načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Meč severu - Luke Scull

Meč severu

Elektronická kniha: Meč severu
Autor:

- Po  Temném bratrstvu  druhý díl strhující fantasy trilogie. - Mezi Pekelnými horami a Rozdrcenými královstvími vzkvétala tři bohatá a mocná města. Každé z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 481
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Sword of the North ... přeložil Ladislav Václavík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1539-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl napínavé, temně laděné fantasy trilogie z období, kdy země lidí je pozvolna stravována nedobrými kouzly zlomocných mágů a zásoby hrdinů už zřejmě došly. Mezi Pekelnými horami a Rozdrcenými královstvími vzkvétala tři bohatá a mocná města. Každé z nich chránil jeho Magelord a každého Magelorda chránilo prastaré příměří. Ale to už neplatí. Přístav stínů byl zaplaven. Šedoměsto zotročeno. Hranice mezi světy byly probořeny a pouze Bílá paní, Magelorda vládnoucí Městu věží, stále žije, aby chránila svůj lid. Až do příjezdu slepého tuláka. Muže, který si říká Vrána...

Popis nakladatele

Po  Temném bratrstvu  druhý díl strhující fantasy trilogie.

Mezi Pekelnými horami a Rozdrcenými královstvími vzkvétala tři bohatá a mocná města. Každé z nich chránil jeho Magelord a každého Magelorda chránilo prastaré příměří. Ale to už neplatí. Přístav stínů byl zaplaven. Šedoměsto zotročeno. Hranice mezi světy byly probořeny a pouze Bílá paní, Magelordka vládnoucí Městu věží, stále žije, aby chránila svůj lid. Až do příjezdu slepého tuláka. Muže, který si říká Vrána…

Luke Scull se narodil v Bristolu a nyní žije se svou ženou ve Warminsteru. Živí se jako designér počítačových her a pro společnosti Ossian Studios a BioWare pracoval na několika uznávaných titulech. Jeho první román  Temné bratrstvo  (2013; česky Host 2014) je úvodním dílem plánované stejnojmenné trilogie. Byl nominován ve třech kategoriích na cenu Gemmell Awards 2014 za nejlepší fantasy roku.  Meč severu  vyšel ve Velké Británii na jaře 2015. Na třetím dílu  Dead Man’s Steel  (Ostří mrtvého muže) autor pracuje.

Zařazeno v kategoriích
Luke Scull - další tituly autora:
 (e-book)
Temné bratrstvo Temné bratrstvo
Meč severu -- Temné bratrstvo Meč severu
Temné bratrstvo Temné bratrstvo
Ostří mrtvého muže Ostří mrtvého muže
 (e-book)
Ostří mrtvého muže Ostří mrtvého muže
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

luke scull se narodil v Bristolu a nyní

žije se svou ženou ve Warminsteru. Živí

se jako designér počítačových her a pro

společnosti Ossian Studios a BioWare

pracoval na několika uznávaných titu

lech. Jeho první román Temné bratrstvo

(2013; česky Host 2014) je úvodním dí

lem plánované stejnojmenné trilogie. Byl

nominován ve třech kategoriích na cenu

Gemmell Awards 2014 za nejlepší fantasy

roku. Meč severu vyšel ve Velké Británii na

jaře 2015. Na třetím dílu Dead Man’s Steel

(Ostří mrtvého muže) autor pracuje.

Foto

©

Hugh Dickens

Luke Scull má velice osobitý styl

a představivost překypující zajímavými 

nápady. Rozhodně stojí za to dát autorovi 

šanci, abyste zjistili, jestli si vás omotá 

kolem prstu! 

SFX

Tohle děsivé a podmanivé čtení  a ztřeštěná 

krutost, s níž jsou haceny ty nejlépe 

zosnované plány, je ohromná zábava. 

Daily Mail

Temná dobrodružná fantasy. Děj se 

posouvá kupředu svižně a s vervou [...] a je 

vystavěn s velkým smyslem pro humor. 

The  Wertzone

349 Kč

isbn 978-80-7491-539-0

Host

MEČ

SEVERU

Druhý díl strhující trilogie

od nejslibnějšího nového hlasu 

britské fantasy

Mezi Pekelnými horami a Rozdrcenými

královstvími vzkvétala tři bohatá a moc

ná města. Každé z nich chránil jeho

Magelord a každého Magelorda chránilo

prastaré příměří. Ale to už neplatí. Pří

stav stínů byl zaplaven. Šedoměsto zotro

čeno. Hranice mezi světy byly probořeny

a pouze Bílá paní, Magelordka vládnoucí

Městu věží, stále žije, aby chránila svůj

lid. Až do příjezdu slepého tuláka. Muže,

který si říká Vrána...

      Jsou legendy,

které neumírají...

TEMNÉ

BRATRSTVO II

Před šestatřiceti lety

Divoký kraj

Čím víc se věci mění

Ohnivá noc

O čem se zdá mrtvým

Před šestatřiceti lety

Divoši

Král Řezník

Studené pravdy, hřejivé lži

Novobraní

Před jednatřiceti lety

Do bažiny

Železný muž

Obyčejná holka

Nezlomený

Lepší místo

Před šestadvaceti lety

Krvavé kouzlo

Začleňování

Válečné jizvy



MEČ

SEVERU

Luke Scull

TEMNÉ

BRATRSTVO II



Luke Scull

Brno 2015

MEČ

SEVERU

TEMNÉ

BRATRSTVO II


Copyright © Luke Scull, 2015

Cover art © Dorothea Bylica

Translation © Ladislav Václavík, 2015

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-663-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-664-9 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-665-6 (Formát MobiPocket)


Mamince



9

PŘED ŠESTATŘICETI LETY

Slyšel, jak se za ním ostatní řítí mezi stromy. Napůl klouzal po

svahu dolů a jeho poničené boty se jen stěží zachytávaly na zmrz

lém sněhu. Chladem necítil nohy a připadal si jako to mrtvé jehně,

které se mu divoce zmítalo na rameni. Zvířeti z proříznutého hrdla

vytékala krev a  prosakovala špinavými hadry, které měl mladík

na sobě.

Jeden z  jeho pronásledovatelů zaklel a  poté ze sebe vyrazil

vzteklý řev. Prchající si nadhodil mrtvolu na rameni a  ušklíbl se.

Unikal jim, a to i přesto, že nesl náklad. Viděl, že několik z nich už

to vzdalo. Byli to většinou staří muži. Dobře přes třicet.

Získá nějaký náskok a najde si úkryt. Chvíli se bude schovávat

a pak si rozdělá oheň. V žaludku mu mocně zakručelo; připomně

lo mu to, že letošní zima byla zoufalá. Drsnější než všechny, které

pamatoval.

Přeskočil přes spadlý strom a jen tak tak udržel rovnováhu na

zamrzlé louži za ním. Vzápětí slyšel žuchnutí a vzduchem se roz

lehla nová sprška nadávek — měl za to, že jeden z jeho pronásle

dovatelů o kmen klopýtl a natáhl se jak široký tak dlouhý.

Pomyslel na to, co se asi stalo s Listem a Rudouchem — nebo

lépe Hluchouchem, jak se rozhodl, že bude svému nešťastnému pří

teli říkat. Rudouch měl zůstat na stráži a on s Listem plenili statek.

Právě když podřízli první jehně, někdo spustil poplach. Ukázalo

se, že Rudouch byl stejně zoufalý na stráži jako v kuchyni. Nikdo

nechápal, jak se mu podařilo přežít ve Skarnově bandě tak dlouho.


10

Konečně stromy ustoupily. Teď viděl řeku. Až se dostane na

druhý břeh Ledovice, ti tvrdohlaví parchanti už to určitě vzdají,

říkal si. Běžel dál a od úst mu v rychlém rytmu odletovala oblaka

páry — když se však přiblížil ke břehu, uvědomil si, že je na tom

zle. Ledovice ještě nebyla zcela zamrzlá. Vzdouvající se proudy

hnětly obrovské kusy ledu, které do sebe narážely s takovou silou,

že by rozdrtily dospělého muže. Tu rozběsněnou vodní masu neměl

sebemenší šanci přeplavat.

Poslouchal, kde jsou jeho pronásledovatelé, pak zabočil prudce

stranou s úmyslem vydat se po proudu a vrátit se oklikou zpět do

lesa.

Z lesa vyběhli dva muži a zastoupili mu cestu.

„Zašels příliš daleko, hochu.“ Muž, který k němu stál blíž, lapal

po dechu, ale jeho chmurně rozhodný hlas nenechával nikoho na

pochybách. Ani ledově blyštivá ocel u jeho pasu.

Neztrácel čas s odpovědí. Místo toho vyrazil kupředu a udeřil

muže čelem do obličeje. Slyšel, jak praskají kosti, jak se pod silou

nárazu bortí chrupavky. Okamžitě se otočil, setřásl jehně ze zad

a zvedl ho jako nouzový štít. Druhý muž z dvojice se rozmáchl, meč

mu uvízl v boku zvířete, a než se útočník stačil zatvářit překvapeně,

utržil tři rychlé údery a svalil se k zemi.

Zloděj se shýbl k jehněti a začal z něj vytahovat meč, když vtom

do něj kdosi zezadu vrazil a povalil ho na zem s takovou silou, až

mu meč i tělo zvířete vyletěly z rukou.

Otočil se, aby na muže, jenž se nenadále objevil na scéně, zaúto

čil. Byl to nebezpečný protivník, vysoký stejně jako on a o dost těžší.

I když byl mladý zloděj na svůj věk neobyčejně silný, nemohl toho

druhého dostat na lopatky a pořádně udeřit. Mladík už od něj utr

žil ránu do obličeje, takže plival krev. Muž ho chytil rukou pod bra

dou a tlačil ho k zemi. Zloděj se v zoufalém pokusu vzepřel a jen

tak tak se vyhnul skále, o kterou mu chtěl protivník roztříštit lebku.

V souboji s mužem z Východního sáhu mladík naprosto ztratil

pojem o čase. Když se navzájem tloukli na břehu řeky, mohla uběh


11

nout minuta nebo hodina, a ani jeden nebyl schopen toho druhého

přemoct. Nakonec se od sebe odtrhli, obránce udělal krok dozadu

a ztěžka oddychoval.

Mladý zloděj si pozvolna uvědomil, že je někdo sleduje, a otočil

se. Hledělo na ně asi tucet tváří. Jednu dobře znal, podlitiny změ

nily její chlapecké rysy v bezbarvou masku. List.

Jeden z mužů držel Listovi pod krkem dlouhou dýku. Dva další

napínali luky s šípem založeným v tětivě. Ten, který vypadal nej

hrozivěji, potřásl hlavou a  odplivl si na sníh. „Kde máš ostatní?“

„Ostatní?“ Věděl, o kom ten muž mluví, nebo si to alespoň mys

lel. Také věděl, že v tom případě to má spočítané.

„Vaše banda. Celej rok už plundrujete osady poblíž Příkra

jiny. Povraždili jste jednu rodinu, když spali, matku i  s  dětma,

všecky.“

Mladík sebou při té vzpomínce trhl. Přejel si hřbetem ruky

po tváři a podíval se na krvavou skvrnu, která mu na něm ulpěla.

Podíval se nahoru. Nebe ztmavlo jako stará podlitina.

„Čekám na odpověď, hochu.“

Zloděj přimhouřil oči a zahleděl se na mrtvé, rozseknuté jehně

ležící na břehu řeky. „To jsem nebyl já. Ani List ani Rudouch.“

„Ty mi tu budeš tvrdit, že vy tři jste práskli do bot, když začalo

zabíjení?“

„Je to tak.“

Vůdce bojovníků z  Východního sáhu si opět odplivl. „Takže

to uděláme po zlým.“ Pokynul muži, který držel Lista. „Utop ho.

A  pěkně pomalu. Dáme tady přítelíčkovi čas, aby si rozmyslel,

jestli nám náhodou nemá co říct.“

Když Lista vlekli k řece, začal se vzpírat. Mladíkův přítel sotva

odrostl dětským střevícům a nebylo snadné dívat se, jak se snaží

vymanit ze sevření, avšak mladý zloděj neuhnul očima. Ani tehdy

když Listovi násilím ponořili hlavu do zpěněné vody.

„Kolik ti je?“ zeptal se velitel, když Listovi opět vytáhli hlavu

z vody.


12

„Šestnáct,“ odpověděl zloděj na břehu. Viděl, jak List drkotá

zuby. Vytáhlý chlapec měl co dělat, aby se nadechl, a  jeho kůže

nabrala ošklivě modrý odstín.

„Hm. Seš skoro ještě kluk a  už jsi odrovnal dva moje chlapy.

Zmasakrovat tu ženskou a její děcka, to musela být hračka.“

Začínala mu docházet trpělivost. „Už jsem vám řekl  — já to

nebyl! Jenom jsme kradli zvířata, nic víc. Opustili jsme Skarna

a celou jeho bandu, ještě než dorazili do Východova.“

List opět putoval pod vodu. Když byl znovu nad hladinou, oči

měl obrácené v sloup. Už se nevzpouzel.

Velitel ukázal na mátožnou postavu. „Je hotovej. Doraz ho a tělo

hoď do vody.“

Projela jím vlna vzteku. Měl Lista rád, byl to bystrý kluk, od

přírody veselý, i když podřízl hrdlo strýci, aby nemusel strávit další

noc v jeho posteli. Když se mladý zloděj přidal ke Skarnovu gangu,

List si ho vzal pod ochranná křídla; zachránil ho před nejednou

krvavou šarvátkou, vyprovokovanou jeho přehnanou hrdostí.

„Utopíš ho a zabiju tě.“

Muži s luky se mírně pohnuli, šípy na tětivách připravené k vý

střelu. Jejich velitel se ošklivě uchechtl a kývl hlavou na muže, který

Lista držel. „Utop ho.“

Mladík vyrazil útoku.

Než se nadál, ležel na zemi a hleděl na olověné nebe. Poletující

sněhové vločky mu tály na obličeji. Sáhl si na koleno a ucítil, že

mu z něj trčí šíp. Objevila se nad ním tvář.

„To bylo hloupý. Statečný, ale hloupý. Chlapi!“

Cítil, jak ho vlečou sněhem ke hřmotné, prudce tekoucí vodě.

Hrubě ho otočili a  podrželi nad řekou. Díval se přes Ledovici

a viděl, jak se Listovo tělo kroutí a točí právě jako list, než se ko

nečně ponořilo pod hladinu. Pak jeho samého někdo chňapl za

vlasy a  vtlačil mu hlavu dolů, dolů do mrazivého ledového mal

strömu...

„Počkejte!“


13

Jeho katové zaváhali a podrželi mu hlavu těsně nad vodou. Civěl

do její divoké hlubiny.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se hlas. Byl hluboký a  mocný, zdálo

se, že se obrací přímo k odsouzenému. Ten nepatrně natočil hlavu

a viděl, že k němu mluví onen hromotluk, se kterým se předtím rval.

„Záleží na tom?“ Velitel byl viditelně rozmrzelý. „Je to loupežník.

Zabte ho a zbavte se ho.“

„Ten kluk má v sobě oheň. Oheň a ocel. Mohli bysme z něho

něco kloudnýho ukout. Duchové vědí, že v Tvrzi potřebujeme bo

jovníky.“

„Je to chladnokrevný zabiják. Vrah dětí. A navíc právě schytal šíp

do kolena. Z takovýho zranění se dostane jen málokdo.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Zadržel dech, pod ním běsnila

rozbouřená Ledovice.

Téměř něžně na něj sáhla čísi silná ruka a otočila jej. „Ještě jsem

se nesetkal s  klukem, kterej se umí prát tak jako ty. Zvlášť když

je polomrtvej hlady. Zeptám se tě znovu: Jak se jmenuješ, hochu?“

Hleděl na svého zachránce. Mužova tvář nesla několik menších

šrámů z  dřívějších půtek, ale jeho oči neprozrazovaly žádný zlý

úmysl ani vztek. Jen jakousi zvědavost.

„Jmenuju se...“ řekl mladík pomalu a snažil se neomdlít bolestí.

Setřásl si sníh z víček. „Jmenuju se...“ řekl znovu.

„...Kayne.“


14

DIVOKÝ KRAJ

„Kayne.“

Drsný hlas ho vytrhl ze spánku, jako kdyby mu na hlavu vylili

kbelík ledové vody. Vlk dokázal jeho jméno svým chraplavým hla

sem vyslovit na sto různých způsobů a při každém z nich Kaynovi

tuhla krev v žilách. Jeden pohled na Jerekův holý, ožehlý obličej ho

stačil utvrdit v přesvědčení, že se brzy stane něco špatného.

„Loupežníci?“ vypravil ze sebe tiše. Jerek přitakal a zamračil se

do ustupující noci. Pochmurný válečník již vytáhl své dvě seke

ry, kruté nástroje smrti, které vzaly více životů, než mohl Kayne

spočítat.

Starý Horal se bolestivě postavil na nohy a protřel si ospalé oči.

Ani nerozdělávali oheň, nebylo proč. Vrcholilo léto, a  navíc dou

fali, že nepřilákají pozornost. Doufali, že se vyhnou situaci, jako

byla tato.

Tasil svůj široký meč a zapátral očima ve tmě. Velký kulový, sa

kra, pomyslel si rozmrzele. Oči ho zlobily čím dál víc.

Naopak Jerekovy smysly se zdály ostré jak nikdy předtím. Jeho

přítel proseděl na stráži mnohem delší dobu, a i když o tom ani

jeden nemluvil, Kayne se začínal cítit provinile. Pocitu viny je vždy

právě tolik, kolik je ho člověk schopen unést. A čím starší člověk

je, tím těžší je i jeho břemeno.

Kdesi poblíž praskla větévka. Vzduchem prosvištěl šíp a  s  tu

pým úderem se zabodl do trávy šest stop od místa, kde stáli přivá

zaní koně. Zafrkali a nervózně přešlapovali na místě.


15

Kayne si povzdechl. Lukostřelce nenáviděl. Byli podle jeho sou

du jen o  něco lepší než čarodějové, ačkoli přinejmenším většina

z  nich měla tu slušnost a  nepromenádovala se kolem oblečená

v něčem, co jejich stav jen předstíralo, jak to bývá zvykem u čaro

dějů. Temnými úžlabinami jeho mysli se zamihotal útržek snu,

z něhož jej Jerek právě vytrhl, a sklouzl pohledem ke svému levému

kolenu. Při vzpomínce na dávnou bolest sebou trhl.

Jerek pokynul doleva, přikrčil se a  odplížil se pryč; kličkoval

přitom ze strany na stranu. Kayne jej následoval, i když ho stálo

úsilí sehnout záda, která se ozvala krutou bolestí.

Zdálo se mu, že stíny před ním se hýbou. Loupežníci se oby

čejně přemisťovali v  malých skupinách, aby mohli tvrdě a  prud

ce udeřit a rychle prchnout. Nebylo pravděpodobné, že jich bude

hodně. Jestli se jim podaří jednoho nebo dva porazit, ostatní se

hned rozutečou.

Vtom ucítil, že se napravo cosi hýbe. Zapomněl na koleno, ve

kterém mu skřípalo, vrhl se v  kotoulu k  zemi a  opět se postavil

s mečem vysoko nad hlavou připraven rozseknout vedví kohokoli,

kdo by se ukázal.

Byl to však jen Jerek a oči mu blyštěly přízračným světlem. Vlk

si odplivl do trávy a zavrtěl hlavou. „Vzali roha,“ řekl. „Nejlíp, když

pudem dál. Nemá smysl čekat, až na nás udeřej za bílýho dne.“

Kayne přikývl. Oba muži z  vlastní nedávné zkušenosti moc

dobře věděli, že ve Zlozemi byli loupežníci vždy nebezpeční.

Vrátili se k tábořišti, kde zjistili, že jejich vaky jsou pryč.

„Ti kreténi nám čmajzli věci,“ zavrčel Jerek, který pro ostré slovo

nikdy nešel daleko. Zvedl ruku a začal se tahat za vousy, což dělal

pokaždé, když byl jen krůček od toho, aby vybuchl hněvem.

Kayne zavřel oči a opřel se o meč. Takový začátek jejich puto

vání nevěstil nic dobrého. Uběhly tři týdny od chvíle, kdy vyrazili

z Dorminie, a rány, které utržili během bitvy o město, je přinutily

chvíli si odpočinout. Zvlášť Jerekova zranění byla ošklivá — nej

méně dvě zlomená žebra a naštípnutá lícní kost. Ale Vlk by raději


16

omdlel v sedle, než aby zůstal o týden déle. Jerek nesnášel davy lidí.

Nesnášel měkké pohodlí lidí z  Nížin. Popravdě nesnášel téměř

úplně všechno.

„Aspoň že máme koně,“ zabručel Kayne. Přešel k  nim a  lítos

tivě kroutil hlavou. „Mohli bysme se vrátit do Popelova a doplnit

zásoby,“ navrhl, i když věděl, jaká bude odpověď.

Jerek po něm střelil zlým pohledem. „Tam já nejedu. Hrůza

a děs, ta díra.“

O tom se s ním Kayne nemohl přít. Popelov ke svému názvu

nepřišel náhodou. Na nejsevernějším vazalském městě Dorminie

se usazoval černý prach, který sem z Pekelných hor přinášely di

voké vichry, a pronikl do všech jeho koutů. Nebylo to místo, kam

by se oba muži kdy chtěli vrátit.

„Takže asi jedem dál,“ řekl Kayne, zasunul meč a vsedl na koně.

S  přicházejícím ránem se obloha vyjasňovala a  půlnoční modř

bledla do kovově šedé. Kayne pohledem zkoumal okolí a Jerek se

zatím vyšplhal na svého černého hřebce, jenž svůj láteřící náklad

snášel s klidem, který by jeho původního podkoního jistě překvapil.

Se zvířaty Jerek vycházel lépe než s lidmi.

Na míle daleko se před nimi ve všech směrech otevírala rovi

natá krajina. Divoká tráva na ní soupeřila s dubovými, jilmovými

a březovými hájky. Denní světlo brzy odkryje jejich třpytivé, zla

té a zelené odstíny.

Kayne věděl, že dál na severu tyto živoucí barvy pohasnou. Trá

va prořídne a zšedne a místo stromů porostou keře, než skutečně

dorazí do Zlozemě — širého neplodného kraje, jenž kdysi, v časech

před vypuknutím Války s bohy, býval domovem kočovného kmene

Yahanů, chovatelů koní. Naposledy když tudy s Jerekem projížděli,

se krajem potulovaly hordy loupežníků. Vzhledem k  hromadám

mrtvol, které za sebou zanechali, si Kayne domyslel, že král banditů

nebude v náladě, aby je vítal s otevřenou náručí.

Cestou s obavami sledoval Jereka. Zdálo se, že Vlk má bolesti.

Pravděpodobně se ozývalo jedno z jeho zranění. Kayna stále bolely


17

jeho vlastní rány, hlavně jizva po bodnutí nožem do břicha, která

hrozila, že začne hnisat. Maso srostlo bez jakékoli infekce, ale jizva

stále mokvala. Nedělal si s tím velkou hlavu. Některé rány se neza

hojí nikdy, rány, které tlejí hluboko v duši a nakonec člověka zlomí

snadněji než jakákoli tělesná újma. Duchové věděli, že on sám si

takových jizev nese dost, ale zprávy, které dostal v Šedoměstě, mu

dodaly naději, že ta největší z nich by ho nemusela pronásledovat až

do hrobu. Poprvé za mnoho měsíců měl nějaký cíl. Měl pro co žít.

Pustil uzdu a  stiskl měšec s  mincemi, který mu visel u  pasu.

Čtyřicet zlaťáků a hrst stříbrňáků — slušný obnos pro kohokoliv.

S Jerekem si prošli peklem, aby ho vydělali. Člověk neosvobozuje

město od tyrana každý den. V Trinu si udělal přátele, potkal dobré

lidi — a několik poněkud méně dobrých, ale zajímavých. Za jiných

okolností by možná podlehl pokušení zůstat. Místo toho s Vlkem

odjeli z Dorminie, jakmile nabyli své odměny. Druhý poklad ukry

tý ve váčku změnil všechno. To byl důvod, proč se vracel na sever.

Zpátky do Klyhor. Zpátky do míst, kterým kdysi říkal domov.

„Kayne.“

Jerek ukázal na houštinu stromů přímo před nimi. Kayne se na

své hnědé klisně nahnul dopředu a přimhouřil oči, ale neviděl nic

než nezřetelnou zelenou skvrnu. Zklamaně zavrtěl hlavou. Vzpo

mněl si na dobu, kdy si myslel, že ve třiceti je člověk starý. Že před

čtyřicítkou má člověk to nejlepší za sebou. Že dny, kdy byl muž

schopen boje, by měly být před padesátkou dávnou historií, pohád

kami, které bude vyprávět svým vnoučatům. A on už přitom načal

šestou dekádu, dělá pořád tytéž hlouposti jako zamlada, až na to,

že se mu rozpadá tělo a vymočit se je drsnější bitva než zabít muže.

Zatáhl za uzdu a  zařadil se za Jereka. Obrátili se k  háji zády

a pobídli koně do cvalu. O chvilku později zpoza stromů vyrazila

skupina ozbrojenců na koních. Napočítal jich pět a Jerek zamručel,

aby ho upozornil na další tři, kteří vyrazili z houští před nimi.

„Bez boje přes ně neprojdem,“ řekl Kayne a ostražitě si muže pro

hlížel. Oba Horalové pobídli koně, vítr Kaynovi províval šedivými


18

vlasy a Jerekovi tančil po holé lebce. Kayne se odvážil ohlédnout.

Jezdci, kteří je pronásledovali, se rychle blížili. „Do hajzlu,“ za

mumlal.

Banditům nikdy neuniknou. Koně, na kterých Horalové jeli,

měli slušný rodokmen, ale zvířata z těchto stepí byla vyhlášená po

celém světě. Když Yahanské kmeny náhle zmizely, králi banditů

spadli do klína nejvybranější koně v zemi.

Tři z jezdců je dohnali, cválali po jejich boku a snadno s nimi

drželi krok. Velitel zvedl ruku způsobem, v němž bylo cosi pode

zřele pyšného. „Vzdejte se!“ zvolal dramatickým hlasem. „Stůjte,

je-li vám život milý.“

Jerek přimhouřil oči a  odplivl si. Poslední, co by ho napadlo, je

vzdát se, pomyslel si Kayne. Pravděpodobnější bylo, že má v úmy

slu prosekat si krvavou cestu přímo skrz ně.

Ztišil hlas a doufal, že ho uslyší jen Jerek. „Měli bysme si to ra

ději odbýt na zemi. Jsou čtyři na jednoho a já soubojům na koních

moc nefandím.“

Na okamžik si pomyslel, že ho jeho druh nebere na vědomí, ale

o několik vteřin později Jerek škubl uzdou a jeho hřebec prudce

zastavil. Kayne udělal totéž a doufal, že se právě nedopustil straš

ného omylu.

Seskočili z koní a bandité je pomalu obestoupili. Velitel se s lad

nou obratností svezl ze sedla, a  dokonce se u  toho snažil rychle

uklonit, k Jerekově viditelné nevoli.

„Nuže.“ Velitel banditů si mnul jemný knír; havraní vlasy měl

svázané do culíku a za pasem, pevně obepnutým koženým brněním,

mu trčel jílec překrásně zdobeného meče. Kayne potlačil kýchnutí,

v  nose jej zašimrala banditova pronikavá vůně. Muž byl cítit vo

ňavkou.

„Nuže,“ opakoval uhlazený psanec. Krátce se usmál a  odkryl

zářivě bílé zuby. „Tak se mi zdá, že tu máme loupež. Rád bych řekl,

že jste nám dali při pronásledování zabrat, ale byla by to lež.“


19

Kayne pozoroval Jereka koutkem pravého oka. Vlk skřípal zuby,

zbývaly už jen vteřiny, než vybuchne vzteky. Ten hejsek mu pořádně

leze na nervy, pomyslel si Kayne.

„Mám návrh,“ řekl Kayne opatrně. „Za pár mincí si u vás kou

píme bezpečný průjezd. Vy nám pak hezky zamáváte a půjdem si

každej svojí cestou, všechno pěkně v klidu.“

Velitel banditů zvedl ruku a zamyšleně si promnul bradu. „Vi

dím, že znáte naše zvyky. Ten měšec, co máte u pasu, vskutku bo

hatě postačí. Stejně jako vaše zbraně — o dobrou ocel je v tom hle

kraji pořád nouze.“

„Běž do prdele.“

Všichni přítomní okamžitě pohlédli na Jereka.

„Žádný buzně svý sekery nedám,“ vysvětlil Vlk trochu zbytečně.

Když všude kolem nich zasvištěla ocel tasených mečů, snažil

se Kayne nedat na sobě znát zoufalství. Veliteli banditů se musí

nechat, že po meči nesáhl. „Mám za to,“ řekl kníratý vyděděnec

pomalu, „že jste v  situaci, kdy nemůžete odmítnout.“ Ukázal na

váček, který Kaynovi visel u pasu. „Co v tom máš, starochu?“ ze

ptal se laskavě.

Kaynovy modré oči se po těch urážlivých slovech zúžily, přesto

však měšec odvázal a otevřel, aby se všichni banditi mohli podívat

na jeho třpytivý obsah. „Čtyřicet zlaťáků,“ řekl a snažil se, seč mohl,

aby jeho hlas zněl stále přátelsky. Na ukázku váčkem potřásl, ale

v  rozrušení svůj pohyb špatně odhadl a  opravdový poklad, který

uvnitř skrýval, se vysypal na trávu.

Sakra. Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat, a  tak nasadil

úsměv maniaka.

„Čtyřicet zlaťáků — a co ještě? Sbírka drahokamů, no ne?“ Ban

dita se zachechtal sytým, hrdelním smíchem. Ukázal na raneček,

jenž ležel zabalený v  látce. „Co to před náma schováváš? Dej to

sem.“

„To nemůžu udělat,“ odpověděl Kayne. Nyní zněl jeho hlas jak

ze železa, tvrdě a ostře. Při vší vůli nemohl jinak, i když věděl, kam


20

to povede. S Jerekem se na sebe podívali a v té chvíli jim bylo jasné,

co se bude dít.

Velitel banditů si opět povzdychl, očividně si celé to drama

užíval. Zavrtěl hlavou s předstíranou lítostí. „V tom případě si to

vezmeme násilím.“

„Strýčku,“ pípl jakýsi hlásek. Byl to ten nejmladší z  banditů,

hoch stojící veliteli nejblíže. Kayne si ho zamračeně pro hlédl.

Byl to mladík sotva odrostlý chlapeckým rokům, vytáhlý, se ze

lenýma očima a  jasně zrzavými vlasy. Příliš mladý pro takovou

společnost.

„Ticho, Bricku.“ Velitel pohrdavě mávl rukou.

„Ale ti muži...“ zkusil to Brick znovu. Starší bandita se k němu

naklonil a vrazil mu pohlavek.

„Řekl jsem ticho. Co je to za způsoby? Nevychoval jsem tě, aby

se z tebe stal barbar. Jako tahle hovada.“

„To jste trochu přehnal, šéfe,“ řekl jeden z banditů s náznakem

výčitky v hlase.

Velitel zvedl obočí. „Myslel jsem ty Horaly.“ Položil ruku na

jílec meče. Druhou rukou si teatrálně přejel přes krk. „Zabte je.“

Brodar Kayne vyhodil měšec s mincemi do vzduchu.

Přeletěl banditům stojícím v  kruhu nad hlavou; jejich hlado

vé oči se přisály ke zlatu, které se z váčku sypalo, jak mouchy ke

zdechlině. Ztráta pozornosti trvala jen okamžik, ale za tu krátkou

dobu se stalo několik věcí.

Kayne sáhl dozadu, vytáhl meč z  pochvy a  nejblíže stojícímu

banditovi setnul hlavu. Vzduchem proletěla rotující sekera a s tu

pým úderem se zabořila do hrudníku banditovi, jenž stál naproti

Jerekovi. Na šokované tváře mužů po obou jeho stranách vystříkla

krev a  on se svalil jako pytel brambor. Vlk na ně vzápětí udeřil

a zbývající sekerou roztínal kůži i kosti.

Na tento neočekávaný zvrat reagoval pouze velitel banditů

a  rychle se vyšvihl do sedla. Kopanci pobídl koně a  vyrazil trys

kem pryč, ani se neohlédl.


21

Jeden bandita vyrazil ke Kaynovi s  rozmáchnutou šavlí a  ne

smyslně ječel, jak to často dělávají muži, kteří nikdy nebyli v oprav

dovém souboji. Kayne odrazil jeho neobratný sek, zasadil muži

kopanec do břicha a  bandita se skácel k  zemi. Ještě se v  zoufalé

snaze natahoval po zbrani, ale pak už starý válečník dokončil dílo.

Kaynovi nad ramenem prosvištěl šíp. Brodar si přidřepl a zatnul

zuby v křečovité bolesti, která mu vystřelila do zad. Brick, ten mla

dík, opět sahal do toulce, ve smaragdových očích výraz naprostého

děsu. Druhý bandita už napínal svůj luk. Mířil přímo na Kayna.

Koutkem oka zachytil kovový záblesk a lukostřelcova hlava se

zničehonic rozprskla jako meloun v  gejzíru krve a  úlomků kostí.

Tělo se svezlo k zemi a z beztvaré hmoty, která bývala mužovou

hlavou, trčela rukojeť Jerekovy sekery.

Zbýval už jen jeden bandita.

Kayne se podíval Brickovi do očí a nepřestával ho probodávat

pohledem, zatímco mladík s pihovatýma rukama zápolil s lukem.

Byli od sebe na třicet stop. „Umíš to s tím aspoň trochu?“ zeptal

se Kayne bodře a otřel si meč o mrtvolu u nohou. Jerek se kousek

po kousku blížil k sekeře zabořené v hrudi prvního muže, kterého

zabil.

„Dost dobře,“ odpověděl Brick s obdivuhodným přesvědčením.

Podařilo se mu nasadit šíp a napnout tětivu.

„Už jsi mě jednou minul,“ řekl Kayne klidně. „Uděláš nejlíp,

když se tentokrát strefíš. Nepočítej s tím, že ještě dostaneš jednu

šanci.“ Tak, aby to hoch viděl, kývl hlavou k Jerekovi, jenž se po

malu shýbal pro svou zbraň s příslibem smrti v zachmuřené tváři.

Viděl, že chlapcova rozhodnost začíná dostávat trhliny. „Nechci

zemřít,“ řekl a jeho hlas zněl velice mladě. Divoce se rozhlížel ko

lem sebe po mrtvolách svých druhů. Hleděl na rozdrcenou hlavu

muže, jemuž z proražené lebky vyhřezly cáry mozku.

„To nechce nikdo z nás. Ale vokrádat lidi, to je nebezpečný.“

Brick skákal pohledem z Kayna na Jereka a zase zpátky, lukem

v rukách trhavě mířil hned jedním směrem, hned druhým, jak se


22

snažil udržet oba dva muže na mušce. „Já vím, kdo jste. Vy jste ti

Horalové, co pobili tucty Asanderových mužů. Král banditů vypsal

na vaši hlavu odměnu.“

Kayne si povzdechl. „Jo,“ odpověděl, „to jsme my.“

„Já odjedu a ani se neohlídnu,“ řekl Brick zoufalým hlasem. „Ni

komu neřeknu, že jste tady. Máte moje slovo!“

Na to je trochu pozdě, hochu. Nechám tě jít a ty na nás pošleš všechny

zlozemský bandity.

Kayne poklesl na mysli, když si uvědomil, co se musí stát. Zatvr

dil se, pomalým krokem přešel k chlapci a pak napřáhl zkrvavenou

ruku. „Dej mi ten luk a jsme si kvit.“

Brick zaváhal a  povolil tětivu. Brodar Kayne s  výrazem vděč

nosti pokývl hlavou a luk si vzal.

Druhou rukou pak Bricka prudce udeřil do tváře.

„Měli bysme mu zakroutit krkem. Jakýpak copak.“

Kayne se poškrábal na zarostlé bradě. Vrhl letmý pohled na

hvězdy nad hlavou, pak dolů na sténající postavu přivázanou k se

dlu na vedlejším koni.

„Je to ještě kluk.“

„Tys v jeho letech zabil člověka, Kayne, moc dobře to víš.“

Jerek nebyl zrovna nadšený, když zjistil, že Brick stále dýchá.

Teď už byl Vlk klidný a  běsnící vztek nahradila trucovitá zlost.

Ta, jak Kayne ze zkušenosti věděl, s  Jerekem nějakou tu dobu

pobude.

„Čítám, že uděláš nejlíp, když nebudeš věci měřit podle mě.“

Jerek si odplivl. Jeli mlčky dál, stále severním směrem do di

vokých končin ležících za Trinem. Ještě den nebo dva a budou ve

Zlozemi.

„Král banditů na nás nezapomněl,“ řekl konečně Jerek. „Dost

možná že jeho bratránek Pětibřich taky ne. Slyšels kluka. Vypsali

na nás odměnu.“

„Já vím. Na tom teď nesejde.“


23

„Strejda toho kluka se po něm bude shánět taky. To tě nena

padlo?“

„Ale jo.“

„A?“

„Na tom teď nesejde.“

Jerek zavrtěl hlavou a jeho holá lebka se mu leskla v měsíčním

světle. „Stává se z tebe echtovní stará čůza, fakt že jo.“

Kayne si povzdechl. „Co s člověkem udělá stáří.“

Jerek místo odpovědi odfrkl.

O  hodinu později uvázali koně a  rozbili tábor. Bricka vzali

ze sedla a položili ho na zem. Hoch měl na tváři velkou fialovou

modřinu, ale nic vážného to nebylo. Kayne smutně potřásl hlavou.

Bývaly doby, kdy pravým hákem zaručeně lámal lícní kosti.

„Spíš?“ Zacloumal koženým vakem s vodou a pokropil Brickovu

tvář několika kapkami.

„Ech, dejte mi pokoj.“

Jerek nakopl Bricka ne zrovna jemně do žeber. „Hni se, ty

mrcho líná.“

„Au! Kde... kde to jsem?“

Kayne si ukousl chleba a žvýkal ostošest. „Rád bych ti řek, že

mezi přáteli,“ řekl mezi dvěma sousty. „Ale skutečnost je taková,

že seš náš zajatec a uděláš nejlíp, když se budeš řídit tím, co ti řek

nem, jinak je víc než pravděpodobný, že tě zabijem.“

Dal Brickovi chvilku, aby si uvědomil význam těch slov. „Kde

je můj strýc Glaston?“ zeptal se chlapec.

„Jak vycítil potíže, uháněl jak vyplašenej jelen. Zbabělec se vším

všudy, ten tvůj strejda.“

„Není to žádný zbabělec! Je to ten nejchytřejší člověk, jakého

znám.“

„Dost chytrej na to, aby si zachránil kůži, to se musí nechat.“

„Vy mi nerozumíte,“ řekl Brick. „Asander, král banditů, by mě

býval zabil, nebýt jeho.“

„Ty seš na štíru s králem banditů?“


24

Brick zakroutil hlavou a sáhl si na pohmožděnou tvář. „Prchali

jsme před ním na jih. Chtěli jsme jen vaše jídlo a  peníze, jedno

kolik. Nejsme vrazi.“

Kayne zvedl husté obočí, ale rozhodl se, že to nechá být. Chvíli

mlčel a pokoušel se vymyslet, jak to v budoucnu udělat, aby hocha

nemuseli zabít. „Dobrá, Bricku,“ řekl. „Uděláme to takto. Pojedeš

s náma, provedeš nás tímhle krajem. Budeš dělat, co ti řeknem, a mů

žeš mít svýho koně zpátky, až dorazíme k Purpurovým kopcům.“

„Strýček Glaston mě jen tak neopustí.“

„Pak mu budeš prostě muset vysvětlit situaci, až se zase ukáže.

Rozvážu ti nohy, ale ruce prozatím zůstanou svázané.“

Rozřízl lano kolem Brickových nohou a pak mu podal patku

chleba a kožený vak se zbytkem vody. Chlapec se lačně pustil do

jídla a vše kousal jen na pravé straně. Kaynovi bylo mladého ban

dity chvíli líto. Smutně potřásl hlavou při vzpomínce na mladé tělo,

které před všemi těmi lety zmizelo v Ledovici.

Jerek se staral o koně. Kayne natáhl na zem své rozbolavělé tělo

a opřel se zády o dubový kmen. Pak sáhl do měšce u pasu a chvíli

v něm šátral. Zdál se mu lehčí než dřív — v souboji s bandity o hrst

mincí přišli. Pomyslel si, že to byly dobře vynaložené peníze.

Velmi opatrně vytáhl z váčku látkový raneček. Ochranné plátno

bylo po boji potřísněné krví, ale ke své úlevě zjistil, že obsah balíčku

zůstal nedotčen.

Jemně si vysypal předměty do dlaně a prohlížel si je. Jeho tři

nejvzácnější poklady.

Pramínek Mhaiřiných vlasů, čokoládově hnědých.

Prsten, který mu dala k obřadu jejich oddání: prostý kroužek

stříbra. Navzdory uplynulým letům byl stále jasný.

Nožík, který vyrobil pro Magnara: tradiční dárek otce synovi ke

čtrnáctému výročí jmenování, kdy se z chlapce úředně stává muž.

Jemně přejel prstem po tupé čepeli.

Jerek se vrátil a Kayne si všiml, že mírně kulhá. Vlk nejspíš při

šel v boji k dalšímu zranění. Nezmínil se o tom. Nikdy to nedělal.


25

Kayna zalila nová vlna pocitu viny, strašlivá tíha pravd, které

tak dlouho skrýval.

Jerek se na něj zadíval a  jeho zjizvený obličej byl nečitelný.

Jestli si Vlk všiml, že Kaynovi se draly slzy do očí, nedal na sobě

nic znát. „Najdem ji,“ řekl prostě. Zul se a sotva se položil na zem,

začal chrápat.

Kayne předměty v ruce opět zabalil a opatrně je vložil zpět do

váčku. Ohlédl se po Brickovi, který hleděl do noci a patrně si lámal

hlavu, kdy se jeho strýc asi vrátí a pokusí se ho zachránit.

Uvelebil se co možná nejlépe a pak se také on, pohodlně usa

zený, zahleděl do divočiny. Jeho slábnoucí oči co chvíli zabloudily

k severu.

Tisíc či více mil daleko na něj čekala jeho žena, o které si až

donedávna myslel, že nežije. Mhairu najde a potom urovná věci

mezi sebou a svým synem, bude-li to možné. A pak si vyřídí staré

účty se Šamanem.

Po dvou dlouhých letech se Meč severu vrací domů.


26

ČÍM VÍC SE VĚCI MĚNÍ

Loděnice byla plná lidí; na velký, páchnoucí dav tu pražilo odpo

lední slunce. Většina přítomných vypadala chudě a zoufale, i když

Polomágu Eremulovi vrtalo hlavou, jestli nějací ti „dobrovolníci“,

kteří se v  docích mačkali, nejsou ve skutečnosti unudění synové

kupců hledající vzrušení a dobrodružství.

Obyvatelé města zůstali opodál a s truchlivým výrazem sledova

li, jak se jejich milovaní sunou po lávkách k obrovským lodím ode

vzdaně se pohupujícím v  přístavu. Zanedlouho vyplují na západ

přes Hromové moře k Nebeským ostrovům. Zdálo se, že většinu

z nich tato vyhlídka děsí. Jeden či dva vypadali podivně dychtivě.

Eremulovy tenké rty se zkřivily opovržením.

Doufají, že se z  ostrovů vrátí bohatí. Člověk už musí být pořád­

ný kus vola, aby strčil hlavu do oprátky a  čekal, že z  něj kat udělá

prince.

Od Salazarovy vraždy uběhl měsíc. Během té doby si Eremul

jasně uvědomil, že nový vládce nad Dorminií není žádný spasitel,

žádný štědrý dárce hnaný touhou konat dobro ve prospěch ostat

ních. Pokud šlo o jeho názor, ve městě se jednoduše vystřídal jeden

tyran za jiného. Bílá paní z Thelassy měla totalitní sklony stejně

jako před ní Salazar. Jen její metody byly rafinovanější.

„To vy jste ten Polomág?“ řekl kdosi za ním a  ospale přitom

protahoval slova. Eremul otočil krkem a zamračil se na chlapíka

s kulatou tváří, který na něj úlisně cenil zuby — kupec, soudě podle

výstředního purpurového kabátce, v němž se těsnala jeho tělnatá


27

postava. Jen zlaté knoflíky určitě stály malé jmění, z něhož by se

nakrmily tucty hladovějících krků v chudinské čtvrti Warrens.

Eremul otočil pojízdnou židli a  útlým prstem ukázal na šat

přehozený přes pahýly dolních končetin. „Znáte nějakého jiného

čaroděje, který by byl tak děsivě zmrzačený?“

Kupcovy vodnaté oči se mírně zúžily. „Ne.“

„V tom případě byla vaše domněnka správná: jsem vskutku Polo

mág.“ Poposedl si na nepohodlné židli. Vlhká látka jeho šatu se

mu ve spalujícím žáru lepila k  zadku. Než pojede do Obelisku,

bude se muset znovu umýt.

„Jste hrdina,“ řekl kupec, jenž odmítl pochopit narážku a jít si

po svých. „Slyšel jsem, že tyrana museli seškrábat z  ulice, když

jste to s ním vyřídil.“

Eremul si povzdychl. Jeho nové postavení ho začínalo unavo

vat — zvlášť proto, že se zakládalo na nehorázné lži.

„Koukněte na všechny ty statečný průkopníky, jak se chystaj

vyplout,“ pokračoval kupec. „Důkaz nezkrotného ducha tohoto

velkého města.“

Dívali se na řadu mužů a žen přecházejících přes lávku do kara

ky, která právě kotvila v doku. Všechny lodě byly z Thelassy a pyšni

ly se jmény jako Panenská cestovatelka a Vládkyně moří. Jejich vlajky

zplihle visely v odpoledním slunci.

„Skoro bych si přál, abych mohl ject s  nima,“ prohlásil kupec.

„Nebeský ostrovy jsou prej zlatej důl.“

„Z kterého toto město neuvidí ani halíř.“ Eremul nedokázal potla

čit vztek v hlase. „Bílá paní si už ukrojila pořádný kus z dorminijské

ho bohatství, jak dokládá ožebračená šlechta, která osnuje vzpouru.“

„Vy jste proti, aby ti příživníci s výsadama přišli o majetek?“ Ku

pec se tvářil překvapeně.

Eremul se zamračil. „Naopak, mně se ten nápad zatraceně líbí.

Ale všímám si, že ani jeden jediný zabavený halíř se nedokutálel

k příslovečnému muži z ulice. Chudí jsou na tom hůř než za Sa

lazara.“


28

Kupec pokrčil rameny a přezíravě mávl rukou na řídnoucí dav.

„Pak si můžou stěžovat jen sami na sebe. Někteří z nás si pod no

vou Magelordkou vedou docela dobře. Vždycky jsem věřil, že za

poctivě odvedenou práci má člověk dostat poctivě vydělané peníze.“

„A  když žádná taková poctivá práce není?“ zeptal se Eremul

mírně. „Co myslíte, že se stalo s lidmi, kteří sloužili šlechtě? Kde

jsou služky, kuchaři a  zahradníci? Bílá paní uvalila vysoké daně

a přitom jídla je stále větší nedostatek. Člověk by ji téměř pode

zříval, že nechává město záměrně hladovět, aby lidi donutila přidat

se k Průkopnické smlouvě.“

Kupcovo chvástání vystřídal úzkostlivý výraz muže, jemuž se

vůbec nezamlouvá směr, jímž se rozhovor stáčel. „Takhle byste ne

měl mluvit,“ ohlížel se nervózně dokola.

Eremul zkřivil tvář v předstíraném zmatku. „A proč ne? Nazna

čujete snad, že stále existuje důvod, abychom se báli říkat pravdu?“

Kupec si otřel pot z  čela a  upravil si límec. „Kdo jiný než vy

by měl být rád, že tu teď vládne Bílá paní? Dobro zvítězilo nad

zlem.“

Na severní straně přístavu najednou vypukl rozruch. K dokům

se šouralo asi dvacet mužů v řetězech, nesourodý a zlověstně vyhlí

žející hlouček, jaký Polomág ještě neviděl. Doprovázela je hrstka

přízračných služebnic Bílé paní.

Eremul skupinu se zájmem sledoval. Jeho pohled přitahoval

obzvlášť jeden vězeň: vysoká postava v  černém plášti, jenž kdysi

určitě býval nádherný, nyní však visel na vyhublém těle, celý špi

navý a roztrhaný na cáry. Šel jinak než ostatní; ti se vlekli se sklo

penými hlavami, on hrdě kráčel kupředu. Z nějakého důvodu mu

připomněl dravce, kterému přistřihli křídla.

Vězeň obrátil k  Eremulovi hlavu, ten ucukl a  vmáčkl se zpět

do židle. Vězeň měl přes oči rudou látku a čelist zatínal tak zuřivě,

až se zdálo, že si snad prokousne jazyk. Navzdory skutečnosti, že

vězeň přes pásku nemohl nic vidět, měl Polomág znepokojující

pocit, že se ten muž dívá přímo na něj.


29

Podivného vězně zavedli do lodního podpalubí poněkud stra

nou ostatních a  Eremul se mohl opět nadechnout. Najednou se

cítil trapně. Nechat se vystrašit nějakým starým slepým zločincem

pro něj bylo znepokojující připomínkou, jak silně jím otřásla Izá

kova zrada.

„Vypadáte, jako kdybyste viděl ducha,“ řekl kupec.

Eremul dokonce zapomněl i  na toho idiotského tupce vedle

sebe. „To nic,“ odpověděl podrážděně. „Viděl jste toho vězně v čer

ném plášti? Na tom chlapovi bylo něco divného.“

„Hm.“ Kupec se poškrábal na hlavě. „Jenom další kriminálník,

kterej si zaslouží, co mu patří.“

„Tak tak.“ Eremul už měl namířeno kolem obtloustlého chlapíka

pryč. „Doufejme, že všichni dostaneme to, co nám patří,“ zabručel.

Polomág projížděl labyrintem úzkých uliček, které vedly v kři

volakých spirálách z přístavu, a záměrně se přitom vyhýbal širším

třídám. Díky nově nabyté slávě přestal být terčem každodenních

posměšků. Místo toho, navzdory všem důkazům svědčícím o opa

ku, se k němu dorminijský lid vytrvale choval jako k čaroději, jenž

má k obyvatelům města blízko.

Proč by si člověk kazil dobrý příběh kvůli něčemu, co vidí jen on

sám a nikdo jiný?

Zástup lidí proudící ke skladišti v  honbě za nějakým kouzel

ným požehnáním ho málem připravil o rozum. Pohrozil, že další

ho idiota, který u něj zabuší na dveře, prokleje, aby mu upadl pták.

Musel uznat, že to byla nicotná hloupůstka  — zvlášť od muže

oslavovaného za to, že v souboji kouzelníků zabil Magelorda —,

ale zdálo se, že to zabralo.

Naprostá absurdita toho všeho jej stále dráždila. On, Polomág,

porazil tyrana Salazara — pravděpodobně nejmocnějšího čaroděje

všech dob?

Zachichotal se a okamžitě toho litoval, neboť jej do nosu udeřil

puch starých výkalů. Krátký střet s Thelassou uvrhl Dorminii do

žalostného stavu. V této ulici hromady hnijících odpadků ucpaly


30

kanál. Výsledný kopec špíny se hemžil tlustými černými mouchami

a kroutícími se červy. Polomág zadržel dech a tiše zaklel, protože

nedopatřením vjel do zbloudilého lejna, až to mlasklo.

Když dorazil ke skladišti, pot se z něj jen řinul. V této těžko po

psatelné budově se nacházela největší sbírka knih ve městě, pokud

si odmyslíme velkou knihovnu v Obelisku, která díkybohu vyšla

z  nedávného poškození věže bez úhony. Eremul se dokázal spo

kojit s málem. Knihy byly jednou z nečetných věcí, které byly jeho

vyprahlému srdci blízké — stejně jako rozcuchaný tvoreček, který

před ním šťastně zavrtěl ocasem, jakmile otevřel dveře.

„Čekals na mě,“ vykřikl Eremul a vzal si hnědého oříška na klín.

Tyro mu začal radostně lízat tvář. Když Salazar srovnal Přístav

stínů se zemí, pes se málem utopil, od té doby se už ale zázračně

zotavil a u svého pána se cítil jako ryba ve vodě.

I když to je možná za daných okolností nešťastný příměr.

Usmál se a  nechal se unášet prostou náklonností psa. Byl to

dobrý pocit, usmívat se — krátký oddech od neustávajícího přívalu

neštěstí, jenž trval celé roky.

Bývalý Magelord ho dal strašlivě zmrzačit. Přinutili ho, aby se

stal informátorem a donášel pro Rudou stráž. Jak rychle se věci můžou

změnit.

Jeho pohled spočinul na koštěti v rohu místnosti opřeném vedle

komínku knih. Jeho usměvavá tvář se zachmuřila.

Zradil ho vlastní sluha. Kdo vlastně jsi, Izáku? Co jsi?

Právě tyto otázky se v  poslední době staly předmětem jeho

posedlosti. Potřeboval něco, čím by zaplnil prázdnotu, kterou za

sebou zanechala Salazarova smrt. Když mu bylo nejhůř, hnala ho

dopředu touha po pomstě. Bez ní se cítil podivně prázdný.

I ti největší básníci jen nesmyslně žvaní. Láska nezmůže nic proti

nenávisti schopné dát člověku nějaký cíl.

Nabídli mu nového sluhu, což byla výsada odpovídající jeho

postavení člena nově ustavené Velké rady. Nechal si to projít hlavou

a pak odmítl. Přišel o obě berle, které ho podpíraly — o nenávist


31

i o věc jménem Izák —, a přesto ke svému překvapení zjistil, že

si i  tak vede docela obstojně. Pochyboval, že mu optimismus vy

drží — ale prozatím se pokusí stát na vlastních nohou. Přinejmen

ším v přeneseném smyslu.

Eremul jemně položil Tyra na podlahu. Pes dvakrát zaštěkal

a vyrazil pod stůl. Polomág projel archivy ke koupelně, celý dych

tivý, aby ze sebe seškrábal puch města. Všiml si, že s knihou na jeho

pracovním stole není něco v pořádku, a zarazil se. Byl to starobylý

text, jenž podrobně popisoval hlavní rasy severních krajů v Době

legend. Než to ráno odjel, četl o starší rase známé jako Mizející.

Nějakým přičiněním teď kniha ležela otevřená na stránce zobra

zující surovou, lidsky vyhlížející postavu se zelenou kůží.

Přivolal kouzlo a prozkoumal neviditelné stráže hlídající budo

vu proti vetřelcům. Měly by ho upozornit, kdyby se někdo pokusil

proniknout do skladiště. Zjistil však, že stráže nic znepokojivého

nezaznamenaly.

Prohlédl si místnost, ale nic podezřelého nenašel. Tyro vystrčil

hlavu ze svého úkrytu a zívl. Eremul zvedl obočí. „Jeden by řekl,

žes našel zalíbení ve starých příbězích. Máš moje díky, žes mi tu

knížku neposlintal.“

Tyro se na něj hloupě díval. Pak vyrazil zpod stolu jako blesk

a  pokusil se znovu vydrápat Eremulovi do klína, oči mu svítily

vzrušením a hlava poletovala nahoru a dolů, jak se zoufale snažil,

aby ho čaroděj podrbal za uchem.

„Doufám, že nenakálíš na nic cenného, až budu v Obelisku,“ řekl

Polomág. Snažil se, aby to znělo káravě, ale když mluvil, usmíval se.

V  zasedací místnosti Velké rady bylo i  přes pokročilou hodinu

nepříjemné teplo. Z  dusného horka, tlachání řinoucího se z  úst

radních kolem něj a  neustávajícího bouchání kladiv vysoko nad

nimi začala Eremula pomalu bolet hlava. Aby těch nepříjemností

nebylo málo, Velkoregent města si usmyslel, že je všechny nechá

čekat.


32

Polomág se zamračil přes velký stůl z černého dřeva, jenž míst

nosti vévodil, a pohledem přelétl přes postavy v hávech, které za

ním seděly. Kancléř Ardling byl jeden z mála radních, kteří před

chozí režim přežili; šedivý správce městské pokladny se na něj let

mo podíval a  pak uhnul pohledem. Nalevo od něj se Remy přel

s jedním radním, u něhož si Eremul nemohl vzpomenout, jaké ob

lasti se věnuje. Ať už se nový Vrchní zpravodajce dopustil jakékoliv

nekalosti, aby si vydobyl místo v Radě, očividně jej hryzlo svědomí.

Z Remyho byl cítit alkohol. Nebylo to poprvé, co se proradný pán

zvědů dostavil na jednání Rady napůl opilý.

Ze všech vlastností, které by měl radní města mít, je svědomí mož­

ná tou nejméně žádoucí. Člověka zničí rychleji než jakékoli zločinné

pletichy jeho nepřátel.

Eremul si byl dobře vědom, jakou fraškou bylo jeho vlastní zvo

lení za člena Rady. Někdo se musel k  Salazarově smrti přihlásit,

poté co záhadně zmizel muž, jenž ho ve skutečnosti zabil. Bylo

na Eremulovi, aby zahrál úlohu hrdiny  — úlohu, kterou musel

podle tiché dohody přijmout, pokud nechtěl, aby bez vysvětlení

zmizel nebo aby ho našli v přístavu plavat břichem nahoru. Jako

Pán kouzel neměl na události ve městě žádný opravdový vliv.

Ovšem, popravdě řečeno, ten neměl z  osob sedících kolem sto

lu nikdo.

Všichni jsme herci v maškarní taškařici. Loutky tančící na drátkách

Bílé paní z Thelassy.

Poblíž vysokých železných dveří vypukl ruch a  do místnosti

konečně nakráčel nově jmenovaný Velkoregent nad Dorminií. Po

boku měl jednu ze služebnic Bílé paní — Magelordčiny oči a uši

ve městě. Stejně jako ostatní z jejího rodu měla bledou kůži a ony

xově temné zorničky v jinak bezbarvých očích. Sunula se kupředu

v dokonale bílém šatu, a navzdory zlověstně oranžovým plamenům,

jež osvětlovaly místnost, nevrhala žádný stín.

Naproti tomu Velkoregentův stín byl stejně nepřehlédnutelný,

jako byl nesnesitelný výraz na jeho hubené tváři. Muž, jenž až


33

donedávna sloužil coby Salazarova pravá ruka, vyměnil černý háv

za jiný, blýskavě zlatý. K Eremulově velké nelibosti si také nasadil

stříbrnou čelenku na způsob isharských princů z  jeho rodného

kraje na východě. Na jeho plešatící hlavě se vyjímala v  celé své

směšnosti.

U  trůnu z  obsidiánu v  čele stolu se Velkoregent Timerus na

krátko zastavil a poctil shromážděné královským úsměvem. Pak se

pozvolna do křesla usadil se sebejistotou člověka, jehož kostnatý

zadek byl pro stolici s polštářem přímo zrozen. Eremulem projela

zlost; snášet rozmary Magelorda schopného seslat potopu na celé

město byla jedna věc, ale něco úplně jiného bylo, když s člověkem

jednal s naprostým opovržením proradný had.

„Věřím, že se všichni cítíte příjemně,“ začal Timerus a přitom

moc dobře věděl, že radní, které nechal čekat, se v tlustých obřad

ních rouchách nesnesitelně potí. Způsobem, jenž přiváděl člověka

k nepříčetnosti, si před obličejem udělal stříšku z prstů. „Pokud je

mi známo, thelassanské lodě bez potíží vypluly z přístavu.“

„Téměř bez potíží,“ opravil jej maršál Bracka. Nově povýšený

velitel Rudé stráže, tedy toho, co z ní zbylo, nervózně sklouzl po

hledem ke služebnici Bílé paní. Člověku neznalému věci by mohlo

připadat směšné, že urostlý maršál se strachuje před ženou, která

mu sahá k pasu, ale všichni přítomní slyšeli vyprávění o krveprolití,

k němuž během dobývání města došlo u západní brány. Služebnice

holýma rukama vyšplhaly po hradbách a obráncům města lámaly

vazy jako suché větévky. Sám Bracka si z onoho střetnutí stále léčil

zlomenou ruku.

„Pokračujte,“ protahoval slabiky Timerus. Usmál se, nepochybně

si v mužově neklidu liboval.

„Nějací výtržníci zapálili sklad v  Krakenově ulici. Vykřikovali

jméno vůdkyně vzbouřenců, ženy, která si říká Melissan. Přikázal

jsem, aby jich Rudá stráž několik popravila a zbytek zatkla.“

Timerus vyklenul obočí. „Věřím, že brzy zjistíte, kde se ta Me

lissan nachází.“


34

Bracka se zamračil a  poškrábal se v  huňatém rudém vousu.

„Žádná legrace v tak velkém městě. Zvlášť když tu máme všechny

ty novousedlíky.“

Kancléř Ardling si odkašlal. Mezi přítomnými ho Eremul po

važoval za jednoho z těch méně odporných, částečně proto, že byl

alespoň povolaný vykonávat svůj úřad správce pokladny, a částeč

ně proto, že mu k opravdové krutosti prostě chyběla představivost.

Dříve než mohl Ardling promluvit, ozvala se nad nimi ohlu

šující rána, následovaná pronikavým křikem, který byl stále hla

sitější a  nakonec rázem přestal. „Jeden z  dělníků,“ řekl Remy se

sotva znatelným škytnutím. „Možná nebylo nejrozumnější nechat

je pracovat přes noc.“

Timerus nasadil svůj chladný úsměv. „Tohle není tyranie, páno

vé. Souhlasili s podmínkami. Doba je těžká pro nás pro všechny.“

Eremul se zamračil. Ty jeden nafoukaný mizero, chtělo se mu říct,

ty bys nepoznal utrpení, ani kdyby ti do prdele vrazilo rezavý oštěp.

Kolik bohatství tohoto města jsi už stačil zpronevěřit?

Ardling si opět odkašlal, aby mu věnovali pozornost. „Když je

řeč o zlých časech, musím s politováním konstatovat, že naše po

kladna je v povážlivém stavu. Škody napáchané obléhacími stroji

byly velmi rozsáhlé.“

Všichni kolem stolu sborově pokývali hlavami. Eremul strá

vil velkou část dospělosti poblíž přístavu, a  byl proto zvyklý na

ulice, které zrovna nezářily čistotou. Pro ostatní radní byl po

hled na páchnoucí splaškové vody a  domy v  rozvalinách blízko

jejich bydliště v bohatších částech města novou a zcela nevítanou

zkušeností.

Lorganna zvedla ruku. Timerus ji poté, co před několika měsíci

zemřela na fatální otravu polovina Rady, jmenoval ministryní pro

občanské záležitosti. Sám Timerus byl jedním z lidí, kteří na tomto

spiknutí měli podíl; toto zrádné jednání vyšlo najevo až po Sala

zarově smrti. Jmenování ženy do Rady vyvolalo několik nespoko

jených projevů nesouhlasu. Podle Eremula nebylo pravděpodobné,


35

že bude horší než muži, a vůbec, on sám sebe vždy považoval za

mizantropa zastávajícího rovnost příležitostí pro všechny.

„Během osvobozování města přišlo o život mnoho branců z ven

kova,“ řekla Lorganna. Nově ustavený Vrchní soudce potlačil zív

nutí, a když Lorgnanna pokračovala, Bracka zvedl obočí k nebe

sům. „Venkovské osady ohrožuje hladomor. Proudí k  nám davy

vesničanů, ale zásoby potravin se tenčí a  sotva stačí nasytit naši

vlastní chudinu.“

Timerus pokrčil úzkými rameny. „Nabídli jsme jim Průkopnic

kou smlouvu, ne? Ten, kdo se dobrovolně přihlásí k cestě na Nebeské

ostrovy, dostane jídlo, ošacení a další vybavení. Jejich mužům a že

nám bude vyplácen stř



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist