načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Měsíční tygr – Penelope Lively

Měsíční tygr

Elektronická kniha: Měsíční tygr
Autor: Penelope Lively

Claudia Hamptonová píše na pozadí velkých a bouřlivých dějin světa dějiny svého pohnutého života. Bez chronologie, ve střípcích vzpomínek, skládá mozaiku událostí a vztahů. Věčné soupeření s milovaným bratrem Gordonem, bohémský milenec a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 255
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Moon tiger ... přeložila Zora Freiová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7789-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Claudia Hamptonová píše na pozadí velkých a bouřlivých dějin světa dějiny svého pohnutého života. Bez chronologie, ve střípcích vzpomínek, skládá mozaiku událostí a vztahů. Věčné soupeření s milovaným bratrem Gordonem, bohémský milenec a otec jejího dítěte Jasper, opravdová životní láska Tom, kterého záhy ztrácí, věčné pochybnosti o schopnosti milovat a být dobrou matkou. Jízlivá, cynická, sobecká, inteligetní a okouzlující žena, na jejímž příběhu si uvědomujeme osudové propojení individuální a společenské historie. Román byl napsán v roce 1987 a ve stejném roce obdržel Bookerovu cenu.

Popis nakladatele

Claudia Hamptonová, je na prahu smrti. Ještě však neřekla své poslední slovo.

Claudia je slavná spisovatelka a historička, především ale silná a nezávislá žena. Dětství strávila v předválečné Británii, působila jako válečná zpravodajka v Káhiře a vydobyla si místo v čistě mužské disciplíně — historii. 

Roky ubíhaly a její život se postupně prolnul s osudy dalších lidí. Během druhé světové války nalezla i ztratila svou pravou lásku, měla bratra, jehož zbožňovala, milence, kterému se nedalo věřit, a porodila dceru, kterou nedokázala milovat. 

Teď leží na nemocničním lůžku a v duchu sepisuje „dějiny světa a zároveň s nimi i ty své“. Je nemilosrdnou kritičkou všeho a všech, ale jako profesionální historička nechává promlouvat i ostatní zúčastněné, kteří tak spolu s ní utvářejí příběh jejího života.

 ––––

Silný, dojemný a nádherně propracovaný román o tom, jak naše osobní vzpomínky a kolektivní minulost tvarují náš život.
- The Boston Globe

Vtáhne nás dovnitř, upoutá a rozesmutní. Zároveň je nečekaně vtipný… Dojmy z tohoto románu zůstanou viset ve vzduchu ještě dlouho poté, co ho dočtete.
- The New York Times Book Review

Měsíční tygr je jedním z nejlepších románů oceněných Bookerovou cenou.

Zařazeno v kategoriích
Penelope Lively - další tituly autora:
Život v zahradě Život v zahradě
 (e-book)
Život v zahradě Život v zahradě
Měsíční tygr Měsíční tygr
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Měsíční tygr - CDmp3 Měsíční tygr - CDmp3
 (audio-kniha)
Měsíční tygr Měsíční tygr
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17



—penelope lively

měsíční tygr



penelope

lively

Měsíční

tygr

—brno

2019


Moon Tiger

© Penelope Lively, 1987

Translation © Zora Freiová, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0044-4 (Formát PDF)

ISBN 978-80-275-0045-1 (Formát ePub)

ISBN 978-80-275-0046-8 (Formát MobiPocket)


7

předmluva

malé příběhy velkých dějin

Koncem sedmdesátých let minulého století, když vyšly

její první dva romány, The Road to Lichfield (Cesta do Lich

fieldu, 1977) a Treasures of Time (Poklady času, 1979), byla

již Penelope Lively vydávanou autorkou knih pro děti.

Trvalo však dalších deset let, než teprve román Moon Ti­

ger (Měsíční tygr, 1987) získal literární Bookerovu cenu,

a rázem tak vynesl svou autorku na početně i kvalitou

bohaté britské literární scéně mezi známější jména. Na

víc po třiceti letech, v roce 2018, byl román vybrán jako

nejlepší kniha osmdesátých let v rámci jubilejní Golden

Man Booker Prize za padesát let.

Penelope Lively (nar. 1933) vystudovala historii na

St Anne’s College v Oxfordu, a přestože nepíše historic

ké romány, nějakým způsobem se úvahy, debata a zájem

o historii — ať už světovou či místní, dávnou či nedávnou,

anebo osobní či rodinnou — její tvorbou vždy prolínají.

Koncepty individuální minulosti a historie jsou tak inte

grujícím tématem všech autorčiných románů. Oblíbený

obrat i povzdech jejich protagonistů, že se cítí být při

poutáni, „připřaženi“ (hitched) k určitým událostem, mů

žeme chápat jako metaforu spojení s všeprostupujícím

časem, který však přestal být lineární a začal být beztvarý

a nespolehlivý.


8

Přestože Cesta do Lichfieldu má blíž ke konvenční li

neár ní naraci než pozdější odvážnější fragmentárnost

prolínání časových rovin v dalších románech, objevování zapomenuté i neznámé minulosti a její vliv na přítomnost dodává váhu jinak nepříliš pozoruhodnému příběhu manželské nevěry. Když se Anne vrací do Lichfieldu

svého dětství, pozoruje nastalé změny na známých mís

tech a probírá se rodinnými fotografiemi, uvědomuje si,

jak přítomnost mění vnímání minulosti, která tak nezůstává statická. Později Penelope Lively více přizpů

sobuje motivu minulosti v přítomnosti i poetiku svého

psaní. Podněty okamžiku vyvolávají vzpomínky, které

jsou prezentovány jako přesun v čase, nikoli konvenční

formou vzpomínání. Avšak to, co si pamatujeme, není

spolehlivé, a to nejen vinou nedostatečné paměti, ale

také mýtotvornosti pamětníka. Tento problém řeší životo

pisec Mark v knize According to Mark (Podle Marka, 1984), když se rozhoduje, co z konfliktního biografického ma

teriálu o Gilbertu Strongovi použije a co by mělo zůstat

posvátně soukromé. V každém případě bude výsledkem

jeho práce konstrukt, interpretace podle Marka. Zároveň

s prolínáním přítomnosti a minulosti se prostupují roviny

soukromé a veřejné. Osobní a rodinné vztahy a osudy

románových postav Penelope Lively se odehrávají v Bri

tánii od sedmdesátých let dvacátého století dodnes a vždy reflektují literární, kulturní a společenskou debatu své

doby.

Měsíční tygr tematizuje postmoderní debatu o historii,

a poutavý příběh Claudie Hamptonové se tak jeví jako

ilustrace postmoderní problematizace historie. Claudia,

teď už stará a umírající, píše v myšlenkách dějiny světa,

jak je sama sestavila: fakta a fikci, mýty a důkazy, obrazy

a dokumenty. Ke známému velkému historickému pří

běhu lidstva přidá život s jeho výkřiky a rétorikou. Po

stup volí kaleidoskopický, jako když se zatřese válečkem

a korálky vytvoří nějaký obraz. Někdy stačí klíčové slovo,

jako Claudii třeba měsíční tygr — svítící zelená spirála, která jí v hotelovém pokoji ve válečné Káhiře v noci hoří,

aby zaháněla hmyz, a zůstane po ní jen šedý popel —,

metafora historie a spoušť asociací, které nacházejí odezvu u jedné z mnoha Claudiiných tváří. Historie sestává z mnoha hlasů, hlavně těch hlasitých, ale také z těch, které nikdo neslyšel. Z tohoto prostého konstatování se

odvíjí debata o otázkách pravdy v dějinách. Skutečné

příběhy (jednotlivců) zmizí beze stopy a jen vymyšlené

příběhy přetrvají a zdají se být realističtější než zapomenutá realita. Jako je historie vyprávěním mnoha hlasů,

tak Claudia slibuje, že ve svých „dějinách světa“ dá hlas i těm, s nimiž je její příběh propleten: bratru Gordonovi,

milenci a otci své dcery Jasperovi i pohrdané švagrové Sylvii a dceři Lise — jako malé holčičce i dospělé ženě.

A přestože si pro sebe vyhrazuje privilegované posled

ní slovo historika, její autorita se nakonec ukáže jako

problematická. Výrazným aspektem tohoto polemického konceptu dějin je všudypřítomná a rovněž Claudií

prožívaná fascinace slovy. Podle Claudie nás jazyk při

poutává ke světu, jsme chodící lexikony slov, která hi

bernují a opět se probouzejí a dál přežívají. (Po)mocí

slov se dovídáme Claudiin příběh ovlivněný historický

mi milníky, ztrátou otce v první světové válce a životní lásky ve druhé, vydobytím kariéry válečné zpravodajky

a popularizátorky historie v době, kdy tyto profese byly

doménou mužů, nepříliš uspokojivou výchovou dce

ry jako svobodná matka. Na polemice stála nejen její

profese, ale i celoživotní postoj a její nejdůležitější život ní

vztah s bratrem Gordonem. V polemickém rámci románu Claudia jako románová postava a vypravěčka svého

příběhu tuto debatu představuje.

Podobně prominentní roli hrají historické obrazy

a de bata i v autorčině románu City of the Mind (Město v mys li, 1992), v němž Londýn — a fragmenty z jeho dě

jin — je spíše protagonistou než jen kulisou pro příběh

architekta Matthewa. Důležité podobnosti s oceněným

dílem Pene lope Lively Měsíční tygr nesou ale všechny její románové příběhy. Ať už jakkoli rezonují s minulostí, v centru pozornosti zůstávají mezilidské vztahy v sou

časné společnosti, pojednané se smyslem pro komický

detail a břitký vtip, stejně jako bolestné situace a emoce, které ne každý současný spisovatel je ochoten ztvárnit.

Milada Franková


11

1

„Píšu dějiny světa,“ prohlásí. A ruce zdravotní sestry se

na okamžik zastaví; sestra hledí na tu starou ženu, na tu nemocnou stařenu. „No tohle,“ povídá sestra. „To není

žádná maličkost, co?“ A pak se zase dá do práce, zdvihá,

zastrkává a uhlazuje — „Trošku se nadzved něte, děvenko,

ták, to je ono — hnedle vám doneseme čaj.“

Dějiny světa. Aby se to pěkně završilo. Měla bych to udě

lat — tentokrát žádné šťourání do Napoleona, Tita, bitvy

u Edgehill, Hernána Cortése... Tentokrát díla. Celá ta vítězná, vražedná, nezadržitelná skluzavka — z bahna ke hvězdám, to všeobecné i to osobní, příběh váš i můj.

Domnívám se, že jsem k tomu dobře vybavená; vždycky

jsem se vyznačovala eklekticismem. Alespoň se to tvrdí, i když tomu dávají jiná jména. Claudia Hamptonová má

ambiciózní záběr, dalo by se říct nepromyšlený: moji

nepřátelé. Smělý konceptuální rozmach slečny Hamp

tonové: moji přátelé.

Dějiny světa, ano. A zároveň s nimi i ty své. Život

a doba Claudie H. Ten kousek dvacátého století, k ně

muž jsem byla náhodou připoutaná, volky nevolky. Dovolte, abych o sobě uvažovala ve svém vlastním kontextu: všechno a nic. Dějiny světa, jak je uspořádala Claudia:

fakta a fikce, mýty a důkazy, obrazy a dokumenty.

„Byla někdo?“ zajímá se sestra. Střevíce jí na lesklé pod

laze kvíkají; doktorovy boty vržou. „Totiž, podle toho,

co z ní občas vypadne...“ A doktor mrkne do poznámek

a řekne, že ano, vypadá to, že opravdu někdo byla, zjevně psala knihy a novinové články a... hmmm... nějakou

dobu pobývala na Blízkém východě... tyfus, malárie... neprovdaná... (jeden potrat, jedno dítě, vidí, ale neřekne)... ano, ze záznamů vyplývá, že nejspíš opravdu někdo byla.

Plno lidí by na to poukazovalo jako na mou typickou

opovážlivost, klást vlastní život vedle dějin světa. No

tak ať. Vždycky jsem měla i stoupence. Moji čtenáři ten

příběh samozřejmě znají. Znají jeho celkové směřování.

Vědí, jak to bylo. Vyprávění vynechám. Jen ho podrob

něji rozvinu; dodám mu život a barvu, připojím výkřiky i tlachy. Ničeho je neušetřím. Otázka zní: Bude to lineární historie, nebo ne? Vždycky jsem si říkala, že zajímavou herezi by představoval kaleidoskopický pohled. Zatřeste válečkem a sledujte, co z toho bude. Chronologie mě roz

čiluje. V hlavě žádnou chronologii nemám. Jsem posklá

daná z nesčetného množství Claudií, které se točí a mísí

a oddělují jako sluneční odlesky na vodní hladině. Paklík karet, které s sebou tahám, se věčně míchá, pořád dokola; neexistuje žádná posloupnost, všechno se děje naráz. Pokud se nepletu, přístroje s novými technologiemi fungují zrovna tak: všechny informace jsou v nich uložené a dají

se vyvolat stisknutím klávesy. V teorii je to efektivnější.

Některé mé klávesy nefungují; jiné pro odemknutí vyža


13

dují hesla, kódy, náhodné sekvence. Kolektivní historie

je kupodivu poskytuje. Je to veřejný majetek, ale i něco hluboce soukromého. Každý se na to dívá jinak. Moji viktoriáni nejsou vaši viktoriáni. Mé sedmnácté století není to vaše. Hlas Johna Aubreyho, Charlese Darwina nebo kohokoli jiného mluví jedním tónem ke mně a jiným k vám. Signály mé vlastní minulosti vycházejí z minulosti získané. Životy druhých zapadají do toho mého:

já, Claudia H.

Jsem sebestředná? Nejspíš ano. Copak takoví nejsme

všichni? Proč z toho dělat obvinění? Tak to bývalo v do

bách mého dětství. Považovali mě za problematickou.

Ně kdy používali dokonce výraz nemožná. Vůbec jsem

si nemožná nepřipadala: nemožné byly matka a chůva,

jejich příkazy a napomínání, posedlost pudinkem a kudrlinkami a děs ze všeho, co mě v přírodě lákalo — vysoké

stromy a vodní hlubiny, dotek mokré trávy na bosých

nohou, kouzlo bláta a sněhu a ohně. Vždycky jsem tou

žila — přímo hořela touhou — mířit výš — rychleji — dál.

Zakazovaly mi to a já jsem neposlouchala.

Gordon zrovna tak. Můj bratr Gordon. Vrána k vráně.

Moje začátky; všeobecný začátek. Jak jsem řekla,

z bahna ke hvězdám. Takže... prebiotická polévka. Ale

protože jsem nikdy nebyla konvenční historička ani ty

pická kronikářka, protože jsem se jakživa nepodobala té vyschlé ženštině, která mi za dávných časů na Oxfordu

přednášela o papežství, protože jsem za svůj život rozzuřila víc kolegů, než vy jste kdy snědli teplých večeří, vytkneme si za cíl šokovat. Což takhle vyprávění podat ze zorného úhlu polévky? Vypravěčem by mohl být některý

ten líně povlávající střapatý korýš. Nebo amonit? Ano,

myslím, že amonit. Amonit se smyslem pro předurčenost.

Mluvčí kypících jurských moří, který všem poví, jak to

bylo.

Tady se ale kaleidoskopem zatřese. Jen jediné potřese

ní pro mě dělí paleolit od devatenáctého století — které si

toho jako první fakticky všimlo, zaznamenalo, po čem šla

pe. Koho by nepřitahovaly ty majestátní postavy, nastroje

né a vousaté, brázdící pláže a pahorky a dumající o všem, co nelze změřit? Chudák pomýlený Philip Gosse, Hugh Mil

ler, Charles Lyell i sám Darwin. Jako by existovala přiroze

ná blízkost mezi redingoty, vousy a ozvěnou skal — druhohory a trias, oolit a vápenec, cornbrash a zelený pískovec.

Ale Gordonovi a mně bylo jedenáct a deset a o Dar

winovi jsme nikdy neslyšeli; naše pojetí času bylo osobní

a sémantické (čas na svačinu, čas na oběd, nemáme čas, ztráta času...); náš zájem o asteroceras a promicroceras byl zištný a soutěživý. Kvůli tomu, abych Gordona srazila

do prvotřídní sloje jurského bahna, jsem byla ochotná rozmlátit svým novým lesklým kladívkem sto padesát milionů let na kousky a v případě nutnosti si při pádu z kolmého pásu modrého liasu na charmouthské pláži v roce 1920 zlomit ruku nebo nohu.

Vyšplhá o kousek výš, na další kluzkou svažitou plošinu

útesu, dřepne si a zuřivě prohledává šedomodré úlomky

skály kolem sebe, pídí se po těch vábivých křivkách a rýhovaných spirálách, jednou vítězoslavně sykne a vrhne

se kupředu — amonit, skoro celý. Pláž zůstala daleko

dole; její pronikavé výkřiky, štěkání, volání jsou zřetelné

a hlasité, ale z jiného světa, bezvýznamné.

A ona celou dobu po očku pozoruje Gordona, který

je ještě výš a zlehka poťukává na vyčnívající hrbol. Pře

stane ťukat; očividně něco zkoumá. Co to tam má? Sžírá

15

ji nedůvěra a řevnivost. Škrábe se skrz hustý porost, na

máhavě se vysouká na římsu.

„Tady je to moje,“ křičí Gordon. „Sem nesmíš! Zabral

jsem si to tu pro sebe!“

„To mě nezajímá!“ huláká Claudia. „Stejně lezu výš —

tam je to daleko lepší!“ A vymrští se přes řídké rostliny

a suchou kamenitou hlínu, která se jí drolí pod nohama,

směrem k nádherně slibné svůdné šedé ploše, již zahlédla

a v níž se určitě ukrývají stovky asteroceras.

Nevšímá si postaviček pobíhajících po pláži sem a tam;

nahoru stoupá slabý vyděšený křik, který se podobá pta

čímu.

Cestou k lákavé horní plošině musí minout Gordona.

„Bacha,“ vyhrkne. „Uhni tou nohou...“

„Necpi se,“ zavrčí on. „Stejně sem nesmíš. Tady je to

moje, najdi si vlastní místo.“

„Sám se necpi. Nestojím o tvoje pitomý místo...“

Jeho noha jí překáží — kope, Claudia do ní strčí

a kousek útesu, který svírá, se jí pohne pod rukama —

kousek pevného světa, jenž nakonec zjevně tak pevný

není... rozdrolí se... a ona hlučně dopadne na záda, na

hlavu, na nataženou ruku a řítí se, klouže, letí dolů. A při

stane v trnitém keři, lapá po dechu, bolest ji tepe, je příliš

uražená, než aby křičela.

Vidí ji, jak se k němu přibližuje, narušitelka, leze na jeho

území, vyfoukne mu všechny nejlepší zkameněliny. Pro

testuje. Vystrčí nohu, chce jí v tom zabránit. Její nesnesi

telné rozpálené končetiny se propletou s jeho.

„Strkáš do mě,“ vřískne.

„Nestrkám,“ zavrčí. „To ty se cpeš. A stejně je to moje

místo, takže si jdi někam jinam.“

16

„Není to žádný tvoje místo,“ odsekne. „Patří všem.

A já ani ne...“

A náhle se ozvou strašlivé zvuky, jako když se něco

trhá, pak rána a ona zmizí, klouže a řítí se dolů, a on

s pocitem hrůzy i zadostiučinění přihlíží.

„Strčil do mě.“

„Nestrčil. Vážně, mami, nestrčil. Uklouzla.“

„Strčil.“

A dokonce i uprostřed toho pozdvižení — kvokající

matky a chůvy, improvizovaný závěs na ruku, nabízená

čichací sůl — dokáže Edith Hamptonová žasnout nad

zuřivou neústupností svých dětí.

„Nehádej se. Lež klidně, Claudie.“

„To jsou moji amoniti. Mami, ať mi je nebere.“

„Žádný tvoje amonity nechci!“

„Buď zticha, Gordone!“

Bolí ji hlava; snaží se děti uklidnit a odpovídat na

rady a projevy účasti; viní nebezpečný svět, tak nespo

lehlivý a škodolibý. A zatvrzelost svých potomků, jejichž

emoce jsou na pláži slyšet ze všeho nejvíc.

Hlas dějin se samozřejmě skládá z mnoha hlasů; ze všech,

kterým se podařilo dojít slyšení. Některé jsou přirozeně

hlasitější než jiné. Můj příběh se proplétá s příběhy dru

hých — máti, Gordona, Jaspera, Lisy a především ještě

jednoho člověka; i jejich hlasy musí být slyšet, tím uči

ním zadost historickým zvyklostem. Budu respektovat

pravidla pro dokazování. Pravdu, ať je to cokoli. Pravda

je však vázaná na slova, na tisk, na svědectví vydávané

papírem. Okamžiky se hrnou; dny našeho žití beze sto

py mizejí, nehmotnější, než kdybychom si je vymysleli.

Fikce se může jevit trvalejší než skutečnost. Pierre na

bitevním poli, Bennetova děvčata u šití, Tess na mlá

tičce — ti všichni jsou na věky věků přesně určeni, na

stránce i v milionech hlav. To, co se mi roku 1920 stalo na

charmouthské pláži, je naopak chmýří z bodláku. A když

mluvíme o dějinách, nemyslíme tím přece, co se dooprav

dy stalo, že? Kosmický chaos všude a ve všech dobách?

Myslíme tím to, co z něj uspořádáme do knih, pohled

neškodného historického oka zaostřený na roky a místa

a osoby. Dějiny se rozplétají; okolnosti v souladu se svým

přirozeným tíhnutím raději zůstávají zašmodrchané.

A tak, protože můj příběh patří i jim, musejí také

promluvit — máti, Gordon, Jasper... S tím, že poslední

slovo budu mít samozřejmě já. Výsada historika.

Máti. Věnujme se chviličku jí. Máti s dějinami skoncovala.

Prostě se z nich stáhla. Rozhodla se pro svět své vlastní

výroby, v němž se nevyskytovalo nic než mnoho květé růže, liturgické tkaniny a proměnlivé počasí. Četla výhradně Zpravodaj západního Dorsetu, Život venkova a tiskoviny Královské zahradnické společnosti. Nejvíc ze všeho se obávala nepředvídatelných klimatických změn.

Nečekaný mráz jí způsobil lehké rozladění. Nevydaře

né léto bylo předmětem mírných stížností. Šťastná máti.

Rozumná, spořádaná máti. Na nočním stolku měla

postavenou fotografii otce, šviháka v uniformě, věčně

mladého, čerstvě ostříhaného a s úhledným knírkem nad horním rtem; žádná rudá díra v břiše, žádné sračky,

žádný jekot, žádná palčivá bolest. Máti z té fotografie

každé ráno otírala prach; co se jí při tom honilo hlavou, netuším.

18

Otce dějiny zabily. Já umírám na rakovinu střev, v relativ

ním soukromí. Otec zemřel na Sommě, sestřelen dějina

mi. Dozvěděla jsem se, že ležel v bahně celou noc, naříkal,

a když pro něj konečně přišli, umřel na nosítkách, mezi

kráterem, který se stal jeho posledním lůžkem, a polním

lazaretem. Patrně myslel na všechno jiné, jen ne na dějiny.

Takže je pro mě cizincem. Historickou postavou. Až

na jediný mlhavý výjev, v němž se ke mně blíže neurčený

jedinec mužského pohlaví sklání, zvedá mě a nadšeně

si mě vysazuje na ramena, odkud povýšeně shlížím na

okolní svět včetně Gordona, takto nevyznamenaného.

Všimněte si, že i v tomto okamžiku převládají mé city vůči

Gordonovi. Ale jestli ten neurčitý jedinec byl můj otec,

nebo ne, tím si nejsem jistá; mohl to být i nějaký strýc

nebo soused. Moje a otcova cesta se nespojily nadlouho.

A tak začnu od skal. Bude to případné. Skály, od nichž se

odrážíme a k nimž jsme všichni přikovaní. Jako tamten

nešťastník, jak jen se jmenoval, ten na té skále...

„Přikovaný ke skále,“ pronese. „Jak se jmenuje?“

A doktor se zastaví, obličej má kousek od jejího, ma

lou stříbrnou baterku pohotově připravenou, jmenovku

se zlacenými písmeny přišpendlenou na bílém plášti.

„Promiňte? Co jste říkala, slečno Hamptonová?“

„Orel,“ vysvětluje. „Klove mu játra. Lidský úděl, víte?“

A doktor se shovívavě usměje. „Á,“ řekne. A opatrně jí

roztáhne oční víčka a nahlíží dovnitř. Možná až do duše.

No jistě, Prométheus. Legendy jsou mnohem lepší zále

žitost než historie. Mají formu; logiku; poselství. Kdysi

jsem si myslela, že jsem legenda. Jako zhruba šestiletou

mě zavolali do přijímacího pokoje, kde čekala jakási pří

buzná, která byla bohatší a světaznalejší než máti a vzbuzovala v ní posvátnou bázeň. Než jsem se nadála, přitáhla

si mě ta úchvatná navoněná žena k sobě, podržela si mě

na délku paže a zvolala: „Tak tady je! Ta malá legenda! Opravdová, nádherná, rusovlasá, zelenooká legenda!“

Nahoře v dětském pokoji jsem si v zrcadle prohlížela

svoje vlasy a oči. Jsem Legenda. Jsem Nádherná. „To stačí,

Claudie,“ řekla chůva. „Nezáleží na tom, jak vypadáš,

ale jak se chováš.“ Stejně jsem Legenda; spokojeně na

sebe zírám.

Claudia. Na matku neobvyklý výron bujné fantazie;

mezi všemi těmi Violetami, Maud, Norami a Beatricemi

jsem si připadala jako pěst na oko. Nápadná jsem však

byla tak jako tak, díky svým vlasům a neklidnému duchu.

Když jsme se objevili na charmouthské pláži, chůvy ostat

ních dětí se polekaly a shromáždily své svěřence kolem

sebe. Byli jsme s Gordonem příšerné, nevycválané děti.

Škoda, na mou věru, paní Hamptonová je tak milá, a ješ

tě k tomu vdova... Nesouhlasně pomlaskávaly a prohlížely si nás, jak si hrajeme, příliš hlučně, příliš nebezpečně, zanedbaná, vzpurná dvojice.

Kdysi dávno. A včera. Pořád ještě mám kousek modré

skály z charmouthské pláže, v němž visí dvě šedivé zka

menělé vlnky; slouží jako těžítko na mém psacím stole.

Dva asteroceras, vznášející se v nadčasovém oceánu.

Možná nebudu o paleolitu vůbec psát, ale natočím

o něm film. Němý film, ve kterém vám nejdřív ukážu veliké dřímající skály z období kambria, od těch se přesunu k velšským horám, k pohoří Long Mynd a vrchu Wrekin, z ordoviku k devonu, k červenému pískovci a hrubozrnnému pískovci a dál až k bílým útesům doverským...

Impresionistický, snový film, v němž zvrásněné skály po

vstávají a košatí a rostou a mění se v katedrály v Salisbury a Yorku, v bathský Royal Crescent a věznice a školy

a domy a nádraží. Ano, ten film mi rozkvétá před očima,

němý a nezvyklý, zaostřený na útes v Cornwallu, Stonehenge, kostel v Burfordu, Penniny.

V těchto dějinách budu používat mnoho hlasů. Chlad

ný, vyrovnaný tón nevzrušeného vyprávění, to není nic

pro mě. Možná bych měla jako písaři Anglo saské kroni­

ky jedním dechem zapsat, že zemřel arcibiskup, konala

se synoda a ve vzduchu se objevili ohniví draci. Konec

konců, proč ne? To, čemu věříme, je relativní. Naše spo

jení se skutečností je vždy nejisté. Nevím, jakým kouz

lem mi na televizní obrazovce naskočí obraz ani jak je

možné, že paměťový čip má zřejmě neomezené možnosti.

Prostě to přijímám. A přitom jsem svou povahou skeptic

ká — dotazující se, pochybovačná, instinktivní agnos

tička. V nehybném kameni evropských katedrál vedle

sebe ko existují apoštolové, Kristus a Maria, beránci, ryby,

gry fo vé, draci, mořští hadi a obličeje mužů s listy místo

vlasů. Taková svobodomyslnost se mi líbí.

Děti jsou nekonečně důvěřivé. Moje Lisa nebyla nijak

zvlášť bystrá, ale i tak přicházela s otázkami, které mě

těšily a překvapovaly. „Jsou draci?“ zeptala se. Řekla jsem

jí, že ne. „A byli někdy?“ Odpověděla jsem, že všechno nasvědčuje opaku. „Ale když existuje slovo drak,“ namít

la, „kdysi být museli.“

Přesně tak. Schopnost jazyka: uchovat pomíjivé, pro

půjčit tvar snům a natrvalo zachytit sluneční paprsky.

V Ashmoleově muzeu v Oxfordu je na jedné čínské míse

drak, před kterým jsme kdysi, asi tak osm měsíců před


21

Lisiným narozením, stáli s Jasperem. Jak popsat Jaspera?

Několika způsoby, z nichž žádný není dostačující: z hle

diska mého života byl mým milencem a otcem mého jedi

ného dítěte; z hlediska toho svého to byl chytrý a úspěšný

podnikatel; pokud jde o kulturu, představoval spojení

ruské aristokracie s anglickou nižší šlechtou. Dále byl

pohledný, přesvědčivý, silný, energický a sobecký. Za Jas

pera vděčím Titovi; seznámili jsme se v roce 1946, když

jsem pracovala na knize o partyzánech a potřebovala

jsem si promluvit s někým, kdo měl něco společného

s děním v Jugoslávii. Jednou v úterý jsme zašli na večeři

a následující sobotu jsme se spolu vyspali. V průběhu

dalších deseti let jsme spolu střídavě žili a nežili, háda

li jsme se, usmiřovali, rozcházeli se a znovu se scházeli.

Hmatatelným a současně nepřesvědčivým důkazem na

šeho neklidného svazku byla Lisa, moje chuděrka Lisa,

tiché a bledé děvčátko: nikdy se nepodobala ani jednomu

z nás, vzhledem ani chováním.

Na rozdíl od svého otce, který svůj původ nezapřel.

Pohledný zevnějšek a kavalírský přístup k životu po

dědil po svém ruském otci, neotřesitelnou sebedůvěru

a pocit nadřazenosti zase po matce. Isabel, dědičce části

Devonu i staletí klidné prosperity a osobního postupu,

se v devatenácti zatočila v Paříži hlava. Vzepřela se ro

dičům a vzala si neodolatelného Sašu. V jednadvaceti

porodila Jaspera. Ještě jí nebylo ani dvaadvacet, když

Sašu život devonského pána omrzel, ona sama přišla k ro

zumu, uznala svůj fatální omyl a následoval diskrétní

rozvod. Saša, jehož Isabelin otec vyplatil, aby se odkli

dil ze scény a vzdal se téměř všech práv na Jaspera, se

bez řečí stáhl do vily na Cap Ferrat; Isabel se po přija

telné pauze provda la za přítele z dětství a stala se lady


22

Branscombeovou ze Sotleigh Hall. Jasper strávil mládí

v Etonu a v Devonu a příležitostně zajížděl na Cap Ferrat.

Když mu bylo šestnáct, tyto výpravy se staly četnějšími.

Otcův životní styl mu připadal podnětný, představoval

totiž příjemný protiklad k honům a plesům; Jasper se naučil mluvit francouzsky a rusky, milovat ženy a obrátit většinu si tua cí ve svůj prospěch. Jeho matka v Devon

shiru lítostivě vzdychala a obviňovala se; její manžel, muž

stoicky tolerantní, který později padl na plážích Norman

die, se snažil chlapce zapojit do správy panství, lesů či

hřebčínů, to vše bezvýsledně. Jasper byl nejen zpola Rus,

ale byl i chytrý. Jeho matka se obviňovala ještě víc. Jasper

odešel na Cambridge, kde flákal všechno kromě sportu,

absolvoval s vynikajícími výsledky a získal si spoustu

užitečných přátel. Poté zkoušel politiku a žurnalistiku,

jakožto nejmladší člen Churchillova týmu skvěle prožil válku a vyšel z ní jako ctižádostivý prospěchář s vlivný

mi známými.

Tolik obecně o Jasperovi. V mé hlavě je Jasper roz

kouskovaný: existuje mnoho Jasperů, zpřeházených a bez

chronologie. Stejně jako existuje mnoho Gordonů, mnoho Claudií. Claudia a Jasper stojí před drakem na čínské míse v Ashmoleově muzeu, Jasper se dívá na Claudii a Clau

dia na draka, bezděčně si ho natrvalo vtiskává do paměti.

Vlastně jsou to draci dva, modří skvrnití draci, kteří stojí

proti sobě s vyceněnými zuby, jejich hadovitá těla a údy

jsou na míse nádherně rozložené. Mají cosi jako rohy, krásné modré hřívy, na loktech chomáče srsti a na hřbetě zubatý hřeben, který se jim táhne od hlavy až k ocasu.

Neobyčejně přesná definice. Claudia zírá do vitríny,


23

vidí, jak se na mísách odráží její i Jasperův obličej — přízračné obličeje.

„Takže?“

„Takže co?“

„Pojedeš se mnou do Paříže, nebo ne?“

Jasper má na sobě krátký hnědý kabát, místo vázanky

hedvábný šátek. Kufr, který drží v ruce, se k němu vůbec nehodí.

„Možná,“ pronese Claudia. „Uvidím.“

„To neberu,“ namítne Jasper.

Claudia pozoruje draky a myslí na něco úplně jiného.

Draci tvoří jen pozadí, ale zůstanou navždycky.

„Doufám, že pojedeš,“ řekne Jasper znovu. „Zavolám

ti z Londýna. Zítra.“ Mrkne na hodinky. „Teď už musím.“

„Ještě něco...“ řekne Claudia.

„Ano?“

„Jsem těhotná.“

Následuje chvilka ticha. Jasper jí položí ruku na ra

meno a pak ji zase odtáhne. „Á,“ řekne nakonec. A po

tom — „Co bys... chtěla udělat?“

„Nechám si to,“ prohlásí Claudia.

„Jistě. Jestli si to přeješ. Myslím, že bych byl taky radši.“ Usměje se — okouzlujícím, hluboce smyslným

úsměvem. „Tedy... musím to říct, miláčku, jediné, co mi

k tobě nesedí, je mateřství. Ale troufám si tvrdit, že se

projeví tvá obvyklá schopnost přizpůsobení.“

Poprvé se na něj podívá. Na ten úsměv. „Nechám

si to,“ řekne, „částečně kvůli své vlastní neschopnosti

a zčásti proto, že chci. To dvojí spolu možná nějak sou

visí. A rozhodně nenavrhuju, abychom se vzali.“

„Ne,“ souhlasí Jasper, „to bych ani nečekal. Ale samozřejmě budu chtít hrát svou roli.“

24

„Ano, budeš po mém boku,“ řekne Claudia. „Zacho

váš se jako dokonalý gentleman. Jsou děti drahé?“

Jasper pozoruje Claudii, která je celé odpoledne úsečná,

jak to dokáže jen ona. Stojí u vitríny, zjevně fascinovaná

čínským porcelánem. Ve smaragdově zeleném tvídovém

kostýmku jí to sluší; modrý otlak na ukazováčku pravé

ruky Jasperovi napovídá, že dopoledne psala.

„Chtěla bys se mnou jet příští víkend do Paříže?“

„Možná,“ odpoví Claudia.

Má chuť s ní pořádně zatřást. Nebo ji uhodit. Jenže

kdyby to udělal, nejspíš by mu ránu vrátila, a tady jsou

na veřejnosti a někdo by je mohl poznat, oba dva. Místo

toho jí smířlivě položí ruku na paži a prohodí, že pospí

chá na vlak.

„Mimochodem,“ řekne Claudia s pohledem stále

upřeným do vitríny, „jsem těhotná.“

Rázem se ho zmocní veselost. Už se mu nechce ji

uhodit. Na Claudii je spoleh, pomyslí si, vždycky přijde

s něčím novým.

Lisa strávila většinu dětství u babiček. Londýnský byt

není vhodné místo pro dítě a já jsem byla často na cestách.

Lady Branscombeová a moje máti měly mnoho společné

ho, v neposlední řadě potíže s potomky, kteří se vymyka

li jejich chápání. Statečně čelily Lisinu nemanželskému

původu, jedna druhé vzdychaly do telefonu a snažily

se pro vnučku dělat, co mohly, sháněly skandinávské

au pair a internátní školy.

Jasper mému životu nikdy nevévodil. Byl pro mě

důležitý, ale to je něco jiného. Hrál hlavní roli z hledis

ka struktury, a tím to končí. Většina životů má jádro,

podstatu, nepostradatelný střed. Až budu připravená,

dopracujeme se i k tomu mému. V tomto okamžiku se

zabývám vrstvami.

Jedním z mých oblíbených viktoriánů je William Smith,

stavební inženýr, jemuž práce na stavbě kanálů umožnila

zkoumat skály, skrze něž si razil cestu, i jejich zkamenělý

obsah a vyvozovat přínosné závěry. S Williamem Smi

them budu ve svých dějinách světa zacházet s obzvláštní

úctou. A s Johnem Aubreym zrovna tak. Obecně se neví,

že Aubrey, největší mluvka, který toho tolik nažvanil

o Hobbesovi, Miltonovi a Shakespearovi, byl také první

schopný terénní archeolog, a navíc může být díky svému

jednoduchému, avšak chytrému postřehu ohledně kos

telních oken — totiž že jeden styl předchází druhý, a my

tudíž můžeme vytvořit chronologii budov — označen za

Williama Smithe sedmnáctého století. A Perpendicular

a Decorated jsou amonité architektury. Úplně Aubrey

ho vidím, jak sviští po travnatém dvorku před kostelem v Dorsetu s poznámkami v ruce, předchůdce Schliemanna, Gordona Childea a veleúspěšných cambridgeských

absolventů, vidím ho stejně jako Williama Smithe v cy

lindru, jak očarovaně dřepí nad úlomky tenkého dílku

Warwickshiru.

Mám reprodukci — prodávají se ve Viktoriině a Al

bertově muzeu — fotografie vesnické ulice v Thetfordu

pořízené v roce 1868, na které William Smith není. Ulice

je prázdná. Je tam hokynářství, kovárna, stojící dvoukolák a rozložitý strom s košatou korunou, ale ani jedna lidská postava. Ve skutečnosti William Smith — nebo někdo jiný, možná několik lidí, psi, husy, jezdec na koni — prošel pod stromem, vešel do hokynářova krámu,

chvilku tam postál a rozmlouval se známým, a mezitím kdosi pořídil ten snímek, ale William Smith je nevidi

telný, všichni jsou neviditelní. Expozice fotografie —

šedesát minut — byla tak dlouhá, že William Smith

a všichni ostatní skrz ten snímek prošli a vyšli z něj, aniž

po sobě zanechali stopu. Dokonce ani takový otisk jako

ti pravěcí červíci, kteří prolezli kambrijským bahnem

severního Skotska a ve skále po nich zbyla prázdná

chodbička.

Líbí se mi to. Moc se mi to líbí. Pěkný obrázek vztahu

člověka k hmotnému světu. Odešel, prošel a je pryč. Ale

dejme tomu, že by byl William Smith — nebo kdokoli

jiný, kdo onoho rána po té ulici kráčel — při své cestě

posunul vozík z bodu A do bodu B. Co bychom viděli

pak? Šmouhu? Dva vozíky? Nebo kdyby byl třeba porazil strom? Vrtat do hmotného světa, to nám jde báječně — nakonec ho možná definitivně rozložíme. Finis. A dějiny

skutečně skončí.

Williama Smithe inspirovalo vrstvení. Mé vrstvy jsou

rozpoznatelné hůř než vrstvy warwickshirské skály a v hlavě ani nenásledují po sobě, nýbrž tvoří vír slov a obrazů.

Draci a měsíční tygři a Crusadery a Miláčci.

Ta mísa s čínským drakem v Ashmoleově muzeu po

řád je. Viděla jsem ji minulý měsíc.

Když se narodila Lisa, bylo mi osmatřicet a vedlo se

mi dobře. Měla jsem za sebou dvě knihy, pár kontroverzních článků a provázela mě pověst svárlivé, provokativní,

pozornost poutající autorky. Měla jsem cosi jako jméno.

Kdyby tehdy existoval feminismus, myslím, že bych se

na něj dala; byl by mě potřeboval. Takhle mi nikdy ne

chyběl; skutečnost, že jsem žena, se mi jevila jako cenný přínos. Moje pohlaví mi nikdy nebylo na překážku.

27

A teď musím navíc uznat, že mi možná zachránilo život.

Kdybych byla muž, dost pravděpodobně bych zahynula

ve válce.

Moc dobře vím, proč jsem se stala historičkou. Rádo

by historičkou, jak to vyjádřil jeden z mých nepřátel, uni

verzitní sušinka s tak velkým strachem z vody, že ani

o mili metr nepřekročí práh své oxfordské koleje. Když

jsem byla malá, na neshody se pohlíželo s nelibostí: „Ne

hádej se, Claudie“, „Claudie, nesmíš takhle odmlouvat.“

V dějinách jde pochopitelně hlavně o hádky. Nesouhlas;

moje slovo proti vašemu; tento důkaz proti onomu. Kdy

by existovala nějaká absolutní pravda, debata by ztratila

glanc. Mě by například už nezajímala. Dobře si pamatuju

ten okamžik, kdy jsem přišla na to, že historie není zále

žitost přijatého názoru.

Bylo mi třináct a navštěvovala jsem dívčí akademii

slečny Lavenhamové. Třídu 4. B. Právě jsme se samot

nou slečnou Lavenhamovou probíraly Tudorovce. Slečna

Lavenhamová psala na tabuli jména a data a my jsme

si je opisovaly. Také jsme si podle jejího diktátu psaly,

čím se jednotliví panovníci vyznačovali. Jindřicha VIII.

znemožnily jeho manželské výstřednosti, ale ani jako

vladař nestál za nic. Královna Alžběta byla dobrá; odra

zila Španěly a vládla pevnou rukou. Rovněž usekla hlavu

Marii Stuartovně, která byla katolička. V líném letním

odpoledni skřípala naše pera po papíře. Zvedla jsem

ruku: „Prosím, slečno Lavenhamová, mysleli si katolíci,

že byla Alžběta v právu, když usekla Marii Stuartovně

hlavu?“ „Ne, Claudie, neřekla bych.“ „Prosím, a myslí si

to katolíci teď?“ Slečna Lavenhamová se nadechla: „Víš,

Claudie,“ odpověděla vlídně, „někteří možná ne. Lidé

spolu občas nesouhlasí. Ale s tím si nemusíš dělat starosti.

28

Napiš si, co je na tabuli. Nadpisy pěkně čitelně červeným

inkoustem...“

A hladina jednotvárného šedého rybníka historie se

pro mě náhle roztrhne; rozpadne se na tisíc soupeřících

vlnek; slyším změť hlasů. Odložím pero a zamyslím

se; nadpisy nemám vyvedené pěkně čitelně červeným

inkoustem; u závěrečných zkoušek na konci pololetí

získám jen osmatřicet procent a propadnu.

2

„Před hněvem Seveřanů ochraň nás, ó Pane...“ Nemá

te výčitky, když si to čtete na pohovce, při rozsvíceném

světle a zamčených dveřích, hezky pohodlně zachumlaní

do dvacátého století? A On to samozřejmě neudělal, přinejmenším ne pokaždé. Nikdy to nedělá, ale to se neměli

dozvědět. Ochránil pouze ta slova; onen ubohý mnich, který je zapsal, se nejspíš dočkal toho, že jej proklálo vikinské ostří nebo spolu se svým kostelem skončil v pla

menech.

Když mi bylo asi devět, žádala jsem Boha, aby zlikvi

doval mého bratra Gordona. Bezbolestně, avšak nevratně. Bylo to na Lindisfarne, kam nás máti nevzala proto,

abychom se zamýšleli nad vikinskými nájezdy, o nichž

pravděpodobně nikdy neslyšela, ale abychom po náspu

došli na ostrov a udělali si tam piknik. My s Gordonem

jsme se rozběhli po výběžku, a protože byl Gordon o rok

starší a o hodně rychlejší, samozřejmě počítal s tím, že vyhraje. A já jsem vztekle a vášnivě vydechla tuhle modlitbu a myslela jsem to vážně — ano, naprosto vážně. Už nikdy, tvrdila jsem, tě nebudu o nic žádat. Vůbec o nic.

Jen mi splň tohle. Teď. Okamžitě. Stojí za povšimnutí, že

jsem musela prosit o Gordonovo zničení, ne o to, abych

běžela rychleji. A Bůh mě pochopitelně nevyslyšel a já


30

jsem pak celé to nádherné odpoledne, větrné a vonící

mořem, skuhrala a stala jsem se agnostičkou.

Po letech jsme se tam s Gordonem vydali znovu.

Tento krát jsme nezávodili. Střízlivě jsme se procházeli;

vybavuje se mi, že jsme diskutovali o třetí říši a nadcházející válce. A já jsem si vzpomněla na tu mnišskou modlitbu a řekla jsem, že to je, jako by se Vikingové vrátili, krvavě rudé plachty na obzoru, kroky mužů obtěžkaných zbraněmi. A mořští ptáci křičeli a tráva na útesech byla

pod našima nohama pružná jako houba a posetá luč

ním kvítím, bezpochyby právě tak jako v devátém století.

Mezi zříceninami jsme jedli sendviče a popíjeli zázvorové

pivo a pak jsme se uložili do prosluněného dolíku. Ne

věděli jsme o Jasperovi ani o Lise. Ani o Sylvii. Lászlovi.

Egyptě. Indii. Vrstvy dosud nevzniklé.

Povídali jsme si o tom, co chceme dělat, za války a po

ní, jestli nějaké „po“ bude. Gordon se snažil vnutit do zpravodajských služeb (v té době se každý pokoušel něco

si zařídit — za použití vlivu a kontaktů). Můj plán byl

jasný. Chtěla jsem být válečná zpravodajka. Gordon se

zasmál. Prohlásil, že mi moc šancí nedává. Zkus to, řekl,

a hodně štěstí, ale upřímně řečeno... A já jsem rázovala

dál. Však uvidíš, odsekla jsem. Uvidíš. A on mě musel

dohonit a usmířit si mě. Pořád ještě jsme byli soupeři.

Mimo jiné. Vedle jiného. Tehdy i později.

Doktor se zastaví a podívá se okrouhlým okénkem ve dve

řích. „S kým to mluví? Má návštěvu?“ Sestra zavrtí hla

vou; chvilku sledují pacientku, která pohybuje rty a má...

soustředěný výraz. Zdá se, že klinický obraz je v pořádku; oba s kvíkáním a vrzáním pokračují dál po chodbě.

31

Claudia stane tváří v tvář Gordonovi, ne na mořem ošle

haném břehu Lindisfarne, nýbrž v narůžovělé alkoholic

ké atmosféře klubu The Gargoyle v roce 1946. Cítí vnitřní

žár, plane osobními triumfy.

Gordon se kaboní. „Je to chcípák,“ ucedí.

„Zmlkni.“

„Nic neslyší. Má moc práce s dlážděním vlastní ces

tičky.“

Jasper stojí o pár metrů dál u jiného stolu a baví se

s lidmi, kteří tam sedí. Jeho opálený obličej je zespodu

osvětlený svíčkou: výrazný, pohledný. Gestikuluje, už je

u pointy, ozve se smích.

„Co se týká mužů, vždycky jsi měla pochybný vkus,“

pokračuje Gordon.

„Skutečně?“ opáčí Claudia. „To je vážně zajímavý po

střeh.“

Zírají jeden na druhého.

„Nechte toho, vy dva,“ řekne Sylvie. „Tohle má být

oslava.“

„Taky že je,“ odpoví Gordon. „Taky že je. No tak,

Claudie, oslavuj.“ Dolije jí sklenku z láhve.

„Je to opravdu úžasné,“ rozplývá se Sylvie. „Místo

vědeckého pracovníka na Oxfordu! Pořád tomu nemůžu

uvěřit.“ Nespouští pohled z Gordona, který se dívá jinam.

Uškubne mu nitku z rukávu saka, dotkne se jeho ruky,

vytáhne krabičku cigaret, upustí ji a zvedne ze země.

Claudia dál pozoruje Gordona. Občas po očku zkon

troluje Jaspera. I ostatní si Jaspera všímají; je to typ člo

věka, kterého je vidět. Claudia zvedne sklenku: „Ještě

jednou gratuluju! Připomeň mi, abych se někdy stavila

na oběd u tvého vyvýšeného stolu.“

„To nejde,“ opáčí Gordon. „Dámám vstup zakázán.“

32

„Škoda,“ pronese Claudia.

„Kdes k němu přišla?“

„Ke komu?“

„Moc dobře víš, koho myslím.“

„Aha — Jaspera. Hmm... kde to jen bylo? Dělala jsem

s ním rozhovor kvůli knížce.“

„Jé,“ zazáří Sylvie. „A jak to s tou knížkou vypadá?“

Nevšímají si jí. A Jasper se vrací ke stolu. Posadí se,

položí ruku na Claudiinu. „Objednal jsem láhev šampá

ňa. Tak už to dopijte.“

Sylvie se snaží vytáhnout cigaretu, upustí krabičku, plazí

se kvůli ní po zemi a cítí, jak se jí rozpadá drahý účes. A ani

se šaty to nevyšlo, jsou příliš růžové, načančané a holčičí.

Claudia má černé, s velice hlubokým výstřihem a tyrky

sovým páskem.

„Jak to jde s knížkou?“ zeptá se. A Claudia neodpoví,

takže Sylvie musí mezeru zaplnit tím, že si zapálí, vy

foukne kouř a rozhlédne se po místnosti, jako by stejně

žádnou odpověď neočekávala.

Takhle to jde celý večer. Jako pokaždé, když je tam

Claudia. Ten pocit jiskření, ať už se hádají, nebo ne (a ví

Bůh, že ona se s bratrem nikdy takhle nehádala), jako by

nikdo jiný neexistoval. Člověk má dojem, že je ruší a měl

by radši odejít. A Gordon se jí ani jedinkrát nedotkl.

Vrací se Jasper a ona s úlevou zvolá: „Kde ses tak

senzačně opálil?“

„Takže ses poflakoval po jižní Francii?“ řekne Gordon.

„Myslel jsem, že lidi jako ty mají spoustu práce.“ Takové

týpky znám, pomyslí si: nosí keprové kalhoty a jsou při

praveni kdykoli využít situace ve svůj prospěch.

33

Šampaňské je tu. Exploduje. Nalévá se. Jasper po

zvedne skleničku. „Na zdraví, Gordone! Do jižní Francie

jsem zajel na pár dní za otcem.“

„Teď tě asi brzy pošlou na nějaké úžasné místo, ne?“

prohodí Sylvie.

Jasper rozhodí rukama a zašklebí se. „Holka, mini

sterstvo zahraničí mě nejspíš šoupne někam do Addis

Abeby, kdo ví?“

Gordon vyprázdní sklenku dvěma loky. „Profesionál

nímu diplomatovi je přece jasné, že všechno má svůj rub

a líc, ne? Nebo se snad za profesionála nepovažuješ?

Mimo chodem, jak ses ve svém věku dostal na minister

stvo zahraničí?“ Zalétne pohledem k Jasperově ruce, kte

rá přikrývá Claudiinu.

„Gordone,“ zamumlá Sylvie. „To zní strašně neoma­

leně.“

„Vůbec ne,“ usměje se Jasper. „Má přehled. Klidně se

můžeš zeptat. Říká se tomu dodatečný nástup. Pomohlo

mi, že za mě pár správných lidí ztratilo slovíčko.“

„Nepochybně,“ opáčí Gordon. Ruce jsou teď zlehka

propletené. „A je to natrvalo? Jestli se nepletu, tvoje do

savadní kariéra je poměrně pestrá.“

Jasper pokrčí rameny. „Já jsem zastánce pružnosti, ty

ne? Svět je až příliš zajímavé místo, než aby člověk uvízl

u jedné jeho stránky.“

Gordona v tu chvíli nenapadne žádná dostatečně

jízlivá odpověď; dostavuje se účinek šampaňského.

Sylvie se k němu tiskne kolenem. Gordon nedokáže

úplně zdůvodnit míru odporu, který vůči tomu člo

věku pociťuje; Claudia už různé muže měla, a docela

často. Všechny je nesnášel, přirozeně. Jasper je kdoví

proč případ jiného řádu. Gordon si dolije šampaňské

34

a zaškaredí se na Jaspera: „Moc šikovné, mít otce na jihu

Francie.“

Claudia se zasměje. „Jsi nalitý, Gordone,“ poznamená.

Vrstvy obličejů. Ten můj je teď ohyzdnou karikaturou

toho, jaký býval kdysi. Sotva poznávám tu pevnou bra

du a pěkné oči a náznak hladké bledé pleti, která mi tak

hezky šla k vlasům. Celek je ale pomačkaný a povislý

a plný záhybů, jako drahé šaty poničené praním. Oči

jsou zapadlé tak hluboko, že se skoro ztrácejí, pokožka

je vrásčitá, z brady visí laloky, jaké mají plazi; vlasy jsou

tak řídké, že jimi prosvítá růžová kůže na lebce.

Gordonova tvář byla vždycky jakýmsi podivným od

razem té mé. Nebudili jsme dojem, že jsme si podobní,

ale viděla jsem v něm sebe a v sobě jeho. Pohled, křivka

úst, stín. Geny hlásící se o slovo. Je to zvláštní pocit. Ob

čas ho mívám s Lisou, která mi taky vůbec není podobná

(ani svému otci, když už jsme u toho — mohla by být

podvržené dítě, chuděra; opravdu je bledá a nedomrlá

jako typický podvrženec). Ale dívám se na ni a na oka

mžik se mi před očima mihne můj vlastní obličej. Gordon

míval vlasy husté a světlé, ne zrzavé; oči šedé, ne zelené;

v osmnácti měřil metr osmdesát, byl vytáhlý, hubený a ne

nucený a působil jako lidé, kteří procházejí životem s ru

kama v kapsách a hvízdají si. Zlatý hoch, tenhle Gor don.

Vyhrával ceny a získával si přátele.

Krásná dvojička, říkávali lidi matce. Která cosi omluv

ně zamumlala. Obdivovat vlastní děti, jen to ne. Máti

měla tak jako tak výhrady.

K tomu, aby se vzdálila z dějin, směřovala máti ještě

dřív, než jsme se oba ocitli na vysoké. Přitáhla si kolem

sebe jižní Dorset jako velký šál a vytěsnila maximální

možné množství aspektů naší doby. Válka byla samozřej

mě obtížná. Vyžadovala však stoicismus a v tom byla máti velmi zdatná. Nevadil jí nedostatek benzinu, smířila se

se zatemňovacími závěsy a koupáním v pěti centimetrech

teplé vody. I odchod kuchařek a zahradníků se dal vydr

žet. Hledala útočiště před jakoukoli hloubkou citu, a tu

díž jakýmkoli zásadnějším závazkem, než bylo nenáročné

chození do kostela a zájem o růže. Neměla žádné názory

a nikoho nemilovala, pouze měla ráda několik lidí, zřej

mě včetně Gordona a mě. Dostala highlandského teriéra, který byl vycvičený, aby se na povel „Zemři za svou vlast!“

překulil na záda, což ji zjevně nijak nevyvádělo z míry.

Dějiny jsou pochopitelně plné lidí matčina typu, kteří

se od nich drží stranou. Výjimkou jsou ti v první linii — ti,

kteří se tam prostě ocitli, ať už chtěli, nebo nechtěli, a ti, kdo se touží zapojit. My s Gordonem jsme v přední linii

byli, každý po svém. Jasper taky, významným způsobem. Sylvie by se byla držela stranou, kdyby mohla, a částečně

to i dělala, až na to, že vlezla do chomoutu s Gordonem,

a proto byla čas od času do přední linie vlečena. Do Ame

riky, kterou ani trochu netoužila poznat.

Sylvie mě minulý týden přišla navštívit. Nebo včera.

Dělala jsem, že tu nejsem.

„A jéje,“ řekne sestra. „Bohužel má jeden ze špatných

dnů. U ní nikdy nevíte...“ Nakloní se nad postel. „Je tu

vaše švagrová, děvenko, nepozdravíte se s ní? No tak,

probuďte se.“ Lítostivě zavrtí hlavou. „Co kdybyste u ní i tak chvilku poseděla, paní Hamptonová? Určitě to ocení. Přinesu vám šálek čaje.“

A Sylvie se opatrně posadí. Prohlíží si vysokou postel,

vybavenou všemi možnými zvedáky, dráty a hadičkami,

36

i tělo na ní uvězněné. Zavřené oči, hubený obličej s no

sem jako zoban. Vybaví se jí postavy na kamenných ná

hrobcích ve venkovských kostelích. Ve váze u postele

jsou květiny a na okně další. Sylvie s námahou vstane

(křeslo je nízké a ona bohužel tělnatější, než by chtěla)

a zajde se zblízka podívat na přiložené přání. Nervóz

ně mrkne přes rameno: „Claudie? To jsem já — Sylvie.“

Postava na posteli však neodpovídá. Sylvie přivoní ke

květinám, vezme do ruky přání. „Všechno nejlepší od...“

Nemůže ty klikyháky přečíst a nasadí si brýle. V posteli

se něco zavrtí. Sylvie upustí přání a cupitá zpátky na své

místo. Claudia má oči pořád zavřené, ale ozve se nezpo

chybnitelné pšouknutí. Sylvie, rudá jako rak, se začne

přehrabovat v kabelce, hledá hřeben, kapesník...

„Prosím, slečno Lavenhamová,“ zeptala jsem se, když mi

bylo čtrnáct, se záludnou naivitou, „proč je dobré učit

se o dějinách?“ Právě jsme došly k Velkému indickému

povstání a k Černé díře Kalkaty a jsme náležitě zděšeny.

Jak dobře vím, slečna Lavenhamová nemá otázky v oblibě,

pokud se netýkají dat nebo pravopisu vlastních jmen, a ta

hle otázka, dohaduji se, ačkoli přesně nevím proč, hraničí

s herezí. Slečna Lavenhamová se na chvíli odmlčí a zahle

dí se na mě s odporem. Kupodivu však v této situaci ob

stojí. „Protože díky tomu pochopíme, proč se z Anglie sta

la velká země.“ Výtečně, slečno Lavenhamová. Určitě jste

jakživa neslyšela o whigovské interpretaci dějin a nemáte

ponětí, co znamenala, ale dobré vychování se nezapře.

Všichni učitelé mě nesnášeli. „Obávám se,“ napsal

mi kdosi do hodnocení, „že Claudii se její inteligence

může stát kamenem úrazu, pokud se nenaučí krotit své

nadšení a usměrňovat své nadání.“ Jistě, inteligence je

37

vždycky nevýhoda. Rodiče by měli poklesnout na duchu,

jakmile si u potomka všimnou jejích prvních známek.

Nesmírně se mi ulevilo, když jsem zpozorovala, že Lisa

je jen průměrně inteligentní. O to má pohodlnější život.

Ani její otec, ani já jsme pohodlný život neměli, i když

jiná věc je, jestli bychom si nějaký jiný přáli. Gordon měl

rovněž život přerušovaně nepohodlný, ale totéž vlastně

platí i o Sylvii, což mou teorii o inteligenci a štěstí zjevně

znehodnocuje. Sylvie je nesmírně hloupá.

Gordon se s ní seznámil po válce. Byla něčí sestra

(přirozeně — právě tak jako je teď něčí žena). Potkal ji

na zábavě, zjistil, že je pěkná (byla), začal si s ní, pozval

ji k sobě, vyspal se s ní, a když nadešel čas, oznámil, že

se s ní zasnoubil.

„Proč?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Proč ne?“

„Proč zrovna tahle, proboha?“

„Miluju ji,“ prohlásil.

Zasmála jsem se.

Moc potíží s ní neměl. Zasvětila svůj život dětem

a domům. Milé staromódní děvče, tak ji při třetím setkání

ohodnotila máti, která zcela správně prohlédla povrchní

masku růžových nehtů, bohatých rozevlátých sukní do

půli lýtek a oblaku parfému značky Mitsouko. Následo

vala svatba jak se patří, z níž byla máti v sedmém nebi,

s kalami, družičkami a velikým party stanem na zahradě

Sylviiných rodičů ve Farnhamu. Odmítla jsem roli hlavní

družičky a Gordon se při hostině slušně opil. Líbánky

strávili ve Španělsku a Sylvie se začala soustřeďovat na

to, jak bude žít šťastně až do smrti v severním Oxfordu.

Bohužel — z jejího úhlu pohledu — se ukázalo, že

Gor donův akademický obor je z historického hlediska záležitost přední linie. Ekonomové stojí v centru dění. Sylvii by bylo líp s klasickým filologem, který by se hrabal ve starověkém Řecku a Římě. Gordon se zabývá nejen tím, co je tady a teď, ale i zítřkem, a o to se zase zajímají vlády. Potřebují, aby jim lidé jako Gordon byli kdykoli k dispozici, potvrzovali jim jejich nejhorší obavy,

upevňovali jejich důvěru. Gordon začal severní Oxford opouštět na stále delší dobu; „půjčovali“ si ho do vznika

jících afrických států, na Nový Zéland, do Washingtonu. Sylvie přestala říkat, jak je to báječné, že je o Gordona

takový zájem, a začala uvažovat, jestli je pro děti dobré,

aby tak často měnily školu a bydliště. Snažila se zůstá

vat v severním Oxfordu a užírala se tam obavami, o co možná přichází a co možná Gordon dělá. Začala se pře

jídat a ztloustla. Předstírala, že se nic neděje, což bylo

to nejlepší, co mohla dělat, a moudřejší, než co bych od ní byla čekala.

Nejspíš nejsem jediná, kdo se nad jejich manželstvím

pozastavuje. Na jedné straně Gordon, který se ze zlatého hocha proměnil v úspěšného muže, prohnaného, uznávaného a navíc pohledného. Zamilovávají se do něj ženy od Singapuru až po Stanford. A na druhé straně Sylvie, jejíž holčičí půvab vystřídala oplácaná a nevýrazná uzrálost

a jejíž konverzace se točí kolem počasí, cen spotřebního

zboží a školní docházky dětí. Často jsem pozorovala, jak

lidé sledují Sylvii vlekoucí se Gordonovi v patách jako

bachratý člunek tažený jachtou, všímala jsem si, jak ji hostitelky odklízejí do bezpečí na konec stolu, viděla

jsem znuděný výraz Gordonových ctižádostivých přá

tel. Dost možná jsem však jediná, kdo ví, že Gordon má v sobě hluboko zakořeněnou lenost. Jistě, pracuje...

upracuje se málem až do naprostého vyčerpání, pokud



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.