načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mata Hari - Anne Braganceová

Mata Hari

Elektronická kniha: Mata Hari
Autor:

Barvitý příběh slavné femme fatale. Tak dlouho o sobě spřádala legendy, až se sama stala legendou.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 268
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Mata Hari
Spolupracovali: přeložila Helena Obručová
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Mladá fronta, 1997
ISBN: 978-80-735-9441-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Barvitý příběh slavné femme fatale. Tak dlouho o sobě spřádala legendy, až se sama stala legendou.

Další popis

Tak dlouho o sobě spřádala legendy, až se sama stala legendou… Mata Hari… jméno, které se stalo synonymem špionky. Osud tak neuvěřitelný, že prostý životopis působí fantastičtěji než vymyšlený příběh. "Rychle mě obejměte, polibte a nechte mě. Stoupněte si po mé pravici. Budu se na vás dívat. Sbohem." To jsou poslední slova, která Mata Hari pronesla, když 15. října 1917 stanula před popravčí četou. Co tomu ale předcházelo? Kde začala a kudy vedla její spletitá, neuvěřitelná cesta? Jak se z chudého nizozemského děvčátka s obyčejným jménem Margaretha Zelleová stala mysteriózní tanečnice Mata Hari, milenka mnoha významných mužů, špionka a nakonec odsouzenkyně na smrt? Ve zlaté éře, belle époque, pobláznila celou Paříž, zlomila mnohá srdce a její jméno letělo od úst k ústům. Všichni uvěřili, že je Orientálka a chrámová služebnice bohů, všichni podlehli jejím barvitým mystifikacím. Autorce se podařilo napsat životopisný román s nejvyšším respektem k historickým faktům, ale současně nesmírně niterný a strhující. Vyprávění v přítomném čase, překrásným, lehce archaickým jazykem, působí dojmem, jako bychom se vskutku ocitli na počátku minulého století a jako by se to všechno – události bizarní, komické i tragické – odehrávalo přímo teď, přímo před námi…


Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Anne Braganceová - další tituly autora:
Mata Hari Mata Hari
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1MATA HARI

Anne Braganceová

MATA HARI


3MATA HARI

Anne Braganceová

MATA HARI

Přeložila

Helena Obručová


4 Anne Braganceová

Copyright © Belfond, un département de Place des Editeurs, 2014

Translation © Helena Obručová, 2014

Czech edition © Metafora, 2014

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-799-3 (PDF)


5MATA HARI

OBSAH

První baron 9

Sbohem, Leeuwardene 19

Krásný kapitán 31

Lady Mac Leodová 43

Na okraji společnost 58

Zrození Maty Hari 75

Modla salonů 87

Venuše na nebeské klenbě 101

Kalich slávy 115

Počátek úpadku 127

V nesnázích 142

Labutí tanec 154

Láska na první pohled 167

Past 182

Naivní dvojitý agent 198

Zatčení 218

Vězení, vyšetřování 228

Proces 247

Poprava 258

Epilog 269

Bibliografie 270


6 Anne Braganceová


7MATA HARI

Paule a Georgesovi Brézoutovým


8 Anne Braganceová


9MATA HARI

PRVNÍ BARON

Netečný dav oslabený letním horkem se roztáhl podél

kolejí, na nichž stála vlaková souprava. V mase lidí pře

šlapujících na místě pofňukávalo dítě a stěžovalo si, že

se udusí. Nějaký muž sundal slaměný klobouk a otřel si

čelo. Nad tlačenicí se pohybovala světlá skvrna sluneční

ku. Přišly celé rodiny. Do těchto míst je dohnala nečin

nost, když se jen tak potulovaly po nábřeží, a zaplavily,

přesněji řečeno ucpaly cestu, kterou si pasažéři museli

razit, aby se dostali ke svým vagonům. Adam Zelle byl

jedním z nich. Ztrácel trpělivost a dělal si starosti: ne

smí zmeškat tento vlak, dnes poslední do Leeuwardenu.

Ohlédl se po Margaretě, která cupitala v jeho šlépějích.

„Pospěš si, maličká! No tak, postupuj! Rychle, podej

mi ruku!“

Jen co dcerku uchopil, začal lokty a rameny rozrážet

dav zevlounů. Rád by si proklestil uličku a odstrkoval

dotěry i pomocí hole, ale zbytek slušnosti mu v tom za

bránil. To je den! To byl taky nápad vydat se na výlet

do Amsterdamu právě sedmého srpna, kdy se všichni

místní gauneři poflakují kolem a hýří na veřejných pro

stranstvích! Ano, ale tento sedmý srpen bylo zvláštní da

tum, speciální den: dnes je Margaretě deset let a Adam

slíbil, že ji na narozeniny vezme do zoo. Nelitoval toho,

co slíbil milované holčičce, svému oblíbenému dítěti,

a bylo jeho svatou povinností dané slovo dodržet.


10 Anne Braganceová

Dívenka nesdílela otcovy starosti ani podrážděnost:

před oslněnými očky měla stále obraz páva, kterého

odpoledne tak dlouze obdivovala v zoologické zahradě.

Do té doby neměla tušení, že by takový pták – a je to

vůbec pták? – mohl existovat. Všechna ostatní zvířata,

která toho dne objevila, žirafy, slony, opice nebo šelmy,

zastínila vznešenost tvora zaměstnaného roztahováním

barevných ocasních per. V závěsu za otcem, který ji vedl

k vlaku, přemýšlela, jakými výrazy vykreslí honosného

opeřence bratrům a sestrám, a strachovala se, že nena

jde výstižná slova.

Margaretha si nevšímala davu, který jim překážel

v chůzi, nevnímala okolní hluk, neslyšela volání, křik ani

hvízdání lokomotivy, která vyfukovala oblaka páry. Před

jejími zraky se znovu a znovu rozvinoval vějíř s modrými

a zlatými oky. Otec náhle zastavil, protože se právě dostali

ke správnému vagonu. Narazila na jeho záda a konečně

si uvědomila, že 7. srpna 1886 je na nádraží v Amsterda

mu a odjezd vlaku do Leeuwardenu se blíží.

Před dvířky si velmi elegantní dáma s objemnými za

vazadly a malou holčičkou Adamovi postěžovala na ne

vhodné způsoby nosiče, který ji právě nechal na holič

kách. „Tvrdil, že vlak už bude odjíždět, a tak mi zavazadla

nemůže donést až ke kupé, ve kterém mám rezervaci!“

Nevadí! Adam Zelle pookřál, že se může ukázat jako

pravý muž. S úsměvem uchopil dvě nadité kožené taš

ky, vyhoupnul je do vagonu, potom chytil malou slečnu

v podpaží, vyzvedl ji, postavil k zavazadlům a galantně se

otočil k její matce, aby jí nabídl pomocnou ruku.

Margaretha, která byla na svůj věk hodně velká, ne

musela otce žádat o pomoc; měla dlouhé nohy, a tak

jí stačil jeden skok k tomu, aby obě cestovatelky v ne

snázích dostihla. Adam se chopil tašek neznámé dámy

a jako první zamířil ke kupé, kde – jak náhoda rozhod

la – budou cestovat společně. Zatímco ukládal zavazad

la do sítě a mohl se samou úslužností přetrhnout, ště


11MATA HARI

betající dáma nepřestávala děkovat šťastné prozřetelnos

ti, která jí poslala do cesty takového gentlemana. Navrhl,

že stáhne rolety, aby ji neobtěžovalo zapadající slunce,

a nabídl jí sedadlo u okna...

„Ach! Pane,“ zvolala a usadila se na místo podle svého

gusta, „pane...?“

Margaretha sledovala, jak otec smekl slamák – nosil

klobouky jen té nejlepší kvality z prostého důvodu, byl

totiž kloboučník – a naklonil se k dámě, aby se jí před

stavil. „Baron Adam Zelle k vašim službám, madam.“

„Och! Baron! Nejdražší pane barone Zelle, tisíceré

díky...“

I když se Margaretha v duchu posmívala afektovanosti

té nóbl paní, udivilo ji, že slovo baron tak nesmírně zapů

sobilo. Dáma okamžitě zrudla, rozplývala se v omluvách

a cudně pomrkávala, což bylo vidět i pod závojíčkem. Ti

dospělí jsou ale divní, napadlo ji. Baron? Pche! To bylo

poprvé, kdy se její otec uvedl takovým způsobem, ale

jistě k tomu měl své důvody. Jelikož Margaretha k otci

chovala opravdovou úctu a jeho slovo pro ni mělo sílu

evangelia, přijímala ho, podřizovala se jeho názorům

a následovala jeho touhy, ať se dělo cokoli.

Unavená žvatláním dámy je přestala poslouchat. Hla

dila šedý potah sedadla, o které se opírala pravou paží,

jedním prstem projížděla po prýmku z hedvábí. I když

přesně nevěděla, co to znamená, nejasně cítila, že „ba

ron“, do něhož se otec právě převtělil, je vítán, jelikož

se hodí do luxusu, který byl v tomto kupé první třídy

všudypřítomný. Stropy, přepážky i obložení byly vyzdo

bené šedivou hedvábnou látkou, tak měkkou na dotek.

Pokrývala sedadla i opěradla a byly z ní ušité i záclon

ky, stejně jako rolety, které se podle libosti mohly stáh

nout a vytáhnout. Hedvábí zachycuje světlo podobně

jako duhová oka toho nádherného páva, pomyslela si

dívenka.

„Vy žijete po celý rok v Leeuwardenu, pane barone?“


12 Anne Braganceová

Vyumělkovaný, trošku vysoko posazený hlas té dámy

udělil oslovení lesk, učinil ho třpytivým jako hedvábí, jako

oslňující paví vějíř. Adam Zelle si popotáhl kalhoty, takže

mu zpod nohavic vykoukly bílé podkolenky, a odvětil,

že v teplých měsících přebývá na svém panství v okolí

Haagu. Margaretha věděla, že nic z toho není pravda,

protože rodina Zelleových nikdy neopustila Leeuwarden.

Ani nevlastní žádný další dům kromě toho v ulici Groote

Kerkstraat číslo 28, jehož přízemí sloužilo jako klobouč

nický krámek. Navzdory jejich starému spiklenectví, které

je odjakživa spojovalo, se na otce pátravě zadívala. Asi

trochu moc upřeně, protože „baron“ svraštil obočí, které

nebylo husté, ale tím pranic neztrácelo na výraznosti.

Mlč, drahoušku, neprozraď mě, potom ti to vysvětlím. Výborně.

Margaretha zavřela oči, nepotřebovala žádné vysvětlení

ani ospravedlnění. Netušila, že baron je titul – v případě

jejího otce neprávem přisvojený – ale rozuměla, že tohle

všechno je jen hra. Hra, které se účastní pouze mlčením,

a to se jí nesmírně líbilo.

Ukolébaná rytmem boogie, a ještě více zpěvnou modu

lací hlasu neznámé, Margaretha podřimovala a v hlavě,

která se kymácela do rytmu jízdy, se jí míchala a zamě

ňovala slova a věci. Baron, páv, hedvábí... Aniž by si toho

byla vědoma, pomalu se otevírala kráse, malichernosti,

slasti. Aniž by si to uvědomovala, v tento narozeninový

den, kdy právě dovršila deset let, absolvovala křest luxu

sem a klamem, které budou ovládat její život, jako by byly

navždy vytesány do desek s jejím vnitřním přikázáním.

Když dorazil vlak do Leeuwardenu, byla již noc. Let

ní noc, kdy úplněk vyběluje budovy a osvětluje scene

rii stejně dobře jako zapadající slunce, určitě lépe než

plynové lampy, které do dálky vysílají bledý svit. Dáma

s dítětem v růžových šatech s volány po boku se držela

svého náhodného úslužného rytíře, který se znovu cho

pil zavazadel. Margaretha družinu uzavírala.


13MATA HARI

Při východu z nádraží madam pokynula rukou v kraj

kové rukavičce vyšňořenému spřežení, které zde již če

kalo.

„Ach! Tady je můj kočár... Pane barone, vaše společ

nost udělala z této cesty, o které jsem předpokládala jen

to nejhorší, něco mimořádného. Ještě jednou vám mno

hokrát děkuji.“

„Baron“ Zelle se naklonil k delikátní ručce. Na oka

mžik ji podržel a zlehka políbil. Když se opět narovnal,

předstíral pohoršení, aby se před dámou předvedl. „Vi

dím, že já takové štěstí nemám, madam. Můj kočár má

zpoždění. Ten neschopný kočí se zase někde loudá!“

Otcův divadelní výstup Margarethu pobavil, dost

možná v ní vyvolal i uznání. Ano, obdivovala ho za to,

že tuhle komedii dotáhl až do konce, a bez klopýtnutí.

Kočár, na který údajně čekají, samozřejmě neexistoval

o nic víc než nespolehlivý kočí.

Ještě si vyměnili několik vět, pár zdvořilostních frází,

než se dáma s holčičkou uvelebily na sedadle. Kočár se

vzdaloval a poskakoval na dlažebních kostkách. Adam

Zelle si konečně mohl vydechnout. Pěkně zhluboka a při

tom se smál. Popadl dcerku za ruku a vydali se k nájem

ním drožkám seřazeným naproti nádraží.

„Pojedeme domů, maličká!“

Kočí první drožky pospával na sedátku zabalený do

kabátu s trojitým límcem, který deformoval jeho siluetu

a díky tomu vypadal jako obrovský brouk. Když se Adam

špičkou hůlky dotkl jeho ramene, mužík nadskočil, okle

pal se a začal blekotat: „Cože? Ach, ano... Jistě... Pane...“

„Groote Kerkstraat číslo dvacet osm!“ oznámil Adam

Zelle. „Ale nespěchejte, máme čas.“

Nepospíchal, vždyť musel dceři pár věcí vysvětlit, a bě

hem jízdy přímou cestou by to nestihl. Usadil Margaret

hu pod koženou stříšku, sedl si vedle a přitáhl ji k sobě.

„Maličká, o tomhle setkání nemusíme doma vyprávět,

rozumíš?“


14 Anne Braganceová

Ve voze bylo přítmí, a tak mu Margaretha neviděla do

obličeje. Postřehla jen obavu, která zabarvila jeho hlas.

Přikývla.

„Taky nepovíš, že jsme cestovali první třídou, viď?

Bude to naše tajemství.“

„Barona“ nezmínil ani náznakem, což Margarethu

nepřekvapilo. Přece však tušila, že musí působivý efekt

tohoto slova začlenit do jejich spiklenectví, které otec

novým tajemstvím ještě utvrdil. Nevyzradit nic o cestě

ani neznámé dámě, to ráda slíbila, ale aby se ovládla

a nevylíčila bratrům a sestrám nádheru páva, tím si už

tak jistá nebyla. Kroutila se na sedadle a snažila se uvol

nit z otcova sevření.

„Co je, Margaretho?“

„Jenomže... Já nevím... Jestli můžu mluvit o tom pá

vovi, co jsme viděli v zoo,“ koktala rozpačitě.

Adam Zelle vybuchl smíchy a jeho mohutný řehot,

který se rozléhal jako burácení hromu, prostor drožky

docela zaplnil.

„Ale samozřejmě, drahoušku! Budeš jim vyprávět

o všech zvířatech, která jsi viděla.“

„Ne. Jenom o pávovi,“ řekla vážně.

V jejích očích pohádkový pták znovu roztahoval pera

a v ústech pocítila zvláštní, velmi lahodnou příchuť ne

známého ovoce: chuť tajemství.

Všichni malí Zelleovi měli blonďaté vlásky, modré oči

a porcelánovou pleť; prostě vypadali, jako by vyšli ze stej

né formy. Margarethina rozdílnost byla patrná na první

pohled: měla dlouhé hnědé kadeře, snědou pleť a tma

vé oči, které se směrem ke spánkům protahovaly. Nikdo

netušil, odkud se vzaly rysy, které ji tak odlišovaly od

bratrů a sester a také od spolužáků. Jedinečnost, kterou

v budoucnu tak skvěle využije, dokázala uplatnit již nyní.

U Zelleových držela celý svůj malý svět v určitém druhu

podřízenosti. Velmi brzy pochopila, že už jen díky své


15MATA HARI

výšce a vzezření má na mladší sourozence přirozený vliv.

Každý den si ověřovala, že se zlepšuje, ve schopnosti svá

dět nacházela zálibu a při sebemenší příležitosti testova

la, jaký má dopad a dosah. Zvláštní něha, kterou jí otec

projevoval a která by mohla vyvolat žárlivost a soupeře

ní, jí naopak přidávala na přitažlivosti. Důkazem bylo

i to, že od návratu z Amsterdamu ji mrňata s otevřenou

pusou pozorovala, jako by přicestovala z nějaké daleké

země nebo z Měsíce, kdo ví? Vyzvídala, dotírala, ať řek

ne, co viděla a dělala, ale ona vzdorovala. Škodolibě ji

těšilo, když je přiměla dychtivě čekat. Ráno jim slíbila,

že o svém pobytu ve velkém městě bude vyprávět po sní

dani. Ale když ten okamžik nastal, zavelela, ať se vrátí ke

svým hrám.

„Ne, teď ne, mám hodinu klavíru.“

To ona rozhodovala podle svého rozmaru, vždycky

tomu tak bylo. Třebaže hořela nedočkavostí, aby je moh

la oslnit popisem páva, nemohla se vzdát svého výsadního

práva starší a oblíbené. Celé ráno pozorovala, jak kolem

ní poletují jako můry přilákané září lampy. Úžasný po

cit, který jí působil rozkoš a pro který stálo za to odlo

žit vyprávění o výletu do Amsterdamu. Svolávala bratry

a sestry kam a kdy se jí zachtělo: do obývacího pokoje

v prvním patře, do zadní části krámku s klobouky, na bře

hy průplavu nebo třeba do zahrady. Na místě nezáleželo,

své divadlo dokázala situovat do libovolné scenerie, aby

předvedla působivé představení. Hlavní je mít publikum,

což měla. Publikum naprosto oddané.

Bylo pět hodin odpoledne, když vydala povely a shro

máždila kolem sebe drobotinu. Po zralé úvaze se roz

hodla sehrát svůj výstup v zahradě, protože tam byly uži

tečné „doplňky“. Usadila je jednoho vedle druhého na

kamennou zídku podél řady stromů a požádala o ticho.

Nepřála si žádné otázky.

Dětský obřad začal. Margaretha zůstala stát, jen se na

klonila k truhlíku s pelargoniemi a rozvážně odtrhávala


16 Anne Braganceová

okvětní lístky, které si pomocí kapky slin postupně při

lepovala na nehty. „Operace“ byla zdlouhavá, protože

některé lístky se nepřichytily a popadaly, a tak musela

přilepování několikrát zopakovat. Sourozenci to trpěli

vě snášeli, sledovali každé její gesto a dávali dobrý pozor,

aby ani nehlesli. Když měla zkrášlené nehty, zaměřila se

na hřbet ruky, pokožku si ozdobila dalšími červenými

lístky. Po celý čas nevěnovala divákům jediný pohled.

Udělala dva kroky vzad, roztáhla před sebou prsty

ozdobené pravé ruky. Zdálo se, že je s výsledkem cel

kem spokojená. Potom jako cirkusový kouzelník, který

v publiku hledá dobrovolníka, si jednoho po druhém

pozorně prohlížela. Pokývla bradou směrem k vyvolené

mu a nařídila: „Josefe, pojď sem.“

Josífkovi bylo šest, poslušně se postavil vedle ní, te

menem hlavy dosahoval k jejímu hrudníku. Margaretha

položila nazdobenou ruku na hošíkovu hlavu a okázale

oznámila: „V zoo jsem viděla ptáka, který byl velký jako

Josef.“

Tato šokující informace vyvolala v dětech nedůvěřivost

i úžas. Tiše si mumlaly. Malí Zelleové nikdy nespatřili exo

tické ptáky jinde než na ilustracích v encyklopedii, kterou

jejich otec někdy v podvečer otevíral pod lampou.

Albert, o rok mladší než Margaretha, sebral odvahu

a bez přemýšlení se rozhodl vyjádřit svůj názor: „Tak vel

ký pták není.“

Margarethiny rty se semkly v pohrdavé grimase. Aby

dala najevo, že se cítí uražená a takové nařčení nehodlá

tolerovat, předstírala, že odchází.

„Jestli mi nevěříte, končím! Už vám nic nepovím!“

„Ne! Ne!“ protestovali ostatní. „Neposlouchej ho. My,

my ti věříme!“

Po triumfálním pohledu, kterým chtěla pokořit po

chybovače, jehož na její pokyn zavrhli i ostatní, se urá

čila pokračovat. „Ten pták má na hlavě malou korunku

a dlouhý ocas, kterým zametá zem za sebou.“


17MATA HARI

Odmlčela se, neboť ráda poměřovala svůj vliv a uží

vala si to. Cvrnknutím do tváře Josífka propustila. „Ty!

Vrať se na místo!“ Moc dobře si uvědomovala, že pokud

si chce podmanit publikum, musí zůstat na scéně sama

a přitáhnout veškerou pozornost na sebe.

„Ten pták se jmenuje páv. Nelétá...“

Sourozenci hromadně vykulili oči a zřetelně se potý

kali s rozpaky. Albert ve svém koutku zadrmolil několik

nesrozumitelných protestů, ale už se znovu neodvážil

říct něco nahlas.

„Umí totiž lepší věci než létat. Roztahuje ocas. Podívej

te...“ Na konec levé ruky, která představovala paví tělo,

ve výšce zápěstí připojila pravačku a roztáhla prsty tak,

aby jim předvedla celou plochu posázenou okvětními

lístky. Zároveň upřesnila: „Na ocase, který rozevírá jako

ohromný vějíř, má ovšem modré a zlatavé skvrny. Když

ocas roztáhne, jeho peří je krásnější než ohňostroj.“

Použila přirovnání, které jejímu publiku něco řekne.

Za tento nápad na sebe byla dost pyšná. Rozmístění plát

ků pelargonie sice aspoň přibližně připomínalo okra

su pavího ocasu, ale jejich červená barva byla k velké

Margarethině lítosti nešťastná. Pomocí svých dlouhých

rukou a zápěstí ještě několikrát „udělala páva“, pak ji

to začalo nudit a také si uvědomila, že nemůže a nikdy

ani nebude moci vyjádřit nádheru tvora, kterého tak

obdivovala. No a co, pohodila hlavou. Zvedla paže nad

hlavu a naznačovala půvabné pohyby. Stane se prima

balerínou. Za ohromených pohledů sourozenců začala

cupitat drobnými krůčky. Tančila.

Ještě jedny oči, o nichž Margaretha neměla ani tuše

ní, sledovaly každý její pohyb. V okně prvního patra nad

zahradou něčí ruka pozvedla krajkové záclony a nějaká

tvář se přitiskla k oknu. Její matka. Antje Zelleová byla

žena melancholické povahy a křehké konstituce, kterou

častá těhotenství oslabila a zanechala jí mrtvolně bledou

pleť. Neodvažovala se vycházet ven, jen když k tomu byla


18 Anne Braganceová

donucena. Když třikrát čtyřikrát do roka sešla do zahra

dy, byla z toho náramná událost. V létě se obávala slun

ce a během zimní sezony, která zde trvala pěkných pár

měsíců, jí naháněla hrůzu vlhkost stoupající z kanálů,

a tak zůstávala v teple u kamen z modrých a bílých kach

liček. Společnost jí dělaly kniha nebo kočka v klíně. Už

jen samotná přítomnost dětí ji unavovala a obtěžovala.

Ne že by se o ně nezajímala nebo je vůbec neměla ráda,

ale bylo jich hodně a byli tak hluční, že je nezvládala.

Raději je tedy pozorovala tímto způsobem, přes zavřené

okno. Na dálku se jí zdáli neškodní, dokonce půvabní; ti

malí blonďáčci, které přivedla na svět. Kromě Margare

thy, na ni charakteristika neseděla. Popravdě, nejstarší

dcera v ní vyvolávala rozporuplné pocity, podivnou smě

sici strachu a fascinace. Vysoká postava, jantarová pleť,

plameny v očích a nesporná aura, která ji obklopova

la a udržovala v područí ostatní ratolesti. Margaretha

byla spíš čarodějka než rozpustilá dívenka. Vyzařovaly

z ní taková energie a vitalita, že Antje někdy napadlo, že

jí svým narozením odebrala snad polovinu životní síly.

A ostatní děti si vzaly, co zbylo. Jako pomalé a bolestivé

pouštění žilou, tak Antje Zelleová snášela těhotenství.

Její průsvitně bílá ruka svírala okenní kličku, čelo

mělo opřené o tabulku skla a zírala na dívku, která tan

čila v bavlněných šatech a střevíčky vířila štěrk. Její dce

ra. Sledovala, jak zvedá paže nad hlavu, spojuje dlaně

jako při modlitbě, ale marně přemýšlela, odkud se vzaly

ty červené „slzy“ na rukou, které stavěla na odiv nenu

ceným pootočením zápěstí. Margaretha nabídla dlaně

nebi, prohnula se v zádech a vypnula maličká ňadra.

Další figura... Zdálo se, že brzy vzlétne. Kde se v ní vzalo

tolik provokativního půvabu a lehkosti? Antje Zelleová

pocítila, že o této dívce neví zhola nic, přestože ji poro

dila. Považovala ji za krásnou, obdivovala ji a záviděla jí

zároveň. Každopádně se v ní vůbec nepoznávala.


19MATA HARI

SBOHEM

LEEUWARDENE

Adam Zelle si sundal brýle se zlatými obroučkami, otřel

zamlžená sklíčka, opět si je nasadil na nos, ale po dvou

minutách musel začít znovu. Jeho zármutek se zhmotnil

do mlžného oparu. Jeho žena již několik hodin ležela

na manželské posteli v posmrtné strnulosti a on nebyl

schopen ničeho jiného, než opakovat těch pár zbyteč

ných gest: sundat si brýle, očistit je, zase si je nasadit.

Vzlykal, jeho hřmotné tělo se otřásalo v násilné křeči,

která děsila děti schoulené k sobě v zadní části pokoje.

Nejmladší stěží rozpoznali rozdíl mezi touto nehybnou

a téměř průzračnou ženou a tím, čím byla jejich matka

dosud. Svou nepřítomností, bledostí i návyky – spíš po

sedlostí ulehnout při sebemenší známce nevolnosti nebo

drobné rozmrzelosti – zapříčinila, že na tento vzhled byli

zvyklí od nejútlejšího dětství. Nepřítomnost Antje Zelleo

vé se jen stala definitivní, toť vše. Nechápali, že otec může

pociťovat tolik smutku kvůli zmizení přízraku.

Margaretha jim pověděla, že je třeba u tělesné schrán

ky jejich matky bdít až do večeře. Nemohli se vytratit,

přestože měli hlad a údy jim zdřevěněly z toho, jak dlou

ho ve stejné pozici nehybně stáli, mhouřili oči v pološe

ru úmrtního pokoje, ale museli se podřídit příkazům

starší sestry, která již několik měsíců matku zastupovala

a vlastně řídila chod domácnosti.

V uzavřené místnosti dohořívalo šest svící a desítky




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist