načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Někdo jiný. Kronika proměny - Imre Kertész

Někdo jiný. Kronika proměny
-15%
sleva

Kniha: Někdo jiný. Kronika proměny
Autor: Imre Kertész

Sbírka sebereflexí maďarského laureáta Nobelovy ceny, jejímž hlavním tématem je hledání identity. Vypravěč se v tomto díle formou připomínající fragmenty deníkových zápisků ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  169 Kč 144
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
4,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 120
Rozměr: 130 x 200 mm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: z maďarského originálu ... přeložila Adéla Gálová
Vazba: vázaná s potahem z jiného materiálu
Datum vydání: 1. 2. 2017
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2013
ISBN: 9788087497067
EAN: 9788087497067
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sbírka sebereflexí maďarského laureáta Nobelovy ceny, jejímž hlavním tématem je hledání identity. Vypravěč se v tomto díle formou připomínající fragmenty deníkových zápisků vyrovnává se svým židovstvím, národnostní příslušností a vrací se k útrapám věznění v koncentračním táboře. Vydává se do evropských měst a míst, aby rekapituloval, tázal se, setkával, psal. Snahu pochopit prožité konfrontuje s názory a myšlenkami význačných myslitelů, ponejvíce s Ludwigem Wittgensteinem, kterého právě překládá a jehož styl myšlení a pojem "jazyková hra" se mu jeví jako trefná metafora prožitého. Hloubkou myšlenek a přesahem od osobního k obecnému se toto dílo stává kronikou každého, kdo si klade otázku, do jaké míry jsme a můžeme být sami sebou či jsme někdo jiný před sebou samými i před ostatními. Proměna identity je často to jediné, co o své identitě víme.

Popis nakladatele

Navýsost osobní dílo laureáta Nobelovy ceny za literaturu odkazuje už svým názvem ke slavnému Rimbaudovu aforismu „Já je někdo jiný“. A právě v návaznosti na něj se Kertészův text opět potýká s autorovou dávnou Nemesis – paradoxní a de facto nerozklíčovatelnou problematikou identity. Rámec fragmentarizovaných zápisů deníkového ražení tvoří překlad Wittgensteina coby pracovní proces, ale také duševní stav. Děj se odehrává v mnoha centrech evropského kulturního dědictví: ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Budapešti či Tel Avivu, jejichž ulicemi, přednáškovými sály i nádražními halami se zvolna prochází hluboce melancholický vypravěč, zajatý už navěky ve stavu znovunalezené „svobody“, jež mu ovšem nepřináší ani kýženou úlevu, ani pocit skutečné „proměny“. (kronika proměny)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Imre Kertész - další tituly autora:
 (e-book)
Bezosudovosť Bezosudovosť
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

imre ker tész

kronika proměny

někdo jiný


Copyright © 1997 by Imre Kertész

Published by permission of Rowohlt Berlin Verlag GmbH, Berlin

Translation © Adéla Gálová, 2013

ISBN 978-80-87497-06-7

The translation of this wor was supported by the Pet -ion of this wor was supported by the Pet

fi Literary Museum and the Hungarian Boo s & Trans

lations Office, Budapest 2013.


9

Tisíc devět set devadesát jedna, podzim na chladném břehu Dunaje, blíz ý soumra zalil paláce pešťs ého nábřeží ošoupané prolhaným chvastounstvím trp ou barvou zeleného jabl a.

Vše, co je ve mně, spí hlubo ým, nehybným spán em. Přemílám své city a myšlen y ja o ná lad vlažného dehtu.

Proč se cítím ta ztracen? Zřejmě proto, že ztracen jsem.

Všechno je lam (s rze mě, mým prostřednictvím: to moje existence všechno falšuje).

Vzbuzuje-li prázdnota (má vnitřní prázdnota) pocit viny, dovoluje to snad i dovodit její příčinu. Stvoření předcházela úz ost: horror vacui je etickou skutkovou podstatou.

Včera ve veřejné přednáš ové hale – na mimořádně hloupé ta zvané onferenci s mimořádně hloupým názvem „Hungarian-jewish coexistence“ – se e mně hrnul jistý postarší gentleman s beztvarým, ašovitým obličejem, s vlasy, řídnoucími v soustředěných chomáčích, ja o tomu bývá na vysezených místech ně terých plyšových anapí: ani jediný jeho rys mi nebyl povědomý. K mému pře vapení mě náhle objal, načež se mi představil: přítel, jehož jsem pětatřicet let neviděl. Žije v cizině. Slyšel o mně, čte mé nihy. Nechápe, ja ří á, mou „proměnu“. Tenkrát prý si na mně ničeho zvláštního nevšiml, nevy azoval jsem ta ří ajíc žádné znám y „vyšších schopností“. Trochu jsem se omlouval za ten nenadálý vývoj událostí, ale ve s utečnosti mě

10

jeho slova rozrušila. Vždyc y – a platí to dodnes – jsem

měl s lon považovat se za „Jedermanna“, terý v jis

tém ohledu ni dy neváhal vynaložit zvláštní námahu,

zejména jde-li to, zachovat si nez alený pohled. Ja é

pa já mám „vyšší schopnosti“? Nešel jsem za jedinou

inspirací téhle země: za neúnavným vábením sirén po

bízejících duševní, duchovní, potažmo fyzic é sebe

vraždě, což svědčí o ja ési vitalitě. Hodnotit vša toto

minimum ja o vítězství, to by svědčilo o značné neo

patrnosti, ba co víc, o naprosté absenci prozíravosti.

Ja ou změnu přinesla ona „proměna“? Nejsem už niče

mu vydán všanc? Byl jsem spasen před sebou samým?

Ne, nepřihodilo se nic víc, než že mi byla vrácena moje

conditio minima, má osobní svoboda – dveře cely, v níž

jsem byl čtyřicet let uvězněn, se – sice se s řípěním,

ale přesto – otevřely a není vyloučené, že už jenom to

stačí, abych byl zmaten. Nelze prožívat svobodu v mís

tech, de jsme prožili otroctví. Chtělo by to ně am od

jet, hodně dale o odtud. Neudělám to.

Tedy bych se měl znovuzrodit, přerodit já sám – no

ale v oho a v co, prosím vás?

Prší. U stolu v restauraci vysvětluje něja ý muž cosi

ženě – cosi nevysvětlitelného. Rád by jednou provždy

s oncoval s dalšími po usy o štěstí, jež věčně váznou

na mrtvém bodě. Omrzelo se mu pronásledovat roz oš

slepými ulič ami příslibů. Kdepa jiná žena, to ta ,

chraň bůh! Svoboda. Vynořit se na povrch z alného

víru ne onečného sledu poměrů, olotajícího už léta

letoucí. Už ho nebaví, že je na onec v aždém vztahu

nucen rozpoznat vlastní nedostatečnost. Myslí mu pro

bles ne obraz rát ého, intenzivního, tvůrčího živo

ta. Věrnost, mrzuté plnění povinností, sytící plameny

permanentní deprese. Je to oheň studený ja o led, ale

plane v něm vel é zadostiučinění. „Was wussten sie, wer

11

er war“ – ni do o něm neví, do je, a on si přeje, aby ho

s tímto jeho tajemstvím nechali o samotě. Tvář té ženy,

ja mu naslouchá. Teď by se měla zvednout a s pyšný

mi rameny a jen stěží zadržovanými vzly y se vzdálit.

Nezvedne se. Ta tedy vys očí muž, ještě ženu něžně

a rychle políbí na víč a a pospíchá pryč z avárny. Ne,

neudělá to. Mávne na číšní a, platí. Vstanou zároveň.

S rze s lo bičované deštěm je vidět, ja vycházejí na

ulici. Muž rozevírá deštní . Ně oli ro ů ujdou ta

to, bo po bo u, pa se žena zavěsí do mužova rámě

a po chvilce oboustranné nemotornosti sladí svoje ro

y. Ode dveří zavane do místnosti lehoun ý průvan,

ja o letmé zachichotání marnosti.

Prší. V televizi činí prohlášení bývalí straničtí předáci.

„Věřili“ ve stranu. „Věřili“, že došlo „omylům“ a „chy

bám“, ale „věřili“ napří lad, že o nich „Stalin neví“. Atd.

Ale není třeba se domnívat, že si tyto fráze nespletli se

s utečnými obsahy a svou ta zvanou „víru“ s reálnými

myšlen ami či pocity. Ponaučení z toho plynoucí: tito

lidé vsadili své životy na chybnou rétori u. A navíc –

a to je ještě mnohem závažnější – povýšili tuto chyb

nou rétori u na obecně platný onsenzus. Po odchodu

ze scény za sebou zanechali mrzá y postižené chybnou

rétori ou, teří teď nutně potřebují bles ovou morální

první pomoc, ja o by znehodnocená slova chybné ré

tori y, podobná rozmáčejícím se cárům papíru, náhle

odhalila své morální šrámy. Kam až o o dohlédne, všu

de lapou morální protézy, ťu ají morální berle, drandí

si to oleč a morálních invalidních vozí ů. Nejde o to,

aby zapomněli na určitou éru, ja o se zapomíná na zlý

sen: tím zlým snem byli přece oni sami, chtějí-li žít, mu

seli by zapomenout sami na sebe. A dosud vlastně ještě

ni do neproz oumal, zdali je po dlouhé smrti možné

a lá avé znovu žít. Copa už ně do vstal z mrtvých –

12

ne snad za účelem hlásání zázra u, nýbrž prostě jen

proto, aby i nadále žil, byl, v podstatě pro totéž, pro co

dosud (pro nic), a aniž by zaznamenal prožite vz ří

šení? Lze si představit Lazara v Chaplinově roli?

Fičí sychravý, zhoubný dech tragédií. Země se roze

stupuje, nebesa se bortí. Ve zlom u vteřiny se lidé mění,

hroutí, stárnou. Dech pe la jim sfou ává z tváře barvu.

Ulicemi chodí šedé a bílé postavy, mrtvoly. Metamor

fózy apo alypsy. Na Krvavém poli, míjeje sochu Bély

Kuna počmáranou židovs ými hvězdami, jsem náhle

pochopil, že to, co jsem měl v mládí za zbabělost, ome

zenost, zaslepenost a – de facto – ta ř a nepochopitel

ně tragi omic ý způsob sebevraždy, není vlastně ničím

jiným než druhem bezmoci přetavené v důstojnost. Je

něco důstojného v tom, že člově na onec vyplní vra

žedný roz az a s ja ousi chladno revností strpí, aby

ho ocejchovali a zmasa rovali. V pohodlnosti – v po

hodlnosti oběti – je cosi vel olepého. Co se mě týče:

dnes už tuším, že vytrvám na svém místě, nanejvýš se

bude stupňovat moje znechucení. Dlouhý život má pro

nás v záloze čím dál víc pře vapení – pře vapení, terá

vyjevujeme sami sobě o sobě.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist