E-kniha: Maxim Habanec: Život je skejt - Maxim Habanec

Maxim Habanec

Život je skejt

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Maxim Habanec

Maxim Habanec: Život je skejt – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Život je skejt 7

Proč skateboarding vznikl náhodou? 21

Kdy začít jezdit? Teď! 25

Prkna, co pro mě znamenají svět 29

Zpátky k mým začátkům... 35

Nejlepší místa na ježdění 42

Jak (ne)projet školu 45

Skejtový videa pro nás byly vše 52

Když hejtuješ, tak neskejtuješ 57

Úrazy 59

Skateboarding je nekonečná inspirace 61

Skejt patří na street 65

Posedlost 67

Dobrá parta je základ 69

Zlomový bod 72

Skejt a holky 80

Co je Skate of Mind 84

Závěr 108

Trick-tipy 110

Ollie je základ 114

První flipy 128

Základy v rádiusu 146

Začátky na zábradlí 158

Začátky na zídce 174

Poděkování 190

7

1. ŽIVOT JE SKEJT

Mám pocit, že se skejtem jsem se rovnou narodil. Začal jsem jezdit jako malej, takže si to

skoro ani nepamatuju. Ani si už nevzpomínám na dobu, kdy bych na skejtu nejezdil. Takový

časy pro mě neexistujou.

Skateboarding je podle mě stavem mysli – „Skate of Mind“. Já to tak vidím a cítím. Takhle

nějak by mohla znít moje definice.

První skejt, kterej mi dal brácha, byl málem větší než já...

Život je skejt

8

Není ale pochyb o tom, že skateboarding je taky sport. Dokonce je všeobecně označován jako sport extrémní. A snad právě díky tomu, že ho lidi řadí mezi adrenalinový, extrémní sporty, panuje všeobecný dojem, že musí být značně nebezpečnej. Musím vám tedy prozradit, že skateboarding není ani tak nebezpečnej, jako spíše technicky náročnej sport.

Skater nebo skejťák, jak se říká člověku, který se jízdě na prkně věnuje, není to samé jako kupříkladu lyžař, který je lyžařem, jenom když stojí na lyžích. Nebo plavec, který je plavcem, jenom když plave ve vodě někde v  bazénu nebo rybníce. Zato skejťák, dovolím si říct, je skejťákem, i když u sebe skejta zrovna nemá. Dnem i nocí, pořád je duchem na prkně. Dívá se na své okolí zcela jiným pohledem než většina lidí. Neustále sonduje, měří a vybírá zajímavý místa, který by se na skejtu daly jezdit.

Každej, kdo jezdí na prkně, dobře ví, o čem mluvím.

Zmerčím prostě pěkný zábradlí a v tu chvíli už si představuju všechny ty triky. Když jsem v bazénu, tak si zas říkám, jak by se daly jezdit jeho strany, kdyby byl vypuštěnej. Je to prostě posedlost – a tak trochu prokletí.

Nemám rád ten celkem rozšířenej názor, že skateboarding je jenom lifestylem. Je to fakticky prázdná fráze, kterou přejímají a hlásají především neználci a média. Značně zjednodušenej pohled na tenhle nádhernej sport.

Na skateboardingu je nejvzácnější to, že je vesměs o svobodě. Každej si může jezdit, jak chce. Nesvazujou ho žádný pravidla. Stejně tak je tomu třeba v  umění, ve kterým existuje mnoho přístupů. V ježdění a realizování se na skejtu je tomu stejně tak. Tím chci jen znovu podtrhnout, že stejně jako umění ani skateboarding přece není jen lifestyle. Je to určitý vyjádření se skrze tohle krásný dřevěný prkno s kolečkama, který v sobě ukrývá nekonečný možnosti.

Pro mě se stal skejt především fenomenálním prostředkem, jak objevovat svět a zároveň se i seberealizovat. Nástrojem na dobrou náladu. Vždycky, když si stoupnu na desku, zapomenu na všechny problémy a starosti. Tak jsem to měl vždycky. Když jedu na svojí desce, tak prostě na vše nepodstatný zapomenu. Je naprosto báječný, že existuje nespočet přístupů, jakejma lze skateboarding pojmout.

Dá se jezdit úplně naplno a závodně, když chce člověk jít za vítězstvím. Nebo tomu dávat všechno, ale pouze zaznamenávat svoje nejlepší triky třeba na kameru a  neměřit síly po soutěžích.

V  obou případech je to fyzicky velice náročný a  vyžaduje to každodenní drcení triků. A musím přiznat, i každodenní překonávání vlastního strachu a mnohdy i bolesti. Zabere to spoustu času a nervů, když se rozhodnete dosáhnut úrovně těch nejlepších.

Nyjah Houston se stal legendou, a to mu nebylo ani dvacet. Když se mu chce člověk přiblížit, musí se naučit ty nejhustší triky a v tu chvíli je to fakt příšerná makačka, která vyžaduje neskutečně tvrdej dril.

9

Jakmile vidím místo, který by mohlo bejt vhodný na ježdění, tak si představuju možnosti, jak by

se dalo naplno využít. Myslím, že vypuštěnej bazén inspiruje snad jenom skejťáky, pro nás je to

něco plnýho možností. 10

11

Tenhle trik jsem měl vymyšlenej asi deset let, než jsem se odvážil ho zkusit.

Nakonec jsem ho dal na třetí pokus a vyhrál jsem boj nad tímhle railem

z 16 schodů. Tohle je asi největší zábradlí, co jsem kdy dal, a je v Kalifornii.

Pak se ale s  největší pravděpodobností nakonec dostaví ta sladká odměna, kdy člověk jezdí neuvěřitelně dobře a dokáže na prkně s kolečkama dát zábradlí z 20 schodů na první pokus.

Nebo je tu taky možnost vydat se cestou, kdy se chcete jen vozit s kamarády a užívat si skvělýho ježdění. Prostě jezdit si jen tak, pro sebe pro radost. Tak tohle je zas něco zcela jinýho, těžká pohoda, která nevyžaduje téměř žádné oběti. Prostě jenom volnost a užívání si parádní jízdy. Nemyslím si, že jeden nebo druhej z těchto přístupů je lepší nebo vhodnější. Prostě je svobodnou volbou každýho, kterou cestu si vybere.

Ale i když člověk chce závodit a hrotit to, tak to zas taky hned nemusí znamenat, že si nesmí dát ani na chvilku voraz a jen tak se nepovozit pro radost, jak to kupříkladu s oblibou dělám já. Občas mám prostě šílenou chuť si užít jízdu jen tak někde po silnici a nic nehrotit. V tu chvíli cítím, jako by se zastavil čas, a utvrzuju se v názoru, že takhle budu jezdit ještě pěknejch pár desítek let. A doufám, že dokud budu stát, tak budu moct i jezdit. Jak zjistíš, jak si stoupnout na skejt a na jakou nohou jezdit dopředu?

Stačí se rozeběhnout a zkusit se jednoduše sklouznout. Noha, která je vepředu, bude vepředu i na skejtu. Jak jednoduchý a snadný.

Když někdo jezdí levou nohou dopředu, tak se tomu říká REGULAR a  opačně je to GOOFY. Třeba já jezdím na REGULAR.

Na desce vždycky zůstává přední noha a  odrážíš se zadní, pokud to budeš dělat opačně, budou se ti všichni smát. Tomu říkáme jezdit na mongo.

Tímhle zlozvykem trpí dost začátečníků a je třeba si na to dávat pozor. Dlouhodobě tak jezdit vlastně skoro ani nejde. Protože ve větší rychlosti zkrátka není možné se tak odrážet.

Takže buď naplno a závodně, tedy stát se profíkem, nebo jen tak na pohodičku, být jen totálním požitkářem? Kdepak. Někde mezi těmito mantinely existuje ještě nespočet dalších cest a možností, ze kterejch si můžete vybrat. Kupříkladu prkno je taky možný používat jen

13

jako dopravní prostředek. Sice mi to přijde škoda, ale není k tomu potřeba řidičák. Snad po

stačí jenom znalost těch základních dopravních značek. Pivo před jízdou taky není problém,

ale já to moc nedoporučuju.

Tohle je přesně ta pohoda! Jen se odrážíš a užíváš si pohodu na ulici. Třeba tohle je v Ósace

v Japonsku. 14

Využívat skejt jenom jako dopravní prostředek by mi však nikdy nestačilo. Dřív nebo později, když se skejtem už jednou začneš, tě to prkno na kolečkách chytí do svých sítí. Ovládne tě. Najednou budeš mít nutkavou potřebu si jen tak na něco vyskočit a vyzkoušet si nějaký ty složitější vychytávky.

Mě na skejtu dostala ta nefalšovaná svoboda a bezbřehá volnost, možnost výběru. To, že si můžu užívat i přesto, že s nikým zrovna nesoupeřím. Že si můžu vzít prkno a jít jen tak na chodník před dům, nebo kam se mi zlíbí a vyblbnout se. I po těch asi dvaceti letech ježdění je pro mě tohle velice důležitý a osvobozující.

Je to naprosto přirozený, báječný a jednoduchý. Od přírody nemám rád složitý a komplikovaný věci.

Skateboarding je mojí součástí skoro celej život a jedna z věcí, která mě na něm fascinuje, je to, že ani jako sport nikdy nebyl nijak striktně organizovanej. Nikdo mi nikdy neříkal, v kolik mám jít jezdit, kam mám chodit jezdit a jak mám vlastně jezdit anebo trénovat. Vždycky to bylo jenom a jenom na mně. A z toho je ta čistá radost. Tady si třeba s mým kamarádem Danem užívame jízdu z kopce v New Yorku. Tahle silnice byla dokonalá, krásnej povrch a sklon, akorát abychom to mohli pustit. Užít si trochu rychlosti na asfaltu, taková sjezdovka bez sněhu.

16

Často je to také o hledání jedinečnejch míst, kde se dá jezdit. Skvělý je, že

prostředí, ve kterým jezdíte, se může furt měnit... Například tohle místo jsme

našli po několika hodinách hledání na Bali a za tu fotku to rozhodně stálo. 17

18

Jak je vidět na týhle fotce, tak jezdit se dá bez problému i na lodi. Stačí si na ní postavit menší

rampu a dávat bacha, aby deska neskončila ve vodě. 19

Co dodat. Všechno je jednoduchý jak facka a princip svobodný volby funguje spolehlivě

perfektně všude kolem nás. Člověk si jde jen tak někam zajezdit, a když u toho vydrží a zalíbí

se mu to, tak se postupně začne chtě nechtě zdokonalovat. A pak to člověka buď chytne

naplno, takže u prkna už zůstane, nebo taky třeba ne.

Kolik je skejťáků, tolik je i stylů ježdění! Vyklubal se začátkem padesátejch let někde v Kalifornii, pak přes louži zvanou Atlantik přeskočil jako krásná nákaza nejdřív do Anglie, to byl další krok, a pak už se nezadržitelně rozšířil po celý Evropě. A nejen po ní! Nakazil doslova celej svět. Taková skejtová pandemie!

To dá rozum, že nejlepší by bylo zeptat se přímo někoho, kdo u toho tenkrát byl. Nebo rovnou toho, koho osvítila nebesa a  jako první přimontoval ty kolečka na prkno. To musel být prostě génius!

Všeobecně je ale známo, že u toho zrození byli surfaři v Kalifornii. Když neměli k dispozici pořádný vlny, a  tím pádem neměli kde a  na čem jezdit, někoho z  nich jednoduše geniálně napadlo přidělat kolečka na desku a jezdit po betonu jako na vlnách. Takový drobný osvícení, který změnilo svět pro mnohý lidi. K tomu navíc bylo v Kalifornii dostatek ideálních míst na ježdění, třeba klopený chodníky, betonový plochy a  skvělý počasí. To všechno dohromady

Proč skateboarding vznikl náhodou?

22

mohlo alespoň trošku napodobovat tu oceánskou vlnu. A  potom, když byly dlouhý sucha,

někdo jinej přišel na to, že se dá jezdit i ve vypuštěnejch betonovejch bazénech, protože ta

jejich dna mají vlastně tvar vlny a správný rádius, který každý dobře zná z U-rampy. To byla

ta největší jiskra pro skateboarding. Co jiskra. Hotovej velkej třesk skateboardingu!

Bazény daly jezdcům úplně nový možnosti. Je vlastně paradoxní, že něco tak pozitiv

ního jako je skateboarding, se vlastně zrodilo z  dvou negativních věcí: z  nedostatku vln

a z ohromnýho sucha, tam kdesi v Kalifornii.

V tomhle betonovým bazénu jsem jezdil na Bali, má tradiční coping (hrana) z dlaždic a tvar ledviny.

I když jsem dobrej spíš na zábradlí a schody, tak ježdění v bazénech má pro mě velký kouzlo, možná

proto, že se vždycky cejtim jako jeden z Legend z Dogtownu, ale ani tak mi to moc nejde, haha.

Tenhle bazén na Bali je unikátní hlavně tím, že je součástí jednoho baru, kde se každej den konaj

koncerty a žije to tam až do rána. Jmenuje se Pretty Poison a podobnou atmosféru jen tak

nikde na světě nenajdeš. Pravidelně se tam scházej top jezdci z celýho světa. Přes den surfujou

a večer jdou vždycky na skejt. Dá rozum, že tohle láká i dost holek a celkově to místo úplně

dejchá svobodou a punkem.

23

Tak a takhle to tam teda vypadá večer. Prostě skvělý párty, ježdění a volnost!

25

Jak tedy člověka, kterej nikdy nestál na prkně, ještě více navnadit? Jak ho přimět k  tomu,

aby skejt vyzkoušel a pak si to taky zamiloval? Jak ještě víc rozšířit už tak početnou rodinu

skejťáků?

První krůček správným směrem je mít radost z pohybu, což je celkem vzácná věc, a uží

vat si svobodu, o který jsem už tolik psal. A jak na to, aby si člověk neznechutil ježdění na

prkně hned od začátku? Je důležitý myslet na to, že se jezdí hlavně pro radost. Že se neza

číná skejtovat jen proto, abys jako skater hned získal sponzory, slávu nebo vyhrával závody.

Všech těhle úspěchů člověk může dosáhnout až časem. Co je ale hned na samým začátku

důležitý, je výběr skejtu.

Kdy začít jezdit? Teď!

26

Ke  skateboardingu mě přivedl můj starší brácha Matyáš. Od něj jsem dostal svý první prkno, už když mi bylo asi 5 let. Tak to všechno začalo a já mu budu už navždycky vděčnej. Dík, brácho!

Pokaždý, když se mi vybaví ty časy, musím se usmívat. Vzpomínám na ně vážně moc rád. Když brácha ještě aktivně jezdil na skejtu, bylo mi 5 a jemu mezi 15 a 16. A já, asi jako každej mladší brácha, jsem chtěl napodobovat svýho „hustýho“ staršího brášku. Takže jsem, jak jinak, hrozně moc toužil mít stejně jako on taky svýho vlastního skejta. Brácha se zachoval jako frajer a jednoho dne svou starou oblíbenou kšiltovku kdesi vyměnil za nějakou postarší desku. Tu mi pak s náležitou důležitostí toho posvátnýho okamžiku předal, abych na ní mohl začít jezdit. To prkno ale bylo skoro větší, než jsem byl tenkrát já. Vzpomínám, že jsem ho pomalu ani nemohl unést. Ke všemu mělo na spodní straně grafiku „Doktor adrenalin“ s injekční stříkačkou, což bylo pro 5letýho kluka v tý době opravdu asi celkem dost nevhodný. Ale jak plyne z mý povahy, tak snad i právě proto jsem to prkno tak miloval. A jasně že i kvůli tomu, že bylo od bráchy... Tohle je asi vůbec první fotka, kde skejtuju! Brácha mi dal moje první prkno a jezdili jsme za barákem. Myslím si, že bylo dobře, že jsem začínal rovnou na velkym skejtu. Doporučil bych to všem i dnes. Takovej začátek je sice opravdu dost drastickej, ale jsem si jistej, a vím to z vlastní zkušenosti, že je lepší se trochu potrápit hned zkraje s tou větší deskou.

Díky tomu nabereš na síle a  určitě i  na obratnosti a  jednoho dne ti to najednou začne jít samo.

Měl jsem tedy rovnou prkno pro dospěláky a na něm jsem začínal. Tou dobou bylo poměrně dost těžký dostat do Čech americký prkna, a to nejenom kvůli tomu, že byly pěkně drahý.

Slyšel jsem, že před revolucí si kluci z nouze dokonce museli prkna vyrábět sami, a tak z mýho pohledu jezdili vlastně na polínkách.

Mít slušný prkno byla v době, kdy jsem začínal, dost drahá záležitost. A když měl někdo smůlu a  takový prkno zlomil, tak ho nevyhazoval, ale sám si ho zkoušel slepit dohromady a tak podobně.

Dnes už suprovou desku koupíš za tisícovku, perfektní komplet se vším všudy na začátek pořídíš klidně i  pod tři tisíce. Tak kupříkladu můj komplet, na kterým jezdím dnes, stojí jen něco málo přes tři tisícovky. Takhle nějak vypadaly první desky. Byly dost úzký a kolečka byly z bůhvíčeho. Já na takovým nikdy nejezdil, ale asi to nebylo nic jednoduchýho. Tohle je dost důležitý!

Na začátku je dobrý se trochu zorientovat v tom, jaký jsou možnosti a co vlastně chce člověk jezdit. Pokud se chceš třeba jenom vozit po ulicích a nedělat moc triky, můžeš zvolit cruiser. K tomu se ale ještě dostaneme.

Já od svýho bráchy dostal rovnou perfektní desku a na něčem podobným, jako tenkrát, jezdím vlastně dodnes. Skoro nikdy jsem nejezdil sám. Vždycky jsme se s kámošema hecovali, kdo skočí jakým trikem přes víc desek. Tady dávám bs ollie na Koněvu, což bylo místo, který jsem měl hned za barákem.