načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Město naděje - Salma Blanco

Město naděje
-4%
sleva

Elektronická kniha: Město naděje
Autor:

Nový romantický western z pera autorky Salmy Blanco. Usadila se v osamělém domě za městem, s nikým se nechce vídat, odmítá návštěvy. Jaká tajemství spolu s ní přišla do poklidného ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788075700520
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nový romantický western z pera autorky Salmy Blanco. Usadila se v osamělém domě za městem, s nikým se nechce vídat, odmítá návštěvy. Jaká tajemství spolu s ní přišla do poklidného Hopetown? Odhalí šerif Petterson její tajemství a přinese mu to klid?

Související tituly dle názvu:
Město Naděje Město Naděje
Blanco Salma
Cena: 109 Kč
Město naděje Město naděje
Blanco Salma
Cena: 85 Kč
Stromu zbývá naděje Stromu zbývá naděje
Halík Tomáš, Šimotová Adriena
Cena: 237 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Město naděje

Salma Blanco

1. vydání

vydáno v červenci 2017 jako 55. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-050-6 (epub)

ISBN 978-80-7570-051-3 (mobi)

ISBN 978-80-7570-052-0(pdf)


HOPETOWN

Wyoming 1881


1. PŘÍJEZD

Zaujala ho hned, jak vystoupila z dostavníku. Ani na okamţik nezapochyboval, ţe je to ona. Paní Maud O ́Connorsová.

Jeho původní představa byla sice naprosto odlišná – z nějakého důvodu se domníval, ţe půjde o mnohem starší ţenu, přesto teď s naprostou jistotou věděl, ţe Maud O ́Connorsová je právě ta dáma, která nyní vystoupila z ranního dostavníku.

Ostatní cestující se rychle rozptýlili po svých záleţitostech a ona zůstala bezradně stát na chodníku. Chvíli ji pozoroval a přemýšlel. Opravdu si troufá ţít sama v téhle pustině? Je příliš jemná na zdejší kraj.

Rozdíl mezi představou a skutečností ho natolik zmátl, ţe skoro zapomněl, co má udělat. Aţ teprve poté, co ho sama zahlédla a váhavě k němu vykročila, rozhýbal se. Vyšel ze dveří úřadu a ve svých vysokých botách z jemné kůţe se prašnou cestou dobrodil aţ k ní.

„Dobrý den. Paní O ́Connorsová?"

Přikývla a tvář jí malinko znachověla.

„A vy jste šerif Petterson?" Hlas měla zastřený únavou. Neušel mu rychlý pohled, jímţ přelétla celou jeho postavu. Také se mohl ráno upravit a vzít si alespoň čistou košili, uvědomil si s roztrpčením. Co si o něm teď bude asi myslet?

„Vítám vás v Hopetown," napřáhl k ní svoji dlaň. Ta její se v ní málem ztratila. Měla suché a horké ruce. Tak malou ruku snad ještě neviděl.

„Napadlo mě, ţe budete po cestě unavená a tak jsem vám nechal v hotelu připravit pokoj."

„Děkuji. Je to od vás velice milé, pane Pettersone. Opravdu si ráda odpočinu."

Měla moc pěkný úsměv. Trochu unavený, ale pěkný. A temné stíny pod očima jí docela i slušely.

Vůbec je hezká. Musel konstatovat, ţe s takovou ţenou se ještě nesetkal. Odhadoval, ţe jí nemůţe být víc, jak pětadvacet. Tmavé vlasy měla pečlivě vyčesané a zakryté malým kloboučkem se závojem přes obličej. I v prostých cestovních šatech tmavošedého odstínu, který jí zrovna v této chvíli, kdy byla unavená dlouhou cestou, právě moc neprospíval, z ní vyzařovala určitá noblesnost. Přestoţe musela být k smrti vyčerpaná, stála zpříma, s hlavou hrdě vztyčenou a odhodlaně hleděla před sebe.

Připadalo mu zvláštní vidět takovou ţenu zde. Měl pocit, ţe by se daleko lépe vyjímala v nějakém nóbl domě v jednom z těch velkých měst na východě. Patřila tam. Co ji jen mohlo přinutit opustit svůj útulný a bezpečný domov a vyměnit ho za tuto Bohem zapomenutou zemi?

Zvedl její zavazadlo – trochu malé na to, ţe se zde chce usadit, a zamířil k jedné z mála zděných budov ve městě. Vybledlý nápis nad vchodem oznamoval, ţe právě vstupují do Hotelu Naděje.

Odnesl jí zavazadlo aţ před dveře do pokoje a potom se s ní rozloučil. Dlouhým pruţným krokem vyšel zpět na zaprášenou ulici.

Bylo sotva deset hodin dopoledne. Hopetown dřímal ve svém obvyklém netečném nezájmu a nikde nebylo ani ţiváčka. Dostavník dávno zmizel za obzorem a prach zvířený jeho koly a kopyty koní se zase usadil. Hopetown se změnil na několik dalších dlouhých hodin ve zdánlivě mrtvé město. Ostatně – město byl přece jen dost hrdý název pro ten nesourodý shluk staveb. Těch pár domů z nepálených cihel a dřevěných desek, neuspořádaně se choulících podél jediné ulice ústící na obou koncích ve volné krajině, stejně ospalé a zaprášené jako město samo, sotva mohlo být nazýváno městem. Ale bylo tady a nic víc nebylo důleţité.

Ze svého klidu se město probíralo pouze při příjezdu dostavníku nebo v den výplaty na okolních rančích. To se sem pak sjíţděli snad všichni ti divocí, blázniví honáci, aby si po těţkém týdnu nepřestávající dřiny trochu zahýřili. Potom město vřelo tak, jako za starých časů, kdy se v kopcích nad ním hledalo zlato. Jenomţe tenkrát zlatá ţíla brzo vyschla a davy zlatokopů se rozprchly za další mámivou nadějí. Hopetown zůstal a před úplným zánikem ho zachránily okolní zelené pastviny. Zlatokopy tak vystřídali chovatelé dobytka a město se svojí výhodnou polohou na trase dostavníků mohlo dál spřádat své sny o naději.

Šerif Petterson zůstal stát na kraji chodníku před hotelem, palce obou rukou zaháknuté za opasek, před očima pořád ještě tu záhadnou štíhlou ţenu, odpočívající teď nahoře v pokoji. Pomalu přejel pohledem z jednoho konce města na druhý. Napadlo ho, jaké to je, vidět město očima nově příchozího. Očima člověka, který tady neproţil skoro půlku ţivota. Který vidí věci takové, jaké jsou. Třeba jejíma očima. Co mohla spatřit, kdyţ vystoupila z dostavníku? Jaký byl první dojem z jeho města?

Jediná zaprášená ulice, měnící se po dešti v blátivou řeku. Cesta vyjeţděná koly dostavníků a povozy usedlíků. Pár obchodů. Obecní nájemní stáje v polorozpadlé stodole. Lázně a holírna na jednom a stanice dostavníků a pohřební ústav na druhém konci města. Šerifova kancelář přímo naproti hotelu. Dvě hospody a tančírna.

Nic z toho, co viděl, nebylo aţ tak zajímavé a neobvyklé, aby to stálo za to, ujet takovou dálku aţ z Bostonu.

Otázka, proč Maud O ́Connorsová přijela právě sem, pro něj stále zůstávala nezodpovězená. Ale nakonec – je to její věc.

Pokrčil rameny a sešel z chodníku na ulici, směrem ke své kanceláři. NOVÝ ZAČÁTEK

Malinko zaváhala, neţ vstoupila do lokálu. Teď, v pozdním odpoledni uţ tady sedělo pár hostí a Maud svým příchodem na sebe okamţitě přitáhla jejich pozornost. Neskrývaná zvědavost v jejich pohledech jí vehnala červeň do tváří. Pocítila úzkost a ztěţka polkla. Nebyla zvyklá, aby si ji muţi takhle nepokrytě prohlíţeli, mátlo ji to a znervózňovalo. Na chvilinku v ní převládl pocit nelibosti vůči šerifu Pettersonovi za to, ţe ji přinutil čelit této zkoušce tím, ţe se rozhodl čekat na ni právě tady a znemoţnil jí tak pouţít zadní východ z hotelu.

Zaregistrovala jeho přítomnost hned, jak vstoupila. Opíral se o barový pult a o něčem diskutoval s barmanem. Byl k ní obrácen zády a Maud vyuţila těch několik vteřin, kdy nevěděl o její přítomnosti k tomu, aby si ho konečně trochu prohlédla. Byl střední postavy, jen o malinko větší neţ ona. Krátce zastřiţené hnědé vlasy měl nyní pečlivě učesané. Maud s překvapením konstatovala, ţe se převlékl a dokonce si snad i vyleštil boty. Jeho široká ramena pod tmavomodrou košilí v ní kdoví proč vyvolávala podivný neklid. Na nohou měl tmavé kalhoty a štíhlý pas mu obepínal široký koţený opasek. Lehce ji zamrazilo při pohledu na paţbu coltu, čouhající z pouzdra u jeho boku. Znovu jí to připomnělo, kde se rozhodla ţít.

Trochu se jí chvěl hlas, kdyţ promluvila:

„Dobré odpoledne, pane Pettersone. Omlouvám se, ţe jsem vás nechala tak dlouho čekat. Ta cesta mne unavila víc, neţ jsem si myslela."

Při zvuku jejího hlasu se k ní otočil a Maud se zdálo, ţe v jeho očích zahlédla uznalý obdiv, kdyţ si ji malý okamţik beze slova prohlíţel.

„Není na co spěchat, paní," odpověděl a zpříma jí hleděl do očí. Měl příjemný hlas, hluboký, sametový.

Pozoroval ji a usmíval se. Teď, kdyţ si trochu odpočinula, vypadala mnohem svěţeji, přesto však zůstala její tvář bledá a jen oči z ní tmavě zářily. Také se převlékla a ve světlých šatech působila ještě mladším dojmem.

„Nemohli bychom jít někam, kde nás nebude nikdo rušit?" navrhla a šerif přikývl.

„Jistě, ale... třeba budete chtít něco sníst?"

„Ne, děkuji. Nemám na jídlo ani pomyšlení. Raději bych projednala naši záleţitost."

Chápal její netrpělivost. Byla na cestě uţ příliš dlouho a nepochybně se nemohla dočkat, aţ bude konečně u cíle.

„Dobře. Všechno mám připraveno v kanceláři, stačí jen váš podpis.“

Pokynul jí ke dveřím a sám vykročil za ní.

Vyšli na ulici. Uţ nebyla tak prázdná jako ráno. U úvaziště před hostincem odevzdaně postávalo několik osedlaných koní. Skupinka jezdců zvolna projíţděla po cestě. Nějaká ţena v prostých šatech vyšla z obchodu s košem plným nákupu. Houf dětí se bavil střílením z praků do prázdných plechovek a okolo s uječeným ňafáním pobíhalo šedivé psisko. Město oţilo.

V šerifově kanceláři je přivítal příjemný chládek. Maud trochu nejistě usedla na starou otlučenou ţidli, kterou jí šerif nabídl.

Dagu Pettersonovi neušel záchvěv zděšení v její tváři a znova se nemohl ubránit údivu, proč je ta zvláštní ţena tady, tak daleko od domova který znala a jehoţ pohodlí a bezpečí moţná poprvé ve svém ţivotě opustila. Ţila si v mnohem lepších podmínkách, neţ jaké ji čekaly zde a přesto to všechno opustila. Viděl jí na očích, ţe je přece jenom trochu zmatená a zaskočená realitou. Moţná, ţe byla připravena na nepohodlí a jednoduchost, ale tohle zřejmě přece jen nečekala.

Pocítil cosi jako dojetí kdyţ ji tak viděl před sebou – navenek klidnou a sebejistou, ale uvnitř k smrti vyplašenou. Moţná uţ lituje svého rozhodnutí. Zdejší ţivot pro ni nebude snadný. Nejspíš nepotrvá dlouho a zase se rychle vrátí do svého teplého pohodlného hnízdečka na Východě.

Aby srovnal vířící myšlenky, předstíral, ţe znova pročítá dopisy od jejího právníka z Bostonu. Nemusel to dělat. Znal je nazpaměť.

„Tak tedy, paní O ́Connorsová, zařídil jsem všechno tak, jak jste si přála,“ promluvil konečně. „Bývalá usedlost Toma Haggarta leţí zhruba deset mil od Hopetown na severozápad. Místo je to celkem slušný, i kdyţ trochu opuštěný, ale do města není daleko. Dům je prázdný teprve chvíli, takţe nevyţadoval ţádné větší opravy. Haggart se o něj docela dobře staral. Pokud se ovšem rozhodnete cokoliv předělat nebo nějak upravit, stačí říct. Nakonec uvidíte sama. Všechny vaše věci jsou na místě, dohlédl jsem, aby se nic nepoškodilo. Poslední zásoby byly dodány včera, přesně podle pokynů. Přihodil jsem i něco navíc, bez čeho se tady neobejdete. Mělo by být všechno v pořádku. Přesto..." na chvíli se odmlčel, jako by hledal vhodná slova, „stejně si myslím, ţe... no, ţe to není jaksi místo pro... ţenu jako jste vy. Je to obyčejná farma a nevím..."

„S tím si nedělejte starosti, pane Pettersone," přerušila jej ještě trochu rozechvělým, ale nesmlouvavým hlasem. „Vím, co dělám a umím si představit, co mne čeká. "

„Promiňte. Jistě. Je to vaše věc," šerif si v rozpacích promnul zátylek.

Je přímá. A určitě ví, co chce. V duchu sám sebe pokáral. Proč se do toho plete? Je to její volba. On ji upozornil a tím to pro něj mohlo skončit. Teď uţ záleţí na ní, jak se se vším vyrovná.

Malinko se jí třásla ruka, kdyţ podepisovala poslední papíry, které z ní dělaly novou majitelku farmy a pěkných pár akrů půdy. Dokončila podpis, odloţila pero a s pohledem stále upřeným na listinu před sebou se dlouze nadechla. Teprve potom vzhlédla k šerifovi a lehce kývla.

Z celého jejího vzezření, z výrazu očí, měl v ten okamţik pocit, jako by byl svědkem ukončení jedné ţivotní etapy a začátku nové. Ta ţena před něčím utíká, prolétlo mu hlavou. Něco, nebo spíše někdo jí musel velmi ublíţit. Tolik, ţe ji to vyhnalo aţ sem, do těchto zapomenutých, ztracených končin.

Z dalších úvah jej vytrhl její hlas. Uvědomil si, ţe neví, co říkala. Kdyţ ji poţádal, aby zopakovala otázku, znejistěla.

„Já vás nechci obtěţovat, šerife, ale opravdu bych potřebovala, aby mne někdo doprovodil. Alespoň pro tentokráte, jistě chápete.“

Přikývl.

„Ovšem. Postarám se o to sám.“ Původně chtěl poslat kluka ze stájí, ale uţ před nějakou chvílí změnil názor. Chtěl vidět její reakci na její nový domov.

Trvala na tom, ţe vyrazí hned. Neměl nic proti, alespoň to budou mít rychle za sebou. Kaţdopádně byl zvědavý, jestli jí odhodlání vydrţí, aţ uvidí Haggartovu farmu. DOMOV

Minuli poslední dům a před nimi se rozprostřela volná krajina. Cesta, vyjeţděná nesčetnými koly a udusaná kopyty koní a dobytka se táhla mezi zvlněnými pahorky aţ k vysokým kopcům, vypínajícím se daleko na západě. Nejprve mírně stoupala, potom se přehoupla do údolí a Hopetown jim definitivně zmizel z očí. Kolem dokola, kam aţ oko dohlédlo, se rozprostíraly pastviny. Přes pozůstatky loňských trav se statečně prodíraly zelené stonky nového paţitu a první drobné květy se natahovaly po slunci. Ve vzduchu se vznášela čistá vůně předjaří. Z vysokého bezoblačného nebe padaly k zemi jásavé trylky písně skřivana, přes cestu přeběhlo hejno koroptví a na svahu nad nimi na chvíli zapanáčkoval zajíc.

Slunce uţ postoupilo hodně k západu, přesto jeho paprsky hřály s intenzitou, jakou Maud snad ještě nepocítila. Dodávalo jí to sílu, a třebaţe se cítila k smrti vyděšená, ani na okamţik nezapochybovala o správnosti svého rozhodnutí. Z předchozího nekonečného trmácení v dostavníku a z krátkého poledního odpočinku na tvrdé nepohodlné posteli ji bolelo celé tělo. Měla pocit, ţe uţ nedokáţe udělat ani krok, ujet ani míli. Navzdory tomu trvala na tom, ţe se nastěhuje do svého domu uţ dnes.

Její dům. Zavrtěla hlavou a povzdechla si. Jaký bude? Také tak bezútěšný jako domy v Hopetown? Nebo ještě horší? Ale co na tom, je tady a není cesty zpět.

Co by za to dala, mít uţ tento den za sebou!

Šerif Petterson, sedící vedle ní na kozlíku lehké dvojkolky, se po ní krátce ohlédl. Neunikl mu její povzdech, ale nijak jej nekomentoval. Místo toho ukázal doleva a prolomil ticho mezi nimi.

„Na první pohled to vypadá, ţe je tady jen pustina, ale není to tak. Vidíte tam v dálce, těch pár roztroušených stavení? To je Elisonovic ranč. Tam dál za zatáčkou se cesta větví a levá odbočka vede přímo k nim. A támhle, za tím kopcem,“ ukázal přímo dopředu, „tam leţí ranč Nicka Perkinse. Jeho pastviny dosahují aţ k vaší farmě. Kromě těchhle dvou největších rančů je tady asi půltuctu malých farem. Ať se dáte, kudy chcete, dřív nebo později dojedete k nějakému obydlí. Uţ to není tak opuštěný kraj, jako kdysi. Dobytkářství se pomalu vzmáhá, půda je úrodná, ţádné nebezpečí tady nehrozí. Aţ na těch pár roztrţek v době výplat je tady klid. Uvidíte, bude se vám tu líbit.“

Maud se místo odpovědi jen lehce usmála. Rozhlíţela se po krajině, která pro ni byla zatím cizí, ale od této chvíle se měla stát jejím domovem. Zvolila si jej sama, a proto si teď musí zvyknout. Pozorně sledovala cestu a zapisovala si do paměti orientační body. Aţ pojede do města dokoupit zásoby, bude to muset uţ zvládnout sama. Při pohledu na nekonečný prostor krajiny ji ta představa trochu vyděsila. Jestliţe sjede z cesty nebo špatně odbočí, bude ztracená. Ale ne, šerif jí přece právě řekl, ţe ať se dá, kudy chce, vţdycky nakonec dojede k lidem. Není třeba se bát. Zvládne to, tak jako to zvládala doposud.

Šerif Petterson. Zvláštní, myslela si, ţe někdo zastávající takový úřad musí být starší. Ale Dagu Pettersonovi mohlo být sotva něco málo přes třicet. Zřejmě se i přesto těšil úctě a důvěře obyvatel Hopetown, jinak by si jej nezvolili. Při všech jednáních byl praktický a s povděkem kvitovala, ţe se příliš nevyptával. Rozhodně teď nestála o ţádné otázky ohledně své minulosti. Nechala ji tam za sebou a vskutku neměla v úmyslu se k ní vracet.

Byla vděčná, ţe ji nyní do jejího nového domu doprovází právě on. Mohl tím úkolem pověřit kohokoliv jiného, ale naprosto automaticky se jej ujal sám. Moc toho nenamluvil a to bylo dobře. Nenutil ji ke komunikaci a respektoval její soukromí. Dokázala to ocenit. Seděl na kozlíku dvojkolky, jen na dlaň vedle ní a občas, kdyţ byla cesta víc hrbolatá, zavadil svým ramenem o její. Kdyţ se to stalo poprvé, pokusila se odtáhnout, ale jen co na ni vzápětí beze slova krátce pohlédl, cítila se za své chování hloupě. Dál uţ se snaţila nijak nereagovat, a přestoţe se jejich ramena dotýkala vlastně skoro pořád, předstírala, ţe si toho nevšímá. Přesto vnímala kaţdý dotek s nebývalou intenzitou. Ne, ţe by to bylo nepříjemné, spíše tak nějak – zneklidňující. A potom, kdyţ kolo najednou vjelo do větší díry na cestě a vozík se nebezpečně zhoupl, hmátl po ní dlouhou paţí a rychle ji objal kolem ramen a přitáhl k sobě. Ze rtů jí uniklo překvapené vyjeknutí, ale neţ mohla nějak protestovat, uţ ji zase pustil. Cítila jeho dotek ještě dlouho potom a srdce jí v hrudi bušilo tak hlasitě, ţe to musel slyšet i on.

Cesta začala zvolna stoupat, vinula se po nerovném úpatí svahu a potom zabočila za skalisko. Před nimi se nečekaně objevil malý nízký domek z vepřovic s drnovou střechou. Maud ještě nikdy podobnou stavbu neviděla a na okamţik se v ní zastavilo srdce při myšlence, ţe to je snad její nový domov. Šerifova slova ji však vzápětí vyvedla z omylu:

„Představím vám teď vašeho nejbliţšího souseda. Bude se vám líbit, i kdyţ vypadá trochu divoce, ale sama brzo zjistíte, ţe má zlaté srdce.“

Zpoza domu vyšel muţ – kostnatý a statný, oblečený v neurčitých hadrech. Byl uţ dost starý, ale houţevnatý a ošlehaný, jako jsou lidé zvyklí na práci venku.

„To je Rufus Mayhew,“ promluvil Petterson a kývl muţi na pozdrav.

„Rufusi, máte sousedku. Paní O ́Connorová bude bydlet v Hagartově usedlosti.“

Stařík na ni upřel pohled svých modrých poctivých očí.

„To je dobře,“ řekl jen, ale znělo to povzbudivě.

Maud se zlehka usmála a pozdravila.

„Stavím se tady ještě na zpáteční cestě, Rufusi.“ Petterson mlaskl na koně a povoz se opět rozjel. Šerifův osedlaný kůň, uvázaný vzadu za bryčkou, nad tím počínáním nespokojeně pohodil hlavou, zafrkal, ale nakonec mu stejně nezbylo nic jiného, neţ dál následovat vůz. Šerif se nad jeho počínáním jen lehce usmál a prohodil k němu dozadu pár chlácholivých slov. Nato se opět obrátil ke své společnici.

„Kdyţ si s něčím nebudete vědět rady nebo vám prostě jen bude smutno, bez obav se obraťte na Rufuse. I kdyţ toho moc nenamluví, nikdy vás nenechá ve štychu.“

Maud beze slov přikývla. Zdá se, ţe v tomto kraji je málomluvný kaţdý, pomyslela si pro sebe. Tím lépe pro ni. Netouţila po společnosti, po zvědavém vyzvídání. Chtěla zmizet světu, který znala a neměla zájem poznávat jiný. Ano, tady je správně.

Cesta se klikatila mezi vršky a po pár mílích se vytratila v malém údolí, chráněném ze všech stran před okolním světem. Na jeho severním konci, půl míle před nimi stál osamělý dům. Maud bezděky silněji stiskla postranici vozu a na okamţik zatajila dech. Dům působil opuštěně a podivně smutně s prázdnými ohradami kolem a malým políčkem, zarostlým plevelem.

Jak se blíţili, všimla si na domě několika čerstvých změn – opravená okenice, nad verandou nová stříška a v plotě přibylo pár planěk, které dosud svítily novotou. Ale ani ta drobná vylepšení nedokázala zaplašit bezútěšnost místa.

Petterson sjel s vozem aţ k malé verandě a zastavil.

„Jsme tady,“ konstatoval celkem zbytečně.

Maud, trochu nejistá a sklíčená, vystoupila. Snaţila se nedat na sobě znát beznaděj, která ji najednou přepadla. Málem by se uţ obrátila a poţádala šerifa, aby ji zavezl zpět do městečka a k dostavníku. Věděla, ţe nemá očekávat mnoho, ale skutečnost jí v této chvíli připadala ještě horší neţ představy. Na malý okamţik zavřela oči a potom s nádechem vykročila přes verandu a vešla do domu. Ne, necouvne. Teď uţ ne.

Byly tam jen dvě místnosti – velký obytný pokoj s přepaţeným koutem na spaní a kuchyně, oddělené pouze tenkou přepáţkou z nehoblovaných prken, které se kdosi pokoušel natřít bílou barvou. Nijak to ale vzhled domu nevylepšilo. Jednoduchý nábytek, který si předem objednala a nechala sem dopravit, tady působil skoro nepatřičně. Někdo se ho snaţil co nejlépe rozmístit, ale v tuto chvíli ji to ani nezajímalo. Později si všechno přizpůsobí podle sebe, teď na tom nesejde.

V kuchyni zabíral velký prostor těţký sporák, který nestál původním majitelům za námahu s jeho stěhováním, ale díky němuţ se jistě dům za chladných dní dobře vyhřeje. Někdo sporák důkladně vydrhl a v bedně hned vedle bylo připraveno dříví na otop a vědro na vodu. Najednou se začala těšit, aţ tady poprvé zatopí a uvaří si čaj. Ano, bude to dobré, přikývla pro sebe v duchu a s překvapením zjistila, ţe její sklíčenost se pomalu vytrácí. Bylo to všechno tak odlišné od toho, nač byla dosud zvyklá, ale dokáţe to. Alespoň nebude mít při samé práci čas přemýšlet. Zútulňování domu a jeho okolí jí zaměstná na dlouhou dobu.

S novou nadějí vyšla zadními dveřmi na dvorek. S povděkem konstatovala, ţe latrína je umístěna tak, ţe se k ní dá dojít po kamenném chodníčku kolem domu a po celou cestu bude krytá přesahující střechou. Stejně tak se dostane i do maštale a do stodoly. Nemusí se bát ţádné nepřízně počasí. Akorát studna stála na opačném konci, skoro aţ u opuštěného ovocného sadu. Jestli se těm třem pokrouceným pláňkám dá říkat sad, zauvaţovala v duchu.

Celý dvorek byl oplocený, mohla by tady mít i drůbeţ a nemusela by se bát, ţe jí někam uteče.

Tak se zabrala do prohlídky a svých představ, ţe málem zapomněla na šerifa. Kdyţ si to uvědomila, obrátila se zpátky k domu a spatřila ho stát mezi zadními dveřmi. Ten pohled jí na nepatrný okamţik vyrazil dech. Nic nedělal, jenom tam tak beze slova stál a díval se na ni, prostovlasý, s prsty obou palců zaháknutými za opasek. Hlavou jí proletěla myšlenka nebo spíše pocit, ţe takto by si představovala šťastný domov. Muţ, který uţ ji vyhlíţí, nespouští z ní oči a čeká na ni, aţ se k němu vrátí domů.

Rychle ten bláznivý nápad zahnala a pokusila se o úsměv.

„Omlouvám se, šerife, nechci vás uţ víc zdrţovat. Děkuji za všechno, co jste pro mne udělal, a doufám, ţe vás to příliš neobtěţovalo.“

„To je v pořádku, madam. Zaplatila jste si za to a já neudělal nic, co by mi nějak bylo na obtíţ.“

Přikývla a on pokračoval: „O koně jsem se postaral, je v maštali, dneska uţ k němu nemusíte. Venku je kus ohrazené pastviny, ráno ho tam můţete zahnat. Neuteče vám, je klidný. Vozík jsem dal do stodoly, hned za vrata. Uţ jste někdy zapřahala koně?“

„Ano, vím jak na to.“

Váhal a díval se na ni zvláštním zkoumavým pohledem, jako by jí nedůvěřoval.

„Sedlo a všechno ostatní je v maštali. Máte tam i dostatek krmení pro koně. Vaše věci jsou všechny v domě, zásoby jídla máte na tři měsíce, tak jak jste chtěla, ale do města to není daleko. Řeknu Rufusovi, ať se u vás co nejdřív zastaví a seznámí vás s nejbliţšími sousedy. Můţete od nich brát mléko a vejce a další věci, co budete potřebovat. Rufus uţ vám řekne.

Nechoďte od domu sama moc daleko a raději si vţdycky berte zbraň. Jednu jsem vám koupil, osmatřicítku. I s náboji. Je mezi zásobami. Umíte střílet?“

Neurčitě pokrčila rameny.

„Nedělejte si starosti, šerife. Umím se o sebe postarat.“

Její hlas zněl lehce podráţděně nebo se mu to jen zdálo? Na chvíli se zamyslel. Nelíbilo se mu čím dál víc, ţe ji tady má nechat samotnou.

„V noci se zamykejte, pro všechny případy. Kdyţ někdo pojede kolem, buďte opatrná a moc nikde neříkejte, ţe jste tady sama.“

Neušlo mu, ţe se zamračila, ale povaţoval za svou povinnost ji varovat. Svým způsobem se za ni cítil zodpovědný.

Maud věděla, ţe uvaţuje, co všechno se jí můţe stát a rychle poznamenala:

„Vím, co mě čeká, šerife. Děkuji za vaši snahu, ale myslím, ţe uţ vaši pomoc nepotřebuji. Nechci vás vyhánět, ovšem nerada bych abyste se kvůli mně dostal do města aţ za tmy.“

Zamyšleně přikývl. Pochopil. Jasně mu dala najevo, ţe o jeho rady nestojí.

„Moţná jsem to s těma radama přehnal,“ řekl tiše, prošel domem, zvedl ze stolu svůj klobouk, který si tam předtím odloţil a vyšel ven.

Maud přistoupila ke dveřím a dívala se, jak odvazuje svého koně od sloupku ohrady a odjíţdí pryč, aniţ by se jedinkrát ohlédl.

Snad se neurazil. Moţná nemusela být tak strohá. Myslel to dobře.

Do srdce se jí zvolna začal vkrádat smutek. Padlo na ni ticho a opuštěnost tohoto místa. Tlumený dusot kopyt zanikl v úţlabině a do kraje se vrátil hluboký klid.

Teprve nyní odloţila klobouk a plášť, sedla si ke stolu a chvíli jenom tak nečinně seděla. Do domu se začal plíţit večerní chlad. Bezděky se otřásla. Měla by rychle zapálit lampy a zatopit v kamnech neţ se setmí.

Vstala a vyšla přes kuchyň ven, nabrala ze studny vodu a zanesla ji do domu. Všechno nádobí bylo vzorně naskládané na polici a připravené k pouţití. Vybrala si menší rendlík, nalila do něj vodu z vědra a postavila ji na sporák. Teprve potom se pustila do zatápění.

Všechno bylo nachystáno tak, ţe stačilo jen škrtnout zápalkou a za chvíli se v kamnech rozhořel oheň. Zvedlo jí to náladu a nastavila dlaně sálajícímu ţáru. Bylo příjemné jenom tak sedět, pozorovat tančící plameny a cítit jejich teplo na zkřehlých dlaních.

Zůstala by tak ještě dlouho, ale vyrušil ji klokot vroucí vody. Skoro s úlekem zaklapla dvířka kamen a vyskočila, aby nachystala vše potřebné na čaj.

Taky mohla šerifa pozvat na šálek a ne ho za to všechno, co pro ni udělal takhle vyhnat. Najednou si kvůli tomu připadala hloupě. Hned

při první příleţitosti se mu za to omluví. Sice nestojí o ničí společnost,

ale to neznamená, ţe si musí hned první den znepřátelit všechny kolem. Toto je pouze náhled elektronické knihy.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist