načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Merde Impossible – Stephen Clarke

Merde Impossible

Elektronická kniha: Merde Impossible
Autor: Stephen Clarke

– Paul West tentokrát dostane nabídku, která se neodmítá – dva slunečné týdny all-inclusive, navíc s krásnou blondýnkou, která se ocitla na jihu Francie, aby zjistila, jak se to tam má s pašováním kaviáru – ale brzy je nad slunce jasné, že ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.8%hodnoceni - 71.8%hodnoceni - 71.8%hodnoceni - 71.8%hodnoceni - 71.8% 78%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 267
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Dial m for merde
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Plus, 2010
ISBN: 978-80-000-2480-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Paul West tentokrát dostane nabídku, která se neodmítá – dva slunečné týdny all-inclusive, navíc s krásnou blondýnkou, která se ocitla na jihu Francie, aby zjistila, jak se to tam má s pašováním kaviáru – ale brzy je nad slunce jasné, že se zajímá o mnohem větší rybu, než je jeseter a Paul se začne cítit jako James Bond v akci... A trochu jako Mata Hari. 

Mezitím si Paulova kamarádka Elodie bere francouzského aristokrata a Paul je pověřen organizováním hostiny. Vařit pro francouzskou smetánku je vskutku riskantní úkol, ovšem Paul se ujišťuje, že se nic nemůže pokazit. Nebo může?


Stephen Clarke (1958) je britský novinář a spisovatel píšící pro francouzskou mediální skupinu v Paříži. Po jeho bestsellerech Merde! Rok v Paříži, Už zase skáču přes Merde! a Celkem jde o Merde nyní vychází čtvrté volné pokračování příběhů plných pravého britsko-francouzského humoru.

Zařazeno v kategoriích
Stephen Clarke - další tituly autora:
Merde Impossible (4) Merde Impossible (4)
Tak pravil hlemýžď Tak pravil hlemýžď
Paris Revealed Paris Revealed
Merde! Rok v Paříži (brož.) Merde! Rok v Paříži (brož.)
Už zase skáču přes Merde (brož.) Už zase skáču přes Merde (brož.)
Celkem jde o Merde (brož.) Celkem jde o Merde (brož.)
 
K elektronické knize "Merde Impossible" doporučujeme také:
 (e-book)
Merde po evropsku Merde po evropsku
 (e-book)
Už zase skáču přes Merde! Už zase skáču přes Merde!
 (e-book)
Celkem jde o Merde Celkem jde o Merde
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Merde imposible.indb 1Merde imposible.indb 1 8.3.2010 13:20:578.3.2010 13:20:57

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


Merde imposible.indb 2Merde imposible.indb 2 8.3.2010 13:20:588.3.2010 13:20:58

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


PLUS

Merde imposible.indb 3Merde imposible.indb 3 8.3.2010 13:20:588.3.2010 13:20:58

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


Přeložil Richard Podaný

Stephen Clarke, Dial M For Merde

© Stephen Clarke, 2008

Translation © Richard Podaný, 2010

Illustrations © Jakub Požár, 2010

ISBN 978-80-00-02480-6

Merde imposible.indb 4Merde imposible.indb 4 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


Faust: „Jen sedm hodin kdybych měl,

bez ďábla bych se obešel

a sved bych takovouhle bytost.“

Mefi stofeles: „Už málem jak Francouz hovoříte (...)“

Johann Wolfgang von Goethe: Faust

(1808; český překlad Otokar Fischer)

Merde imposible.indb 5Merde imposible.indb 5 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


Jak jsem ze zákona nucen zdůraznit, tento román v žádném přípa

dě nenaznačuje, že se nynější francouzský prezident těší sexuálním

úsluhám ženské části své kanceláře. Takové tvrzení by bylo urážlivé –

a naprosto neuvěřitelné.

Stephen Clarke, Paříž 2008

Merde imposible.indb 6Merde imposible.indb 6 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


Věnováno posádce dobré lodi Esperanza

Merde imposible.indb 7Merde imposible.indb 7 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


Rozehrávka

„Chceš se mnou jet na jih Francie?“

Než to dořekla, už se mi hlava zaplnila chvějivým obzorem nad zele

nými vršíčky s olivami, kde se okrově žluté vily krčí mezi...

Ne, řekl jsem si, krajinářské věci vynecháme. Takže střih rovnou na

snímek nablýskané bílé jachty, na láhev růžového vína v ledu a na

tu dívku, která se lákavě povaluje na lehátku a kůží vstřebává vlídné

zářijové sluneční paprsky.

Otevřel jsem oči, protože mi došlo, že říká něco dalšího.

A to, co říkala, mě nejen vrátilo rázně na zem – mrštilo mě to přímo

po hlavě do Středozemního moře.

Merde imposible.indb 9Merde imposible.indb 9 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


11

NENÍ VŠECHNO PL ATINA,

CO SE TŘPYTÍ

Paříž

1

„Bonjour.“

„Bonjour.“ Mladá dáma v brýlích s kovovými obroučkami se usmála.

Slušný začátek, usoudil jsem. Právě jsem se vrátil do Paříže po něko

lika měsících strávených v Americe, kde moje francouzština rychle

vyšisovala jako zimní opálení. Dělalo mi dobře, že si ji zase vylep

ším.

„Je m’appelle West. Paul West.“ Pošoupnul jsem po pultu kreditku.

„Se mnou můžete mluvit anglicky. K nám do banky chodí hodně

cizinců.“

Aha, nová generace francouzských zaměstnanců, pomyslel jsem si.

Jejich rodiče skučí, jak jim mateřštinu morduje angličtina, zato děc

ka se už do oceánu globalizace vrhají radostně.

Merde imposible.indb 11Merde imposible.indb 11 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


12

„Merci.“ Pověděl jsem jí, že je to od ní moc pěkné, ale já opravdu

potřebuju mluvit francouzsky. „J’ai travaillé en Amérique,“ vysvět

loval jsem. „Et mon français... eee...“

No fajn, tak jsem pracoval v Americe a moje francouzština... jak se

řekne „vyšisovat“. A jak se, proboha, řekne „zimní opálení“?

„Mon français est blanc comme l’après-ski?“ tipnul jsem si.

Zatvářila se nechápavě, a tak jsem zanechal improvizace a vrá

til jsem se k předem připravenému proslovu. Oznámil jsem jí, že

jsem z Kalifornie převedl beaucoup de dollars a chci se podívat, jaký

mám solde, totiž zůstatek. Obzvláště jsem se dmul pýchou nad tím,

že jsem nezapomněl výraz solde, protože jsem moc dobře věděl, že

kdybych se na slovo zůstatek pokoušel pošetile nasadit jazykovou

logiku, mohly by mi z toho vyjít pozůstatky a mohli by mě z banky

poslat do pohřebního ústavu.

„Vous êtes à cette agence?“ zeptala se. Jestli mám účet v téhle poboč

ce? Odpověď zněla, že ne, ale rozhodl jsem se zahrát hloupého Ang

ličana. Ve Francii si tím někdy získáte přízeň.

„Teď ano,“ odpověděl jsem.

„Hmm.“ Nezabralo to. Postrčila mou kreditku zátky po pultě a přísně

našpulila rty. „Pokud nejste klientem naší pobočky, musíte použít pří

stroje.“ Ukázala za moje záda, do vstupní haly, na čtyři moni tory.

„Oui, mais...“ Ze všech sil jsem se jí pokusil pantomimicky vysvětlit,

že dva z bankomatů jsou mimo provoz, u dvou stojí jiní zákazníci –

a že ona sama zjevně zrovna nedělá nic naléhavého.

„Vous voulez une petite formation?“ zeptala se.

„Pardon?“

„Mám vám ukázat, jak se ty přístroje používají?“ přeložila.

„Non, merci.“ Pověděl jsem jí, že mi snad intelekt bude stačit na to,

abych do terminálu zasunul kartu a v menu našel heslo „solde“.

„Très bien,“ přikývla a šla přerovnávat nějaké papíry ležící u tiskár

ny. Byl jsem propuštěn v milosti.

Trvalo jen asi deset minut, než chlapík stojící přede mnou vymámil

ze „všeobecného bankovního terminálu“ seznam všech šeků, kte

Merde imposible.indb 12Merde imposible.indb 12 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


13

ré vystavil od roku 1990, a objednal si pět nových kreditních karet.

Konečně jsem si mohl vytisknout svůj zůstatek, načež jsem se něko

lik vteřin otřeseně potácel nad tím, v jak slabé pozici je dolar k euru.

Můj peněžní paket dostal při transatlantické cestě pořádně po drž

ce. Přes palubu šla asi tak třetina. Moje truchlení bylo natolik nefal

šované, že pípání přístroje jsem uslyšel, až když už bylo pozdě.

„La machine!“ zavolal jsem na pracovnici banky, která teď vyhlížela

z okna. Jen pracně odtrhla oči od kolemjedoucího autobusu. „La

machine, eee... ma carte...“ Vydal jsem srkavý zvuk, aby pochopila,

co se stalo.

„Máte u sebe pas?“ zeptala se anglicky. Bylo víc než jasné, že boj

s mou francouzštinou vzdává.

„Proč?“

„Protože pokud neprokážete totožnost, nemůžu přístroj otevřít a kar

tu vám vyndat.“

„Vy ale víte, kdo jsem. Před pár minutami jsem vám kartu ukazoval.“

Pokrčila rameny. „Musím vidět váš pas.“

Většinou by v tom nebyla žádná potíž, protože s sebou pas skoro

vždycky nosívám – pro případ, že by mě odněkud postrkem depor

tovali. Jenže teď jsem přijel rovnou z letiště, zavazadla jsem vyklo

pil ve svém novém bytě a už jsem se šupajdil kouknout, jestli jsem

eurově solventní. Pas teď spokojeně dřímá v kapsičce brašny, ve

společnosti oškubané palubní letenky, ruličky peprmintek a členské

průkazky losangeleského fi tka.

„Nemám ho s sebou,“ přiznal jsem se.

„Tak si ho musíte přinést.“

„Jenže banka zavírá za pět minut, že? Počkáte na mě?“

Její úsměv byl stejně andělsky nevinný, jako byla odpověď nemilo

srdná. „Otevíráme v osm čtyřicet pět ráno.“

V kapse se mi rozvibroval mobil. Na displeji se nezobrazilo čís

lo, a tak jsem hovor přijal, snad v iracionální naději, že mi britská

ambasáda chce poslat vrtulníkem do čtyř minut duplikát pasu.

„Koukám na tvoje spoďáry,“ informoval mě ženský hlas.

Merde imposible.indb 13Merde imposible.indb 13 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


14

„Spoďáry?“ Sjel jsem pohledem dolů, jestli mám řádně zapnutý

poklopec. „No a jakou teda maj barvu?“ přešel jsem do útoku.

„Černou,“ ozvala se odpověď.

„Fakt, jo?“ Malér byl, že jako každý příčetný muž, který má v hlavě

spoustu důležitějších věcí, jsem neměl ponětí, jaké trenýrky na sobě

dneska mám.

„A proč máš v kapse balení kondomů po šesti?“

„Kondomů? Já nemám žádný kondomy.“ V kapsách jsem neměl

zhola nic, jenom klíče a drobných tak na bagetu. Dokonce ani kre

ditka už tam nebyla.

Odvrátil jsem se od bankovní úřednice, která se teď na mě díva

la, jako kdyby zvažovala, že ani zítra dopoledne pobočku radši ne

otevře.

„Ano, je tam balíček francouzských kondomů,“ pokračovala vola

jící. „Píše se tady... pro intenzivní stimulaci obou partnerů. Chceš

vědět, jak se to řekne v Belgii? Extra genoot voor beide partners. To

si musím zapamatovat... pro případ, že by se mi někdy chtělo šukat

s Belgičanem.“

Konečně dílky zapadly na svá místa. Je to Elodie, moje francouzská

stará známá, která s druhými skoro vždycky debatuje buď o peně

zích, nebo o sexu, případně – třeba když popisovala, jak si v New

Yorku přivydělává hlídáním cizího bytu – o obojím najednou.

Vysvětlila mi, že mě nešpehuje přes výlohu banky. Prohlížela si sbír

ku mého spodního prádla a dalšího osobního majetku, který k ní do

bytu nedávno dala převézt moje bývalá přítelkyně Alexa. Říkala, že

toho moc není, ale vyzvednout bych si to asi mohl, protože jí začí

ná být trapné vysvětlovat lidem, kde se jí v koutě ložnice vzala taška

plná mužského oblečení.

„A ty ses s Alexou viděla?“ zeptal jsem se. „Jak se má?“

Elodie pohoršeně mlaskla. „Alexu pusť z hlavy,“ poradila mi. „Ta

holka je moc fajn, ale nevšimnul sis toho ‚ex‘ uprostřed jejího jmé

na? Ex-přítelkyně. Na bejvalky se musí zapomenout. Kdyby byly

důvody na ně pořád myslet, nebyly by bejvalky, ale... teďalky.“

Merde imposible.indb 14Merde imposible.indb 14 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


15

„A co my dva?“ namítl jsem. „Taky jsme spolu něco měli, a přesto

mi teď voláš.“

„Nenene, Paule, my jsme spolu nikdy doopravdy nechodili. Jenom

jsme provozovali sex ze sociologických důvodů. Bydleli jsme v jed

nom bytě, ty jsi byl sám, já brala hodně drog...“

„Fakt díky,“ ocenil jsem to.

„Jsi teď sám?“ zajímalo Elodii. „Chceš se sejít?“

„Jo, stejně do zítřka nemůžu nic pořádného dělat. Nemám dokon

ce ani na večeři.“ Vyhledal jsem očima bankovní úřednici, která už

vartovala u skleněných vstupních dveří. Podívala se na mě se zcela

nestydatou lhostejností. Dokonce zvedla v ruce svazek klíčů, abych

jasně věděl, že mě hodlá bez krejcaru v kapse vyhodit na ulici.

„Tak se sejdeme v rue des Ecoles, u stanice Vélibu,“ navrhla Elodie.

„Projedeme se.“

„U stanice čeho?“

„Vélibu. To je půjčovna kol.“

„Aha, jo, o tom jsem něco četl. Ale nemusí na to člověk mít před

platný?“

„Ne, úplně ti stačí kreditka.“

2

Kolem čehosi, co vypadalo jako skoro dvoumetrový dálkový ovladač

na televizi, zabodnutý do chodníku, se mačkala desítka netrpělivých

Pařížanů. Před tou věží stála na dlažbě řada zcela stejných bicyklů.

Kostry a řidítka vypadaly jako navlečené do neprůstřelné vesty, nad

předním kolem byl stříbřitý košík.

Elodie funěla za krk chlapíkovi, který stál před ní.

Blond vlasy měla delší, než když jsme se viděli posledně, cop byl

utažený pevněji. Vypadalo to, že dobu strávenou v Americe už uložila

ad acta. Teď na sobě měla volnou šedou sukni a těsnou bílou blůz

Merde imposible.indb 15Merde imposible.indb 15 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


16

ku a na lokti se jí houpala lesklá černá kabelka. Klasická pařížská

Mademoiselle.

Ne, ne tak docela. Mademoiselle působí dojmem, že stále ještě hledá

vlastní identitu, a tenhle výraz už ona zahodila. Stala se z ní plně

vyvinutá francouzská „dame“. Tak, přesně tak – vypadá jako její

máma. Pomyslel jsem si, že to je až děsivé – je jí teprve šestadvacet,

ale už nasadila ten vzhled, který jí vydrží pro celý zbytek života.

A teď zrovna vrhla do boje celou svou – rovněž plně vyvinutou – pa

řížskou podlost, aby nemusela ve frontě na kolo čekat moc dlouho.

Pokud jsem to chápal správně, začala nějakému uštvanému chláp

kovi, který jen skřípal zuby a kvapem ztrácel chuť se ještě někdy

v životě projet na kole, dělat kázání o tom, jak se má správě přihlásit

do systému Vélibu.

„Stisknete zelené tlačítko. Zelené tlačítko s písmenem V. Tadyto.“

Elodie se předklonila a dloubla dlouhým, růžově nalakovaným neh

tem do tlačítka na nevelké klávesnici. „Ne, kreditku ještě nevkládej

te. Dostal jste snad pokyn, abyste vložil kreditní kartu? Nedostal.

Stiskněte červený knofl ík. Červený! Tak, a teď jste to zkazil. Ukažte,

zkusím to sama.“

Elodie se jedním zhoupnutím boků dostala před maličkou obra

zovku a z toho nebožáka byl pouhý divák. Francouzský tisk psal

o tomhle novém půjčovním systému, jako by to byla skoro nějaká

hipísácká komuna, co se dělí o bicykly, jenže Pařížané z toho oka

mžitě udělali darwinovský zápas o nejdrzejší čelo.

„Bonjour, Paul.“ Elodie mi nastavila tváře k polibku a jako obvykle

mě oskenovala od hlavy k patě, jako by podle toho poznala, jak často

a s kým jsem v poslední době spal. „Vypadáš dobře,“ ohlásila. „Veli

ce kalifornsky.“

„Madame?“ ten chlapík za Elodií, zřejmě kancelářská krysa sna

žící se dostat na kole po práci domů, se vrhl do darwinovského zá

pasu.

„Oui, oui, rychleji, než to zvládá přístroj, to asi nedokážu, že ano?“

vyštěkla na něj Elodie. Dloubla do zeleného tlačítka a vsunula do

Merde imposible.indb 16Merde imposible.indb 16 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


17

slotu kreditku. „To je k nevíře,“ řekla mi, navíc francouzsky, aby to

mu chlap ve frontě za ní rozuměl. „Systém běží už kdovíjak dlouho,

ale pořád je fůra blbců, co s ním neumějí zacházet.“

„Oui,“ souhlasil jsem. Moje francouzština příliš zkalifornštěla, než

abych to rozvíjel víc.

„I když je ode mě trochu pokrytecké si stěžovat,“ navázala anglicky,

„protože se za jednoho takového vdávám.“

„Co to?“

Nadšeně se zahihňala, že mě to udivilo; radostné zavrnění dívky,

které se povedlo chlapce zcela vyvést z míry.

„Pak ti to vysvětlím. Můžeš teď jít pro kolo ze stání číslo dvanáct?

Jenom zmáčkneš tlačítko a zatáhneš za tentonoc, za tu rukojeť.“

Elodie vypůjčila ještě jedno kolo pro sebe a už jsme jeli.

Netušil jsem, kam míříme, a nijak mě to netrápilo, protože prvních

několik minut jízdy jsem věnoval modlitbám za to, abych se ne

zabil.

Jet na bicyklu za pěknou mladou Pařížankou, to je směska výraz

ného potěšení a odporného strachu. Je sice radost pozorovat, jak

se její umělecky pojednané pozadí na sedle pohupuje a protahuje,

ale poněkud to sráží fakt, že dotyčná děva je odmalička programo

vána k tomu, aby kašlala na červenou na semaforech a aby jezdila

jedno směrkami v protisměru, a to i tehdy, kdy Nepařížan podle hus

toty provozu zřetelně vidí, že podobný podnik může skončit jedině

smrtí.

„Jo, budu se vdávat,“ zavolala na mě přes rameno ve chvíli, kdy řidič

protijedoucí dodávky zoufale troubil a hrozil učinit jejímu nadchá

zejícímu manželskému štěstí krvavý konec.

„Nějakej Američan?“ zeptal jsem se, ale clonil jsem si u toho oči a mod

lil jsem se, protože dodávka mi prosvištěla asi milimetr kolem ucha.

„Že by ten plantážník z Louisiany?“

„Kdepak! Francouzka se myslím za Američana nemůže provdat,

leda by to byl někdo z New Yorku nebo z Kalifornie. Jinak by to bylo

Merde imposible.indb 17Merde imposible.indb 17 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


18

příliš kruté. Ne, můj snoubenec je...“ přefrčela přes rušnou křižo

vatku a poslední slova utonula v kvílení brzd taxíku.

„Je kdo?“ zeptal jsem se, když jsem nešikovně prokličkoval provo

zem a zase jsem ji dohnal.

„Je Francouz. Seznámili jsme se u stanoviště Vélibu. Nevěděl, jak si

pronajmout kolo, a já jsem mu s tím pomohla... na jeho platinovou

kreditní kartu.“ Otočila se, aby klíčovému slovu dodala na důrazu,

a málem zabila mladíka, který se pokoušel přejít přes ulici a pošetile

od ní očekával, že na červenou zastaví.

Já jsem zastavil, a tak jsem schytal naplno celou chodcovu fi lipiku

proti neukázněným cyklistům. Kluk nesl v ruce motorkářskou přil

bu a blafal na mě něco o tom, že tihle „Vélibeurs“ jsou amatéři, co

dělají špatnou reputaci všem, kdo jezdí na jednostopých vozidlech.

Já dokázal jen přikyvovat a krčit rameny. Elodie se na mě hihňala

z druhé strany křižovatky.

„Měl bys Valérymu poděkovat,“ prohlásila – a sotva jsem se dopla

hočil k ní, vyrazila rychle dál.

„Komu?“

„Valérymu. To je můj snoubenec.“

„On se jmenuje Valéry?“ Nojo, vždyť ve Francii je tolik chudáků chla

pů, co schytali ženská křestní jména, vzpomněl jsem si. Pak se není

co divit, že se pokoušejí svou mužnost dokázat tím, že ojedou kaž

dou ženskou, na kterou narazí.

„Tady to je velice tradiční mužské jméno,“ namítla Elodie a otočila

se na sedle, aby mě mohla zpražit nesouhlasným pohledem, takže

se dostala před protijedoucí autobus. „Prezidentské jméno,“ překři

čela šoférovo zděšené troubení.

„A proč bych měl Valérymu děkovat?“ zeptal jsem se, jen co se dosta -

la zase do své jízdní dráhy.

„Protože jedeš na kole pronajatém na jeho kreditku.“

„On ti tu svoji platinovou dal?“

„No samozřejmě,“ ucedila a skočila s kolem na chodník, aby se vyhnu

la červené na semaforu, takže málem srazila starého pána, který se

Merde imposible.indb 18Merde imposible.indb 18 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


19

v tu špatně zvolenou chvíli vyšoural z pekařství. „Má hodně karet,“

doneslo se ke mně přes starcovo zděšené zakvílení.

„Nechci tvého budoucího manžela urazit, ale není takhle blbej?“ ze

ptal jsem se, jakmile jsme byli v bezpečí liduprázdné vedlejší uličky.

„Ne, je jenom moc, moc laskavý. Je prostě chou-chou. Celý život strá

vil v kokónu svojí rodiny a teď dělá v soukromé bance, takže si myslí,

že na světě jsou jenom samí bohatí civilizovaní lidi. A já nemám ani

v nejmenším v úmyslu ho... jak se to... deziluzit?“

„Cože?“

„Říkat mu, jak je vedle. No... aspoň zatím ne.“ Její smích se rozlil po

celé uličce a mladík, který pokuřoval v okně svého bytu, na ni z výše

zamával. Jako většina Pařížanů si nejspíš myslel, že když se nějaká

dívka směje ve vzdálenosti do dvaceti metrů od něj, pravděpodobně

by s ním ráda spala.

„Elodie, proboha, snad ani ty nemůžeš mít tak děsně cynický přístup

k manželství... nebo jo?“

„Že ne? Hele, nejlepší manželství končí smrtí.“

„Cože?“

„Špatné manželství končí rozvodem, dobré smrtí. Co je na tom po

zitivního?“

Asi jsem vypadal otřeseně. Dokonce ani drsňačky z ekonomické fakul

ty, jako je Elodie, na vás nevyvalí podobné prohlášení každý den.

„Ale jdi, Paule, jenom si dělám legraci. Miluju ho. Jenomže mi na

vdavkách až tak nesejde. Nebo vlastně doteď nesešlo.“

„Tak proč si ho bereš?“

„Ah, c’est ma surprise! A jeď už, musíš mě naučit tancovat.“

Merde imposible.indb 19Merde imposible.indb 19 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


20

3

Až na několikátý pokus jsme našli stanici systému Vélib, kde jsme

mohli kola vrátit. V turistických oblastech podél Seiny totiž kola

vracel kdekdo, takže stání byla plná. Zaparkovali jsme nakonec až

někde u Slavkovského nádraží.

Když jsme šli k nábřeží, Elodie mi toho pověděla trochu víc o svých

bleskových námluvách. Seznámila se s ním jen před několika týdny,

a už jsou zasnoubení.

„Jmenuje se Valéry de Bonnepoire,“ ohlásila hrdě.

„Jak nějaká středověká princezna. Pardon, princ,“ opravil jsem se.

„No, taky že je... trochu. Až na to, že bere víc kokainu. To ale děla

jí všichni chic chlapi v Paříži, víš? A Valéry je très, très chic, víš?

Pochází z jedné grande famille.“

„Jako že má hodně sourozenců?“

„Ne, ty pitomče. No vlastně jo, má pět nebo šest bratrů nebo sester

nebo tak nějak, ale o to nejde. Jeho grande famille je jedním z význam

ných francouzských katolických rodů. Co mají zámky a koně a tak. Ta

soukromá banka, kde pracuje, je jejich soukromá banka.“

„Takže pro peníze si ho nebereš, že ne?“

„Quelle idée!“

Elodie se zastavila jen na tak dlouho, aby mohla dořvat jednoho „Vé

libeura“, který nezastavil na červenou, a už mě vlekla na nábřeží, kde

parta požárníků rozbalovala hadice a zkoušela, jestli někde netečou.

Několik mladých svalnatých hasičů ustalo v práci a obdivovalo Elo

dii, která na vysokých podpatcích procvakala kolem nich.

„Vous allez danser?“ zeptal se jeden.

„Ano, ale s váma ne,“ zazubila se a chytila se mě pod paží.

„Tancovat?“ nadhodil jsem nervózně. Hluk z ulice už začínala pře

bíjet hudba z reproduktorů. A ne moc dobrá. Cvrlikavý zpěvný hlas

a k tomu zvuky, jako když někdo topí saxofonistu.

„Ano. Nikdy jsem se nenaučila valčík,“ vysvětlovala Elodie. „A svat

ba určitě začne valčíkem. Musíš mi pomoct se to naučit.“

Merde imposible.indb 20Merde imposible.indb 20 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


21

„Tady u řeky pořádají taneční?“ zeptal jsem se.

„To doufám.“

Nábřeží tu bylo široké, lidé posedávali v trávě, na lavičkách a v ma lých

amfi teátrech, povídali si, svačili nebo popíjeli přinesené víno. Zapa

dající slunce se lesklo ve zpěněné brázdě za rychlým policejním člu

nem, jehož čtyřčlenná posádka si vyrazila na příjemnou večerní plav

bu. Z paluby výletní lodě, bateau mouche s proskleným bokem, která

vezla náklad turistů po proudu k Notre Dame, mrkaly blesky foťáků.

„Tady nahoře,“ oznámila Elodie a vyrazila do betonových schodů

vstříc zdroji toho cvrlikání. Konečně jsem zjistil, co to je za hudbu,

a ztuhla mi krev v žilách.

Na plošině nad řekou se asi tak padesátka lidí věnovala typicky

francouzskému tanci, kterému se tu říká „le rock“. Páry všemožné

ho věku od osmnácti do padesáti vykružovaly piruety, držely se za

ruce, přitahovaly se a zase pouštěly, prostě trsaly na starý školní

rokenrol v podání francouzského sentimentálního zpěváka půso

bícího dojmem Elvise s chronickým zánětem dutin. Byl jsem dost

dlouho mimo Francii, abych zapomněl, že tu mají zálibu v podobné

hudbě, hudbě, se kterou jsem si něco vytrpěl, když jsem tu bydlel.

Když jsem byl naposledy na tancovačce pod širým nebem, hodně

podobné téhle, musel jsem skočit po opilém tatíkovi své tehdejší

přítelkyně a provozovat „le rock“ s ním, abych mu zabránil sexuál

ně obtěžovat stařenku v bretonském kroji. Ještě teď jsem se při té

vzpomínce opotil.

Hudba dusavě vycházela z hromady reproduktorů navršených ko lem

sochy, která vypadala jako obrovitá televizní anténa. Vedle repráků

se hrbil nějaký chlap v tričku s nápisem „Vive le rock“ a kontroloval

kabely.

„Pojď, zeptáme se ho,“ rozhodla Elodie a vlekla mě nebezpečně kli

katou trasou mezi tančícími páry. Pak se shýbla a zařvala chlapíko

vi do ucha. Zašklebil se na znamení, že nerozuměl. Zařvala znovu

a jeho úšklebek přešel do naprosto zmateného výrazu. Zavrtěl hla

vou a rozesmál se.

Merde imposible.indb 21Merde imposible.indb 21 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


22

„Idiot!“ Elodie se už nesla pryč.

„Co jsi po něm chtěla?“ zajímal jsem se, když jsme byli dost daleko,

abychom se slyšeli.

„Aby zahrál valčík. Nemůžou přece poslouchat pořád tohle, ne?“

„Myslím, že můžou,“ já na to. „Jsou to Francouzi.“

O kousek dál na nábřeží pozorovalo nepočetné svačící a kolemjdou

cí publikum dva páry, jak se zručně vlní na salsu.

„To je k ničemu.“ Elodie si vzdychla a otočila se na pětníku.

„Proč se pod ten čepec tak ženeš?“ zeptal jsem se. „Nejsi přece v...“

„Nemluv jako blbec, Paule. Jestli mám nad něčím v tomhle životě

kontrolu, tak to je moje biologie.“

„No ale toho chlapa znáš jenom... jak dlouho vlastně?“

„Skoro dva měsíce. Ano, bylo to... jak se tomu říká? Milostné zaho

ření?“

Taky mi už připadalo, že přinejmenším pro jednoho z nich z toho

koukají popáleniny třetího stupně.

„Kdo požádal koho?“ chtěl jsem vědět.

Zatvářila se uraženě. „Valéry mě, samozřejmě.“

„Takže nehynoucí láska na první pohled?“

„Ano. Mně moc nezáleží na tom, abych byla vdaná, ale Valéry...“

Nedořekla a potřásla hlavou. Zjevně mi málem prozradila něco

podstatného, ale pro jednou u ní zvítězila diskrétnost a jen se záhad

ně pousmála. „Tobě úplně stačí vědět, že se vdávám a potřebuju se

naučit valčíkovat.“

„A kdy je svatba?“

„Za dva týdny.“ Než jsem se stačil rozesmát, už pokračovala. „Musím

tě tam mít.“

„Hele, díky, moc rád, ale...“

„Tak narychlo tu jinou fi rmu s občerstvením neseženu.“

Vyjevilo se, že to už Elodie probrala se svým otcem, Jeanem-Ma riem,

spolumajitelem mé anglické čajovny nacházející se v kancelářské

Merde imposible.indb 22Merde imposible.indb 22 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


23

čtvrti nedaleko Champs-Elysées. Když jsem ty dva viděl naposledy

spolu, Elodie vztekle bombardovala otce ovocem, ačkoli na sobě

měl velice drahý oblek. Ovšem zdá se být víc než jasné, že se zatím

povedlo obnovit rodinnou harmonii, pokud Papa slíbil, že s tou její

svatbou udělá, co bude moct. Nebo spíš co já budu moct. Čajovnu

řídí Elodiin bratr Benoît a oba členové mužské části rodiny Mar

tinovy podle všeho usoudili, že když už jsem se vrátil z Kalifornie,

stávám se ideálním kandidátem na to, abych pro svatební hostinu

objednal několik tun luxusních lahůdek, čímž se vyhnou nutnosti

platit draze cateringovou fi rmu.

„To vypadá slibně.“ Elodie mi nedala čas vydechnout a už mě vlekla

k dalšímu z těch drobných amfi teátrů u řeky. V tomhle se z nevelké

ho reproduktoru linula prapodivná směsice harmoniky a orchestru,

u které bylo těžko rozeznat rytmus. Kolem se ploužilo několik párů

přimáčknutých tvář na tváři a v hlubokém soustředění.

„Dokonalé,“ prohlásila Elodie.

„Ale je to valčík?“ Fakt to nešlo poznat.

„Koho to zajímá?“

Slezli jsme do amfi teátru po schodech a Elodie mě chytila v pase

a čekala, že ji budu vést. Jenže já se nikdy valčík neučil, a tak jsem

měl strach, že za mého vedení tak nejvýš žuchne do řeky.

„Paule!“ Elodie ztrácela trpělivost. Nebylo úniku. Zkusmo jsem

udělal pár kroků a oba jsme předříkávali to známé „á dva tři, á dva

tři“ a snažili jsme si nevšímat toho, že pokud hudba má nějaký ryt

mus, rozhodně ne takový, který by s naším odpočítáváním souhla

sil. Zjistil jsem, že se do toho vpravím překvapivě rychle, stačí udě

lat dva kroky a pak si na chviličku dát pauzu na rozmyšlenou, kam

vyrazím dál.

„Á dva vlevo, á dva vpravo, á dva teď támhle,“ vydával jsem pokyny.

„Á dva bacha, á dva jau, á dva excusez-moi, Madame.“ A tak dále.

Elodie se uklidnila a začalo ji to bavit. „No a co ty, Paule? Žádná

svatba za dva týdny?“

„Á dva žádná,“ odpověděl jsem.

Merde imposible.indb 23Merde imposible.indb 23 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


24

„Ale v Kalifornii ses určitě dobře pobavil. Jsi tam slavný, ne?“

„Á dva svým způsobem,“ uznal jsem.

Posledních několik měsíců jsem si tam hlavně nechával fotit nohy.

Jakousi zrůdnou náhodou se stalo, že jsem se já, či spíš že se moje

nohy proslavily nošením kiltu, a tak jsme nafotili a natočili několik

reklamních kampaní do časopisů a do televize. Kromě jiného jsme

dělali reklamu na sportovní obuv, na ponožky a taky – díky kouzlům

s počítačem, to musím zdůraznit – na depilační krém.

Dosáhl jsem toho stupně slávy, kdy už strávíte hodně času v taxí

cích, za které nemusíte platit, kdy vás do nočních klubů pouštějí

mimo pořadí a kdy si lidi myslí, že cokoli z vás vypadne, je prostě

úúúžasné, a nikterak jim není proti mysli s vámi spát. Nicméně

kalifornské dívky, které jsem poznal, myslely i v půli orgasmu na

kariéru a pohoršeně by odmítly mít trvalejší vztah s kýmkoli méně

významným, než je asistent režie.

„Á dva, našla se, á dva jedna... sakra.“ Vletěli jsme do nějakých

dvou, kteří až do té chvíle měli horní poloviny těl a tváře jako sva

řené dohromady. Teď je něco v pase oddělilo, a tak na nás vztekle

upřeli pohledy.

„Mais qu’est-ce que vous faites?“ povídal muž, starší pán v černém

obleku a s tenkou vázankou. Co to sakra děláme?

„Je ne sais pas,“ odpověděl jsem mu po pravdě.

„So znaména to á dva, á dva?“ zeptala se mou mateřštinou jeho

partnerka, dáma s vlasy obarvenými tak na černo, že se až podobaly

zmoklému asfaltu.

„Tančíme valčík,“ informovala ji Elodie.

„Ici, c’est le tong-go,“ namítl pán. Tango?

„A co támhleti? Ti snad tancujou tong-go?“ Elodie ukázala na dva,

kteří se prostě potáceli a muchlali se.

„Ázpoň oni nepošitaí á dva, á dva. C’est pas le tong-go, ça.“ Její na

malované obočí se pohoršeně naježilo.

„Jsme ve veřejném parku. Můžeme si tu počítat tak nahlas, jak chce

me. Koukejte!“ Elodie vzdorně rozpřáhla paže a čekala, že s ní budu

Merde imposible.indb 24Merde imposible.indb 24 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


25

pokračovat v té naší imitaci valčíku, jenže já ji místo toho chytil za

ruku a vedl jsem ji pryč.

„Radši pojď,“ vyzval jsem ji. „Když mi půjčíš nějaký prachy, pozvu

tě na panáka.“

4

„Tak co to bylo za důležitou holku z Kalifornie, že jsi kvůli ní zapo

mněl počítat do tří?“ zajímala se Elodie.

Zase jsme si půjčili kola od Vélibu a dojeli k přelidněné venkovní

kavárně na Odéonu. Elodie objednala na oslavu našeho znovushle

dání dvě sklenky šampaňského a bublinky mi připomněly, jak je

pěkné být znovu v Paříži.

„Není z Kalifornie, je to Angličanka. Potkali jsme se v Las Vegas a pak

znovu ve Venice Beach, krátce po té vaší ovocné přestřelce.“

„A co je zač?“ Elodie se nehodlala smířit s tím, že by jí vzpomínka na

rodinnou hádku zabránila obstarat si nějaké drby.

„Oceánoložka a ekoložka.“

„Hipísačka? Holí si nohy?“

„Ano.“

„A holí si i...“

„Do toho ti je houby, Elodie.“

„Jak se jmenuje?“

„Gloria, ale příjmením Mondayová, takže jí lidi říkají M.“

„M?“

„Jo, jako šéfovi Jamese Bonda.“

„Doufám, že je mladší a hezčí než šéf Jamese Bonda.“

Pousmál jsem se při vzpomínce na to, jak jsem M viděl naposledy –

zlatavé tělo v ranním světle, co pronikalo oknem hotelu, ve vřelých,

středomořsky modrých očích se odráželo všechno příjemné, co

jsme si spolu užili za těch asi tak dvanáct hodin od doby, kdy jsme

Merde imposible.indb 25Merde imposible.indb 25 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


26

se potkali na pláži, vlasy pořád pocuchané – pak mě na rozloučenou

políbila a řekla, ať jí zavolám, jen co se vrátím do Evropy.

„A co se stalo?“ Elodie to nevzdávala.

„Strávili jsme spolu jenom jednu noc, pak se musela vrátit do Lon

dýna. To bylo tak před třemi čtyřmi měsíci, ještě než začalo léto.“

„Máš její telefon?“

„Mám.“

„No tak jí zavolej. Proč čekat?“

Váhal jsem. Najde se milion důvodů, proč nevolat někomu, s kým

jste měli jen krátký milostný poměr, navíc za situace, kdy jste oba byli

nesmírně daleko od svých všedních životů.

„Zavolej hned,“ naléhala Elodie.

„Ne.“

„Podívej, támhle je volná budka. Jestli na to chceš mít soukromí, jdi

tam.“

„Zavolám jí až pak.“

„Zavolej hned. Hned!“ Typická Elodie. Na ekonomce z ní udělali

buldozer.

Vzdychl jsem si a sáhl po telefonu. Když se takhle rozjede, odpor je

marný.

„M? Tady Paul. Paul z Venice Beach?“

Otazník na konec jsem přičinil nenuceně, jako že dva světáci našeho

typu taky klidně mohli na jednu kalifornskou noc plnou sexu zapo

menout.

„Paule, ty už ses vrátil do Evropy?“ Stejně milý hlas, jaký jsem si

pamatoval. A dokonce ji zřejmě potěšilo, že volám.

„Jo, jsem v Paříži.“ Nebudeme říkat, že první den. Nechci působit

jako zoufalec. „Jsi v Londýně?“

„Ano.“

„A co děláš?“

„Ále, jako vždycky, znáš to. Oceán není čistější, než byl. Je potře

ba ho trochu vypucovat.“ Zasmála se, jako by to byl soukromý žert.

Merde imposible.indb 26Merde imposible.indb 26 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


27

„Ale náhodou pojedu pracovně do Francie.“

„Fakt? Že bysme se třeba sešli?“

„Jasně. Musím na jih, k moři. Do Collioure, to je u španělských hra

nic. Chceš jet se mnou?“ Což právě odstartovalo to moje fantazíro

vání o vychlazeném růžovém víně, jachtě a dívce v plavkách.

„Paráda,“ řekl jsem.

„Nojo,“ prohlásila, jako by ji překvapilo, že to beru. „Ale nemůžu ti

zaplatit.“

„Zaplatit? Co proboha chceš, abych pro tebe dělal?“

„Ee, promiň. Já myslela...“ Samou trapností nedořekla.

„Já nesháním místo,“ osvětlil jsem jí. „Takže bych taky nic nečekal

za to, že ti budu pomáhat. Víš...“

Rozesmála se a oba nás to teleportovalo do té noci v Los Angeles.

Potěšení bylo zjevně na obou stranách.

„Alors?“ Zatímco jsem volal, Elodie dopila šampaňské a oči se jí

leskly alkoholem i očekáváním.

„Miluje tě Valéry moc a moc?“ zeptal jsem se.

„Jistě, je na mně blázen. Proč?“ Zatvářila se znepokojeně.

„No, jako jestli by mu vadilo, kdybysme teď hned zašli k tobě.“

„Cože?“ Elodie se zarděla, což je jev, k němuž pravděpodobně

dochází méně často, než ve vesmíru vznikají planety s inteligentní

mi obyvateli na bázi uhlíku.

„Promiň, ale prostě nemůžu čekat,“ vysvětlil jsem jí.

„Paule,“ špitla, „taková vášnivost je od tebe velmi neanglická.“

„Já vím. Myslíš, že Valéry pochopí, když se od vás připojím k inter

netu a rezervuju si na jeho platinovou kartu letenku?“

Merde imposible.indb 27Merde imposible.indb 27 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


28

NIKOMU ANI M

Collioure

1

Collioure jest odeživa inspirace artistů, které inspirovala jeho význače

ná věš a obarvený život v jeho rybářsko-přistavních aktivitách díky sar

delím, a slunce. Z té podstaty malíři topořili svůj podstavec v Collioure

od jednoho století nebo povícero již.

Na webovkách města bez nejmenších pochyb překlad textů svěřili

Francouzi, který svou kvalifi kaci kdysi prokázal tím, že znal jména

všech ingrediencí na fl ašce dovozového kečupu. Ale po několika

sklenkách růžového, které mělo spíš barvu medu, mi to začalo dávat

smysl, takže jsem byl s to vyvodit si z toho dvě informace o městě,

kam mě M zve.

Za prvé, podle fotek tam mají na kostele zvonici připomínající tva

rem obrovitý pinďour.

A za druhé, právě tady malíři Matisse a Derain vymysleli fauvismus.

Merde imposible.indb 28Merde imposible.indb 28 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


29

Fauve se překládává jako „kočkovitá šelma“, ale francouzští výtvar

níci se vždy berou smrtelně vážně, takže Matisse a spol. pravděpo

dobně měli na mysli spíš lva nebo tygra nebo někoho z téhle party,

než evropskou mourovatou. Na webových stránkách byly ukázky

impresionistických krajinek složených z ďobanců základními barva

mi. Malíři si zjevně mysleli, do jaké divočiny se to pouštějí – zahodili

černou a zachytili colliourské barvy v jejich nejprvotnější podobě.

Na webovkách se psalo, že v létě roku 1905 tu Matisse a Derain vytvo

řili 242 obrazů. Nakolik vím, z Collioure tím udělali jednu z nejma

lovanějších lokalit v dějinách francouzského výtvarného umění, tak

na remízu s Moulin Rouge, Monetovým leknínovým rybníčkem a se

stehny paní Renoirové.

„A pak jim rozříznou břicho a vyndají jikry,“ říkala M. „Z jednoho

dospělého jedince získají až dvacet pět kilogramů kaviáru. I když

dneska se už asi dospělosti dožije málokterý z těch nešťastníků.“

„Ble.“ Na jiný komentář jsem se nezmohl. Snad to nebylo moc vědec

ké, ale powerpointová prezentačka o výrobě kaviáru není přesně ten

program, který bych si sám vybral pro romantické znovushledání

s dívkou, kterou jsem tři měsíce neviděl.

Ale samotné setkání velmi romantické bylo. Na letišti v Perpignanu

jsem nakráčel do příletové haly a uvítala mě usmívající se kráska,

kterou okukovali všichni muži. Nejspíš se u toho modlili, aby sem

přišla naproti invalidní babičce, ale pak jsem si přišel já a tuctu

Francouzů jsem zhatil erotické představy. Takovou chvilku si musí

každý Angličan patřičně užít.

M byla naprosto stejně svůdná, jako když jsem ji viděl naposledy

– dlouhé blond vlasy měla pocuchané, jako kdyby sotva doschly ve

vánku od moře, jantarově opálenou kůži zvýrazňovaly vzdušné bílé

šaty, které si stáhla koženým páskem, a jako koruna toho všeho tu

byl jiskřivý úsměv mířící přímo na mě.

Políbili jsme se, na rty, leč cudně, a po americku jsme se objali – tvář

na tvář, ale kontakt v pánevní končině nulový. Najednou jsme oba

Merde imposible.indb 29Merde imposible.indb 29 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


30

byli rozpačití. Říkal jsem si, že to je dost přirozené, protože to mezi

námi je zcela nerozhodnuté. Strávili jsme spolu jednu noc, ale ne že

bychom si od té doby posílali samé nedočkavé esemesky a e-maily.

Všechno to je tak nějak předběžné.

V taxíku jsme si povídali o tom, co jsme oba od L. A. dělali, a jako

bychom se schválně snažili nechat si každý ruce v klíně. Přesto to

vypadalo, že si jeden druhého přeměřujeme jako tanečníci v nočním

klubu, a těší nás, že jsme tak fyzicky blízko někomu, komu se hodlá

me v nejbližší době přiblížit ještě víc.

A jakpak by ne, jen co jsme vešli do hotelové recepce, usoudili jsme

oba, že na upejpavost už není ta pravá chvíle, a navázali jsme přesně

tam, kde jsme v Kalifornii přestali, takže překvapený recepční mohl

jen sledovat, jak moc se dvě těla dokážou proplést, aniž by se tomu

dalo přímo říkat milování.

Šli jsme nahoru do pokoje, celou cestu jsme se líbali, na schodech

jsme se potáceli jako dvě mátohy, klíče a kliku jsme sotva našmátra

li. Byl jsem rád, že jsem v Paříži trénoval tango. Skočili jsme šipkou

rovnou pod peřinu a pak už se žádný artikulovaný zvuk neozval až

do rána, kdy jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem sám.

Francouzská okna byla otevřená, hřejivé sluníčko se valilo ze dvora

dovnitř a slyšet bylo jenom cvrlikání špačků, tlumené pomlaskávání

fi ltru v hotelovém bazénu a vzdálený hukot probouzejícího se města.

M byla na terase, na sobě měla župan žlutý jako svítání, o její pozor

nost soupeřily croissant a rozložený drobný laptop.

„Bonjour,“ zavolal jsem.

„Promiň, že jsem tě nechala samotného,“ ona na to. „Ale snad víš,

že tu jsem kvůli práci.“

Odpustil jsem jí, jakmile nechala župan sklouznout na zem, vrátila

se do postele a přinesla nejen rozehřáté, voňavé vlastní tělo, ale i šá

lek s kávou. Ideální žena.

Až na to, že s sebou vzala i laptop a hned mi začala ukazovat, co

přesně za práci tu má. Z valné části se to týkalo vykuchávání ryb.

„Je to vlastně jako u nosorožců,“ vykládala. „Jeseter má prostě od

Merde imposible.indb 30Merde imposible.indb 30 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


31

narození smůlu. V tom, že jistý dravec jménem člověk je za jeho tělo

ochotný hodně zaplatit.“

„Trochu jako topmodelky.“

„Ano, ale většina lidí dává přednost živým topmodelkám.“

„No, některé mají hladověním smrt na jazyku. Na rozdíl od tebe, ty

jsi čilá jako... rybička.“ Dávka čerstvé kávy mě nakopla, takže jsem

se pokusil odvést její pozornost od monitoru k vlastním erotogen

ním zónám.

Nicméně M vládla vědeckou schopností vyhnat si z hlavy všechno

na celém světě, co se netýká její úzké specializace. Zběžně mi vlepila

pusu na čelo a pak pokračovala v té rybí předváděčce.

„Na nějakou dobu OSN zakázala vývoz z Kaspického moře, ale teď

už to zase povolili, čímž v zásadě vynesli nad běluhou rozsudek smr

ti. Což je smutné, když uvážíš, že tu skoro beze změny žila od prehis

torických dob.“

Překlikla na snímek maličké běluhy, jenom tak veliké, aby se vešla

do dlaně, která ji držela před objektivem. Ryba měla šupinatý hřbet

a vypadala spíš jako dinosaurus, jako kříženec mezi žralokem, kro

kodýlem a pijavicí.

„Fešáček,“ řekl jsem.

„Do Kaspického moře se rok co rok vysazují miliony mladých běluh

a jeseterů, ale jen asi tři procenta z nich dosáhnou věku, kdy jsou

s to se rozmnožovat, a potom je nejspíš skoro hned někdo chytí.

Takže máš pravdu – jsou jako modelky. Jak přijde dospělost, je po

srandě.“

Podíval jsem se, jak M soustředěně vraští čelo, a musel jsem potla

čit zasmání. Ne že by mi byl lhostejný tragický osud dalšího živo

čišného druhu, co kvůli lidské krátkozrakosti míří pod drn. Jenže

mě najednou napadlo, že to vypadá, jako bychom byli na začátku

bondovky, kde 007 dostává stručnou nalejvárnu o podrobnostech

nějakého nelegálního kšeftu se zlatými pruty nebo o pašování dia

mantů. Až na to, že mně místo vědátora bafajícího z dýmky dělala

přednášku o jeseterovitých a o kaviáru nahá Bond girl. Kdo tvr

Merde imposible.indb 31Merde imposible.indb 31 8.3.2010 13:21:028.3.2010 13:21:02

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


32

dí, že Bond vždycky vyžere všechnu akci a na druhé už nezbude?

„No a právě kvůli tomu jsem tady na jihu,“ dokončila M. „Kaviár Belu

ga je dneska tak drahé zboží, že každého láká ho falšovat. Chytrý

dealer může na falešném kaviáru z Íránu vydělat skoro tolik, co na

heroinu. A jikry jsou naprosto legální zboží, dokud je ovšem nestrčíš

do konzervy s falešnou etiketou – takže riziko je tady nesrovnatel

ně menší. Na jihu Francie jsou zcela zákonné pěstírny jeseterů, ale

máme podezření, že falešný kaviár pochází z ryb ulovených v příro

dě, které pak vypustí do tajných sádek blízko pobřeží, kde je nechají

dospět. Tyhle našli loni.“ Kývla na mě, ať si prohlídnu letecký sní

mek slabých tmavších obrysů na dně moře.

Přikývl jsem, i když bych jí klidně věřil, že to je fl otila jaderných

ponorek, případně humří rodinka na odpolední procházce.

„Kdo je našel?“ zeptal jsem se, jen jsem otázku proložil mírným

stiskem na vnitřní straně jejího nahého stehna.

„Náš ústav v Británii. Jenže fotku někdo vynesl – a než stačila fran

couzská vláda zareagovat, sádky zmizely. A já tu mám najít zdroj

všeho toho padělaného kaviáru, co se prodává na celé Riviéře,

jenom pak s tím odhalením naložit trochu diskrétněji.“

„Bezva,“ souhlasil jsem. „Takže si pronajmeme lodě nebo průzkum

ná letadla a začne se pátrat?“

„Ne, aspoň ne tentokrát. Chci si to tu očíhnout, ale ofi ciálně se mám

jenom pokusit přesvědčit francouzské oceánografi cké ústavy, aby

nám pomohly s fi nancováním leteckého průzkumu pobřeží. Zatím

tvrdí, že by se to mělo nechat na policii. My ovšem máme obavy, že

pokud se do toho zapojí francouzská policie, zase informace unik

nou a bude to jenom ztráta času. Anebo že jenom pobijí všechny ile

gální jesetery. My je chceme zachránit nebo třeba i propustit z těch

černých sádek. Pokud by to neznamenalo příliš výrazný dopad na

životní prostředí,“ vysvětlovala a podle všeho na ni žádný výrazný

dopad neměly mužské prsty, které jí masírovaly hladkou, teplou

kůži na břiše. „Ona se totiž jeseteří populace tam, kde ji nikdo neru

ší, vzpamatuje pozoruhodně rychle. Například na Floridě už je jese

Merde imposible.indb 32Merde imposible.indb 32 8.3.2010 13:21:028.3.2010 13:21:02

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


33

ter ostrorypý tak běžný a početný, že se při náhodných setkáních

vážně zranilo několik lidí na člunech.“

M klikla na jedno okno a spustila amatérský fi lm. Chlapík v kánoi

drží pádlo nad hlavou, zdvihá je jako činku, šaškuje pro přítelkyni,

která ho natáčí. Párkrát plácne do vody a je slyšet, jak huláká na

aligátory, ať si přijdou, že jim nakope zadky. A pak najednou jako

by poklidná řeka vybuchla, z vody se vynoří obrovitá ryba, šupinatá

žebra na jejích bocích v podstatě rozčísnou předek kánoe. Jakmile

sebou kameramanka přestala mrskat, spatřili jsme otřesený výraz

na kanoistově obličeji, který se pak změnil v hrůzu, když muži došlo,

že se brzy svalí do vody s tou prehistorickou nestvůrou, nemluvě

o aligátorech, pokud nějací na jeho výzvu přišli. Chlapák, co tu byl

před pouhými pár chvilkami, zmizel a místo něj se objevil vřískající

hysterický kluk, co se zběsile štrachá pryč od kánoe a zděšením div

nebulí.

„To je věc,“ povídám. „Můžeš to pustit znovu?“ Sklonil jsem se a chtěl

jsem záznam vrátit.

Dívčí ruka vystřelila skoro tak rychle jako ten jeseter a chytila mě

v zápěstí. „To nedělej, prosím,“ sykla M.

Byl to refl ex, takový ten, se kterým se setkáte často, když jste s někým

v posteli poprvé. Všichni máme svá tabu, čeho se cizí lidé nesmějí

dotknout. A v zápalu člověk někdy zajde moc daleko. Ale poprvé se

mi stalo, že jsem zašel moc daleko s počítačem.

„Promiň.“

Pustila mě a omluvně se usmála. „Ne, ty promiň mně. Vědci, lapto

py, důvěrná data... znáš to.“

„Ano,“ přikývl jsem, i když jsem to neznal.

„Poslechni,“ odložila laptop na podlahu a převalila se na mě, „co

teď nechat ryby být a zkusit si něco prehistorického sami?“

Merde imposible.indb 33Merde imposible.indb 33 8.3.2010 13:21:028.3.2010 13:21:02

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


34

2

Jak jsem zjistil, náš hotel byla spíš elegantní vilka španělského slo

hu, takže jsme z pokoje měli výhled do dvora s tryskající kašnou.

Včera v noci jsem nestihl pochytat všechny detaily. Rušila mě snaha

doběhnout co nejdřív do ložnice.

Prošli jsme se v liduprázdné zahradě, přivoněli ke kytkám, já se

zastavil u pamětní desky na stěně z neomítnutých cihel. Lopotil

jsem se s překladem, a tak se M naklonila blíž a pomohla mi.

„Le sage est celui qui s’étonne de tout,“ přečetla plynnou francouz

štinou. „Moudrý je ten, kdo nade vším žasne.“

„Jako třeba nad skákajícím jeseterem,“ souhlasil jsem. „Nebo nad

tím, že tak dobře mluvíš francouzsky. Jak to?“

„Učila jsem se to na vejšce,“ vysvětlila. „A to bys koukal, kolik oceá

nografů jsou Francouzi, takže mám hodně cviku. Hele, pojď, podí

váme se, kde tu je ten obří pinďour.“

Vykročili jsme po dlážděné uličce v chladivém stínu vršku s hra

dem, dole jsme se pak vynořili přímo u maličkého přístavu. Slunce

už vyšplhalo nad Středozemní moře a zalévalo světlem scénu, která

by asi nebyla nepovědomá ani Matissovi. Křivka pláže z drobných

šedých oblázků se vinula od hradu ke slavné falické kostelní věži.

„Lidi předstírají, že mají Collioure rádi kvůli obrazům,“ prohlásila

M, „ale ve skutečnosti jim dělá dobře veřejně očumovat erekci.“

„A jak je pěkně opálená a obřezaná,“ poznamenal jsem. „Možná to

původně postavili Maurové.“

„Nebo Římani. Pro ty byl ztopořený penis talisman, přinášel štěstí.

Mívali je vytesané z kamene na rámu dveří, aby dovnitř nemohli zlí

duchové a aby tak přilákali blahobyt.“

Shodli jsme se, že Collioure musí nutně být velmi blahobytné město.

Hrad, který se nám tyčil po pravici, měl maličká štěrbinovitá okýnka

a strmé kamenné zdi, takže vypadal jako kříženec mezi španělskou

vilou a skotskou horskou pevností. Vystavěli ho na skalnatém vršku

a stěny strmě spadaly pěkných třicet metrů rovnou do moře.

Merde imposible.indb 34Merde imposible.indb 34 8.3.2010 13:21:028.3.2010 13:21:02

Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá


35

Promenádu nad pláží si zabraly čtyři kavárny se stoly na chodníku.

Dohromady tvořily vesničku z ratanových křesílek a stolečků a odli

šovaly se jenom b



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.