načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Merde Impossible (4) - Stephen Clarke

Merde Impossible (4)
-15%
sleva

Kniha: Merde Impossible (4)
Autor:

Paul West tentokrát dostane nabídku, která se neodmítá – dva slunečné týdny all-inclusive, navíc s krásnou blondýnkou, která se ocitla na jihu Francie, aby zjistila, jak se to tam má s ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  119 Kč 101
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
3,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 272
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 267 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Dial m for merde
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788000024806
EAN: 9788000024806
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Paul West tentokrát dostane nabídku, která se neodmítá – dva slunečné týdny all-inclusive, navíc s krásnou blondýnkou, která se ocitla na jihu Francie, aby zjistila, jak se to tam má s pašováním kaviáru – ale brzy je nad slunce jasné, že se zajímá o mnohem větší rybu, než je jeseter a Paul se začne cítit jako James Bond v akci... A trochu jako Mata Hari. Mezitím si Paulova kamarádka Elodie bere francouzského aristokrata a Paul je pověřen organizováním hostiny. Vařit pro francouzskou smetánku je vskutku riskantní úkol, ovšem Paul se ujišťuje, že se nic nemůže pokazit. Nebo může? Stephen Clarke (1958) je britský novinář a spisovatel píšící pro francouzskou mediální skupinu v Paříži. Po jeho bestsellerech Merde! Rok v Paříži, Už zase skáču přes Merde! a Celkem jde o Merde nyní vychází čtvrté volné pokračování příběhů plných pravého britsko-francouzského humoru.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Merde Impossible (4)" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

NENÍ VŠECHNO PL ATINA,

CO SE TŘPYTÍ

Paříž

1

„Bonjour.“

„Bonjour.“ Mladá dáma v brýlích s kovovými obroučkami se usmála.

Slušný začátek, usoudil jsem. Právě jsem se vrátil do Paříže poněko

lika měsících strávených v Americe, kde moje francouzština rychle

vyšisovala jako zimní opálení. Dělalo mi dobře, že si ji zase vylep

ším.

„Je m’appelle West. Paul West.“ Pošoupnul jsem po pultu kreditku.

„Se mnou můžete mluvit anglicky. K nám do banky chodí hodně

cizinců.“

Aha, nová generace francouzských zaměstnanců, pomyslel jsem si.

Jejich rodiče skučí, jak jim mateřštinu morduje angličtina, zatoděc

ka se už do oceánu globalizace vrhají radostně.

Merde imposible.indb 11Merde imposible.indb 11 23.2.2010 13:21:5423.2.2010 13:21:54


12

„Merci.“ Pověděl jsem jí, že je to od ní moc pěkné, ale já opravdu

potřebuju mluvit francouzsky. „J’ai travaillé en Amérique,“vysvět

loval jsem. „Et mon français... eee...“

No fajn, tak jsem pracoval v Americe a moje francouzština... jak se

řekne „vyšisovat“. A jak se, proboha, řekne „zimní opálení“?

„Mon français est blanc comme l’après-ski?“ tipnul jsem si.

Zatvářila se nechápavě, a tak jsem zanechal improvizace a vrá

til jsem se k předem připravenému proslovu. Oznámil jsem jí, že

jsem z Kalifornie převedl beaucoup de dollars a chci se podívat, jaký

mám solde, totiž zůstatek. Obzvláště jsem se dmul pýchou nad tím,

že jsem nezapomněl výraz solde, protože jsem moc dobře věděl, že

kdybych se na slovo zůstatek pokoušel pošetile nasadit jazykovou

logiku, mohly by mi z toho vyjít pozůstatky a mohli by mě z banky

poslat do pohřebního ústavu.

„Vous êtes à cette agence?“ zeptala se. Jestli mám účet v téhlepoboč

ce? Odpověď zněla, že ne, ale rozhodl jsem se zahrát hloupéhoAng

ličana. Ve Francii si tím někdy získáte přízeň.

„Teď ano,“ odpověděl jsem.

„Hmm.“ Nezabralo to. Postrčila mou kreditku zátky po pultě a přísně

našpulila rty. „Pokud nejste klientem naší pobočky, musíte použítpří

stroje.“ Ukázala za moje záda, do vstupní haly, na čtyři moni tory.

„Oui, mais...“ Ze všech sil jsem se jí pokusil pantomimicky vysvětlit,

že dva z bankomatů jsou mimo provoz, u dvou stojí jiní zákazníci –

a že ona sama zjevně zrovna nedělá nic naléhavého.

„Vous voulez une petite formation?“ zeptala se.

„Pardon?“

„Mám vám ukázat, jak se ty přístroje používají?“ přeložila.

„Non, merci.“ Pověděl jsem jí, že mi snad intelekt bude stačit na to,

abych do terminálu zasunul kartu a v menu našel heslo „solde“.

„Très bien,“ přikývla a šla přerovnávat nějaké papíry ležící utiskár

ny. Byl jsem propuštěn v milosti.

Trvalo jen asi deset minut, než chlapík stojící přede mnou vymámil

ze „všeobecného bankovního terminálu“ seznam všech šeků, kte

Merde imposible.indb 12Merde imposible.indb 12 23.2.2010 13:21:5523.2.2010 13:21:55


13

ré vystavil od roku 1990, a objednal si pět nových kreditních karet.

Konečně jsem si mohl vytisknout svůj zůstatek, načež jsem seněko

lik vteřin otřeseně potácel nad tím, v jak slabé pozici je dolar k euru.

Můj peněžní paket dostal při transatlantické cestě pořádně podrž

ce. Přes palubu šla asi tak třetina. Moje truchlení bylo natoliknefal

šované, že pípání přístroje jsem uslyšel, až když už bylo pozdě.

„La machine!“ zavolal jsem na pracovnici banky, která teď vyhlížela

z okna. Jen pracně odtrhla oči od kolemjedoucího autobusu. „La

machine, eee... ma carte...“ Vydal jsem srkavý zvuk, aby pochopila,

co se stalo.

„Máte u sebe pas?“ zeptala se anglicky. Bylo víc než jasné, že boj

s mou francouzštinou vzdává.

„Proč?“

„Protože pokud neprokážete totožnost, nemůžu přístroj otevřít a kar

tu vám vyndat.“

„Vy ale víte, kdo jsem. Před pár minutami jsem vám kartu ukazoval.“

Pokrčila rameny. „Musím vidět váš pas.“

Většinou by v tom nebyla žádná potíž, protože s sebou pas skoro

vždycky nosívám – pro případ, že by mě odněkud postrkemdepor

tovali. Jenže teď jsem přijel rovnou z letiště, zavazadla jsem vyklo

pil ve svém novém bytě a už jsem se šupajdil kouknout, jestli jsem

eurově solventní. Pas teď spokojeně dřímá v kapsičce brašny, ve

společnosti oškubané palubní letenky, ruličky peprmintek a členské

průkazky losangeleského fi tka.

„Nemám ho s sebou,“ přiznal jsem se.

„Tak si ho musíte přinést.“

„Jenže banka zavírá za pět minut, že? Počkáte na mě?“

Její úsměv byl stejně andělsky nevinný, jako byla odpověď nemilo

srdná. „Otevíráme v osm čtyřicet pět ráno.“

V kapse se mi rozvibroval mobil. Na displeji se nezobrazilo čís

lo, a tak jsem hovor přijal, snad v iracionální naději, že mi britská

ambasáda chce poslat vrtulníkem do čtyř minut duplikát pasu.

„Koukám na tvoje spoďáry,“ informoval mě ženský hlas.

Merde imposible.indb 13Merde imposible.indb 13 23.2.2010 13:21:5523.2.2010 13:21:55


14

„Spoďáry?“ Sjel jsem pohledem dolů, jestli mám řádně zapnutý

poklopec. „No a jakou teda maj barvu?“ přešel jsem do útoku.

„Černou,“ ozvala se odpověď.

„Fakt, jo?“ Malér byl, že jako každý příčetný muž, který má v hlavě

spoustu důležitějších věcí, jsem neměl ponětí, jaké trenýrky na sobě

dneska mám.

„A proč máš v kapse balení kondomů po šesti?“

„Kondomů? Já nemám žádný kondomy.“ V kapsách jsem neměl

zhola nic, jenom klíče a drobných tak na bagetu. Dokonce anikre

ditka už tam nebyla.

Odvrátil jsem se od bankovní úřednice, která se teď na mě díva

la, jako kdyby zvažovala, že ani zítra dopoledne pobočku radši ne

otevře.

„Ano, je tam balíček francouzských kondomů,“ pokračovala vola

jící. „Píše se tady... pro intenzivní stimulaci obou partnerů. Chceš

vědět, jak se to řekne v Belgii? Extra genoot voor beide partners. To

si musím zapamatovat... pro případ, že by se mi někdy chtělo šukat

s Belgičanem.“

Konečně dílky zapadly na svá místa. Je to Elodie, moje francouzská

stará známá, která s druhými skoro vždycky debatuje buď o peně

zích, nebo o sexu, případně – třeba když popisovala, jak si v New

Yorku přivydělává hlídáním cizího bytu – o obojím najednou.

Vysvětlila mi, že mě nešpehuje přes výlohu banky. Prohlížela sisbír

ku mého spodního prádla a dalšího osobního majetku, který k ní do

bytu nedávno dala převézt moje bývalá přítelkyně Alexa. Říkala, že

toho moc není, ale vyzvednout bych si to asi mohl, protože jí začí

ná být trapné vysvětlovat lidem, kde se jí v koutě ložnice vzala taška

plná mužského oblečení.

„A ty ses s Alexou viděla?“ zeptal jsem se. „Jak se má?“

Elodie pohoršeně mlaskla. „Alexu pusť z hlavy,“ poradila mi. „Ta

holka je moc fajn, ale nevšimnul sis toho ‚ex‘ uprostřed jejíhojmé

na? Exřítelkyně. Na bejvalky se musí zapomenout. Kdyby byly

důvody na ně pořád myslet, nebyly by bejvalky, ale... teďalky.“

Merde imposible.indb 14Merde imposible.indb 14 23.2.2010 13:21:5523.2.2010 13:21:55


15

„A co my dva?“ namítl jsem. „Taky jsme spolu něco měli, a přesto

mi teď voláš.“

„Nenene, Paule, my jsme spolu nikdy doopravdy nechodili. Jenom

jsme provozovali sex ze sociologických důvodů. Bydleli jsme vjed

nom bytě, ty jsi byl sám, já brala hodně drog...“

„Fakt díky,“ ocenil jsem to.

„Jsi teď sám?“ zajímalo Elodii. „Chceš se sejít?“

„Jo, stejně do zítřka nemůžu nic pořádného dělat. Nemám dokon

ce ani na večeři.“ Vyhledal jsem očima bankovní úřednici, která už

vartovala u skleněných vstupních dveří. Podívala se na mě se zcela

nestydatou lhostejností. Dokonce zvedla v ruce svazek klíčů, abych

jasně věděl, že mě hodlá bez krejcaru v kapse vyhodit na ulici.

„Tak se sejdeme v rue des Ecoles, u stanice Vélibu,“ navrhla Elodie.

„Projedeme se.“

„U stanice čeho?“

„Vélibu. To je půjčovna kol.“

„Aha, jo, o tom jsem něco četl. Ale nemusí na to člověk mít před

platný?“

„Ne, úplně ti stačí kreditka.“

2

Kolem čehosi, co vypadalo jako skoro dvoumetrový dálkový ovladač

na televizi, zabodnutý do chodníku, se mačkala desítka netrpělivých

Pařížanů. Před tou věží stála na dlažbě řada zcela stejných bicyklů.

Kostry a řidítka vypadaly jako navlečené do neprůstřelné vesty, nad

předním kolem byl stříbřitý košík.

Elodie funěla za krk chlapíkovi, který stál před ní.

Blond vlasy měla delší, než když jsme se viděli posledně, cop byl

utažený pevněji. Vypadalo to, že dobu strávenou v Americe už uložila

ad acta. Teď na sobě měla volnou šedou sukni a těsnou bílou blůz

Merde imposible.indb 15Merde imposible.indb 15 23.2.2010 13:21:5523.2.2010 13:21:55


16

ku a na lokti se jí houpala lesklá černá kabelka. Klasická pařížská

Mademoiselle.

Ne, ne tak docela. Mademoiselle působí dojmem, že stále ještěhle

dá vlastní identitu, a tenhle výraz už ona zahodila. Stala se z ní plně

vyvinutá francouzská „dame“. Tak, přesně tak – vypadá jako její

máma. Pomyslel jsem si, že to je až děsivé – je jí teprve šestadvacet,

ale už nasadila ten vzhled, který jí vydrží pro celý zbytek života.

A teď zrovna vrhla do boje celou svou – rovněž plně vyvinutou –pa

řížskou podlost, aby nemusela ve frontě na kolo čekat moc dlouho.

Pokud jsem to chápal správně, začala nějakému uštvanémuchláp

kovi, který jen skřípal zuby a kvapem ztrácel chuť se ještě někdy

v životě projet na kole, dělat kázání o tom, jak se má správě přihlásit

do systému Vélibu.

„Stisknete zelené tlačítko. Zelené tlačítko s písmenem V. Tadyto.“

Elodie se předklonila a dloubla dlouhým, růžově nalakovanýmneh

tem do tlačítka na nevelké klávesnici. „Ne, kreditku ještěnevkládej

te. Dostal jste snad pokyn, abyste vložil kreditní kartu? Nedostal.

Stiskněte červený knofl ík. Červený! Tak, a teď jste to zkazil. Ukažte,

zkusím to sama.“

Elodie se jedním zhoupnutím boků dostala před maličkou obra

zovku a z toho nebožáka byl pouhý divák. Francouzský tisk psal

o tomhle novém půjčovním systému, jako by to byla skoro nějaká

hipísácká komuna, co se dělí o bicykly, jenže Pařížané z toho oka

mžitě udělali darwinovský zápas o nejdrzejší čelo.

„Bonjour, Paul.“ Elodie mi nastavila tváře k polibku a jako obvykle

mě oskenovala od hlavy k patě, jako by podle toho poznala, jak často

a s kým jsem v poslední době spal. „Vypadáš dobře,“ ohlásila.„Veli

ce kalifornsky.“

„Madame?“ ten chlapík za Elodií, zřejmě kancelářská krysa sna

žící se dostat na kole po práci domů, se vrhl do darwinovskéhozá

pasu.

„Oui, oui, rychleji, než to zvládá přístroj, to asi nedokážu, že ano?“

vyštěkla na něj Elodie. Dloubla do zeleného tlačítka a vsunula do

Merde imposible.indb 16Merde imposible.indb 16 23.2.2010 13:21:5523.2.2010 13:21:55


17

slotu kreditku. „To je k nevíře,“ řekla mi, navíc francouzsky, abyto

mu chlap ve frontě za ní rozuměl. „Systém běží už kdovíjak dlouho,

ale pořád je fůra blbců, co s ním neumějí zacházet.“

„Oui,“ souhlasil jsem. Moje francouzština příliš zkalifornštěla, než

abych to rozvíjel víc.

„I když je ode mě trochu pokrytecké si stěžovat,“ navázala anglicky,

„protože se za jednoho takového vdávám.“

„Co to?“

Nadšeně se zahihňala, jak mě to udivilo; radostné zavrnění dívky,

které se povedlo chlapce zcela vyvést z míry.

„Pak ti to vysvětlím. Můžeš teď jít pro kolo ze stání číslo dvanáct?

Jenom zmáčkneš tlačítko a zatáhneš za tentonoc, za tu rukojeť.“

Elodie vypůjčila ještě jedno kolo pro sebe a už jsme jeli.

Netušil jsem, kam míříme, a nijak mě to netrápilo, protože prvních

několik minut jízdy jsem věnoval modlitbám za to, abych se ne

zabil.

Jet na bicyklu za pěknou mladou Pařížankou, to je směska výraz

ného potěšení a odporného strachu. Je sice radost pozorovat, jak

se její umělecky pojednané pozadí na sedle pohupuje a protahuje,

ale poněkud to sráží fakt, že dotyčná děva je odmaličkaprogramo

vána k tomu, aby kašlala na červenou na semaforech a aby jezdila

jedno směrkami v protisměru, a to i tehdy, kdy Nepařížan podlehus

toty provozu zřetelně vidí, že podobný podnik může skončit jedině

smrtí.

„Jo, budu se vdávat,“ zavolala na mě přes rameno ve chvíli, kdy řidič

protijedoucí dodávky zoufale troubil a hrozil učinit jejímunadchá

zejícímu manželskému štěstí krvavý konec.

„Nějakej Američan?“ zeptal jsem se, ale clonil jsem si u toho oči amod

lil jsem se, protože dodávka mi prosvištěla asi milimetr kolem ucha.

„Že by ten plantážník z Louisiany?“

„Kdepak! Francouzka se myslím za Američana nemůže provdat,

leda by to byl někdo z New Yorku nebo z Kalifornie. Jinak by to bylo

Merde imposible.indb 17Merde imposible.indb 17 23.2.2010 13:21:5523.2.2010 13:21:55


18

příliš kruté. Ne, můj snoubenec je...“ přefrčela přes rušnou křižo

vatku a poslední slova utonula v kvílení brzd taxíku.

„Je kdo?“ zeptal jsem se, když jsem nešikovně prokličkovalprovo

zem a zase jsem ji dohnal.

„Je Francouz. Seznámili jsme se u stanoviště Vélibu. Nevěděl, jak si

pronajmout kolo, a já jsem mu s tím pomohla... na jeho platinovou

kreditní kartu.“ Otočila se, aby klíčovému slovu dodala na důrazu,

a málem zabila mladíka, který se pokoušel přejít přes ulici a pošetile

od ní očekával, že na červenou zastaví.

Já jsem zastavil, a tak jsem schytal naplno celou chodcovu fi lipiku

proti neukázněným cyklistům. Kluk nesl v ruce motorkářskoupřil

bu a blafal na mě něco o tom, že tihle „Vélibeurs“ jsou amatéři, co

dělají špatnou reputaci všem, kdo jezdí na jednostopých vozidlech.

Já dokázal jen přikyvovat a krčit rameny. Elodie se na mě hihňala

z druhé strany křižovatky.

„Měl bys Valérymu poděkovat,“ prohlásila – a sotva jsem sedopla

hočil k ní, vyrazila rychle dál.

„Komu?“

„Valérymu. To je můj snoubenec.“

„On se jmenuje Valéry?“ Nojo, vždyť ve Francii je tolik chudákůchla

pů, co schytali ženská křestní jména, vzpomněl jsem si. Pak se není

co divit, že se pokoušejí svou mužnost dokázat tím, že ojedoukaž

dou ženskou, na kterou narazí.

„Tady to je velice tradiční mužské jméno,“ namítla Elodie a otočila

se na sedle, aby mě mohla zpražit nesouhlasným pohledem, takže

se dostala před protijedoucí autobus. „Prezidentské jméno,“překři

čela šoférovo zděšené troubení.

„A proč bych měl Valérymu děkovat?“ zeptal jsem se, jen co se dosta -

la zase do své jízdní dráhy.

„Protože jedeš na kole pronajatém na jeho kreditku.“

„On ti tu svoji platinovou dal?“

„No samozřejmě,“ ucedila a skočila s kolem na chodník, aby sevyhnu

la červené na semaforu, takže málem srazila starého pána, který se

Merde imposible.indb 18Merde imposible.indb 18 23.2.2010 13:21:5523.2.2010 13:21:55


19

v tu špatně zvolenou chvíli vyšoural z pekařství. „Má hodně karet,“

doneslo se ke mně přes starcovo zděšené zakvílení.

„Nechci tvého budoucího manžela urazit, ale není takhle blbej?“ze

ptal jsem se, jakmile jsme byli v bezpečí liduprázdné vedlejší uličky.

„Ne, je jenom moc, moc laskavý. Je prostě chou-chou. Celý životstrá

vil v kokónu svojí rodiny a teď dělá v soukromé bance, takže si myslí,

že na světě jsou jenom samí bohatí civilizovaní lidi. A já nemám ani

v nejmenším v úmyslu ho... jak se to... deziluzit?“

„Cože?“

„Říkat mu, jak je vedle. No... aspoň zatím ne.“ Její smích se rozlil po

celé uličce a mladík, který pokuřoval v okně svého bytu, na ni z výše

zamával. Jako většina Pařížanů si nejspíš myslel, že když se nějaká

dívka směje ve vzdálenosti do dvaceti metrů od něj, pravděpodobně

by s ním ráda spala.

„Elodie, proboha, snad ani ty nemůžeš mít tak děsně cynický přístup

k manželství... nebo jo?“

„Že ne? Hele, nejlepší manželství končí smrtí.“

„Cože?“

„Špatné manželství končí rozvodem, dobré smrtí. Co je na tom po

zitivního?“

Asi jsem vypadal otřeseně. Dokonce ani drsňačky z ekonomickéfakul

ty, jako je Elodie, na vás nevyvalí podobné prohlášení každý den.

„Ale jdi, Paule, jenom si dělám legraci. Miluju ho. Jenomže mi na

vdavkách až tak nesejde. Nebo vlastně doteď nesešlo.“

„Tak proč si ho bereš?“

„Ah, c’est ma surprise! A jeď už, musíš mě naučit tancovat.“

Merde imposible.indb 19Merde imposible.indb 19 23.2.2010 13:21:5523.2.2010 13:21:55




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist