načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Merde Impossible - Stephen Clarke

Elektronická kniha: Merde Impossible
Autor:

Paul West tentokrát dostane nabídku, která se neodmítá – dva slunečné týdny all-inclusive, navíc s krásnou blondýnkou, která se ocitla na jihu Francie, aby zjistila, jak se to tam má s ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  177
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  189 Kč
6%
naše sleva
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 267
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Dial m for merde
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-2480-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Paul West tentokrát dostane nabídku, která se neodmítá – dva slunečné týdny all-inclusive, navíc s krásnou blondýnkou, která se ocitla na jihu Francie, aby zjistila, jak se to tam má s pašováním kaviáru – ale brzy je nad slunce jasné, že se zajímá o mnohem větší rybu, než je jeseter a Paul se začne cítit jako James Bond v akci... A trochu jako Mata Hari. 

Mezitím si Paulova kamarádka Elodie bere francouzského aristokrata a Paul je pověřen organizováním hostiny. Vařit pro francouzskou smetánku je vskutku riskantní úkol, ovšem Paul se ujišťuje, že se nic nemůže pokazit. Nebo může?


Stephen Clarke (1958) je britský novinář a spisovatel píšící pro francouzskou mediální skupinu v Paříži. Po jeho bestsellerech Merde! Rok v Paříži, Už zase skáču přes Merde! a Celkem jde o Merde nyní vychází čtvrté volné pokračování příběhů plných pravého britsko-francouzského humoru.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Merde Impossible" mají také často zájem o tyto tituly:
Merde po evropsku Merde po evropsku
Clarke, Stephen
Cena: 177 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






M erde imposible.indb 1Merde imposible.indb 1 8.3.2010 13:20:578.3.2010 13:20:57
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





M erde imposible.indb 2Merde imposible.indb 2 8.3.2010 13:20:588.3.2010 13:20:58
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





PLUS
M erde imposible.indb 3Merde imposible.indb 3 8.3.2010 13:20:588.3.2010 13:20:58
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





Přeložil Richard Podaný
Stephen Clarke, Dial M For Merde
© Stephen Clarke, 2008
Translation © Richard Podaný, 2010
Illustrations © Jakub Požár, 2010
ISBN 978-80-00-02480-6
M erde imposible.indb 4Merde imposible.indb 4 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





Faust: „Jen sedm hodin kdybych měl,
bez ďábla bych se obešel
a sved bych takovouhle bytost.“
Mefi stofeles: „Už málem jak Francouz hovoříte (...)“
Johann Wolfgang von Goethe: Faust
(1808; český překlad Otokar Fischer)
Merde imposible.indb 5Merde imposible.indb 5 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





Jak jsem ze zákona nucen zdůraznit, tento román v žádném
případě nenaznačuje, že se nynější francouzský prezident těší sexuálním
úsluhám ženské části své kanceláře. Takové tvrzení by bylo urážlivé –
a naprosto neuvěřitelné.
Stephen Clarke, Paříž 2008
Merde imposible.indb 6Merde imposible.indb 6 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





Věnováno posádce dobré lodi Esperanza
M erde imposible.indb 7Merde imposible.indb 7 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





Rozehrávka
„Chceš se mnou jet na jih Francie?“
Než to dořekla, už se mi hlava zaplnila chvějivým obzorem nad
zelenými vršíčky s olivami, kde se okrově žluté vily krčí mezi...
Ne, řekl jsem si, krajinářské věci vynecháme. Takže střih rovnou na
snímek nablýskané bílé jachty, na láhev růžového vína v ledu a na
tu dívku, která se lákavě povaluje na lehátku a kůží vstřebává vlídné
zářijové sluneční paprsky.
Otevřel jsem oči, protože mi došlo, že říká něco dalšího.
A to, co říkala, mě nejen vrátilo rázně na zem – mrštilo mě to přímo
po hlavě do Středozemního moře.
M erde imposible.indb 9Merde imposible.indb 9 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





11
NENÍ VŠECHNO PL ATINA,
CO SE TŘPYTÍ
Paříž
1
„Bonjour.“
„Bonjour.“ Mladá dáma v brýlích s kovovými obroučkami se usmála.
Slušný začátek, usoudil jsem. Právě jsem se vrátil do Paříže po
několika měsících strávených v Americe, kde moje francouzština rychle
vyšisovala jako zimní opálení. Dělalo mi dobře, že si ji zase
vylepším.
„Je m’appelle West. Paul West.“ Pošoupnul jsem po pultu kreditku.
„Se mnou můžete mluvit anglicky. K nám do banky chodí hodně
cizinců.“
Aha, nová generace francouzských zaměstnanců, pomyslel jsem si.
Jejich rodiče skučí, jak jim mateřštinu morduje angličtina, zato
děcka se už do oceánu globalizace vrhají radostně.
Merde imposible.indb 11Merde imposible.indb 11 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





12
„Merci.“ Pověděl jsem jí, že je to od ní moc pěkné, ale já opravdu
potřebuju mluvit francouzsky. „J’ai travaillé en Amérique,“
vysvětloval jsem. „Et mon français... eee...“
No fajn, tak jsem pracoval v Americe a moje francouzština... jak se
řekne „vyšisovat“. A jak se, proboha, řekne „zimní opálení“?
„Mon français est blanc comme l’après-ski?“ tipnul jsem si.
Zatvářila se nechápavě, a tak jsem zanechal improvizace a
vrátil jsem se k předem připravenému proslovu. Oznámil jsem jí, že
jsem z Kalifornie převedl beaucoup de dollars a chci se podívat, jaký
mám solde, totiž zůstatek. Obzvláště jsem se dmul pýchou nad tím,
že jsem nezapomněl výraz solde, protože jsem moc dobře věděl, že
kdybych se na slovo zůstatek pokoušel pošetile nasadit jazykovou
logiku, mohly by mi z toho vyjít pozůstatky a mohli by mě z banky
poslat do pohřebního ústavu.
„Vous êtes à cette agence?“ zeptala se. Jestli mám účet v téhle
pobočce? Odpověď zněla, že ne, ale rozhodl jsem se zahrát hloupého
Angličana. Ve Francii si tím někdy získáte přízeň.
„Teď ano,“ odpověděl jsem.
„Hmm.“ Nezabralo to. Postrčila mou kreditku zátky po pultě a přísně
našpulila rty. „Pokud nejste klientem naší pobočky, musíte použít
přístroje.“ Ukázala za moje záda, do vstupní haly, na čtyři moni tory.
„Oui, mais...“ Ze všech sil jsem se jí pokusil pantomimicky vysvětlit,
že dva z bankomatů jsou mimo provoz, u dvou stojí jiní zákazníci –
a že ona sama zjevně zrovna nedělá nic naléhavého.
„Vous voulez une petite formation?“ zeptala se.
„Pardon?“
„Mám vám ukázat, jak se ty přístroje používají?“ přeložila.
„Non, merci.“ Pověděl jsem jí, že mi snad intelekt bude stačit na to,
abych do terminálu zasunul kartu a v menu našel heslo „solde“.
„Très bien,“ přikývla a šla přerovnávat nějaké papíry ležící u
tiskárny. Byl jsem propuštěn v milosti.
Trvalo jen asi deset minut, než chlapík stojící přede mnou vymámil
ze „všeobecného bankovního terminálu“ seznam všech šeků,
kteMerde imposible.indb 12Merde imposible.indb 12 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





13
ré vystavil od roku 1990, a objednal si pět nových kreditních karet.
Konečně jsem si mohl vytisknout svůj zůstatek, načež jsem se
několik vteřin otřeseně potácel nad tím, v jak slabé pozici je dolar k euru.
Můj peněžní paket dostal při transatlantické cestě pořádně po
držce. Přes palubu šla asi tak třetina. Moje truchlení bylo natolik
nefalšované, že pípání přístroje jsem uslyšel, až když už bylo pozdě.
„La machine!“ zavolal jsem na pracovnici banky, která teď vyhlížela
z okna. Jen pracně odtrhla oči od kolemjedoucího autobusu. „La
machine, eee... ma carte...“ Vydal jsem srkavý zvuk, aby pochopila,
co se stalo.
„Máte u sebe pas?“ zeptala se anglicky. Bylo víc než jasné, že boj
s mou francouzštinou vzdává.
„Proč?“
„Protože pokud neprokážete totožnost, nemůžu přístroj otevřít a
kartu vám vyndat.“
„Vy ale víte, kdo jsem. Před pár minutami jsem vám kartu ukazoval.“
Pokrčila rameny. „Musím vidět váš pas.“
Většinou by v tom nebyla žádná potíž, protože s sebou pas skoro
vždycky nosívám – pro případ, že by mě odněkud postrkem
deportovali. Jenže teď jsem přijel rovnou z letiště, zavazadla jsem
vyklopil ve svém novém bytě a už jsem se šupajdil kouknout, jestli jsem
eurově solventní. Pas teď spokojeně dřímá v kapsičce brašny, ve
společnosti oškubané palubní letenky, ruličky peprmintek a členské
průkazky losangeleského fi tka.
„Nemám ho s sebou,“ přiznal jsem se.
„Tak si ho musíte přinést.“
„Jenže banka zavírá za pět minut, že? Počkáte na mě?“
Její úsměv byl stejně andělsky nevinný, jako byla odpověď
nemilosrdná. „Otevíráme v osm čtyřicet pět ráno.“
V kapse se mi rozvibroval mobil. Na displeji se nezobrazilo
číslo, a tak jsem hovor přijal, snad v iracionální naději, že mi britská
ambasáda chce poslat vrtulníkem do čtyř minut duplikát pasu.
„Koukám na tvoje spoďáry,“ informoval mě ženský hlas.
Merde imposible.indb 13Merde imposible.indb 13 8.3.2010 13:20:598.3.2010 13:20:59
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





14
„Spoďáry?“ Sjel jsem pohledem dolů, jestli mám řádně zapnutý
poklopec. „No a jakou teda maj barvu?“ přešel jsem do útoku.
„Černou,“ ozvala se odpověď.
„Fakt, jo?“ Malér byl, že jako každý příčetný muž, který má v hlavě
spoustu důležitějších věcí, jsem neměl ponětí, jaké trenýrky na sobě
dneska mám.
„A proč máš v kapse balení kondomů po šesti?“
„Kondomů? Já nemám žádný kondomy.“ V kapsách jsem neměl
zhola nic, jenom klíče a drobných tak na bagetu. Dokonce ani
kreditka už tam nebyla.
Odvrátil jsem se od bankovní úřednice, která se teď na mě
dívala, jako kdyby zvažovala, že ani zítra dopoledne pobočku radši
neotevře.
„Ano, je tam balíček francouzských kondomů,“ pokračovala
volající. „Píše se tady... pro intenzivní stimulaci obou partnerů. Chceš
vědět, jak se to řekne v Belgii? Extra genoot voor beide partners. To
si musím zapamatovat... pro případ, že by se mi někdy chtělo šukat
s Belgičanem.“
Konečně dílky zapadly na svá místa. Je to Elodie, moje francouzská
stará známá, která s druhými skoro vždycky debatuje buď o
penězích, nebo o sexu, případně – třeba když popisovala, jak si v New
Yorku přivydělává hlídáním cizího bytu – o obojím najednou.
Vysvětlila mi, že mě nešpehuje přes výlohu banky. Prohlížela si
sbírku mého spodního prádla a dalšího osobního majetku, který k ní do
bytu nedávno dala převézt moje bývalá přítelkyně Alexa. Říkala, že
toho moc není, ale vyzvednout bych si to asi mohl, protože jí
začíná být trapné vysvětlovat lidem, kde se jí v koutě ložnice vzala taška
plná mužského oblečení.
„A ty ses s Alexou viděla?“ zeptal jsem se. „Jak se má?“
Elodie pohoršeně mlaskla. „Alexu pusť z hlavy,“ poradila mi. „Ta
holka je moc fajn, ale nevšimnul sis toho ‚ex‘ uprostřed jejího
jména? Ex-přítelkyně. Na bejvalky se musí zapomenout. Kdyby byly
důvody na ně pořád myslet, nebyly by bejvalky, ale... teďalky.“
M erde imposible.indb 14Merde imposible.indb 14 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





15
„A co my dva?“ namítl jsem. „Taky jsme spolu něco měli, a přesto
mi teď voláš.“
„Nenene, Paule, my jsme spolu nikdy doopravdy nechodili. Jenom
jsme provozovali sex ze sociologických důvodů. Bydleli jsme v
jednom bytě, ty jsi byl sám, já brala hodně drog...“
„Fakt díky,“ ocenil jsem to.
„Jsi teď sám?“ zajímalo Elodii. „Chceš se sejít?“
„Jo, stejně do zítřka nemůžu nic pořádného dělat. Nemám
dokonce ani na večeři.“ Vyhledal jsem očima bankovní úřednici, která už
vartovala u skleněných vstupních dveří. Podívala se na mě se zcela
nestydatou lhostejností. Dokonce zvedla v ruce svazek klíčů, abych
jasně věděl, že mě hodlá bez krejcaru v kapse vyhodit na ulici.
„Tak se sejdeme v rue des Ecoles, u stanice Vélibu,“ navrhla Elodie.
„Projedeme se.“
„U stanice čeho?“
„Vélibu. To je půjčovna kol.“
„Aha, jo, o tom jsem něco četl. Ale nemusí na to člověk mít
předplatný?“
„Ne, úplně ti stačí kreditka.“
2
Kolem čehosi, co vypadalo jako skoro dvoumetrový dálkový ovladač
na televizi, zabodnutý do chodníku, se mačkala desítka netrpělivých
Pařížanů. Před tou věží stála na dlažbě řada zcela stejných bicyklů.
Kostry a řidítka vypadaly jako navlečené do neprůstřelné vesty, nad
předním kolem byl stříbřitý košík.
Elodie funěla za krk chlapíkovi, který stál před ní.
Blond vlasy měla delší, než když jsme se viděli posledně, cop byl
utažený pevněji. Vypadalo to, že dobu strávenou v Americe už uložila
ad acta. Teď na sobě měla volnou šedou sukni a těsnou bílou
blůzM erde imposible.indb 15Merde imposible.indb 15 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





16
ku a na lokti se jí houpala lesklá černá kabelka. Klasická pařížská
Mademoiselle .
Ne, ne tak docela. Mademoiselle působí dojmem, že stále ještě hledá
vlastní identitu, a tenhle výraz už ona zahodila. Stala se z ní plně
vyvinutá francouzská „dame“. Tak, přesně tak – vypadá jako její
máma. Pomyslel jsem si, že to je až děsivé – je jí teprve šestadvacet,
ale už nasadila ten vzhled, který jí vydrží pro celý zbytek života.
A teď zrovna vrhla do boje celou svou – rovněž plně vyvinutou –
pařížskou podlost, aby nemusela ve frontě na kolo čekat moc dlouho.
Pokud jsem to chápal správně, začala nějakému uštvanému
chlápkovi, který jen skřípal zuby a kvapem ztrácel chuť se ještě někdy
v životě projet na kole, dělat kázání o tom, jak se má správě přihlásit
do systému Vélibu.
„Stisknete zelené tlačítko. Zelené tlačítko s písmenem V. Tadyto.“
Elodie se předklonila a dloubla dlouhým, růžově nalakovaným
nehtem do tlačítka na nevelké klávesnici. „Ne, kreditku ještě
nevkládejte. Dostal jste snad pokyn, abyste vložil kreditní kartu? Nedostal.
Stiskněte červený knofl ík. Červený! Tak, a teď jste to zkazil. Ukažte,
zkusím to sama.“
Elodie se jedním zhoupnutím boků dostala před maličkou
obrazovku a z toho nebožáka byl pouhý divák. Francouzský tisk psal
o tomhle novém půjčovním systému, jako by to byla skoro nějaká
hipísácká komuna, co se dělí o bicykly, jenže Pařížané z toho
okamžitě udělali darwinovský zápas o nejdrzejší čelo.
„Bonjour, Paul.“ Elodie mi nastavila tváře k polibku a jako obvykle
mě oskenovala od hlavy k patě, jako by podle toho poznala, jak často
a s kým jsem v poslední době spal. „Vypadáš dobře,“ ohlásila.
„Velice kalifornsky.“
„Madame?“ ten chlapík za Elodií, zřejmě kancelářská krysa
snažící se dostat na kole po práci domů, se vrhl do darwinovského
zápasu.
„Oui, oui, rychleji, než to zvládá přístroj, to asi nedokážu, že ano?“
vyštěkla na něj Elodie. Dloubla do zeleného tlačítka a vsunula do
Merde imposible.indb 16Merde imposible.indb 16 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





17
slotu kreditku. „To je k nevíře,“ řekla mi, navíc francouzsky, aby
tomu chlap ve frontě za ní rozuměl. „Systém běží už kdovíjak dlouho,
ale pořád je fůra blbců, co s ním neumějí zacházet.“
„Oui,“ souhlasil jsem. Moje francouzština příliš zkalifornštěla, než
abych to rozvíjel víc.
„I když je ode mě trochu pokrytecké si stěžovat,“ navázala anglicky,
„protože se za jednoho takového vdávám.“
„Co to?“
Nadšeně se zahihňala, že mě to udivilo; radostné zavrnění dívky,
které se povedlo chlapce zcela vyvést z míry.
„Pak ti to vysvětlím. Můžeš teď jít pro kolo ze stání číslo dvanáct?
Jenom zmáčkneš tlačítko a zatáhneš za tentonoc, za tu rukojeť.“
Elodie vypůjčila ještě jedno kolo pro sebe a už jsme jeli.
Netušil jsem, kam míříme, a nijak mě to netrápilo, protože prvních
několik minut jízdy jsem věnoval modlitbám za to, abych se
nezabil.
Jet na bicyklu za pěknou mladou Pařížankou, to je směska
výrazného potěšení a odporného strachu. Je sice radost pozorovat, jak
se její umělecky pojednané pozadí na sedle pohupuje a protahuje,
ale poněkud to sráží fakt, že dotyčná děva je odmalička
programována k tomu, aby kašlala na červenou na semaforech a aby jezdila
jedno směrkami v protisměru, a to i tehdy, kdy Nepařížan podle
hustoty provozu zřetelně vidí, že podobný podnik může skončit jedině
smrtí.
„Jo, budu se vdávat,“ zavolala na mě přes rameno ve chvíli, kdy řidič
protijedoucí dodávky zoufale troubil a hrozil učinit jejímu
nadcházejícímu manželskému štěstí krvavý konec.
„Nějakej Američan?“ zeptal jsem se, ale clonil jsem si u toho oči a
modlil jsem se, protože dodávka mi prosvištěla asi milimetr kolem ucha.
„Že by ten plantážník z Louisiany?“
„Kdepak! Francouzka se myslím za Američana nemůže provdat,
leda by to byl někdo z New Yorku nebo z Kalifornie. Jinak by to bylo
Merde imposible.indb 17Merde imposible.indb 17 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





18
příliš kruté. Ne, můj snoubenec je...“ přefrčela přes rušnou
křižovatku a poslední slova utonula v kvílení brzd taxíku.
„Je kdo?“ zeptal jsem se, když jsem nešikovně prokličkoval
provozem a zase jsem ji dohnal.
„Je Francouz. Seznámili jsme se u stanoviště Vélibu. Nevěděl, jak si
pronajmout kolo, a já jsem mu s tím pomohla... na jeho platinovou
kreditní kartu.“ Otočila se, aby klíčovému slovu dodala na důrazu,
a málem zabila mladíka, který se pokoušel přejít přes ulici a pošetile
od ní očekával, že na červenou zastaví.
Já jsem zastavil, a tak jsem schytal naplno celou chodcovu fi lipiku
proti neukázněným cyklistům. Kluk nesl v ruce motorkářskou
přilbu a blafal na mě něco o tom, že tihle „Vélibeurs“ jsou amatéři, co
dělají špatnou reputaci všem, kdo jezdí na jednostopých vozidlech.
Já dokázal jen přikyvovat a krčit rameny. Elodie se na mě hihňala
z druhé strany křižovatky.
„Měl bys Valérymu poděkovat,“ prohlásila – a sotva jsem se
doplahočil k ní, vyrazila rychle dál.
„Komu?“
„Valérymu. To je můj snoubenec.“
„On se jmenuje Valéry?“ Nojo, vždyť ve Francii je tolik chudáků
chlapů, co schytali ženská křestní jména, vzpomněl jsem si. Pak se není
co divit, že se pokoušejí svou mužnost dokázat tím, že ojedou
každou ženskou, na kterou narazí.
„Tady to je velice tradiční mužské jméno,“ namítla Elodie a otočila
se na sedle, aby mě mohla zpražit nesouhlasným pohledem, takže
se dostala před protijedoucí autobus. „Prezidentské jméno,“
překřičela šoférovo zděšené troubení.
„A proč bych měl Valérymu děkovat?“ zeptal jsem se, jen co se dosta -
la zase do své jízdní dráhy.
„Protože jedeš na kole pronajatém na jeho kreditku.“
„On ti tu svoji platinovou dal?“
„No samozřejmě,“ ucedila a skočila s kolem na chodník, aby se
vyhnula červené na semaforu, takže málem srazila starého pána, který se
Merde imposible.indb 18Merde imposible.indb 18 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





19
v tu špatně zvolenou chvíli vyšoural z pekařství. „Má hodně karet,“
doneslo se ke mně přes starcovo zděšené zakvílení.
„Nechci tvého budoucího manžela urazit, ale není takhle blbej?“
zeptal js em se, jakmile jsme byli v bezpečí liduprázdné vedlejší uličky.
„Ne, je jenom moc, moc laskavý. Je prostě chou-chou. Celý život
strávil v kokónu svojí rodiny a teď dělá v soukromé bance, takže si myslí,
že na světě jsou jenom samí bohatí civilizovaní lidi. A já nemám ani
v nejmenším v úmyslu ho... jak se to... deziluzit?“
„Cože?“
„Říkat mu, jak je vedle. No... aspoň zatím ne.“ Její smích se rozlil po
celé uličce a mladík, který pokuřoval v okně svého bytu, na ni z výše
zamával. Jako většina Pařížanů si nejspíš myslel, že když se nějaká
dívka směje ve vzdálenosti do dvaceti metrů od něj, pravděpodobně
by s ním ráda spala.
„Elodie, proboha, snad ani ty nemůžeš mít tak děsně cynický přístup
k manželství... nebo jo?“
„Že ne? Hele, nejlepší manželství končí smrtí.“
„Cože?“
„Špatné manželství končí rozvodem, dobré smrtí. Co je na tom
pozitivního?“
Asi jsem vypadal otřeseně. Dokonce ani drsňačky z ekonomické
fakulty, jako je Elodie, na vás nevyvalí podobné prohlášení každý den.
„Ale jdi, Paule, jenom si dělám legraci. Miluju ho. Jenomže mi na
vdavkách až tak nesejde. Nebo vlastně doteď nesešlo.“
„Tak proč si ho bereš?“
„Ah, c’est ma surprise! A jeď už, musíš mě naučit tancovat.“
Merde imposible.indb 19Merde imposible.indb 19 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





20
3
Až na několikátý pokus jsme našli stanici systému Vélib, kde jsme
mohli kola vrátit. V turistických oblastech podél Seiny totiž kola
vracel kdekdo, takže stání byla plná. Zaparkovali jsme nakonec až
někde u Slavkovského nádraží.
Když jsme šli k nábřeží, Elodie mi toho pověděla trochu víc o svých
bleskových námluvách. Seznámila se s ním jen před několika týdny,
a už jsou zasnoubení.
„Jmenuje se Valéry de Bonnepoire,“ ohlásila hrdě.
„Jak nějaká středověká princezna. Pardon, princ,“ opravil jsem se.
„No, taky že je... trochu. Až na to, že bere víc kokainu. To ale
dělají všichni chic chlapi v Paříži, víš? A Valéry je très, très chic, víš?
Pochází z jedné grande famille.“
„Jako že má hodně sourozenců?“
„Ne, ty pitomče. No vlastně jo, má pět nebo šest bratrů nebo sester
nebo tak nějak, ale o to nejde. Jeho grande famille je jedním z
významných francouzských katolických rodů. Co mají zámky a koně a tak. Ta
soukromá banka, kde pracuje, je jejich soukromá banka.“
„Takže pro peníze si ho nebereš, že ne?“
„Quelle idée!“
Elodie se zastavila jen na tak dlouho, aby mohla dořvat jednoho
„Vélibeura“, který nezastavil na červenou, a už mě vlekla na nábřeží, kde
parta požárníků rozbalovala hadice a zkoušela, jestli někde netečou.
Několik mladých svalnatých hasičů ustalo v práci a obdivovalo
Elodii, která na vysokých podpatcích procvakala kolem nich.
„Vous allez danser?“ zeptal se jeden.
„Ano, ale s váma ne,“ zazubila se a chytila se mě pod paží.
„Tancovat?“ nadhodil jsem nervózně. Hluk z ulice už začínala
přebíjet hudba z reproduktorů. A ne moc dobrá. Cvrlikavý zpěvný hlas
a k tomu zvuky, jako když někdo topí saxofonistu.
„Ano. Nikdy jsem se nenaučila valčík,“ vysvětlovala Elodie. „A
svatba určitě začne valčíkem. Musíš mi pomoct se to naučit.“
Merde imposible.indb 20Merde imposible.indb 20 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





21
„Tady u řeky pořádají taneční?“ zeptal jsem se.
„To doufám.“
Nábřeží tu bylo široké, lidé posedávali v trávě, na lavičkách a v ma lých
amfi teátrech, povídali si, svačili nebo popíjeli přinesené víno.
Zapadající slunce se lesklo ve zpěněné brázdě za rychlým policejním
člunem, jehož čtyřčlenná posádka si vyrazila na příjemnou večerní
plavbu. Z paluby výletní lodě, bateau mouche s proskleným bokem, která
vezla náklad turistů po proudu k Notre Dame, mrkaly blesky foťáků.
„Tady nahoře,“ oznámila Elodie a vyrazila do betonových schodů
vstříc zdroji toho cvrlikání. Konečně jsem zjistil, co to je za hudbu,
a ztuhla mi krev v žilách.
Na plošině nad řekou se asi tak padesátka lidí věnovala typicky
francouzskému tanci, kterému se tu říká „le rock“. Páry
všemožného věku od osmnácti do padesáti vykružovaly piruety, držely se za
ruce, přitahovaly se a zase pouštěly, prostě trsaly na starý školní
rokenrol v podání francouzského sentimentálního zpěváka
působícího dojmem Elvise s chronickým zánětem dutin. Byl jsem dost
dlouho mimo Francii, abych zapomněl, že tu mají zálibu v podobné
hudbě, hudbě, se kterou jsem si něco vytrpěl, když jsem tu bydlel.
Když jsem byl naposledy na tancovačce pod širým nebem, hodně
podobné téhle, musel jsem skočit po opilém tatíkovi své tehdejší
přítelkyně a provozovat „le rock“ s ním, abych mu zabránil
sexuálně obtěžovat stařenku v bretonském kroji. Ještě teď jsem se při té
vzpomínce opotil.
Hudba dusavě vycházela z hromady reproduktorů navršených ko lem
sochy, která vypadala jako obrovitá televizní anténa. Vedle repráků
se hrbil nějaký chlap v tričku s nápisem „Vive le rock“ a kontroloval
kabely.
„Pojď, zeptáme se ho,“ rozhodla Elodie a vlekla mě nebezpečně
klikatou trasou mezi tančícími páry. Pak se shýbla a zařvala
chlapíkovi do ucha. Zašklebil se na znamení, že nerozuměl. Zařvala znovu
a jeho úšklebek přešel do naprosto zmateného výrazu. Zavrtěl
hlavou a rozesmál se.
Merde imposible.indb 21Merde imposible.indb 21 8.3.2010 13:21:008.3.2010 13:21:00
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





22
„Idiot!“ Elodie se už nesla pryč.
„Co jsi po něm chtěla?“ zajímal jsem se, když jsme byli dost daleko,
abychom se slyšeli.
„Aby zahrál valčík. Nemůžou přece poslouchat pořád tohle, ne?“
„Myslím, že můžou,“ já na to. „Jsou to Francouzi.“
O kousek dál na nábřeží pozorovalo nepočetné svačící a
kolemjdoucí publikum dva páry, jak se zručně vlní na salsu.
„To je k ničemu.“ Elodie si vzdychla a otočila se na pětníku.
„Proč se pod ten čepec tak ženeš?“ zeptal jsem se. „Nejsi přece v...“
„Nemluv jako blbec, Paule. Jestli mám nad něčím v tomhle životě
kontrolu, tak to je moje biologie.“
„No ale toho chlapa znáš jenom... jak dlouho vlastně?“
„Skoro dva měsíce. Ano, bylo to... jak se tomu říká? Milostné
zahoření?“
Taky mi už připadalo, že přinejmenším pro jednoho z nich z toho
koukají popáleniny třetího stupně.
„Kdo požádal koho?“ chtěl jsem vědět.
Zatvářila se uraženě. „Valéry mě, samozřejmě.“
„Takže nehynoucí láska na první pohled?“
„Ano. Mně moc nezáleží na tom, abych byla vdaná, ale Valéry...“
Nedořekla a potřásla hlavou. Zjevně mi málem prozradila něco
podstatného, ale pro jednou u ní zvítězila diskrétnost a jen se
záhadně pousmála. „Tobě úplně stačí vědět, že se vdávám a potřebuju se
naučit valčíkovat.“
„A kdy je svatba?“
„Za dva týdny.“ Než jsem se stačil rozesmát, už pokračovala. „ Musím
tě tam mít.“
„Hele, díky, moc rád, ale...“
„Tak narychlo tu jinou fi rmu s občerstvením neseženu.“
Vyjevilo se, že to už Elodie probrala se svým otcem, Jeanem-Ma riem,
spolumajitelem mé anglické čajovny nacházející se v kancelářské
Merde imposible.indb 22Merde imposible.indb 22 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





23
čtvrti nedaleko Champs-Elysées. Když jsem ty dva viděl naposledy
spolu, Elodie vztekle bombardovala otce ovocem, ačkoli na sobě
měl velice drahý oblek. Ovšem zdá se být víc než jasné, že se zatím
povedlo obnovit rodinnou harmonii, pokud Papa slíbil, že s tou její
svatbou udělá, co bude moct. Nebo spíš co já budu moct. Čajovnu
řídí Elodiin bratr Benoît a oba členové mužské části rodiny
Martinovy podle všeho usoudili, že když už jsem se vrátil z Kalifornie,
stávám se ideálním kandidátem na to, abych pro svatební hostinu
objednal několik tun luxusních lahůdek, čímž se vyhnou nutnosti
platit draze cateringovou fi rmu.
„To vypadá slibně.“ Elodie mi nedala čas vydechnout a už mě vlekla
k dalšímu z těch drobných amfi teátrů u řeky. V tomhle se z
nevelkého reproduktoru linula prapodivná směsice harmoniky a orchestru,
u které bylo těžko rozeznat rytmus. Kolem se ploužilo několik párů
přimáčknutých tvář na tváři a v hlubokém soustředění.
„Dokonalé,“ prohlásila Elodie.
„Ale je to valčík?“ Fakt to nešlo poznat.
„Koho to zajímá?“
Slezli jsme do amfi teátru po schodech a Elodie mě chytila v pase
a čekala, že ji budu vést. Jenže já se nikdy valčík neučil, a tak jsem
měl strach, že za mého vedení tak nejvýš žuchne do řeky.
„Paule!“ Elodie ztrácela trpělivost. Nebylo úniku. Zkusmo jsem
udělal pár kroků a oba jsme předříkávali to známé „á dva tři, á dva
tři“ a snažili jsme si nevšímat toho, že pokud hudba má nějaký
rytmus, rozhodně ne takový, který by s naším odpočítáváním
souhlasil. Zjistil jsem, že se do toho vpravím překvapivě rychle, stačí
udělat dva kroky a pak si na chviličku dát pauzu na rozmyšlenou, kam
vyrazím dál.
„Á dva vlevo, á dva vpravo, á dva teď támhle,“ vydával jsem pokyny.
„Á dva bacha, á dva jau, á dva excusez-moi, Madame.“ A tak dále.
Elodie se uklidnila a začalo ji to bavit. „No a co ty, Paule? Žádná
svatba za dva týdny?“
„Á dva žádná,“ odpověděl jsem.
Merde imposible.indb 23Merde imposible.indb 23 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





24
„Ale v Kalifornii ses určitě dobře pobavil. Jsi tam slavný, ne?“
„Á dva svým způsobem,“ uznal jsem.
Posledních několik měsíců jsem si tam hlavně nechával fotit nohy.
Jakousi zrůdnou náhodou se stalo, že jsem se já, či spíš že se moje
nohy proslavily nošením kiltu, a tak jsme nafotili a natočili několik
reklamních kampaní do časopisů a do televize. Kromě jiného jsme
dělali reklamu na sportovní obuv, na ponožky a taky – díky kouzlům
s počítačem, to musím zdůraznit – na depilační krém.
Dosáhl jsem toho stupně slávy, kdy už strávíte hodně času v
taxících, za které nemusíte platit, kdy vás do nočních klubů pouštějí
mimo pořadí a kdy si lidi myslí, že cokoli z vás vypadne, je prostě
úúúžasné, a nikterak jim není proti mysli s vámi spát. Nicméně
kalifornské dívky, které jsem poznal, myslely i v půli orgasmu na
kariéru a pohoršeně by odmítly mít trvalejší vztah s kýmkoli méně
významným, než je asistent režie.
„Á dva, našla se, á dva jedna... sakra.“ Vletěli jsme do nějakých
dvou, kteří až do té chvíle měli horní poloviny těl a tváře jako
svařené dohromady. Teď je něco v pase oddělilo, a tak na nás vztekle
upřeli pohledy.
„Mais qu’est-ce que vous faites?“ povídal muž, starší pán v černém
obleku a s tenkou vázankou. Co to sakra děláme?
„Je ne sais pas,“ odpověděl jsem mu po pravdě.
„So znaména to á dva, á dva?“ zeptala se mou mateřštinou jeho
partnerka, dáma s vlasy obarvenými tak na černo, že se až podobaly
zmoklému asfaltu.
„Tančíme valčík,“ informovala ji Elodie.
„Ici, c’est le tong-go,“ namítl pán. Tango?
„A co támhleti? Ti snad tancujou tong-go?“ Elodie ukázala na dva,
kteří se prostě potáceli a muchlali se.
„Ázpoň oni nepošitaí á dva, á dva. C’est pas le tong-go, ça.“ Její
namalované obočí se pohoršeně naježilo.
„Jsme ve veřejném parku. Můžeme si tu počítat tak nahlas, jak
chceme. Koukejte!“ Elodie vzdorně rozpřáhla paže a čekala, že s ní budu
Merde imposible.indb 24Merde imposible.indb 24 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





25
pokračovat v té naší imitaci valčíku, jenže já ji místo toho chytil za
ruku a vedl jsem ji pryč.
„Radši pojď,“ vyzval jsem ji. „Když mi půjčíš nějaký prachy, pozvu
tě na panáka.“
4
„Tak co to bylo za důležitou holku z Kalifornie, že jsi kvůli ní
zapomněl počítat do tří?“ zajímala se Elodie.
Zase jsme si půjčili kola od Vélibu a dojeli k přelidněné venkovní
kavárně na Odéonu. Elodie objednala na oslavu našeho
znovushledání dvě sklenky šampaňského a bublinky mi připomněly, jak je
pěkné být znovu v Paříži.
„Není z Kalifornie, je to Angličanka. Potkali jsme se v Las Vegas a pak
znovu ve Venice Beach, krátce po té vaší ovocné přestřelce.“
„A co je zač?“ Elodie se nehodlala smířit s tím, že by jí vzpomínka na
rodinnou hádku zabránila obstarat si nějaké drby.
„Oceánoložka a ekoložka.“
„Hipísačka? Holí si nohy?“
„Ano.“
„A holí si i...“
„Do toho ti je houby, Elodie.“
„Jak se jmenuje?“
„Gloria, ale příjmením Mondayová, takže jí lidi říkají M.“
„M?“
„Jo, jako šéfovi Jamese Bonda.“
„Doufám, že je mladší a hezčí než šéf Jamese Bonda.“
Pousmál jsem se při vzpomínce na to, jak jsem M viděl naposledy –
zlatavé tělo v ranním světle, co pronikalo oknem hotelu, ve vřelých,
středomořsky modrých očích se odráželo všechno příjemné, co
jsme si spolu užili za těch asi tak dvanáct hodin od doby, kdy jsme
M erde imposible.indb 25Merde imposible.indb 25 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





26
se potkali na pláži, vlasy pořád pocuchané – pak mě na rozloučenou
políbila a řekla, ať jí zavolám, jen co se vrátím do Evropy.
„A co se stalo?“ Elodie to nevzdávala.
„Strávili jsme spolu jenom jednu noc, pak se musela vrátit do
Londýna. To bylo tak před třemi čtyřmi měsíci, ještě než začalo léto.“
„Máš její telefon?“
„Mám.“
„No tak jí zavolej. Proč čekat?“
Váhal jsem. Najde se milion důvodů, proč nevolat někomu, s kým
jste měli jen krátký milostný poměr, navíc za situace, kdy jste oba byli
nesmírně daleko od svých všedních životů.
„Zavolej hned,“ naléhala Elodie.
„Ne.“
„Podívej, támhle je volná budka. Jestli na to chceš mít soukromí, jdi
tam.“
„Zavolám jí až pak.“
„Zavolej hned. Hned!“ Typická Elodie. Na ekonomce z ní udělali
buldozer.
Vzdychl jsem si a sáhl po telefonu. Když se takhle rozjede, odpor je
marný.
„M? Tady Paul. Paul z Venice Beach?“
Otazník na konec jsem přičinil nenuceně, jako že dva světáci našeho
typu taky klidně mohli na jednu kalifornskou noc plnou sexu
zapomenout.
„Paule, ty už ses vrátil do Evropy?“ Stejně milý hlas, jaký jsem si
pamatoval. A dokonce ji zřejmě potěšilo, že volám.
„Jo, jsem v Paříži.“ Nebudeme říkat, že první den. Nechci působit
jako zoufalec. „Jsi v Londýně?“
„Ano.“
„A co děláš?“
„Ále, jako vždycky, znáš to. Oceán není čistější, než byl. Je
potřeba ho trochu vypucovat.“ Zasmála se, jako by to byl soukromý žert.
M erde imposible.indb 26Merde imposible.indb 26 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





27
„Ale náhodou pojedu pracovně do Francie.“
„Fakt? Že bysme se třeba sešli?“
„Jasně. Musím na jih, k moři. Do Collioure, to je u španělských
hranic. Chceš jet se mnou?“ Což právě odstartovalo to moje
fantazírování o vychlazeném růžovém víně, jachtě a dívce v plavkách.
„Paráda,“ řekl jsem.
„Nojo,“ prohlásila, jako by ji překvapilo, že to beru. „Ale nemůžu ti
zaplatit.“
„Zaplatit? Co proboha chceš, abych pro tebe dělal?“
„Ee, promiň. Já myslela...“ Samou trapností nedořekla.
„Já nesháním místo,“ osvětlil jsem jí. „Takže bych taky nic nečekal
za to, že ti budu pomáhat. Víš...“
Rozesmála se a oba nás to teleportovalo do té noci v Los Angeles.
Potěšení bylo zjevně na obou stranách.
„Alors?“ Zatímco jsem volal, Elodie dopila šampaňské a oči se jí
leskly alkoholem i očekáváním.
„Miluje tě Valéry moc a moc?“ zeptal jsem se.
„Jistě, je na mně blázen. Proč?“ Zatvářila se znepokojeně.
„No, jako jestli by mu vadilo, kdybysme teď hned zašli k tobě.“
„Cože?“ Elodie se zarděla, což je jev, k němuž pravděpodobně
dochází méně často, než ve vesmíru vznikají planety s
inteligentními obyvateli na bázi uhlíku.
„Promiň, ale prostě nemůžu čekat,“ vysvětlil jsem jí.
„Paule,“ špitla, „taková vášnivost je od tebe velmi neanglická.“
„Já vím. Myslíš, že Valéry pochopí, když se od vás připojím k
internetu a rezervuju si na jeho platinovou kartu letenku?“
Merde imposible.indb 27Merde imposible.indb 27 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





28
NIKOMU ANI M
Collioure
1
Collioure jest odeživa inspirace artistů, které inspirovala jeho
význačená věš a obarvený život v jeho rybářsko-přistavních aktivitách díky
sardelím, a slunce. Z té podstaty malíři topořili svůj podstavec v Collioure
od jednoho století nebo povícero již.
Na webovkách města bez nejmenších pochyb překlad textů svěřili
Francouzi, který svou kvalifi kaci kdysi prokázal tím, že znal jména
všech ingrediencí na fl ašce dovozového kečupu. Ale po několika
sklenkách růžového, které mělo spíš barvu medu, mi to začalo dávat
smysl, takže jsem byl s to vyvodit si z toho dvě informace o městě,
kam mě M zve.
Za prvé, podle fotek tam mají na kostele zvonici připomínající
tvarem obrovitý pinďour.
A za druhé, právě tady malíři Matisse a Derain vymysleli fauvismus.
Merde imposible.indb 28Merde imposible.indb 28 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





29
Fauve se překládává jako „kočkovitá šelma“, ale francouzští
výtvarníci se vždy berou smrtelně vážně, takže Matisse a spol.
pravděpodobně měli na mysli spíš lva nebo tygra nebo někoho z téhle party,
než evropskou mourovatou. Na webových stránkách byly ukázky
impresionistických krajinek složených z ďobanců základními
barvami. Malíři si zjevně mysleli, do jaké divočiny se to pouštějí – zahodili
černou a zachytili colliourské barvy v jejich nejprvotnější podobě.
Na webovkách se psalo, že v létě roku 1905 tu Matisse a Derain
vytvořili 242 obrazů. Nakolik vím, z Collioure tím udělali jednu z
nejmalovanějších lokalit v dějinách francouzského výtvarného umění, tak
na remízu s Moulin Rouge, Monetovým leknínovým rybníčkem a se
stehny paní Renoirové.
„A pak jim rozříznou břicho a vyndají jikry,“ říkala M. „Z jednoho
dospělého jedince získají až dvacet pět kilogramů kaviáru. I když
dneska se už asi dospělosti dožije málokterý z těch nešťastníků.“
„Ble.“ Na jiný komentář jsem se nezmohl. Snad to nebylo moc
vědecké, ale powerpointová prezentačka o výrobě kaviáru není přesně ten
program, který bych si sám vybral pro romantické znovushledání
s dívkou, kterou jsem tři měsíce neviděl.
Ale samotné setkání velmi romantické bylo. Na letišti v Perpignanu
jsem nakráčel do příletové haly a uvítala mě usmívající se kráska,
kterou okukovali všichni muži. Nejspíš se u toho modlili, aby sem
přišla naproti invalidní babičce, ale pak jsem si přišel já a tuctu
Francouzů jsem zhatil erotické představy. Takovou chvilku si musí
každý Angličan patřičně užít.
M byla naprosto stejně svůdná, jako když jsem ji viděl naposledy
– dlouhé blond vlasy měla pocuchané, jako kdyby sotva doschly ve
vánku od moře, jantarově opálenou kůži zvýrazňovaly vzdušné bílé
šaty, které si stáhla koženým páskem, a jako koruna toho všeho tu
byl jiskřivý úsměv mířící přímo na mě.
Políbili jsme se, na rty, leč cudně, a po americku jsme se objali – tvář
na tvář, ale kontakt v pánevní končině nulový. Najednou jsme oba
Merde imposible.indb 29Merde imposible.indb 29 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





30
byli rozpačití. Říkal jsem si, že to je dost přirozené, protože to mezi
námi je zcela nerozhodnuté. Strávili jsme spolu jednu noc, ale ne že
bychom si od té doby posílali samé nedočkavé esemesky a e-maily.
Všechno to je tak nějak předběžné.
V taxíku jsme si povídali o tom, co jsme oba od L. A. dělali, a jako
bychom se schválně snažili nechat si každý ruce v klíně. Přesto to
vypadalo, že si jeden druhého přeměřujeme jako tanečníci v nočním
klubu, a těší nás, že jsme tak fyzicky blízko někomu, komu se
hodláme v nejbližší době přiblížit ještě víc.
A jakpak by ne, jen co jsme vešli do hotelové recepce, usoudili jsme
oba, že na upejpavost už není ta pravá chvíle, a navázali jsme přesně
tam, kde jsme v Kalifornii přestali, takže překvapený recepční mohl
jen sledovat, jak moc se dvě těla dokážou proplést, aniž by se tomu
dalo přímo říkat milování.
Šli jsme nahoru do pokoje, celou cestu jsme se líbali, na schodech
jsme se potáceli jako dvě mátohy, klíče a kliku jsme sotva
našmátrali. Byl jsem rád, že jsem v Paříži trénoval tango. Skočili jsme šipkou
rovnou pod peřinu a pak už se žádný artikulovaný zvuk neozval až
do rána, kdy jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem sám.
Francouzská okna byla otevřená, hřejivé sluníčko se valilo ze dvora
dovnitř a slyšet bylo jenom cvrlikání špačků, tlumené pomlaskávání
fi ltru v hotelovém bazénu a vzdálený hukot probouzejícího se města.
M byla na terase, na sobě měla župan žlutý jako svítání, o její
pozornost soupeřily croissant a rozložený drobný laptop.
„Bonjour,“ zavolal jsem.
„Promiň, že jsem tě nechala samotného,“ ona na to. „Ale snad víš,
že tu jsem kvůli práci.“
Odpustil jsem jí, jakmile nechala župan sklouznout na zem, vrátila
se do postele a přinesla nejen rozehřáté, voňavé vlastní tělo, ale i
šálek s kávou. Ideální žena.
Až na to, že s sebou vzala i laptop a hned mi začala ukazovat, co
přesně za práci tu má. Z valné části se to týkalo vykuchávání ryb.
„Je to vlastně jako u nosorožců,“ vykládala. „Jeseter má prostě od
Merde imposible.indb 30Merde imposible.indb 30 8.3.2010 13:21:018.3.2010 13:21:01
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





31
narození smůlu. V tom, že jistý dravec jménem člověk je za jeho tělo
ochotný hodně zaplatit.“
„Trochu jako topmodelky.“
„Ano, ale většina lidí dává přednost živým topmodelkám.“
„No, některé mají hladověním smrt na jazyku. Na rozdíl od tebe, ty
jsi čilá jako... rybička.“ Dávka čerstvé kávy mě nakopla, takže jsem
se pokusil odvést její pozornost od monitoru k vlastním
erotogenním zónám.
Nicméně M vládla vědeckou schopností vyhnat si z hlavy všechno
na celém světě, co se netýká její úzké specializace. Zběžně mi vlepila
pusu na čelo a pak pokračovala v té rybí předváděčce.
„Na nějakou dobu OSN zakázala vývoz z Kaspického moře, ale teď
už to zase povolili, čímž v zásadě vynesli nad běluhou rozsudek
smrti. Což je smutné, když uvážíš, že tu skoro beze změny žila od
prehistorických dob.“
Překlikla na snímek maličké běluhy, jenom tak veliké, aby se vešla
do dlaně, která ji držela před objektivem. Ryba měla šupinatý hřbet
a vypadala spíš jako dinosaurus, jako kříženec mezi žralokem,
krokodýlem a pijavicí.
„Fešáček,“ řekl jsem.
„Do Kaspického moře se rok co rok vysazují miliony mladých běluh
a jeseterů, ale jen asi tři procenta z nich dosáhnou věku, kdy jsou
s to se rozmnožovat, a potom je nejspíš skoro hned někdo chytí.
Takže máš pravdu – jsou jako modelky. Jak přijde dospělost, je po
srandě.“
Podíval jsem se, jak M soustředěně vraští čelo, a musel jsem
potlačit zasmání. Ne že by mi byl lhostejný tragický osud dalšího
živočišného druhu, co kvůli lidské krátkozrakosti míří pod drn. Jenže
mě najednou napadlo, že to vypadá, jako bychom byli na začátku
bondovky, kde 007 dostává stručnou nalejvárnu o podrobnostech
nějakého nelegálního kšeftu se zlatými pruty nebo o pašování
diamantů. Až na to, že mně místo vědátora bafajícího z dýmky dělala
přednášku o jeseterovitých a o kaviáru nahá Bond girl. Kdo
tvrM erde imposible.indb 31Merde imposible.indb 31 8.3.2010 13:21:028.3.2010 13:21:02
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





32
dí, že Bond vždycky vyžere všechnu akci a na druhé už nezbude?
„No a právě kvůli tomu jsem tady na jihu,“ dokončila M. „Kaviár B
eluga je dneska tak drahé zboží, že každého láká ho falšovat. Chytrý
dealer může na falešném kaviáru z Íránu vydělat skoro tolik, co na
heroinu. A jikry jsou naprosto legální zboží, dokud je ovšem nestrčíš
do konzervy s falešnou etiketou – takže riziko je tady
nesrovnatelně menší. Na jihu Francie jsou zcela zákonné pěstírny jeseterů, ale
máme podezření, že falešný kaviár pochází z ryb ulovených v
přírodě, které pak vypustí do tajných sádek blízko pobřeží, kde je nechají
dospět. Tyhle našli loni.“ Kývla na mě, ať si prohlídnu letecký
snímek slabých tmavších obrysů na dně moře.
Přikývl jsem, i když bych jí klidně věřil, že to je fl otila jaderných
ponorek, případně humří rodinka na odpolední procházce.
„Kdo je našel?“ zeptal jsem se, jen jsem otázku proložil mírným
stiskem na vnitřní straně jejího nahého stehna.
„Náš ústav v Británii. Jenže fotku někdo vynesl – a než stačila
francouzská vláda zareagovat, sádky zmizely. A já tu mám najít zdroj
všeho toho padělaného kaviáru, co se prodává na celé Riviéře,
jenom pak s tím odhalením naložit trochu diskrétněji.“
„Bezva,“ souhlasil jsem. „Takže si pronajmeme lodě nebo
průzkumná letadla a začne se pátrat?“
„Ne, aspoň ne tentokrát. Chci si to tu očíhnout, ale ofi ciálně se mám
jenom pokusit přesvědčit francouzské oceánografi cké ústavy, aby
nám pomohly s fi nancováním leteckého průzkumu pobřeží. Zatím
tvrdí, že by se to mělo nechat na policii. My ovšem máme obavy, že
pokud se do toho zapojí francouzská policie, zase informace
uniknou a bude to jenom ztráta času. Anebo že jenom pobijí všechny
ilegální jesetery. My je chceme zachránit nebo třeba i propustit z těch
černých sádek. Pokud by to neznamenalo příliš výrazný dopad na
životní prostředí,“ vysvětlovala a podle všeho na ni žádný výrazný
dopad neměly mužské prsty, které jí masírovaly hladkou, teplou
kůži na břiše. „Ona se totiž jeseteří populace tam, kde ji nikdo
neruší, vzpamatuje pozoruhodně rychle. Například na Floridě už je
jeseMerde imposible.indb 32Merde imposible.indb 32 8.3.2010 13:21:028.3.2010 13:21:02
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





33
ter ostrorypý tak běžný a početný, že se při náhodných setkáních
vážně zranilo několik lidí na člunech.“
M klikla na jedno okno a spustila amatérský fi lm. Chlapík v kánoi
drží pádlo nad hlavou, zdvihá je jako činku, šaškuje pro přítelkyni,
která ho natáčí. Párkrát plácne do vody a je slyšet, jak huláká na
aligátory, ať si přijdou, že jim nakope zadky. A pak najednou jako
by poklidná řeka vybuchla, z vody se vynoří obrovitá ryba, šupinatá
žebra na jejích bocích v podstatě rozčísnou předek kánoe. Jakmile
sebou kameramanka přestala mrskat, spatřili jsme otřesený výraz
na kanoistově obličeji, který se pak změnil v hrůzu, když muži došlo,
že se brzy svalí do vody s tou prehistorickou nestvůrou, nemluvě
o aligátorech, pokud nějací na jeho výzvu přišli. Chlapák, co tu byl
před pouhými pár chvilkami, zmizel a místo něj se objevil vřískající
hysterický kluk, co se zběsile štrachá pryč od kánoe a zděšením div
nebulí.
„To je věc,“ povídám. „Můžeš to pustit znovu?“ Sklonil jsem se a chtěl
jsem záznam vrátit.
Dívčí ruka vystřelila skoro tak rychle jako ten jeseter a chytila mě
v zápěstí. „To nedělej, prosím,“ sykla M.
Byl to refl ex, takový ten, se kterým se setkáte často, když jste s někým
v posteli poprvé. Všichni máme svá tabu, čeho se cizí lidé nesmějí
dotknout. A v zápalu člověk někdy zajde moc daleko. Ale poprvé se
mi stalo, že jsem zašel moc daleko s počítačem.
„Promiň.“
Pustila mě a omluvně se usmála. „Ne, ty promiň mně. Vědci,
laptopy, důvěrná data... znáš to.“
„Ano,“ přikývl jsem, i když jsem to neznal.
„Poslechni,“ odložila laptop na podlahu a převalila se na mě, „co
teď nechat ryby být a zkusit si něco prehistorického sami?“
Merde imposible.indb 33Merde imposible.indb 33 8.3.2010 13:21:028.3.2010 13:21:02
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





34
2
Jak jsem zjistil, náš hotel byla spíš elegantní vilka španělského
slohu, takže jsme z pokoje měli výhled do dvora s tryskající kašnou.
Včera v noci jsem nestihl pochytat všechny detaily. Rušila mě snaha
doběhnout co nejdřív do ložnice.
Prošli jsme se v liduprázdné zahradě, přivoněli ke kytkám, já se
zastavil u pamětní desky na stěně z neomítnutých cihel. Lopotil
jsem se s překladem, a tak se M naklonila blíž a pomohla mi.
„Le sage est celui qui s’étonne de tout,“ přečetla plynnou
francouzštinou. „Moudrý je ten, kdo nade vším žasne.“
„Jako třeba nad skákajícím jeseterem,“ souhlasil jsem. „Nebo nad
tím, že tak dobře mluvíš francouzsky. Jak to?“
„Učila jsem se to na vejšce,“ vysvětlila. „A to bys koukal, kolik
oceánografů jsou Francouzi, takže mám hodně cviku. Hele, pojď,
podíváme se, kde tu je ten obří pinďour.“
Vykročili jsme po dlážděné uličce v chladivém stínu vršku s
hradem, dole jsme se pak vynořili přímo u maličkého přístavu. Slunce
už vyšplhalo nad Středozemní moře a zalévalo světlem scénu, která
by asi nebyla nepovědomá ani Matissovi. Křivka pláže z drobných
šedých oblázků se vinula od hradu ke slavné falické kostelní věži.
„Lidi předstírají, že mají Collioure rádi kvůli obrazům,“ prohlásila
M, „ale ve skutečnosti jim dělá dobře veřejně očumovat erekci.“
„A jak je pěkně opálená a obřezaná,“ poznamenal jsem. „Možná to
původně postavili Maurové.“
„Nebo Římani. Pro ty byl ztopořený penis talisman, přinášel štěstí.
Mívali je vytesané z kamene na rámu dveří, aby dovnitř nemohli zlí
duchové a aby tak přilákali blahobyt.“
Shodli jsme se, že Collioure musí nutně být velmi blahobytné město.
Hrad, který se nám tyčil po pravici, měl maličká štěrbinovitá okýnka
a strmé kamenné zdi, takže vypadal jako kříženec mezi španělskou
vilou a skotskou horskou pevností. Vystavěli ho na skalnatém vršku
a stěny strmě spadaly pěkných třicet metrů rovnou do moře.
Merde imposible.indb 34Merde imposible.indb 34 8.3.2010 13:21:028.3.2010 13:21:02
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





35
Promenádu nad pláží si zabraly čtyři kavárny se stoly na chodníku.
Dohromady tvořily vesničku z ratanových křesílek a stolečků a
odlišovaly se jenom barvou polštářků a slunečníků – modrou, červenou,
žlutou a bílou. Hosti ale skoro žádní, jen pár osamělých čtenářů
novin a jedna skupina šest sedmi žen ve tmavých brýlích. Té jsem si
všiml proto, že ve Francii člověk málokdy spatří početnější dámskou
jízdu, když tedy nepočítám výprodeje v obchoďácích nebo
demonstrace zdravotních sester. Tyhle byly mladé, po dvacítce, a na sobě
měly krátké sukně a horní díly bikinek. Podle sněhobílé pokožky
dorazily přednedávnem z nějakých končin, kde sluníčko ani
zdaleka tolik nesvítí. Poklidně klimbaly ve svých proutěných křesílkách,
jako kdyby tu strávily celou noc.
Říkal jsem si, že to ticho, které vládne v Collioure dneska
dopoledne, by asi Matisse nepoznal. Před stovkou let by tu zrovna rybáři
vykládali úlovek a ženské by ječivě hlásaly ceny ryb a křikem by jim
konkurovala hejna racků. Teď se u mola líně pohupoval půltucet
starých rybářských lodí, které byly srovnané jako muzeální výstava pod
širým nebem.
„Nemůžeš se prostě přeptat rybářů, jestli nějaké ty jeseteří sádky
nezahlídli?“ navrhl jsem M.
„Dost ošidné,“ namítla. „Někteří můžou být těmi falšovateli
kaviáru podplacení.“
Natáhli jsme se na pláži a já dovolil oblázkům, ať mi provádějí
teplou masáž zad.
M si vzdychla. „Škoda, že musím makat,“ prohlásila, sáhla do tašky
a vytáhla cosi, co připomínalo menší sendvičovač. Rozložila to a
strčila do toho mobil


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.