načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Matějček Zdeněk -- Naděje není v kouzlech - Jan Jandourek Markéta Elblová

Matějček Zdeněk -- Naděje není v kouzlech

Elektronická kniha: Matějček Zdeněk -- Naděje není v kouzlech
Autor:

Shrnutí plodného života a práce prof. Matějčka v oblasti psychologického výzkumu i poradenské praxe formou rozhovoru s publicistou Janem Jandourkem a psycholožkou Markétou Elblovou. Hovory ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 236
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-717-8350-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Shrnutí plodného života a práce prof. Matějčka v oblasti psychologického výzkumu i poradenské praxe formou rozhovoru s publicistou Janem Jandourkem a psycholožkou Markétou Elblovou. Hovory o životě, setkáních s lidmi a psychologii přibližují zkušenosti a postoj této významné a zajímavé osobnosti.

Související tituly dle názvu:
Zdeněk Matějček Zdeněk Matějček
Jandourek Jan, Elbová Markéta, Chvátalová Helena
Cena: 162 Kč
Stromu zbývá naděje Stromu zbývá naděje
Halík Tomáš, Šimotová Adriena
Cena: 237 Kč
Naděje není jen slovo! Naděje není jen slovo!
Jiříková Martina
Cena: 257 Kč
Stromu zbývá naděje + CD Stromu zbývá naděje + CD
Halík Tomáš
Cena: 335 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Matějček, Zdeněk, 1.922‑

Zdeněk Matějček : naděje není v kouzlech / Jan Jandourek, Markéta Elblová.

– Vyd. 1. – Praha : Portál, 1999. – 236 s. – (Rozhovory)

ISBN 80‑7178‑350‑1

929 * 159.9‑051 * 159.922.7 * 37.03 * (047.53) *

Matějček Zdeněk, 1922‑

* psychologové − Česko

* psychologie dítěte

* výchova dítěte

* rodiče a děti

* rozhovory

UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE A UŽIVATELE TÉTO KNIHY

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí být reprodu‑

kována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemné‑

ho souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

© Zdeněk Matějček, Jan Jandourek, Markéta Elblová, Helena Chvátalová, 1999

© Portál, s. r. o., Praha 1999

ISBN 80‑7178‑350‑1 (tištěná verze)

ISBN 978‑80‑262‑0226‑4 (pdf )

ISBN 978‑80‑262‑0330‑8 (ePub)

ISBN 978‑80‑262‑0331‑5 (mobi)


Obsah

Slovo na úvod ...............................................6

Očima dítěte ................................................7

INTERMEZZO PRVÉ / O lidech a koních ......................55

Odkud, kudy, kam ..........................................77

Psychologem s plnou náručí .................................116

INTERMEZZO DRUHÉ / Lidé, kteří mě doprovázeli ............173

Proměny .................................................193

Životní příběh ............................................228

Fotopříloha ...............................................233


6

Slovo na úvod

První nápad nebývá vždycky ten nejlepší, ale má něco do sebe – přinejmen‑

ším, že skutečně byl první. Od něj se pak teprve odvíjí všechno následující.

Když jsem se dozvěděl, že PORTÁL pomýšlí na rozhovory se mnou, napadl

mne kdo jiný než Karel Čapek a jeho Obyčejný život – konkrétně scéna ze

samého začátku, kdy pěnkavka s hlavičkou na stranu se jedním očkem

kouká na člověka, jako by se ptala: „Kdo ty vlastně jsi?“ Mockrát se totiž

na mne nějaký ptáček u nás v Tuháni na zahradě takhle díval a já jsem

oceňoval pozorovací talent Karla Čapka – ten ptáček se opravdu na člověka

dovede podívat tak zvídavě, že se vám chce mu odpovědět.

Každý život je svým způsobem obyčejný i neobyčejný, jako v tom Čap‑ kově románu. Když se teď na celý život dívám zpět, vynořují se mi z paměti věci obyčejné, které se dějí asi kdekomu, a věci neobyčejné a velice osobní, které zase nikoho asi moc zajímat nemohou. Chci mluvit o životě. A po‑ něvadž jsem dětský psycholog, taky o dětství a o tom, co jsem si z něho odnesl. A o lidech, s nimiž jsem se setkal – o lidech obyčejně neobyčejných.

Jestliže někdo v mých slovech zaslechne něco o životě obecně, a tedy i o životě svém vlastním, budu na výsost spokojen. Jaký jiný zájem by totiž mohl čtenář mít na životě úplně cizího člověka, nebýt této možnosti?

Zdeněk Matějček


7

Očima dítěte

„Tvé jméno bude Jan – už ví je sad

a paměť rodu ve vánici tváří

vločku tvé tváře chvátá vyhledat.

S tvými dny zatím anděl hospodaří...“

František Hrubín, Včelí plást

Začněme u vašeho dětství. Jaké jsou vaše úplně první vzpomínky? Mnoho lidí

uvádí neuvěřitelné podrobnosti z  počátku svého života. Jakou s  tím máte sám

zkušenost?

V psychologii nepanuje jednotný názor na to, odkdy si člověk něco pama‑

tuje. Jsou jedni, kteří soudí, že tak od dvou tří let a že jsou to jenom nesou‑

vislé a nevýznamné útržky. A jsou druzí, kteří rozhodně tvrdí, že člověk je

schopen vybavit si vzpomínky na vlastní porod, ba dokonce i na zážitky

v lůně mateřském. Profesor Chamberlain ze San Diega, jeden z význam‑

ných badatelů v oblasti prenatální psychologie, s nímž jsem se seznámil

prostřednictvím české psycholožky v emigraci (a nyní opět v Praze) paní

Evy Rheinwaldové, mi řekl, že při přednáškách o životě před narozením se

mu vždycky přihlásí někdo z posluchačů, kdo jeho poznatky z vlastní zku‑

šenosti potvrzuje, na své narození si vzpomíná a dovede o tom říci zajímavé

podrobnosti. Já v této věci nemohu být soudcem, porodní a předporodní

zážitky nepopírám, ale sám si nic takového nepamatuji.

Kam až tedy sahá vaše paměť?

Nejčasnější vzpomínky mám z věku mezi dvěma a třemi lety – a že by měly

nějaký velký význam pro další život, toť otázka. Ale zajímavé a pozoru‑

hodné to rozhodně je.

Bylo to v Černošicích, kde si dědeček s babičkou koupili na penzi vilku

a krátký čas tam bydleli, než se přestěhovali k nám do Kladrub. Nosí mne

v náruči teta Zdeňka čili mladší sestra mé matky. Že to byla ona a že to

bylo v Černošicích, jsem se ovšem dověděl až vlastně v dospělosti, když

jsem se jakožto psycholog začal o tyto věci zajímat. Vlastní vzpomínka je

jenom na ženu, která rozhodně nebyla mou matkou. Byla mladá a bylo mi


8

u ní dobře. A vím zcela určitě, že mne nesla k potoku a že jsme tam „chytali

ryby“. Vidím sám sebe, jak s ní sedím na břehu a v ruce mám prut. Pak

vím zcela určitě, že mě už zase doma ukládá k spánku. Je mi dobře a bla‑

ženě usínám. Ten pocit jakési hluboké, bytostné blaženosti je tu – a v celé

vzpomínce převládá.

Z psychologického hlediska je zajímavé, že to byla zřejmě jedna z mála návštěv naší rodiny u dědečka a babičky. Prostředí tedy nezvyklé. Nezvyklé muselo být i chování mladého děvčete, které se batoleti své starší sestry věnovalo s vřelostí a zaujetím, jak jen to takové dívky dovedou. Teta Zdeňka mi zkrátka dělala zábavu, legraci, překvapení. Nejspíše se těchto několik „nezvyklostí“ spojilo v zážitek, který mi v paměti zůstal navždy zachován. Přitom fakt, že jsem v tomto cizím prostředí blaženě usnul, svědčí o tom, že jsem zažíval pocit jistoty a bezpečí a že to nebylo hmotné prostředí, nýbrž lidé kolem, ti „naši“, kdo mi tento pocit dávali.

Viděl jsem ve své psychologické praxi mnoho dětí, které mají potíže s usínáním v cizím prostředí. A rodičům a babičkám jsem vždycky vykládal, že podstatnou roli tu hrají úzkost a nejistota, které nemůžeme svou vůlí dost ovládat ani my dospělí, natož děti. Často k tomu dodávám, že když malé dítě klidně usne u babičky a dědečka nebo u kohokoliv jiného, je to pro tyto lidi vyznamenáním! Znamená to, že pocit jistoty a bezpečí u dítěte převládl nad pocitem nejistoty z něčeho neznámého a následkem toho i nebezpečného. Nevím, zdali mi k tomuto poznání mohla nějak přispět i moje nejčasnější vzpomínka, ale vyloučeno to není. Abych se však moc nevytahoval, musím připustit, že o pocitu bezpečí a jeho významu nás učí psychologie jakožto věda už skoro sto let a že i já jsem si to v praxi tisíckrát ověřil i bez té své první dětské vzpomínky.

Zajímavé je, že i další vzpomínky z doby kolem tří let a pak z věku předškolního nezachycují obyčejný život, ale vždycky nějakou zvláštnost. Hned druhá vzpomínka se totiž týká našeho stěhování do zámku z vily, kde jsme do té doby v Kladrubech bydleli a kde pak zpravidla bydlívali páni důchodní s rodinami. Jsme na pěšině, dědeček mne drží za ruku a říká, že tady máme krásné oříšky a ty že tam, kam se stěhujeme, mít nebudeme. Existuje fotografie, na které jsem s dědečkem na oné pěšině před vilou – čili, mohl jsem si tuto vzpomínku upravit dodatečně podle fotografie. Ale tu řeč o lískových oříškách jsem si upravit nemohl – tu si skutečně pamatuji. Pak už vzpomínek přibývá. V mlhách vidím babku Černíkovou, která nám dělala jakousi chůvu. Její muž, děda Černík, byl totiž osobním kočím našeho otce a k této společensky významné funkci se nějak přiřadila i funkce jeho ženy jakožto rodinné pomocnice. S ní jsme spolu s bratrem obcházeli celou vesnici, navštěvovali její příbuzné a známé a předváděli všelijaké dětské hříčky, kterým nás ona naučila. Pověst říká, že já jsem prý brzy mluvil a uměl spoustu básniček, takže bylo co předvádět. Takže rodiče se ve vašich vzpomínkách objevují až o hodně později? Ano, teprve potom přišla na řadu vlastní matka (otec se objevuje v jasu vzpomínek až ze školního věku), a to zase ve spojitostech mimořádných. Někdy po čtvrtém roce se objevilo, že mám luxaci levého kyčelního kloubu a že kulhám. Následovala první operace u docenta Bárty v Podolí. Ta spo‑ čívala v tom, že mi vždy o něco roztáhl nožičky a v této poloze zasádroval. Dělalo se to v narkóze. Moje matka s babkou Černíkovou mne zabeto‑ novaného v sádře vezli do Prahy vlakem. Zpátky to bývalo horší, zvracel jsem, bolelo to...Vidím svou matku, drží mne na klíně, jsme ve vlaku a za oknem dráty telefonního vedení stoupají nahoru a dolů – a já chci vědět proč. Jindy je už noc a kolem okna se řítí roje jisker z komína lokomotivy – a já chci vědět proč.

A ještě na jednu vzpomínku nesmím zapomenout. Je ze šestého roku života a je to pohřeb babičky. Nic děsivého, nic smutného, žádná zvláštní zátěž pro dětskou duši. Byla to rodinná slavnost, mnoho lidí, zvláštní vážné chování, zvláštní vzrušení – znovu tedy mnoho nezvyklostí. Přitom však opět onen známý pocit jistoty a bezpečí v tomto houfu lidí, kteří k sobě nějak patří. Co nám prozradíte o svém tatínkovi a jeho rodině? Našemu otci jsme jako děti říkali „tatíček“ a později „taťka“. Uvědomuji si, že oslovování, které se v rodině ustálí, není jen docela formální nebo docela náhodná věc. Je v něm vždycky vyjádřeno i rodinné postavení toho osloveného i vztah dítěte k němu. Dědeček, který s námi žil, byl „dědeček“, dědeček holohlavský byl „děda“. „Babička“ holohlavská byla nějak v pozadí. Do našeho dětství nijak významně nezasahovala.

Otcovo křestní jméno „Jaroslav“ naznačuje, že jeho rodina, byť venkov‑ ská a svým způsobem obyčejná, měla smýšlení česky uvědomělé a vlas‑ tenecké. (V druhé polovině minulého století začalo vlastenectví teprve doléhat do středních vrstev zemědělského venkova.) Děda mu říkal docela něžně „Jaroušku“, i když byl otec už dávno statný chlap, ředitel hřebčína a vrchní rada – mně to vždy znovu připadalo nějak nepatřičné. Pár týdnů před svou smrtí mu psal: „Jaroušku přijeď, ležím pádem.“ To už jsem byl velký a divné mi to nepřipadalo – jen dojemné. Dnes ovšem vím, že rodinné vztahy překračují všechny možné společenské konvence a že rodiče jsou ti jediní, kdo nás znají důvěrně z hloubi našeho dětství a tato znalost že je nikdy docela neopustí. Děti jsou děti, i když je jim šedesát nebo sedmdesát.

Na svou maminku čili naši babičku otec moc nevzpomínal – zřejmě ne‑ byla mateřský typ. Vychovávala ho jeho babička, tj. naše prababička, která naopak měla všechny přívlastky mateřské osoby. Tu jsme my děti ovšem už nepoznaly. Ale vzpomínky, které otec na ni choval, byly pozoruhodně vřelé. Rozhodující osobou jeho dětství byl však tatínek neboli náš děda.

Otec měl mladšího bratra Josefa, tak jako matka měla mladší sestru Zdeňku. Oba tedy byli starší ze dvou. Něco na tom je. Navíc mužsko‑ženská diferenciace rolí v naší rodině byla zřejmě dost výrazná. Byl tu však ještě jeden prostřední bratr, ten ale zemřel v dětství na encefalitidu. Jeho malo‑ vaný obrázek visel celou dobu, co pamatuji, v Holohlavech ve velké seknici.

Strýc Pepa byl třikrát ženatý. První paní mu zemřela brzy, pokud vím na tuberkulózu. Druhá, Aninka, byla žena pracovitá, hezká a v nejvlastnějším slova smyslu ušlechtilá. Zemřela na sarkom, když naši dva bratranci Fanouš a Jirka byli ještě na začátku školního věku – což, jak si dovedete představit, pro selskou rodinu živící se prací svých rukou byla hotová pohroma. A třetí, Tonička, matka sestřenice Vlasty, pracovitá za tři mužské, strýčka dlouho přežila. Ta už neužila nic ze selské slávy, ale jenom JZD a dřinu.

Fanouš založil novou větev matějčkovského rodu v Kanadě a Jirka ja‑ kožto syn odbojného kulaka pocítil doma všechno, co za komunistů k ta‑ kovémuto „poznamenání“ patřilo – od „černých baronů“ na vojně až po manuální práci nejtvrdšího ražení v rozkvětu svých let. Ale naštěstí je to po předcích chlap silný a odolný. A žádné ústrky mu neubraly na povaze jasné, vstřícné a rozšafné. Po „sametové revoluci“ se stal v Račicích staros‑ tou. A jeho žena Zdenička má povahu také takovou, jenom v jemnějším vydání. Zkrátka lidi, o nichž platí, že jsou „solí země“ – přičemž oni o tom samozřejmě ani nevědí.

Já jsem ale touhle odbočkou zamýšlel něco jiného. Chtěl jsem připome‑ nout pozoruhodně jemný, až něžný slovník těchto venkovských lidí, pokud šlo o rodinná přízviska. Málo platné, za slovy jsou i postoje, takže i tohle něco vypovídá o vnitřních vztazích v rodině. „Aninka“ byla pro všechny nejen mladá teta holohlavská, ale stejně tak i stará teta Kučerová, když jí bylo přes osmdesát. A bylo jich ještě několik. Byly tu Lidušky a Lidunky, stejně jako staré Toničky a kdekterá žena v rodině takto oslovená vypadá jako komtesa ze zámku, v hlubokém rozporu se svým pracovním oblečením a rukama ztvrdlýma jako podešev. Kde a jak žili otcovi rodiče, tedy vaši prarodiče? Bydleli v domě postaveném roku 1848, který dosud slouží – špatně, stude‑ ně, ale přece. Žilo se v malém pokojíčku a v malé kuchyni, kde byla kamna s troubou, ve které otce „dopékali“, protože se narodil nedonošený. Vím tedy, že nedonošenost sama o sobě ani tehdy se nemusela nijak dotýkat inteligence, temperamentu, natož tělesného růstu a zdraví postiženého dítěte. Adaptační síly člověka jsou podivuhodné.

V jedné místnosti vzadu měla babička krámek s vesnickým zbožím smí‑ šeným. To byl její živel. Nikdy se toho nevzdala, i když očividně krámek neprosperoval. Zákazníků jsem tam nikdy moc neviděl, nanejvýš místního policajta, který tam chodil pravidelně na štamprdle.

Rodina to byla katolická, s tradiční vesnickou zbožností. Při pátrání v rodokmenu za Němců se však zjistilo, že jeden z předků byl vrchností přesazen ze statku na chalupu, což se prý dělo lidem usvědčeným z tajné‑ ho protestantství. Otec sám z církve vystoupil, a byl tedy „bez vyznání“. Respektoval ovšem tradici evangelickou ze strany naší matky a jakožto skutečně zasvěcený znalec dějin měl k této tradici úctu. V posledních letech života v Dubé chodili společně s matkou na kázání milého pana kazatele Zvěřiny v kostelíčku jednoty bratrské. Tato jednota navazuje na jednotu bratrskou z lužického Herrnhutu neboli Ochranova, po světě je známa jako „Moravians“ a při jedné své cestě do USA jsem byl jejich hostem ve Winston‑Salem – a jejich kostel byl jen pořádně zvětšenou kopií kostelíčku dubského. Zúčastnil jsem se tradičního zdobení (velice prostého) svíček připravovaných na Vánoce a spal jsem v biskupské posteli s baldachýnem, na kterou se lezlo po několika schůdcích (tak vysoká byla).

Výměrou polností to tedy byla chalupa, smýšlením svého obyvatelstva a společenským postavením to byl statek. Strýček Josef byl vždycky význam‑ ným činitelem v Selské jízdě. Lidé to byli pokrokoví – na jakých stála osvěta českého venkova na konci minulého století, takže do samostatné republiky v roce l9l8 mohl venkov vstoupit už jako rozhodující státotvorná síla.

Děda byl v Holohlavech dvakrát starostou, dokonce i v těžkém období první světové války. Pomáhal zakládat spořitelnu v Jaroměři, byl myslivec,

12

byl činný v různých spolcích – ale co hlavně a především – dal svého syna

vystudovat na reálce v Hradci Králové. Před tím ho ale poslal na rok do

Maršova do německé školy. Němčina pak byla silnou stránkou našeho

otce v celé jeho další kariéře. Myslím, že nenadsazuji mnoho, když řeknu,

že za německé okupace mu pomohla zachránit Kladruby. Byl Němcům

partnerem – dovedl dobře argumentovat – a nedal se. (Takovéhle spojitosti

asi málokoho napadnou – a určitě nenapadly ty, kdo ho po válce chtěli

z Kladrub dostat pryč.)

V Praze na technice vystudoval otec zemědělství – a šel do války. Dotáhl

to na dělostřeleckého poručíka. Měl svého sluhu neboli pucfleka a svého

koně, což bylo samozřejmě daleko důležitější. Na oba vzpomínal. Společné

osudy a společné nebezpečí dovedou lidi sbližovat asi víc než společná

zábava – a pomáhají překračovat sociální přehrady. Podstatnou část války

strávil na frontách v Haliči a zvláštní sympatií přilnul k tamním lidem.

O nich mnoho vyprávěl – o jejich bídě, prostomyslnosti a upřímnosti. Znal

ovšem také klasickou polskou literaturu, která nezapře polského ducha

vojenského, hrdinského a romantického. Primář Kučera při naší první spo‑

lečné cestě do Varšavy na psychiatrickou konferenci vyslovil diagnózu,

že „Poláci jsou hysterici a my obsedanti“. Otec rozhodně obsedant nebyl

a hysteriky ani hysterky rád neměl, ale něco polsky romantického v něm

rozhodně bylo. Jeho sympatii k Polsku a všemu polskému jsem po něm

přejal – zřejmě příklad toho, čemu se dnes říká sociální dědičnost. Při

cestování po celém světě mě kroky daleko nejčastěji vedly do sousedního

Polska. Polskou literaturu, myslím, znám dost důkladně a v Polsku mám

také moc dobré a věrné přátele.

Myslíte, že otce válka hodně poznamenala?

Určitě. Často se k ní ve vzpomínkách vracel, nenáviděl ji a děsil se jí.

„Válka je strašná,“ říkával. Četl kdejaké válečné paměti, v knihovně to

zabralo několik metrů knih. A my s bratrem jsme z těchto publikací znali

anabázi československých legií takřka dokonale. Druhou válku sledoval

z londýnského i jiného vysílání krok za krokem. Byl asi jedním z nejlé‑

pe informovaných lidí v širém okolí. Přesto ale dychtivě lovil zprávy od

druhých. V této snaze však uplatňoval jednu neblahou taktiku, kterou mu

mamka marně vytýkala a která i nám dětem příjemná nebyla. Vyslovil totiž

něco přehnaně pesimistického a chtěl, aby mu to druzí vyvraceli. Čekal

na to, toužil po tom.

Toužil slyšet argumenty proti sobě. Například řekl: „Za čtrnáct dní bu‑ dou Němci v Moskvě.“ A kdo ho neznal, mohl mít dojem, že je defétista, ale to rozhodně nebyl. Určitá obrana proti vlastnímu pesimismu v tom ale nepochybně byla. Tuhle taktiku jsem ostatně mohl pak později sám vypozorovat na mnohých svých pacientech.

Přitom ale náš otec miloval humor, vtipy, anekdoty – a jelikož se to o něm vědělo, patřilo jaksi k věci sdělit každou takovou novinku ještě za čerstva panu řediteli. Veselost mu nechyběla – nebyla však nijak okázalá. Nikdy také u něho nebyla podnícena nebo podpořena alkoholem. Víno měl rád, ale jeho organismus byl vybaven jedním nejvýš účelným mechanismem – daleko dříve mu totiž bylo špatně, než by mohl tzv. přebrat.

Myslím, že tenhle mechanismus byl geneticky předán i mně. Třetí skle‑ nička vína mi už přestane chutnat – a v životě jsem nejvíc na posezení vypil tři piva, a to jednou po koroptvím honu v hospodě v Chrčicích, když jsme byli po celodenním plahočení v srpnovém úpalu dehydratováni až k smrti. Jako výzkumný objekt pro věhlasného alkohologického výzkumníka a pří‑ tele Luďka Kubičku jsem prostě k ničemu.

Konec války zastihl však otce v Praze v nemocnici, protože byl na italské frontě přiotráven plynem. Vždycky vzpomínal, jak 28. října z vojenské čepice utrhl rakouského orla a jak potom táhl Prahou ve skupině s Karlem Hašlerem. Věděl, že o tom existuje tehdejší primitivní filmový záznam. Také ho viděl a našel se tam, poněvadž věděl, kde se konkrétně nacházel. Když jsem já ty snímky viděl nedávno v televizi v pořadech Karla Čáslavského Hledání ztraceného času, už jsem ho tam nenašel – přeběhlo to moc rychle. V čem jste v dětství otce nejvíce obdivovali? Největší obdiv měl náš otec prostě proto, že měl rád les a všechnu zvěř polní, lesní i vodní – a že uměl ohromně dobře střílet. Na to byl prostě „machr“ – a dívat se na něj, jak to dělá a jak ho obdivují všichni ostatní, to bylo něco, nad čím se i naše klukovská duše dmula pýchou. Kdo by ho nechtěl následovat? A bylo jasné, že jemu šlo o to, abychom ho následovali. Vždyť vzpomínal, jak mne vzal s sebou na násed na srnce, když jsem byl ještě tak malý, že mě musel snést dolů a dát vykakat, čímž samozřejmě srnce zradil. A já vzpomínám, jak mne při honu mocně chytil za ucho, když z brázdy vyskočil zajíc a já se za ním rozběhl jako honicí pes.

Obdivovali ho honci a kdekdo s ním chtěl při honě chodit, i když to znamenalo, že bude nosit zvěře víc, než kdyby dělal honce někomu jiné‑

14

mu. Jeho specialitou byla rána hozená přes úzkou šusalejku. Člověk sotva

uviděl králíka se mihnout, už padla rána – a králík tam byl, ani se nehnul.

A co takhle kohouty přes hlavu! Něco takového uměli dřív jenom kavalíři.

Od věků do věků když otec opravdu něco umí, imponuje dítěti ve střed‑

ním školním věku, tj. v době, kdy se tvoří identita podle pohlavní přísluš‑

nosti, tedy v našem případě „mužská“. A kterýpak otec se nechce před

vlastními dětmi také tak trochu (či spíše více než trochu) vytáhnout. Pak

je synovi i velkým vzorem – a má svého kluka na své straně. Škoda, že tuhle

poučku nelze tak univerzálně rozšířit a učinit natolik srozumitelnou, aby

ji přijali i dnešní otcové. Bylo by u nás méně mužských slabochů a méně

nešťastných otců.

Otec typicky s doutníkem při jednom popisování a hodnocení hříbat

Pro našeho taťku bylo jeho povolání koníčkem i životní náplní. Dovolená

pro něho bylo něco nesmyslného. Každý den projel v sedle nebo ve svém lehkém kočárku celé kladrubské hospodářství. Měl pohled jako ostříž. Moc dobře si všímal, co kde je a co kde není, co kdo dělá a co nedělá. Měl na to i zápisník. Ale dělalo mu dobře, když „jeho lidé“ byli na svém místě. A ti „jeho lidé“ také moc dobře věděli, co mu dělá dobře. Někdy mne vzal s sebou – a já rozpoznal tuhle hru a pochopil ji dávno dřív, než jsem se stal profesionálním psychologem. Nebylo pro mne pak překvapením, když jsem se sám stával aktérem v podobných hrách. (Vzpomeňme na knihu E. Bernea Games people play neboli Jak si lidé hrají v překladu Edy Bakaláře.)

V obci byl náš otec starostou Sokola a podporoval to, co se mu zdálo pokrokové – jinak se ale dost držel, aby se do místní politiky moc nemí‑ chal. Jeho agrárničtí soukmenovci mu to vytýkali, očekávali od něho větší politickou angažovanost. V obci byli sice socialisté (v jedněch volbách byl i jeden hlas pro komunisty a v druhých pro fašisty), ale hlavní opozicí byli v té době místní tzv. klerikálové, kteří drželi ještě tradice starorakouské. Když se zavádělo něco nového, byli zásadně proti. Když se stavěla nová silnice, aby nešla přes nádvoří jako ta stará, nebo když se mělo nádvoří obe‑ zdít (docela rozumné opatření, aby koně neutíkali a aby se snížilo nebezpečí úrazu – a ovšem i z estetických důvodů, protože před tím to nebylo nic víc než neohraničený „plac“), hlavní námitka proti byla, že lidé ze Selmic nebudou moct chodit do kostela. Samozřejmě, že možné to bylo i nadále. Problém byl jen v tom, že nikdo až ze Selmic do kladrubského kostela ne‑ chodil ani předtím ani potom. Dnes už na to jistě nikdo ani nevzpomene. Já jsem na to ovšem musel vzpomenout, když jsem při poslední návštěvě Kladrub viděl, jak ono pěkné hrazení, po těch letech už omšelé, dostává nový kabát. Co starostí s tím ale tehdy dávno náš otec měl!

Tohle všechno bylo ovšem pro nás kluky, když jsme rozum brali, jen věcí víceméně vedlejší. Na jednu stranu jsme se otce trochu báli. Ani ne tak proto, že sem tam přiletěl nějaký pohlavek, ale že se dovedl podívat, až nám stydla krev. Nějaké odmluvy nebo protesty se u nás nevedly. Na dru‑ hé straně byl pro nás osobou imponující. Nedostupnou a nedosažitelnou ve své moci a síle. Byl autoritou dávající životní jistotu – což, jak víme, je jedna ze základních psychických potřeb dítěte. Ale nějaký oidipovský komplex v pravé podobě se u nás nekonal – tady musím přátele psycho‑ analytiky zklamat. Když se primář Kučera snažil při mých čtyřicetinách z pozic hlubinné psychologie vysvětlit mou zálibu v myslivosti, přičítal to skutečnosti, že se mi ve dvou letech narodil mladší bratříček a že mi ho byl „čert dlužen“. Jenomže ten můj bratříček byl ještě odhodlanější myslivec než já – a jemu se už žádný bratříček nenarodil. Tak jakýpak zase jiný čert byl jemu dlužen? Prostě pro tu myslivost mou i mého bratra je vysvětlení daleko přímější a jednodušší – otcův vzor a náš obdiv k němu.

Brzy jsme dostali vzduchovku a stříleli vrabce. Těch kolem stájí bylo množství nepřehledné. A chlubili jsme se každou dobrou ránou. Asi dva‑ krát nebo třikrát se stalo, že jich bylo hodně a že je pan Johan stáhl z ků‑ žičky a všichni, včetně personálu služebného, jsme je měli jako předkrm k obědu. Nic zvláštního. Když jsem pak viděl vrabce v jakémkoli množství a jakémkoli stupni jídelní přípravy na italských trzích, dokonale mne přešla chuť zopakovat si onen požitek z dětství. Kdo nezažil, asi nepochopí, ale když jsem jednou vzduchovkou střelil sojku a potom kulovničkou havrana, zakoušel jsem takovou loveckou pýchu jako asi sám E. Hemingway, když v Africe střelil nosorožce, nebo Čapkův praotec Janeček, když kyjem skolil divokého pratura. Je v tom něco sice primitivního, ale pradávného, po výtce mužského, přírodního a mocného! A vaše maminka? Naší matce jsme jako děti říkali „mamičko“ a pak dál celý život „mamko“. Myslel jsem si, že vyprávění o ní bude pro mne nejsnazší, protože ji přece nejlépe znám, vzpomínky na ni jsou stále živé a její osobnost je v mém živo‑ tě stále nějak přítomna. Ale teď vidím, že právě tohle je na překážku, abych srozumitelně vyjádřil, co cítím. Myšlenky se mi podivně rozbíhají a nemo‑ hu je soustředit na to podstatné. Všechno je nějak moc povrchní. A samo vyjádření? Potřebovalo by jazyk básnický. Něco březinovského nebo aspoň seifertovského. O prožitcích nejhlubších se opravdu těžko mluví.

Narodila se v březnu roku 1899, tedy právě před 100 lety. Jmenovala se Vlasta, ale své bojovné jmenovkyni se neblížila ani zdaleka. Teta Emy, dědečkova sestra, jí říkala „Vlastenko“, což mělo, kromě té zdrobněliny, i něco reálného do sebe. Ano, od ní jsme asi nejspíše získali to, čemu se dá říci „láska k vlasti“. (Musím se přiznat: Když se hraje hymna, ač je to při jakékoliv příležitosti, já mám vždycky slzy v očích. Marně se snažím to ovládnout – a teď už se za to ani nestydím.) Její otec a náš dědeček byl hospodářským správcem nejprve ve Zvoleněvsi a pak na Zderaze u Smiřic. Když odtud jednou jela vlakem do Hradce Králové, kde chodila do lycea (což byl jakýsi předchůdce dívčího gymnázia), potkala ve vlaku švarného vojáka a byla z toho láska jako trám – první, jediná a na celý život. Jaká byla její rodina? Dědeček byl přísný otec – až moc. Však také, když už byl starý a nemo‑ houcí, vícekráte se přiznala, že v dětství měla vůči tatínkovi myšlenky zlé a pomstychtivé (psychoanalytici by zajásali, že totiž „mu tu jeho kru‑ tost jednou oplatí“. „No vidíš. Copak by to bylo někdy možné?“ dodávala k tomu. Ne, nikdy by něco takového neudělala. Však i dědeček, když pak u nás bydlel, už nebyl tím, čím býval za mlada. A já moc dobře vím, že lidský psychický vývoj není nikdy uzavřen, ale že pokračuje od prvních až do těch posledních dnů našeho života. To ostatně věděl už dávno dřív Jan Amos Komenský, takže si na tuhle moudrost patent nedělám.

Povahu měla mamka zřejmě po babičce, kterou my jsme však už neza‑ stihli. Zemřela u nás, když mi bylo 6 let. Musela to být nesmírně hodná a trpělivá žena. Z rodiny byla katolické a do staré rodinné bible dědeček zapsal, že před svatbou „vystoupila z Říma“, což v té době rakouské byl čin jistě mimořádný. Tu starou bibli se všemi zápisy však už nemáme. Zloději ji ukradli. Ukradli i prastarý katolický Nebes klíč, který si do tohoto man‑ želství babička ze své rodiny přinesla jako památku.

Naše mamka byla starší ze dvou sester. Teta Zdeňka byla o dva roky mladší, ale naši mamku přežila o dvacet let. A to měla špatné zdraví už od své padesátky, kdy „rapidně ztrácela zrak i sluch“. Naše mamka k ní měla celý život protektorský vztah starší sestry – a teta to přijímala jako věc přirozenou. Byla z těch lidí, kteří více než jiní potřebují životní oporu v blízkosti „svých lidí“. Osud jí tuto oporu dopřál v osobě strýčka Richar‑ da, který byl člověk aktivní, zdatný, silný, sportovec, jezdec, inženýr a pak doktor zemědělských věd, herec, vypravěč, cestovatel, oblíbený společník. V roce 1947 náhle zemřel, když po trpkých válečných letech povýšil na správce prezidentského statku v Lánech u prezidenta Beneše a zdálo se, že celá rodina má jasnou budoucnost před sebou. Pak po roce 1948 už byl pro vdovu po prezidentově člověku, navíc se čtyřmi dětmi, s jasnou budoucností definitivně konec.

Za tetou a strýčkem jsme jezdili do Frýdku (a poznali jsme Beskydy) a do Poměnic (a poznali jsme Konopiště). Teta s dětmi, tedy Zorkou, Vlastou, Jirkou a Maruškou, přijížděla k nám do Kladrub, takže společenství širší rodiny se u nás udržovalo z obou stran – z této mateřské i z otcovské.

Jak jsem už řekl, naše matka absolvovala hradecké lyceum. Byla to střed‑ ní škola s maturitou a na tehdejší dobu pozoruhodně pokroková. Vzdělání, které si odtamtud přinesla, bylo kulturním zázemím nás dvou jejích synů. Odebírala některé umělecké časopisy a Lidové noviny byly jejím dení‑ kem. (Náš otec jakožto agrárník četl Venkov.) S pianem a s němčinou to k žádné velké dokonalosti nedotáhla, ale už jako paní ředitelová chodila k paní radové Linkeové hrát na čtyři ruce a na německou konverzaci. Když s otcem jeli jednou na světovou výstavu do Paříže, pečlivě oživovala svou francouzštinu a snažila se k tomu přimět i otce. Kupodivu jí to vlastní učení šlo docela dobře, aspoň pokud mohu posoudit, ale s otcem moc úspěchu neměla. Ten absolvoval Paříž vybaven svou němčinou, a to bez jakýchkoliv obtíží. (To já jsem měl s Francouzi jiné zkušenosti.) Pokud jde o francouz‑ štinu, odvolával se často na výrok svého franštináře z hradecké reálky (čti foneticky): „Messieurs nous sommes tous perdus.“

V Kladrubech naše mamka milovala Labe a koupání. Když se v květnu udělalo teplo, unikali jsme zadní brankou ze zahrady, aby nás dědeček neviděl – a putovali k Labi. Dědeček totiž soudil, že slunce sice hřeje, ale vzduch je studený, takže na koupání je čas jen výjimečně někdy v červenci nebo v srpnu. Jinak ovšem se k Labi jezdilo pravidelně, jak jen to šlo. Jez‑ dilo se na breku, to aby se tam s námi vešlo hodně dětí z vesnice. A vozili nás – jak jinak – bílí Generaleové nebo Generalissimové.

Sportovně nadaná však naše mamka nebyla, i když jako sokolky cvičily s tetou Zdeňkou za mlada na sletě. Na kole se mamka naučila jezdit až pod naším nátlakem někdy ku konci války, ale stejně toho nikdy dál nevyužila. Tak neslavně tomu bylo i s kurzem šoférským pod vedením pana Chlupaté‑ ho i s jízdou na koni pod vedením kapitána Slobodinského. V Kladrubech se pro paní ředitelovou slušelo, aby měla ke koním přátelský vztah. Měla jej však spíše neutrální. Rozhodně se bezpečněji cítila v kočáře než na koň‑ ském hřbetě. A to měla cvičitele zcela výjimečného. Spolu s tetou Zdeňkou ji vzal do parády, jak jsem řekl, sám kapitán Slobodinskij.

Tady musíme udělat odbočku. Tento kozácký ataman si to rozhodně za‑ slouží. Porevoluční emigrant se uchytil v Kladrubech jakožto cvičitel jízdy na koni. Nepobyl tu dlouho, ale každý z jezdčíků, kdo ho zažil, vzpomínal na něj pak po dlouhá léta s úctou, hrůzou a obdivem. Holá hlava, tatarský knír, oblečení kozácké, nahajku u pasu – na parádní uniformě se blýskalo samé zlato na černém podkladě. Tak jsem ho viděl, když se u nás loučil. To bylo vlastně jedinkrát, kdy jsem si ho mohl pořádně prohlédnout.

Když mu bylo špatně, nešel si lehnout do postele, ale zůstal u koně v boxu a pil s ním vodu z téhož okovu. Bydlel u lesních Pivetzů v lesovně a já jsem mu tam dvakrát třikrát v životě nesl rajská jablíčka – a děsně se ho bál. Cvičební metody měl svérázné, pod heslem (vyslov s ruským přízvukem) „co se na kóni rozbíje, to se na kóni zhóji.“ Tlustý praktikant musel s koněm nejdříve běhat po nádvoří a on je honil bičem, než si směl na koně sednout. A pak stejně mu práskal bičem nad hlavou a křičel: „Žereš knedlíky – máš těžkou zadníci.“ A prásk bičem po ní.

Naše mamka vždycky vzpomínala, jak se na ni podíval spatra, když jednou před ním řekla, že to a to je přepych. „Co vy můžete, prosím vás, vědět, co je přepych. To v Rusku...“ A následovalo líčení ruského přepychu. Například paní domu, když přišli hosté, první co udělala, vylila skleničku červeného vína na sněhobílý ubrus, čímž dala znamení, že jí na ničem nezáleží a zábava že se může rozproudit. K tomuhle se váže jedna histo‑ rie z naší vlastní rodiny, kterou si nemohu nechat pro sebe. Jednou totiž sedíme se svými přáteli kolem stolu, žena nalévá červené víno a já dávám k lepšímu pověst o kapitánu Slobodinském. Kdosi z přátel provokuje mou ženu: „To jsem zvědav, jestli to uděláš! Že bys to neudělala, viď! “Inu, ne‑ udělala. Ale co čert nechtěl, za chvíli neopatrně drkla do stolu, skleničku převrhla a víno bylo na ubruse. „No vidíš, co by ti to udělalo, kdybys to rozlila sama. Byla bys grand. Měla bys věčnou slávu. Takhle budeš celej život už jenom nešika.“ Na jaké chvíle s maminkou nejraději vzpomínáte? Naše mamka nás do učení moc nehonila ani naše školní výkony moc ne‑ kontrolovala. Zato nám hodně četla. Dělalo jí to zřejmě potěšení – a my jsme ty blahé chvíle milovali. Začalo to pohádkami, ale nejvíc vzpomínám na dobrodružné knížky pana Flose, který byl školním inspektorem a byd‑ lel v Přelouči, kde jsem ho dokonce i zahlédl. Bylo to pro mne něco, jako když si dnešní kluk podává ruku třeba s Karlem Gottem nebo s Danielem Hůlkou. Lovci orchideí, Vzducholodí do srdce Brazílie, Lovci kožešin aj., to jsem prožíval do hloubi duše a dokresloval svou fantazií. Odtud zřejmě vzešla moje touha podívat se do světa. Touha klukovská, u mne však tak mocná, že byla opravdu hnací silou, která mne dovedla i do vzdálených končin světa – čím dál, tím líp. Když Francie, tak Alžír, když Austrálie, tak Tasmánie a poušť Nalabor, když Kanada, tak hodně na sever, když San Fran‑ cisco, tak sekvoje a tuleni, a ne nějaké laboratoře a učené řeči o dyslexii.

Když naše děti vstupovaly do školního věku, převzal jsem rodinné čtení já – zřejmě pod vlivem oněch vzpomínek z dětství. Přečetli jsme toho také

20

hodně, od klasiky až po všechny možné Tintiny a Asterixe vypůjčené od

Brázdilů. České vydání tehdy ještě nebylo, musel jsem to z fleku překládat

z francouzského originálu, bylo to těžkopádné, ale děti na to ještě dnes

vzpomínají. Avšak cestovatelské touhy, zdá se, po mně nikdo nezdědil.

Patří takové rodinné čtení k „metodám“ citové výchovy?

Tyhle chvíle nad knížkami byly mezi jiným určitě i metodou citové výcho‑

vy, které se nám doma dostalo. Scény citově vypjaté nám mamka přečetla

třeba dvakrát a ještě k tomu něco sama přidala. Na citovou výchovu jsem

pak dostával a dostávám dosud mnoho otázek – ale od začátku své psy‑

chologické praxe vím, že něco takového se nedá dělat (vytvářet, vyrábět,

do dětí vpravovat) podle promyšleného neomylného plánu nebo osvěd‑

čeného receptu, ale že je to věc soužití a tisíců maličkostí denního života,

lidských vzorů kolem nás a těch blahých okamžiků v životě, kdy jako děti

zažíváme jistotu v blízkosti „svých lidí“ a jako dospělí pocítíme, že jsme

„pod ochranou Nejvyššího“, jak praví stará píseň.

Vaše maminka prý byla velmi statečná.

Naše mamka měla potíže se štítnou žlázou, léčila se v Tatranské Poljance –

tam, kde se uchovává vzpomínka na Jiřího Wolkera. Byla konstituce křehké,

častěji omdlévala. Ale jak tomu bývá, tato vnější křehkost kontrastovala

s vnitřní silou a odolností. Bylo jí souzeno obojí osvědčit v míře vrchova‑

té, když jsme opouštěli Kladruby, když se rodina octla v situaci ponížení,

když dříve navenek silný otec upadal do deprese a když pak místo klidného

odpočinku na penzi žili s otcem v hájence v Pekle, v místě to půvabném,

leč opuštěném. V zimě tam nepřišel ani pošťák – noviny nechal nahoře

na Novém dvoře. Nebála se tam, ale přece jen jí dobře nebylo. Když otec

odcházel, protože bez práce nemohl být a jezdil jako poradce po JZD,

kde chovali koně (přitom se v JZD v Pavlovicích setkával např. s Josefem

Smrkovským, pozdějším předsedou parlamentu za Dubčeka), připravila si

naše mamka flintu a nacvičila si, jak by nezvaného vetřelce statečně oslovila

a zahnala. Jednou ale se skutečně stalo, že slyšela, jak někdo obchází kolem

– plíživé kroky na zápraží, klika na dveřích se pohybuje směrem dolů, pak

ještě jednou a silněji, pak ještě mocněji někdo vráží do zamčených dveří...

Flinta neflinta, hrůza ji ochromila – bylo jí jasné, že na statečné slovní

projevy by vůbec nedošlo. Naštěstí tento vetřelec se vzdal sám – a jiný

nepřišel. To byly doby v tomto směru ještě idylické. To na chalupě, kterou

21

jsme zdědili po rodičích mé ženy, jsme byli vykradeni už pětkrát – a to

nejsme na samotě, ale na kraji vesnice.

Mamka zemřela pět let po otci. Leukemie ji zahubila. V Dubé na hřbito‑

vě jsou uloženy jejich urny. Dokonale naplnili slib, že budou spolu snášet

dobré i zlé.

Naše mamka. Je to v Pekle a ta holčička je její první vnučka, tj. naše Jarmila.

(Na této fotografii si osobně velmi zakládám – žádnou lepší jsem za 60 let nestvořil.) A co já? Já v duchu dávám za pravdu těm, kdo soudí, že muž si hledá ženu podle obrazu své matky – a má‑li štěstí a najde, má vyhráno. Existují drobná znamení v chování ženy, v řeči, v názorech, v pohybech a gestech, zkrátka ve všem možném, která nám i přes všechno zaslepení láskou mnoho na‑ povídají. Otázka ovšem je, kdo vybírá a kdo je vybrán – muž, nebo žena? Na čí straně je iniciativa? V případě našeho manželství – aspoň já jsem o tom přesvědčen – byla iniciativa zřetelně na mé straně. A ten předobraz mé matky nebyl na této iniciativě účasten jen podvědomě a v pozadí – ne, ten měl roli podstatnou a rozhodující. Jaký tedy byl váš vztah k matce a jaký k otci? Měnil se nějak v průběhu času? Ano, měnil se. Je v tom určitá zákonitost, která nepochybně souvisí na jedné straně s tělesným i duševním vyspíváním dítěte a na druhé straně s procesem stárnutí těch „jeho“ lidí. Řekl bych, že v našem případě se vztah k matce měnil méně výrazně než vztah k otci. Přece jen jsme si byli s ní bližší v citové intimitě života – a z té něco zůstává až do konce našich dnů.

Ve vztahu k otci se počáteční ostych a snad i trochu strach měnil v ob‑ divnou úctu na počátku školního věku. Vzpomínám si, že když při zahájení školního roku byl s dětmi ve škole i někdo z rodičů, a se mnou byl náš otec, vnímal jsme jeho hlas jako nejsilnější a jeho zpěv jako nejkrásnější, když se na závěr zpívalo Kde domov můj. Přičemž je víc než jisté, že on sám při své hudební nemohoucnosti zpíval nejspíše jen v náznacích a kdovíjak falešně.

Od středního školního věku jsme však už já i bratr vpluli do jeho zájmů přírodních, už jsme s ním jezdili do lesa, už jsme mohli poslouchat, co on vypravoval, už jsme zkrátka s ním něco podstatného „sdíleli“. (Bratr navíc i zájem o koně a hospodářství.) To nás převedlo přes pubertu. A když už jsme byli na vysokých školách a přijížděli domů, pozorovali jsme, že se na nás vždycky vysloveně těší a že v nás hledá určitou duševní oporu. Pak za nějaký čas bylo zřejmé, že oba rodiče se stávají na nás čím dál víc závislými i pracovně – a tím více i psychicky.

A já, když teď vidím, že naše vlastní děti se ke mně už nějakou dobu chovají shovívavěji než kdy dříve, že více pomáhají, jsou ohleduplnější, ale že se také se mnou už o ničem moc neradí, uvědomuji si, jak se situace opakuje. A vidím také, že ve vztahu ke mně coby otci dochází stejně tak ze strany našich dětí k větší proměně než ve vztahu k mé ženě coby matce.

23

Když hovoříte o svém dětství, mluvíte většinou v množném čísle.

Ani mi to jinak nejde. Pořád jsme to my dva bratři. A toto vzpomínání by

se mohlo jmenovat „O lásce bratrské“, nebo snad ještě přesněji „O bratr‑

ském přátelství“.

Když jsme byli kluci, prali jsme se jako koně – a teď se mi po něm ne‑

smírně stýská. Bratr Mirek byl hodně vzteklý, takže ty pračky s ním měly

dosti divoký ráz. Naše paní bytná v Pardubicích, babička Přibylová, vzka‑

zovala našim, aby s tím něco udělali, že má strach, abychom snad jeden

druhého nezabili. Naštěstí nezabili. A plyne z toho poučení, že tyhle dětské

sourozenecké nesváry pro budoucnost nic moc neznamenají a že se mohou

obrátit v mnoho dobrého. Význam bratrských a sesterských vztahů může‑

me naplno poznat vlastně až z hlediska konce, tj. když tu najednou není

už nikdo, kdo by nás znal z našeho dětství, kdo by si na něco pamatoval

a koho by něco osobního z této doby vůbec mohlo zajímat. Když každou

chvíli vám někdo řekne: „Tak pozdravuj bráchu!“ a není tu nikdo, komu

byste to mohli vyřídit.

Mluvili jsme o vašich prvních vzpomínkách. Jaká je ta „bratrská“?

Dostali jsme s bratrem dětskou motyčku a hrabičky. On – to mu byly asi

tři roky – motyčkou shraboval listí a já, sedě v „invalidním“ kočárku (po

operaci), jsem mu to hrabičkami rozhraboval. Když toho měl dost, vzal

motyčku a prásk mě s ní do hlavy. Malá bratrovražda. Ještě dnes ho vidím

(a to docela jasně), jak letí domů, ruce nad hlavou a strašně řve. Jako by

on dostal ránu, a ne já. Že ze mne bylo krve „jako z vola“, že jsem také

brečel a rozmazal si to po obličeji, takže naše matka z toho měla šok, to si

kupodivu nepamatuji. Hodně se o tom v rodině mluvilo a matka mi vždycky

hledala příslušnou jizvu ve vlasech. Fakt ale je, že můj bratr byl nadále po‑

vahy výbušnější a vzteklejší než já, ale současně i citlivější a citovější a roz‑

hodně to byl člověk mírumilovný a velice přísný v rozlišování spravedlnosti

a nespravedlnosti. Proto snad zažil také více politického pronásledování

než já. A pro svou spravedlnost a citlivou povahu mohl být řadu let až do

své smrti kurátorem evangelického sboru v Horních Počernicích.

Co považujete za specifické na vztahu mezi sourozenci?

V bratrském vztahu je specifické, že člověk sám sebe prožívá, kdežto na

svého sourozence se dívá. Co prožívá, je subjektivní, co pozoruje na dru‑ hém, má přece jen jakýsi punc objektivity. Když jsem si pak o hodně později pro svou vývojovou psychologii skládal sled jednotlivých vývojových fází života, nebyl mi nikdo lepším modelem než můj bratr. Jeho dětství jsem důvěrně znal a on přitom zůstával druhou osobou a pozorovaným objek‑ tem. Mé vlastní prožitky to mohly už jen doplňovat.

V něčem dominovala vzájemná konkurence. V našem případě spíš ten mladší pociťoval potřebu nějak se od staršího odlišit. Já jsem pil ráno kafe se škraloupem, on bez škraloupu – já jsem měl rád chleba s máslem, on se sádlem – já šel na gymnázium, on na reálku. Potřeba identity, jak vidíme, je mocná věc a cesty k ní jsou někdy křivolaké.

Mamka nás stejně oblékala, abychom hezky vypadali, a mně to bylo ne‑ konečně protivné. Koloběžku jsme dostali zároveň, plnicí péro také, hodin‑ ky také a vůbec ve všech vnějších znacích dospívání byl mladší bratr vlastně o dva roky přede mnou, což jsem samozřejmě vnímal jako nespravedlnost osudu i rodičů. I kamarády měl spíše z mého okruhu než ze svého, věkově příslušného. Štvalo mě to a posílal jsem ho za těmi „jeho“ – ale kupodivu, čím výše jsme postupovali střední školou, tím více i moji kamarádi ho brali, a na vysoké škole už jsme měli nové přátele jen společné. To už jsme byli v Masarykově koleji v Dejvicích a tam budily bratrské dvojice přece jen větší pozornost a měly i poněkud vyšší společenský status. Vy jste byl ovšem „prvorozený“. Já jsem byl svým prvorozenectvím odsouzen k tomu, abych prorážel cestu nám oběma. Za mnou přišel do školy, za mnou přišel do Sokola, za mnou přišel k paní doktorové Slavíkové do Přelouče a k paní Přibylové do Par‑ dubic – vždycky už do něčeho zaběhnutého a vyzkoušeného, do teplíčka a pohodlíčka. Jen na vysokou školu mne předběhl a kolej vyběhal on, pro‑ tože já nastoupil až do druhého semestru, když jsem se vracel po léčení TBC (bohudík úspěšném) z Tater. A vůbec ve všech sportech a hrách se dral úporně za mnou, takže mi žádnou pořádnou převahu, věkem danou, nedopřál. Na jaké zážitky s bratrem ještě vzpomínáte? Jeho křestní jméno znělo jihoslovansky „Mirko“. Stalo se tak na přání dě‑ dečkovo. Před úřady ho to stálo vždycky nějaké to vysvětlování navíc. (Něco takového, bohužel, rodiče jakožto dárci života i jména nebrali moc v úvahu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist