načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Měsíční deník - Michal Březina

Elektronická kniha: Měsíční deník
Autor:

Nejhumornější sci-fi od dob Červeného trpaslíka! Představujeme vám naprosto autentický deník, zachráněný součinem těch nejabsurdnějších okolností, ve kterých hraje svou ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  93
+
-
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 168
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrace: Adam "Butch" Kubík
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1191-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nejhumornější sci-fi od dob Červeného trpaslíka!

Představujeme vám naprosto autentický deník, zachráněný součinem těch nejabsurdnějších okolností, ve kterých hraje svou nezastupitelnou úlohu obyčejný rohlík. Celé dílo sestává z vyprávění bývalého žoldáka Marcela Šebesty, toho času námezdního dělníka vykonávajícího tvrdou práci na Měsíci. Jeho slovník je natolik specifický, že rozesměje i žirafu. Pročítání Marcelovým deníkem je optimální antidepresivum, protože dokonale rozbije špatnou náladu.

Varování: Četba tohoto deníku vám může způsobit několik nežádoucích trvalých následků:
1) Potrháte se smíchy a budete potrhaní.
2) Měsíc pro vás už nikdy nebude ta nudná koule, která vám každý večer svítí do okna.
3) Jednou provždy vás přejde chuť na rohlík.

Zařazeno v kategoriích
Michal Březina - další tituly autora:
Měsíční deník Měsíční deník
Březina, Michal
Cena: 169 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Měsíční deník
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Michal Březina
Měsíční deník – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





3





Obsah
MĚSÍČNÍ DENÍK
ÚVOD 7
PŘÍLET 11
JDE SE MAKAT 23
TUNEL JAKO KRÁVA 35
BROGA BROGA 49
SEZNAMTE SE S NÍM 67
O MĚSÍC POZDĚJI 83
VESMÍRNÝ BUGI VUGI
KLUCI Z BOLEVCE 107
DALŠÍ DO PARTY 125
BREDA DERGA 137
ČERVÍ DÍRA 153





MĚSÍČNÍ
DENÍK










7
ÚVOD
Marcel Šebesta je chlápek, který umí kýchnout s jedním okem
otevřeným. Říká vždycky, že s  jedním okem otevřeným, ne
s  jedním zavřeným, což o  něm vypovídá, že je rozeným op -
timistou. Také to ale znamená, že je stále ve  střehu. Narodil
se onoho nechvalně proslulého roku 2038, přesně v době, kdy
Země poprvé ztratila kontakt s  japonskou stanicí na  Měsíci.
V  době, kdy v  Mongolsku propukl první historicky doložený
babyboom a kdy globální oteplování dosáhlo takového stupně,
že děti v rovníkové Africe měly sníh i v červenci.
Během svého života zažil mnoho nemilých událostí.
V deseti letech byl například svědkem hromadné sebevraždy
stoupenců Scházejícího osmého dne. Podpálil ubytovnu pro Inuity
poblíž Přeštic a  byl několikrát trestán pro drobné přestupky.
Než narukoval do  cizinecké legie, trávil dětství u  svého dědy
na  venkově kousek za  Plzní. Ležel v  knihách, pronásledoval
děti z  okolí nebo zkoumal les. Oblast Brd trpěla přelidněním
obyvateli ze severu zeměkoule, kteří zde hledali útočiště před
stále se rozšiřujícím smrtícím mrazem, takže na divoké hrátky,
při nichž si sebe představoval jako trapera na průzkumu kan-





8
MĚSÍČNÍ DENÍK
saských lesů, neměl nikdy klid. Ta místa záhy opustil. Ačkoliv
Brdy hustě osídlené Inuity mohly skvěle simulovat kansaské
lesy plné původních indiánů, mladý Šebesta dal Plzeňsku brzy
vale a po smrti matky se s otcem přestěhoval do mladé sociali -
stické republiky Katalánsko.
Stále sílící globální mráz přicházející nové doby ledové
ovšem nebyl hlavním problémem lidstva na sklonku 21. století.
Byla jím nechuť lidí něco dělat. Z obyčejné lenosti se stala
pandemie. Začalo to tím, že všichni chtěli být vedoucími
v supermarketu, ale nikdo nechtěl doplňovat zboží. Každý chtěl mít
vyleštěné boty, ale nikdo nechtěl vyrábět leštidla. Všichni chtěli
pečené holuby, ale aby jim k tomu ještě někdo otevíral ústa.
Svět se zastavil. Určitě ne v  tom smyslu, jak to popsal H. G.
Wells ve  své povídce „Muž, jenž dokázal činit zázraky“, kde
si hlavní hrdnina poručil stopnout čas a  tím zastavil otáčení
planety Země, čímž vlivem silné setrvačnosti způsobil totální
zkázu. V  našem případě ne. Země se točila dál jako o  život.
Jen lidé ten svůj životatoč brzdili. Darwin by se kvůli tomu
chytil zděšeně za vousy a samým zoufalstvím by se určitě
pokusil divergovat na šimpanze.
A do toho všeho Marcel Šebesta krmil na druhé straně
polokoule domorodce olovem a jednou, když makal pro UNICEF,
i  železem. Bojoval v  několika vleklých válečných konfliktech,
často v destinacích Jižní Ameriky, kde nasbíral mnohé
zkušenosti. Během plnění vojenských misí si vytvořil svérázný názor





9
ÚVOD
na život. Sám se samolibě považoval za osobitého tvora s ro -
zumným náhledem na  svět. Vždy v  pauzách mezi střílením
domorodců urputně filozofoval.
Dospěl k zajímavým a samozřejmě unikátním myšlenkám.
1. nemůžeme být ve vesmíru sami
2. život bez lásky nemá smysl
3. úsměv hory přenáší
4. líbání je lepší až po vyčištění zubů
5. rychlá smrt je pro zbabělce
6. respekt a láska se nedají vynutit, buď jsou, nebo nejsou
7. neškodí uchovávat si vzpomínky
8. Bůh je tu jen pro někoho
9. Země je odsouzená k záhubě už od roku 1334
10. Marcel Šebesta je výjimečná bytost

V cizinecké legii mu jeho kumpáni přezdívali Marseille po -
dle města na jihu Francie. Alespoň se vždy domníval, že měli
na  mysli tento přístav. Byl ovšem ochoten připustit, že se jen
snažili vyslovit jeho jméno a poněkud ho komolili. Nakonec se
to tak uchytilo, že mu už nikdo prostě neřekl jinak než Marsej.
Když se vrátil po dvaceti letech z legie domů, objevil zemi
plnou korupce a násilí. Seznámil se důvěrně s policejním
státem, kde zlovůle politické moci dovedla zamávat s  kdekým.
I s žoldákem.





10
MĚSÍČNÍ DENÍK
Skončil jako pomocná síla ve  stavebnictví. Rozšířil tým
několika málo posledních odvážlivců, kteří ještě neměli uměle
vypěstovanou fobii z práce, z poctivé tvrdé práce.
Taková budoucnost ho ale příliš nelákala. Ne že by one -
mocněl globální leností. V srdci byl dobrodruh, který stále
častěji vzhlížel ke hvězdám než k píchačkám.
Tušil, že tam někde na něj čeká něco naprosto
neuvěřitelného, senzačního, něco, co mu nikdy nikdo neuvěří.
Není náhoda, že se přihlásil do polovojenského programu
s poněkud prostým názvem: SELEN-42.
Věřil, že teď jeho život teprve začíná.





PŘÍLET
1
22. dubna 2081, 6:02
Ráno nás všechny vysypali z ubytovny. Studená sprcha byla
jako souboj s  tučňákem. Štípalo to. Snídaně stála za  starou
bačkoru. Divím se, že jako příloha nebyl hnůj nebo vývar ze
slepičince. Sotva jsme opustili svá koryta, hnali nás do leto -
výho střediska na  poslední lékařskou prohlídku. Teploměr
v prdeli mi připomněl, kam že to vlastně poletím.
Na  doktora jsem udělal svoje poslední „Áááá“ a  už nás
šikovali v  posluchárně. Sedl jsem si vedle Alberta, mýho
kamaráda z  ubytovny. Jeden důstojník nám povídal o  tom,
jak budeme budovat společnou budoucnost, což je zajímavý,
protože včera nám říkal, že budeme tvořit společnou historii.
Tukan aby se v  tom vyznal. Nikdo neví, co přesně budeme
dělat. Jedno vím ale jistě, tvrdá dřina mě nemine, ale je to





12
MĚSÍČNÍ DENÍK
jediná šance, jak vypadnout z tohohle zdevastovanýho šutru,
hrdě zvanýho Země.
22. dubna 2081, 11:13
V  jedenáct byl odjezd autobusem na  letiště. Nevím, proč
zrovna autobusem, když je to hned za ubytovnou a kasárny,
ale prý se báli, aby někdo nevzal roha. To mi přišlo divný,
když například naši partu tvořili samí dobrovolníci.
22. dubna 2081, 12:04
Jakmile jsem uviděl raketoplán, bylo mi jasný, proč se velite -
lé transportu obávali dezerce. Zkusil jsem lomcovat dveřmi
autobusu, abych se nějak dostal ven a  mohl zdrhnout, ale
nepovolily. Venku jsem pak zjistil, že byly zajištěný řetězy.
Naběhli na nás vojáci s puškama a koordinovaně nás strkali
do  tý létající rakve. Tahle kraksna byla vyrobená snad ještě
ve dvacátým století. Na křídlech měla patrnou kresbu starý
čínský vlajky. Albert se chechtal a  říkal, že jestli přežijeme
tenhle let, přežijeme už všechno.
Albert je vůl.
22. dubna 2081, 14:06
Dvě hodiny jsme seděli uvnitř raketoplánu namačkaní jako
Vietnamky v ilegálním skladu. Jeden dělník dokonce omdlel
a  byl kolem toho docela cirkus. Vojáci s  náma jednali jako
s  dobytkem. Asi nechápali, že jdeme budovat budoucnost





13
PŘÍLET
a historii dohromady. Čekání bylo otravný. Všichni byli ner -
vózní a nikdo ani nepomyslel na to, že jsme od snídaně
neměli nic v hubě.
22. dubna 2081, 16:25
Právě jsme překonali zemskou orbitu. Loď se celá třese, takže
nemůžu moc psát. Mohl bych si sice deník přepnout
na diktafon, ale nechci, aby někdo poslouchal mý soukromý
poznámky.
Ten třes je hrozne e e j. Asi taky brzo zo zo omdlím.
24. dubna 2081, 09:56
Probudil jsem se na  ošetřovně. Na  tlamě nasazený
respirátor. Podobnou stupiditu měli na  ksichtech i  ošetřovatelé,
kterýma se to tady jen hemžilo. Sotva jsem procitl, přiskočil
ke  mně jeden bílý plášť a  začal hulákat na  ostatní. Tři
lapiduchové mě museli pevně držet a ten čtvrtý mi bodnul něco
pod žebra.
24. dubna 2081, 18:31
Když jsem se probral znovu, přišel ke mně důstojník,
kterýho jsem znal ze základny, a  vysvětlil mi, že mě skolil
posttraumatický šok, můj stav je už ale prý stabilizovaný,
a jakmile absolvuju školení, můžu jít klidně do  práce. Taky mi
dal čerstvě vytištěný papíry, kde bylo uvedeno moje pracovní
zařazení. Takže od 23. dubna jsem známý jako manipulátor





14
MĚSÍČNÍ DENÍK
vrtný soupravy L2R. To zní skvěle, ačkoliv nevím, co to vů -
bec znamená. V  lejstrech jsem našel ještě nějaký dotazník,
kde se mě ptali na  pár psychologických záležitostí. Vyplnil
jsem všude jako odpověď ANO. Přišlo mi to po  tý injekci
jako docela žertovný nápad. Lejstra jsem položil na  stolek
a víc se o ně nestaral.
Přemýšlím nad svojí příští prací. Napadá mě v  tomto
kontextu pouze jediný slogan: Arbeit macht frei.
2
25. dubna 2081, 03:42
Vzbudil jsem se kvůli strašný žízni. Tak jsem se napil
a zapsal si to do deníčku.
25. dubna 2081, 04:57
Nemůžu spát, cosi mi několikrát zaklepalo na okno
ošetřovny. Něco jako větev stromu, se kterou si pohrává vítr. Děsí
mě to. Na  Měsíci by vítr foukat neměl. Zatím ještě ne.
Dopíšu to a  zkusím ještě na  půl hodiny zavřít oči. Pak stejně
přiletí ten místní felčar a bude nás všechny buzerovat.
25. dubna 2081, 11:15
Mám teď chvilku, než přinesou oběd a nechaj mi ho nakapat
do žíly. Dneska intravenózně servírují celý kuře na smetaně





15
PŘÍLET
a  pět bramborových knedlíků. Lapiduši si tady ze mě dělaj
akorát tak prdel. Na rameni mám přitom kérku, která jasně
značí, že jsem byl v  cizinecký legii, tak nechápu jejich po -
ťouchlost. Tahle kérka obvykle vyvolává v lidech respekt. No
nic. Ptal jsem se ráno doktora, co jsem to mohl slyšet
za rambajs, ale nějak podezřele přehnaně mě uklidňoval. Mluvil se
mnou jako s retardem, když mi vysvětloval, že přece venku
vítr nefouká, jelikož jsme na Měsíci. Ještě ani prý dlouho
nebude. Chytrák na  druhou. To mi rovnou mohl vysvětlit, že
za okny ošetřovny stromy vlastně vůbec nerostou.
Dostal jsem se do dobrý společnosti. Každý tu je chytrý
jako rádio na akademii věd, ale hlavně že uměj rozmixovat
kuře na  paprice a  do  toho ještě bramborový knedlíky, jako
kdyby nevěděli, že to k sobě ani nejde. Fuj.
25. dubna 2081, 14:40
Ne že bych si stěžoval, ale už bych radši byl s  chlapama
a něco dělal. Jestli si chci slušně vydělat, měl bych už zkoušet
montérky, a  ne tu šaškovat v  tomhle připitomělým
nemocničním hábitu s  mašličkou na  zádech. Připadám si strašně.
Sedám si jak ženská, nohu přes nohu, aby mi lidi
neočumovali příslušenství.
Když jsem si po  tekutým obědě trochu zdříml, zase se
ozvalo to divný ťukání. Asi podám formální stížnost
na neznámýho pachatele, který se mě rozhodl srát, vždycky když
si chci dát dvacet.





16
MĚSÍČNÍ DENÍK
25. dubna 2081, 16:28
Zase ten ťuking! Už mě to tu vážně vytáčí do běla.
25. dubna 2081, 18:04
Tak jsem si teda formálně stěžoval svýmu doktorovi. Po -
vídám mu: „Pane doktor, kurvafix, to se nedá vydržet. Ten
strom mi furt klepe na okno. Kdy ta vichřice skončí?“
Doktor mi akorát přidal další prášky.
26. dubna 2081, 08:14
To bylo fajn, spal jsem až doteď. Všichni tu lítaj jak
splašený. Někde se musel stát smrťák, ale to mě netankuje, mně
je blaženě. Takhle jsem si nedáchnul už dlouho. Žádný
klepaní, žádný vítr. Vedle mě leží nový pacoš. Má celou hlavu
ovázanou, všude samý šrám, jako kdyby ji strčil do zapnutý
míchačky. Možná strčil, co já vím, třeba tu ani míchačky
betonu nejsou a semlelo ho něco jinýho. Je mi to jedno a spíš
se tomu směju. Nevím, co mi to ten lapiduch dal, ale je to
báječný. Naprostá euforie.
Tak mě napadá, co se asi stalo s mým kámošem Albertem?
Úplně se po něm slehl Měsíc, sotva byl přidělený na svůj vrt.
26. dubna 2081, 14:20
Ten kluk, co ho položili vedle mě, se jmenuje Míla a je
odněkud z Kladna. Tady na Měsíci maká už druhý turnus, takže
něco přes půl roku. Oznámil jsem mu, že tu ležím jako lazar





17
PŘÍLET
a  že ani pořádně nevím proč. Chtěl jsem si povídat, ale to
byla chyba.
Říkal, že to podle všeho vypadá na projev takzvanýho Je -
ruzalémskýho syndromu, kdy propadám mystickýmu
blouznění a považuju se za nějakou biblickou postavu. Tak jsem
mu odpověděl, že jeho vlastní diagnóza bude nejspíš
„tuplovaný polodebil“ a ten obvaz má patrně na správným místě.
3
27. dubna 2081, 05:03
Je to tady. Doktor Blábol mě vzbudil, jen aby mi řekl, že si tu
ještě poležím, jednak kvůli lejstru, který jsem vyplnil, jednak
kvůli mým nešťastným dotazům ohledně hluku za  oknem.
On se vlastně nejmenuje Blábol, ale já mu tak říkám, protože
mě hrozně štve. Už jsem mohl dávno makat s chlapama
a vydělávat keš. Nechápu, co má proti mýmu vyplněnýmu
dotazníku. No a co, že jsem dal všude jako odpověď ANO. Pravda,
vyčetl mi, že tam o sobě tvrdím, že trpím PMS, jsem háklivý
na nastydnutý vaječníky a že jsem matkou dvou dětí, který
jsem z vlastní iniciativy a dlouhý chvíle pojmenoval po dvou
japonských ostrovech. To ale přece hned neznamená, že ze
mě bude dělat idiota.
Zapomněl jsem si poznamenat, že se jmenuje Brusnica
a je odněkud ze Slovenska. Nechápu, jak se sem dostal a proč





18
MĚSÍČNÍ DENÍK
je zrovna na český stanici. Od války se Slovenskem v letech
2064–7 jsem neviděl jedinýho Slováka. Rozhodně žádnýho
živýho. Možná to je kolaborant. Je taky pravděpodobný, že
na Měsíc se prostě nikdo moc nehrne, a tak byli rádi i za to -
hohle „lekára Brusnicu“.
27. dubna 2081, 10:19
Dneska je tu nuda jak v  presbyteriánským kostele. Tak si
krátím dlouhou chvíli psaním do  deníčku. Jednou ho
otevřu a zavzpomínám si na dny, kdy jsem se nechal naverbovat
sem. Vsadím se, že z týhle zkušenosti budu těžit celý život.
Každý si řekne, že Marcel Šebesta je fakt borec, když byl
v cizinecký legii a pak ještě dobrovolně hákoval na Měsíci.
Ono to není samo sebou. V roce 2013 zaznamenali
první záhadnou záři na  Luně a  pak... Vlastně nevím, co bylo
pak. Vyprávěl mi to děda, ale já to nikdy moc neposlouchal.
Narodil jsem se, až když se tam lítalo jako do  Kanady. Bez
víza, s  nechutí a  hlavně furt. Dnešní situace vypadá tak, že
Měsíc je skoro celý rozvrtaný a  stále se nic pořádnýho
nenašlo. Zuby si zde vylámaly všechny velmoci světa a teď, pro
nezájem, to tu zkoušíme my, Češi. Mám pracovat
na projektu profesora Ondráčka, který má ambice navrtat obrovským
tunelem střed Měsíce a přijít tomu šutru na kobylku. Kolují
zvěsti, že tam uprostřed něco je. Mně je to ale u  prdele, já
na tom zadřu docela slušný prachy a doma budu za kinga, až
se vrátím. Nic víc.





19
PŘÍLET
27. dubna 2081, 15:52
Doktor Blábol se nechal slyšet, že na  vrtu došlo k  dalšímu
smrťáku, a tudíž se budeme muset uskromnit. Nechápu, jak
to myslí. To mi jako daj do postele dalšího postižence?





20
MĚSÍČNÍ DENÍK
27. dubna 2081, 19:00
Tak jo, tohle není ošetřovna, ale cvokhaus! Z mý postele mě
vyhnali, a že prý si můžu vybrat mezi lavicí na chodbě nebo
nástupem do  práce. Vybral jsem si samozřejmě práci, ale
dnešní noc budu muset přežít na  lavici tak jako tak. Spaní
to bude tvrdý, ale zas budu mít klid od toho ťukání na okno.
4
27. dubna 2081, 22:21
Chodí sem jedna moc hezká sestřička. Je tak krásná, že k do -
konalosti jí chybím už jen já sám. Tady na ošetřovně a vlastně
na celým Měsíci je to snad jediná ženská; o to víc je
potěšující, že se culí pouze na mě. To nebude jen kérkou z cizinecký
legie. Zdá se, že bych poslední noc v lazaretu nemusel trávit
zrovna na lavici. Na sesterně by to určitě stálo za hřích.
28. dubna 2081, 10:12
Zářez na  pažbě číslo 869. Oboustranná spokojenost. Zatím
žádná divná vyrážka.
28. dubna 2081, 15:06
Vezou mě prostorným tunelem, který se líně klikatí
po měsíčním povrchu jako nažraná anakonda, do  stanice, kde se
mám hlásit jako manipulátor.





21
PŘÍLET
Na ošetřovně mi nedali oběd. Jedni říkali, že mám na něj
nárok, druzí, že ne. Tak jsem se tam hádal s  tím tlustým
kuchařem a  jedním namachrovaným důstojníkem, až mě
vyzvedl chlápek, co mi bude dělat na  vrtu šéfa. Fakt samý
kretén v tom měsíčním zdravotnictví. Doufám, že už se tam
nikdy neukážu.
Mistr, nějaký Jirka Ševčík z Brna, co posledních deset let
hákoval kdesi v Norsku, se zdál jako docela sympatický tvor.
V ksichtě ošlehaný, pracky jako medvěd a hlavně toho moc
nenamluvil. Měl přívětivý výraz a  přitom vypadal drsně.
S tím si budu rozumět, je to, takříkajíc, můj typ.
28. dubna 2081, 18:53
Ukázal mi šachtu, kam zítra nastupuju, a  pak mě seznámil
s  bezpečnostními předpisy. Všude je to stejný. Přiznám se,
že mě to moc nezajímalo. Jestli se mi roztrhne skafandr, tak
jsem v  prdeli jak hnízdo roupů, to mi už stejně nepomůže
ani znalost bezpečnostních předpisů a pokynů.
Ještě mě vyškolil v podávání první pomoci.
Trvalo to asi pět minut. Bod jedna byl o tom, jak zacpat
díru ve  skafandru, a  bod dvě o  tom, jak dotyčnýho rychle
umlátit k smrti, abysme mu ušetřili trápení, když to nevyjde
s bodem jedna.
Ve vakuu dostává první pomoc úplně jiný význam.





22
MĚSÍČNÍ DENÍK
28. dubna 2081, 23:11
Chlapi na mý cele jsou docela fajn, všichni jsou to Češi, krom
dvou Vietnamců. Padli jsme si všichni hned do oka a celý ve -
čer mi líčili ty největší perličky z branže a strašili všelijakýma
historkama. Během toho se stal další úraz. Přímo na našem
vrtu. To už mi přijde nějak podezřele moc. Dopíšu poslední
záznam a hodím šipku do postele. Zítra to bude náročný.





23
JDE SE MAKAT
1
29. dubna 2081, 05:11
V půl pátý mě vzbudil Dong Tu Puchong, jeden z těch Viet -
namců z naší party moderního rypadla L2R, což nejspíš
znamená Lopata a dva rákosníci. Strašně jsem se vyděsil,
připomnělo mi to moje mládí v cizinecký legii a samozřejmě taky
válku v Kambodži v sedmdesátým druhým. To bylo taky
naposledy, co mě budil nějaký ťaman. Nad svým nočním
stolkem jsem zmáčkl speciální tlačítko a z malýho otvoru ve zdi
mi na něj vypadl rohlík. Zároveň jsem se taky identifikoval.
V centrále hned věděli, jak je na tom takhle po ránu můj
glykovaný hemoglobin, změřili mi cholesterol a udělali jaterní
testy. Taky věděli, v kolik vstávám. Teď už fáráme dolů. Cesta
trvá dýl než celý moje veselý ráno s rohlíkem. To je ale dobře.
Mám aspoň čas si povídat s deníčkem.





24
MĚSÍČNÍ DENÍK
29. dubna 2081, 12:24
K obědu byl ten stejný rohlík jako k snídani. Stejný vlastně
ne, protože ten jsem ráno sežral. Podobný. K  tomu mi náš
důlní kuchař nalil do ešusu teplou vodu, v který plavaly dvě
kolečka mrkve, něco žlutýho a kostka celeru. Všechno mast -
ný jak šála bezdomovce. To žlutý byla asi hlava papouška
nebo co. No, odpornost. Málem jsem si nablil do skafandru.
Klukům, který tu dřou už nějaký ten pátek, to ale chutnalo.
V Kambodži už jsem žral taky pěkný sračky, ale tohle je
vážně extrém. Magdalena Dobromila Rettigová by si to z fleku
hodila, kdyby jí tohle podstrčili pod ten její fajnovej čumák.
29. dubna 2081, 18:46
Práce jako taková je fajn. Ovládám jeden ze čtyř obřích
vrtáků, proto mi taky říkaj manipulátor. V kabině mám docela
klid. Občas se mi rozblikaj displeje, to hned znervózním, ale
během svýho prvního dne jsem se je naučil solidně
ignorovat. Horší to maj kluci, co jsou přímo u  vrtáků. Postávaj
v blízkosti masivní šroubovice a čuměj do díry, kterou tam
dělám, občas poskočí, přivázaný na  silným laně, a  lopatou
odvalí kus horniny, jako kdyby v tom viděli něco
zajímavýho. Jsme v  obrovským korytu asi padesát metrů pod
povrchem Měsíce a velice pomalu si prokousáváme cestu
do středu tohohle vesmírnýho zázraku.





25
JDE SE MAKAT
29. dubna 2081, 23:48
Dong Tu Puchong se mi drze nabídl, že mi bude před spa -
ním číst.





26
MĚSÍČNÍ DENÍK
30. dubna 2081, 00:56
Mám za sebou první bitku. Puchonga odvezla pohotovostní
služba na ošetřovnu a já skončil u mistra v kanclu. Půl ho -
diny se mi snažil vyžvanit díru do hlavy, ale pak jsme došli
ke kompromisu. Vysvětlil mi, že můžu zůstat, ale nesmím se
už s  nikým prát, protože je to nefér, když nikdo jiný nemá
výcvik jako já. Tentokrát mi jen strhne škváru za tenhle den.
Mohl jsem prý dopadnout hůř. Ale že se ještě uvidí, až
dorazí Dong Tu Puchongova lékařská zpráva. Taky mě můžou
klidně zavřít do lochu.
Bu bu bu, mám strach.
30. dubna 2081, 03:10
Jestli mě zavřou, tak půjdu a tu žlutou dáseň zabiju. Proč ne.
Když už mám sedět, tak aspoň pořádně.
2
30. dubna 2081, 09:03
Ráno byl překvapivě zase rohlík. Nevím, jak dlouho
vydržím snídat tak suchý věci. Asi si je začnu šťouchat do  krku
propiskou, jinak to nevidím. Nebo ho příště narvu mistrovi
do prdele, ať si ho sežere sám.
Může klidně kousat druhou stranou.
Ha ha.





27
JDE SE MAKAT
30. dubna 2081, 12:14
Sedím si takhle ve svý kukani, tlačím jemně na páčku a po -
souvám vrtákem dopředu, když tu vidím, že se v  blátivý
stěně vedle mě něco pohnulo. Ten pohyb nebyl samovolný,
jako když se uloupne omítka ze zdi, ten pohyb byl jaksi
proti všem zákonům fyziky. Vypadalo to jako kus broušenýho
skla, a to navíc do tvaru obřího mravence. Dost divný. Celou
dobu to postávalo vedle mý kabiny, dopravního
korýtkovýho pásu a monstrózního vrtáku a nikdo si toho nevšiml,
dokud se to nepohnulo. Nikdo to teda nezaregistroval ani pak,
ale já byl z  toho rozhozený jako letáky nad KLDR. Rychle
jsem přemýšlel a vzpomínal, co všechno nás o Měsíci učili,
a vůbec jsem si nevybavil, že by někdo tvrdil něco o velkých
skleněných balvanech, který přípomínaj gigantický
mravence. Vždycky říkali, že je všude jen ta šedá, blátivá měsíční
sračka.
Chvíli před obědem jsem periferně zahlídl, že se to
pohnulo znovu.
30. dubna 2081, 14:26
K obědu bylo v papouščím vývaru opět cosi žlutýho s mrkví
a celerem. I když dnes to chutnalo trochu čerstvěji. Bylo to
tak čerstvý, že se divím, že mi to neodletělo z misky rovnou
do ventilace.
Jak jsem tak seděl a  přemýšlel nad tím zvláštním
skleněným přízrakem, napadlo mě, že to mohlo být způsobeno





28
MĚSÍČNÍ DENÍK
špatným okysličením krve, možná i  překysličením. Nevím.
Prostě jsem mohl něco mít s kyslíkovou bombou, málo cuk -
ru v krvi nebo vidiny z hladu. Je ale fakt, že kdyby byl v naší
šachtě třímetrový skleněný mravenec, někdo by o tom snad
věděl a určitě by nám něco řekli. „Pozor na třímetrový
skleněný mravence, lezou do šachet!“
Úplně si dovedu představit tu výstražnou cedulku.
Když jsem se po  žrádle vrátil ke  stroji, nic podobnýho
už nebylo vidět. Musel to být přelud. Pak jsem si ale dal
jednu k  jedný, spojil si dvě zdánlivě nesouvisející události
a opět zapochyboval. Vzpomněl jsem si, jak mě něco zaujalo
na ošetřovně. To něco, co tam ťukalo na okno.
Nemohlo to být tohle?
30. dubna 2081, 22:05
Dorazila lékařská zpráva o Dong Tu Puchongově stavu. Kro -
mě otřesu mozku a četných pohmožděnin na těle je ten
mrňavý cápek zdravý jak mandarinka. Aspoň že tak. Práci jsem
si udržel. Přiznám se, že by mě však vůbec nesralo, kdyby mě
poslali zpátky domů na Zem.
A to je co říct. Na Zemi to už dlouho není žádný terno.





29
JDE SE MAKAT
3
1. května 2081, 06:07
Je první květen, ale tady mi to ani nepřijde. Na  Měsíci se
měsíce moc neřeší a ani náměsíčníci. Suchý rohlík k snídani
letěl rovnou do koše. Pak jsem si ho ale našel a s chutí sežral.
Hlad je neúprosná děvka, která je zde větším nepřítelem než
nedostatek kyslíku nebo nízká gravitace.
S tou gravitací si nedělám legraci.
Tady na  cele to ještě jde, mají tu umělou přitažlivost,
která je docela podobná tý na Zemi. Avšak dost jim kolísá.
Nikdy to není úplně ono. Ti hajzlové to mají nastavený tak,
že když jdeme z  práce, tak je vyšší, ploužíme se, div se ne -
plazíme po chodbě, a ráno pouští nižší, takže k těm strojům
úplně letíme.
Jinými slovy, ráno vypadáme jak hrdinové
z komunistickýho románu, a večer jak oběti kapitalismu. Jak oběti
kapitalismu z  tý stejný knihy. Někdo tu má zkurveně morbidní
smysl pro humor.
Horší je to ale venku. Kluci, co makaj mimo kabinu, celý
den poskakujou jak čuramrdáni. Už je i přivazujou, aby jim
neodskákali do jinýho kráteru.





30
MĚSÍČNÍ DENÍK
1. května 2081, 11:35
Skleněnýho mravence jsem dnes neviděl. Šichta zatím doce -
la dobře utíká. V kabině mi hraje rádio, tak poslouchám
anglickou stanici přímo ze Země. Je jediná, kterou lze na naší
části Měsíce chytit. Anglicky umím sice hovno, v  cizinecký
legii stačilo umět jen několik domorodých jazyků, ale rád
poslouchám moderní britský hypnofolk nových šedesátých
let. Byly to úplně jiný léta než tehdy ve dvacátým století.
Tenkrát se lidi bouřili proti násilí, teroru a válce, v šedesátých
letech dvacátýho prvního století už šlo jen a pouze o ty drogy.
Give piss a  chance... tuhle píseň úplně žeru. DJ Lenon
vždycky uměl.
1. května 2081, 12:56
Právě jsem zjistil, co nám to ti ksichtoni dávaj do  polívky.
Řekl mi to dnes při obědě kolega z druhýho vrtáku, nějaký
Robert z Novýho Liberce. To prý sem v době, kdy se začalo
na  Měsíci těžit, přivezli stovky a  stovky kanárků, kteří měli
doprovázet horníky do dolů, aby je díky svýmu rychlejšímu
metabolismu včas informovali o přítomnosti jedovatých
plynů. Muselo jít o  úřední chybu, jinak to není možný. Snad
finanční tunel, protože jistá firma k těm milionům kanárků
dodala zhruba milion miniaturních skafandrů, takže ti ptáci
nikdy nic nepoznali, a  tak je pak všechny zabili,
zamrazili, a  teď nám je akorát přidávaj do  žvance. Ty kanárky
samozřejmě, ne ty jejich skafandříky. Někomu holt došlo, že





31
JDE SE MAKAT
horníci se žádných plynů obávat nemusejí, když mají svůj
vlastní přívod kyslíku.
Teď si ale uvědomuju, že říkám pěknou blbost. Ty plyny
by třeba mohly bouchnout a  to pak horníkům, takže nám,
nepomůže ani svěcená voda. Myslím, že paradox toho všeho
spočívá v  tom, že tu žádný plyny nejsou, ani být nemůžou.
Není tu vzduch, tak co by tu ještě dělaly nějaký posraný ply -
ny?
1. května 2081, 18:42
Zrovna co mi skončila šichta, došlo na  vrtu L2R k  dalšímu
smrťáku. Teď zařvalo pět kluků. To je strašný! Prý obvyklý
výbuch důlních plynů a ty kluky to úplně zasypalo. Jakých,
sakra, plynů, to už jsme si přece vysvětlili, ne? Chtěl jsem se
tam zajít podívat na mrtvoly, ale zapli nám umělou gravitaci
tak silnou, že jsem si jen kecl na prdel a čekal, až to povolí.
4
2. května 2081, 06:11
Rozhodl jsem se, že už do deníčku nebudu psát, co jsem měl
k snídani. Stejně je to vždycky jen rohlík. Starý, tvrdý
recyklát rohlíků, kterými nejspíš pohrdli mí předchůdci.
Dnes jsem udělal revoluční krok. Napadlo mě, že
nezmáčknu přihlašovací tlačítko nad mým nočním stolkem.





32
MĚSÍČNÍ DENÍK
Jednak jsem tím zabránil přísunu toho debilního rohlí -
ku a jednak si nějaká přechytřelá guma na centrále nemohla
ověřit můj zdravotní stav a vlastně ani mou přítomnost.
Za prvý, nic se nestalo, nikdo neřešil, zda vůbec existuju,
a za druhý, vybral jsem si fakt dobrou chvíli, protože
ostatním chlapům zrovna ten den vypadl na noční stolek koláček
s tvarohem a marmeládou.
Jsem na tohle strašný smolař, ale co, už jsem se rozhodl,
tak holt budu bez snídaně.
Bylo vidět, že chlapi si pochutnávaj jako nikdy. Nevím,
jestli byly koláčky kvůli obecný náladě zaměstnanců, anebo
náhodou nebyl svátek či výročí. Po  těch smrťácích jsem si
všiml napjatých vztahů mezi dělníky a ostrahou. Neptal jsem
se. Je mi to totiž úplně jedno.
2. května 2081, 09:20
Celý ráno, hladový jak čerstvě zvolený ministr, jsem
pošilhával po  šachtě, jestli zase neuvidím obřího skleněnýho
mravence. Švidral jsem očima do stran a snažil se v těch šedých
stěnách najít maskovanou obludu. Nic jednoduchýho. Je to,
jako kdybych koukal z dokonale umytýho okna. Nebyl bych
si jistý, jestli tam to okno pořád je, dokud bych si na něj
nešáhnul. Tak to bylo i s mým hmyzáčkem. Než si to ohmatám,
nikdy stopro neuvěřím, že to existuje.
Na tohle tak trochu narážela i moje víra v Boha.





33
JDE SE MAKAT
2. května 2081, 12:05
Kolečko vařenýho kanára jsem taktně odsunul na kraj mis -
ky. Ne, tohle opravdu žrát nebudu. I kdyby to chutnalo jako
marcipán z  Lübecku, do  huby to nedám. Začínám cítit, jak
nedostatkem živin a  vitamínů slábnu, a  to jsem tu pár dní.
Už možná chápu, proč tu maj uměle nastavenou
gravitaci. Nechtěj, abysme poznali, jak moc jsme slabí. Deset dnů
od odletu na Měsíc a já si připadám, jako bych zestárl o deset
let.
Jestli se dozvím, že tu džuznu kopeme pro srandu
nějakých zazobaných kreténů ve vedení, kteří jen potřebují
někde utopit černý prachy, tak půjdu a  někomu rozbiju
držku.
Opravdu doufám, že jsem se rozhodl správně a nechal se
sem naverbovat z nějakýho důvodu.
2. května 2081, 15:41
Je to neuvěřitelný. Tahám za páčky, jemně tlačím vrták vpřed,
zem se otřásá, všechno jde jak na drátkách, kluci u vrtáků co
chvíli odvalí kus horniny, Give piss a chance mi v kabině
vesele hraje a já se opět pohupuju v rytmu a rozhlížím do stran.
Pak se ale podívám na vrták, protože se přestal točit a začalo
se z něj kouřit jako z krematoria. Stál přímo na něm
a koukal na mě. Kluci u lopat o ničem nevěděli, dál nípali do jílu.
Přes veškerý skleněnkový mimikry jsem zřetelně viděl jeho
postavu. Bylo to tam. Obří mravenec. Vzepřel se na zadních,





34
MĚSÍČNÍ DENÍK
poskočil jak kobyla a  předníma článkovitýma nohama do -
padl na uchycení vrtáku. A já si jen pro sebe zamumlal: „Tak
a jsem v prdeli.“





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení
její plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist