načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Městečko na srdci - Josef Cabadaj

Městečko na srdci

Elektronická kniha: Městečko na srdci
Autor:

Ke knize Městečko na srdci, zabývající se historií i současností malého města Úpice, řekl autor: Vážení přátelé, tato moje práce si neklade velké cíle a nečekám také ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Antonín Šlechta
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 223
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 25 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, portréty, faksimile
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-8329-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ke knize Městečko na srdci, zabývající se historií i současností malého města Úpice, řekl autor: Vážení přátelé, tato moje práce si neklade velké cíle a nečekám také pokrytecké plácání po zádech. Prostě jsem cítil potřebu se svěřit, vyprávět nebo také předat informace z archivů, muzeí nebo ze setkání s lidmi. Proto také jsou v této knížečce věci, patřící tematicky do různých sfér našeho života. Nechtěl jsem, aby složitě získané materiály byly ztraceny navždy.        Jsem patriot podkrkonošského městečka Úpice a nikterak se za to nestydím. Mám Úpici rád a doufám, že pozorný čtenář to také pozná. Díky mým rodičům, příbuzným a mé sportovní činnosti jsem sjezdil křížem krážem české, moravské i slovenské kraje, ale nejraději mám zdejší kraj. Vždy jsem se domů rád vracel a dělám to tak stále.

Předmětná hesla
Cabadaj, Josef, 1948-
* 20.-21. století
Osobnosti regionu -- Česko -- 20.-21. století
Publicisté -- Česko -- 20.-21. století
Úpice (Česko) -- dějiny
Zařazeno v kategoriích
Josef Cabadaj - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Městečko na srdci

Povídky, vzpomínky, vyprávěnky, články

z Úpice a ze života

Josef Cabadaj


© Josef Cabadaj 2016

© Antonín Šlechta 2016

ISBN 978-80-88083-29-0 (tisk)

978-80-88083-30-6 (pdf )


Vážení přátelé,

tato moje práce si neklade velké cíle a nečekám také

pokrytecké plácání po zádech. Prostě jsem cítil potřebu

se svěřit, vyprávět nebo také předat informace z archivů,

muzeí nebo ze setkání s lidmi. Proto také jsou v tétokní

žečce věci, patřící tematicky do různých sfér našehoživo

ta. Nechtěl jsem, aby složitě získané materiály bylyztra

ceny navždy.

Jsem patriot podkrkonošského městečka Úpice a nik

terak se za to nestydím. Mám Úpici rád a doufám, že

pozorný čtenář to také pozná. Díky mým rodičům,pří

buzným a mé sportovní činnosti jsem sjezdil křížemkrá

žem české, moravské i slovenské kraje, ale nejraději mám

zdejší kraj. Vždy jsem se domů rád vracel a dělám to tak

stále.

Josef Cabadaj

Motto: K topení je nejlepší staré dřevo, k pití staré víno,

k důvěrným sdělením staří přátelé a ke čtení staří autoři.

Francis Bacon.



Úvod



M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

9

Ahoj táto

Je podzim, krásný prosluněný, všude okolo

voní shrabané listí. Stojím u  hrobu pod rozloži

tou lípou na úpickém hřbitově, zády ke hřbitovní

zdi s řadou kamenných hrobek, vesměs vážených

a movitých úpických měšťanů. Vyměnil jsemkvě

tiny ve  vázičce, zapálil svíčky a  očistil náhrobní

desku. Stojím a střídavě se dívám na nápisyna hro

bové desce a na panoráma Krkonoš, ze kterého mi

kousínek výhledu umožňuje suchovršický Klůček.

Toto místo vybral tátovi pan Řezníček, tehdejší

pan hrobník, a jsem mu za to vděčný. Zakrátko to

bude 29 let od úmrtí táty a já sem chodímpravidel

ně každý týden. Po stále stejných úkonechna hro

bu, kde leží oba moji rodiče, znova a znova stojím

a přemýšlím, co jim říci. U maminky to je dobré,

jí řeknu, co se stalo, co jsem dělal a kde jsem byl.

Slova pro tátu jsou nějak těžší, složitější, a takzačí

nám vždycky stejně „Ahoj táto“. Začínám vypra

vovat o  mých vnoučatech, která on nepoznal, ale

vím, že by je miloval. Říkám, už zase budou volby,

co ty na to? Vím, že by se usmál, potáhnulz ciga

rety a  zároveň s  vyfukovaným  kouřem by tiše

řekl: „Hlavně běž volit a  používej mozek!“ Chlu

bím se, že jeho vnuk Martin bude mít v Brněpro

moci začátkem listopadu a  že tam jedeme skoro


Ú

P

I

C

E

10

všichni, protože vím, jak by byl pyšný i on, a jel by

taky. No a tati, byl jsem zase na Slovensku,umře

la teta Josefína a v Nové Bystrici už nemámeniko

ho z  tvé generace. Tátovi by se zaleskly oči: “No

jo, byla to dobrá žena, dobrá švagrová.“ Taky jsem

přivezl brambory a naložil zelí. Zima může přijít.

Táta by se usmál, nejlepší zelí bylo vždyckyz Dob

ré Vody u Hořic, jezdil jsem pro něj s JarkouBera

nem z  Kréty, byl jsi tam? Ne, mám ho ze Žerno

va a  je taky dobrý. Beru si odtud i  jablka a  jsem

s  nimi spokojený. Letos na  jaře mi veškeré ovoce

na zahradě zmrzlo v květu. No jo, to je pech, ale

snad to příští rok vyjde líp. Tak tedy tati, já už zase

půjdu, říkám omluvně. Hlavou se mi honí různá

rčení, vyjádření, citáty, vždy jen úryvek, pár slov

a dál nic. Když jsme byli malí, rozčiloval mě svět

mého táty, mámy, dědy z Uble i kysucké babičky.

Když jsem dospěl, obracím se zpět, chytám se slov,

vzpomínek, písniček v  nářečí, které dnes vymí

rá, vůní ohňů, domácího chleba, chuti domastlu

čeného másla, úsloví a  vůbec všeho od  těch, kte

ří tady už nejsou. Jak strašně jsem chtěl být jiný,

uspět ve  společnosti. A  dnes ? Chodím po archi

vech, skanzenech, výstavách i  muzeích a  v dáv

né všednosti vidím krásu a  cosi mě nutí sklonit

pokorně hlavu jako na  Modlitbách otců. Prázd

niny s  vnoučaty, jejich chování, které jde mimo

naši dospělou všednost, mě připadá opravdověj

ší, upřímnější. Odcházím směrem k  lípě a zahý

bám doprava. To abych se mohl pozdravit s Břebr />

M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

11

ťou Sedláčkem, dobrým člověkem. Scházím dolů

okolo hrobu paní Mezerové, mezi stromyprobles

kuje kostelní věž na náměstí, oči mi hladípodzim

ně zbarvená Kvíčala, jdu a mám uklidňujícía smi

řující pocit, že jsem se tátovi maloulinko omluvil

za léta neporozumění a neshod.

Ahoj táto.



M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

13

Můj táta

Můj tatínek byl prostý, obyčejný chlapík,vel

mi pracovitý, uvyklý tvrdé dřině, se kterým se

život příliš nemazlil. Nová Bystrica je vesnice asi

18 kilometrů od Čadce, což je dodnes okresníměs

to nedaleko českých hranic. Děti musely „od mala“

pracovat, pást krávy a chodit na dřevo do lesa,při

nášet vodu z potoka pro dobytek a drůbeža samo

zřejmě pro domácnost. Do Nové Bystrice jsemjez

dil na prázdniny vlakem, vždy s tátou, který znal

všechna vlaková nádraží, ale i malé zastávky, kde

rychlík nezastavoval. Jako malý kluk jsem nemohl

pochopit, když mi táta řekl například: „Dej pozor

teď bude Horná Lehota“, a my jsme zastávkupro

jeli tak rychle, že jsem sotva stačil přečíst název.

Táta měl obrovskou paměť na jména obcí a velký

orientační smysl. V  zeměpisu, a  to i  ve  světovém,

byl dobr ý.

Jeho dětství příliš pěkné nebylo, tatín

ka (mého dědu) zabil padající strom při kácení

v lese a babička Barbora zůstala s pěti dětmi sama.

Po  nějaké době se přes kostelní tamtamy znovu

provdala a vzala si vdovce s několika dětmi.Babič

ka byla velmi rázná žena, domácnost a hospodář

ství vedla pevnou rukou. Žili v  roubené chalu

pě, která byla poměrně velká, postavená ve tvaru


Ú

P

I

C

E

14

L. Těch roubenek tam bylo několik na zvýšeném

břehu za  řekou Bystricou a  v  místním názvosloví

byly pojmenovány osada „Zavodskovia“. Asi pro

to, že se k  nim muselo přes most a  za  vodu. Pod

domem vedla úzkokolejná lesní železnice z Krásna

nad Kysucou do Lokce u Oravské přehrady a dnes

je na konci Nové Bystrice, ve Vychylovce, kysucký

skanzen s  několikakilometrovým sjízdným úse

kem lesní úvraťové historické železnice. V  době,

kdy jsem tam začal jezdit na  prázdniny, asi tak

v letech 1955-57, v domě bydlela babička, strýc Jan

s  tetou Jozefínou a  jejich tři dcerky. S  nimi tam

bydleli ještě strejda Ignác a teta Hermínas babič

čina druhého manželství. To byli velice zbožní

a pracovití lidé, příliš si na ně nepamatuji, ale měl

jsem je rád, táta si jich velice vážil. Když bylotatín

kovi 14 let, šel se učit za truhláře, ale pokud vím,

tak to nikdy nedělal, a ani nevím, jestli se vyučil.

Vypravoval mi jednou ve  sdílné chvilce, že první

rok zametal dílnu, pásl kozy a  staral se mistrovi

o  děti. Z  vyprávění jsem pochopil, že ho to moc

nebavilo. Když mu bylo jednadvacet let, čili v roce

1941, obdržel povolávací rozkaz na  vojnu. O  rok

starší bratr Jano už byl příslušníkem Rychlé divize.

Táta narukoval do  Bratislavy k  jezdectvu. V led

nu 1942 byl převelen do Liptovského Sv.Mikulá

še a odtud, Slovensko již bylo samostatným štátem,

jej tehdejší prezident Tiso poslal za  Rychlou divi

zí jako příslušníka Zaisťovaciej divízie na  pomoc

Hitlerovi proti „východním barbarům“ na úzebr />

M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

15

mí Sovětského svazu. Ze sporého vyprávění jsem

pochopil, že byl v té druhé, protože Rychlá divize

byla nasazena v prvním sledu a slovenští vojáci se

dostali až k Azovskému moři a ke Kavkazu. Táta

se dostal do  prostoru Rostova a  Rovna na dneš

ní Ukrajině a jednou mi naznačil, že bylv katyň

ských lesích a že ne všechno co uslyším o Katyni,

je pravda. V tom období bojů u Rovna bylpřeško

len na kuchaře polní kuchyně. Z té doby sipama

tuji fantastickou historku, kterou mi táta vyprá

věl. Přišel za ním vesnický mužik s celou rodinou

a prosil ho o pomoc. Z vyprávění táta pochopil, že

si chlapík myslí, že je lékař, protože měl na  sobě

kuchařský bílý plášť. Ukázal mu zranění z  první

světové války, které ho stále více zlobilo. Byla to

kulka z  pušky na  zádech v  oblasti ledvin a  dala

se nahmátnout. Táta mu řekl,že“ teda dobrá,udě

lám to, ale musíš přinést pět lahví vodky“. Mužik

druhý den přišel s třemi lahvemi, táta se drobátko,

ale spíše více napil, vzal břitvu, opláchl jive vod

ce, rozřízl mu kůži a  kulku vyňal. Protože měl

jen nějaké obvazy, namazal mu operační řez zub

ní pastou a obvázal ho. Druhý den kdyžvystřízli

věl, tak se celý rozklepal, hlavně z toho, že dědouš

může umřít. Ten však za týden přišel a přinesldal

ší tři láhve a  poděkoval „panu doktorovi“ za veli

ce dobře provedenou operaci. Slovenští vojáci svou

věrnost Hitlerovi a  Tisovi nijak moc nepřeháněli,

bojovat proti Rudé armádě se jim nechtělo, houf

ně přebíhali k takzvanému nepříteli.


Ú

P

I

C

E

16

Táta byl v kuchyni asi tři kilometryod fron

tové bojové linie, dezertovat se mu nechtělo, a když

z jeho praporu moc vojáků nezbylo, byli odvezeni

do Bratislavy. Zde z nich vytvořili Technickoubri

gádu a 12. ledna 1944 je odeslali do Itáliena opra

vy vybombardovaných železničních mostů. Tam

byl také spojeneckými vojsky zajatýa z americké

ho zajetí se vrátil domů v březnu 1946. Na italské

zajetí vzpomínal docela rád a vypravoval, že to byla

v  podstatě krásná dovolená v  Neapoli. Z  té doby

mu zůstalo několik malých fotografií a  na někte

rých je vidět, že mu tam zle nebylo. Všechna data

jsem si v  roce 2011 ověřil ve  Vojenském historic

kém ústavu v  Bratislavě a  ve  Vojenském archivu

v Trnavě.

Po  návratu domů do  Nové Bystrice tatínek

s  bratrem Ondřejem odjeli zakrátko do  Úpice,

oba nastoupili 15. dubna 1946 do Úpolenu.Něja

kou dobu pracoval jako mandlíř a  později přešel

do závodní dopravy. Ve fabrice, jak se tehdyvšeo

becně říkalo, se stal velmi aktivním hasičema stej

ně tak byl činný i  u  městského hasičského sboru

v Úpici. Někdy v letech 1954-56 byl poslánna tří

měsíční školení do Hradce Králové na kurs velitelů

hasičů. Když se vrátil, měl se stát velitelemokres

ního sboru hasičů v  Trutnově. V  poslední chví

li někdo zjistil, že tatík bojoval v  druhé světové

válce na nesprávné straně, a jmenování senekona

lo. Fotografie z hradeckého kursu potvrzují, že ho

to velmi bavilo a  školení probíhalo v  dobré parbr />

M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

17

tě. Vyhazovem od  hasičů se nijak netrápil, volný

čas věnoval zahrádce na Veselce a také zvýšilfrek

venci návštěvnosti své oblíbené hospody U Vacků

a po jejím zbourání si doslova zamiloval známou

Dřevěnku. Tu první hospodu si pamatuji doce

la dobře, měla velký lokál, kde se scházeli závod

ští pivaři. Obsluhovala tam paní Milada Vacko

vá a  pomáhal jí její manžel pan Vacek. Součástí

hospody U  Vacků byla velká společenská budo

va, která měla hranice skoro u  vozovky, a  hlavní

částí byl sál s mramorovým balkonem a jevištěm.

Nad jevištěm bylo lanoví, na  kterém byly zavěše

ny kulisy, protože se zde hrálo i divadlo. Nejen to,

byly zde plesy, vystoupení různých umělců,boxo

val zde před plným sálem SBC Úpice v  době své

největší slávy. Vedle velkého sálu byl i  menší sál

pro zkoušky úpické dechové hudby a  v  prvním

patře za  jevištěm zasedalo městské zastupitelstvo

nebo různé spolky. Ve  sklepě byla kotelna s kot

lem na uhlí, nepamatuji, že by U Vacků byla zima

nebo nepříjemná atmosféra. V  lokále byly hrací

stolky pro karetní hráče, každý měl u  sebe svůj

šuplík na drobné, pivo se pilo většinoudesetistup

ňové. My kluci jsme tam chodili na  limonádu,

i  když kousínek byla cukrárna u  Haklů s výbor

nou zmrzlinou. Já jsem dostával vždy stejný úkol

od maminky, a to přivést tatíka domů a dělal jsem

to docela rád, protože jsem dostal vždy limoná

du. Takřka pravidelně od pana Jiránka, kterému se

říkalo Culda, a byl to zdatný pivař a dobrýmuzibr />

Ú

P

I

C

E

18

kant. Po pár letech rozhodl místní národní výbor,

že se postaví kulturní zařízení na Dlouhýchzáho

nech a Vackova hospoda se zbourá. Byla to podle

mého názoru velká chyba, sál s takovýmiparamet

ry dodnes Úpice nemá a chybí tu. Nejprve sezbou

ral lokál a  byla tam postavena sádrová socha děl

níka se zdviženou pravicí, o něm se říkalo, že to je

pan Vacek, který hrozí, že mu vzali hospodu.Poz

ději se zboural i sál s jevištěm a nyní tu jeautobu

sová zastávka. Tátovi to zase až tak nevadilo, přešel

na  Dřevěnku k  oválnému stolu texlenských rejpa

lů. Od trutnovské desítky přešupačil na dvanáctku

Krakonoše a život šel dál.

Na  mém tatínkovi mi velice vadilo, že dost

kouřil, přesto jsem mu k  Ježíšku kupoval hlavně

cigarety, tehdy to byly Lípy, Letky, Marice. Rád

jsem s ním chodil na fotbal, v té době Úpicehrá

la soutěže, o  jakých se dnešním mladíkům ani

nesní, jezdili jsme na kole do Ratibořic,na Hořič

ky pro jablka na zimu, do Radče pro medk Dolfo

vi Čepelkovi. Tohoto uznávaného radečskéhovče

laře měl táta rád a stejně tak Jarku Berana z Kréty.

Táta fandil Spartaku Trnava a měl proto přezdívku

Hagara, po trnavském levém obránci. Naučil mne

houbařit nejen na  Velbabě, ale hlavně na Sloven

sku v Nové Bystrici, kde to byly skutečnéhoubař

ské žně. Byl hluboce věřící katolík, každou neděli

byl na mši v kostele, ale hnedlinko po jejímskon

čení už seběhl na Dřevěnku na své místoštamgas

ta. Když jsem se dostal do puberty, byli jsmespobr />

M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

19

lu hodně na  kordy. Já propadl sportu, nic jiného

mě nezajímalo a jemu se to jevilo jako zbytečnost.

Až do mých dvaadvaceti let jsme si mocnero

zuměli. Potom jsme našli určitý soulad, zejména

díky tomu, že jsem začal stavět rodinný domek

a  on mi velmi pomáhal. Začal jsem ho poznávat

z trochu jiné stránky a dnes se mu vždy u jehohro

bu omlouvám za svoji hloupost. Hodně pozdě jsem

si uvědomil, že to byl prostý, obyčejný a  moudrý

člověk. Dodnes si představuji jeho typickýnekon

fliktní úsměvný výraz, když na  Dřevěnce musel

poslouchat hrdinské vzpomínky usmrkanců, kte

ří byli na vojně až v Jaroměři. Jeho názoryna spo

lečenské jevy byly podloženy tvrdou skutečností

a osobními zkušenostmi, jeho pohled na lidipova

žuji dnes za ten nejsprávnější. Vzpomínám na jeho

slova: „Víš, když je někdo křivák a podrazák, tak

se s ním nebav, je to ztráta času a vyhýbej se těm,

co se rádi předvádějí.“

Tatínek umřel ve  třiašedesáti letech na rako

vinu v  listopadu roku 1983. Pohřbený je na úpic

kém hřbitově.


Táta v osmnácti


Tátovi spolubojovníci

Itálie v zajetí


Most přes řeku Pád - Itálie

Táta v Úpici


Táta u hasičů

Interiér Dřevěnky



Dětství



M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

27

Dětství na Závodi

Narodil jsem se ve  znamení Ryb, a  to 18.

března. Moje maminka bydlela již dva rokyv Úpi

ci, kam se dostala po  akci textiláckých náborá

řů z  Holešova, kde v  té době pracovala. Mamin

ka pocházela ze slovenské  vesnice Ubľa v  okrese

Snina, která je těsně na  hranici s  nynější Ukraji

nou, dříve však součástí MasarykovyČeskosloven

ské republiky, Podkarpatskou Rusí. Ta za  první

republiky začínala v sousední vesnici MaléBerez

né, což bylo od  mého rodného domu necelé dva

kilometry. Protože rodiče maminky, Vasil a  Julie

Maťovkovi měli čtyři děti a  moje matka byla nej

starší dcera, která však rozhodnutím otce neměla

nárok na dědictví usedlosti, odjela za prací(a tro

chu z trucu) do Holešova, kde pracovala na větším

gruntu ještě s jednou dívkou rovněž z Ubľe. Děda

na svém gruntu v Ubľi vládnul dost despoticky, své

děti rozhodně nerozmazloval. Byl to silný,ramena

tý ouborek, který se rád napil a neměl k ráně nijak

daleko. Před vnuceným vstupem do JRD vlastnil

až 12 krav, čtyři koně, se kterými rád handloval,

a měl výměru více než 70 hektarů. Dědas babič

kou bydleli nejdříve ve středu vesnice v místě, kde

se říkalo Za  vodou, ale později si raději postavili

nový dům asi proto, aby se vyhnuli častýmzáplabr />

Ú

P

I

C

E

28

vám řeky Ubľanky Obytná část byla ve  tvaru L,

dále byla na ni připojena hospodářská částs chlé

vy pro prasata a drůbež, které bylo také chováno

velké množství. Krávy a  koně byly v  samostatné

části stavby spojené se stodolou. Dům byl z polo

viny podsklepený, spodní část postavená z lomo

vého kamene a na ní zdi z vaľků. To jsounevypá

lené cihly, v Čechách zvané vepřovice, kterévyrá

běli cikáni v lomu na konci Ubľe v Malum. Dnes

v Malum stojí budovy slovenské pohraniční policie

s  helioportem, které musela po  vstupu do schen

genského prostoru postavit slovenská vláda.Babič

ka Julie byla drobná, krásná, černooká žena, kte

rou trápil silný revmatismus, byla všaknabitá vel

kou dávkou překrásného humoru a  moc jsem ji

měl rád. Osobně si myslím, že její formu humoru,

takovou štengrovací, jsem po ní podědil.

Po  dvouletém manželství v  Úpici maminka

otěhotněla a přesně v intencích její povahy seroz

hodla jet porodit do  Ubľe, a  to v  devátém měsí

ci těhotenství. Sedla na  vlak v  Malých Svatoňovi

cích a  po  čtrnácti hodinách cesty přes Českoslo

vensko a několika přestupech vystoupilaz autobu

su v  Ubľi, dva kilometry došla k  rodnému domu

a za pár dní jsem se narodil. Po dvou měsících jsem

se s maminkou vrátil do Úpice na Závoď. Bydleli

jsme v bytě o jedné místnosti v dělnickýchkasár

nách v  Revoluční ulici se vchodem z  tzv. fortny

přímo proti barvírně. Oba moji rodiče pracovali

v Úpolenu, v bývalé Oberländerově tkalcovně.


M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

29

Tehdy bylo v každém bytu více dětí, na dvoře

si neustále hrály skupinky dětí různých věkových

kategorií. My kluci jsme samozřejmě táhli spo

lu, hráli jsme od  jara kuličky, na  četníky a lupi

če, Honzo kolik je hodin a  hlavně špačka a poz

ději čáru. Koupat jsme se chodili pod Velbabu

nebo pod splav u Pálenky. Na louce, kde dnessto

jí sídliště Pod Skalkou, jsme hráli fotbal takdlou

ho, dokud nás majitelé paní Hermanová nebo pan

Falta nevyhnali kvůli podupané trávě. Naši sou

sedi byli většinou dělníci z  textilek, vesměs přá

telští a příjemní lidé. Televize ještě nebyla a tak se

v letních měsících sedělo před vchody na lavičkách

a povídalo se. Hrozně rád jsem poslouchalvyprá

vění dědy Hlaváčka, který bydlel nad námi,o prv

ní světové válce, jak vždycky nad těmi Talijány

vyzrál, a proto tu válečnou motanici přežil. Vedle

nás bydlel pan Balcar, který měl krásnýběloskvou

cí knír a byl rovněž výborný vypravěč s osobitým

humorem. V předposledním vchodu u mostu pak

bydlel pan Rint, který měl fajfku snad delší než

metr, na dolní porcelánové části mělnamalované

ho jelena a vždy seděl před domem sáma pokuřo

val. Pod střechou celého bloku byly čtvercovévět

rací díry, ve kterých hnízdili rorýsi, ti kdyžvyved

li mladé, tak vždycky v  podvečer létali v  kruhu

za hlučného pískotu. Na dvoře byly řadovékůlnič

ky, ve kterých si obyvatelé Závodě skladovali dříví,

uhlí, kola a někteří tu pěstovali králíky a slepice.

Měl jsem tu řadu kamarádů, kteří mě byli


Ú

P

I

C

E

30

věkově blízcí, jako Láďa Tomm, Mirek Vít, Láďa

Lysický, Milan Havlík, Pepík Železo, Péťa Nohejl,

Jarda Kábrt, Jirka a  Zdeněk Matějákovi. Ti star

ší už něco uměli a  my se je snažili napodobovat,

bohužel někdy i v tom špatném.

Když mi bylo asi šest roků a měl jsem jít

do školy, dostali naši větší byt v č.p. 168 ve stejné

ulici. Výhled byl na  Faltovu zahradu a  na Velba

bu, ale co bylo hlavní, měl jsem konečně svůj malý

pokoj a mohl jsem číst knížky, kdy jsem chtěl. V té

době jsem měl již dvouletou sestru Annu, ale ta

spala s  rodiči v  ložnici. Ve  svém pokoji jsem měl

chromovanou postel a stolek, kde jsem psal úkoly,

a  skříň na  šaty, jak tehdy říkala maminka na šat

stvo. Pod námi bydlela rodina Poláškova a  proti

nim Tommovi. S námi na patře žili manželéBrá

tovi, Jenda a  Růžena, kteří samozřejmě pracovali

také v Texlenu. Paní Růžena byla výbornáa vese

lá paní, dobrá sousedka. Jenda byl velký sportovec,

pracoval v barvírně a po práci chodil běhat, házel

diskem a  velmi rád lyžoval. Byl to jeden ze spor

tovců, kteří dělali sport čistě amatérsky a s velkou

láskou.

S  jistotou mohu potvrdit, že se k  sobě zdej

ší lidé chovali slušně, samozřejmě to občas někde

zaskřípalo v  sousedských vztazích, ale byly to

věci snadno řešitelné. Většina těch lidí pracovala

v Texlenu 21, neboť to stavěli před řadou letžidov

ští továrníci Oberländerové pro své zaměstnance.


M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

31

První třída

na Blahovce

S  humorným nádechem občas připomínám,

že jsem absolventem úpických jeslí, které byly

u Tonavy, nyní jídelna gymnázia, dále školkyJaro

mír, která zatím stále funguje, a základnídevítile

té školy na  Blahovce, nyní Bří Čapků, která rov

něž vzdělává, a to velmi dobře, další děti. Když mi

bylo šest let a  absolvoval jsem zápis na  Blahovku,

bylo jasné, že končí svobodné a bezstarostné hraní

a nastane trochu jiná, snad drsnější realita. A tak

prvního září v  roce 1954, ač velmi nerad, musel

jsem do  školy. Tenkrát si pamatuji, že pro mne

přišla pěkná, okatá a  černovlasá dívka, samozřej

mě již školačka, a odvedla mě i s taškou na zádech

do  školy. Dívenka se jmenovala Blanka Hamáč

ková a  později se stala paní učitelkou, a  to prá

vě na Blahovce. Dnes již je v důchodu, jmenuje se

Jirková, bydlí s manželem na Veselce. V prvnítří

dě se nás sešlo hodně přes třicet a  paní učitelka

se jmenovala Milada Pacáková a bydlela u splavu

na Závodi. Úvodní nástup školy byl v parku pod

divadlem a  trval asi hodinu. Teprve druhý den

začala škola skutečně. Paní učitelka nás seznámi

la s chodem školy a vyučováním a potom násvzabr />

Ú

P

I

C

E

32

la na procházku po okolí školy. Při cestěz náměs

tí ulicí Dr.  Beneše jsme míjeli drogerii napro

ti hostinci U  Prášilů. V  této drogerii se prodával

také benzín do  automobilů a  před obchodem byl

stojan, u  něho ve  vyrovnaném  zástupu zdravily

kolemjdoucí občany konve. Do jedné jsem kopnul,

a  ta se začala kutálet dolů s  kopce. A  tak touto

shodou okolností jsem byl již druhý den takzvaně

po škole. Seděl jsem asi hodinu v lavici s rukama

za zády, než mne paní Pacáková propustila domů.

Nejprve jsme psali klasickými pery, která senamá

čela do kalamáře, a asi po půl roce jsme mohli psát

pery plnicími. Moc mi to nešlo a ani mne toneba

vilo, dodnes škrábu jako kocour, ale co mnechyt

lo u srdíčka, bylo čtení. Paní učitelka moc pěkně

četla a tak jsem se zakousl do učení čtení pořádně.

Měl jsem trochu smůlu, v té době sena Závo

di začal stavět nový most (Riegrův) a já sina klá

dách určených ke stavbě zlomil kotník. Dostal jsem

sádru až po  třísla a  abych nemusel opakovat tří

du, tak se dobrá duše paní učitelka Pacákováuvo

lila mě doučovat doma. V té době bylav požehna

ném stavu, čekala narození svého prvníhopotom

ka a  vzhledem k  tomu, že bydlela u  splavu, kde

bydlí mimochodem doposud, každý den po  dva

měsíce jsem byl na  sáňkách odvezen k Pacáko

vým a vyučovalo se. Když jsem uměl, dostal jsem

něco čokoládového z vánočního stromečku, a tak

jsem se tam silně těšil. Když se pak paní Pacáko

vé narodila dcera Jana ve  znamení Ryb a dokonbr />

M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

33

ce 18. 3. jako já, bylo zřejmé, že Pán Bůh jiodmě

nil za martýrium se mnou. Z dcerky Jany sepoz

ději stala výborná úpická matrikářka s  dobrým

a poctivým charakterem, kterou jsem měl vždycky

rád, a vážím si jí. Měl jsem tehdy již sádru z nohy

dole a  do  školy jsem chodil normálně. Mamin

ka chodila od sedmi ráno do práce a já byl doma

sám, pouze na mne dohlížela sousedka paníRůže

na Brátová. Protože jsem nemohl moc chodit, učil

jsem se hlavně číst a po dvou měsících jsem si už

četl sám. Vzpomínám, že jsem v  první třídě cho

dil také do  školní družiny, a  tam byla knihovna.

Vždycky jsem si vlezl pod stůl a četl. Četba se pro

mne stala drogou a  dodnes je to má velká záliba,

nečtu však už pod stolem ani pod lavicí, ale jinak

skoro všude. V  družině byla vedoucí paní Zde

na Šmídová, a když se jednou zeptala, co kdo má

z knihovny přečtené, tak jsem řekl, že já všechno.

„No to snad ne, i ty tlusté knihy?“ Já odpověděl, že

i  ty. Nejtlustší kniha byla z  druhé světové války

„Komsomolská čest“ a paní Šmídová povídá: „Tak

dobře, tak nám ji vypravuj.“ Tenkrát jsem vyprá

věl válečný příběh o hrdinných činechkomsomol

ců, kteří například salvou z pušek sestřelilifašistic

ké letadlo, a celá družina asi hodinu poslouchala.

Paní Šmídová byla výborná divadelní ochotnická

režisérka, dokonce mne ohnula a já hrál v nějakém

kousku zajíčka nebo jiné zvířátko.

Když jsem postoupil do druhé třídy, už jsem

do družiny nechodil, dostal jsem klíč na krk a ze


Ú

P

I

C

E

34

školy jsem mazal rovnou domů. Z  první třídy

mám také fotografii a většinu spolužáků sipama

tuji jménem. Na  zdi visí velká fotografie Stalina,

paní učitelka stojí mezi lavicemi, Jarda Čihák má

zalepené oko a velmi mravně sedí, což ostatněčiní

me všichni.

Do školy jsme chodili ve skupinkách sespolu

žáky na náměstí po schodech okolo internátuško

ly dlaždičů. Schody končily u Nývltova pekařství.

Krásně to tam vonělo, pan Nývlt byl takový pěkný

dědeček, který se příjemně usmíval, nad jehohla

vou visely preclíky, slané i sladké. Jeden kousek stál

dvacet pět haléřů, stejně jako houska nebo rohlík.

Paní Nývltová byla prošedivělá a  baculatá, tako

vá klasická babička od Boženy Němcové, a s námi

závoďskými rošťáky to náramně uměla.Od Nývl

tů s  preclíkem nebo rohlíkem v  ruce jsem přešel

náměstí k  radnici a byl jsem ve škole. Budovaprv

ního stupně byla od větší budovy druhého stupně,

tzv. měšťanky, oddělena průchodem na  nádvoří

školy. Tělocvična byla v budově měšťanky, kromě

tělocviku školního jsem tam asi dva roky chodil

do Sokola, kde nás cvičil pan Karel Kaválek. Bylo

to cvičení na  nářadí, sálové hry nebyly oblíbené,

byl jsem v té době takový drobný hubeňour,hod

ně mne trápily nemoci a cvičení v Sokole i přísný

pan Kaválek mi docela pomohli. O  prázdninách

jsem byl dva týdny na  pionýrském táboře v Tře

bechovicích pod Orebem a myslím, že to byl můj

poslední takový pokus o  prožití léta v  kolektivu


M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

35

tohoto typu. Již od dětství jsem byl spíše introvert

a deset nástupů za den před budovu bylo na mne

přece jen moc. Druhou část prázdnin jsem prožil

v Nové Bystrici a v Ubľi a na tato dvě místana Slo

vensku jsem posléze jezdil až do  nástupu na voj

nu. Na  konci prvního školního roku jsem napsal

do žákovské knížky své přání, že bych si přál být

hajný, asi jako můj strejda v Ubľi. První třída mi

celkem dobře utkvěla v paměti, myslím si, žehlav

ní zásluhu na tom měla paní Milada Pacáková.



M

Ě

S

E

Č

K

O

N

A

S

R

D

C

I

37

Vánoční dárek

Bylo mi asi osm nebo devět let. Vánoce seblí

žily a já měl našetřeno celých sedm korun. Což pro

mne tehdy byly velké peníze. Za sedm kaček bylo

sedm návštěv kina, také ale čtrnáct eskym, čtrnáct

zmrzlin v  papírovém kornoutku od  pana Hakla.

Také kupa mejdlíček, bonbonů fialek, sedm ašan

tů, šumáků a  vůbec. Ale na  dárek pro mamin

ku to bylo málo. Štědrý den se blížil a  já pořád

nic neměl. Na  dárek pro tátu jsem si řekl mam

ce, dostal jsem pět korun, koupil jsem nějakéciga

rety a bylo to. Ale maminku jsem chtěl překvapit.

Tři dny před důležitým datem zjistila mamka, že

máme nedostatek skřipců na svíčky. Byly totako

vé žluté, snad jakoby pozlacené kalíšky na vánoční

svíčky se skřipcovým pérkem na uchycenína vět

vičky vánočního smrčku. Dostal jsem 15,- Kč a šel

jsem je koupit v chumelenici do drogeriena náměs

tí, hned vedle loutkového divadla. Když se mě pan

prodavač zeptal, kolik těch skřipečků má být, řekl

jsem menší číslo (už nevím kolik) a on mi jezaba

lil a  vrátil mi asi pětikorunu. Přidal jsem svých

těžce našetřených sedm korun a  rázem jsem byl

takřka boháč. V  nejbližším obchodě se sklem

jsem po dlouhém vybírání koupil skleněnou mísu

na  ovoce nebo na  cukroví a  patřičně hrdý jsem


Ú

P

I

C

E

38

zamířil z náměstí domů. Šel jsem po zasněženéuli

ci od Dřevěnky dolů k novému mostu na Závodi,

skleněnou mísu jsem nesl v  napřažených rukách,

v  kapsách mi chrastily skřipečky a  zbylý padesát

ník. Byla již tma, jak v této době bývá i dnes,uli

ce celkem prázdné. Došel jsem k  bývalé hospo

dě U Jindrů, kde toho času měli kluci dlaždičský

svou jídelnu. Internát této jediné školy v repub

lice byl pod farou, schody kluci seběhli a  před

jídelnou se sklouzli. Před dveřmi vznikla na uli

ci pět metrů dlouhá klouzačka. Byla tehdyzasně

žená, nebyla tedy vidět a já na ni bezelstněvstou

pil. Okamžitě jsem se rozjel, nohy mi samozřej

mě ujely a upadl jsem na záda. Instinktivně jsem

zvedl ruce, ve  kterých byla drahocenná skleněná

mísa, a já si při pádu vyrazil dech. Ležel jsem tam

jako chroust, což jsem ostatně se svými pár kilo

gramy také byl. Sípal jsem lapajíc po dechua oče

kával jsem patrně konec mého života, když se nade

mnou ozval mužský hlas, lehce rumem provoně

ný: „Copak mladej, co se tady válíš?“ U mne stál

pán s trumpetou v podpaží, ve kterém jsem poznal

úpického klempíře pana Šimka. Mnohokrát jsem

ho obdivoval, jak klidně a jistě chodí po střechách

a pracuje. Odpovědět jsem mu nemohl, chyběl mi

dech, pan Šimek mě zvedl, já popadl potřebnýkys

lík do plic, ještě mě oprášil a se slovy „Tak mazej

ty kluku“ mne vyslal k domovu. Do našehovcho

du jsem se připlížil, ani jsem nerozsvítil na chod

bě a rovnou jsem neporušenou mísu ukryl na půdě.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist