načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Merde po evropsku - Stephen Clarke

Elektronická kniha: Merde po evropsku
Autor:

Jeden Brit v Bruselu. Dvě Francouzky. A opravdu velká kupa merde. Konečně jsme se dočkali dalšího proklatě zábavného pokračování v bestselerové řadě Merde. Tentokrát si Stephen ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  177
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  189 Kč
6%
naše sleva
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 283
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0548-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jeden Brit v Bruselu. Dvě Francouzky. A opravdu velká kupa merde. 
Konečně jsme se dočkali dalšího proklatě zábavného pokračování v bestselerové řadě Merde. Tentokrát si Stephen Clarke vzal na mušku svého britského ostrovtipu vpravdě ohromné zvíře – byrokratický aparát Evropské unie. 
Vážně se ti cvoci z Bruselu chystají postavit mimo zákon bingo, dudy a do křupava propečené plátky slaniny?! A opravdu ti drzí eurokrati hodlají přejmenovat Lamanšský průliv? A inkoust na bankovkách eura vážně způsobuje u mužů impotenci?! Po pravdě, ne tak docela. Ale přiznejme si, že instituce Evropské unie má i hodně velké mouchy. A hrozí, že jich ještě přibude, protože se do Bruselu právě vydal také Angličan Paul West, aby byl k ruce francouzskému poslanci Evropského parlamentu. A z první ruky se přesvědčí, jaký je to neskutečný blázinec. 
A jak se kvapem blíží referendum, v němž bude celá Británie hlasovat o setrvání v EU, Paul West má příležitost zasáhnout do jeho výsledků.
Ale napřed se musí rozhodnout: Je lepší nepřítel, kterého už známe? Nebo riskovat Brexit? A jak dobře ví, jeho rozhodnutí by ho mohlo stát mnohem víc než jen příjemný europlat.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Merde po evropsku" mají také často zájem o tyto tituly:
Merde Impossible Merde Impossible
Clarke, Stephen
Cena: 177 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Merde po evropsku
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.nakladatelstviplus.cz
www.albatrosmedia.cz
Stephen Clarke
Merde po evropsku – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Přeložil Richard Podaný
PLUS










Všechny postavy i události v této knize jsou naprosto vymyšlené,
a to včetně těch, které snad působí znepokojivě reálně.










Autor by rád poděkoval všem, kdo ho, ať skutkem či jen slovem,
provedli po nejtemnějších koutech institucí Evropské unie.
Ze zjevných důvodů je není možné nejen jmenovat, ale ani uvést
obě jejich iniciály.
Takže díky, merci a dank uwel především E, P, N, G, J, I a S.
A taky (a tady nehledejte žádné pořadí) J, A, J, R, W, T, O, D, K, S, V, B,
C, L, S, F, H a M.
Jako vždy díky N a lidem z UEA za podporu a SLA za to, že se všechno
pohnulo dopředu.





Albert Einstein: „Nepříčetnost: dělat totéž pořád dokola a očekávat
různé výsledky.“





9
1
„Eurobankovky způsobují u mužů impotenci.“
Zpráva z britského tisku, rok 2002.
„Tyhle ústřice jsou pěkně vzteklý potvory,“ řekl Angličan. Nechápal
jsem, proč mi to vykládá. Prostě jsme jenom seděli vedle sebe v
jednom baru v Bruselu a popíjeli.
„Vzteklý?“ zopakoval jsem.
„Podlý,“ přisvědčil. „Nevyzpytatelný.“
„Vážně?“ Moje vlastní střety s ústřicemi byly poměrně jednostranné
a obyčejně končily dvanáct nula v můj prospěch. „To myslíte, jako že vám
můžou podrápat prsty, když se je snažíte otevírat sám?“ hádal jsem.
„Ne, jsou to pěkně úskočný šmejdi. Nenápadně se k vám přikradou
a... to jste věděl?“
„Ne.“
Začal jsem se radši znovu věnovat skoro dopité sklenici. Neměl jsem
chuť poslouchat paranoidní kydy nějakého násosky o tom, jak ho
všude pronásledují měkkýši.





10
Jenže on do mě drcnul loktem tak silně, až hrozilo, že se mi sklenice
vyprázdní zcela.
„Lidi netuší, že špatně jim vždycky není jenom ze zkažený ústřice,“
pokračoval. „Může to bejt i čerstvá ústřice, která ale není řádně
zabitá.“
„Řádně zabitá?“
Pokoušel jsem se přijít na to, jak se to dělá. Karatistickým úderem
za krk? Pokud tedy ústřice mají krk. Anebo že by brokovnicí? No, to
by nadělalo bordel.
„Jasně, musíte ji celou rozžvejkat na kaši, aby byla dočista mrtvá,
než ji spolknete. Když to neuděláte, sklouzne vám do břicha živá,
a než nakonec umře, pumpuje do vás protilátky.“
Krknul si. Jeho trávicí soustava se evidentně toužila přidat ke
konverzaci.
„Takže podle vás jsou ústřice střevní teroristi, které poslali na
sebevražednou misi, aby zničili lidstvo?“ zeptal jsem se.
„Klidně si dělejte prdel,“ řekl vnímavě, „ale když si nedáte bacha,
i naprosto čerstvá ústřice vám vytapetuje žaludek protilátkama
a vám bude čtyřiadvacet hodin pekelně blbě. A alergii z toho pak
můžete mít na furt. Když sníte další ústřici, zblijete se jako Amina.“
„Roztomilé.“
„Pardon, ale to jsou prostě fakta. Jsou to zlý, pomstychtivý, slizký
hajzli.“
Naštěstí jsem tak jako tak neměl chuť jít na oběd. Byli jsme v hlučné
hospodě v centru Bruselu a po pár sklenicích jakési husté, tmavohnědé
tekutiny, kterou uvařili sadističtí belgičtí mniši, jsem netoužil ani po
talíři naprosto neagresivního salátu. Tohle zdejší pivko je fakt výživné.
„Asi jste s nimi sám měl nějaké špatné zkušenosti, co?“ nadhodil
jsem.
„Měl, ale kvůli tomu je zakázat nechci.“
„Zakázat?“
„Jo, postavit ty mrňavý slizoně mimo zákon. Přijmout novej
evropskej zákon, podle kterýho budou ilegální.“





11
„To je trochu extrémní řešení, ne?“ namítl jsem. „Kdyby Evropa bez -
hlavě zakazovala všechno, z čeho někdo hodil šavli, byla by dneska
kořalka nezákonná v osmadvaceti zemích. A na jedení kebabu
pozdě v noci bychom už jenom vzpomínali.“
„No, možná je nemusíme zakázat úplně, spíš by to šlo zařídit, aby
se sakra těžko prodávaly. Třeba by šel zavíst novej zákon, podle
kterýho se ústřice před prodejem musejí humánně usmrtit. Chápete,
třeba přinutit restaurace, aby každou před otevřením elektricky
omráčili. Anebo nasadit tu starou dobrou strategii rovný okurky,
jako že by se ústřice nesměly prodávat, pokud nemaj dokonale
oválný škeble. To by Žabožrouti pěkně splakali nad svým gurmánským
vejdělkem, co?“
„A vy tohle celé jako dokážete?“
„Dělám pro jednoho poslance EP, co má na starosti potraviny a
stravování. Takže zkusit to můžu.“
„Pane jo.“
Dokonce i já jsem toho o Bruselu věděl tolik, aby mi bylo jasné, že
poslanci Evropského parlamentu mají dost velkou moc, aby
kdejakou svou soukromou křížovou výpravu proměnili v zákon.
Takže můj nový přítel má pravdu a asi by opravdu mohl
Francouzům zavařit. Embargo na ústřice by rozhodilo ekonomiku valné
části francouzských pobřežních oblastí a navíc by sabotovalo
jídelníčky některých velice šikézních brasseries v Paříži.
A nejen v Paříži.
„I v Londýně jí ústřice spousta lidí,“ poznamenal jsem.
„Jo, snad pár pozérů, co ale nechodí k eurovolbám. Na těch nám
nesejde.“
„Hodláte totéž udělat i se slávkami?“ zajímal jsem se.
„Cože, zakázat Belgičanům jejich národní jídlo? Ne, to bychom
našim laskavým hostitelům udělat nemohli, nemám pravdu?“
Kloktavě se zachechtal skrze mocný hlt vlámského piva. „Ale hlavně
o tom hle ani muk. Jste Angličan, že jo?“
„Jsem, ale poslankyně EP, pro kterou dělám, je Francouzka.“





12
„Francouzka?“ Najednou seděl jako podle pravítka a tvářil se, jako
by mu zrovna tucet ústřic pumpoval protilátky rovnou do
vypoulených očních bulv. „ Francouzka? Děláte si srandu?“
„Ne, nedělám. Normálně žiju v Paříži, ale tady v Bruselu mi nabídli
práci na ochraně ohrožených francouzských regionálních jazyků.
Však víte, bretonština, baskičtina, korsičtina a tak dál.“
„Ale vy sám Francouz nejste, že ne? Nevzdal jste se občanství?“
„Ne. Ale tu dámu, pro kterou dělám, bude váš plán na zákaz ústřic
nesmírně zajímat. Je v parlamentu za západní Bretaň.“
„Sakra,“ zaúpěl.
„Nejspíš jste chtěl říct merde,“ napověděl jsem mu. „Leda byste
chtěl mluvit bretonsky, to by pak vhodný výraz byl kaoc’h.“
Musím připustit, že jsem svému užvaněnému anglickému
společníkovi neřekl úplnou pravdu. Vlastně jsem nepracoval pro
francouzskou poslankyni EP. Nebo zatím ne.
A do Bruselu jsem přijel až dneska. Na pozvání kamarádky Elodie,
dcery svého někdejšího pařížského šéfa Jeana-Marieho. No, říkám
na pozvání, ale spíš to bylo předvolání: „Máš rezervaci v hotelu
Empereur Napoléon Bonaparte v Bruselu. Zavolej mi, povím ti víc.“
Samozřejmě jsem chtěl vědět víc hned, ale byla ochotná povědět
jen tolik, že mi hodlá nabídnout groteskně dobře placenou práci
na ochraně ohrožených jazyků. Když jsem se zajímal, jestli se kvůli
tomu budu muset trmácet po amazonských pralesích, zasmála se
a řekla: „Ne, leda tak v močce po bretonských prasatech.“ Ale poslala
mi lístek na vlak, první třída, a tak jsem se ocitl v Bruselu, navnaděný,
ale taky s neodbytnou otázkou, jestli to celé není úplná pitomost.
Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že jakékoli moje pochybnosti
jsou jen symptomem odporného nevděku. Elodie mi koneckonců
slíbila štědrý hryzanec z eurorozpočtu jen proto, abych pro ni přijel
pracovat na krátkodobou smlouvu. Z čeho mám takový strach?
Dokonce mi šťavnatý kus vyplatila předem. Ať se stane cokoli, aspoň
pár týdnů se mi to štědře vyplatí.





13
Malér byl v tom, že Elodie mě už předtím párkrát pěkně ojebala, a to
jak obrazně, tak i doslova.
Byli jsme (velmi krátce) milenci, ale jen proto, že chtěla šokovat
papínka, který mi tehdy šéfoval. Pár měsíců nato se zase pokusila sabotovat
moji novou práci, kdy jsem měl v Americe dělat reklamu Velké Británii
jako turistické destinaci. Naše jemné soupeření pak v Los Angeles
vyvrcholilo vzteklou ovocnou bitkou, po níž skončil její táta od hlavy k
patám zadělaný čerstvými jahodami. Ale posléze jsme se udobřili a já jsem
dokonce zajišťoval catering na její svatbě s jistým nechutně prachatým
pařížským bankéřem. Takže jsem doufal, že teď jí už můžu věřit.
Instinkt mi napovídal, že její důvěryhodnost silně závisí na tom,
jestli v tom ďábelském plánu, který právě zběsile bublá v kotlíku její
hlavy, nějak jede i její otec Jean-Marie. Ty dva byste totiž až příliš
často zastihli bok po boku v jejich rodinné kuchyni, jak tam pečou
nějakou neplechu.
Jean-Marie byl teď député (poslancem francouzského parlamentu)
za jedno provinční město v kraji Mayenne, jižně od Normandie. Volby
vyhrál, protože místním zemědělcům slíbil, že budou moct přestat s tím
pracným a otravným obděláváním a pěstováním a chovem a budou
navěky šťastně žít z dotací, které jim vydyndá v Bruselu. I když pokud
si vzpomínám, přesně to slibuje svým zemědělcům většina
francouzských politiků, takže možná že Jean-Marie nakonec až tak na prd není.
Bylo naprosto logické, že Elodie se vydá za tátou do politiky a nechá
se zvolit do Evropského parlamentu. Jak líp by mohl získat dotace
pro svoje zemědělce?
Jenže i tak tu byly dvě věci, se kterými jsem si u toho jejího přesunu
do Bruselu lámal hlavu.
Zaprvé: jak se jí povedlo nechat se zvolit za západní Bretaň, kam,
aspoň pokud vím, jaktěživa ani nepáchla?
A zadruhé: vystudovala nejdražší vysokou ekonomickou školu ve
Francii a nedávno se provdala za člena představenstva soukromé
pařížské banky, tak proč se vzdala nebetyčných příjmů ve světě
vysokých financí a leze do Bruselu, kde musí nutně strávit půlku živo-





14
ta u debat o minimální délce tresky a o tom, jestli je třeba
přejmenovat britskou čokoládu na „oslazený hnědý tuk“?
Bylo mi skoro jasné, že její táta v tom má tak jako tak prsty.
Nejspíš to zjistím už zítra po ránu. Takže je nejvyšší čas dát au revoir
té bruselské knajpě a ukecanému anglickému štamgastovi, vrátit se
do hotelu a dopřát si menšího šlofíka.
Když jsem konečně lokalizoval východ z hospody a vyhrabal se
na dlážděnou vedlejší ulici, došlo mi, že ten plán má jeden drobný
háček: belgické pivo se podle všeho sráží někde v oblasti podkolení,
takže se chůze stává nezvykle obtížnou.
A co hůř, vinou jakéhosi rozmaru bruselského počasí byl najednou
večer poněkud v oparu. Zjistil jsem, že nejsem s to poznat, v jaké
ulici se nacházím, a na to, abych si na mobilu otevřel mapu a
dohledal si to, nějak moc špatně vidím. Dokonce jsem ani nedokázal dost
přesně zamířit prstem, abych mobil odemkl.
Napadlo mě, jestli snad to pivo nebylo o fous silnější, než jsem čekal.
Kdyby nic, měl jsem matnou představu, jak se jmenuje můj hotel,
takže bude stačit se někoho zeptat na cestu. A pár metrů ode mě
stála na rohu ulice nějaká žena a přátelsky na mě hleděla. A jako by
se usmívala přímo na mě a chtěla mi pomoct. „Jů Yngliš?“ křikla.
„Français? Deutsch? Italiano?“
„Kdepak, stopro Anglán. Ani trošku Francouz,“ odpověděl jsem
a kdovíproč jsem se zasmál. Zdálo se, že to slyší ráda, aspoň podle
toho, jak vstřícně na mě vystrčila rozměrné poprsí, které, jak jsem si
až teď všiml, jen zčásti zakrývala upnutým tričkem s velkým
výstřihem. Začala klopýtat ke mně na tak vachrlatě vysokých podpatcích,
až jsem měl strach, že se na kočičích hlavách skácí a natluče si
kolena, která měla navíc díky titěrným šortkám zcela nechráněná.
„Mohla byste pro mě něco udělat?“ zeptal jsem se. „Nějakou moc
velkou laskavost?“
„Cokoli budeš chtít,“ slíbila, což od ní bylo nesmírně milé, když
uvážíme, že jsme se sotva seznámili.





15
2
„Brusel přinutí farmáře, aby prasatům poskytli hračky.“
Zpráva z britského tisku, rok 2003.
Druhý den ráno jsem našel jeden důvod cítit vděk, ale fakt jen ten
jeden. Když jsem se probudil (nebo spíš zapadl zpátky do
čvachtavé bažiny plného vědomí), čekal na mě vzkaz od Elodie, že musela
odjet do Paříže a do Bruselu se vrátí asi tak osm hodin po tom, co
jsme se měli sejít. To byla obrovská úleva, protože celé moje tělo
hlasitě protestovalo už při pouhé představě, že se je budu snažit uvést
do přibližně svislé polohy, natožpak že by muselo chodit, myslet
nebo mluvit.
Ve srovnání s předešlými kocovinami byl tohle přímo spektakulár -
ní 3D zážitek. Jako by mě nějaký naprosto střízlivý belgický mnich
v železně neměnném rytmu mlátil po hlavě láhvemi od piva. Tihle
boží služebníci vážně dobře vědí, jak ve vás vyvolat masivní pocit
viny z toho, že jste jen hříšné nádoby. V životě jsem se nemodlil o
odpuštění tak usilovně.





16
A i přes ten závoj fyzické bolesti jsem matně cítil, že jsem zhřešil víc
než jedním způsobem. Naprosto jisté je, že jsem to přehnal s pitím,
ale... nedopustil jsem se i nějakých dalších ohavností?
Naštěstí to vypadalo, že moje paměť má sanitární den.
Celý den jsem věnoval skučení a ležení v poloze embrya, až asi tak
v pět jsem se dovlekl do koupelny a dopřál si sprchu
způsobující omrzliny. Pak už stačilo jen si dát čtyřnásobné espreso a síly se
mi vrátily natolik, že jsem se nasoukal do taxíku a škemral, aby mě
šofér pokud možno bez většího drncání zavezl na nádraží
Bruxelles-Midi. Dost divné jméno, napadlo mě. „Polední nádraží“ – copak je
jen pro vlaky s příjezdem a odjezdem kolem oběda? A mají taky
nádraží „Bruxelles-Soir“ nebo „Bruxelles-Petit-Dejeuner“? Usmyslel
jsem si, že se na to zeptám Elodie, pokud si tedy otázku ještě budu
pamatovat, až se tam dostanu. Její vlak měl přijet z Paříže ve čtvrt
na sedm.
Taxík se prodíral rušnými ulicemi a já jsem zavřel oči a snažil jsem
se přimět mozek soustředit se na blížící se práci – konkrétně na
snahu vypadat střízlivě, příčetně, zaměstnatelně. Přes všechna
nebezpečí, která dozajista plynou ze spolků s Elodií a jejím tatíkem, jsem
ty peníze potřeboval. Čajovna, kterou v Paříži spoluvlastním, si sice
vede dobře, jenže prakticky všechen výtěžek hned do podniku zase
reinvestujeme. Taky jsme doufali, že otevřeme druhou provozovnu.
A tudíž potřeba dosypat si do kasiček hotovost se ocitla na samém
vršku mého seznamu priorit.
Nejspíš jsem trošku zadřímal, protože když jsem otevřel oči,
uvědomil jsem si, že na mě šofér cosi huhlá.
„Monsieur, la gare, už jsme tady,“ uslyšel jsem.
Dal jsem mu pár eur, požádal jsem ho, ať počká, a ze všech sil jsem
se snažil vejít na nádraží a neštrikovat to sem tam.
Kam se na tuhle novou část nádraží, kam měla Elodie přijet,
hrabe pařížské Gare du Nord. V podchodu pod nástupišti bylo trochu
šero, ale pro někoho, komu se dělají před očima mžitky z migrény, je
to docela úleva. A navíc to tu nevypadalo ani trochu nádražně ošun-





17
těle. Nóbl obchody, linula se z nich vůně čehosi čerstvě upečeného
a čokoládově mňamózního, která by byla vysoce lákavá, kdybych
neměl kocovinu na stupni devět. Taky stánek s čerstvými ovocnými
šťávami a dokonce i květinářství. Prostě ve všem příjemná změna
oproti Gare du Nord s otlučenými a od holubů zadělanými stánky
s kafem a s gangy žebráků, kteří se dychtivě rozhlížejí po
nedovřených kabelkách a nehlídaných kapsách. Odjakživa mám dojem, že
Francouzi tolik let držkovali proti tomu, že si Londýn původně
vybral jako konečnou stanici Eurostaru nádraží s urážlivým názvem
Waterloo, až si vlastní konečnou zapomněli řádně načančat.
Dospěl jsem k názoru, že tohle Bruxelles-Midi nevypadá vůbec
špatně. Dokonce jsem našel jednu lavičku, kde nikdo nebydlel,
takže jsem si mohl hezky pohovět, než Elodie přijede.
Najednou se ale objevila na schodech od nástupiště a můj krátký
odpočinek skončil. Vypadala, jako by taky včera pila, ovšem v jejím
případě šlo zřejmě o koktejl s kokainem. Přímo se proti mně vyřítila
a černý pršiplášť za ní vlál jako padák. Propána, ne, pomyslel jsem
si, přesně tohle ve svém křehkém stavu nepotřebuju – Elodii v
nadupaném pracovním režimu.
Ale musel jsem uznat, že vypadá dobře – dlouhonohá a štíhlá,
tmavá sukně jí láskyplně obepíná boky. Blond vlasy měla úpravně
svázané dozadu, aby udělaly místo tváři, která za ten zhruba rok, co
jsem ji neviděl, tak nějak vyspěla. Rudé rty působily spíš odhodlaně
než vzdorovitě našpuleně a laser a pinzety vytvarovaly obočí do
dokonalé symetrie.
„Allez, Paul, vstávej, jdeme pozdě!“
Takže něco se přece jen nezměnilo. Pořád stejná protivná potvora.
„Bonsoir, Elodie,“ poznamenal jsem jízlivě.
„Hele, na tohleto ťuťu ňuňu a jak se máš bude dost času v taxíku.
Máš snad taxík, ne?“
„Samozřejmě.“
„Tak honem do něj. Taxametr se točí a Evropa to platí.“
Rázoval jsem vedle ní asi dvakrát tak rychle, než moje tělo chtělo,





18
a nasměroval jsem ji k elegantní černé audině s žlutě kostičkovaným
pásem, která čekala před nádražím.
Zmarnili jsme trochu času, protože postávala vedle dveří auta a
čekala, kdy jí je někdo (konkrétně moi) otevře, a pak taxík vyrazil
po úzké ulici zpola určené pro pěší.
„Ví, kam jedeme?“ štěkla po mně Elodie.
„Neví. Protože já to taky nevím.“
„No tak proč se někam rozjel, co?“
„Protože je tu jednosměrka, mám ten dojem.“
„A tak.“ Naklonila se dopředu k řidiči. „Au parlement européen, s’il
vous plaît,“ řekla téměř vychovaně. „Le plus vite possible,“ dodala
potom s přesně tím tónem holčičkovské škemravosti, který
nasazuje vždycky, když je to potřeba.
„OK, madame,“ odpověděl řidič a dovysvětlil, že je to teď samá
zácpa, takže to vezme trasou, která nám možná bude připadat jako
zajížďka.
„Très bien, très bien,“ zafuněla Elodie a okamžitě se vrátila ke své
skutečné osobnosti: typ netrpělivá primadona.
Taxikář se s námi ponořil hluboko do spleti křížících se uliček. Sem
tam auto drncalo na kočičích hlavách, což mi bolavou hlavu
proměnilo v koktejlový šejkr, takže jsem se snažil soustředit na zábavu
objevování úplně nového města. Vcelku to tu vypadalo jako ve Francii,
ale vlastně ne docela.
Připadalo mi, že bruselským architektům někdo nakázal, ať vyrobí
francouzský styl budov, jenže z londýnských červených cihel, a
hlavně ať z toho vyházejí všechny křivky. Cihly byly často uspořádané
do vodorovných řad, asi jako pruhy na tričku, to aby domy úzké tak
na šířku jedné místnosti vypadaly tlustší. Budovy byly
nízkopodlažní a dost se jedna od druhé lišily, ne jako v pařížských ulicích, které
jsou většinou z devatenáctého století a dělané všechny podle
jednoho kopyta. Tady v Bruselu se to hemžilo balkony a arkýřovými okny
a vedle plochých střech moderny jste co chvíli zahlédli něco špičatě
gotického.





19
Všechno to bylo moc hezké a na metropoli mezinárodního
společenství velmi provinční. Jen některé nóbl obchody dávaly najevo, že
tady je euro doma. Měl jsem dojem, že aby člověk zaplatil za některé
z těch značkových bot nebo oblečení, potřeboval by dostávat plat
expata osvobozeného od daní.
V bočních ulicích takový provoz nebyl, a tak šofér ubral ze
zběsilé rychlosti jedině tehdy, když musel pustit chodce přes ulici, a to
i v případech, kdy kvůli červené nemusel. Přirozeně že Elodii ten
naprosto nepařížský přístup rozpálil doběla pohoršením.
„To opravdu musíte zastavovat na každém přechodu?“ zeptala se ho
úsečně francouzsky.
„Jo, ze zákona,“ odpověděl.
„Ale zákony dělají lidi, jako jsem já!“ namítla.
Jasně, pomyslel jsem si, a přesně kvůli tomuhle přístupu si lidi
myslí, že jim ten Brusel pěkně přerostl přes hlavu. Všiml jsem si, že
taxikář si Elodii prohlíží ve zpětném zrcátku.
„Vous êtes Française, non?“ zeptal se.
„Oui?“ prohodila vzdorně, jako by dotaz, jestli je Francouzka,
znamenal nějaké obvinění... i když ono to nejspíš obvinění bylo.
Vyjeli jsme na široký a ucpaný bulvár a minuli nějaký středověký
hrad, který vypadal jako miniatura francouzského château. Díky
dopravní zácpě se řidič mohl otočit a vykecávat nám díru do hlavy
výkladem o jednom slavném francouzském daňovém exulantovi,
kterého někam vezl. Úplně jsem slyšel, jak Elodie nezájmem úpí,
a tak jsem ho v tom ještě podporoval různým zaujatým „Vraiment?“
a podobně.
„A tenhle týden sem zrovna přijela do daňovýho ráje další a fakt dost
slavná osobnost,“ dodal taxikář s úšklebkem. „Schválně hádejte. Je
to zpěvačka.“
„Edith Piaf,“ sykla Elodie – a snad ještě nikdy nezaznělo jméno
legendární chanteuse s takovým vztekem, no, snad jen když někdo
probíral jisté její pochybné aktivity za německé okupace.





20
Šofér to pochopil a pak už trucovitě mlčel. Vyčítavě jsem se na
Elodii podíval.
„Může si za to sám,“ řekla mi anglicky. „Jen ať se soustředí na
řízení. Jedu pozdě.“
„Pozdě na co? Jestli na schůzku se mnou, tak tady mě máš.“
„Myslíš si, že bych se do Bruselu tak hnala kvůli tobě, Paule?“
zasmála se. „Velice milé. Ne, musím se do sedmi zapsat do
poslaneckého registru, jinak nedostanu na dnešek diety. Je to přes tři stovky
eur. A chudinka poslankyně potřebuje každý cent.“
„Takže celý den, co jsi byla v Paříži, jsi jako pracovala pro EU?“
Vylezlo to ze mě s větším sarkasmem, než jsem měl v úmyslu, ale
Elodie jen pokrčila rameny.
„Jsem europoslankyně. Každý můj nádech a výdech je práce pro
EU.“ Zahihňala se a zopakovala to zpěvně, na melodii slavné
písničky od Police. Ta je dodneška ve Francii hodně oblíbená a
Francouzi se ji naučili obratně masakrovat.
Tesklivě jsem se zadíval z okna na neonový křížek jedné pharmacie,
což, protože jsme jaksi v Bruselu, byla zároveň i apotheek. Napadlo
mě, že tohle je jeden z důvodů, proč se orgány EU usadily zrovna
tady – Belgičané všude zdatně věšeli dvojjazyčné nápisy už předtím,
než k tomu museli přilípnout dalších asi tak dvacet jazyků.
„Víš, Paule, je moc milé tě zase vidět,“ podlehla Elodie nečekanému
náporu přátelských citů. „Nikdo mi tak neodsekává jako ty.“ Skoro
dojatě se na mě zadívala. „Ale co jsi to vlastně prováděl? Vypadáš
děsně. Ty jsi pil?“
„Proboha, ne. Toho jsem nechal,“ já na to. „Neměl jsem ani kapku
od, od...“ Máchl jsem rukou, jako bych se snažil popsat tím gestem
abstinenci trvající cokoli mezi šesti hodinami a šesti měsíci.
Zasmála se.
„Čestný slovo,“ pokračoval jsem. „Celou noc jsem procvičoval
nepravidelná bretonská slovesa.“
„Já to slyšela trochu jinak, Paule. Nevystupovala v tom nějaká
prostitutka?“ Lišácky se na mě zaculila.





21
„O čem to mluvíš?“
„Dneska brzo ráno mi volal ředitel hotelu a stěžoval si na tebe. Na
rovinu, Paule, šlapka? To teď nemáš žádnou přítelkyni? A proč jsi ji vlastně
bral do hotelu? V jednom kuse tam ubytovávám svoje hosty.“
Palba otázek rozvířila vzpomínky, které mi kocovina úspěšně
vyzmizíkovala z hlavy. Ta ženská na rohu ulice. To minitričko. Ty
pidišortky. Proboha, ne, řekl jsem si v duchu, to přece ne, že ne?
„Já ji do hotelu nebral, ona vedla mě,“ vybavil jsem si zachmuřeně.
„A určitě jsem ne... teda jako já bych nikdy... rozhodně ne... aspoň
ne s takovou...“ Musel jsem uznat, že zrovna přesvědčivě to nezní,
ale byl jsem si naprosto jistý, že se nestalo nic nevhodného, ačkoli
mi mozek zatemnilo belgické pivo. Nikdy v životě jsem za sex
neplatil. No, ne přímo penězi. Citově jsem samozřejmě musel vypláznout
majlant, ale kdo ne?
„Já přece vím, že do pokoje sis ji nevzal,“ prohlásila Elodie. „To ti
zarazil noční vrátný.“
„Aha, jasně, noční vrátný.“ V hlavě se mi vynořil obraz vzteklého
pána v šedé vestičce. A pak týž pán, který zničehonic ulehl. „Za to,
že mu jednu ubalila, si mohl sám. Byla rozzlobená. Zrovna jsem jí
vysvětloval, že to je všechno jenom hrozný omyl, a on si to najednou
přihasil. Ale měl jsem situaci pevně v rukou.“
„Pevně v rukou? Podle toho, co mi říkal ředitel hotelu, jsi klečel
a ona se ti snažila vytáhnout z kapsy džín peněženku. Vrátný jí dal
dvacet eur a vyrazil ji.“
„Dvacet eur z mé peněženky?“
„Věř mi, Paule, měl bys mu dát pade za odměnu. Kdyby se ti jedna
z těch pouličních holek dostala do pokoje, neměl bys teď kartu,
mobil, pas a nejspíš ani pinďoura. Jsou nebezpečné. Prostituce je sice
v Belgii legální, ale ne že by přitahovala ty nejlepší kádry. Doufám,
že až budeš dělat pro mě, dokážeš zůstat střízlivý.“
„Už jsem ti říkal, že jsem se zařekl, že nebudu pít,“ zařekl jsem se.
„A mimochodem jsi mi ještě pořád nepověděla, co přesně bych pro
tebe měl s těmi ohroženými jazyky dělat.“





22
„Vysvětlím ti to pak. Jsme skoro na místě.“
Ulička, ve které jsme byli, působila stejným dojmem elegantní
ošuntělosti jako spousty těch, jimiž jsme projeli, ale zaparkovaná
auta byla na první pohled větší a měla mezinárodní poznávací
značky. Potom jsme vyjeli na širokou třídu a architektura se najednou
začala pyšnit sklem a moderní průčelí budov byla dole hustě posetá
pobočkami zahraničních bank a nóbl restauracemi.
Vjeli jsme na nevelké otevřené náměstí, kterému vévodila socha
nějakého vyčerpaně se tvářícího politika. Po obou stranách
náměstíčka se rozpínaly zahrádky restaurací a kaváren, kde seděly hordy
úředníků a úřednic; všichni měli v rukou sklenice a na tvářích
úsměvy. Zdá se, že na práci pro Evropský parlament je zjevně cosi, co vás
nutí k úsměvu od ucha k uchu.
„Voilà!“ oznámil šofér.
„Merci,“ poděkoval jsem místo Elodie, která jen beze slova
zaplatila, vytrhla mu z ruky účtenku a svižně odklusala pryč. Za hlučného
cvakání vysokých podpatků upalovala po obrovském béžovém
nádvoří, kolem kterého se tyčila zakřivená stěna z fotografií velkých
jako billboardy, jež vychvalovaly úspěšné projekty Evropské unie.
A vděční příjemci eur se usmívali ještě blaženěji než ti úředníci
a funkcionáři venku na náměstí.
Na nádvoří přibylo eurokraticky vyhlížejících lidí, postávali ve
stádečkách, případně mířili do restaurací. Elodie mezi nimi kličkovala
a pak mocnými skoky vyrazila vzhůru po širokém schodišti k
čemusi, co vypadalo na největší skleněnou stavbu světa, když nepočítáme
Spojené státy nebo Dubaj. Na mou duši, ten sklenář, co dostal tuhle
zakázku, určitě ihned po dokončení práce odešel na penzi na
Kajmany. Anebo si založil firmu na čištění oken.
„Allez, Paul, pohyb, pohyb, pohyb,“ štěkla Elodie přes rameno.
Najednou se z ní stal můj osobní trenér.
U prvních dveří musela lovit z kabelky průkazku a škemrat u
příslušníka ochranky, ať mě pustí dál, což dělala se směsí
úředně-mocenského nátlaku a nestydatého kousání do dolního rtu.





23
„Za dvě minutky zase odejde,“ slíbila mu.
Pokrčil rameny s výrazem člověka, který je na lživé sliby politiků
zvyklý a už ho to jen nudí.
Elodie mě nacpala do otáčivých dveří, skoro mě prohodila rámem
detektoru kovů – a pak už jsme klusali po rozlehlém, mramorem
vydlážděném foyer k pultu recepce, kde jsme konečně smykem
zastavili.
Žena za pultem přátelsky klábosila s nějakým mužem
neformálně oblečeným do džínů – přesně ten typ mužů, se kterými Elodie
k smrti ráda manipuluje a cvičí.
„Promiňte, jde o naléhavou věc,“ zahulákala francouzsky tónem
mlhové sirény na majáku. „Jsem poslankyně.“ Nedbale oblečený
chlapík se rozhlédl a zadíval se Elodii přímo do očí.
„Jen do toho,“ řekl anglicky; evidentně byl zvyklý na to, že ho
Pařížané předbíhají, jak můžou.
„Oui, madame?“ otázala se recepční.
„Chci se zapsat. Není ještě sedm, že ne?“ Elodie zvedla ruku s
hodinkami, čímž všechny učinila svědky toho, že si plně zaslouží denní
dietový chléb, protože dorazila do práce celé dvě minuty před
koncem dne.
„Sedm? Poslanci se mohou zapisovat i později, madame,“
prohlásila recepční a nepovedlo se jí tak docela skrýt uspokojení z toho, že
Elodie se hnala jako běsná pro nic za nic. „Konkrétně až do
jedenácti.“
„Do jedenácti?“ Elodii ohromením klesla brada. „Ale já se vždycky
zapisuju před sedmou. Nechala jsem si kvůli tomu v Paříži ujít oběd.
Sice jen s manželem, ale i tak... Proč nás o těchhle pravidlech nikdo
řádně neinformuje?“
Jak je u Elodie – i když vlastně u většiny Francouzů – obvyklé,
všechno byla očividně vina někoho jiného. „Je na to takový
dokument, madame,“ odpověděla recepční. Otočila se, otevřela skříňku
a s ledově chladným výrazem upustila na pult špalek papíru.
„Soubor nařízení pro poslance Evropského parlamentu,“ představila jej.





24
Elodie ustoupila o něco zpátky, jako by jí podstrkovali do náručí
živého jezevce.
„Něco takového s sebou přece nemůžu vláčet,“ namítla.
„Třeba Louis Vuitton dělá speciální brašnu pro poslance EP,“
prohodil jsem. „A tu by sis pak mohla dát do výloh.“
Recepční mě obdařila náznakem úsměvu.
„Existuje i v elektronickém formátu. Mohu vám to poslat,
madame,“ nabídla.
„Děkuji, moje asistentka to přečte a všechny potřebné informace mi
předá,“ odpověděla Elodie a máchla rukou ke mně. „Jdu se zapsat,
ty tady počkej,“ pověděla mi. „Nechci tě pracně protahovat přes sto
dalších postů ochranky. Co kdyby sis vyřídil návštěvnickou
propustku, než se vrátím?“
Nechala mě stát s tím chlápkem, kterého tak elegantně odstavila.
Chvilka trapného mlčení. Prohlížel si mě od paty k patě. Já jsem byl oblečený
skoro tak neformálně jako on – bílá košile, džíny a tmavé sako –, ale
k tomu jsem vypadal tak o jeden stupeň pomačkaněji. A on byl oproti
mně vlastníkem plastové visačky, která se mu bimbala na krku na
řádně ošoupaném pásku, zatímco já jsem jen pouhý vetřelec.
„Až po vás,“ prohlásil jsem posléze, aby to trapné ticho skončilo.
„Omlouvám se, že jsme se sem tak vmáčkli. Ona je Francouzka.“
„Ovšem,“ souhlasil. „Ryzí.“
Elodie se vrátila k recepci za deset minut a se zářivým úsměvem: taky
byste se zubili, kdybyste za jediné čárnutí perem dostali pár stovek
eur. Poděkovala recepční a šarmantně se omluvila tomu chlapíkovi,
kterého předběhla – i když tou dobou jsem já už zjistil, že stejně
přišel jenom pokecat s recepční a byl by se jí klidil z cesty tak jako tak.
Pak mě Elodie vzala pod paží, tentokrát už jako stará kamarádka,
a ne jako zatýkající policista, vysílala do všech stran úsměvy jako
princezna na dobročinném bazaru a provedla mě kolem ochranky
zase zpátky na čerstvý vzduch.
„Potřebuju se napít,“ prohlásila, když jsme po schodech sestupovali





25
na nádvoří, do kruhu obřích plakátů. Na jednom z nich bylo nějaké
děsně zaprášené batole, jak si laskavostí EU šplouchá na tvář čistou
vodu.
„Já taky,“ řekl jsem. „Něčeho čirého a perlivého.“ Vsadil bych se, že
fotku s batoletem sponzorovaly ty restaurace hned před
parlamentem. Sotva kolem ní člověk prošel, vyprahlo mu v hrdle. „A u toho
bys mi třeba mohla vysvětlit, co chceš, abych dělal s těmi jazyky.“
„Ále, dohromady nic,“ odpověděla Elodie. Doprovodila to jedním
z těch pohrdavých bublavých odfrknutí, ke kterým se Francouzi
uchylují, když na to, o čem se druhý chce bavit, zvysoka kašlou.
„Tak ty jsi mě dovlekla až do Bruselu kvůli dohromady ničemu?“
zeptal jsem se.
„Dohromady nic je přesně to, kvůli čemu je tu většina z nás,
Paule. Tos nevěděl?“ zasmála se vlastní duchaplnosti. „Ale tak jsem to
nemyslela, chtěl jsem říct, že na ten projekt ochrany malých jazyků
jsem sice dostala rozpočet, ale je to jenom krytí něčeho mnohem
významnějšího.“
„Fakt?“
„Fakt.“ Přitáhla si mě blíž a rozhlédla se po těch skupinkách
oprůkazkovaných lidí na nádvoří, jestli někdo nešpehuje. To nehrozilo,
všichni vypadali, že si užívají poklidného klábosení se známými
na konci pracovního dne, přesto Elodie ztišila hlas. „Mám pro tebe
misi, Paule.“
„Vážně?“ To vypadalo buď na obrovskou zábavu, anebo vzhledem
k tomu, že jde o Elodii, na blížící se pohromu.
„Ano.“ Pustila mě a vykročila rázně přes béžové dláždění k
občerstvovacím podnikům na náměstí.
„No, a nechceš mi povědět, o co jde?“ zeptal jsem se a klusal jsem
za ní.
„Ne, tady ne. Řeknu ti to zítra ráno.“
„A to jsi mě vytáhla z pelechu, jen abys mi sdělila tohle?“ Zase se mi
rozbušilo srdce, které mi evidentně mělo za zlé, že jsem je přinutil
k takové dřině, když se klidně mohlo povalovat v kanafasu.





26
„Z pelechu? V šest večer?“ Elodie se zastavila naproti nejbližší
kavárně s terasou a rozesmála se.
„No, tak aspoň naznačit bys mohla,“ škemral jsem.
„Bezva.“ Potřásla hlavou, jako bych byl její otravné dítě, a znovu se
ke mně přiklonila. „Sledoval jsi v médiích zprávy o tom referendu,
při kterém se má rozhodnout, jestli Británie odejde z EU, anebo
ne?“
„Samozřejmě.“
Ono taky v médiích už měsíce skoro nic jiného není a kdekdo se
snaží věštit, kdy to na nás dolehne a jak to dopadne. Teď už je stanoveno
datum, a tak mediální pokrytí ještě zhoustlo. Téma prosáklo
dokonce i do předpovědi počasí – kolik milimetrů srážek bude potřeba,
aby to ovlivnilo volební účast?
„A co myslíš, jak hlasování dopadne?“ zeptala se Elodie.
„Co já vím, průzkumy jsou moc vyrovnané.“
„To je sice pravda, ale já... nebo bych vlastně měla říct my...“
Znovu se rozhlédla, jestli poblíž není někdo, kdo by ji mohl slyšet. „My
Francouzi nechceme, aby Británie odešla.“
„Že ne?“
Tomu se těžko věřilo. V Paříži lidi v jednom kuse říkali, že zbavit se
dědičného soupeře Francie v mocenském boji o Evropu je velice
lákavá vyhlídka. Přesně o to se před dvěma stoletími snažil Napoleon.
„Ne, nechceme.“ Elodie ztišila hlas o trochu víc, tak, že mě v
podstatě jen lechtala zvukovými vlnami v uchu. „Potřebujeme silnou
Evropu. Jako protiváhu proti americké hegemonii.“
„Aha, takhle.“ Francouzi k smrti rádi používají slova, jako je
„hegemonie“, když hovoří o svém nejoblíbenějším bubákovi, zemi za
Atlantikem. Já osobně nemám ani potuchy, co to plácají, a oni sami
v tom patrně taky často nemají jasno, ale zní to dost dobře.
„Kromě toho Britům nedochází, jaké výhody jim plynou z toho, že
jsou součástí velkého evropského týmu,“ pokračovala. „V izolaci by
Británie nikdy nebyla tak mocná. Svět by ji bral jako jeden nevelký
ostrov z mnoha, což ostatně taky je. Něco jako nafouknutější Korsi-





27
ka. Vy Angličané před tím vším zavíráte oči. Prostě... jak se to řekne
anglicky? Strkáte hlavu do pštrosa?“
Když Elodii zradila její jindy výtečná znalost angličtiny, vždycky to
svědčilo o tom, že je opravdu citově pohnutá.
„Což je dost nebezpečné,“ souhlasil jsem. „Ale jak se to týká nás?
Myslím ty tvoje plány, ne to rektální vyšetřování pštrosů.“
„Pomůžeš nám zabránit Británii v odchodu, jak jinak.“
Poodstoupila a velice francouzsky a nespokojeně se zašklebila nad tím, jaký
jsem nedovtipný, k čemuž patřilo takové zacloumání obočím a
nakrčení nozder, že aby se to zase uhladilo, nestačil by ani litr botoxu.
„Ale jak?“
„Máme plán, Paule. Pořádně ti to vysvětlím zítra. A pojď už, zveš mě
na panáka. Právě jsi začal pracovat. Nechceme plýtvat evropskými
penězi.“
Načež napřáhla ruku a vstoupila přímo před taxík, který musel
s hlučným kvílením zabrzdit, aby Elodie přešla. Při něčem
takovém by v Paříži klidně mohla přijít o život. Bylo zcela zjevné, že se
na Brusel aklimatizovala velice rychle.










29
3
„EU chce zakázat zpívání v hospodách.“
Zpráva z britského tisku, rok 2002.
„Tak tě vítám na Plucks,“ prohlásila Elodie, když jsme vešli do
hluku přeplněné kavárny.
„Na place? Jak, na place?“ nechápal jsem.
„Ne, na Plucks. Typická bruselská zkratka. Tady se zkracuje
všechno – samozřejmě kromě mých režijních nákladů. Plucks nebo Plux
je z ‚place du Luxembourg’. To je tohle náměstí. Po práci všichni
chodí sem.“
Slovem „všichni“ nemyslela řidiče autobusů, výrobce vaflí a
umývače oken. Myslela tím všechny významné lidi, výkvět a smetánku
eurokracie. Stačil jeden pohled na ně a člověk jasně viděl, že v
tomhle městě se stejně dobře jako kavárnám a restauracím daří i
obchodům s oblečením. A taky kadeřníkům a holičům. A provozovatelům
fitness – v restauraci to byl samý útlý pas, štíhlá lýtka a pevná prdelka.
Dokonce i lidé ve středním věku většinou vypadali ve formě a měli





30
takový ten vzpřímený postoj, který často vzniká spojením lekcí
Pilates s přemrštěným sebehodnocením.
„Můžu ti přinést něco k pití?“ nabídl jsem se, i když se mi frmol
u baru moc nezamlouval.
„Co bys chtěla?“
„Nemusíš,“ zamítla to Elodie a ukázala dva zdvižené prsty někomu,
koho jsem zatím neviděl. „Mám vlastní servírku,“ dodala záhadně.
„Dáš si minerálku? Já vždycky začínám s ní, než se rozhodnu, jestli
má cenu se zdržet na něco silnějšího.“
„Minerálku? Paráda. Dám si hektolitr.“
Vyšli jsme zase ven, na obrovskou terasu, čekali jsme na záhadnou
servírku a Elodie mi zatím dělala výklad, abych věděl, co se kolem
nás děje.
„Ti starší muži v kvádrech a ty starší, upjatější ženy, to jsou většinou
poslanci EP, lobbisté nebo různí úředníci. Mladé holky, to jsou jejich
‚asistentky‘. Poslanec EP si tady v Bruselu může zaměstnat, koho
chce, a jeho manželka takovou asistentku jakživa neuvidí, takže je
po pěkných holkách velká poptávka, zvlášť mezi ošklivými chlapy.
Mladší pánové v drahých oblecích jsou většinou asistenti
poslankyň. Jejich ženské protějšky jsou totéž, jenom některé z těch hodně
nóbl jsou stagiaires – stážistky, co doufají, že si jich všimne nějaký
důležitý muž a pomůže jim nahoru... když ony jaksi pomůžou
nahoru přinejmenším jedné části jeho těla. Lidi, co nejsou až tak šik,
většinou shánějí lepší flek, aby opravdu šik byli. Ty boule na kapsách,
to jsou platební karty. Ti starší, co vypadají výstředně, jsou poslanci,
co se chtějí prosadit výraznou osobností. Dneska je jich tu spousta,
protože čtvrteční večer je náš poslední v Bruselu před odjezdem.“
„Ty pracuješ jenom čtyři dny v týdnu?“ Kde je těm výsadám a
bonusům konec?
„Ne, Paule, ale ve čtvrtek se obyčejně vracím k voličům. No, tedy
aspoň blíž k nim. Do Paříže. Tenhle týden tu ale zůstávám na celý
víkend, hlavně kvůli tobě. Což znamená, že chci, abys kvůli mně od
zítřejšího dopoledne vypadal úplně jinak. Pořiď si nové šaty. Dám to





31
do výlohového účtu. Když pracuješ pro Francii, nemůžeš tu chodit
a vypadat jako opilý anglický turista.“
Měl jsem právě tak čas přikývnout, než k nám přistoupila jedna
z těch très chic žen, o kterých Elodie mluvila, a v rukou svírala dvě
vysoké sklenky s lákavě čirou tekutinou ozdobené navrchu plátky
limetky.
„Bonsoir, Manon,“ pozdravila Elodie.
„Bonsoir, Madame Martin,“ odpověděla Manon.
Vida, tak Elodie nepoužívá manželovo jméno. Chytrý tah, řekl jsem
si – Martin, to zní beztřídně a dobře se to pamatuje, kdežto jejího
manžela zlý osud poznamenal příjmením Bonnepoire, což je sice
nóbl, ale znamená to něco jako „hodný trouba“.
„Tohle je Pol Wess,“ prohlásila Elodie a už zase vyslovila moje
jméno tak, jak to Francouzi dělají vždycky. „Pole, tohle je Manon. Moje
asistentka.“
Potřásl jsem Manon rukou.
„Bonsoir,“ pozdravila poněkud chladně.
Manon měla rovné černé vlasy, které ji šimraly na ramenou takovým
tím stylem „já nic, to samo“, jejž snad ovládají jedině Francouzky,
zkrátka to vypadalo, jako by jí tak vyrostly naprosto náhodou nebo
že sama příroda je prvotřídní kadeřnice.
Dívala se mi zpříma do očí, jako by se chtěla ujistit, že se pohledem
nezatoulám ani o kousek níž než ke vkusně zvýrazněným víčkům
a plným, sytým rtům. Měla jeden z těch šťastných obličejů, které
v podstatě nepotřebují líčení, ale i s ním vypadají ještě přirozeněji...
pokud to tedy neodporuje logice. Podle mě ovšem odporovalo logice
už to, že si Elodie jako asistentku vybrala takovou kočku. To jí tak
těžká konkurence nevadí?
Už jsem se chystal otevřít pusu a vyžbleptnout něco neutrálního,
třeba „Aha, tak vy děláte pro Elodii, že?“, ale asi jsem ji očumoval
až moc dlouho a prošvihl jsem svou šanci.
„Co myslíte, jak budou les Anglais hlasovat?“ zeptala se mě Manon
francouzsky.





32
„To nikdo neví,“ odpověděl jsem a snažil se, aby moje nevědomost
vyzněla spíš jako rafinovanost.
„Jak byste vy rád, aby hlasovali?“ zeptala se – a podle toho, jak se
na mě podívala, mi bylo jasné, že je jen jedna správná odpověď.
„Hm, stejně jako vy budu pracovat pro Elodii, takže jsme na jedné
lodi,“ pospíšil jsem si.
„Ano. No nic, musím si jít dál povídat s panem Cholpinem.“ V jejím
hlasu jsem zachytil nádech nepřátelství, jako bych odpověděl
špatně. I když možná mi jen četla myšlenky. Ostatně většina mužů musí
mít při prvním pohledu na ni stejnou myšlenku.
„Merci za to pití,“ vymáčkl jsem ze sebe.
Francouzi to obyčejně považují za velkou prču, když takhle mícháte
jazyky, ale ona se jen vlažně pousmála a odešla.
„Vypadá velice výkonně,“ pověděl jsem Elodii.
„Ano,“ řekla na to stručně, jako kdyby výkonnost byla v Evropském
parlamentu něco nepřístojného.
Oba jsme se dívali, jak se Manon elegantně proplétá davem zpátky
k pomenšímu pánovi s řídnoucími zplihlými šedými vlasy a v
obleku, který vypadal na to, že ho nosí hodně často, ale byl luxusní.
Usmíval se na nějakou vysokou zhruba třicátnici a působil dojmem,
že se právě rozmýšlí, na kterém místě se do ní má zakousnout
nejdřív. Pak ale vylovil z kapsy vizitku a vtiskl jí ji do dlaně jako nějaký
převzácný dar. Bylo to zvláštně svůdné gesto, zvlášť od takového
knihomolsky vyhlížejícího mužíka, který by kdekoli jinde vyhlížel
jenom jako nevýrazný mrňous. Nato tu ženu přehnaně stiskl v
náručí, jako kdyby právě s ženským fotbalovým týmem získala pro
Francii světový titul. Ona se ale netvářila ani trochu radostně, v obličeji
měla jen útrpný výraz. Když ji po dobrých deseti vteřinách pustil,
odpotácela se a zdvořile na něj kývla, jako to ve filmech o čínských
císařích dělají nízko postavení dvořané. A jakmile zmizela, zaměřil
svůj hladový pohled na Manon. Bylo jasné, že to je pěkný podšívka.
„Cholpin byl ministrem zemědělství,“ řekla Elodie, jako by se to tím
vysvětlovalo. „Teď je poslancem za Normandii.“





33
„Poslali ho do Bruselu za trest?“ zeptal jsem se.
„Cha!“ Elodie se div nezadávila minerálkou. „Chceš říct na penzi,
ne? Dvě volební období jako poslanec EP a máš nárok na plnou
penzi. Pohodlíčko do konce života. Francouzští politici to dostávají
za odměnu. Můj tým pracuje na znovuzvolení už teď.“
„Kvůli penzi? Není ti ještě ani třicet.“
„Ale jdi, Paule, to už bys přece mohl vědět, že pro Francouze není
nikdy moc brzy začít myslet na blahobytný důchod.“
Lidé se u nás neustále stavovali a zdvořile Elodii zdravili. Došlo mi,
že tady jsou poslanci EP velká zvířata. V ruce se jí jako kouzlem
objevila další sklenice, kterou doručil nějaký ultranóbl chlapík v
elegantním obleku s tenkým proužkem. Byl až nechutně štíhlý a měl
blond hlavu, jež zřejmě zrovna vypadla z reklamy na kondicionér;
oblek působil komicky: jako by se radoval z toho, že ho navlékli
právě na takovou bezva figuru.
Sklenice, kterou přinesl, byla na víno a Elodie ji přijala s milým
úsměvem a nedopitou minerálku přesunula ke mně. Tak tohle je
úloha poslaneckých asistentů – pěkně nazdobená odkládací plocha.
Manon je servírovací vozík, já zase konferenční stolek.
Proužkovaný příchozí se krátce a bez zájmu podíval na mě a pak se
přimáčkl co nejblíž k Elodii a mě vysloveně vystrnadil. Začínalo být
zcela jasné, jak funguje bruselská společenská struktura: nemáš
kvádro, nejsi nikdo.
Proužkovaný zahájil konverzační gambit a já ze zachycených útržků
hovoru zjistil, že má slabý přízvuk – nejspíš skandinávský.
Vykládal, že slyšel Elodiin proslov na nějaké schůzi nebo co.
„Udělal na mě veliký dojem váš argument, že GROW a NEAR by
měly těsněji spolupracovat a nevylučovat z toho regiony,“ prohlásil,
ať už to znamenalo cokoli.
Elodie dychtivě naslouchala.
„Jsem táák ráda, že souhlasíte,“ předla. „Regiony jsou mému srdci
velice blízké.“





34
„A já nepochybuji, že máte velmi vřelé srdce,“ odtušil – a mně se
i bez té kocoviny začal poněkud zvedat žaludek. Tahle hláška jako by
vypadla z francouzského filmu z osmdesátých let, ve kterém hraje
plavčík ze Saint-Tropez s trvalou na hlavě, ve vypasovaných
plavčičkách a s náramkem z kočičího zlata, na kterém je jeho křestní
jméno. Ale Elodii to podle všeho nevadilo. Zasmála se a pravila, že
její srdce zcela patří Bretani, i kdyby jiné kraje byly sebepřitažlivější.
Položil jsem si otázku, jak dlouho dokážu přežít na místě, kde se
ženy nechávají omuchlávat od starších knihomolů výměnou za
vizitku a kde okvádrovaní slizouni trousí rádobysvětácké balicí
hlášky, aniž se jim někdo vysměje, a radši jsem se hned odklidil s
úmyslem dát si něco na vzpružení. Nejspíš něco silnějšího než vodu.
Cestu do baru mi však zahradilo cosi, co zpočátku vypadalo jako
nóbl pevnostní dělo.
Ve skutečnosti to byla vysoká žena, o pár let starší než já a oblečená
do působivého kovově šedého kostýmku a blůzy, jejíž vrchní
knoflíčky zrovna měly nejspíš dovolenou.
„Bonsoir,“ řekla.
„Bonsoir,“ odpověděl jsem.
„Šarkán,“ prohlásila, nebo tak něco.
„Pol Wess,“ připojil jsem se ke zvyku divně vyslovovat vlastní jména.
„Vous êtes l’assistant de Madame Martin?“ zeptala se mě
francouzštinou se silným přízvukem.
No vida, řekl jsem si. Jsem na scéně pár minut a už si mě všimli.
Sdělil jsem jí, že opravdu pracuji avec Madame Martin.
Přátelsky se mě vyptávala ještě několik dalších minut, asi jako to
dělávají moderátoři televizních vědomostních soutěží, kteří musejí
zaplácnout čas a odhalit divákům něco ze života soutěžícího. Po pár
dotazech věděla vše, co jsem byl ochoten jí povědět.
„Et qui êtes-vous?“ zeptal jsem se. Místo odpovědi jsem si po slechl
kratší seznam iniciál a zkratek, které jsem evidentně měl znát,
a na konci toho všeho byla jediná dvě slova, kterým jsem rozuměl –
„veřejné záležitosti“.





35
„Líbí se mi váš styl,“ dodala. „Parlamentní asistent, ale ne přehnaně
šik. Rezervovaný, vážně cool. Takových by tu mělo být víc.“
„ Merci,“ řekl jsem, i když jsem si tu pochvalu ani v nejmenším
nezasloužil.
„No a co přesně tedy děláte?“ vyzvídal jsem. „Veřejné záležitosti?“
„Naopak, ty nejsoukromější,“ odpověděla a nakrčila obočí, jako by
naznačovala, že tohle byla opravdu příliš nestydatá balicí hláška.
Nevěřil jsem vlastním uším. To si opravdu každý v Bruselu najde
fanynky až tak snadno?
Snažil jsem se vymyslet nějakou odpověď, ale najednou jsem přes
její rameno kohosi zahlédl. Byl to muž s pěkně přistřiženým černým
vousem a zjevně si mě velice znechuceně prohlížel. Možná je
Šarkán jeho přítelkyně.
Dloubl loktem do jiného muže, který stál vedle něj, a oba se na mě
pozorně zadívali. Ten druhý přikývl, jako když souhlasí s něčím
nepěkným, co mu ten první o mně řekl. Všiml jsem si, že na sobě mají
téměř úplně stejné nevýrazné obleky a jmenovky. Jako by uvažovali,
jestli nemají takového drzouna, co si dovoluje balit elegantní dámu,
ačkoli sám na sobě žádnou viditelnou jmenovku nemá, rovnou
vyhodit ven.
„Co jsou zač?“ zeptala se moje nová známá. Takže její přítel to
nebude.
„Nevím. Ale mám dojem, že toho vousatého jsem už někde viděl.“
„Na tom není nic divného. Vypadají taky na asistenty. Nejspíš jste je
viděl v budově Parlamentu.“
„Nejspíš,“ souhlasil jsem, abych to nekomplikoval, ačkoli jsem tam
byl jen nějakých patnáct minut a jen v recepci.
„Ale to je jedno, pojďte na panáka,“ rozhodla, „ať mi můžete
povědět, jak se vám líbí v Bruselu.“
„No, zatím to byl docela rušný pobyt.“
Když jsme se prodírali k baru, vzala mě za ruku, aby nás v té
tlačenici od sebe neodtrhli, a já začal mít tušení, že rušno ještě neskončilo.





36
Se svou pařížskou přítelkyní jsem se rozešel asi před měsícem.
Amandine studovala obchod a k tomu pracovala pro Elodiina tátu
Jeana-Marieho. Ze začátku jsme spolu vycházeli fakt skvěle, ale pak
Amandine vzala místo v Šanghaji, což jsem já považoval za
neodčinitelný přestupek (poslední dobou mám nezdravé sklony k
jazykovým hříčkám). Chtěla, abych jel s ní, ale já měl strach, aby to ze mě
neudělalo jeden z těch zoufalých znuděných partnerských přívěsků
v cizí zemi, a rozhodl jsem se zůstat v Paříži.
Asi měsíc jsme si volali přes Skype – většinou když jeden z nás
vstával a druhý zrovna šel spát –, ale brzy to celé začalo působit nuceně
a my jsme se dohodli, že tuhle sestupnou spirálu nemá cenu
protahovat.
A tak když mě tahle elegantní dáma začala v kavárně na Pluxu
balit, nebyl jsem tak docela nepřístupný. Byla hodně přitažlivá a navíc
se brzy ukázalo, že umí být zábavně kousavá a ironická. O mužích
u baru toho věděla dost, abych pochopil, že v žádném případě jsem
do tenat jejího flirtu nepadl první, ale nikdy se neuchylovala k
nechutnosti nebo vychloubání. Nedávno se rozvedla a mně došlo, že
teď se mužskému pohlaví jakoby maličko mstí.
Ukázalo se, že není Šarkán, ale jmenuje se Šárka. Pochází z
České republiky, ovšem tady v Bruselu žije už osm let a byla provdaná
za jednoho eurokrata z Marseille. Proto tak skvěle ovládá
francouzštinu. Jedinou vadou na její lingvistické kráse byl fakt, že podle
všeho mě považovala za Francouze, a já se neobtěžoval jí to vyvracet.
Kdybych se totiž přiznal, že jsem vlastně Anglais, mohla by se mě
začít vyptávat na referendum, jako všichni ostatní. A vůbec, pokud
chce mít na noc pařížského playboye, kdo jsem, abych ji zklamal?
Každá Francouzka by vmžiku poznala, že jsem Angličan (často
říkají, že my Britové máme „líný jazyk“ na vyslovování jejich
hrdelních zvuků – a často i na jisté další činnosti), ale v Bruselu zřejmě
nikdo nemluví žádnou řečí bezchybně. Dokonce i ten Anglán v
hospodě vykládal tak nějak upracovaně a zvažoval každé slovo, jako by
si je v duchu vybíral z vícejazyčného slovníku. Stejně nejspíš působil





37
na Šárku i můj francouzský přízvuk, protože půlka mé konverzace
se skládala z dramatických odmlk, během nichž jsem mučivě hledal
v hlavě správný slovesný tvar nebo rdousivou samohlásku.
Po asi tak třech panácích si Šárka odskočila na dámy a ke mně přišla
zarděle vyhlížející Elodie a chytila mě za paži.
„To jsem nevěděla, že umíš česky, Paule,“ prohlásila.
„Ty ji znáš?“
„Samozřejmě. Velice dobře ovládá umění si dělat vlivné přátele.“
Nakrčením obočím mi dala jasně najevo, jak to poslední slovo
myslí. „Ať jsi u mě v kanceláři zítra v jedenáct, ano? Pěkně oblečený
a pro změnu už bez té... jak se tomu říká? Kočkoviny?“
Sama Elodie už ale vypadala na to, že má trochu upito a na nějakou
zítřejší „kočkovinu“ zaděláno, a taky jsem si všiml, že to její
severské božstvo povlává nedaleko v pozadí. Říkal jsem si, jestli se i ona
nehodlá poněkud vyhřívat ve fanouškovském obdivu. I když v jejím
případě nebylo tak jasné, kdo bude fandit komu.
„Fajn, opatruj se, Elodie,“ popřál jsem jí a svým způsobem jsem to
myslel jako mravní nesouhlas. No považte, před pouhým rokem
jsem jí pomáhal se svatební hostinou. Copak všichni ti mořští
okouni zahynuli nadarmo?
„To víš. Já se opatruju vždycky,“ ujistila mě, i když já to zrovna takhle
nemyslel.
Odplula zpátky ke svému blonďatému obdivovateli.
Družná Šárka se prodírala ke mně, cestou prohodila pár milých slov
s několika lidmi a už stála s úsměvem u mě. Pořád jsem držel v ruce
její sklenici, ale ohrnula nad ní nos.
„Co si radši dát skleničku někde, kde je víc klidu?“ Poznal jsem jí
na očích, že tím nemyslí automat na kávu někde ve ztichlém koutě
opuštěné budovy parlamentu.
„Jasně,“ souhlasil jsem, hodil jsem do sebe zbyteček bílého a ucítil
jsem, jak mě pohladilo na patře.
Vyšli jsme na náměstí a pak do boční ul


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.