načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Meč z kamene - Ian C. Esslemont

Meč z kamene

Elektronická kniha: Meč z kamene
Autor:

Šedohřív doufal, že uteče minulosti. Ve Falaru si otevřel školu šermu a těšil se na poklidný život, třebaže jeho přítele Kylea vyhlídka na život mimo Rudou gardu nijak zvlášť ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 604
Rozměr: 21 cm
Úprava: mapy
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Stonewielder
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Dana Krejčová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7539-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nový malazský císař nedokáže spolknout potupnou porážku, kterou kdysi utrpěl při pokusu o získání Korelie. Uspět by nyní mohl s pomocí jistého dávného jména, dnes pohřbené v kobkách pod městem. S Mečonošem. Brzy tak bude rozpoután další chaos a krvavá lázeň, navíc vše zkomplikuje náboženský kult Požehnané paní. Šedohřív se stal žoldákem ve výslužbě, otevřel si školu šermu a život mimo Rudou gardu si představuje v poklidném tempu. Naproti tomu Kyle Rudou gardu postrádá. Osud jim oběma však klidu nedopřeje, protože k nastávajícím událostem budou muset bývalí skvělí vojáci také říci své. Série rozvíjí poutavé univerzum Malazského světa stvořené Stevenem Eriksonem. Třetí román z kultovního fantaskního světa, spadající do minisérie Malazská říše, rozvíjí košatý a strhující příběh Malazské knihy padlých.

Popis nakladatele

Šedohřív doufal, že uteče minulosti. Ve Falaru si otevřel školu šermu a těšil se na poklidný život, třebaže jeho přítele Kylea vyhlídka na život mimo Rudou gardu nijak zvlášť nelákala. Bývalá pěst Malazské říše však nedokáže jen tak zmizet, zvlášť když nad ní tatáž říše vynesla rozsudek smrti. Na malazském trůně totiž sedí nový císař, jehož žere potupná porážka, kterou říše kdysi utrpěla při pokusu dobýt Korelský subkontinent. V kobkách pod hlavním městem Untou ale leží řešení. Z pohřbené historie se tak vynoří jméno Mečonoš. Velitel korelské Bouřné gardy pan ochránce Hiam čelí možnému zničení všeho, co je mu drahé. S několika zbývajícími muži a rozpadající se Hradbou, která už zažila lepší časy, stojí proti pradávnému nepříteli. Bouřní jezdci z moře se vrátili. Zemi navíc ohrožuje náboženská válka. Kult Požehnané paní, který Jezdcům rázně vzdoroval celá tisíciletí, se snaží vyhubit svoje rivaly. Vypuká chaos a místní soudce, vyšetřující řadu vražd, se ocitá v srdci mnohem dávnějšího a děsivějšího zločinu - zločinu, který pošpinil celou zemi...

Související tituly dle názvu:
Meč z kamene Meč z kamene
Esslemont Ian C.
Cena: 283 Kč
Meč osudu Meč osudu
Sapkowski Andrzej
Cena: 296 Kč
Močové kamene Močové kamene
Višnovská MUDr. Milota
Cena: 79 Kč
Samurajský meč Samurajský meč
Hurník Zdeněk
Cena: 120 Kč
Templársky meč Templársky meč
Christopher Paul
Cena: 265 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ian C. Esslemont

MEČ

Z KAMENE

Román

z prostředí Malazské říše

TALPRESS


Copyright © 2010 by Ian C. Esslemont

Translation © 2014 Dana Krejčová

Cover design © 2010 Steve Stone

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-575-5


Gerri s láskou



Poděkování

Největší dík patří Gerri za její neutuchající podporu. Dericku

Burlesonovi děkuju za to, že mi laskavě dovolil upravit jeden ze

svých kousků. Taky bych rád poděkoval fanouškům malazského

světa, čtenářům a těm, kdo přispívají na on-line fóra. Vaše energie

a nadšení nás se Stevem stále inspirují.





O S O B Y

V malazském expedičním sboru

Šedohřív/ vrchní pěst, velitel expedičního sboru

Orjin Samarr

Kyle pobočník vrchní pěsti

Nok admirál, velitel námořních sil

Vír admirál, velitel Modrých Moranthů

Rilliš Jal Keth divizní pěst 4. armády

Chemet Šul divizní pěst 8. armády

Devalet kádrový mág, žena

17. oddíl, 4. setnina, 2. divize, 4. malazská armáda

Betteries kapitán setniny

Goss seržant

Pyke těžká pěchota

Yana těžká pěchota, žena

Suth těžká pěchota

Špekoun těžká pěchota

Trouba těžká pěchota

Wess těžká pěchota

Len sabotér

Keri sabotér, žena

Faro zvěd

další

Urfa poručík 4. setniny sabotérů, žena

Dvounoha seržant 6. oddílu

Korál seržant 20., žena

Tolat barghastský zvěd 4. setniny, žena

11


Ze 6. malazské armády

Yeull ’ul Taith vládce

Ussü velemág a poradce

Borun velitel Černých Moranthů

Eneš-jer vládcův vyslanec

Na Bouřné hradbě

Hiam Ochránce Bouřné hradby,

velitel všech Korelriů Kvint vyšší důstojník (hradební maršál)

na Bouřné hradbě Sool Hiamův pobočník Toral Stimins vrchní stavitel Kalený meč šampion Bouřné hradby

a přísežník Rudé gardy Korlo vězeň a rudý gardista Jemain vězeň a člen posádky Kaleného meče Hagen bývalý šampion Bouřné hradby Tollen malazský vězeň V království Rool Bakun vrchní odhadce Banitu Karien’el poručík, později kapitán městské hlídky Hjuk městský strážník Páč městský strážník Starvann Arl opat z kláštera

a hospicu Naší paní spasitelky Ipšank bývalý Fenerův kněz Manask zloděj Z jourilanské Reformované armády Beneth duchovní vůdce Hegil Lesour’an’al velitel jezdectva Martal velitelka armády, „Černá královna“ Ivanr bývalý šampion jourilanských říšských her Karr armádní poručík

12


Z Rudé gardy

Rmut

Neprst

Lazar

Lusk, žena

Styžský synod

Totsin Jurth III.

bratr Karfin

sestra Goš

sestra Esa

sestra Nebras

bratr Jool

V říši stínu

Kiska kdysi osobní strážkyně Tayschrenna,

říšského velemága

Džheval agent královny snů

Z Mořského lidu

Orzu patriarcha rodu

Ena mladá matka v klanu

13



ÚVOD

starší věk

vrchol jacuruckého tažení

mnoho ostrovů

Ž

e to je špatné znamení, poznal Uli hned, jakmile to uviděl.

Připravoval si sítě pro časně ranní rybaření, když oblohu

zbarvila nepřirozená zelená amodrá aura. Vynořila se zrozjasňujícího se východu, sílila a byla stále mohutnější. Vody vzátoce byly rozbouřené, jakoby podrážděné, a Uli váhal spustit svůj

mělký člun na vlny. Jenomže jeho rodina musela jíst a křeče vžaludku chrlily nekonečné stížnosti.

Když házel síV, odvracel se od toho, co viselo na bezbarvéobloze, planoucí jako zlověstné oko nějakého boha. Úlovek byl toho rána ubohý, buX že se nesoustředil, nebo ryby prchaly před tím zjevením. V každém případě se rozhodl skončit. Hodil síV na dno člunu a začal pádlovat ke břehu. Modrozelené oko plálo jasněji než slunce. Musel si zastínit oči před cizozemským světlemodrážejícím se od vln. A pádloval rychleji.

Jeho zoufalou snahu ukončil podivný zvuk. Byl to rachot, jako při sesuvu půdy. Zamračeně se rozhlížel, pátral po jeho zdroji. Cizozemské oko už vyplňovalo skoro polovinu oblohy. Na vodu, zalesněný břeh ani tmavé hrby vzdálených ostrovů nedopadljediný paprsek teple žluté sluneční záře. Pak se hladina zátoky sneřirozenou rychlostí uklidnila, jako by se polekala. Uli zadržel dech a skrčil se ve svém malém plavidle.

Oko se rozpadlo. Úlomky plodily modré plameny. Hukot, jaký ještě nikdy neslyšel, ho přinutil přitisknout si ruce na uši a řvát bolestí. Daleko na východědopadl obrovský kus, jako řeřavý uhlík z božského ohně. Uliho oslepilo planoucí bílé světlo. Jako by do velkého ostrova něco udeřilo.

Když se mu vrátil zrak, následoval za prvním zábleskem další.

15


Vrhaly před sebou na zátoku stín jako černou stuhu. Uli se otočil

a zalapal po dechu, když viděl, jak na západě prší spousta úlomků

a další přelétají vysoko nad ním. Protřel si rozbolavělé oči – mohl

by to být konec světa? Možná padal další měsíc, jak se o tomvyrávělo v pověstech. Vzpomněl si na pádlo. Helta a prcci budou

strachem bez sebe. Se vztekem zrozeným ze zoufalství začal čeřit

vodu a hrůzou se málem rozbrečel.

Kožený člun narazil na mělčinu mnohem dřív než obvykle. Uli popleteně natáhl nohu přes bok. Mělčiny se nikdy netáhly tak daleko. A pobřeží bylo ještě hodný kus cesty daleko. Jako kdyby voda prostě zmizela. Vzhlédl a trhl sebou. Na východě sevzdouval mohutný šedočerný mrak a drápal se po obloze. Už spolkl slunce. A před ním ležela neslýchaná hojnost. Celé náklady ryb, lapajících po dechu a zmítajících se v předsmrtných křečích.

Ale nikde nebyl jediný pták. Ptáci – kam se poděli?

Světlo získalo přízračný, tmavě zelený nádech. Uli se pomaluotočil a zadíval se na moře. Veškerá naděje ho opustila. Hora vody se chystala zaplavit pevninu, přesně podle předpovědi. Jako by se mu zvedala přímo nad hlavou, tak byla vysoká. Prohnutou čelní stěnu protkávala pěna a na vrcholu se nesla špinavě bílá čepice. Dokázal jen s otevřenou pusou zírat, jak se neúprosně, osudově valí kupředu.

Utíkejte, prcci, utíkejte! Voda si přišla znovu vyžádat zemi! cca 400 let př. H. (před Hradbou) Pusté ostrovy Temal se zvedl z mrazivého příboje a s mečem připraveným se přikrčil. Nechápavě se rozhlížel po tmavnoucí hladině a stíral si z obličeje studenou spršku. Kam se poděli? Jednu chvíli bojoval o holý život a vzápětí mořští démoni zmizeli jako mlha, která je předcházela. Z boku se ozvalo slabé zakašlání. Přebrodil se mezi balvany a zvedl promočeného druha. Byl to Arel, vzdálenýbratranec. Třebaže téměř omdléval vyčerpáním, odtáhl ho na břeh. Přeživší z jeho válečného oddílu vběhli do příboje a oba je vytáhli k oživujícímu teplu ohně.

„Co se stalo?“ vykoktal, jektaje zuby.

„Ustoupili,“ odpověděl Jhenhelf, Temalův starší bratr po meči. Z jeho hlasu čišel zmatek a nevíra. „Ale proč? Už nás měli.“

16


Temal proti takovému hodnocení situace nic nenamítal, na to byl příliš utahanýa navíc věděl, že je to pravda. V bandě muzůstalo sotva dvacet zdravých chlapů a z nich bylo příliš mnohonezkušených zajíců.

„Za svítání se vrátí, aby nás dorazili,“ pokračoval Jhenhelf přes oheň. Temal se mu přes skákající plameny podíval do očí a opět mlčel. Arel u jejich nohou zakašlal a vyzvracel mořskou vodu, kterou spolykal.

„Co Redden?“ zeptal se jeden z nových rekrutů. „Mohli bysme poslat pro pomoc.“

Kolem ohně se zvedaly hlavy, tváře zbledlé zimou a strachem.

„Mohli by tu do svítání být...“

„Redden má stejný problémy jako my,“ uVal je Temal rázně. „Musí bránit vlastní kus pobřeží.“ Díval se z jednoho nervózního obličeje na druhý. „Nemůže postrádat žádný chlapy.“

„Tak –“ začal jeden z mládenců.

„Tak počkáme a uvidíme!“ štěkl Jhenhelf. „Arele, Wille,Ottene – máte hlídku. Vy ostatní se trochu prospěte.“

Temal, vděčný za kamarádovu podporu, se posadil. Natáhl nohy v sandálech k ohni a snažil se nevnímat štípání soli v mnoha utržených šrámech. Cítil, jak mu do těla proniká teplo, nahrbil se, ruce si položil do klína na jílec meče a přivřenýma očima sledoval mlhu stoupající z usychajícího koženého oděvu.

Netušil, proč ti zatracení mořští démoni, Jezdci, zaútočili. Přes jejich útoky to byla přitažlivá země. Poloostrov i ostrovy byly úrodné a daly se obdělávat. Byly připravené na jiné osídlení, než představovalo pár nevědomých domorodců. Jeho otec i jeho děd před ním bojovali, aby toto nejisté předmostí udrželi. Jako vůdce klanu musel myslet na budoucnost. Dost bylo marnéhopotulování! Na těchto ostrovech i pevnině za nimi se udrží. DarkAvallithal se strašidelnými lesy nevyhovoval, stejně jako divoképobřeží Dhal-Hornu či tísnivé Malazské ostrovy. Tady vlála jejich zástava.Tady jejichpředkovéspálilisvéčluny.NedovolíJezdcům, aby je vyštvali. Stejně neměli kam jít.

Temal se s trhnutím probudil a odstrčil Jhenhelfovu ruku. Už téměř svítalo. „Útok?“ Škrábal se na nohy, celý zdřevěnělý.

Jeho poručík měl výraz, jaký u něj ještě neviděl. „Ne.“ Ukázal bradou dozadu, kde se z pobřeží zvedaly zatravněné útesy. Za nimi byly louky, lesy a pole, které brzy uschnou a zahynou, pokud

17


budou mořští démoni pokračovat ve svém čarování bezvyrušování.

Temal si všiml, že všichni zírají na pevninu, ne na moře, na němž by měli vyhlížet první perleVové záblesky blížícíchse Jezdců. „Co se děje?“

Jhenhelf neodpověděl a Temal usoudil, že výraz nakamarádově drsné, bojem ošlehané tváři může být úžas. Zašilhal narozeklanou siluetu skal. Kdosi tam stál, vysoký, pod černými mračny, zalitý rudozlatým světlem rozbřesku. Měl podivné proporce. AV to byl kdokoliv, musel to být obr, aby byl tak vysoký i z takové dálky...

„Zajdu tam,“ prohlásil s upřeným pohledem. „Ty hlídej.“

„Vezmi si Willa a Ottena.“

„Jestli musím.“

Než dorazili na hřeben, slunce už vyšlo. Will a Otten jen mlčky zírali. Ačkoliv vála silná bríza, Temala do chřípí udeřil odporný puch hnijícího masa. Stiskl rty a přinutil se jít dál sám.

Postava byla obrovská, dvakrát vyšší jež Jaghut nebo jiné starší rasy, o nichž slýchal vyprávět, jako byli Toblakajové neboTarthinoe, s dlouhými kadeřemi sahajícími k pasu, vystrčenýmpopředím a tmavým houštím v rozkroku. Tělo ale bylo odpudivé, bledé jako mrtvá ryba, skvrnité, pokryté otevřenými boláky.Ztohosmradu šly na Temala mrákoty. Vedle postavy spočíval velký kvádr černého kamene připomínající křeslo či oltář.

Temal se podíval na moře, na dokonale hladkou hladinulesknoucí se v ranním světle, kde po mořských démonech jezdících na vlnách nezůstalo ani památky. Pak se vrátil k postavě. Temný výběrčí! Mohla by to být ona? Ona zdejší bohyně, kterou vzývali někteří osadníci a žádali ji o ochranu? Která podle mnohýchúdajně poskytovala ochranu před Jezdci?

Široké, bezkrevné rty se roztáhly do vědoucího úsměvu, jako kdyby mu bytost četla myšlenky. Přesto zůstaly její oči prázdné, bez života, jako upřené mléčně bílé bulvy mrtvého. Temal se cítil proměněný. Ona přišla! Zachránila je před jistou zkázou nakoích mořských démonů! Nevěda co říct, poklekl a nabídl němou poslušnost. Will a Otten za ním také klekali.

Postavaseprudcenadechla.„Cizinče,“ zahřměla, „přišel sesusadit v této zemi. Vítám tě a nabízím svou ochranu.“ Bohyněukázala pokroucenou rukou na kvádr u svých nohou. „Vezmi si tento

18


vzácný sarkofág. Uvnitř leží tělo mého těla. Odnes ho na pobřeží.

Sleduj stezku. Vyznač ji a postavvelkouhradbu. Překážku. Braň ji,

abyste si za ní mohli odpočinout, chráněni před nepřáteli z moře,

kteří se snaží zpustošit tuto zemi. Přijímáš můj dar tobě a tvému

lidu?“

Temal si vzdáleně uvědomoval studené slzy řinoucí se mu po lících. Nebyl si jistý, jestli dokáže promluvit. „Přijímáme,“vydechl.

Bohyně rozpřáhla těžkopádné paže. „Budiž tedy. Co se stalo, stalo se. Toto je naše úmluva. NechV ji nikdo neporuší. Zanechám vás vašemu velkému úkolu.“

Temal se znovu uklonil.Bohyně seodšourala k jihu těžkýmkrokem, jenž otřásal zemí pod Temalovými koleny. Ve chvilce byla pryč. Temal nevěděl, jak dlouho zůstal skloněný, ale po nějaké době se vedle něj postavili Will s Ottenem. Slunce ho pálilo do zad. S povzdechem se narovnal. Točila se mu hlava.

Co to udělal? Co mohl udělat? Neměl na vybranou. Prohrávali. Každý rok jich bylo méně, zatímco nepřítel byl stále stejně silný, pokud ne silnější. Ale ona jej pouhým svým příchodem zahnala pryč.

Will našel hlas první. „Byla toJaghutka? Někdo jiný?Bohyně?“

„Byla to ona. Nabídla svou ochranu.“

„No, teX je pryč – a oni se vrátí,“ poznamenal Otten, skeptický jako vždy.

Temal ukázal na čedičovou rakev. „Ne. Pořád je tady.“

„Co je to?“ chtěl vědět Otten a natáhl ruku.

„Ne!“ Temal je oba odstrčil. „Sežeňte Jhenhelfa. A Reddena.“

„Ale říkal jsi, že máme stát na stráži.“

„Zapomeň na to, co jsem říkal. Poslouchejte. Sežeňte oba. AV přinesou klády a provazy.“

„Ale co démoni?“

„Ti se nevrátí. Aspoň ne k nám.“ Natáhl dlaň k černémulesklému kvádru. Vyzařovalo z něj teplo jako z kamene vytaženého z ohně. Tělo jejího těla. Bohyně! Milostivá paní! Kéž nikdynezklameme tebe ani tvou důvěru.

19


Korelri, 4156 o. H. (od Hradby)

11. rok malazské okupace

království Rool

ostrov Pěst

Karien’el, poručík městské hlídky, vedl Bakuna pod molo, kde

u vlnolamu leželo tělo mladé ženy zapletené do chaluh. Poručík,

vždy si vědomsvéhodnosti, natáhl ruku a pomohl muži přeskluzké kameny, třebaže mu bylo víc než Bakunovi, novějmenovanému odhadci Banitu.

S Bakunovým příchodem na mrazivé, vlnami otloukanépobřeží se muži z hlídky narovnali. Mnozí si začali dotahovat přílby a upravovat kožené kazajky i závěsy obušků a důkazů svéhovyznamenání: jako jediní z poddaných v Pěsti měli od malazských vládců dovoleno nosit meče – byV krátké. Bakun si svýmzpůsobem také uvědomoval svou hodnost a na pozdravy odpovídal neformálně v naději, že je tak uklidní. Stále mu nepřipadalosprávné, aby mu tihle lidé, mnozí veteráni z invazních válek, salutovali. Celý nesvůj si přitáhl oděv k tělu, aby mu bylo teplo, zvedl obočí a pohlédl na poručíka. „Tělo?“

„Tady, odhadce.“ Poručík ho vedl na kraj líného příboje azčernalých, chaluhami obklopených balvanů velkých jako vinné sudy. Tam čekal jakýsi stařík ošlehaný sluncem a větrem. Seděl nabobku, na špinavých nohou měl rozedrané sandály, na soběpotrhanou halenu a vše doplňoval rozcuchaný vous.

„A tenhle?“ zeptal se Bakun Karien’ela.

„Přivedl nás k tělu.“

Stařík se nehýbal, zachovával kamenný výraz, jen se pozorně díval. Tělo mu leželo u nohou. Bakun si dřepl. Čerstvě vyvržené, pach ještě nepřerážel zápach pobřeží okolo. Nahé. Krabi ožrali prsty na nohou a rukou. Taky zničili větší část obličeje – nebo to bylo záměrné znetvoření? Žena byla velmi mladá a nepochybně bývala přitažlivá. Prostitutka? Na krku měla podivné stopy – škrcení. Vybledlé tetování hennou – běžná marnivost.

„Jaký jste měli vztah?“ zeptal se Bakun, aniž by vzhlédl.

„Žádný,“ zachraptěl stařík se silným roolským přízvukem.

„Proč potom hlídka?“

„Nestojí snad jedna neznámá holka za vaši pozornost?“

Bakun pomalu zvedl hlavu. Tmavá pleV, kudrnaté, prošedivělé

20


vlasy. Černé oči si na oplátku prohlížely zase jej s výrazem, jaký

by někdo mohl považovat za drzý, pátravý. Bakun sklonil hlavu

a zvedl klacek, aby mohl dívce posunout paži. „Jsi domorodec.

Z Drennu?“

„Vyznáte se. To je pro vetřelce nezvyklé.“

Bakun znovu vzhlédl a přimhouřil oči. „Vetřelce? Malažani jsou vetřelci.“

Úsměv beze stopy veselí zvedl starci koutky úst. „Jsou vetřelci a vetřelci.“

Bakun se narovnal, zahodil klacek a upřel pohled na starce.Jako cvičený odhadce poznal, kdy někdo zkoumá jeho samotného. Zkřížil paže na prsou. „Jak se jmenuješ?“

Opět ten trpělivý úsměv. „Ve vašem jazyce? Geven.“

„Nuže dobrá, Gevene. Jaký je tvůj – odhad – situace?“

„Jsem jenom potulný domorodec, ctěný pane. Komu záleží na mém názoru?“

„Mně na něm záleží.“

Rty se srovnaly do rovné čáry, oči téměř zmizely ve změti vrásek. „Opravdu? Vážně?“

Z nějakéhozáhadnéhodůvodu Bakunmálem koktal.„Aleovšem. Samozřejmě. Jsem odhadce. Je to má povinnost.“

Děda pokrčil rameny a tvrdé linky se vrátily k té odtažité,bezvýrazné ostražitosti. „Je to stále běžnější,“ začal, „ale táhne se to zpátky. Všichni z toho pochopitelně viníte malazské vojáky. Tihle Malažani tady jsou, jak dlouho, deset let? Chodí po ulicích, bydlí ve vašich domech a hostincích. Navštěvujou vaše krčmy. Najímají si vaše děvky. Vaše ženy je přijímají. Často je za to zabijou.Obvykle jejich otci nebo bratři za to, že pošpinily to, co nazývají svou ‚ctí‘ –“

„To je zatracená lež, ty domorodá špíno! To dělají Malažani!“

Bakun málem nadskočil – na poručíka hlídky málem zapomněl. Zvedl ruku, aby ho uklidnil, protože Karien’el pěnil vzteky, a jak svíral meč, měl úplně bílé klouby. „Říkal jsi obvykle...?“

Mužova vrásčitá tvář se stáhla do nesmlouvavého znechucení. Pokroucené ruce měl dál volně svěšené u boků. Zřejmě sineuvědomoval, jak blízko byl ráně, anebo mu to bylo jedno. Naštěstí pro něj sdílel Bakun jeho znechucení a v podstatě i celý jehoodhad. Gevan kývl a stiskl rty. „Ano. Obvykle. Ale ne tentokrát.Většina masa zmizela, ale ne ten vzor na rameni.“

21


Bakun si klekl, vykašlal se na klacky a tělo obrátil rukama.Spirály z henny byly staré a mořská voda je téměř smyla, ale mezi obyčejnými geometrickými vzorci poutal pozornost jedensymbol... přerušený kruh. Znamení jednoho z těch nových, cizích kultů, postavených původními korelskými a pěstskými církvemi Spasitelky, paní osvoboditelky, mimo zákon. Bakun se snažil vzpomenout si, o kterou z toho ohromujícího počtu všech těch cizíchvěrouk jde, než si vzpomněl: méně významný kult„Padlého boha“.

„A co z toho? Naznačuješ snad, že jenom kvůli takovémutetování strážci Naší paní –“

„Naznačuju něco mnohem horšího. Všimněte si těchpohmožděnin na krku. Řezných ran na zápěstí. Je to dávno, co si ta, která tvrdí, že vás chrání před mořskými démony, před Jezdci, vyžádala platbu, že, odhadce?“

„Drennská špíno!“ Karien’el ho popadl za krk. Železozaskříalo o dřevo, jak jeho meč vyletěl z pochvy.

„Poručíku!“ Muž ztuhl, jen supěl vzteky. „Zapomínáte se. PusVte ho. Tady odhaduju já.“

Důstojník pomalu, váhavě rozevřel prsty, zarazil čepel zpátky do pochvy a muže odstrčil. „Stejné staré lži. Vždycky očerňujou Naši paní, přestože nás chrání. Chrání dokonce i tebe, víš? Vás domorodce. Před mořskými démony. Měli jste zůstat ve svých horách a lesích a považovat se za šVastlivce.“

Geven neříkal nic, ale Bakun ve staříkově napjatém, téměřtvrdém výrazu viděl urputnou,nepoddajnou pýchu. V tmavých očích měl výzvu. „A jaký je váš soud... odhadce?“

Bakun ustoupil od vody, kde silnější vlny vyhazovaly studenou spršku, která ho studila na obličeji. Vytáhl si z rukávu kapesník a slanou vodu setřel. „Tvoje, ehm, podezření beru na vědomí,Gevene. Ale mrzí mě to. Silná obvinění vyžadují stejně silné důkazy, a ty tady nevidím. Kromě dalších hmotných důkazů tato vražda zůstává, jak jste původně říkal – vraždou. Nebo nechutnýmzabitím ze cti. To je můj odhad.“

„Už jsme tu skončili?“ zeptal se Karien’el. Přimhouřené očineochvějně upíral na starého domorodce.

„Ano. A poručíku, tomu muži se nic nestane. Splnil svoupovinnost, když nás zavolal k tomuto ohavnému zločinu. Jste mi za něj osobně zodpovědný.“

22


Důstojník se kysele zamračil ještě víc, ale uklonil se. „Ano,odhadce.“

Bakun vylezl zpátky na chodník na hrázi a upravil si oděv. Zatínal promrzlé prsty, aby se mu do nich vrátil život.Pochopitelně ty stopy na krku viděl, ale některé věci nelze přiznat nahlas – aspoň ne hned na začátku kariéry. Pozoroval poručíka, který ho následoval, jednu nohu na kamenné římse, vždy svědomitý.„Nálezy jakýchkoliv dalších takových těl ohlaste přímo mně. Nebo řeči o mizení mladých lidí, mužů i žen. Může tu mezi námi být nestvůra, Kariene.“

Zasalutování – konečky prstů u ohnutého okraje železnépřílby. „Rozkaz, odhadce.“

Důstojník sešel dolů. Boty mu skřípaly na kamenech, plášVpleskal ve větru.Bakunsetřáslzimou. Pobřeží,Paní,jak honenáviděl! Studený vítr, jenž byl cítit Jezdci, nenechavé vody, chladné vlhko roznášející všude plíseň. Nicméně pozitivní posudek odtud by mohl vést k povýšení a přeložení někam do Paliss, jak doufal... Další důvod pro diskrétnost.

Ohlédl se na domorodce dole mezi mokrými balvany, ale děda byl pryč. Dobře. Nechtěl mít na svědomí, že dostane nakládačku. Takové obvinění! Proč skákat na jeho odhad? Pravda, kdysi dávno kmeti takové skutky ve jménu vyššího dobra posvětili – ale to všechno bylo smeteno stranou nástupem Naší spasitelky,Požehnané paní. A z dějin je jasné, že to praktikovali předkové toho muže, nikoliv naši! Z toho vzešla dlouhověká nesnášenlivost mezi námi a domorodci z bažin a pustin se zprzněnou krví.

Možná ji opravdu zabil rozzuřený otec nebo bratr, ale kdo to může odhadnout bez dostatečných důkazů? Místo důkazu místní usoudí, že tohle, stejně jako všechny předchozí případy, jebezochyby práce vraždících okupantů Malažanů.

Geven se mezi vysokými balvany díval, jak ti dva odcházejí. Důstojník hlídky Karien’el se zdržel a pátral poněm. ToGevenovi nedělalo těžkou hlavu, stejně se hodlal přesunout. Nakonec, v očích roolského okupanta země, kterou nazývali Pěst, byl oficiálně tulák. A proč taky ne, když byl na pouti – měl rozpis posvátných stezek, po nichž se chystal projít, a míst, která se chystal navštívit, a svou návštěvou je tak přepsat a znovu potvrdit. Pozoruhodný souběh vyrovnávajících se opačných postojů.

Obrátil se k odchodu. S každým krokem se kolem nějrozpros>23


tírala snová krajina země jeho dávných předků. Protože tato země

byla jejich chodbou a oni ji používali. Něco, co všichni ti cizívetřelci, smrtelní i nesmrtelní, zřejmě nedokázali pochopit. On tady

ostatně skončil. Sémě bylo zaseto. Jen čas ukáže, jak silné ahluboké kořeny zapustilo.

Pokud nový odhadce dostojí svému poslání, tak ho Gevenlitoval. Pravdomluvní lidé nejsou nikdy vítaní. A zvlášV ne mezivlastními. Lepší je vyprávět příběhy – vypravěči aspoňchápou základní pravdu, že všichni dávají přednost lžím. Korelri, 4176 o. H. 31. rok malazské okupace království Rool ostrov Pěst Uživatel loXky s malou trojúhelníkovou plachtou proplulpřeplněným Banitským přístavem a zakotvil mezi krádežskoukupeckou galérou a jourilanským nákladním člunem. Na molo vyhodil pouze svoje zavazadlo, srolovanou látku převázanou provazem, a následoval ho na plesnivá černodřevová prkna. Narovnal se, protáhl si hřbet a udělal obličej.

Akcízový úředník, kontrolující náklad na galéře, napřáhlúřední hůl. „Hej, ty tam! Nemůžeš si tady jen tak přirazit! Tohle je obchodní přístav. Odvez si tu hračku k veřejnému molu!“

„Co jako?“ opáčil zavalitý muž klidně.

Správce přístavu otevřel ústa, ale pak je zase zavřel. Podle silně opálené oholené hlavy si myslel, že chlapík je starý, ale v masité šíji, ohnutých ramenou a pokroucených rukou s velkými klouby očividně stále zůstávalo dost síly. Znepokojivější byly vybledlé pozůstatky modrého tetování vinoucího se po čele, lících a bradě, vykreslující rozšklebenoukančíhlavu.„Tenčlun–odkliXtenčlun.“

„Nejni můj.“

„Ale ano, je! Právě jsem tě viděl, jak ho přivazuješ!“

„Hej, tytam!“ zavolal chlapík na starce v hadrech, který drhl molo pemzou. „Co takhle malej člun? Není novej, ale plavby schopnej je.“

Dědek chvíli zíral, pak se chraptivě zachechtal a zavrtěl hlavou. „Nemám peníze.“

24


Nově příchozí hodil na molo měXák. „TeX už máš.“

Akcízový úředník si je podezíravě prohlížel. „Tak počkat...“

Stařík sebral peníz, pobaveně koukl na úředníka a hodil ho zpátky. Nově příchozí ho chytil ve vzduchu. „Promluv si stímhle,“ poradil úředníkovi a obrátil se k němu zády.

„Hej! Nemůžeš –“

„Hned se se svým člunem přesunu, vašnosti!“ zakdákal dědek a předvedl chybějící zuby.

„Ani by mě nenapadlo kotvit tady, vašnosti!“

Nově příchozí cestou pryč roztáhl rty do širokého ropušího úsměvu.

Minul strážnici banitského přístavu, kde pohledem spočinul na malazských vojácích, povalujících se ve stínu u vchodu. Všiml si rozevřené kožené kazajky jednoho z nich, jak si dělal místo pro vystouplý teřich. Druhý dřímal; židli nakloněnou dozadu, přílbu vraženou do čela.

Nově příchozí se přestal usmívat. Před ním se hlavní uliceBanitu táhla zhruba od východu na západ. Město šplhalo nanevysoké pobřežní pahorky a jeho střechám vévodily vysoké, úzké věže kláštera a štíty domů nedalekého hospicu. Za nimi se domlžné dálavy táhla úrodná, obdělávaná pláň, kdysi zalesněná. Muž zabočil doprava. Šel pomalu a prohlížel si stánky a krámy. Prošel kolem hloučku místních rváčů a neunikly mu mnohem tmavší či světlejší odstíny přimíchané malazské krve, tolik odlišné odjednotně snědého pěstského dědictví.

„Dej peníze, žebravý kněžíku,“ zavolal směle nejstarší zmládenců.

„Všechno, co mám, je vaše,“ odvětil chlapík drsným hlasem.

To je zarazilo. Vyměňovali si zmatené pohledy, až nejstarší nevěřícně frkl. „Tak teda sem s tím.“

Podsaditý chlapík zkoumal prázdnou výlohu. „To je snadný – jelikož nic nemám. V tomhle domě někdo bydlí?“

„Ve vězení pro dlužníky,“ odpověděla bosá dívka vrozedraných plátěných kalhotách a špinavé haleně, pyšnící se bohatými kudrnami, pocházející z cizí krve přimíchané ke korelskýmpředkům. „Zadržoval daně malazským vládcům.“

Muž zvedl silné ruce. „Potom ho zasvětím svýmu bohu.“

„A kterej z těch vašich zatracenejch cizozemskejch bohů to je?“

Muž se obrátil. Úsměv nazvedl jeho nerovné rty a pokřivil

25


vytetovanou kančí hlavu. Jeho hlas zesílil. „Inu, když už se ptáš...

povím vám něco o svým bohu. Jeho říše patří pošlapaným anemajetným. Chudým a nemocným. Pro něj je společenskýpostavení, majetek a prestiž jenom prázdný závoj. Jeho první poselství

je, že jsme všichni slabí. Všichni jsme nedokonalí. Všichni jsme

smrtelní. A musíme se od něj učit, abychom se s tím smířili.“

„Smířili? S čím jako?“

„Se svýma chybama. Protože všichni máme vady.“

„Jak se jmenuje tenhle chorej a zvrácenej bůh?“

Kněz rozpřáhl prázdné dlaně. „To, co přebývá v nás – každý bůh je jen jednou z jeho tváří.“

„Každej bůh? Úplně každej? I Naše paní, která nás chrání před zlem?“

„Ano. Dokonce i ona.“

Mnozí v tlupě sebou trhli a zamrkali a couvali, jako by vycítili hlubší a znepokojivější znesvěcení plynoucí pod obvyklouneúctou cizinců.

„Každej může dosáhnout vykoupení a milosti. To je otevřený pro všechny. Nemůžete to nikomu upřít jako obyčejný peníz.“

Dívka si ukázala na hubený hrudníček. „Ani nám? Duchovní Svatořečený paní nás odhánějí od svejch prahů – dokonce i od hospicu. Plivou na nás jako na míšence. Ale Temnej výběrčí žádá platbu za každou duši, aV je jakákoliv.“

Muži se v tmavých očích pobaveně zajiskřilo. „To, o čemmluvím, se nedá koupit za pozemský peníz. Ani vynutit pozemskou mocí.“

Zmatená dívka se nechala odtáhnout, ale zamyšleně se ohlížela a vraštila obočí.

Nově příchozí se usmál, vzal za kliku a rázně zatlačil, až dřevo zavrzalo, zapraštělo a dveře se otevřely. Té noci spal na prahu pod sešívanou tenkou pokrývkou.

Následující ráno strávil ve dveřích a kýval všem kolemjdoucím. Ti, kdo neodmítli jeho pozdrav, od něj odbíhali jako ostražitá hříbata. Krátce po rozbřesku se objevila šestičlenná malazská hlídka. Díval se, jak vojáci pomalu obcházejí kupce, od nichžvybírá seržant peníze, jak se naparují a ze stánků si klidně berou, co se jim zachce, a cpou se chlebem, ovocem a masem opékaným na rožních nad uhlíky.

Nakonec dorazili k němu a on s povzdechem sklopil zrak.Sly>26


šel, že tady v Pěsti je to zlé – proto sem taky přišel – ale netušil, že

je to až tak zlé.

Zastavil se před ním seržant a svraštil husté obočí. „Co ve jménu Toggovejch cecek dělá Fenerův krádežskej kněz tady?“

Nově příchozí vstal. „Kněz ano. Ale už ne Fenerův.“

„Vykopli tě? Možná za sodomii?“

„Ne – za tu tě povýší.“

Vojáci se zasmáli a seržant se zamračil a na tlusté, neholené bradě se mu udělaly laloky. Zastrčil si ruce za pás a šibalskýmpohledem zalétl k patrole. „Vypadá to, že tu máme tuláka. Mášnějaký peníze, žebráku?“

„Mám.“ Kněz sáhl do košile a hodil na dlažbu měděný střížek.

„Bezcenná styžská zlámaná grešle?“ Seržant zkřivil tlusté rty.

„Máš pravdu, nestojej za nic. Všechny peníze nestojej za nic. Akorát že některý stojej za míň než ostatní.“

Seržant frkl. „A navíc mistrem Kápě prokletej mystik.“ Vytáhl z opasku dřevěný obušek. „V tomhle městě povaleče netrpíme. Padej, nebo ti zaplatím jinou mincí.“

Knězi se široké ruce cukaly u boků. Jeho ropuší ústa se roztáhla do úsměvu. „Naštěstí pro tebe už nepoužívám ani tuhle minci.“

Seržant se rozpřáhl a obušek plácl do knězovy pozvednuté dlaně. Seržant zabručel, napínal svaly. Opálený obličej mu potemnělnámahou. Kněz trhl rukou a získal obušek, který přelomil přes koleno. Kousky hodil na zem. Vojáci z patroly couvali a sahali po mečích.

Seržant zvedl ruku, aby je zarazil. Kývl na kněze na znamení, že bere na vědomí. „Seš novej, tak tě pro tentokrát nechám. Ale odteXto bude takhle – jestlichcešzůstat,tak plaV.Tak je toprostý. Jinak tě čeká šatlava. A dám ti radu... jestli tu zůstaneš dost dlouho, prodáme tvou prdel Korelriům. Ti pořád hledají čerstvý těla pro hradbu a moc je nezajímá, odkud se vezmou.“ Otočilhlavou ze strany na stranu, až mu zalupaly obratle, a neurvale se usmál. „Takže seš kněz. Kněze máme taky. Asi je sem pošlu.Můžete si popovídat o filozofii. Do tý doby – spi sladce.“

Mávl na patrolu, že jdou dál. Odcházeli s úsměvem. Jedna vojanda poslala knězi hubičku.

Kněz se zase posadil a díval se za nimi, jak vybírají dalšívýpalné. Všiml si, že pouliční mládež není nikde v dohledu. Smůla. Horší, než si představoval. Ještě že to nevidí jeho starý velitel, jinak by v temnici skončila naopak posádka.

27


Sebral kusy obušku a potěžkal je. Nesmí být příliš tvrdý.Okuace a podmanění obyvatelstva – záměrné či nikoliv – je ošklivá věc. Dělá z lidí zvířata. Vynáší na světlo to nejhorší na oboustranách. Stačilo se podívat na zprávy ze Sedmiměstí. A tady tonevypadalo o nic líp.

No, měl svého boha. Roztáhl rty v úsměvu od ucha k uchu. Ano, jeho bůh. A zastrašené a utlačované obyvatelstvo, v jehož řadách mohl verbovat. Úrodná půda. Pootočil hlavu a počítal. Ano... mohlo by to fungovat... První rok vlády císaře Mallika Rela „Milosrdného“ (1167 spánku Ohnice) město Delanss, falarský subkontinent Kyle seděl naproti svému mohutnému šedovlasému příteli, pevně svíral skleničku s vínem a snažil se netvářit ustaraně. Dlouhé vlasy barvy kamene, podle nichž získal jeho přítel svou staroupřezdívku Šedohřív, byly teX víc už spíš stříbrné. A ačkoliv se na rýži a ostrou falarskou rybí omáčku vrhal s obvyklým gustem, Kyle viděl, že docházející finance si vybírají svou daň. Kolem úst se mu objevovaly nové vrásky, pod očima měl tmavé kruhy, a Kyle by přísahal, že taky hubne.

Seděli na terase s výhledem na nádvoří s uhrabaným pískem a stojany se zbraněmi – meči všech tvarů, dýkami, tyčovýmizbraněmi a také vycpávanými hauberky, přílbami a štíty. Všechno, co je zapotřebí pro akademii bojových umění.

Chyběli jen žáci.

Kyle soudil, že Šedohřív, jenž trval na svém původním jménu Orjin, přilákal do své nové školy sotva třicet platících duší. Sebe nepočítal. Snažil se zaplatit za všechny lekce a šerm, jichž se mu dostalo, ale Orjin nepřijal ani měXák. Tři bratranci, kteří přišli s nimi, se taky snažili pomáhat, ale poté co jejich verze „tréninku“ skončila zlámanými kostmi a krví z nosu, je Orjin požádal, aV toho nechají. Stopaře, Mrzouta a Ouhora okounění nudilo, a tak se rozloučili a nalodili se na plavidlo směřující na západ. Kyleův strážný duch, nebo možná strašidlo, odpadl také. Hrbáč, duch mrtvého rudého gardisty, jednoho z přísežníků, kteří složilizávaznou přísahu, že budou stát proti Malazské říši, dokud ta bude

28


trvat. Přísaha jim toho tolik dávala: prodlužovala život azvyšovala sílu, ale také je poutala ve smrti, přikovávala je ke světu. Ale

během posledních měsíců se i Hrbáč vytratil, možná se vrátil ke

svým mrtvým bratřím. Kyle měl dojem, že v duchových očích vidí

jakési zklamání, když se objevil naposledy, aby se rozloučil.

A tak trávil měsíce tím, že při každé příležitosti vychvaloval Orjinovu školu. Tušil však, že jeho přítele nezajímá, co si obyčejní měšVané a sedláci na trzích a po krčmách a hospodách myslí ojeho nové akademii – on hleděl mnohem výš, na movitější vrstvu delansské společnosti.

Naděje byla mizivá. Delanss, hlavní město druhéhonejobydlenějšího ostrova falarského subkontinentu a souostroví, se pyšnil váženými školami s dlouhou tradicí. Byla tu Griegova akademie, Škola zakřiveného meče, Škola černého sokola. Akademie soupeřící se slavnou důstojnickou školou na Záboru. A Kyle osobněnevěřil, že se jeho příteli podaří protlačit na tento uzavřený, stmelený trh ve zřejmě uzavřené, stmelené společnosti. Pokud viděl,kapitulace před malazskými vetřelci v této oblasti znamenala pouze změnu barvy praporů na přístavní pevnosti.

Šedohřív – Orjin – si utrhl kus mastné chlebové placky a vytřel jí zbytek omáčky. Vypadal, že chce promluvit, ale místo toho jen zamyšleně žvýkal. Kyle se napil bílého rýžového vína a uvažoval, zda se má zeptat, jestli jsou na dnešek nějaké lekce, ale pak to zavrhl.

Měl pocit, že to všechno musí být zvlášV k vzteku, protože jeho přítel musel tajit svou minulost. Minulost, která by přiměladůstojnické adepty bušit na dveře, kdyby ji odhalili. Naneštěstí by z něj zpráva o jeho dosavadní kariéře coby generála Malazské říše, pěsti a následně psance téže říše, udělala štvance i na tomto kontinentě.

Zvuk zdola upoutal Kyleovu pozornost ke cvičišti. Vstoupil jakýsi muž. Měl na sobě kulatý látkový klobouk, silné roucho a jasné šperky právě z té společenské vrstvy, kterou se Orjin snažil přilákat. Muž se zmateně rozhlížel po prázdné škole. Orjinsledoval Kyleův pohled a nahlédl dolů. Vzápětí vystřelil ze židle, až se převrátila. „Ano, pane!“ zahřměl. „K službám!“

Muž při řevu, nacvičeném, aby pronikl bitevní vřavou,nadskočil a nejistě zašilhal nahoru. „Ty jsi majitel tohoto podniku?“ zeptal se talijsky, neoficiálním druhým jazykem souostroví.

29


„Ano, pane! Okamžik, pane!“ Orjin si otřel ústa, vymotal se ze židle a zamířil ke schodům. Zamířil přes cvičiště a uklonil se. „Co pro vás můžu udělat, pane?“

Kyle dopil víno a vydal se za ním. Zastavil se pod schody a opřel se o zábradlí z nelakovaného dřeva. Chlapík byl v plné polní, jakou nosila místní aristokracie: na prstech spousta prstenů, silné stříbrné řetězy kolem krku přes kožešinou podšitý šat skožešinovými manžetami. Jeho klobouk tvořila točenice z vínové látky poseté polodrahokamy. Špičatou bradku měl dobře přistřiženou, a zatímco si Orjina prohlížel od hlavy k patě, hladil si ji, takže ukazoval velké kameny v prstenech. „Jaké máš reference?“

Orjin se znovu uklonil. Kyle doufal, že ve vydělané kůži vypadá patřičně vážně a profesionálně. „Sloužil jsem v malazské Čtvrté armádě, pane, a dosáhl jsem hodnosti kapitána, než mě zranili v Bitvě na pláni.“

Muž zvedl obočí. „Opravdu? Potom jsi byl u toho, když padla císařovna?“

„Ano, pane. I když na vlastní oči jsem to neviděl.“

„Jak jsem slyšel, tak to viděl málokdo. Jaký máš tedy dojem z nového císaře Mallika Rela?“

Orjin se ohlédl na Kylea a odkašlal si. „Inu, pane, nejsem politik.Ale byljsemrád,ženeztrestaldůstojníky,kteřísevzbouřili proti císařovně.“

Mužův vypočítavý pohled jako by říkal: Protože jsi byl mezi nimi? „Je Falari, víš.“

„Ne, pane. To jsem nevěděl.“

„Ano. A povím ti tohle – jen málokoho z nás zpráva o jeho, ehm, povýšení překvapila.“

„Opravdu, pane.“

Muž nejistě pokrčil rameny. „Nuže tedy... tvoje cena?“

„Půl stříbrňáku za hodinu individuální výuky.“

Muž stáhl koutky. „To je mnohem víc, než jsem čekal.“

„Ehm, ale...“ Hromotluk ukázal na Kylea. „Taky můžunabídnout k výuce tady svého krajana, který byl ve slavné žoldnéřské kumpanii Rudé gardě.“

Šlechtic si Kylea prohlížel s přimhouřenýma očima. „A teX svoje schopnosti používá při lámání kostí.“

Orjin sebou trhl. „Ano. Tedy. Pokud nebudete považovatvýuku za prospěšnou, můžete vždycky odstoupit.“

30


„Nejde o mě. Je to pro mého syna.“

„Chápu. Stáří?“

„Stále chlapec... ale výtržník. Nedisciplinovaný.“Naklonilhla- vu a pohladil si bradku. „Ale ty bys ho zřejmě mohl zvládnout.“ Zamyšleně kývl. „Ano. Děkuju. Tak zatím.“ A uklonil se.

Orjin poklonu opětoval. „Budu se těšit.“

Muž odešel. Kyle se přišoural k Orjinovi. „Myslíš, že ho ještě uvidíme?“

„Možná.“

„Ani nechtěl vidět tvoje papíry.“

„Možná ví, jak snadno se tyhle kecy dají zfalšovat.“

„Možná.“ Kyle si ho úkosem prohlížel. „Půl stříbrňáku za hodinu? Pěkně drahý. Já bych si to dovolit nemohl.“

Muž se dravě usmál a v ledově modrých očích mu pobaveně zajiskřilo. Chvíli vypadal jako zastara. „On vypadal, že si todovolit může.“

Kyle se zasmál. „To ano. Tak zítra.“

„Ano – práce s mečem a štítem.“

Kyle couvl a mávl zamítavě rukou. „Bohové, ne. V tom není žádné umění.“

„Žádné umění! Tady mluví nevědomost. Jednou by tě tanevědomost mohla zabít.“

„Ne dřív, než ji zapíchnu.“

„Nůž?Ten není k ničemu proti někomu saspoňkouskem zbroje.“

Kyle se zarazil. „Já –“ Zaklepání se ozvalo, právě když dorazil ke dveřím. Zamračeně otevřel široké křídlo. Tři muži vobyčejných šatech, s nákladnými falarskými meči a dýkami s rovnou, úzkou čepelí. Další tři! Dneska musí být Šedohřívův – Orjinův – šVastný den. Kývl na jednoho. „Brýtro.“

Mladý náfuka v širokém klobouku ze zelené plsti si ho přeměřil pohledem a nesnažil se nijak skrýt svůj nesouhlas. „Ty jsi ten nový učitel?“

„Ne.“ Kyle ukázal dozadu. „To je on.“ Ustoupil stranou. Muži vstoupili, dveře nechali dokořán. Jejich lhostejná povýšenost – jako kdyby byli zvyklí, že jim dveře otevírá a zavírá někdo jiný – přiměla Kylea vydat se ze zvědavosti za nimi.

Zastavil se v průchodu vedoucím na nádvoří. Trojice kOrjinovi došla u stojanu se zbraněmi. „Ty jsi nový učitel boje Orjin Samarr?“ zeptal se mluvčí téměř obviňujícím tónem.

31


Orjin se obrátil a zamrkal. Oči se mu leskly jako safíry. „Ano? Co pro vás můžu udělat? Chcete lekci?“

Ti tři si vyměnili pohledy a pobaveně se ušklíbli. „Ano,“ začal ten v zeleném klobouku, couvl a položil ruku v rukavici na meč. „Můžeš nám pomoct rozřešit sázku, kterou jsme tady s kamarády uzavřeli...“ Druzí dva se postavili zprava a zleva vedle Orjina. Kyle se odstrčil od zdi a popošel ke stojanu. „...jako jestli může nějaký cizinec poskytovat bojovou výuku způsobem, který by se blížil kvalitě, kterou je Delanss tak vyhlášený.“

Orjin kývl, že rozumí. Sundal ze stojanu ovázanou hůl aprohlédl si ji. „Chápu. Normálně si za lekci účtuju půl stříbrňáku. Ale vy tři byste možná chtěli společně za skupinovou cenu –“

S vrčením tasili. Orjin skočil po tom napravo a udeřil ho holí přes pravici. Muž vyjekl a schoval si ruku do podpaždí. Orjin se otočil k druhým dvěma. Kyle sebral dřevěný obušek a přehazoval si ho, zatímco přihlížel.

Orjin uchopil hůl oběma rukama, roztočil ji a srazil úzkédvoubřité čepele stranou. Chlapík v plstěném klobouku hůl zuřivě odrazil a tasil dýku. Dvorem se rozléhalo klepání hole o čepele. Kyle dával pozor, jestli neuslyší známý náraz, kdy se železozakousne do dřeva, ale zatím se Orjinovi dařilo tomuto nebezpečí vyhnout. Muž zrudl a Kyle si přestal pohazovat obuškem.

Přiliš brzy. Příliš brzy, než aby se projevila nějaká námaha. „Používají nože,“ poznamenal konverzačním tónem.

Orjin po něm střelil zamračeným pohledem. Ti tři tancovali kolem, zatímco on se pomalu přesouval, kolena ohnutá, hůlnařaženou. „Normálně,“ začal, „by nikdo z vás nedostal příležitost střetnout se s protivníkem používajícím obouruční zbraň...“Jeden vyrazil a Orjinova hůl ho švihla přes obličej, až se odpotácel. Orjinsevrátilke zbývajícímdvěma. „Normálně jetopřílišpomalé a neohrabané na přesun před tělem. Hbitý protivník by měl –“ Zaútočil tentýž muž a sekl. Orjin zbraň odrazil, bodl a zasáhl ho do moudí. Muž padl jako loutka s přestřiženými provázky. Kyle soucitně zamrkal.

Orjin měl již obličej zalitý potem, když se obrátil kmluvčímu, jenž se usmál, uznal lekci a okamžitě zaútočil. Orjin hoodrazil, sklonil hlavu a povzbudivě zařval. „Ano, ano! Tak je to správně – stáhnout hrot stranou a připravit levou ruku pro skryté bodnutí!“

32


Varovný výkřik odumřel Kyleovi v hrdle, když se chlapík spohmožděnou rukou vrátil do pranice a chtěl Orjina chytit zezadu. Kyle žasl nad takovou hloupostí. Bhederinovi podobný Orjin byl o polovinu rozložitější než muži, které ten chlap kdy potkal.

Orjin ho setřásl, sáhl za sebe, popadl muže za hlavu a přehodil si ho přes rameno břichem nahoru jako pytel zrní. S holí v jedné ruce se obrátil k mluvčímu. „TeX máš výhodu – jednorukýprotivník!“

Mluvčí nezaváhal. Přidupl, jak uhýbal, provedl falešný výpad a ukročil do strany, aby se Orjin musel namáhavě otočit. Kyle se odlepil od zdi. Kurva! Opravdu to zkusí! Dlouhý meč sjel po holi a zadržel ji stranou a muž přikročil s levorukou dýkou a bodl, jenomže Orjin se zatočil a čepel ho mělce škrábla na boku,zatímco nohy muže na jeho rameni udeřily do kamaráda, až ten odletěl stranou. Orjin hodil muže na jeho rozpláclého druha, zastavil se a funěl. Opatrně si sáhl na bok a ucukl. „Poučení zní,“ supěl, „že byste měli všichni okamžitě zaútočit bez ohledu na cokoliv.“

Kyle se díval, jak nahámavě dýchá. Už mu dochází dech? To není dobré. Ne, to vůbec není dobré. Vrátil obušek na stojan.

Jak se mluvčí snažil postavit, Orjin ho kopancem do zadkuposlal do průchodu. „Naúčtoval bych vám to, ale mám takové tušení, že vy se nedokážete ničemu naučit.“

Muži si posbírali zbraně a couvali k východu. Kyle se jimuklonil.„Velectění pánové!“ Oni se jen zle mračili a potichu kleli. Kyle došel k Orjinovi, který se oprašoval. „Už bez dechu...“

Ten po něm střelil vzteklým pohledem. „Už je to dávno.“ Našel hadr a otřel si bradu.

„Taková menší potyčka by neměla –“

„Nech toho.“

Kyle zvedl obočí. A taky vznětlivý. „Tak já přijdu zítraodpoledne na tu prácičku s mečem a štítem.Co říkáš? Plná zbroj taky?“

Orjin udělal obličej. „Moc legrační. A padej už. Musím se umýt.“

Kyle zasalutoval a odkráčel.

Ale myslel to vážně.

Ve stinné úzké uličce o pár ulic dál si mladý rváč, se zeleným plstěným kloboukem v ruce, oVukával hedvábným kapesníčkem krvácející nos a ústa před bohatě oděným delansským šlechticem v kožešinovém rouchu se silnými stříbrnými řetězy. Rukou plnou

33


prstenů si šlechtic pootočil mladíkovu hlavu, aby si mohl lépe

prohlédnout jeho tvář, a usykl. „Takže vás zvládl...“

„Otče!“

„Takže co si myslíš? Je to on?“

„Musí být. Zvedl Donase jako dítě.“

„Dobrá. Pošlu zprávu. Zatím najmi muže, aV na tu školudohlédnou.“

Mladý muž se uklonil.

„A žádná odplata! Žádné kuše za noci ani nože na trhu. Chtějí ho živého.“

Mladík vyvrátil oči. „Ano, otče.“

Šlechtic si pohladil prošedivělou bradku a zadíval se namladíka. „Musím říct, že na mě udělalo dojem jeho sebeovládání. Srazil tě, aniž by ti zlomil jedinou kost. Tváří v tvář téměř nesnesitelné urážce předvedl velkou zdrženlivost.“

„Otče!“ první rok vláda císaře Mallika Rela Milosrdného (1167 spánku Ohnice) stratemský subkontinent Za rozbřesku vyhodil Kún Ešen, zvaný Kún „Nosáč“, majitelkatakanského korábu Skvělá zvěst, kotvu u pobřeží poblíž městaZáhusV a strávil nervózní dopoledne čekáním, jestli se potvrdípříběhy o tom, že se stratemské země opět otevřely vnějšímu světu.

Jak ubíhal čas, připlouvaly jako obvykle malé čluny nabízející čerstvé ovoce, chleba, ryby a prasata. Ve studené vodě plavala omladina nabízející posádce doprovod do hotýlku či bordelu nebo jen tak po městě. To všechno byla dobrá znamení rostoucí otevřenosti. Kolem poledne vypluly z přístavu větší otevřenéveslice s kupeckými agenty. Ty Kún přivítal. Dal jim ochutnatstyžského likéru, který přivezl, a ukázal štůčky jasského sukna. Jeho řečem o Korelu naslouchali se špatně skrývanou dychtivostí.Novinky staré jen pár týdnů, ne dva či tři měsíce, kolik obvykle zabralo, než zpráva dorazila i na toto pobřeží v izolovanémZvonkovém moři.

Jedna žena mezi nimi ale Kúnovi nešla do hlavy. Neustále ji ostražitě sledoval. Spokojeně se opírala o bort. Na sobě měla

34


tmavé kůže, byla opásaná mečem a dlouhé kaštanové vlasy měla

stažené a upevněné jasně zelenou želvovinovou sponou. Skoro

vypadala na nějakého armádního důstojníka. Do Korelu dorazilo

pár překroucených historek o událostech, které se odehrály ujižních sousedů. Zpráva o tlupě nájemných žoldáků, co si mečem

vysekala vlastní království. Ale to už bylo dávno. Přesto si říkal,

jestli nemůže být jednou z nich.

Poté co vyjádřil zájem o řezivo místního tvrdého dřeva,vydělané kůže a kožešiny, strávil Kún nějakou dobu líčením novinek o Korelu. Hlouček místních visel na každém jeho slově – aV už bylo pravdivé, či nikoliv. Právě mluvil o Bouřné hradbě, když se posluchači odmlčeli a podívali se za něj.

Stála tam ta žena v tmavé kůži. Vyčkávavě ho pozorovala, ostrou bradu zdviženou. „Promiňte...?“ vykoktal.

„Ptala jsem se, co to bylo... o čem jsi to právě mluvil.“

„Jenom nejnovější zprávy z Bouřné hradby, velectěná paní. A vy jste...?“

„Já zastupuju guvernéra této provincie – provincie Útočiště ve Stratemu.“

„Opravdu? Guvernéra?“ Kún se podíval na nejbližšího agenta, který vážně přikyvoval, až mu nabíhal tlustý krk. Zajímavé. Tato zpráva by v jistých korelských přístavech vynesla slušnousumičku. „A tenhle guvernér – má nějaké jméno?“ Když byl blíž, všiml si, že má jediný šperk vysoko na levé straně prsou – vypadalo to jako drak nebo had vytepaný ze stříbra.

Žena posunula tenké rty do strany v téměř krutém, vědoucím úsměvu. „Ty první.“

Aha. Holt to muselo být takhle, že? Pokrčil rameny a opřel se o lodní zábradlí. „To určitě, má paní. Moje zprávy jsou vždycky zadarmo. Je to jeden ze dvou důvodů, proč nás obchodníky vítají všude, kam přijdeme. Právě jsem mluvil o Bouřné hradbě. Řady Vyvolených prořídly, víte. Ale nedávno na hradbě povstal nový šampion. Korelriové nemluví o ničem jiném. Říkají mu Meč – dost divné jméno.“

Z ženiny reakce sebou Kún trhl. Viditelně zbledla a zvedla ruku, jako by s ním chtěla zatřást, ale k jeho úlevě sevřela jenom vzduch a ne jeho krk. „Meč,“ zasyčela nahlas, téměř s bázní. Vrhla se přes bort a sjela po provazovém žebříku. Prudce dopadla do šalupy a okamžitě dala rozkaz vyplout. Dokonce sama pomohla

35


u vesel a urostlí lodníci měli co dělat, aby s ní udrželi tempo. Kún

to všechno užasle sledoval a škrábal se na hlavě. „Kdo to ve jménu

Požehnané paní byl?“

„To byla Janet, městská dozorkyně.“

„Dozorkyně? Co to znamená? Ona vám vládne?“

Potřesení hlavou. „Ne, jemnostpane. Máme radu. Onaprosazuje zákon. Její muži stráží pobřeží. Zatýkají zloděje a vrahy – ne že bychom tady měli poslední dobou nějak moc zabíjení.“ Agent se rozehříval, zkřížil na zábradlí ruce. „Minulou sezónu připluli nájezdníci ze sousedního Kobylí. Občas se tu objeví. Její lidé je zahnali.“

Kún sledoval odplouvající šalupu. Ona že zahnala kobylské nájezdníky? Ona a kolik jejích lidí? Agent samozvanéhoguvernéra – tedy krále pod jiným jménem? Opravdu zpráva hodnákorelské rady Vyvolených, týkající se jejich kdysi ospalého souseda. „A ten provinciální guvernér se jmenuje jak?“

Klidné pokrčení ramen pod hromadou kůží. „Jednou jsem slyšel, že mu říkají ‚Rmut‘. My mu prostě říkáme pan guvernér. Bydlí na starém hradě Útočiště. Poslední dobou se tu mocneobjevuje. Ne že bych ho znal osobně.“

To prozatím postačí. Kún s klidným úsměvem poplácal agenta po paži. „Děkuju. Uvidíme se večer?“

„Určitě. V Estině domě. Vede čistý podnik. Ten nejlepší.Uvidíte.“

Ten nejlepší? Příteli, silně pochybuju, že tenhle zablácenýzapadákov může nabídnout nějakou atrakci, která by se mohla rovnat nechvalně proslulé Danig z Krádeže nebo legendární Ebon ze Stygg.

36


KNIHA JEDNA

MOŘE

TakzvanáMalazská„říše“začínalajakothalasokracie.

To znamená vláda námořní mocnosti. Vnedůstoj

né, odporné tahanici o rozpoznání a výtah raných

stadií říše je tato skutečně určující charakteristika

obvykle přehlížena. A přece byla malazská expanze

nepochybně expanzí námořní mocnosti, což bylo

klíčem k prvním úspěchům. A také to bylo klíčem

k prvním neúspěchům: špatně naplánovaný vpád

do souostroví a na subkontinent známé pod jmény

Pěst, Korel nebo Bouřemi prokletý. Protože toto

soustroví bylo samo o sobě svrchovanou námořní

mocností, byV ne expanzionistickou. A nakonec to

pochopitelně bylo moře, co s konečnou platností

ukončilo veškeré nepřátelství.

Říšská tažení (okupace Korelu)

svazek II, Pěst

Imragyn Tallobant



KA PITOLA JEDNA

Co je starý člověk než hromada vadnoucího listí?

Moudra kmetů

Krešen Rýl, autor kompilace

33. rok malazské okupace

korelský rok 4178 o. H.

severně od Elri, ostrov Korel

S

tůl Ochránce Bouřné hradby je z prken posbíraných zvraku kobylské válečné galéry, kterou Bouřní jezdci,nepřátelé, zajali a použili při pokusu prorazit jí hradbu. Byla to jedna z jejich nejúspěšnějších strategií za poslední století. Přes třicet Vyvolených položilo život ve zbožné, mučednické smrti, aby ten průlom ucpalo. Tehdejší Ochránce, jeden z málaNekorelriů, kteří kdy tohoto vznešeného úřadu dosáhli, si nechal stůlvyrobit, aby všem jeho následovníkům připomínal, že ačkoliv se Bouřní jezdci vrhají proti hradbě dosud velmi předvídatelným, opakujícím se způsobem, jeden nesmí být ve vztahu k nim příliš samolibý.

Ochránce Hiam, současný držitel nejvyššího korelského úřadu,

poslední v nepřerušené řadě sahající až k prvnímu držiteli tohoto

titulu,bájnémuzakladateliTemal-Ešovi,pohladilhladkou, teplou

desku a přemýšlel o této nejdůležitější zprávě z minulosti.Kdykoliv útok Jezdců vrcholil, jeho okraje se ojínily, jako by v sobě

stále nesl vzpomínku na ten podvratný záměr. Pro Bouřnouhradbu to byl jeden z nejnebezpečnějších okamžiků, a přece to byla

hrozba zvenčí. A tuto hrozbu by Hiam tuze rád vyměnil za tu,které čelili nyní.

Vzhlédl a spatřil svého pobočníka štábního maršála Soola, jenž

39


trpělivě čekal během jeho snění. Odkašlal si. „Nuže, Soole, další

odhad z verbování.“

S přílbou v ohbí lokte, s tmavě azurovým pláštěm složeným přes druhou ruku se Sool uklonil a posadil se. Jednoduchou přílbu odložil stranou. „Ano, Ochránce.“

„S odchody do výslužby, padlými a přirozeným úbytkem – kde budeme na podzim?“

„Na ještě nižších počtech než vloni.“

A loňský rok bylo zase míň mužů než předešlého roku. Tento nepopiratelný vývoj hovořil o nakonec nevyhnutelné pohromě ke každému, kdo by hodlal tuto konkrétní dráhu do budoucnosti sledovat blíže – nicméně Hiam tyto sklony neměl. Paní, jejich Zachovatelka, je zachrání, jako to dělala vždy. Věděl, že obecný názor klade řídnoucí počty za vinu vetřelcům, těm Malažanům. Víra, od níž nijak nezrazoval právě proto, že dobře věděl, že tento trend sahá daleko do minulosti před jejich příchodem.

Přistoupil k úzkému oknu, z něhož byl výhled na ústřední anejsilnější kurtinu lígy dlouhé Bouřné hradby. Třpytivá hladina Bouřlivého oceánu byla šedivá a klidná. Kolikrát tu tak stál auvažoval, co asi hladina zakrývá? Pozoruje je nepřítel také? Nebo se mezi nájezdy stahuje do nějaké nepředstavitelné hlubiny čijeskyně, kde prospí měsíce mezi nimi? Nikdo to nevěděl, ač o tom básníci a minesengři spekulovali v nekonečných romantických baladách a eposech.

S pomocíPaní byještěmohltyJezdcesméstzpovrchuzemského.

Obrátil se od střílny v kamenné zdi silné jako paže. „Vícprovinciálních odvedenců, Soole. Tvrdě na ně zatlačte. PřipomeňteJasstonu a Stygg jejich závazky.“

Sool si vzal přílbu a obrátil ji v rukou. Zřejmě studovalnamodro obarvenou točenici a stříbrem vykládaný znak Vyvoleného Bouřné hradby. „Očekáváte útok Malažanů pod tím jejich novým císařem?“

„Očekávám útok, Soole,“ odvětil Hiam klidně, „ale ne odMalažanů.“

Přílba ztuhla. Sool svěsil hlavu na souhlas. „Omlouvám se, Ochránce.“

ZháčkuvedleoknasňalHiamtěžkývlňák, který nosil celý rok; jak veštiplavémzimním větru, tak v letním spalujícímžáru.„Můžeme?“

Sool chvatně vstal a uklonil se. „Ano, Ochránce.“

40


Vyšli z hlavního donjonu na široké, větrem ošlehané seřadiště, padesát kroků široké. Na straně od moře se zvedala užší hradba s kamennými schody, ochozem a poprsní – vnějším podsebitím. Kvádry šedé žuly se tmavě leskly po nedávném dešti a kaluže odrážely zataženou oblohu.

Rozptýlení, pomyslel si Hiam. Tihle Malažané. Nic víc nežodvedení pozornosti od jejich skutečného poslání – od jejich bohem daného cíle. Nic nesejde na tom, že úspěchy říše jinde udělaly na mnohé nadmíru silný dojem. Oni nejsou žádní zablešení barbaři, civějící na záhady disciplinované pěchoty, ani dekadentníměšVané, které lze zastrašit nebo koupit. Oni jsou Bouřná garda,Vyvolení, obránci všech zemí před největším nepřítelem.

Nenechají se přemoct. Nesmějí.

Jeden Vyvolený se s nimi setkal přede dveřmi. Stál zahalený do silného tmavomodrého pláště, jenž byl jejich neoficiálnímstejnokrojem, s přílbou s chocholem na hlavě a oštěpem se širokou hlavicí drženým zpříma. Hradební maršál a kvartýrmajstr Kvint z Krádeže. Uklonil se Hiamovi a zkrabatil tmavou, zjizvenou tvář. Ochránce věděl, že u něj to je úsměv, a kývl na něj.

Během obhlídky si Hiam nemohl nevšimnout znepokojivých podrobností, třebaže je míjel bez poznámek: popraskané,nespravené schody; potrhané koše, které měly být vyměněny; tenký, rozedraný provaz, který už dávno dosloužil; potrhaný okrajKvintova pláště a ošlapané sandály. Nedostatek údržby, nedostatek vybavení. Všechno problémy, které by vyřešily dostatečné fondy. Jenomžepeníze, kteréBouřnágarda získávala z tributů, daní aodvodů, utrácela za teplá těla na hradbu – jež získávala veškerými možnými způsoby.

A tributů a daní ubývalo. ZvlášV teX, s přítomností vetřelců Malažanů, se sousedé jako Stygg a Jasston osmělili a začalizanedbávat věky staré smlouvy a dohody.

„Jak jdou opravy, maršále?“ zeptal se Hiam.

Kvintovi se zjizvená tvář – dar od zubaté čepele jednohoJezdce – zkřivila ještě víc. Pod pláštěm si posunul oštěp. „Jsou pomalí jako úzkostlivý štětky v bordelu, tihle dělníci.“

Hiam nedokázal potlačit trpký úsměv. Kvint měl pověstnejlítějšího gardisty na Hradbě. Jejich společná minulost sahala až k iniciaci, i když byl hradební maršál starší. „Nejsou todobrovolníci jako za starých časů. Ne jako my.“

41


Maršál si dovolil jen zabručet v odpověX – neformálnost, jakou by si nikdo jiný před Ochráncem nedovolil. „Kdyby pracovali aspoň z malé části tak usilovně, jako si stěžují, už by byla všechna práce hotová. Měl bys je slyšet, Hiame. Jak se napracovali dost v zimě, aby museli ještě poskytovat pracovní čety na léto. Alenikdo z nich nikdy nestál na Hradbě. Dnes se víc spoléháme nacizozemské odvedence než na rodilé Korelrie. Je to zatracenáhanba, tak je to. Nepřekvapilo by mě...“ Odmlčel se, pak se drsně zasmál. „No, jejichpísnička se vždyckyzmění, když napadne sníh, co



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist