně elánu. Doufejme, že jeiniciativní a má výdrž.“

„To se teprve ukáže,“ zamumlala asistentka jízlivě.

Devlin se zasmála a vstoupila do své moderně zařízené kanceláře, kterou před nedávnem nechala celou přebudovat. Místnost byla nyní laděná doteplých odstínů bleděmodré a medově zlaté barvy a světlé krémovomodré závěsy zdůrazňovaly půvab velkých křídlových oken. Vzorované čalouněnípřepychových křesel a pohovky působilo dojmem, že se člověk ocitl uprostředobývacího pokoje. Devlin dávala mnohem větší přednost neformálnosti před přílišnou oficialitou. A protože nabídka služeb klubu se týkala především relaxace, byla opravdu přesvědčená, že by i obchodní jednání měla být vedena v příjemném prostředí. Vázy s čerstvými květinami, jemné pastelové malby na hedvábí a vonné svíčky dodávaly místu uvolněnou atmosféru.

23


Stiskla tlačítko na CD přehrávači a kanceláří se okamžitě rozezněly tiché a konejšivé tóny piana a smyčcových nástrojů skladby Keeper of Dreams Philipa Chapmana. Zaposlouchala se do hudby, posadila se do koženého křesla aotočila se zády ke stolu, aby se potěšila výhledem z okna na ruch a shon v parku svatého Štěpána. Venku řádila podzimní bouřka a spustil se prudký liják.Červenozlaté listy mohutných dubů poletovaly v poryvech větru kolem zelených zábradlí.

Devlin ráda jen tak seděla a pozorovala to hektické životní tempo města. Všimla si, že před hotelem Shelbourne právě zastavila černá nablýskanálimuzína, a zahlédla ženu s obrovskými černými brýlemi na očích, která vystoupila z auta a rychle spěchala dovnitř. Ať už to byl kdokoliv, pravděpodobně poctí City Girl svou přítomností. Klub se záhy proslavil mezi zámožnou klientelou a od otevření před několika lety ho navštívily mnohé z významných osobností.

Devlin pořád nedokázala uvěřit, že se jí podařilo zrealizovat plán nazaložení luxusního klubu zdraví a volného času přímo v centru hlavního města tak úspěšně. Pobočka v Belfastu si vedla dokonce ještě lépe, než kdy doufala, aseznam čekatelů na členství byl v severním Irsku doopravdy sáhodlouhý. Navíc se teď pustili do výstavby rezidenčního centra v Galway, což byla pro Devlin skutečně lákavá výzva. Ráda se pouštěla do nesnadných úkolů a na City Girl byla právem hrdá. Kdyby ji práce v klubu nedonutila vzpamatovat se zLynniny smrti, jistě by se propadla do hluboké propasti deprese, a možná by se už nikdy nedokázala znovu vzchopit.

Mimoděk si pohladila břicho. Čekala své druhé miminko a těšila se, že po Lukově boku prožije spokojené a šťastné těhotenství. Pokud se člověk může podělit o veškerá trápení a nesnáze s milovaným partnerem, vyrovnává se pak s obtížnými situacemi mnohem lépe. Věděla, že se vůbec nemusí bát, zda zvládne své dítě vychovat a zaopatřit. Necítila sebemenší záchvěv strachu, že zůstane na všechno sama. V duchu si slíbila, že si užije každou vteřinu příštích devíti měsíců.

Natáhla se, aby zvedla sluchátko. Zoufale toužila povědět tu báječnouzprávu Maggie a Caroline, protože si byla jistá, že budou mít velikou radost. Zacelé ty roky, co se přátelily, sdílely společně mnoho zlého, ale teď konečně nastal čas, aby se podělily i o to hezké. Vzápětí si uvědomila, že oznámit jim takovou novinku po telefonu nebude to pravé. Nechtěla si nechat ujít překvapenývýraz ve tvářích svých kamarádek, přála si slyšet výkřiky nadšení a potomspočinout v jejich vřelých objetích. Zdráhavě stáhla ruku zpátky.

Obestřel ji nutkavý pocit, že se musí bezodkladně někomu svěřit. Roztržitě bubnovala prsty po desce psacího stolu a přemýšlela, komu zavolat. Věděla, že by se mohla ozvat rodičům, ale dosud ji stále pronásledovala traumatizující vzpomínka na den, kdy prozradila matce, že přišla do jiného stavu, aniž bybyla vdaná, a čeká tedy nemanželské dítě. Tehdy navíc zjistila, že byla adoptová- 24


na a Lydie je ve skutečnosti její teta. Poté se na několik let vzájemně odcizily

a její matka propadla těžkému alkoholismu. Naštěstí se dokázaly usmířit,

a když Lydie absolvovala léčení ze závislosti, našly k sobě cestu a vytvořily si

hezký vztah. Přesto se Devlin i teď svíral žaludek obavami při představě, že by

měla matce sdělit, že je opět těhotná. Uvědomovala si, jak je to absurdní, ale

zároveň cítila, že zatím není vhodná doba, aby se Lydie dozvěděla, že budepodruhé babičkou.

Smutně si povzdychla. Rozhodla se odložit rozhovor s rodiči na později, ale i tak v hloubi duše litovala, že s nimi nebude moci mluvit osobně. Lydie aGerry Delaneyovi bydleli momentálně v Bruselu, protože otci jako jednomu znejstarších a nejzkušenějších manažerů banky, v níž pracoval, byla nabídnutazajímavá příležitost podílet se na přípravě organizační strategie finančního ústavu vůči zavedení jednotné evropské měny. To vyžadovalo pobývat nejméně rok v Belgii. Rodiče přijali nápad, že budou žít v zahraničí, okamžitě za svůj a sodjezdem nijak dlouho neotáleli.

Navštívili je s Lukem na pár dní před několika týdny a s úlevou shledali, že si oba pobyt v cizině náramně užívají. Ty nekonečné roky, které Gerry strávil v hlubokých depresích kvůli nezřízenému pití své manželky, jako by rázem zmizely, a otec vypadal, že omládl přinejmenším o dvacet let. Lydie kolemsebe přestala šířit atmosféru nervozity, působila vyrovnaným dojmem a zdálo se, že v sobě konečně nalezla vnitřní klid. Devlin byla upřímně ráda, že se na vlastní oči přesvědčila, jak se rodiče těší přítomnosti jeden druhého, protože se v dobách, kdy se všichni zmítali v obrovských problémech, opravdu nesmírně trápila.

Dříve Lydii často zazlívala, že ji oloupila o dětství i o pubertu. Aby sevyrovnala s matčiným alkoholismem, musela dospět mnohem dřív, než bylapřiravená. Nemohla popřít, že jí to na duši zanechalo hluboké šrámy. Nedílnou součástí jejího všedního života se stala deprese, každý den propadalanesnesitelným obavám a panickému strachu. Prožívala období zoufalého očekávání, že se matka už znovu neopije, a pokaždé byla krutě zklamaná, když se to opět přihodilo. Mnohokrát přemýšlela o tom, že by ji nejraději zabila. Tyhlenesnesitelné pocity dokáží pochopit jen ti lidé, kteří také vyrůstali v prostředíovlivněném neovladatelnou touhou po pití jednoho z rodičů. Tehdy by dalavšechno své jmění za to, aby mohla vést normální život jako její přátelé.

Moje děti nesmí nikdy, skutečně nikdy, projít podobnou zkušeností,přísahala v duchu. „Díky ti, bože, za Luka,“ zašeptala upřímně. Dělávala topokaždé, když si uvědomila, jaké měla štěstí, že potkala tak vynikajícího partnera. Ve srovnání s muži obou svých blízkých přítelkyň byl Luke opravdový poklad. Ani jedna z kamarádek nebyla v manželství spokojená. Richard častoCaroline surově mlátil, dokud nezjistila, že příčina jeho agresivních sklonů tkví vutajované homosexualitě. A Terry... Devlin se zamračila. Terry dokázal každého

25


zmást svým nevinným chlapeckým úsměvem a okouzlujícím chováním, ale

protože ho dobře znala, věděla, že tenhle muž je ve své podstatě neskutečný

sobec a soužití s ním je pro Maggie zlým snem. Každá dívka by si měla dávat

na podobné nezralé a prolhané sukničkáře velký pozor. Někdy se muselapřemáhat ze všech sil, aby držela pusu zavřenou, když viděla, jak se svou ženou

nehorázně zametá. Copak ten mizera nikdy nepochopí, že by měl býthluboce vděčný, že se mu podařilo získat tak fantastickou manželku, jakou Maggie

bezesporu byla? Kromě toho, že se starala o něj, pečovala ještě o tři překrásné

děti, které ten tupec nepovažoval za nic víc než důkaz své mužné síly.Pokaždé, když se vychloubal, že dokázal třikrát ukázat světu, jaký je chlap, Devlin

se stěží ovládala, aby mu nevrazila facku. Ovšem pomoci s domácímipracemi, udělat si čas na hraní s dětmi nebo se zúčastnit narozeninových oslav už

na předních příčkách Terryho žebříčku priorit nestálo. Všechny tyhle starosti

s klidem přenechával manželce. Možná byl biologickým otcem svých dvou

dcer a syna, ale otcem v pravém slova smyslu nebyl určitě. Od toho dne, kdy

Maggie vyšel první román, jí přestal poskytovat i ten chabý kousek podpory,

kterého se jí od něj dostávalo předtím. Zdálo se, jako by na ni žárlil,pomyslela si Devlin sklíčeně. Tížilo ji, v jaké se Maggie ocitla situaci, a vážně se o ni

bála, protože přítelkyně byla zejména v poslední době vystavenaobrovskému stresu.

Každopádně musejí co nejdříve uspořádat dámskou jízdu. Mohly by vyrazit do města a trochu se pobavit. Rozhodla se, že během víkendu zatelefonuje Maggie i Caroline a domluví se s nimi na přesném datu. Caroline se osvědčila jako velmi schopná personální manažerka a Devlin se s ní obvykle vídalakaždý den v klubu, ale teď odjela na několik dní pryč a vrátí se do práce až vpondělí. Už si společně nepopovídaly celou věčnost. Ostatně to by mohla být ta pravá chvíle, aby jim oznámila, že přišla do jiného stavu. Devlin zajiskřilo v očích. Bude lepší, když je pozvu k sobě domů, napadlo ji. Strávímepříjemný večer klábosením u krbu jako za starých časů. Stejně měla každá z nich na srdci spoustu věcí, se kterými se chtěla kamarádkám svěřit, a na takovérozhovory není restaurace nejvhodnějším místem.

Letmo se podívala do diáře. Za necelou čtvrthodinu měla na programujednání ohledně rozpočtu. Alespoň že mě teď ohledně financí nečekají žádné zbytečné spory, pomyslela si. Nový účetní Andrew Dawson naštěstí považoval za rozumné investovat peníze do rozvoje podniku.

Ráda by na schůzce prezentovala několik návrhů na zlepšení služeb vdublinském centru. Protože zemi zaplavila vlna zájmu o alternativní léčebnétechniky, začali i v City Girl v nedávné době praktikovat hodně nových terapií. Součást hlavní nabídky tvořila kineziologie, homeopatie, meditace reiki,somatoterapie a léčba bioenergií. V klubu se prováděla akupunktura a reflexníteraie a probíhala výuka tai-či. Kurzy tohoto východního umění byly neustále za- 26


mluveny na dlouhou dobu dopředu. Devlin nyní disponovala mnohaprostředky, jak poskytnout svým zákaznicím tu skutečně nejlepší péči.

Usadila se pohodlněji, natáhla si nohy a v duchu zase začala plánovat. Už delší dobu uvažovala nad vybudováním malé místnosti určené k meditaci.Většina klientek, které City Girl navštěvovaly, podléhala v běžném životě velkému stresu. Na ženy je ze strany společnosti v posledních letech vyvíjen značný tlak, uvědomila si pochmurně. Zaslechla hlasité zahoukání a podívala se, co se venku děje. Dole na ulici stál taxík a jeho řidič naštvaně troubil na muže,který mu neomaleně vjel svým vozem do cesty a zařadil se před něj. Provoz vcentru města dosahoval neúnosné míry a lidé čím dál tím častěji hovořili onutnosti silničního obchvatu. Klub se proto otevíral už v šest hodin, aby vyhověl potřebám žen, které si rády chodily ráno zacvičit, ale zároveň se chtělyvyhnout úmorným dopravním zácpám.

Přestože se v City Girl daly najít přepychové, pohodlně zařízené prostory vhodné k odpočinku a rovněž knihovna a čítárna s bohatým výběrempublikací, meditační místnost by jistě vyhovovala zákaznicím, které si přály vzdálit se na čas od lidí a chvíli setrvat v tichosti a klidu o samotě. Všude by byly svíčky, zvonky a drahé kameny, v pozadí by hrála meditační hudba, na zemi byležely polštáře a tlumené osvětlení by navozovalo dojem pokoje a bezpečí.Rozhodně prosadí, aby se něco takového v novém areálu v Galway zřídilo.

Doba se v mnohém změnila. Hektické životní tempo charakteristické pro počátek devadesátých let, kdy City Girl zakládala, se mírně zpomalilo a lidé se začali více zaobírat svou duší a niternými pocity. Devlin samozřejměpřiznávala, že v tělocvičně a posilovně se málokdy našlo volné místo, ale přesto sibyla vědoma, že nyní ženy žádají víc. Chtě nechtě musela s požadavky klientely držet krok.

Zvedla telefon. „Liz, prosím vás, až se vrátím z Galway, naplánujte mijednání se všemi z vedení. Chtěla bych nadhodit pár nápadů a musím vědět, jak se k nim vyjádří ostatní. A obstarala byste mi výtisk Irského průvodcealternativními terapiemi? Doporučila mi ho Caroline, tak bych se do něj chtěla mrknout.“

„Jistě,“ odpověděla asistentka vesele. Liz nikdy nedělala s ničím dlouhécavyky. Devlin se pousmála. Mohla by strčit ruku do ohně za to, že bude mít tu knihu na stole dřív, než dnes půjde domů.

Podívala se na hodinky a spočítala si, že jí do schůzky s účetním stále zbývá deset minut času. Měla by vyřídit vzkazy, kterých jí Liz předala celý stoh, ale pak došla k závěru, že to prozatím odloží. Právě teď se jí vůbec nechtělo řešit jakékoliv obchodní záležitosti.

Vstala z křesla a přistoupila k nízkému konferenčnímu stolku, na kterémležela hromada aktuálních novin a několik čísel vybraných časopisů. Vzala sipřílohu jednoho deníku s nabídkou realit a uvelebila se na pohodlnou pohovku, aby se podívala, jestli něco zajímavého neupoutá její pozornost.

27


Protože otěhotněla, museli se s Lukem konečně definitivně rozhodnout, zda budou žít v Anglii, nebo v Irsku. V posledních letech neustále cestovali mezi oběma zeměmi. Její muž vlastnil v Londýně elegantní prostorné podkrovní apartmá s výhledem na Temži, které však, bohužel, nebylo vůbec vhodné kvýchově dítěte. Ani její luxusní dublinský byt nebyl pro takový účel ideálním místem.

Devlin si povzdychla. Když se jí narodila Lynn a bydlely spolu v odporném paneláku v Ballymunu, ze všeho nejvíc postrádala velkou zahradu. Záleželo jí na tom, aby si její dítě mohlo hrát venku v krásném prostředí, aniž by seneustále strachovala, že se mu přihodí něco zlého. Navíc toužila po novémdomově, který by jí a Lukovi patřil rovným dílem. Chtěla, aby si společněpořídili nějaký pěkný dům, naplánovali si, jak ho zařídí, a nakoupili ten nejhezčí nábytek. Nešlo o to, že by si připadala v manželově londýnském apartmánesvá nebo jemu se nelíbilo v jejím bytě. Pokud mohla být s ním, nezáleželo jí na tom, kde se právě nachází. Věděla, že po jeho boku bude šťastná kdekoliv na světě. On byl jejím přístavem a útočištěm v dobrých i špatných časech.Přesto by bylo příjemné, kdyby si našli útulné místo, kde by mohli budovat pevné rodinné zázemí.

V koutku duše cítila, že by raději zůstala v Irsku. Žila v Anglii s malou Lynn a byla moc ráda, když se po několika letech opět vrátila domů. Ovšem musela brát ohledy na Luka, který byl velmi úspěšný obchodník s nemovitostmi akanceláře jeho společnosti sídlily v Londýně. Nejspíš by bylo pro všechny strany snazší, kdyby se odstěhovali do Anglie a ona by na dva nebo tři dny v týdnu dojížděla do Dublinu, aby vyřídila nezbytné záležitosti ohledně chodu klubu. Ale ať už to dopadne jakkoliv, stejně bude mít plné ruce práce. Jakmile uvedou do provozu rezidenční centrum v Galway, plánovali postupně založit dalšípobočky City Girl v Corku, Wexfordu a Limericku.

Každopádně není vůbec nutné, abych se tím znervózňovala právě teď,naomenula se Devlin, když si pročítala realitní přílohu. Především musejí smanželem dobře rozvážit, kde budou žít a jaký typ domu hodlají koupit. Promluví si o tom během víkendu, ale prozatím nebude na škodu, když vybere několik míst, která by si mohli jít eventuálně prohlédnout, kdyby si Luke náhodou myslel, že setrvat v Dublinu je pro ně to nejvhodnější řešení.

5. kapitola

Luke Reilly podal svou ochrannou přilbu stavbyvedoucímu a potřásl murukou. „Pokračujete naprosto skvěle, Ronane. Rekonstrukce se pomalu chýlí kzávěru. Jedu se teď podívat na jeden pozemek v severním Dublinu, který je na

28


prodej, takže bychom tam mohli zanedlouho začít s výstavbou novýchdomů.“ Usmál se.

„Jasná věc, šéfe. Už se těším,“ odvětil Ronan Williams vesele.

„V pořádku. Kdykoliv se mi ozvěte. Máte moje číslo na mobil, kdybyste se mnou potřeboval nutně mluvit,“ dodal Luke a rázným krokem odcházel kmístu, kde zaparkoval volvo.

Odjel ze staveniště v přístavní čtvrti a zamířil směrem k Pointu. Východní vítr hnal před sebou přívaly prudkého deště, velké kapky stékaly v proudech po čelním skle auta a Luke musel zapnout stěrače. Hladina řeky Liffey bylarozbouřená a zpěněné vlny se rozbíjely o bóje. Jak rád by teď stál na palubědvacetitisícitunové lodi, která veze obrovský náklad do Afriky nebo Spojenýchstátů. Vzpomněl si na tu nádhernou dobu, kdy se jako námořník plavil po celé zeměkouli, a nostalgicky si povzdychl.

Ze srdce si přál, aby jednoho dne vyrazili s Devlin na moře spolu. Chtěl, aby na vlastní oči viděla všechny ty divy světa, které kdysi sám měl tu možnost spatřit. Čarokrásné západy a východy slunce, při kterých se člověku až tají dech. Rušné exotické přístavy Afriky a Dálného východu, nezapomenutelné mrakodrapy na Manhattanu v New Yorku, všechna ta daleká nádherná města a skvostné přírodní scenérie. Někdy v hloubi duše zatoužil, aby se ty dny plné rozmanitých dobrodružství alespoň na okamžik vrátily. Tehdy skutečně býval pánem svého času, zatímco nyní byli s manželkou oba natolik zaneprázdnění, že se jim málokdy podařilo vyšetřit si trochu volna pro sebe. V podstatě tomu tak bylo od chvíle, kdy se seznámili. Devlin se až po uši ponořila dopodnikání a on za ní dojížděl z Londýna, kdykoliv mu to pracovní závazky umožnily, což však nebývalo příliš často. Dlouhá plavba by pro ně byla velkým zážitkem a vítanou příležitostí k odpočinku. A navíc by měl svou ženu od rána dovečera celou pro sebe a nemusel by se o ni dělit se City Girl. Luke se usmál, nakřižovatce zahnul doleva, odjel z přístavu a pokračoval dál po silnici AlfiehoByrnea. Pokoušet se přimět Devlin, aby všeho nechala a vydala se s ním na cestu, bylo zcela zbytečné, ale líbilo se mu o tom snít.

Odbočil doprava směrem ke Clontarfu a všiml si, že právě vrcholí příliv. Rackové kroužili nad zčeřenou hladinou vody a pronikavě vřeštěli. Devlin bydlí v opravdu hezké čtvrti, přemítal v duchu. Rád se díval na moře z bytu své manželky, odkud byl nádherný výhled. Pokaždé, když přijel do Dublinu, byl nadšený, že se z jakéhokoliv místa ve městě dostane za necelou hodinu kpobřeží nebo na venkov.

Budou si muset se ženou brzy důkladně popovídat o tom, kde budenejlepší koupit domek, když nyní čekají přírůstek do rodiny.

Už dříve přemýšlel, že by některého ze svých zaměstnanců povýšil, aby zajeho nepřítomnosti vedl společnost v Anglii, zatímco on by se mohl víceangažovat v Irsku a rozšířit zde počet spravovaných nemovitostí. Napadlo ho, že by

29


se pro tu práci nejvíce hodil schopný manažer Joe Kinsella, který byl vůči firmě

vždycky loajální a Luke mu plně důvěřoval. Ale takové úvahy byly zatímvíceméně bezpředmětné, protože v první řadě stejně musí podrobně probratvšechny aspekty věci s Devlin. Trh s nemovitostmi byl v Irsku momentálně navzestupu a všechno nasvědčovalo tomu, že Dublin je zrovna teď tím pravým

místem, kam se přistěhovat. Usmál se, když si uvědomil, že svým způsobembylo rozhodnutí, ve které zemi bude s manželkou žít, uděláno za něj.

Luke si právě jel prohlédnout pozemek, jehož zakoupení vypadalo jakovýhodná investice. Nacházel se nedaleko letiště a pouhých patnáct kilometrů od centra města. Ideální místo pro novou bytovou zástavbu.

Za čtvrt hodiny minul nájezd na dálnici M 50 a zamířil na výpadovku na sever. Liják pomalu slábl a paprsky slunce se ze všech sil snažily probojovat skrze temné mraky. Konečně nechal ruch velkoměsta daleko za zády.Zbožňoval venkovskou krajinu a mnohdy se mu zastesklo po klidnýchprocházkách pod širým nebem. V Londýně si můžu vyjít tak akorát na Primrose Hill, pomyslel si zatrpkle, zahnul doleva a pokračoval v jízdě po úzké neupravené silnici. Za pár minut dorazil k odbočce na polní cestu. V dálce jezdilytraktory z jedné strany pole na druhou. Luke zaparkoval, otevřel kufr a vyndal holínky.

Po tváři mu stékalo několik kapek deště. S potěšením se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, udělal první krok do vlhké hlíny a naráz vězel až pokotníky v blátě. Sklonil hlavu a všiml si, že ze země vykukují červené brambory. Uznal, že pozemek je kvalitní a pro jeho záměry vhodný. Měl rozlohupřinejmenším čtrnáct akrů. Přišlo mu trochu líto, že až tu zrealizuje své plány, nezbude po bramborovém poli ani památka a na jeho místě vyroste nejméně stovka nových domů. Přesto věděl, že kdyby to tady nekoupil on, udělal by to bezesporu někdo jiný. Tomu se říká pokrok.

Pozvolna kráčel kolem pozemku a pozoroval usilovnou práci traktoristů. Ptáci vesele cvrlikali a on se na okamžik zastavil, aby se zaposlouchal do jejich zpěvu. Vzpomněl si na svého otce, kterého hluboce miloval, a najednou se mu srdce sevřelo steskem. Když byl malý, mnohokrát se spolu potulovali přírodou a Luke si teď zoufale přál, aby tady mohl stát s ním. Po pár minutáchpřemítání se vrátil do auta, nastartoval a zamířil zpátky k městu. Jakmile se před ním objevil nájezd na M 50, impulzivně strhl volant a odbočil doleva, aby sezařadil do rychlého proudu aut, která se po dálnici řítila směrem na jih. Za dvacet minut zastavil před hřbitovem v Suttonu, kde v pokoji odpočívali oba jehorodiče.

Od chvíle, kdy se dozvěděl, že je Devlin těhotná, nedokázal vzpomínku na ně vymazat z mysli. Kdyby byli ještě naživu, jistě by s ním sdíleli nejen štěstí, ale i nemalé obavy. Určitě by se nad vnoučátkem rozplývali blahem a stali by se z nich báječní prarodiče. 30


„Bože, prosím, ať Devlin nepostihnou žádné komplikace,“ modlil sešeptem, když se váhavě ubíral pěšinkou k hrobu. Cítil se provinile, že přichází s prázdnýma rukama, ale květiny, které sem přinesli s manželkou před týdnem, pořád ještě krásně kvetly.

Luke postával s hlavou skloněnou a přemýšlel. Znovu se spustil mohutnýliják a ledové kroupy ho bodaly do tváří. Bylo mu to úplně jedno.

„Pomoz mi, tati, abych se stal dobrým otcem. Takovým, jakým jsi byl ty. Mami, dávej pozor na Devlin. Ať se jí nepřihodí nic zlého. A prosím, opatruj naše dítě.“ Pomalu se snášel soumrak a jeho upřímná slova se nesla podzimním větrem. Radost z toužebně očekávaného příchodu potomka na svět mu kalilo vědomí, že ho rodiče nikdy neuvidí.

6. kapitola

„Blahopřeji! Umístil ses skvěle! Pojď ke mně, ať mohu políbit jednoho znejvlivnějších mužů v zemi. Je to senzace!!! Caroline, zlatíčko, vypadášneodolatelně. Richarde, musím se přiznat, že pro tebe mám odjakživa obrovskouslabost. Tolik tvé ženě závidím.“ Antonie Dunwoodyová se s přehnanědramatickým gestem vrhla na oba manžele a mávala kolem sebe rukama jako velký

vyplašený papoušek kakadu. Letmo je oba políbila a mírně poodstoupila, aby

nenápadně pohlédla do velkého zrcadla zavěšeného šikmo na zdi, protožepotřebovala zjistit, kdo z přítomných ji pozoruje. Caroline se zastavilo srdce.

Odešli s mužem z večírku po několika hodinách nudné společenskékonverzace, aby spolu v klidu povečeřeli, a Antonie Dunwoodyová byla posledníosobou, kterou zrovna teď chtěla vidět. Tahle nesnesitelná ženská k sobě rádapřitahovala pozornost veřejnosti. Byla do hloubi duše přesvědčená, byť nejspíš

mylně, že patří mezi nejpůvabnější a nejvýznamnější dámy dublinskýchvyšších kruhů. Richard ze zdvořilosti povstal a potřásl jí rukou. „Antonie, jsem

rád, že tě vidím. Jako vždycky ti to nesmírně sluší.“

„Drahý, před pár dny jsem se vrátila z Milána. Rozházela jsem tam celéjmění. Ale vždyť peníze jsou přece od toho, aby se rozmařile utrácely!“Afektovaně se zasmála. Záměrně mluvila dost hlasitě, aby se každý v restauraci dozvěděl, že jela do Itálie nakupovat, ovšem zejména jí zá



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist