načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mein Kampf - Adolf Hitler

Mein Kampf

Elektronická kniha: Mein Kampf
Autor:

Kniha Mein Kampf představuje jeden ze základních dokumentů nacistické ideologie, která v minulosti zapříčinila miliony mrtvých. Obsahuje mnoho polopravd a lží, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399
+
-
13,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Naše vojsko
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 526
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: z německého originálu Mein Kampf přeložil Slavomír Michalčík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-206-1595-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hitler zde rovněž zachycuje své životní osudy a počátky politické kariéry. Text vychází s předmluvou Tomáše Sokola. Nacistický činitel formuluje základní ideová východiska hnutí.

Popis nakladatele

Kniha Mein Kampf představuje jeden ze základních dokumentů nacistické ideologie, která v minulosti zapříčinila miliony mrtvých. Obsahuje mnoho polopravd a lží, propagandistickou demagogii a názory nehumánní, rasistické a odporující zákonům demokratických států. Čtenář koupí této knihy potvrzuje, že si je těchto skutečností vědom a že jejího obsahu užije výhradně ke studijním účelům. Kniha je opatřena kritickou předmluvou od JUDr. PhDr. Emericha Drtiny, dr. h. c., Českého svazu bojovníků za svobodu a JUDr. Tomáše Sokola.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Adolf Hitler - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NAŠE VOJSKO



Translation © by Slavomír Michalčík

Preface © 2016 by JUDr. PhDr. Emerich Drtina, dr. h. c.,

Český svaz bojovníků za svobodu and JUDr. Tomáš Sokol

Layout © 2016 by Jiří Pánek

Czech edition © 2016 by NAŠE VOJSKO, s.r.o.

All rights reserved

ISBN 978-80-2061-907-4 (pdf)


5

Předmluva nakladatele

První svazek Hitlerova díla Mein Kampf, jednoho ze základníchstavebních kamenů nacistické ideologie, vyšel v roce 1925 – a na trhu

si nevedl příliš dobře, stejně jako svazek druhý (1926). Knizepříliš nepomohlo ani to, že její původní a klopotně formulovaný název

Čtyři a půl roku boje proti lžím, hlouposti a zbabělosti nakladatelpozměnil na daleko zvučnější Můj boj. Čtenářský ohlas byl i přestonevalný, odborná veřejnost a kritika v podstatě mlčely. Teprve až po

vzestupu Adolfa Hitlera k moci se tento propagandistický pamflet,

jehož ideová východiska německý historik Joachim Fest označil za

„intelektuální suť 19. století“, dočkal obřích nákladů. Do roku 1945

vyšlo asi 12 450 000 exemplářů v 1122 vydáních. Přeložen byl do

17 jazyků.

Jakkoliv počínaje rokem 1945 existoval zákaz jeho dalšíhovydávání, Mein Kampf v posledních letech byl a je dostupný vdigitalizované podobě na internetu. Po celou dobu navíc nerušeněfungovala exkluzivní vydavatelská práva angloamerického trhu, neboť již v roce 1933 si copyright na Hitlerovu knihu zajistilo jedno britské (Hutchinson) a jedno severoamerické nakladatelství. Kniha vanglofonním světě vyšla vícekrát, pod názvem My Struggle či My Battle.

Stefan Zweig ve svém Světě včerejška píše: „Ti nemnozí mezispisovateli, kteří si skutečně dali tu práci, aby přečetli Hitlerovu knihu,vysmívali se knižní nabubřelosti jeho prózy, místo aby se zabývali jejím programem. Velké demokratické noviny – místo aby varovaly –dennodenně znovu uklidňovaly své čtenáře, že hnutí se svou enormní agitací, jen s potížemi financovanou těžkým průmyslem, a odvážnou zadlužeností se musí zítra nebo pozítří nevyhnutelně zhroutit. [...] Němci považovali za nemyslitelné, aby nějaký muž, jenž nedokončil ani měšťanskou, natož pak vysokou školu, člověk, jenž přespával v ubytovnách, a navíc se po léta protloukal životem pochybným a dodnes nevyjasněným způsobem, se někdy mohl jen přiblížit kpostavení, jež zaujímal svobodný pán ze Steinu, Bismarck nebo kníže Bülow. Nic nesvádělo německé intelektuály tolik na scestí jakovzdělanecká namyšlenost; v Hitlerovi viděli agitátora pivnic, jenž se nikdy nemůže stát vážným nebezpečím. [...] Němečtí nacionalisté doufali, že jim narube dříví, kterým by se mělo topit v jejich kamnech.“

Od Hitlerovy smrti dnes již uplynulo více než 70 let. Přestonebyl historií zapomenut; stal se svého druhu mýtem, který začal žít svým vlastním životem, a v neposlední řadě též personifikovaným zlem, extraktem černé magie a ďábelským monstrem, jemužliteratura a film neustále věnují svou pozornost. V záplavě těchto prací se však často ztrácí skutečná podstata Hitlerovy patologickéosobnosti i doby, která dala prostor jeho paranoickým vizím i vůlipoznamenané šílenstvím.

Vydání knihy Mein Kampf, ve své době „bible nacionálníhosocializmu“, má nesporný význam pro odhalení Hitlerem šířenýchpolopravd a lží, jež ve své době dosáhly velkého propagandistického účinku, a dozajista přispěje i k pochopení toho, jak Hitlerůvsvětonázor dokázal ovlivňovat režim po roce 1933. Mein Kampf není snadné číst ani dočíst. Stěží zde hledat jakékoliv literární kvality, neboť tento pojem je v tomto případě již ze své podstaty vyloučen. Jedná seovšem nejen o historický dokument, ale současně také o výstižnýchorobopis doby, v níž se formoval další vývoj meziválečné Evropy.

Knihu vydáváme bez vědeckých poznámek a návodů k pochopení jejího obsahu. Věříme totiž ve vzdělanost našeho národa, v jehohistorickou paměť, v jeho kultivovanost, celkovou osvícenost aodolnost vůči všem projevům extremizmu. Jsme přesvědčeni, že čtenář, který se pustí do studia tohoto díla, bude čtenářem vyzrálým a do problematiky nacizmu bude zasvěcen do té míry, která nevyžaduje užšího výkladu ani nápovědy, jak na Mein Kampf nahlížet a jak ho hodnotit.

Důvodem mnohaletého, velmi odtažitého a rezervovanéhopřístupu k reedicím Hitlerova kánonu zajisté nebyl pouze strach znacistických myšlenek, ale ve stejné, ne-li větší míře zásadní odpor k nim. Ať tak či onak, paušální odepření přístupu ke knize, byť je její obsah sebevíce ohavný, není triumfem racionálního argumentu,nýbrž pouze ukázkou skutečné či domnělé síly administrativníhozákazu. To, co kvůli tabuizaci získává na aureole nedosažitelnosti,následně vyvolává o to větší zájem.

Mein Kampf přibližuje způsob Hitlerova myšlení a jeho plány –zprostředkovává pozoruhodně přesný portrét diktátora. Je to jehonejrozsáhlejší a svým způsobem i nejintimnější zpověď. Kniha, o níž má povědomí snad každý, i když ji s největší pravděpodobností dosud nedržel v rukou; kniha zvláštní a bizarní, která by patrně už dávno skončila kdesi mezi němými archiváliemi, kdyby si ovšem stále znovu a znovu nevynucovala pozornost jak démonickou osobností svého autora, tak svým zlověstným obsahem.

Nelze pochybovat o tom, že je nenahraditelným historickýmspisem, neboť nacionální socializmus se jinak sám o soběnevyznačoval velkou mírou teorie. Pro jeho stoupence měly větší váhu síla, čin a akce. Proto zde ryze politický obsah do jisté míry jako by ustupuje pragmatickému výkladu určité struktury politického myšlení, v jejímž středu stojí princip úspěchu. Neznamená to ovšem, že nacistickýrežim je možno do detailu vysvětlit pouze osobností Adolfa Hitlera; na druhé straně by ale bez Hitlera nebyl představitelný v celé jehozrůdnosti, agresivní politice a zločinech, které změnily celý svět. Účinky pociťujeme dodnes.

Bez pozorného vnímání a pochopení minulosti nelze anticipovat budoucnost. Jinými slovy, vše minulé je pro utváření toho, co teprve nastane, velmi důležité: ať již jako příklad hodný následování, nebo jako varovné mene tekel před opakováním zla, jež má kdesi hluboko ve svých genech skrytě zakotvenou zákeřnou schopnost vracet se.

Nacistické hnutí své cíle naštěstí nerealizovalo zcela. Avšak vmomentě, kdy se začal nacistický režim hroutit, usilovali jehoprotagonisté, zejména v prvních poválečných letech, o zamlžení a relativizaci radikálnosti a nelidskosti svých skutečných úmyslů. Bez studia knihy Mein Kampf, kterou publikujeme v její původní podobě, nelze úplně odhalit to, čím nacionální socializmus byl a co způsobil. Chceme-lipoznat jeho skutečnou tvář, musíme jít až ad fontes, k pramenům. A to i v těch případech, kdy voda v nich je již na první pohled otrávená.

Historie ukazuje, že nejvíce překvapováni bývají zpravidla tinevědoucí.

Přemýšlejme o tom.

JUDr. PhDr. Emerich Drtina, dr. h. c.

ředitel nakladatelství NAŠE VOJSKO


8

Předmluva ČSBS

Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) sdružuje účastníkyná

rodního boje za osvobození ve druhé světové válce, jejich rodinné

příslušníky a pozůstalé po nich, ale i ostatní občany, kteří souhlasí

s posláním svazu. Tím je především úsilí o posilování národní hr

dosti a lidské důstojnosti na základě principu rovnosti občanů,ucho

vání paměti národa a snaha o to, aby dějiny národního boje zasvo

bodu byly pravdivě zpracovány a aby byl objektivně hodnocen jejich

význam pro současné i budoucí generace. Vytváření nestranného

obrazu minulosti vyžaduje znalost a kritické hodnocení pramenů,

primárních zdrojů historického bádání. Mezi ně patří i čtenářipřed

kládaná kniha Adolfa Hitlera, kterou napsal v době věznění pone

úspěšném puči roku 1923 a v níž je prezentován programnacionál

ních socialistů. Hitler na pozadí autobiografických údajů především

zformuloval své politické krédo – rasovou teorii o čistotě krvepředur

čující árijský německý národ k rozhodujícímu a vládnoucímuposta

vení, jemuž je nezbytné pomocí vítězného boje zajistit na této zemi

přiměřený životní prostor a půdu, což vyžaduje nesmiřitelný boj proti

židovstvu; nacionálně socialistické zásady dojdou naplněnízavede

ním principu vůdcovských idejí.

Na rozdíl od dokumentárních filmů a knih, které se zabývajíoso

bou Hitlera, zde čtenář poznává způsob jeho myšlení, postupvy

tváření názorů a jejich formulování. Na základě toho se vytváříoso

bitý obraz fanatika, který jako krutý samovládce rozpoutal děsivou

válku a vyvražďování „méněcenných ras“ – Židů, Slovanů, Romů...

Mezi padesáti miliony obětí druhé světové války bylo 496 000 Čechů

a Slováků, kteří byli zavražděni nebo umučeni nacisty, ale také ti,

kteří padli v boji za naši svobodu. Byli to stateční vlastenci, kteříbojo

vali na všech frontách druhé světové války, na východě i na západě,

a bojovali i doma. Přispěli k vítězství protifašistické koalice. Porážka

nacistického Německa zabránila úplné likvidaci našeho národa,za

bránila jeho vyhubení, vysídlení a poněmčení jeho rasověpřijatel

nější části. V případě vítězství Německa by český národ neexistoval!


9

Život se musí žít dopředu, ale pochopen může být jediněpohle

dem nazpět. K porozumění minulosti nevede přepisování dějin podle

okamžité potřeby doby, ale jejich všestranné studium. Současnéneo

nacistické aktivity i nebezpečné fašizující tendence oslovujípřede

vším mládež – právě té je v prvé řadě nutné ukazovat, co bylnaciz

mus, aby se něco podobného už nikdy nemohlo opakovat. Poznání

minulosti je nezbytné nikoliv pro pomstu, ale pro ponaučení aná

vod usnadňující orientaci v přítomnosti – ve shodě se slovyněkdej

šího amerického prezidenta Thomase Jeffersona: „Historie tím, že

lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.“

Český svaz bojovníků za svobodu


10

Předmluva JUDr. Tomáše Sokola

Psát úvod ke knize Mein Kampf není úplně obvyklá činnost. Jen pro

úplnost v této souvislosti podotýkám, že před léty jsem mělpříležitost opatřit svou předmluvou knihu V. I. Lenina Stát a revoluce.Vyjde-li i Mein Kampf s mojí předmluvou, budu moci bez nadsázky

tvrdit, že jsem na knihkupecké pulty uvedl publikace dvou největších

vrahů 20. století. I když uznávám, že s Vladimírem Iljičem se o tuhle

pozici dělí Josif Visarionovič Stalin.

Pozoruhodné je, že zmíněné vydání Státu a revoluce, knihy, ve které Lenin nijak neskrývá svoji adoraci vraždění jako legitimnímetody politického boje, zůstalo zcela bez ohlasu. Zdá se, že naLenina a jeho modus operandi si u nás lidé zvykli. Ovšem Mein Kampf, to byla jiná káva. České vydání v roce 2000 bylo prvé, minimálně od roku 1945. Snad s výjimkou komentovaných pasáží, ale ty také prošly bez skandálu. Zato vydání Mein Kampfu roku 2000vyvolalo bouři emocí. Vesměs negativních. Kdekdo najednou cítilniternou potřebu se k věci vyjádřit a od knihy se nějak distancovat,ačkoliv s ní neměl nic společného. Lid obojího pohlaví, rozličné spolky, mnohdy do té doby prakticky neviditelné, všelijací vědátoři, jakož i pavědátoři, komentátoři a jiní mediální mágové, všichni úpěli, jak strašná věc se to stala, když znovu ožila bible nacizmu a co teprve za hrůzy přinese. Nějakou dobu to vypadalo, soudě podle těch řečí, že každým okamžikem se Václavské náměstí do posledního místa zaplní přívalem neonacistů, čerstvě ideologicky oplodněných Mein Kampfem.

Takže to nemohlo skončit jinak, než jak to v obdobných případech u nás bývá. Je-li veřejnost náležitě rozlícena, je třeba příčinu hněvu trestně stíhat. V tomto případě to padlo na vydavatele. Převzal jsem jeho obhajobu – a pak už celkem logicky nebylo zbytí a musel jsem si Mein Kampf přečíst. Napoprvé to byl dost mučivý zážitek,protože velmi mírně řečeno: obsah a forma mi dost nevyhovovaly.Nicméně, zadání bylo jasné a vyplývalo z ustanovení § 260 tehdejšího trestního zákoníku, které postihovalo trestný čin podpory apropagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občana. Což bylo

11

to, co kladli vydavateli za vinu. Takže se hrálo o to, zda Mein Kampf

je svým obsahem způsobilý takové hnutí podporovat a pak také, ale

to až o hodně později, je-li u nás koho podporovat. Zda tu je takové

hnutí k mání. Psychickou trýzeň vyvolávanou četbou Mein Kampfu

pak ještě násobila moudra a rádoby odborné argumenty těch, kteří

se, zejména v rámci trestního stíhání, ale i mimo ně, sešikovali pod

praporem boje s Mein Kampfem a jeho vydavatelem. Dost hluboko

v paměti mi utkvělo zjevně vážně míněné tvrzení, že Mein Kampf,

je-li čten bez vysvětlujícího komentáře, je ještě stále ideologickyne

bezpečný a škodlivý. Zatímco s komentářem, který čtenáři vysvětlí,

že psát o Židech to, co o nich psal Hitler, je rasizmus, je knihaza

ručeně neškodná. Ne-li učiněný literární balzám. Autoři těchtomou

der se tvářili do té míry přesvědčivě, že jsem si už představoval

středně vyspělého neonacistu, jak po přečtení takového komentáře

Mein Kamf rozdupe a pak si zajde pro přihlášku do Antify nebopo

dobného spolku. A protože já jsem Mein Kampf konzumoval bezvy

světlivek, začal jsem se naopak pečlivě pozorovat v obavě, žeza

čnu spontánně hajlovat. Proud rádoby intelektuálních úvah na téma

aktuální nebezpečnosti šíření Mein Kampfu neustával, dokud klient

nebyl odsouzen. Což nemalá část české populace kvitovala jako

událost, ze které se autor knihy už nevzpamatuje. Jenže do věci se

vložil Nejvyšší soud, rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zrušil

s tím, že text sice je nesporně rasistický, antisemitský a i jinakzpů

sobilý podpořit hnutí směřující k potlačování lidských práv, ale zatím

toto hnutí nebylo prokázáno. Na námitky rozhořčených občanů, že

ten hnus vydal nakladatel, aby na tom vydělal, odpověděl Nejvyšší

soud ČR suše, že to tak k vydavatelům patří, tisknout knihy na zisk.

Věc se vrátila k soudu prvého stupně, žádné hnutí nalezeno nebylo,

a tak byl vydavatel nakonec zproštěn. Čímž celá kauza skončila.

S odstupem těch bezmála šestnácti let je zřejmé, že kniha žádné

škody nenatropila, žádní neonacisté či podobní se k ní nemodlí ani

z ní nemají kultovní předmět, jak se též mnozí obávali, a je zřejmé,

že všechny ty obavy byly zcela bezdůvodné, nechci-li rovnou říct

nesmyslné. Pro úplnost dodávám, že milovník detailů si můžece

lou story připomenout například zmíněným rozhodnutím Nejvyššího

soudu, jež mělo spisovou značku 5 Tdo 337/2002 a je k nalezení na

webových stránkách Nejvyššího soudu ČR. A současně chci věřit,

že aktuální vydání žádný poprask nezpůsobí, mimo jiné též proto, že

je opatřeno předmluvami s jasným stanoviskem.

K dalšímu vydání již do dnešního dne nedošlo. Přitom, pokud si vzpomínám, zájem byl po zahájení prodeje mým tehdejšímklientem poměrně velký, byť lze předpokládat, že ve většině případůnebyla kniha kupována k tomu, aby byla souvisle čtena. Ostatně, jak už jsem zmínil, ono je to dost obtížné. Nevím, jestli se další vydání již nejevilo jako ekonomicky výhodné anebo se potenciální vydavatelé obávali podobných nepříjemností, jako měl jejich kolega, ale žádná další reedice či jiné vydání se prostě nekonalo. Poněkud zvláštní roli v tom hraje prodloužení ochrany autorských práv na 70 let a tvrzení SRN, že po Hitlerovi byla autorská práva k Mein Kampfu Spojenci předána Bavorsku. Několikrát jsem se pokoušel zjistit, co na tomto tvrzení, které, pokud vím, prezentovala i oficiální německá místa, je pravdivé a jak je možné, aby právně relevantním způsobemokuační velmoci rozhodovaly o přechodu autorského práva, ale žádné podrobnosti už jsem se nikdy nedozvěděl.

Vydání knihy Mein Kampf mělo i vedlejší pozitivní efekt, protože, jak jsem zmínil, začalo se vážně hledat, jestli v ČR existuje něco, co by se dalo nazvat hnutím směřujícím k potlačování lidských práv, a co by tedy případně mohlo vydání Mein Kampfu podporovat či propagovat. A tedy jak takové hnutí definovat. Trestní kolegium Nejvyššího soudu ČR si s problémem dalo poměrně dost práce, jak lze zjistit z jehorozhodnutí, které je přístupné na stejné webové adrese jako výše pod spisovou značkou Tpj 302/2005. Analyzovalo jak pojem podpora, tak pojem propagace a dospělo k závěru, že v obou případech musí být takto jednáno ve vztahu ke konkrétnímu uskupení s konkrétnímprogramem směřujícím k potlačování lidských práv. Z tohoto úhlupohledu stojí za připomenutí i pasáž zabývající se vztahem hnutí aideologie. V ní je doslova uvedeno: „I když konkrétní hnutí bude nejspíše spojováno s určitou ideologií, je třeba zdůraznit, že při výkladuskutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zák. nesmí být pojmy hnutí a ideologie zaměňovány. To lze ilustrovat na příkladu antisemitizmu. Ten jenesporně zločinnou ideologií hlásající nenávist k Židům, nicméně nikoli antisemitizmus jako takový, nýbrž určitou skupinu osob jej hlásající, případně i praktikující, bude možno za splnění dalších shorauvedených podmínek považovat za hnutí, které prokazatelně směřuje kpotlačení práv a svobod a hlásá národnostní či náboženskou zášť vůči jiné skupině osob ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zák.“

O několik let později se u nás takové hnutí objevilo a bylo na návrh vlády Nejvyšším správním soudem rozpuštěno. Shodou okolností v této věci jsem figuroval jako právní zástupce vlády a zpětně musím říci, že tato entita už vykazovala přesně ty znaky, které ve svémstanovisku definovalo zmíněné kolegium Nejvyššího soudu ČR. Totiž že za hnutí se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pokud tuto definici zmiňuji, pak mimo jiné proto, že podle mého soudu se v poslední době objevilo několik skupin, na které by dopadala obecně definice hnutí, tedy jsou částečně organizovány a také evidentně hlásajínárodnostní či náboženskou zášť, takže uvidíme, jak se situace bude vyvíjet v tomto směru. Rozhodně si ale za svůj ideologický program neberou nic konkrétního z toho, co je obsahem Mein Kampfu. Sice tedy upřímně nenávidí a zřejmě i tendují k potlačování práv těchnenáviděných, ale po svém. Jak se zdá, obsah Mein Kampfu pro ně není inspirací.

Nechci tím nijak zlehčovat nic, co s nacizmem či s AdolfemHitlerem nějak souvisí, a už vůbec ne následky, jaké to pro lidstvo mělo. Uznávám i důvody trestnosti popírání genocidy, tedy toho, čemu se také říká Auschwizltüge. Či obecně zákony na ochranu kolektivní paměti. Byť jsem silně přesvědčen, že je snad možné bránit paměť, případně paměť společně sdílenou proti úmyslnému zpochybňování, ale nikoliv proti tomu, co je jejím opakem. Tedy zapomínání. Chápu, že pro mnohé je jakákoliv připomínka nacizmu psychicky stresující a do kategorie takových připomínek může patřit i novévydání Mein Kampfu. Ale také nelze pominout vývoj názorů na svobodu slova ani časový odstup. Zřejmě reprezentativní je v této oblastirozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z roku 1998 ve věci Lehideaux a Isorni vs. Francie. Hodně natvrdo je tam podáno, že svoboda slova znamená nejen právo šířit informace, neutrální čipozitivní, ale též informace šokující či pohoršující a zraňující.

To vše na margo případných otázek k legálnosti nynějšího vydání Mein Kampfu. Pokud by snad někoho ještě napadlo se na to ptát.

Jinak je to s otázkou, jestli má vydání této knihy po více než 90letech od jejího napsání nějaký jiný smysl, než je předpokládaný zisk. Podle mne ano. Vynechám-li onen čistě komerční důvod, který by ovšem sám o sobě zcela stačil, ale je nejistý, což asi mnohé morální estéty příliš nepotěší, vnímám za sebe i jiný důvod, který by snad bylo možné označit za vyšší, méně materialistický.

Jak jsem řekl, číst Mein Kampf pro mne nebylo jednoduché a všechno jsem si to připomněl teď, když jsem knihu znovu četl, abych měl pro tyto řádky autentický dojem. Z doby prvých diskuzí o legálnosti vydání Mein Kampfu jsem si zapamatoval i tvrzení, že to byla kniha, která způsobila druhou světovou válku, případněholokaust. Už tehdy jsem to vnímal jako dost nepovedenou frázi anevěřím tomu argumentu dodnes. Dokonce mám pocit, že to bylo přesně naopak. Nebýt toho všeho, co po napsání téhle knihy v roce 1925 následovalo, nikoho by už dnes asi nezajímala. S jistou dávkoučerného humoru by se dalo říct, že Hitler si rozpoutáním druhé světové války a tím vším, co se v jejím průběhu odehrálo, udělal pro Mein Kampf upoutávku. Pravda, dost hrůznou. Teprve mnohem později začali ti, kteří Mein Kampf četli, tvrdit, že kdyby si ji tehdejší politici přečetli hned po jejím vydání, věděli by, co Hitler chystá, a vše mohlo dopadnout jinak. Ani tomuhle nevěřím, a zmíním ještě proč. Faktem ale je, že posuzováno s vědomostí toho, co se nejdříve v Německu od roku 1933 a později jinde skoro po celém světě dělo, náznaky záměru něco podobného provést se v Mein Kampfu dohledat dají.

Předpokládám, že analýzou obsahu a vysvětlením dobovéhokontextu Mein Kampfu se budou zabývat jiní a nepochybně povolanější. Jak jsem psal, jako čtenáře mne kniha nenadchla. Dle dostupných informací ji Adolf Hitler psal v kriminále, kam ho poslali za zpackaný pokus o státní převrat. Některé pasáže dokonce vypadají, že byly psány nejen ve vězení, ale i za trest. Tak jsou hloupé. Zejména ty, v nichž se zabývá svým mládím a pobytem ve Vídni, kde se munijak moc nedařilo. Zřejmě proto, že kromě žvanění nic neuměl. Moje babička, kterou jsem osobně nezažil, ale která i s dědečkem a mým otcem v té době v Mnichově žila, prý při rodinných sešlostech občas zmínila divného, ošuntělého týpka, co mluvil někde na nároží a měl uhrančivé oči. Takhle nějak začínal.

V knize záhy přechází od poněkud uslintaných vzpomínek nanevinné mládí k bilanci či inventuře svých nenávistí, které začal řvát na těch nárožích a které jsou pro něj charakteristické. Ale nejen pro Adolfa Hitlera. Židé, parlament a demokracie vůbec, novináři, Vídeň, humanita, politici, mezinárodní kapitál, marxisté a nakonec i stát, pokud jeho účel dle autora nespočívá v „zachování apodporování fyzicky a duchovně stejnorodých živých bytostí“ (str. 302).Tohle, a mnohé další bylo příčinou úpadku Německa, které hodlal vbudoucnu spasit. Zkušenosti, jež jsem získal soužitím s komunistickým režimem, vyúsťují v závěr, že komunistická idea směřovala ktémuž. Udělat z občanů fyzicky a duchovně zglajšaltovanou masu, ideologicky indoktrinovanou a držící hubu. V čele s vůdcem, jímž byl ústřední výbor strany. Což není žádný objev, protože totality si prostě podobné jsou. Vnímám to tak, že pokud vypustím averzi k Židům, případně k Vídni, pro leckteré skupiny v našem státě by to ostatní mohlo být docela zajímavé i dnes. Protože také pohrdajíparlamentem a demokracií, novináře moc nemusí, humanita jim připadá jako změkčilost, politici jsou do jednoho zkorumpovaní či jinak zkažení a s tolerancí k jiným rasám, etnikům anebo národnostem mají také potíže. Pravda, teď je moderní říkat, že není problém, pokud nejsou tady. A přitom všem vycházejí z přesvědčení, že kdo nejde s nimi, jde proti nim. Stejně jako autor Mein Kampfu, bojují proti všemstávajícím a většinově uznávaným hodnotám, čímž se dostáváme k otázce, zda hrozí nebezpečí, že by se nějaká taková totalita opět vyhoupla do sedla, anebo jde o minoritní názory, které prostě k demokraciipatří. A když zrovna nějaká forma totality nehrozí u nás, tak jestli někde jinde ano. Kromě této otázky se ale tak dostáváme k náznakuodpovědi, proč je dobré si Mein Kampf přečíst. I když to není úplnějednoduché. Nebo se o to alespoň pokusit.

Po rekapitulaci nepříliš úspěšného juvenilního stadia svého života se kniha zabývá čímsi, co – zpětně hodnoceno – bylo programové prohlášení Adolfa Hitlera. Vyjádření představy autora, jak se dostat k moci ve státě a jak potom s tou mocí naložit. V tom má docela dost podobného s publikací druhého z již zmiňovanýchcelosvětových vrahů 20. století, tedy Vladimírem Iljičem Leninem.

Jak jsem už napsal, nemyslím, že chybou tehdejších politiků byla neznalost obsahu Mein Kampfu, protože jinak by věděli, k čemu se Adolf Hitler chystá, a snad mu v tom mohli zabránit. Předpokládám, že tehdejší politici, podobně asi jako ti dnešní, četli cizí politicképrogramy s takovou vírou v jejich pravdivost, jakou měli ve své vlastní politické programy. Tedy jako něco, co se napíše na papír, ale pak se udělá něco zcela, anebo alespoň zčásti jinak. Jinými slovy, asinikdo z těch, kteří si snad tuto knihu přečetli, a předpokládám, že jich bylo naprosté minimum, nevěřil, že by tohle všechno myslel vážně. Mysleli si, že jde jen o jakousi návnadu na voliče, neboť nikdonemůže být tak šílený, aby to, co je v Mein Kampfu vyjádřeno, převedl do reálné politiky. Jak se ukázalo, Adolf Hitler dostatečně šílený byl, ovšem ne zas natolik, aby to ovlivnilo jeho organizační schopnosti a mimořádný čich pro výběr jemu podobných lumpů, s jejichžpomocí rozjel to, co nakonec rozjel. A nadto nesporný talent vystihnout a popsat to, co chtějí lidé slyšet a za čím půjdou jak ovce zmámené. Což také není žádné unikum, a zrovna v nynějších časech to zkouší kdekdo.

A v tom je z mého pohledu aktuálnost připomínky Mein Kampfu, a tedy – mnou nahlíženo – smysl a důvodnost jeho vydání. Z mého pohledu se stále nabízí otázka, jestli se dějiny v tomto směrumohou opakovat. Nikoliv ovšem zda se může vyskytnout šílenec, který má nejen podobné záměry, jako měl Adolf Hitler, neboť tací seneochybně vyskytují, ale zda se mu může podařit zmocnit se vlády ve státě obdobném, jako bylo Německo ve dvacátých a třicátých letech minulého století, se zhruba 80 miliony obyvatel, jinak všeobecně vnímaném jako civilizovaný, a následně rozpoutat něco podobného, jako se podařilo Adolfu Hitlerovi a jeho partě. Přičemž ty milionyobyvatel jsou jen okrajový údaj. Prostě zmocnit se vedení státu, který má navenek demokratické uspořádání a jehož obyvatelstvo vminulosti nevykazovalo znaky přehnané sociální idiocie.

I jen částečná odpověď na tuto otázku je zneklidňující, protože míří nikoliv do Německa, ale do Československa o pár let později. Klement Gottwald byl nepochybně také vrah, možná by se dalo říci, že i masový, ale samozřejmě do Lenina, Hitlera, případně Stalina měl hodně daleko. Nicméně, i jemu a dalším soudruhům se podařilo poměrně úspěšně zblbnout nemalou část české veřejnosti, být velmi úspěšní ve volbách v roce 1946 a pak způsobem, který v ténejobecnější podobě má docela blízko k tomu, co předvedli nacisté po roce 1933, v únoru 1948 ovládnout stát a na dalších 41 let z nějvybudovat totalitní systém. Takže pokud se to i jinému a za jinýchokolností povedlo, logicky se nabízí závěr, že se to může povést ještě někomu dalšímu. Samozřejmě že při pečlivém studiu bychom asi objevili i řadu jiných zemí, kde se něco podobného také událo.Naadá mne Itálie po roce 1922 a podobně.

Vím, dá se hovořit o historických souvislostech, jako byla velká hospodářská krize v roce 1929, která v Německu zruinovala střední třídu, o permanentní obavě, že se tam k moci dostanou komunisté, kteří nevypadali o nic lépe, a asi o spoustě dalších okolností, které Hitlerovi dost pomohly. Anebo o znechucení nemalé části obyvatel Československa mnichovskou dohodou, vděčnosti za to, že se na osvobození Československa spolupodílela Rudá armáda, a z toho plynoucím, byť dle mne iracionálním nárůstu sympatií KSČ. Obecně se prostě dostalo Německo do vážné krize, a Hitler jí využil. AČeskoslovensko bylo vážnou krizí traumatizováno, a Gottwald toho využil. Je ale do budoucna zaručeno, že se stát nedostane do vážné krize?

Obsah knihy Mein Kampf sám o sobě je už dávno passé a kromě explicitní nenávisti ke všemu možnému, kterou tu Adolf Hitlerprezentuje, nepřináší nic, co by v současné době mohlo být nějakrozumně uchopitelné. Nicméně, je to přehlídka jednoduchýchvysvětlení složitých příčin a nabídka jednoduchých řešení. A současně i připomínka, že za jistých okolností se může člověk s takovýmito názory stát tím, kdo ovládá celou zemi. K čemuž si dovolímpřipojit své přesvědčení, že ti, kteří nabízejí obdobně jednoduchá řešení, jsou špatní proroci a byli by i špatní vůdci. Vždycky. Nejen v případě Adolfa Hitlera. Jednoduchá řešení složitých státních problémůnemohou dlouhodobě nikdy dopadnout jinak než špatně.

Jakkoliv aktuální nositelé nových snadných řešení nemají,pokud jde o problémy samotné, s Mein Kampfem nic společného, vrovině základních postojů a způsobů, jak ony nynější problémy řešit, je tomu zcela jinak. Tady je Mein Kampf ještě pořád základnímetalonem nenávisti, rasizmu a totalitního způsobu myšlení. Samozřejmě, není jediný, ale určitě nejznámější a nejvnímanější. Takže, přes to, co jsem psal o obtížnosti jeho četby, určitě neškodí si občaspřipomenout, co už tu jednou bylo a jak až nápadně se to podobá tomu, co tu je i nyní. A v tomhle směru bude Mein Kampf ještě dlouho nezastupitelný.

JUDr. Tomáš Sokol


MEIN KAMPF


21

Předmluva

Dnem 1. dubna 1924 jsem měl na základě rozsudku mnichovského Lidového soudu nastoupit do vězení v Landsberku nad Lechem.

Tím se mi poprvé naskytla po letech nepřetržité práce možnostpřistouit k dílu, které mnozí požadovali a které jsem sám považoval za účelné pro hnutí. Rozhodl jsem se vysvětlit ve dvou dílech nejen cíle našeho hnutí, ale také popsat jeho vývoj. To bude poučnější než náčrt jakéhokoliv doktrinářského pojednání.

Měl jsem přitom také příležitost vylíčit svůj vlastní růst, pokud je to nutné k pochopení jak prvního, tak i druhého svazku a pokud to poslouží k rozptýlení špatných legend, které vytváří židovský tisk o mé osobě.

Obracím se přitom s tímto dílem ne na cizí, nýbrž na ty příslušníky hnutí, kteří mu náležejí svým srdcem a jejichž rozum usiluje o upřímné poučení.

Vím, že člověk se dá získat spíš mluveným slovem než slovempsaným, že každé velké hnutí na tomto světě vděčí za svůj růst spíše velkým řečníkům než písařům.

Nicméně, k soustavnému a jednotnému zastávání nějakého učení je třeba, aby jeho zásady byly napsány navždy. K tomu mají sloužit tyto dva svazky jako stavební kameny, které připojuji ke společnému dílu.

Landsberk nad Lechem,

pevnostní věznice

Autor

Věnování

Dne 9. listopadu 1923 ve 12 hodin 30 minut odpoledne padli předFeldherrnhalle a na dvoře bývalého ministerstva války v Mnichově v pevné víře ve zmrtvýchvstání svého národa tito muži:

ALFARATH, Felix, obchodník, nar. 5. července 1901

BAURIEDL, Andreas, kloboučník, nar. 4. května 1879

CASELLA, Theodor, bankovní úředník, nar. 8. srpna 1900

EHRLICH, Wilhelm, bankovní úředník, nar. 19. srpna 1894

FAUST, Martin, bankovní úředník, nar. 27. ledna 1901

HECHENBERGER, Ant., zámečník, nar. 28. září 1902

KÖRNER, Oskar, obchodník, nar. 4. ledna 1875

KUHN, Karl, vrchní číšník, nar. 26. července 1897

LAFORTE, Karl, stud. ing., nar. 28. října 1904

NEUBAUER, Kurt, sluha, nar. 27. března 1899

PAPE, Claus von, obchodník, nar. 16. srpna 1904

PFORDTEN, Theodor von der, rada Nejvyššího zemského soudu,

nar. 14. května 1873

RICKMERS, Joh., rytmistr v. v., nar. 7. května 1881

SCHEUBNER-RICHTER, Max Erwin von, Dr. ing., nar. 9. ledna 1883

STRANSKY, Lorenz, rytíř von, inženýr, nar. 14. března 1899

WOLF, Wilhelm, obchodník, nar. 19. října 1898

Takzvané národní úřady odepřely mrtvým hrdinům společný hrob.

Věnuji jim tedy ve společnou upomínku první svazek tohoto díla, které dosvědčili svou krví. Ať vždy svítí na cestu stoupencům našeho hnutí.

Landsberk nad Lechem, pevnostní věznice, 16. října 1924

Adolf Hitler


ÚČTOVÁNÍ


25

1. kapitola

V RODNÉM DOMĚ

To, že mi osud určil jako rodiště Braunau an Inn, považuji dnes za předurčení šťastné. Toto městečko leží přece na hranici oněch dvouněmeckých států, jejichž opětné spojení se alespoň nám mladým jeví jako životní úkol, který musíme uskutečňovat všemi prostředky!

Německé Rakousko se musí opět stát velkou německou vlastí, a to ne z důvodu nějakých hospodářských úvah. Ne, ne: I kdyby bylo totosjednocení po hospodářské stránce lhostejné, dokonce i kdyby bylo škodlivé, muselo by se přesto uskutečnit. Stejná krev patří do společné říše.Německý národ nebude mít žádné morální právo nakoloniálněolitickou činnost, dokud nebude moci své vlastní syny spojit ve společném státě. Teprve tehdy, až se hranice říše uzavřou i za posledním Němcem, aniž by bylo možné zajistit jeho výživu, vznikne z nouze vlastního národa morální právo na získání cizí půdy. Pluh pak bude mečem a ze slz války vyroste pro potomky chléb vezdejší. Tak se mi jeví toto pohraničníměstečko jako symbol velkého úkolu. I z jiného hlediska se tyčí do dnešní doby a varuje. Více než před sto lety mělo toto nenápadné hnízdo tupřednost, že bylo dějištěm tragického neštěstí celého německého národa a tím je zvěčněno alespoň v análech německých dějin. V době nejhlubšíhoponížení naší vlasti tam padl za své milované Německo Johannes Palm, měšťanský knihkupec z Norimberku, zatvrzelý „nacionalista“ a nepřítel Francouzů. Tvrdošíjně odmítal udat své spoluviníky, lépe řečeno hlavní viníky. Tedy jako Leo Schlageter. Byl ovšem také, právě jako tento,denunciován Francii jedním zástupcem vlády. Augsburský policejní ředitel si získal tuto smutnou slávu a dal tak vzor novoněmeckým úřadům v říši pana Severinga.

V tomto městečku na Innu, pozlaceném paprsky mučednictví,bavorském co do krve, rakouském co do státu, bydleli koncem osmdesátých let minulého století moji rodiče; otec svědomitý státní úředník, matka cele zabraná do domácnosti a především oddaná nám dětem a věčně o nás s láskou pečující. Jen málo utkvělo v mých vzpomínkách z této doby,

26

poněvadž už po několika letech musel otec toto hraniční městečko, které

si zamiloval, zase opustit a dát se dolů po Innu, aby nastoupil v Pasově do

nového místa; tedy v Německu samém.

Avšak osudem rakouského celního úředníka bylo tehdy „putování“.

Již za krátkou dobu přišel otec do Lince a tam nakonec odešel také do

penze. Samozřejmě, že to pro starého pána nemělo znamenat „klid“. Jako

syn chudého malého domkaře neměl už tenkrát doma stání. Nebylo mu

ještě ani třináct let, když si tehdy malý hoch sbalil svůj raneček a utekl

z domova do Waldviertlu. Přestože ho zkušení vesničané odrazovali,pu

toval do Vídně, aby se tam vyučil řemeslu. To bylo v padesátých letech

minulého století. Hošík‚ rozhodnutý vydat se na cestu do nejistoty s třemi

zlatkami v kapse. Když ale hochovi bylo sedmnáct, složil tovaryšskou

zkoušku, ale nespokojil se s tím. Spíše naopak. Dlouhé období tehdejší

nouze, věčné bídy a strastí v něm upevnilo rozhodnutí stát se něčím„lep

ším“. Zdál-li se být chudému chlapci na vsi kdysi pan farář pojmemveš

keré dosažitelné lidské výše, tak nyní tváří v tvář mocně se rozvíjejícímu

velkoměstu to byla hodnost státního úředníka. S veškerou houževnatostí

hocha „zestárlého“ bídou a žalem se už téměř v dětství zakousl jakose

dmnáctiletý do svého nového rozhodnutí a stal se úředníkem. Po téměř

třiadvaceti letech, myslím, dosáhl svého cíle. Nyní – jak se zdálo – byl

splněn také předpoklad pro přísahu, kterou si hudý hoch kdysi složil,to

tiž: Nevrátit se do milé rodné vesnice dříve, než se někým stane. Teď bylo

cíle dosaženo; avšak ve vesnici si už nikdo na někdejšího malého chlapce

nepamatoval a jemu samému byla vesnice cizí. Když šel nakonec jako

šestapadesátiletý do výslužby, nebyl by přesto snesl ani jediný den jako

„zaháleč“. Koupil poblíž hornorakouského města Lambach statek,hospo

dařil na něm a tak se v koloběhu svého dlouhého, prací vyplněného života

vrátil k původu svých otců. V této době jsem si vytvářel své první ideály,

vlast‚ dovádění v přírodě, dlouhá cesta do školy, styk s velmi robustními

chlapci, který naplňoval zvláště matku hořkými starostmi – to vše ze mne

udělalo všechno jiné než pecivála. Ačkoliv jsem tehdy téměř nepřemýšlel

o svém budoucím povolání, lze říci, že mé sympatie v žádném případě

nepatřily životní dráze mého otce. Myslím, že jsem už tehdy cvičil svůj

řečnický talent ve více či méně důležitých rozhovorech se svýmikama

rády. Stal jsem se malým náčelníkem, který se tehdy snadno a dobře učil,

jinak ale byl poměrně obtížně zvladatelný. Poněvadž jsem se ve volném

čase učil zpěvu v mužském klášteře v Lambachu, opájel jsem se velmi často slavnostní nádherou mimořádně skvělých církevních slavností. Co bylo přirozenější než to, že se mi nyní zdál, podobně jako kdysi mému otci malý vesnický pan farář, být vrcholným ideálem pan opat. Ale aspoň občas se to stávalo. Když ale pan otec z pochopitelných důvodůneocenil řečnický talent hádavého hocha tak, aby z toho snad vyplynulypříznivé důsledky pro jeho ratolest, nemohl také přirozeně mít pochopení pro podobné mladické myšlenky. Starostlivě asi pozoroval tento rozpor přírody. Skutečně se pak velmi brzy ztrácela také dočasná touha po tomto povolání, aby uvolnila místo nadějím více odpovídajícím mémutemperamentu. Při prohrabávání otcovy knihovny jsem našel různé knihyvojenského obsahu, mezi nimi i lidové vydání Německo-francouzské války 1870–1871. Byly to dva svazky ilustrovaného časopisu z těchto let, které se nyní staly mojí četbou. Netrvalo dlouho a velký hrdinský boj se pro mne stal největším vnitřním zážitkem. Od nynějška jsem horoval stále více pro všechno, co nějak souviselo s válkou nebo s vojenstvím.

Ale také v jiném ohledu to mělo pro mne být významné. Poprvé se mi, i když ne zcela jasně, vnucovala otázka, zda a jaký je rozdíl mezibojujícími Němci a těmi druhými? Pročpak také Rakousko nebojovalo v této válce, proč ne otec a všichni ti ostatní?

Cožpak nejsme totéž, co všichni ostatní Němci? Nepatříme snad všichni k sobě? Tento problém začal poprvé vrtat v mém malém mozku. S vnitřní závistí jsem musel poslouchat odpovědi na opatrné otázky, že ne každý Němec má to štěstí patřit k Bismarckově říši. To jsem nemohl pochopit.

xxx

Měl jsem studovat. Z celé mé podstaty a ještě více z méhotemperamentu usuzoval otec, že humanistické gymnázium by bylo v protikladu k mým vlohám. Podle něho by lépe vyhovovala reálka. V tomto názoru byl utvrzován zvláště zřejmým nadáním ke kreslení – předmětu podle jeho přesvědčení na rakouských gymnáziích zanedbávaným. Snad to byla ale také jeho vlastní těžká celoživotní práce, která také spoluurčila, že humanistické studium bylo v jeho očích nepraktické, a tudíž méněcenné. Zásadně ale bylo projevem jeho vůle, že tak jako on, bude, ba musí být i jeho syn státním úředníkem. Jeho trpké mládí způsobilo, že se zcelapřirozeně jevilo to, čeho dosáhl, o to větším, nakolik to bylo přece výlučně výsledkem jeho železné vůle a vlastní činorodosti. Byla to pýcha člověka, jenž se vlastní silou vypracoval, která ho přiměla k vůli dostat i svého syna do stejného a snad i vyššího postavení v životě, a to o to více, že přece se svojí pílí dokázal svému dítěti tolik ulehčit tuto cestu.

Myšlenka odmítnutí toho, co bylo kdysi celým jeho životem, se mu jevila nepochopitelnou. A tak bylo rozhodnutí otce jednoduché, určité a jasné a z jeho pohledu samozřejmé. Nakonec by se zdálo jehopanovačné povaze, která se utvářela v trpkém existenčním boji, zcelanesnesitelné ponechat konečné rozhodnutí chlapci samotnému, v jeho očích nezkušenému a tím ještě nezodpovědnému. Také by se to nehodilo k jeho chápání povinnosti, byla by to špatná a zavrženíhodná slabost náležité otcovské autority pro další život dítěte.

Ale přece tomu mělo být jinak. Poprvé v mém životě jsem byl jako sotva jedenáctiletý zahnán do opozice. Jak tvrdý a rozhodný chtěl otec být v prosazování svých plánů a úmyslů, tak zarytě a vzpurně odmítal jeho syn myšlenku, která mu vůbec nebo jen málo vyhovovala. Nechtěl jsem být úředníkem. Ani domluvy, ani „vážné“ námitky nemohly na tomto odporu něco změnit. Nechtěl jsem být úředníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líčením z vlastního otcova života lásku nebo chuť k tomuto povolání se obrátily v opak. Bylo mi zle a zíval jsem již při myšlence, že budu muset jednou sedět v kanceláři jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého času, nýbrž muset stěsnat obsah celého svého života do vyplňovaných formulářů. Jaké myšlenky to mohlo vyvolávat u hocha, který byl opravdu všechno jiné než „hodný“ v běžném smyslu slova! Velmi snadné učení ve škole mi poskytovalo tolik volného času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj. Jestliže mí političtí protivníciprozkoumávají s laskavou pozorností můj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevou konstatovat, jak nesnesitelné kousky vyváděl tento „Hitler“ už v mládí, tak děkuji nebesům, že mi ještě i teď něcoposkytují ze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterém se řešily vždy přítomné „rozpory“. Na tom nemohla nyní nic změnit ani reálka. Ovšem nyní musel být vybojován jiný protiklad.

Pokud otcův úmysl udělat ze mne státního úředníka stál pouze proti mému zásadnímu odporu k úřednickému povolání, byl konflikt únosný. Mohl jsem se se svými vnitřními názory držet trochu zpátky, nemusel jsem přece hned odmlouvat. Abych se vnitřně uklidnil, stačilo mi vlastní pevné odhodlání nestát se později úředníkem. Toto odhodlání bylo alenezměnitelné. Těžší byla otázka, kdy proti plánu otce nastoupí můj vlastní plán. Stalo se to už ve dvanácti letech. Jak se to stalo, dnes už sám nevím, ale jednoho dne mi bylo jasné, že bych se chtěl stát malířem,akademickým malířem. Můj talent na malování byl nesporný, byl přece důvodem toho, že mne otec dal na reálku, ovšem nikdy by byl nepomyslel na to, dát mne v tomto povolání vyškolit. Naopak. Když jsem poprvé dostal otázku – už po odmítnutí otcovy oblíbené myšlenky – čím se tedy sám vlastně chci stát – a vyrukoval dosti bezprostředně se svým pevnýmrozhodnutím, otec nejprve oněměl. „Malíř? Akademický malíř?“Pochyboval o mém rozumu, myslel snad také, že špatně slyšel nebo špatněrozuměl. Ovšem když si to vyjasnil a vycítil vážnost mého úmyslu, vzepřel se tomu s plnou rozhodností své bytosti. Jeho rozhodnutí tu bylo velmi jednoduché, přičemž nějaké zvažování mých snad opravdu existujících schopností nepřicházelo v úvahu. „Akademický malíř, ne, dokud žiji,nikdy.“ Poněvadž ale jeho syn nejspíš zdědil některé jiné jeho vlastnosti, zdědil asi i tvrdohlavost. Jenom přirozeně v opačném smyslu. Obě strany trvaly na svém. Otec neopustil své „nikdy“ a já jsem posílil své „přesto“.

Toto vše mělo málo potěšitelné následky. Starý pán zahořkl a já, ač jsem ho velmi miloval – také. Otec mi zakázal jakoukoli naději, že bych se učil malířem. Já jsem šel o krok dál a prohlásil jsem, že se tedy už vůbec nechci učit. Poněvadž jsem ale s podobnými prohlášeními přece jen neuspěl, starý pán se chystal prosazovat bezohledně svoji autoritu. Napříště jsem mlčel, ale svoji hrozbu jsem uskutečnil. Myslel jsem, že až otec uvidí nedostatečný pokrok v reálce, bude mě muset chtě nechtě pustit k mému vysněnému štěstí.

Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jen můj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, především všechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat. Co se mi z tohotohlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě jinak nepřitahovalo, to jsemdokonale sabotoval. Má vysvědčení z této doby představovala vždy extrémy – podle předmětu a jeho ocenění. Vedle „chvalitebný“ a „výborný“ také „dostatečný“ a „nedostatečný“. Daleko nejlepší byly mé výkony vzeměise a ještě lepší ve světových dějinách. Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl. Když se nyní zkoumavě dívám po tolika letech na výsledek té doby, považuji dvě skutečnosti za zvláště významné:

Za prvé: Stal jsem se nacionalistou. Za druhé: Naučil jsem se chápat dějiny podle jejich smyslu.

Staré Rakousko bylo „národnostním státem“. Příslušník Německé říše nemohl celkem vzato – alespoň tehdy – vůbec pochopit význam tétoskutečnosti pro každodenní život jednotlivce v takovém státě. Ponádherném vítězném tažení hrdinných armád v německo-francouzské válce se lidé pozvolna stále více odcizovali němectví, v zahraničí částečně nebyli schopni ho ocenit a částečně také už asi ho ocenit nemohli. Zchátralá monarchie se zaměřovala zvláště ve vztahu k rakouským Němcům na v jádru zdravý národ.

Lidé nechápali, že nemít Němci v Rakousku skutečně nejlepší krev,nikdy by nebyli mohli mít sílu, vtisknout svou pečeť 52milionovému státu natolik, že právě v Německu vzniklo mylné mínění, že Rakousko je stát německý. Nesmysl s nejtěžšími důsledky, ale přece jen skvělé vysvědčení pro deset milionů Němců ve východní marce. O věčném a neúprosném boji o německý jazyk, o německé škole a o německé podstatě mělopotuchu jen zcela málo Němců z říše. Teprve dnes, kdy je tato smutná bída vnucována milionům našeho národa v říši, která pod cizím panstvím sní o společné vlasti a touží po ní, pokoušejí se udržet svaté právo namateřský jazyk, teprve dnes je chápáno v širším smyslu, co znamená nutnost bojovat za svoji národní podstatu. Nyní snad dokáže někdo změřitvelikost němectví ze staré východní marky, která, odkázána sama na sebe, po staletí bránila říši nejprve na východě, aby konečně udržela německou jazykovou hranici v rozdrobené malé válce v době, kdy se říše snadzajímala o kolonie, ale ne o vlastní maso a krev před svými dveřmi. Jako vždy a všude v každém boji byly také v jazykovém boji týž vrstvy:bojovníci, vlažní a zrádci.

Už ve škole začalo toto prosívání. Neboť, a to je to nejpozoruhodnější v jazykovém boji snad vůbec, že jeho vlny snad nejtíže omývají právě školu jako místo výchovy příští generace. Tento boj je veden o dítě a k dítěti směřuje první výzva tohoto boje: „Německý hochu, nezapomeň, že jsi Němec, dívko, pamatuj, že se máš stát německou matkou!“

Kdo zná duši mládeže, ten dokáže pochopit, že právě ona poslouchátakovýto bojový pokřik nejradostněji. V rozličných formách pak vede tento boj svým způsobem a svými zbraněmi. Odmítá zpívat neněmecké písně, horuje o to více pro německou hrdinnou velikost, čím více se pokoušejí ji této velikosti odcizit; sbírá haléře odtržené od úst pro bojový poklad velkých. Neuvěřitelně dobře slyší neněmeckého učitele a je zároveňneústupná; nosí zakázané znaky vlastní národní podstaty a je šťastná, když je za to potrestána nebo dokonce bita. Je tedy v malém věrným odrazem velkých, jen je často lepšího a upřímnějšího smýšlení.

Také já jsem měl kdysi možnost už v poměrně raném mládíúčastnit se národnostního boje starého Rakouska. Sbíralo se na jižní marku a školský spolek, smýšlení se zdůrazňovalo chrpami ačerno-červeno-žlutými barvami, zdravilo se „Heil“ a místo císařské hymny se zpívalo raději „Deutschland über alles“, přes varování a tresty. Hoch byl přitom politicky školen v době, kdy příslušník tak zvaného národnostního státu většinou věděl už jen málo o své národnosti a znal jen řeč. Že jsem už tehdy nepatřil k vlažným, se rozumí samo sebou. V krátké době jsem se stal fanatickým „německým nacionálem“, přičemž toto ovšem neníidentické s naším dnešním stranickým pojmem.

Tento vývoj postupoval u mne velmi rychle, takže jsem dospěl už v patnácti k chápání rozdílu mezi dynastickým „patriotizmem“ a lidovým „nacionalizmem“ a znal jsem tehdy už jen to druhé.

Pro toho, kdo se nikdy nenamáhal se studiem vnitřních vztahůhabsburské monarchie, nemusí už být takový postup zcela jasný. Jen vyučování světových dějin ve škole v tomto státě muselo položit základ tohotovývoje, neboť specifické rakouské dějiny existují přece jenom v nepatrné míře. Osud tohoto státu je tak spojen se životem a růstem celéhoněmectví, že odlučování dějin německých od dějin rakouských se zdá zcelanemyslitelné. Ano, když se Německo nakonec začalo dělit na dvě mocenské sféry, stalo se právě toto rozdělení německými dějinami.

Zdá se, že císařské insignie někdejší říšské nádhery, uchovávané ve Vídni, působí nadále jako podivuhodné kouzlo, jako záruka věčného společenství.

Živelný výkřik německorakouského lidu ve dnech zhrouceníhabsburského státu po sjednocení s německou mateřskou zemí byl jen výsledkem touhy po tomto návratu do nikdy nezapomenutého otcova domu, která dřímala hluboko v srdcích veškerého lidu. Toto by nebylo nikdyvysvětlitelné, kdyby dějinná výchova každého jednotlivého rakouského Němce nebyla bývala příčinou takové všeobecné touhy. V ní je pramen, kterýnikdy nevysychá; který zvláště v časech zapomnění bude šeptat stále znovu tichou vzpomínku na minulost a tím i připomínku nové budoucnosti, a to nehledě na momentální blahobyt.

Vyučování světových dějin na tak zvaných středních školách spočívá ovšem také dnes ještě ve zlé vůli. Málo učitelů chápe, že cíl právěvyučování dějepisu nemůže nikdy spočívat v memorování a polykání dějinných dat a událostí, že nezáleží na tom, zda hoch přesně ví, kdy se ta či ona bitva odehrála, kdy se nějaký vojevůdce narodil, nebo dokonce kdynějakému většinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu korunu jeho předků. Ne, dobrý bože, na tom pramálo záleží.

Učit se dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události.

Umění číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.

Bylo snad určující pro celý můj další život, že mi kdysi štěstí dopřálo takového učitele dějepisu, který jako jeden z mála dokázal uplatnit toto hledisko jako rozhodující při vyučování i zkouškách. V mém tehdejším profesorovi dr. Leopoldu Petschovi na reálce v Linci byl tento požadavek ztělesněn skutečně ideálním způsobem. Starý pán dobromyslného, ale také sebejistého vystupování, nás dokázal nejen upoutat oslňujícívýřečností, ale i opravdu strhnout. Ještě dnes si vzpomínám v tichém pohnutí na šedovlasého muže, který nám někdy v ohni svého líčení dávalzapomenout na přítomnost a přičaroval nám minulé doby. Suchou dějinnou vzpomínku z mlžného závoje tisíciletí přetvářel v živou skutečnost.Seděli jsme pak často planouce nadšením, někdy dokonce dojati k slzám.

Štěstí bylo o to větší, když tento učitel dokázal z přítomnosti osvětlit minulé‚ děje z minulosti, ale zase vyvodit důsledky pro přítomnost. Více než kdo jiný měl také pochopení pro všechny každodenní problémy, které námi tehdy hýbaly. Náš malý nacionální fanatizmus se stal prostředkem naší výchovy. Nejednou apeloval na náš pocit národní hrdosti a už jen tím si zjednal u nás výrostků pořádek. A toho nebylo možno dosáhnout jinými prostředky. Tento učitel udělal z dějepisu můj oblíbený předmět. Ovšemže jsem se stal už tehdy mladým revolucionářem, čehož on snad dosáhnout nechtěl. Kdopak by také mohl pod vedením takového učitele studovat německé dějiny a nestát se nepřítelem státu, jehož panovnický dům tak neblahým způsobem ovlivňoval osudy národa? Kdo nakonec mohl ještě zachovávat věrnost císaři a dynastii, která v minulosti ipřítomnosti neustále zrazovala věc německého národa kvůli svémuprospěchu? Nevěděli jsme snad už jako chlapci, že tento rakouský stát nechoval lásku k nám Němcům a chovat ani nemohl?

Dějinné poznání o činnosti habsburského domu bylo ještě podepřeno každodenními zkušenostmi. Na severu a na jihu rozežíral cizí národnostní jed tělo našeho národa a Vídeň sama se stávala stále více neněmeckým městem. „Arcidům“ se čechizoval, kde to jen bylo možné, a byla to pěst bohyně věčného práva a neúprosné odplaty, která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda, největšího nepřítele rakouského němectví, padnout kulkou, kterou on sám ulil. On byl přece hlavním patronem slavizace Rakouska, potvrzené shora dolů!

Obrovské byly zátěže, které dopadaly na německý lid, neslýchané byly jeho oběti na daních a krvi, a přesto musel každý, kdo nebyl úplně slepý, poznat, že to všechno by bylo zbytečné. Obzvláště bolestivá bylapřitom pro nás skutečnost, že celý tento systém byl morálně kryt svazkem s Německem, čímž bylo pomalé vyhubení němectví do jisté mírysankcionováno Německem samým. Habsburské pokrytectví, které dokázalo navenek vzbudit zdání, jako by Rakousko bylo stále ještě německýmstátem, prohlubovalo nenávist vůči tomuto domu až k rozhořčení a zároveň opovržení. Jenom „povolaní“ v říši samé nic z toho neviděli. Jako ranění slepotou kráčeli po boku mrtvoly a domnívali se, že v příznacích tleníobjevili dokonce ještě příznaky „nového“ života. V neblahém spojení mladé říše s rakouským rádoby státem spočíval zárodek pozdější světové války a také zhroucení. Budu se muset v průběhu této knihy zabývat tímtoproblémem ještě důkladněji. Zde postačí konstatování, že jsem v podstatě už v nejranějším mládí došel k názoru, který mne už nikdy neopustil, nýbrž se ještě prohloubil. Že totiž zabezpečení němectví předpokládalo zničeníRakouska a že nadále národní cit není ničen identicky s dynastickýmpatriotizmem. Že především habsburský arcidům byl určen k neštěstí německého národa. Už tehdy jsem vyvodil důsledky z tohoto poznatku: vřelou lásku k mé německo-rakouské vlasti, hlubokou nenávist vůči rakouskému státu.

xxx

Způsob historického myšlení, kterému mě naučili ve škole, už mě v dalších letech neopustil. Světové dějiny se mi stále více stávalynevyčerpatelným pramenem pro pochopení historického konání vpřítomnosti, tedy pro politiku. Přitom ji nechci „poučovat“, nýbrž ona musí učit mne. Jestli jsem se stal tak brzy „revolucionářem“ politickým, měl jsem se jím stejně brzy stát i v oblasti umění.

Hornorakouské zemské hlavní město nemělo tehdy špatné divadlo. Hrávalo se celkem všechno. Ve dvanácti letech jsem viděl poprvé Viléma Tella, o několik měsíců později první operu v mém životě, Lohengrina. Rázem mě upoutala. Mladistvé nadšení pro bayreuthského mistra neznalo hranic. Stále znovu mne to přitahovalo k jeho dílům a dnes považuji za zvláštní štěstí, že mi skromnost provinční inscenace dala možnostpozdější gradace.

To vše upevnilo zvláště po překonání klackovských let (což u mne probíhalo velmi bolestně) můj nejniternější odpor k povolání, které pro mne zvolil otec. Stále více jsem nabýval přesvědčení, že bych jakoúředník nikdy nebyl šťastný. Od té doby, co už uznávali moje malířskénadání i v reálce, bylo mé rozhodnutí tím pevnější. Na tom už nemohly nic změnit prosby ani hrozby. Chtěl jsem se stát malířem a za žádnou cenu ne úředníkem. Zvláštní bylo jen to, že s přibývajícími lety se dostavil rostoucí zájem o architekturu. Považoval jsem to tehdy za samozřejmé doplnění mých malířských schopností a měl jsem nejen vnitřní radost z tohoto rozšíření mého uměleckého rámce. Že by tomu mohlo být někdy jinak, jsem netušil.

xxx

Otázka mého budoucího povolání měla být nyní přece jen rychlejirozhodnuta, než jsem předtím očekával.

Ve třinácti letech jsem ztratil náhle otce. Mrtvice postihla jinak ještě statného pána a ukončila naprosto bezbolestným způsobem jeho zemskou pouť a nás všechny uvrhla do nejhlubší bolesti. To, po čem nejvíce toužil – pomoci svému dítěti vybudovat existenci, aby mu ulehčil svoji vlastní hořkou cestu k povolání – se mu tehdy asi nepovedlo. Jen on sám, i když zcela nevědomě, dal základ jeho budoucnosti, kterou jsme ani jedennechápali. Nejprve se při pohledu zvenku nic nezměnilo. Matka se cítilazavázána řídit moji výchovu dále, jak si otec přál, tj. nechat mě vystudovat pro úřednickou dráhu. Já sám jsem byl víc než kdykoli předtím rozhodnut nestát se úředníkem za žádnou cenu. Jak se vzdalovala střední škola co do látky a vzdělání mému ideálu, stával jsem se vnitřně lhostejnějším. Tu mi náhle přišla na pomoc nemoc a za několik měsíců... rozhodla o mojí budoucnosti a o sporné otázce otcovského domu. Moje těžká plicníchoroba přiměla lékaře poradit mé matce co nejdůrazněji, aby mne zažádných okolností nedávala do kanceláře. Rovněž návštěva reálky musela být na rok přerušena. Po čem jsem v tichosti tak dlouho toužil, za co jsem vždy bojoval, stalo se – teď po této události naráz – téměř samo sebou skutečností. Pod dojmem mé nemoci matka konečně svolila, že mne vezme později z reálky a nechá mě navštěvovat akademii. Byly tonejšťastnější dny mého života, které mi připadaly skoro jako sen a pouhým snem mělo také všechno zůstat. O dva roky později náhlá smrt matky všechny ty krásné plány zhatila. Byl to závěr dlouhé, bolestivé nemoci, kdy od počátku nebyla velká naděje na vyléčení. Přesto mě ta ránastrašlivě postihla. Otce jsem ctil, matku jsem však miloval.

Nouze a tvrdá skutečnost mě nyní nutily k rychlému rozhodnutí. Skromné prostředky po otc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist