načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mé jméno je Nikdo - Kristen Orlando

Mé jméno je Nikdo

Elektronická kniha: Mé jméno je Nikdo
Autor:

BOJOVNICE. LHÁŘKA. STUDENTKA. ŠPIONKA. Sedmnáctiletá Reagan Elizabeth Hillisová je zvyklá přes noc měnit identitu, lhát všem přátelům, které kdy měla, a odehnat každého, kdo by ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

BOJOVNICE. LHÁŘKA. STUDENTKA. ŠPIONKA. Sedmnáctiletá Reagan Elizabeth Hillisová je zvyklá přes noc měnit identitu, lhát všem přátelům, které kdy měla, a odehnat každého, kdo by se jí snad dostal příliš blízko k tělu.  Reagan je od dětství cvičená v boji na život a na smrt a umí bravurně zacházet s jakoukoli zbraní, protože se od ní očekává, že půjde ve stopách rodičů a rozšíří řady nejmocnější tajné služby na světě, Černých andělů.  Zamilovat se do kluka od vedle rozhodně neměla v plánu. Nyní se musí rozhodnout, jestli využije své obrovské předpoklady a vrhne se do života plného nebezpečí, pro který byla vychována, nebo poslechne srdce a zvolí existenci obyčejného člověka, po níž vždycky toužila.  Když jí ale nepřátelé unesou rodiče, jde rozhodování stranou. Reagan velice rychle zjistí, jak moc se ostrá akce liší od výcviku, a jestli se může spolehnout na lidi kolem sebe. Zvlášť na ty, kterým dosud musela lhát.

Zařazeno v kategoriích
Kristen Orlando - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené

jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu.

Tato kniha, ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny

v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.

Kniha byla vydána ve spolupráci se Swoon Reads v nakladatelství Feiwer & Friends,

divizi Holtzbrinck Publishers LLC. Všechna práva vyhrazena.

Copyright © Kristen Orlando, 2017

Translation © Kateřina Kuncová, 2017

Cover © Vikki Sheatsley, 2017

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017

ISBN 978-80-88096-81-8 (PDF)


Michaelovi.

Jsi má láska, můj život, mé všechno.



PROLOG

Pohlédnu na číslice na displeji mého telefonu. Ještě třicetminut střelby na terč a budu se moct pustit do domácích úkolů.

Nadechnu se a otřu si čelo hřbetem ruky. Stále je zbrocenépotem po běhání a hodině krav magy s mámou. Protřepu si ruce.

Stojím sama na tiché střelnici a vzrušení z boje mi pomaluzačíná vyprchávat z těla.

Dnes večer mi můj Glock 22 přijde těžší než jindy. Nejspíš jsem unavenější, než si můj mozek uvědomuje. Namířímpistoli na postavu na terči a stisknu spoušť.

Prásk. Prásk. Prásk. Dvě rány do srdce, jedna do hlavy.

„Reagan... Reagan!“ zaslechnu otcův tlumený hlas. Sundám si objemná černá sluchátka.

„Jo?“ zavolám v odpověď.

„Jdi do nouzové místnosti,“ křikne. Otevřu pusu, abych se zeptala, jestli to je další z mnoha cvičných poplachů, ale než stihnu cokoliv říct, tajné dveře vedoucí do sklepa sezabouchnou tak prudce, až nadskočím. Rychlý dusot obou rodičů po schodech z tvrdého dřeva mi napovídá, že se nejedná o vtip.

7


Tohle není nácvik vloupání ani jiné krizové situace. Víc říkat

nemusí. Nacpu si pistoli za kalhoty, přeběhnu do skladuzbraní, otevřu kovovou skříňku a sundám z police dva samopaly.

Pro jistotu.

„Poběž dovnitř!“ volá máma ze dveří nouzové místnosti.

„Moment, jen vezmu pár –“

„Reagan, na to není čas!“ odpoví nezvykle naléhavýmtónem. Obvykle je ztělesněním téměř božského klidu, proto mi záblesk strachu v jejích očích na vteřinu ochromí kolena.Zabouchnu skříňku a kovová rána se odrazí od stěn. Vezmu zbraně do podpaží a rozběhnu se k malé nouzové místnosti. Jakmile vkročím dovnitř, táta za mnou zavře těžké ocelové dveře.Nervózně sleduju, jak horečně vyťukává šestimístný číselný kód. Z hlasitého cvaknutí západky se mi rozbuší srdce.

„Mami, co se děje?“ zeptám se a položím zbraně nabetonovou podlahu.

Čekám na odpověď, ale máma je plně zabraná do zapínání monitorů přenášejících obraz ze všech bezpečnostních kamer, zabudovaných do oceli a betonu. Opřu se zády o studenou zeď. Naskočí mi husí kůže a pistole, kterou jsem si zastrčila za kalhoty, se mi zaryje do páteře. Au. Sáhnu si za záda avytáhnu ji. Svírám teplou ocel ve studených prstech a čekám navysvětlení.

„Co se děje?“ položím znovu tu samou otázku. Nikdynouzovou místnost nepoužíváme. Nikdy. Byla postavená propříady mimořádného nebezpečí, které jsme mnohokrátnacvičovali, ale žádný nikdy nenastal. Až teď. Pátrám v jejich tvářích po jakémkoliv náznaku odpovědi. Jsou celí napjatí, ve tvářích 8


mají neproniknutelné výrazy a oči zabodnuté do monitorů.Podívám se stejným směrem a zalapám po dechu při pohledu na muže

v tmavém oblečení, který prochází mým zšeřelým pokojem.

„Bože můj,“ zašeptám. Upírám pohled na monitor, nakterém cizinec s dlouhými tmavými vlasy a výraznými lícními kostmi zamíří chodbou ke kuchyni. V napřažených rukách drží pistoli a prst má na spoušti.

„To je on. Vím, že je to jeden z jeho lidí,“ řekne máma.

„Kdo to je?“ zeptám se a hlas mi přeskočí.

„Teď ne, Reagan,“ utne mě táta.

Chystám se zaprotestovat, ale na poslední chvíli si torozmyslím. Položím si pistoli k nohám a založím ruce v bok. Vím, že se nemám na nic ptát, ale z jejich ustaraných tváří je minanic. Měla bych už být zvyklá, že přede mnou všechno tají, ale přesto to nesnáším. „Pro tvé vlastní dobro,“ říkají mi pokaždé. „Pro tvé bezpečí.“ Jako bych snad někdy v bezpečí byla. Už jen to, že jsem jejich dcera, ze mě dělá cíl. Vím, že vedounebezečné životy. Mají nebezpečnou práci. Jejich nepřátelé by mě bez zaváhání odpráskli uprostřed ulice.

Máma s tátou se snaží, co můžou, abych si nedělala starosti, ale neznám moc dalších šestnáctiletých holek, které mají ve skrýších kolem školy ulité zbraně, spí s nožem přilepenýmpáskou k čelu postele a znají deset různých způsobů, jak člověku zlomit vaz. S tím, že se neustále musím ohlížet přes rameno, se dokážu smířit, jen bych byla ráda, kdyby přede mnou přestali všechno tajit a nepředstírali, že mi vlastně nic nehrozí.

Zazvonění satelitního telefonu rozřízne ticho v přeplněném bunkru. Táta zvedne sluchátko.

9


„Haló?“ řekne do telefonu. Slyším mužský hlas na druhém konci linky. „Ano, je vevnitř. Než jsme se dostali do garáže,slyšel jsem, jak rozbil sklo. Zdá se, že je sám.“ Otec se odmlčí. Přistoupím o půl kroku blíž, abych slyšela odpověď dotyčného, s nímž táta hovoří. Zaslechnu jen pár slov. Pistole. Tým. Únos. Výhrůžka. Popravit. Ustoupím dozadu, zavřu oči a opřu se o ledovou stěnu. Zapátrám prsty po náramku s přívěskem se dvěma srdíčky na mém zápěstí, stisknu chladný kov mezipalcem a ukazováčkem a snažím se klidně dýchat. Rodiče mě celé roky trénovali, abych si v takovéhle situaci dokázala poradit. Vím, co mám dělat. Vycvičená bojovnice ve mně chcevyběhnout z nouzové místnosti a ustřelit tomu chlápkovi hlavu. Ale jiná část mého já – vyděšená úzkostlivá holka, kterou se v sobě snažím potlačit – doufá, že je to všechno jen zlý sen.

„Dobrá. Jistě,“ odpoví otec ostře do telefonu.

„Kdo volá?“ zašeptám k mámě.

„Někdo z CORE,“ odpoví tiše, ale nespouští pohled zezáběru bezpečnostních kamer, na kterých vetřelec prochází druhým patrem našeho domu a hledá nás v ložnicích.

„Řekli, ať zůstaneme, kde jsme,“ oznámí táta a zavěsísatelitní telefon. „Posily jsou na cestě. V centrále monitorují situaci.“

„Jak nám pomůžou, když jsou ve Washingtonu?“ zeptám se nepřirozeně vysokým hlasem.

„Všechno bude v pořádku, Reagan,“ ujistí mě máma, otočí se ke mně a podívá se na mě poprvé od chvíle, co táta zamkl dveře nouzové místnosti. Položí mi ruku na rameno. Přestože pohled jejích zelených očí je tvrdý a soustředěný, konejšivýdotyk její dlaně mě uklidní. Skoro jako by cítila, jak z mého těla 10


vyzařují paprsky strachu, které se mi nedaří zadržet. Natáhnu

paži a chytím ji za ruku. Vezme mé prsty do dlaně, stiskne je

a já na vteřinu zapomenu na nouzovou místnost, nabité zbraně

i na vetřelce, který se potuluje po našem domě. Na krátkýokamžik se cítím bezpečně.

„Jsou tady,“ řekne táta. Podívám se nahoru na záběry zvenkovních bezpečnostních kamer. Naší ulicí projíždí černé SUV a když se přiblíží k domu, zhasne přední světla.

„Kdo je tady?“ zeptám se téměř šeptem.

„Ochránci Černých andělů,“ odpoví máma a obrátí pozornost zpátky ke kamerám. Z auta vystoupí žena a muž, oba oblečeni celí v černém. Žena popojde blíž ke garáži a já ji poznám podle chůze. Teta Samantha. Ochránkyně Černých andělů, která mě střežila celý život. Když byli máma s tátou na misi, byla to právě teta Samantha, kdo se o mě staral. Jako malá jsem si myslela, že je jen má chůva, teď ale vím, že pracuje u výzvědné služby v CORE, za léta služby v armádě dostala od prezidenta medaili za statečnost a je to ta nejlepší střelkyně, jakou znám.

„Jdu po něm,“ oznámí máma, sundá si červený svetr aodhalí černé tílko. Díky pěti stům kliků, které dělá každý denposledních dvacet let, má vyrýsované svaly na pažích a perfektně ploché břicho.

„Ne, půjdu já,“ odpoví otec.

„Ty tu zůstaneš s Reagan.“

„Já chci jít taky,“ vložím se do rozhovoru. V žilách mipulzuje adrenalin.

„V žádném případě, Reagan,“ odpoví máma. „Zůstanete tady oba.“

11


„Elizabeth, namouduši by mohlo –“

„Jonathane, tohle není diskuze,“ odsekne máma a otočí se zpátky k deseti bezpečnostním monitorům. „Kam šel?“ zeptá se, právě když se vetřelcovy kroky ozvou z místnosti nadnašimi hlavami. Všichni obrátíme oči ke stropu a nespouštíme z něj pohled, dokud pravidelný zvuk neodezní v dálce.Obrátíme se zpátky k monitorům právě včas, abychom spatřili, jak vetřelec otevírá dveře do garáže, seběhne schody a zastaví se před velkou truhlou na nářadí. Ta ovšem ve skutečnosti není pouhou truhlou na nářadí. Skrývá tajné dveře do sklepa. Všimnu si, jak táta ztuhne, když muž zatáhne za velká kovová madla, ale dveře jsou zamčené. Dají se otevřít pouze pomocíšestičíselného kódu, který se mění každý měsíc.

Nadechnu se, ale než stihnu cokoliv říct, táta zvedne telefon a stiskne několik tlačítek. Člověk na druhém konci se ještě ani neohlásí a táta už křičí: „Je u dveří do sklepa, Thomasi, jak je možné, že o nich ví? Jen někdo zevnitř by mohl znát přísnětajnou informaci, jako je tahle!“ Odpověď z druhého konce linky neslyším. „Tak koukejte přijít na to, jak to zjistil, a potom toho hajzla, od kterého to má, strčte na doživotí za mříže, rozumíte mi?“

Táta třískne telefonem dřív, než Thomas zareaguje.

Máma se otočí a natáhne ke mně dlaň. „Reagan, dej mi zbraň.“ Její pohled je ostrý a všechny svaly v obličeji mánapjaté. Sledovala jsem rodiče střílet a cvičit krav magu, jiu jitsu a muay thai celé roky, ale nikdy jsem je neviděla tyhleschopnosti skutečně použít. Sehnu se, pomalu zvednu svouoblíbenou pistoli ze země a podám ji mámě. 12


„Dej na sebe, prosím, pozor,“ vypáčím ze sevřeného hrdla. Nakloní se ke mně a políbí mě na tvář.

„Budu v pořádku,“ řekne a věnuje mi letmý úsměv. Potom se otočí, zvedne ruku ke dveřím a mně po páteři přejede mráz a ztratím cit v rukách i nohách. Vyťukává šestimístný kód, ale já odvracím hlavu. Podívám se na ni, teprve když se oocelové dveře odemknou. Zvednu k ní oči, abych zachytila naši možná poslední společnou chvilku.

Dělám to tak celý život. Vždycky těsně předtím, nežodjedou na misi, se snažím vstřebat každičký jejich kousek. To, jak tátovy silné ruce svírají jeho oblíbený hrnek na kávu. Jak si máma jemně odhrnuje zatoulané pramínky vlasů z očí. Jejípolibek na mé tváři a jeho silné objetí. Zmrazím ten okamžik a pečlivě ho uchovám v paměti. Ale teď už je máma pryč.

Táta zabouchne dveře nouzové místnosti a znovu vyťuká kód. Ocelové dveře zapadnou zpátky na místo. Dál už sleduju mámu na bezpečnostních kamerách. Projde tělocvičnou apotom vyklouzne východem v rohu střelnice a tiše za sebou zavře dveře. Táta zvedne satelitní telefon a vytočí další číslo. Slyším, jak se na druhém konci ozve ženský hlas.

„Sam, zůstaň, kde jsi. Elizabeth jde ven. Je sama, tak jí kryj záda.“

Práskne telefonem, aniž by čekal na odpověď. Čelist mázaťatou. Snaží se vypadat klidně, ale široce rozšířené zorničky ho prozradí. Je skoro stejně vyděšený jako já. Horečně hledá mámu na obrazovkách. Podívám se zpátky právě ve chvíli, kdy máma proklouzne tajnými bočními dveřmi ven a běží kagentům čekajícím na příjezdové cestě. V ruce se jí leskne má pistole.

13


Sledujeme s tátou v hrobovém tichu, jak vetřelec znovuzatahá za ocelové dveře. Pak otevře víko číselné klávesnice aprostředníčkem začne ťukat do tlačítek. Na okamžik sklopímhlavu a modlím se. Prosím, bože, ať nezná správný kód. Podívám se zpátky nahoru a hledám mámu. Vešla znovu dovnitř do domu, zatímco druzí dva agenti se plíží k bočním dveřím garáže u zadního dvorku. Srdce mi tak moc buší, že neslyším nicjiného. Pozoruju mámu, jak vchází do předsíně, přitiskne si pistoli k hrudníku a zastaví se u garážových dveří. Začne mě znovu brnět celé tělo při pohledu na to, jak dvojice Černých andělů rozrazí boční dveře a namíří zbraně muži přímo na hlavu.

„Lehni si na zem,“ přikáže hluboký hlas z obrazovky.Zabiják se otočí, namíří pistoli na agenty a vystřelí. Prásk. Prásk. Prásk. Prásk. Teta Sam skočí po hlavě za jedno z našich SUV a střelec sáhne do kapsy pro další náboje, ale než stačí zarazit zásobník do pistole, máma se vyplíží z garážových dveří apřiběhne k němu zezadu.

„Mami!“ vykřiknu a udělám krok k obrazovkám. Táta misevře ramena. Máma uchopí vetřelce za paži, praští s ní o koleno a vyrazí mu pistoli i munici z ruky. Tátův stisk zesílí, když máma strčí nohu pod tu jeho. Znám ten chvat. To ona mě ho naučila. Plnou silou ho srazí na záda. Slyším třesknutí lebky o chladný beton a zachroptění. Muž zoufale zalapá po dechu, když mu máma přitiskne hlaveň pistole k čelu.

„Kdo tě poslal?“ zeptá se ho. Vetřelec neřekne nic, jenzamručí bolestí. „Kdo tě poslal?“ zopakuje máma důrazněji azaryje mu hlaveň do pravého spánku. Muž pomalu zvedne hlavu z podlahy garáže a pohlédne na ni. Nic neříká, jen jí upřeně 14


zírá do očí. Čekám, že každou chvíli odhalí identitu loutkáře,

který tahá za jeho nitky, ale místo toho jí plivne do tváře. Z plic

mi vyprchá všechen vzduch. Vytřeštěně sleduju, jak mámanařáhne ruku s pistolí. Tátův stisk na mých ramenou opět zesílí.

Máma zvedne pohled k bezpečnostní kameře. Vzpomene si, že

se dívám, a vrátí hlaveň pistole k jeho spánku.

„Nestojíš za to,“ sykne. Kolenem mu tiskne hruď k zemi,zatímco teta Sam a druhý agent ho prohledají, jestli u sebe nemá další zbraně. Na zemi zachřestí vražedná sbírka pistolí, nožů, munice a provazů z jeho kapes.

Satelitní telefon znovu zazvoní.

„Mají ho,“ oznámí táta. Zaslechnu ve sluchátku Thomase. „Ne. Ne. Potřebujeme ho živého. Řekni jim, ať ho přivezou do Langley. Musíme zjistit, co ví a jak nás našel.“

Znovu se podívám na bezpečnostní monitory. Máma je pryč. Teta Sam svazuje vetřelce stahovacími pásky. Postaví ho na nohy. Muž krvácí z rozražené lebky, potůčky krve mu stékají po čele do očí a dolů na tváře. Černí andělé ho drží za paže anespouštějí pistole z jeho spánků. Nebrání se, jen svěsí hlavu.Pravděpodobně ví, co ho čeká. Pevně mu svírají nadloktí, vedou ho ven k jejich SUV, naloží ho dovnitř a za chvíli jsou pryč.

„Thomasi, nemůžu uvěřit, že se to stalo znovu! Tajná služba si myslí, že nás sledovali skoro měsíc. Nechápu, jak se dostal do domu. Musíš nás přesunout na bezpečnější místo. Mojirodinu mohli dnes vyvraždit.“ Otec zavře oči, zavrtí hlavou a zvýší hlas. „Ne, pojedu tam ráno. Chci si s ním promluvit sám. Pojedeme všichni, takže neposílej ochranku. Uvidíme se za pár hodin.“

15


„Co tím myslíš, že pojedeme všichni?“ zeptám se, kdyžzavěsí telefon.

„Musíme jet do Washingtonu. Ještě dnes večer,“ odpoví a jeho prsty rychle navolí kód. Ocelové západky se odemknou a dveře se otevřou. „Vezmi si nouzové zavazadlo. Nebudeme se sem vracet.“

Zůstanu stát jako přimrazená. Nebudeme se vracet? Ne. To ne. Jako ve snách pozoruju, jak se ode mě vzdaluje. Donutím své tělo k pohybu a doběhnu ho ve skladu zbraní. „Cože? Proč?“

„Vědí, že jsme tady,“ odpoví stroze, aniž by se otočil.

„Ale zrovna začal nový školní rok a rozumím si s holkama ve třídě a v pondělí píšeme z matiky a...,“ blábolím. Slova se mi hrnou z pusy jako lavina a sama nevím, co povídám.

„Nediskutuj se mnou, Reagan,“ zavrčí na mě. Zarazím se a zavřu pusu. Jeho vztek mě překvapí. Zvedne paži a ukáže k nouzové místnosti. „Tys tam vedle se mnou před chvílínebyla, nebo co? Copak jsi neviděla, co se právě stalo? Kdybynenarazil na alarm na pozemku, bylo by po nás. Tady ve Filadelfii už nejsme v bezpečí. Dnes sem vtrhl jeden muž, ale pokud vědí, kde jsme, pošlou do rána dvacet dalších. Nezůstanu tady, abych se díval, jak moje rodina umírá. Musíme odejít, a toještě dnes večer!“

Zadržuju dech tak dlouho, až mě vzduch začne pálit vplicích. Zrovna jsem se ve Filadelfii začínala cítit jako doma, a už je to tady zase. Opět mě odtrhnou od přátel, školy a života, který jsem tu budovala. Nejhorší na tom je, že nikdynedostanu příležitost se rozloučit. Žádná rozlučková oslava. Žádná 16


zpráva. Žádné vysvětlení. Prostě zmizím. Stejně jako tolikrát

předtím.

Mám toho plné zuby. Už ani nevím, kolikrát jsme sestěhovali. Sedmkrát? Osmkrát? Skoro jsem si tady začala připadat jako normální člověk, ale kdybych to řekla nahlas, akorát bych tátu vytočila. Připomněl by mi, že nejsem jako ostatní. Že mám dar. Že jsem k tomuhle byla zrozena. Ty věty jsem slyšela tolikrát, že znám přesnou intonaci obou rodičů i to, jakzdůrazňují slovo zrozena. Byla jsem zrozena, abych se stala jednou z nich. Černým andělem.

Zaryju nehty do dlaní a bezmocně sleduju, jak táta kráčínahoru po schodech. Z jeho odchodu pochopím, že konverzace je u konce. Odjíždíme. A já na to nemůžu říct ani popel.

17



1

„V sobotu tam budou úplně všichni, Reagan,“ oznámí Harper

mezi sousty rozvařené sekané a vodnaté bramborové kaše ze

školní jídelny. „Vlastně budeš jediný čtvrťák, co tam nejde.“

„To bych radši snědla skleněný střep,“ odpovím a dopřeju si

pořádný doušek iontového nápoje. Před vyučováním běhám

deset kilometrů a moje tělo prahne po elektrolytech. Cítím to.

Nesnáším časné vstávání na trénink, ale je to tisíckrát lepší, než

ho nechávat na odpoledne. Tu dobu radši trávím s Harper

nebo se učím s Lukem, ale vynechat trénink taky nemůžu. Tu

hloupou chybu jsem udělala jedinkrát a stačilo mi to. Rodiče

byli natolik vytočení, že přeskočili křik a výčitky a přešlirov

nou k tiché domácnosti a trestu. Den na to mě prohnali tak, že

se mi nohy třásly ještě hodinu potom. Dvacetikilometrový běh

a potom pět set kliků, tisíc sedů lehů a dvě hodiny krav magy.

Prostě peklo. Jsem si celkem jistá, že ve většině domácností by

tohle považovali za týrání dětí, jenže co jsem měla dělat?Za

volat na sociálku a říct jim, že mě rodiče nutí cvičit šest hodin

v kuse, protože jsou agenti oddělení CIA, o kterém svět,

19


a dokonce ani většina americké vlády neví, a mě trénují, abych

se taky jednou stala agentkou? To těžko. Takže se radši každé

ráno vykopu z postele přesně v pět, abych si zacvičila ještě před

vyučováním.

„Nejde mi do hlavy, proč by sis chtěla nechat ujít mejdan u Marka,“ namítne Harper a zastrčí si uvolněný pramínek dlouhých vlnitých blond vlasů za ucho.

„Znáš moje dvě mejdanová pravidla,“ odpovím a začnuvyočítávat na prstech. „Číslo jedna: z Mad Dogu 20/20

1

ti bude

hůř než z jídla ve strip klubu. Číslo dvě: z mejdanu u Marka

Ricardiho nikdy nevzejde nic dobrého.“

Markovy akce v obytném komplexu jeho rodičů, který se nachází kousek za pozemky New Albany Country Clubu, byly svým způsobem slavné. Byla jsem jen na jednom z jehomejdanů a odešla jsem dřív, než se všechno totálně vymklokontrole, nicméně historky z toho domu... bože můj. Vždycky to dopadne tak, že se někdo koupe v jezírku, jak ho bůh stvořil, někdo ztratí různé kusy oblečení (v lepším případě jendůstojnost) při kroucení zadkem po konzumaci příliš mnohatequil, vždycky se strhne pořádná rvačka, vždycky někdo něco rozbije, jiný podvede přítelkyni... a všichni nakonec opouští party Marka Ricardiho s chutí drahého alkoholu a výčitek v ústech.

„Až dorazí Mal, budeme hlasovat,“ rozhodne Harper anapije se limonády. 20 1

Mad Dog 20/20 je levné víno oblíbené mezi americkými středoškoláky

(pozn. překl.).


„Já hlasuju rovnou. Všichni, kdo nechtějí nejlepšíkamarádce držet vlasy při zvracení do vany, zvedněte, prosím, ruku,“ řeknu a moje paže vyletí vzhůru. Harper přimhouří oříškově hnědé oči, ale potom se na mě usměje a odhalí malou mezeru mezi předními zuby, kterou já zbožňuju a ona nesnáší. Tvrdí, že si měla nechat udělat rovnátka na základce, kde měli zuby sešroubované všichni. Přemýšlí, že si pořídí taková taprůhledná umělohmotná, ale neustále jí to rozmlouvám. Podle mě s tou mezerou vypadá jako supermodelka.

„Hej, aspoň jsem ti ulehčila úklid,“ namítne Harper anatáhne se přes šedý laminátový stůl, aby mě plácla po ruce.

„Bylo to nechutné,“ odpovím s paží stále zdviženou vysoko ve vzduchu. „Málem jsem se taky pozvracela, a to jsem bylanarosto střízlivá.“

„Ty jsi taková naše starostlivá máma,“ řekne Harper a znovu mě plácne. „Právě teď mi ale naprosto LNN.“

„Cože dělám?“

„LNN,“ odpoví Harper a protočí oči v sloup. „Lezeš na nervy.“

„Nekecej, já vím, že mě žereš,“ odpovím se smíchem.Miluju, když tohle děláme. Zkracujeme slova, takže lidi netuší, o čem se bavíme. Máme několik stálic, třeba PKO znamená „připravená k odchodu“. OVP je zkratka pro „osina v prdeli“ a SMDH zase pro „střel mě do hlavy“. To jsou asi našenejoblíbenější, ale každý den vymýšlíme nové nesmyslné zkratky, nad kterými ostatní jen nechápavě kroutí hlavou. Ale co, to je naše věc a nás to baví, tak CJKDT? Překlad: „Co je komu do toho?“

21


„Hej, MacMillanová,“ ozve se hlas z fronty na oběd. Otočím se na Maliku, která v rukou nese modrý obědový tác.„Rozdělíme si moje nachos?“

„Rozhodně,“ odpovím a otočím se zpátky.

MacMillanová. Ze všech mých krycích jmen jeMacMillanová asi moje nejoblíbenější. Vždycky jsem byla Reagan, ale pokaždé jiná Reagan. Reagan Mooreová. Reagan Baileyová. Reagan Kleinová. Reagan Schultzová. Nikdo nikdy neznal mé skutečné jméno: Reagan Elizabeth Hillisová. Už je to dlouho, co jsem naposled vyslovila své jméno nahlas, že si na něj občas mám problém vzpomenout. Zní absurdně, že se musímzamyslet, abych si vzpomněla na vlastní jméno, ale i když mi to trvá jen chvilinku, občas se to stane. Máma si jednou postěžovala, že čím je starší, tím déle jí trvá si vzpomenout, kolik jí vlastně je let. Když je člověku sedm nebo sedmnáct, nepotřebuje sezamýšlet nad svým věkem. Říká, že jak člověk stárne, občas se musí zeptat sám sebe: Moment, je mi čtyřicet osm nebo čtyřicet devět? Přesně takhle to mám se svým skutečným jménem. A čím víc nových příjmení mi dají, tím déle mi trvá sivzpomenout, kým ve skutečnosti jsem.

Pokaždé je to stejné. Když se konečně smířím s novýmpříjmením, musím ho zase zapomenout. Buď je skrytá identita mých rodičů v ohrožení, nebo nás někdo sleduje a my musíme zmizet z města. Pokaždé, když nakládáme auto uprostřed noci a opouštíme naši ulici, mi přijde, že ztrácím kousek sebe sama. Nikdy jsem to rodičům neřekla, nechci, aby si to vyčítali, ale je to jako kdyby jedna verze mě samé – Reagan Mooreová nebo Baileyová nebo Schultzová nebo kým jsem zrovna byla – 22


zemřela a proměnila se v rozmazaný stín pro všechny, kdo ji

znali. Když dostanu nové jméno a nový krycí příběh, je to jako

kdyby předchozí Reagan – ten utržený kousíček mě samé – ve

skutečnosti nikdy neexistoval. Nemluvím o tom. Neříkámnikomu, odkud jsme a jaký jsem doteď žila život. Musím sivytvořit novou sbírku lží a opakovat je pořád dokola, dokud se

nestanou pravdou. A ta dívka, kterou jsem byla ještě před pár

měsíci, zmizí.

„Čau holky,“ pozdraví nás Malika a zamíří s tácem na místo vedle mě. Zvedne levou nohu, aby překročila lavici, aniž by brala v potaz svou velmi krátkou červenou sukni.

„Svatá prostoto!“ vyhrkne Harper a zakryje si oči oběma rukama.

„Co jsem provedla?“ zeptá se Malika a dosedne na lavici.

„Tak trochu jsi všem ve škole předvedla zboží,“ řeknu apolácám ji po koleni.

„Ty děláš, jako kdybych neměla kalhotky,“ namítne Malika a přehodí si hladké černé vlasy přes rameno.

„To je fakt, parádní růžoví plameňáci, Mal,“ odpoví Harper a mrkne na ni.

Matka Maliky je Japonka a otec Pákistánec, takže je mezi všemi těmi bledými tvářemi v New Albany v Ohiu těžkopřehlédnutelná. A navíc je, jak já říkám, až nesmyslně hezká. Je tak krásná, že to člověku vyrazí dech.

„Maliko, jsi snad ve strip klubu?“ ozve se zpoza mých zad. Nemusím se ani otáčet, abych věděla, kdo to je. Hlubokýchralák Madison Scarboroughové pozná každý. „I když ne že by to půlka kluků v téhle místnosti už neviděla.“

23


„Hele, nedělej ze mě couru,“ ohradí se Malika a ukáže siprstem na hruď. „Před nikým se nesvlíkám.“

„No jasně. Couru z tebe dělat nemusím,“ odsekne Madison a protočí panenky výrazně modrých očí. Otevřu pusu, abych ji setřela, ale už se stihla otočit na podpatku a zamířit ke stolu hráček pozemního hokeje.

„Neboj se,“ mrknu na Maliku. „Vrátím jí to později.“

Na letním tréninkovém táboře v Číně jsem se naučilanabourat se do cizích počítačů. Dostat se do školní sítě a změnit známky, záznamy o docházce a cokoliv dalšího mi zaberenějakých devadesát vteřin. V porovnání se ostatními systémy, se kterými jsem si poradila, je tenhle hračka. Ještě dnes večerdostane kapitánka pozemních hokejistek čtyřku z tělocviku a na sobotním odvetném zápase proti Hornímu Arlingtonu jiokamžitě pošlou na lavičku. A v pondělí všechno zase změním zpátky. Tyhle moje speciální schopnosti špiona využívám kďábelským odplatám jen zřídka, ale Madison si tu čtyřku zavšechny ty zlomyslné narážky, kterými nijak nešetří, prostě zaslouží.

Rejpavá drbna Madison Scarboroughová nás loni vlastně dala dohromady. Všimla jsem si Harper a Maliky už první den ve škole. Maliky, protože je nádherná, a Harper, protože jepřirozeně svá. Namyšlené holky z pozemního hokeje a lakrosu se s nimi nebavily. Madison a její kamarádky jim říkaly„mimoňky“. Spolužáci je sice zvali na velké mejdany, ale ne na oslavy narozenin ani na přespání. Byly ve škole známé, ale nebyly centrem pozornosti. Okamžitě si získaly mou pozornost.Potřebovala jsem se začlenit do malé, jednoduché holčičí skupiny tak rychle, jak to jen bude možné, takže když se ke mně donesly 24


hnusné pomluvy, které o nich Madison šířila, chopila jsem se

šance.

Madison se svým přítelem chodila už víc než rok. Byl to nudný lakrosák, který rád nosil lososově růžové šortky azrcadlové sluneční brýle a dělaly mu potíže základy gramatiky. I když byla Madison zadaná už tak dlouho, nesnášela, aby se ostatní holky zapletly s nějakým jejím bývalým. Když jeden její ex pozval Harper na výroční sraz, rozšířila Madison drb, že je Harper lesba a hokejistky s ní nerady zůstávají samy v šatně. A když se Madison doslechla, že se Malika líbala s klukem,který se s ní rozešel před dvěma lety, vyslala do světa pomluvu, že sladká Malika natočila domácí porno. Přitom Malika nikdy s nikým nespala. Ještě pořád.

Ve studovně jsem se tehdy nabourala do Madisonina účtu na Twitteru (@PrinceznaMaddie, boha jeho!) a s pomocí Mal a Harper jsem sepsala dlouhý a dost vtipný omluvný tweetkaždému, koho kdy terorizovala. Omluva byla do dvaceti minut smazána, ale to gesto mi zajistilo pevnou pozici v naší malé skupince.

Nerada přiznávám, že hlavním důvodem pro začlenění se mezi mimoňky byl můj trénink, protože je mám vlastněopravdu ráda se vším všudy. Miluju, jak Harper vyjídá všechnyoranžové a fialové lentilky, protože ví, že je nesnáším, a taky to, jako se jí pořád rozvazují tkaničky, protože si na nich odmítá dělat druhý uzel. Miluju, že má Malika panickou hrůzu zpavouků, ale viděla všechny krváky na světě, a taky to, že je pořád panna, ale má vychytaný cíl ulítnout si – což v jejím pojetí znamená líbat se a osahávat – s klukem z každého kontinentu.

25


Jsou mými opravdovými kamarádkami a ne pouhou součástí

strategie „nevyčnívat z davu“.

„Chlapi v uniformě jsou k sežrání,“ zavolá mi Harper přes rameno a významně zapíská. Otočím se a spatřím, jak světlé tváře Luka Weixela mění barvu na bledě růžovou. Zakroutí nad Harper hlavou a zvedne koutky rtů v úsměvu. Potomobrátí jasně modré oči na mě.

JROTC

2

mají den uniformovaných sborů a Lukovi to

v tmavých kalhotách a košili s knoflíky, ozdobené barevnými

medailemi, nášivkami a vyznamenáními, neskutečně sekne.

Luke měří metr devadesát, má vlasy barvy suché slámy avýrazné lícní kosti, takže holky se za ním otáčejí. A v uniformě mu

to sluší ještě daleko víc. Není to jen tím, jak v ní vypadá, ale

jak se v ní cítí. Když ji má na sobě, chodí narovnaný, kráčí

o trochu svižněji, a dokonce se i víc se usmívá.

Přiložím si pravou ruku k čelu a zasalutuju mu na pozdrav. Jeho úsměv se rozšíří a vytvoří mu na tvářích okouzlující ďolíčky způsobující, že i kdyby na něj byl člověk kdovíjak naštvaný, hned by zapomněl, proč se zlobí. Na okamžik se střetneme očima a vzápětí Luke vystoupí z fronty na oběd a zamíří k našemu stolu.

„Ahoj holky,“ řekne a vklouzne na sedačku vedle mě. Schválně do mě strčí ramenem a nadzvedne pravý koutek rtů v úsměvu. „Nazdar, Mac.“

Luke je jediný, komu dovolím říkat mi Mac. 26 2

JROTC je zkratka pro Junior Reserve Officers Training Corps – vzdělávací

program armády Spojených států pro studenty středních a vysokých škol

(pozn. překl.).


„Nazdar, vojáku,“ odpovím nesměle, až sama sebepřekvaím. Luke se opře silnými pažemi o stůl vedle mě. Mou kůži od jeho dělí jen můj tenký svetr, ale i z toho nejnepatrnějšího dotyku mi projede tělem elektrický výboj. Harper nás obapřejede očima, pomalu se usměje a mně je jasné, že má olivová pleť nabrala karmínový odstín.

„Luku, pomoz nám,“ obrátí se na něj Harper a stáhne si vlnité vlasy do rozcuchaného drdolu. „Reagan odmítá jít na mejdan u Marka Ricardiho.“

„Cože?“ div nevykřikne Malika a našpulí pusu. Má rádaRicardiho divoké oslavy.

„Ale no tak, Mac,“ řekne Luke a odhalí bílé, perfektně rovné zuby v neodolatelném úsměvu. Zubaři v tomhle městěrozhodně netřou bídu s nouzí. „Markovy oslavy jsou legendární.“

„Jo. Legendární katastrofy,“ namítnu, ale přesto mu úsměv oplatím. Je otravně nakažlivý.

„Mám návrh,“ smlouvá Luke. „Půjdeme tam, posadíme se do kouta a budeme sledovat vývoj té katastrofy spolu.“

Už jsme s Lukem takhle proseděli několik mejdanů achechtali se při vymýšlení rozhovorů mezi hádajícími se páry aopilými lakrosařkami. Z těch tříhodinových záchvatů smíchu mě pak bolely břicho i tváře.

„Prosííím,“ zaškemrá Malika se zavřenýma očima a rukama sepjatýma v srdceryvné modlitbě.

„Tak jo, tak jo,“ vzdám se a zvednu ruce na znameníporážky. Všichni tři sborově zajásají a plácnou si.

„Měl bych se najíst, ať stihnu laborky,“ řekne Luke, stoupne si a položí mi ruku na rameno. „Uvidíme se potom.“

27


Promne mi konečky prstů šíji a potom se otočí na podpatku naleštěných vojenských bot a vrátí se do fronty.

Závrať, která se mě zmocňuje pokaždé, když jsem blízko Luka, pomalu vyprchává. V okamžiku, kdy se mi ztratí zdohledu, začnou mé vycvičené smysly opět fungovat. Najednou celá ztuhnu, otočím se doleva a střetnu se očima s mužem s tak pronikavým pohledem, že bych ho nejspíš cítila i na desítky metrů. Je vysoký a dobře stavěný, oči má tmavé a výrazné a je oblečený v tmavomodré uniformě školníka. Nikdy dřív jsem ho tady však neviděla. Chvíli se na mě dívá, a potom odvrátí pohled. Zápasí s pytlem na odpadky, který se mu nedaříotevřít. Pozoruju ho, jak roztrhne igelit a naštvaně ho odhodí na zem. Když na mě znovu pohlédne, po páteři mi přeběhne mráz. Sleduju, jak se otočí a proráží si cestu ke dveřím jídelny. Vrazí do jedné studentky takovou silou, až dívka stáhne obličej bolestí. Čekám, že se zastaví a omluví, ale nic takového senestane. Sklopí hlavu a pokračuje v chůzi. 28


2

„Reagan, co se děje?“ zeptá se Mal a jemně se dotkne mé ruky.

Trhnu sebou. Konečně spustím oči ze dveří a pohlédnu na ni.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem vstala.

„Nic,“ odpovím a zavrtím hlavou. „Já jen... zapomněla jsem si úkol na laborky ve skříňce. Harper, uvidíme se na bižuli.“

Než se zmůžou na odpověď, seberu tašku ze země, hodím si ji přes rameno a vydám se rychlým krokem k ceduli s nápisem VÝCHOD, která visí nad dvoukřídlými dveřmi. Musím se krotit, abych se nedala do běhu. Nechci ostatní vyděsit.

Prudce rozrazím dveře a vzápětí mě pohltí skupinka prváků, mířící na další hodinu. Kam šel? Natahuju krk a pátrám na obou koncích chodby. Zahlédnu jeho tmavé vlasy. Právězahýbá doleva do jedné z hlavních chodeb.

Zareaguju tak, jak jsem byla vycvičena. Dám se do pomalého

běhu. Narazím ramenem do jedné z dívek. „Promiň,“ křiknu,

aniž bych zpomalila. Nechci ho ztratit. Prsty přejedu po vnější

kapse tašky a nahmatám obrysy speciální kalkulačky. Zbrojařský

tým Černých andělů ji navrhl pouze pro mě. Stisknutí tlačítka

29


aktivuje tajný mechanismus a vysune zubatý nůž. A to jsem si

ji dnes málem zapomněla vzít s sebou. Došla jsem až k autu

a zaváhala, jestli ji nenechat doma, ale vrátila jsem se pro ni.

Neustálé naléhání rodičů, abych chodila vždy ozbrojená, už mi

nepřišlo jako další z jejich otravných výmyslů. Dělám to kvůli

okamžikům, jako je tento; kvůli situacím, kdy se cítím, jako by

se mi měly všechny kosti v těle rozskočit, a v hlavě mi bije na

poplach.

Protlačuju se mezi prváky a po chvíli už mi sami uhýbají z cesty. Doběhnu k chodbě, do které muž zabočil. Jeho tmavé dlouhé vlasy a široká ramena ho v davu prváků a druháků snadno prozradí. Setkáme se pohledem a on se zamračí. Než stihnu udělat další krok, otevře dveře do tělocvičny a vklouzne dovnitř. S bušícím srdcem proběhnu chodbou.Tělem mipulzuje adrenalin. Zasunu ruku do tašky a dotknu se kalkulačky. Doběhnu ke dveřím, zatáhnu za kovové madlo a vkročímdovnitř. Dveře se za mnou zabouchnou.

Tělocvična je temná a prázdná. Jdu blíž k basketbalovému hřišti a ozvěna mých kroků se odráží od klenutého stropu. Na chvíli se zastavím a zaposlouchám. Zadržuju dech, plíce mám jak ve svěráku. Zaslechnu slabé zašustění látky a pomalé tiché kroky. Plíží se po špičkách někde ve tmě. Většina lidí by něcotakového vůbec neslyšela, ale já po letech tréninku poznám, jaký zvuk vydává někdo, kdo se usilovně snaží, aby nebyl slyšet.Pomalu vydechnu, ustoupím tři kroky dozadu a přitisknu se kcihlové stěně. Nenech ho, aby na tebe zaútočil zezadu, slyším v hlavě matčin hlas. Sáhnu do tašky a stisknu tlačítko na horní hraně kalkulačky, které vysune rukojeť nože. Znovu se zaposlouchám 30


do zvuku kroků na dřevěné podlaze. Dveře u středové čáry se

skřípavě otevřou a ze skladiště náčiní vnikne do tělocvičnysvětlo. Temná postava projde ozářeným obdélníkem a rychle se zase

ponoří do stínu. Siluetu sice pohltila tma, ale já přesto i nadále

slyším, jak se těžké kroky přibližují stále víc k místu, kde stojím.

Uchopím rukojeť nože a povytáhnu ho k okraji tašky.

„Kdo je tam?“ vypáčím ze sevřeného hrdla a můj hlas seodrazí od stropu prostoru vysokého přes dvě patra.

Žádná odpověď. Kroky jsou však hlasitější a hlasitější. Žaludek se mi sevře a paže mě brní strachem.

„Kdo je tam?“ zopakuju hlasitěji.

Zaslechnu ránu a potom zabzučení nad hlavou.

„Reagan, co tady děláš?“

V mdlé záři stropních světel se objeví trenér Hutta v šortkách a polokošili o dvě čísla menší, než by potřeboval. Stojí uobrovského vypínače necelých dvacet metrů ode mě. Zůstanu jako přimrazená, rukou stále svírám rukojet nože, zrakem přejíždím po tělocvičně. Čekám, že spatřím vetřelce, jak se schovává v koutě nebo mizí ven zadními dveřmi, ale je pryč.

„Omlouvám se, trenére. Já jen...“ Horečně pátrám pobleskové lži. Pustím nůž a ucítím, jak dopadne na dno tašky.Druhou rukou sáhnu do kapsy džín a vytáhnu pětidolarovku, za kterou jsem si chtěla koupit na obědě zákusek. „Viděla jsem jednoho ze školníků, jak mu vypadly na chodbě nějaké peníze, a tak jsem za ním běžela, abych mu je vrátila. Jsem si jistá, že vešel sem, neviděl jste ho?“

„Asi máš na mysli Matea,“ odpoví trenér Hutta a svraští obočí nad bystrýma očima. „Toho nového... Tmavovlasý chlápek...“

31


„Ano,“ odpovím a napětí v mých ramenou o kousíček povolí.

„Jo, ten zrovna vešel do skladiště náčiní,“ řekne trenér azdviženým palcem ukáže přes rameno na otevřené dveře. Dojde ke mně širokými kroky, vytrhne mi pětidolarovku z ruky a s úšklebkem si ji zasune do kapsy. „Nedělej si starosti,předám mu ji.“

Skvělý. Takže jsem přišla o zdravý rozum a o pět dolarů.

Dvojité dveře tělocvičny za mými zády se otevřou, dovnitř vrazí skupinka prváků a jejich štěbetání a chichotání přehluší bzučení světel nad našimi hlavami.

„Měla bys jít na hodinu, Reagan,“ křikne trenér Hutta přes rameno a vydá se ke středové čáře, kolem které se mezitímseskupili jeho žáci.

Přikývnu, ale trenér už mi nevěnuje pozornost. Zapíská na píšťalku, která mu vždy visí kolem silného krku, a brebentění utichne. Zamířím ke dveřím.

„Jste to ale šťastlivci! Dnes budeme dělat vaši nejoblíbenější činnost na světě. Běh na jeden a půl kilometru na čas,“ slyším oznamovat Huttu. Třída svorně zasténá a vzápětí se začnou ozývat stížnosti a výmluvy.

O nic nešlo, šeptá hlas uvnitř mé hlavy. Vyváděla jsi kvůli ničemu.

Přitáhnu si popruh tašky k rameni. Zhluboka dýchám asnažím se uvolnit ztuhlé svaly a tlak v žaludku, ale bezúspěšně.

Natáhnu ruku ke dveřím a položím ji na chladné ocelové madlo, když vtom mi znovu přejede po páteři mráz. Cítím na sobě něčí pohled. Bleskově se otočím, až mě dlouhý culíkplácne přes obličej, ale zahlédnu už jen stín mužské postavy, jakvyklouzne zadními dveřmi. Potom mi zmizí z dohledu. 32


3

Vykašli se na to, přesvědčuju sama sebe, když kráčím polorázdnou chodbou. O nic nešlo.

Znovu se zhluboka nadechnu a pokusím se zahnat úzkost, která mě brní v konečcích prstů. Noční můře za denníhosvětla se však nevyhnu. Ten muž mi špinavou rukou zakrývá ústa a ke krku mi tiskne zubatý nůž. Do ucha mi šeptá výhrůžky a na tváři cítím jeho vlhký dech. Na kůži mě studí ocelovéostří a teplé kapičky jeho slin mi dopadají na ušní boltec. Zavřu oči a snažím se ty představy zahnat, ale pořád před sebou vidím tu děsivou scénu do nejmenšího detailu. Přitiskne mi nůžsilněji na krk a řízne mě do kůže, ze které vyrazí kapky krve.Pokouším se utéct, ale mám svázané ruce i nohy. Chci křičet, ale můj přidušený křik se odráží od ocelových stěn.

Přestaň, přestaň, přestaň. Má mysl žadoní, aby to už skončilo. Promnu si obličej a pořádně zatřesu hlavou. Snažím se zbavit té představy, jako by můj mozek byla kreslicí tabulka, kterou stačí párkrát protřepat a je opět prázdná. Děsivá denní noční můra se konečně začne vytrácet.

33


„Jsi v pořádku?“ zeptá se někdo a vtáhne mě zpátky doreality. Přede mnou stojí Luke, oči má přimhouřené a pravourukou mě drží za třesoucí se rameno. Spustím ruce z obličeje a tajně doufám, že mě nesledoval dlouho.

„Jo,“ odpovím rychle a přitisknu si prsty na spánek. „Asi jen migréna.“

Přimhouří oči a s nakloněnou hlavou studuje mou tvář.Přinutím se k úsměvu, který by většinu lidí upokojil, ale Luke mě zná dobře. Až moc dobře. Můj psychologický trénink na něj nezabere pokaždé.

„Určitě jsi v pořádku?“ zeptá se znovu a přesune ruku z mého ramene na záda a prsty pomalu přejíždí po křivkách mé páteře.

„Jo, jsem úplně v pohodě,“ odpovím a v duchu pátrám po vhodné výmluvě. „Když jsem ve stresu, chytá mě migréna.“

„Z čeho jsi ve stresu?“ zeptá se Luke.

„Myslím, že... no, jsem... nervózní kvůli pohovoru naTemletonu, který mám o víkendu,“ zamotávám se do vlastní lži. Před Lukem mi výmysly nejdou tak snadno přes rty, což je otravné. Jakýmsi záhadným způsobem se mu málem podařilo ze mě vytáhnout pravdu. Ale jen málem.

„Ach tak, vysněná škola,“ chytí se Luk. Vrátí ruku zpátky na mé rameno a přátelsky ho stiskne. „Určitě to zvládneš, Mac.“

„Díky. Mají parádní nultý ročník medicíny,“ odpovím světší jistotou a zachytím se pečlivě vypracovaného scénáře mého krycího příběhu. Pomalu vykročíme tichou chodbou klaboratoři biologie. „Asi jsem jen trochu nervózní, že ten pohovor pokazím.“ 34


„Stav se v pátek večer, sedneme si k tomu a nacvičíme to,“ nabídne Luke.

„Tak jo,“ přijmu jeho pozvání. „Díky moc.“

„Není vůbec zač. Přípravou nic nezkazíš. Před všemipohovory na West Point jsem byl strašně nervózní. Poslední přijímací pohovor s tím kongresmanem byl pěkně náročný. Doufám, že jsem ze sebe neudělal idiota.“

„Určitě sis vedl skvěle,“ ujistím ho a položím mu ruku na silné předloktí. I takový nepatrný dotek způsobí, že mi celým tělem prolétne zachvění. Pořád doufám, že tohle pomatení smyslů zmizí, ale zatím se tak neděje. Ta touha tu pořád je, schovává se pod mojí kůží a čeká, aby mohla vyrazit ven.

„Přemýšlela jsi nad tím, na jaký druh medicíny by ses chtěla zaměřit?“ zeptá se Luke. Párkrát jsme se o tom bavili, aleneuměla jsem si vybrat určitý obor. Nejspíš proto, že pro mě ten sen není uskutečnitelný. Má budoucnost je jasně daná.

„Možná urgentní medicína,“ odpovím a tentokrát lžu jen napůl. Kdybych si vybrala vysokou školu místo AkademieČerných andělů, tahle volba by mě lákala nejvíc.

Technicky vzato na výběr mám. Až mi bude osmnáct,musím si zvolit mezi běžným životem reprezentovaným studiem na vysoké škole a Černými anděli. Pro mě však ve skutečnosti existuje pouze jedna možnost. Mí rodiče nejenže doufají, že zvolím akademii; oni očekávají, že to udělám. Každý toočekává. Mé jméno bylo první na pořadníku akademie už od mých deseti let. Zrozena stát se Černým andělem. Ta slova jsem měla vypálená do mozku dřív, než jsem začala nosit podprsenku. I kdybych nebyla zlatým dítětem akademie, vyvíjeli by na mě

35


velký tlak, abych tam šla. Dítě Černých andělů se staneČerným andělem. To je tradice, která se dodržuje téměř bezvýjimky. Výjimkou naopak je, že oba mí rodiče jsou agenti prvnígenerace. Většina Černých andělů představují třetí, někdy

i čtvrtou generaci. Děti Černých andělů trénují od chvíle, kdy

se dozví, čím se máma s tátou ve skutečnosti živí, a v osmnácti

letech jsou na akademii víc než dostatečně připraveni. Člověk,

který od čtyř let cvičí bojová umění a od deseti střílí z vysoce

výkonných útočných pušek, nepotřebuje trénink CIA na jejich

Farmě

3

.

Uvědomuju si, jak nesmírně důležitá je práce Černýchandělů. Zachraňují lidské životy, vysvobozují rukojmí, odhalují spiknutí, odstraňují padouchy. Jsou svým způsobemsuperhrdinové. Ale vedle těch obdivuhodných pro stojí také celá řada proti. A po Filadelfii se můj tajný seznam proti výrazněprodloužil.

„Díky bohu,“ zvolá Harper na celou laboratoř, kdyžvejdeme do dveří. Přitisknu si prst k našpuleným rtům ve snaze ji umlčet. Profesor Bajec stojí o pár lavic dál a je otočený zády k nám. Nevšiml si, že jsme přišli pozdě. Harper pochopí a zkroutí rty do provinilého úšklebku.

Přeběhneme s Lukem přes laboratoř, hodíme tašky na zem a dosedneme na naše stoličky právě včas.

„Nezapomeňte, že zítra píšeme test,“ připomene pan Bajec a otočí se tváří ke třídě. Nasadím přesvědčivý úsměv, jako 36 3

Farma je výcvikové středisko CIA ve vojenském prostoru ve Virginii

(pozn. překl.).


kdybych tady byla celou dobu, a přikývnu. Profesor obrátípozornost zpátky k pokusu.

„To bylo těsné,“ oddechne si Harper.

„Co to mělo znamenat?“ směje se Luke.

„Jo, chceš, abychom byli po škole?“ přidám se a vytáhnu z tašky modrý sešit na biologii.

„Promiň, ale dneska děláme pitvy a jestli si někdo myslí, že se té slizké žáby dotknu, tak se dost plete,“ oznámí Harper a ukáže na mrtvou žábu s nohama připevněnými připínáčky k podložce, břicho připravené k rozříznutí.

„V pohodě, udělám to,“ odpovím, natáhnu si latexovérukavice a seberu jí laboratorní nůžky z ruky. Harper se posadí na kovovou stoličku vedle Luka a úhledně napíše naše jména do horního rohu papíru.

„Omlouvám se, laborky nejsou moje silná stránka,“vzdychne a opře se lokty o lavici.

„Nepodceňuj se,“ řekne Luke a sleduje, jak zabořím nůžky do žabího břicha. „Bez tebe by to tady nebylo ono.“

„Jo, fandím vám,“ odpoví Harper a usměje se.

„A dodáváš zvukové efekty zvracení,“ doplním a ukážu na ni prstem v rukavici. „Bez těch by laborky nestály za nic.“

„Ještě že chceš být doktorka, jinak bychom byli pěkně v háji,“ poznamená Harper a já se musím hlídat, abych sebou neškubla. Lhala jsem celý svůj život. Beru s děsivousamozřejmostí, když mí přátelé opakují mé lži. Přesto občas nastane chvíle, kdy mě polije palčivý pocit viny.

Otevřu žabí břicho a odhalím tisíce malých černých kuliček. „Tipla bych, že to byla samice.“

37


Harper vzhlédne od poznámek a zlomí se v pase, když spatří lesknoucí se hrozen vajíček. „Ježíšikriste, to je nechutné,“vyískne a začne se dávit.

„Mac, co bys radši udělala, snědla všechny ty vajíčka, nebo –“ spustí Luke.

„Přestaň, Luku, to je odporné,“ zavyje Harper a pořádně ho přetáhne sešitem. „Hrajte si svojí blbou ‚co bys radši‘ hrupozději, až mi nebude na umření.“

Pak si zakryje oči, aby se nemusela dívat, jak beru do ruky skalpel a vyškrabávám vajíčka.

„Až budu na medicíně, budu muset pitvat člověka,“přeříkávám podle scénáře. Rozříznu žábu o trochu víc a odhalím srdce, játra a žaludek.

„Opravdu? Božínku, rozblemcaná bramborová kaše mi stoupá do krku. Tohle už není sranda. Asi budu fakt zvracet. Prosím, změňme téma,“ běduje Harper, pevně zavře víčka a chytne se za břicho.

„Máš neskutečný herecký talent,“ odpovím se smíchem.

„Pane Weixele, mohu s vámi na okamžik hovořit, prosím?“ zeptá se pan Bajec, posune si brýle s černými obroučkami na nose a pozve Luka gestem ruky ke svému stolu.

Luke se zatváří překvapeně a pokrčí rameny. „Příjmení a k tomu to nejhorší slovo, jaké může učitel vyslovit, v jedné větě,“ usměje se. Seskočí ze stoličky a uhladí si předekuniformy. „Jsem to ale klikař.“

Pozoruju odcházejícího Luka o vteřinku déle, než bych měla. Uvědomím si to, protože na sobě ucítím Harpeřiny oči, a také vidím, že se jí na rty dere úsměv. 38


Přestanu civět, sundám si rukavice pokryté žabím slizem, vezmu Harper z ruky sešit a pustím se do poznámek.

„Proč je Mal tak natěšená na ten mejdan u MarkaRicardiho?“ zeptám se dřív, než se do mě Harper stihne pustit. „Div se nerozbrečela, když zjistila, že nechci jít. Za tím musí být víc než hruškový cider.“

Harper si povzdechne. Nejspíš je zklamaná, že si nechala uniknout příležitost dobírat si mě za to, jak jsem zírala na Luka. „Mal se doslechla, že Peter Paras s sebou na ten mejdan bere nějaké sexy Australany z fotbalového týmu.“

„Mělo mi to být jasné,“ odpovím s úsměvem. Malincelosvětový cíl. Afriku a Evropu si odškrtla poté, co si ulítla s plavcem z Jihoafrické republiky, který byl ve městě na závodech, a s Francouzem na prázdninách. Tvrdila, že Austrálie a Jižní Amerika jsou další na řadě.

„Lukovi se nepochybně podařilo změnit tvůj názor. Ne že by to někoho překvapilo,“ popíchne mě Harper a nespouští oči z mé tváře, aby náhodou nezavadila pohledem o mrtvou žábu.

„Co tím myslíš?“ zeptám se a vrátím se k zápiskům zexperimentu, abych zakreslila srdce a plíce.

„Ale no tak, přestaň si ze mě DP,“ řekne Harper a nakloní hlavu ke straně. „Mně to můžeš říct. Co mezi vámi je?“

„Nic. Jsme ODP,“ odseknu. Upřeně koukám dopoznámek a našpulím rty na znamení nezájmu. Odmítám dát před Harper cokoliv najevo, ale cítím, jak mi krev zběsile tepe v uších.

„ODP? Cože?“ Harper nakrčí nos a přimhouří oči ve snaze rozluštit mou zkratku.

39


„ODP. Opravdu. Dobří. Přátelé,“ vysvětlím a podívám se na ni. Svraští obočí nad oříškově hnědýma očima a zakroutíhlavou, jako že mi nevěří ani slovo.

Není to lež. Jsme s Lukem opravdu dobří přátelé. Vlastně je to asi první skutečně blízký kamarád, kterého jsem kdy měla. Na druhou stranu je pravda, že jsem nikdy nikde nebyla dost dlouho na to, abych si stihla najít skutečně dobré přátele. V New Albany žijeme něco málo přes rok, což je zatím můj nejdelší pobyt v jednom městě od začátku střední školy. Ale není to jen délkou společně stráveného času, padli jsme si do noty už od prvního dne.

Maliku i Harper mám moc ráda a jsem s nimi šťastná. Skutečně šťastná. Jenže když s nimi jsem, cítím se také trochu osamělá.Nikdy před nimi nemůžu být sama sebou. Před nikým vlastněnemůžu být sama sebou. Mám v sobě zakořeněné, že musím lhát, držet se krycího příběhu a zapadnout mezi ostatní, ať se děje, co se děje. Cítím se provinile, protože ony si myslí, že mě dobře znají. Myslí si, že když dokáží dokončit mé věty, tak o mně ví všechno. Avšak znají pouze Reagan MacMillanovou, upovídanou holku od rány, kterou jsem vytvořila. Občas se sama sebe ptám, které rysy osobnosti jsou skutečně moje a které patří k přetvářce.

S Lukem je to ale jiné. Na našem přátelství není nicvynuceného ani plánovaného. Několikrát zahlédl skutečnou Reagan a to mě pořádně děsí, protože vím, jak rychle bych o tohle všechno mohla přijít. Jak rychle bych mohla přijít o něj. Holku jako já nečekají šťastné konce.

„No tak, Reagan,“ zašeptá Harper a ohlédne se přes rameno, jestli je Luke stále z doslechu. „Vy dva jsem spolu tak sladcí! Už 40


je to několik měsíců, co se rozešel s Hannou. Nechápu, na co

čekáte. Už jen jak se na tebe dívá –“

„Harper,“ přeruším ji, protože mi její slova drtí hrudník a každý pracný nádech mě bolí. Tohle nechci slyšet. „Nijak se na mě nedívá. Nechci pokazit naše přátelství.“

„Některé věci stojí za to pokazit,“ odpoví Harper a položí mi ruku na paži. Nehty má nalakované o odstín tmavší šedou, než je můj svetr. „Neříkej mi, že tě nikdy nenapadlo, že byste to spolu aspoň zkusili nebo možná –“

„Nic zkoušet nebudeme,“ znovu jí skočím do řeči a odtáhnu se o trochu rychleji, než jsem měla v úmyslu. Navléknu si nové rukavice, vezmu do ruky skalpel a zabořím ho do žabího srdce. „Konec diskuze.“

41



4

Otevřu těžké dveře oddělení přírodních věd a vyjdu ven na

jedno z menších školních nádvoří. Díky budovám z červených

cihel, impozantním bílým sloupořadím, klenutým stropům

a upraveným trávníkům se střední škola v New Albany podobá

spíš vysokoškolskému kampusu. Obří hodiny na tělocvičně

ukazují 14:10. Jsem ráda za studijní volno po škole. Než začne

zvonit, akorát stihnu dodělat v knihovně úkol z matematiky.

Přetáhnu si popruh tašky přes hlavu a vykročím zpodstřechy do sluneční záře. Listy hrají tlumenými odstíny žluté,červené a oranžové. Zbývá jim tak týden. Ze všech míst, kde jsem žila, je podzim v Ohiu můj zdaleka nejoblíbenější. Trháníjablek, záhony plné dýní, bludiště z kukuřice a strašidelné domy, líbí se mi ta prostá všednost, jakou vídám na obrazechNormana Rockwella.

Přecházím dvorek a koutkem oka zahlédnu maloupostavičku s rozcuchanými jemnými vlásky, krčící se v rohu u vchodu do tělocvičny. Je to Claire Weixelová, Lukova mladší sestra. V drobných ručkách drží učebnice a tiskne si je k hrudi jako

43


štít. Přimhouřím oči a zakryju je před září odpoledního slunce.

Vtom je spatřím. Zpoza bílého sloupu vyjdou tři dívky aobklopí Claire. Ztuhnu, ale prozatím je pozoruju z dálky, abych

se zbytečně nevměšovala do něčeho, o čem nic nevím.Vůdkyně skupinky zaboří robustní ruce do Claiřina hubenéhoramene a odhodí ji to tmavého kouta, kam učitelé neodhlédnou.

Claire narazí zády do drsných cihel a zkřiví bledou tvář bolestí.

„K čertu, to ne!“ zamumlám.

„No tak, vzdej to,“ slyším vysokou statnou holku. Rozběhnu se ke skupince. „Hned mi to dej, nebo si budeš přát, aby sesnikdy nenarodila.“

„Opravdu? To nedokážeš přijít s něčím lepším?“ zeptám se, položím jí ruku na shrbené rameno a odstrčím ji na stranu. S rukama v bok se postavím před třesoucí se Claire a lépe si skupinku prohlédnu. Vůdkyně je vysoká a mohutná. Mádlouhé tmavé vlasy, mandlové oči a skoro o deset kilo víc než já,jinak by mohla být moje sestra. Stejný typ, stejná postava. Tím ale veškerá podobnost končí. Ona i ostatní dvě holky vroztrhaných džínách, s rozcuchanými vlasy a tvrďáckýmizakaboněnými výrazy vypadají, jako by vypadly z castingu na stejnou postavu. Nemůžu se nezahihňat. „Boha jeho, fakticky? Jaké to je být chodící stereotyp?“

„Cos to řekla?“ zeptá se vůdkyně a sjede mě pohledem od hlavy k patě.

„Vy jste nejspíš ukradly nejen hlášky, ale i šatník z nějakého béčkového filmu, ne?“ zeptám se a protočím panenky. „Kdy už někoho šikanujete, tak si aspoň vymyslete něco trochuoriginálního.“ 44


„Vypadni odsud,“ přikáže vůdkyně a pokusí se kolem mě proklouznout.

„Nech ji na pokoji,“ opáčím vzdorovitě a můj jazyk sipohrává s každým slovem.

„Nenechám, dluží nám úkol ze španělštiny,“ řekne vůdkyně a urovná si tlustou flanelovou košili, ve které jí musí být v tak nezvykle teplý podzimní den vedro.

„To je v pohodě, Reagan,“ špitne Claire zpoza mých zad. „Řekla jsem jim, že si můžou opsat můj úkol.“

„Přesně tak, sem s ním,“ zaburácí vůdkyně, protáhne se kolem mě a vyrazí Claire knížky z ruky. Těžké učebnice dopadnou se zaduněním na beton a papíry se mi rozsypou kolem nohou. Mám co dělat, abych tu holku neposlala k zemi.

„Opovaž se jí dotknout,“ vyštěknu a zapíchnu ukazováček do vzduchu pár centimetrů od jejího nosu.

„Dej mi ten prst z obličeje,“ zavrčí a srazí mou ruku ke straně.

„Ještě jednou na mě sáhni a uvidíš, co se stane,“ upozorním ji a snažím se zachovat klid.

„Varuju tě, Reagan,“ odpoví, „dej si odchod. Do tohohle ti nic není.“

„To teda je. Je to moje kamarádka. Takže odsud zmiz a nech ji na pokoji,“ zavrčím a pomalu se k ní přibližuju.

„Fajn. Chtěla jsem nakopat zadek jí, ale nakopu ho klidně i tobě.“ Zatne ruku v pěst a dlaní druhé si prokřupe všechny klouby jeden po druhém.

„To praskání kloubů mě má vystrašit, nebo co?“ zeptám se se zdviženým obočím.

45


„Většina lidí to považuje za varování před tím, než je pošlu k zemi.“

„To bych opravdu chtěla vidět,“ zasměju se.

„Ty se mi směješ?“ zeptá se holka a ustoupí o krok. „Víš ty vůbec, kdo já jsem?“

„Ne,“ odpovím a zavrtím hlavou. „Ani nevím, jak se jmenuješ, takže ti odteď s dovolením budu říkat ‚ta čůza, která sivysloužila pár facek‘.“

A bylo to. Tmavé oči se jí zalijí vztekem a vrhne se po mně, pravou pěstí mi míří přímo na obličej. Cítím, jak Claire vedle mě ztuhne. Než stihne pěst dopadnout, chytím holku oběma rukama za silné zápěstí, otočím ho a zkroutím jí ruku za zády. Zakňučí bolestí a snaží se osvobodit, ale já ji natlačím ke zdi a narazím ji obličejem na hrbolatou cihlu.

„No do pr... Přestaň! Prosím, pust mě,“ zaškemrá, když jí zatlačím kolenem do zad.

„Jestli se ještě jednou Claire dotkneš, tak ti tu ruku rovnou zlomím,“ zašeptám jí do ucha. „Rozumíš mi?“

„Ano, ano, slibuju. Prosím, pust mě,“ zasténá. Uvolnímsevření a pustím ji. Kdybych trochu přitlačila, kost by se jírozštípla jako suchý klacek. Nejradši bych na ni použila jeden z chvatů krav magy – bleskovou ránu do žaludku, potom do ledvin a nakonec do spánku. Mám sto chutí ji chytit za hlavu a praštit s ní o zem, ale to by asi nebylo úplně vhodné.

„Už nejsi taková drsňačka, co?“ houknu na ni, když se běží

schovat mezi kamarádky. Vrhne po mně nevraživý pohled

a poďobané tváře jí začnou rudnout, když se její přítelkyně dají

do smíchu.

46


„Držte, sakra, huby,“ zařve poražená tyranka a zatáhne je za paže. „Pojďte, jdeme.“

„No teda, Tess, ta holka ti to nandala,“ rýpne si jedna z nich a otočí se k odchodu.

„Mohla jsem si ji podat,“ odsekne Tess. Záhada jejího jména je vyřešena. Skupina debatuje nad pravděpodobností toho, že by si mě Tess podala, a ta je táhne pryč z doslechu.

Na rameni mi přistane Claiřina ručka. Otočím se k ní a z toho, jak se stále třese, se mi sevře srdce. Vyprávěla mi, že se po ní holky vozí a nikdy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist