načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Mercedes Benz - Pawel Huelle

Mercedes Benz
-15%
sleva

Kniha: Mercedes Benz
Autor: Pawel Huelle

Kniha je zároveň poctou Bohumilu Hrabalovi, s nímž hlavní hrdina vede pomyslný dialog. Děj se odehrává v Gdaňsku na počátku devadesátých let dvacátého století. Postarší ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  189 Kč 161
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 144
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Mercedes-Benz
Spolupracovali: z polského originálu ... přeložil Jan Faber
Vazba: brožovaná lepená
Datum vydání: 1. 2. 2017
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlín, 2010
ISBN: 9788087162514
EAN: 9788087162514
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha je zároveň poctou Bohumilu Hrabalovi, s nímž hlavní hrdina vede pomyslný dialog. Děj se odehrává v Gdaňsku na počátku devadesátých let dvacátého století. Postarší automobilový elév se snaží, s pomocí sličné instruktorky, proniknout do tajů řízení. Protože je však při hodinách pod velkým tlakem, způsobeným pocitem vlastní nemohoucnosti, hledá únik ve vyprávěních o automobilových eskapádách svého dědečka a babičky. Během lekcí se mezi ním a instruktorkou vytvoří křehké intimní pouto. Vyprávění o hodinách jízdy, o dávno zmizelém světě pionýrů automobilismu, rafinovaný milostný motiv, vlídný humor a autorův milovaný Gdaňsk se slévají do laskavě poetického celku, který v nás spolehlivě vyvolá vlnu oné sladkobolné nostalgie, když si uvědomíme, že zase život udělal mimořádnou smyčku Kniha polského autora je nostalgickým zamyšlením nad pomíjivostí lidských vztahů a zánikem hodnot spojeným s politickými proměnami konce dvacátého století.

Popis nakladatele

Milý pane Bohušku, a tak zase život udělal mimořádnou smyčku…, tak začíná i končí kniha, jejíž podtitul zní Z dopisů Hrabalovi. A Mercedes Benz je skutečně jakoby poctou Bohumilu Hrabalovi, v žádném případě však plagiátem. Děj je uvozen a uzavřen panychidou na počest velkého českého prozaika, odehrávající se v jedné z Gdaňských pivnic – jednoho z posledních míst, kde si lidé ještě vyprávějí. A psaní je umění vyprávět. Tématem, stejně jako v Hrabalově povídce Večerní kurz, jsou lekce jízdy motorovým vozidlem. Děj se odehrává v Gdaňsku na počátku devadesátých let dvacátého století a hlavní hrdina a vypravěč (snadno ztotožnitelný s autorem), postarší automobilový elév, se snaží, s pomocí sličné instruktorky, slečny Ciple, proniknout do tajů řízení. Protože je však při hodinách pod velkým tlakem, způsobeným pocitem vlastní nemohoucnosti, hledá únik ve vyprávěních o automobilových eskapádách svého dědečka a babičky. Během lekcí se mezi ním a instruktorkou vytvoří křehké intimní pouto. Vyprávění o hodinách jízdy, o dávno zmizelém světě pionýrů automobilismu, rafinovaný milostný motiv, vlídný humor a autorův milovaný Gdaňsk se slévají do až laskavě poetického celku, který v nás spolehlivě vyvolá vlnu oné sladkobolné nostalgie, když si uvědomíme, že zase život udelal mimořádnou smyčku… Kniha autora románu Weiser Davídek (česky Davídek Weiser, 1996) je nostalgickým zamyšlením nad pomíjivostí, křehkostí lidských vztahů a postupným zánikem hodnot, spojeným s politickými proměnami konce 20. století. V Polsku se stala bestselerem, dočkala se několika vydání a byla přeložena do několika jazyků. ((z dopisů Hrabalovi))

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Pawel Huelle - další tituly autora:
Poslední večeře Poslední večeře
Příběhy chladného moře Příběhy chladného moře
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Paweł huelle

Mercedes-Benz

(z dopisů Hrabalovi)


Copyright © Paweł Huelle 2008

This translation is published by arrangement with Społeczny

Instytut Wydawniczy ZNAK, Kraków, Poland.

Translation © Jan Faber, 2010

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2010

ISBN 978-80-87162-51-4

Vydání této knihy finančně podpořil Institut knihy –

překladový program © POLAND.

This publication has been subsidized by Institut

Książki – the © POLAND Translation Programme.


9

Milý pane Bohoušku, a tak zase život udělal mimo

řádnou smyčku, milý pane Bohumile, zase život

udělal mimořádnou smyčku, protože když si připo

mínám ten svůj první májový večer, když jsem vydě

šený a úplně roztřesený usedl poprvé za volant ma

lého fiatu slečny Ciwle, jediné instruktorky ve firmě

Corrado – garantujeme řidičské průkazy za nejnižší

ceny ve městě – jediné ženy ve společnosti těch se

bejistých samců: bývalých závodníků a mistrů vo

lantu; když jsem tedy zapnul pásy a nastavoval pod

le jejích pokynů zpětné zrcátko, abych za chvíli

vyrazil malou, úzkou uličkou, na jedničku, abych

hned, po čtyřiceti metrech, zastavil na křižovatce,

kde pouze úzká nitka vzduchu jako neviditelný le

tecký koridor vedla mezi tramvajemi a rozjetým rá

musem náklaďáků někam na druhou stranu pekel

ného středu města, když jsem tedy vyrážel na tu

svoji první automobilovou jízdu a jako obvykle cítil,

že to všechno nemá špetku smyslu, protože to při

chází s křížkem po funuse, takže když jsem upro

střed té křižovatky mezi zvonící třináctkou, která

prudce brzdila, a velkým tirákem, který se nějakým

zázrakem dokázal o vlásek vyhnout malému fiatu

slečny Ciwle, přičemž troubil strašlivě nízkým, pro

nikavě hlasitým klaksonem podobným lodní siréně;

jedním slovem, když jsem uvízl úplně uprostřed té

křižovatky, hned jsem si vzpomněl na vás a ty vaše

kouzelné, lehké, půvabné hodiny jízdy na motocy


10

klu, když jste s instruktorem za zády a tramvajovým

svrškem a vlhkou dlažbou před sebou na té Jawě

250 ostře přidával plyn a frčel těmi pražskými ulice

mi a křižovatkami nejdříve nahoru na Hradčany

a potom dolů, k Vltavě, a celou dobu jste nepřetrži

tě, jakoby inspirovaný nějakým motoristickým dai

monionem, vyprávěl instruktorovi o těch úžasných

mašinách z dávných časů, na kterých prožil váš ot

čím tolik skvělých karambolů, srážek a katastrof;

takže když řidič tiráku ostře zastavil toho svého ně

kolik desítek tun vážícího netvora, nechal vozidlo

uprostřed vozovky, vyskočil z kabiny, běžel k malin

katému fiátku slečny Ciwle a strašlivě nám hrozil

pěstí a vlastně vzteky blízký sebepoškození se tou

pěstí tloukl do hlavy, když jsem tedy viděl jeho vzte

ky a bolestí fialový obličej přilepený na okýnko ma

lého fiatu slečny Ciwle a hned vedle něj druhý, také

na okýnko přilepený obličej řidiče třináctky, který

podobně jako řidič tiráku opustil své vozidlo a pasa

žéry slisované ostrým brzděním, když jsem tedy za

okýnky fiatu, prozíravě vytaženými slečnou Ciwle,

uviděl ty dva obličeje, za kterými se pořád vynořo

valy nové, protože řidiči jiných aut zablokovaní sto

jící tramvají a zastaveným tirákem také opouštěli

svá auta a běželi k nám, aby si na tom malém fiatu

vybili celou svou zlost za ucpané cesty, neopravova

né mosty, zvyšování cen benzinu a to všechno, co

se jich tak nedlouho po pádu komunismu dotklo,

když tedy ty boschovské tváře skoro vmáčkly in

struktorku a mě do sedadel jejího malého fiatu, který

ani za nic nechtěl nastartovat, řekl jsem slečně Ciwle

úplně klidným hlasem – víte vy, moje babička Marie,

když se v dvacátém pátém učila jezdit v citroënu,

měla podobnou nehodu, ale tak, že ten citroën se


11

zastavil na železničním přejezdu a z pravé strany,

čili tam, kde seděl instruktor Czarzasty, už ze zatáč

ky přijížděl rychlík Vilnius – Baranowicze – Lvov

a pan Czarzasty velice rychle vyhodnotil situaci

a řekl – slečno Marie, okamžitě vyskakujeme, nebo

je po nás – a tak vyskočili – pokračoval jsem – a ten

rychlík, i když brzdil a od kol mu létaly snopy jisker,

přece jen to pěkné auto rozdrtil, a tak takhle stáli

vedle polního přejezdu: moje babička Marie a pan

instruktor Czarzasty a dívali se na velké, čím dál tím

větší oči strojvedoucího, který v celé té hromadě

plechu, niklu, chromu, plyše, koženky a rozbitého

skla nějak nemohl zahlédnout rozhnětenou hlavu,

useknuté nohy, čepici řidiče či alespoň jednu krva

vou skvrnku, a teprve když se podíval trochu dále,

uviděl, jak na něj moje babička Marie a pan instruk

tor Czarzasty přátelsky mávají, a byla to strašně

hezká scéna – blížil jsem se k finále – protože za

nimi, u té polní cesty, stála kaplička Panny Marie Po

mocné, okolo které houf venkovských žen a dětí

právě celebroval májovou pobožnost, a tak tedy po

předí s rozmačkaným citroënem a supící lokomoti

vou přecházelo delikátně v pozadí, čili strojvůdce

chytajícího se za hlavu, za kterým další plán vyplňo

vali radující se babička Marie a pan instruktor Cza

rzasty, a to všechno na pozadí vzdálených zvlněných

kopců s kapličkou Panny Marie Pomocné na úpatí

Východních Karpat. – Bože, jak hezky – slečna Ciwle

se právě opatrně přemisťovala nad mými koleny a já

jsem, delikátně, pod její zadnicí, vykonával stejný

pohyb, jenže opačným směrem – Bože, jak vy vy

právíte – pokračovala a kontrolovala řadicí páku

a spínací skříňku – ale proč ty moje pedály taky ne

fungují, áááno, velice zajímavé – konečně nastarto


12

vala motor, ukázala chlapům, kteří nás obklopovali,

ten mužský, neslušný, hanebný posunek prostřed

níčkem, vyrazila konečně pomalu špalírem lidí, mis

trně manévrovala mezi těly našich potenciálních

katů, kteří na sebe byli namačkáni jako sardinky,

kličkovala mezi těmi, kteří nás chtěli ubičovat upro

střed té příšerné křižovatky, té mé první automobi

lové Golgoty. Milý pane Bohumile, takže právě teh

dy, když mi slečna Ciwle řekla svým neobyčejným,

trochu kovovým hlasem – Bože, jak vy vyprávíte – už

jsem měl na konci jazyka – co já, raději si přečtěte

Večerní kurs, tam jsou teprve příběhy, které by si

měl každý instruktor připomenout před spaním

nebo před výjezdem s žákem do města, tam je ta

pěkná motorizační lyrika, tam je teprve vyložená

platonská idea vztahu instruktora a žáka, která pře

ce nespočívá v obyčejném cvičení, v banálním dozo

ru, běžné výuce, ale ve vyprávění si pěkných příbě

hů, v onom slovním svatém přijímání, které spojuje

lidi bez ohledu na pohlaví, politiku a původ – ale bo

hužel, pane Bohumile, jsem to neřekl, protože mi oči

vylezly z důlků, srdce zatřepotalo v krku a v ústech

vyprahlo jako po třech dnech kašubské veselky, jen

co jsem uviděl, jak slečna Ciwle náhle přidává plyn

a proplétá se mezi těmi vzteklými řidiči, jak ten jejich

dav rozhání hranatým zobáčkem fiátku a pak, doslo

va v poslední vteřině, projíždí úzkým hrdlem mezi

rozjíždějící se tramvají a už pomalu jedoucím tirá

kem; ach, škoda že jste to nemohl vidět, milý pane

Bohumile, to vítězství mladé dívky v malém fiatu nad

davem řvoucích řidičů a nad těmi dvěma strašnými

mači: řidičem třináctky a řidičem tiráku, kteří prostě

zešíleli, když viděli ten průjezd malého fiatu těsně

před svými nosy, ten hazardní skok mezi Skyllou


13

tramvaje a Charybdou tiráku, to bylo, pane Bohumi

le, opravdu něco úžasného, ten triumf inteligence

nad masou, to ironické vysmání se slepé a hluché

frustraci, ten dlouhý nos, který jim ukázala slečna

Ciwle a její žák: hopsa hejsa do Brandejsa, polibte

nám prdel, strejcové pitomí. – Šmarjájozef – zašep

tal jsem – vy teda jezdíte, jsem zdrcen – ale ne,

pročpak – smála se zvonivě – nikdy nebudu takový

mistr jako vy – nikdy se vám nevyrovnám, i kdyby

nevím co – no, no, klid – řekla – už jsem takové, jako

jste vy, viděla, tichá voda, že? – a zabodla do mě své

šedé zornice – ale dokončete to s tou svojí babičkou

Marií, a vlastně mi jde o ten rozmačkaný citroën

a poškozenou lokomotivu, jde mi o to, jestli bylo

auto pojištěné a jestli ten instruktor pan Czarzasty

dostal nějaké odškodění, no protože poškození lo

komotivy měly určitě na starosti státní dráhy, no

ne? – znovu se na mě podívala, a ten pohled byl ješ

tě neobvyklejší než její divné příjmení – no právě že

ne – odvětil jsem – bylo to úplně jinak, než si myslí

te, v tamtěch dobách patřily nejčastěji automobily

samotným klientům, čili, chtěl jsem říct, žákům, za

tímco instruktoři se nechávali zaměstnávat úplně

jako učitelé tance nebo ladiči pian; v určenou hodi

nu přijížděl pan Czarzasty k domu klienta na svém

bicyklu, vysvobozoval nohavici kalhot ze spony, zde

je třeba dodat, že to byla stříbrná památeční spona

s malým diamantem, kterou si pan Czarzasty oka

mžitě připínal na svoji anglickou kravatu, pak si

upravil čepici se štítkem, někdy ještě manžety u ko

šile a vyrážel k domovním vratům nebo k zahradní

brance, kde se měli sejít, a kontroloval na hodin

kách, zda tam náhodou není o minutu dříve, a po

kud ano, šel pomalu, protože v té době bylo velice


14

špatné mít zpoždění, ale ještě horší mít zrychlení,

jak říkali ve Lvově, no abych přešel k věci, ten cit

roën, prosím vás, patřil mojí babičce Marii, dostala

ho jako dárek od dědečka Karla, který tehdy ještě

byl jejím snoubencem a dokončoval inženýrské stu

dium v Berlíně, a protože babička zapomněla auto

pojistit, pan Czarzasty se tehdy na tom přejezdu

rozčiloval – vždyť jak o tom slečna Marie řekne

snoubenci, možná je lepší o tom napsat v dopise,

ale v žádném případě telegramem, protože tele

gramy vždycky přinášejí smůlu, a v tomto případě

by určitě došlo ke zrušení zasnoubení, a ten pan in

ženýr Karol je přitom tak dobrá partie – opakoval

instruktor; mezitím strojvůdce, když už z kolejí od

sunuli zbytky automobilu, pozorně zkoumal svoji

lokomotivu: nejprve nárazníky, potom světla, nako

nec nahlížel pod přední kola a ohmatával písty, ale

nikde nemohl najít stopy po srážce v podobě rýhy

nebo alespoň lehkého škrábnutí a byl z toho úplně

zoufalý, no protože kdo na ředitelství mu uvěří, že

tak velké zpoždění bylo způsobeno rozdrcením

francouzského auta, kdo mu to bude ochotný uvě

řit, když nejsou žádné stopy, a i kdyby mu to do

svědčili průvodčí nebo někdo důležitý z okruhu ces

tujících, budou už i tak vědět své, i tak mu zkrátí

prémie nebo, ještě hůř, přesunou ho do nižší kate

gorie strojvedoucích a už nikdy – tady se skoro roz

plakal – nebude řídit rychlík z Vilniusu do Lvova

nebo sleeping Lvov – Varšava – Poznaň – Berlín,

ale naštěstí – stáli jsme se slečnou Ciwle na červe

né a viděl jsem, že ji můj příběh činí opravdové po

těšení, protože už úplně zapomněla, že to já mám

sedět za volantem – naštěstí přece jen – pokračo

val jsem – v tom vlaku jel ve vagonu první třídy pan


15

Henry Lloyd-Jones, reportér londýnských „Timesů”,

kterého poslali do východního Malopolska, aby po

sbíral materiály o Huculech, a tak tedy ten Lloyd-Jo

nes vyskočil z vagonu jako první a hned začal praco

vat – that's terrific – mumlal a fotografoval ostatky

francouzského auta – it looks like Waterloo – opa

koval spokojeně a objektivem mířil na firemní znak

Citroënu ležící v blátě – absolutely amazing –

chechtal se a cvakal polskou lokomotivu, kterou

potom ve své reportáži přirovnal ke slovanskému

Wellingtonovi – tak – říkal jsem slečně Ciwle – a je

nom si představte, že díky těm fotografiím a článku

v „Timesech” nazvaném Everyone was deeply tou

ched nebo nějak podobně nedostal ten strojvedou

cí za zpoždění žádné pokárání, právě naopak, zlaté

hodinky a vyznamenání, moje babička Marie pak,

přestože ten citroën, jak už jsem řekl, nebyl pojiště

ný, několik dní na to dostala od pana Rosseta, ředi

tele Citroënu pro celou Evropu, klíčky od nového

auta. – Ne, to není možné! – vykřikla slečna Ciwle,

dívající se do zrcátka – zlaté hodinky a nový Cit

roën? Vždyť takový vůz musel stát fůru peněz, asi

ještě více než dneska. – To souhlasí, řekl jsem – ale

to všechno kvůli anglosaskému tisku, který už teh

dy byl mocností. Protože kdyby, dejme tomu, ve

„Lvovském kurýru” nebo „Reportérovi východního

Malopolska”, kdyby o tom kdokoliv napsal, tak jak to

skutečně bylo v „Ilustrovaném denním kurýru”,

a navíc připojil ještě vlhké fotky, tak by tomu neuvě

řil ani blázen – není na tom pravdy – drbalo by se

všude – ani za mák, protože jako jakým zázra

kem – kejhalo by se – není lokomotiva ani škrábnu

tá, no a ještě navíc jakože to štěstí, že tamti dva sta

čili včas vyskočit z limuzíny, hohó, dobře známe


16

takové švindly a takové žvásty, to jsou přece kecy,

že slečnu a instruktora zachránila Panna Marie, jak

je možné v naší zemi míchat náboženství do senza

ce nebo, ještě hůře, do reklamy!! – Ale když událost

spatřila světlo světa o několik dní později v „Time

sech”, no, to byly úplně jiné činy a rozhovory. Nej

dříve pan Willman Cox z Londýna zavolal do Chrza

nowa a říká – milý pane řediteli Zieliński, mohli

bychom u vás v továrně objednat patnáct lokomo

tiv, to pro začátek, jen tak mezi námi, říkám vám to

důvěrně, že od té doby, co řídím British Railways,

jsem nic takového ještě nezažil; volají mi obyčejní

lidé a křičí do sluchátka – proč u nás nejsou takové

lokomotivy? Proč se ve vlasti Watta a Stephensona

nevyrábějí takové skvosty? Žádáme, aby byly naše

vlaky tahány právě takovými, a ne jinými mašinami.

Avšak to není všechno – řečnil ředitel British

Railways – milý pane řediteli Zieliński, jenom si

představte, že mi včera volali z Downing Street

a osobní sekretář pana premiéra mě laskavě infor

moval, že nad fotkou vaší lokomotivy, která rozpá

rala tu francouzskou ohyzdu, tu jejich republikán

skou krabičku sardinek, že nad tou fotkou se

s maximálním uspokojením skláněli pan premiér

a následník trůnu, princ z Walesu, a jeho královská

výsost ráčila položit panu premiérovi otázku ohled

ně salda obchodních obratů s vaší hrdinnou zemí,

což stačilo, aby se mě náš ministr komunikací ze

ptal na vaši továrnu, na což jsem odpověděl, že

jsem s vámi v kontaktu již dávno a jen naše cla na

parní lokomotivy, semafory et caetera mi svazují

ruce, na což náš ministr řekl – to se zařídí na zase

dání Dolní sněmovny – per saldo vám tedy spěšně

sděluji, milý řediteli Zieliński, že oficiálně objedná


17

váme patnáct parních lokomotiv, a to bez zkušeb

ních jízd, a jestli byste nám ráčil svěřit zprostředko

vání – vím, vím, to je vždycky citlivá záležitost – tedy

jako prostředníci vám můžeme prodat dvacet kusů

do Austrálie, třicet dva do Indie, sedm na Cejlon,

osm do Bantustanu a jednu na Falklandy, jednu,

protože tam teprve projektujeme první železniční

trať. – Přestaňte už, prosím vás – slečna Ciwle

zvedla ruce z volantu – přestaňte, nebo si štrejch

neme o obrubník. No a Citroën? – zeptala se oka

mžitě, přičemž zapnula pravý blinkr a pomalu pře

jela přes tramvajové koleje na cvičiště – co s tím

novým Citroënem? – Nejdříve hodinky – řekl jsem,

když jsem vycítil, že se blíží kritická chvíle – zlaté

Omegy strojvedoucího! Takže si představte, že po

telefonátu pana Coxe řediteli chrzanowských tová

ren na parní lokomotivy se okamžitě začalo šuškat,

že strojvedoucí musí být vyznamenán a co to je, co

to vůbec znamená, aby člověk s takovými zásluha

mi zůstal bez odměny, to je snad možné jenom

u nás, kde se bere v úvahu protekce a koncese, a ne

poctivá práce, takže když na lvovskou direkci stát

ních drah přišlo via Varšava doporučení, chtěli ho

okamžitě alespoň telegraficky předvolat z trasy, ale

ukázalo se, že strojvedoucí Hnatiuk si kritického

dne vzal řádnou, nevybranou dvoutýdenní dovole

nou a zmizel jak pára nad hrncem, a určitě by mu

dali svatý pokoj, kdyby nebylo telefonátů – nejdříve

z varšavského ředitelství železnic, potom z minis

terstva železnic, pak průmyslu a nakonec vnit

ra – Kde je ten statečný strojvůdce? – křičeli do slu

chátka – on pro nás udělal více než tucet obchodních

poradců na obchodních misích, volali – proč nedo

kážou ve Lvově zjistit, kde ksakru tráví dovolenou


18

náš pracovník, nemluvě o tom, že státní, strategické

firmy! Na Poznaňsku je to nemyslitelné – zdůrazňo

vali – asi nadešel ve východním Malopolsku čas ne

vyhnutelných změn, protože je vidět, že všude mají

na zřeteli prospěch státu, jen ne ve Lvově, a možná

že vy, kolegové, dokonce nevíte, že válka skončila,

možná že vy tam u vás pořád máte portréty Františ

ka Josefa v korunovačním rouchu, možná se na va

šich nádražních hodinách čas zastavil, jestli vůbec

víte, co čas znamená pro naše polské hospodář

ství! – To už nebyly výhrůžky – říkal jsem slečně

Ciwle, která právě v té chvíli zastavila svůj fiat mezi

pruhovanými sloupky z gumy – to byla předzvěst

revoluce a asi víte, že revoluce nebyly haličskou

specialitou, kromě té jedné, kdy venkované vypalo

vali dvory a řezali své pány pilou, pomaličku, meto

dicky, za všechna ta léta bídy a poddanství, ano, ni

čeho se v tom pěkném městě neobávali více než

předzvěsti změn, protože změnám je vlastní, že

z dobrého dělají horší a z horšího úplně špatné, tak

uvažovali ve Lvově a v okolí přinejmenším posled

ních padesát let rakousko-uherské monarchie, uve

deny tedy byly do pohybu nejen železniční složky,

ale také tajní agenti, strážníci, komisaři, vedoucí či

nitelé – a všechno nadarmo, protože v malém dom

ku v Zamarsztynowě, kde uprostřed jabloní, višní

a třešní, fazolových lián, kukuřičných klasů, šlahou

nů chmele a letorostů révy se svou ženou a dvěma

dětmi strojvůdce Hnatiuk bydlel, po něm nebylo ani

stopy. – Gospodiny, pánové, jak já vám pomůžu – lo

mila rukama paní Hnatiuková – vždyť není ve služ

bě, sama bych ráda věděla, kam se vypařil, darebák

jeden, sama bych mu hubu zmalovala, ale takhle co:

přišel, řekl – to je konec – vzal dvě stě zlotých a už


19

jsme ho neviděli, a je to neštěstí, protože on skoro

vůbec nepije, ale na to trápení určitě za všechno

koupil vodku a klobásy a šel do hor jako za svobod

na, rád takhle lozil po stezkách, tak si ho hledejte,

možná někde v kolomyjské hospodě nebo v Ku

tach – na což pan komisař Lamparski rozhněvaně

svraštil obočí a přerušil ji – paní Hnatiuková, chcete

nám říct, že nevíte, kde tráví dovolenou váš vlastní

manžel? Jestli je to důležité? Cožpak nechápete, že

my nemáme čas? Že je to záležitost státního význa

mu? – na což si strojvůdcova žena, bledá jako stě

na, sedla na židli a zašeptala – Gospodiny, pánové,

vždyť on není žádná politika, žádný ilegální tisk, od

komunistů se drží zdaleka, a navíc – zvedla náhle

hrdě obličej a hlas – vždyť on neudělal nic kriminál

ního, do práce chodí na čas, no, co byste v našem

domě hledali? – Slečna Ciwle, ač se bavila, konečně

přistoupila k příslušné části naší hodiny – no dobře,

sedněte si prosím za volant – vystoupila z fia

tu – nejdřív zrcátka, potom pás, dobře, a teď startu

jeme a prosím slalom! – Proč mi při první jízdě na

cvičišti vybrala nejtěžší úkol? To nevím dodnes.

Možná chtěla setřít toho haura, který se místo

správného provádění pokynů vykrucuje půl století

starými povídačkami, ostatně možná o tom vůbec

nepřemýšlela, skutečnost ale zůstává taková, že

jsem byl zpocený jako myš, ruce se mi neustále

chvěly a množství převržených kuželů by mi garan

tovalo titul mistra světa, kdyby to byly kuželky. Ani

si nedovedete představit, milý pane Bohumile, co to

je couvat dobrých čtyřicet metrů úzkým slalomem,

křivým jak elipsa, každou chvíli vypadávat z trajek

torie, každou chvíli povalit levý nebo pravý kužel

a nechat zhasnout motor; vždyť ty vaše večerní ho


20

diny na motocyklu Jawa 250, když jste s instrukto

rem Fořtíkem svištěli po Vinohradech nebo Žižkově,

zatímco zlaté javorové listy padaly poeticky do Vlta

vy a proplouvaly pod Karlovým mostem, ty vaše ho

diny jízdy pro nepokročilé byly jako chvilky lyrické

relaxace v porovnání s mojí nemožně ucpanou ulicí

Kartouzskou nebo tím cvičištěm na dvorku obcho

du s alkoholem, kde jsme my, žáci, byli jako herci

zkoušející avantgardní hru v přítomnosti vytrvalých

diváků. No né – řekla konečně slečna Ciwle – jen co

přestanete mluvit, hned vlítneme do kužele nebo

zhasne motor, přidávejte prosím plyn lehce a spoj

ku pouštějte pomalu a v žádném případě neměňte

úhel nájezdu, auto udělá oblouk samo, takhle, teď je

to docela dobré, pomalu, pomaličku – svými dlaně

mi se dotýkala mých dlaní a tiskla je velice jemně

k volantu – a už teď prosím nic neříkejte – no dob

ře – zašeptal jsem – a nemyslíte si třeba, že když už

musíme cvičit ten zatracený slalom, že bychom jeli

raději dopředu než na zpátečku, vždyť co je to za

hada, který se plazí dozadu, to je proti zákonům pří

rody, drahá slečno Ciwle... – Milý pane Bohumile,

nikdy nezapomenu, co jste mi odepsal ve svém

předposledním dopise, konkrétně že skutečný zna

lec a umělec nerozeznává ženy podle rozměrů pr

sou a zadků, ale právě podle rukou, což se přesně

v tomto případě potvrdilo, protože slečna Ciwle

v těch svých tmavých kalhotách a krátké kožené

bundě nevypadala, jak jste to kdysi hezky popsal,

ani jako kozatka a už vůbec ne jako prdelatka, ne,

slečna Ciwle byla spíše ve všech ohledech štíhlá

a nepatřila k tomu typu děvčat, při jejichž spatření

řidiči náklaďáků rozplácnou nos o sklo, právě tohle

to, drahý pane Bohumile, slečna Ciwle byla na první


21

pohled typ neutrální klukovky, u níž ještě naštěstí

element pokroku nezpůsobil trvalé změny, díky če

muž měla slečna Ciwle pěkné, kaštanové vlasy se

pnuté do ohonu, a ne pichlavého ježka; místo kost

kované flanelové košile skrývala její dívčí prsa

hedvábná blůzička a na nohou měla místo traktorů

elegantní lodičky, skoro stejně tak jemně a rafino

vaně tvarované jako ty její dlouhé prsty, kterými

tiskla moje ruce k volantu fiatu, díky a jen díky če

muž jsem nakonec na zpátečku dojel na konec toho

pekelného slalomu, až mi tleskali všichni přizdi

chcáči a všichni ochlastové stojící na dvorku obcho

du s alkoholem, na dvorku porostlém velkými lopu

chovými listy, kryjícími nestydatost smradlavého

smetiště. – No, tak našli toho strojvůdce? – slečna

Ciwle vytáhla z tabatěrky jointa – ukrýval se dlou

ho? – Ale vždyť on se vůbec neukrýval – s jistým

překvapením jsem si od ní vzal zapáleného jointa, ze

kterého si stihla jenom jednou potáhnout – on si

prostě o samotě zoufal, vždyť si myslel, že to je ko

nec jeho pěkné kariéry, že to je konec profesního ži

vota, že z nejvyšší příčky Jákobova žebříku, čili před

pokoje železničního nebe, spadne na úplné dno

nějaké opravárenské dílny, proto si pronajal pokojík

na patýrku u Ajzensztoka, který měl krčmu v Żyraw

ce, a v tom pokoji, ze kterého vůbec nevycházel,

spřádal strojvůdce Hnatiuk černou pavučinu myšle

nek o tom, že u Poláků přece jen jeden nikdy neví,

protože, jak kdysi napsal Fjodor Michajlovič Dosto

jevskij, Poláci jsou lstiví a falešní; nejprv se s tebou

bratříčkujou, plácají po zádech, zašeptají pár milých

slovíček, a o chvíli později se vysmějí tvojí pravo

slavné víře a ne zrovna nejlepšímu přízvuku – uva

žoval zahořkle strojvůdce Hnatiuk v zájezdním hos


22

tinci u Ajzensztoka a byl by tak uvažoval až do kon

ce své nevybrané dovolené, nebýt nadstrážmistra

Hřebíka, který náhodou pil v hostinci limonádu,

uslyšel rozhovor Hnatiuka s Ajzensztokem, odehrá

vající se u pootevřených dveří, a stručně řeče

no – vrátil jsem slečně Ciwle jointa – zadržel hleda

ného a odvedl ho na ředitelství železnic, kde mu

předali ty zlaté hodinky a tisíc pět set zlotých odmě

ny ze zvláštního fondu chrzanowské továrny na lo

komotivy. – Tak, drahý pane Bohumile, na chvilku

jsem musel ten příběh přerušit, protože se mi z ta

báku slečny Ciwle zatočila hlava, tak byl silný a aro

matický, ale brzy jsme znovu nasedli do fiatu, a když

jsem zařadil zpátečku a šťastně opustil cvičiště,

ihned se zeptala – no a ten nový Citroën vaší babič

ky Marie? – Ach, to bylo teprve překvapení, zázrač

ně se mi podařilo zahnout doleva do Kartouzské

a zařadit bez zaskřípání dvojku – od článku v „Time

sech“ uplynulo sotva několik dní, když tu večer v ba

biččině bytě zvoní telefon, meziměsto z Berlína,

které zvedl její otec, tedy můj pradědeček Tadeusz,

a hned se strašně rozčílil, protože ve sluchátku

uslyšel hlas budoucího zetě, jak vykřikuje nějaké

strašlivé věci o Mariině pohřbu, na kterýžto budoucí

tchán neráčil kandidáta na zetě ani pozvat, a takto,

nepouštějíce se navzájem ke slovu, nemohli ten

rozhovor ani přerušit, ani ukončit, protože, a to mu

síte vědět – vysvětlil jsem – že snoubenec Karol po

přečtení reportáže v „Timesech”, které koupil v tra

fice na Postdamer Platz, došel k nejčernějším závě

rům, dodejme, že ne bez přičinění novináře, pana

Lloyd-Jonese, který se v barvitém popisu rozmačká

ní francouzské plechovky polskou lokomotivou ani

slovem nezmínil o zázračné záchraně instruktora


23

a žákyně Pannou Marií Pomocnou, konkrétně že

ztratil snoubenku. Jen si to představte – pokračoval

jsem a přejel na červenou – že oni se nemohli do

mluvit, protože když tchán do sluchátka ve Lvově

křičel – vždyť Maruška žije! – zeť vyřvával do trych

týře v Berlíně, že má před sebou rozložené „Timesy“

s fotoreportáží a velice prosí, aby ho nebalamutili,

protože je připraven na nejhorší. – Ježiši – smála se

slečna Ciwle – no a to nešlo zavolat vaši babičku

k telefonu? – Zrovna jsem nesměle přidal na dvojku

plyn – babička stála u okna, a když zaslechla hádku,

právě toto otci naznačovala, ale to trvalo krátce, pro

tože ve stejné chvíli, kdy budoucí tchán vykřikl, vždyť

Maruška žije! – si všimla, jak Ujejského ulicí pomalu

přijíždí novoučký Citroën, jak se zastavuje před brá

nou jejich domu a jak z něj vysedá pan Rosset, zá

stupce Citroënu pro celé jihovýchodní Polsko, a po

rovnává číslo domu s adresou napsanou na papírku.

A když se pradědeček Tadeusz sám rozhodl koneč

ně přerušit tento rozhovor a zakřičel na budoucího

zetě – dobře, hned zavolám k telefonu Marušku! –

ona už v salonu nebyla, musela jít do pracovny, kde

se slušelo neočekávaného hosta přijmout, a tak bu

doucí tchán s jistou konsternací do sluchátka

řekl – no právě před chvíli tady byla, ale teď tady

není – na což budoucí zeť vykřikl – dost těch lží, proč

mě nenecháte poznat pravdu!? – a vztekle odmrštil

sluchátko, doprovázený udiveným pohledem ně

mecké telefonistky z Postdamer Platzu, až ke dve

řím prosklené hovorny. No takže tak to vypada

lo – zapnul jsem pravý blinkr – pradědeček Tadeusz

stál se sluchátkem v ruce, nemohl uvěřit hlasu ně

mecké telefonistky, že rozhovor byl ukončen, babič

ka Marie stála v pracovně naproti panu Rossetovi


24

a nemohla uvěřit, že francouzská firma jí touží da

rovat nové auto výměnou za krátký rozhovor do „Le

Monde“, a můj dědeček Karol stál uprostřed Post

damer Platzu v Berlíně s pomačkanými „Timesy“

a nemohl uvěřit slovům rádobytchána, jak se tehdy

domníval. – Teď stojíme – řekla klidně slečna Ciwle –

nevjel jste do pravého pruhu, měla jsem to říct, ale

jde vás snad přerušit? – Skutečně se za výfukem fi

atu začínala tvořit stále větší zácpa, ale v pravém

pruhu se nepřetržitě sunula auta a žádné z nich nás

neráčilo pustit, abychom mohli z Kartouzské ulice

odbočit do uličky Sowińského, kde se nacházela fir

ma Corrado, proto, navzdory klaksonům a nepřá

telským gestům od volantů, jsem mohl dokončit

alespoň část příběhu o novém Citroënu, který ba

bička Marie fakticky obdržela zadarmo, no vždyť co

to byl ten krátký rozhovor, který poskytla příštího

dne novináři „Le Monde“, v kterémžto prohlásila, že

kdyby na přejezdu zastavila jiným autem, určitě už

by nežila, protože ani česká Tatra, ani německý

Horch, ani polský Fiat a už vůbec ne americký Buick

neměly tak lehce otevíratelné dveře, usnadňující

snadné opuštění auta několik vteřin před srážkou,

dveře zachraňující život při každé katastrofě, tu na

novinářův návrh řekla babička Marie o svých těž

kých snech, ve kterých hořela zabouchnutá v ame

rickém Buicku, tak tedy, kdyby nebylo těch dveří,

speciálně vyprojektovaných v továrně Citroënu in

ženýry, kteří mysleli na všechno, celá ta záležitost

tendenčně popsaná reportérem „Timesů“ by nabra

la přímo tragický spád, proto se moje babička Marie

stojící už u nového Citroënu mohla v záři magnézia

z blesku usmívat, mohla optimisticky přiznat, že

s Citroënem může cestovat bezpečně a nestarat se


25

o výmoly, díry v cestách, selské vozy, povodně, huri

kány a lokomotivy z Chrzanowa. – Díval jsem se, jak

slečna Ciwle zápasí s dveřmi svého fiatu a konečně

je otevírá, bylo v tom hodně zoufalství, protože

i když z naší pravé strany neuháněl rychlík Vilnius –

Baranowicze – Lvov řízený strojvůdcem Hnatiukem,

ale jen auta, vyžadovalo to přece jen odvahu: posta

vit se v pravém pruhu, zastavit jako policista provoz

a gestem ruky mi dát znamení, abych rychle využil

kratinkou mezeru a zahnul do Sowińského uličky,

což jsem provedl takřka perfektně, takřka, protože

už když se malý fiat klidně sunul úzkou uličkou k fir

mě Corrado, když jsem v zrcátku uviděl rozesmátý

obličej slečny Ciwle, která už ke mně docházela,

místo brzdy jsem šlápl na plyn, a než jsem stačil po

chopit a napravit ten omyl, malý fiat prudce posko

čil dopředu a vjel na obrubník vpravo, no a to byla

moje první bouračka, milý pane Bohumile, srážka

s plechovým košem, ze kterého se kromě banánové

slupky vysypaly papundekly, hadry, ohryzky, nedo

palky, plechovky, flašky a noviny a také, nevím od

kud a proč, ebonitová ruka, strašidelný fragment

figuríny, jehož od celku odtržené zápěstí navíc zdo

bil emailový náramek. – Vás není možné nechat

o samotě ani na chvilku – křičela slečna Ciwle sklo

něná nad prasklým sklem pravého světlometu – vás

není možné nic naučit – ťukala prstem na poškrá

baný lak – kde jsou ti vaši novináři z „Timesu” nebo

z toho „Le Monde” – obouruč rovnala pokřivený ná

razník – a možná se nečekaně objeví dealer Fiatu

a vymění ten můj šrot za novou káru? – Do firmy

Corrado to bylo sotva třicet metrů, slečna Ciwle se

po mně ani neohlédla, naskočila do auta a vyrazila

nahoru úzkou uličkou a já jsem běžel po chodníku




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist