načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy - Pavel Kosatík

Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy

Elektronická kniha: Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy
Autor:

Přehledné dějiny německy psané literatury vzniklé v českých zemích v 10.-20. století s důrazem na přelom 19. a 20. století. Kniha je rozdělena do 15 kapitol, které postupně seznamují ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Dita Hradecká
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 415
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Přehledné dějiny německy psané literatury vzniklé v českých zemích v 10.-20. století s důrazem na přelom 19. a 20. století.
Kniha je rozdělena do 15 kapitol, které postupně seznamují čtenáře s německou literaturou do roku 1848 včetně, s moravskými německými realisty, s novoromantiky, expresionisty, s "pražským německým kruhem" i autory mimopražskými a s osudy německých tvůrců po roce 1945. Každá kapitola je doplněna přehledem literatury. Zvláštní kapitoly jsou věnovány Adalbertu Stifterovi, Maxi Brodovi, Franzi Kafkovi a Franzi Werfelovi. Publikace je provázena přeloženými citáty z děl pojednávaných autorů, jejich fotografiemi, obrázky knižních obálek i dobovými snímky staré Prahy v textu a doplněna přehledem další použité literatury, poznámkami a jmenným rejstříkem.

Související tituly dle názvu:
Čím jdu rychleji, tím jsem menší Čím jdu rychleji, tím jsem menší
Skomsvoldová Kjersti A.
Cena: 176 Kč
Mnohem menší dareba, než jste čekali Mnohem menší dareba, než jste čekali
Novák Tomáš
Cena: 150 Kč
Menší a Větší katechismus Menší a Větší katechismus
Luther Martin
Cena: 223 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Menší knížka o německých

spisovatelích z Čech a Moravy

Pavel Kosatík

Text © 2001 Pavel Kosatík

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2015

Obálka © Štěpán Marko

2. vydání © 2015 Dita Hradecká, Lublaňská 9, 120 00 Praha 2

http://www.kosatik.eu

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-906199-3-7

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-906199-4-4

ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-906199-5-1

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


Slovo úvodem

Německá literatura z českých zemí: vyslovíme-li těchto pár slov, zpravidla se nedokážeme ubránit pocitu melancholie, který je doprovází. Svět, jenž dal této literatuře vzniknout, světčesko-německožidovského stýkání a potýkání, před přibližně šedesáti lety zanikl; nadvakrát, nejdřív v roce Mnichova, a podruhé, definitivně, v roce 1945. Číst staré německé spisovatele z Čech a Moravy proto dnes dost dobře nelze bez pocitu ztráty: zmizely nejen reálie jejich minulého světa, ale vytratily se i nové duchovní plody starého kulturního střetávání.

Je ale pocit tragičnosti tím jediným či hlavním, co tato literatura čtenářům odkázala? Pisatel těchto řádků se domnívá, že ne, v českém prostředí jistě ne. Je toho názoru, že německé literatuře z Čech a Moravy je právě v zemi jejího původu stále upíráno postavení, které jí právem náleží, a že je tento dluh potřeba splatit. Že jsme – většinou bez zlé vůle, často prostě proto, že jsme nechtěli anebo nebyli schopni vidět – zapřeli existenci mohutného literárního proudu, který se ve svých špičkách většinou vyrovnal špičkám literatury české, občas je dokonce předčil – a který existoval souběžně s literaturou českou déle než šest staletí. A že se

navíc jedná o literaturu, která se právě nás, Čechů,

bytostně týká – protože nám umožňuje lépe,

v jakémsi zrcadlovém obrazu, poznat svou vlastní

minulost.

O jménech, jako je Kafka, Rilke nebo Werfel,

asi těžko bude sporu. Hůř už však v českém

prostředí byli přijímáni autoři jako třeba

Ferdinand von Saar, v jehož prózách lze nalézt

totéž existenciální zahloubání jako v nejlepších

povídkách Nerudových, nebo Marie vonEbner

Eschenbach, velká realistická vypravěčka z Moravy,

u nás téměř neznámá – protože na rozdíl třeba

od Boženy Němcové, s níž snese plné a důstojné

srovnání, nepsala česky. Desítky jmen spisovatelů,

kteří žili v téže zemi jako jejich čeští současníci,

čerpali z jejího étosu a zachytili život jejích obyvatel

stejně jako autoři české řeči, jsou vzhledem ke své

jazykové odlišnosti českým čtenářům buď zcela

neznámí, nebo jejich recepce v českém prostředí

naprosto neodpovídá významu jejich díla. (Knihy

jednoho z největších „českých Němců“, Adalberta

Stiftera, jsou toho příkladem: Stifterův klíčový

román, Pozdní léto, vyšel za sto třicet let, která

uplynula od spisovatelovy smrti, jen v jediném

českém překladu.) Navzdory mnohému, co bylo

vykonáno, mezery jsou stále netušené, neznalost

nesmírná. Neznalost literatury, napsané sice v jiném

jazyce, vážící se však k této zemi.

Tato menší knížka chce čtenáři poskytnout

základní orientaci v dané oblasti a zároveň je

koncipovaná tak, aby čtenář, kterého text případně

zaujme, si mohl najít a přečíst celé to či ono

konkrétní dílo. Proto jsou přímo v textu uváděny

odkazy k českým překladům a za každou kapitolou

je uveden stručný seznam doplňující literatury.

(Týká se to knih vydaných po roce 1848. Do té

doby byly překlady spíš raritou – znalost němčiny

se u českého čtenáře předpokládala automaticky.)

Snad tato příručka pootevře svět německé literatury

z Čech a Moravy dalším čtenářům – podobně jako

se to před lety podařilo, k jeho velké radosti a štěstí,

jejímu autorovi.

LITERATURA DO ROKU 1848

Za nejstaršího německého spisovatele, jenž působil v českých zemích, bývá většinou pokládán básník REINMAR von ZWETER. Žil v první polovině 13. století a někdy ve třicátých letech, brzy poté, kdy na trůn nastoupil český král Václav I., se Reinmar objevil u jeho dvora, zřejmě nikoli bez přispění královy manželky Kunhuty Štaufské. Reinmar von Zweter nebyl původem z Čech; jeho úkolem bylo zavést u přemyslovského dvora vysokou básnickou kulturu německých potulných pěvců, minnesängrů, a povznést tak poměry u pražského dvora po vzoru vyspělých aristokratických dvorů západní Evropy. S výsledkem svého působení Reinmar nebyl moc spokojen; podle jeho veršů ho poměry v Čechách spíš zaskočily. Král, země – dobré obojí. Jen jedno mrzí mě: mé verše obstojí, až když je schválí král. Pak teprv zem též tleská.[1]

Mít u dvora mistry pěvce bylo ve 13. století stejně spolehlivou známkou vkusu jako pořádání rytířských turnajů. Minnesängři podobně jako rytíři vnášeli mezi českou šlechtu ducha ušlechtilých mužných ctností, odvahy, úcty k ženám atd. U

přemyslovského dvora se němečtí básníci i rytíři

objevili v době, kdy politický význam českého

státu prudce vzrostl a kdy přemyslovští panovníci

zatoužili dát své moci výraz i v jejím vnějším

lesku. Zanedlouho po Reinmarovi se tedy v Praze

objevil i básník SIGEHER, jenž doprovázel při

válečných výpravách Přemysla Otakara II. a

zbásnil jeho bitevní úspěchy; vrcholné Přemyslovo

období oslavil ve verších i FRIEDRICH von

SONNENBURG. ULRICH von ETZENBACH se

objevil u dvora v posledních letech Přemyslovy

vlády, a tak svůj záměr oslavit panovníka ve formě

německy psané Alexandreidy dokončil až po

králově tragické smrti. Epos měl úctyhodný rozsah

osmadvaceti tisíc veršů a jeho autor vstoupil do

historie jako první známý německy píšící básník,

jenž prokazatelně pocházel z českých zemí.

Přemyslova nástupce Václava II. oslavil Ulrich

von Etzenbach v dvorské románové legendě

Wilhelm von Wenden (asi z roku 1292) a zřejmě i

jeho zásluhou se z Václavova dvora stal na několik

let azyl přející rozvoji dvorské a milostné lyriky,

kde vedle sebe působilo několik autorů včetně

samotného krále – jehož německy psané milostné

verše se pro svou obsahovou původnost a formální

vybroušenost čtou i po sedmi staletích.

S koncem přemyslovské vlády se německá

dvorská kultura šířila z královského sídla také do

některých sídel šlechtických, takže například u

dvora pánů z Lichtenburka ve východních Čechách

mohl HEINRICH von FREIBERG po roce 1297

zkomponovat báseň Ritterfahrt Johanns von

Michelsberg (Rytířská jízda Jana z Michalovic),

opěvující úspěšné vystoupení českého šlechtice na

rytířském turnaji v Paříži.

Za vlády Jana Lucemburského tvorba německých

básníků v Čechách a na Moravě upadá a znovu se

zlepšuje až za Karla IV., v jehož dvorské kanceláři

vznikají dokumenty psané nejlepší němčinou

své doby. Brzy nato přichází dokonce vrchol

předreformační německé literatury z českých zemí,

dialog Ackermann aus Böhmen od JOHANNESE

von SAAZ (Jana ze Žatce), vzniklý počátkem 15.

století (Oráč z Čech, česky 1985). Hádání muže,

kterému náhle zemřela mladá žena, se Smrtí je

konfrontací dvou postojů: prvního, lpějícího na

životě s jeho radostmi i starostmi, a druhého, který

zdůrazňuje pomíjivost pozemských hodnot.

Mlátek za valoun zlata, kost za topas, oblázek za

rubín pokládá blázen; stodolu hradem, Dunaj

mořem, krahulce sokolem nazve jen bloud. Tak i ty

chválíš, čím oko se těší, příčiny nezvažuješ; protože

nevíš, že všechno, co je na světě, je buď žádost těla

nebo žádost očí nebo pýcha života. Tělesná žádost

tíhne k slastem, chtivost očí k statkům a jmění,

pýcha života k poctám. Statky s sebou nesou lakotu

a hrabivost, slast plodí vilnost a necudnost, pocty

přinášejí zpupnost a chlubivost. Ze statků vzchází

vždy troufalost a strach, z rozkoše špatnost a hřích,

z pocty ješitnost a chvástavá slova. Kdybys to

pochopil, shledal bys na celém světě marnost; a kdyby

tě potom postihla milost či bolest, přetrpěl bys je

smířen, nevyčítal bys ani nám.[2]

Husitstvím začíná v německé literatuře Čech

a Moravy období úpadku, který na čas pominul

až v průběhu 16. století, kdy se vlivem reformace

rozvíjí německy psaná literatura náboženská. Ve

století následujícím se však většina „oficiální”

literatury vrátila k latině, a tak německý vliv zůstal

v období baroka omezen hlavně na literaturu

určenou pro lid a divadlo (první divadelní budovu

v Praze postavil hrabě Sporck na dnešním náměstí

Republiky krátce po roce 1710). Typickým lidovým

autorem německé literatury z Čech byl v 18. století

nesmírně populární vypravěč hrůzostrašných

příběhů CHRISTIAN HEINRICH SPIESS (1755

Freiberg – 1799 Bezděkov u Klatov), považovaný

za otce kolportážního (senzacechtivého a

napínavého) románu. Spiesse fascinovaly obskurní

zjevy – šílenci, sebevrazi, duchové –, o nichž na

Šumavě, kde žil, nacházel spousty báchorek. Ty

při svých výpravách sbíral, zapisoval a posléze

vydával: v podobě čtyřsvazkových Biographien

der Wahnsinnigen (1795, Životopisy šílenců) nebo

rovněž čtyřsvazkových Die Berggeister (1797, Skalní

duchové, česky 1798); česky od něj vyšla naposled

v roce 1941 „pověst ze čtrnáctého století” Kamenné

svatební lůžko. Z českých autorů Spiesse uznávali

například Jakub Arbes či Josef Váchal.

Jako vedlejší, původně neplánovaný produkt

osvícenství a josefinských reforem – a jako

jedna z forem odporu vůči sílícímu vídeňskému

centralismu – vznikl v poslední třetině 18. století

pojem češství, jenž však měl v té době zcela jiný

nežli národnostní obsah. Šlo o pojemzeměpisně

historický: „Čechem” měl být ten, kdo žil na

historickém území Koruny české, ať už mluvil

českým či německým jazykem. Jen díky tomuto

chápání pojmu se mohlo stát, že prvními českými

buditeli, předchůdci procesu, jenž měl být později

nazván národním obrozením, byli Němci – a na

prvním místě německy píšící literáti z českých zemí,

žádající větší míru zemské nezávislosti na Vídni.

Většinou se jednalo o učence působící na pražské

německé univerzitě nebo v různých mnišských

řádech – jako byl GELASIUS DOBNER (1719

Praha – 1790 Praha), původem Němec, jenž se

však naučil česky, cítil se Čechem a je považován za

zakladatele českého dějepisectví, na něhož později

navazoval Palacký. Významným učencem byl KARL

HEINRICH SEIBT (1735 Marienthal – 1806 Praha),

první nejezuitský učitel na pražské filosofické

fakultě, který tam zavedl přednášky v němčině

na místo dosavadních latinských. Muži, jako byl

kulturní historik NIKOLAUS ADAUKT VOIGT

(1733 Horní Litvínov – 1787 Mikulov), estetik a

klasický filolog AUGUST GOTTLIEB MEISSNER

(1753 Budyšín – 1807 Fulda) nebo zakladatel

Soukromé společnosti v Čechách pro rozvoj

matematiky, vlasteneckých dějin a přírodních věd

(předchůdce pozdější Akademie věd) a vůdčí duch

týdeníku Prager gelehrte Nachrichten (Pražské

učené zprávy) IGNÁC ANTONÍN BORN (1742

Karlovský Bělehrad – 1791 Vídeň), vkomponovali

do novodobého českého zemského („böhmisch”)

vlastenectví i dobové učení Herderovo o nadějných

historických perspektivách slovanských národů.

Na toto učení pak navázali nejenom jejich němečtí žáci, ale i badatelé, kteří začali vytvářet koncepci novodobého českého národa na české straně – František Martin Pelcl, autor Stručných dějin Čechů od nejstarších dob, Karel Ignác Thám, autor Obrany jazyka českého a česko-německého slovníku, jeho bratr Václav, divadelník a editor prvního českého almanachu, Básní v řeči vázané, a přirozeně i vůdčí osobnost českého národního obrození Josef Dobrovský.

Ze stejného osvícenského a později romantického zdroje, který zrodil vlastenectví německé, se tedy zrodilo i vlastenectví české. Jak napsal ve dvacátých letech 20. století český filosof Emanuel Rádl: „Lid československý“ a „Deutsches Volk“ ... jsou bratři, jejichž rodištěm jsou zamžené nivy německé mystiky.[3]

Na utváření vcelku harmonickýchčeskoněmeckých poměrů v prvních desetiletích 19. století měl velký vliv i básník Johann Wolfgang Goethe, který v rozmezí let 1785–1823 celkem sedmnáctkrát pobýval v Čechách – a dohromady tam strávil tři roky života, z největší části v Karlových Varech. Goethův vliv určoval, jak bude

„český živel“ v německém prostředí a německými

literáty vnímán. Je pravda, že Goethe považoval

Čechy za součást německé země – ovšem pouze

geograficky a politicky, nikoli po národnostní

stránce. Je také pravda, že z českých zemí znal dobře

jen Karlovy Vary a některá další města v severních

a západních Čechách; kupříkladu v Praze nikdy

nebyl. Byl přesvědčen, že obyvatelstvo českých

zemí tvoří dvě jazykově od sebe oddělené skupiny:

plebs mluví česky a vyšší a vzdělanecké vrstvy

německy. Z češtiny sám znal jen několik slov –

přesto jeho zájem o český svět byl hluboký a obsáhl

několik tematických oblastí. Zakladatel české

germanobohemistiky Arnošt Kraus takto tlumočil

Goethova slova:

Vedle českého jazyka trvá nyní německý v Čechách

jako skutečně domácí a má rozhodnou převahu

v kruzích vědeckých a vzdělaných. Největší počet

knih a časopisů vychází v něm. Ale český jazyk trvá

taktéž v plné síle, a knihy, časopisy, létavé spisy pro

lid často v něm se tisknou... Zachování a oživení

literatury, jejíž jazyk v úzké hranice se uzavírá, byl

dlouhou dobu skoro jen nižšímu lidu přenechán a

musí závodit s jazykem státu a vzdělanosti částečně

zdomácnělým, přes veliké země daleko rozšířeným, je zajisté chvályhodné počínání, které vyžaduje rovně sebezapření jako síly a obratnosti.[4]

Goethe se zajímal o českou (v českých zemích vzniklou) poezii, pochvalně se například vyjádřil o Ebertově básni Vlasta, o níž ještě bude zmínka; z české poezie znal (v německých překladech) úryvky z Kollárovy Slávy dcery a některé Čelakovského národní písně, přebásnil úryvky z Rukopisů a podobně. Soužití českých a německých básníků viděl Goethe podle všeho neproblematicky: O spolužití dvou sfér jazykových a básnických poskytují nám Čechy nyní zajímavý obraz, v němž při největším rozdílu, jejž už vyjadřuje rozdíl mezi němčinou a slovanštinou, jeví se přece nejtužší spojení. Neboť, nemohou-li čeští básníci, i když sledují staré vzory, vyhnout se tomu, aby nebyli smýšlením, výrazy, tvary a vzděláním přece jen Němci, jsou naopak němečtí básníci v Čechách rozhodnou náklonností a stálým vracením se k staronárodnímu v pravém smyslu českými.[5]

Goethe doporučoval vracet se k nejstarším českým literárním pramenům a čerpat z nich v nové, česky i německy psané literatuře. Čechům doporučoval, aby vybudovali vlastní silnou

literaturu, jež zprostředkuje plody literatur cizích a

bude žít svým bohatým životem.

Na německé straně se rozhodlo uposlechnout

Goethova hlasu několik autorů. Na prvním místě

KARL EGON EBERT (1801 Praha – 1882 Praha),

před rokem 1848 zřejmě nejoblíbenější německý

poeta z českých zemí, básník biedermeierovské a

romantické doby a opravdový „böhmisch” patriot.

Přispíval do Palackého (německy psaného) časopisu

Společnosti Vlasteneckého muzea v Čechách a ze

svého přátelství s velkým českým historikem (avšak

také z četby Hájkovy Kroniky české) vytěžil náměty

pro několik básnických skladeb a divadelních her,

napsaných na motivy z českých dějin. Ve všech

hlásal nutnost bratrství Čechů a Němců, ať už se

jednalo o – ve své době mimořádně úspěšnou –

báseň Wlasta (1829, Vlasta) nebo o vlasteneckou

činohru o pěti jednáních Bretislaw und Jutta (1835,

Břetislav a Jitka, česky 1869). Protože pro něho

bylo přirozené pokládat se za obyvatele českých

zemí, hlásil se stejně přirozeně k motivům z české

mytologie; v básní Vidění vyšehradské například

vložil kněžně Libuši do úst tato slova:

Praho, zdar! ty město chrabrých, slavně vzrůstej dál

a dál,

láska poutem tvým buď vnitřním, moudrá síla buď

tvůj val;

nezničí tě žádná doba, ty však časy udoláš,

zlatí dnové čekají tě na věky, ty prahu náš![6]

Ebert navazoval na tvorbu ve své době nesmírně

oblíbeného německého básníka Clemense Brentana,

jenž pobýval často v Čechách a podle pramenů,

které mu z Prahy dodávali Joseph Georg Meinert s

Josefem Dobrovským, napsal historicko-romantické

drama Die Gründung Prags (1815, Založení Prahy).

O svém vztahu k Praze podal Brentano následující

svědectví (týká se jeho pražského pobytu v roce

1813):

Nemohl jsem se zhostit tajné dětinné rozmrzelosti, že

jsem Libuši a její sestry nezastihl ani na Vyšehradě,

ani na Petříně sedící na pythické třínožce, že most

nebyl z jediné duté kosti olbřímí, že jsem neviděl

zrcadlit se a plavat na Vltavě žádné světlejší

hvězdy než jen nebeské, že židů a studentů nebylo

tolik, abych se neprotlačil, že z žádného okna

nechtěli padat císařští poslové... O samotě jsem se

procházel kamenným mořem města a sbíral v duši

všechny otisky a šlépěje minulých dob jako cestující

přírodozpytec zvířata, rostliny a kameny. Když jsem

se domníval, že jsem hotov se zůstatky dávnověku,

spočinul můj zrak náhodou na nynějším pokolení, a

s nemalou radostí jsem si mezi mnohými ženskými

zjevy, jež urostlou a ušlechtilou ztepilostí a smělým

nespoutaným krokem i postojem daleko předčily

míru a plnost mých rodaček, představoval podobu

hned Libušinu, hned Vlastinu nebo některé jiné

české amazonky. Ale nikdy jsem mezi těmi četnými

zásobovacími důstojníky, na něž jsem narazil,

neobjevil nějakého Přemysla.[7]

Brentanova hra proslavila Prahu a českou

historii v celém německy mluvícím světě – nebylo

tedy divu, že téma přilákalo následovníky, mezi

nimiž nechyběl ani největší rakouský dramatik

19. století Franz Grillparzer. Přibylo však také

zemských patriotů v řadách českých Němců:

vedle Eberta to byl před rokem 1848 například

WOLFGANG ADOLF GERLE (1781 Praha – 1846

Praha), vydavatel listů Prager Zeitung a Der Kranz,

spisovatel populárně historických knih z českých

dějin a sympatizant s činností českých obrozenců.

Slovanů v Čechách se zastával i JOSEPH GEORG

MEINERT (1773 Litoměřice – 1844 Bartošovice),

historik umění, který na přelomu století vydával

několik časopisů usilujících o česko-německé

kulturní porozumění; sbíral i německé lidové

písně z Kravařska. Také KARL BORROMÄUS

HERLOSSOHN (HERLOŠ) (1804 Praha – 1849

Lipsko) napsal řadu historických próz vztahujících

se událostem z českých dějin, a proto zejména

v devatenáctém století hojně překládaným: Der

Montenegriner-Häuptling (1828, Černohorci, česky

1899), Der letzte Taborit oder Böhmen im 15.

Jahrhundert (1834, Poslední Táborita aneb Čechy

v patnáctém století, česky 1851), Wallensteins

erste Liebe (1844, Valdštejnova první láska, česky

1860), Die Rosenberger (1843, Páni z Růže,

česky 1869) a mnohé další. Také ALOIS KLAR

(1763 Úštěk – 1833 Praha) jako učitel na pražské

univerzitě podporoval studium české literatury

a historie (k jeho žákům patřil například Karel

Hynek Mácha). Až do roku 1848 se tedy většině

příslušníků obou národů, českého i německého,

mohlo zdát, že jsou si jako obyvatelé zemí České

koruny rovni. Už tehdy se však objevili lidé, kteří si

dávno před propuknutím revolučního násilí roku

1848 uvědomovali, že dosavadní jednotačesko

německého obyvatelstva má i trhliny.

Nejproslulejším z nich byl matematik, kněz a

vychovatel BERNARD BOLZANO (1781 Praha –

1848 Praha). Narodil se v roce, kdy císař Josef II.

zrušil nevolnictví a vyhlásil toleranční patent – a

jakoby ve stejném duchu, tedy v duchu pokroku

a rozšíření občanských práv na úkor monarchie,

Bolzano prožil a prozápasil celý život. Svému

původnímu životnímu rozhodnutí, že se stane

knězem, se totiž od počátku sám vymykal svým

mimořádně otevřeným myšlením. V pozdější

autobiografii napsal:

Jen proto, že mi byla denně vštěpována zásada,

že si jsou lidé v podstatě rovni, a nesměl jsem si

nikdy méně vážit naprosto nikoho jen proto, že je

chudý, nízkého původu nebo vykonává nižší služby,

poněvadž jsem kromě toho také viděl, jak se můj

otec sám chová podle této zásady, jak si nedovoluje

jednat s nikým, ani s nejnevýznamnějším člověkem,

ani v největším zápalu hněvu jinak, než jak by byl za

stejných okolností jednal s nejpřednějším měšťanem,

naučil jsem se také já ctít v každém člověku

důstojnost lidské přirozenosti.[8]

Jako budoucí teolog tedy uvažoval dosti

neobvykle; důležitější než respekt k církevním

dogmatům pro něj byla láska k poznání, na kterém

se zdál závislý až fyziologicky: ve svém životopise

popsal, že nemocem a malátnostem v mládí čelil

četbou Euklidových Základů, díla shrnujícího

geometrické poznatky antické řecké matematiky. Duchaplnost eukleidovského podání působila mi tak živou radost, že jsem se okamžitě cítil opět zdráv.[9]

Byl mužem širokých zájmů; zabýval se matematikou, fyzikou, filosofií – především logikou – a ve všech těchto oborech pronikl do hloubky a posunul jejich předchozí hranice. Až do krajnosti využíval možností, které mu při studiu nabízela nová, Francouzskou revolucí zneklidnělá doba. Zároveň si zvykl vnímat poznání nikoli jen jako „vědění pro vědění”, ale snažil se je dát do služeb společnosti, tak aby na starých základech mohl vzniknout – jak věřil – lepší svět.

V roce 1805 přijal kněžské svěcení a nastoupil na teologickou katedru pražské filosofické fakulty. Na dráze vysokoškolského učitele ho však od počátku provázely pomluvy a udání. Problém byl v tom, že Bolzano nepřednášel podle předepsané učebnice, ale prezentoval na přednáškách vlastní myšlenky. V nich šel mnohem dál, než bylo dosud přijatelné: mluvil o rovnosti lidí, o nutnosti vzdělávat zaostalé masy pomocí osvěty, o tom, že vrchnosti lze odepřít poslušnost, přikazuje-li to mravní zákon (a že tedy každý člověk sám, a nikoli shora nadiktovaný řád, je rozhodujícím měřítkem věcí), o tom, že kdo nepracuje, „není hoden daru života”, že bohatství

je krádež; přednášel dokonce o pohlavní výchově.

Zcela mimo rámec katolické věrouky se Bolzano

ocitl vyslovením myšlenky, že nejvyšším mravním

zákonem – rozhodujícím lidským úkolem – je

služba obecnému blahu. Znělo to jako echo

Francouzské revoluce.

Ze všech možných způsobů jednání vol vždy takový,

který při zvážení všech důsledků nejvíc přispěje

k blahu celku, lhostejno, v kterých jeho částech.[10]

Přesvědčený, že „šťastným být a jiné blažit, toť

úděl člověka”, hlásal Bolzano přednost všelidského

před vším individuálně osobním, včetně lidského

života. O tom, co je správné, rozhoduje lidský

rozum. Na základě rozumu a souhlasu všech

mají vznikat zákony, jimiž se potom lidský život

řídí. Smysl života je v práci pro blaho celku a

v neustálém vnitřním sebezdokonalování. Lidé jsou

si rovni v mnohem hlubším smyslu, než jak jejich

rovnost definuje křesťanství.

Nic na světě nesmíte mít za jistější a nepochybnější

než zásadu, že všichni pozemšťané jsou podstatně

stejné přirozenosti a mají podstatně stejná práva.

Raději pochybujte o kterékoliv jiné pravdě, o božském

původu naší svaté víry či o nesmrtelnosti duše, ano raději pochybujte i – co pravím! – o existenci Boha na nebesích, než abyste i jen na okamžik zapochybovali o podstatné rovnosti všech lidí a o věčné a nezměnitelné povinnosti, která z toho vyplývá: milovat každého jako sebe sama![11]

Bylo až neuvěřitelné, že muž, který připouštěl pochybnost o boží existenci, působil zároveň jako kněz, dokonce učil náboženství na vysoké škole. Všude, kde měl podle katolické dogmatiky rozhodovat Bůh, Bolzano dosazoval pojem „obecného blaha”. Pouze tam, kde to žádá obecné blaho, měli podle něho bohatí poroučet chudým; tím se však rušila privilegia majetných, Bolzano je činil závislými na vnějším posouzení, na rozumu. Plánoval také, že v budoucí společnosti řízené rozumem bude majetek bohatých lidí, podle něj společenských parazitů, přerozdělen z hlediska obecných potřeb mezi chudé. Je pochopitelné, že takové přednášky měly ve své době velký ohlas; opisovaly se a šířily i mezi neakademickým lidem. Bylo zřejmé (patrně i samotnému Bolzanovi), že konflikt s vládnoucí mocí je otázkou času.

Úder přišel v roce 1819, kdy císař rozhodl o filosofově sesazení. Dalších šest let pak probíhalo vyšetřování Bolzanovy činnosti, v němž filosofa podpořilo několik svobodomyslných duchů z Čech, mezi nimi Josef Dobrovský. Nakonec neúspěšně: v letech po Vídeňském kongresu (1815) utužovala rakouská vláda poměry v zemi a proces s Bolzanem měl i navenek ukázat, že podobné chování nebude tolerováno. Konečný verdikt sice vyzněl vcelku mírně – Bolzano nebyl ani označen za kacíře, ani poslán do vězení –, avšak jeho knihy se ocitly na indexu a jemu samotnému bylo zakázáno učit i publikovat.

Využil tedy času a klidu k práci na nových spisech a k častějším stykům se svými duchovními žáky – na české straně jimi byli František Ladislav Čelakovský, Josef Dobrovský či František Palacký; po Bolzanově smrti se k němu veřejně přihlásil Karel Havlíček, ale i Charles Sealsfield. Navzdory perzekuci bylo už za Bolzanova života zřejmé, že tento filosof je hlavním myslitelským duchem v „předbřeznových” českých zemích – tedy v době před revolucí roku 1848.

Není možné pochybovat o tom, že Bolzano svou filosofií ovlivnil počátky českého i německého národního obrození – a to přesto, že pokládal národ za problematickou kategorii, která nijak nedefinuje kvalitu lidí, prohlašujících se za jeho členy. Nacionalismus, jehož prvních projevů byl svědkem, Bolzano odsuzoval jako jednu z forem romantického blouznění, které lidi od sebe odděluje, místo aby je navzájem spojovalo. Byl si vědom, že v českých zemích existence dvou skupin lidí, odlišných nejen jazykově, ale i kulturně, může být stálým zdrojem napětí. Jedna část národa, ta německy mluvící, jde zcela jinou cestou za vzděláním než česká. První má většinou náskok před druhou a opovrhuje jí pro její nevědomost a předsudky; ta se naopak dívá na onu první jako na nebezpečnou sektu, kterou zkazila falešná osvěta; a jestliže je u ní v opovržení, mstí se jí dvojnásob strašnou nenávistí. Tak, nebohá vlasti, panuje ve tvém nitru zhoubný rozkol, tak nenávidí jedna část tvých občanů druhou.[12]

Jak tomuto nebezpečí čelit? Bolzano doporučil Čechům a Němcům, aby spolu vytvořili „jeden národ”, byl tedy zastáncem zemského „böhmisch” principu. Podobně se zasazoval také za zrovnoprávnění židů.

V revolučním roce 1848 Bolzano nejdříve přivítal svorné vystoupení českých a německých zástupců na březnovém shromáždění v pražských Svatováclavských lázních; pozdější demonstrace a

násilí v ulicích města ho však znechutily. Barikády,

střelba a bombardování Prahy ho přiměly k tomu,

že zrušil chystané vydání své sociální utopie Von

dem besten Staate (1932, O nejlepším státě, česky

1949); kniha vyšla až posmrtně, skoro se stoletým

zpožděním. Konec života prožil filosof v hluboké

skepsi, rozčarován uspořádáním lidské společnosti;

těsně před smrtí v roce 1848 napsal v dopise:

Nikoho nestřílíme ani neubíjíme k smrti. Ale

připouštíme, aby tisíce byly zavřeny v temných

dírách a připoutány k práci ničící jejich zdraví a aby

v důsledku hladu, zimy, utrpení a bolesti tak strašně

sešly, že je žádné lidské umění nemůže zachránit před

hroznou smrtí! Proto buď prokleto naše občanské

zřízení, ať se jmenuje jakkoliv, ať je to absolutní

monarchie, konstituční stát, republika či aristokracie

či cokoliv jiného![13]

Bolzanův význam je dvojí. Na jedné straně

položil metodologické základy, na kterých mohla

stavět česká i německá věda nejen v českých zemích;

na druhé straně svými postoji ukázal, že moderní

intelektuál je povinen hájit své postoje i za cenu,

že se tím dostane do sporu s autoritami či dokonce

s celým „duchem doby”. Obsáhl neuvěřitelnou, encyklopedickou sumu poznání a zároveň zůstal vzorem humanistického učence pro několik generací svých pokračovatelů. V jeho rozsáhlém díle jsou zastoupeny spisy z oblasti matematiky, geometrie a fyziky vedle spisů teologických a sociálně filosofických. Kromě konkrétních poznatků však Bolzano odkázal svým nástupcům – těm, kteří chtěli jeho rady slyšet – zejména myšlenku náboženské, národnostní a obecně lidské tolerance.

Jedním z Bolzanových žáků na pražské univerzitě byl rodák z jižní Moravy Popice Karl Postl (1793 Popice – 1864 Solothurn, Švýcarsko); s úžasem a nevolí sledoval proces, který proti jeho učiteli zavedla pražská univerzita – a přitom asi sotva tušil, že zanedlouho sám uskuteční mnohem zásadnější rozchod s katolickou církví, jehož důsledky ponese celý život.

Postl vystudoval na pražské univerzitě filosofii a teologii, v roce 1814 přijal kněžské svěcení a vstoupil do řádu křižovníků s červenou hvězdou. Uvnitř řádu rychle stoupal vzhůru, už po roce se stal sekretářem, což představovalo druhou pozici po generálu-velmistrovi; navíc pro něj nebylo obtížné udržovat společenské styky i mimo řád, takže se mezi představiteli šlechtické a prelátské

Prahy zakrátko pohyboval jako ryba ve vodě. Stýkal

se však i s pražskými osvícenci a se svobodnými

zednáři, sám dokonce do jedné ze zednářských

lóží vstoupil. Výsledkem byly ideové spory

s představiteli řádu, které se Postl nakonec rozhodl

vyřešit radikálně: v roce 1823 s pomocí zednářských

přátel řád opustil, uprchl z Prahy a přes Německo

a Francii se vydal za oceán, do Ameriky. Zahájil

tím nový život cestovatelského a politického

dobrodruha, věčně na útěku před minulostí, což

vyjádřil také změnou jména: napříště z něj měl být

poameričtělý CHARLES SEALSFIELD.

Opustit řád v tak vysoké funkci platilo za

velmi neobvyklý, zavrženíhodný čin; když Postla

o víc než dvacet let později napodobil filosof

Augustin Smetana, způsobil společenský skandál,

jehož součástí mimo jiné bylo, že vyhlášky o jeho

exkomunikaci z církve četli kněží ve všech kostelích.

Tomu se Postl-Sealsfield zmizením vyhnul. Toužil

po praktickém naplnění osvícenských ideálů,

jež mu kdysi zprostředkoval jeho pražský učitel

– a v Americe brzy pochopil, že tento panenský

kontinent nabízí i lidem jako on neomezené

možnosti. V krátké době procestoval velkou část

území tehdejších Spojených států a na cestách

dospěl k názoru, že mezi prostými Američany – jejichž svobodomyslný duch se tolik lišil od atmosféry v habsburské monarchii – se formuje kvalitativně nový typ společnosti. Osmělil se vstoupit do politického života – zúčastnil se formování Demokratické strany, vznikající kolem budoucího prezidenta USA Andrewa Jacksona. A především, už v polovině dvacátých let 19. století, začal psát: kromě velkého množství článků do novin nejprve propagační knihu o Spojených státech a pak, v roce 1828 v Londýně, spis, jenž ho proslavil – fiktivní politický cestopis ze země, odkud pocházel, s názvem Austria as it is (Rakousko, jaké je, česky 1992).

Kniha vyšla s podtitulem Črty z dvorů na pevnině a byla koncipována jako vyprávění cestovatele, původem z Rakouska, který putuje Evropou a seznamuje se s poměry u panovnických dvorů a se životem obyvatel. Spis vyzníval jako jednoznačný odsudek nekulturních a nedemokratických poměrů, jež v habsburské říši po Vídeňském kongresu v roce 1815 panují.

Pohledu kultivovaného poutníka se život obyvatel střední Evropy jevil jako tápání v temnotách. Národy Rakouska podle něj setrvávají ve stavu politického dětství, jejich říše je zaostalá a chudá a vládnou v ní lidé, před kterými je nutno

mít se na pozoru. Sealsfield zasvěceně zkritizoval

císaře Františka i kancléře Metternicha, prokázal

však také znalost poměrů v aristokratické Vídni

nebo v rakouské kultuře. V pasážích věnovaných

životu v Čechách a na Moravě nejenže živě vylíčil

místní společenskou a hospodářskou situaci,

poměry v Praze i na venkově, ale v řadě postřehů se

také – a kriticky – vyjádřil o české národní povaze.

Protože je počet nadřízených nekonečný a protože

ubohý sedlák podléhá všem, představuje jeho podíl na

osobní svobodě, kterou obdržel od Josefa II., jen něco

málo víc než opravdové otroctví. Charakter rolníků

je takový, jaký je možno očekávat od lidu, který je

utlačován hordou pánů, z nichž každý se domnívá, že

má právo, aby je přesvědčil o své nadřazenosti. Mají

otrockou, úkladnou, zrádnou povahu! Zádumčivost je

patrná ve vzezření Böhma neboli Čecha, což je název,

kterému on sám dává přednost. Tato zádumčivost

ho činí necitelným a zatvrzele lhostejným, pokud jde

o vaše peníze nebo výzvy; odmítá každý argument,

s výjimkou argumentu ad hominem. Jedině hudba

projasňuje jeho melancholické čelo... Češi jsou národ

víc fanatický než zbožný nebo pověrčivý: jejich kněží

mají asi méně vlivu než v ostatních katolických zemích, jež se nacházejí na stejné intelektuální úrovni.[14]

Nebylo divu, že zahraniční vydání tak výbušného spisu se rakouské úřady snažily zakázat – a v samotném Rakousku mu úspěšně čelily až do rozpadu monarchie v roce 1918. Jinde ve světě však jejich snahy vyzněly naprázdno, stejně jako pokusy o odhalení autorovy totožnosti – ta vyšla najevo až po Sealsfieldově smrti v roce 1864.

Žánrem politického cestopisu Sealsfield zdaleka nevyčerpal své spisovatelské schopnosti. V roce 1829 vyšel jeho první román s názvem Tokeah or the White Rose (Tokeah aneb Bílá růže, česky 1918), příběh indiánského náčelníka bojujícího za přežití kmene během války Američanů s Brity v letech 1812–1814. Kniha rázem zajistila Sealsfieldovi místo v – tehdy ještě velmi řídce zalidněném – Pantheonu mladé americké literatury. Sealsfield se stal jedním z nejvydávanějších autorů; proti svým známějším současníkům, jako byl například James Fenimore Cooper, měl výhodu v tom, že za patosem dobývání amerického Západu viděl i mocenské, politické pozadí věci.

Sám neklidný a výbušný dobrodruh, uchvátil své čtenáře jak velkolepými popisy americké přírody, tak líčením divokého až barbarského života na americkém Jihu, kde se nejčastěji pohyboval a kam právě v té době zvolna začínal pronikat osvícenější duch ze států na východním pobřeží. Sealsfield ještě zblízka zažil vyvražďování indiánských kmenů a jejich vyhánění do rezervací s méně úrodnou půdou. Zároveň však zachytil i odvahu a podnikavost bílých osadníků, bojujících jak s původním indiánským obyvatelstvem, tak s představiteli britské nebo francouzské koloniální správy. Svého indiánského náčelníka vylíčil v románové prvotině v duchu osvícenských zásad, které si přivezl z Prahy: odmítl pohlížet na indiány jako na představitele nižší rasy a prohlásil je za představitele svébytné kultury, rovnoprávné s kulturou bílou. Tím trpčí je pak Sealsfieldovo realistické líčení Tokeahova osudu, neboť náčelník nejenže je nucen uznat bělošskou převahu, ale nakonec přichází o nejcennější, co má – o Bílou růži, dívku, kterou kdysi zachránil před smrtí a potom o ni řadu let pečoval.

Zřejmě nejlepší Sealsfieldovou knihou, inspirovanou životem na jihu Spojených států, je Das Kajütenbuch oder Nationale Charakteristiken

(Kniha o kajutě čili Národní charakteristiky, česky

1903), sbírka povídek koncipovaná jako cyklus

vyprávění skupiny Američanů projíždějících

Texasem. Stát v této době, před rokem 1845, ještě

není součástí USA, podléhá Mexiku; mexická vláda

nicméně povolila americkým osadníkům, aby zde

zakupovali půdu a budovali farmy; v patách za nimi

se blíží americká armáda. Kniha je cenná především

popisy divoké přírody, kterou postavy knihy vnímají

jako monumentální projev boží vůle; prožitek

přírody u Sealsfielda, odpadlíka z církve, vždy

zároveň znamená i silný prožitek blízkosti Boha.

Člověk, jenž stojí na této půdě a není proniknut

velikostí a všemohoucností svého tvůrce, ten musí

být zvířetem, docela zvířetem. Bůh Mojžíšův, jenž

mluvil z hořícího keře, je dětským bohem proti

Bohu, jenž tu makavě před oči vstupuje, jasně, všude

z toho lučního, ostrovního a stromového světa. Nikdy

předtím nepřipadal mi tak velikým. Spatřil jsem jej

tak jasně, myslil jsem, že jej budu moci zachytit, jeho

hlas zněl mi v uších, jeho vznešenost mne pronikala,

plnila moji duši sladkým opojením, které mělo do

sebe cosi úchvatného.[15]

Jinde Sealsfield svůj prožitek americké přírody formuluje ještě silněji: Našel jsem si, tak mohu zajisté říci, nového, živého Boha, Boha, jehož jsem dříve neznal, neboť můj dřívější Bůh byl Bohem mého kazatele; ten, jejž jsem v prérii poznal, je ale mým vlastním Bohem, mým stvořitelem, jenž se mi ve vznešenosti svých děl zjevil, jenž mi od té hodiny stál před očima, a bude stát, pokud ve mně dechu bude.[16]

Sealsfield v Knize o kajutě zachytil jednak scény až náboženského vytržení v situacích, kdy osamělý jezdec zbloudí v prérii a po několik dnů zůstane sám, jenom se svým zážitkem transcendence, zároveň však realisticky vylíčil i sebevědomou a násilnou povahu amerických kolonizátorů. Země a říše se nedobývají jako nevěsty jemností, trpělivostí, mírností, skromností, nýbrž násilím, přemocí a útokem. Kdyby byli bývali Normani jemnými, mírnými, kázně, pořádku a práva milovnými, nebyli by nikdy viděli ani Normandie, ani Anglie. Takto byli ale násilníci, surovci, kteří se ani za mák nestarali o svět a jeho mínění, nechali své kněze za sebe se modlit a prosit za požehnání nebes, ale jako vtělení ďáblové řádili.[17]

Nový, spravedlivější řád se u Sealsfielda prosazuje i za cenu násilí – a někdejší pražský osvícenec nad touto skutečností žasne, ale v podstatě jí přitakává. V románě je například scéna, v níž texaský soudce odmítne dát popravit usvědčeného vraha s odvoláním na to, že v daných podmínkách jsou podobné dobyvatelské typy „solí země”. Místo popravy skutečné se tedy poprava pouze inscenuje – vrah se na pár okamžiků zhoupne v oprátce, potom ho okolostojící podepřou a zachrání mu život. Později se ukáže, že tento muž, vrah, se ve válce za nezávislost Texasu vyznamenal mimořádným hrdinstvím a nakonec padl v boji jako člověk obětující se za veřejně prospěšnou věc. Není to podivné, že nejmocnější říše, jež kdy byly na světě, pocházejí od lidí, kteří nedbajíce svobody ani práv, vše kolem sebe šlapali?[18]

V další své knize se Sealsfield nechal inspirovat dojmy z cest po Mexiku; jako všestranný autor se pokusil i o duchařskou grotesku. Dal se též na podnikání, v roce 1829 založil v Louisianě bavlníkovou plantáž. Doprovázel pionýry pronikající západním směrem hloub do nitra americké divočiny, ale byl schopen, tak jako

kdysi v Praze, pohybovat se v nejvyšší společnosti

puritánských bašt na východě Spojených států.

V roce 1830 ho Josef Bonaparte, bratr někdejšího

francouzského císaře, vyslal do Evropy, aby ve

Francii sondoval politické změny nastalé po

červencovém převratu; republikán Sealsfield byl

potom v Paříži přijat nejvyššími představiteli

monarchie včetně krále Ludvíka Filipa. Nakonec

se Sealsfield usadil v Evropě, hojně cestoval (na

britských ostrovech se setkal s Walterem Scottem)

a s nadšením přivítal revoluční vlnu roku 1848,

která v Rakousku konečně smetla nenáviděný režim

kancléře Metternicha. Poslední roky života prožil

Sealsfiled ve Švýcarsku, kde hojně psal a kde také

v Solothurnu roku 1864 zemřel.

Další literatura:

Bolzano Bernard: O pokroku a dobročinnosti (Praha 1951)

Bolzano Bernard: Vědosloví (Praha 1981)

Bolzano Bernard: Vlastní životopis (Praha 1981)

Bolzano Bernard: Výbor z filosofických spisů (Praha 1981)

Kraus Arnošt: Goethe a Čechy (Praha 1896)

Kraus Arnošt: Jan z Michalovic. Německá báseň třináctého

věku (Praha 1888)

Kraus Arnošt: Stará historie česká v německé literatuře (Praha

1902)

Loužil Jaromír: Bernard Bolzano (Praha 1978)

Moravo, Čechy, radujte se! Němečtí a rakouští básníci

v českých zemích za posledních Přemyslovců (Praha 1998)

Sealsfield Charles: Věřitel ze záhrobí (Praha 1918)

Wajs Miloslav: Goethe v západních Čechách (Karlovy Vary

1993)

Winter Eduard: Bernard Bolzano a jeho kruh (Brno 1935)

REVOLUČNÍ GENERACE

Až do roku 1848 se zdálo, že Češi i Němci

z českých zemí mají společného nepřítele,

absolutistickou monarchii, a že jejich úkolem i

osudem je spolupracovat bok po boku na tom, aby

se politické poměry, zakonzervované v roce 1815,

přizpůsobily změněné hospodářské a společenské

situaci. Už v průběhu první revoluční vlny v českých

zemích, v březnu 1848, se však ukázalo, že tomu

tak není. Na německé straně se šířila myšlenka

všeněmeckého hnutí, posilující nebezpečně vazby

českého pohraničí s Německem (v červnu 1848 se

na manifestaci v Ústí nad Labem poprvé objevil

požadavek na odtržení německých krajů a vznik

nové provincie, později nazvané Deutschböhmen).

Na straně české bylo zase hlasitě artikulováno

uvědomění slovanské, požadavky na spojení zemí

České koruny v jeden celek, zavedení češtiny jako

úředního jazyka atd. Ukázalo se, že tutéž vlast si

– každý po svém – přivlastňují oba národy, které

v ní žijí – a oba tyto národy, dosud spolupracující,

se nyní jeden druhého zalekly. Dosavadní soužití

se v průběhu několika týdnů proměnilo v boj „kdo

s koho”, který pak ovlivňoval česko-německé vztahy

po celých dalších sto let. Obě, v situaci roku 1848 vzniklé národní literatury se daly tomuto boji do služeb; napříště mělo písemnictví na obou stranách pomáhat nacionální agitaci, a tím propast mezi oběma národy ještě prohlubovat.

Vyústění revoluce bylo zklamáním především pro ty, kdo ji na německé straně připravovali. Nejuznávanější „předbřeznový” českoněmecký literát Karl Egon Ebert, jenž v červnu 1848 dokonce reprezentoval německé básníky na Slovanském sjezdu na Žofíně, na podporu českých nacionálních požadavků brzy rezignoval, svou smířlivou „böhmisch” pozici opustil a na zbytek života se přesunul do německého tábora. Podobně dopadl i básník RUDOLF GLASER (1801 Praha – 1868 Praha), který jako most mezi českým a německým etnikem vydával v letech 1837–1848 časopis Ost und West (Východ a Západ), v němž vedle sebe publikovali jak čeští, tak němečtí autoři; revoluce však tento časopis smetla. Udržela se jenom populární ročenka Libussa (Libuše), kterou od roku 1842 až do své smrti vydával PAUL ALOYS KLAR (1801 Litoměřice – 1860 Praha).

Jak revoluční události rozťaly život většiny německých spisovatelů z Čech a Moravy na dvě části, ukazuje osud typického člena „generace roku 1848”, prozaika, básníka a dramatika DANIELA

UFFO HORNA (1817 Trutnov – 1860 Trutnov).

Do literatury se zapsal několikerým zpracováním

námětů z českých dějin v romantickém a

„böhmisch” duchu – mezi postavami, jež oslavil,

byli kněžna Libuše, kníže Soběslav, Mistr Jan

Hus i král Přemysl Otakar II. Horn byl revoluční

bouřlivák tělem i duší, přesvědčený o tom, že

české i německé zájmy jsou téměř stejné; sám

spolupracoval jak s revolučními romantiky a

nacionalisty ze sdružení Mladého Německa, tak

s budoucími vůdci povstání na české straně, jako

byli Emanuel Arnold, Josef Václav Frič a Karel

Sabina.

Revoluční výbuch roku 1848 prožil Horn v Praze

a stranil v něm nejdřív Čechům; věřil tehdy, že

„pohled na dějiny Čech a Polska stačí k důkazu, že

Slované velmi často tasili meč za svobodu jiných

národů, nikdy však k jejich potlačení”, a sám se

v té souvislosti několikrát prohlásil za Čecha (v

němčině). Přestože ho jeho postoje dostávaly

mezi českými Němci do izolace, zformoval ještě

během červnových, takzvaných svatodušních

bouří v Trutnově gardu o sto šedesáti mužích,

s nimiž vyrazil Praze na pomoc; mužstvo se mu

však cestou rozprchlo. (Podle jiné verze Horn

sám odmítl pomoc Praze, protože si uvědomil,

že se jedná výlučně o české povstání.) Zklamán

iluzemi o česko-německé spolupráci, vzdal se

poté většiny svých revolucionářských snů a

dožil život v Trutnově jako „rudý štváč”, pod

trvalým dozorem bachovské policie. Horn je

především autorem několika novel, inspirovaných

regionální podkrkonošskou tematikou; dodnes

z nich přetrvala například próza Der Bauernesel

(1847, Selský osel, česky 1975), evokující události

z rolnického povstání na Trutnovsku a Náchodsku

v roce 1775.

Revoluční rok 1848 neznamenal jen zvrat

ve vztazích Čechů a Němců směrem k jejich

národnímu probuzení (a z něj vyplývajícího

nepřátelství), ale měl také zásadní význam

pro obyvatelstvo židovské. To bylo v tomto

roce konečně postaveno na roveň ostatním

obyvatelům: napříště už pro židy neměla platit

žádná hospodářská nebo společenská omezení,

směli podnikat, cestovat, vstupovat do politiky – a

přirozeně i zabývat se žurnalistikou a literaturou

(tedy mimo rámec po staletí sice hojně pěstované,

avšak do sebe sama uzavřené hebrejské literatury,

hlavně náboženské anáboženskorávní). V této

souvislosti je proto možné mluvit o celé generaci

židovských autorů, pro něž rok 1848 znamenal

mezník a kteří významnou měrou přispěli k další

(zatím ještě nikoli národní) emancipaci židovského

obyvatelstva.

Prvním židovským spisovatelem z Čech, který si

uvědomil nutnost zformulovat v nových poměrech

„židovský program” vztahu k Němcům i k Čechům,

byl LEOPOLD KOMPERT (1822 Mnichovo

Hradiště – 1886 Vídeň). Podle jeho názoru měli

židé opouštějící ghetta využít příležitosti, jež se jim

ve střední Evropě naskytla vůbec poprvé, a začít

pracovat ve zdravých, manuálních profesích, stát

se sedláky, řemeslníky a podobně. Kompert byl

přesvědčen jak o možném příštím harmonickém

soužití mezi židy a křesťany, tak o tom, že židé

a Češi si proti silnějšímu německému živlu

mohou pomáhat. Byl tedy jedním z prvních,

kdo – ač psal německy – vystoupil s myšlenkou

české židovské asimilace, byť za cenu idealizace

skutečnosti, především při zobrazení nacionálně

neproblematických vztahů na českém venkově. Ještě

důrazněji nežli Kompert předložil svou asimilační

vizi židovský básník a sběratel slovanského folklóru

SIEGFRIED KAPPER (1821 Praha – 1879 Pisa).

Tento „žid německého rodu a vychování”, řečeno

s jeho životopiscem Janem Krejčím, učinil ten

nejpozoruhodnější obrat k české řeči a kultuře,

jaký byl mezi českými resp. moravskými židy do

té doby učiněn, když se naučil česky a začal psát vlasteneckou českou poezii, v níž kromě jiného vyjádřil ochotu prolévat za českou zem svou krev.

Kapperovi šlo o národní, nikoli náboženskou asimilaci (v tom směru zůstával dál židem); byl v té věci pod vlivem českého publicisty a básníka Václava Bolemíra Nebeského, jenž razil tezi, že opřou-li se o sebe Češi a židé, přinese to zisk oběma stranám; oba národy jsou nespokojeny se svým postavením v minulosti i současnosti a upírají své naděje do budoucna; tváří v tvář mocnému živlu německému ani neexistuje někdo jiný, kdo by je dokázal posílit. Nebeský na toto téma zahájil v roce 1844 debatu v českých Květech, stejném listě, kde o rok později vyšly otištěné první tři české básně Kapp e rov y. Jen Nečechem mne nejmenujte, syn jako vy jsem České země![19]

Kapper věřil, že dokáže zachovat své židovství a zároveň pro sebe získá český jazyk, kulturu a vlast; s tímto pojetím, jež se nejvýrazněji projevilo v básni Jen Nečechem mne nejmenujte!, však nečekaně narazil, a to u největšího českého novináře této doby Karla Havlíčka. Když v roce 1846 vyšly Kapperovy programové verše, sestavené do sbírky České listy, obvinil Havlíček Kappera z pokrytectví: Jedním okem dívaje se na Jeruzalém, na zaslíbenou zemi, hledí druhým do niv českých a praví, že je miluje, patrně však vysvítá z jeho zpěvu, že miluje více něco jiného svého, což i přirozeno, a proto chvalitebno jest. Nač si tedy činit násilí a nutit se k milování české vlasti a Čechů?! Však my se sami dost dovedeme milovat...[20]

Židé jsou, psal Havlíček, zvláštním národem, vzdáleným Čechům víc než kterýkoli z národů evropských. A protože není možné patřit ke dvěma národům současně, musí ten, kdo chce být Čechem, nejdřív přestat být židem. Stejně jako je Kapperova poezie rétorická, je rétorikou i jeho volání po připojení „ku korouhvi české”. Ve své době ojedinělý pokus o programový příklon v českých zemích žijícího židovstva k českému jazyku tak skončil neúspěchem – a byl plně realizován až v úplně jiných společenských podmínkách, které se vytvořily koncem devatenáctého století a zejména po vzniku masarykovské ČSR v roce 1918.

Siegfried Kapper zůstává v českoněmeckých literárních dějinách zajímavou postavou nikoli

jen pro svůj český asimilační pokus, ale i jako

autor bojovné sociální poezie, snící ještě před

rokem 1848, že „vše se v jednom spojí hlase / a

Marseillaisou bude znít” – a také jako sběratel a

propagátor lidové slovesnosti různých slovanských

národů, zejména Jihoslovanů. Stejně jako ovládl

češtinu, naučil se Kapper také srbsky a ze svých

tří balkánských pobytů vytěžil několik ohlasových

knih, pokus o slovanskou básnickou epopej Fürst

Lazar (Kníže Lazar, česky in: Výbor ze spisů S.

Kappera, 1921) apod. (V ponížení slovanských

národů pod tureckou nadvládou viděl obdobu

židovského utrpení v diaspoře.) Své přesvědčení

o světlé budoucnosti slovanských národů šířil ve

vlastním, herderovsky vedeném časopise Slavische

Melodien (Slovanské melodie). Přeložil do němčiny

Máchův Máj (až teprve tento překlad zaujal českou

kritiku, jež předtím Máchovu básnickou skladbu

odmítla) i Rukopis Královédvorský, propagoval

v němčině kromě tvorby Máchovy i knihy

Nebeského, Sabinovy a dalších českých literátů.

Česky Kapper napsal ještě drobný svazek Pohádek

přímořských (1873), za který byl pochválen Janem

Nerudou a víc než sedmdesát let po jejich vydání i

Pavlem Eisnerem.

Mnozí židovští autoři z Čech přispívali před

rokem 1848 do časopisu Ost und West. Platí to pro

Siegfrieda Kappera a také pro dalšího, politicky

radikálního básníka a spisovatele MORITZE

HARTMANNA (1821 Dušníky u Příbrami – 1872

Oberdöbling). Pocházel z bohaté židovské rodiny a

před rokem 1848 psal „böhmisch” poezii; na jedné

straně elegicky lkal nad situací, v níž se nachází

český národ, a současně dával sebevědomě najevo

vlastní němectví.V roce 1845 Hartmann vydal

sbírku veršů Kelch und Schwert (Kalich a meč,

česky 1935), jež ovlivnila většinu jeho německých

spisovatelských současníků odhodláním zbavit

Čechy poraženecké bělohorské hanby a vlít jim do

žil vůli navázat na nejslavnější periody jejich dějin

– při té příležitosti Hartmann objevil další četné

paralely mezi židovským a českým osudem, nazval

Prahu „slovanským Jeruzalémem” a věnoval jejím

obyvatelům i takové verše:

Tvé děti nejdou světem v strasti

jak z Palestiny vzešlé sémě,

co horší však, že ve své vlasti

jsou bez vlasti, jak cizí plémě.[21]

Národnostní rozštěpení obyvatelstva českých

zemí v roce 1848 však ovlivnilo také mnohé

německy asimilované židy, jejichž do té doby

příznivý a neproblematický postoj k Čechům

se teď změnil v postoj nepřátelský. Týká se to

například dalšího židovského politického autora

DAVIDA KUHA (1818 Praha – 1879 Praha).

Tento, ve čtyřicátých letech 19. století proslovansky

orientovaný český vlastenec po roce 1848 ve svém

listě Der Tagesbote aus Böhmen (Posel z Čech)

napadal český politický a kulturní život (někdy

ovšem právem: v roce 1858 jako první publikoval

názor, že Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský

jsou padělky). Vývojem od „předbřeznové”

podpory českých zájmů až k  přitakání německému

nacionalismu prošel také JUSTUS FREY (vlastním

jménem Andreas Ludwig Jeitteles, 1799 Praha –

1878 Štýrský Hradec), židovský básník působící

v letech 1837–1869 v Olomouci, tehdy z větší části

německém městě. Pozoruhodnou dráhu urazil

také ALFRED MEISSNER (1822 Teplice – 1885

Bregenz). V mládí patřil k revolučním radikálům,

a proto byl po roce 1848 nucen odejít do exilu.

Tam napsal sérii knih, vyslovujících se neobyčejně

kriticky k politické současnosti i nedávné

minulosti Čech: v románu Schwarzgelb (1862,

česky Černožlutí, 1868) vykreslil dvojjazyčnou

společnost českých zemí za bachovské restaurace

i život českých politických exulantů ve Francii.

V proticírkevním románě s jednoznačným

názvem Die Kinder Roms (1870, česky Říma

zplozenci, 1871) Meissner vyšel z událostí, jež

za času josefinských reforem provázely zrušení

premonstrátského kláštera v Doksanech, a napsal

bojovné dílo, napadající náboženské pokrytectví

a fanatismus. V českém prostředí však Meissner

vyvolal největší ohlas svým ještě „předrevolučním”

básnickým eposem Ziska (Žižka) z roku 1846.

V době, kdy vyšel český překlad básně (1864), už

se Meissner s Čechy dávno rozešel, za svého Žižku

se styděl, a tak bylo vydání díla, vyzdvihujícího

nad národní aspekt „alianci národů”, vlastně

anachronismem. Smyslem básně bylo zpravit

německé publikum o tom, že český národ existuje

a může být ostatním vzorem – má totiž mezi

svými předky husity, kteří se mladému a revolučně

na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist