načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Meč přísahy – Brandon Sanderson

Meč přísahy

Elektronická kniha: Meč přísahy
Autor: Brandon Sanderson

Lidstvo se ocitlo ve smrtelném nebezpečí před novou Spouští spojenou s návratem Pustonošů. Urithiru, město ve věži uprostřed skal, které poskytlo lidem útočiště před nevyzpytatelnou věčnou bouří, která se teď kříží s již dříve ničivými ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  626
+
-
20,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 1149
Rozměr: 23 cm
Vydání: První vydání
Název originálu: The Way of Kings
Jazyk: česky
Téma: romány fantastické --, fantasy --, tajemství
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7715-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lidstvo se ocitlo ve smrtelném nebezpečí před novou Spouští spojenou s návratem Pustonošů. Urithiru, město ve věži uprostřed skal, které poskytlo lidem útočiště před nevyzpytatelnou věčnou bouří, která se teď kříží s již dříve ničivými velebouřemi a narušila veškeré zákonitosti klimatu, v sobě samo skrývá spoustu tajemství a nástrah. Aby Urithiru umožnilo lidem víc než jen holé přežití, Šalán, Navani a jejich badatelé usilovně pracují na odhalení fabriálů, bez nichž město nemůže fungovat. Brzy ale začínají tušit, že ani odvěké útočiště Rytířského Paprskuz jim nezajistí bezopečí, protože v jeho hlubinách číhá neznámá temná síla. Proti Darinarovi a jeho snaze zachránit Rošár stojí široká fronta soupeřů: nové bouře, Pustonoši se svou elitou Žhnoucích, nevyzpytatelné vrtochy nepřátelských sprenů odvěkého boha zla, ale i rošárští panovníci a Dalinarova vlastní minulost

Popis nakladatele

Lidstvo se ocitlo ve smrtelném nebezpečí před novou Spouští spojenou s návratem Pustonošů. Urithiru, město ve věži uprostřed skal, které poskytlo lidem útočiště před nevyzpytatelnou věčnou bouří, která se teď kříží s již dříve ničivými velebouřemi a narušila veškeré zákonitosti klimatu, v sobě samo skrývá spoustu tajemství a nástrah. Aby Urithiru umožnilo lidem víc než jen holé přežití, Šalán, Navani a jejich badatelé usilovně pracují na odhalení fabriálů, bez nichž město nemůže fungovat. Brzy ale začínají tušit, že ani odvěké útočiště Rytířského Paprsku jim nezajistí bezpečí, protože v jeho hlubinách číhá neznámá temná síla.

Proti Dalinarovi a jeho snaze zachránit Rošár stojí široká fronta soupeřů: nové bouře, Pustonoši se svou elitou Žhnoucích, nevyzpytatelné vrtochy nepřátelských sprenů odvěkého boha zla, ale i rošárští panovníci a Dalinarova vlastní minulost.

OBSAH PŘEDCHOZÍCH DÍLŮ JE UVEDEN UVNITŘ!

(třetí kniha Archivu Bouřné záře. 3. díl)
Zařazeno v kategoriích
Brandon Sanderson - další tituly autora:
Mistborn 1: Finální říše Mistborn 1: Finální říše
Cesta králů - Archiv Bouřné záře 1 Cesta králů
Slova paprsků - Archiv Bouřné záře 2 Slova paprsků
Meč přísahy Meč přísahy
Vzhůru k obloze Vzhůru k obloze
Výhled na hvězdy Výhled na hvězdy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Meč přísahy

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Brandon Sanderson

Meč přísahy – e-kniha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



OD BRANDONA SANDERSONA DOSUD V TALPRESSU VYŠLO:

ELANTRIS, 2006

ELANTRIS, jubilejní rozšířené vydání, 2017

MISTBORN: FINÁLNÍ ŘÍŠE, 2008

MISTBORN: PRAMEN POVÝŠENÍ, 2009

MISTBORN: HRDINA VĚKŮ, 2010

MISTBORN: POSELSTVÍ PRÁVA, 2013

MISTBORN: POUTA DĚDICTVÍ, 2016

MISTBORN: STÍNY MINULOSTI, 2017

VYJEDNAVAČ, 2010

TŘI TVÁŘE, 2014

ZÚČTOVATELÉ: OCELOVÉ SRDCE, 2015

ZÚČTOVATELÉ: OHNIBOJ, 2015

ZÚČTOVATELÉ: KALAMITA, 2016

ARCANUM ODHALENÉ, 2015

RITMATIK, 2017

ARCHIV BOUŘNÉ ZÁŘE: CESTA KRÁLŮ, 2012

ARCHIV BOUŘNÉ ZÁŘE: SLOVA PAPRSKŮ, 2015


B R A N D O N S A N D E R S O N

MEČ

PŘÍSAHY

TŘETÍ KNIHA

ARCHIVU BOUŘNÉ ZÁŘE

TA LPR E S S


Copyright © 2017 by Dragonsteel Entertainment, LLC

Translation © 2019 by Milena Poláčková

Cover © by Michael Whelan

Ilustrace u kapitol 39 a 58 Dan dos Santos

Ilustrace u kapitol 8, 15, 25, 27, 33, 67, 99, 108 a 116 Ben McSweeney

Ilustrace u kapitol 77 a 94 Miranda Meeks

Ilustrace u kapitol 44 a 104 Kelley Harris

Mapy a ilustrace u kapitol 1, 5, 53, 61, 89 a 120 Isaac Stewart

Ikony Isaac Stewart, Ben McSweeney a Howard Lyon

Mapa na druhé straně přebalu Howard Lyon a Isaac Stewart

Přední a zadní předsádky malovali Dan dos Santos a Howard Lyon

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoliv

způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-719-7715-5 tištěná kniha

ISBN 978-80-719-7731-5 e-kniha


Alanu Laytonovi,

který fandil Dalinarovi (a mně) ještě dřív,

než Archiv Bouřné záře spatřil světlo světa.



7

PŘEDMLUVA A PODĚKOVÁNÍ

Vítejte ve světě Meče přísahy. Ke vzniku této knihy vedla dlouhá cesta a já vám děkuji za vaši trpělivost. Archiv Bouřné záře je obrovský projekt – jak je vidět z dlouhého výčtu lidí uvedeného níž.

Jestli jste ještě nečetli Ostrokroka, samostatnou novelu ze stejného světa, která časově spadá mezi druhý a třetí díl, dovolil bych si vám jej v tuto chvíli doporučit. Vyšel ve svazku Arcanum odhalené, který sdružuje novely a povídky z celého kosmíru (vesmíru, v němž se odehrávají série Mistborn, Elantris, Vyjednavač a další).

Ovšem stejně jako u předchozích titulů samozřejmě platí, že každá série je psaná tak, aby se dala číst samostatně bez znalosti ostatních. Pokud vás to zajímá, delší vysvětlení a víc informací najdete na brandonsanderson. com/cosmere.

A teď k té přehlídce jmen. Jak často opakuji, i když je na obálce napsané moje jméno, na tom, aby se moje knihy dostaly až k vám, má podíl obrovské množství lidí. Ti zasluhují moje – i vaše – srdečné poděkování za neúnavnou práci během celých těch tří let, po která jsem tuto knihu psal.

Můj hlavní agent pro tyto knihy (a všechny ostatní) je úžasný Joshua Bilmes ze společnosti JABberwocky. Další lidé z agentury, kteří na nich nechali kus práce, jsou Brady McReynolds, Krystyna Lopezová a Rebecca Eskildsenová. Zvláštní poděkování zaslouží také můj agent ve Velké Británii John Berlyne ze společnosti Zeno a spolu s ním všichni další agenti, kteří s námi spolupracují po celém světě.

Mým redaktorem v nakladatelství Tor je – jako obvykle – úžasný Moshe Feder. Dále děkuji Tomu Dohertymu za jeho letitou důvěru v Bouřnou záři a Devi Pillaiové, která se starala o redakční záležitosti po celou dobu, kdy tato kniha vznikala.

Dalšími spřízněnci z nakladatelství Tor jsou Robert Davis, Melissa Singerová, Rachel Bassová a Patty Garcia. Naším produkčním manažerem byl Nathan Weaver, výtvarnou manažerkou Irene Galloová a tiskovou korektorkou Carly Sommersteinová.

V nakladatelství Gollancz/Orion (můj britský vydavatel) patří poděkování především Gillianu Redfearnovi, Steviemu Fineganovi a Charlotte Clayové.

Redakční úpravy v této knize provedl Terry McGarry, který odvedl obrovský kus práce na všech mých románech. Elektronickou verzi knihy připravily Victoria Wallisová s Caitlin Buckleyovou ze společnosti Macmillan.

Na této knize strávila mnoho hodin i řada lidí z mé vlastní společnosti. Knihy Archivu Bouřné záře jsou pro nás ve společnosti Dragonsteel klíčovou záležitostí. Náš tým je skvělý a skutečně zasluhuje palec nahoru (nebo v případě Petra cihlu sýra). Hlavní manažerkou a výkonnou šéfkou je moje drahá žena Emily Sandersonová, viceprezidentem a hlavním redaktorem Peter Ahlstrom zvaný též Vytrvalý. Uměleckým ředitelem je Isaac Stewart.

Obchodní manažerkou (a tou osobou, která vám posílá všechny naše podepsané knihy a trička z e-shopu brandonsanderson.com) je Kara Stewartová. O konzistenci a návaznost se stará naše skriptka a svatá ochránkyně naší integrity na wiki – Karen Ahlstromová. Mým výkonným asistentem a šéfem v oblasti propagace a marketinku je Adam Horne. Pro Emily pracuje jako asistentka Kathleen Dorseyová Sandersonová a naší výkonnou pomocnicí je Emily „Mem“ Grangeová.

Audioknihu načetli mí oblíbení narátoři Michael Kramer a Kate Readingová. Ještě jednou vám všem děkuji, kamarádi, že jste si na to všechno udělali čas!

Meč přísahy pokračuje v tradici knih Bouřné záře plných výtvarných skvostů. Znovu máme před sebou fantastickou obálku Michaela Whelana, jehož smysl pro detail vyústil v neuvěřitelně přesné vyobrazení Jasny Kholinové. Jsem rád, že má své zářné místo na obálce této knihy, a jsem Michaelovi velmi vděčný, že vedle své práce v galerii si ještě dovede najít čas na to, aby kreslil svět Rošáru. Je to pro mě velkou ctí.

Oživit styly plynoucí z efeméry jiného světa vyžaduje spoluúčast různých umělců, a tak jsme tentokrát vytvořili ještě širší okruh spolupracujících výtvarníků. Dan dos Santos a Howard Lyon jsou autory kreseb Heraldů na obou předsádkách. Přál jsem si, aby tyto obrázky stylově evokovaly renesanční a pozdější romantické obrazy, a Dan i Howard moje očekávání ještě předčili. Jejich obrazy nejsou jen knižními ilustracemi, jsou to svébytná díla, jimiž by se mohla pyšnit každá galerie.

Měl bych upozornit na to, že Dan a Howard přispěli svými výtvory i uvnitř knihy, za což jsem jim také vděčný. Danovy módní návrhy by obstály i na obálkách a Howardovy nové ikony v úvodu kapitol bych si přál vidět i ve svých budoucích knihách.

Znovu se k nám připojil jako autor obrázků ze Šalánina skicáku Ben McSweeney. I při svých transkontinentálních přesunech, náročné každodenní práci a potřebách rozrůstající se rodiny stále dodával prvotřídní ilustrace. Ben je opravdu velký umělec a úžasný člověk.

Dvěma celostránkovými ilustracemi tuto knihu obohatili Miranda Meeksová a Kelley Harris. Oba pro nás odvedli už v minulosti fantastický kus práce a myslím, že si jejich ilustrace i tentokrát zamilujete.

Kromě toho ještě v zákulisí pomáhala spousta skvělých lidí jako poradci v nejrůznějších oblastech spojených s knihou. Jsou to The David Rumsey Map Collection, Brent, výrobce fléten Woodsounds Flutes, výtvarnice Angie a Michelle ze společnosti Two Tone Press, Emily Dunlayová, David a Doris Stewartovi, Shari Lyonová, Payden McRoberts a Greg Davidson.

Do mé tvůrčí literární skupiny (skutečně četli pracovní verze v pěti až osminásobném rozsahu toho, co je běžné) patří: Karen Ahlstromová, Peter Ahlstrom, Emily Sandersonová, Eric James Stone, Darci Stoneová, Ben Olsen, Kaylynn ZoBellová, Kathleen Dorseyová Sandersonová, Alan „Lejten ze Čtvrté mostní“ Layton, Ethan „Skar ze Čtvrté mostní“ Skarstedt a Ben „Nejsem ze Čtvrté mostní“ Olsen.

Zvláštní poděkování patří Chrisi „Jonovi“ Kingovi za zpětnou vazbu v některých zapeklitějších scénách kolem Tefta, Willu Hoyumovi za rady týkající se paraplegie a Mi’chelle Walkerové za zvláštní zásluhy v pasážích o specifických záležitostech duševního zdraví.

Mými beta-čtenáři byli (zhluboka se nadechněte): Aaron Biggs, Aaron Ford, Adam Hussey, Austin Hussey, Alice Arnesonová, Alyx Hogeová, Aubree Pham, Bao Pham, Becca Hornová Reppertová, Bob Kluttz, Brandon Cole, Darci Coleová, Brian T. Hill, Chris „Jon“ King, Chris Kluwe, Cory Aitchison, David Behrens, Deana Covelová Whitneyová, Eric Lake, Gary Singer, Ian McNatt, Jessica Ashcraftová, Joel Phillips, Jory Phillips, Josh Walker, Mi’chelle Walkerová, Kalyani Poluri, Rahul Pantula, Kellyn Neumann, Kristina Kuglerová, Lyndsey „Lyn“ Lutherová, Mark Lindberg, Marnie Peterson, Matt Wiens, Megan Kanneová, Nathan „Natam“ Goodrich, Nikki Ramsayová, Paige Vest, Paul Christopher, Randy MacKay, Ravi Persaud, Richard Fife, Ross Newberry, Ryan „Drehy“ Dreher Scott, Sarah „Saphy“ Hansenová, Sarah Fletcherová, Shivam Bhatt, Steve Godecke, Ted Herman, Trae Cooper a William Juan. Jako koordinátoři připomínek našich beta-čtenářů fungovali Kristina Kuglerová a Kellyn Neumann.

Skupinu gama-čtenářů tvořila velká část beta-čtenářů a k nim přibyli: Benjamin R. Black, Chris „Gunner“ McGrath, Christi Jacobsenová, Corbett Rubert, Richard Rubert, Dr. Daniel Stange, David Han-Ting Chow, Donald Mustard III, Eric Warrington, Jared Gerlach, Jareth Greeff, Jesse Y. Horne, Joshua Combs, Justin Koford, Kendra Wilsonová, Kerry Morgan, Lindsey Andrus, Lingting Xu, Loggins Merrill, Marci Stringhamová, Matt Hatch, Scott Escujuri, Stephen Stinnett a Tyson Thorpe.

Jak je vidět, takováhle kniha je skutečně obrovský podnik. Kdyby tahle hromada lidí nevynaložila to obrovské úsilí, měli byste před sebou mnohem méně kvalitní svazek.

A jako obvykle patří mé závěrečné poděkování mé rodině: Emily Sandersonové, Joelu Sandersonovi, Dallinu Sandersonovi a Oliveru Sandersonovi. Museli se vyrovnat s manželem a tátou, který se občas pohybuje někde v jiném světě a hlavu má plnou velebouří a rytířů Paprsku.

A nakonec děkuji vám všem za vaši podporu těchto knih. Nevycházejí vždycky tak rychle, jak bych si přál, ale je to zčásti proto, že chci, aby byly co nejlepší. Držíte v ruce svazek, který jsem promýšlel a připravoval téměř dvě desetiletí. Tak se v Rošáru mějte hezky.

Cesta před cílem.

OBSAH PŘEDCHOZÍCH DÍLŮ

ARCHIVU BOUŘNÉ ZÁŘE

CESTA KRÁLŮ

Rošár je kamenná planeta zmítaná bouřemi, jimž se přizpůsobila příroda (rostliny rostou z kamene a v bouřích se zatahují do země, zvířata se ukrývají do ulit a tvrdých schránek) i lidé (města se staví podle přesných schémat v místech mezi skalami). Při bouřích se uvolňuje zvláštní energie, Bouřná záře, kterou je možné nabít polodrahokamy a ty potom využít jako svítidla nebo pohon fabriálů (důmyslných zařízení, která lidem zjednodušují život). Předurčení jedinci dokážou pomocí Bouřné záře znásobit své síly a získat mimořádné schopnosti.

Tento svět čelí dvěma hrozbám: periodickým obdobím katastrofálních Spouští, z nichž ta nejhorší a poslední má teprve přijít, a odvěkému nepříteli, Pustonošům, proti němuž lidstvo v dávné minulosti bránily rytířské řády Paprsku, než záhadně zmizely ze země. Lidem po nich zůstaly jenom Střepkordy a Střepláty, mystické zbraně, které mění obyčejné lidi v neporazitelné válečníky. Není jich mnoho a platí se za ně královstvími.

Na Roztříštěných Planinách zuří válka Aletů proti Paršendům, příslušníkům hrdé mimolidské civilizace. Záminkou k ní byla vražda aletského krále Gavilara, k níž došlo při mírových jednáních s Paršendy.

Jasnopán Dalinar Kholin, bratr zavražděného aletského krále a vojenský velitel, usiluje o návrat k dávným rytířským ctnostem podle staré knihy Cesta králů, což vyvolává nesouhlas širokého okolí. Za bouří dostává vidiny, v nichž mluví s dávnými rytíři Paprsku a tuší nebezpečí, jemuž má zabránit – ovšem netuší jak a neví s kým, protože ostatní knížata v něm vidí blázna.

Mladá dívka Šalán po smrti svého otce usiluje o studium u Dalinarovy neteře Jasny Kholinové, dcery zemřelého krále a známé badatelky a kacířky. Šalán k tomu nevede jen touha po poznání, ale potřebuje Jasnin fabriál. I když Jasna její úmysly odhalí, Šalán zůstává její chráněnkou, protože se u ní objevily zvláštní schopnosti podobné těm, které má Jasna. Společně se vydávají na Roztříštěné Planiny za Dalinarem, protože Jasna objevila nové informace o Pustonoších.

Lékařův syn Kaladin se vzdává lékařské budoucnosti, aby mohl chránit svého malého bratra, který je povolán do války. Shodou nepříznivých okolností upadá do otroctví a stává se ochráncem jednotky mostařů, kteří

s mosty na zádech běhají do bitev na Roztříštěných Planinách jako předvoj, aby položili mosty přes rokle pro vojsko a zároveň sklidili první vlnu nepřátelských šípů. Kaladin se ze všech sil snaží vrátit mostařům, kteří už jen apaticky čekají na smrt, lidskou důstojnost a chuť žít. Jeho Čtvrtá mostní se postupně stává symbolem hrdosti, vzdoru a zároveň kamarádství. Kaladin u sebe náhodou objevuje zvláštní schopnosti.

V bitvě u Věže na Roztříštěných Planinách zradí Dalinara jeho bývalý spojenec a přítel Sadeas a nechává ho napospas početně silnějšímu nepříteli. Na poslední chvíli ho zachrání Kaladin se Čtvrtou mostní. Po bitvě Dalinar od Sadease vykoupí všechny mostní jednotky a zaplatí za ně svým Střepkordem. Mostaři dostávají svobodu a ze Čtvrté mostní se stává Dalinarova osobní stráž.

SLOVA PAPRSKŮ

Kaladin se stává osobním strážcem Dalinara Kholina a krále Elhokara, jeho synovce, ale přijímá svou novou roli zdráhavě, protože po svých zkušenostech otroka a mostaře ztratil důvěru k bohatým. Jeho zvláštní schopnosti ho přivádějí ke spreně Syl. Díky jejich poutu se učí používat své zvláštní schopnosti a cvičit mostaře.

Jasna a Šalán cestují na Roztříštěné Planiny, kde chce Jasna zasáhnout proti možnému návratu Pustonošů a zároveň Šalán provdat za svého bratrance Adolina, Dalinarova syna. Jejich loď je přepadena a Jasna umírá. Šalán se spolu s karavanou otroků a dezertérů vydává na vlastní riziko na Roztříštěné Planiny, odhodlaná dokončit Jasninu misi. Tam na sebe bere iluzorní identitu Tajny a dostává se do podsvětí. Stále se snaží jako Jasnina následovnice dovědět co nejvíc o Pustonoších a bájném Urithiru, které má před nimi poskytnout útočiště.

Dalinar vyráží s velkým vojskem do středu Roztříštěných Planin, aby jednou provždy ukončil vleklou válku s Paršendy. Paršendi objeví způsob, jak vyvolat novou a pustošivou věčnou bouři. Aletům se přesto podaří je porazit, ale věčnou bouři už nedokážou zastavit. Na poslední chvíli se díky Šalán dostávají do bezpečí v bájném Urithiru, pevnosti rytířů Paprsku ukryté uprostřed Roztříštěných Planin. Urithiru je jediné místo, které věčná bouře nemá sílu zničit.

Szet, najatý vrah, který zabil před lety krále Gavilara, usiluje o život dalších velkoknížat včetně Dalinara. Dalinar díky svým zvláštním schopnostem a Kaladinově pomoci jeho útok zmaří.

V Urithiru také Dalinar vytváří svazek se svým sprenem, Bouřepánem, a stává se tak členem Rytířského Paprsku. Postupně se stávají rytíři Paprsku i další jako příslib záchrany lidstva před Pustonoši a jejich věčnou bouří.

13

Základní pojmy rošárské fyziky a fungování Rytířského Paprsku jsou také

uvedeny na konci každého svazku (Ars Arcanum).

Zdroje:

Sanderson, B.: Cesta králů, Talpress, Praha 2012

Sanderson, B.: Slova Paprsků, Talpress, Praha 2015

http://www.supersummary.com

https://coppermind.net/wiki

OBSAH

Třetí kniha: Meč přísahy 17

Prolog: Moldánky 21

Část první: V jednotě 29

Intermezza 307

Část druhá: Nové počátky zpívají 321

Intermezza 519

Část třetí: Vzdor, pravda a láska 541

Intermezza 769

Část čtvrtá: Zpívej nové počátky 787

Intermezza 979

Část pátá: Nová jednota 995

Epilog: Velké umění 1137

Ars Arcanum 1145

ILUSTRACE

Mapa Rošáru 18–19

Mapa rozmístění Přísežných bran 30

Mapa Aletkaru 65

Šalánin skicák: Věž 89

Šalánin skicák: Chodba 150

Šalánin skicák: Koně 235

Šalánin skicák: Spren na stěně 256

Šalánin skicák: Urithiru 322

Portfolio: Vorinská hava 383

Navanin zápisník: Lodě 416

Aletské glyfy, strana 1 485

Portfolio: Současná dámská móda v Thajlenahu 542

Mapa Kholinaru 567

Šalánin skicák: Kholinarští spreni 619

Stránka z Mysthici: Uchopitelka tajemství 696

Část Moře Ztracených světel 794

Rošárská vína 826

Šalánin skicák: Mandry 858

Navanin zápisník: Náloketník 898

Šalánin skicák: Spreni ve Stínomaru 932

Šalánin skicák: Spren Přísežné brány 1015

Mapa Thajlenského města 1060

MEČ

PŘÍSAHY

PŘED ŠESTI LETY

E

šonai vždycky sestře říkávala, že za tím kopcem leží něco úžasného.

Potom jednoho dne zdolala kopec a našla za ním lidi.

Lidi si často představovala – jak se o nich zpívalo v písních – jako

temná, beztvará monstra. A místo toho to byla úžasná bizarní stvoření. Mluvili bez zřetelného rytmu. Oblečení měli pestřejší než krunýře, ale krunýře jim na těle nerostly. A tak se děsili bouří, že i na cestách se před nimi schovávali do vozů.

A co bylo nejpozoruhodnější – měli jenom jednu formu.

Nejdřív si myslela, že formy zapomněli jako kdysi naslouchači. To mezi nimi hned vytvořilo pouto.

Teď, o rok později, když pomáhala vykládat bubny z vozu, si Ešonai notovala v rytmu úžasu. Cestovali velmi daleko, aby viděli domov lidí, a na každém kroku žasla čím dál víc. To vyvrcholilo v tomto neuvěřitelném městě, v Kholinaru, a jeho velkolepém paláci.

Vykládací plošina na západní straně paláce připomínala jeskyni. Shromáždilo se tu po jejich příjezdu na dvě stovky naslouchačů, a přesto prostor nezaplnili. Většina naslouchačů se skutečně nemohla zúčastnit hostiny o dvě patra výš, kde se podepisovala smlouva mezi dvěma národy, nicméně Aleti se jim postarali o občerstvení, nanosili sem dolů hory jídla a pití.

Vystoupila z vozu a rozhlížela se po překladišti s rytmem vzrušení na rtech. Když říkala Venli, že hodlá zmapovat svět, představovala si nedotčenou krajinu. Kaňony a hory, lesy a lajty hemžící se životem. A ono to tam bylo. Ovšem nezměrné.

A byli tu i naslouchači.

Když se Ešonai poprvé setkala s lidmi, viděla ty malé naslouchače, které měli lidé u sebe. Nešťastníky uvězněné v prázdné formě. Ešonai předpokládala, že se lidé o ty ubohé duše bez písní starají.

Jak nevinně vypadaly ty první schůzky.

Naslouchači, kteří tu žili v zajetí, nepředstavovali žádný malý izolovaný kmen, ale rozsáhlou populaci. A lidé se o ně nestarali.

Lidé je vlastnili a využívali.

Skupina těchto paršů, jak jim lidé říkali, se shromáždila poblíž Ešonai­ ných dělníků.

„Oni se snaží pomáhat,“ poznamenal Gitget v rytmu zvědavosti. Zakroutil hlavou a ve vousech se mu zatřpytily drahokamy, které barevně ladily s jeho výrazně červenou pletí. „Tihle malí chudáci bez rytmu chtějí být s námi. Oni cítí, že s nima není něco v pořádku, vsaď se.“

Ešonai mu podala z vozu buben a sama zanotovala v rytmu zvědavosti. Seskočila dolů a došla ke skupince paršů.

„Tady nejste potřeba,“ řekla v rytmu míru a roztáhla ruce. „My se o ty bubny postaráme sami.“

Soukmenovci bez písní se na ni dívali tupýma očima.

„Jděte,“ řekla v rytmu prosby a kývla směrem ke shluku naslouchačů a lidí, kteří se oddávali všeobecnému veselí a navzdory jazykové bariéře se smáli společně. Naslouchači zpívali staré písně a lidé kolem nich tleskali. „Jděte se bavit.“

Několik se jich podívalo směrem k bavící se skupině, hlavu na stranu, ale neodcházeli.

„To nebude fungovat,“ poznamenala Brianlia v rytmu skepse a opřela se rukama o buben. „Oni si vůbec neumějí představit, jaký to je, žít a bavit se. Oni jsou normální kus majetku, se kterým se obchoduje na trhu.“

Jak tomu má rozumět? Otroci? Klade, jeden z Pětky, došel do Kholinaru za otrokáři a jednoho otroka koupil. Prostě chtěl zkusit, jak to chodí. Dokonce ani nekoupil parše, prodávali se i Aleti. Paršové byli evidentně drazí, hodnocení jako luxusní otroci. Tak se to naslouchačům říkalo. Jako by na to snad měli být pyšní.

Pobrukovala si v rytmu zvědavosti a kývla stranou směrem k ostatním. Gitget se usmál, zanotoval rytmus míru a kývl na ni, aby je nechala. Všichni byli zvyklí, že Ešonai je takový přelétavý pták. Ne že by byla nespolehlivá, to ne... nebo možná byla, ale byla aspoň důsledná.

Stejně ji budou co nejdřív chtít na králově oslavě. Byla mezi naslouchači nejlepší v tom mdlém lidském jazyce, který si tak nějak přirozeně oblíbila. Díky tomu se také dostala do této expedice. Zároveň to však představovalo problém. Protože mluvila lidským jazykem, stala se důležitou osobou, a to byla právě ta svízel, protože důležité osoby si nemůžou jen tak dělat, co chtějí.

Odešla z vykládacího prostoru a vyšla po schodech do paláce. Cestou si prohlížela ornamenty a výzdobu a nasávala nádheru tohoto místa. Krásné a zároveň děsivé. Toto místo udržují lidé, kteří se prodávají a nakupují – ale je jejich otroctví skutečně tím, co jiným lidem umožnilo vytvářet taková díla, jako jsou plastiky na sloupech, které míjela, nebo mramorové intarzie na podlaze?

Potkávala vojáky v těch umělých krunýřích. Ešonai sama zrovna výstroj neměla. Neměla válečnou formu, ale pracovní, protože jí vyhovovala její flexibilita.

Lidi nemají na vybranou. Oni neztratili formy, jako je ztratili naslouchači, oni mají prostě jenom jednu. Mají stále stejnou párovou, pracovní a válečnou formu současně. A emoce nosí na tvářích mnohem víc než naslouchači. Ano, Ešonaiini lidé se usmívají, smějí se a pláčou, ale ne tak jako tihle Aleti.

Spodní podlaží paláce bylo plné širokých chodeb a ochozů osvětlených pečlivě opracovanými polodrahokamy, které odrážely světlo a třpytily se. Nad hlavou jí visely lustry jako roztříštěná slunce vrhající světlo do všech stran. Možná všechno od oblečení až po tyhle sloupy zdobí lidé tolik proto, že sami mají jen obyčejnou kůži bez vzoru a liší se od sebe jenom snědostí.

Uměli bychom tohle my? pomyslela si v rytmu uznání. Kdybychom znali tu správnou formu na umění?

Vrchní podlaží více připomínala tunely. Úzké kamenné chodby, místnosti připomínající bunkry vyhloubené do nitra hory. Vyrazila k hodovnímu sálu, aby se podívala, jestli ji tam nepotřebují. Cestou se ale ještě tu a tam zastavila a nahlížela do místností. Bylo jí řečeno, že si může palác prohlížet, když bude chtít, že až na místnosti hlídané strážemi je jí palác otevřený.

Prošla kolem místnosti s malbami na stěnách a potom kolem jiné s postelí a nábytkem. Další dveře ukrývaly koupelnu s tekoucí vodou, zázrak, který stále nedokázala pochopit.

Postupně nahlédla do desítky místností. Pokud přijde na královu oslavu včas, aby nezdržela hudbu, Klade ani ostatní z Pětky nebudou nic namítat. Ona je vždycky taková, že se někde potuluje, prohlíží si věci a nahlíží do dveří...

Až najde krále?

Ešonai strnula. Dveře zaskřípěly a otevřely se a poodhalily přepychovou místnost s vysokým červeným kobercem a policemi knih po všech stěnách. Kolik informací tu jen tak leží ladem a nikdo si jich ani nevšimne! A ještě víc ji překvapil pohled na krále Gavilara, který stál obklopen pěti dalšími lidmi – dvěma důstojníky, dvěma ženami v dlouhých šatech a jedním staříkem v dlouhém hábitu – a ukazoval na cosi na stole.

Jak to, že není Gavilar na hostině? Jak to, že tyhle stráže nestojí u dveří? Ešonai zanotovala v rytmu vzrušení a ustoupila od dveří, ale ještě dřív stačila jedna z žen strčit do Gavilara a ukázat směrem k Ešonai. Ta, stále s rytmem vzrušení, zavřela dveře.

Za okamžik z nich vyšel vysoký muž v uniformě. „Král by se s vámi rád setkal, Paršendko.“

Předstírala zmatení. „Pane? Slova?“

„Ale no tak, k čemu ta ostýchavost?“ zareagoval voják. „Jste přece tlumočnice. Pojďte dál. Nic jste neprovedla.“

Se vzrušením, které hraničilo s obavami, se nechala vojákem odvést do jámy lvové.

„Díky, Meridasi,“ řekl Gavilar. „Teď nás tu na chvilku nechte všichni o samotě.“

Všichni odešli z místnosti ven, jenom Ešonai zůstala ve dveřích a polohlasně notovala rytmus uklidnění – i když lidé stejně nepochopí, co to znamená.

„Ešonai,“ řekl král, „chci vám něco ukázat.“

On ví, jak se jmenuje? Vstoupila dál do malé teplé místnosti a pevně si držela paže kolem těla. Nerozumí tomu člověku. A není to proto, že mluví tím cizím, mrtvým jazykem. Ani proto, že z toho jazyka nedokáže vyčíst žádné emoce, protože se v jeho nitru bije válečná forma s párovou.

Tenhle člověk pro ni byl složitější a nečitelnější než všichni ostatní. Proč jim nabídl tak výhodnou smlouvu? Nejdřív to vypadalo jako příměří mezi jejich kmeny. Tak jí to připadalo, než sem přišla a než viděla toto město a aletská vojska. Její lidé kdysi měli svá vlastní města a vojska, která jim mohli všichni závidět. Tak se o tom zpívalo v písních.

Ale to už je dávno. Teď jsou jen fragmentem ztraceného národa. Zrádci, kteří opustili své bohy pro vidinu svobody. Tenhle člověk mohl naslouchače rozdrtit. Kdysi si mysleli, že je stačí ochránit jejich Střepkordy – zbraně, které dosud před lidmi ukrývali. Jenže teď tu viděla desítky Střepkordů a Střeplátů mezi Alety.

Proč se na ni tenhle člověk tak usmívá? Co to skrývá? Proč s ní nezpívá v rytmu, který ji uklidní?

„Posaďte se, Ešonai,“ řekl král. „A nebojte se u nás, i když jste sem přišla na průzkum. Já jsem s vámi chtěl mluvit. Vaše znalost našeho jazyka je naprosto ohromující!“

Sedla si na židli a Gavilar mezitím vyndal cosi z malého pouzdra. Zářilo to červenou Bouřnou září. Jakýsi výtvor z polodrahokamů a kovu, krásně umělecky zpracovaný.

„Víte, co je tohle?“ zeptal se a jemně ji postrčil směrem k předmětu.

„Ne, Vaše Veličenstvo.“

„My tomu říkáme fabriál. To jsou zařízení poháněná Bouřnou září. Tenhle fabriál produkuje teplo. Zatím to tedy moc nehřeje, ale moje paní je přesvědčená, že její badatelé brzy přijdou na to, jak udělat fabriál, který bude hřát pořádně. To bude skvělé, co? Konec čadícím krbům.“

Ešonai to připadalo příliš neživé, ale nahlas nic neřekla. Zanotovala rytmus chvály, aby ho potěšila, a fabriál mu vrátila.

„Podívejte se na to dobře,“ pokračoval král Gavilar. „Vidíte, jak se to uvnitř hýbe? To je spren. Díky němu to zařízení funguje.“

Uvězněný uvnitř jako v živokamu, proběhlo jí hlavou a začala notovat v rytmu zděšení. Oni sestrojili zařízení, které imituje způsob, jak my měníme formu? Ti lidé toho při všech svých omezeních tolik dokážou!

„Roklebloudy neuznáváte jako božstvo, že ne?“ poznamenal.

„Cože?“ podivila se a zanotovala rytmus pochybnosti. „Proč se ptáte?“ Proč tak najednou mění téma?

„Ale, to mě jen tak něco napadlo.“ Vzal si fabriál zpět. „Mí důstojníci se cítí tak povýšeně, když si myslí, že do vás vidí. Myslí si, že jste divoši, a tak strašně se mýlí. Protože vy nejste divoši, vy jste enkláva vzpomínek. Okno do minulosti.“

Naklonil se k ní a mezi prsty mu prozařovalo rubínové světlo. „Potřebuju, abyste doručila vzkaz svým nadřízeným. Pětce? Máte k nim blízko a já jsem sledován. Potřebuju k něčemu jejich pomoc.“

Zanotovala v rytmu obav.

„No tak,“ uklidňoval ji. „Já vám pomůžu, Ešonai. Víte, že jsem přišel na to, jak vrátit zpátky vaše bohy?“

Ne. Začala notovat v rytmu zděšení. Ne...

„Mí předci,“ řekl a držel v ruce fabriál, „nejdřív přišli na to, jak docílit toho, aby se spren udržel uvězněný v kameni. A s tímhle speciálním kamenem dokážete udržet i boha.“

„Vaše Veličenstvo,“ řekla tiše a troufla si vzít jeho ruku do svých. Její rytmy neucítí. Neví. „Prosím. My ty bohy už neuctíváme. My jsme je opustili. Opustili.“

„Jenže tohle je pro vaše dobro, i pro naše.“ Vstal. „Žijeme bez cti. Vaši bozi kdysi přivedli naše a bez nich nám chybí síla. Svět se ocitl v pasti, Ešonai. Je uvězněný v neživém, přechodném stavu.“ Podíval se ke stropu. „Spojit je. Potřebuju ohrožení. Protože je spojí jedině nebezpečí.“

„Co...“ zeptala se v rytmu obav, „... co to říkáte?“

„Naši zotročení paršové kdysi byli stejní jako vy. Pak jsme je nějak připravili o schopnost projít transformací. Tím, že jsme uvěznili sprena. Byl to dávný, velmi významný spren.“ Podíval se na ni a zelené oči mu zářily. „Viděl jsem, jak to zvrátit. Novou bouří, která vyžene Heraldy z úkrytu. Novou válkou.“

„To je nesmysl.“ Vstala. „Naši bozi se vás pokusili zničit.“

„Znovu musí zaznít stará Slova.“

„Nemůžete...“ Odmlčela se. Poprvé zaregistrovala na stole mapu. Byla rozlehlá a zachycovala zemi obklopenou oceány. Před krásou jejího uměleckého zpracování se zastyděla za vlastní pokusy.

Vstala a došla ke stolu. Upřeně se dívala na mapu a v mysli jí tepal rytmus údivu. To je nádhera. Ve srovnání s tím jsou všední i ty velké lustry a řezby na stěnách. Tady se prolínalo vědění s krásou.

„Myslel jsem, že vás potěší, že jsme spojenci, že nám jde o totéž, vrátit vaše bohy,“ řekl Gavilar. Jako by v jeho mrtvých slovech přímo slyšela rytmus kárání. „Vy říkáte, že se jich bojíte, ale proč se bát toho, co vám dalo život? Mí lidé se musí spojit. Já potřebuju říši, kde se všichni nezačnou hned vzájemně bít, jakmile odejdu.“

„Takže vy chcete válku?“

„Já chci ukončit něco, co jsme nikdy neukončili. Mí lidé bývali rytíři Paprsku a vaši lidé – paršové – byli plní života. Komu slouží tenhle nudný svět, kde můj lid bojuje proti sobě navzájem v nekonečných šarvátkách, aniž by se nechal vést světlem, a z vašich lidí jsou bezduché mrtvoly?“

Znovu se podívala na mapu. „Kde... kde jsou Roztříštěné Planiny? Támhle?“

„Tam všude je Natanatan, Ešonai! Tady jsou Roztříštěné Planiny.“ Ukázal na místo o málo větší než palec na mapě, která byla velká přes celý stůl.

Najednou se jí z toho zatočila hlava. Tohle že je svět? Myslela, že když cestuje do Kholinaru, jede až na konec světa. Proč jí tohle ještě nikdy nikdo neukázal?

Nohy se jí podlomily a zanotovala rytmus smutku. Klesla zpátky na židli, nohy ji neunesly.

Tak obrovský.

Gavilar vyndal cosi z kapsy. Sfer? Byl temný, ale přesto nějak zářil. Jako by měl – černočernou auru, zdánlivé světlo, které není světlem. Nafialovělé. Jako by to nasávalo Záři z okolí.

Postavil to před ni na stůl. „Vezměte tohle Pětce a vysvětlete jim, co jsem vám říkal. Řekněte jim, ať mají na paměti, jací vaši lidi v minulosti byli. Probuďte se, Ešonai!“

Poplácal ji po rameni a vyšel z místnosti. Dívala se do toho hrozného světla a – ze starých písní – věděla, co to znamená. Formy moci byly spojeny s temným světlem, světlem krále bohů.

Sebrala sfer ze stolu a rozběhla se ven.

Když byly bubny připraveny, trvala Ešonai na tom, že půjde s bubeníky. Aby uvolnila napětí. Bubnovala rytmus, který jí rezonoval v hlavě, tloukla do bubnu, jak mohla nejsilněji, jako by každým úderem chtěla zapudit slova, která řekl král.

A to, co právě udělala.

Pětka seděla u vysokého stolu se zbytky nesnědeného jídla, které dostali jako poslední chod.

On chce vrátit zpátky naše bohy, oznámila Pětce.

Zavři oči. Soustřeď se na rytmus.

Může to udělat. On ví, jak.

Divoký rytmus jí rezonoval celou duší.

Musíme něco udělat.

Kladeův otrok je vrah. Klade tvrdil, že ho k němu dovedl hlas – mluvící do rytmu – a že se ten člověk nakonec pod nátlakem přiznal ke svým schopnostem. Venli byla evidentně s Kladem, i když Ešonai sestru už několik hodin neviděla.

Po horečné debatě se Pětka dohodla, že je to jenom projev toho, k čemu se chystali. Před dávnou dobou naslouchači sebrali odvahu k tomu, vzít na sebe prázdnou formu, aby unikli svým bohům. Hledali svobodu za každou cenu. Dnes by byla cena za udržení této svobody příliš vysoká.

Bubnovala a prožívala rytmus celým tělem. Rozplakala se a odvrátila pohled, když ten divný vrah – ve splývavém bílém oblečení, které mu dal Klade – vyšel z místnosti. Hlasovala spolu s ostatními pro toto řešení.

Nech se vést klidem hudby. Tak jí to vždycky říkávala maminka. Hledej rytmy. Hledej písně.

Bránila se, když ji odváděli z místnosti. Plakala, když musela nechat hudbu za sebou. Plakala pro své lidi, kteří budou za dnešní čin možná zničeni. Plakala pro svět, který se možná nikdy nedoví, co pro něj naslouchači udělali.

Plakala pro krále, kterého odsoudila k smrti.

Bubny kolem ní utichly a chodbou doznívala umírající hudba.

ČÁST PRVNÍ

V jednotě

DALINAR • ŠALÁN • KALADIN • ADOLIN

Jsem si jistý, že někdo bude v tomto textu vidět útok. A někdo naopak

vysvobození. Většina však bude mít pocit, že by neměl vůbec existovat.

– z Času přísahání, předmluva

D

alinar Kholin stál ve své vidině vedle vzpomínky na mrtvého boha.

Uplynulo šest dní od chvíle, kdy jeho síly dorazily do Urithiru,

legendárního svatého města Rytířského Paprsku. Jeho starodávnou

bránou unikli nové devastující bouři a začali si budovat nový domov ukrytý hluboko v horách.

A přesto měl Dalinar pocit, že vlastně vůbec nic neví. Nechápal sílu, proti níž bojuje, natož aby věděl, jak ji porazit. Jen v náznacích chápal bouře a jejich význam pro návrat Pustonošů, dávných nepřátel lidí.

A tak se vrátil do svých vidin, aby z nich vyzvěděl tato tajemství od boha jménem Honor, nebo také Všemohoucí, který od nich odešel. Vrátil se do první vidiny, kterou kdy měl. Začínala tím, že stál vedle obrazu boha v lidské podobě na vrcholu skalního útesu a díval se na Kholinar, svůj domov a sídlo aletské vlády. Město bylo v této vidině zničeno neznámou silou.

Všemohoucí začal mluvit, ale Dalinar si ho nevšímal. Dalinar se stal rytířem Paprsku, svázal se se samotným Bouřepánem, duší velebouří a nejmocnějším sprenem Rošáru, a objevil, jak se může do svých minulých vidin vracet dle vlastní vůle. Zrovna tenhle monolog slyšel už třikrát a opakoval ho slovo od slova, aby jej mohla Navani zapisovat.

Tentokrát se však procházel po kraji útesu, klekl si na něj a prohlížel si pozorně trosky Kholinaru. Vzduch byl vyprahlý, horký a plný prachu. Dalinar mžoural a snažil se rozeznat uprostřed změti pobořených domů nějaké detaily.

Poničené byly i Větrné hřbety, kdysi majestátní skalní útvar pyšnící se spoustou vrstev a detailů.

Všemohoucí mluvil dál. Tyhle vidiny byly cosi jako deník, byly skrytými informacemi, které tu po sobě bůh nechal. Dalinar byl za takovou pomoc vděčný, ale v tuto chvíli potřeboval podrobnosti.

Pátral po obloze a všiml si chvění, jako kdyby ze vzdáleného kamene stoupal horký vzduch. Horký vzduch o objemu celého domu.

„Bouřepáne,“ ozval se, „můžeš mě vzít tam dolů, do těch sutin?“

Tam jít nemáš. To do tvých vidin nepatří.

„Nech chvíli stranou, co patří do mých vidin,“ namítl Dalinar. „Je to možné? Můžeš mě tam přenést?“

Bouřepán zahřímal. Byl to zvláštní tvor, nějak spojený s mrtvým bohem, ale přesto ne totožný se Všemohoucím. Dnes k Dalinarovi nemluvil hlasem, který by mu rezonoval každou kostí.

V mžiku se Dalinar přenesl v prostoru. Už nestál na skalním převisu, ale byl dole na planině a před sebou měl trosky města.

„Děkuju,“ řekl a došel až ke zbořeným domům.

Od chvíle, kdy objevili Urithiru, uplynulo pouhých šest dní. Šest dní od probuzení Paršendů. Paršendi získali zvláštní schopnosti a zářivě rudé oči. Šest dní od příchodu nové bouře – věčné bouře, smrště temných hromů a rudých blesků.

Někteří lidé z jeho vojsk předpokládali, že přestáli katastrofu a je po všem. Dalinar ale věděl, že je to jinak. Věčná bouře se vrátí a brzy postihne Šinovar na dálném východě. A potom poletí krajinou dál.

Jeho varování nikdo nevěřil. Monarchové z Aziru a Thajlenahu a podobných míst připustili, že z východu přišla divná bouře, ale nevěřili, že by se vrátila.

Nedokázali si představit, jak zničující bude její návrat. Když přišla poprvé, střetla se s velebouří a jejich střet měl katastrofální následky. Nezbývalo než doufat, že sama o sobě nebude tak zlá – přesto to ale stále bude bouře přicházející špatným směrem, z nechráněné strany. A probudí po celém světě paršské sluhy a přemění je na Pustonoše.

Co se tu chceš dovědět? zeptal se Bouřepán, když Dalinar došel až na kraj trosek. V téhle vidině ses měl dostat nahoru na útesy, abys promluvil s Honorem. Ostatní je jenom pozadí. Obrázek.

„Ty sutiny tam dal Honor,“ namítl Dalinar a kývl směrem k pobořeným zdem. „Nezáleží na tom, že je to jen pozadí, protože to, jak ty vidiny postavil, stejně vycházelo z jeho znalosti situace a našich nepřátel.“

Dalinar vylezl na sutiny vstupní brány. Kholinar býval... u všech bouří, Kholinar je... velké město, jakých je na světě jen pár. Místo aby se schovávalo mezi skalními útesy nebo v chráněné rokli, věří svému bytelnému opevnění, které je ochrání před všemi bouřnými stěnami. Kholinar se před bouří neskloní, Kholinar se jí postaví.

Přesto bylo město v Dalinarově vidině zničené. Přelezl rozvaliny, zkoumal trosky a přemítal, jaké to asi bylo, když se tu lidé před mnoha tisíci let usadili. Když ještě neměli žádné opevnění. Tohle místo museli osídlit jen ti nejtvrdší a nejsilnější.

Na kamenech rozvalených zdí si všiml rýh a děr podobných těm, co zůstanou po predátorovi na těle jeho oběti. Větrolamy byly pokácené a zblízka viděl stopy po spárech i na nich.

„Viděl jsem živočichy, kteří tohle dokážou,“ řekl a klekl si na jeden z kamenů a ohmatával hrubou rýhu na jeho tvrdém povrchu. „Ve vidinách jsem se setkal s kamenným monstrem, které se vytrhlo ze skály.

Nikde tu nejsou mrtvá těla, ale to je nejspíš proto, že Všemohoucí do vidiny nezahrnul obyvatele města. Chtěl jenom symbol blížící se zkázy. Předpokládal, že Kholinar nepodlehne věčné bouři, ale Pustonošům.“

Ano, přisvědčil Bouřepán. Ta bouře bude katastrofa, ale nebude to nic proti tomu, co přijde. Před bouří se schováš, dítě Cti, dítě Honorovo. Před nepřítelem ne.

Když ale rošárští monarchové odmítli Dalinarovi uvěřit, že věčná bouře přijde znovu, co víc může udělat? Kholinar je údajně zmítán rozbroji a královna se neozývá. Dalinarova vojska z prvního střetnutí s Pustonoši sotva vyvázla a dokonce i jeho vlastní velkoknížata se k němu odmítla v bitvě přidat.

Blíží se válka. Na prahu Spouště rozdmýchal nepřítel celá tisíciletí doutnající konflikt proti nevyzpytatelným tvorům s neznámými schopnostmi. Podle všeho se měli objevit Heraldi a postavit se do čela sil proti Pustonošům. Rytířský Paprsek už měl být připraven a vycvičen, aby se postavil nepříteli. Všichni měli důvěřovat vedení Všemohoucího.

Jenže místo toho měl Dalinar jenom hrstku nových rytířů Paprsku a po pomoci Heraldů nebyla nikde ani stopa. A navíc byl Všemohoucí – tedy sám Bůh – mrtev.

A od Dalinara se čekalo, že nějak spasí svět.

Země se zachvěla. Vidina končila tím, že se země rozpadne. Nahoře na skále Všemohoucí právě domluvil.

Poslední vlna zkázy se valila krajinou jako velebouře. Tento obraz Všemohoucí zamýšlel jako předzvěst temnoty a zkázy, která má lidstvo potkat.

V tvých legendách se říká, že jsi zvítězil, řekl tehdy Dalinar. Ale ve skutečnosti jsme prohráli. A prohráváme dál...

Bouřepán zahřímal. Je čas jít.

„Ne,“ ohradil se Dalinar, stále ještě na sutinách. „Nech mě.“

Ale –

„Nech mě to zažít!“

Zkázonosná vlna uhodila přímo proti Dalinarovi. Vykřikl a snažil se bránit. Nesklonil se před velebouří, a tak se neskloní ani teď! Postavil se čelem k běsnícímu živlu a ve výbuchu síly, která rozpoltila zemi, cosi spatřil.

Zlaté světlo, jasné, a přitom strašlivé. Před ním stála postava v černém Střeplátu. Vrhala devět stínů, každý v jiném směru, a oči jí rudě svítily.

Dalinar se zadíval hluboko do těch očí a cítil, jak jím projel chlad. I když všude kolem něho běsnila zkáza, drtila skály a měnila je v páru, ty oči ho děsily víc. Bylo v nich totiž něco, co mu bylo děsivě povědomé.

Tohle nebezpečí dalece přesahovalo dokonce i bouře.

Byl to nepřítelův šampion. A blížil se k nim.

SPOJ JE. RYCHLE.

Dalinar zalapal po dechu, když se vidina rozplynula. Uvědomil si, že sedí vedle Navani v tiché kamenné místnosti ve městě ukrytém ve věži v Urithiru. Dalinar už přece nebyl na vidinách závislý, dovedl je ovládat, dovedl se k nim vracet a prožívat je znovu.

Zhluboka se nadechl. Po obličeji mu stékal pot a srdce mu divoce bušilo. Navani něco říkala, ale v tom okamžiku ji neslyšel. Vnímal ji jako z dálky.

„Co to bylo za světlo, co jsem viděl?“ šeptal.

Já jsem žádné světlo neviděl, odpověděl Bouřepán.

„Bylo zlaté a jasné, ale strašné,“ šeptal dál. „Všechno pohltilo do svého žáru.“

Zášť, zahřímal Bouřepán. Nepřítel.

„Bůh, který zabil Všemohoucího,“ šeptal Dalinar rozechvěle.

Devět stínů? Odvolaní. Jeho pobočníci, dávní spreni.

U všech bouří. Dalinar je znal jenom z legend. Hrozní spreni, kteří deformují lidskou mysl.

Ty oči ho stále v mysli strašily. Ale i když bylo děsivé přemýšlet o Odvolaných, ještě více se bál té postavy s rudýma očima. Šampiona nepřítele jménem Zášť.

Dalinar zamžoural očima a podíval se na Navani, ženu, kterou miloval. Ve tváři měla bolestný, ustaraný výraz a držela ho za ruku. Na tomhle zvláštním místě a v téhle zvláštní chvíli to bylo něco reálného a přítomného. Něco, čeho se může chytit. Zralá krása – svým způsobem obraz dokonalé vorinské ženy: plné rty, světle fialové oči, stříbřitě prokvetlé černé vlasy v dokonalých copech, křivky lehce zvýrazněné přiléhavou hedvábnou havou. Nikdo by si nedovolil Navani nařknout, že je kost a kůže.

„Dalinare?“ obrátila se k němu. „Dalinare, co se stalo? Je ti dobře?“

„Já...“ Zhluboka se nadechl. „Je mi dobře, Navani. A vím, co musíme udělat.“

Zamračila se. „Co?“

„Musíme sjednotit svět proti nepříteli rychleji, než ho stačí zničit.“

Musí najít cestu, jak přimět ostatní vladaře, aby ho poslouchali. Musí je připravit na novou bouři a Pustonoše. A kromě toho jim musí pomoct přečkat následky všeho, co to přinese.

Kdyby se mu to ale podařilo, nemusel by čelit Spoušti sám. Tohle není válka jednoho národa proti Pustonošům. On potřebuje, aby se k němu připojila všechna království, a potřebuje najít rytíře Paprsku, kteří se objevují mezi lidmi.

Spojit je.

„Dalinare,“ řekla Navani, „já myslím, že je to úctyhodný cíl... ale u všech bouří, co bude s náma? Tahle oblast je pustina – čím nakrmíme vojsko?“

„Proměňovači –“

„Těm nakonec dojdou drahokamy,“ namítla. „A stejně můžou udělat jenom ty nejzákladnější věci. Dalinare, my jsme tady vlastně uvězněný. Jsme izolovaný a rozdělený. Velení je v rozkladu a –“

„Klid, Navani,“ řekl a vstal. Zvedl ji na nohy. „Já vím. Musíme bojovat. Jak to půjde.“

Objala ho. Přitiskl se k ní a cítil její teplo a vůni jejího parfému. Nepoužívala tak výrazně květinové vůně jako ostatní ženy – měla je raději kořeněné, s aroma čerstvě nařezaného dřeva.

„To zvládneme,“ řekl. „Moje neústupnost a tvoje genialita. Společně přesvědčíme ostatní království, aby se s námi spojila. Až se ta bouře vrátí, tak ostatní uvidí, že naše varování nebylo planý, a spojí se proti nepříteli. Použijeme Přísežné brány pro přesuny jednotek, abychom se mohli navzájem podporovat.“

Přísežné brány. Deset bran, dávných fabriálů, jimiž se vstupovalo do Urithiru. Když rytíř Paprsku bránu aktivoval, lidé stojící na plošině kolem ní byli přeneseni do Urithiru na příslušné místo uvnitř věže.

V tuto chvíli měli aktivovanou jenom jednu bránu, mezi Urithiru a Roztříštěnými Planinami. Existovalo devět dalších, které by měly fungovat, bohužel se však přišlo na to, že mechanismus každé brány je nutné odemknout z obou stran, aby brána fungovala.

Kdyby chtěl cestovat do Vedenaru, Thajlenského města nebo Azimiru nebo na jakékoliv jiné místo, museli by na tomto místě nejdřív sehnat někoho z Paprsku, aby jim zařízení odemkl.

„Tak jo,“ přisvědčila. „Nějak to zvládneme. Nějak je donutíme, aby nás poslouchali, i když mají zatím v uších špunty až do mozku. Člověk ovšem nechápe, jak to dělají, když mají ten mozek zaraženej v zadnici.“

Usmál se a najednou se divil, jak si ji mohl před chvílí tak idealizovat. Je to žena jako sama bouře. Umíněná, tvrdohlavá jako kámen, který se valí dolů z hory, a čím dál netrpělivější u věcí, které pokládá za hlouposti.

A on ji právě pro tohle miluje. Proto, že je otevřená a svá uprostřed té tajnůstkářské pokrytecké společnosti. Navani lámala tabu i srdce už od mládí. Občas mu myšlenka, že ho už tehdy milovala, připadala stejně nereálná jako ty vidiny.

Ozvalo se rychlé zaklepání na dveře a Navani pozvala návštěvníka dál. Ve dveřích se objevila hlava jedné z žen, které měly hlídku. Dalinar se otočil a zamračil,, když si všiml ženina nervózního postoje a rychlého dechu.

„Co se děje?“ zeptal se naléhavě.

„Pane,“ zasalutovala žena, bledá ve tváři. „Něco... něco se stalo. Na chodbě našli mrtvolu.“

Dalinar měl pocit, jako by se k něčemu schylovalo, jako by narůstala ve vzduchu energie, která vybuchne. „Čí?“

„Velkoknížete Torola Sadease, pane,“ odpověděla žena. „Byl zavražděn.“

Potřeboval jsem ho ale přesto napsat.

– z Času přísahání, předmluva

D

ost! Co si myslíte, že děláte?“ Adolin Kholin prošel kolem skupi

ny od bahna zašpiněných dělníků, kteří vykládali bedny z vozu.

Čaly se vrtěly, jak se snažily dostat ke skalním pupenům a za

kousnout se do nich. Marně. Přestože vykládací jeskyně byla velká jako malé město, byli hluboko v útrobách věže.

Dělníci se tvářili rozmrzele, i když nejspíš ani sami nevěděli, proč. Skupina písařů, která doprovázela Adolina, kontrolovala obsah vozu. Na zemi stály olejové lampy, ale zdaleka nestačily obrovský prostor, který měl strop ve výši čtvrtého podlaží, osvětlit.

„Jasnopane?“ ozval se jeden z dělníků a projel si prsty vlasy pod čepicí. „Myslím, že dělám to, že vykládám z vozu.“

„Podle soupisu je to pivo,“ odpověděla Adolinovi Kholinovi mladá horlivkyně Rušú.

„Sekce dvě,“ řekl Adolin a klepal klouby levé ruky do vozu. „Hospody se staví podél centrální chodby s výtahy o šest odboček dál. Teta to výslovně sdělila vašim velkopánům.“

Muži se na něj nepřítomně podívali.

„Pošlu s vámi úřednici, aby vám to ukázala. Tohle naložte zpátky.“

Muži s povzdechem začali nakládat bedny zpátky na vozy. Dobře věděli, že není radno pouštět se do sporu se synem velkoknížete.

Adolin se otočil a zkoumal hlubokou jeskyni, která se proměnila v jakési skladiště věcí i lidí. Kolem pobíhaly hloučky dětí, dělníci stavěli stany, ve studni uprostřed nabíraly ženy vodu. Mezi nimi chodili vojáci s pochodněmi a lucernami. Tu a tam se dokonce prohnal i sekerník. Z Roztříštěných Planin se do Urithiru horečným tempem přesunuly celé čtyři vojenské tábory plné lidí a Navani se ze všech sil snažila všechny někam umístit.

I přes všechen chaos však byl Adolin rád, že je tu má. Byli svěží, protože byli uchráněni bitvy s Paršendy, útoku Vraha v bílém a toho hrozného střetnutí dvou bouří.

Kholinovo vojsko bylo v bídném stavu. Adolin sám měl ovázanou ruku a tepavá bolest ve zlomeném zápěstí stále nepřestávala. Obličej měl samou podlitinu, a to byl jedním z těch, kteří vyvázli poměrně dobře.

„Jasnopane,“ ukazovala Rušú na další vůz, „tohle vypadá jako víno.“

„Skvělý,“ odpověděl. Copak nikdo nerespektuje rozhodnutí tety Navani?

Zařídil všechno potřebné kolem vagonu, potom musel vyřešit hádku mezi muži, kteří se rozčilovali, že je poslali vytahovat vodu. Tvrdili, že je to práce pro parše a ne pro lidi jejich nánu. Paršové však bohužel už nebyli. Adolin je uklidnil a navrhl, aby založili vodařský cech, pokud bude nutné, aby tuto práci dělali dál. Otec to určitě schválí. Adolinovi to ale i přesto dělalo těžkou hlavu. Budou na to peníze? Mzdy se určovaly podle postavení lidí a není možné z nich jen tak bez důvodu udělat otroky.

Adolin byl vděčný, že má momentálně úkol, který ho trochu přivede na jiné myšlenky. I když nemusel každý vagon osobně kontrolovat – spíš na všechno dohlížel –, vrhl se do práce s chutí a nasazením. Nemohl ještě šermovat, dokud nebude mít zápěstí v pořádku, ale když příliš dlouho nečinně seděl, musel myslet na to, co se stalo včera.

Skutečně to udělal?

Skutečně zavraždil Torola Sadease?

Nakonec se mu téměř ulevilo, když pro něj po dlouhé době přišel posel a šeptal mu, že něco objevili na chodbě třetího podlaží.

Adolin si byl jistý, že ví, co to je.

Dalinar slyšel křik dávno předtím, než dorazil na místo. Rozléhal se totiž všemi chodbami. Ten zvuk bezpečně poznal. Někde blízko došlo ke konfliktu.

Opustil Navani, rozběhl se a zpocený doběhl na širokou křižovatku chodeb. Muži v modrém, osvětlení sporým světlem luceren, se tu střetli s jinými v zeleném. Kolem nich vyskakovali po zemi jako rudé kapky krve spreni zloby.

Na zemi leželo mrtvé tělo. Tvář mělo přikrytou zeleným kabátem.

„Ustupte!“ zahřímal Dalinar a vletěl do prostoru mezi obě skupiny vojáků. Chytil mostaře, který se právě chystal zasadit ránu mezi oči jednomu ze Sadeasových vojáků. „Ustupte, nebo vás nechám všechny zavřít! Všechny do jednoho!“

Jeho hlas je zasáhl jako vichřice a strhl k Dalinarovi pohledy obou stran. Mostaře odstrčil k jeho kolegům a potom strčil do jednoho ze Sadeasových vojáků a doufal, že bude natolik vycepovaný, že ho nenapadne útočit na velkoknížete.

Navani s poslem zůstali stát stranou. Muži ze Čtvrté mostní se nakonec stáhli zpátky do jedné z chodeb a Sadeasovi vojáci ustoupili do protější. Ale jen tak daleko, aby si mohli vzájemně vyhrožovat pohledem.

„Kdybyste se radši připravoval na to, až uhodí Spoušť,“ křičel na Dalinara Sadeasův voják. „Vaši lidi zavraždili velkoknížete!“

„My jsme ho tak našli!“ ozval se Teft ze Čtvrté mostní. „Nejspíš zakopl o vlastní kudlu. A patří mu to, prevítovi.“

„Tefte, uklidněte se!“ okřikl ho Dalinar.

Mostař znejistěl a strnule zasalutoval.

Dalinar si klekl a odhrnul kabát ze Sadeasovy tváře. „Ta krev je zaschlá. Už tu nějakou dobu leží.“

„Hledali jsme ho,“ řekl důstojník v zeleném.

„Hledali? Vy jste ztratili svého velkoknížete?“

„Ty chodby matou!“ bránil se voják. „Vedou divným směrem. Otočili jsme se a...“

„Mysleli jsme, že se mohl vrátit do jiný části věže,“ ozval se další z mužů. „Včera jsme ho tam hledali celej večer. Nějaký lidi říkali, že ho možná viděli, ale mýlili se a...“

A velkoknížete nechali ležet v krvi půl dne, pomyslel si Dalinar. V krvi mých otců.

„Nemohli jsme ho najít,“ řekl důstojník, „protože ho vaši lidi zavraždili a odsunuli tělo pryč –“

„Ta krev je několik hodin stará. Nikdo s tělem nehýbal,“ prohlásil Dalinar. „Odneste velkoknížete do vedlejší místnosti a pošlete pro Jalaj, jestli jste to ještě neudělali. Chci podrobnější ohledání.“

Dalinar Kholin byl přes smrt odborník.

Už v mládí pro něj nebyl pohled na mrtvého člověka ničím neobvyklým. Když člověk stráví dost dlouhou dobu na bojišti, zvykne si na to, co bojišti vládne. A tak ho Sadeasův zkrvavený a zohavený obličej nijak nešokoval. Jedno oko měl propíchnuté a rozbité čepelí, kterou mu kdosi vrazil až do mozku. Kolem rány prosakovala krev a tekutina, ale všechno už bylo zaschlé.

Bodná rána nožem do oka byla smrtící i pro člověka, který měl kompletní výstroj i s helmou. Byl to manévr, který se cvičil v rámci přípravy na bojiště. Jenže Sadeas na sobě výstroj neměl a na bojišti nebyl.

Dalinar se k němu sklonil a zkoumal tělo, které teď leželo na stole, v mihotavém světle olejových lamp.

„Vražda,“ poznamenala Navani, zakroutila hlavou a mlaskla. „To není dobrý.“

Za nimi se shromáždili Adolin s Renarinem a pár mostařů. Naproti Dalinarovi stála Kalami, štíhlá žena s oranžovýma očima, jedna z jeho služebně starších písařek. Její manžel Teleb padl v bitvě proti Pustonošům. Dalinar jí chtěl nechat volno, protože chápal, jak těžké časy na ni teď dolehly, ale ona trvala na tom, že bude pracovat.

U všech bouří, už mu zbylo tak málo zkušených úředníků. Caela ztratili v kolizi věčné bouře s velebouří. Zahynul pár okamžiků před tím, než by se byl dostal do bezpečí. Za Sadeasovu zradu u Věže zaplatili životem Ilamar a Perethom. Zůstal jim jediný velkopán, Khal. Ten se však ještě zotavoval ze zranění, které utrpěl v boji proti Pustonošům. Tajil je před ostatními, dokud nebyli všichni v bezpečí.

Zraněn byl i král Elhokar, protože v době, kdy vojsko bojovalo u Naraku, se do paláce dostali vrazi. Také se stále ještě zotavoval. Dalinar tedy nevěděl, jestli se přijde podívat na Sadeasovo tělo.

Prostě proto, že neměl Dalinar dost svých lidí, přišli do místnosti další – velkokníže Sebarial se svou partnerkou Palonou. Bez ohledu na Sebarialovu pověst to byl jeden ze dvou žijících velkoknížat, která reagovala na Dalinarovu žádost o spoluúčast v tažení na Narak. Dalinar se musel na někoho spolehnout, a většině velkoknížat nevěřil ani co by se za nehet vešlo.

Sebarial spolu s Aladarem, který však dosud nedorazil, se tak měli stát základem nového Aletkaru. Pomáhej Všemohoucí.

„No tak!“ prohlásila Palona s rukama v bok, když se podívala na Sadeasovu mrtvolu. „Máme o problém míň.“

Všichni přítomní se na ni podívali. „No co?“ ohradila se. „Neříkejte mi, že vás to nikoho nenapadlo.“

„Tohle nevypadá dobře, Jasnopane,“ poznamenala Kalami. „Všichni se na to budou dívat stejně jako ti vojáci venku. Budou předpokládat, že jste ho nechal zavraždit.“

„Nějaká stopa po jeho Střepkordu?“ zeptal se Dalinar.

„Ne, pane,“ odpověděl jeden z mostařů. „Ten, kdo ho zabil, ho asi vzal.“

Navani pohladila Dalinara po rameni. „Já bych to neřekla tak jako Palona, ale fakt je, že se tě pokusil nechat zabít. Snad je to takhle dobře.“

„Není,“ odpověděl Dalinar chraplavým hlasem. „My ho potřebujeme.“

„Já vím, že jste zoufalý, Dalinare,“ vložil se do hovoru Sebarial. „Svědčí o tom už to, že jsem tady. Ale přece jsme neklesli tak hluboko, abychom si tu přáli mít mezi sebou Sadease. Já s Palonou souhlasím. Je dobře, že jsme se ho zbavili.“

Dalinar zvedl hlavu a podíval se na všechny v místnosti. Sebarial a Palona. Teft a Sigzil, velitelé ze Čtvrté mostní. Hrstka dalších vojáků, včetně mladé ženy, která ho přivedla. Jeho synové, vyrovnaný Adolin a nevyzpytatelný Renarin. Navani, která má ruku na jeho rameni. A stárnoucí Kalami. Ta před ním stála se sepjatýma rukama a upřeným pohledem a pokyvovala hlavou.

„Vy s tím všichni souhlasíte, co?“ zeptal se.

Nikdo nic nenamítal. Ano, tahle vražda pošpiní Dalinarovu pověst a oni sami by jistě nezašli tak daleko, aby Sadease chtěli zabít. Ale když už se to stalo... no, proč ronit slzy?

Dalinarovi se honily hlavou vzpomínky. Dny strávené se Sadeasem, když společně poslouchali Gavilarovy velké plány. Poslední večer před Gavilarovou svatbou, když se Sadeasem popíjeli na divokém večírku, který jeho jménem Sadeas uspořádal.

Bylo těžké smířit se s tím, že tenhle mladší muž, přítel se zavalitou tváří, tady před ním leží mrtvý na stole. Dospělý Sadeas byl vrah, jehož zrada si vyžádala životy mnoha lidí. Za ty, kteří zůstali bez pomoci v bitvě u Věže, cítil Dalinar nakonec při pohledu na mrtvého Sadease zadostiučinění.

A to mu dělalo starost. Přesně věděl, jak se ostatní cítí. „Pojďte se mnou.“

Nechal tělo na stole a vyšel z místnosti. Prošel kolem Sadeasových stráží, které se rychle vrátily. Postarají se o tělo. Snad stačil uklidnit situaci natolik, že se Sadeasovi a jeho lidé nepustí do křížku. Nejrozumnější v tuto chvíli bylo odvést Čtvrtou mostní pryč.

Dalinarova družina ho následovala chodbami s olejovými lampami v rukou. Zdi byly plné čar – přirozených střídajících se různobarevných vrstev vzniklých možná vysycháním bahna. Nevinil vojáky, že ztratili Sadeasovu stopu. Ztratit se bylo na tomhle místě plném chodeb, které mizely kdesi v temnotě, neuvěřitelně snadné.

Naštěstí měl tušení, kde asi jsou, a vedl své lidi na vnější stranu věže. Tady prošli prázdnou místností a vyšli ven, na jeden z mnoha podobných, terasovitě vybíhajících širokých balkonů.

Nad ním se tyčila obrovská věž města Urithiru, nápadně vysoká. Stála proti horám. Tvořila ji soustava deseti prstencovitých pater, z nichž každé mělo osmnáct úrovní. Věž zdobily akvadukty, okna a takovéto balkony. Spodní patro mělo po obvodu široké



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.