načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Měsíc mého života - Ondřej Neff

Měsíc mého života
-35%
sleva

Kniha: Měsíc mého života
Autor:

Utěsněte si skafandry, dlouhá cesta začíná… Právě vychází první, nově revidovaný svazek příběhů Kuby Nedomého a Dědka Čucháka, dvou lidí, jimiž život zametl tak silně, až ... (celý popis)
Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  249 Kč 162
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-04-05
Počet stran: 248
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 243 stran : ilustrace
Vydání: Vydání čtvrté, revidované (v Plusu první)
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2018-15
ISBN: 9788025908211
EAN: 9788025908211
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dobrodružný sci-fi román známého českého autora zachycuje tři etapy kolonizace Měsíce v 21. století. Dobývání a obsazování planety je spojeno s řadou překážek daných prostředím, které je třeba obtížnými způsoby přizpůsobovat člověku. Komplikace a napjaté situace způsobuje rozdílnost osobních ambicí dobyvatelů, kteří chtějí získané území i jeho obyvatele ovládnout s různými záměry. Hlavní postavou je mladý Čech, který se snaží vírem nebezpečných událostí proklouznout bez úhony.

Popis nakladatele

Utěsněte si skafandry, dlouhá cesta začíná… Právě vychází první, nově revidovaný svazek příběhů Kuby Nedomého a Dědka Čucháka, dvou lidí, jimiž život zametl tak silně, až skončili v lunárním habitatu na Měsíci. Habitat se jmenuje Arkádie, a co všechno tam zažili ti dva a Kubova přítelkyně Su, se dozvíte v téhle knize i v těch dalších, které budou následovat: Rock mého života, Hvězda mého života a Stopa mého života. Ta poslední nikdy nevyšla, teprve se chystá a v ní Ondřej Neff prozradí, jak to bylo s tím šíleným podrazem na Kubu Nedomého a další průkopníky, kteří se v dobré víře na Lunu vydali. (arkádský cyklus)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

63

( 7 )

Tím, co jsem až do teďka řekl, nechci naznačit, že by snad na

šachtách a v bázích nebyla soudržnost. Byla tam.

Háček spočíval v tom, že jste soudržnost nepocítili, když jste

byli – tak jako já – jenom havíř. Museli jste bejt havíř a ještě něco

k tomu. Havíř a Pražák. Havíř a buzerant. Havíř a pašerákalko

holu. Havíř a funďák. Dokonce to platilo i takhle: funďák a ha -

víř, pašerák a havíř. A tak dále.

Třeba to nebylo moc pěkně zařízené, ale jenom díky tomu tady

teď sedím a vzpomínám na staré časy. Jinak by všechen tenkys

lík vyletěl z mého sněhuláka tou pěknou dírkou, co jsem měl na

prsou, už proto, že doveda Kat by tu dírku pořádně rozšířil,tak

že by to nebyla dírka, ale díra jaksepatří.

Zabránili mu v tom – trochu se stydím to říct – citróni čili

policajti; přezdívku dostali podle barvy skafandrů, hádejte, jaká

byla.

Najednou jich byly mraky kolem nás – tedy teď přeháním, ne

opravdové mraky, ale pět jich bylo – a nemířili na náspsychina

ma, ale něčím onačejším: každý měl v pazourách bezzákluzovou

rychlopalnou karabinu ráže 14,50. Pěkná ráže, jen co je pravda,

a ty zbraně fungovaly tím spíš, že náboje byly výbušné.

Čistě teoreticky se těchhle zbraní mělo používat výhradně

k lidumilným účelům, k odstraňování závalů především. Slavný

zákon z roku 2032 zakazoval dopravu jakýchkoli zbraní na Lunu

a nařizoval likvidaci všech bouchaček, které už tu byly. Ruční

raketomet byl vyjmut ze seznamu zbraní a obvykle se jímsku

tečně likvidovaly závaly.

Jak vidno, jejich použití i k jinému než čistě lidumilnémuúče

lu patřilo k věcem sice zakázaným, ale možným.

Citróni se vyznali ve své práci a nemrhali časem. Jejichplošti

ce se vyřítila zpoza dómu přepouštěcí haly, smýkla sebou těsně

nad střechou baráku důlní technologie (ohně jejích trysek asipři

smahly plastik na střeše, ploštice samozřejmě letěla v zakáza -

ném výškovém nivu, ale komu žalovat o počínání pilotacitróbr />

64

ňácké ploštice) – a zarazila rovnou u naší roztomilé skupiny, která

se chystala k pikniku pod širým nebem.

Ano, vyznali se v řemesle, tihle citróni, a jak jsem je neměl

nikdy rád, v tuhle chvíli mi připadali andělštější než všichnicherubíni křesťanského nebe. Frajeři to byli stoprocentně. Ani seneřiháčkovali k madlům, jenom se pevně drželi, a že to nebylo jen

tak udržet se na ploštici, která dělá prudké oblouky, akceleruje

a taky zastavuje na nejdelší plamen.

Ohně přistávacích trysek zviřovaly prach, který tím žárem svítil, byl to strašný žár, úlomky roztavené horniny vzteklepoletovaly kolem a bombardovaly měsíční povrch, ve vakuu padá všechno stejně rychle a já tenkrát nebyl na ten pohled zvyklej ani po půl druhým roce pobytu na Luně, to se ví, kolikrát já se dostal z dolu na povrch? Nejhorší na tom všem byl ten jekot křížence šakala a policejní sirény, co se ozval v přílbách celé naší party.

Tuhle fintu si mohli odpustit, alespoň pokud jde o mne. Byla to náhražka psychiny: protože ji nemohli použít proti lidem ve skafandru, měli možnost vstoupit do fónií po zvláštním okruhu, který nešel zablokovat, a výsledek? Kravál tak strašný, že vás připravil o rozum, stejně jako psychina.

Přitiskl jsem si dlaně na protržené místo skafandru. „Pomoc! Pomoc!“ křičel jsem. Byl jsem zoufalý. Úplně nesmyslně měnaadlo, že citróni nemohou moje volání v tom jekotu slyšet.Nenaadlo mě, že jejich fónie spolehlivě filtruje kmitočet „signálu výstrahy“, jak se ten fígl oficiálně jmenoval.

Z oblaku prachu se vynořil citrón s flaškou, na nic nečekal a díru ve skafandru mi zakryl bleskurychle polymerující pěnou.

Stalo se to všechno daleko rychleji, než to stačím odvyprávět, a sotva mi ten citrón zacelil díru ve skafandru, pilot plošticeodálil tu tlakovou nálož, co policajti nosí u opasku svýchskafandrů, a odfouknul ten prach stranou, aby bylo pořádně vidět, co se

vlastně děje.

No a dělo se to, že účastnící pikniku tu stáli jako zkoprnělí,

vinnej nevinnej, a všichni si bezděčně kladli dlaně na přílby, aby

si zakryli uši. I já jsem si je tam teď dal, když už mi ten andělíček


65

můj strážníček ucpal díru ve sněhulákovi. Dodejme, že ten se

hezky rychle změnil

ve strašně zlého citróna, protože pustil flašku na zem a strhl ze

zad tu flintu, takže komplet celá pětice byla ozbrojená, mířila na

nás, my stáli jako solné sloupy a pilot ploštice trůnil na svém

verpánku a díval se na to divadýlko, určitě potěšeně, alepřesvěd

čit jsem se o tom nemohl, protože mu samozřejmě nebylo vidět

do obličeje.

Makáči na nedalekém povrchovém dole přestali vydělávatdo

ruble, dokonce zastavili i skrejpry a určitě vyvalovali jaksepatří

oči v bublinách svých sněhuláků, protože tohle už nebylaobyčej

ná poprava – tohle byla poprava přerušená, executio interrupta,

jak by řekli staří latiníci (musím aspoň někdy v tomhlevyprávě

ní ukázat, že jsem v podstatě vzdělanec).

Jekot ustal, jako když kramle spadne do tůně, rozhostilo se

blažené ticho a znělo jako hudba v tom nejluxusnějšímmohame

dánském ráji, určeném pro nejzasloužilejší muslimy.

„Zasada, Nedomý, Bejček,“ ozvalo se ve fónii, „o tři kroky

vpřed.“ Poslechli jsme jako pumprdlíci v Ústředním loutkovém.

„Vy ostatní... čelem vzad a odchod.“

Otočil jsem se. Strašně rád bych zadržel toho roztomiléhoma

níka, který mi protrhl na hrudi skafandr, toho milánka, který si

smrt zvolil za svoje hobby. Strašně rád bych mu serval bublinu,

abych se mu podíval na obličej, strašně jsem si přál, aby sezmě

nil v kapalinu vroucí ve vysokém vakuu.

„Ani hnout,“ velel přísný policajtský hlas. Jeho majitel secvi

čil v rétorice v tom rakouském psinci, kde chovají bull-mastify.

„Žádný blbosti. Bejček, Nedomý a Zasada zůstanou na fleku,

ostatní si dají odchod.“ Měli nás spočítaný. Věděli přesně, kdo

v té hře jede.

Chvilku se nedělo nic, leda to, že dva citróni mířili těmasvej

ma rourama na nás a jejich tři kamarádi sledovali přeszaměřo

vací kříž odchod pořadatelů tohoto pikniku, všech, včetně mého

přítele kata.

Uvědomil jsem si, že po ničem netoužím tak silně jako po tom,


66

abych se s tím chlapem ještě někdy potkal tváří v tvář. Všechny

prachy bych za to dal, plnou sumu jedný stovky táců. Zůstal bych

kvůli tomu i na Luně.

Když jsem si to uvědomil, zamrazilo mě v zádech. Ptal jsem

se sám sebe: je tvoje nenávist opravdu tak silná?

„Teď pomalu k vozidlu,“ pokračoval psí hlas. „První Zasada,

pět kroků za ním Nedomý a dalších pět kroků Bejček.“

Poslechli jsme. Nic není tak přesvědčující jako upřený pohled

bezzákluzových čtrnáct padesátek, a těch na nás teď čučel plný

počet, všech pět – neklamná známka toho, že pořadatelé pikniku

už prošli propustí a zmizeli v dómu.

Nekráčeli jsme zčerstva. Šlo nám to pomalu, co noha nohu

mine.

„Pohyb, pohyb...“ zavrčel psomuž.

To zase ne, policajte, pomysleli jsme si všichni, i Bejček, který

býval policajtem ještě dnes ráno. To zas ne. My pudem, protože

musíme, ale nepřetrhnem se. To zas ne.

Usadili nás na záď ploštice na ložnou plochu a jeden ten citrón

si sednul k nám. Bouchačku si položil na klín, tou ošklivou stranou

k nám, i když, po pravdě řečeno, nechtěl bych z téhle blízkosti

dostat do prsou ránu vyrovnávací nálože. Zbylí čtyři si vylezli na

plošinu, chytili se madel, a když se rozkročili, vážně vypadali jako

sochy.

Ani jsme si pořádně nesedli, když se ozval znovu ten protivný

zvuk, vtíravě nepříjemný kmitočet. Tentokrát ale zazněl tiše,ti

chounce jako bzučení komára.

Zněla z něho nějaká slova!

„Rozumíte mi? Zasado, zvedni ruku.“

Jerzy poslechl a hlásek se ozval znovu: „Ani slovo, nesmíte

ani ceknout.“

Náš hlídač se ani nepohnul. Pilot startoval raketové motory.

Ploštice začala protivně vibrovat. Nebyl jsem zvyklý na tahle

vznášedla. Bude mi špatně, napadlo mě.

„Seberte mi bouchačku. No mně, samozřejmě!“ Náš průvodce

nepatrně pohnul zbraní.


67

Bejček na nic nečekal, vrhnul se kupředu a popadl zbraň.Ješ

tě štěstí, že její majitel rychle ucukl – Bejček by mu tímškubnu

tím vyvrátil palce.

„Všichni ruce vzhůru!“ zařval. Jeho hlas bylo slyšet ve fónii

nás všech. Policajti se otočili. Ploštice se nepřestávala třást.

„Výborně,“ pochvaloval si tenký hlásek. „Teď jim řekni, aťse

stoupí.“

„Sestupte, ale pomalu a jeden po druhým! Zasado, ty slezeš

a budeš jim odebírat zbraně. Jednomu po druhém! Naházíš je na

plošinu.“

„Tak je to správné,“ jásal hlásek na té protivné komářífrek

venci.

„Vy jste se zbláznili,“ ozval se psomuž. „Tohle je vzpoura. Teď

už vám nepomůže vůbec nic, rozumíte? Ani Jednička vásnepři

jme. Neblbněte, chlapi. Rozumíte? Fríport snad přijmeuprchlí

ky, ale s povstalcema po právu zatočí!“

„Nenechte se ukecat,“ zapípal komár. „Muslimové jsou i na

Jedničce.“

Teď mi svitlo! Náš policajt – osvoboditel byl zakuklenýmus

limský funďák, člen stejného bratrstva jako Zasada! Právě makal

na významném zkrácení povinného pobytu v muslimskémpek

le. Za obětavou pomoc spoluvěřícímu mu strhnou nějakých sto

tisíc let trestu. Zase je o krůček blíž k ráji!

„Zasado, ty přece víš, na koho se na Jedničce obrátit. Řekni jo

nebo ne.“

„Jo,“ ozval se Zasada.

Byla to zpropadeně složitá domluva.

Nás osvoboditel k nám mluvil na varovné frekvenci, kterou

fónie policajtských skafandrů nedokázala přijmout. Jenže naše

odpovědi slyšeli policajti všichni. Tak se stalo, že Zasadovo ,jo“

si psomuž špatně vysvětlil.

„Takže souhlasíte?“ zaradoval se.

„Ne,“ odpověděl Zasada. To zase vyděsilo našehoosvobodite

le, mohamedánského policajta.

„Tak jo, nebo ne?“ zapípal.


68

„No jo!“

„Tohle je jako u blbejch,“ poznamenal jsem. V tu chvíli už

všichni policajti sestoupili z plošiny, a jak byli naučený, seřadili

se do vyrovnaného řadu. Snad si ani neuvědomili, jak směšně to

vypadalo.

„Aby bylo jasno,“ považoval jsem za nutné prohlásit knastouenému mančaftu, „neberte ohled ani na nějaký ,jo‘, ani na ,ne‘.

My se ztrácíme z parády a dál si o nás už nedělejte starosti.“

Náš mohamedánský přítel citrón se připojil ke svým druhům. Náčelník mu nasadí bohovský nos za to, že si nechal sebratbouchačku a umožnil tak útěk třem nebezpečným zločincům, ale co by pravověrný muslim neudělal, jen aby dostal vstupenku do ráje!

Osvoboditel zapípal na rozloučenou: „Aby bylo jasno, bratře Zasado, udělal jsem to jenom pro tebe, Alláh bude provázet tvoje kroky a bude tě ochraňovat při cestě na Bázi číslo Jedna. Nacestu jsem ti připravil dost potravin a kyslíku. Jsou to zásoby pro jednoho. Alláh ti pomůže zbavit se těch dvou nevěřících psů!“

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, oč tady běží. Ale došlo mi to. Chtěl jsem k tomu něco důvtipného podotknout, ale vtom se ozval Zasada: „Jestli cekneš, Kubo, udělám do tebe díru.“

Tím chtěl říct: jestli se pokusíš našeho bratra shodit, zabiju tě. Mířil na mne bouchačkou, kterou prozřetelně sebral z plošiny, jednou z těch bouchaček, které já – neprozřetelně – na plošinu položil.

A taky novopečený muslim Bejček, jak jinak, na mě mířil. Zprvu mě to překvapilo, protože jsem opravdovost jeho vírynebral vážně, ale pak jsem si připomněl slova našehocitróna-zachránce, že i na Jedničce jsou muslimové a že Zasada ví, na koho

se obrátit. Bejček s ním bude držet muslimskou basu, aby mu

mohamedáni pomohli z rejže.

A mne, nevěřícího psa, hodí přes palubu. Úplně jasně jsem

cítil ve všech nervech, jak v něm roste odhodlání, jak houkazovák svědí, viděl jsem, jak pozvedá zbraň. Sbírá všechnu odvahu

k tomu, aby mě zabil!


69

Kubo, Kubíku, řekl jsem si, jestli teď něco neuděláš, budeš na

tom ještě hůř než prve, když ti tvůj přítel Kat roztrhnul tričko.

Tenkrát jsi jenom umíral, ale teď budeš dočista mrtvej.

Nerozmýšlel jsem se dlouho. Stačil jeden jediný skokkupře

du, a dřív než Bejček stačil přesunout záměrnou a náměrnou

a takové ty přímky a křivky, které patří k balistice, zabral jsem

za kliky, z trysek vytryskly plameny a ploštice vyletěla prudce

vzhůru. Ještě štěstí, že kompjůtr kontroluje ovládání a že dokáže

zabránit nejhoršímu a udržuje polohu v mezích nějaké normy,

jinak by můj první pokus o vysokou pilotáž skončil krachem.

„Neblbni!“ rozkřikl se Bejček. „Pusť mě k tomu! Vždyť s tím

neumíš zacházet!“

„Umím, jak vidíš,“ odpověděl jsem. V tu chvíli jsme se už

ocitli nějakých padesát metrů nad povrchem a letěli – kam? Pryč

od Českopolské. Kdybych měl pokdy podívat se dolů, viděl bych

celý ten komplex, jak se zmenšuje; už vypadá jako pavučina, už

jako sněhová vločka, chladiče se žebry do běla rozžhavenýmisá

lají přebytečnou energii do prostoru (dnes je to směšné, ale ještě

v půlce minulého století patřilo chlazení k největším technickým

problémům měsíčních kolonií), vločka ztrácela přesné tvary,pro

tože ji halil neviditelný příkrov jemňoučkého prachu a částeček

spálených plynů.

Letíme, vy kluci machometánský, a kdybyste mi chtěli vyvést

nějakou nezdobu, rozbijeme se tam o ty skály dole!

Bylo mi do smíchu, ale když jsem si uvědomil, jak je to daleko

na Jedničku, že ploštice je prostředek lokální dopravy s dosahem

pětadvaceti kilometrů a že máme na palubě troje plíce a tři ža -

ludky, ale vzduch a potraviny jenom pro jednoho, úsměv mizmrz

nul na líci.

Máloco dovede zkazit náladu tak dokonale jako perspektiva,

že se udusíte nebo zemřete hladem nebo obé najednou (pokud to

jde).




Ondřej Neff

ONDŘEJ NEFF


26. 6. 1945

PhDr. Ondřej Neff alias Aston je český spisovatel science fiction a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes (založen na jaře 1996, od podzimu 2005 součástí webu Lidovky.cz) a DigiNeff (o digitálním fotografování, 1999).

Jeho otcem byl spisovatel Vladimír Neff. Je vdovcem (manželka Michaela, roz. Šprachtová, s níž se oženil roku 1969, zemřela 7. srpna 2002 na rakovinu), děti: David (*1970; fotograf deníku Mladá fronta DNES a zpěvák) a Irena (* 1979, zavražděna 23. února 2008 svým manželem).

Ondřej Neff žije od podzimu 2003 s herečkou Ljubou Krbovou, od roku 2005 ve vesnici Zvole (okres Praha-západ). 22. srpna 2008 se s ní oženil.

V roce 1969 vystudoval fakultu sociálních věd a publicistiky (do r. 1968 fakulta, do r. 1965 institut osvěty a novinářství) Univerzity Karlovy v Praze a rok nato získal titul PhDr. V letech 1970-1974 pracoval v propagaci nakladatelství Albatros, v letech 1974-1975 v propagaci obchodního domu Kotva, v letech 1975-1979 Ústředí lidové umělecké výroby (fotograf), v letech 1979-1985 redaktor deníku Mladá fronta, jehož divoké privatizace v roce 1990 se účastnil. Po krátké přestávce na volné noze byl od října 1987 do roku 1989 redaktorem týdeníku Svazu českých spisovatelů Kmen (který se r. 1988 osamostatnil od kulturně-politického týdeníku Tvorba), v letech 1990-1993 šéfredaktorem časopisu Ikarie a 1990-1994 redaktorem deníku Mladá fronta DNES.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist