načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Meritum Daňový řád - Lenka Hrstková Dubšeková

Meritum Daňový řád

Elektronická kniha: Meritum Daňový řád
Autor:

meritum Daňový řád 2017–2018 obsahuje z hlediska praktického využití srozumitelný výklad problematiky správy daní a je koncipováno jako každodenní pomůcka pro všechny, kteří se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  370
+
-
12,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wolters Kluwer
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 224
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

meritum Daňový řád 2017–2018 obsahuje z hlediska praktického využití srozumitelný výklad problematiky správy daní a je koncipováno jako každodenní pomůcka pro všechny, kteří se chtějí v této oblasti orientovat. Publikace je rozdělena do tří částí:
- principy správy daní,
- problematika správy daní a její součásti,
- sankce a soudní řízení.

Výklad je doplněn o praktické přílohy, například vzory podání, tabulky a schémata,
termínový kalendář, a je zpracován ve znění právních předpisů k 1. 6. 2017.

Ze změn pro rok 2017 vybíráme:
1. Zavádí se povinnost oznamovat penále z doměřené daně samostatným platebním výměrem.
2. Ruší se pravidlo, podle něhož stížnost podávaná v průběhu daňové kontroly proti postupu správce daně nebo proti nevhodnému chování úřední osoby musela být vyřízena do ukončení daňové kontroly.
3. Zavádí se možnost uložit pořádkovou pokutu za učinění hrubě urážlivého podání vůči správci daně.

Zařazeno v kategoriích
Lenka Hrstková Dubšeková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 1. 6. 2017

Daňový řád

2017–2018

meritum

4. vydání


Vzor citace: HRSTKOVÁ DUBŠEKOVÁ Lenka. Meritum Daňový řád 2017–2018. Praha:

Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 224

Jazyková korektura Petra Kubíčková

Odpovědná redaktorka Tereza Šímová

Autor JUDr. Lenka Hrstková Dubšeková

Upozornění

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebokopírována v jakékoliv formě, bez předchozího souhlasu nakladatele. Dílo nebo jeho části nelze

přetisknout, ani jinak užít včetně užití v elektronické podobě. Chráněno je textovéuspořádání i grafická úprava a zapovídá se i jejich napodobování. Právo na ochranu před nekalou

soutěží zůstává nedotčeno.

Wolters Kluwer ČR,

U Nákladového nádraží 6

130 00 Praha 3

tel.: 246 040 405, 246 040 400,

fax: 246 040 401

www.wolterskluwer.cz

e-mail: obchod@wolterskluwer.cz

© Wolters Kluwer ČR, 2017

ISBN 978-80-7552-716-5 (brož.)

ISBN 978-80-7552-717-2 (pdf )

ISBN 978-80-7552-718-9 (mobi)

4. vydání

Sazba: eL-typo

Tisk: Sowa Sp. z o.o., ul. Raszyńska 13, 05-500

Piaseczno, Poland 

Komentář

Zákon

o dani z nemovitých

věcí

Monika Novotná / Petr Koubovský


III

Obsah

Předmluva ............................................................................VI

Zkratky .............................................................................. VII

ČÁST I Obecné principy správy daní

KAPITOLA 1 Právní rámec .......................................................1

1.1 Právní úprava ..................................................1

1.2 Soustava daní a poplatků ......................................5

1.3 Přechodné období .............................................6

KAPITOLA 2 Základní pojmy a zásady ..........................................8

2.1 Působnost daňového řádu .....................................8

2.2 Obecné principy správy daní ...................................8

2.3 Základní pojmy správy daní ....................................9

2.3.1 Správa daní a její cíl ....................................9

2.3.2 Předmět správy daní ................................ 11

2.4 Základní zásady správy daní ................................. 12

ČÁST II Správa daní

KAPITOLA 1 Subjekty správy daní ............................................ 19

1.1 Správce daně ................................................ 19

1.1.1 Pravomoc a příslušnost správce daně ................ 19

1.1.2 Úřední osoby ........................................ 20

1.1.3 Jednací jazyk ........................................ 21

1.1.4 Informační povinnost správce daně .................. 22

1.1.5 Povinnost mlčenlivosti ............................... 22

1.2 Daňový subjekt .............................................. 23

1.3 Třetí osoby .................................................. 23

1.4 Procesní způsobilost a zastupování .......................... 25

KAPITOLA 2 Lhůty ............................................................. 29

2.1 Právní vymezení lhůt ........................................ 29

2.2 Pravidla běhu lhůt ........................................... 30

2.3 Prodloužení lhůty ............................................ 32

2.4 Navrácení lhůty v předešlý stav .............................. 34

2.5 Ochrana před nečinností správce daně ...................... 35

KAPITOLA 3 Doručování písemností .......................................... 37

3.1 Doručování písemností ...................................... 37

3.2 Způsoby doručování ......................................... 38

3.3 Neúčinnost doručení ........................................ 40

KAPITOLA 4 Dokumentace a daňový spis ..................................... 41

4.1 Protokol a úřední záznam .................................... 41

4.2 Daňový spis ................................................. 42

4.3 Daňová informační schránka ................................. 44


IV

KAPITOLA 5 Řízení a postupy ................................................. 45

5.1 Zahájení řízení a podání ..................................... 45

5.2 Postupy správce daně ....................................... 49

5.2.1 Vyhledávací činnost a místní šetření ................. 49

5.2.2 Daňová kontrola ..................................... 51

5.2.3 Postup k odstranění pochybností .................... 56

5.3 Úkony v průběhu řízení ...................................... 58

5.3.1 Dokazování a důkazní prostředky .................... 58

5.3.2 Záznamní povinnost ................................. 62

5.3.3 Pomůcky a sjednání daně ............................ 63

5.3.4 Předběžná otázka .................................... 66

5.3.5 Předvolání a předvedení ............................. 66

5.3.6 Náklady řízení ....................................... 67

5.4 Rozhodnutí ................................................. 68

KAPITOLA 6 Opravné, dozorčí a jiné prostředky.............................. 72

6.1 Opravné a dozorčí prostředky................................ 72

6.1.1 Rozklad .............................................. 73

6.1.2 Odvolání ............................................ 73

6.1.3 Obnova řízení........................................ 80

6.1.4 Přezkoumání rozhodnutí............................. 82

6.2 Jiné prostředky .............................................. 84

6.2.1 Prominutí daně ...................................... 85

6.2.2 Stížnost ............................................. 87

KAPITOLA 7 Registrace ........................................................ 89

KAPITOLA 8 Závazné posouzení .............................................. 91

KAPITOLA 9 Daňové řízení .................................................... 93

9.1 Daňové řízení ................................................ 93

9.2 Nalézací řízení ............................................... 94

9.3 Lhůta pro stanovení daně ................................... 102

KAPITOLA 10 Placení daní ..................................................... 107

10.1 Evidence daní a úhrada daně ............................... 107

10.2 Nedoplatek a přeplatek ..................................... 109

10.3 Lhůta pro placení daně ..................................... 113

10.4 Dělená správa .............................................. 114

10.5 Vybírání daní ............................................... 115

10.6 Zajištění daní ............................................... 118

10.7 Vymáhání daní ............................................. 121

KAPITOLA 11 Právní nástupnictví ............................................. 124

11.1 Ukončení činnosti .......................................... 124

11.2 Přechod daňové povinnosti ................................. 124

11.3 Vztah k insolvenčnímu řízení ................................ 126

ČÁST III Sankce a soudní řízení

KAPITOLA 1 Sankce .......................................................... 129

1.1 Rozdělení sankcí ........................................... 129

1.1.1 Pokuta za opožděné tvrzení daně ................... 131

1.1.2 Penále ............................................. 133

1.1.3 Úrok z prodlení ..................................... 135

OBSAH


V

1.2 Sankce za porušení povinností nepeněžitého charakteru ... 137

1.2.1 Pokuta za přestupek porušení mlčenlivosti .......... 137

1.2.2 Pořádková pokuta a pokuta za nesplnění

povinnosti nepeněžité povahy ...................... 137

KAPITOLA 2 Správní soudnictví .............................................. 139

2.1 Soudy ...................................................... 139

2.2 Řízení o žalobě ............................................. 139

2.3 Ústavní soud a ústavní stížnost ............................. 143

KAPITOLA 3 Trestné činy daňové ............................................ 145

3.1 Obecné principy stanovení trestných činů .................. 145

3.2 Jednotlivé trestné činy ...................................... 145

Příloha 1 Vzory podání pro rok 2017 podle DŘ.................................... 148

Příloha 2 Vymezení zdaňovacího období u jednotlivých daní .................... 161

Příloha 3 Termínový daňový kalendář 2017 ...................................... 162

Příloha 4 Technická novela k daňovému řádu .................................... 178

Příloha 5 Druhá novela daňového řádu ........................................... 182

Příloha 6 Třetí novela daňového řádu ............................................ 191

Příloha 7 Čtvrtá novela daňového řádu ........................................... 192

Příloha 8 Pátá novela daňového řádu............................................. 193

Příloha 9 Dvě novely daňového řádu účinné v roce 2016 ......................... 197

Příloha 10 Dvě novely daňového řádu účinné v roce 2017 ......................... 198

Příloha 11 Přehled legislativních zkratek v DŘ ..................................... 201

Příloha 12 Porovnání ustanovení DŘ a ZSDP ....................................... 202

Příloha 13 Porovnání opravných prostředků podle ZSDP ve srovnání s DŘ ......... 203

Příloha 14 Porovnání sankcí dle ZSDP a DŘ ........................................ 204

Příloha 15 Položka č. 1 sazebníku správních poplatků .............................. 206

Příloha 16 Pokyny k daňovému řádu platné k 1. 1. 2017 ............................ 207

Příloha 17 Druhy výzev podle daňového řádu ..................................... 208

Věcný rejstřík ....................................................................... 210

OBSAH


VI

Předmluva

meritum Daňový řád obsahuje z hlediska praktického využití srozumitelný výklad

problematiky správy daní a je koncipováno jako každodenní pomůcka pro všechny,

kteří se chtějí v této oblasti orientovat. Publikace je rozdělena do tří částí:

– principy správy daní,

– problematika správy daní a její součásti,

– sankce a soudní řízení.

Výklad je doplněn o praktické přílohy, například vzory podání, tabulky a schémata,

termínový kalendář, a je zpracován ve znění právních předpisů k 1. 6. 2017.

Výhodou meritum je přehledná a praktická struktura textů, které odpovídá i grafické

odlišení jeho jednotlivých částí.

Pro vyhledání právní úpravy vysvětlovaného problému jsou v textech uváděny na okraji

stran, příp. v závorkách v textu, konkrétní odkazy (např. [§ 5 odst. 1 ZÚ]). Ke snadnéorien

taci v textu a práci s ním přispívá také přehled Zkratky a užité právní předpisy.

Věříme, že oceníte přehlednost a srozumitelnost výkladu a že vám meritum Daňový řád

poskytne řešení vašich každodenních situací.

Redakce meritum


VII

Zkratky a užité právní předpisy

Zkratky užitých právních předpisů

Zkratka Název předpisu Číslo předpisu

DŘ daňový řád zákon č. 280/2009 Sb.

Listina Listina základních práv a svobod zákon č. 2/1993 Sb.

NOZ nový občanský zákoník zákon č. 89/2012 Sb.

OBZ obchodní zákoník

zákon č. 513/1991 Sb.

(zrušen k 31. 12. 2013)

OSŘ občanský soudní řád zákon č. 99/1963 Sb.

OZ občanský zákoník zákon č. 40/1964 Sb.

SŘ správní řád zákon č. 500/2004 Sb.

SŘS, s. ř. s. soudní řád správní zákon č. 150/2002 Sb.

TŘ trestní řád zákon č. 141/1961 Sb.

TZ trestní zákoník zákon č. 40/2009 Sb.

Ústava Ústava České republiky zákon č. 1/1993 Sb.

zákon

o elektronickém

podpisu

zákon o elektronickém podpisu

a o změně některých dalších zákonů

zákon č. 227/2000 Sb.

ZDDPN

zákon o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu nemovitostí

zákon č. 357/1992 Sb.

ZDN zákon o dani z nemovitostí zákon č. 338/1992 Sb.

ZDP zákon o daních z příjmů zákon č. 586/1992 Sb.

ZDPH zákon o dani z přidané hodnoty zákon č. 235/2004 Sb.

ZDS zákon o dani silniční zákon č. 16/1993 Sb.

ZSD zákon o spotřebních daních zákon č. 353/2003 Sb.

ZSDP zákon o správě daní a poplatků zákon č. 337/1992 Sb.

Ostatní zkratky

Zkratka Pojem

čj. číslo jednací

čl. článek

ČNB Česká národní banka

ČR Česká republika

DIČ daňové identifikační číslo

DPFO daň z příjmů fyzických osob

DPH daň z přidané hodnoty

DPPO daň z příjmů právnických osob


VIII

Zkratka Pojem

Kč koruna česká

MF Ministerstvo financí

NSS Nejvyšší správní soud

ODÚ osobní daňový účet

OSVČ osoba samostatně výdělečně činná

prov. vyhl. prováděcí vyhláška

Sb., Sb. z. Sbírka zákonů

sp. zn. spisová značka

ust. ustanovení

ÚS Ústavní soud

vyhl. vyhláška

z., zák. zákon

ZKRATKY A UŽITÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY


1

PRÁVNÍ RÁMEC

ČÁST I

Obecné principy

správy daní

KAPITOLA 1

Právní rámec

1.1 Právní úprava

Právo je soubor závazných pravidel lidského chování vydávaných státními orgány

ve  zvláštní formě a  vynucovaných státně mocenskými prostředky. Uspořádaný soubor

platných právních norem státu se nazývá právním řádem.

Podle toho, jaké mají právní subjekty postavení v právních vztazích, můžeme právorozlišovat na právo veřejné a právo soukromé. Daňové právo patří mezi právo veřejné, které je

charakterizováno vztahy nadřízenosti a podřízenosti, obsahuje právní normy, kteréupravují vztahy mezi státem jako nositelem státní moci a  občany a  jinými právními subjekty

působícími v rámci tzv. občanské společnosti, podřízenými státu.

JUDIKATURA

Za právo veřejné považuje soud tu oblast práva, v níž jsou vztahy založené na nerovnostizúčastněných subjektů, k soukromému právu patří vztahy založené na rovnosti. Veřejná moc je taková, která

autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Subjekt, o jehož právecha povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí

orgánu není dán na vůli subjektu. Hranice veřejné moci končí tam, kde začíná moc soukromá.

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 6. 1995,

sp. zn. II. ÚS 86/95

V oboru daňového práva je nutno dbát určitých základních principů, kterými jsou v projednávané

kauze zejména princip právní jistoty a princip předvídatelnosti právní regulace, z nichž plyne zákaz

analogie v neprospěch daňového subjektu a především zásada, že v případě, že daňový zákonz důvodu své nejasnosti, nesrozumitelnosti či nepřesnosti nebo „mezery v  zákoně“ umožňuje vícero

rovnocenně přesvědčivých výkladů, je nutno použít takový z nich, který je vůči daňovému subjektu

mírnější (neboť je věcí státu, aby formuloval své daňové zákony natolik jednoznačně, srozumitelně,

přesně a úplně, aby minimalizoval výkladové nejasnosti; v opačném případě by se jednaloo nepříustnou libovůli zákonodárce).

Rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2010,

čj. 1 Afs 1/2010-59, www.nssoud.cz

Právo je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjatos existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako

ČÁST I č OBECNÉ PRINCIPY SPRÁVY DANÍ

společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a  tedy i  vůbec její

řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících

výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřebya prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot

a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově

neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové

soužití jednoho člověka s  lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti. V  tomto svém

regulativním působení musí právo předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy

takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. To je příkaz nejen pro

zákonodárce, ale i  pro adresáty právních norem a  orgány, které tyto právní normy autoritativně

interpretují a  aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový výklad textu právního

předpisu, který takové uspořádání vztahů ve  společnosti respektuje. Výklad, který by – při existenci

několika různých interpretačních alternativ – racionalitu uspořádání společnosti pomíjel, nelze

považovat za správný a závěr, k němuž dospívá, potom důsledně vzato nelze považovat aniza existující právo, a  to z  toho důvodu, že se příčí základnímu smyslu práva. Ostatně odedávna platí, že

znát zákony neznamená znát jenom jejich text, ale především pochopit jejich smysl a  působení;

obdobné platí o právu samém.

Rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2005,

čj. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz

Nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž trvá na svém závěru o jednostranné povazedaňového práva. Soud si je samozřejmě vědom, že daň není trestem vůči daňovému subjektu v  tom

smyslu, že by byla odplatou za  jeho chování zákonem považované za  nežádoucí. Jednostrannou

povahou daňového práva nutno rozumět to, že daňový subjekt je povinen státu odvádět daň, aniž

by za to dostával odpovídající protiplnění svázané přímo či nepřímo s tím, že či příp. v jaké výši daň

zaplatil. Ti, kdo daně platí, se zkrátka zdaleka ne vždy shodují s těmi, kteří z daní získávají benefity;

nezřídka tomu je právě naopak.

Ukládání daňových povinností – právě pro jejich takto vnímanou jednostrannou povahu – vyžaduje, podobně jako ukládání veřejnoprávních sankcí, zajištění dostatečné míry právní jistoty tomu,

kdo má daňové povinnosti plnit, tedy soukromé osobě.

Rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 10. 2008,

čj. 7 Afs 54/2006-155, č. 1778/2009 Sb. NSS, www.nssoud.cz

Pramen práva je pojem, který se používá buď pro označení pramenů práva ve smyslumateriálním, anebo pro označení pramenů práva ve smyslu formálním. V teorii práva sepramenem práva rozumí forma, v níž je právo obsaženo a v níž je třeba hledat právní normy.

V materiálním smyslu jsou pramenem práva okolnosti určující vznik a obsah práva. Takovou

okolností mohou být sociální poměry, tradice, zvyklosti. Ve formálním smyslu jsoupramenem práva obecně závazné právní předpisy, obyčeje, zvyklosti, precedenty.

Na  území České republiky jsou pramenem práva obecně závazné právní předpisy.

Pramenem práva nejvyššího stupně právní síly jsou ústavní zákony a  mezi nimi má zvláštní

význam Ústava (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve  znění pozdějších předpisů). Ústavní

pořádek České republiky tvoří vedle Ústavy také Listina základních práv a  svobod

(vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993 Sb.) a ústavní zákony. Sbírka zákonů je dostupná

na www.mvcr.cz.

JUDIKATURA

Pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou

rovněž základní právní principy a zvyklosti. Tuto tezi potvrzují nejen teoretické analýzy, alepředevším dějiny 20. století spjaté s existencí totalitních států. Mechanické ztotožnění práva s právními

PRÁVNÍ RÁMEC

texty se stalo vítaným nástrojem totalitní manipulace. Učinilo zejména z justice poslušnýa nemyslící nástroj prosazování totalitní moci.

V systému psaného práva má obecné právní pravidlo charakter samostatného pramene práva pouze

preater legem (čili, pokud psané právo nestanoví jinak). I v českém právu takto platí a je aplikována

řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. Příkladem

je právní princip, dle něhož neznalost zákona neomlouvá, nebo princip nepřípustnosti retroaktivity,

a to nejenom pro odvětví práva trestního.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 12. 1997,

vyhl. ve Sb. z. pod č. 30/1998

Judikatura soudů, zejména pak Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu,

je totiž v určitém ohledu fakticky pramenem práva v tom smyslu, že zobecněnými pravidly chování

vyvoditelnými z jejich rozhodovací činnosti v konkrétních případech signalizuje adresátům práva,

jak mají být vykládány a aplikovány psané prameny práva (zákony, mezinárodní smlouvy,podzákonné obecně závazné právní předpisy aj.) či nepsané principy, zásady nebo jiná právní pravidla.

Judikatura formálně vzato právo nevytváří, pouze říká, jak má být vykládáno, a také deklaruje, co je

právem. Změna judikatury tedy neznamená vytvoření nového pravidla chování, jež součástí práva

dříve nebylo, nýbrž „nalezení“ správného obsahu práva.

Rozsudek NSS ze dne 29. 2. 2012,

čj. 7 Afs 14/2010-104, www.nssoud.cz

Pro daňové právo mají dále význam zákony, které upravují jednotlivé daně a  správu

daní. Prováděcími předpisy, kterými jsou uskutečňovány zákony, jsou nařízení vlády

a  vyhlášky, které nemohou rozšiřovat okruh práv a  povinností stanovených zákonem,

ani okruh právních sankcí. Jejich obsahem je pouze určení technických a  organizačních

podmínek potřebných pro uvedení zákonných ustanovení do života.

Zvláštní postavení mají v  daňovém právu mezinárodní smlouvy o  zamezení dvojího

zdanění, jejichž ustanovení mají přednost před daňovým zákonem. Podle čl. 10 Ústavy

jsou součástí právního řádu vyhlášené mezinárodní smlouvy, k  jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a  jimiž je Česká republika vázána. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco

jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Platné mezinárodní smlouvy jsou vyhlašovány ve Sbírce mezinárodních smluv (dostupná

na www.mvcr.cz). Seznam mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění jepravidelně zveřejňován Ministerstvem financí ve Finančním zpravodaji (dostupný na www.mfcr.cz).

S  účinností od  1. ledna 2020 budou mezinárodní smlouvy vyhlašovány v  nové Sbírce

zákonů a mezinárodních smluv podle zákona č. 222/2016 Sb.

Dnem vstupu do  Evropské unie, tj. 1. 5. 2004, se pro Českou republiku stalo závazným

právo Evropské unie, včetně práva Evropských společenství. Právně závazná znění

předpisů a  jiných aktů evropského práva (tzv. aquis communnautaire) jsou publikována

v Úředním věstníku Evropské unie (dostupný na http://europa.eu/index_cs.htm). Judikatura

Evropského soudního dvora přiznává komunitárnímu právu přednost před kterýmkolivpramenem vnitrostátního práva.

V článku 1 odst. 2 Ústavy je zakotven princip dodržování závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodního práva a podle článku 10a Ústavy mohou být mezinárodní

smlouvou některé pravomoci vnitrostátních orgánů přeneseny na  orgány nadnárodní.

V  oblasti daní má Evropské společenství pravomoc vydávat právní předpisy za  účelem

harmonizace daní z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní; oblast přímých daní

je ve výlučné pravomoci členských států.

V  rámci daňového práva je třeba rozlišovat hmotně právní normy a  procesně právní

normy. Daňové právo hmotné upravuje jednotlivé daně a uplatňuje se prostřednictvím

čl. 10 Ústavy

z. č. 309/1999 Sb.

!

čl. 1 odst. 2

a čl. 10a Ústavy


4

ČÁST I č OBECNÉ PRINCIPY SPRÁVY DANÍ

daňového práva procesního. Za  daňové zákony je třeba považovat nejen zákony upravující jednotlivé daně, ale také zákony upravující cla, poplatky a další peněžitá plnění, při

jejichž správě se používá daňový řád. Daňové právo procesní upravuje v  obecné rovině

práva a povinnosti správců daně, daňových subjektů a dalších osob zúčastněnýchna správě daní tak, aby byl naplněn základní cíl správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení

daně, jakož i  zajištění její úhrady. Základním pramenem daňového procesního práva je

od 1. 1. 2011 daňový řád. Důležitá jsou dále rozpočtová pravidla a další předpisyo rozpočtovém určení, které upravují, do kterého veřejného rozpočtu a v jaké výši daně plynou.

Základními daňovými procesními předpisy jsou:

– zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů,

– zákon č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového

řádu, ve znění pozdějších předpisů, – vyhláška č. 382/2010 Sb., o  náhradě ušlého výdělku a  náhradě hotových výdajů při

správě daní, – vyhláška č. 383/2010 Sb., o kolkových známkách. Dalšími prameny daňového procesního práva jsou: – zákon č. 164/2013 Sb., o  mezinárodní spolupráci při správě daní a  o  změně dalších

souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, – zákon č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančníchpohledávek, ve znění zákona č. 344/2013 Sb. Důležitými předpisy jsou pokyny Ministerstva financí a pokyny Generálního finančního ředitelství, které jsou vydávány za  účelem sjednocení správní praxe. Jedná se zejména o pokyny řady „D“, které jsou zveřejňovány ve Finančním zpravodaji. Je třeba si uvědomit, že tyto pokyny nepatří mezi obecně závazné právní předpisy.

JUDIKATURA

Je sice pravdou, že pokyny ministerstev nejsou obecně závaznými právními předpisy, nicméně

správní orgány jsou povinny se jimi ve své správní praxi řídit, to neplatí pouze v případě, že by se

taková praxe neslučovala s obecně závaznými právními předpisy.

Rozsudek NSS ze dne 4. 11. 2009,

čj. 9 Afs 71/2009-55, www.nssoud.cz

NSS připomíná, že daňový řád nestanoví lhůtu pro vyřízení odvolání. Tuto lhůtu stanovilo Ministerstvo financí vnitřním interním předpisem – Pokynem č. D-348, který však nemá povahu obecně

závazného předpisu. Uvedený pokyn má povahu tzv. interní normativní instrukce nadřízeného

orgánu. Ty jsou primárně závazné pro správce daně, který je povinen se jimi řídit.

Rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2013,

čj. 1 Afs 21/2013-66, www.nssoud.cz

PŘÍKLAD

V oblasti správy daní jsou důležité zejména tyto pokyny:

– Pokyn D-345 o zrušení pokynů řady D v souvislosti se zrušením ZSDP,

– Pokyn GFŘ č. D-24, o stanovení formátu a struktury datové zprávy, jejímž prostřednictvím se činí podání dle § 72 odst. 1 DŘ, účinný od 1. 1. 2016,

– Pokyn č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní, účinný od 1. 1. 2016.

Další pokyny jsou uvedeny v přílohové části publikace (viz Příloha 16, s. 207).


5

PRÁVNÍ RÁMEC

1.2 Soustava daní a poplatků

Hlavním nástrojem získávání prostředků státem jsou zejména daně, poplatky a cla. Daně

a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny).

Daně jsou povinnými a nenávratnými platbami bez protiplnění ze strany státu.

Přehled daní na území České republiky a související právní předpis

daně přímé daně nepřímé

daně z příjmů

(ZDP)

a) daň z příjmů

fyzických osob,

b) daň z příjmů

právnických

osob,

daň z hazardních

her

(z. č. 187/2016 Sb.)

daň z nemovitých věcí

(ZDN)

a) daň z pozemků,

b) daň ze staveb

a jednotek

daň silniční

(ZDS)

daň dědická,

daň darovací

daň z převodu

nemovitostí

(ZDDPN)

– do 31. 12. 2013

daň z nabytí

nemovitých věcí

(zákon o dani z nabytí

nemovitých věcí)

– od 1. 1. 2014

daň

z přidané

hodnoty

(ZDPH)

daně spotřební (ZSD)

a) daň z minerálních

olejů,

b) daň z lihu,

c) daň z piva,

d) daň z vína

a meziproduktů,

e) daň z tabákových

výrobků

daň ze zemního plynu

a některých dalších

plynů, daň z pevných

paliv, daň z elektřiny

(z. č. 261/2007 Sb.,

část 45. až 47.)

Daňovou soustavu doplňují poplatky, což jsou platby, které jsou fyzické a právnickéoso

by povinny platit v  souvislosti s  činností příslušného státního orgánu, vyvíjenou z  jejich

podnětu nebo v jejich zájmu v zákonem stanovených případech.

Poplatky jsou povinnými platbami ukládanými na  základě zákona, ale na  rozdíl od  daní

předpokládají protiplnění.

Přehled poplatků na území České republiky

soudní poplatky z. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích

správní poplatky z. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích

místní poplatky z. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích

ostatní poplatky

jsou upraveny v různých zákonech (např. z. č. 185/2001 Sb.,

o odpadech, z. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší)


6

ČÁST I č OBECNÉ PRINCIPY SPRÁVY DANÍ

JUDIKATURA

Poplatky lze obecně vymezit jako jeden z  veřejnoprávních příjmů, které veřejnoprávní subjekty

ukládají jednotlivcům takovým způsobem, aby se jimi alespoň částečně kryly náklady spojené

s činnostmi vyvolané činností těchto jednotlivců. Jak přesvědčivě vyložil K. Engliš (Finanční věda,

Fr. Borový v Brně, 1929, str. 74 a násl.), poplatky i daně jsou autoritativně stanovené příspěvkypodřízených hospodářství, „avšak daně pouze se zřetelem k únosnosti, poplatky též se zřetelemk individuálnímu prospěchu.“ Proto také „vrchní účel poplatků není nikdy výnos“. Podobně M. Bakeš

konstatuje (M. Bakeš a kol., Finanční právo, 3. vyd., C. H. Beck, 2003, str. 87), že „zatímco daně jsou

většinou platby neekvivalentní, za které není poskytována přímá protihodnota, a zároveň platby,

které mívají spíše periodický charakter, jsou poplatky většinou vybírány jednorázově, a tov souvislosti s  nějakým protiplněním ze strany státu či jeho orgánů, kraje, obce apod. Mají tedy většinou

povahu určitého ekvivalentu za poskytnutí služby, vydání povolení, rozhodnutí soudu apod.“ Jejich

smyslem totiž není naplnění veřejného rozpočtu, nýbrž nastolení jakési (byť i zcela abstraktně pojaté)

reciprocity mezi poplatkem a mezi činností orgánů veřejné správy (princip ekvivalence).

Rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2008,

čj. 2 Afs 107/2007-168, www.nssoud.cz

Jakkoli jsou místní poplatky (z hlediska rozpočtové skladby) svou povahou daňovými výnosy, nelze

přehlédnout jejich specifickou povahu. Oproti daním v  užším smyslu je u  nich více akcentována

funkce regulační; funkce fiskální pak primárně směřuje alespoň k částečné kompenzaci (ve vztahu

k turismu např. zvýšená dopravní zátěž, problematika odpadů, zásobování apod.). Rovněž tak jde

o zdroj, který obci může sloužit ke zvelebování zařízení sloužících turistům a lázeňským hostům.

Rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2009,

čj. 2 Afs 51/2009-85, č. 1987/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz

1.3 Přechodné období

Přechodné období je takové období, kdy se po 1. 1. 2011 ve vymezených případech bude

při správě daní postupovat podle ustanovení již zrušeného ZSDP.

Z přechodných ustanovení DŘ vyplývá, že řízení a postupy, které byly zahájeny do 31. 12. 2010

podle ZSDP a nebyly do tohoto dne dokončeny, se po 1. 1. 2011 dokončí podle nového

procesního daňového předpisu. Dále jsou stanoveny případy, které se budou posuzovat

a rozhodovat podle podmínek daných zrušenými předpisy.

Základním přechodným ustanovením je bod 1 v § 264 DŘ: „Řízení nebo postupy, které byly

zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona

dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona,

která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší.“

Další přechodné ustanovení v bodu 2 § 264 DŘ se týká zachování účinků rozhodnutí správce

daně vydaných do 31. 12. 2010, včetně uplatněných plných mocí, u nichž byl správce daně

povinen vyzvat zmocnitele k  předložení nové plné moci v  případě pochybností o  jejich

rozsahu. V bodech 3, 4 a 5 § 264 DŘ jsou upravena přechodná ustanovení o běhu a délce

lhůt, které započaly podle ZSDP, včetně lhůt pro vyměření daně a lhůt pro promlčenípráva vybrat a  vymáhat daňový nedoplatek. Další přechodná ustanovení v  bodech 6 až 10

§ 264 DŘ upravují vyřizování žádostí o  prominutí daně a  posečkání daně podaných do 

31. 12. 2010, dokončení rozvrhového řízení, vedení spisu a nahlížení do spisu u daňových

řízení zahájených do 31. 12. 2010, osvědčení neplatnosti u rozhodnutí vydaných do 31. 12.

2010, postup při vracení vratitelného přeplatku, u něhož lhůta pro jeho vrácení započala

běžet podle ZSDP. Velmi důležitá jsou přechodná ustanovení týkající se uplatnění sankcí

§ 264 DŘ


7

PRÁVNÍ RÁMEC

(bod 11 až 14 § 264 DŘ), kde je dodržena zásada, že pokud k příslušné skutečnosti došlo

do 31. 12. 2010, tak se při uložení sankce postupuje podle dosavadních právních předpisů

(viz příloha č. 11).

Poslední přechodná ustanovení upravená v  bodech 15 až 17 § 264 DŘ se týkají účinků

zástavních práv, zániku nedoplatků evidovaných daňovým subjektům, které zanikly bez

právního nástupce, nebo zemřely bez dědice do 31. 12. 2010, a platnosti vydanýchkolkových známek.

JUDIKATURA

Ústavnímu soudu se předkládá návrh na zrušení ustanovení § 264 odst. 4 věty první a druhé zákona

č. 280/2009 Sb., daňový řád.

Nejvyšší správní soud shledává důvody pro výjimečný závěr o  neústavnosti nepravé retroaktivity

zakotvené v § 264 odst. 4 věty první a druhé daňového řádu. Zákaz takto nepřípustné retroaktivity

právních norem vyplývá ze zásady právního státu (srov. Kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne

19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10). Ustanovení § 264 odst. 4 věty první a druhé daňového řádu je proto

dle názoru Nejvyššího správního soudu v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Usnesení NSS ze dne 7. 8. 2014,

čj. 4 Afs 105/2014-38, www.nssoud,cz

Návrh na zrušení ustanovení § 264 odst. 4 věty první a druhé daňového řádu se zamítá.

Ústavní soud v  této souvislosti poznamenává, že účel napadeného ustanovení lze spatřovat jednak ve  snaze sjednotit pravidla pro běh a  délku lhůty pro vyměření nebo stanovení daně (a  tím

zajistit jejich přehlednost pro účely jejich další aplikace), jednak v tom, aby i v případech, kdy lhůta

začala běžet za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, mohlo dojít k jejímu prodloužení podle

§ 148 odst. 2 daňového řádu. Posledně uvedené ustanovení totiž vytváří časový prostor k  tomu,

aby mohl správce daně pravomocně rozhodnout o úkonech v něm vyjmenovaných, což byv opačném případě pro krátkost zbývající lhůty nemuselo být možné. V obou případech jde o cíle, které

lze označit za  legitimní a  nelze v  nich spatřovat svévoli na  straně zákonodárce. Tím není řečeno,

že zákonodárce musel řešit vztah obou právních úprav právě tímto způsobem. Ve vztahuk případům, kdy předmětná lhůta začala běžet ještě za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, mohl

rovněž nadále ponechat aplikovatelnou předchozí právní úpravu. Pokud však zvolil jiné řešení, pak

nelze s jeho rozhodnutím spojovat nepřípustný zásah do právní jistoty dotčených daňových subjektů.

S ohledem na celkový dopad předmětné změny do jejich právního postavení, jakož i možnost z níplynoucí důsledky v dostatečném předstihu předvídat nelze na jejich straně spatřovat natolik intenzivní

zájem na zachování původní právní úpravy, jenž by v jejich případě ve vztahu k běhu a délce lhůty

pro vyměření daně vylučoval aplikaci daňového řádu, a činil tak napadené ustanovení protiústavním.

Nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015,

sp. zn. Pl.ÚS 18/14, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 299/2015 Sb.

Pojem „postup při vracení přeplatku“ dle § 264 odst. 10 daňového řádu je nutno vykládatkomlexně, a proto zahrnuje i výpočet výše úroku z vratitelného přeplatku.

Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 5. 2016,

čj. 1 Afs 235/2014-50, www.nssoud.cz

Právní věta:

Lhůta pro vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2010

uplynula s ohledem na § 264 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, dne 31. 12. 2013,

pokud nedošlo k jejímu přerušení či stavení.

Rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2016,

čj. 9 Afs 267/2015-41, www.nssoud.cz

!


8

ČÁST I č OBECNÉ PRINCIPY SPRÁVY DANÍ

KAPITOLA 2

Základní pojmy a zásady

2.1 Působnost daňového řádu

Působnost právní normy je vlastnost normy, na základě které získáváme představu o jejím

rozsahu, tj. kdo, kde a kdy se bude tím kterým pravidlem řídit. Působnost právních norem

je dána druhem vztahů, v  nichž státní orgán vykonává pravomoc. Jde o  působnost věcnou, osobní, místní a časovou.

Věcná působnost znamená, že daňový řád upravuje procesní pravidla zahrnující postup

správců daně a práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob vznikajícíchv souvislosti se správou daní. Správa daní je činností správce daně vůči daňovým subjektům a třetím

osobám směřující ke správnému zjištění a stanovení daní a k zabezpečení jejich úhrady.

Za daně jsou považována peněžitá plnění, která jsou příjmem veřejného rozpočtu nebo

snížením příjmu veřejného rozpočtu. Správce daně musí zabezpečit, aby daně byly správně

zjištěny a stanoveny, a dále, aby byly uhrazeny. Správce daně při správě daní vedejednotlivá řízení, včetně daňových řízení, a  provádí procesní postupy. Při správě daní vznikají

daňovým subjektům a třetím osobám práva a povinnosti. Daňový subjekt má povinnost

správně tvrdit daň v  řádném daňovém tvrzení, za  které je považováno daňové přiznání,

hlášení a vyúčtování. Daňový subjekt je dále povinen uhradit tvrzenou daň.

Osobní působnost znamená, že daňový řád se vztahuje na správce daně, daňové subjekty

a  třetí osoby. Správcem daně je správní orgán nebo jiný státní orgán, kterému je zákonem svěřena působnost v oblasti správy daní (§ 10 DŘ). Daňové osoby a třetí osoby jsou

považovány za osoby zúčastněné na správě daní (§ 5 odst. 3 DŘ). Daňovým subjektem je

osoba, kterou označuje zákon za  daňový subjekt, poplatníka nebo plátce daně (§ 20 DŘ).

Třetí osobou je osoba jiná než daňový subjekt, pokud má při správě daní práva nebo

povinnosti (§ 22 DŘ).

Místní působnost značí, že daňový řád platí na území České republiky.

Časová působnost znamená, že daňový řád je platný ode dne 3. 9. 2009, kdy byl vyhlášen

ve Sbírce zákonů, a účinný je od 1. 1. 2011.

2.2 Obecné principy správy daní

V Ústavě je zakotven zásadní princip, že „státní moc lze uplatňovat jen v případecha v mezích stanovených zákonem, a  to způsobem, který zákon stanoví“. Listina základních práv

a svobod stanoví, že „povinnosti mohou být subjektům ukládány pouze na základě zákona

a  v  jeho mezích a  při zachování základních práv a  svobod“ (čl. 4 odst. 1 Listiny). Mezi základní povinnosti fyzických a  právnických osob patří přispívat na  činnost státu zejména

ve formě daní a poplatků, což je v Listině základních práv a svobod vyjádřeno v čl. 11 odst. 5

tak, že „daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona“. Ukládané povinnosti v daňové

oblasti proto musí mít oporu v  právní normě a  poplatníkům musí být zachována jejich

základní práva a svobody.

Daňový řád jako procesní daňový předpis se používá při zachování určitých principů. První

princip vyjadřuje vztah mezi daňovým řádem a  jiným daňovým zákonem, kdy se § 1 DŘ § 2 DŘ § 1 DŘ § 266 DŘ § 4 DŘ

ZÁKLADNÍ POJMY A ZÁSADY

daňový řád nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, neupravuje-li jiný zákon správu daní

jinak. Přednost má daňový zákon před daňovým řádem.

K tomu, aby byl daňový subjekt schopen plnit své povinnosti a uplatňovat svoje práva před

správcem daně, tak by měl mít před sebou minimálně dva zákony, a  to na  prvním místě

zákon, který upravuje příslušnou daň (např. ZDP), a teprve na druhém místě daňový řád.

Druhý princip vyjadřuje vztah mezi daňovým řádem a  správním řádem (tj. zákonem

č. 500/2004 Sb.). Při správě daní se správní řád nepoužije. Správní řád je vyloučen pro správu

daní, při které se jako procesní předpis použije daňový řád.

Třetí princip vychází z článku 10 Ústavy a vyjadřuje vztah mezi daňovým řádema mezinárodní smlouvou. V případě aplikace mezinárodní smlouvy, která je pro Českou republiku

závazná, bude mít při správě daní přednost mezinárodní smlouva před daňovým řádem.

2.3 Základní pojmy správy daní

2.3.1 Správa daní a její cíl

Správa daní je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení

jejich úhrady. Správa daní je postupem (činností) správce daně vůči daňovým subjektům

a  třetím osobám a  je vymezena ve  všech ustanoveních daňového řádu. Při správě daní

vznikají daňovým subjektům a třetím osobám práva a povinnosti.

Cílem správy daní je daň správně zjistit a stanovit, což se provádí v řízení nalézacím,a zajistit úhradu stanovené daně, což se provádí při placení daní. K tomu, aby mohlo být tohoto

cíle dosaženo, správce daně provádí i  jiná než daňová řízení, včetně úkonů a  postupů,

provádí vyhledávací činnost, vyzývá ke splnění povinností a kontroluje plnění povinností

osob zúčastněných na správě daní.

Cíl správy daní

zjistit a stanovit daň zajistit úhradu daně

– daňový subjekt je povinen podat

daňové tvrzení

– správce daně zjišťuje jednotlivými postupy

správnost tvrzené daně a vyměřuje nebo

doměřuje daň

– daňový subjekt je povinen uhradit

přiznanou daňovou povinnost

– správce daně provádí úkony k tomu,

aby byly uhrazeny nedoplatky, zejména

formou daňové exekuce

JUDIKATURA

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu i  Nejvyššího správního soudu je povinností správce

daně dbát na to, aby daň byla stanovena ve správné výši, a nikoliv stanovit daň v maximální možné

výši ve  prospěch státního rozpočtu (k  tomu srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4.

2006, sp. zn. II ÚS 664/2004, či ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 591/2008, nebo rozsudek Nejvyššího

správního soudu ze dne 28. 6. 2007, čj. 2 Afs 184/2006 – 123). Jakkoliv je totiž smyslem a účelem

daňového řízení vybrání daně, je třeba vzít v  úvahu, že zákon o  daních z  příjmů dovoluje zdanit

pouze tu část finančního zisku, která výdaj na zajištění příjmu bere na zřetel. Nelze tedy vycházet

pouze ze zájmu státu na vybrání daně, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené.

Rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2012,

čj. 2 Afs 10/2012-29, www.nssoud.cz

§ 262 DŘ

§ 1 odst. 1 a 2 DŘ


10

ČÁST I č OBECNÉ PRINCIPY SPRÁVY DANÍ

Právní věta:

Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, upřednostňuje při stanovení daně hledisko materiální správnosti,

nikoli hledisko fiskální (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). Nově vymezený cíl správy daní, možnost

správce daně provádět daňovou kontrolu i ve vyměřovacím řízení a skutečnost, že daňová ztráta

je zcela obvyklou zákonnou odčitatelnou položkou, opravňují daňový subjekt za splnění zákonem

stanovených, zejména hmotněprávních podmínek, uplatnit ztrátu v rámci probíhajícího nalézacího

řízení, a to bez ohledu na postup zvolený správcem daně.

Rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2014,

čj. 9 Afs 41/2013-33, č. 3015/2014 Sb. NSS, www.nssoud.cz

Předně je třeba konstatovat, že termín správa daní (správa daně), jak ji mělo na mysli ust. § 1 odst. 2

věta prvá zákona o správě daní a poplatků, resp. jak jej definuje v § 1 odst. 2 i daňový řád, jesouborem kompetencí správních orgánů, jejichž účelem je mimo jiné správné zjištění a stanovení daní. Je

tomu tak ostatně pro to, že daňový systém představuje nezbytný prostředek k materiální existenci

státu. Za  tím účelem je správce daně (v  širším slova smyslu) oprávněn, resp. povinen vyžadovat

plnění celé řady povinností. Základní kompetencí je v tomto směru oprávnění správce daně zahájit

u daňového subjektu daňovou kontrolu a v jejím rámci vyžadovat plnění stanovených povinností

(např. § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu).

Rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2013,

čj. 7 Afs 47/2013-30, www.nssoud.cz

Zatímco dříve správce daně dbal především na  to, aby stát nebyl krácen na  svých příjmech, nyní

musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet

ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch či

v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém řádu, však zcela

jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti,

které by mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat.

Rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2013,

čj. 5 Afs 83/2012-46, www.nssoud.cz

Aby mohl správce daně správně daň zjistit a stanovit, má nejprve daňový subjektpovinnost daň přiznat. Správa daní je postavena na principu, že daňový subjekt nese břemeno

tvrzení ohledně své daňové povinnosti.

Z pohledu daňového subjektu je důležité si uvědomit, že na něm leží břemeno tvrzení

ohledně jeho daňové povinnosti a  tuto povinnost splní vůči správci daně podáním řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení, která jsou základem pro

správné zjištění a stanovení daně. Na daňovém subjektu dále leží břemeno důkazní, to

znamená, že prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém

tvrzení a dalších podáních.

Daňový řád zavedl pro podání, ve kterém daňový subjekt uvádí svou daňovou povinnost,

tj. nese břemeno tvrzení, tyto legislativní zkratky:

– řádné daňové tvrzení – za řádné daňové tvrzení se považuje daňové přiznání, hlášení

nebo vyúčtování, – dodatečné daňové tvrzení – za dodatečné daňové přiznání se považuje dodatečné

daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování.

JUDIKATURA

Použití legislativní zkratky „daňové přiznání“ v některých ustanoveních zákona o správě danía polatků i  pro vyúčtování daně vyústilo v  zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, v  zavedení pojmu

§ 1 odst. 3,

§ 92 odst. 3,

§ 135 odst. 1 DŘ

§ 1 odst. 3 DŘ


11

ZÁKLADNÍ POJMY A ZÁSADY

„daňové tvrzení“ používaného jednotně pro daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování. Podle § 1

odst. 3 daňového řádu je základem pro správné zjištění a stanovení daně daňové přiznání, hlášení

nebo vyúčtování (dále jen „řádné daňové tvrzení“) a dodatečné daňové přiznání, následné hlášení

nebo dodatečné vyúčtování (dále jen „dodatečné daňové tvrzení“) podané daňovým subjektem.

S ohledem na užití pojmu „daňové přiznání“ v zákoně o správě daní a poplatků lze dospět k závěru,

že se tento pojem uvedený v předmětné plné moci vztahoval rovněž na podání vyúčtování daně

z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

Rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2011,

čj. 1 Afs 95/2010-78, www.nssoud.cz

Daňová povinnost vzniká, nastanou-li skutečnosti, které jsou předmětem daně, nebo

skutečnosti tuto povinnost zakládající (§ 3 DŘ). Daňový subjekt má v  rámci správy daní

různé povinnosti, přičemž daňová povinnost zahrnuje práva a povinnosti daňovéhosubjektu spočítat si, přiznat a ve stanovené lhůtě zaplatit daň, popř. strpět její vymožení nebo

uplatnit nárok vůči veřejnému rozpočtu.

2.3.2 Předmět správy daní

Předmětem správy daní jsou daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, nebo snížením

příjmu veřejného rozpočtu.

Vzhledem k  tomu, že daňový řád je obecným procesním předpisem pro širokou škálu

hmotně právních zákonů upravujících různé druhy peněžitých plnění, je za  daň považována jak daň v  tradičním slova smyslu, tak i  další peněžitá plnění, která jsou příjmem

veřejného rozpočtu. Pokud je výsledkem daňového řízení nárok na výdaj z příjmové části

veřejného rozpočtu, jedná se o vratku (např. daňový odpočet, daňový bonus).

Veřejným rozpočtem se rozumí státní rozpočet, státní finanční aktiva, rezervní fondorganizační složky státu, rozpočet územního samosprávného celku, rozpočet státního fondu,

Národní fond, rozpočet Evropské unie.

Daňový řád si pro své účely definuje, co rozumí pod pojmem daň (§ 2 odst. 3 a 4 DŘ). Jestliže

cílem správy daní je správné zjištění a  stanovení daní a  zabezpečení jejich úhrady, tak

daněmi se rozumí tyto daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu nebo vratkou:

– peněžité plnění, které zákon označuje jako daň (daň z příjmů fyzických osob, daňz příjmů právnických osob, daň z přidané hodnoty, spotřební daň, daň silniční, daňz nemovitých věcí, daň z  nabytí nemovitých věcí, daň ze zemního plynu a  některých dalších

plynů, daň z pevných paliv, daň z elektřiny), clo nebo poplatek (správní poplatky, soudní

poplatky, místní poplatky a další poplatky, které jsou příjmem veřejného rozpočtu), – peněžité plnění, jehož správa se podle zmocnění zvláštního zákona má řídit podle

daňového řádu (např. odvody, příspěvky, úhrady, penále), – peněžité plnění v rámci dělené správy (při placení), – daňový odpočet (např. odpočet na dani z přidané hodnoty), – daňová ztráta (§ 38n ZDP), – jiný způsob zdanění (např. záloha), – příslušenství daně (§ 2 odst. 5 DŘ). Příslušenstvím daně jsou úroky, penále, pokuty a  náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona.

§ 2 odst. 1 DŘ

§ 2 odst. 2 DŘ


12

ČÁST I č OBECNÉ PRINCIPY SPRÁVY DANÍ

V daňovém řádu je z příslušenství daně upraven:

– úrok z prodlení (§ 252 a 253 DŘ),

– úrok z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 DŘ),

– úrok z daňového odpočtu (§ 254a DŘ),

– úrok z vratitelného přeplatku (§ 155 odst. 5 DŘ)

– úrok z posečkané částky (§ 157 odst. 2 DŘ),

– penále (§ 251 DŘ),

– pořádková pokuta (§ 247 DŘ),

– pokuta za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (§ 247a DŘ)

– pokuta za opožděné tvrzení (§ 250 DŘ),

– náklady řízení (§ 107 DŘ),

– exekuční náklady (§ 187 a násl. DŘ).

Pokuta uložená za přestupek porušení mlčenlivosti (§ 246 DŘ) není příslušenstvím daně.

2.4 Základní zásady správy daní

Základní zásady správy daní jsou základními výkladovými pravidly sloužícími k  tomu,

aby byl naplněn cíl správy daní, tj. správně zjistit a stanovit daně a zabezpečit jejich úhradu.

Základní zásady se uplatňují v  průběhu celé správy daní a  netýkají se pouze daňového

řízení. Jsou důležitým prostředkem ke  správné interpretaci ustanovení daňového řádu.

Základní zásady správy daní jako základní interpretační pravidla jsou rovněž důležitá pro

aplikaci daňových zákonů.

Zásada zákonnosti znamená, že při správě daní postupuje správce daně v  souladu se

zákony a ostatními právními předpisy. Správci daně jsou povinni podle Ústavy a Listiny

základních práv a  svobod uplatňovat státní moc jen v  případech a  v  mezích stanovených zákonem, a  to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně

a  poplatky ukládat jen na  základě zákona. Vedle mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu, se přímo použitelnými stávají i  mnohé akty Evropské unie. Daňový

řád považuje za právní předpis jak zákony, tak i jiné právní předpisy, a za zákon považuje

mezinárodní smlouvu, která je součástí právního řádu.

Zásada zákazu libovůle znamená, že správce daně uplatňuje svou pravomoc pouze k těm

účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona pravomoc svěřena, a v rozsahu,

v jakém mu byla svěřena. Správce daně může v rámci své činnosti činit pouze to, co mu

zákon výslovně dovoluje nebo umožňuje dovolit.

Tato zásada byla přenesena do daňového řádu z čl. 2 odst. 2 Ústavy: „Státní moc lzeuplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“

Důvodová zpráva k návrhu daňového řádu uvádí, že v § 5 odst. 2 DŘ se jedná o konkretizaci

ústavní zásady enumerativnosti státních pretencí (tj. výčtu státních požadavků), legální

licence (tj. zákonné oprávnění) a zákazu zmocnit orgán veřejné moci k libovůli. § 5 odst. 1 DŘ § 5 odst. 2 DŘ

ZÁKLADNÍ POJMY A ZÁSADY

JUDIKATURA

Ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listinyzákladních práv a svobod) vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě,

že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila.

Rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2007,

čj. 7 Afs 45/2007-251, č. 1383/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz

Zásada přiměřenosti spočívá v tom, že správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy

daňových subjektů a  třetích osob v  souladu s  právními předpisy. Při vyžadování plnění

povinností daňových subjektů a třetích osob je správce daně povinen používat jen takové

prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Daňové

subjekty a třetí osoby jsou považovány za osoby zúčastněné na správě daní a odlišují se

tak od správce daně a jeho úředních osob.

Zásada procesní rovnosti znamená, že jak daňové subjekty, tak třetí osoby mají rovná

procesní práva a povinnosti. Správce daně by v rámci této zásady neměl rozlišovat mezi

fyzickou a právnickou osobou nebo mezi malou a velkou firmou. Ve srovnatelném postavení

se ale nenaléz



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist