načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Medvědí tanec - Irena Dousková

Elektronická kniha: Medvědí tanec
Autor:

Tato próza patří do subtilnější, neautobiografické linie autorčiny tvorby. Pozoruhodný je už samotný syžet: poslední měsíce nemocného Jaroslava Haška na Lipnici. Medvědí tanec však ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  178
+
-
Doporučená cena:  190 Kč
6%
naše sleva
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 293
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7346-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato próza patří do subtilnější, neautobiografické linie autorčiny tvorby. Pozoruhodný je už samotný syžet: poslední měsíce nemocného Jaroslava Haška na Lipnici. Medvědí tanec však není jenom jeho příběhem, ale také bohatě strukturovaným portrétem doby.
Píše se rok 1922 a my se ocitáme ve venkovském světě, kam se Hašek uchýlil, aby dopsal své životní dílo. O Švejkovi sice padne pár zmínek, ale to je vše. Dousková nenapsala biografický román o spisovateli, který se dočkal světové slávy až po smrti. Daleko víc ji zajímá existenciální situace vyhasínání sil někoho, kdo se po celý život bohatýrsky bavil, provokoval, a ještě o tom uměl vtipně vyprávět a psát. 
V Lipnici se už proslulý chodec stěží doplouží s oteklýma nohama do hospody. Stále v něm přebývá dřívější skandalista, avšak lipnická komunita je už jeho poslední protivník. Silnou stránku románu představuje tísnivá atmosféra blížícího se konce: venku leje jako z konve, hučící komín marně vyhání podzimní lezavo.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Irena
Dousková
Medvědí
tanec










Irena
Dousková
Medvědí
tanec
Druhé město
Brno 2014





© Irena Dousková, 2014
Photo © Igor Malijevský, 2014
© Druhé město — Martin Reiner, 2014

ISBN 978-80-7227-673-8





7
Prolog
Celý další den pršelo. Voda nepřestávala chlístat z
šedivých mraků. Jako by šílená nebeská posluhovačka
vylévala dolů jeden kýbl za druhým, rozhodnuta jednou
provždy udělat pořádek a vrátit všechnu tu špínu
zpátky na zem, kam patří. Setmělo se už brzy odpoledne.
Ani příchod noci nic nezměnil, pršelo dál. Skučící vítr
hnal provazce vody proti podkrovnímu oknu a holé
větve ořešáku o sebe tloukly, podobné kostlivým pařátům.
Nevadilo mu to. Usnul rychle. Pánbůh konec konců
slíbil, že další potopa už nepřijde. Všechny ty divoké
zvuky zvenčí posílily pocit bezpečí uvnitř. Pomohly mu
navodit spánek téměř hypnotický. Později se mu něco
zdálo. Stoupal do kopce. Pomalu a těžce. Déšť i
temnotu si do toho snu vzal s sebou. Přidal hromy a blesky.
Konečně byl nahoře. Znavený a promáčený, s bouřkou
v patách, zůstal stát před kostelem, o jehož existenci
neměl celou tu namáhavou cestu ani tušení. Vejít se mu
ale nechtělo. Ne proto, že šlo o kostel, spíš proto, jak
divně vypadal. Že je divný, cítil v tom snu úplně jasně,
ale proč tomu tak je, nevěděl. Zvenčí připomínal
kterýkoli jiný venkovský svatostánek. Až na to, že byl
nezvykle sešlý a jeho zdi tak tmavé. Musel být prastarý,
snad románský. Ale v tom se moc nevyznal. Podobal se





8
spíš hrádku, nějaké malé pevnosti. Sáhl po rezavé klice,
už se jí i dotkl, ale pak si to rozmyslel. Stejně bude
zamče no, pomyslel si, a věděl, že je to výmluva.
Jenomže bouře už tu byla. Zuřila všude kolem. Nedalo se nic
dělat. S pocitem marnosti vzal znovu za kliku. Bylo
otevřeno.
Nejdřív neviděl vůbec nic. Tma, která ho obklopila,
byla ještě neproniknutelnější než ta venku. Po chvíli
rozeznal roztřesené plameny svíček. Nepřekvapilo ho, jak
je to možné na tak odlehlém a opuštěném místě. Za
okamžik si všiml ještě jiné záře, slabě vystupující z
několika temných zákoutí. Snad vycházela z obrazů — spíš na
způsob pravoslavných ikon —, jejichž význam i námět
mu unikaly. Celý vnitřek kostela byl uspořádán jinak,
než bývá obvyklé. Připomínal labyrint, jehož tvar ani
strukturu nelze přehlédnout z jednoho místa a ve
kterém všechno směřuje ke středu. Vydal se tedy tím
směrem. Po nějaké době, ani v nejmenším netušil, jak
dlouhá mohla být, narazil na nízkou, kamennou stavbu bez
oken. Podobala se ikonostasu, až na ten kámen. A byla
bez ozdob, jen holé stěny. Obešel ji zvolna kolem
dokola. Dál už nebylo kam jít. Dotkl se tlustých, začernalých
zdí. Teprve dotykem objevil sotva rozeznatelné dveře.
Otevřel je. Proud světla byl tak jasný, že ho na okamžik
oslepil. Nedokázal vstoupit. Neviděl nic víc než světlo
samo. Ať už se uvnitř skrývalo cokoli, nespatřil to. Už
ani nechtěl. Rázem věděl všechno, co bylo třeba.
„Bondy! Ty svině židovská líná! Polez ven!“
„Otevři! Dělej!“





9
Chvíli trvalo, než si uvědomil, že to byl sen. A že ty
výkřiky a dutě znějící rány do něj nepatří. Rozespale se
posadil. Nepřestalo to. Nezmizelo. Slyšel, jak někdo
zlostně kope do dveří. Taky cinknutí kamene o okenní
sklo.
„Víš, co je to pogrom? Jestli ne, tak teď se to dozvíš!“
„Otevři, Bondy, nebo to tu všechno rozmlátíme.“
Pogrom? V Lipnici? V Československu roku 1922?
Nemohl tomu uvěřit. Ačkoli v Holešově... Ale přece jen,
nedávalo to smysl. Přesto ucítil, jak se mu na zádech
sbíhají čůrky studeného potu. Hluk před domem
neustával. Naopak ještě zesílil. Uvědomil si, že vedle v
místnosti spí Emilka. Teď už asi ne... Strnulost byla rázem
pryč.
„Tak co je? Bude to? Máme ti zapálit barák?“
Tak rychle, jak byl schopen, pustil se po tmě dolů ze
schodů. Ze svého okna před dům neviděl, jen do dvora.
Rozsvěcet nechtěl. Už z chodby ale rozeznal světla,
která se venku míhala.
„Tati? Tati, co je to?“
„Já nevím. Nevím... To se vysvětlí. Neboj se. Zůstaň,
kde jsi, prosím tě! Nevycházej!“
Pospíchal ke dveřím. Zakopl, zavrávoral. Přemýšlel,
čím se přizbrojit. Nic neměl. Cestou vzal do ruky
smeták a vzápětí ho zase odhodil. Nakonec otevřel tak, jak
byl. V jégrovkách, bos a s prázdnýma rukama.
„Co se to tu děje!“ zařval.
Totiž chtěl zařvat, ale vyšlo z něj jen nedůstojné
zasípání. Překvapilo ho, že muži venku jsou jen dva. Zato





10
pochodní měli víc, aspoň se mu zdálo. Možná jen proto,
že s nimi pohybovali. Do tváří jim neviděl. Neviděl
skoro nic, kromě těch světel.
„To je dost, ty zbabělej šmejde!“
„Máš štěstí, že ses úplně nepodělal. Ale jen
protentokrát, slyšíš? Příště to bude horší.“
„Dej si na nás majzla, iciku.“
Najednou se dali na ústup. Kupodivu utíkali pryč.
Sami od sebe. Viděl, jak v běhu odhazují hořící fakule.
Možná byly přece jenom jen dvě. A okamžitě zhasly. Na
cestě i kolem ní stály třídenní kaluže vody. Až pak
zahlédl, že se pár sousedů dívá zpoza oken. Jeden z nich
ho teď otevřel.
„Bondy? Stalo se něco?“
„Ne, myslím, že ne. Všechno je v pořádku.“
Teprve když chtěl zavřít dveře, všiml si, že na
zápraží něco leží. Veliký, neforemný balík. Opatrně o něj
zavadil nohou. Bylo to vlhké a dosti těžké. Než se k němu
sklonil, zaváhal. Ale na ďábelský stroj to nevypadalo.
Spíš na nějakou nechutnost. Přesto tu věc zatáhl
dovnitř a zavřel za sebou. Nebude tady dělat divadlo.
„Tati,“ na schodech stála Emma s petrolejkou v ruce.
„Říkal jsem ti, ať tam zůstaneš,“ utrhl se na ni.
A hned se zastyděl. Nejistě se usmál.
„Neboj se, už je to dobrý. Nic se neděje.“
„Neotvírej to! Radši ne.“
„Ale prosím tě. Dojdi pro nůž.“
No vida, napadlo ho, předtím jsem na nůž ani
nevzdechnul. Přeřezal motouz, strhal kousky promočené-





11
ho novinového papíru a pod ním našel ještě jeden —
balicí. Šlo to pomalu. Ruce se mu při tom trochu třásly, ať
se snažil sebevíc.
„Běž si lehnout.“
Zavrtěla hlavou. Stála nad ním, v jedné ruce svítilnu
a tu druhou nacpanou v puse. Aby nevykřikla, kdyby to
snad přece jen bylo něco... Něco... Panebože ne! Snad
ne. Hlavně ať to není nic živýho. Teda mrtvýho... Ani
žádný zvíře ne. Ne, ne, ne! Mezi zuby ucítila slanou
chuť krve. Vlastní.
Bylo to zvíře. A bylo mrtvé. Veliká, dobře vykrmená
husa. Už oškubaná.
Položili ji v kuchyni na stůl. Mlčky se k němu
posadili, jako kdyby u té mrtvoly chtěli držet stráž. Emma do
ní bezradně šťouchla.
„Tady něco je, podívej.“
Z otvoru nad biskupem vykukoval cíp obálky.
„Přines mi brejle. Jsou u postele.“
„Já to přečtu.“
„Ne. Přines mi brejle.“
Židi mají husy rádi,
Bondy, že jsme kamarádi,
tak Vám jednu posílám.
Doufám, že si taky dám.
Na svatého Martina
ať je velká hostina.
Nestihla přede mnou utéct.
Koukejte jí dobře upéct.





12
Jidášovo plémě zrádné,
ať Vás ani nenapadne,
šoulet si z ní udělat.
Ten já totiž nemám rád.
Promiňte tu malou frašku
svému nehodnému Hašku.
Parchant! Já tomu mizerovi ukážu, předsevzal si
vyčerpaný vinárník a šel si nalít stopku slivovice, aby
vůbec ještě usnul.





13
Kluk si stoupnul na špičky a nakouknul do hostince
nejdřív oknem. Nic ale neviděl, ještě nerozsvítili. Kromě
toho musel dávat pozor, aby mu něco neupadlo. V
jedné ruce držel lísteček od Bondyho a v té druhé
křečovitě svíral pětník, taky od něj. Za tu pochůzku. Do kapsy
nic z toho dát nechtěl, byla v ní díra. Sice jen malá, jak
se mu zdálo, když ji prošmatal, ale nehodlal nic
riskovat. Spustil se zpátky na paty a plnou vahou zajel do
sajrajtu pod oknem. Tři dni pršelo, včera se ty chcanky
změnily na sníh a teď z toho všeho dohromady byla
hnusná, čvachtavá břečka. Cítil, jak se mu to
propasírovalo do bot. Nestály už za nic, ale jiný neměl a hned tak
mít nebude.
Vešel dovnitř. Bylo teprve po poledni a lokál
prázdnej. Ani hostinskýho Invalda neviděl. Ale pan Hašek
seděl tam vzadu ve výčepu, blízko kuchyně. Tam, co
sedával vždycky. Pozdravil. Jenže nic. Neslyšel ho. Přitom
se mu zdálo, že na něj kouká. Rozhodně koukal tím
směrem. Tak radši počkal, co bude. Nechtěl bejt
otravnej nebo tak. Zvlášť když dostal zaplaceno. Jenže nic
nebylo. Šel teda trochu blíž. Sledoval, jak kouří, a
napadlo ho, že má divnou ruku. Vlastně obě. Jako ňáký
vypasený robátko. Třeba to starostovic. Jejich ne. Jejich





14
Pepíček měl ručičky tenký jako hůlky od začátku až
dokonce, než umřel. Taky umřel brzo, ani půl roku mu
nebylo. Radši to zopakoval ještě jednou. Dobrý den.
Konečně se hnul.
„Nazdar.“
Je fakt ale hrozně tlustej, pomyslel si, místo aby
vyklopil co a jak. Asi jsem uhranutej, jak říká babička.
Uhranutej od bolševíka.
„Jdeš pro pivo?“
„Dyť nemám džbán.“
„A kdybys ho měl, tak bys šel pro pivo?“
Něco takovýho od něj čekal. Ale stejně nevěděl, co
by na to měl říct. Proč ho trápí? Tlusťoch tlustá.
Robátko! Robátko jedno podělaný.
„Nešel. Já jdu...“
„A pro co bys teda šel? Se džbánem.“
Teď už toho měl akorát dost. Nejradši by utek. Ale
ještě předtím by ten lístek hodil na podlahu a plivnul na
něj. Jenže co potom ten pětník? Musel by ho vrátit, a to
by teda...
„Hele, Tonda... Co bys rád?“
„Já jsem přines panu Haškovi psaní.“
„Tak proč mu ho nedáš?“
„Dyť já jsem chtěl, pane Invald...“
Konečně popošel a položil ten zatracenej lístek před
něj na stůl. Že už tam ale bylo papírů.
„Tady to prosím máte.“
A už mizel. Nejmíň dva kroky pozpátku, než se
dokázal otočit.





15
„Počkej! Tak ty seš Tonda?“
„No jo, jsem. Já už ale musím, prosim.“
„Jako můj děda, to byl taky Tonda. Tonda z Krče. Já
myslel, že by sis třeba dal něco k snědku, Tondo.“
Zaváhal. Poprvé se odvážil kouknout do těch
přimhouřených očí.
„No jo, když holt musíš, tak musíš. To se teda nedá
nic dělat.“
Zabiju ho! Zabiju ho. Skákal v tý hnusný břečce, až
stříkala.
„Tak třeba příště!“
Slyšel to a taky slyšel, jak se mu směje. Skákal a
vrazil do tý paničky. Do tý vod něj. Už ji párkrát viděl, jen
ne tak zblízka.
„Što ty dělaješ, kluk jeden.“
Upustil pětihalíř. Trvalo dobu, než ho našel.
Moc si ji neprohlížel. Ale jedno bylo jistý. Taky je
dost tlustá. A kouří. Bolševička.
Do oken padla trocha odpoledního slunce. Na stole
to udělalo světlejší kolečko. Zpitomělá moucha se s
rozčileným bzučením hrabala v kapičce piva. Chtěl ji
plácnout, ale pak si všimnul, jak je listopadově mátožná.
A že to má spočítaný. Přečet si ten lístek.
HAŠKU, PŘIJĎTE V PÁTEK. NA RYBU. UCTIVOST.
VÍTĚZSLAV BONDY.
„Co ti píšou?“
„Že jsem dostal Nobelovu cenu. Za Švejka.“
„Aha,“ zasmál se Invald, „co jinýho. Tak to si dáš
ještě jedno, ne?“





16
„To víš, že jo. A k tomu kafe s rumem. Musíme to
oslavit.“
„Oslavit? A što takoje my oslávujeme?“ Šura odložila
kožíšek.
„Co budeš nosit v lednu?“
„Leden — prdel furt bleden,“ poznamenal hostinský.
„Bondy nás zve na večeři. Zejtra. Gefi lte Fisch.
Ušetříme.“
„Zavtra dojdě Ašulinka. Blinčiky budut. My uže
dagavarilis.“
„Kašlu na blinčiky. Bondy mě pozval na rybu, jdu na
rybu.“
„Kak ty chočeš, Jaroslávčik. S étim jevrejom pořád...“
zmizela nahoře.
„Svoloč,“ vydechl a ohnal se po mouše.
Jen tak nazdařbůh. Trefi l. Pořád ještě se tam motala.
Byla přiopilá, nestačila uhnout. Invald beze slova
pokračoval v leštění půllitrů. Už ho znal dost zblízka na to,
aby věděl, co myslí vážně a co ne. Ale jistej si nebyl.





17
„Rád vás vidím,“ přivítal ho Bondy.
Náznak veselosti patrný jen v šedých očích.
„Nápodobně. Jsem rád, že jste se nenasral.“
„Kdepak, takovej dárek... Pojďte dál.“
Rozhlídl se po kuchyni. Útulná, plná vůně.
„Emička je u sebe,“ informoval ho.
„Při vší úctě, to přežiju. Ženskejch mám plnej barák.
Teda Invald, chudák... A kdo je ve výčepu?“
„Dneska? Nikdo, zavřeno. Šábes. Tak se posaďte.“
„Dyť já jsem vůl. Zapomněl jsem.“
„Však,“ zasmál se, „kéž by vás bylo víc —
zapomnětlivejch. Vůbec bych se nezlobil. Dáte si se mnou sklenici
vína?“
Roztržitě přikývl. Vypadalo to, že ho teď právě ze
všeho nejvíc zajímají dva stříbrné svícny. Zvolna v nich
dohořívaly šábesové svíce.
„Já jo, ale neříkejte, že vy taky. Že dneska budete pít.
Nebo jsou ňáký svátky?“
„Nejsou. Kromě šábesu, to je ten největší svátek. Ale
jednu si dám. Nebo dvě. Abych neurazil.“
„Moc jsem toho nesněd. Taky bych nerad urazil.
A abych si to pořádně užil.“
„To vám chválím.“





18
Vinárník postavil na stůl dvě sklenky červeného.
Přisedl si.
„Na zdraví!“
„Klidně řekněte: Le chajim! V tom už to zdraví je.
Máte to dobře vymyšlený. Nejenom zdraví, všechno
v tom je. Prachy taky, ne? Co kdo chce. Nebo ne?“
Zakručelo mu v břiše, asi to bylo i slyšet.
„Alo jo. Život... Pro každýho něco jinýho. Třeba i
prachy. Hádal bych, že zrovna vám to bude dost egal.“
„Abyste se ve mně nesplet. Vy mě ještě neznáte, ale
až mě poznáte... Jen se moc nesmějte. Já jsem pěkná
svině. Prodejná. Zištná. Sem s rybou. Nic se nestyďte.“
Bondy se usmál. I v koutku úst mu cuklo. Vstal od
stolu, jen místo ke kredenci zamířil k oknu. Na malém
stolku, v rohu pod ním, měl už pár týdnů místo
gramofon. Čestné místo.
„Já můžu i bez hudby. No jo, tak se pochlubte. Ještě
že tu není Šura. Taky by ho chtěla, moří jak
mohamedán.“
Bondy zatočil klikou. Deska, která už na tom výkřiku
moderní doby byla připravená, se dala do pohybu.
Židovskou domácností se rozezněla Česká mše vánoční.
K jídlu nebylo nic. Až na pár kousků chaly, oschlé a
drolivé, kterou vinárník časem odněkud vytáhl, protože se
mu hladového spisovatele přece jenom zželelo. Toho
večera si začali tykat.





19
„Víš, co mě napadlo?“
„Zvednout ceny?“
„To až po Novým roce,“ zasmál se Bondy. „Napadlo
mě, že bych odsud odjel. Někam na jih.“
„Tak to jsme měli stejnou myšlenku. Já bych rád do
Španělska, aspoň na pár měsíců. Mám tam známýho,
ještě z války. Teplo, moře, na zahradě místo švestek
pomeranče. Jen si to představ.“
„Já jsem myslel nafurt. Ale jen do Jižních Čech.
Nějaký menší město, třeba takovej Protivín...“
„Protivín? Co tam? Tam všichni chlastaj jen knížecí
pivo.“
„Mám tam ňákou vzdálenou přízeň. Párkrát jsem je
byl navštívit. Mně se tam líbilo.“
„To teda nevím, co se ti v tý díře mohlo líbit.“
„Příjemný lidi... se mi zdálo. Taky lepší klima. Tady
pořád jen prší, nebo sněží.“
„Blbost, vykašli se na Protivín. Pojeď se mnou.
Sevilla, Granada, Barcelona... Tomu já říkám jih, to by nám
udělalo dobře.“
„Kdepak. Co bych tam dělal? Španělsky neumím a
nikoho tam neznám.“
„Jen neříkej, vy máte přece ňákou přízeň všude.“





20
„Skoro. Ale ve Španělsku ne. I když jsme vlastně
sefardi, teda původně. Za všechny ty století už asi taky
spíš aškenázové.“
„Sefardi, aškenázové... Prosím tě! No a co?“
Zavrávoral. Už by radši měl jít.
„Co na tom sejde? Představ si ten klid a mír.
Žádná politika, žádný podělaný noviny, žádný hádky, nic.
A když, tak bysme jim aspoň nerozuměli. Ale oni to
nemaj zapotřebí, ono to ani nejde, když ti na hlavu pořád
praží slunce. Leda bysme jim tam tu revoluci sami
udělali, až nás přestane bavit koupání.“
„Nebo Týn nad Vltavou, to taky není špatný
městečko.“
„Jenom to ne. Byls tam? Byls někdy v Týně nad
Vltavou? Víš, co se říká? V Tejně a v prdeli stejně. A je to
svatá pravda, to mi věř. Já tam byl.“
Chvíli se za ním díval. Jak se vleče pryč a jak se i při
tý pomalosti nebezpečně motá. Těžko mu moh odepřít
pití. Párkrát to i zkusil. Nemělo to smysl. Nalili mu jinde.
Nevěděl o nikom, koho by poslechnul. Nikdo takovej
ne existoval. Možná jeho bejvalá. Ale ta taky ne.
Dopadlo to s ní jako se všema ostatníma. A Ruska? Tu doved
odehnat jak psa, když na to přišlo. Šourá se jako stoletej
stařec. To není jenom alkoholem. Už i za střízliva se
sotva drží na nohou. Bondy si vzpomněl na pogrom a na
ten večer s Rybou. Přísahal by, že to bylo před deseti
lety. Ve skutečnosti uplynul jen rok, skoro přesně.
Jenomže co já s tím, pomyslel si. Co s tím.





21
Po kotníky ve vodě, na sobě ženský koupací úbor i s
čepečkem. Nechali se tak s Kudějem vyfotografovat.
Myslel tenkrát, že by se ještě mohli vzít kolem ramen nebo
aspoň držet za ruce. Že by to bylo ještě o něco
zhovadilejší. Matěj nechtěl. Neblbni, za padesát let se na to
někdo koukne a řekne, že jsme byli teplý bratři. Myslíš?
No a? Dobrej nápad, hned to začnu sám šířit.
Vrátil fotografi i do krabice na skříni, odkud vypadla.
Vytáhl dopisní papír. Jaroslav Hašek — spisovatel —
Lipnice u Světlé n. Sázavou. Na té hlavičce to bylo jasně
řečeno: spisovatel. Bohužel to musel udělat sám, jinak by
se zřejmě nedočkal.
V blátě jsme tu zahrabáni,
dámy stejně jako páni.
Jídlo chutné, i když prosté,
potvrzují naši hosté.
Tak kde vězíš, Tarzane?
Nenech nás tu zandané.
Škrtnul poslední slovo. Místo zandané napsal
nasrané. Potom to škrtnul celé, zmuchlal papír a hodil ho do
uhláku. Netrefi l se. Musel se pro papír sehnout. Šlo to





22
ztuha. 1912... Dvacet devět mu bylo. Nebude Kudějovi
nic psát. Dneska ne. Podíval se z okna. Jenom to bláto,
opravdu. Bláto a spadané listí. Kdyby byl Božena
Němcová, proměnil by ho ve zlato. Ale k čemu by to vlastně
bylo dobrý. Dokud neumřela, taky si jí nevážili. Jenom
lidi, lidi ji měli rádi. A to jí závidět nemusel.
1912. Léto. Šli s Matějem přes Radotín, na
Dobřichovice, do Svatýho Jána, nahoru na Tetín, dolů do Berouna,
ke Křivoklátu přes Novej Jáchymov, spali v tý velký
hospodě, zdrželi se tam tři dny a pak přes lesy, taky v tý
hájovně spali, pak zas jen tak v lese pod stromem
a z Křivoklátu to vzali směrem na Rakovník. V
Rakovníku ho tehdy poznali, sami od sebe, nic jim neřek, až
potom, ale oni ho poznali a pozvali je. Hostili je dva dny,
docela královsky, když zjistili, že je to on, Jaroslav
Hašek. Sami to poznali. Hostinský zrovna ovdověl, nebylo
mu do zpěvu. Ale z něj měl radost. Říkal, že je mu ctí.
Pěkně to tam roztočili. Přivedli ho na jiný myšlenky. Byl
to takovej nazrzlej prcek, zasmušilej. Hádal by ho spíš
na kostelníka nebo tak něco. Čisto v lokále moc neměl.
A ty jeleni všude! Veškerá dekorace sestávala z vysoký
zvěře. Jelen ve skoku, jelen v říji, lítý souboj vprostřed
mýtiny, skupinka laní vychází na paseku za měsíčné
noci... Věšáčky z paroží a srnčích nožek, jedna vycpaná
hlava vedle druhý. Skoro jako u toho magora na
Konopišti. Hnus. Guláš naštěstí podávali normální. Nebyl čas
zvěřiny, ale začátek června. Červen. Nejlepší měsíc. Na
cestu. Pivo pod rozkvetlou lípou, když běsněj včely.
Potom šli zase dál. Každej měsíc je dobrej na cestu. Kaž-





23
dej. I ten podělanej listopad. Aspoň do Deutschbrodu
by šel. Aspoň do Světlý. Nohy ztrácejí tvar. Zatekly do
tvrda. Bolestivě v nich škube. V pravý víc. Kdyby
neměl pimy, neobul by se. Nebude psát Kudějovi. Dneska
ne. Až to přejde. Po Vánocích to přejde.





24
Vypotácí se z hospody, už neprší. Udělá pár kroků za
roh a podjedou mu nohy. Neupadne úplně, sveze se na
jedno koleno, v poslední chvíli před sebe nastrčí ruce.
Nějak se mu povede vstát i rozepnout poklopec. Močí
proti zdi, sotva drží rovnováhu, ani si nevšimne, že
venku není sám. Stejně by mu to bylo jedno. Neslyší, že se
mu smějou. Komisař Gašek si nachcal na boty.
Upraví se. Bláto má teď úplně všude, nejen na
nohavicích. Taneční zábava skončila, muzikanti už to
zabalili, jenom nacamranej trumpetista, uhrovatej mladíček
se směšným knírkem, ještě vyhrává do noci. Před
chvílí mu dal desetikorunu, aby zatroubil „Když jsem já šel
tou Putimskou branou“, ale na to už oba dva
zapomněli. Vytrubuje tam uvnitř něco jinýho, ještě tesklivějšího.
Leda na hovno takový kňourání. Třeští mu z toho hlava.
Jde mu to říct, jde mu pořádně vynadat, jenomže místo
do hostince klopýtá přes cestu směrem ke škole. Před
ní se zastaví, rozkřikne se na něj, ale on ho
neposlouchá, tak mu zahrozí pěstí, znovu zavrávorá a zachytí
se stromu. Trumpetista je sprosťák, dostal zaplaceno
a sere na to. Nedrží slovo, nebere žádný ohledy, hraje
pod psa. Chce se mu zvracet, to jak se rozčílil, ale jenom
se rozkašle. Trhá mu to plíce a zvedá žaludek. Má toho





25
kluka plný zuby, nechce to jeho vytí dál poslouchat,
vykašle se na něj. Radši se zajde podívat na hrad. Už tam
dlouho nebyl. Zapije ten výbornej nápad z placatky
rumu a zapálí si cigáro. Při tom zaslechne, jak ho volají.
Jardo! Jardo, kde jsi? A pak — Jaroslávčik! Hledá ho.
Přitiskne se na strom, co to jde, směje se neslyšně do
špinavých dlaní, jak jí ukáže. V příští minutě všechno
utichne. Obezřetně vyrazí. Už ho neslyší, toho vola. Už
mu tu trubku někdo narval do krku. Nic neslyší, jenom
hučení. Blanice se rozvodnila, to se stává takhle na
podzim. To se stává. A na kostele zvoní. Nemůže se
dopočítat — jedna, dvě? Půl na kterou? Na tom nezáleží. Už tam
bude, nedoženou ho. Už tam skoro je, věž má přímo
nad sebou. Teď ještě do toho posledního svahu,
svinsky to klouže. Pěšina je schovaná v roští, potmě je
těžký to trefi t, ale ne pro něj, pro takovýho chodce. Jenom
si musí vydechnout a trochu se napít. Pak už ale rychle,
nechce, aby ho chytili. Udělá krok, ještě zachytí poryv
bolesti a skácí se na zem. Když se probere, neví už
přesně, kde je ani co tam dělá. Jen tma a ta bolest. Všechno
se s ním točí. Přesto ten původní pohyb udělá znovu.
Jakási stopa úmyslu někde zůstává. Přinutí ho k tomu.
A znovu narazí hlavou do skály.
Šura s trumpetistou ho najdou až před pátou. Už to
málem vzdala. Hledali ho všude, i na hradě, i to ji
napadlo, ale šli jinou cestou, kudy se tam normálně chodí.
Jenom zoufalství ji nakonec dovedlo na tohle divné,
nesmyslné místo. Nereagoval na nic, chvíli myslela, že je
mrtvej. Až pak na tu trubku. Chrchlal a zlobil se, rozumět





26
mu nebylo. Ona se nezlobila. Ne. Nezlobila se. Z toho
šílenýho smradu se jí dělalo špatně. Ale když se konečně
posadil, měla radost. Dívala se na to bahno, na tu krev,
co měl na čele a po obličeji, a na ty sračky, co mu
protekly nohavicema toho novýho, modrýho obleku až do
bot, a vůbec se nezlobila. To jenom ten dvacetiletej
trumpetista nevěděl, kam s očima. Ale samozřejmě jí
pomoh. Postavili ho na nohy a vedli domů.
„Neser mě, ty funebráku jeden. Zahraj ,Když jsme
táhli k Jaroměři‘!“ poručil si.
„Nemůžu, pane Hašek, teď ne. Kdybych vás pustil,
upadnete.“
Poslal ho za to do prdele, ale v kuchyni se mu pak
přece jenom podepsal.





27
Po třetím zaklepání otevřel. Na prahu stála ženská v
letech. Točila se jako vlček, cenila zuby a rozhazovala
rukama do stran.
„Jestli to není nádhera, co říkáte? Ten sníííh!
Podívejte se, jaký peřiny nám pánbůh nastlal. A to slunce
k tomu! I listopad může být až po okraj naplněn Boží
milostí. Jak stojí psáno, bez Boží vůle se ani vlásek
nepohne. Ovšemže se nejedná jen o sníh, jindy zase
kupříkladu motýli a všelijaká ta okrasná havěť. Copak
to může být samo sebou? Co myslíte? Já myslím, že
jistě ne.“
„Šuro! Šuro, chceš něco vidět? Navštívila nás členka
Mezinárodního sdružení vážných badatelů Bible. Pojď
se kouknout, než s ní vyrazím dveře.“
Ženská se nadšeně smála.
„Vy jste ale vtipálek, pane Hašek. Přesně jak jsem si
vás představovala.“
„Šura nejde, milostivá, tak se račte odebrat zase
někam jinam, mě už bolej nohy. Já jsem hned viděl, že jste
ňáka divná. Zkuste třeba támhle dole Bondyho, možná
že si dá říct. Má bejt žid nebo jehovista, to už je za
jedny prachy. Těšilo mě.“





28
„Jehovistka? No to se povedlo!“ vedle ženský se
zčistajasna objevil chlap v dlouhým kabátě, s kožešinou na
límci.
„Má úcta, pane Hašek, to jste mě teda rozesmál.
Kdepak jehovisti! Ateisti. Hahaha. To byl jen žert. Račte
prominout, já jsem byl jen támhle vzadu, okouknout ten
váš domek. Pěkný to tu máte. Tak nate, to jsme vám
přinesli, abysme nepřišli s prázdnou.“
Podával mu láhev slivovice.
„Nemohli bysme na chvilku dál? Já jsem ňákej Mašek
ze Světlý. Mašek — Hašek, to se nám to pěkně rýmuje,
co? A tady tohle je moje manželka. My jsme z
okrašlovacího spolku, víte. Kdepak jehovisti...“
A už se hrnuli dovnitř.
„Vidíš, Máňo, já ti pořád říkám, nemel tak. Lidi si pak
myslej, že seš máklá. Že jste si to myslel, Hašku?“
Usadil je v mázhauzu, jak místnosti říkal podle toho
hradního, a hned tu slivovici načal. Rád, že si může
sednout.
„Na zdraví! Tak ze Světlý, říkáte?“
„Ze Světlý, Maškovi, číslo popisné 8. Možná jste už
o nás slyšel.“
„Myslím, že ne.“
„Na zdraví! To nevadí. To vůbec nevadí, viď, Máňo.“
„Všechno je jednou poprvý,“ zařehtala.
„Tak to vidíte, jaká je s tou Máňou legrace. Člověk se
na ni nemůže dlouho zlobit.“
„Okrašlovací spolek... No, já nevím, jestli na mně
ještě něco okrášlíte.“





29
„Vy jste dobrej, Hašku! Vopravdu dobrej! Švanda
musí bejt, no ne?“
„Tak už to konečně řekni, Láďo. A já že jsem
užvaněná, pane Hašek. Von tady bude dřepět půl dne, bude
kafrat a nakonec vám nic neřekne. Tak je to.“
„Má pravdu, holka zlatá, boubelatá. Zase má pravdu.
My jsme totiž nepřišli jen tak na návštěvu. My jsme vás
přišli poprosit, jestli byste nám nenapsal hru.“
„Jako divadelní kus, víte, myslí Láďa.“
„No jo, divadelní kus, nějakou takovou taškařici jsem
myslel, víte.“
„Budou šibřinky, tak že bysme to tam jako sehráli.“
„Nemusí to bejt ani dlouhý, hlavně aby to bylo
veselý. Tak jak vy to umíte. Však víte... Víte?“
„Dokdy to potřebujete?“
„Tak za těch šest neděl. Abysme to stihli nazkoušet.
Na ty šibřinky aby to bylo.“
„A o čem by to mělo bejt?“
„To my necháme na vás, že jo, Láďo?“
„To se rozumí. Jen když to bude švanda. Švanda musí
bejt.“
„My vám i zaplatíme, to se nebojte.“
„Zadarmo ani kuře nehrabe, pane Hašek, to my víme.
Tady máte padesátku a až to bude hotový, dostanete
ještě jednu.“
„Nebo dvě, když to bude stát zato.“
„A jak budem zabíjet, pořádnou vejslužku navrch. Co
vy na to? Plácneme si?“
„A pozveme vás na ty šibřinky.“





30
Vyprovodil je na práh. Před dolní hospodou na ně
čekal povoz. Mašek poplácal futro jako kobylu.
„No ale vzmoh jste se, vzmoh. To je dobře. Českej
spisovatel se má mít dobře, viď Máňo. A ne jako za
Rakouska.“
„Legrace, legrace, fůra peněz bez práce!“
„Ta na to zase kápla, co? Nic ve zlým, Hašku. Vždyť
my vám to přejem.“
Půl slivovice bylo pryč. Většinu ale vypil pan
Ladislav.
„U tebe není špetka rozuma. Švejka nado pisať.“
„Proč jsi nepřišla, když jsem tě volal?“
„Mně ani něnravilis. Duraky kakoje nibuď
buržoaznyje.“
„Něnravilis... A peníze?“
„Padesát korun. Švejk — eto děngy, Jaroslávčik.“





31
„Tak co ryba? Pořád mi ji dlužíš.“
„Dlužím, jo? Ryba nebude. Leda bych ti ho ještě
jednou pustil.“
„Jako by se stalo.“
„Měls husu, to ti musí stačit. Za ten pogrom je to ažaž.
Gefi lte Fisch... My to skoro neděláme. Tobě to chutná?“
„Ale jo.“
„Mně moc ne. A hlavně je to dost pracný. Emma to
ani neumí. Víš, že jsem se tehdy vopravdu bál?“
„To je v pořádku, tak to má při pogromu bejt.“
„Víš, co se dělo v osumnáctým v Praze?“
„Já u toho nebyl. To jsem ještě vraždil na Rusi.“
„A v Holešově před čtyřma lety. Tam byli i mrtvý.“
„Před deseti lety, spíš před patnácti, jsem šel z Prahy
do Krče. Už jsem byl na cestě tejden, možná víc...“
„Do Krče? Z Prahy? Tejden? Tos tam lez po čtyřech,
ne?“
„Chvílema taky, ale já myslím jinou Krč, v píseckým
okrese. No, to je jedno. Za Příbramí jsem se ňák
zamotal. Mám kamaráda na Březovejch Horách, dělá tam na
šachtě políra. Teda měl jsem, ono už je to dávno.
Dlouho jsme se tenkrát neviděli, tak jsme to pořádně
zapíjeli. Asi tak tři dny, než si pro něj přišla jeho žena.“





32
„Tři dny? To von nešel do práce celý tři dny?“
„Nešel. Aspoň myslím.“
„A nevyhodili ho za to?“
„Já nevím, od tý doby jsem ho neviděl.“
„Patnáct let jsi ho neviděl? Kamaráda?“
„Ne, neviděl. Na tom nezáleží. Počkej, nepřerušuj mě
pořád. Pozvracel jsem pak Svatou Horu. Čtyřikrát, před
každou tou kapličkou jednou. Ještěže tu panenku Marii
měli nahoře na takovým sloupu. Jinak by taky přišla
k úhoně. Ale pánbůh mě za to hned ztrestal. To von si
nenechá líbit, takovýhle věci, to zas ne. Jak někdo
udělá ňákou blbost, tak tumáš přes držku, slitování nečekej.
To vy Židi dobře znáte, ne? Jakej je nemilosrdnej. Von
promíjí jenom vopravdu velký svinstva, žádnou
čučkařinu, to nemá rád. No a tak taky mě, hned o kus dál,
shodil do Litavky. No ne, to se nesměj, ty nevíš, proč se
Litavka jmenuje Litavka? No jo holt, to jsou ty jemnosti
češtiny, leccos vypadá tak jako skoro domácky, jakoby
nic, a pak najednou bác ho! Přeci proto, že, když na to
přijde, tak je pěkně lítá. Málem jsem se utopil. Zrovna
jako to štěně jezevčíka, co onehdy spadlo Šuře na
hradě do studny. Zrovna tak. Ale to nebylo to nejhorší.
V jednom zájezdním hostinci jsem si pak musel dát
grog, abych nedostal zápal plic. Možná dva, ale víc ne,
zdržet jsem se nechtěl, už jsem měl tý Příbrami plný
zuby. Šel jsem dál, samejma lesama, směrem na jih.
Jako do tý Krče, do tý, co byl odtamtuď můj dědeček.
Potom se pomalu smrklo, jenže já si pořád říkal ještě
kousek a ještě kousek, na Horách sis udělal bene, tak





33
teď se koukej snažit. Až padla tma a taky ten les
zhoustnul, neviděl jsem na krok. Nohy mě bolely, celej už jsem
byl poškrábanej, tak jsem si našel pelech pod jedním
smrkem, co měl větve až na zem. A hned jsem spal.
Dokud mě nerozrazila zima. Zjistil jsem, že ležím v kaluži,
že leje a hřmí, nestálo to za nic. Tak jsem se vyhrabal
ven, do tý sloty. Že se schovám někam jinam. A pak sjel
blesk, bacil do toho smrku, co jsem pod ním ještě před
chvílí ležel. V tom světle jsem uviděl něco, čeho jsem si
předtím nevšimnul. Nějakej křížek. Šel jsem k němu,
škrtnul jsem sirkou, ty zůstaly suchý, na to já si dávám
pozor, když je to jen trochu možný. A von to byl
kamennej kříž na památku toho Ryby. Toho Jakuba Jana
Ryby, cos mně ho pouštěl místo jídla. Šel jsem k němu
a stálo tam, a mě to stálo skoro všechny sirky, že zrovna
tady, na tomhle místě se podříz. Von se podříz, sám
sebe podříz jako posvícenskou husu. Teprve pak jsem
se trochu rozhlíd, vono toho nebylo moc vidět, ale na
mě ti padla taková hrůza, že jsem vystřelil jak zajíc.
Žádnej liják, ani ty hromy a blesky, nic mě nemohlo zadržet.
Upaloval jsem pryč, v tý čině to moc rychle nešlo, ale
nezastavil jsem se, dokud nezačalo svítat. Jen abych
byl odtamtaď co nejdál. A jednu věc ti povím,
hrůzostrašnější místo jsem v životě neviděl. Nikdy. Nikde. Ne,
já vím, co myslíš, ani za války. A teď mi řekni proč.“
„Češi se nemaj moc rádi. Myslím jako sami sebe.
Navzájem teda taky ne.“
„A co? Máš se rád? Máte se, vy Židi, rádi?“
„Moc ne. Spíš vůbec.“





34
„Není to stejný?“
„Podobný. Máme rádi svoje děti. Vopravdu rádi.“
„Tím hůř pro vás.“
„Přesně tak.“





35
Prase visí na háku. Boubelaté a bledé. Všechna krev už
vyšla. Jistá podoba se nedá přehlédnout. Ještě chvíli
otáčí v prstech panákem slivovice, potom ho vypije
a radši rychle začne mluvit.
„Bylo by velkým omylem a značnou zpozdilostí
domnívat se, že nejlepším přítelem člověka je pes.
Ačkoli je tento omyl bezmyšlenkovitě opakován s trapnou
urputností, pravdu to z něj neudělá. Věc se má totiž
tak, vážení přátelé, že tím tvorem, který člověku stojí
v každém ohledu nejblíže, není ve skutečnosti pes, ba
ani žádný z Darwinem tak silně přeceněných lidoopů.
V každém ohledu daleko nejvíce podobá se nám lidem
prase.“
„Hlavně některým!“
Muselo to přijít. Ferda se spokojeně zasmál
vlastnímu vtipu. Přitom se za něj osobně přimluvil, jinak by ho
nepozvali.
„Jest už přesvědčivý dostatek výzkumných prací na
to téma, které zcela jasně dokazují, že tato čestná
posice nepatří, přesně řečeno neměla by patřit, nikomu
jinému než právě praseti. Ano, přátelé, tomu tolikrát
vysmívanému pašíkovi, čuníkovi, čuněti, podsvinčeti, vepři
domácímu či dokonce svini, chcete-li. V celé slavné





36
živočišné říši nenalézáme jiného jejího zástupce, jehož
kůže, jen zdánlivě hrubá, by se tolik podobala naší a
jehož inteligence by byla tak vysoká. Žádné jiné zvířecí
srdce nevykazuje tolik shod s lidským jako to svinské.
A já se vás ptám, jakého vděku se za to našim přátelům,
kteří by nám, a bůh to ví, měli být tak milými a
váženými, dostává? Bohužel žádného. Nejenom že po bídném
životě, plném ústrků, prožitém ve špíně a blátě, poté, co
jsme je častovali toliko odpornými zbytky z našich
stolů, je pobíjíme a žerem. Aby naše krutost byla vskutku
dokonalá, my ještě nadto i pouhé jejich jméno
používáme jako tu nejhorší nadávku. Beznadějného
budižkničemu a povaleče nazýváme líným prasetem, člověka
nevábného zevnějšku špinavým prasetem a tu největší
sketu mezi námi — lidmi — označíme jako pěknou svini.
Není-liž to od nás nízké a nečestné? Řečnická otázka, již
mi jistě laskavě prominete, přinejmenším u vědomí
toho, že nejsem a nikdy nebudu jedním z těch, kteří
zasedají v těch či oněch radách, a mají tak vliv na míru
výše hrachoviny ve vašich, každopádně vždy tak
neprávem opomíjených, korýtkách. A když už jsme se té
nechutné záležitosti jednou dotkli, peníze mají kromě
všech jiných negativ, pro která jimi všichni napříč
profesemi, konfesemi i politickými stranami právem
opovrhujeme již z podstaty věci, tu neobyčejně zákeřnou
a odpudivou vlastnost, že, jsou-li vůbec k mání, téměř
vždy směřují špatným směrem, ze špatných důvodů
a hlavně na špatné účty. Na tom se myslím dokážeme
shodnout všichni. Od ubohého bezzemka přes téměř





37
k bezživotí vysátého proletáře, ne vlastní vinou
častokrát tak dojemně nevědomou matku samoživitelku, přes
skutečného, pro jediné opravdové a tudíž nikoho
nezajímající umění krutě strádajícího básníka, přes
podnikatele, jemuž jen nestoudně vysoké daně brání
pracovat víc pro národní věc, až po šlechtice do úpadu
dřoucího na téže nevděčné roli bez špetky jakéhokoli
uznání, ku politikovi již nového, československého
typu, který, bůhví proč, stále není brán dostatečně
vážně a podle toho hodnocen.
Nedělám si velkých nadějí, že bych vás přesvědčil
o tom, abychom se vzdali jelit, ovaru, jaterniček a
zázraku prdelačky, jíž se v tomto slzavém údolí hned tak
něco nevyrovná. Jednu prosbu bych však na vás přece
jenom měl. Navrhuji, abychom od dnešního dne, na
počest zde přítomného nebožtíka, pozměnili svůj vulgární
slovník. Abychom pokud možno, a já se za to celou —
jak můžete vidět, nemalou — vahou své osoby
přimlouvám, říkali: ,Trpí jako vepř, ačkoli je inteligentní jako
prase a obětavý jako svině.‘ Na další příklady jistě
přijdete sami. A tak jen pozvedám tento pohár — Pepo,
dolej — a připíjím všem těm, kteří si to tolik zaslouží. Zde
stále ještě přítomný, a já dobře vím, jak se jmenoval, ale
nechtějte to po mně, nemusel bych to unést, čuník byl
jedním z nich. Kamaráde, na tvou věčnou památku!“
„Já jsem to možná nepochopil, ale mám jeden
příklad! Dost dobrej. Ty seš, Jardo, tlustej jak to prase.“
„Ferdo, ty kluku nešťastná, a ty se divíš, že ti nikdo
nedá práci?“





38
Zamával na Böhma, ať se na to vykašle. Že to nemá
cenu.
„Poněvadž jsem chudák. Počkej, jen počkej za pár let.
Buď trpělivej. Po revoluci. Přijde den... Pak budu říkat
já, kdo dostane práci.“
Byl jako buldok, Böhm. Taky tak vypadal.
„Kdepak, Ferdo. Tady ani tak nejde o to, že seš
chudej, jako spíš o to, že seš blbej a línej ještě k tomu. Na to
je každá revoluce krátká. Nemám pravdu, Jardo?“
„Na co jsme platili ty cikány? No dobře, pravdu...
Abych ti řek pravdu, ruku do vohně bych za to nedal.
Tak ať už konečně hrajou, ne?“





39
Celé dopoledne psal a teď jde k Invaldovi na jedno.
Jedno dvě, pak se vrátí a bude pokračovat. Měl by i něco
sníst, ale hlad nemá a chuť moc taky ne. Pálí ho žáha.
Třeba to po tom pivu přejde. Nesněží, ale sníh už je
zase cítit ve vzduchu. Na tváři se mu sráží vlhkost, jak
se do něj opírá vítr. Nebo že by se zpotil? To snad ne, za
těch pár kroků. Nic příjemnýho, na žádnej výlet by to
dneska nebylo. To teda ne. Nemusí litovat, že by ho
nebyl schopen. Ani na to nepomyslí. Těší se na to pivo.
Dvě tři si zaslouží za to, co napsal. Vzal stránky s sebou
a hned je taky pošle. Ať má Synek radost. A Šura...
Zaplať pánbůh, že je pošta v patře nad hospodou, rovnou
tam zajde. Nebo jim možná napřed v lokále kousek
přečte. To se uvidí, podle toho, kdo tam bude.
Vítr se zvedl hned ráno. V komíně hučelo a kňouralo,
až z toho Šura byla nesvá.
Slyšíš? ptala se ho pořád. Slyšíš? Velká vlčice přišla.
Má hlad. Obchází kolem a hledá, koho by mohla
zadávit. Neodejde, dokud si někoho nevezme s sebou.
Radši nikam nechoď, zkoušela to na něj. Mě by neutáhla,
odpověděl jí. To není vtipný, zlobila se. Slyšíš, jak
kňučí? Žádnej obyčejnej vítr. Vlčice s jedním okem bílým
a druhým červeným chce nakrmit mladý. Jednou zavyje





40
dlouze, pak třikrát krátce, poslouchej... Popíchl ji, že si
to plete se šofarem. A šel.
„Ja nic si nepletu, ty durak. To špatný znamení. Óčeň
plochoje!“ křičela za ním.
Viděl, jak vichr honí starý noviny a hadry po
Ferdově dvorku, jak rve tašky z jeho děravý střechy. Díval se
na tu spoušť s nechutí. Nechodil kolem rád.
„Jdeš za mnou?“ Ferda se vykláněl z napůl
vymláceného okna. „Tak co, kdy do toho praštíme?“
„Jak to myslíš, Ferdo? Chceš si mě vzít? To by nám
nedovolili.“
Bejvalej švec se pisklavě zasmál.
„Myslím tu revoluci, kdy spustíme. Kdy těm
podělanejm buržoustům konečně dáme co proto.“
„Kdy chceš, Ferdo, spusť to, kdy chceš. Ale musíš si
najít jinýho soudruha, já už do toho nedělám.“
„Jen neřikej! Počkej, nepospíchej! Nechceš zajít? Na
panáka...“
„Až jindy, Ferdo. Nazdar. Napřed by sis měl udělat
revoluci na dvorku.“
S údivem zjistil, že se musí držet, aby mu neřek něco
horšího. Proč mu zrovna tenhle chlap tak vadí? V
podstatě to věděl. Stejně ho ale pokaždý zaskočilo, jak
strašně ho nemá rád.





41
Dokud žil Ferdinand Pokorný v domácnosti své matky,
nějak to šlo. Ani vdova Pokorná nevynikala zvláštním
smyslem pro čistotu. Pokorných dvorek odjakživa
vypadal jako kaliště. Ale jinak pracovitá byla. Dělala v lese
až do vysokého stáří. Každý den kromě neděle se s
dalšími dvěma ženskými hlásily u nadlesního Böhma.
Říkalo se jim Böhmovy báby. Byl to tvrdej chleba, taktak
na přežití, ale bylo to aspoň něco. Chlapi se jí
nevyvedli. Její muž byl zedník, docela šikovnej. Ale dal se na pití
a posledních sedm let už o pořádnou práci nezavadil.
V necelých dvaačtyřiceti se mu konečně podařilo upít
se k smrti. Dvě děti jim umřely pár měsíců po porodu,
zůstal jen Ferdáček. Zdědil sice šikovnost svýho táty,
ale taky všechno to ostatní. Ve škole se mu nejdřív
dařilo obstojně, učitel říkával, že je to bystrej kluk. Jenom
trochu línej. Spokojil se s tím, co šlo samo. Nerad se
moc namáhal. Jinak by se prej bejvalo dalo pomejšlet
i na studia. Takhle ho nakonec dali na ševce. To není
marný řemeslo, Pokorná měla radost. Ale ne dlouho.
Vyučil se sice, jenže to už měl veliký roupy. Nebavilo
ho to a nechtělo se mu dělat. Radši hledal důvody, proč
to nemá smysl. Že je to vlastně od samýho počátku
nespravedlivý, tak jako je nespravedlivej celej svět. Proč





42
zrovna on, chytrej Ferda, má bejt ševcem, kterej musí
celej den někde dřepět shrbenej a zapatlanej lepkavou
špínou, s rukama ztvrdlejma a plnejma mozolů, když
druhej může bejt třeba ouřada s bílým límečkem, v
čistý kanceláři, a třetí dokonce nemusí dělat vůbec nic
a má se jako prase v žitě, poněvadž se narodil se
stříbrnou lžičkou v hubě. Tak to dneska chodí a nikdo po
něm nemůže chtít, aby se mu to líbilo. Přečet několik
knížek, ve kterejch stálo, že se nemýlí. Že je to všechno
přesně tak, jak si vždycky myslel. Nebylo jich víc než
tak dvě, tři, těch knih. Zato je uměl skoro nazpaměť.
Naučil se svoje oblíbený pasáže o pokroku, o otrocký
práci a o vykořisťování člověka člověkem. Přidal k nim pár
vlastních mouder, co ho napadala hlavně po půl fl ašce
kořalky, a vykládal to všude tak často a rád, že mu
nakonec neřekli jinak než Ferda Pokrok. Nebo prostě
Pokrok.
Živnost mu moc nevzkvétala, dělal málo a
nepořádně. Po všem tom chlastu kolikrát celej den prospal.
Zákazníků postupně ubejvalo, až přestali chodit úplně
a pomalu se skoro zapomnělo, že byl někdy ševcem. To
už byl jeho otec po smrti a vdova Pokorná táhla
všechno sama. Kromě sebe a syna dokázala uživit ještě pár
slepic, kačen a králíků, aby se jakž takž dalo vyžít.
Žádnej velkej pořádek v baráku ani kolem něj neměla, ale
to snad po ní ani nikdo nemoh chtít. Ferdu, kterej měl
času nadbytek, to nezajímalo ani dost málo. Motat se
kolem drůbeže mu nepřipadalo o nic spravedlivější než
podrážet za pár šupů boty. Těžko najít špinavější kach-





43
ny, než byly ty Pokornejch. Ze slepic se staly věčně
teskně kdákající holokrčky, jak si při nedostatku
čehokoli lepšího v zoufalství navzájem vyškubávaly peří.
Úpadek živnosti přičítal Ferda politice a svým
všeobecně známým revolučním postojům. A kromě toho
ještě druhému zdejšímu ševci Růžičkovi, kterého
nazýval vykořisťovatelským ksindlem. Ačkoli Růžička, jak
všichni dobře věděli, v maličké dílně vedle hospody
vykořisťoval jenom sám sebe. Ve válce Ferdinand
nebyl. S jakousi tajemstvím obestřenou pomocí lesmistra
Böhma byla mu odvodní komisí uznána závažná
tělesná a snad i duševní nedostatečnost. Údajně prý i
nepostradatelnost jeho péče o stařičkou matku. Jak to Böhm
dokázal, nikdo nevěděl. V ševcových očích mu to
každopádně ani v nejmenším nepomohlo. Takto panský
poskok a pochopitelně mizernej vykořisťovatel byl
lesmistr, mluvící o dost pěknější češtinou než Ferda, ještě
navíc zasranej Němčour.





44
Praha v pátek 3. listopadu 1922
NOVÁ DOBA
Feuilleton
Divná pocta
Za Rakouska bylo velkým vyznamenáním pro město,
smělo-li se náměstí, ulice, sad zváti po některém členu
habsburského rodu. Ve Vídni bylo to považováno za
projev velké úcty k panujícímu rodu a doma zase
myslela se viděti ve svolení velká blahovůle dotyčného
arcivévody či samotného císaře.
Uctívání císařského rodu tímto způsobem přešlo i na
pojmenování některých hotelů nebo lepších hostinců.
Každý jistě vzpomene si lehce, kde říkalo se U císaře
vídeňského, U korunního prince, U arcivévody nebo
i U dvou arcivévodů. Což platno, ale takový majitel
hotelu U císaře rakouského notně se nadnášel nad
obyčejného šenkýře od Bílé růže nebo od Slunce a tito si zase
v tichu vyčítali, že je to mělo a mohlo také napadnouti,
že neměli se nechat předejít.
Byla to často velmi malá čest, takové pojmenování,
když například se povídalo, že U císaře rakouského
hrají se karty o velké peníze, U korunního prince že se
scházejí jen samí hýřilové a propíjejí tam ve víně jmění
i čest.
Pravda, byli také našinci, kteří se nehnali za
uctíváním císařského domu, jimž milejší a jejich vnitřnímu za-






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist