načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Merde po evropsku - Stephen Clarke

Merde po evropsku

Elektronická kniha: Merde po evropsku
Autor:

Jeden Brit v Bruselu. Dvě Francouzky. A opravdu velká kupa merde. Konečně jsme se dočkali dalšího proklatě zábavného pokračování v bestselerové řadě Merde. Tentokrát si Stephen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 283
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0548-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jeden Brit v Bruselu. Dvě Francouzky. A opravdu velká kupa merde. 
Konečně jsme se dočkali dalšího proklatě zábavného pokračování v bestselerové řadě Merde. Tentokrát si Stephen Clarke vzal na mušku svého britského ostrovtipu vpravdě ohromné zvíře – byrokratický aparát Evropské unie. 
Vážně se ti cvoci z Bruselu chystají postavit mimo zákon bingo, dudy a do křupava propečené plátky slaniny?! A opravdu ti drzí eurokrati hodlají přejmenovat Lamanšský průliv? A inkoust na bankovkách eura vážně způsobuje u mužů impotenci?! Po pravdě, ne tak docela. Ale přiznejme si, že instituce Evropské unie má i hodně velké mouchy. A hrozí, že jich ještě přibude, protože se do Bruselu právě vydal také Angličan Paul West, aby byl k ruce francouzskému poslanci Evropského parlamentu. A z první ruky se přesvědčí, jaký je to neskutečný blázinec. 
A jak se kvapem blíží referendum, v němž bude celá Británie hlasovat o setrvání v EU, Paul West má příležitost zasáhnout do jeho výsledků.
Ale napřed se musí rozhodnout: Je lepší nepřítel, kterého už známe? Nebo riskovat Brexit? A jak dobře ví, jeho rozhodnutí by ho mohlo stát mnohem víc než jen příjemný europlat.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Merde po evropsku" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Merde po evropsku

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Stephen Clarke

Merde po evropsku – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Přeložil Richard Podaný

PLUS



Všechny postavy i události v této knize jsou naprosto vymyšlené,

a to včetně těch, které snad působí znepokojivě reálně.



Autor by rád poděkoval všem, kdo ho, ať skutkem či jen slovem,

provedli po nejtemnějších koutech institucí Evropské unie.

Ze zjevných důvodů je není možné nejen jmenovat, ale ani uvést

obě jejich iniciály.

Takže díky, merci a dank uwel především E, P, N, G, J, I a S.

A taky (a tady nehledejte žádné pořadí) J, A, J, R, W, T, O, D, K, S, V, B,

C, L, S, F, H a M.

Jako vždy díky N a lidem z UEA za podporu a SLA za to, že se všechno

pohnulo dopředu.


Albert Einstein: „Nepříčetnost: dělat totéž pořád dokola a očekávat

různé výsledky.“


9

1

„Eurobankovky způsobují u mužů impotenci.“

Zpráva z britského tisku, rok 2002.

„Tyhle ústřice jsou pěkně vzteklý potvory,“ řekl Angličan. Nechápal

jsem, proč mi to vykládá. Prostě jsme jenom seděli vedle sebe vjed

nom baru v Bruselu a popíjeli.

„Vzteklý?“ zopakoval jsem.

„Podlý,“ přisvědčil. „Nevyzpytatelný.“

„Vážně?“ Moje vlastní střety s ústřicemi byly poměrně jednostranné

a obyčejně končily dvanáct nula v můj prospěch. „To myslíte, jako že vám

můžou podrápat prsty, když se je snažíte otevírat sám?“ hádal jsem.

„Ne, jsou to pěkně úskočný šmejdi. Nenápadně se k vám přikradou

a... to jste věděl?“

„Ne.“

Začal jsem se radši znovu věnovat skoro dopité sklenici. Neměl jsem

chuť poslouchat paranoidní kydy nějakého násosky o tom, jak ho

všude pronásledují měkkýši.


10

Jenže on do mě drcnul loktem tak silně, až hrozilo, že se mi sklenice

vyprázdní zcela.

„Lidi netuší, že špatně jim vždycky není jenom ze zkažený ústřice,“

pokračoval. „Může to bejt i čerstvá ústřice, která ale není řádněza

bitá.“

„Řádně zabitá?“

Pokoušel jsem se přijít na to, jak se to dělá. Karatistickým úderem

za krk? Pokud tedy ústřice mají krk. Anebo že by brokovnicí? No, to

by nadělalo bordel.

„Jasně, musíte ji celou rozžvejkat na kaši, aby byla dočista mrtvá,

než ji spolknete. Když to neuděláte, sklouzne vám do břicha živá,

a než nakonec umře, pumpuje do vás protilátky.“

Krknul si. Jeho trávicí soustava se evidentně toužila přidat kekon

verzaci.

„Takže podle vás jsou ústřice střevní teroristi, které poslali nasebe

vražednou misi, aby zničili lidstvo?“ zeptal jsem se.

„Klidně si dělejte prdel,“ řekl vnímavě, „ale když si nedáte bacha,

i naprosto čerstvá ústřice vám vytapetuje žaludek protilátkama

a vám bude čtyřiadvacet hodin pekelně blbě. A alergii z toho pak

můžete mít na furt. Když sníte další ústřici, zblijete se jako Amina.“

„Roztomilé.“

„Pardon, ale to jsou prostě fakta. Jsou to zlý, pomstychtivý, slizký

hajzli.“

Naštěstí jsem tak jako tak neměl chuť jít na oběd. Byli jsme v hlučné

hospodě v centru Bruselu a po pár sklenicích jakési husté, tmavohnědé

tekutiny, kterou uvařili sadističtí belgičtí mniši, jsem netoužil ani pota

líři naprosto neagresivního salátu. Tohle zdejší pivko je fakt výživné.

„Asi jste s nimi sám měl nějaké špatné zkušenosti, co?“ nadhodil

jsem.

„Měl, ale kvůli tomu je zakázat nechci.“

„Zakázat?“

„Jo, postavit ty mrňavý slizoně mimo zákon. Přijmout novejevrop

skej zákon, podle kterýho budou ilegální.“


11

„To je trochu extrémní řešení, ne?“ namítl jsem. „Kdyby Evropa bez -

hlavě zakazovala všechno, z čeho někdo hodil šavli, byla by dneska

kořalka nezákonná v osmadvaceti zemích. A na jedení kebabupoz

dě v noci bychom už jenom vzpomínali.“

„No, možná je nemusíme zakázat úplně, spíš by to šlo zařídit, aby

se sakra těžko prodávaly. Třeba by šel zavíst novej zákon, podlekte

rýho se ústřice před prodejem musejí humánně usmrtit. Chápete,

třeba přinutit restaurace, aby každou před otevřením elektricky

omráčili. Anebo nasadit tu starou dobrou strategii rovný okurky,

jako že by se ústřice nesměly prodávat, pokud nemaj dokonaleovál

ný škeble. To by Žabožrouti pěkně splakali nad svým gurmánským

vejdělkem, co?“

„A vy tohle celé jako dokážete?“

„Dělám pro jednoho poslance EP, co má na starosti potraviny astra

vování. Takže zkusit to můžu.“

„Pane jo.“

Dokonce i já jsem toho o Bruselu věděl tolik, aby mi bylo jasné, že

poslanci Evropského parlamentu mají dost velkou moc, abykdeja

kou svou soukromou křížovou výpravu proměnili v zákon.

Takže můj nový přítel má pravdu a asi by opravdu mohl Francou

zům zavařit. Embargo na ústřice by rozhodilo ekonomiku valné

části francouzských pobřežních oblastí a navíc by sabotovalojídel

níčky některých velice šikézních brasseries v Paříži.

A nejen v Paříži.

„I v Londýně jí ústřice spousta lidí,“ poznamenal jsem.

„Jo, snad pár pozérů, co ale nechodí k eurovolbám. Na těch nám

nesejde.“

„Hodláte totéž udělat i se slávkami?“ zajímal jsem se.

„Cože, zakázat Belgičanům jejich národní jídlo? Ne, to bychomna

šim laskavým hostitelům udělat nemohli, nemám pravdu?“ Klok

tavě se zachechtal skrze mocný hlt vlámského piva. „Ale hlavně

o tom hle ani muk. Jste Angličan, že jo?“

„Jsem, ale poslankyně EP, pro kterou dělám, je Francouzka.“


12

„Francouzka?“ Najednou seděl jako podle pravítka a tvářil se, jako

by mu zrovna tucet ústřic pumpoval protilátky rovnou dovypoule

ných očních bulv. „ Francouzka? Děláte si srandu?“

„Ne, nedělám. Normálně žiju v Paříži, ale tady v Bruselu mi nabídli

práci na ochraně ohrožených francouzských regionálních jazyků.

Však víte, bretonština, baskičtina, korsičtina a tak dál.“

„Ale vy sám Francouz nejste, že ne? Nevzdal jste se občanství?“

„Ne. Ale tu dámu, pro kterou dělám, bude váš plán na zákaz ústřic

nesmírně zajímat. Je v parlamentu za západní Bretaň.“

„Sakra,“ zaúpěl.

„Nejspíš jste chtěl říct merde,“ napověděl jsem mu. „Leda byste

chtěl mluvit bretonsky, to by pak vhodný výraz byl kaoc’h.“

Musím připustit, že jsem svému užvaněnému anglickémuspoleční

kovi neřekl úplnou pravdu. Vlastně jsem nepracoval profrancouz

skou poslankyni EP. Nebo zatím ne.

A do Bruselu jsem přijel až dneska. Na pozvání kamarádky Elodie,

dcery svého někdejšího pařížského šéfa Jeana-Marieho. No, říkám

na pozvání, ale spíš to bylo předvolání: „Máš rezervaci v hoteluEm

pereur Napoléon Bonaparte v Bruselu. Zavolej mi, povím ti víc.“

Samozřejmě jsem chtěl vědět víc hned, ale byla ochotná povědět

jen tolik, že mi hodlá nabídnout groteskně dobře placenou práci

na ochraně ohrožených jazyků. Když jsem se zajímal, jestli se kvůli

tomu budu muset trmácet po amazonských pralesích, zasmála se

a řekla: „Ne, leda tak v močce po bretonských prasatech.“ Ale poslala

mi lístek na vlak, první třída, a tak jsem se ocitl v Bruselu, navnaděný,

ale taky s neodbytnou otázkou, jestli to celé není úplná pitomost.

Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že jakékoli moje pochybnosti

jsou jen symptomem odporného nevděku. Elodie mi koneckonců

slíbila štědrý hryzanec z eurorozpočtu jen proto, abych pro ni přijel

pracovat na krátkodobou smlouvu. Z čeho mám takový strach?Do

konce mi šťavnatý kus vyplatila předem. Ať se stane cokoli, aspoň

pár týdnů se mi to štědře vyplatí.


13

Malér byl v tom, že Elodie mě už předtím párkrát pěkně ojebala, a to

jak obrazně, tak i doslova.

Byli jsme (velmi krátce) milenci, ale jen proto, že chtěla šokovatpapín

ka, který mi tehdy šéfoval. Pár měsíců nato se zase pokusila sabotovat

moji novou práci, kdy jsem měl v Americe dělat reklamu Velké Británii

jako turistické destinaci. Naše jemné soupeření pak v Los Angelesvy

vrcholilo vzteklou ovocnou bitkou, po níž skončil její táta od hlavy kpa

tám zadělaný čerstvými jahodami. Ale posléze jsme se udobřili a já jsem

dokonce zajišťoval catering na její svatbě s jistým nechutně prachatým

pařížským bankéřem. Takže jsem doufal, že teď jí už můžu věřit.

Instinkt mi napovídal, že její důvěryhodnost silně závisí na tom,

jestli v tom ďábelském plánu, který právě zběsile bublá v kotlíku její

hlavy, nějak jede i její otec Jean-Marie. Ty dva byste totiž až příliš

často zastihli bok po boku v jejich rodinné kuchyni, jak tam pečou

nějakou neplechu.

Jean-Marie byl teď député (poslancem francouzského parlamentu)

za jedno provinční město v kraji Mayenne, jižně od Normandie. Volby

vyhrál, protože místním zemědělcům slíbil, že budou moct přestat s tím

pracným a otravným obděláváním a pěstováním a chovem a budou

navěky šťastně žít z dotací, které jim vydyndá v Bruselu. I když pokud

si vzpomínám, přesně to slibuje svým zemědělcům většina francouz

ských politiků, takže možná že Jean-Marie nakonec až tak na prd není.

Bylo naprosto logické, že Elodie se vydá za tátou do politiky a nechá

se zvolit do Evropského parlamentu. Jak líp by mohl získat dotace

pro svoje zemědělce?

Jenže i tak tu byly dvě věci, se kterými jsem si u toho jejího přesunu

do Bruselu lámal hlavu.

Zaprvé: jak se jí povedlo nechat se zvolit za západní Bretaň, kam,

aspoň pokud vím, jaktěživa ani nepáchla?

A zadruhé: vystudovala nejdražší vysokou ekonomickou školu ve

Francii a nedávno se provdala za člena představenstva soukromé

pařížské banky, tak proč se vzdala nebetyčných příjmů ve světěvy

sokých financí a leze do Bruselu, kde musí nutně strávit půlkuživobr />

14

ta u debat o minimální délce tresky a o tom, jestli je třebapřejmenovat britskou čokoládu na „oslazený hnědý tuk“?

Bylo mi skoro jasné, že její táta v tom má tak jako tak prsty.

Nejspíš to zjistím už zítra po ránu. Takže je nejvyšší čas dát au revoir

té bruselské knajpě a ukecanému anglickému štamgastovi, vrátit se

do hotelu a dopřát si menšího šlofíka.

Když jsem konečně lokalizoval východ z hospody a vyhrabal se

na dlážděnou vedlejší ulici, došlo mi, že ten plán má jeden drobný

háček: belgické pivo se podle všeho sráží někde v oblasti podkolení,

takže se chůze stává nezvykle obtížnou.

A co hůř, vinou jakéhosi rozmaru bruselského počasí byl najednou

večer poněkud v oparu. Zjistil jsem, že nejsem s to poznat, v jaké

ulici se nacházím, a na to, abych si na mobilu otevřel mapu adohledal si to, nějak moc špatně vidím. Dokonce jsem ani nedokázal dost

přesně zamířit prstem, abych mobil odemkl.

Napadlo mě, jestli snad to pivo nebylo o fous silnější, než jsem čekal.

Kdyby nic, měl jsem matnou představu, jak se jmenuje můj hotel,

takže bude stačit se někoho zeptat na cestu. A pár metrů ode městála na rohu ulice nějaká žena a přátelsky na mě hleděla. A jako by

se usmívala přímo na mě a chtěla mi pomoct. „Jů Yngliš?“ křikla.

„Français? Deutsch? Italiano?“

„Kdepak, stopro Anglán. Ani trošku Francouz,“ odpověděl jsem

a kdovíproč jsem se zasmál. Zdálo se, že to slyší ráda, aspoň podle

toho, jak vstřícně na mě vystrčila rozměrné poprsí, které, jak jsem si

až teď všiml, jen zčásti zakrývala upnutým tričkem s velkýmvýstřihem. Začala klopýtat ke mně na tak vachrlatě vysokých podpatcích,

až jsem měl strach, že se na kočičích hlavách skácí a natluče sikolena, která měla navíc díky titěrným šortkám zcela nechráněná.

„Mohla byste pro mě něco udělat?“ zeptal jsem se. „Nějakou moc

velkou laskavost?“

„Cokoli budeš chtít,“ slíbila, což od ní bylo nesmírně milé, kdyžuvážíme, že jsme se sotva seznámili.

2

„Brusel přinutí farmáře, aby prasatům poskytli hračky.“

Zpráva z britského tisku, rok 2003.

Druhý den ráno jsem našel jeden důvod cítit vděk, ale fakt jen ten

jeden. Když jsem se probudil (nebo spíš zapadl zpátky dočvachtavé bažiny plného vědomí), čekal na mě vzkaz od Elodie, že musela

odjet do Paříže a do Bruselu se vrátí asi tak osm hodin po tom, co

jsme se měli sejít. To byla obrovská úleva, protože celé moje tělohlasitě protestovalo už při pouhé představě, že se je budu snažit uvést

do přibližně svislé polohy, natožpak že by muselo chodit, myslet

nebo mluvit.

Ve srovnání s předešlými kocovinami byl tohle přímo spektakulár -

ní 3D zážitek. Jako by mě nějaký naprosto střízlivý belgický mnich

v železně neměnném rytmu mlátil po hlavě láhvemi od piva. Tihle boží služebníci vážně dobře vědí, jak ve vás vyvolat masivní pocit viny z toho, že jste jen hříšné nádoby. V životě jsem se nemodlil ooduštění tak usilovně.

16

A i přes ten závoj fyzické bolesti jsem matně cítil, že jsem zhřešil víc

než jedním způsobem. Naprosto jisté je, že jsem to přehnal s pitím,

ale... nedopustil jsem se i nějakých dalších ohavností?

Naštěstí to vypadalo, že moje paměť má sanitární den.

Celý den jsem věnoval skučení a ležení v poloze embrya, až asi tak

v pět jsem se dovlekl do koupelny a dopřál si sprchu způsobují

cí omrzliny. Pak už stačilo jen si dát čtyřnásobné espreso a síly se

mi vrátily natolik, že jsem se nasoukal do taxíku a škemral, aby mě

šofér pokud možno bez většího drncání zavezl na nádražíBruxelles

-Midi. Dost divné jméno, napadlo mě. „Polední nádraží“ – copak je

jen pro vlaky s příjezdem a odjezdem kolem oběda? A mají takyná

draží „Bruxelles-Soir“ nebo „Bruxelles-Petit-Dejeuner“? Usmyslel

jsem si, že se na to zeptám Elodie, pokud si tedy otázku ještě budu

pamatovat, až se tam dostanu. Její vlak měl přijet z Paříže ve čtvrt

na sedm.

Taxík se prodíral rušnými ulicemi a já jsem zavřel oči a snažil jsem

se přimět mozek soustředit se na blížící se práci – konkrétně nasna

hu vypadat střízlivě, příčetně, zaměstnatelně. Přes všechna nebez

pečí, která dozajista plynou ze spolků s Elodií a jejím tatíkem, jsem

ty peníze potřeboval. Čajovna, kterou v Paříži spoluvlastním, si sice

vede dobře, jenže prakticky všechen výtěžek hned do podniku zase

reinvestujeme. Taky jsme doufali, že otevřeme druhou provozovnu.

A tudíž potřeba dosypat si do kasiček hotovost se ocitla na samém

vršku mého seznamu priorit.

Nejspíš jsem trošku zadřímal, protože když jsem otevřel oči,uvědo

mil jsem si, že na mě šofér cosi huhlá.

„Monsieur, la gare, už jsme tady,“ uslyšel jsem.

Dal jsem mu pár eur, požádal jsem ho, ať počká, a ze všech sil jsem

se snažil vejít na nádraží a neštrikovat to sem tam.

Kam se na tuhle novou část nádraží, kam měla Elodie přijet, hra

be pařížské Gare du Nord. V podchodu pod nástupišti bylo trochu

šero, ale pro někoho, komu se dělají před očima mžitky z migrény, je

to docela úleva. A navíc to tu nevypadalo ani trochu nádražněošun

17

těle. Nóbl obchody, linula se z nich vůně čehosi čerstvě upečeného

a čokoládově mňamózního, která by byla vysoce lákavá, kdybych

neměl kocovinu na stupni devět. Taky stánek s čerstvými ovocnými

šťávami a dokonce i květinářství. Prostě ve všem příjemná změna

oproti Gare du Nord s otlučenými a od holubů zadělanými stánky

s kafem a s gangy žebráků, kteří se dychtivě rozhlížejí ponedovře

ných kabelkách a nehlídaných kapsách. Odjakživa mám dojem, že

Francouzi tolik let držkovali proti tomu, že si Londýn původně vy

bral jako konečnou stanici Eurostaru nádraží s urážlivým názvem

Waterloo, až si vlastní konečnou zapomněli řádně načančat.

Dospěl jsem k názoru, že tohle Bruxelles-Midi nevypadá vůbec

špatně. Dokonce jsem našel jednu lavičku, kde nikdo nebydlel,tak

že jsem si mohl hezky pohovět, než Elodie přijede.

Najednou se ale objevila na schodech od nástupiště a můj krátký

odpočinek skončil. Vypadala, jako by taky včera pila, ovšem v jejím

případě šlo zřejmě o koktejl s kokainem. Přímo se proti mně vyřítila

a černý pršiplášť za ní vlál jako padák. Propána, ne, pomyslel jsem

si, přesně tohle ve svém křehkém stavu nepotřebuju – Elodii v na

dupaném pracovním režimu.

Ale musel jsem uznat, že vypadá dobře – dlouhonohá a štíhlá,tma

vá sukně jí láskyplně obepíná boky. Blond vlasy měla úpravněsvá

zané dozadu, aby udělaly místo tváři, která za ten zhruba rok, co

jsem ji neviděl, tak nějak vyspěla. Rudé rty působily spíš odhodlaně

než vzdorovitě našpuleně a laser a pinzety vytvarovaly obočí dodo

konalé symetrie.

„Allez, Paul, vstávej, jdeme pozdě!“

Takže něco se přece jen nezměnilo. Pořád stejná protivná potvora.

„Bonsoir, Elodie,“ poznamenal jsem jízlivě.

„Hele, na tohleto ťuťu ňuňu a jak se máš bude dost času v taxíku.

Máš snad taxík, ne?“

„Samozřejmě.“

„Tak honem do něj. Taxametr se točí a Evropa to platí.“

Rázoval jsem vedle ní asi dvakrát tak rychle, než moje tělo chtělo,

18

a nasměroval jsem ji k elegantní černé audině s žlutě kostičkovaným

pásem, která čekala před nádražím.

Zmarnili jsme trochu času, protože postávala vedle dveří auta ače

kala, kdy jí je někdo (konkrétně moi) otevře, a pak taxík vyrazil

po úzké ulici zpola určené pro pěší.

„Ví, kam jedeme?“ štěkla po mně Elodie.

„Neví. Protože já to taky nevím.“

„No tak proč se někam rozjel, co?“

„Protože je tu jednosměrka, mám ten dojem.“

„A tak.“ Naklonila se dopředu k řidiči. „Au parlement européen, s’il

vous plaît,“ řekla téměř vychovaně. „Le plus vite possible,“ dodala

potom s přesně tím tónem holčičkovské škemravosti, kterýnasazu

je vždycky, když je to potřeba.

„OK, madame,“ odpověděl řidič a dovysvětlil, že je to teď samázá

cpa, takže to vezme trasou, která nám možná bude připadat jako

zajížďka.

„Très bien, très bien,“ zafuněla Elodie a okamžitě se vrátila ke své

skutečné osobnosti: typ netrpělivá primadona.

Taxikář se s námi ponořil hluboko do spleti křížících se uliček. Sem

tam auto drncalo na kočičích hlavách, což mi bolavou hlavupromě

nilo v koktejlový šejkr, takže jsem se snažil soustředit na zábavuob

jevování úplně nového města. Vcelku to tu vypadalo jako ve Francii,

ale vlastně ne docela.

Připadalo mi, že bruselským architektům někdo nakázal, ať vyrobí

francouzský styl budov, jenže z londýnských červených cihel, ahlav

ně ať z toho vyházejí všechny křivky. Cihly byly často uspořádané

do vodorovných řad, asi jako pruhy na tričku, to aby domy úzké tak

na šířku jedné místnosti vypadaly tlustší. Budovy bylynízkopodlaž

ní a dost se jedna od druhé lišily, ne jako v pařížských ulicích, které

jsou většinou z devatenáctého století a dělané všechny podlejedno

ho kopyta. Tady v Bruselu se to hemžilo balkony a arkýřovými okny

a vedle plochých střech moderny jste co chvíli zahlédli něco špičatě

gotického. Všechno to bylo moc hezké a na metropoli mezinárodního společenství velmi provinční. Jen některé nóbl obchody dávaly najevo, že tady je euro doma. Měl jsem dojem, že aby člověk zaplatil za některé z těch značkových bot nebo oblečení, potřeboval by dostávat plat expata osvobozeného od daní. V bočních ulicích takový provoz nebyl, a tak šofér ubral ze zběsilé rychlosti jedině tehdy, když musel pustit chodce přes ulici, a to i v případech, kdy kvůli červené nemusel. Přirozeně že Elodii ten naprosto nepařížský přístup rozpálil doběla pohoršením. „To opravdu musíte zastavovat na každém přechodu?“ zeptala se ho

úsečně francouzsky.

„Jo, ze zákona,“ odpověděl.

„Ale zákony dělají lidi, jako jsem já!“ namítla.

Jasně, pomyslel jsem si, a přesně kvůli tomuhle přístupu si lidimyslí, že jim ten Brusel pěkně přerostl přes hlavu. Všiml jsem si, žetaxikář si Elodii prohlíží ve zpětném zrcátku.

„Vous êtes Française, non?“ zeptal se.

„Oui?“ prohodila vzdorně, jako by dotaz, jestli je Francouzka,znamenal nějaké obvinění... i když ono to nejspíš obvinění bylo.

Vyjeli jsme na široký a ucpaný bulvár a minuli nějaký středověký

hrad, který vypadal jako miniatura francouzského château. Díky

dopravní zácpě se řidič mohl otočit a vykecávat nám díru do hlavy

výkladem o jednom slavném francouzském daňovém exulantovi,

kterého někam vezl. Úplně jsem slyšel, jak Elodie nezájmem úpí,

a tak jsem ho v tom ještě podporoval různým zaujatým „Vraiment?“

a podobně.

„A tenhle týden sem zrovna přijela do daňovýho ráje další a fakt dost

slavná osobnost,“ dodal taxikář s úšklebkem. „Schválně hádejte. Je

to zpěvačka.“

„Edith Piaf,“ sykla Elodie – a snad ještě nikdy nezaznělo jménolegendární chanteuse s takovým vztekem, no, snad jen když někdo

probíral jisté její pochybné aktivity za německé okupace.

20

Šofér to pochopil a pak už trucovitě mlčel. Vyčítavě jsem se naElo

dii podíval.

„Může si za to sám,“ řekla mi anglicky. „Jen ať se soustředí naříze

ní. Jedu pozdě.“

„Pozdě na co? Jestli na schůzku se mnou, tak tady mě máš.“

„Myslíš si, že bych se do Bruselu tak hnala kvůli tobě, Paule?“ za

smála se. „Velice milé. Ne, musím se do sedmi zapsat doposlanec

kého registru, jinak nedostanu na dnešek diety. Je to přes tři stovky

eur. A chudinka poslankyně potřebuje každý cent.“

„Takže celý den, co jsi byla v Paříži, jsi jako pracovala pro EU?“Vy

lezlo to ze mě s větším sarkasmem, než jsem měl v úmyslu, aleElo

die jen pokrčila rameny.

„Jsem europoslankyně. Každý můj nádech a výdech je práce pro

EU.“ Zahihňala se a zopakovala to zpěvně, na melodii slavné pís

ničky od Police. Ta je dodneška ve Francii hodně oblíbená a Fran

couzi se ji naučili obratně masakrovat.

Tesklivě jsem se zadíval z okna na neonový křížek jedné pharmacie,

což, protože jsme jaksi v Bruselu, byla zároveň i apotheek. Napadlo

mě, že tohle je jeden z důvodů, proč se orgány EU usadily zrovna

tady – Belgičané všude zdatně věšeli dvojjazyčné nápisy už předtím,

než k tomu museli přilípnout dalších asi tak dvacet jazyků.

„Víš, Paule, je moc milé tě zase vidět,“ podlehla Elodie nečekanému

náporu přátelských citů. „Nikdo mi tak neodsekává jako ty.“ Skoro

dojatě se na mě zadívala. „Ale co jsi to vlastně prováděl? Vypadáš

děsně. Ty jsi pil?“

„Proboha, ne. Toho jsem nechal,“ já na to. „Neměl jsem ani kapku

od, od...“ Máchl jsem rukou, jako bych se snažil popsat tím gestem

abstinenci trvající cokoli mezi šesti hodinami a šesti měsíci.

Zasmála se.

„Čestný slovo,“ pokračoval jsem. „Celou noc jsem procvičoval ne

pravidelná bretonská slovesa.“

„Já to slyšela trochu jinak, Paule. Nevystupovala v tom nějakápro

stitutka?“ Lišácky se na mě zaculila.

21

„O čem to mluvíš?“

„Dneska brzo ráno mi volal ředitel hotelu a stěžoval si na tebe. Narovi

nu, Paule, šlapka? To teď nemáš žádnou přítelkyni? A proč jsi ji vlastně

bral do hotelu? V jednom kuse tam ubytovávám svoje hosty.“

Palba otázek rozvířila vzpomínky, které mi kocovina úspěšně vy

zmizíkovala z hlavy. Ta ženská na rohu ulice. To minitričko. Typidi

šortky. Proboha, ne, řekl jsem si v duchu, to přece ne, že ne?

„Já ji do hotelu nebral, ona vedla mě,“ vybavil jsem si zachmuřeně.

„A určitě jsem ne... teda jako já bych nikdy... rozhodně ne... aspoň

ne s takovou...“ Musel jsem uznat, že zrovna přesvědčivě to nezní,

ale byl jsem si naprosto jistý, že se nestalo nic nevhodného, ačkoli

mi mozek zatemnilo belgické pivo. Nikdy v životě jsem za sexnepla

til. No, ne přímo penězi. Citově jsem samozřejmě musel vypláznout

majlant, ale kdo ne?

„Já přece vím, že do pokoje sis ji nevzal,“ prohlásila Elodie. „To ti

zarazil noční vrátný.“

„Aha, jasně, noční vrátný.“ V hlavě se mi vynořil obraz vzteklého

pána v šedé vestičce. A pak týž pán, který zničehonic ulehl. „Za to,

že mu jednu ubalila, si mohl sám. Byla rozzlobená. Zrovna jsem jí

vysvětloval, že to je všechno jenom hrozný omyl, a on si to najednou

přihasil. Ale měl jsem situaci pevně v rukou.“

„Pevně v rukou? Podle toho, co mi říkal ředitel hotelu, jsi klečel

a ona se ti snažila vytáhnout z kapsy džín peněženku. Vrátný jí dal

dvacet eur a vyrazil ji.“

„Dvacet eur z mé peněženky?“

„Věř mi, Paule, měl bys mu dát pade za odměnu. Kdyby se ti jedna

z těch pouličních holek dostala do pokoje, neměl bys teď kartu,mo

bil, pas a nejspíš ani pinďoura. Jsou nebezpečné. Prostituce je sice

v Belgii legální, ale ne že by přitahovala ty nejlepší kádry. Doufám,

že až budeš dělat pro mě, dokážeš zůstat střízlivý.“

„Už jsem ti říkal, že jsem se zařekl, že nebudu pít,“ zařekl jsem se.

„A mimochodem jsi mi ještě pořád nepověděla, co přesně bych pro

tebe měl s těmi ohroženými jazyky dělat.“

22

„Vysvětlím ti to pak. Jsme skoro na místě.“

Ulička, ve které jsme byli, působila stejným dojmem elegantní

ošuntělosti jako spousty těch, jimiž jsme projeli, ale zaparkovaná

auta byla na první pohled větší a měla mezinárodní poznávacíznač

ky. Potom jsme vyjeli na širokou třídu a architektura se najednou

začala pyšnit sklem a moderní průčelí budov byla dole hustě posetá

pobočkami zahraničních bank a nóbl restauracemi.

Vjeli jsme na nevelké otevřené náměstí, kterému vévodila socha

nějakého vyčerpaně se tvářícího politika. Po obou stranáchnáměs

tíčka se rozpínaly zahrádky restaurací a kaváren, kde seděly hordy

úředníků a úřednic; všichni měli v rukou sklenice a na tváříchúsmě

vy. Zdá se, že na práci pro Evropský parlament je zjevně cosi, co vás

nutí k úsměvu od ucha k uchu.

„Voilà!“ oznámil šofér.

„Merci,“ poděkoval jsem místo Elodie, která jen beze slovazaplati

la, vytrhla mu z ruky účtenku a svižně odklusala pryč. Za hlučného

cvakání vysokých podpatků upalovala po obrovském béžovém ná

dvoří, kolem kterého se tyčila zakřivená stěna z fotografií velkých

jako billboardy, jež vychvalovaly úspěšné projekty Evropské unie.

A vděční příjemci eur se usmívali ještě blaženěji než ti úředníci

a funkcionáři venku na náměstí.

Na nádvoří přibylo eurokraticky vyhlížejících lidí, postávali vestá

dečkách, případně mířili do restaurací. Elodie mezi nimi kličkovala

a pak mocnými skoky vyrazila vzhůru po širokém schodišti kčemu

si, co vypadalo na největší skleněnou stavbu světa, když nepočítáme

Spojené státy nebo Dubaj. Na mou duši, ten sklenář, co dostal tuhle

zakázku, určitě ihned po dokončení práce odešel na penzi na Kaj

many. Anebo si založil firmu na čištění oken.

„Allez, Paul, pohyb, pohyb, pohyb,“ štěkla Elodie přes rameno.Na

jednou se z ní stal můj osobní trenér.

U prvních dveří musela lovit z kabelky průkazku a škemrat u pří

slušníka ochranky, ať mě pustí dál, což dělala se směsíúředně-mo

cenského nátlaku a nestydatého kousání do dolního rtu.

„Za dvě minutky zase odejde,“ slíbila mu.

Pokrčil rameny s výrazem člověka, který je na lživé sliby politiků

zvyklý a už ho to jen nudí.

Elodie mě nacpala do otáčivých dveří, skoro mě prohodila rámem

detektoru kovů – a pak už jsme klusali po rozlehlém, mramorem

vydlážděném foyer k pultu recepce, kde jsme konečně smykemzastavili.

Žena za pultem přátelsky klábosila s nějakým mužem neformálně oblečeným do džínů – přesně ten typ mužů, se kterými Elodie

k smrti ráda manipuluje a cvičí.

„Promiňte, jde o naléhavou věc,“ zahulákala francouzsky tónem

mlhové sirény na majáku. „Jsem poslankyně.“ Nedbale oblečený

chlapík se rozhlédl a zadíval se Elodii přímo do očí.

„Jen do toho,“ řekl anglicky; evidentně byl zvyklý na to, že hoPařížané předbíhají, jak můžou.

„Oui, madame?“ otázala se recepční.

„Chci se zapsat. Není ještě sedm, že ne?“ Elodie zvedla ruku s hodinkami, čímž všechny učinila svědky toho, že si plně zaslouží denní

dietový chléb, protože dorazila do práce celé dvě minuty předkoncem dne.

„Sedm? Poslanci se mohou zapisovat i později, madame,“ prohlásila recepční a nepovedlo se jí tak docela skrýt uspokojení z toho, že

Elodie se hnala jako běsná pro nic za nic. „Konkrétně až do jedenácti.“

„Do jedenácti?“ Elodii ohromením klesla brada. „Ale já se vždycky

zapisuju před sedmou. Nechala jsem si kvůli tomu v Paříži ujít oběd.

Sice jen s manželem, ale i tak... Proč nás o těchhle pravidlech nikdo řádně neinformuje?“ Jak je u Elodie – i když vlastně u většiny Francouzů – obvyklé, všechno byla očividně vina někoho jiného. „Je na to takový dokument, madame,“ odpověděla recepční. Otočila se, otevřela skříňku a s ledově chladným výrazem upustila na pult špalek papíru.„Soubor nařízení pro poslance Evropského parlamentu,“ představila jej.

24

Elodie ustoupila o něco zpátky, jako by jí podstrkovali do náručíži

vého jezevce.

„Něco takového s sebou přece nemůžu vláčet,“ namítla.

„Třeba Louis Vuitton dělá speciální brašnu pro poslance EP,“ pro

hodil jsem. „A tu by sis pak mohla dát do výloh.“

Recepční mě obdařila náznakem úsměvu.

„Existuje i v elektronickém formátu. Mohu vám to poslat, mada

me,“ nabídla.

„Děkuji, moje asistentka to přečte a všechny potřebné informace mi

předá,“ odpověděla Elodie a máchla rukou ke mně. „Jdu se zapsat,

ty tady počkej,“ pověděla mi. „Nechci tě pracně protahovat přes sto

dalších postů ochranky. Co kdyby sis vyřídil návštěvnickoupropust

ku, než se vrátím?“

Nechala mě stát s tím chlápkem, kterého tak elegantně odstavila.Chvil

ka trapného mlčení. Prohlížel si mě od paty k patě. Já jsem byl oblečený

skoro tak neformálně jako on – bílá košile, džíny a tmavé sako –, ale

k tomu jsem vypadal tak o jeden stupeň pomačkaněji. A on byl oproti

mně vlastníkem plastové visačky, která se mu bimbala na krku nařád

ně ošoupaném pásku, zatímco já jsem jen pouhý vetřelec.

„Až po vás,“ prohlásil jsem posléze, aby to trapné ticho skončilo.

„Omlouvám se, že jsme se sem tak vmáčkli. Ona je Francouzka.“

„Ovšem,“ souhlasil. „Ryzí.“

Elodie se vrátila k recepci za deset minut a se zářivým úsměvem: taky

byste se zubili, kdybyste za jediné čárnutí perem dostali pár stovek

eur. Poděkovala recepční a šarmantně se omluvila tomu chlapíkovi,

kterého předběhla – i když tou dobou jsem já už zjistil, že stejněpři

šel jenom pokecat s recepční a byl by se jí klidil z cesty tak jako tak.

Pak mě Elodie vzala pod paží, tentokrát už jako stará kamarádka,

a ne jako zatýkající policista, vysílala do všech stran úsměvy jako

princezna na dobročinném bazaru a provedla mě kolem ochranky

zase zpátky na čerstvý vzduch.

„Potřebuju se napít,“ prohlásila, když jsme po schodech sestupovali

25

na nádvoří, do kruhu obřích plakátů. Na jednom z nich bylo nějaké

děsně zaprášené batole, jak si laskavostí EU šplouchá na tvář čistou

vodu.

„Já taky,“ řekl jsem. „Něčeho čirého a perlivého.“ Vsadil bych se, že

fotku s batoletem sponzorovaly ty restaurace hned předparlamen

tem. Sotva kolem ní člověk prošel, vyprahlo mu v hrdle. „A u toho

bys mi třeba mohla vysvětlit, co chceš, abych dělal s těmi jazyky.“

„Ále, dohromady nic,“ odpověděla Elodie. Doprovodila to jedním

z těch pohrdavých bublavých odfrknutí, ke kterým se Francouzi

uchylují, když na to, o čem se druhý chce bavit, zvysoka kašlou.

„Tak ty jsi mě dovlekla až do Bruselu kvůli dohromady ničemu?“ze

ptal jsem se.

„Dohromady nic je přesně to, kvůli čemu je tu většina z nás, Pau

le. Tos nevěděl?“ zasmála se vlastní duchaplnosti. „Ale tak jsem to

nemyslela, chtěl jsem říct, že na ten projekt ochrany malých jazyků

jsem sice dostala rozpočet, ale je to jenom krytí něčeho mnohemvý

znamnějšího.“

„Fakt?“

„Fakt.“ Přitáhla si mě blíž a rozhlédla se po těch skupinkáchoprů

kazkovaných lidí na nádvoří, jestli někdo nešpehuje. To nehrozilo,

všichni vypadali, že si užívají poklidného klábosení se známými

na konci pracovního dne, přesto Elodie ztišila hlas. „Mám pro tebe

misi, Paule.“

„Vážně?“ To vypadalo buď na obrovskou zábavu, anebo vzhledem

k tomu, že jde o Elodii, na blížící se pohromu.

„Ano.“ Pustila mě a vykročila rázně přes béžové dláždění kobčerst

vovacím podnikům na náměstí.

„No, a nechceš mi povědět, o co jde?“ zeptal jsem se a klusal jsem

za ní.

„Ne, tady ne. Řeknu ti to zítra ráno.“

„A to jsi mě vytáhla z pelechu, jen abys mi sdělila tohle?“ Zase se mi

rozbušilo srdce, které mi evidentně mělo za zlé, že jsem je přinutil

k takové dřině, když se klidně mohlo povalovat v kanafasu.

26

„Z pelechu? V šest večer?“ Elodie se zastavila naproti nejbližšíka

várně s terasou a rozesmála se.

„No, tak aspoň naznačit bys mohla,“ škemral jsem.

„Bezva.“ Potřásla hlavou, jako bych byl její otravné dítě, a znovu se

ke mně přiklonila. „Sledoval jsi v médiích zprávy o tom referendu,

při kterém se má rozhodnout, jestli Británie odejde z EU, anebo

ne?“

„Samozřejmě.“

Ono taky v médiích už měsíce skoro nic jiného není a kdekdo sesna

ží věštit, kdy to na nás dolehne a jak to dopadne. Teď už je stanoveno

datum, a tak mediální pokrytí ještě zhoustlo. Téma prosáklodokon

ce i do předpovědi počasí – kolik milimetrů srážek bude potřeba,

aby to ovlivnilo volební účast?

„A co myslíš, jak hlasování dopadne?“ zeptala se Elodie.

„Co já vím, průzkumy jsou moc vyrovnané.“

„To je sice pravda, ale já... nebo bych vlastně měla říct my...“ Zno

vu se rozhlédla, jestli poblíž není někdo, kdo by ji mohl slyšet. „My

Francouzi nechceme, aby Británie odešla.“

„Že ne?“

Tomu se těžko věřilo. V Paříži lidi v jednom kuse říkali, že zbavit se

dědičného soupeře Francie v mocenském boji o Evropu je velicelá

kavá vyhlídka. Přesně o to se před dvěma stoletími snažil Napoleon.

„Ne, nechceme.“ Elodie ztišila hlas o trochu víc, tak, že mě v pod

statě jen lechtala zvukovými vlnami v uchu. „Potřebujeme silnou

Evropu. Jako protiváhu proti americké hegemonii.“

„Aha, takhle.“ Francouzi k smrti rádi používají slova, jako je„hege

monie“, když hovoří o svém nejoblíbenějším bubákovi, zemi zaAt

lantikem. Já osobně nemám ani potuchy, co to plácají, a oni sami

v tom patrně taky často nemají jasno, ale zní to dost dobře.

„Kromě toho Britům nedochází, jaké výhody jim plynou z toho, že

jsou součástí velkého evropského týmu,“ pokračovala. „V izolaci by

Británie nikdy nebyla tak mocná. Svět by ji bral jako jeden nevelký

ostrov z mnoha, což ostatně taky je. Něco jako nafouknutějšíKorsi

27

ka. Vy Angličané před tím vším zavíráte oči. Prostě... jak se to řekne

anglicky? Strkáte hlavu do pštrosa?“

Když Elodii zradila její jindy výtečná znalost angličtiny, vždycky to

svědčilo o tom, že je opravdu citově pohnutá.

„Což je dost nebezpečné,“ souhlasil jsem. „Ale jak se to týká nás?

Myslím ty tvoje plány, ne to rektální vyšetřování pštrosů.“

„Pomůžeš nám zabránit Británii v odchodu, jak jinak.“ Poodstou

pila a velice francouzsky a nespokojeně se zašklebila nad tím, jaký

jsem nedovtipný, k čemuž patřilo takové zacloumání obočím ana

krčení nozder, že aby se to zase uhladilo, nestačil by ani litr botoxu.

„Ale jak?“

„Máme plán, Paule. Pořádně ti to vysvětlím zítra. A pojď už, zveš mě

na panáka. Právě jsi začal pracovat. Nechceme plýtvat evropskými

penězi.“

Načež napřáhla ruku a vstoupila přímo před taxík, který musel

s hlučným kvílením zabrzdit, aby Elodie přešla. Při něčem tako

vém by v Paříži klidně mohla přijít o život. Bylo zcela zjevné, že se

na Brusel aklimatizovala velice rychle.

29

3

„EU chce zakázat zpívání v hospodách.“

Zpráva z britského tisku, rok 2002.

„Tak tě vítám na Plucks,“ prohlásila Elodie, když jsme vešli dohlu

ku přeplněné kavárny.

„Na place? Jak, na place?“ nechápal jsem.

„Ne, na Plucks. Typická bruselská zkratka. Tady se zkracujevšech

no – samozřejmě kromě mých režijních nákladů. Plucks nebo Plux

je z ‚place du Luxembourg’. To je tohle náměstí. Po práci všichni

chodí sem.“

Slovem „všichni“ nemyslela řidiče autobusů, výrobce vaflí a umý

vače oken. Myslela tím všechny významné lidi, výkvět a smetánku

eurokracie. Stačil jeden pohled na ně a člověk jasně viděl, že vtom

hle městě se stejně dobře jako kavárnám a restauracím daří iobcho

dům s oblečením. A taky kadeřníkům a holičům. A provozovatelům

fitness – v restauraci to byl samý útlý pas, štíhlá lýtka a pevná prdelka.

Dokonce i lidé ve středním věku většinou vypadali ve formě a měli

30

takový ten vzpřímený postoj, který často vzniká spojením lekcíPila

tes s přemrštěným sebehodnocením.

„Můžu ti přinést něco k pití?“ nabídl jsem se, i když se mi frmol

u baru moc nezamlouval.

„Co bys chtěla?“

„Nemusíš,“ zamítla to Elodie a ukázala dva zdvižené prsty někomu,

koho jsem zatím neviděl. „Mám vlastní servírku,“ dodala záhadně.

„Dáš si minerálku? Já vždycky začínám s ní, než se rozhodnu, jestli

má cenu se zdržet na něco silnějšího.“

„Minerálku? Paráda. Dám si hektolitr.“

Vyšli jsme zase ven, na obrovskou terasu, čekali jsme na záhadnou

servírku a Elodie mi zatím dělala výklad, abych věděl, co se kolem

nás děje.

„Ti starší muži v kvádrech a ty starší, upjatější ženy, to jsou většinou

poslanci EP, lobbisté nebo různí úředníci. Mladé holky, to jsou jejich

‚asistentky‘. Poslanec EP si tady v Bruselu může zaměstnat, koho

chce, a jeho manželka takovou asistentku jakživa neuvidí, takže je

po pěkných holkách velká poptávka, zvlášť mezi ošklivými chlapy.

Mladší pánové v drahých oblecích jsou většinou asistenti poslan

kyň. Jejich ženské protějšky jsou totéž, jenom některé z těch hodně

nóbl jsou stagiaires – stážistky, co doufají, že si jich všimne nějaký

důležitý muž a pomůže jim nahoru... když ony jaksi pomůžounaho

ru přinejmenším jedné části jeho těla. Lidi, co nejsou až tak šik,vět

šinou shánějí lepší flek, aby opravdu šik byli. Ty boule na kapsách,

to jsou platební karty. Ti starší, co vypadají výstředně, jsou poslanci,

co se chtějí prosadit výraznou osobností. Dneska je jich tu spousta,

protože čtvrteční večer je náš poslední v Bruselu před odjezdem.“

„Ty pracuješ jenom čtyři dny v týdnu?“ Kde je těm výsadám abonu

sům konec?

„Ne, Paule, ale ve čtvrtek se obyčejně vracím k voličům. No, tedy

aspoň blíž k nim. Do Paříže. Tenhle týden tu ale zůstávám na celýví

kend, hlavně kvůli tobě. Což znamená, že chci, abys kvůli mně odzí

třejšího dopoledne vypadal úplně jinak. Pořiď si nové šaty. Dám to

31

do výlohového účtu. Když pracuješ pro Francii, nemůžeš tu chodit

a vypadat jako opilý anglický turista.“

Měl jsem právě tak čas přikývnout, než k nám přistoupila jedna

z těch très chic žen, o kterých Elodie mluvila, a v rukou svírala dvě

vysoké sklenky s lákavě čirou tekutinou ozdobené navrchu plátky

limetky.

„Bonsoir, Manon,“ pozdravila Elodie.

„Bonsoir, Madame Martin,“ odpověděla Manon.

Vida, tak Elodie nepoužívá manželovo jméno. Chytrý tah, řekl jsem

si – Martin, to zní beztřídně a dobře se to pamatuje, kdežto jejího

manžela zlý osud poznamenal příjmením Bonnepoire, což je sice

nóbl, ale znamená to něco jako „hodný trouba“.

„Tohle je Pol Wess,“ prohlásila Elodie a už zase vyslovila mojejmé

no tak, jak to Francouzi dělají vždycky. „Pole, tohle je Manon. Moje

asistentka.“

Potřásl jsem Manon rukou.

„Bonsoir,“ pozdravila poněkud chladně.

Manon měla rovné černé vlasy, které ji šimraly na ramenou takovým

tím stylem „já nic, to samo“, jejž snad ovládají jedině Francouzky,

zkrátka to vypadalo, jako by jí tak vyrostly naprosto náhodou nebo

že sama příroda je prvotřídní kadeřnice.

Dívala se mi zpříma do očí, jako by se chtěla ujistit, že se pohledem

nezatoulám ani o kousek níž než ke vkusně zvýrazněným víčkům

a plným, sytým rtům. Měla jeden z těch šťastných obličejů, které

v podstatě nepotřebují líčení, ale i s ním vypadají ještě přirozeněji...

pokud to tedy neodporuje logice. Podle mě ovšem odporovalo logice

už to, že si Elodie jako asistentku vybrala takovou kočku. To jí tak

těžká konkurence nevadí?

Už jsem se chystal otevřít pusu a vyžbleptnout něco neutrálního,

třeba „Aha, tak vy děláte pro Elodii, že?“, ale asi jsem ji očumoval

až moc dlouho a prošvihl jsem svou šanci.

„Co myslíte, jak budou les Anglais hlasovat?“ zeptala se mě Manon

francouzsky.

„To nikdo neví,“ odpověděl jsem a snažil se, aby moje nevědomost

vyzněla spíš jako rafinovanost.

„Jak byste vy rád, aby hlasovali?“ zeptala se – a podle toho, jak se

na mě podívala, mi bylo jasné, že je jen jedna správná odpověď.

„Hm, stejně jako vy budu pracovat pro Elodii, takže jsme na jedné

lodi,“ pospíšil jsem si.

„Ano. No nic, musím si jít dál povídat s panem Cholpinem.“ V jejím

hlasu jsem zachytil nádech nepřátelství, jako bych odpovědělšpatně. I když možná mi jen četla myšlenky. Ostatně většina mužů musí

mít při prvním pohledu na ni stejnou myšlenku.

„Merci za to pití,“ vymáčkl jsem ze sebe.

Francouzi to obyčejně považují za velkou prču, když takhle mícháte

jazyky, ale ona se jen vlažně pousmála a odešla.

„Vypadá velice výkonně,“ pověděl jsem Elodii.

„Ano,“ řekla na to stručně, jako kdyby výkonnost byla v Evropském parlamentu něco nepřístojného. Oba jsme se dívali, jak se Manon elegantně proplétá davem zpátky k pomenšímu pánovi s řídnoucími zplihlými šedými vlasy a v obleku, který vypadal na to, že ho nosí hodně často, ale byl luxusní. Usmíval se na nějakou vysokou zhruba třicátnici a působil dojmem, že se právě rozmýšlí, na kterém místě se do ní má zakousnoutnejdřív. Pak ale vylovil z kapsy vizitku a vtiskl jí ji do dlaně jako nějaký převzácný dar. Bylo to zvláštně svůdné gesto, zvlášť od takového knihomolsky vyhlížejícího mužíka, který by kdekoli jinde vyhlížel jenom jako nevýrazný mrňous. Nato tu ženu přehnaně stiskl vnáručí, jako kdyby právě s ženským fotbalovým týmem získala proFrancii světový titul. Ona se ale netvářila ani trochu radostně, v obličeji měla jen útrpný výraz. Když ji po dobrých deseti vteřinách pustil, odpotácela se a zdvořile na něj kývla, jako to ve filmech o čínských císařích dělají nízko postavení dvořané. A jakmile zmizela, zaměřil svůj hladový pohled na Manon. Bylo jasné, že to je pěkný podšívka. „Cholpin byl ministrem zemědělství,“ řekla Elodie, jako by se to tím vysvětlovalo. „Teď je poslancem za Normandii.“

33

„Poslali ho do Bruselu za trest?“ zeptal jsem se.

„Cha!“ Elodie se div nezadávila minerálkou. „Chceš říct na penzi,

ne? Dvě volební období jako poslanec EP a máš nárok na plnou

penzi. Pohodlíčko do konce života. Francouzští politici to dostávají

za odměnu. Můj tým pracuje na znovuzvolení už teď.“

„Kvůli penzi? Není ti ještě ani třicet.“

„Ale jdi, Paule, to už bys přece mohl vědět, že pro Francouze není

nikdy moc brzy začít myslet na blahobytný důchod.“

Lidé se u nás neustále stavovali a zdvořile Elodii zdravili. Došlo mi,

že tady jsou poslanci EP velká zvířata. V ruce se jí jako kouzlemob

jevila další sklenice, kterou doručil nějaký ultranóbl chlapík v ele

gantním obleku s tenkým proužkem. Byl až nechutně štíhlý a měl

blond hlavu, jež zřejmě zrovna vypadla z reklamy na kondicionér;

oblek působil komicky: jako by se radoval z toho, že ho navlékliprá

vě na takovou bezva figuru.

Sklenice, kterou přinesl, byla na víno a Elodie ji přijala s milým

úsměvem a nedopitou minerálku přesunula ke mně. Tak tohle je

úloha poslaneckých asistentů – pěkně nazdobená odkládací plocha.

Manon je servírovací vozík, já zase konferenční stolek.

Proužkovaný příchozí se krátce a bez zájmu podíval na mě a pak se

přimáčkl co nejblíž k Elodii a mě vysloveně vystrnadil. Začínalo být

zcela jasné, jak funguje bruselská společenská struktura: nemáš

kvádro, nejsi nikdo.

Proužkovaný zahájil konverzační gambit a já ze zachycených útržků

hovoru zjistil, že má slabý přízvuk – nejspíš skandinávský. Vyklá

dal, že slyšel Elodiin proslov na nějaké schůzi nebo co.

„Udělal na mě veliký dojem váš argument, že GROW a NEAR by

měly těsněji spolupracovat a nevylučovat z toho regiony,“ prohlásil,

ať už to znamenalo cokoli.

Elodie dychtivě naslouchala.

„Jsem táák ráda, že souhlasíte,“ předla. „Regiony jsou mému srdci

velice blízké.“

34

„A já nepochybuji, že máte velmi vřelé srdce,“ odtušil – a mně se

i bez té kocoviny začal poněkud zvedat žaludek. Tahle hláška jako by

vypadla z francouzského filmu z osmdesátých let, ve kterém hraje

plavčík ze Saint-Tropez s trvalou na hlavě, ve vypasovaných plav

čičkách a s náramkem z kočičího zlata, na kterém je jeho křestní

jméno. Ale Elodii to podle všeho nevadilo. Zasmála se a pravila, že

její srdce zcela patří Bretani, i kdyby jiné kraje byly sebepřitažlivější.

Položil jsem si otázku, jak dlouho dokážu přežít na místě, kde se

ženy nechávají omuchlávat od starších knihomolů výměnou za vi

zitku a kde okvádrovaní slizouni trousí rádobysvětácké balicíhláš

ky, aniž se jim někdo vysměje, a radši jsem se hned odklidil súmys

lem dát si něco na vzpružení. Nejspíš něco silnějšího než vodu.

Cestu do baru mi však zahradilo cosi, co zpočátku vypadalo jako

nóbl pevnostní dělo.

Ve skutečnosti to byla vysoká žena, o pár let starší než já a oblečená

do působivého kovově šedého kostýmku a blůzy, jejíž vrchní knof

líčky zrovna měly nejspíš dovolenou.

„Bonsoir,“ řekla.

„Bonsoir,“ odpověděl jsem.

„Šarkán,“ prohlásila, nebo tak něco.

„Pol Wess,“ připojil jsem se ke zvyku divně vyslovovat vlastní jména.

„Vous êtes l’assistant de Madame Martin?“ zeptala se měfrancouz

štinou se silným přízvukem.

No vida, řekl jsem si. Jsem na scéně pár minut a už si mě všimli.Sdě

lil jsem jí, že opravdu pracuji avec Madame Martin.

Přátelsky se mě vyptávala ještě několik dalších minut, asi jako to

dělávají moderátoři televizních vědomostních soutěží, kteří musejí

zaplácnout čas a odhalit divákům něco ze života soutěžícího. Po pár

dotazech věděla vše, co jsem byl ochoten jí povědět.

„Et qui êtes-vous?“ zeptal jsem se. Místo odpovědi jsem si po slechl

kratší seznam iniciál a zkratek, které jsem evidentně měl znát,

a na konci toho všeho byla jediná dvě slova, kterým jsem rozuměl –

„veřejné záležitosti“.

35

„Líbí se mi váš styl,“ dodala. „Parlamentní asistent, ale ne přehnaně

šik. Rezervovaný, vážně cool. Takových by tu mělo být víc.“

„ Merci,“ řekl jsem, i když jsem si tu pochvalu ani v nejmenšímne

zasloužil.

„No a co přesně tedy děláte?“ vyzvídal jsem. „Veřejné záležitosti?“

„Naopak, ty nejsoukromější,“ odpověděla a nakrčila obočí, jako by

naznačovala, že tohle byla opravdu příliš nestydatá balicí hláška.

Nevěřil jsem vlastním uším. To si opravdu každý v Bruselu najde

fanynky až tak snadno?

Snažil jsem se vymyslet nějakou odpověď, ale najednou jsem přes

její rameno kohosi zahlédl. Byl to muž s pěkně přistřiženým černým

vousem a zjevně si mě velice znechuceně prohlížel. Možná je Šar

kán jeho přítelkyně.

Dloubl loktem do jiného muže, který stál vedle něj, a oba se na mě

pozorně zadívali. Ten druhý přikývl, jako když souhlasí s něčímne

pěkným, co mu ten první o mně řekl. Všiml jsem si, že na sobě mají

téměř úplně stejné nevýrazné obleky a jmenovky. Jako by uvažovali,

jestli nemají takového drzouna, co si dovoluje balit elegantní dámu,

ačkoli sám na sobě žádnou viditelnou jmenovku nemá, rovnou vy

hodit ven.

„Co jsou zač?“ zeptala se moje nová známá. Takže její přítel tone

bude.

„Nevím. Ale mám dojem, že toho vousatého jsem už někde viděl.“

„Na tom není nic divného. Vypadají taky na asistenty. Nejspíš jste je

viděl v budově Parlamentu.“

„Nejspíš,“ souhlasil jsem, abych to nekomplikoval, ačkoli jsem tam

byl jen nějakých patnáct minut a jen v recepci.

„Ale to je jedno, pojďte na panáka,“ rozhodla, „ať mi můžetepově

dět, jak se vám líbí v Bruselu.“

„No, zatím to byl docela rušný pobyt.“

Když jsme se prodírali k baru, vzala mě za ruku, aby nás v tétlačeni

ci od sebe neodtrhli, a já začal mít tušení, že rušno ještě neskončilo.

36

Se svou pařížskou přítelkyní jsem se rozešel asi před měsícem.

Amandine studovala obchod a k tomu pracovala pro Elodiina tátu

Jeana-Marieho. Ze začátku jsme spolu vycházeli fakt skvěle, ale pak

Amandine vzala místo v Šanghaji, což jsem já považoval zaneodči

nitelný přestupek (poslední dobou mám nezdravé sklony kjazyko

vým hříčkám). Chtěla, abych jel s ní, ale já měl strach, aby to ze mě

neudělalo jeden z těch zoufalých znuděných partnerských přívěsků

v cizí zemi, a rozhodl jsem se zůstat v Paříži.

Asi měsíc jsme si volali přes Skype – většinou když jeden z násvstá

val a druhý zrovna šel spát –, ale brzy to celé začalo působit nuceně

a my jsme se dohodli, že tuhle sestupnou spirálu nemá cenuprota

hovat.

A tak když mě tahle elegantní dáma začala v kavárně na Pluxu ba

lit, nebyl jsem tak docela nepřístupný. Byla hodně přitažlivá a navíc

se brzy ukázalo, že umí být zábavně kousavá a ironická. O mužích

u baru toho věděla dost, abych pochopil, že v žádném případě jsem

do tenat jejího flirtu nepadl první, ale nikdy se neuchylovala k ne

chutnosti nebo vychloubání. Nedávno se rozvedla a mně došlo, že

teď se mužskému pohlaví jakoby maličko mstí.

Ukázalo se, že není Šarkán, ale jmenuje se Šárka. Pochází z Čes

ké republiky, ovšem tady v Bruselu žije už osm let a byla provdaná

za jednoho eurokrata z Marseille. Proto tak skvěle ovládáfrancouz

štinu. Jedinou vadou na její lingvistické kráse byl fakt, že podlevše

ho mě považovala za Francouze, a já se neobtěžoval jí to vyvracet.

Kdybych se totiž přiznal, že jsem vlastně Anglais, mohla by se mě

začít vyptávat na referendum, jako všichni ostatní. A vůbec, pokud

chce mít na noc pařížského playboye, kdo jsem, abych ji zklamal?

Každá Francouzka by vmžiku poznala, že jsem Angličan (často ří

kají, že my Britové máme „líný jazyk“ na vyslovování jejich hrdel

ních zvuků – a často i na jisté další činnosti), ale v Bruselu zřejmě

nikdo nemluví žádnou řečí bezchybně. Dokonce i ten Anglán vhos

podě vykládal tak nějak upracovaně a zvažoval každé slovo, jako by

si je v duchu vybíral z vícejazyčného slovníku. Stejně nejspíš působil

na Šárku i můj francouzský přízvuk, protože půlka mé konverzace

se skládala z dramatických odmlk, během nichž jsem mučivě hledal

v hlavě správný slovesný tvar nebo rdousivou samohlásku.

Po asi tak třech panácích si Šárka odskočila na dámy a ke mně přišla zarděle vyhlížející Elodie a chytila mě za paži. „To jsem nevěděla, že umíš česky, Paule,“ prohlásila. „Ty ji znáš?“ „Samozřejmě. Velice dobře ovládá umění si dělat vlivné přátele.“ Nakrčením obočím mi dala jasně najevo, jak to poslední slovomyslí. „Ať jsi u mě v kanceláři zítra v jedenáct, ano? Pěkně oblečený a pro změnu už bez té... jak se tomu říká? Kočkoviny?“ Sama Elodie už ale vypadala na to, že má trochu upito a na nějakou zítřejší „kočkovinu“ zaděláno, a taky jsem si všiml, že to jejíseverské božstvo povlává nedaleko v pozadí. Říkal jsem si, jestli se i ona nehodlá poněkud vyhřívat ve fanouškovském obdivu. I když v jejím případě nebylo tak jasné, kdo bude fandit komu. „Fajn, opatruj se, Elodie,“ popřál jsem jí a svým způsobem jsem to myslel jako mravní nesouhlas. No považte, před pouhým rokem jsem jí pomáhal se svatební hostinou. Copak všichni ti mořštíokouni zahynuli nadarmo? „To víš. Já se opatruju vždycky,“ ujistila mě, i když já to zrovna takhle nemyslel. Odplula zpátky ke svému blonďatému obdivovateli. Družná Šárka se prodírala ke mně, cestou prohodila pár milých slov s několika lidmi a už stála s úsměvem u mě. Pořád jsem držel v ruce její sklenici, ale ohrnula nad ní nos. „Co si radši dát skleničku někde, kde je víc klidu?“ Poznal jsem jí na očích, že tím nemyslí automat na kávu někde ve ztichlém koutě opuštěné budovy parlam



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist