načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Město schodů – Robert Jackson Bennett

Město schodů
-40%
sleva

Elektronická kniha: Město schodů
Autor: Robert Jackson Bennett

Atmosférický fantasy román o živých špionech, mrtvých bozích, pohřbené historii a tajemném, stále se měnícím městě. Před mnoha lety mělo město Bulikov díky Božstvům moc dobýt svět. Ale poté, co byli jeho ochránci za podivných okolností ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189 Kč 113
+
-
3,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 507
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu City of stairs ... přeložil Milan Pohl
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1482-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Atmosférický fantasy román o živých špionech, mrtvých bozích, pohřbené historii a tajemném, stále se měnícím městě. Před mnoha lety mělo město Bulikov díky Božstvům moc dobýt svět. Ale poté, co byli jeho ochránci za podivných okolností zavražděni, se z dobyvatele stal dobývaný. Pyšná historie Bulikova byla vymazána a z Bulikova se stala jen další koloniální výspa nové světové geopolitické mocnosti. Do tohoto zatuchlého, zpátečnického města přichází Shara Thivaniová, jedna z nejlepších špionek ve své zemi, která má za úkol vyšetřit brutální vraždu zdánlivě neškodného historika. Jak se Shara ponořuje do tajemství neustále se fyzicky i politicky měnícího města, začíná tušit, že bytosti, které kdysi Bulikov ochraňovaly, nemusejí být tak mrtvé, jak se zdají být, a že její vlastní schopnosti možná také nesou dotek bohů.Kráceno.

Popis nakladatele

Atmosférický fantasy román o živých špionech, mrtvých bozích, pohřbené historii a tajemném, stále se měnícím městě.

Město Bulikov se před mnoha lety těšilo přízni Božstev a podmanilo si celý svět. Ale poté, co byli jeho ochránci za podivných okolností zavražděni, se z dobyvatele stal dobývaný; pyšná historie Bulikova byla vymazána a zcenzurována, pokrok se zastavil a z někdejší prosperující metropole se stala jen další koloniální výspa nové světové geopolitické mocnosti.

Do tohoto zatuchlého, zpátečnického města přichází Shara Thivaniová. 

Oficiálně je tato tichá a nenápadná žena jen další obyčejnou diplomatkou, která do Bulikova přijela hájit zájmy utlačovatelů. Neoficiálně je Shara jednou z nejlepších agentek ve své zemi a jejím úkolem je vyšetřit brutální vraždu zdánlivě neškodného historika. Jak se Shara noří do tajemství neustále se fyzicky i politicky měnícího města, začíná tušit, že bytosti, které kdysi Bulikov ochraňovaly, nemusejí být tak mrtvé, jak se zdá.

 

Oslňující, důmyslný a veskrze moderní příběh… Představte si Chinu Miévilla a George R. R. Martina zaseknuté ve výtahu jen s notebookem a jste skoro tam.  - Nerds of a Feather

Dokonalá urban fantasy, v níž putujete městem plným nekonečných schodišť a alternativních světů… V ruinách tohoto záhadného města se zjevuje pestrý a zábavný panteon starých bohů a Shařin zabiják vyráží do nepřetržité akce. - Washington Post

Nezapomenutelně surrealistické město… Čtenáři hledající opravdu osvěžující fantasy prostředí by se měli vydat do Bulikova a přivítat jeho dobytí.  - New York Times Book Review

 

Robert Jackson Bennet (nar. 1984) je oceňovaný americký autor science fantasy. Narodil se v Louisianě a vyrostl v Texasu, v současnosti žije s manželkou a synem v texaském Austinu. Je dvojnásobným držitelem ceny Shirley Jackson Award, a to za prvotinu  Mr. Shivers  (2010) a knihu  American Elsewhere  (2013). Za román  The Company Man  (2011) získal ocenění Edgar Award v kategorii nejlepší kniha vydaná v paperbacku.  Město schodů  (2014) je jeho nejnovější román.

Zařazeno v kategoriích
Robert Jackson Bennett - další tituly autora:
Město schodů Město schodů
Město mečů Město mečů
 (e-book)
Město mečů Město mečů
Město zázraků Město zázraků
 (e-book)
Město zázraků Město zázraků
Čaropisci Čaropisci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

město

schodů

Bennett je jednoduše zamilovaný do světa, který vytvořil —

a má k tomu dobrý důvod. Je to skvělý svět, originální a uni

kátní, s vůní a strukturou, s hlubokým smyslem a krvavou

historií, jež se přirozeně mísí s magií přežívající v kamenech.

npr.org

Dokonalá urban fantasy, v níž putujete městem plným nekoneč

ných schodišť a alternativních světů... V ruinách tohoto záhad

ného města se zjevuje pestrý a zábavný panteon starých bohů

a Shařin zabiják vyráží do nepřetržité akce.

washington post

Nezapomenutelně surrealistické město... Čtenáři

hledající opravdu osvěžující fantasy prostředí by se

měli vydat do Bulikova a přivítat jeho dobytí.

new york times book review

robert jackson bennett

host

369 Kč

isbn 978-80-7491-482-9

robert

jackson

bennett

atmosférický fantasy

román o živých špionech,

mrtvých bozích, pohřbené

historii a tajemném, stále

se měnícím městě

Město Bulikov se před mnoha lety tě

šilo přízni Božstev a podmanilo si celý

svět. Ale poté, co byli jeho ochránci

za podivných okolností zavražděni, se

z dobyvatele stal dobývaný; pyšná his

torie Bulikova byla vymazána a zcenzu

rována, pokrok se zastavil a z někdejší

prosperující metropole se stala jen další

koloniální výspa nové světové geopoli

tické mocnosti.

Do tohoto zatuchlého, zpátečnické

ho města přichází Shara Thivaniová.

Oficiálně je tato tichá a nenápadná

žena jen další obyčejnou diplomatkou,

která do Bulikova přijela hájit zájmy

utlačovatelů. Neoficiálně je Shara jed

nou z nejlepších agentek ve své zemi

a jejím úkolem je vyšetřit brutální vraž

du zdánlivě neškodného historika. Jak

se Shara noří do tajemství neustále se

fyzicky i politicky měnícího města, za

číná tušit, že bytosti, které kdysi Buli

kov ochraňovaly, nemusejí být tak mrt

vé, jak se zdá.

robert jackson bennett

(nar. 1984) je oceňovaný americký au

tor science fantasy, narodil se v Loui

sianě a vyrostl v Texasu, v současnosti

žije s manželkou a synem v texaském

Austinu. Je dvojnásobným držitelem

ceny Shirley Jackson Award, a to za

prvotinu Mr. Shivers (2010) a knihu

American Elsewhere (2013). Za román

The Company Man (2011) získal oce

nění Edgar Award v kategorii nejlep

ší kniha vydaná v paperbacku. Město

schodů (2014) je jeho nejnovější román.

Foto © Josh Brewster Photography

Někdo ještě horší

Musíme je civilizovat

O čem se nemluví

Mrtvé jazyky

To, co umí nejlíp

Vyryto do paměti

Nebezpečně upřímná

Seznamy

Co nám říká historie

Zázrak, který nepřišel

Ti, kteří přežili

Obnova

Poznáte bolest

Spása

Město bohů

Rodinná pouta

Co jste sklidili

Co jste zaseli



MĚSTO SCHODŮ

robert jackson bennett



brno 2015

robert jackson bennett


Copyright © 2014 by Robert Jackson Bennett

Translation © Milan Pohl, 2015

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015

(elektronické vydání)

Isbn 78-80-7491-651-9 (Formát PDF)

Isbn 978-80-7491-652-6 (Formát ePub)

Isbn 978-80-7491-653-3 (Formát MobiPocket)


Pro Ashlee,

která mi pomáhá věřit v lepší zítřky



9

A Olvos jim řekla: „Proč jste to udělaly, děti moje? Proč je

nebe zahaleno kouřem? Proč jste vedly válku na dalekých

místech a prolévaly krev v cizích zemích?“

A  oni Jí odvětili: „Požehnala jsi nám jako svému lidu,

a my jsme se radovali a byli šťastní. Ale pak jsme našli ty,

kteří k Tvému lidu nepatřili, nechtěli k němu patřit, byli

svéhlaví a neznali Tě. Odmítali otevřít své uši Tvým písním,

vzít Tvá slova do svých úst. A tak jsme je svrhli na skalis

ka a zbořili jejich domy a prolili jejich krev a rozprášili je

do všech světových stran, a měli jsme na to právo. Neboť

my jsme Tvůj lid. Máme Tvé požehnání. Jsme Tví, a  tak

jsme v právu. Copak jsi nám to sama neříkala?“

A Olvos mlčela.

— knIha ruDého lotosu, část IV, 13.51—13.59

Někdo ještě horší

„Domnívám se tedy,“ prohlásí Vasilij Jaroslav, „že je to otázka úmy

slu. Jsem si vědom toho, že  soud se mnou možná nebude sou

hlasit  — tento soud se odjakživa rozhodoval spíše na  základě

následků než záměru —, ale za neúmyslnou škodu přece nemů

žete počestnému skromnému obchodníkovi udělit tak vysokou

pokutu, že ne? Zvlášť pokud je ta škoda, inu, poněkud abstraktní.“

Soudní síní se rozlehne zakašlání a  proškrtne Jaroslavovu

významnou odmlku. Za okny se po hradbách Bulikova míhají

stíny mraků ženoucích se po obloze.

Guvernérka Turyin Mulagheshová potlačí povzdech a  po

hlédne na hodinky. Když bude mlít ještě šest minut, pomyslí si,

budeme mít nový rekord.


10

„A  slyšeli jste svědectví mých přátel,“ říká Jaroslav, „mých

sousedů, zaměstnanců, příbuzných, dokonce i  mých... mých

bankéřů. Lidí, kteří mě dobře znají, kteří nemají důvod lhát! Ří

kali vám zas a znovu, že to všechno je jenom nešťastná náhoda!“

Mulagheshová zalétne očima napravo k  lavici nejvyššího

soudu. Státní žalobce Jindash se tváří jako ztělesnění starost

livosti a na hlavičkový papír Ministerstva zahraničních věcí si

čmárá kresbu vlastní ruky. Nalevo od Mulagheshové sedí hlav

ní diplomat Troonyi a s bezostyšným zájmem civí na vnadnou dívku v první řadě. Vedle Troonyiho, na konci lavice nejvyššího

soudu, je prázdná židle, kde obvykle sedává hostující profesor dr.  Efrem Pangyui, ale ten se v  poslední době účastní těchto

řízení stále méně často. Popravdě řečeno, Mulagheshová vítá

jeho absenci s povděkem: svou přítomností v soudní síni, o celé

téhle zatracené zemi nemluvě, jí způsobil už dost bolestí hlavy.

„Soud —“ Jaroslav dvakrát uhodí do stolu, „— se musí řídit

rozumem!“

Musím si najít někoho, říká si Mulagheshová, kdo by sem cho

dil místo mě. Ale je to jen zbožné přání: jako guvernérka Buliko

va, hlavního města Kontinentu, má povinnost předsedat všem

soudním procesům, i těm nejmalichernějším.

„Všichni jste slyšeli a musíte pochopit, že nikdy nebylo mým

úmyslem, aby cedule před mým podnikem hlásala... to, co

hlásala!“

Jakmile se Jaroslav dotkne onoho citlivého tématu, v soud

ní síni to zašumí. Dívka v  přední řadě si přehodí nohu přes

nohu, Troonyi si promne vousy a trochu se předkloní. Jindash si

na své malůvce vybarvuje nehty. Mulagheshová přelétne očima

shromážděnou veřejnost a v duchu provádí soupis nejrůznějších

neduhů a nemocí: chlapec s berlemi — křivice; žena s poďoba

nou tváří — neštovice... Není si jistá, co je tomu chlapovi v rohu, ale usilovně doufá, že to, co pokrývá jeho tělo, je jenom bahno.

Jaroslav a několik dalších přiměřeně úspěšných Kontinentálů si


11

mohou dovolit vodovod, a v jejich případě se tedy jedná o kontinentální exempláře zbavené špíny: s bledou kůží, výraznými rysy, tmavýma očima a v případě mužů také s nezkrotnými horami vousů. Mulagheshová a ostatní Saypuřané s nimi nápadně

kontrastují, jsou malí, štíhlí a tmaví, s úzkými bradami a poně

kud protáhlými nosy — a Troonyiho kabát z medvědí kůže svěd

čí o tom, že jsou zvyklí spíš na teplé saypurské podnebí daleko

na druhé straně Jižních moří.

Mulagheshová do jisté míry — velice malé míry — Jindashův

a  Troonyiho nezájem chápe. Kontinent je zarputile, vzdorovi

tě, tvrdošíjně zpátečnický, takže je někdy snadné zapomenout na všechny ty znepokojivé důvody, proč se Saypur obtěžuje tu

hle bídnou zemi okupovat. (Ale můžeme se pořád ještě považovat za okupanty, pomyslí si Mulagheshová, když jsme tady už skoro

pětasedmdesát let? Kdy se z nás stanou místní obyvatelé?) Kdy

by Mulagheshová každému v soudní síni nabídla peníze a řekla:

„Tady máte na léky, které potřebujete, a kupte si čerstvou vodu,“

bylo téměř jisté, že by jí Kontinentálové spíš plivli na ruku, než

by od ní přijali jediný rudý cent.

Mulagheshová chápe, proč k nim chovají takový odpor. Sice

vypadají jako obyčejní chudáci a žebráci, ale kdysi byli nejmocnějšími a nejnebezpečnějšími lidmi na světě. A samozřejmě si to

pamatují, říká si Mulagheshová, když zavadí očima o jakéhosi

muže, který na ni zírá s neskrývaným vztekem. A proto nás to

lik nenávidí...

Jaroslav sebere kuráž.

A je to tady, pomyslí si Mulagheshová.

„Nikdy nebylo mým úmyslem,“ prohlásí naprosto zřetelně,

„aby moje cedule hovořila o  jakémkoli Božstvu, jakékoli stopě

čehokoli nebeského nebo jakémkoli bohu!“

Soudní síní se rozlehne tlumený šepot. Na Mulagheshovou

a ostatní Saypuřany sedící na lavici neudělal Jaroslavův dramatický proslov ani tentokrát sebemenší dojem. „Jak to, že nevědí,“

12

zamumlá Jindash, „že to samé se děje při každém řízení ohledně

porušování Světských předpisů?“

„Ticho,“ zašeptá Mulagheshová.

Tohle veřejné porušení zákona dodá Jaroslavovi odvahu.

„Přesně tak. Nikdy... nikdy jsem neměl v úmyslu projevit odda

nost jakémukoli Božstvu! Nevím o Božstvech vůbec nic. Netu

ším, kým nebo čím bohové byli...“

Mulagheshová málem obrátí oči v sloup, ale na poslední chví

li se ovládne. Každý Kontinentál ví o Božstvech alespoň něco:

tvrdit opak by bylo totéž jako nevědět, že déšť je mokrý.

„... a proto jsem nemohl tušit, že cedule, kterou jsem si dal

před kloboučnictví, pouhou nešťastnou náhodou připomíná pe

čeť Božstva!“

Další odmlka. Mulagheshová si uvědomí, že Jaroslav ztichl,

a zvedne k němu zrak. „Už jste skončil, pane Jaroslave?“ zeptá se.

Jaroslav zaváhá. „Ano? Ano. Ano, myslím, že ano.“

„Děkuji. Můžete se posadit.“

Státní žalobce Jindash povstane, přihlásí se o slovo a vytáhne

velkou fotografii cedule s ručně malovaným nápisem: jarosla

VoVy klobouky. Pod písmeny je na ceduli velký symbol — rov

ná čára zakončená kudrlinkou obrácenou dolů a poupravenou

tak, aby připomínala obrys krempy klobouku.

Jindash se na patách obrátí čelem k sedícímu zástupu. „Je

toto vaše cedule, pane Jaroslave?“ Jindash jeho jméno nevysloví

správně. Mulagheshová nedokáže poznat, jestli to byl, anebo ne

byl záměr: jména Kontinentálů se hemží tolika -slavy, -ilji a -ulji,

že  úspěšně proplout představováním je pro každého, kdo tu

nežil víc než deset let jako Mulagheshová, prakticky nemožné.

„A-ano,“ přizná Jaroslav.

„Děkuji vám.“ Jindash zamává fotografií před soudní lavicí,

veřejností, všemi přítomnými. „Nechť soud vezme na  vědomí,

že  pan Jaroslav potvrdil, že  tato cedule  — ano, tato cedule  —

patří jemu.“

Hlavní diplomat Troonyi přikývne, jako by náhle získal hlu

boce pronikavý vhled do situace. Zástupem Kontinentálů se šíří

úzkostlivé mumlání. Jindash si dojde pro kufřík a tváří se při

tom jako kouzelník, který se chystá provést nějaký trik. Jak

já toho teatrálního skrčka nesnáším, pomyslí si Mulaghesho

vá. Proč ho museli poslat zrovna do Bulikova? Jindash vytáhne

z kufříku velkou rytinu s podobným symbolem: rovnou čárou

s kudrlinkou na konci. V tomto případě je však symbol zpraco

ván tak, aby vypadal jako upletený z tlustých lián. Z kudrlinky dokonce raší malinkaté lístečky.

Zástup při pohledu na symbol zalapá po dechu. Někteří za

čnou provádět posvátné posunky, ale pak si vzpomenou, kde

jsou, a zarazí se. Trhne sebou i sám Jaroslav.

Troonyi si odfrkne. „Ten že neví nic o Božstvech...“

„Kdyby zde byl vážený pan doktor Efrem Pangyui —“ Jindash

mávne rukou k prázdné židli vedle Troonyiho, „— nepochybuji o tom, že by tento znak rychle určil jako svatou pečeť Božstva... omlouvám se, zesnulého Božstva...“

Zástup propukne v  rozhořčený šepot a  Mulagheshová si

v duchu udělá poznámku, aby Jindashovu zpupnost odměnila

přeložením na nějaké nehostinné místo, kde bude zima a spous

ta krys.

„... známého jako Ahanas,“ dořekne Jindash. „Kontinentálo

vé věřili, že  přímo tato konkrétní pečeť byla prodchnuta pře

velikou plodností, úrodností a svěžestí. V případě kloboučníka

by to — byť nepatrně — mohlo naznačovat, že jeho klobouky

prodchnou týmiž vlastnostmi ty, kteří je budou nosit. Pan Jaro

slav možná nebude souhlasit, avšak od jeho finančníků jsme se doslechli, že po umístění této cedule před jeho pozemek zazna

menal podnik pana Jaroslava prudký nárůst prodejů! Přesněji

řečeno, čtvrtletní tržby mu vzrostly o dvacet tři procent.“ Jindash odloží rytinu, prsty jedné ruky ukáže dvojku, prsty druhé

ruky trojku. „Dvacet. Tři. Procent.“

14

„Svatá dobroto,“ řekne Troonyi.

Mulagheshová si v rozpacích zakryje rukou oči.

„Jak jste...?“ ptá se Jaroslav.

„Promiňte, pane Jaroslave,“ řekne Jindash. „Nemám snad stá

le slovo? Děkuji. Budu pokračovat. Světské předpisy schválil

say purský parlament v  roce 1650, a  postavil tak mimo zákon

kaž dé, byť sebenepatrnější vyznávání čehokoli božského na

Kontinentu. Nikdo na Kontinentu už nesmí ani šeptem pronést

jméno Božstva, stejně jako nesmí na  ulici padnout na  kolena

a  vyvolávat modlitby. Stačí jakýmkoli  — jakýmkoli  — způso

bem připustit existenci čehokoli božského a porušujete Světské

předpisy, a  tudíž zasluhujete trest. Značný peněžní zisk doka

zuje, že pan Jaroslav umístil ten symbol před obchod s jasným

úmyslem a s vědomím —“

„To je lež!“ křičí Jaroslav.

„— jeho božské podstaty. Nezáleží na tom, že Božstvo, na něž

pečeť odkazuje, je po smrti a že pečeť nemohla nikomu a niče

mu propůjčit žádné vlastnosti. Došlo k připuštění existence Bož

stva. Proto pan Jaroslav za své činy zasluhuje pokutu ve výši —“

Jindash nahlédne do poznámek, „— patnáct tisíc drekelů.“

Zástup se zavlní a hučí čím dál hlasitěji, až je z toho tlume

ný řev.

„To nemůžete... nemůžete přece...“ vykoktá Jaroslav.

Jindash se posadí zpátky na své místo na lavici. Věnuje Mu

lagheshové pyšný úsměv; Mulagheshová silně uvažuje o  tom,

že mu ho rozbije pěstí.

Lituje, že nemůže všechnu tu okázalost a pompéznost nějak

obejít. Případy související s porušováním Světských předpisů se

před soud obvykle dostávají jen jednou za pět nebo šest měsí

ců: naprostá většina přestupků proti SP se vyřeší mimosoudně

mezi provinilcem a jejím úřadem. Velice, velice zřídka se stává,

že si je někdo tak jistý v kramflecích nebo se cítí natolik v právu,

15

aby se svým případem šel před soud — a když se tak stane, po

každé je z toho směšná melodramatická záležitost.

Mulagheshová se zahledí do přelidněné soudní síně. Vzadu

stojí lidé, jako by tenhle nezáživný komunální proces byl jakým

si velkolepým divadlem. Jenže oni se nepřišli podívat na proces,

pomyslí si. Zalétne očima k prázdné židli dr. Efrema Pangyuie

v lavici nejvyššího soudu. Přišli se podívat na toho, kdo mi na

dělal tolik problémů...

Jakmile se však nějaký případ spojený s porušováním SP do

stal před soud, téměř pokaždé skončil usvědčením. Mulaghesho

vá si vzpomíná jen na tři lidi, které během dvaceti let ve funkci

guvernérky města zprostila viny. Skoro každý případ usvědčíme

proto, pomyslí si, že jsme ze zákona povinni trestat je za jejich

způsob života.

Odkašle si. „Obžaloba přednesla své argumenty. Nyní se

k nim můžete vyjádřit, pane Jaroslave.“

„Ale... ale to není spravedlivé!“ vyhrkne Jaroslav. „Proč vy

o našich pečetích, našich svatých znacích mluvit můžete, ale

my ne?“

„Sídlo guvernérky města  —“ Jindash mávne rukou k  jedné

a  druhé stěně, „— je technicky vzato na  saypurském území.

Světské předpisy zde neplatí, ty se vztahují jen na Kontinent.“

„To je... to je směšné! Ne, není to jen směšné, je to... je to ka

cířské!“ Vyskočí na nohy.

V  soudní síni zavládne ticho jako v  hrobě. Všichni upírají

pohled na Jaroslava.

No bezva, pomyslí si Mulagheshová. Máme další námitku.

„Nemáte právo nám tohle dělat,“ prohlásí Jaroslav. „Strhá

váte z budov naše svatá umělecká díla, pleníte a rabujete naše

knihovny, zatýkáte lidi za to, že vysloví pouhé jméno...“

„Nejsme tu proto,“ řekne Jindash, „abychom diskutovali o zá

konu nebo historii.“

„Ale jsme! Světské předpisy nám naši historii odpírají! Ni

kdy... nikdy jsem nemohl vidět ten znak, který jste mi ukázal,

znak... znak...“

„Vašeho Božstva,“ pomůže mu Jindash. „Jménem Ahanas.“

Mulagheshová zahlédne, jak na  Jindashe s  chladným hně

vem zírají dva bulikovští Otcové města — něco na způsob vo

lených radních.

„Ano!“ vykřikne Jaroslav. „Nikdy jsem ho nesměl vidět! A při

tom to byla naše bohyně! Naše!“

Diváci se ohlédnou k  soudním strážím. Očekávají, že  se

vrhnou vpřed a na místě Jaroslava rozsekají na kusy.

„To není tak docela vyjádření k  obžalobě, že  ne?“ zeptá se

Troonyi.

„A vy... vy jste dovolili jemu —“ Jaroslav namíří prst na prázd

né místo dr. Efrema Pangyuie, „— přijít do naší země a číst naše

dějiny, všechny naše příběhy, všechny naše legendy, které ne

známe ani my sami! Které nesmíme znát!“

Mulagheshová sebou trhne. Tušila, že  to Jaroslav dříve či

později vytáhne.

Je si dobře vědoma toho, že  z  historického hlediska je glo

bální hegemonie Saypuru jenom pár minut stará. Po mnoho staletí před velkou válkou byl Saypur kolonií Kontinentu — samozřejmě založenou a vynucenou kontinentálními Božstvy —

a jen málokdo v Bulikově na to zapomněl: proč by jinak Otcové

města nazývali současné uspořádání „vládou sluhů nad pány“?

Samozřejmě jenom v soukromí.

Ministerstvo zahraničních věcí tedy projevilo mimořádnou

nedbalost a  hloupost, když tohle napětí přehlédlo a  dovolilo váženému dr. Pangyuiovi vypravit se sem, do Bulikova, a studovat veškeré dějiny Kontinentu: dějiny, které ze zákona nesmějí studovat ani sami Kontinentálové. Mulagheshová ministerstvo varovala, že  po něčem takovém se v  Bulikově strhne hlasitý

povyk  — a  jak předpokládala, pobyt dr.  Pangyuie v  Bulikově

17

se nestal symbolem míru a porozumění, které měl údajně šířit.

Od té doby musela řešit protesty, výhrůžky a jednou dokonce

napadení, když někdo na dr. Pangyuie hodil kámen a omylem

zasáhl do brady policistu.

„Ten muž,“ pokračuje Jaroslav a pořád ukazuje na prázdnou žid

li, „je urážkou Bulikova a celého Kontinentu! Ten muž je... je ztěles

něním naprostého opovržení, které Saypur ke Kontinentu chová!“

„Ale no tak,“ řekne Troonyi. „To je trochu přehnané, nemyslíte?“

„Smí číst to, co nikdo jiný!“ rozčiluje se Jaroslav. „Smí číst to,

co napsali naši otcové a dědové!“

„Dostal k tomu oprávnění od Ministerstva zahraničních věcí,“

prohlásí Jindash. „Jeho zdejší činnost má velvyslanecký charak

ter. A s vaším soudem nemá nic —“

„Zvítězili jste ve válce, ale to ještě neznamená, že si můžete

dělat, co se vám zlíbí!“ namítne Jaroslav. „A my jsme prohráli,

ale to neznamená, že nám smíte sebrat všechno, co pro nás má

nějakou cenu!“

„Vytmav jim to, Vasiliji!“ zakřičí někdo ze zadních řad.

Mulagheshová klepne kladívkem; v síni okamžitě zavládne

ticho.

„Předpokládám správně, pane Jaroslave,“ řekne unaveně,

„že proti obžalobě už žádné další argumenty nemáte?“

„Já... já zpochybňuji legitimnost tohoto soudu!“ zachraptí.

„Bere se na vědomí. Pane hlavní diplomate — váš rozsudek?“

„Ó, vinen,“ řekne Troonyi. „Velice vinen. Neuvěřitelně vinen.“

Oči v místnosti se obrátí k Mulagheshové. Jaroslav vrtí hla

vou a jeho ústa ji neslyšně prosí: Ne.

Potřebuju si zakouřit, pomyslí si Mulagheshová.

„Pane Jaroslave,“ pronese, „kdybyste býval ihned po obvinění

přiznal vinu, peněžitý trest by byl mírnější. Vy jste se však proti

doporučení tohoto soudu — a proti mému osobnímu doporuče

ní — rozhodl pro soudní při. Jistě chápete, že důkazy, které proti

vám státní žalobce Jindash shromáždil, vás spolehlivě usvědčují.

18

Jak říkal pan žalobce, my zde nediskutujeme o historii: řešíme

pouze její důsledky. A proto vás s lítostí musím —“

Dveře soudní síně se rozlétnou. Dvaasedmdesát hlav se oka

mžitě otočí.

Na prahu stojí drobný saypurský úředník a tváří se nervózně,

až polekaně. Mulagheshová ho poznává: Pitry Jaksejenjmenuje,

jeden z Troonyiho přisluhovačů z velvyslanectví.

Pitry polkne a potácí se uličkou k soudní lavici.

„Ano?“ ptá se Mulagheshová. „Je k tomuto vyrušení nějaký

důvod?“

Pitry natáhne ruku, drží v ní papír se vzkazem. Mulaghesho

vá ho převezme, rozbalí a čte:

eFrem PangyuI byl nalezen mrteV Ve sVé PracoVně

na bulIkoVské unIVerzItě. PoDezření na VražDu.

Mulagheshová vzhlédne a všimne si, že ji všichni v síni sledují.

Tenhle zatracený proces je teď ještě nicotnější než před chvílí,

pomyslí si.

Odkašle si. „Pane Jaroslave... ve světle nejčerstvějších udá

lostí jsem nucena přehodnotit důležitost vašeho případu.“

„Cože?“ vyhrknou Jindash i Troonyi.

„Cože?“ zamračí se Jaroslav.

„Řekl byste, pane Jaroslave, že jste si z toho vzal ponaučení?“

zeptá se Mulagheshová.

Dveřmi vklouznou do síně dva Kontinentálové. Najdou v zá

stupu své přátele a něco jim pošeptají. Vzápětí už se ta zpráva

šíří publikem v soudní síni. „... zavražděn?“ řekne někdo nahlas.

„Vzal... ponaučení?“ vypraví ze sebe Jaroslav.

„Řečeno po lopatě, pane Jaroslave,“ pokračuje Mulagheshová,

„budete v budoucnu tak hloupý, abyste veřejně vystavil symbol,

který je zjevně pečetí Božstva, a  doufal přitom, že  přitáhnete

další zákazníky?“

19

„Co to děláte?“ sykne Jindash. Mulagheshová mu podá vzkaz;

státní žalobce ho přelétne očima a zbledne. „Ach ne... U všech

moří...“

„... utloukli ho!“ vyhrkne někdo v publiku.

Touhle dobou už to musí vědět celý Bulikov, pomyslí si

Mulagheshová.

„Já... ne,“ odpoví Jaroslav. „Ne, to asi... to asi nebudu?“

Troonyi už si zprávu také přečetl. Zalapá po dechu a zahledí

se na prázdnou židli dr. Pangyuie, jako by čekal, že na ní uvidí

sedět jeho mrtvolu.

„Správná odpověď,“ řekne Mulagheshová a klepne kladívkem.

„Pak tedy jako svrchovaná moc v této soudní síni nepřihlédnu

ke ctěnému názoru pana hlavního diplomata a zastavím soudní

řízení proti vaší osobě. Jste volný. Můžete jít.“

„Volný? Vážně?“ ptá se Jaroslav.

„Ano,“ potvrdí Mulagheshová. „A  radím vám, abyste odešel

bez zbytečného otálení.“

Zástup propuká v povyk a křik. „Je po něm!“ zařve něčí hlas.

„Vážně je po něm! Vítězství, ó slavné vítězství!“

Jindash se zhroutí v křesle, jako by mu někdo vytrhl páteř.

„Co si počneme?“ ptá se Troonyi.

Kdosi v davu zanaříká: „Ne. Ne! Koho pošlou teď?“

Někdo další zakřičí: „Není to fuk, koho pošlou?“

„Copak to nechápete?“ volá hlas v davu. „Zase sem vtrhnou,

obsadí nás znovu! Teď pošlou někoho ještě horšího!“

Mulagheshová položí kladívko a vděčně si zapálí doutníček.

Jak to dělají? žasne Pitry. Jak vůbec může někdo v Bulikově dře

pět u městských zdí, nebo dokonce bydlet na dohled a mít je den

co den na očích, vykukovat mezi roletami a závěsy ve vysokých

oknech a připadat si aspoň trochu normálně? Pitry se snaží dívat

jinam: na hodinky, které se mu neustále zpožďují a ukazují teď

o pět minut méně, než ve skutečnosti je; na nehty, má je celkem

úhledné, tedy až na malíček s těmi protivnými rýhami; dokonce

zalétne očima i k nádražnímu zřízenci, který ho neustále propa

luje pohledem. Nakonec však Pitry neodolá a kradmo se podívá

doleva, k východu, kde čekají městské zdi.

Velikost hradeb ho netrápí, i když za běžných okolností by

byla důvodem k  pořádnému neklidu. Jak Pitry stoupá očima

po jejich nezměrné ploše, je čím dál těžší je najít. Místo toho se

objevují vzdálené kopce a hvězdy, komíhání stromů laskaných

větrem: náznaky noční krajiny na druhé straně, jako by zdi byly

průhledné, ze zabláceného skla. Tam, kde by měl být jejich hře

ben, vidí jen noční oblohu a kulatou, klidnou tvář měsíce. Když

ale začne očima klouzat podél zdi, po její mírné křivce, hradba

se pomalu zhmotní hned vedle domů a barabizen sto metrů da

leko a na jejím hladkém povrchu se zalesknou městská světla.

Kdybych byl na druhé straně, pomyslí si, nebo kdybych kráčel

blízko hradby, neviděl bych nic než bílý kámen. Vlastně se jed

nalo o  zajištění prostých lidských potřeb. Stavitelé hradeb si

přáli město ochránit, nechtěli však obyvatelům odepřít pohled na východy a západy slunce. Pitry si uvědomuje, že jakýkoli zá

zrak, byť sebedůvtipnější, vyvolává v každém Saypuřanovi nesmírné znepokojení.

Stočí pohled zpátky k hodinkám a provede rychlý výpočet.

Má vlak zpoždění? Mívají mimořádné vlaky zpoždění? Třeba

jezdí podle svých vlastních jízdních řádů. Třeba strojvedoucí

mu neřekli, že v telegramu naprosto jasně stálo „ve 3:00 ráno“, nedali mu na vědomí, že jistí velice důležití lidé berou tuhle tajnou schůzku naprosto vážně. Anebo bylo prostě každému jedno,

že člověku čekajícímu na vlak může být zima, že může mít hlad,

vysoké zdi mu nahánějí hrůzu a  pohled kalných modrých očí nádražního zřízence mu vyhrožuje smrtí.

21

Pitry vzdychne. Kdyby zemřel a  v  jeho poslední chvilce by

mu před očima proběhl celý život, byla by to dost nudná podíva

ná. Myslel, že práce na saypurském velvyslanectví bude zajímavá

a exotická, zavede ho do zajímavých a exotických končin (a vysta

ví ho zajímavým a exotickým ženám), ale zatím sestávala skoro

jen ze samého čekání. Jako asistent jednoho z pomocných správ

ců velvyslanectví se Pitry dalšími a dalšími nezajímavými způsoby

učil čekat na další a další nezajímavé věci a stával se odborníkem

na sledování malé hodinové ručičky, která si spolu s ním pomalu

odkrucovala jednu hodinu za druhou. Došel k závěru, že asistenti

jsou od toho, aby úředníci měli komu naložit na hřbet všechny ty

ubíjející nicotnosti, kterých byl jejich den plný.

Podívá se na hodinky. Asi dvacet minut. Od nosu a úst mu

stoupá pára. U všech moří, to je ale děsná práce.

Snad by ho mohli přeložit jinam, napadne ho. Pro Saypuřa

na je tu spousta příležitostí. Kontinent se dělí na čtyři regiony

a každý z nich má svého regionálního guvernéra; o úroveň níž

jsou městští guvernéři, kteří řídí každou důležitou metropolit

ní oblast na Kontinentu; a ještě o jednu úroveň níž jsou velvy

slanectví, která řídí... popravdě řečeno, Pitry si není tak docela

jistý, co vlastně řídí. Něco, co souvisí s kulturou a zřejmě to za

hrnuje spoustu lidí.

Nádražní zřízenec loudavým krokem vyjde ze své kukaně

a zastaví se na kraji nástupiště. Ohlédne se na Pitryho, ten mu

pokývne a usměje se. Zřízenec si prohlédne jeho pokrývku hla

vy a krátké tmavé vousy; dvakrát popotáhne nosem — Větřím

nějakou levárnu — a  pak se s  pohledem upřeným na  Pitryho

otočí a vrátí do úřadovny, jako by říkal: Vím, že jsi tady, tak rad

ši nezkoušej nic ukrást. Jako kdyby na opuštěném železničním

nádraží bylo něco, co by za krádež stálo.

Oni nás nenávidí, pomyslí si Pitry. Ale těžko se jim divit. Bě

hem krátké služby na velvyslanectví už se s tím smířil. Chceme

po nich, aby zapomněli, ale dokážou to? A dokážeme to my? Do

káže to vůbec někdo?

Pitry ale přesto podstatu jejich nenávisti podcenil. Vůbec ji

nechápal, dokud sem nepřišel a nespatřil prázdná místa na stěnách a  ve výlohách obchodů, rámy a  fasády, z  nichž byly vytr

hány všechny obrazy a  řezby. Viděl, jak se obyvatelé Bulikova v určitou denní hodinu chovají, jako by věděli, že tato doba je vyhrazena jakýmsi projevům úcty, a  přece je nemohli vykonávat, a tak prostě jen přecházeli sem a tam jako těla bez duše. Při svých procházkách městem narazil na okliky a slepé uličky, které

zřejmě kdysi dávno něco schraňovaly — snad nějakou překrásnou sochu nebo svatostánek provoněný kadidlem —, ale teď byly

pokryté dlažbou a nestálo v nich nic vznešenějšího než pouliční

lampa nebo nanicovatá městská zahrádka či opuštěná lavička.

V Saypuru převládal pocit, že Světské předpisy měly drtivý

úspěch a během pětasedmdesáti let zkrotily a napravily chování

Kontinentu. Za svého pobytu v Bulikově ale Pitry nabyl dojem,

že Předpisy sice dosáhly jistého povrchního úspěchu — je totiž

pravda, že nikdo v Bulikově už se nemodlí k ničemu božskému, nevzývá je ani nepřipouští jeho existenci, alespoň ne na veřejnosti —, avšak ve skutečnosti svůj účel nenaplnily.

Město to ví. Jeho paměť sahá hluboko. Minulost má vepsa

nou do kostí, třebaže ta teď promlouvá jen mlčením.

Pitry se zachvěje zimou.

Sám neví, jestli by raději neseděl v kanceláři, která byla po

zavraždění dr. Efrema Pangyuie plná starostí a zmatků. Z telegrafů se valily papíry jako zvratky z  opilců po zavíračce. Neustále vyzváněly telefony. Tajemníci běhali do  kanceláří a  na

bodávali papíry na hroty jako rozčilení ťuhýci.

A pak přišel jeden jediný telegram, který je všechny umlčel:

k-Vel thIVanI PrIjeDe na moroVoVo naDrazI V bulIkoVe

Ve 3:00 stoP Vts512


23

Z  kódu na  konci bylo jasné, že  telegram nepřišel z  kanceláře

městského, ale regionálního guvernéra, jediného místa na Kon

tinentu, které se těší přímému, nezprostředkovanému spojení

se Saypurem. Tajemník komunikačního oddělení proto s hrozným děsem oznámil, že telegram mohl přijít z druhé strany Jižních moří ze samého Ministerstva zahraničních věcí.

Vypukla horečná diskuse, kdo by měl tomuhle Thivani

mu jít naproti. Určitě přinášel rychlou a  strašlivou odplatu za profesorovu smrt. Nebyl snad dr.  Efrem Pangyui jedním z  nejnadanějších a  nejmilovanějších synů Saypuru? Nebylo snad jeho velvyslanecké poslání jedním z  největších akademických počinů v  dějinách? Záhy tedy rozhodli, že  Pitry  — mladý, dobrosrdečný a momentálně nepřítomný — je pro ta

kový úkol ideální.

Ale lámali si hlavu s  tím prvním kódem. k-V el znamena

lo „kulturní velvyslanec“. Proč posílají zrovna jednoho z nich? Copak na ministerstvu netvořili kulturní velvyslanci nejnižší

kastu? Byli to samí studenti s nudlí u nosu a často jevili poně

kud nezdravý zájem o cizí kultury a dějiny, což metropolitním

Saypuřanům připadalo nechutné. „Kávéčka“ obvykle sloužila

jenom jako ozdoby na  diplomatických recepcích a  galaveče

rech. Proč tedy ministerstvo poslalo doprostřed jedné z největších diplomatických katastrof posledního desetiletí obyčejné

ho kulturního velvyslance?

„A co když to spolu vůbec nesouvisí?“ uvažoval nahlas Pitry

ještě na velvyslanectví. „Třeba je to jenom náhoda.“

„Ale souvisí,“ řekl Nidayin, zástupce šéfa komunikačního od

dělení na ambasádě. „Telegram přišel jenom pár hodin potom,

co jsme jim poslali zprávu. Tohle je jejich odpověď.“

„Tak proč poslali kávéčko? To už klidně mohli poslat insta

latéra nebo harfeníka.“

„A co když pan Thivani není kulturní velvyslanec?“ nadhodil

Nidayin. „Třeba dělá něco úplně jiného.“

„Chcete říct,“ zeptal se Pitry a zajel si rukou pod pokrývku hla

vy, aby se poškrábal ve vlasech, „že nám v tom telegramu lhali?“

Nidayin prostě jen zakroutil hlavou. „Ach, Pitry. Jak ty ses

mohl dostat na ministerstvo?“

Nidayine, pomyslí si Pitry v té zimě. Jak já tě nenávidím. Jed

nou si zatančím s tvou nádhernou přítelkyní a po uši se do mě

zamiluje. Přistihneš nás, jak dovádíme na tvých peřinách, a špi

navé srdce ti probodne led...

Ale teď už Pitry chápe, jak byl pošetilý. Nidayin chtěl naznačit,

že tenhle Thivani se možná vydává za kávéčko, ale ve skutečnos

ti to může být nějaký důležitý tajný agent, který proniká na ne

přátelské území a potírá odpor proti Saypuru. Pitry si předsta

vuje rozložitého, vousatého chlapa s bandalíry plnými výbušnin a lesklým nožem v zubech, nožem, který už v mnoha stínech oku

sil krev... Čím déle o tom Pitry přemýšlí, tím větší má z tohohle

Thivaniho strach. Třeba se z vagonu vynoří jako džinifrit, pomy

slí si. Z očí mu budou šlehat plameny a z úst mu půjde černý jed.

Od východu se teď ozývá dunění. Pitry obrátí pohled k měst

ským hradbám a maličkému otvoru v nich. Odsud vypadá jen

jako nora nějakého hlodavce, ale zblízka by bylo vidět, že je sko

ro deset metrů vysoký.

Malou tmavou díru naplní světlo. Záblesk, zaskřípění a z tu

nelu se vyřítí vlak.

Vlastně to ani není vlak: jenom otlučená špinavá lokomotiva

a jeden žalostný vagon pro cestující. Vypadá jako něco ze země

uhlí, jako vůz, který převáží horníky od jednoho dolu k druhé

mu. Rozhodně nic pro velvyslance — ani kulturního.

Vlak dorachotí až k  nástupišti. Pitry přeběhne po peronu

a zastaví se u dvířek, ruce složí za zády a statečně se napřímí. Má zapnuté knoflíky? Nemá nakřivo pokrývku hlavy? Vypulí

roval si nárameníky? Nemůže si vzpomenout. Honem si olízne

palec a začne jeden z nich mnout mezi prsty. Potom se dvířka

s vrznutím otevřou a za nimi...

Červená. Ne, kdepak červená — vínová barva. Spousta víno

vé, jako by někdo přes dveře pověsil závěs. Ale pak se závěs po

hne a Pitry zjistí, že uprostřed je rozdělen bílým pruhem látky s řádkou knoflíků.

Není to závěs. Je to hruď muže v  tmavém kabátu vínové

barvy. Nejmohutnějšího muže, jakého Pitry kdy viděl  — úplného obra.

Obr se rozbalí a  vystoupí z  vagonu. Jeho chodidla dopad

nou na prkna jako mlýnské kameny. Pitry zavrávorá vzad, aby mu udělal místo. Obrův dlouhý rudý kabát líbá horní okraje velikých černých bot, jeho košile je u krku rozhalená a bez šály, na hlavě mu však trůní šedivý klobouk se širokou krempou, nasazený po pirátsku do čela. Pravá ruka se skrývá v měkké šedivé rukavici; levá je holá, tedy až na zlatý pletený náramek, který na ní vypadá podivně žensky. Obr je vysoký přes dva metry, má neuvěřitelně široká ramena a záda, ale nemá na sobě ani gram tuku: jeho tvář je štíhlá, jakoby vyhladovělá. Takovou tvář by Pitry u saypurského velvyslance v životě nečekal: muž má světlou

kůži s mnoha růžovými jizvami, žlutobílé vlasy a vousy a bledé, nesmírně bledé šedobílé oči  — nebo spíš oko, protože po jednom mu zbyla jen tmavá dutina.

Je to Dreylan, seveřan. Zdá se to nemožné, ale velvyslanec

patří k  horským divochům  — doma není ani na  Kontinentu,

ani v Saypuru.

Jestli je tohle jejich odpověď, pomyslí si Pitry, tak je vážně

hrozná a strašlivá...

Obr si Pitryho měří bezvýrazným, netečným pohledem, jako

by přemítal, jestli mu tenhle saypurský zakrslík stojí za to, aby

ho zašlápl.

Pitry se pokusí o  úklonu. „Pane velvyslanče, vítejte v  z-zá

zračném městě B-Bulikově. Já jsem Pitry Suturashni. Doufám,

že cesta proběhla bez potíží.“

Ticho.


26

Pitry se pořád ještě uklání, teď ale zvedne hlavu. Obr na něj

zírá, nepatrně však povytáhne obočí, snad na znamení pohrda

vého pobavení.

Někde vzadu za obrem si někdo potichu odkašle. Obr se beze

slova na přivítanou nebo na rozloučenou otočí a vykročí k pře

pážce přednosty stanice.

Pitry se škrábe na hlavě a dívá se za obrem. Tiché zakašlání

se ozve znovu a on si uvědomí, že ve dveřích vagonu stojí ještě

někdo další.

Drobná saypurská žena s tmavou pletí a ještě menšího vzrůs

tu než Pitry. Je oblečená celkem prostě  — v  modrém kabát

ku a šatech, na nichž je zvláštní pouze jejich saypurský střih —

a sleduje ho zpoza neobyčejně silných brýlí. Na sobě má lehký

šedivý plášť do deště a modrý klobouk s úzkým okrajem a papí

rovou orchidejí za stužkou. Pitry zjišťuje, že její oči ho vyvádějí

z míry... Obrův pohled byl neuvěřitelně nehybný, jako bez života,

ale tahle žena je pravý opak: oči má veliké, vlídné a tmavé, jako

hluboké studně, ve kterých plave spousta ryb.

Žena se usměje. Není to úsměv příjemný ani nepříjemný: po

dobá se skvostnému stříbrnému talíři, který se použije při jedi

né příležitosti a pak se zase vyleští a uklidí. „Děkujeme, že jste

nám v tuhle pozdní hodinu přišel naproti,“ řekne.

Pitry pohlédne na  ženu a  pak zase na  obra, který se k  ne

malému znepokojení nádražního zřízence tlačí do  úřadovny.

„P-paní velvyslankyně?“

Přikývne a vystoupí z vlaku.

Žena? Thivani je žena? Proč mu to nikdo...?

K  čertu s  komunikačním oddělením! K  čertu s  těmi jejich

povídačkami a výmysly!

„Věřím, že  hlavní diplomat Troonyi má spoustu práce s  ná

sledky vraždy,“ poznamená žena. „Jinak by přišel sám, že?“

„Ech...“ Pitry nehodlá přiznat, že o diplomatových záměrech

toho ví asi tolik jako o pohybech hvězd na obloze.


27

Thivaniová na něj zamrká obrýlenýma očima. Ticho se na Pi

tryho valí jako mořský příboj. Horečně hledá něco, cokoli, co by mohl říct. Nakonec ze sebe vypraví: „Jsme rádi, že vás tu v Bu

likově máme.“ Ne, ne, úplně špatně. Přesto pokračuje. „Doufám,

že cesta... byla příjemná.“ Špatně! Hůř!

Žena se na něj ještě chvilku dívá. „Říkal jste, že se jmenuje

te Pitry?“

„A-ano.“ Za nimi se ozve výkřik. Pitry se ohlédne, ale Thivaniová ne — pořád si ho prohlíží jako nějakého zajímavého brouka. Pitry vidí, že obr se pokouší nádražnímu zřízenci vypáčit cosi

z rukou — jakousi složku s papíry — a ten z toho nemá žádnou

radost. Obr se shýbne, stáhne si z pravé ruky šedivou rukavici, roztáhne prsty a  něco mu ukáže. Zřízencova tvář, která měla

předtím barvu staré cukrové řepy, teď dočista zbělá. Obr vy

škubne ze složky list papíru, vrátí ji zřízenci a vyjde ven.

„Kdo je...?“

„Můj tajemník,“ odpoví Thivaniová. „Sigrud.“

Obr vytáhne zápalku a rozškrtne ji o nehet na palci. Přiloží

ji k papíru a ten se vznítí.

„T-tajemník?“ opakuje Pitry.

Oheň olízne obrovy prsty. Pokud ho to pálí, není to na něm

znát. Když usoudí, že  papír už dostatečně prohořel, foukne

do něj — fúúú — a po nástupišti se rozlétnou doutnající ohar

ky. Zase si natáhne šedou rukavici a  chladně se rozhlédne po

nádraží.

„Ano,“ přisvědčí Thivaniová. „Pokud by vám to nebylo na obtíž, ráda bych vyrazila přímo na velvyslanectví. Informovalo velvyslanectví představitele Bulikova o mém příjezdu?“

„No, víte...“

„Chápu. Máme k dispozici profesorovo tělo?“

Pitry horečně přemýšlí. Snad poprvé v životě si klade otázku,

co se po smrti stane s tělem — najednou je to mnohem záhad

nější než to, kam se přemístí duch.

28

„Chápu,“ řekne Thivaniová. „Jste tady vozem?“

Pitry přikývne.

„Buďte tak hodný a zaveďte mě k němu.“

Celý zmatený znovu přikývne a  odvádí ji nádražím plným

stínů k automobilu zaparkovanému v uličce. Nemůže si pomoct,

pořád se na ni přes rameno musí ohlížet.

Tak tuhle poslali? Tuhle mrňavou, obyčejnou holku s tenkým

hláskem? Vážně si myslí, že  se jí v  tomhle nekonečně nepřá

telském, nekonečně podezíravém městě podaří něčeho dosáh

nout? Dožije se vůbec rána?

29

Ještě ani dnes, po dlouhém bádání a nálezu mnoha umě

leckých předmětů, nemáme představu o tom, jak vlastně

vypadali. Všechny sochy, obrazy, fresky, basreliéfy a řezby

je znázorňují buď nezřetelně, nebo nejednotně. V jednom

zpodobnění totiž Kolkan vypadá jako hladký kámen pod

stromem, ve druhém jako tmavá hora proti jasnému slun

ci a ve třetím jako muž uplácaný z jílu, který na hoře sedí.

Tato vzájemně si odporující zobrazení však znamenají vý

razný pokrok oproti dřívějším dílům, na nichž jsou zachy

ceni jako neurčité barevné šmouhy visící ve vzduchu, nic

víc než zběžné tahy štětcem. Pokud bychom dávné konti

nentální umění měli chápat doslovně, pak se kupříkladu

Božstvo zvané Džukov nejčastěji zjevovalo jako zuřivé hej

no špačků.

Stejně jako při mnoha obdobných bádáních je obtížné

vyvozovat z  těchto vzájemně neslučitelných útržků něja

ké závěry. Nabízí se otázka, jestli se ti, kteří jsou v  da

ných uměleckých dílech zachyceni, skutečně rozhodli vzít

na  sebe takovouto podobu, nebo jestli je Kontinentálo

vé vnímali způsobem, který v  běžném umění nedokázali

vyjádřit.

Je možné, že  nikdo na  Kontinentu nikdy tak docela

nevěděl, co má vlastně před očima. A protože Božstva vy

mizela, nejspíš se to nikdy nedozvíme.

Čas umlčí všechny tvory, všechny věci. Zdá se, že  ani

bohové nejsou výjimkou.

— „k PoVaze kontInentálního umění“,

Dr. eFrem PangyuI

30

Musíme je civilizovat

Pozoruje.

Pozoruje drolící se oblouky, naklánějící se mohutné klenby,

polorozpadlé věžičky a  klikaté ulice. Pozoruje vybledlé orna

menty na průčelích, mozaiky dlaždic na sesedajících se domech,

světlíky ušpiněné od sazí i zkřivená popraskaná okna. Pozoruje

lidi  — nevysoké, podvyživené, zabalené do  hadrů  —, potáce

jí se obdélníkovými průchody a podloubími, žebráci ve městě

přízračných zázraků. Vidí všechno, co očekávala, a přesto jí ty

ponuré ruiny rozvíří myšlenky. Představuje si, jak to tady mohlo

vypadat před sedmdesáti, osmdesáti, devadesáti lety.

Bulikov. Město hradeb. Nejsvětější hora. Sídlo světa. Město

schodů.

To poslední nikdy nechápala. Hradby a hory a sídla světa — to

bylo něco, čím se mohli chlubit. Ale schody? Proč právě schody?

Ale teď to Ashara — nebo prostě Shara — konečně má před

očima. Schody vedou všude a  nikam: jsou tu obrovské hory

schodů, prudce se zvedají z obrubníku a zdolávají úbočí kopců.

Pak jsou tu schodiště s nestejnými stupni, kličkující po svahu

jako potůčky. Občas se před vámi schody zhmotní jako vodo

pády na  zpěněných bystřinách a  o  pouhých pár metrů dál se

vyloupne rozlehlé náměstí...

Tohle jméno je určitě nové. Mohlo vzniknout až po válce.

Když se všechno... rozpadlo.

Tak takhle vypadá Mžik, pomyslí si. Nebo spíš to, co způsobil...

Přemýšlí, kam asi ty schody vedly před válkou. Samozřejmě

ne kam vedou teď. Potýká se s realitou toho, kde se nachází, jak

se sem dostala, jak je možné, že tohle je skutečnost...

Bulikov. Město bohů.

Dívá se z  okénka automobilu. Kdysi to bylo nejúžasnější

město na světě, a teď je z něj jedno z nejzpustlejších míst vůbec.

Obyvatelé se ho přesto drží zuby nehty: pořád je třetí nebo

čtvrtou nejlidnatější metropolí světa, i  když bývalo mnohem,

mnohem větší. Proč tady zůstávají? Co je drží v  tomhle poloměstě, vykuchaném, tmavém a studeném?

„Nebolí vás oči?“ ozve se Pitry.

„Prosím?“ zeptá se Shara.

„Oči. Ze začátku mi z toho občas přecházel zrak. Když se díváte na město, na určitých místech něco není tak docela... v pořádku. Dělá se vám z toho zle. Slyšel jsem, že dřív se to stávalo mnohem častěji, ale poslední dobou je toho čím dál míň.“

„Jaké to je, Pitry?“ ptá se Shara, i když odpověď zná: o tomhle

jevu četla a slýchala celé roky.

„Jako... já nevím. Jako dívat se do skla.“

„Do skla?“

„Vlastně ne, ne do  skla. Spíš z  okna. Ale za oknem je vidět místo, které už tam není. Těžko se to vysvětluje. Až to uvidíte, tak to poznáte.“

Soupeří v ní instinkty historičky a agentky: Dívej se na kle

nuté průchody, názvy ulic, vlnky a rýhy v městských hradbách!

říká jedna. Dívej se na  místní, sleduj, kam chodí, jak se ohlí

žejí přes rameno, říká druhá. Na  ulicích je jen málo lidí, ko

neckonců už je dlouho po půlnoci. Všechny budovy jí připadají maličké: když se vůz přehoupne přes kopec, zahledí se do dálky a uvidí pole nízkých plochých staveb táhnoucí se až

ke druhé straně městských hradeb. Na tak pustá panoramata

není zvyklá.

Mívali větší budovy, připomene si. Před válkou. Podivně

prázdný horizont v ní přesto vyvolává otázku: Mohlo toho bě

hem pár minut tolik zmizet?

„Asi už to víte,“ ozve se Pitry, „ale je dobré parkovat ve čtvrtích kolem velvyslanectví. Čtvrť, kde stojí, nemá zrovna... dobrou pověst. Po zřízení velvyslanectví se prý spousta slušných lidí

odstěhovala. Nechtěli být v blízkosti šaloťáků.“


32

„Ach, ano,“ kývne Shara. „Už jsem zapomněla, že  nám tady

tak říkají.“ Vzpomíná si, že slovo šaloťák má původ v množství šalotky, které Saypuřané dávají do jídla. Je to omyl, protože kaž

dý rozumný Saypuřan dává přednost česneku.

Pohlédne na  Sigruda. Obr zírá přímo před sebe  — asi. Ni

kdy není snadné poznat, čemu Sigrud věnuje pozornost. Sedí

bez hnutí a ke všemu kolem je naprosto netečný, takže byste

ho málem považovali za sochu. V každém případě se zdá, že ho město nezaujalo nebo na něj neudělalo dojem: prostě další věc,

která ho neohrožuje ani nevyžaduje, aby pohrozil on jí, a tudíž si nezaslouží jeho pozornost.

Shara se pokouší šetřit myšlenkami na  příštích pár hodin,

určitě budou náročné a ošidné. A snaží se zaplašit otázku, kterou se užírá už od včerejška, kdy jí v Ahanaštanu přistál v rukou telegram. Ale nedokáže to.

Ubohý Efreme. Jak se ti to mohlo stát?

Kancelář hlavního diplomata Troonyiho je dokonalou, byť po

někud okázalou napodobeninou vznešených úřadoven v Saypuru: tmavé dřevěné rolety, červený koberec s květinovými vzory,

blankytné stěny, nad stolem měděné lampy s  ozdobnými komínky. U jedné stěny pučí parožnatka sloní pocházející ze Say

puru, její křehké listy se kývají a  vybíhají z  mechové základny v šedozelených vlnách; pod ní nad maličkou svíčkou bublá

kotlík s vodou, stoupá z něj pára a dopřává kapradině vlhkost,

kterou potřebuje k tomu, aby přežila. Shara si uvědomí, že nic

z toho by se rozhodně nedalo nazvat sbližováním kultur, ukáz

kou komunikace, vzájemného obohacování a postregionální jednoty, jak tvrdí všechny ministerské výbory v Saypuru.

Výzdoba však není ani zdaleka tak zpupná jako to, co visí

na stěně za křeslem u stolu.

33

Shara na ten předmět zírá se zlostí a morbidní fascinací. Co

pak se zbláznil?

Troonyi vtrhne do  své kanceláře a  na  tváři má tak teatrál

ně vážný výraz, jako by nezemřel Efrem, ale on sám. „Dobrý

den, paní kulturní velvyslankyně,“ pozdraví. Levou patu vystrčí

vpřed, pravým ramenem škubne nahoru a provede tu nejdvor

nější ze všech dvorných úklon. „Je nám ctí, že vás tu můžeme

přivítat, byť za tak smutných okolností.“

Shara okamžitě začne přemítat, do  jaké přípravné školy

v  Say puru asi chodil. Než přijela, samozřejmě si přečetla jeho

složku a jenom se utvrdila v přesvědčení, že plevy z mocných

rodin se často vyvážejí na  saypurská velvyslanectví po celém

světě. On si myslí, že pocházím právě z takové rodiny, připomene

si, a proto to divadlo. „Mně je ctí, že tu mohu být.“

„Nám také, my...“ Troonyi zvedne zrak a  zahlédne Sigruda,

který se hrbí na  židli v  koutě a  lhostejně si nacpává dýmku.

„Ehm. K-kdo je to?“

„Sigrud,“ odpoví Shara. „Můj tajemník.“

„Musí zde být?“

„Sigrud mi pomáhá se všemi záležitostmi, důvěrnými i  ne

důvěrnými.“

Troonyi se na něj zahledí. „Je hluchý nebo němý?“

Sigrud po něm loupne svým jediným okem a pokračuje v pě

chování tabáku.

„Ani jedno, ani druhé,“ řekne Shara.

„Nuže,“ pronese Troonyi. Otře si čelo kapesníkem a vzpama

tuje se. „Nuže, o světlé památce našeho dobrého profesora svěd

čí i to,“ praví a posadí se za stůl, „že ministryně Komaydová tak

rychle poslala někoho, kdo by dohlédl na  péči o  jeho ostatky.

Byla jste na cestě celou noc?“

Shara přikývne.

„Svatá dobroto. To je strašné. Čaj!“ vzkřikne náhle bez zjevné

ho důvodu. „Čaj!“ Popadne zvoneček na stole a začne jím zuřivě

34

třást. Když se nedočká kýžené odezvy, několikrát jím uhodí

o stůl. Do místnosti se vtočí sotva patnáctiletá dívka s čajovým

podnosem připomínajícím bitevní loď. „Co ti tak trvalo?“ oboří

se na ni Troonyi. „Mám hosta.“ Dívka před ním uhne očima, za

čne nalévat a Troonyi se zase obrátí k Shaře, jako by byli sami:

„Vyrozuměl jsem, že jste byla kousek odsud, v Ahanaštanu. Hroz

né město, aspoň myslím. Samí rackové, cvičení zloději jsou to,

a lidi se to od nich naučili.“ Dvěma prsty mávne na dívku a po

šle ji pryč; ta se ukloní až k podlaze a teprve pak odejde. „Ale

musíme je civilizovat — teď myslím lidi, ne ptáky.“ Zasměje se.

„Dáte si šálek? Je to náš nejlepší sirlang...“

Shara s nepatrným úsměvem zavrtí hlavou. Popravdě řečeno,

Shara — do morku kostí závislá na kofeinu — zoufale potřebuje

šálek, ale raději by umřela hlady a žízní, než by si od hlavního

diplomata Troonyiho něco vzala.

„Jak je libo. Ale Bulikov — o tom jste určitě už slyšela — je do

cela jiný. Pořád v něm jsou hradby, se kterými náš vliv ani nehne.

A teď nemyslím jenom hradby kolem města. Zrovna před třemi

měsíci jim městská guvernérka musela zabránit, aby oběsili ně

jakou ženu za to, že se dala dohromady s jiným mužem — mrzí

mě, že něco takového probírám před mladou dámou, ale — že se

dala dohromady s  jiným mužem potom, co jí zemřel manžel.

A ten muž zemřel už před lety! Mě samozřejmě Otcové města

neposlouchali, ale Mulagheshovou...“ Na chvíli se odmlčí. „Není

to divné, že město, které minulost zpustošila nejvíc, je taky měs

tem, které nejzatvrzeleji vzdoruje reformám?“

Shara se usměje a  přikývne. „Naprosto s  vámi souhlasím.“

Usilovně se snaží nedívat na obraz visící nad jeho rameny. „Tak

že ostatky doktora Pangyuie jsou ve vašich rukou?“

„Cože? Ach, ano,“ řekne Troonyi se sušenkou v  ústech.

„Omlouvám se — ano, ano, jeho tělo máme. Hrozná věc. Tragédie.“

„Mohu si ostatky prohlédnout, než je převezete?“

35

„Vy chcete vidět jeho ostatky? Nejsou... moc se omlouvám, ale

pan doktor není ve stavu, abychom ho mohli někomu ukazovat.“

„Vím, jak zemřel.“

„Opravdu? Zemřel násilnou smrtí. Násilnou. Je to něco ohav

ného, děvče zlaté.“

Děvče zlaté, pomyslí si Shara. „To mi řekli. Ale přesto ho mu

sím vidět.“

„Jste si naprosto jistá?“

„Jsem.“

„Nuže... Hm.“ Nasadí co nejzářivější úsměv. „Dovolte, abych

vám dal malou radu, děvče zlaté. Kdysi jsem byl na vašem mís

tě  — mladý kulturní velvyslanec, patriot, dělal jsem všechno,

co se po mně chtělo, jedno divadélko pro veřejnost za druhým.

Všechno proto, abych si vydobyl aspoň nějaký věhlas. Jenže...

můžete posílat, kolik zpráv chcete, ale věřte mi — na druhém

konci nikdo není. Nikdo vás neposlouchá. Ministerstvo kultur

ním velvyslancům zkrátka nevěnuje pozornost. Je to obyčejná

buzerace, moje drahá — prostě si odkroutíte svoje a jednou se

vám podaří odsud vypadnout. Ale žádný strach. Bavte se. Určitě

brzo pošlou někoho důležitějšího, kdo si to vezme na starost.“

Shara se nezlobí: podráždění se dávno rozdrobilo na nechá

pavost. Přemýšlí, jak mu odpovědět, a zabloudí přitom očima

zpátky k obrazu na stěně.

Troonyi si všimne, kam se dívá. „Á. Vidím, že vás uchvátila

moje chlouba.“ Ukáže na  obraz. „Noc rudého písku od Rishny.

Jedno z  největších vlasteneckých děl. Bohužel musím přiznat,

že to není originál, jen velice stará kopie původního díla. Ale je

docela věrná.“

Shara ten obraz viděla už mnohokrát — na školách a radni

cích v Saypuru je celkem oblíbený —, ale pořád jí připadá zvlášt

ní a znepokojivý. Zachycuje noční bitvu v širé poušti: na nejbliž

ší řadě písečných dun stojí malá ošuntělá armáda Saypuřanů a  hledí přes poušť na  nespočetné šiky nepřátelských vojáků

s meči a pancíři. Jejich zbroj je mohutná a silná, třpytí se a chrá

ní každý kousek jejich těl, přilbice mají pomalované lesklými

kresbami řvoucích démonů a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.