načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Merde! Rok v Paříži (brož.) - Stephen Clarke

Merde! Rok v Paříži (brož.)
-15%
sleva

Kniha: Merde! Rok v Paříži (brož.)
Autor:

Stephen Clarke je britský novinář a spisovatel píšící pro francouzskou mediální skupinu v Paříži. Merde. Rok v Paříži je témiř pravdivý záznam událostí, které se mu přihodily ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  199 Kč 169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-04-19
Počet stran: 272
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 264 stran
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788025908266
EAN: 9788025908266
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Stephen Clarke je britský novinář a spisovatel píšící pro francouzskou mediální skupinu v Paříži. Merde. Rok v Paříži je témiř pravdivý záznam událostí, které se mu přihodily nebo nepřihodily během deseti let, kdy žil ve Francii – podle toho, kdo klade otázku. Puvodně knihu vydal v nákladu 200 výtisků a chtěl ji prodávat přes svou webovou stránku, rozdávat přátelům nebo využít jako palivo při barbecue konajícím se při oslavě dobytí Bastily.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

SEPTEMBRE

Bez travail nejsou koláče

Rok nezačíná v lednu. To ví každý Francouz i Francouzka. Že rok

začíná lednem, to si myslí jen přihlouplí lidé, kteří mluví anglicky.

Ve skutečnosti rok začíná v první zářijové pondělí.

Tehdy se totiž Pařížané vracejí do kanceláří po měsíc dlouhédovole

né, takže mohou začít přemýšlet, kam pojedou o volnu v listopadu.

V tuhle dobu se taky dává do pohybu každý francouzský projekt,

od nového účesu až po novou jadernou elektrárnu. A proto i já jsem

v devět ráno v první zářijové pondělí stál sto metrů od Champs

-Élysées a díval jsem se, jak se lidi líbají.

Můj dobrý kamarád Chris mi radil, ať do Francie radši nejezdím.

Parádní životní styl, povídá, báječné jídlo a k tomu ještě naprosto

politicky nekorektní ženy s nádherným spodním prádlem.


8

Jenže zároveň mě varoval, že s Francouzi je po čertech těžké vyjít.

Tři roky dělal v londýnské pobočce jedné francouzské banky.

„Všechny nás Brity vyrazili den po tom, co francouzská reprezen

tace dostala nakládačku a vypadla z mistrovství světa. Náhoda to

nebyla – ani omylem,“ vykládal mi.

Podle jeho teorie jsou Francouzi jako odmrštěná milenka. V roce 1940

se nám pokoušeli vykládat, jak nás milují, ale my jsme se jenomposmí

vali jejich přízvuku a taky frňáku generála de Gaulla, a od té doby je

prý jen v jednom kuse prudíme svým nechutným jídlem a pokoušíme

se ze světa vyhladit francouzštinu. Proto nastavěli tábory prouprchlí

ky hned vedle vjezdu do Eurotunelu a odmítají jíst naše hovězí, ačkoli

už to je roky, co je podle odborníků bezpečné. Permanentní půjčka za

oplátku, vykládal mi. Nejezdi tam.

A já mu na to: milej zlatej, je mi líto, ale musím tam jet a ověřit si,

jestli s tím spodním prádlem nekecáš.

Ve většině případů by si člověk koledoval o pořádný malér, pokud by

hlavní motivací jeho pracovní mobility byl průzkum místníhospod

ního prádla, ale můj roční pracovní pobyt začal velice slibně.

Našel jsem sídlo svého nového zaměstnavatele, velkolepouměšťan

skou budovu z 19. století, přitesanou z mléčně zlatého kamene,

a vešel jsem doprostřed hotových orgií.

Lidi se líbali při čekání na výtah. Líbali se před automatem nanápo

je. Dokonce i recepční se nakláněla přes pult a s někým se cicmala –

ke všemu s ženskou, která vešla do budovy chvilku přede mnou.

Potěš pámbu, řekl jsem si, kdyby tu te> uhodila epidemieobličejo

vých oparů, budou všichni muset nosit na palicích kondomy.

Samozřejmě jsem věděl, že Francouzi se v jednom kuse líbají natvá

ře, ale ohromil mě ten rozsah. Napadlo mě, jestli součástí fi remní

politiky není příkaz, aby do sebe každý před příchodem do kanclu

nacpal hrst extáze.

Došoural jsem se k pultu, kde se ty dvě už přestaly líbat a sdělovaly


9

si novinky. Tahle fi rma evidentně nevěří na načančané, rozzářené

sexbomby za recepčním pultem, protože recepční měla chlapskou

tvář, která mi připadala o dost vhodnější k mračení se než k úsměvu.

Na něco si zrovna stěžovala, ale nerozuměl jsem, na co.

Vysekl jsem na ni svůj nejupřímnější úsměv, typ „já jsem ten novej“.

Reakce žádná. Nasadil jsem výraz „jsem tu a vcelku bych ocenil,kdyby se mě někdo zeptal, o co mi kráčí“, ale celou minutu si měnevšímala. Pořád nic. Tak jsem udělal ještě krok a vychrlil jsem navrčené heslo. „Bonjour, je suis Paul West. Je viens voir Monsieur Martin.“ Ty d vě brebentily o tom, že půjdou na „déjeuner“, což je oběd, jak

vím, a než si mě recepční konečně všimla, vyměnily si ještě aspoň

tucet gest palcem a malíčkem znamenajících „zavolám ti“.

„Monsieur?“ Omluva žádná. Ony dvě se sice líbaly, ale já si můžu tak leda políbit. Zopakoval jsem heslo. Nebo jsem se o to pokusil. „Bonjour, je...“ Kdepak, na to jsem měl hlavu příliš plnoupotlačovaného vzteku a lingvistických špaget. „Paul West,“ vybafl jsem.

„Monsieur Martin.“ Kdo potřebuje slovesa? Přinutil jsem se kdalšímu snaživému úsměvu.

Recepční – na jmenovce měla napsáno kupodivu Marianne, nikoli

dr. Hannibal Lecter – místo odpovědi zamlaskala.

Skoro jsem slyšel, jak myslí: neumí francouzsky. A nejspíš si myslí,

že de Gaulle měl velký frňák. Hajzl.

„Zavolám jeho sekretářce,“ řekla. Nejspíš. Zvedla sluchátko anavolila číslo, při tom si mě ovšem prohlídla od hlavy k patě s výrazem,

jako bych podle ní nesplňoval standardy požadované u toho, kdo se

chce sejít s jejím šéfem.

To fakt vypadám tak mizerně? zamyslel jsem se. Vynasnažil jsem se

vypadat tak chic, jak jenom Brit v Paříži vypadat může. Vzal jsem si

svůj nejlepší šedočerný oblek od Paula Smithe (svůj jediný oblek od

Paula Smithe). Košili tak bělostnou, až vypadala, jako kdybybource morušové krmili bělícím roztokem. K tomu kravatu od fi rmy

Herme`s, módní způsobem tak elektrizujícím, že kdybych ji strčil do


10

zásuvky, mohlo by na to jezdit celé pařížské metro. Dokonce jsem

si navlékl i černé hedvábné trenýrky, abych svou sebeúctu nakopl

i v oblastech zvnějšku neviditelných. Francouzky nejsou jediné, kdo

to umí se spodním prádlem.

V žádném případě jsem si nezasloužil takový pohrdavý pohled,

obzvlášť ne ve srovnání s většinou lidí, které jsem viděl vcházet do

budovy. Chlapi vypadali jako Dilbert, ženy na sobě měly levné šaty

z katalogu a kdekdo byl obutý do náramně pohodlných botek.

„Christine? J’ai un Monsieur...?“ Recepční Marianne po mnězašilhala.

To byla rozhodně narážka, abych něco řekl, jenže co?

„Votre nom?“ napověděla Marianne, obrátila oči v sloup a druhéslovo proměnila v kvil zoufalství nad mou bezmeznou nedovtipností.

„Paul West.“

„Pól Ués,“ přetlumočila Marianne. „Jde na návštěvu k panuMartinovi.“ Zavěsila. „Posa>te se, tam,“ dodala, to vše pozvolnou francouzštinou, jakou se mluví k pacientům s Alzheimerovou chorobou.

Ukázalo se nad slunce jasně, že ty načančané, rozzářené sexbomby si šéfík drží u sebe na sekretariátě; Christine, sekretářka, která si mě odvedla do pátého patra, byla vysoká bruneta s elegantním držením těla. Na tmavě nalíčených rtech měla jeden z těch úsměvů, které

rozpouštějí ledy v pánských kalhotách na vzdálenost dvaceti kroků.

Ve výtahu jsem od ní stál pouhý kousínek, díval jsem se jí hluboko

do očí a nasával jsem její parfém. Byla v něm troška skořice. Vůbec voněla dost poživatelně. Byla to jedna z těch příležitostí, kdy člověk v duchu promlouvá k výtahu a prosí ho, aby nedělal fóry a zasekl se. Aby zůstal viset mezi

dvěma patry. Čurat jsem nedávno byl, takže čekání bych vydržel.

Hlavně mi dejte hodinku dvě, abych mohl před nedobrovolnýmobecenstvem rozvinout své osobní kouzlo.


11

Malér byl v tom, že to bych ji musel napřed naučit anglicky. Když

jsem se ji pokusil rozpovídat, jen se oslnivě usmála a francouzsky

se omluvila, že neumí ani žbleptnout. Ale hlavně že jsem konečně

potkal jednu Pařížanku, která si mě neměří nenávistně.

Vyšli jsme do chodby, která vypadala, jako kdyby do gotického

zámečku vrazila sklenářská dodávka. Celou skřípající a naleštěnou dřevěnou podlahu až na krajíčky pokrýval dlouhý běhounorientálního vzhledu. Strop a stěny zdobily samé štukové kudrlinky, zato

původní dveře někdo surově vyrval z pantů a nahradil je dveřmi

z tónovaného skla, vzor sedmdesátá léta. A jako by se pak za ten

průnik stylů kdosi zastyděl a pokusil se jej zakrýt takovým kvantem rostlin v květináčích, že by na chodbě mohla klidně proběhnout menší válka v džungli. Christine na jedny skleněné dveře zaklepala a hned se ozval zvučný mužský hlas: „Entrez!“ Vešel jsem a uviděl jsem ho, jak sedí a za ramenem má Eiffelovku, která trčí do nebe s obláčky jako prst. Můj nový šéf vstal, obešelpsací stůl a šel mě přivítat.

„Monsieur Martin,“ napřáhl jsem k němu ruku. „Rád vás zase vidím.“

„Žádný pan Martin, ale Jean-Marie,“ odpověděl. Anglicky mluvil

trochu s přízvukem, ale jinak výtečně. Stiskl mi ruku a zároveň si mě

přitáhl tak blízko, až jsem si pomyslel, jestli to všeobecnéocicmávání nečeká i mě. Ale kdepak, jen mě chtěl poplácat po rameni. „Vítám

tě ve Francii,“ povídá.

A kurva drát, pomyslel jsem si. Tak už mě mají rádi dva.

Jean-Marie vypadal na ředitele fi rmy náramně dobře. Bylo mu tak

kolem padesátky, ale v černých očích se mu mladicky blýskalo, vlasy

mu ustupovaly z čela, ale měl je ulízané a přistřižené nakrátko, takže

to nevadilo. Košile v barvě pruské modři a zlatá kravata bylynedbalá elegance sama. Měl upřímnou, přátelskou tvář.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist