načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Medvědín - Fredrik Backman

Medvědín

Elektronická kniha: Medvědín
Autor:

Co se může stát, když si na bedra naložíme tíhu snů ostatních lidí. Pro většinu lidí neznamená vítězství na juniorském mistrovství v ledním hokeji nic moc, ale pro obyvatele ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 396
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Björnstad ... přeložila Helena Matochová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7167-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co se může stát, když si na bedra naložíme tíhu snů ostatních lidí.

Pro většinu lidí neznamená vítězství na juniorském mistrovství v ledním hokeji nic moc, ale pro obyvatele Medvědína to znamená všechno.

Takové vítězství by totiž mohlo přitáhnout pozornost k upadajícímu městečku: přilákat státní dotace i talentované sportovce, kteří by dali Medvědínu přednost před většími městy v kraji.

Takové vítězství by rozhodně znamenalo všechno pro hubeného teenagera Amata, který je všude mimo led za otloukánka; pro Kevina, hvězdu juniorského družstva, stojícího jen krůček od zářivé budoucnosti v NHL; i pro Petera, obětavého sportovního ředitele HC Medvědín, jehož vlastní profesionální hokejová kariéra skončila tragédií.

Tým má šanci splnit sny celého města. Jenže jedné noci během zapíjení semifinálového vítězství se cosi odehraje mezi Kevinem a Peterovou dcerou — a najednou je všechno jinak. Jako vlny po rybníce se celým Medvědínem začnou šířit obvinění. V honbě za úspěchem týmu je obtížné rozpoznat hranici mezi pravdou a lží, slepou loajalitou a opravdovou důvěrou. Nakonec musí jeden mladý muž najít odvahu říct nahlas to, co nikdo zjevně nechce slyšet.

Fredrik Backman (nar. 1981) pochází ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky do švédských novin a na svůj blog. Proslavil se hned prvním románem Muž jménem Ove z roku 2012 (česky Host 2014), který vyšel zároveň s knihou Co by můj syn měl vědět o světě (2012, česky Host 2017). Backmanovy knihy vycházejí ve třiačtyřiceti zemích a prodalo se jich přes sedm a půl milionu výtisků. Anglický překlad románu Muž jménem Ove se drží na předních příčkách žebříčku bestsellerů deníku The New York Times už přes rok, stejně jako německé vydání v žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel. Stejnojmenný film měl českou premiéru v listopadu 2016 a získal nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčný film. Nakladatelství Host vydalo i Backmanovy romány Babička pozdravuje a omlouvá se (2015) a Tady byla Britt-Marie (2016). Nejnovější autorovou knihou je pokračování Medvědína, které připravujeme k českému vydání na podzim roku 2018.

Zařazeno v kategoriích
Fredrik Backman - další tituly autora:
Muž jménem Ove Muž jménem Ove
Muž jménem Ove Muž jménem Ove
Co by můj syn měl vědět o světě Co by můj syn měl vědět o světě
Medvědín Medvědín
My proti vám My proti vám
My proti vám My proti vám
 
K elektronické knize "Medvědín" doporučujeme také:
 (e-book)
Macbeth Macbeth
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

Fredrik Backman

Co se může stát, když si na bedra

naložíme tíhu snů ostatních lidí

MEDVĚDÍN

Fredrik Backman

MEDVĚDÍN

Fredrik Backman (nar. ) pochází

ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky

do švédských novin a na svůj blog.

Proslavil se hned prvním románem Muž

jménem Ove z roku ‚ƒ‚ (česky Host

‚ƒ†), který vyšel zároveň s knihou

Co by můj syn měl vědět o světě (‚ƒ‚,

česky Host ‚ƒˆ). Backmanovy knihy

vycházejí ve třiačtyřiceti zemích a prodalo

se jich přes sedm a půl milionu výtisků.

Anglický překlad románu Muž jménem

Ove se drží na předních příčkách

žebříčku bestsellerů deníku e New

York Times už přes rok, stejně jako

německé vydání v žebříčku bestsellerů

týdeníku Der Spiegel. Stejnojmenný Ž lm

měl českou premiéru v listopadu ‚ƒ‘

a získal nominaci na Oscara v kategorii

cizojazyčný Ž lm. Nakladatelství Host

vydalo i Backmanovy romány Babička

pozdravuje a omlouvá se (‚ƒ”) a Tady byla

Britt-Marie (‚ƒ‘). Nejnovější autorovou

knihou je pokračování Medvědína, které

připravujeme k českému vydání

na podzim roku ‚ƒ.

Foto © Henric Lindsten

Medvědín ukazuje, jak daleko jsou rodiče schopni zajít,

aby ochránili své děti — bez ohledu na to, jestli je jejich

dítě obětí, nebo pachatelem.

Aftonb€adet

Medvědín je příběh o rodinách, přátelství a věrnosti,

nerovnosti, ženské zranitelnosti, chlapském fackování

a rodičovství... Život žádného člověka není tak

nepodstatný, aby se o něm nemohl vyprávět příběh —

Backman píše o nás všech... Medvědín je román

s velkým srdcem.

Jönköpings-Posten

Pro většinu lidí neznamená vítězství

na juniorském mistrovství v ledním

hokeji nic moc, ale pro obyvatele

Medvědína to znamená všechno.

Takové vítězství by totiž mohlo

přitáhnout pozornost k upadajícímu

městečku: přilákat státní dotace

i talentované sportovce, kteří by dali

Medvědínu přednost před většími

městy v kraji.

Takové vítězství by rozhodně

znamenalo všechno pro hubeného

teenagera Amata, který je všude mimo

led za otloukánka; pro Kevina, hvězdu

juniorského družstva, stojícího jen krůček

od zářivé budoucnosti v £¤¥; i pro

Petera, obětavého sportovního ředitele

¤¦ Medvědín, jehož vlastní profesionální

hokejová kariéra skončila tragédií.

Tým má šanci splnit sny celého

města. Jenže jedné noci během zapíjení

semiŽ nálového vítězství se cosi odehraje

mezi Kevinem a Peterovou dcerou —

a najednou je všechno jinak. Jako vlny

po rybníce se celým Medvědínem začnou

šířit obvinění. V honbě za úspěchem

týmu je obtížné rozpoznat hranici

mezi pravdou a lží, slepou loajalitou

a opravdovou důvěrou. Nakonec musí

jeden mladý muž najít odvahu říct nahlas

to, co nikdo zjevně nechce slyšet.

ª† Kč

«¬®£ ˆ-ƒ-ˆ”ˆˆ-‘ˆ-†

Od autora

bestselleru

Muž jménem

Ove

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19



FREDRIK BACKMAN

MEDVĚDÍN



Fredrik Backman

MEDVĚDÍN

BRNO

2017


Björnstad © Fredrik Backman, 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency

Cover photos © Rusty Elliott / Dreamstime;

© franckreporter / iStock

Translation © Helena Matochová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-343-2 (Formát PDF)

isbn 978-80-7577-344-9 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-345-6 (Formát MobiPocket)

Medvědín je smyšlené město, veškeré podobnosti

se skutečnými osobami či událostmi jsou čistě náhodné.


Pro Sagu Backmanovou, mou babičku, která mě naučila milovat

sport. Bez něj bych žil velmi tichým životem. Doufám, že v nebeském

baru servírují pořádné suché martini a  na velko plošné obrazovce

nepřetržitě dávají Wimbledon. Chybíš mi.

A pro Nedu Shafti-Backmanovou, mou nejchytřejší, nejvtipnější a nej

hádavější kamarádku. To ty mi pomáháš vstát na nohy, když to potře

buju, a udržuješ mě při životě, když si to zasloužím. Ašegetam.



9

1

Jednoho pozdního večera na konci března uchopilo dítě dvou

hlavňovou brokovnici, odešlo do lesa, přitisklo zbraň někomu

k čelu a zmáčklo spoušť.

Toto je příběh o tom, jak k tomu došlo.


10

2

Prásk-prásk-prásk-prásk-prásk.

Je začátek března a v Medvědíně se zatím nic nestalo. Je pátek

a všichni jen čekají. Zítra hraje juniorský tým HC Medvědín semi

finále nejvyšší mládežnické soutěže. Jak důležité to asi může být?

Samozřejmě že nijak zvlášť. Pokud by to nebylo zrovna tady.

Prásk. Prásk. Prásk-prásk-prásk.

Městečko se budí časně, tak jako každý den, malé obce musejí

mít náskok, aby se ve světě prosadily. Řady aut na parkovišti před

továrnou už pokrývá sníh, lidé postávají mlčky s pootevřenýma

očima a přivřenými mozky a čekají, až elektronické vstupní karty

potvrdí píchačkám jejich existenci. Oklepávají si sněhovou břeč

ku z bot a s očima na autopilota a s hlasem na záznamník čeka

jí, až jim zabere preferovaná droga, kofein, nikotin nebo cukr,

a  umožní tak tělu jakžtakž fungovat aspoň do první přestávky.

Po silnici odjíždějí lidé za prací do větších měst někde za le

sem, rukama v palčácích mlátí do průduchů, ze kterých by měl

foukat teplý vzduch, a uchylují se k nadávkám, jaké se vyslovují

pouze v opilosti, na smrtelné posteli anebo příliš brzy ráno v pří

liš vymrzlém peugeotu.

Kdyby byli zticha, uslyšeli by to: Prásk-prásk-prásk. Prásk. Prásk.


11

Ve svém pokoji se probouzí Maya, stěny má vyzdobené kresbami

tužkou a  lístky z  koncertů, na kterých byla ve městech daleko

odsud; zdaleka jich nebylo tolik, kolik by chtěla, ale mnohem

více, než jí rodiče dovolili. Leží v  pyžamu v  posteli a  hraje na

kytaru. Tenhle nástroj prostě miluje. Jeho tíhu na svém těle, to,

jak dřevo odpoví, když na něj zaťuká bříšky prstů, jak se jí struny

zaříznou do ještě neprobuzené kůže. Jednoduché tóny, měkké

riffy, to všechno je pro ni božská hra. Je jí patnáct a už mnoho

krát milo vala, ale její první láskou navždy zůstane kytara. Pomá

há jí vydržet skutečnost, že bydlí zrovna tady a je dcerou sportovního ředitele hokejového klubu uprostřed lesa.

Maya hokej nenávidí, ale chápe, že otec ho miluje, sport je

pro něj jen tím, čím je kytara pro ni. Matka jí občas šeptne do

ucha: „Nikdy nevěř lidem, kteří něco naprosto nezvladatelně nemilují.“ Matka miluje muže, který miluje město, které miluje sport. Je to hokejové město a o jeho obyvatelích se dá říct leccos, ale spoleh na ně je. Kdo tu bydlí, ten ví, co může očekávat. Den co den.

Prásk.

Medvědín neleží blízko vůbec ničemu, dokonce i  na mapě pů

sobí nepřirozeně. „Jako kdyby opilý obr vychcal svoje jméno do sněhu,“ řekli by někteří. „Jako kdyby příroda a lidé hráli přeta

hovanou o životní prostor,“ vyjádřili by to ti umírněnější. V tom město rozhodně prohrává, už je to dávno, co naposledy něco

vyhrálo. Ubývá práce, a tím pádem i lidí, les každoročně spolkne

jeden až dva opuštěné domy. V době, kdy tu ještě měli být nač

pyšní, umístil úřad ke vjezdu do města ceduli se sloganem, jaké

tehdy bývaly populární: „Vítejte v Medvědíně — Chceme maličko

víc!“ Větru a sněhu trvalo pár let, než smazaly slovo „víc“. Občas celé tohle místo vypadá jako filozofický experiment: Když v lese

zanikne město, ale nikdo se to nedozví, bude to někomu vadit?

Odpověď na tuhle otázku nalezneme o pár set metrů dál smě

rem k jezeru. Budova nevypadá nijak slavně, ale zimní stadion to je.


12

Postavili ho před čtyřmi generacemi dělníci z  továrny, chla

pi, kteří šest dní v  týdnu tvrdě dřeli a  sedmý den potřebovali mít na co se těšit. Ta vášeň se tu dědí, město investuje veškerou

lásku, které je schopno, do téhle hry: led a mantinely, červené a  modré čáry, hokejky a  puk a  mladá těla, která se s  vypětím

všech sil i vůle řítí plnou rychlostí do rohu v honbě za přihráv

kou. Tribuny jsou rok co rok každý víkend plně obsazené, i když

úroveň klubu klesá přímo úměrně zhoršující se finanční situaci města. A  možná proto sem všichni chodí. Protože doufají, že

když se ode dna odrazí klub, bude ho ze setrvačnosti následovat

i zbytek.

To je důvod, proč města jako Medvědín musejí vždy vkládat

naděje do dětí, jedině ty si totiž nepamatují, že dříve bývalo lépe.

To je někdy požehnání. A tak tu vybudovali juniorský tým, stej

ně jako předchozí generace vybudovaly tohle město: tvrdá práce, sem tam dostat ránu, ale hlavně si nestěžovat, držet hubu a uká

zat těm hajzlům z velkoměst, odkud jsme.

Není tu celkem nic zajímavého. Ale každý, kdo tu byl, ví, že

Medvědín je hokejové město.

Prásk.

Amatovi bude brzy šestnáct. Pokoj má tak malý, že kdyby bydlel

ve větším bytě v  nějaké luxusnější čtvrti velkého města, nikdo

by ho neoznačil ani za kumbál. Tapety jsou úplně zakryté pla

káty s  hráči nHL, až na dvě výjimky: jednou z  nich je Amatova

fotografie z  doby, když mu bylo sedm, má moc velké rukavice

a  helmu naraženou hluboko do čela, ze všech kluků na ledě je nejmenší. A druhou je bílý papírek, na který jeho matka napsa

la útržek modlitby. Když se Amat narodil, tiskla si ho k prsům na úzké posteli v malé porodnici na druhém konci zeměkoule, na světě byli jen oni dva. A ošetřovatelka tehdy osamělé ženě, aby

jí dodala sílu a naději, pošeptala do ucha tuhle modlitbu, kterou si prý na zeď nad své lůžko napsala matka Tereza. Brzy to bude

už šestnáct let a ten papírek stále visí nad postelí jejího chlapce,

13

slova jsou trochu popletená, protože Amatova matka si je zapsa

la tak, jak si je zapamatovala:

Kdo je poctivý, toho mohou ostatní zradit. Přesto buď poctivý.

Kdo je laskavý, toho mohou ostatní pomluvit. Přesto buď laskavý.

Dobro, které dnes vykonáš, mohou ostatní zítra zapomenout.

Přes to čiň dobro.

Amat si každou noc před spaním pokládá vedle postele své

brusle. „To musela mít tvoje máma těžkej porod, když ses na

rodil s  bruslema na nohách,“ říkává starý správce ze zimního

stadionu a usmívá se přitom. Nabízel Amatovi, že mu je bude

schovávat do skříňky ve skladu, ale chlapec si je rád nosí tam

a zpátky. Chce jim být nablízku.

Odjakživa je nejmenší z týmu, nikdy neměl svaly jako ostat

ní, nikdy nestřílel tak tvrdě. Ale nikdo z celého města ho nedo

honí. V žádném týmu, se kterým se kdy utkali, neměli nikoho

tak rychlého. Amat to nedokáže vysvětlit, ale domnívá se, že to

funguje podobně, jako když se někdo podívá na housle a  vidí

jen hromádku dřeva a šroubků, zatímco jiný vidí hudbu. Jeho

tělo nikdy nevnímalo brusle jako cizí element, naopak, když si

nazuje normální boty, cítí se jako námořník, který po dlouhé

době vkročil na pevninu.

Poslední řádky, které matka napsala na papírek na jeho zdi,

znějí:

Co vybuduješ, to mohou ostatní zničit. Přesto buduj. Neboť nako

nec bude vše jen mezi tebou a Bohem, nikoli mezi tebou a ostatními.

A pod tímhle lístečkem je ještě nápis červenou křídou, ráz

ným rukopisem žáčka prvního stupně:

„ŘÝKAJ ŽE sEM nA HRAŇÍ MOC MALEJ ALE sTEJŇE bUDU VELKEJ

HRÁČ.“

Prásk.

Áčko HC Medvědín získalo kdysi v nejvyšší soutěži druhé místo,

to bylo před více než dvaceti lety a o tři ligy výš, ale zítra se Med

vědín zase bude měřit s těmi nejlepšími. Takže jak důležitý může

být zápas juniorského týmu? Jak moc může celé město zajímat

semi finále nějakých výrostků? Samozřejmě nijak zvlášť. Pokud

by nebyla řeč zrovna o tomhle místě na mapě.

Pár set metrů jižně od cedule u silnice začíná oblast, které se

říká prostě „Vrch“. Taková malá osada exkluzivních domů s  vý

hledem na jezero. Bydlí tu majitel místních potravin, šéfové z to

várny a lidé, kteří dojíždějí za lepší prací do větších měst, kde se

jich kolegové na firemních večírcích vykuleně ptají: „Medvědín?

Copak se vůbec dá bydlet tak daleko v lese?“ Dotyční samozřejmě

odpovědí něco o lovu a rybaření a blízkosti k přírodě, ale popravdě řečeno skoro všichni přemýšlejí, jestli to skutečně jde. V dnešní době bydlet tady. Jestli tu vůbec ještě něco zbylo, až na nemovitosti, jejichž cena klesá přímo úměrně s venkovní teplotou.

A pak je probudí „PRÁsK“. A všichni se usmějí.


15

3

Už víc než deset let jsou sousedé z okolních domů zvyklí na zvu

ky ze zahrady Erdahlových: prásk, prásk, prásk, prásk, prásk.

Pak krátká pauza, než Kevin posbírá puky. A pak prásk, prásk,

prásk, prásk, prásk. Prvně mu obuli brusle, když bylo mu dva a půl roku, ve třech dostal první hokejku, ve čtyřech byl lepší než

pětiletí kluci, v  pěti lepší než sedmiletí. Tu zimu, kdy mu bylo sedm, utrpěl tak těžké omrzliny obličeje, že doteď, když stojíte

vedle něj, vidíte na jeho tvářích bílé skvrny. Tenkrát odpoledne

hrál svůj první opravdový ligový zápas a pár vteřin před koncem se netrefil do prázdné branky. Kluci z Medvědína tehdy vyhráli dvanáct nula, všechny góly dal Kevin, ale stejně nebyl k utěšení.

Pozdě večer si rodiče všimli, že není v posteli, a o půlnoci už ho

v rojnici hledala po lese půlka města. V Medvědíně se na schová

vanou moc hrát nedá, dítěti stačí ujít kousek a pohltí ho tma a ve

třiceti stupních pod nulou takové tělíčko velmi rychle zmrzne.

Až těsně před svítáním si někdo všiml, že kluk není nikde mezi

stromy, ale na zamrzlém jezeře. Odtáhl si sem branku, pět puků a všechny baterky, které našel, a hodinu za hodinou střílel z úhlu,

ze kterého se odpoledne netrefil. Když ho nesli domů, hyste

ricky brečel. Bílé skvrny z obličeje mu pak už nikdy nezmizely.

Tehdy mu bylo sedm a každý věděl, že ten kluk má v sobě med

věda. Toho nezastavíte.

Rodiče mu na zahradě nechali postavit vlastní malé kluziště,

Kevin si z  něj každé ráno sám odhrnoval sníh a  vždycky v  létě

sousedé nacházeli v  záhonech hřbitovy puků. Ještě po mnoho

generací se budou mezi květinami vyskytovat pozůstatky vulka

nizované gumy.

Rok za rokem poslouchají, jak jeho tělo roste, bouchání je

čím dál silnější, čím dál rychlejší. Teď je mu sedmnáct a takhle ta

lentovaného hráče tu neviděli od dob, kdy Medvědín hrál nejvyšší soutěž, což bylo ještě před jeho narozením. Kevin má fyzičku,

ruce, hlavu a srdce. A hlavně to má v oku, vnímá dění na ledě jako

by pomaleji než ostatní. V hokeji se člověk může naučit leccos,

ale tohle ne, s okem se buď narodíš, anebo nenarodíš. „Kevin?

Ten je nejlepší,“ říkává Peter Andersson, sportovní ředitel klubu,

a ten by o tom měl něco vědět: naposledy byl v Medvědíně takhle dobrý právě on, sportovní ředitel, který to nakonec dotáhl až do

Kanady, do nHL, a utkával se s těmi nejlepšími na světě.

Kevin ví, co do toho bude muset dát, všichni mu to vykládají od

prvního dne, kdy ho postavili na brusle. Všechno. Bude do toho muset dát prostě všechno. Takže za každého rozbřesku, když

jeho spolužáci ještě tvrdě spí v teple pod peřinou, si on jde zabě

hat do lesa a pak se postaví na zahradu a pálí: prásk-prásk-prásk

-prásk-prásk. Posbírat puky. Prásk-prásk-prásk-prásk -prásk. Po

sbí rat puky. Pak každé odpoledne na trénink s ju nio ry, každý

večer s áčkem, hned nato do posilovny, pak ještě jedno kolečko

v lese a na závěr hodinka na zahradě za svitu lamp, nainstalo

vaných na střechu domu přesně za tímto účelem. Prásk-prásk

-prásk-prásk-prásk. Nic víc po tobě tenhle sport nechce. Jen

všechno, co máš.

Kevin dostává nejrůznější nabídky na přestup do velkých klu

bů, zvali ho i  na hokejové gymnázium ve větším městě, ale on

vždycky všechno odmítá. Je kluk z Medvědína a jeho otec je chlap

z Medvědína, jinde to možná nic neznamená, ale tady ano.

Takže jak důležité může být semifinále juniorské ligy? Dost

důležité na to, aby nejlepší juniorský tým v  zemi připomněl

zbytku země, že tohle místo existuje. Dost důležité na to, aby snad přimělo místní politiky investovat do založení hokejového

gymnázia tady v Medvědíně, takže už by se nemuselo jezdit až


17

do Hedu a největší hokejové talenty z této části země by se stě

hovaly do Medvědína, a ne do velkých měst. Takže zdejší áčko,

plné vlastních odchovanců, by možná znovu postoupilo do nej

vyšší soutěže, znovu přilákalo velké sponzory a přimělo okres

postavit nový zimní stadion a velké příjezdové silnice, možná dokonce i ten kongresový dům a nákupní centrum, o kterém se mluví už roky, pak by tu vznikly nové firmy, jež by vytvořily pracovní místa, a místní lidé by si začali rozmýšlet, jestli své domy

prodají, anebo radši zrenovují. Takové semifinále je důležité pro ekonomiku. Pro hrdost. Pro přežití.

Je tak důležité, že jeden sedmnáctiletý kluk od té noci před

deseti lety, kdy mu omrzly tváře, stojí v zahradě, střílí jeden puk

za druhým a nese na bedrech tíhu celého města.

Je tak důležité, že znamená prostě všechno.

„Dolina“ leží na druhém konci Medvědína, severně od cedule.

Centrum Medvědína tvoří radnice a  domky střední a  postupně

čím dál nižší třídy, zatímco v Dolině jsou už jen činžáky postave

né tak daleko od Vrchu, jak to jen šlo. Původně oba názvy samo

zřejmě vznikly jen jako zeměpisné přezdívky bez jakékoli fanta

zie: Dolina se rozkládá níž než zbytek města, terén se tu pomalu svažuje ke starému štěrkovému lomu, kdežto Vrch leží na skále nad jezerem. Jenže když se obyvatelé postupně rozdělili podle své finanční situace do těchto dvou míst, staly se z jejich jmen nejen názvy čtvrtí, ale i  označení příslušnosti ke společenské

třídě. I v nejmenších osadách na světě se děti velmi rychle naučí,

že existují společenské rozdíly, a  tady je to zvlášť jednoduché:

čím dál od Doliny bydlíš, tím líp pro tebe.

Fatima bydlí ve dvoupokojovém bytě tak hluboko v  Dolině,

jak to jen jde. S použitím jemného násilí vytáhne syna z poste

le, chlapec popadne brusle. V  autobuse jedou sami, neřeknou si ani slovo, Amat totiž dovedl systém přesouvání svého těla

bez nutnosti probuzení mozku k dokonalosti. Matka mu lásky

plně říká „Mumie“. Na zimním stadionu se Fatima převlékne do

pracovní uniformy a Amat jde najít správce. Ještě předtím chce matce pomáhat se sbíráním odpadků na tribuně, ale ona mu

zakrátko vynadá a  odežene ho. Kluk si dělá starosti o  matčina

záda, matka si dělá starosti, že by je spolu mohly vidět ostatní děti a  pak by si z  něj dělaly legraci. Kam až Amatova paměť sahá, vždycky byli na světě jen sami dva. Když byl malý, chodil

na konci měsíce sbírat z tribuny prázdné plechovky, občas sem

takhle chodí dodnes.

Každé ráno vypomáhá správci: odemyká dveře, kontroluje

zářivky, sbírá puky, uhlazuje led rolbou a  připravuje halu na

běžný provoz. Jako první, v tu nejnepříjemnější hodinu, nastu

pují krasobruslaři. Pak přicházejí na řadu všechny hokejové

týmy, pěkně za sebou podle důležitosti až po ty nejlepší časy,

které jsou přidělené juniorům a áčku. Zrovna teď jsou junioři

tak dobří, že se málem propracovali na nejvyšší stupínek hie

rarchie.

Amat ještě za juniory nehraje, je mu teprve patnáct, ale mož

ná už v příští sezoně. Pokud do toho dá všechno, co bude potře

ba. Jednoho dne odsud svou matku odvede, ví to, jednoho dne

už nebude muset neustále sčítat a odčítat příjmy a výdaje. Tohle

vytváří mezi dětmi citelné rozdíly. To, které z  nich žijí v  rodinách, kde můžou dojít peníze, a  to, jak jsou staré, když si to

uvědomí.

Amat ví, že možnosti volby má omezené, a tak vymyslel jedno

duchý plán: odsud k juniorům, poté do áčka a pak mezi profíky.

A  až mu na účtu přistane první výplata, sebere matce úklidový

vozík a už jí nikdy nedovolí, aby se na něj byť jen podívala, jejím

rozbolavělým prstům dopřeje odpočinek a  nemocným zádům

dlouhá rána v posteli. Amat netouží po věcech. Jen by si aspoň

jeden večer v  životě chtěl lehnout do postele, aniž by v  duchu

počítal.

Když dodělá svoje úkoly, poplácá ho správce po rameni a podá

mu brusle. Amat si je zašněruje, vezme si hokejku a rozjede se

po prázdné ploše. Takovou mají dohodu, on pomůže s těžkými

věcmi a  rozbitými dveřmi od střídačky, na které už správce se svým revmatem nestačí, a  za to má na hodinu, než nastoupí

kraso bruslaři, celý led pro sebe, pokud ho pak po sobě vyžehlí.

Je to nejlepších šedesát minut z jeho dne. Každého dne.

Zastrčí si do uší sluchátka, nastaví co nejvyšší hlasitost a pak

se rozjede, jak nejrychleji umí. Přelétne plochu a na druhé straně narazí do mantinelu tak tvrdě, že helmou bouchne o plexisklo.

A plnou rychlostí zase zpátky. A ještě. Ještě. Ještě.

Fatima na chvíli vzhlédne od úklidového vozíku, dopřeje si krát

ký pohled na syna. Správce si všimne jejího pohledu a ona mu

ústy mlčky naznačí „díky“. Správce potlačí úsměv a  jen kývne.

Fatima si pamatuje, jak zvláštní to byl pocit, když jí trenéři klubu

poprvé sdělili, že Amat má mimořádný talent. Tehdy ještě sotva

rozuměla zdejšímu jazyku a fakt, že její syn uměl bruslit skoro

dřív než chodit, pro ni byl božským mysteriem. Pak uplynuly

všechny ty roky, a  i  když si dosud nezvykla na krutou medvědínskou zimu, naučila se tohle město milovat takové, jaké je.

A pochopila, že v životě ji nic neudiví víc než to, že chlapec, kte

rého přivedla na svět v zemi, kde nikdy neviděli sníh, se narodil

proto, aby sportoval na ledě.

V jedné z menších vilek v centru Medvědína vylézá ze sprchy Pe

ter Andersson, sportovní ředitel HC Medvědín, má rudé oči a je

zadýchaný. Moc se nevyspal a voda z něj nervozitu nesmyla. Už dvakrát zvracel. Slyší, jak na chodbě haraší Mira, jde budit děti, a Peter přesně ví, co mu řekne: „Proboha Petere, vždyť je ti přes

čtyřicet. Když je sportovní ředitel klubu z  juniorského zápasu

nervóznější než sami junioři, není náhodou načase dát si prášek na uklidnění, drink a trochu se hodit do klidu?“ Anderssonovi

tu od svého návratu z Kanady bydlí už víc než deset let, ale Pete

rovi se zatím tak docela nepovedlo své ženě vysvětlit, co pro Med

vědín hokej znamená. „To myslíš vážně? Nemáš náhodou pocit,

že už to vy, dospělí chlapi, s  tím nadšením trochu přeháníte?“

ptala se ho Mira celou sezonu. „Juniorům je sedmnáct! Vždyť

jsou to skoro ještě děti.“

Ze začátku jí na to neříkal nic. Ale jednou pozdě večer jí po

věděl pravdu: „Vím, že je to jen hra, Miro. Já to vím. Jenže jsme

ve městě uprostřed lesů. Není tu turistický ruch, důl ani žádný

vysoce specializovaný průmysl. Máme tu jen tmu, zimu a nezaměstnanost. A pokud se nám povede tohle město zase pro něco nadchnout, pro cokoli, tak to bude krása. Vím, že nejsi odsud, miláčku, není to tvoje město, ale jen se rozhlédni kolem: pracovních míst ubývá. Okres utahuje opasky. Lidi odsud jsou tvrdí, máme v  sobě kus medvěda a  už jsme dostali moc těžkých

ran. Tohle město potřebuje zase v  něčem vyhrát. Potřebujeme

mít pocit — klidně jen jednou jedinkrát —, že jsme v něčem nej

lepší. Já vím, že je to jen hra. Jenže občas... ne jenom to. Ne

vždycky.“

Mira ho tehdy políbila na čelo, přivinula ho k sobě, usmála

se a něžně mu šeptla do ucha: „Ty jsi vůl.“ A to on samozřejmě

je, to ví.

Peter vychází z  koupelny, přistupuje k  pokoji své patnáctileté

dcery a ťuká na dveře, dokud neuslyší, jak mu odpovídá kytara.

Dcera miluje hudební nástroje, ne sport. Občas je mu to líto, ale

většinou z ní má radost.

Maya leží v posteli, a když na ni zaťukají, zahraje víc nahlas, sly

ší rodiče na chodbě. Matku se dvěma vysokoškolskými diplomy,

která dovede citovat nazpaměť celé zákoníky, ale není schopná si zapamatovat, co je to zakázané uvolnění nebo ofsajd, i kdyby ji

vyslýchali u soudu. A otce, který naopak umí do detailu vysvětlit

jakoukoli hokejovou strategii na světě, ale nemůže se dívat na

televizní seriál, ve kterém vystupují více než tři postavy, aniž

by každých pět minut vyhrkl: „Co to dělají? Kdo je tady ten? Jak

jako zticha, proč mám být zticha? Teď jsem neslyšel, co říkali...

Můžu to přetočit zpátky?“

Maya se tomu směje a zároveň si nad tím vždycky povzdech

ne. Nikdy v  životě se člověk nechce odstěhovat z  domova víc, než když je mu patnáct. Jak říkává její matka, když tma a zima

21

nejvíc pokoušejí její trpělivost a ona má v sobě tři až čtyři skle

ničky vína: „V tomhle městě se nedá žít, Mayo, tohle město se

musí přežít.“

Nikdo z nich netuší, jak velká pravda to je.

22

4

Chlapci a muži z HC Medvědín, od šaten až po kancelář ředitele,

se řídí úslovím: „Stěny jsou tlusté a strop je vysoko.“ Tvrdá slo

va patří ke hře stejně jako tvrdé zákroky, avšak nic, co se stane

tady uvnitř, neopustí zdi téhle budovy. To platí pro dění na ledě

i  mimo něj, protože každý ví, že zájmy klubu jsou vždycky na

prvním místě.

Ještě je tak brzy ráno, že celý zimní stadion je víceméně

prázdný, tedy až na správce, uklízečku a jednoho osamělého hrá

če z dorostenců, který pendluje po ledě sem a tam. Z kanceláře

v patře však na chodbu doléhají hřmotné hlasy mužů v oblecích.

Na zdi visí zhruba dvacet let stará fotka týmu z  roku, kdy byl

Medvědín druhým nejlepším klubem v zemi. Někteří z těch mužů

v oblecích u toho tehdy byli, jiní ne, všichni jsou ale rozhodnutí,

že se tam zase dostanou. Medvědín už nebude zapomenuté měs

to topící se v nižších soutěžích, opět se vrátí mezi elitu, vyzve na

souboj ty nejlepší.

Za stolem sedí generální ředitel klubu. Je to nejupocenější

muž ve městě, neustále je vyplašený jako dítě, které něco ukradlo,

a  dneska ráno ještě víc než obvykle. Celou košili má posetou

drobky a ukusuje housku tak nešikovně, až si člověk říká, jestli

tenhle chlap náhodou nepochopil celý koncept přijímání potravy

špatně. Tohle dělá vždycky, když je nervózní. Je ve své kanceláři,

ale má tu ze všech nejmenší moc.

Při pohledu zvenčí je hierarchie klubu jasná: představenstvo

jmenuje generálního ředitele klubu, který dohlíží na každo denní

23

provoz, generální ředitel klubu zaměstnává sportovního ředite

le a ten zase vybírá hráče do áčka a zaměstnává trenéry. Trenéři

trénují týmy a nikdo se nikomu neplete do práce. Ale za zavřený

mi dveřmi je samozřejmě všechno jinak, tam má ředitel vždycky

důvod se potit. Všichni tihle chlapi kolem něj jsou členové před

stavenstva a sponzoři, jeden z nich je komunální politik, dohro

mady tvoří nejsilnějšího investora a největšího zaměstnavatele

v  obci. Všichni jsou tu samozřejmě „neoficiálně“. Tak se tomu

říká, když se úplně náhodou sejdou na kávu na jednom místě,

se všemi svými penězi a  vlivem, a  to tak brzy ráno, že se ještě

neprobudili ani místní novináři.

Kávovar HC Medvědín potřebuje očistu víc než jeho ředitel,

ale kvůli obsahu šálku sem nikdo nepřišel. Každý přítomný má

svoji agendu, každý získá z  úspěchu klubu něco jiného, jednu

věc ale mají společnou: shodují se na tom, kdo má dostat padáka.

Peter se v Medvědíně narodil a vyrostl a za dobu svého pobytu

tu vystřídal mnoho rolí: byl kluk v  bruslařské školičce, slibný

junior, nejmladší hráč áčka, kapitán mužstva, který dovedl tým

téměř k titulu, hvězda, ze které se stal profík v nHL, a nakonec

hrdina, který se vrátil domů, aby vzal místo sportovního ředitele.

Zrovna teď ale ospale bloumá sem a  tam po předsíni svého

domu, zhruba při každém třetím obratu se praští do hlavy o po

ličku na čepice a zmateně huhlá:

„Ježišikris... neviděli jste n-ě-k-d-o klíče od volva?“

Počtvrté si prohledá všechny kapsy u bundy. Z druhé strany

vejde do předsíně jeho dvanáctiletý syn a dvěma navyklými úsko

ky stranou otce obejde, aniž musí zvednout zrak od displeje tele

fonu.

„Neviděl jsi klíčky od volva, Leo?“

„Zeptej se mámy.“

„A kde je máma?“

„Zeptej se Mayi.“

Leo zmizí v koupelně. Peter se zhluboka nadechne.

„MiLÁČKU?“

Žádná odpověď. Peter se podívá na telefon, ředitel klubu mu

už čtyřikrát napsal, ať okamžitě přijde do kanceláře. Během normálního týdne stráví Peter na stadionu sedmdesát až osmdesát

hodin, a stejně sotvakdy zahlédne svého syna na tréninku. V autě si vozí golfové hole, které za celé léto použije tak dvakrát, když má štěstí. Práce sportovního ředitele mu zabírá celé dny: vyjednává s hráči o smlouvách, telefonuje s agenty, sedí v temném promítacím sále a studuje hru nových posil. Jenže HC Medvědín je malý klub, takže když skončí s touhle prací, jde pomáhat správci měnit zářivky a brousit brusle, taky objednává autobusy a dresy,

je cestovní kancelář a správa nemovitostí v jednom, na údržbě

haly se podílí stejný počet hodin, jako buduje tým. To mu zabere

zbytek dne. Hokej je v tomhle ohledu jednoduchý, nemůže vám

tvořit jen část života. Musí ho tvořit celý.

Když vzal Peter práci sportovního ředitele, celou následující

noc protelefonoval se Sunem, který v Medvědíně trénoval áčko

už od dob, kdy byl Peter malý. Právě Sune naučil Petera bruslit,

vytvořil mu v  hale nový domov, když v  tom starém vládl alko

hol a modřiny. Spíš než kouče představoval pro Petera mentora a  otce, během některých životních údobí byl tenhle starý pán

jediný člověk, kterému Peter důvěřoval. „Musíš fungovat jako

uzel,“ řekl Sune novopečenému sportovnímu řediteli. „Všichni

tu mají svoje lano, sponzoři, vedení, politici, fanoušci, trenéři,

hráči, rodiče, všichni mají svoje lano a každý táhne klub jiným směrem. A ty musíš být uzel.“

Když se Mira další den ráno probudila, Peter jí popsal náplň

své nové práce ještě jednodušeji: „V Medvědíně jsou všichni do

hokeje zapálení. A  já musím hlídat, aby od nich nic nechytlo.“

Mira ho políbila na čelo a řekla mu, že je vůl.

„MiLÁČKU, nEViDĚLAs KLÍČKY OD VOLVA?“ ječí Peter teď už na

celý dům.

Žádná odpověď.

Pánové v kanceláři chladně a věcně probírají nutné kroky, jako

by šlo o  výměnu kusu nábytku. Na staré fotce týmu stojí Peter


25

Andersson uprostřed, tehdy byl kapitán mužstva, teď je sportov

ní ředitel. Dokonalá pohádka o úspěchu; muži v kanceláři dob

ře vědí, jak je důležité budovat pro média a fanoušky mytologii.

Vedle Petera stojí Sune, trenér áčka, který Petera přesvědčil, aby

se po ukončení profesionální kariéry vrátil z Kanady i s rodinou

domů. A oni dva pak vybudovali celou mládežnickou organizaci

s cílem mít jednou nejlepší juniorský tým v zemi. Tehdy se jim

všichni smáli, teď už se nesměje nikdo. Zítra bude tenhle junior

ský tým hrát semifinále, příští rok přestoupí Kevin Erdahl a pár

dalších do áčka, sponzoři nalijí do klubu miliony a návrat mezi

elitu začne doopravdy. Nic z toho by se nestalo bez Petera, vždyc

ky byl Suneho nejlepší žák.

Jeden ze sponzorů se naštvaně podívá na hodinky.

„Neměl tady už být?“

Řediteli proklouzne telefon mezi zpocenými prsty.

„Určitě už je na cestě. Myslím, že vozí děti do školy.“

Sponzor se uštěpačně usměje.

„Takže jako obvykle má ta jeho právnička důležitější schůzku

než on? Bere to tady Peter jako práci, nebo jako koníčka?“

Jeden člen představenstva si odkašle, napůl žertem a napůl

vážně:

„Potřebujeme sportovního ředitele, co nosí kanady, a ne bač

kory.“

Sponzor se zaculí a řekne:

„Možná bysme místo něj mohli zaměstnat jeho ženu? Spor

tovní ředitel v lodičkách by taky docela šel, ne?“

Všichni se smějí. Smích se odráží od vysokých stropů.

Peter vchází do kuchyně, hledá manželku, ale místo ní najde dce

řinu nejlepší kamarádku Anu. Ta si zrovna chystá smoothie. Tak

to aspoň Peterovi připadá, celá linka je pokrytá nepřátelsky rů

žovou břečkou, která se kapku po kapce blíží k okraji a chystá se

napadnout, porobit a anektovat parkety. Ana si sundá sluchátka.

„Brý ráno. Ten váš mixér se fakt nedá!“

Peter se zhluboka nadechne.


26

„Ahoj Ano. Dneska jsi tu... brzy.“

„Vždyť jsem tady spala!“ odpoví Ana bezstarostně.

„Zase? To už je... počtvrté v řadě?“

„Já to nepočítám.“

„Jistě. Toho jsem si všiml. Ale nemáš pocit, že by bylo načase, abys zase některý večer zašla domů a... já nevím. Vzala si oblečení ze své vlastní skříně?“

„To je v pohodě. Už jsem si sem v podstatě všechny hadry do

táhla.“

Peter si promasíruje krk a ze všech sil se snaží být z této sku

tečnosti stejně nadšený jako Ana.

„To je... úžasné. Jenže... nechybíš svému tátovi?“

„V klidu. Dost často si voláme a tak.“

„Jistě, jistě. Ale stejně si myslím, že bys občas měla spát u sebe doma. Ne?“

Ana vloží do mixéru trochu moc neidentifikovatelných zmra

žených bobulí a kusů ovoce a zaraženě se na Petera podívá.

„Tak fajn. Jenže to bude děsně nepraktický, když už mám

všechny hadry tady.“

Peter na ni dlouho tiše zírá. Ana pak zapne mixér bez krytu.

Peter se otočí, zamíří do předsíně a stále zoufaleji volá:

„MiLÁČKU!“

Maya je pořád ještě v posteli, pomalu drnká na struny, tóny se

odrážejí ode zdí a stropu, osamělejší a osamělejší, až se nakonec

rozplynou v nicotu. Jsou tichým, opuštěným voláním po společ

nosti. Maya slyší Anu lomozit v kuchyni a pak poslouchá, jak se

frustrovaní rodiče míjejí v předsíni, táta jako vždycky rozespalý

a  překvapený, jako by se každé ráno probouzel na místě, kde

ještě nikdy nebyl, a máma cílevědomá jako sekačka na dálkové

ovládání, u které se porouchala funkce rozpoznávání překážek.

Peterova žena se jmenuje Mira, ale v Medvědíně jí tak snad nikdy

nikdo neřekl. Nakonec to vzdala a prostě je nechala, ať jí říkají

„Mia“. Lidé jsou tu tak málomluvní, že se jim asi nechce plýtvat


27

časem na souhlásky. Když se jí ze začátku někdo ptal na manže

la, bavila se tím, že odpovídala: „Myslíte Peera?“ Ale to se na ni

pokaždé všichni jen vážně zahleděli a zopakovali: „Ne, Petera!“

V tomhle městě asi ironie mrzne na led, jako všechno. Takže teď

se Mira už jen v duchu baví pomyšlením, že dětem dali příklad

ná nesouhlásková jména „Leo“ a „Maya“, aby na místní matrice

nikomu nepraskla hlava.

Mira se pohybuje po domě v pevně daných vzorcích, při oblé

kání zároveň pije kávu a neustále směřuje přes koupelnu, před

síň a kuchyni někam vpřed. Z podlahy v dceřině pokoji zvedne

svetr, složí ho a ani na chvíli Maye nepřestane připomínat, že už

je načase odložit kytaru a vstát.

„Jdi se osprchovat, smrdíš, jako by ti vyhořel pokoj a někdo

ho hasil Red Bullem. Táta vás za dvacet minut odveze do školy!“

Maya se neochotně, ale životem poučeně vysouká z  peřiny.

S  matkou nemá cenu diskutovat, matka je zkrátka právnička

i doma.

„Táta říkal, že nás do školy povezeš ty.“

„Táta má mylné informace. A  řekni prosím Aně, ať po sobě

uklidí kuchyni, až si dodělá to smoothie. Mám ji hrozně ráda, je

to tvoje nejlepší kamarádka, je mi jedno, že u nás spí častěji než

u  sebe doma, ale jestli si v  naší kuchyni hodlá dělat smoothie,

tak ať se naučí nasazovat na mixér poklop, a koukej ji informo

vat aspoň o těch nEJZÁKLADnĚJŠÍCH funkcích hadru na nádobí.

Jo?“

Maya opře kytaru o zeď, zamíří do koupelny, a když se k mat

ce obrátí zády, protočí panenky tak, že na rentgenu by si je spletli

s ledvinovými kameny.

„Neprotáčej laskavě oči. Vidím to, i když to nevidím,“ zavrčí

na ni matka.

„Nepodložené spekulace,“ zahudruje dcera.

„Už jsem ti vysvětlovala, že to se říká jen v amerických seriá

lech!“ protestuje matka.

Dcera odpoví trochu zbytečně silným zabouchnutím dveří

od koupelny. Odněkud se ozve Peterovo zavolání „MiLÁČKU!“,


28

Mira zvedne ze země další svetr, když vtom uslyší Anu zařvat

„do prdele práce!“ těsně před tím, než jim ovocné smoothie vyta

petuje strop v kuchyni.

„Mohla jsem se svým životem naložit úplně jinak, abyste vě

děli,“ řekne Mira tiše do prázdna a  hodí si klíčky od volva do

kapsy.

Muži v kanceláři se ještě pořád smějí vtípku o lodičkách, když se

ode dveří ozve diskrétní zakašlání. Generální ředitel klubu máv

ne na uklízečku, ať jde dál, aniž se na ni vůbec podívá. Uklízečka

se všem omluví, většina mužů ji naprosto ignoruje, jeden z nich

ale ochotně zvedne nohy, když se žena natáhne pro odpadkový

koš. Pak zdvořile poděkuje, opět jí nikdo nevěnuje pozornost,

Fatima si to vůbec nebere osobně, jejím největším talentem je,

že dovede ani trochu nerušit. Až na chodbě se pak chytí za záda

a zasténá bolestí. Nechce, aby to někdo viděl a řekl to Amatovi.

Její milovaný syn si se vším dělá moc velké starosti.

Amat se zastaví u  mantinelu, štípe ho pot v  očích, hokejku si

položil na led, zpocené ruce mu v rukavicích kloužou, dýchá pře

rývaně, až ho pálí v krku, ve stehnech mu řádí kyselina mléčná.

Tribuny jsou prázdné, ale on k nim stejně občas zabloudí pohle

dem. Matka mu pořád opakuje, že oba musejí být vděční, a on

jí rozumí. Nikdo není téhle zemi, městu, lidem, klubu, okresní

správě, sousedům a  zaměstnavateli vděčnější než jeho matka.

Vděčnost, vděčnost, vděčnost. Tu mají na starosti mámy. A děti

mají na starosti sny. A tak Amat sní o tom, že jeho matka jednou

bude moct vejít do místnosti, aniž by se musela omlouvat.

Zamrká, aby dostal pot z  očí, narovná si helmu, odrazí se

bruslí od ledu. A ještě jednou. Ještě. Ještě.

Peter má na telefonu čtyři zmeškané hovory od generálního ředi

tele klubu, vystresovaně se podívá na hodinky, a když do kuchy

ně vejde Mira, otočí se k ní. Mira s úsměvem hledí na patlaninu,

kterou Ana nechala na lince a na podlaze, a ví, že manžel v duchu


29

hystericky řve. Oni dva uklízejí naprosto odlišně: Miře vadí ob

lečení poházené po zemi, Peter k  smrti nenávidí cokoli upatla

ného. Když se seznámili, vypadal celý jeho byt jako po vloupání,

ovšem kromě kuchyně a  koupelny, ty se podobaly operačnímu

sálu. U Miry doma to bylo přesně naopak. Rozhodně se nedá říct,

že by pro sebe byli jako stvoření.

„Tady jsi! Mám zpoždění, nestíhám schůzku v klubu. Nevidě

las klíče od volva?“ vydechne Peter.

Pokusil se nasoukat do saka a uvázat si kravatu, což jako ob

vykle nedopadlo moc slavně. Mira má oděv dokonalý, jako by lát

ka pochlebovala jejímu tělu. Napije se kávy a zároveň si ladným

pohybem ruky oblékne kabát.

„Jo.“

Peter má rozcuchané vlasy a v obličeji je celý rudý, ponožky

umazané od smoothie, vybafne na ni:

„A nechceš mi prozradit kde?“

„Jsou v mojí kapse.“

„Co? Proč jako?“

Mira ho políbí na čelo.

„To je výborná otázka, cukroušku. Asi jsem zkrátka považovala

za vhodné je mít, když tím volvem pojedu do práce. Říkala jsem

si, že by bylo trochu nepatřičné, kdyby právnička přijela do práce

autem nastartovaným přes dráty.“

Peter se oběma rukama zmateně zatahá za vlasy.

„No ale... sakr... snad si vezmeš malý auto, ne?“

„Ne, s  malým autem jedeš ty do servisu. Až odvezeš děti do

školy. Mluvili jsme o tom.“

„O tom jsme teda nEMLUViLi!“

Peter nutkavě otře spodek Miřina hrnku utěrkou. Mira se

usměje.

„Ale miláčku, je to napsané v kalendáři na lednici.“

„Přece si do něj nemůžeš jet tak něco napsat a mně to nEŘÍCT!“

Mira si s ledovým klidem promne obočí.

„Já jsem ti to řekla. A teď ti to říkám znovu. Neděláme nic jiné

ho, než že si něco říkáme. Zato s nasloucháním je to...“


30

„Ale Miro, proboha tě prosím. Já mám schůzku! Jestli přijdu

pozdě, tak...“

Mira trochu přehnaně kývne.

„Jistě, jistě, miláčku. Jestli přijdu do práce pozdě já, tak ne

vinný člověk skončí ve vězení. Ale promiň, teď jsem tě přerušila.

Jen mi prosím pěkně pověz, co se stane, když přijdeš pozdě TY.“

Peter se co nejtrpělivěji nadechne nosem.

„Zítra nás čeká nejdůležitější zápas sezony, miláčku.“

„Já vím, miláčku. A zítra taky budu předstírat, že mě to zajímá.

Do té doby ti musí stačit, že to zajímá zbytek města.“

Na Miru jen tak někdo dojem neudělá. To na ní Peterovi při

jde nejatraktivnější a  zároveň nejotravnější. Peter se snaží vy

myslet nějaký argument, ale Mira si jen teatrálně povzdechne,

položí klíče od volva na linku, zatne ruku v pěst a zvedne ji man

želovi před oči.

„Fajn. Tak si střihneme.“

Peter vrtí hlavou a zadržuje smích.

„Kolik ti je, prosím tě? Osm?“

Mira pozvedá obočí.

„Co je? Bojíš se?“

Peter se rázem přestane usmívat, zavrtá se do ní pohledem

a  taky zatne ruku v  pěst. Mira nahlas napočítá do tří, Peter dá

papír, Mira zcela okatě vyčká ještě půl vteřinky a pak rychle uká

že nůžky. Peter na ni zaječí, ale to už se Mira zmocnila klíčků

a míří do předsíně.

„Ty ŠVinDLUJEŠ!“

„Nauč se prohrávat, miláčku. Ahoj, děti, buďte na tatínka hod

né. Nebo aspoň středně hodné!“

Peterovi v kuchyni spadne čelist.

„Neodvažuj se jen tak odejít. Ty podvodnice!“

Pak se otočí ke kalendáři na lednici.

„TADY O AUTĚ VŮbEC niC nE...“

Za Mirou se zabouchnou vstupní dveře. Venku nastartuje

volvo. V kuchyni stojí Ana, usmívá se a kolem úst má v širokých

kruzích rozpatlané smoothie.


31

„Už jste nad ní někdy v něčem vyhrál, pane Anderssone?“

Peter si masíruje kořínky vlasů.

„Byla bys tak hodná, Ano, a zašla říct mým dětem, ať se kou

kají oblékat?“

Ana horlivě kýve.

„Jasně! Jen to tady trochu uklidím!“

Peter prosebně zavrtí hlavou a donese nové balení houbiček

na nádobí.

„Ne... ne... Prosím tě, Ano, nedělej to. Bojím se, že by to pak

bylo ještě horší.“

Když smích v  kanceláři utichne, podívá se jeden ze sponzorů

přísně na generálního ředitele, zaťuká klouby do stolu a řekne:

„Tak co? Myslíte, že nám Peter bude dělat problémy?“

Ředitel si otře čelo a zavrtí hlavou.

„Peter dělá to, co je nejlepší pro klub. Vždycky. To sami víte.“

Sponzor vstane, zapne si sako a dopije kávu.

„Fajn. Já mám ještě jinou schůzku, ale spoléhám na vás, že mu

to vysvětlíte. Pěkně mu připomeňte, kdo ho každý měsíc platí.

Všichni víme, jak má Suneho rád, ale do médií nesmí proniknout,

že klub trpí vnitřními neshodami.“

Ředitel ani nemusí odpovídat. Nikdo neví o  tlustých zdech víc

než Peter. Ten upřednostní klub. Dokonce i  dneska, když mu

přikážou vyhodit Suneho.


32

5

Proč má člověk rád sport?

Možná záleží na tom, jaký ten člověk je. A kde.

Nikdo pořádně neví, kolik je Sunemu vlastně let, patří mezi ty

typy, co už dvacet let vypadají na sedmdesát a ani si sami nepamatují, jak dlouho vlastně dělají trenéra áčka. S  věkem se při

hrbil, kvůli stresu a stravovacím návykům přibral, postavou teď

připomíná spíš sněhuláka. Dneska se vypravil do práce mnohem

dřív než obvykle, ale když z haly vyjde skupina mužů v oblecích, skryje se mezi stromy a počká, až si posedají do aut a odjedou.

Ne že by se styděl, jen chce, aby se tamti nemuseli stydět před ním. Většinu z nich zná celý jejich život, mnohé z nich i trénoval.

A že ho chtějí vyhodit a na jeho místo dosadit trenéra juniorů, je

nejhůř utajené veřejné tajemství ve městě. Nikdo nemusí Sunemu říkat, ať se nepouští do otevřeného konfliktu, on by se tak ke

klubu v životě nezachoval a dobře ví, že tady jde o mnohem víc

než jen o hokej.

Medvědín je chudá část velkého lesa, ale i tady ještě žije pár

boháčů. Ti zachránili klub před krachem a teď chtějí, aby se jim

to vrátilo: junioři povedou vítězné tažení mezi elitu. Zítra vyhra

jí semifinále juniorského mistrovství, příští víkend finále. A až

bude okres rozhodovat, kde postaví nové hokejové gymnázium, nebude moct ignorovat město s  nejlepším juniorským týmem

v zemi. Klub se stane srdcem plánů do budoucna, s novým gym


33

náziem přijde nový zimní stadion a hned nato kongresový dům a nákupní centrum. Z hokeje bude víc než hokej, bude z něj ces

tovní ruch, značka a kapitál. Přežití.

Takže klub je víc než jen klub, je to království, v  němž se

o  moc perou nejsilnější chlapi z  lesa, a  pro Suneho už tu není místo. Sune se podívá na stadion. Obětoval mu celý svůj život.

Nemá rodinu, žádného koníčka, dokonce ani psa. Brzy bude bez

práce a neví, z čeho a pro co bude žít. A přesto to nemůže nikomu vyčítat, ani generálnímu řediteli, ani trenérovi juniorů, a už

vůbec ne Peterovi. Chudák Peter o  tom nejspíš ještě nemá ani

tušení, ale oni ho donutí, aby jeho propuštění odklepl on, to on

bude katem a pak to bude muset vysvětlovat médiím. Aby si všich

ni byli jistí, že klub je jednotný a zdi zůstávají i nadále tlusté.

Dříve či později se všechna mužstva musí rozhodnout, čeho

chtějí vlastně dosáhnout, a Medvědín už nechce prostě jen hrát.

Suneho nahradí trenérem juniorů z jednoho prostého důvodu:

když před zápasem mluví se svými svěřenci Sune, má k nim dlou

hý projev na téma, že mají hrát hlavně srdcem. Když ale v šatně stojí trenér juniorů, řekne jen jedno slovo: „Vyhrajte!“ A junioři

vyhrají. Neprohráli posledních deset let.

Sune si jen už není jistý, jestli hokejový klub opravdu tvoří pou

ze tohle. Kluci, co nikdy neprohrávají.

Malé auto jede po čerstvě prohrnutých silnicích. Maya se opírá

čelem o okénko tak deprimovaně, jak to umí jen někdo, komu

je patnáct. Dál na jih už je jaro, ale v Medvědíně existují pouze dvě roční období, zimu tu všichni berou tak samozřejmě, že léto

vždycky každého zaskočí. Během těch dvou tří měsíců si nikdo nestihne zvyknout na sluneční svit, než jim ho zase vezmou, a po

zbytek roku mají lidé občas pocit, že by si nepohoršili, ani kdyby

bydleli pod zemí.

Ana tvrdě přetáhne Mayu prsty přes ucho.

„Co blbneš?“ vyjekne Maya a mne si celou polovinu obličeje.

„Nudím se. Něco si zahrajeme!“ žadoní Ana horlivě.


34

Maya si povzdechne, ale neprotestuje. To proto, že má tu

při blblou závislačku na smoothie hrozně ráda a protože je jim

patnáct a máma neustále vykládá, že „už nikdy v životě nebudeš

mít takové kamarádky, jako když ti bylo patnáct, Mayo. Ani když

s nimi zůstaneš v kontaktu celý život. Už nikdy to nebude takové

jako teď“.

„Fajn, tak teda: Chtěla bys bejt radši slepá a  umět se skvěle

prát, nebo hluchá a umět se skvěle...“ začne Ana.

„Slepá,“ odpoví Maya bez váhání.

To je Anina oblíbená hra, hrají ji spolu odmalička. Z  toho,

že z  některých věcí člověk nevyroste, se dá čerpat pocit bez

pečí.

„Vždyť sis ani neposlechla druhou možnost!“ protestuje Ana.

„Seru na druhou možnost. Bez hudby bych nevydržela, ale

kdybych už nikdy neviděla ten tvůj otravnej ksicht, to bych vy

držela klidně.“

„Seš nerdka,“ vzdychne si Ana.

„Seš pako,“ zaculí se Maya.

„Fajn, tak hele: Chtěla bys radši mít pořád nos plnej holubů,

nebo chodit s klukem, co má pořád nos plnej holubů?“

„Radši bych měla holuby já.“

„To o tobě fakt docela dost vypovídá.“

„Spíš to fakt docela dost vypovídá o  tobě, když tě to vůbec

napadlo.“

Ana se pokusí Mayu praštit do nohy, ale ta mrštně uhne a box

ne kamarádku do ruky. Ana vykřikne a  pak se obě rozesmějí.

Samy sobě.

V patnácti má člověk přátele. Pak už je nemá nikdy.

Na předním sedadle sedí Leo. Za život si vypiloval dokonalou

schopnost ignorovat zvukovou frekvenci své sestry a její nejlepší

kamarádky. Teď se otáčí k otci a ptá se:

„Přijdeš se dneska podívat na můj trénink?“

„No... pokusím se... ale máma přijde!“ odpovídá Peter.

„Máma chodí vždycky,“ říká Leo.


35

Dvanáctiletý kluk to myslí jako holé konstatování, ne výčit

ku. Ale Peter to tak stejně bere. Dívá se na hodiny v  autě tak

často, až do nich musí zaťukat, aby se přesvědčil, že stále ještě

jdou.

„Jste vystresovanej?“ ptá se ze zadního sedadla Ana takovým

tím tónem, ze kterého má člověk chuť začít kolem sebe házet

věcmi, pokud je opravdu vystresovaný.

„Jen spěchám na schůzku, Ano. Děkuju za optání.“

„S kým?“ pokračuje Ana.

„S ředitelem klubu. Potřebujeme probrat zítřejší zápas ju nio

rů...“

„Ty vole, všichni furt melou o juniorech... Je vám jasný, že je

to jenom blbá hra? Vždyť nikoho pořádně nezajímá.“

Ana jen žertuje, hokej miluje, ale Maya hned sykne:

„Tohle mu dneska fakt neříkej!“

„Je schopnej vybouchnout,“ souhlasně podotýká Leo.

„Jak vybouchnout? Kdo tady vybuchuje?“ diví se Peter.

Maya se k němu ze zadního sedadla rychle nakloní.

„Nemusíš nás vozit až ke škole, tati. Klidně zastav tady.“

„Mně to vůbec nevadí,“ tvrdohlavě protestuje Peter.

„Nevadí... tobě možná,“ vzdychne si Maya.

„Co to má znamenat? Ty se za mě stydíš nebo co?“

Ana jim přispěchá na pomoc:

„Jo.“

Leo si taky přisadí:

„A taky nechce, aby tě před školou někdo viděl, protože to by

se pak seběhli všichni z její třídy a chtěli se bavit o hokeji.“

„A  co na tom? Tohle je hokejové město!“ užasne Peter překvapeně.

„Ale kvůli tomu snad všichni nemusí žít jenom hokejem,“ uklouzne Maye, která vážně přemýšlí, že otevře dveře a za jízdy vyskočí ven, sníh je pořád ještě hluboký, určitě by si nic nezlo

mila, za ten risk by to stálo.

„Proč TOHLE říkáš? Proč TOHLE říká, Leo?“ běduje otec z místa řidiče.

„Mohl bys zastavit? Nebo aspoň zpomalit, to by úplně stačilo,“

žádá ho Maya.

Ana mezitím nadšeně ťuká Leovi na rameno.

„Hele, Leo, poslouchej: Co bys radši? Už nikdy nehrát hokej,

nebo počítačový hry?“

Leo kradmo zašilhá po otci. Zahanbeně zakašle. Začne si ode

pínat pás a šátrá rukou po klice. Peter zničeně vrtí hlavou.

„Neopovažuj se na to odpovídat, Leo. Neopovažuj se.“

Mira sedí ve volvu, jede pryč z Medvědína. Ráno slyšela, že Peter

v koupelně zvrací. Když v tomhle městě sport takhle mává s dospělými chlapy, copak asi provede s těmi sedmnáctiletými kluky, co mají zítra hrát? Ženy z  Medvědína si vyprávějí takový starý

vtípek: „Chtěla bych, aby se na mě manžel díval stejně, jako se dívá na hokej.“ Mira se tomuhle žertu nikdy nesmála, protože až moc dobře chápe jeho původ.

Ví, co si o ní vykládají chlapi z města, ví, že má na míle daleko

k loajální manželce sportovního ředitele, jakou si představovali,

když Petera angažovali. Tady se na klub nedívají jako na zaměstnavatele, ale jako na armádu, vojáci se musí dostavit do zbraně,

když je povolají, a rodiny jsou povinny jim ode dveří hrdě mávat.

S  generálním ředitelem klubu se Mira prvně setkala na golfo

vém turnaji pořádaném sponzory, během drinku před večeří jí

vtiskl do ruky svou prázdnou sklenici. V jeho hokejovém světě se pohybovalo tak málo žen, že když uviděl jednu neznámou, automaticky ji považoval za servírku.

Poté co mu ten omyl došel, se jen zasmál, jako by to Miře také

mělo připadat vtipné. A  když nepřipadalo, povzdechl si a  řekl něco jako: „Copak nemáte ani špetku smyslu pro humor?“ Když mu pak oznámila, že hodlá dál pracovat — stejně jako Peter —,

vyhrkl překvapeně: „Ale kdo se bude starat o děcka? Ty snad musí někdo kojit, ne?“ Mira se tehdy opravdu snažila jeho komentář

přejít mlčením. No možná ne „opravdu“, ale i teď zpětně by přísa

hala, že se „snažila“. Nakonec se na ředitele obrátila, významně

ukázala na jeho prsty tlusté jako buřty, v nichž svíral krevetový chlebíček, a  na břicho, které se dmulo pod zoufalými knoflíky

košile, a řekla: „Myslela jsem, že to byste si mohl vzít na starost

vy. Máte větší prsa než já.“

Když příště pořádali golfový turnaj, vyškrtli z 



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist