načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Měli dinosauři blechy? - Pavlína Táborská; Zdeněk Táborský

Měli dinosauři blechy?

Elektronická kniha: Měli dinosauři blechy?
Autor: Pavlína Táborská; Zdeněk Táborský

- Odhalte tajemství, co se skrývá uvnitř Země! . - Kniha nenásilnou formou seznamuje mladé čtenáře se základními geologickými pojmy, je pro děti ve věku 8 až 13 let. Začtěte se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EDIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 149
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), mapy, portréty
Vydání: 2., upravené vydání
Skupina třídění: Vědy o Zemi. Geologické vědy
Literatura pro děti a mládež (naučná)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-266-1323-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Odhalte tajemství, co se skrývá uvnitř Země! .

Kniha nenásilnou formou seznamuje mladé čtenáře se základními geologickými pojmy, je pro děti ve věku 8 až 13 let. Začtěte se do vyprávění Vildy a Fíny o jejich výletech s dědečkem geologem za záhadnými kameny, zkamenělinami a zajímavými místy po českých zemích. Dozvíte se například to, kde u nás můžeme nalézt propasti, kde leží nejbližší kráter a co všechno se dá objevit pod zemí. Můžete pomoci Vildovi s jeho zápisy v deníku. Věrně doprovázet vás bude také Čert a Andělka.

(o dědečkovi geologovi, dobrodružstvích Vildy a Fíny a o tom, co je uvnitř Země)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavlína Táborská; Zdeněk Táborský - další tituly autora:
Měli mravenci žihadla? -- Vilda a Fína na stopě plšímu zloději, zkamenělému slonovi a tajemství přírody Měli mravenci žihadla?
 (e-book)
Měli mravenci žihadla? Měli mravenci žihadla?
Měli dinosauři blechy? -- O dědečkovi geologovi, dobrodružstvích Vildy a Fíny a o tom, co je uvnitř Země Měli dinosauři blechy?
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Měli dinosauři blechy?

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.edika.cz

www.albatrosmedia.cz

Pavlína Táborská a Zdeněk Táborský

Měli dinosauři blechy? – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Měli dinosauři blechy?

O dědečkovi geologovi,

dobrodružstvích Vildy a Fíny

a o tom, co je uvnitř Země

Pavlína Táborská a Zdeněk Táborský

2., upravené vydání

Edika

Brno

2018


Obsah

Diagnóza geolog 5

Co je uvnitř Země 10

Dárkem bude meteorit 17

Jak si Čert ochočil babičku 23

Jak babičce bouchly saze 34

Proč se země třese 45

Z čeho je Panská skála 52

Jak dědečkovi zmodral kotník 63

Jak Čert o Vánocích málem zkameněl 69

Má Hranická propast dno? 73

Jak se Vilda dočkal vysvobození 83

Jak Andělka zapadla do rodiny 93

Jak Čert díky blechám vyzrál na dinosaury 111

Vildova první jarní koupel 124

Po stopách mamutů 136

Výlet na kráter Ries 142

O autorech 150

Nahrávku připravili 152


Diagnóza geolog

Nedávno začala škola, je teprve září, ale já už se nemůžu dočkat opravdového podzimu.

Já totiž miluju podzim, i když teda léto je taky super, hlavně kvůli prázdninám.

Na podzim ale začne padat listí a já zbožňuju barevné listí všude kolem sebe. A nejlepší je,

když jdeme s našima nebo s babičkou a dědou do lesa. Vždycky si nakopu a nahrabu obrov­

skou hromadu a tu pak vyhazuju do vzduchu. Babička mě napomíná, že budu jako čuně,


6

Měli dinosauři blechy?

a děda se tomu směje. Brácha si ťuká na čelo, že se chovám jako mimino, ale nakonec se ke

mně vždycky přidá.

Abych se ovšem nezapomněla představit... Jmenuju se Josefína a všichni kromě babičky mi říkají

Fíno. Můžu si za to sama, protože jsem si tak začala říkat už jako mimino. Teda samozřejmě ne

jako úplný mimino, co ještě neumí ani chodit, ani mluvit, ale když mi byl asi tak rok a půl. Byla

jsem totiž hrozně ukecaná. Teď už samozřejmě nejsem, i když to někdo pořád tvrdí. A víte, kdo

je to ten někdo? No můj brácha přeci.

S bráchou jsme dvojčata, je nám deset a chodíme

do 4. A. Bráchovi všichni říkají Vildo, i babička. Já

jsem o dvacet minut starší, což bráchu dost žere.

Ale to má, hošánek, smůlu, ha ha.

Máma s tátou hodně pracují, ale když potřebujeme,

vždycky to nějak zařídí, aby si na nás udělali čas. Anebo

povolají babičku a dědu.

Než šla babička do důchodu, byla učitelka češtiny. Dědeček k tomu

podotýká, že to je diagnóza, a babička okamžitě odsekává, že on sám

je diagnóza, protože kdo musí celý život zakopávat o kamení a nemůže

kupříkladu vyluxovat pod postelí ani gaučem, aby nenarazil na nějaký šutr?

No kdo? Přeci ona, babička.

Dědeček je totiž geolog. Taky už je v důchodu, ale kameny tahá domů

pořád a dává je nejenom pod postele, ale i pod skříně, na skříně, pod



8

Měli dinosauři blechy?

gauče, do botníku, pár jich schoval i do peřiňáku mezi peřiny. Tehdy byla babička opravdu

hodně naštvaná, když vytáhla deku a kameny se rozkutálely všude po pokoji. Soptila jako drak,

ale děda se jenom culil jako sluníčko a tvrdil, že vůbec nechápe, jak se to tam mohlo ocitnout.

Děda odešel do důchodu teprve před půl rokem a nějak si na to pořád nemůže zvyknout.

Každou chvilku vypomáhá kamarádům v ústavu nebo v muzeu. Babička o něm říká, že by radši

leštil čertovi rohy, než aby byl s ní doma, nedejbože aby si s ní zašel do divadla nebo aspoň do

kina. Babička taky s oblibou o dědovi prohlašuje, že je jako malej jarda, ačkoliv se děda jmenuje

Zdeněk. A tvrdí o něm, že má potrhlé nápady jako malé dítě, a to bude asi pravda, protože

dědovy nápady nám s bráchou přijdou obzvlášť povedené. S dědou se prostě nikdy nenudíme.

Vilda pořád o něčem přemýšlí a dává pak dědovi všelijaké potrhlé otázky, třeba proč jsou někde

hory a jinde je krajina placatá jako palačinka, a jak ty hory vlastně vznikly a proč je nějaký kopec

zrovna na tomhle místě a ne jinde, nebo jak vlastně vzniklo uhlí, a proč se někde dají najít

polodrahokamy, jako třeba acháty, ametysty a záhnědy, a jinde zase nějaké zkameněliny, třeba

trilobiti, a jak se to všechno do toho kamení dostalo a podobně. Děda se usmívá a všechno

nám pak vysvětluje a nikdy nás neodbude jako jiní dospěláci, kteří říkají, že na takové hlouposti

nemají čas. Stejně si myslím, že nás odbývají hlavně proto, že to sami nevědí, a jsou líní se po

něčem pídit.

Babi s dědou mají úžasnou chalupu, kam se přestěhovali nastálo skoro hned, jak děda přestal

pracovat. Ta chalupa je vlastně bývalý mlýn a děda tvrdí, že v něm straší jeden mlynář z konce

devatenáctého století. Babička na to říká, že straší leda dědovi ve věži, a já si taky myslím, že si

děda vymýšlí, aby to vypadalo dobrodružně a tajuplně a abychom měli zážitek. Myslím si to,

ale bráchovi nic neříkám, protože i když mě někdy štve, přeci jen mu nechci kazit radost. Je to

můj mladší bráška a někdy je fakt jak malý dítě. A copak můžu zkazit radost malýmu dítěti?


9

Diagnóza geolog

Jo, a ještě jsem zapomněla říct, že jak babička celý život učila češtinu, tak všechny neustále

opravuje, když nemluví spisovně. Což obvykle nemluvíme. Děda vždycky zvedne jedno obočí

a trošku se usměje, plácne babičku přes zadek a řekne: „Nemoc z povolání.“ Babička nadskočí

jako čertík z krabičky, pak ale jenom bolestně sykne. Nikdy na to nic neřekne, protože všichni

kolem už se tomu stejně smějí a nikdo by ji nebral vážně. Ono brát něco vážně, když je u toho

děda, se fakt nedá.


10

Co je uvnitř Země

Minule jsem skončila u toho, že našeho dědu ani nic kolem něj nemůže

brát nikdo vážně. Ale není to tak úplně pravda. Jak jsem vám říkala, že se

ho brácha pořád na něco vyptává, tak to je ten případ, kdy ho vážně brát

můžeme. Brácha třeba najde nějaký šutr, podle mého názoru naprosto

nezajímavý a špinavý, a hned běží za dědou, co to jako je. Dědovi

se zalesknou oči, blahosklonně přejde babiččinu poznámku,

že se zase tváří jako blázen, a začne vyprávět. Taky

nám všechno názorně předvádí, jak jen to jde.

A Vilda si pak všechno důležitě zapisuje do

svého deníku.

Například když nám děda vysvětloval, jak vy­

padá naše planeta, použil k tomu hned několik

druhů ovoce. Žádný tvar se mu ale nezdál dost

dobrý. Země totiž není kulatá jako třeba pome­

ranč, ani tak šišatá jako mango nebo avokádo.

Nakonec vzal děda na milost mandarinku, ta

mu přišla nejpodobnější.

Protože Země je nahoře a dole nebo­

li na severním a jižním pólu jakoby

spláclá, děda říká zploštělá. Je to

proto, že jak se Země otáčí kolem

své osy, je to, jako kdybyste byli


11

Co je uvnitř Země

na kolotoči, drželi se tyče uprostřed, no a jak se to točí, tak ta odstředivá síla vás táhne

směrem ven z kolotoče, prostě odtahuje vás od středu. A stejně tak ta odstředivá síla

roztahuje do šířky hmotu zeměkoule. To otáčení kolem své osy si dobře představíte tak,

když tu mandarinku propíchnete odshora dolů špejlí a pak s ní kolem té špejle točíte.

Propíchnout ji samozřejmě musíte ne jen tak někde, ale v pupíku. Kdo neví, kde má man­

darinka pupík? No přeci v místě stopky. Kromě toho, že se Země točí kolem své osy, obíhá

i kolem Slunce a okolo naší Země zase obíhá Měsíc, ale to už asi všichni víte. A pokud ne, tak

to víte teď.

Jednou zase děda babičce rozebral bonboniéru, to se nám fakt líbilo a dávali jsme hodně

pozor, protože jsme v rámci výkladu mohli požírat bonbóny. Ty bonbóny měly uvnitř lís­

kovej oříšek a kolem výbornej krém, vidíte, babička by mě hned opravila – Josefínko, říká

se lískový a výborný! – ha ha, no bylo to fakt moc dobrý, a politý byly ty bonbóny opravdu

báječnou čokoládou.

Ten lískáč úplně vprostřed bonbónu, to bylo jako vnitřní jádro Země, které je stejně jako

ořech tvrdé neboli pevné, protože je ze železa a z niklu. Okolo toho oříšku, nebo vlastně

okolo toho pevného jádra, je vnější jádro, napůl tekuté. To je jako ten krém v bonbónu. Je

z roztavené směsi železa, niklu, kobaltu a síry. To si zatím úplně nepamatuju, přiznám se, že

teď jsem nakoukla do bráchova deníku. Brácha si totiž zase všechno pečlivě zapsal a taky si

namaloval obrázek, jak vypadá Země, když se rozřízne. Teda jak by vypadala, kdyby ji někdo

rozříznul. S tím mu ovšem radil děda. Ten bráchův obrázek byl trošku ledabylý, prostě to byla

čmáranice, tak jsem si to přemalovala po svém a opatřila krasopisnými popisky. Kupodivu

to brácha ohodnotil jako dobrý a prohlásil, že od teď budu obrázky malovat já, on bude

psát. Takovou ušlechtilou nabídku bych od něho nečekala. Jo, ještě jsem zapomněla říct, že

to jádro je asi tak stejně veliké jako Měsíc, co na nás kouká v noci z nebe.


12

Měli dinosauři blechy?

Ale abych to nezapomněla dopovědět. Ještě si zapamatujte, že kolem toho zemského jádra je

plášť, spodní a svrchní. To je jednoduchý, je to jako kdyby si jádro na sebe navlíklo svetr a přes

něj si ještě vzalo kabát. Ha ha, teď mě napadlo, že to by jádro teda nikdy neudělalo, protože by

mu bylo hrozný vedro.

Uvnitř Země je totiž příšerný horko. V úplném středu Země ve vnitřním jádru je teplota asi

6300 stupňů, fakt strašně moc. Ani si to neumím představit. Děda říkal, že v takové teplo­

tě by se normálně to vnitřní jádro rozteklo, ale nerozteče,

zůstává pevné, a to proto, že to vnější jádro – zemský

plášť a zemská kůra – na něj tlačí tak velkou silou, že

mu zkrátka nedovolí se roztéct ani se přeměnit


13

Co je uvnitř Země

na tekuté, a tak zůstává pevné. Na vnější jádro už to tolik netlačí, tudíž je tekuté. Horko je tam

taky dost, teplota tam dosahuje 4000 stupňů.

Těm horninám v tekutém stavu se říká magma, a když někdy Země praskne, vytéká to magma

ven. Už jste někdy viděli soptit sopku? Já na vlastní oči naštěstí ne, ale děda nám pustil film

a taky ukazoval spoustu fotek. Bylo to opravdu strašidelný, ale úžasně krásný.

Už jsem vám tedy řekla, že kolem vnitřního jádra je vnější jádro, potom spodní a svrchní

plášť, no a úplně nahoře, to, po čem chodíme, je kůra. Správně, stejně jako kůra stromu.

Zemská kůra má z celé hmoty zeměkoule jen jedno a půl procenta, říkal děda, to je fakt

tenoučká. Pod pevnou zemí může být hluboká od 25 do 70 kilometrů, pod mořem nanejvýš

15 kilometrů. Svrchní plášť Země sahá asi do hloubky 150 kilometrů, to je asi tak daleko,

jako kdybyste jeli z Prahy na výlet do Českých Budějovic. A ten svrchní plášť dohromady

s kůrou tvoří obal Země.

Také je zajímavé, že do středu Země je to víc než 6000 kilometrů, asi jako kdybyste jeli z Prahy do

New Yorku. Přitom lidé se dostali nejhlouběji pod zem jen přibližně tak do tří kilometrů, no a to

je, jako kdybyste se do toho New Yorku opravdu vydali, ale došli jenom od Národního muzea

na Hradčany. To není tak daleko, uznejte. My to s rodiči nebo s babi a dědou chodíme pěšky

celkem často. Vyrážíme o víkendech na památky nebo do divadla hlavně v zimě, když je bláto,

to nás totiž tolik nemrzí, že nejsme u babi a dědy na chalupě nebo někde na výletě v přírodě.

Ale ještě k té vzdálenosti: říkal děda, že v moři se lidé potopili v batyskafu do necelých jedenácti

kilometrů, a to ještě zatím jen dva. To je daleko méně, než kolik jich bylo na Měsíci. Také nej­

hlubší vrt do Země je jenom o chloupek hlubší než dvanáct kilometrů. Představte si komára,


14

Měli dinosauři blechy?

jak se marně snaží propíchnout kůži třeba slonovi, aby si lokl jeho krve. Tak asi tak to je s tím

vrtáním do zemské kůry.

Tohle všechno očividně dědu moc fascinuje, protože by nám o tom vyprávěl ještě dlouho

a dlouho. Ale nás s bráchou zajímalo, jak to ti geologové můžou vědět, z čeho je ta zeměkoule

složená, když tam tedy nikdo ve větší hloubce než tři kilometry nikdy nebyl, a do Země se lidem

podařilo zavrtat jen do dvanácti kilometrů. Hned jsme se ho na to zeptali.

Děda se poškrábal za levým uchem, potom za pravým a řekl: „No, jak bych vám to nejlépe

vysvětlil. Ve fyzice se ve škole budete učit, že jsou různé druhy vln. Známe vlny rádiové,

dlouhé, krátké i velmi krátké, televizní, rentgenové, zemětřesné, vlny na vodě, a ještě vše­

lijaké další.“

„Taky vlny od natáček, viď, ségra?“ vykřikl můj třeskutě vtipný bratr.

Já mu na to odpověděla: „Pche!“

Děda se pousmál a pokračoval: „A různé vlny mají různé vlastnosti a chovají se jinak, když se

šíří vzduchem, kapalinami nebo pevnými látkami. To se hodí některým geologům, říká se jim

geofyzici, kteří mají všelijaké chytré přístroje, se kterými pak z jednoho místa posílají do Země

různé druhy vln a na jiných místech zeměkoule je zase chytají a měří. No a z toho pak poznají

všechny ty věci, o kterých jsem vám povídal.“

Vilda se začal smát, že prý já se také každé ráno vlním před zrcadlem, a tak že by mě mohli ti

geofyzici poslat do středu Země, abych to tam všechno ověřila a prověřila a udělala pak o tom

přednášku. A byla bych moc slavná, protože bych byla první člověk, co byl až ve středu Země.



16

Měli dinosauři blechy?

Děda se tomu smál, ale mně to teda moc vtipný nepřišlo, a tak jsem ťuklouše Vildu odpálkovala

tím, ať si to raději zapíše do toho svého „deníku“, aby to nezapomněl.

Já mám taky svůj deník, ale ten jsem ještě nikomu neukázala. Brácha by totiž určitě říkal, že se

po něm opičím. A to tedy poslouchat nechci. Mám tam jen důležité věci a také si tam vždyc­

ky namaluju, co se důležitého stalo, třeba jak jsme s Vildou skákali do listí. Někdy si tam také

nalepím nějakou fotku, protože hrozně ráda fotím.

Geologem jako brácha být nechci, i když mě taky zajímá, co děda vypráví. Já budu malířka, hroz­

ně mě totiž baví malovat. Pastelky a barvičky s sebou vozím všude. Anebo se stanu detektivní

inspektorkou a jako Sherlock Holmes budu řešit neřešitelné záhady. Už to trénuju. Například

o minulých Vánocích jsem vypátrala, kam zmizel značný obsah krabice cukroví, co maminka

schovávala dole v ledničce pod zeleninou. No co myslíte? Samozřejmě v bráchově břiše. Odhalila

jsem ho podle drobečků, které vedly jako cestička od ledničky až k jeho posteli. A pod peřinou

jako corpus delicti ležela půlka vanilkového rohlíčku. Víte, co je corpus delicti? Předmět doličný!

Pod tíhou všech těch drobků neboli důkazů se brácha pak už ani nesnažil zapírat.

Ale abych se vrátila k tomu povídání o Zemi... No vlastně už raději ne. Už jsem toho napovída­

la dost, bolí mě pusa. Protentokrát myslím stačí, když se podíváte znovu na ten obrázek řezu

Zeměkoule a zopakujete si, z jakých vrstev se Země skládá. Schválně...

A někdy taky musím nechat vyprávět bráchu, alespoň na chvíli, aby zužitkoval ty svoje chytré

zápisky a taky aby pořád neprotestoval, že ho nikdy nepustím ke slovu. Což není samozřejmě

pravda. Může si mluvit, jak chce. Jak děda říká, musí si jen jako správný lovec vyčíhat chvilku,

kdy se budu nadechovat, a tudíž kdy tak na dvě sekundy mluvit přestanu, a hned po té chvilce

skočit. No a je to.


Dárkem bude meteorit

Je pátek, nejlepší den ze všech. Jako obvykle musím na bráchu čekat, courá se v šatně jak šnek.

Neustále ho popoháním: „Dělej, makej, hoď sebou!“

Ale brácha ani nedělá, ani nemaká, ani sebou nehází. Leda jako starej kapr, kterýho vyhodili na

břeh, a on nemůže trefit zpátky do vody.


18

Měli dinosauři blechy?

Když ho konečně vyšťouchám ze šatny, začneme rozebírat dědovu oslavu narozenin a hlavně

dárek. Sice pro něj už dárek máme, koupili jsme mu detektivku a štangli uheráku, ten totiž děda

miluje a babička ho moc nekupuje, že není zdravej. Ale chtělo by to ještě něco, prostě nějaký

extra speciální dárek, protože jednak bude dědovi už šedesát pět, a pak taky proto, že odešel

nedávno do toho důchodu, a to ho tedy moc netěší. Tak chceme, aby měl fakt velkou radost.

Brácha tvrdí, že bude nejlepší dát mu nějaký kámen, když je geolog, třeba meteorit, že to bude

symbolizovat, že je děda jako ze železa.

A pamatujeme si celkem dost věcí. Tak třeba ty meteority nemusejí být jen ze železa, ale někdy

jsou taky z kamene a někdy tak půl na půl, jako míchaná zmrzlina. Ale pořádně ztvrdlá, ha ha.

Když nějaký meteorit padá, vypadá to, jako by padala

hvězda. Ale hvězda to není. Hvězda je totiž veli­

ká jako Slunce, nebo i větší, a taky je jenom

z plynu, z vodíku. A je žhavá. Meteorit je

úlomek nějaké pevné hmoty, třeba pla­

netky nebo komety, který si prostě

jen tak putuje vesmírem, a když se

přiblíží k  Zemi, gravitace neboli

přitažlivost zemská si ho přitáhne

do atmosféry. No a jak tak vletí do

atmosféry, třením o vzduch se roz­

pálí a začne hořet.

Když vidím padat meteorit, pro

jistotu si něco přeju. Mamka se

Železný

meteorit,

dárek pro

dědu


19

Dárkem bude meteorit

tomu směje a říká, že se mi může splnit všechno, když se o to sama zasloužím, tím myslí, že mám na sobě pracovat. Ale já si i tak radši něco přeju, člověk nikdy neví. Brácha sklerotik si k těm padajícím meteorům do svého deníku poznamenal, že se jim říká Perseidy, to když padají z místa na nebi, kde je souhvězdí Persea, nebo Leonidy, to zase když padají z té části nebe, kde leží souhvězdí Lva. Šplhoun. Mě třeba zase zajímalo, jak se může poznat, že zrovna ten určitý kámen je z vesmíru, a ne nějaký obyčejný kámen ze Země. Zeptala jsem se dědy a on říkal, že nejlíp se to pozná v Antarktidě, kde jsou jenom ledovce, takže když tam takový kousky z nebe spadnou, pozná se to snadno. Jinak se to samozřejmě dá zjistit pod mikroskopem nebo různými chemickými analytickými metodami, do podrobností bych se ovšem zatím raději nepouštěla, chemii ještě nemáme.

Jak vidíte, nic si do deníku zapisovat

nemusím, neb si všechno pa­

matuju, nejsem totiž skle­

rotik jako někdo.

Odpoledne si děláme

úkoly a  balíme na ví­

kend a strašně se těšíme.

Meteorit jsme zabalili do

krabičky a  já tu krabič­

ku ozdobila nádhernou

mašlí. Brácha vyrobil ja­

koby starý svitek papíru,


20

Měli dinosauři blechy? a dokonce vymyslel básničku. Někdy mu to docela myslí, musím uznat. Pak jsme pod to oba napsali VŠE NEJLEPŠÍ a podepsali se. Abych nezapomněla, tak ten jakoby starý svitek se vyrábí tak, že si vezmete žlutý papír a opálíte jeho kraje. Pak ho tak různě pomačkáte, můžete si na něj i sednout, napíšete na něj, co chcete, a zamotáte ho jako svitek. Ten svitek můžete zavázat normálně provázkem, anebo jestli máte doma pečetní vosk, tak to zapečeťte, to vypadá fakt působivě. Cvaknou dveře, máma! Vrháme se na ni a prohlížíme tašky, co přinesla dobrýho. Mamka se směje: „To je najednou ochoty, kdo mi pomůže s taškama do kuchyně, co? A necpěte se tolik, víte, že babička chystá večeři.“ „Neboj,“ uklidňuje ji Vilda a utírá si drobky z brady, „než přijde táta a než se tam doplahočíme, tak nám třikrát vytráví.“

Brácha teď hodně roste, tak se

taky příšerně cpe.

„Seš jako otesánek, jak vidíš

nějaký jídlo, hned ho seže­

reš,“ odstrkuju bráchu od

rohlíků.

„Ale tak, Fíno, neříká se seže­

reš,“ cuká mamce koutek pusy.


21

Dárkem bude meteorit

Zvonek se rozdrnčí tak naléhavě, až všichni nadskočíme.

„Tak, děti, čapnout kufr a frčíme, táta mi odpoledne volal, že to stihne jen tak tak a že rovnou

pojedeme. Jste sbalený vlastně?“ ptá se trochu opožděně. Máma má štěstí, že má tak vzorný

děti, protože sbalený jsme.

„A úkoly taky máme,“ hlásím.

Mamka se usměje, pochválí nás a už letíme dolů ze schodů. Teda my s mamkou letíme, brácha

jede po zábradlí.

Táta ani nevypnul motor, je jako na trní, já to na něm poznám. Tváří se tajuplně.

„Tak co, posádko, můžeme vyrazit?“ ptá se, když nás všechny opusinkuje a usadí se zase za volant.

„Jasně, jedéééém!“ volá brácha, který už se nemůže dočkat večeře, žrout. Otevírá zadní dvířka

a chystá se skočit šipku na svoje sedadlo, když vtom se ozve štěknutí.

„Co to je?“ rozhrabává brácha dychtivě deku na zadním sedadle.

„To je pes,“ pronese tatínek s takovým klidem, jako kdyby říkal v obchodě „prosím deset rohlíků“.

„Zbláznil ses, Floriáne?“ Táta se totiž jmenuje Florián, máma mu tak ale říká jen v případech,

kdy je na něj pěkně naštvaná.

„Neboj, ten není pro nás, to je dárek pro dědu,“ nenechá se táta vyvést z klidu.


22

Měli dinosauři blechy?

„No to mi spadl kámen ze srdce. A zeptal ses vůbec babičky? Ta bude

teda nadšená,“ v mámině hlase je slyšet úleva.

„Ale neboj, zeptal.“

„A co říkala?“

„No vcelku nic, asi to nebrala vážně. Říkala něco jako ,ještě

to by mi chybělo‘ a ,nemaluj čerta na zeď ́.“

Čert, to je dobrý. Úplně na svém sedadle nadskočím.

„Mamí, tatí,“ neudržím se, „tak ať se jmenuje Čert,

vždyť je stejně černej a chlupatej jako čert!“

„Všichni psi jsou chlupatý, ty chytrá,“ zaťuká si brá­

cha na čelo. Ale táta na to: „No, Fíno, to je skvělý nápad,

bude to Čert.“

„A je dokonáno,“ pronesla maminka a Čert mi olízl ruku a usnul.


23

Jak si Čert ochočil babičku

Na večeři do strašárny neboli k babičce a dědovi jsme dorazili jen taktak, bylo pár minut

po šesté a babička už stála na zápraží a významně si ťukala na hodinky. Přitom se ale hezky

usmívala.

Z chalupy to krásně vonělo a dě­

deček volal z okna: „Už přijeli

gratulanti?“

Vyřítili jsme se s  brá­

chou z  auta a  za námi

tak trochu vypadl Čert.

Byl rozespalý a  nožky

se mu motaly. Zatvářil

se hrozně roztomile,

ale babičce to asi tak

nepřišlo, protože ho

doslova přibila po­

hledem k zemi.

„Hele, ségra, babi

zase kouká jako

Terminátor,“ podotkl

brácha, a  musím říct,

že to fakt trefil.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist