načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Měsíční zahrady – Steven Erikson

Měsíční zahrady

Elektronická kniha: Měsíční zahrady
Autor: Steven Erikson

První z řady příběhů epické fantasy ságy Kniha Padlých nás zavádí do rozlehlé Malazské říše v období vleklých válek. V rozlehlé Malazské říši to vře, podrobené státy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

hodnoceni - 86.4%hodnoceni - 86.4%hodnoceni - 86.4%hodnoceni - 86.4%hodnoceni - 86.4% 91%   celkové hodnocení
8 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 574
Rozměr: 20 cm
Vydání: 2. vyd.
Název originálu: Garden’s of the Moon
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Dana Krejčová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 2008
ISBN: 978-80-719-7328-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První z řady příběhů epické fantasy ságy Kniha Padlých nás zavádí do rozlehlé Malazské říše v období vleklých válek. V rozlehlé Malazské říši to vře, podrobené státy téměř vykrvácely během dlouhých let nekonečných válek, čistek a bratrovražedných bojů, a také při srážkách s pánem Měsíčního Kamene. Císařovna Laseen však dál vládne tvrdou rukou s pomocí svých obávaných asasínů. Nyní svůj nenasytný zrak upřela na Darúdžhistán, poslední ze Svobodných měst v Genabakis, starobylou a ušlechtilou baštu nezávislosti, která jí ještě vzdoruje. Nicméně říše není jediným hráčem v této veliké hře. Svůj první tah ze stínů učinila ještě zlověstnější síla...

Popis nakladatele

V rozlehlé Malazské říši to vře, podrobené státy téměř vykrvácely během dlouhých let nekonečných válek, čistek a bratrovražedných bojů, a také při srážkách s pánem Měsíčního Kamene. Císařovna Laseen však dál vládne tvrdou rukou s pomocí svých obávaných asasínů.
 Nyní svůj nenasytný zrak upřela na Darúdžistán, poslední ze Svobodných měst Genabakis, starobylou a ušlechtilou baštu nezávislosti, která ještě vzdoruje. Nicméně říše není jediným hráčem v této hře. Svůj první tah ze stínů učinila ještě zlověstnější síla…
 Tato skvěle vymyšlená epická sága je zasazená do dokonale ztvárněného světa a uvádí do říše fantasy literatury nový zajímavý hlas. Přináší chytrou a napínavou zápletku, temnou a složitou mytologii, divokou a vrtošivou magii a houf přesvědčivě napsaných postav. 

(příběh z malazské Knihy Padlých)
Zařazeno v kategoriích
Steven Erikson - další tituly autora:
 (e-book)
Dům mrtvých Dům mrtvých
 (e-book)
Vzpomínky ledu Vzpomínky ledu
Charkanaská trilogie 1 - Stvoření temnoty Charkanaská trilogie 1
 (e-book)
Vichr smrti Vichr smrti
 (e-book)
Půlnoční vlny Půlnoční vlny
 (e-book)
Lovci kostí Lovci kostí
 
K elektronické knize "Měsíční zahrady" doporučujeme také:
 (e-book)
Dům mrtvých Dům mrtvých
 (e-book)
Půlnoční vlny Půlnoční vlny
 
Recenze a komentáře k titulu



Grandiózní! 2013-12-15 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Jen málokterý autor dokáže čtenáře natolik nadchnout, aby jej sledoval celých 7 let a přečetl celou jeho ságu, která má řádově tisíce stran a neméně postav.
Pan Erikson to dokázal a dovolím si tvrdit, že se jedná o nejlepšího autora temné fantasy vůbec.

Měsíční zahrady jsou prvním románem ze ságy "Malazská kniha padlých", nečekejte ale žádný pomalý přístup a vysvětlování. Kniha vtáhne čtenáře okamžitě, vyhodí jej do drsného světa, kde platí právo silnějšího a kde přežije jenom ten, kdo je dost zlý a má dost přátel. A občas ani to nepomůže.
Setkáváme se s jednotkou vojáků, kteří raději vraždí své nadřízené, než aby hrdinně umírali, s bohy, kteří jsou zabíjeni lidmi a stvoření, která vraždí bohy i lidi.
Děj je temný, krutý a předem nedoporučuji si oblíbit nějakou z postav - pokud má štěstí, a dožije se druhého svazku, je téměř 100% jistota, že dál už ji neuvidíte!
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Steven Erikson

MĚSÍČNÍ

ZAHRADY

Příběh

z malazské Knihy Padlých

TALPRESS


Copyright © 1999 by Steven Erikson

Translation © 2002 Dana Krejčová

Cover design © Robert Čermák

This edition is published by arrangement with Transworld Publishers,

adivision of The R andom House Group Ltd. All rights reserved.

This provision is an integral part ot this Agreement and the printing of

said copyright notice shall be a condition of the right to publish granted

herein.

Všechn apráv avyhr azen a. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-485-7


Tento román je věnován

I. C. Esslemontovi

Je mnoho příležitostí n asvětě,

některé je třeb azdol at,

o jiné je třeb ase podělit.


PODĚKOVÁNÍ

Ještě nikdy nikdo nenapsal knihu v izolaci. Autor by rád poděko

val těmto lidem za jejich dlouholetou podporu: Clare Thomasové,

Bowen, Marku Paxton-MacRaeovi, Davidu Keckovi, Courtney,

Ryanovi, Chrisovi a Rickovi, Mireille Theriaceltové, Dennisi Val

dronovi, Keithu Addisonovi, Susan, Davidovi a Harriet, Clare

a Davidovi Thomasovým, Chrisi Rodellovi, Patricku Carrollovi,

Kate Peachové, Petru Knowlsonovi, Rune, Kentovi, Val a dětem,

svému neúnavému agentovi Patricku Walschovi a Simonu Taylo

rovi, který je úžasný vydavatel.






O S O B Y

Malazská říše Houfec Jednoruk‚ho Besana: kouzelnice kádru, 2. armáda, vykladačka balíčku draků Pačes: mág kádru, 2. armáda, Tayschrennův nevrlý soupeř Kalot: mág kádru, 2. armáda, milenec Besany Toc Mladší: zvěd, 2. armáda, agent Spáru, silně zjizvený během

obléhání Dřevnova Paliči mostů seržant Whiskeyjack: 9. oddíl, bývalý velitel 2. armády kaprál Kalam: 9. oddíl, bývalý Spár ze Sedmiměstí Rychlej Ben: 9. oddíl, mág ze Sedmiměstí Líto: 9. oddíl, nebezpečný zabiják převlečený za mladé děvče Křovák: 9. oddíl, sapér Šumař: 9. oddíl, sapér Honec: 9. oddíl, barghastský válečník Klátil: 9. oddíl, léčitel seržant Jiskra: 7. oddíl Pazderka: 7. oddíl Císařské velení Stabro Ganoes Paran: urozený důstojník v Malazské říši Dujek Jednoruký: vrchní pěst, Malazská armáda, genabakiské

tažení Tayschrenn: císařovnin velemág Bellurdan: císařovnin velemág Tumava: císařovnin velemág, žena

11


A’Karonys: císařovnin velemág

Lorn: císařovnina pobočnice

Kabrňák: velitel Spáru

císařovna Laseen: vládkyně Malazské říše

Rod Paranů (Unta)

Tavore: Ganoesova sestra (prostřední dítě)

Felisín: Ganoesova nejmladší sestra

Gamet: rodový gardista a veterán

Za časů císaře

císař Kellanved: zakladatel císařství, zavražděn Laseen

Tanečník: císařův hlavní rádce, zavražděn Laseen

Mrzena: původní jméno Laseen, když velela Spáru

Dassem Ultor: první meč říše, zabit u Y’Ghatan v Sedmiměstí

Toc (Starší): příslušník staré gardy, zmizel během Laseeniných

čistek

V Darúdžhistánu

Štamgasti v hostinci U fénixe

Kruppe: falešně skromný muž

Kvítko Berka: mladý zloděj

Rallik Nom: člen cechu asasínů

Murillio: dvořan

Coll: opilec

Meese: štamgast, žena

Irilta: štamgast, žena

Snurfe: hostinský

Sulty: šenkýřka

Chert: nešSastný lotr

T’orrudská kabala

Barúk: velealchymista

12


Derúdan: kouzelnice Tennes

Mammot: velekněz D’riss a významný učenec, Kvítkův strýc

Traval: zbožný voják kabaly

Tholis: velemág

Parald: velemág

Rada

Turban Orr: mocný konšel a Simtalin milenec

Lim: spojenec Turbana Orra

Simtal: paní Simtalina paláce

Estraysian D’Arle: rival Turbana Orra

Kalista D’Arle: jeho dcera

Cech asasínů

Vorcan: hlava cechu (též známá jako mistra asasínů)

Ocelot: klanový vůdce Rallika Noma

Talo Krafar: asasín z klanu Jurriga Denatteho

Krut z Talientu: agent cechu

Také ve městě

Úhoř: údajný mistr špion

Lamač kruhů: Úhořův agent

Vildrom: člen městské gardy

kapitán Stillis: kapitán stráže, Simtalin palác

Další hráči

Tiste Andii

Anomander Dlouhý vlas: pán Měsíčního Kamene, Syn noci, Rytíř

noci

Serrat: Anomanderova zástupkyně

Korlat: noční lovec a Serratina pokrevní příbuzná

Orfantal: noční lovec, žena

Horult: noční lovec

13


T’lan Imass

Logros: velitel t’lanimasských klanů sloužících Malazské říši

Onos T’oolan: válečník nepatřící k žádnému klanu

Pran Chole: kostěj (šaman) Kron T’lan Imass

Kig Aven: klanový vůdce

Ostatní

Bába: velký krkavec a služebnice Anomandera Dlouhý vlas

Silanah: eleint a společnice Anomandera Dlouhý vlas

Raest: jaghutský tyran

K’rul: Starší bůh, tvůrce stezek

Caladan Chmur: velitel vojsk stojících proti malazským armádám

při severním tažení

Kallor: zástupce velitele Caladana Chmura

princ K’azz D’Avore: velitel Rudé gardy

Jorrik Ostrohrot: důstojník Rudé gardy

Kukla: velemág Rudé gardy

kaprál Modrous: 6. čepel Rudé gardy

PrsSák: 6. čepel Rudé gardy

ohař Baran: ohař stínu

ohař Slepucha: ohař stínu

ohař Geryk: ohař stínu

ohař Křižák: ohař stínu

ohař Šán: ohař stínu

ohař Doan: ohař stínu

ohař Ganrod: ohař stínu

Stínupán/Ammanas: vládce chodby stínu

Kotilion/Špagát: společník Stínupána a patron asasínů

Icarium: stavitel Orloje věků v Darúdžhistánu

Mappo: Icariumův společník

Pannionský věštec: prorok-tyran, vládce Pannionského dominia

14


Te, když už popel vychladl, otevíráme starou knihu.

Na stránkách ztuhlých špínou je zapsán příběh Padlých,

příběh vyčerpané říše, slova, jež nezahřejí. Oheň uhasl,

jeho záře i jiskry života jsou jen vzpomínkami

v chřadnoucích očích – co se mi honí hlavou, jakou barvu mají

mé myšlenky, když otevírám Knihu Padlých

a vdechuji prastarou historii?

Naslouchej nyní jejím slovům, jež k tobě putují.

Příběhy tyto jsou i příběhy našimi, co vracejí se stále.

V nás jenom historie znovu ožívá, znovu a znovu,

bez konce; nic víc.


Jest mrtev císař!

I jeho pravá ruka – tu chladne uSatá!

HleZ, jak stíny zabitých,

propletené, zkrvavené a zmučené,

mizejí z dohledu očí smrtelných...

Od žezl avlády z apuzen,

ze zlatého svícnu světlo slábne,

z krbu kameny tvrdými obloženého

již sedm let se teplo ztrácí...

Císař jest mrtev.

I jeho společník, pouto je přeSato.

Však viz, tu poupě pučí –

soumrak padá, stíny se vlní –

hasnoucí září císařství potomky halí.

Slyš jen žalozpěvu druhý hlas,

než slunce zajde, den tento krví zalije

znavenou zem a v očích obsidiánových

sedmkrát pomstou zazvoní...

Volání na stín (I.i. 1-18)

Felisín (nar. 1146)


Ú V O D



1154. rok spánku Ohnice 96. rok Malazské říše Poslední rok vlády císaře Kellanveda R

ezavé skvrny jako by na černém, poZobaném povrchu

Posměvákovy korouhvičky tvořily mapy krvavých moří.

Větrná korouhvička byla sto let stará a čněla na místě jako

stará píka, kterou někdo zarazil na vršek hradby pevnosti. Byla ohavná a poničená, původně vytepaná do podoby okřídleného démon ase zuby vyceněnými v potměšilém úsměvu, ak aždý závan větru s ní pootočil za jejích kvílivých protestů.

Rozednilo se a nad Myší Dírou ve městě Malaz stoupaly sloupy kouře. Mlčení korouhvičky ohlásilo, že náhle přestala vát bríza od moře, která překonávala zubatou hradbu Posměvákovy tvrze, aby vzápětí zase ožila, jak přes město dorazil horký dech Myší Díry, plný jisker a kouře, a přehnal se i nad ostrohem.

Ganoes Stabro Paran z rodu Paranů se postavil na špičky, aby viděl přes cimbuří. Píku s její vrtošivou trofejí měl po levici apřímo za ním se zvedala hlavní masa Posměvákovy tvrze. Tato pevnost kdysi chránívala hlavní město císařství, ale teZ, po dobytí vnitrozemí, se opět stala jen sídlem pěsti.

Ganoes však starobylé opevnění nad městem znal příliš dobře, aby ho tu ještě něco zajímalo. Dnes zde byl na návštěvě potřetí během tří let. Již dávno prozkoumal nádvoří s nerovnou kamennou dlažbou, starý donjon – nyní byl přestavěný na konírny, kde nahoře sídlili holubi, vlaštovky a netopýři – i citadelu, v níž právě v této chvíli jeho otec jednal s přístavními úředníky o ostrovních vývozních poplatcích. Dokonce i pro příslušníka urozeného rodu byla značná část zboží zapovězena; vždyS taky si citadelu vyvolil z asvé sídlo zdejší vojenský velitel av jejích komn atách se vyřizovaly ty záležitosti říše, které se týkaly ostrova.

Ganoes docela zapomněl na Posměvákovu tvrz a pozornost cele upíral na zničené město pod sebou a na pouliční bouře, zuřící v jeho nejchudší čtvrti. Posměvákov atvrz stál an avrcholku útesu. Na Věžičku se pak chodilo po schodech vytesaných do vápencové stěny útesu. Sráz byl vysoký dobře osmdesát sáhů, snad víc, a otlučená hradba tvrze přidávala dalších šest. Myší Díra byla na pevninském konci města, nerovnoměrně se rozlézající chatrče

19


rozdělené na poloviny blátivou řekou plazící se k přístavu. Jelikož se mezi místem, kde stál Ganoes, a místem bouří rozkládal téměř celý Malaz, bylo těžké zahlédnout nějaké podrobnosti, kromě sloupů černého dýmu.

Bylo poledne, ale díky bleskům a hromovým otřesům magie se zdálo, že je šero.

Za cinkání zbroje se na hradbě vedle Ganoese objevil jeden z vojáků, opřel se rukama v náloketnicích o cimbuří a pochva dlouhého meče se mu otřel ao k amení. „Jsi rád, že máš čistou krev, co?“ zeptal se a šedé oči upíral na doutnající město.

Chlapec si vojáka prohlížel. Již znal výstroj všech pluků císařské armády a muž po jeho boku velel třetímu – jednomu z císařových osobních, elitnímu. N atm avě šedém plášti měl stříbrnou sponu: kamenný most osvětlený rubínovým plamenem. Palič mostů.

Posměvákovou tvrzí běžně procházeli vysocí důstojníci aúředníci císařství. Ostrov Malaz zůstával důležitým přístavem, který bylo třeba navštívit. ZvlášS teZ, když na jihu začala korelská válka. Ganoes už se s nejedním z nich srazil, tady i v hlavním městě Untě.

„Takže je to pravda?“ zeptal se chlapec odvážně.

„Co jako?“

„První meč císařství, Dassem Ultor. Doslechli jsme se to před odjezdem v hlavním městě. Prý je mrtvý. Je to pravda? Je Dassem mrtvý?“

Muž sebou trhl, zrak dál upíral na Myší Díru. „Taková je válka,“ zamumlal tiše, jako by jeho slova nebyla určena nikomu jinému.

„Ty jsi u třetího. Myslel jsem, že třetí je s ním v Sedmiměstí. U Y’Ghatan –“

„Pro mistr aKápě, ještě pořád hled ají jeho tělo v troskách toho všivýho města, a teZ ty tady, kupecký synek tři tisíce líg od Sedmiměstí, máš informace, které by mělo znát jenom pár lidí.“ Stále ještě se neotočil. „Neznám tvé zdroje, ale dej na mou radu anech si to pro sebe.“

Ganoes pokrčil rameny. „Prý zradil nějakého boha.“

Muž se k němu konečně otočil. Tvář měl zjizvenou an abr adě a levé líci něco, co vypadalo jako spálenina. Přese všechno vypadal na velitele dost mladý.

„Pouč se z toho, synku.“

„A z čeho?“

20


„Každé rozhodnutí, které uděláš, může změnit svět. Nejlepší život je ten, jehož si bohové nevšimnou. Jestli chceš být svobodný, chlapče, zůstaň vskrytu.“

„Já chci být voják. Hrdina.“

„Z toho vyrosteš.“

Korouhvička zaskučela, jak rozmarný závan větru z přístavu vyčistil kouř. Ganoes ucítil hnijící ryby a zápach lidí tlačících se v docích. Za velitelem přišel další Palič. Tenhle měl na zádech rozbité aohořelé skřipky. Byl šl achovitý, apokud něco, t ak ještě mladší – tedy jen o pár let starší než Ganoes, jemuž bylo dvanáct. N aobličeji ahřbetech rukou měl podivné dolíčky, j ako od neštovic, ajeho zbroj byl asbírkou cizí výstroje přehozené přes rozedranou a špinavou uniformu. U boku mu v popraskané dřevěné pochvě visel krátký meč. Opřel se o cimbuří vedle prvního vojáka s nenuceností dlouholeté důvěrnosti.

„Když čarodějové zpanikaří, je to ošklivej smrad,“ prohodil nově příchozí. „Tam dole ztrácejí kontrolu. Na to, aby vykouřili pár svíčkových bab, nepotřebovali celý kádr mágů.“

Velitel si povzdechl. „Napadlo mě, že počkám, jestli se nevzpamatují.“

Voják zavrčel. „Všichni jsou noví, nezkušení. Tohle by mohlo některý nadosmrti poznačit. Kromě toho,“ dodal, „nejeden z těch tam dole poslouchá rozkazy někoho jinýho.“

„Podezření, nic víc.“

„Důkaz je přímo tam,“ podotkl druhý muž. „V Myší Díře.“

„Snad.“

„Jseš moc měkkosrdcatej,“ řekl voják. „Mrzena říká, že je to tvoje největší slabost.“

„S Mrzenou si musí lámat hlavu císař, ne já.“

Odpovědí mu bylo zavrčení. „Možná brzo budem muset všichni.“

Velitel se mlčky otočil a zadíval se na svého druha, který jen pokrčil rameny. „Jenom takovej pocit. Vzala si nový jméno, víš. Laseen.“

„Laseen?“

„Napanský slovo. Znamená to –“

„Já vím, co to znamená.“

„Doufám, že císař taky.“

Ganoes řekl: „Znamená to Pán trůnu.“

Ob avojáci se po něm podív ali.

21


Vítr se znovu změnil aželezný démon n asvém bidýlku z aúpěl – a byl tu cítit kámen samotné tvrze. „Můj učitel je Napan,“ vysvětlil Ganoes.

Za nimi promluvil další člověk, žena, velitelsky a chladně. „Veliteli.“

Ob avojáci se otočili, ale beze spěchu. Velitel prohodil ke svému společníkovi: „T anová setnin adole potřebuje pomoct. Pošli Dujeka a křídlo a sežeň sapéry, aS uhasí ten požár – nesmíme dopustit, aby shořelo celé město.“

Voják kývl a odkráčel, na ženu se ani nepodíval.

Stála se dvěma osobními strážci u vstupu do hranaté věže citadely. Kouřově modrá pleS prozrazovala, že je Napanka, jinak ale měla jen prostou, prosolenou šedou róbu a vlasy myší barvy přistřižené po vojensku nakrátko. Obličej měla hubený a nevýrazný. Ale z jejích tělesných strážců se Ganoes otřásl. Stáli jí po boku, vysocí, celí v černém, s rukama schovanýma v rukávech, tváře jim stínily kápě. Ganoes ještě žádného Spára nikdy neviděl, ale instinktivně poznal, že tito tvorové jsou akolyté kultu. Což znamenalo, že ta žena je...

Velitel řekl: „Je to tvoje šlamastyka, Mrzeno. Zřejmě to budu muset uklidit.“

Ganoese šokovalo, že se ten muž vůbec nebojí – z jeho hlasu zaznívalo téměř opovržení. Ale právě Mrzena vytvořila Spáry a dala jim moc, jíž se dokázal postavit pouze císař.

„Tak se již nejmenuji, veliteli.“

Muž se ošklíbl. „Slyšel jsem. V císařově nepřítomnosti ti tedy muselo narůst sebevědomí. Není jediný, kdo si tě pamatuje jako nicku, jako služku dole ve Staré čtvrti. Mám za to, že vděk se už dávno vypařil.“

Ženin výraz v nejmenším neprozradil, jestli se jí jeho slova dotkla. „Rozkaz byl prostý,“ pravila. „Tví noví důstojníci se zřejmě s úkolem nedokážou vyrovnat.“

„Vymklo se to z rukou,“ odtušil velitel. „Jsou nezkušení –“

„To mě nezajímá,“ odsekla žena. „A ani nejsem příliš zklamaná. I ze ztráty sebeovládání se ti, kdo stojí proti nám, také jistým způsobem poučí.“

„Proti nám? Hrstka čarodějek, co prodává své ubohé nadání – s jakým asi nečestným záměrem? Aby našly hejna koravalů na mělčině v zálivu. Pro mistr aKápě, ženská, tocís ařstvítěžkoohrozí.“

22


„Bez povolení. Vzdorují novým zákonům –“

„Tvým zákonům, Mrzeno. Tohle nebude fungovat, a až se císař vrátí, zruší tvůj zákaz čarování, tím si můžeš být jistá.“

Žena se chladně usmála. „Určitě tě potěší, že Věž ohlásila, že se blíží doprava pro tvé nové rekruty. Nebudeš nám chybět ty ani tví neposední, buřičtí vojáci, veliteli.“

Bez dalšího slova, aniž by se podívala na chlapce stojícího vedle velitele, se otočil a ase svými mlčenlivými strážci se vrátil ado citadely.

Ganoes a velitel se znovu zadívali na nepokoje v Myší Díře. Plameny již byly vidět, šlehaly skrze kouř.

„Jednou ze mě bude voják,“ zopakoval Ganoes.

Muž zabručel. „Jenom jestli se ti nezadaří nic jiného, synku. Připnout si meč je poslední čin zoufalých lidí. Dej na má slova an ajdi si sen, který bude stát z avíc.“

Ganoes se zamračil. „Nejsi jako ti vojáci, se kterými jsem mluvil. Ty mluvíš spíš jako můj otec.“

„Ale já nejsem tvůj otec,“ zavrčel muž.

„Svět,“ prohlásil Ganoes, „nepotřebuje dalšího obchodníka s vínem.“

Velitel zamyšleně přimhouřil oči. Otevřel ústa, aby řekl, co bylo nasnadě, ale zase je zavřel.

Ganoes Paran se podíval na hořící čtvrS a byl sám se sebou spokojen. Dokonce i chlapec, veliteli, může mít pravdu.

Posměvákova korouhvička se znovu otočila. Přes hradbu zavál horký kouř a oba je zahalil. Byl z něj cítit zápach hořící látky, ožehlé barvy a kamene a teZ také cosi nasládlého. „Začala hořet jatka,“ řekl Ganoes. „Prasata.“

Velitel udělal obličej. Po delší době si povzdechl a opřel se o cimbuří. „Jak říkáš, chlapče, jak říkáš.“

23



K N I H A P R V N Í

D Ř E V N O V


V osmém roce Svobodná města

v Genabakis uzavřela smlouvy

s několika žoldnéřskými armádami o obraně

proti postupu říše. Přední mezi nimi

byly Rudá garda pod velením

prince Kazze D’Avore (viz Svazek III

& V) atiste andijské pluky

z Měsíčního Kamene pod velením Caladana

Chmur a ad alších.

Síly Malazské říše,

jimž velel vrchní pěst Dujek Jednoruký,

v tom roce tvořily 2., 5. a 6. armáda,

a také moranthské legie.

Při pohledu zpátky bylo možné si všimnout

dvou věcí. Za prvé, Moranthská aliance

z roku 1156 znamenala pro Malazskou říši

zásadní změnu ve vedení války,

která se z krátkodobého hledisk ajevil aj ako

účinná. Druhá věc, stojící z apovšimnutí,

bylo zapojení čaromocných

Tiste Andii z Měsíčního Kamene, což znamenalo

začátek kontinentálního Čarodějného ostřelování,

se zničujícími následky.

V roce 1163 spánku Ohnice

skončilo obléhání Dřevnov as legendárním

čarodějným požárem...

Císařská tažení v letech 1158–1194

Svazek IV, Genabakis

Imrygyn Tallobant (nar. 1151)


K A P I T O L A J E D N A

Prastaré kameny silnice

zvonily železem

černých podkov abubnů,

když jsem ho viděl akráčet

od moře mezi kopci zalitými červení,

se slunce západem přišel, jeden chlapec

mezi ozvěnou synů a bratrů v řadách

duchů válečných procházel,

kde já v podvečer seděla

n aposledním milníku –

jak se nesl, zaznělo jasně, více

znát jsem nemusel an ak amenné cestě –

chlapec kráčí,

další voják, další

s čistým srdcem, ještě nezakaleným

do tvrdého železa.

Matčin nářek

Anonym

1161. rok spánku Ohnice 103. rok Malazské říše 7. rok vlády císařovny Laseen „P

obízet a tahat,“ říkala stařena, „to jsou způsoby císařov

ny stejně jako bohů.“ Předklonila se a odplivla si, pak si

na svraštělé rty přitiskla špinavý kus látky. „Tři manžele

adv asyny jsem do války vypr avil a.“

Dívce z rybárny se leskly oči, když se dívala, jak kolem kluše

zástup vojáků na koních, a babici stojící vedle poslouchala jen na půl ucha. Dívka teZ dýchala stejně rychle jako ti nádherní ořové.

27


Cítila, jak jí hoří tváře, a ruměnec neměl nic společného s horkem. Den se schyloval ke konci, slunce bylo jako rudá šmouha nad stromy napravo a vánek od moře teZ chladil.

„To bylo za císařových časů,“ pokračovala babice. „Kápě opíká duši toho parchanta na rožni. Ale koukni se na to, holka. Laseen mrhá kostma těch nejlepších. Cha, taky začala s jeho, no ne?“

Rybářka přikývla. Jak se slušelo na neurozené, čekaly na krajnici, stařena se prohýbala pod hrubým pytlem s tuříny, dívka měla na hlavě těžký koš. Stařena si neustále přehazovala pytel z jednoho ramene na druhé. Jelikož je jezdci vytlačili ze silnice a za nimi byl hluboký příkop, neměl asi k am pytel odložit.

„Mrhá kostma, povídám. Kostma manželů, kostma synů, kostma žen a kostma dcer. Jí je to fuk. Císařství je to fuk.“ Stařena si odplivla podruhé. „Tři manžele a dva syny, deset tolarů za jednoho za rok. Pět krát deset je padesát. Padesát tolarů za rok je studená společnost, holka. Studená v zimě, studená v posteli.“

Rybářka si otřela prach z čela a bystrýma očima pátrala mezi vojáky procházejícími kolem. Mladí muži ve vysokých sedlech se tvářili vážně ahleděli přímo před sebe. Těch pár žen mezi nimi se drželo ještě vzpřímeněji atvářilo se j aksi ještě nelítostněji než muži. Ve světle zapadajícího slunce se přílby rudě třpytily, blýskaly se tak, až z toho dívku rozbolely oči a ona začala vidět rozmazaně.

„Ty jsi holka z rybárny,“ řekla stařena. „Viděla jsem tě na cestě an apobřeží. Viděl ajsem tě s tátou n atrhu. Chybí mu ruk a, co? Nejspíš další kosti do její sbírky, co?“ Naznačila rukou seknutí a kývla. „Můj domek je první v uličce. Za ty peníze nakupuju svíčky. Pět svíček za noc spálím, pět svíček, aby měla stará Rigga společnost. Je to unavený dům plný unavených věcí a já jsem jedn az nich, holk a. Co máš v tom koši?“

Rybářce pomalu došlo, že otázka patřila jí. Přestala se věnovat vojákům a usmála se na starou paní. „Promiň,“ řekla, „ti koně jsou hrozně hluční.“

Rigga zvedla hlas. „Ptala jsem se, co máš v tom koši, holka.“

„Šňůry. Dost n atři sítě. Zítr amusíme mít jednu hotovou. T aSk a tu poslední ztratil – něco na hlubině ji sebralo i s celým úlovkem. Lichvář Ilgrand chce zpátky peníze, co nám půjčil, a zítra musíme něco nalovit. Něco pořádného.“ Znovu se usmála a opět se podívala na vojáky. „Není to nádhera?“ vydechla.

28


Rigga se natáhla, popadla děvče za husté černé vlasy a silně škubla.

Dívka vykřikla. Koš se jí na hlavě zvrtl a pak jí sklouzl na rameno. Zoufale se ho snažila zachytit, ale byl příliš těžký a spadl na zem, kde praskl. „Ááá!“ vyjekla dívka a chtěla si kleknout, ale Rigg atrhl arukou aotočil ají hl avu k sobě.

„Ty mě poslouchej, holka!“ Rybářce do obličeje zasyčel stařenin nakyslý dech. „Císařství tuhle zemi utiskuje už sto let. Ty ses v něm už narodila. Já ne. Když jsem byla ve tvým věku, Itko Kan byl stát. Měli jsme vlastní vlajku. Byli jsme svobodní, holka.“

Dívce se ze stařenina dechu obracel žaludek. Zavřela oči.

„Zapamatuj si to, dítě, nebo aS tě LžiplášS navždycky oslepí.“ Stařena začala drmolit monotónním hlasem a dívka náhle ztuhla. Rigga, vědma Riggalai, svíčková bába, co chytá duše do svíček a spaluje je. Duše pozřené plamenem – Rižin aslov av sobě měl a mrazivý tón proroctví. „Zapamatuj si to. Nejsem poslední, kdo k tobě mluví. Ty jsi poslední, kdo mě slyší. A tak jsme spojené, my dvě, anic to nerozpojí.“

Sevřela prsty dívce ve vlasech. „Císařství za mořem zarazilo nůž do panenské půdy. Krev se teZ valí jako příliv a tebe smete, jestli nebudeš opatrná. Vloží ti do ruky meč a dají ti pěkného koně a pošlou tě za moře. Ale tvou duši zahalí stín. TeZ poslouchej! A dobře si to pamatuj! Rigga tě zachová, protože jsme spojené, ty ajá. Ale víc uděl at nemůžu, rozumíš? PohleZ n apán azrozeného v temné noci. To jeho ruk atě osvobodí, třeb aže on to nebude vědět –“

„Co se děje?“ křikl kdosi.

Rigg ase otočil ak silnici. Jeden z jezdců zpom alil avědm apustil arybářčiny vl asy.

Dívka se zapotácela, a jak couvala, vylomil se z krajnice kámen a ona spadla. Když vzhlédla, jezdec již odjel. Za ním se přihnal další.

„Nech tu krasavici, ty babo,“ zavrčel, a jak projížděl, sklonil se v sedle a rozmáchl se rukou v rukavici pošité kovovými šupinami. Zasáhl Riggu z boku do hlavy. Rána stařenu otočila a ona upadla.

Rybářka zavřískla, když jí Rigga plnou vahou dopadla na stehn a aobličej jí potřísnil akrv avá slin a. S fňukáním se odsunul apo štěrku a nohama odstrčila tělo stařeny. Pak se vyškrábala na kolena.

29


Něco z Rižina proroctví jí uvízlo v hlavě, těžké jako kámen a ukryté před světlem. Zjistila, že z toho, co jí vědma vykládala, si nepamatuje jediné slovo. Natáhla se pro Rižin vlněný šál a pečlivě stařenu přikryla. Rigga měla na hlavě krev, stékala jí za ucho. Další krev měla na vrásčité bradě a rtech, oči již nevidoucí.

Rybářka se stáhla, nemohla popadnout dech. Zmateně se rozhlížela. Zástup vojáků projel a nezůstalo po něm nic než prach a vzdalující se dusot kopyt. Rižiny tuříny se vysypaly z pytle, mezi rozdupanou zeleninou leželo pět lojovic. Dívce se konečně podařilo nabrat dech do plic. Utřela si nos a jala se hledat svůj koš.

„Zapomeň na svíčky,“ zamumlala divným, zastřeným hlasem. „Už jsou pryč, co? Jenom rozházené kosti. Zapomeň na to.“ Dolezl ak cívkám šňůr, které se vykutálely z pr asklého koše, akdyž promluvila znovu, hlas měla normální, mladý. „Potřebujeme šňůry. Budeme pracovat celou noc a připravíme síS. TaSka čeká. Je u dveří, vyhlíží do uličky, čeká n amě.“

Zarazila se a celá se roztřásla. Slunce již skoro úplně zapadlo. Ze stínů, jež se nyní jako voda rozlévaly po silnici, pronikal na tuto roční dobu nezvyklý chlad.

„Takže to už přichází,“ zachraptěla dívka tiše hlasem, který nebyl její.

Na rameno jí dopadla ruka v měkké rukavičce a ona se přikrčila.

„Jen klid, děvče,“ řekl jakýsi muž. „Je po všem. Už se pro ni nedá nic udělat.“

Rybářk avzhlédl a. Skláněl se k ní muž celý v černém, s tváří skrytou ve stínu kápě. „Ale on ji praštil,“ vykládala dívka dětským hlasem. „A musíme s taSkou vázat sítě –“

„Tak vstávej,“ řekl muž a rukama s dlouhými prsty ji uchopil v podpaždí. Narovnal se a bez námahy ji zvedl. Nohy v sandálech se jí klimbaly nad zemí, než ji postavil.

Zahlédla druhého muže, menšího, také v černém. Tento stál na silnici a zrak upíral směrem, kterým odjeli vojáci. Promluvil slabým hlasem. „Nebyl to nijak zvláštní život,“ pravil, aniž by se na dívku podíval. „Malé nadání, kde skutečný dar již dávno vyschl. Á, mohl atoho zvládnout víc, ale teZ už se to nikdy nedozvíme, co?“

Rybářka doklopýtala k Rižinu pytli a sebrala svíčku. Když se narovnala, měla náhle v očích tvrdý výraz a pak plivla na silnici.

30


Menší muž k ní prudce otočil hlavu. Vypadalo to, že pod kápí je jenom stín.

Dívka couvla. „Byl to dobrý život,“ zašeptala. „Měla ty svíčky, víte. Pět jich bylo. Pět n a–“

„Nekromancii,“ přerušil ji ten menší.

Tiše promluvil vyšší muž, jenž stál vedle ní. „Vidím je, dítě. Vím, co mají znamenat.“

Druhý si odfrkl. „Čarodějka, co poskytla útočiště pěti slabým, křehkým duším. Nic velkolepého.“ Naklonil hlavu. „Už je slyším. Volají ji.“

Dívce vyhrkly slzy do očí. Z toho černého kamene v její mysli jako by vyzařovala bolest. Otřela si líce. „Kde jste se tu vzali?“ zeptala se náhle. „Na silnici jsem vás neviděla.“

Muž vedle ní se na štěrkové krajnici pootočil. „Z druhé strany,“ odpověděl a bylo znát, že se usmívá. „Čekali jsme jako ty.“

Druhý se zahihňal. „Z druhé strany, to ano.“ Znovu se zadíval z ajezdci azvedl ruce.

Dívka se prudce nadechla, jak se rychle snesla tma. Ozval se hlasitý, trhavý zvuk, pak se temnota rozplynula a rybářka vykulila oči.

Kolem muže n asilnici sedělo sedm mohutných oh ařů. Oči jim žlutě zářily a všichni se dívali stejným směrem jako muž.

Zaslechla ho, jak syčí: „Nemůžete se dočkat, co? Tak do toho!“

Ohaři potichu vyrazili po silnici.

Jejich pán se otočil ařekl muži vedle dívky: „L aseen něco žere.“ A znovu se zahihňal.

„Musíš všechno pořád komplikovat?“ zeptal se otráveně druhý.

Menší ztuhl. „Už jsou na dohled zástupu.“ Naklonil hlavu. Zepředu se ozvalo řičení koní. Povzdechl si. „Už ses konečně rozhodl, Kotilione?“

Druhý pobaveně zabručel. „To, že jsi použil mé jméno, Ammanasi, znamená, že jsi to právě rozhodl za mě. TeZ ji tu těžko můžeme nechat, viZ?“

„Ovšemže můžeme, starý brachu. Jenom nebude dýchat.“

Kotilion se opět podíval na děvče. „Ne,“ řekl tiše, „bude to v pořádku.“

Rybářk ase kous al ado rtu. Stále s Rižinou svíčkou v ruce couvl a avytřeštěným aočim ase dív al az jednoho n adruhého.

„Škoda,“ utrousil Ammanas.

31


Kotilion zřejmě pod kápí kývl, pak si odkašlal a řekl: „Bude to chtít čas.“

Ammanas odpovídal dost pobaveně. „A máme čas? Skutečná pomsta vyžaduje pomalé, opatrné sledování oběti. Nezapomněl jsi na to, jak nám kdysi ublížila? Laseen už teZ stojí zády ke zdi. Bez naší pomoci by mohla padnout. A kde by v tom bylo zadostiučinění?“

Kotilionova odpověZ byla chladná a strohá. „Tys císařovnu vždycky podceňoval. Tak jsme se dostali tam, kde jsme teZ... Ne.“ Ukázal na rybářku. „Tuhle budeme potřebovat. Laseen vyvolala hněv Měsíčního Kamene a to je tedy rozhodně sršní hnízdo. Načasování je dokonalé.“

Přes řehtání koní se slabě ozýval křik lidí a z toho zvuku dívku bodlo u srdce. Zalétla pohledem k nehybnému tělu stařeny u cesty a pak zpátky k Ammanasovi, který mezitím došel až k ní. Chtěla utéct, ale nohy jí zeslábly, jen se jí bezmocně třásly. Ammanas si ji zřejmě prohlížel, i když stín pod kápí zůstával neproniknutelný.

„Rybářka?“ zeptal se laskavě.

Kývla.

„Máš jméno?“

„Dost!“ zavrčel Kotilion. „Není to nějaká myš ve tvé tlapě, Ammanasi. Kromě toho jsem si ji vybral, a tak jí vyberu i jméno.“

Ammanas couvl. „Škoda.“

Dívk aúpěnlivě zvedl aruce. „Prosím,“ obrátil ase n aKotilion a, „nic jsem neudělala! Můj táta je chudák, ale zaplatí vám, co bude moct. Potřebuje mě aty šňůry – čeká n amě!“ Náhle měl amokré nohy a rychle si sedla na zem. „Nic jsem neudělala!“ Zastyděla se apoložil aruce do klín a. „Prosím.“

„Už nemůžu nic dělat, dítě,“ prohlásil Kotilion. „Nakonec znáš přece naše jména.“

„Ještě nikdy jsem je neslyšela!“ vykřikla.

Muž si povzdechl. „S tím, co se právě děje n asilnici, tě budou vyslýchat. Drsně. A mezi nimi budou ti, co nás znají.“

„Víš, holka,“ připojil se Ammanas a potlačil zahihňání, „my tady nemáme být. Jsou jména a jména.“ Otočil se n aKotilion a ařekl hl asem, z něhož čišel mráz: „Musíme to vyřídit i s jejím otcem. Mí ohaři?“

„Ne,“ zarazil ho Kotilion. „Necháme ho naživu.“

32


„Tak jak?“

„Myslím, že chamtivost bude stačit, jakmile bude po všem.“ Cynicky pokračoval: „Kouzla v tom určitě zvládneš, nebo ne?“

Ammanas se zahihňal. „Střez se stínů, jež dary přinášejí.“

Kotilion se znovu obrátil k dívce azvedl ruce. Stíny, skrýv ající jeho tvář, mu náhle splynuly podél těla.

Promluvil Ammanas a rybářka měla dojem, že jeho slova přicházejí z veliké dálky. „Je ideální. Císařovna nikdy nedokáže vystopovat její původ, ani ji to nenapadne.“ Zvedl hlas. „Není to tak špatné, holka, být pěšcem boha.“

„Pobízet a tahat,“ vyhrkla rybářka.

Kotiliona její podivná poznámka zarazila, pak pokrčil rameny. Stíny zavířily a obalily dívku. Když se jí dotkly, její mysl zmizela v temnotě. Posledním prchavým pocitem vnímala lojovici v pravé ruce a to, jak jí, když ruku sevřela, protéká lůj mezi prsty.

Kapitán si poposedl v sedle a mrkl na ženu jedoucí po jeho boku. „Uzavřeli jsme silnici po obou stranách, pobočnice. Místní dopravu jsme převedli do vnitrozemí. Zatím se ta zpráva nerozšířila.“ Otřel si pot z čela a zamrkal. V horku mu vlněná čapka pod přílbou rozedřel ačelo do krve.

„Něco není v pořádku, kapitáne?“

Zavrtěl hlavou a s přimhouřenýma očima se zadíval na silnici. „Volná přílba. Když jsem ji měl naposledy, měl jsem víc vlasů.“

Císařovnina pobočnice neodpověděla.

V dopoledním slunci se prašný bílý povrch silnice oslepivě leskl. Kapitánovi se po těle řinul pot a do kroužkového závěsu vzadu na přílbě se mu nestále chytaly vlasy. Bedra ho bolela už teZ. Byl atomu již pěkná řádk alet, co n aposledy jezdil n akoni, a vracelo se mu to pomalu. Pokaždé, když se setkal se sedlem, křuplo mu v kříži.

Už to bylo dávno, co mu něčí titul naposledy narovnal páteř, ale tohle byla císařovnina pobočnice, Laseenina osobní služebnice, prodloužení její císařské vůle. Poslední, po čem kapitán toužil, bylo ukazovat, jak je na tom zle, téhle mladé a nebezpečné ženě.

Před nimi se začala silnice stáčet, jak stoupala do dlouhého svahu. Zleva vál slaný vítr a hvízdal mezi pučícími stromy lemujícími levou stranu silnice. Odpoledne bude vítr horký, jako by foukal přímo z pece, a ponese v sobě pach nánosů bahna kolem

33


ústí řeky. A sluneční žár přinese ještě něco jiného. Kapitán doufal, že tou dobou bude hezky zpátky v Kan.

Snažil se nemyslet na místo, kam měli namířeno. Nechá to na pobočnici. Za léta služby císařství jich viděl dost, aby věděl, kdy si má všechno nechat pěkně pro sebe. A právě teZ byla jedna z těch chvil.

Ozvala se pobočnice. „Jste tady už dlouho, kapitáne?“

„Ano,“ zavrčel.

Žena chvíli čekala, pak se zeptala: „Jak dlouho?“

Zaváhal. „Třináct let, pobočnice.“

„Takže jste bojoval ještě za císaře.“

„Ano.“

„A přežil jste čistky.“

Kapitán po ní loupl okem. Pokud si toho všimla, nedala to najevo a oči dál upírala na silnici. V sedle se zlehka pohupovala adlouhý meč měl apověšený vysoko pod levou rukou – připr avený k jezdecké bitvě. Vlasy měla buZ ostříhané nakrátko, nebo stažené pod přílbou. Je docela mrštná, pomyslel si kapitán.

„Skončil jste?“ zeptala se ho. „Ptala jsem se na čistky, které císařovna Laseen nařídila po předčasné smrti svého předchůdce.“

Kapitán zaskřípal zuby a pohnul bradou, aby povytáhl podbradník – neměl čas se oholit a přezka ho dřela. „Nezabili úplně všechny, pobočnice. Lidé z Itko Kan nejsou zvlášS popudliví. Tady nedošlo k žádným nepokojům a hromadným popravám, jaké postihly ostatní části císařství. My jsme tu prostě seděli na zadku avyčkáv ali.“

„Soudím,“ pousmál ase pobočnice, „že nejste urozeného rodu, kapitáne.“

Zabručel. „Kdybych byl urozený pán, nebyl bych přežil ani tady v Itko Kan. To víme oba. Její rozkazy byly jasné, a dokonce ani kanští kašpaři se neodvážili neuposlechnout císařovnu.“ Zamračil se. „Ne, já začínal od píky, pobočnice.“

„Vaše poslední pověření?“

„Záchlumí.“

Chvíli jeli mlčky amíjeli vojáky rozest avené n asilnici. Stromy nalevo ustoupily střapatému vřesu a za ním se rozkládalo moře s bílými vlnkami. Znovu promluvila pobočnice. „Kolik svých stráží jste rozmístil do té oblasti, kterou jste uzavřeli?“

„Jedenáct set,“ odpověděl.

34


Nato otočila hlavu a pod okrajem přílby přimhouřila oči.

Kapitán si ji prohlížel. „Ta jatka se táhnou půl lígy podél moře, pobočnice, ačtvrt lígy do vnitrozemí.“ Žen amlčel a.

Dojeli pod kopec. Tam stálo dvacet vojáků a nahoře čekali další. Všichni se dívali na ně.

„Připravte se, pobočnice.“

Žena se podívala na tváře u silnice. Věděla, že tu budou bojem zakalení muži a ženy, veteráni z obléhání Li Hengu a záchlumských válek na severních planinách. Ale něco jim muselo spadnout do očí, jak je měli zarudlé. Dívali se na ni s touhou, která ji znepokojila, jako by hladověli po odpovědích. Jak projížděla kolem, potlačila nutkání promluvit s nimi, nabídnout jim útěšná slova, na něž by se vzmohla. Nebylo však na ní, aby dávala takové dary, nikdy nebylo. V tom se velmi podobala císařovně.

Za kopcem byl slyšet křik racků a vran, a jak se blížili na hřeben, zesílil až do pronikavého řevu. Pobočnice si nevšímala vojáků a pobídla koně dál. Kapitán ji následoval. Dojeli na vrcholek a podívali se dolů. Silnice spadala asi pětinu lígy a pak zase stoup al an aostroh.

Zemi pokrývaly tisíce racků a vran. Vyplňovaly jámy a hemžily se mezi nízkým střapatým vřesem a hlodášem. Pod tím převalujícím se černobílým mořem převládala červená barva. Tu a tam byli vidět mrtví koně, spíš už jen obraná žebra, a mezi hašteřícími se ptáky se občas zalesklo železo.

Kapitán zvedl ruce, rozepnul podbradní řemínek, pomalu si sund al přílbu apoložil ji n asedlovou hrušku. „Pobočnice...“

„Jmenuji se Lorn,“ prohodil ažen atiše.

„Sto sedmdesát pět mužů ažen. Dvě stě deset koní. 19. pluk itkokanské 8. kavalerie.“ Na chvíli se mu stáhlo hrdlo. Podíval se na Lorn. „Mrtví.“ Jeho kůň začal jankovatět, jak zachytil závan větru zezdola. Kapitán prudce škubl za otěže a zvíře se uklidnilo, jen mělo doširok aotevřené nozdry, uši přitisknuté k hl avě acelé se třáslo. Hřebec pobočnice se nepohnul. „Všichni měli obnažené zbraně. Všichni bojovali s nepřítelem, který je napadl, aS už to byl kdokoliv. Ale mrtví jsou všichni naši.“

„Zkontroloval jste pláž?“ zeptala se Lorn s pohledem stále upřeným n asilnici.

„Žádné stopy po vylodění,“ odvětil kapitán. „Nikde žádné stopy, ani směrem na pevninu, ani směrem na moře. Jsou tu ještě

35


další mrtví, pobočnice. Sedláci, rolníci, rybáři, poutníci na silnici. Všichni jsou roztrhaní na kusy, všude leží utrhané údy – děti, dobytek, psi.“

Náhle se odmlčel aodvrátil zr ak. „Přes čtyři st amrtvých,“ z achraptěl. „Přesná čísla nemáme.“

„Ovšem.“ V Lornině hlase se neozývalo sebemenší pohnutí. „Žádní svědkové?“

„Žádní.“

Zezdola k nim přijížděl muž skloněný nad koňův krk, jak cestou přes ta jatka na polekané zvíře mluvil. Ptáci před ním se zvedali s pronikavými protesty a hned si zase sedali.

„Kdo je to?“ zeptala se pobočnice.

Kapitán zavrčel. „Poručík Ganoes Paran. Je u mého oddílu nový. Z Unty.“

Lorn přimhouřila oči a mladíka si prohlížela. Zastavil pod kopcem, aby předal rozkazy pracovním četám, pak se zase předklonil v sedle a podíval se jejich směrem. „Paran. Z rodu Paranů?“

„Ano, zlato v žilách a všechno ostatní.“

„Zavolejte ho sem.“

Kapitán kývl a poručík pobodl koně do slabin. Vzápětí již zastavoval vedle kapitána a salutoval.

Muž i kůň byli od hlavy ke kopytu pokryti krví a kousky masa. Hladově kolem nich bzučely mouchy a vosy. Lorn ve tváři poručíka Parana neviděla nic mladého. Přesto to byl příjemný obličej.

„Zkontroloval jste to na druhé straně, poručíku?“ zeptal se kapitán.

Paran kývl. „Ano, pane. Pod útesem je malá rybářská vesnička. Tak desítka chalup. Všude jsou těla, kromě dvou. Většina bárek je zřejmě u mola, ale je tam jeden prázdný kůl.“

Vložil ase do toho Lorn. „Poručíku, popište ty prázdné ch alupy.“

Než odpověděl, zahnal vlezlou vosu. „Jedna je nahoře na pláži hned vedle stezky ze silnice. Myslíme si, že patří stařeně, co jsme našli mrtvou u silnice asi půl lígy na jih odsud.“

„Proč?“

„Pobočnice, to, co je v chýši, patřilo nějaké staré bábě. A taky zřejmě hodně pálila svíčky. Vlastně lojovice. Stařena na krajnici měla pytel s tuříny a pár lojovic. Tady je lůj drahý, víte.“

Lorn se zeptala: „Kolikrát jste to bitevní pole projel, poručíku?“

36


„Stačilo to, abych si zvykl, pobočnice.“ Ošklíbl se.

„A ta druhá prázdná chalupa?“

„Myslíme, že tam žili muž a dívka. Stojí blízko u vody naproti tomu prázdnému kotvicímu kůlu.“

„Po nich není ani stopy?“

„Ne, pobočnice. Samozřejmě pořád ještě nacházíme těla dál od silnice av polích.“

„Ale n apláži žádná.“

„Ne.“

Pobočnice se zamračila, věděla, že ji oba muži pozorují. „Kapitáne, jaké zbraně zabily vaše vojáky?“

Kapitán zaváhal a pak přenesl zamračený pohled na poručíka. „Prolezl jste to tady dost důkladně, Parane, tak řekněte svůj názor.“

Paranův úsměv byl stísněný. „Ano, pane. Přirozené zbraně.“

Kapitánovi se udělalo špatně od žaludku. Doufal, že se zmýlil.

„Co tím myslíte?“ chtěla vědět Lorn. „Jaké přirozené zbraně?“

„Hlavně zuby. Velmi velké a ostré zuby.“

Kapitán si odkašlal. „V Itko Kan se vlci neobjevili už sto let. V každém případě žádné mrtvoly tady –“

„Pokud to byli vlci,“ řekl Paran a otočil se k údolí, „tak byli velcí jako mezci. Nejsou tu žádné stopy, pobočnice. Ani chloupek.“

„Takže vlci to nebyli,“ poznamenala Lorn.

Paran pokrčil rameny.

Pobočnice se zhluboka nadechla, zadržela dech a pomalu vydechla. „Chci vidět tu rybářskou vesnici.“

Kapitán si chtěl nasadit přílbu, ale pobočnice zavrtěla hlavou. „Poručík Paran mi bude stačit, kapitáne. Radím vám, abyste se zatím osobně ujal velení své gardy. Mrtvé je třeba odklidit co nejrychleji. Je nutné odstranit veškeré stopy po tom masakru.“

„Rozumím, pobočnice,“ řekl kapitán a doufal, že z jeho hlasu není úlev amoc slyšet.

Lorn se obrátil ak ml adému šlechtici. „Nuže, poručíku?“

Paran kývl a mlasknutím pobídl koně.

Jak se před nimi začali rozprchávat ptáci, pobočnice si uvědomila, že kapitánovi závidí. Když byli mrchožrouti pryč, objevil se koberec zbroje, zlámaných kostí a masa. Bylo horko, mrtvoly nafouklé a mrchožraví ptáci přežraní. Viděla tu ležet vojáky, stále

37


s přílbami, kterým hlavu rozdrtilo něco, co vypadalo jako obrovské a strašlivě silné čelisti. Viděla rozervané osníře, zprohýbané štíty a utrhané končetiny. Na scénu kolem sebe se mohla dívat jen chvíli, pak upřela zrak na mys před nimi. Nedokázala pochopit rozsah vraždění. Její hřebec z nejlepšího chovu Sedmiměstí, válečný oř celá pokolení cvičený k tomu, aby byl zvyklý na krev, odvrhl svou pýchu, přestal si pyšně vykračovat a opatrně si vybíral cestu.

Lorn si uvědomila, že potřebuje rozptýlení. Spokojila se s konverzací. „Poručíku, už jste dostal důstojnický patent?“

„Ne, pobočnice. Čekám, že budu převelen do hlavního města.“

Pobočnice zvedla obočí. „Aha. A jak se vám to podaří?“

Paran přimhouřil oči a mírně se usmál. „Dá se to zařídit.“

„Chápu.“ Lorn se odmlčela. „Šlechtici nepřijímali vojenské patenty zrovna s nadšením a dlouho se drželi při zemi, nezdá se vám?“

„Od prvních dnů císařství. Císař nás nijak nemiloval, zatímco císařovna Laseen se zřejmě zajímá o jiné věci.“

Lorn si mladého muže prohlédla. „Vidím, že rád riskujete, poručíku,“ prohodila. „Pokud vaše troufalost nesahá až k tomu, že byste se snažil rozčílit císařovninu pobočnici. To skutečně tolik věříte v nedotknutelnost své krve?“

„Odkdy je troufalostí říkat pravdu?“

„Vy jste opravdu mladý, viZte?“

To Parana zjevně popíchlo. Na hladce oholené líce mu vystoupil ruměnec. „Pobočnice, posledních sedm hodin jsem se po kolen abrodil v potrh aných tělech aprolité krvi. Pr al jsem se o mrtvé s vránami a racky – víte, co tu ti ptáci dělají? Přesně? Trhají kusy masa a perou se o ně. Tloustnou na očních bulvách, jazycích, játrech a srdcích. Ve své chamtivosti maso rozhazují kolem sebe...“ Odmlčel se aviditelně se musel ovládnout, než se narovnal v sedle. „Už nejsem mladý, pobočnice. A co se mé troufalosti týče, upřímně řečeno, je mi to jedno. Okolo pravdy se nedá tancovat, ne tady, ne teZ, už nikdy ne.“

Dorazili k protějšímu svahu. Nalevo vedla úzká pěšinka k moři. Paran na ni ukázal a pak k ní zamířil.

Lorn ho následovala a chvíli se zamyšleně dívala na poručíkova široká záda, než si začala všímat cesty, po níž se vydali. Stezka byla úzká a vedla po okraji srázu. Nalevo spadal útes ke skaliskům

38


o šedesát stop níž. Byl odliv, vlny se rozbíjely o útes několik set yardů daleko od břehu. V puklinách a proláklinách v černém skalním podloží se držela voda a na hladině tůněk se matně odrážel aobloh a.

Projeli zatáčkou a před nimi se rozprostírala půlměsíčná pláž. Nad pláží u paty útesu byla široká zatravněná terasa a na ní dřepěl asi tucet chýší.

Pobočnice se zadívala na moře. Bárky se opíraly o písek vedle uvazovacích kůlů. Prostor nad pláží a hranicí přílivu byl prázdný – v dohledu nebyl jediný pták.

Lorn zastavila koně. Paran se po ní po chvíli ohlédl a taky se zastavil. Pozoroval ji, jak si sundává přílbu a roztřásá dlouhé kaštanové vlasy. Měla je zpocené a slepené do pramínků. Poručík k ní dojel s tázavým výrazem v očích.

„Poručíku Parane, mluvil jste dobře.“ Nadechla se slaného vzduchu a pak se mu podívala do očí. „Obávám se, že jmenování do Unty nedostanete. Budete přijímat rozkazy ode mne jako důstojník přidělený k mému štábu.“

Poručík přimhouřil oči. „Co se stalo těm vojákům, pobočnice?“

Neodpověděla hned, zaklonila se v sedle a zadívala se na moře v dálce. „Někdo tu byl,“ řekla. „Čaroděj, velmi mocný. Něco se stalo a někdo se snaží odvést naši pozornost, abychom nezjistili co.“

Paran otevřel pusu. „Zabil čtyři sta lidí, jen aby odvrátil pozornost?“

„Pokud by byl ten muž ajeho dcer an arybách, t ak by se byli vrátili s přílivem.“

„Ale –“

„Jejich těl anen ajdete, poručíku.“

Parana to zmátlo. „Co teZ?“

Podív al ase n aněj aotočil akoně. „Vr acíme se.“

„To je všechno?“ Zíral za ní, když pobídla koně nahoru do kopce, pak ji dojel. „Počkejte chvilku, pobočnice,“ požádal, když se zařadil vedle ní.

Varovně se na něj podívala.

Paran zakroutil hlavou. „Ne. Jestli jsem teZ ve vašem štábu, musím vědět víc o tom, co se děje.“

Znovu si nasadila přilbici a pevně si utáhla podbradní řemínek. Dlouhé vlasy jí v pramíncích visely přes císařskou pláštěnku. „No dobře. Jak jistě víte, poručíku, já nejsem mág –“

39


„Ne,“ přerušil ji Paran s nepříjemným úsměvem, „vy je jenom honíte az abíjíte.“

„Už mě nepřerušujte. Jak jsem říkala, já jsem postrach čarodějů. To znamená, poručíku, že i když magii sama neprovozuji, mám k ní jistý vztah. Známe se, chcete-li. Znám kouzelnické vzory a způsob, jakým uvažují ti, kteří sami čarují. Měli jsme si myslet, že vraždění bylo důkladné a náhodné. Nebylo to ani jedno, ani druhé. Je tu jistý vzor amy ho musíme objevit.“

Paran pomalu kývl.

„Vaším prvním úkolem, poručíku, bude zajet do tržního města – jakže se jmenuje?“

„Gerrom.“

„Ano, do Gerromu. Budou tuto rybářskou vesnici znát, protože tam se prodával úlovek. Poptáte se tam a zjistíte, jak se jmenovala rybářská rodina, kde byl otec a dcera. Dodáte mi jména a popis. Pokud se budou místní vzpírat, použijte domobranu.“

„Nebudou se vzpírat,“ prohlásil Paran. „Kanéšané spolupracují ochotně.“

Dostali se na vrchol útesu a zastavili se u silnice. Pod nimi se mezi těly kolébaly vozy. Volové bučeli a dupali zkrvavenýma nohama. Vojáci křičeli a nade vším kroužily tisíce ptáků. Z výjevu byla cítit panika. Na druhém konci stál kapitán a přílbu držel za řemínek v ruce.

Pobočnice to vše sledovala tvrdým pohledem. „Kvůli nim doufám,“ řekla, „že máte pravdu, poručíku.“

Když se kapitán díval, jak se oba jezdci blíží, něco mu prozradilo, že jeho klidné dny v Itko Kan jsou sečteny. Přílba mu ztěžkla v ruce. Zadíval se na Parana. Ten studenokrevný všivák to dokázal. Stovka provázků ho vede na každém kroku k nějakému teplému místečku v nějakém mírumilovném městě.

Všiml si, že když dojeli n ahřeben, Lorn si ho prohlíží. „K apitáne, mám k vám prosbu.“

Kapitán zavrčel.Prosbu, to určitě. Císařovna si musí každé ráno prohlédnout střevíce, aby se ujistila, že už v nich není tahle. „Samozřejmě, pobočnice.“

Žena sesedla, Paran ji následoval. Poručík se tvářil bezvýrazně. Je to nadutost nebo mu pobočnice dodala nějakou látku k přemýšlení.

40


„Kapitáne,“ začala Lorn, „vím, že v Kanu probíhá verbování. Berete i lidi, kteří nejsou z města?“

„Do vojska? Samozřejmě, spíš je než koho jiného. Lidi z města se musejí vzdát příliš mnoh avěcí. Kromě toho se šp atné zprávy dozvědí první. Většina rolníků ani neví, že v Genabakis jde všechno z kopce. A spoust atěch z měst an avíc moc kňourá. Můžu vědět proč?“

„Můžete.“ Lorn se zadívala na vojáky čistící silnici. „Potřebuji seznam nových rekrutů. Za poslední dva dny. Zapomeňte na ty, kteří se narodili ve městě, jen ty z venkova. A pouze ženy anebo starce.“

Kapitán znovu zavrčel. „To by měl být krátký seznam, pobočnice.“

„To doufám, kapitáne.“

„Přišl ajste n ato, co je z atím vším?“

Stále pozorujíc činnost n asilnici, řekl a: „Nemám tušení.“

Ano, pomyslel si kapitán, a já jsem znovuzrozený císař. „Škoda,“ zamumlal.

„Ach,“ otočila se k němu pobočnice. „Poručík Paran teZ patří k mému štábu. Spoléhám n ato, že vyřídíte nutné p apíry.“

„Jak si přejete, pobočnice. Papírování miluju.“

Tím si vysloužil lehký úsměv, který však hned zmizel. „Poručík Paran odjíždí hned.“

Kapitán se na mladého šlechtice podíval a usmál se. Tím úsměvem řekl vše. Pracovat pro pobočnici bylo jako být žížalou na háčku. Pobočnice byl aháčkem an adruhém konci šňůry byl a císařovna. AS se chlapec hezky kroutí.

Paran se na okamžik zatvářil kysele. „Ano, pobočnice.“ Znovu nasedl, zasalutoval a pak odjel po silnici.

Kapitán se za ním díval, jak odjíždí, pak se zeptal: „Ještě něco, pobočnice?“

„Ano.“

Její tón ho přiměl se otočit.

„Rád abych slyšel anázor voják an asouč asný vpád šlechty do císařského velení.“

Kapitán na ni upřel zrak. „Není to hezké, pobočnice.“

„Pokračujte.“

Kapitán se rozhovořil.

***

41


Verbovali už osm dní a štábní seržant Aragan seděl za stolem, oči měl zarudlé, a kaprál před něj strkal dalšího spratka. Tady v Kan tedy měli štěstí. Lov je nejlepší v tichých vodách, říkala kanská pěst. Tady slyší jenom příběhy. A z příběhů člověku krev neteče. Když je člověk mladý, smrdí prasečím hnojem a je přesvědčený, že na celém zatraceném světě není zbraň, která by mu mohl aublížit, t ak se chce stát součástí příběhů.

Stará bába měla pravdu. Jako obvykle. Tihle lidé byli ujařmení tak dlouho, že se jim to vlastně líbilo. No, pomyslel si Aragan, tady začíná vzdělání.

Byl to špatný den, místní kapitán odsupěl se třemi setninami a ani nešpitl o tom, co se děje. A jestli to nestačilo, tak deset minut nato dorazila z Unty Laseenina pobočnice, a aby se sem dostala, použila jednu z těch strašidelných kouzelných chodeb. Třebaže ji nikdy neviděl, už její jméno na horkém, suchém větru stačilo, aby dostal třesavku. Přemožitelka mágů, štír v císařovnině kapse.

Aragan se zamračil na psací stolek a počkal, než si kaprál odkašle. Pak vzhlédl.

Rekrut, stojící před ním, štábního seržanta zastihl nepřipraveného. Aragan otevřel ústa a už se připravoval spustit přísnou tirádu o tom, jak mají ty nedorostlé hnát pryč, až se za nimi bude prášit. Vzápětí však pusu zavřel, aniž se vzmohl na slovo. Kanská pěst své příkazy sdělila zcela jasně: budou-li mít obě ruce a nohy a hlavu na krku, berte je. Genabakiské tažení byla hotová pohroma. Potřebovali čerstvá těla.

Seržant se na dívku usmál. Popisu pěsti odpovídala dokonale. Zatím. „Tak dobrá, holka, chápeš, že se hlásíš k malazským mariňákům, jo?“

Dívka kývla, chladný zrak upírala přímo na Aragana.

Verbíř se zatvářil přísně. Zatraceně, nemůže jí být víc než dvanáct třináct. Kdyby to byla moje dcera...

Proč její oči vypadají tak staré? Naposledy viděl něco podobného před Mottským lesem v Genabakis – když se vláčel obdělanou zemí zasaženou pětiletým suchem a dvakrát delší válkou. Tak starý výraz v očích vyvolával hlad či smrt. Zamračil se. „Jak se jmenuješ, děvče?“

„Takže mě berete?“ zeptala se tiše.

Aragan kývl a náhle ho silně rozbolela hlava. „Do týdne dostaneš glejt, pokud nemáš nic proti.“

42


„Genabakiské tažení,“ odpověděla dívka okamžitě. „Pod velením vrchní pěsti Dujek aJednorukého. Jednorukého houfec.“

Aragan zamrkal. „Zapíšu si to,“ řekl. „Tvé jméno, vojáku?“

„Líto. Mé jméno je Líto.“

Aragan naškrábal jméno na tabulku. „Odchod, vojáku. Kaprál ti řekne, kam máš jít.“ Vzhlédl, když už byla skoro u dveří. „A umej si to bláto z noh.“ Chvíli pokračoval v psaní, pak se zarazil. Nepršelo už celé týdny. A bláto tady kolem bylo šedozelené, ne tmavě červené. Odhodil stylus a masíroval si spánky. No, aspoň ho přestala bolet hlava.

Gerrom byl půldruhé lígy cesty po Staré kanské silnici do vnitrozemí, předcísařské tržiště, zřídkakdy používané od chvíle, kdy byl az aříšské peníze post aven apobřežní silnice. V těchto dnech tu převažovali pěší poutníci, většinou místní sedláci a rybáři se svým zbožím. Po jejich průchodu zůstaly pouze rozmotané a potrhané rance s oděvy, rozbité koše a pošlapaná zelenina. Chromá mula, poslední strážce dohlížející na odpadky vystěhování, postávala opodál po spěnky hluboko v neloupané rýži. Po Paranovi jen loupla okem, když projížděl kolem.

Zbytky nebyly n apohled st arší než den, ovoce alistová zelenina teprve začínaly v odpoledním horku hnít.

Jeho kůň šel pomalým krokem a Paran si prohlížel první budovy malého obchodního městečka, které se vynořovaly z prašného oparu. Mezi ošuntělými domky z vepřovic nebylo vidět ani živáčka, žádný pes nezaštěkal výzvu a jedinému vozu v dohledu chybělo kolo. Navíc k zlověstné scéně byl vzduch nehybný, ani pták nezazpíval. Paran uvolnil meč v pochvě.

Když se přiblížil k prvním domům, zastavil koně. Lidé odešli rychle, byl to spíš panický útěk. Přesto nezahlédl žádná těla ani známky násilí, kromě spěchu, po němž tu zůstaly jasné stopy. Zhluboka se nadechl, pomalu vydechl a pak mlasknutím pobídl koně do kroku. Hlavní ulice byla zároveň jedinou ulicí a končila křižovatkou ve tvaru T, za níž stála jediná dvouposchoZová kamenná budov ave městě: policejní strážnice. Plechem pobité okenice byly zavřené, těžké vyztužené dveře také. Paran celou cestu upíral oči na strážnici.

Sesedl před ní, přivázal klisnu k zábradlí a rozhlédl se po ulici. Nikde nic. Vytáhl meč z pochvy aotočil se ke dveřím n astrážnici.

43


Zastavil se, protože zevnitř se ozýval tichý, pravidelný zvuk, příliš tichý, aby ho bylo slyšet z větší dálky, ale když teZ stál před velkými dveřmi, slyšel melodické mumlání, z něhož se mu zježily vlasy na hlavě. Napřáhl meč a strčil ho pod petlici, zvedl ji a otevřel dveře.

V šeru se cosi hýbalo, k Paranovi se doneslo tiché pleskání a bouchání spolu s odporným zápachem hnijícího masa. Ztěžka dýchal, v ústech měl sucho jako na poušti, a čekal, až se mu přizpůsobí zrak.

Před sebou měl vstupní místnost strážnice, kde bylo plno pohybu, samé děsivé šustění. Místnost byla plná černých holubů, kteří v ledovém tichu vrkali. Všude ležela lidská těla v uniformách, náhodně roztažená na podlaze mezi trusem a černým peřím. Ve vzduchu visel pach potu a smrti, hustý jako mul.

Paran udělal krok dovnitř. Holubi se vrtěli, ale jinak si ho nevšímali. Žádný nezamířil k otevřeným dveřím.

Ze stínů k němu z napuchlých obličejů vzhlížely oči potažené mázdrou. Paran se zadíval na jednoho vojáka. „Dneska není zrovna nejzdravější,“ zamumlal si, „nosit tyhle uniformy.“

Kouzlem přivolaní ptáci držící na posměch noční stráž. Černý humor už mě, tuším, nebaví. Otřásl se aprošel místností. Holubi mu jenom s vrkáním uhýbali z cesty. Dveře do kapitánovy kanceláře byly otevřené dokořán. Škvírami v zavřených okenicích dovnitř pronikalo nejasné světlo. Paran vrátil meč do pochvy avstoupil. K apitán ještě seděl n ažidli atvář měl n aběhlou aplnou modřin v již vybledlých modrozelenošedých odstínech.

Paran ze stolu smetl tmavé peří a prohrabal se svitky. Listy papyru se mu pod rukama rozpadaly, na pohmat byly zetlelé am astné.

Dokonale odstraněné stopy.

Odvrátil se, rychle prošel ven do hřejivého světl a az avřel z a sebou dveře strážnice, stejně jako to nepochybně udělali vesničané.

Temný květ magie bylo něco, co chtěl blíže zkoumat jen málokdo. Měl sklony se šířit.

Paran odvázal klisnu, nasedl a vyjel z opuštěného města. Ani jednou se neohlédl.

***

44


Slunce, těžké a nafouklé, sedělo mezi karmínovými šmouhami mračen na obzoru. Paran se snažil udržet oči otevřené. Byl to dlouhý den.Strašný den.Okolní krajina, kdysi známá a bezpečná, se změnila v cosi jiného, místo, kde se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist