načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Měsíční močál - Howard P. Lovecraft

Měsíční močál
-15%
sleva

Kniha: Měsíční močál
Autor:

V druhém svazku Lovecraftových sebraných spisů sledujeme pozoruhodný vývoj génia fantastické literatury. Lovecraft pro sebe objevuje kouzlo zapomenutých měst, očarovaných pradávným ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2011-06-22
Počet stran: 348
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 343 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd. tohoto souboru
Spolupracovali: ilustrace František Štorm
přeložili Věra Frydrychová ... et al.
k vydání připravil a komentáři opatřil Ondřej Müller
doslov Fritze Leibera přeložil Ondřej Müller
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
ISBN: 9788025900932
EAN: 9788025900932
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl sebraných spisů amerického hororového klasika obsahuje texty z let 1921-1925. Námětově pestrý soubor Lovecraftových povídek z první poloviny 20. let obsahuje některé z jeho nejslavnějších hororů, jako např. Vyvrženec nebo Bezejmenné město, najdeme tu i povídky laděné do černého humoru a také první náčrty témat, která autor později systematicky rozvíjel. Především mýtus Cthulhu v povídce Slavnost. I druhý díl je doplněn fundovaným doslovem, esejí Literární Koperník z pera Lovecraftova kolegy Fritze Leibera.

Popis nakladatele

V druhém svazku Lovecraftových sebraných spisů sledujeme pozoruhodný vývoj génia fantastické literatury. Lovecraft pro sebe objevuje kouzlo zapomenutých měst, očarovaných pradávným kouzlem, kouzlo zaniklých civilizací stihnutých kletbou bohů starších než svět. Zároveň autor kolem čtenáře stále jemněji osnuje síť strachu ve skvělých povídkách, jako např. Hudba Ericha Zanna, Ohař, Krysy ve zdech, Nepojmenovatelné aj. Z četby starší viktoriánské literatury pak čerpá témata pro slavné horory Uvězněn s faraony, Prokletý dům či Děs redhookské čtvrti. Knihu opět doprovázejí jedinečně ilustrace Františka Štorma a poznámky ozřejmující Lovecraftův literární vývoj a zdroje inspirace. (příběhy a sny z let 1921-1925)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Howard P. Lovecraft - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Měsíční močál" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

24 25

iraNoNovo HledÁNÍ

Do žulového města Telothu dorazil mladík ověnčený révou; zlatý vlas se mu leskl myrhou a jeho purpurovéroucho bylo rozedráno hložím hory sidrak, jež se tyčíza starodávným kamenným mostem. obyvatelé Telothu jsou

zachmuření a neúprosní a přebývají v hranatých obydlích;

nevlídně se tázali cizince, odkud přichází a  jaké je jeho

jméno a osudy. A mladík odpověděl:

„mé jméno je Iranon a  pocházím z  Airy, vzdáleného

města, jež si pamatuji jen matně, ale které hledám a toužím znovu najít. Zpívám písně, které jsem se v  tom dalekém městě naučil, a mým posláním je tvořit krásu z věcí,

jež si pamatujeme z dětství. mým bohatstvím jsou útržky

vzpomínek, sny, jakož i naděje, že budu opět zpívatv zahradách, když měsíc něžně září a západní vítr rozechvívá

poupata lotosů.“

Když Telothští uslyšeli jeho slova, začali si mezi sebou šeptat; neboť v  žulovém městě sice nezní zpěv ani

smích, ale i ti neúprosní lidé na jaře občas utkví pohledem

na Karthijských horách a myslí na loutny vzdálenéhoměsta oonai, o nichž vyprávějí cestovatelé. Vzpomněli si na to

a  rozkázali cizinci, aby zůstal a  zazpíval na  náměstí před

mlinskou věží, přestože se jim nelíbila barva jehootrhaného šatu ani myrha, kterou měl ve vlasech, ani jeho révový

vínek, ani mládí znějící v jeho zlatém hlase. Večer Iranon

pozvedl svůj hlas ke  zpěvu; a  zatímco zpíval, jeden stařec poklekl k  modlitbě a  jakýsi slepec zvolal, že vidí nad

pěvcovou hlavou svatozář. Ale většina Telothských zívala

nudou, někteří si z  něj tropili žerty a  jiní šli spát, neboť

Iranon nezpíval o ničem užitečném, jen o svýchvzpomínkách, snech a nadějích.

„Vzpomínám na  soumrak, na  měsíc, na  něžné písně

a na okno, u něhož mě zkolébávali ke spánku. Za oknem

byla ulice, z níž se linulo zlatavé světlo a na mramorových

domech tam tančily stíny. Vzpomínám na čtverecměsíčního světla na podlaze, jež se nepodobalo žádnému jinému

světlu, a na přízraky, které tančily v paprscích luny, když

mi matka zpívala. A také vzpomínám na jasné, ranníslunce nad horami zářícími všemi barvami léta, a vzpomínám

na  nádheru květů, zrozených v  jižním větru, který rozezpívával stromy.

Ó Airo, město z  mramoru a  berylu, jak mnohé jsou

tvé půvaby! miloval jsem nadevše teplé, voňavé háje nad

nithrou, průzračnou jako sklo, a vodopády říčky Kra, jež

se vinula svěže zeleným údolím. V  těch hájích a  údolích

vily děti věnce a vzájemně se jimi obdarovávaly.A za úsvitu jsem pod eukalyptovým stromem na úbočí hory snilpodivné sny, hledě na světla města pod sebou a na křivolakou

nithru, zrcadlící v sobě stuhu z hvězd. 25 iraNoNovo HledÁNÍ Do žulového města Telothu dorazil mladík ověnčený révou; zlatý vlas se mu leskl myrhou a jeho purpurovéroucho bylo rozedráno hložím hory sidrak, jež se tyčíza starodávným kamenným mostem. obyvatelé Telothu jsou zachmuření a neúprosní a přebývají v hranatých obydlích; nevlídně se tázali cizince, odkud přichází a  jaké je jeho jméno a osudy. A mladík odpověděl:

„mé jméno je Iranon a  pocházím z  Airy, vzdáleného

města, jež si pamatuji jen matně, ale které hledám a toužím znovu najít. Zpívám písně, které jsem se v  tom dalekém městě naučil, a mým posláním je tvořit krásu z věcí,

jež si pamatujeme z dětství. mým bohatstvím jsou útržky

vzpomínek, sny, jakož i naděje, že budu opět zpívatv zahradách, když měsíc něžně září a západní vítr rozechvívá

poupata lotosů.“

Když Telothští uslyšeli jeho slova, začali si mezi sebou šeptat; neboť v  žulovém městě sice nezní zpěv ani

smích, ale i ti neúprosní lidé na jaře občas utkví pohledem

na Karthijských horách a myslí na loutny vzdálenéhoměsta oonai, o nichž vyprávějí cestovatelé. Vzpomněli si na to

a  rozkázali cizinci, aby zůstal a  zazpíval na  náměstí před

mlinskou věží, přestože se jim nelíbila barva jehootrhaného šatu ani myrha, kterou měl ve vlasech, ani jeho révový

vínek, ani mládí znějící v jeho zlatém hlase. Večer Iranon

pozvedl svůj hlas ke  zpěvu; a  zatímco zpíval, jeden stařec poklekl k  modlitbě a  jakýsi slepec zvolal, že vidí nad

pěvcovou hlavou svatozář. Ale většina Telothských zívala

nudou, někteří si z  něj tropili žerty a  jiní šli spát, neboť

Iranon nezpíval o ničem užitečném, jen o svýchvzpomínkách, snech a nadějích.

„Vzpomínám na  soumrak, na  měsíc, na  něžné písně

a na okno, u něhož mě zkolébávali ke spánku. Za oknem

byla ulice, z níž se linulo zlatavé světlo a na mramorových

domech tam tančily stíny. Vzpomínám na čtverecměsíčního světla na podlaze, jež se nepodobalo žádnému jinému

světlu, a na přízraky, které tančily v paprscích luny, když

mi matka zpívala. A také vzpomínám na jasné, ranníslunce nad horami zářícími všemi barvami léta, a vzpomínám

na  nádheru květů, zrozených v  jižním větru, který rozezpívával stromy.

Ó Airo, město z  mramoru a  berylu, jak mnohé jsou

tvé půvaby! miloval jsem nadevše teplé, voňavé háje nad

nithrou, průzračnou jako sklo, a vodopády říčky Kra, jež

se vinula svěže zeleným údolím. V  těch hájích a  údolích

vily děti věnce a vzájemně se jimi obdarovávaly.A za úsvitu jsem pod eukalyptovým stromem na úbočí hory snilpodivné sny, hledě na světla města pod sebou a na křivolakou

nithru, zrcadlící v sobě stuhu z hvězd. 27

V e městě byly paláce z barevně žilkovaného mramoru se

zlatými kupolemi a malovanými stěnami a zelené zahrady

s  blankytnými jezírky a  fontánami z  křišťálu. často jsem

si v těch zahradách hrával, brodil se v jezírkách a lehával

a snil pod stromy, mezi bledými květy. někdy jsem přizáadu slunce vystoupal dlouhou příkrou ulicí na  otevřené

prostranství k  citadele a  shlížel odtud na  Airu, kouzelné

město z mramoru a berylu, skvoucí se v rouchu ze zlatých

plamenů.

Dlouho jsem tě postrádal, Airo, neboť jsem byl ještě

chlapec, když jsme odešli do vyhnanství. Ale můj otec byl

tvým vládcem a já se k tobě navrátím, neboť tak je tourčeno osudem. V sedmi zemích jsem tě už hledal a přijde

den, kdy budu panovat nad tvými háji a zahradami,ulicemi a paláci a zpívat lidem, již budou vědět, o čem zpívám,

a nebudou se posmívat ani odvracet. neboť já jsem Iranon,

bývalý airský princ.“

Té noci Telothští vykázali cizinci místo ve  stáji. Ráno

přišel archón a poručil mu, aby se odebral do krámkuševce Athoka a stal se jeho učněm.

„Ale já jsem Iranon, pěvec písní,“ namítl mladík,„a ševcovské řemeslo je mi cizí.“

„Každý v Telothu musí pracovat do úmoru,“ odvětilarchón, „neboť tak praví zákon.“ na to Iranon odvětil:

„Pročpak se dřete do úmoru, což nemůžete jen žít a být

šťastni? Dřete-li se pouze proto, abyste se pak mohli dřít

ještě víc, dojdete-li kdy štěstí? Dřete, abyste žili, ale není

snad život obsažen v kráse a písni? A nestrpíte-li mezisebou zpěváky, jaké je ovoce vaší dřiny? Dřina bez písně se

podobá nekonečné úmorné cestě. nebyla by pak příjemnější smrt?“ Archón se však zachmuřil, ničeho nepochopiv,

a vyplísnil cizince:

„Vpravdě jsi podivný mladík a  nelíbí se mi tvá tvář

ani tvůj hlas. Promlouváš slovy rouhavými, neboť bohové Telothu učí, že namáhavá práce přináší blahobyt. naši

bohové nám slíbili posmrtný světelný přístav, kde panuje

nekonečný odpočinek a křišťálový chlad, kde nebude ničí

duch trýzněn myšlenkou a  ničí oči sužovány krásou. Jdi

tedy k ševci Athokovi, anebo opusť město před sluncezáadem. Zde musí každý sloužit, a písně jsou pouhýmbláznovstvím.“

Iranon tedy vyšel ze stáje a  procházel úzkými kamennými uličkami mezi nevlídnými hranatými domy ze žuly;

pátral po kousku zeleně, neboť kolem bylo všechnoz kamene.

Lidé se tvářili nerudně; ale na  kamenném nábřeží líně

se vinoucí řeky Zuro seděl chlapec, smutnýma očimahleděl do vody a pásl v ní po zelených kvetoucích ratolestech,

které přinášel příval z hor. A chlapec k němu taktopromluvil:

„nejsi ty vskutku ten, o němž mluví archónové, ten,

který hledá vzdálené město v půvabném kraji? Jmenuji se

Romnod a  narodil jsem se z  telothské krve, ale nestárnu

tak jako ostatní v  žulovém městě, denně toužím po teplých krajích a  vzdálených zemích plných písní a  krásy.

Za Karthijskými horami leží oonai, město louten a tance,

o němž si lidé šeptají, že je zároveň nádherné i děsivé. Tam

bych odešel, kdybych byl dost starý, abych nezabloudil,

a  tam bys měl jít i  ty, zazpívat a  upoutat sluch tamních

lidí. odejděme z Telothu a putujme spolu jarními horami!

Ukážeš mi cestu a  já budu naslouchat tvým písním vždy

zvečera, kdy hvězdy jedna za  druhou sesílají sny do  duší

snílků. A kdoví, může být, že oonai, město loutena tance, je tvou půvabnou Airou, již hledáš; neboť se proslýchá, že jsi Airu již dlouho nespatřil, a jména se často mění.

Putujme do oonai, ó Iranone se zlatým vlasem, tam lidé 27

V e městě byly paláce z barevně žilkovaného mramoru se

zlatými kupolemi a malovanými stěnami a zelené zahrady

s  blankytnými jezírky a  fontánami z  křišťálu. často jsem

si v těch zahradách hrával, brodil se v jezírkách a lehával

a snil pod stromy, mezi bledými květy. někdy jsem přizáadu slunce vystoupal dlouhou příkrou ulicí na  otevřené

prostranství k  citadele a  shlížel odtud na  Airu, kouzelné

město z mramoru a berylu, skvoucí se v rouchu ze zlatých

plamenů.

Dlouho jsem tě postrádal, Airo, neboť jsem byl ještě

chlapec, když jsme odešli do vyhnanství. Ale můj otec byl

tvým vládcem a já se k tobě navrátím, neboť tak je tourčeno osudem. V sedmi zemích jsem tě už hledal a přijde

den, kdy budu panovat nad tvými háji a zahradami,ulicemi a paláci a zpívat lidem, již budou vědět, o čem zpívám,

a nebudou se posmívat ani odvracet. neboť já jsem Iranon,

bývalý airský princ.“

Té noci Telothští vykázali cizinci místo ve  stáji. Ráno

přišel archón a poručil mu, aby se odebral do krámkuševce Athoka a stal se jeho učněm.

„Ale já jsem Iranon, pěvec písní,“ namítl mladík,„a ševcovské řemeslo je mi cizí.“

„Každý v Telothu musí pracovat do úmoru,“ odvětilarchón, „neboť tak praví zákon.“ na to Iranon odvětil:

„Pročpak se dřete do úmoru, což nemůžete jen žít a být

šťastni? Dřete-li se pouze proto, abyste se pak mohli dřít

ještě víc, dojdete-li kdy štěstí? Dřete, abyste žili, ale není

snad život obsažen v kráse a písni? A nestrpíte-li mezisebou zpěváky, jaké je ovoce vaší dřiny? Dřina bez písně se

podobá nekonečné úmorné cestě. nebyla by pak příjemnější smrt?“ Archón se však zachmuřil, ničeho nepochopiv,

a vyplísnil cizince:

„Vpravdě jsi podivný mladík a  nelíbí se mi tvá tvář

ani tvůj hlas. Promlouváš slovy rouhavými, neboť bohové Telothu učí, že namáhavá práce přináší blahobyt. naši

bohové nám slíbili posmrtný světelný přístav, kde panuje

nekonečný odpočinek a křišťálový chlad, kde nebude ničí

duch trýzněn myšlenkou a  ničí oči sužovány krásou. Jdi

tedy k ševci Athokovi, anebo opusť město před sluncezáadem. Zde musí každý sloužit, a písně jsou pouhýmbláznovstvím.“

Iranon tedy vyšel ze stáje a  procházel úzkými kamennými uličkami mezi nevlídnými hranatými domy ze žuly;

pátral po kousku zeleně, neboť kolem bylo všechnoz kamene.

Lidé se tvářili nerudně; ale na  kamenném nábřeží líně

se vinoucí řeky Zuro seděl chlapec, smutnýma očimahleděl do vody a pásl v ní po zelených kvetoucích ratolestech,

které přinášel příval z hor. A chlapec k němu taktopromluvil:

„nejsi ty vskutku ten, o němž mluví archónové, ten,

který hledá vzdálené město v půvabném kraji? Jmenuji se

Romnod a  narodil jsem se z  telothské krve, ale nestárnu

tak jako ostatní v  žulovém městě, denně toužím po teplých krajích a  vzdálených zemích plných písní a  krásy.

Za Karthijskými horami leží oonai, město louten a tance,

o němž si lidé šeptají, že je zároveň nádherné i děsivé. Tam

bych odešel, kdybych byl dost starý, abych nezabloudil,

a  tam bys měl jít i  ty, zazpívat a  upoutat sluch tamních

lidí. odejděme z Telothu a putujme spolu jarními horami!

Ukážeš mi cestu a  já budu naslouchat tvým písním vždy

zvečera, kdy hvězdy jedna za  druhou sesílají sny do  duší

snílků. A kdoví, může být, že oonai, město loutena tance, je tvou půvabnou Airou, již hledáš; neboť se proslýchá, že jsi Airu již dlouho nespatřil, a jména se často mění.

Putujme do oonai, ó Iranone se zlatým vlasem, tam lidé 29 pochopí naše toužení, přivítají nás jako bratry a nikdy se nám nebudou posmívat ani vraštit čelo nad tím, co říkáme.“ A Iranon pravil:

„Budiž tedy, maličký. Jestliže kdokoli v  tomto kamenném městě zatouží po  kráse, musí ji hledat v  horách

a za nimi, a já tě tu věru nenechám tesknit u líně se vinoucí

řeky Zuro. nemysli si však, že potěcha a porozuměnípřebývají hned za Karthijskými horami nebo někde, kam bys

došel za den, za rok či za pět let. Věz, že když jsem byl malý

jako ty, žil jsem v údolí narthoském u chladných vod Xari

a  nikdo tam nepopřál sluchu mým snům. Zařekl jsem se,

že až dospěji, odejdu do sinary na  jižním svahu a  budu

na tržišti zpívat usmívajícím se velbloudářům. Když jsem

však přišel do sinary, shledal jsem, že všichni velbloudáři jsou opilí a  obhroublí, a  uzřel jsem, že jejich písně se

od mých liší; odplul jsem tedy v bárce po Xari do Jarenu,

města ony xových zdí. Vojáci v  Jarenu se mi vysmáli a vyhnali mne; putoval jsem tedy do mnoha dalších měst. Viděl

jsem stethelos, jenž spočívá pod mohutným vodopádem,

a  spatřil jsem mokřiny, kde se kdysi rozkládalo město

sarnath. Byl jsem ve městech Thraa, Ilarnek a Kadatheron

na  řece Ai plné zákrutů a  dlouho jsem přebýval ve  městě

olathoe v zemi lo marské. Ale třebaže jsem občas našelposluchače, nebylo jich nikdy dost a já vím, že vítán budu jen

v Aiře, městě z mramoru a berylu, v němž kdysi vládl můj

otec. Hledejme tedy Airu; ačkoliv by bylo příjemnénavštívit i vzdálené, loutnami požehnané oonai za Karthijskými

horami, jež vskutku může být Airou, i když o tompochybuji. Aira je nad pomyšlení krásná a  nikdo o  ní nemůže

vyprávět bez pravého nadšení, zatímco o oonai si chtivě

špitají poháněči velbloudů.“

Při západu slunce Iranon a  maličký Romnod opustili Teloth a  dlouho putovali zelenými horami i chladivými lesy. Cesta byla kamenitá a neschůdná a nezdálo se, že

by se příliš blížili k oonai, městu louten a tance; ale vždy

po setmění, když vyšly hvězdy, Iranon zpíval o Aiře a jejích

půvabech a Romnod naslouchal, takže byli oba svýmzpůsobem šťastni. Živili se ovocem a lesními plody a běhu času

si nevšímali, jistě však uplynulo mnoho let. Romnod už

nebyl tak maličký a jeho hlas už nebyl pisklavý, alehluboký. Iranon se však neměnil a jen si stále zdobil zlatovlasou

hlavu révou a vonnými pryskyřicemi, jež nacházel v lesích.

A přišel den, kdy se Romnod zdál starší než Iranon,ačkoliv byl sotva malým chlapcem, když ho tenkrát Iranonnašel v Telothu, jak pátrá po zelených kvetoucích ratolestech

na břehu líně se vinoucí Zuro s břehy z kamene.

A tu jedné noci, když byl měsíc v úplňku, oba poutníci

vystoupili na  vršek hory a  shlédli dolů na  myriády světel

města oonai. Venkované jim řekli, že jsou mu nablízku,

a Iranon ihned poznal, že to není jeho rodná Aira. světla

města oonai se nepodobala světlům Airy, byla oslepující

a  jiskřivá, kdežto airská světla září jemně a  čarovně jako

měsíční svit na podlaze pod oknem, u něhož kdysi Iranona

zkolébá vala matka písní ke  spánku. Avšak oonai bylo

městem louten a tance, a tak Iranon a Romnod sestoupili

po příkrém svahu, aby našli lid, jemuž písně a sny přinášejí

potěšení. A když přibyli do města, nalezli tam hodovníky

ověnčené růžemi, kteří plesali a  tančili od  domu k  domu

a vykláněli se z oken a balkonů; naslouchali Iranonovým

písním, házeli mu květy a  tleskali, když dozpíval. Tu

Iranon na  okamžik uvěřil, že nalezl ty, kdož myslí a  cítí

stejně jako on, přestože toto město se ani zdaleka nemohlo

nádherou rovnat jeho Aiře.

Když se rozednilo, Iranon se kolem sebe rozhlédla pocítil nechuť, neboť oonaiské kupole se netřpytily na slunci

zlatem, byly šedé a  nevlídné. A  lidé oonaiští byli samým


28 29

pochopí naše toužení, přivítají nás jako bratry a nikdy se

nám nebudou posmívat ani vraštit čelo nad tím, co říkáme.“ A Iranon pravil:

„Budiž tedy, maličký. Jestliže kdokoli v  tomto kamenném městě zatouží po  kráse, musí ji hledat v  horách

a za nimi, a já tě tu věru nenechám tesknit u líně se vinoucí

řeky Zuro. nemysli si však, že potěcha a porozuměnípřebývají hned za Karthijskými horami nebo někde, kam bys

došel za den, za rok či za pět let. Věz, že když jsem byl malý

jako ty, žil jsem v údolí narthoském u chladných vod Xari

a  nikdo tam nepopřál sluchu mým snům. Zařekl jsem se,

že až dospěji, odejdu do sinary na  jižním svahu a  budu

na tržišti zpívat usmívajícím se velbloudářům. Když jsem

však přišel do sinary, shledal jsem, že všichni velbloudáři jsou opilí a  obhroublí, a  uzřel jsem, že jejich písně se

od mých liší; odplul jsem tedy v bárce po Xari do Jarenu,

města ony xových zdí. Vojáci v  Jarenu se mi vysmáli a vyhnali mne; putoval jsem tedy do mnoha dalších měst. Viděl

jsem stethelos, jenž spočívá pod mohutným vodopádem,

a  spatřil jsem mokřiny, kde se kdysi rozkládalo město

sarnath. Byl jsem ve městech Thraa, Ilarnek a Kadatheron

na  řece Ai plné zákrutů a  dlouho jsem přebýval ve  městě

olathoe v zemi lo marské. Ale třebaže jsem občas našelposluchače, nebylo jich nikdy dost a já vím, že vítán budu jen

v Aiře, městě z mramoru a berylu, v němž kdysi vládl můj

otec. Hledejme tedy Airu; ačkoliv by bylo příjemnénavštívit i vzdálené, loutnami požehnané oonai za Karthijskými

horami, jež vskutku může být Airou, i když o tompochybuji. Aira je nad pomyšlení krásná a  nikdo o  ní nemůže

vyprávět bez pravého nadšení, zatímco o oonai si chtivě

špitají poháněči velbloudů.“

Při západu slunce Iranon a  maličký Romnod opustili Teloth a  dlouho putovali zelenými horami i chladivými lesy. Cesta byla kamenitá a neschůdná a nezdálo se, že

by se příliš blížili k oonai, městu louten a tance; ale vždy

po setmění, když vyšly hvězdy, Iranon zpíval o Aiře a jejích

půvabech a Romnod naslouchal, takže byli oba svýmzpůsobem šťastni. Živili se ovocem a lesními plody a běhu času

si nevšímali, jistě však uplynulo mnoho let. Romnod už

nebyl tak maličký a jeho hlas už nebyl pisklavý, alehluboký. Iranon se však neměnil a jen si stále zdobil zlatovlasou

hlavu révou a vonnými pryskyřicemi, jež nacházel v lesích.

A přišel den, kdy se Romnod zdál starší než Iranon,ačkoliv byl sotva malým chlapcem, když ho tenkrát Iranonnašel v Telothu, jak pátrá po zelených kvetoucích ratolestech

na břehu líně se vinoucí Zuro s břehy z kamene.

A tu jedné noci, když byl měsíc v úplňku, oba poutníci

vystoupili na  vršek hory a  shlédli dolů na  myriády světel

města oonai. Venkované jim řekli, že jsou mu nablízku,

a Iranon ihned poznal, že to není jeho rodná Aira. světla

města oonai se nepodobala světlům Airy, byla oslepující

a  jiskřivá, kdežto airská světla září jemně a  čarovně jako

měsíční svit na podlaze pod oknem, u něhož kdysi Iranona

zkolébá vala matka písní ke  spánku. Avšak oonai bylo

městem louten a tance, a tak Iranon a Romnod sestoupili

po příkrém svahu, aby našli lid, jemuž písně a sny přinášejí

potěšení. A když přibyli do města, nalezli tam hodovníky

ověnčené růžemi, kteří plesali a  tančili od  domu k  domu

a vykláněli se z oken a balkonů; naslouchali Iranonovým

písním, házeli mu květy a  tleskali, když dozpíval. Tu

Iranon na  okamžik uvěřil, že nalezl ty, kdož myslí a  cítí

stejně jako on, přestože toto město se ani zdaleka nemohlo

nádherou rovnat jeho Aiře.

Když se rozednilo, Iranon se kolem sebe rozhlédla pocítil nechuť, neboť oonaiské kupole se netřpytily na slunci

zlatem, byly šedé a  nevlídné. A  lidé oonaiští byli samým


30 31

hýřením pobledlí a  odulí vínem a  vůbec se nepodobali zářivým obyvatelům Airy. Ale protože mu házeli květy

a chválili jeho písně, Iranon zůstal a s ním i Romnod,jemuž se zalíbily městské radovánky a vpletl si do tmavých

kadeří růže a myrtu.

Iranon za nocí často zpívával hodovníkům, jinak však

zůstával stejný jako dřív, zdobil se jen horskou révou

a  vzpomínal na  mramorové ulice Airy a  na nithru, průzračnou jako sklo. Zpíval v  síních samotného monarchy,

zdobených freskami, na křišťálovém pódiu nad zrcadlovou

podlahou, a zpívaje kreslil v myslích svých posluchačůobrazy tak věrné, až se zdálo, že místo zábavy hostů zrudlých

vínem, zasypávajících pěvce růžemi, zrcadlí podlaha půvabné, dávno zapomenuté události. A tu mu král rozkázal,

aby odložil svůj ošumělý purpur, oděl ho do atlasua zlatohlavu a daroval mu prsteny z nefritu a náramky z obarvené

slonoviny, ubytoval ho v pozlacené komnatě ověšenégoblény, s postelí s nebesy ze sladce vonného dřeva, zdobenou

řezbami a  přehozy z  hedvábí s  květinovou výšivkou. Tak

přebýval Iranon v oonai, městě louten a tance.

není známo, jak dlouho zůstal Iranon v oonai, alejednoho dne král povolal do  paláce divoce vířící tanečníky

z  liranské pouště a  flétnisty tmavé pleti z  Drinenu na východě a  pak už hodovníci neházeli tolik růží na  Iranona

jako na tanečníky a flétnisty. A den ode dne se i Romnod,

někdejší malý chlapec ze žulového Telothu, stával hrubším

a rozpálenějším od vína, až téměř přestal snít a jen s malým

potěšením naslouchal Iranonovým písním. Třebaže byl

však Iranon sklíčen, nepřestával zpívat a večer dálvyprávěl své sny o Aiře, městě z mramoru a berylu. A potomjedné noci otylý, ve tváři rudý Romnod těžce zachrčela v květovaném hedvábí svého lehátka v křečích zemřel, zatímco

Iranon, bledý a štíhlý, si pro sebe prozpěvoval v odlehlém

koutě. Iranon zaplakal nad hrobem Romnodovým, zasyal ho zelenými kvetoucími ratolestmi, jaké měl Romnod

kdysi rád, odložil zlatohlav a ozdoby a všemi zapomenut

opustil oonai, město louten a  tance, oděn jen v rozedraném purpuru, ve  kterém kdysi přišel, a  ověnčen čerstvou

révou z hor.

Iranon putoval za  sluncem a  bez ustání hledal svou

rodnou zemi a lid, který by pochopil a hýčkal jeho písně

a sny. Ve všech sydathrianských městech a v zemíchza bnazickou pouští se rozesmáté děti pošklebovaly jeho starodávným písním a  roztrhanému purpurovému rouchu, ale

Iranon zůstával mlád, a když zpíval o Aiře, minulé potěše

a budoucí naději, dál si vplétal snítky do zlatých kadeří.

A takto dorazil jednoho večera k polorozpadlé chatrči

starého pastýře, shrbeného a  špinavého, který hlídal stáda na  kamenitém úbočí nad zrádnými močály. I  k  němu

Iranon promluvil jako už k mnoha jiným:

„můžeš mi říci, kde najdu Airu, město z mramorua berylu, kde plyne nithra průzračná jako sklo a kdevodopády říčky Kra zpívají zeleným údolím a kopcům porostlým

eukalyptovými stromy?“ Pastýř, když to uslyšel, dlouze

a zvláštně popatřil na Iranona, jako by vzpomínal na něco

dávno minulého, změřil si každý tah cizincovy tváře, jeho

zlatý vlas a korunu z révových listů. Ale byl už starý a vrtěl

hlavou, zatímco si chystal odpověď:

„Ó cizinče, vskutku jsem slyšel jméno Aira, i  ta druhá

jména, jež jsi vyslovil, ale přicházejí ke mně z hloubinenávratně ztracených let. slýchal jsem je, když jsem byl mlád,

z úst jednoho ze svých dětských druhů, žebráckéhochlapce propadlého podivným snům, jenž spřádal dlouhé příběhy o měsíci, květinách a západním větru. smávali jsme

se mu, neboť jsme jej znali od narození, a on se přestopovažoval za syna krále. Byl půvabný, jako jsi ty, ale blázen 31 hýřením pobledlí a  odulí vínem a  vůbec se nepodobali zářivým obyvatelům Airy. Ale protože mu házeli květy a chválili jeho písně, Iranon zůstal a s ním i Romnod,jemuž se zalíbily městské radovánky a vpletl si do tmavých kadeří růže a myrtu.

Iranon za nocí často zpívával hodovníkům, jinak však

zůstával stejný jako dřív, zdobil se jen horskou révou

a  vzpomínal na  mramorové ulice Airy a  na nithru, průzračnou jako sklo. Zpíval v  síních samotného monarchy,

zdobených freskami, na křišťálovém pódiu nad zrcadlovou

podlahou, a zpívaje kreslil v myslích svých posluchačůobrazy tak věrné, až se zdálo, že místo zábavy hostů zrudlých

vínem, zasypávajících pěvce růžemi, zrcadlí podlaha půvabné, dávno zapomenuté události. A tu mu král rozkázal,

aby odložil svůj ošumělý purpur, oděl ho do atlasua zlatohlavu a daroval mu prsteny z nefritu a náramky z obarvené

slonoviny, ubytoval ho v pozlacené komnatě ověšenégoblény, s postelí s nebesy ze sladce vonného dřeva, zdobenou

řezbami a  přehozy z  hedvábí s  květinovou výšivkou. Tak

přebýval Iranon v oonai, městě louten a tance.

není známo, jak dlouho zůstal Iranon v oonai, alejednoho dne král povolal do  paláce divoce vířící tanečníky

z  liranské pouště a  flétnisty tmavé pleti z  Drinenu na východě a  pak už hodovníci neházeli tolik růží na  Iranona

jako na tanečníky a flétnisty. A den ode dne se i Romnod,

někdejší malý chlapec ze žulového Telothu, stával hrubším

a rozpálenějším od vína, až téměř přestal snít a jen s malým

potěšením naslouchal Iranonovým písním. Třebaže byl

však Iranon sklíčen, nepřestával zpívat a večer dálvyprávěl své sny o Aiře, městě z mramoru a berylu. A potomjedné noci otylý, ve tváři rudý Romnod těžce zachrčela v květovaném hedvábí svého lehátka v křečích zemřel, zatímco

Iranon, bledý a štíhlý, si pro sebe prozpěvoval v odlehlém

koutě. Iranon zaplakal nad hrobem Romnodovým, zasyal ho zelenými kvetoucími ratolestmi, jaké měl Romnod

kdysi rád, odložil zlatohlav a ozdoby a všemi zapomenut

opustil oonai, město louten a  tance, oděn jen v rozedraném purpuru, ve  kterém kdysi přišel, a  ověnčen čerstvou

révou z hor.

Iranon putoval za  sluncem a  bez ustání hledal svou

rodnou zemi a lid, který by pochopil a hýčkal jeho písně

a sny. Ve všech sydathrianských městech a v zemíchza bnazickou pouští se rozesmáté děti pošklebovaly jeho starodávným písním a  roztrhanému purpurovému rouchu, ale

Iranon zůstával mlád, a když zpíval o Aiře, minulé potěše

a budoucí naději, dál si vplétal snítky do zlatých kadeří.

A takto dorazil jednoho večera k polorozpadlé chatrči

starého pastýře, shrbeného a  špinavého, který hlídal stáda na  kamenitém úbočí nad zrádnými močály. I  k  němu

Iranon promluvil jako už k mnoha jiným:

„můžeš mi říci, kde najdu Airu, město z mramorua berylu, kde plyne nithra průzračná jako sklo a kdevodopády říčky Kra zpívají zeleným údolím a kopcům porostlým

eukalyptovými stromy?“ Pastýř, když to uslyšel, dlouze

a zvláštně popatřil na Iranona, jako by vzpomínal na něco

dávno minulého, změřil si každý tah cizincovy tváře, jeho

zlatý vlas a korunu z révových listů. Ale byl už starý a vrtěl

hlavou, zatímco si chystal odpověď:

„Ó cizinče, vskutku jsem slyšel jméno Aira, i  ta druhá

jména, jež jsi vyslovil, ale přicházejí ke mně z hloubinenávratně ztracených let. slýchal jsem je, když jsem byl mlád,

z úst jednoho ze svých dětských druhů, žebráckéhochlapce propadlého podivným snům, jenž spřádal dlouhé příběhy o měsíci, květinách a západním větru. smávali jsme

se mu, neboť jsme jej znali od narození, a on se přestopovažoval za syna krále. Byl půvabný, jako jsi ty, ale blázen 33 a  podivín; a  ještě jako docela malý utekl, aby nalezl pro své písně a sny vděčnější posluchače. Jak často mi zpívával o neskutečných zemích a událostech, jež se nikdy nemohly přihodit! nejvíce však mluvíval o Aiře – o Aiře a průzračné řece nithře a o vodopádech na říčce Kra. Říkával, že tam kdysi žil jako princ, třebaže jsme jej znali od jeho prvních dní. nikdy nebylo žádného mramorového města Airy, aniž by kdy existovali ti, již nacházeli potěšení v jeho mámivých písních – to vše patřilo jen snům mého druha z dětských her, Iranona, kterého již není mezi námi.“

A za  soumraku, když hvězdy vycházely jedna po druhé a  měsíc vrhal na  močál zář, jakou vídá dítě blyskotat

na podlaze, když je večer zkolébáváno ke spánku, odešel

do zrádných končin smrti stařec v odraném purpuru,korunován zvadlými listy divoké révy, hledě kupředu jakoby

na  zlaté kupole skvělého města, kde lidé rozumějí snům.

Té noci ve stárnoucím světě zemřelo něco z mládí a krásy.

MĚsÍČNÍ MoČÁl

navždy mi zůstane skryto, v jakých dalekýcha hrůzostrašných končinách našel Denys Barry svůj konec. Byl jsem

s ním tu poslední noc, kdy byl ještě mezi živými, a slyšel

jsem jeho srdceryvné výkřiky, když se to přihodilo;vesničanům, policii a nikomu jinému v hrabství meath se hone>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist