načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Demonata 3 - Massagre - Darren Shan

Demonata 3 - Massagre
-15%
sleva

Kniha: Demonata 3 - Massagre
Autor:

Noční můry sužují Dervishe Gradyho od té doby, co se vrátil z vesmíru Demonat, ale Grubbs se o svého strýce stará a oba se pokoušejí vrátit do normálu, žít dál svůj život bez ... (celý popis)


hodnoceni - 78.8%hodnoceni - 78.8%hodnoceni - 78.8%hodnoceni - 78.8%hodnoceni - 78.8% 88%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2011-11-09
Počet stran: 224
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 220 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Slawter
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788074470516
EAN: 9788074470516
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Noční můry sužují Dervishe Gradyho od té doby, co se vrátil z vesmíru Demonat, ale Grubbs se o svého strýce stará a oba se pokoušejí vrátit do normálu, žít dál svůj život bez démonů. Když se Dervishovi ozve legendární producentka kultovních hororů a požádá ho, aby jídělal poradce na jejím novém filmu, vypadá to jako perfektní výmluva proč vypadnout z každodenní rutiny a užít si trochu zábavy. Ale natáčení zasazené do městečka jménem Massagre nebude zdaleka taková idylka, jak se na první pohled zdá Démoni jen čekají na vhodnoupříležitost zaútočit a Lord Lítost nezapomíná

Související tituly dle názvu:
Demonata 2 - Démon a zloděj Demonata 2 - Démon a zloděj
Shan Darren
Cena: 212 Kč
Demonata 8 - Vlčí ostrov Demonata 8 - Vlčí ostrov
Shan Darren
Cena: 149 Kč
Demonata 1 Demonata 1
Shan Darren
Cena: 212 Kč
Demonata 7 - Stín smrti Demonata 7 - Stín smrti
Shan Darren
Cena: 149 Kč
Demonata 7 - Stín smrti Demonata 7 - Stín smrti
Shan Darren
Cena: 212 Kč
Zákazníci kupující knihu "Demonata 3 - Massagre" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

`

x

8

Život, jakÝ bÝval

„Moje oči! Vydloubli mi oči!“

Bleskově se probudím. Začnu se štrachat z postele. Něčí ruka

mě zasáhne ze strany do hlavy. Srazí mě. Mužský hlasvykřik

ne: „Moje oči! Kdo mi vzal oči?“

„Dervishi!“ rozeřvu se, skulím se z postele a přistanu vedleno

hou svého zběsilého strýce. „Je to jenom sen! Prober se!“

„Moje oči!“ zakřičí Dervish znovu. Teď už vidím jeho obličej,

ozářený měsícem ve třetí čtvrti. Oči má dokořán, ale nicnevi

dí. Ve všech rysech jeho tváře je vepsaný strach. Zvednepra

vou nohu. Dupne mi po hlavě... a pořádně. Stáhnu krk jako

želva a tak tak, že mi nerozdrtí nos.

„Tys mi je vzal!“ syčí, protože vycítil, že tu jsem, a strach se

mění ve vztek. Sehne se a chytí mě za krk. Prsty se sevřou.

Dervish je hubený a nevypadá jako silák, ale jeho vzhledkla

me. Mohl by mi rozmáčknout krk jako nic.

Rozeženu se po jeho ruce a zároveň sebou škubnu stranou.

Vytrhnu se mu. Potácím se dozadu. Zastaví mě postel.Der

vish se ke mně vrhá. Oběma nohama vykopnu po jeho hlavě.

Nemám čas si dělat starosti, jestli mu neublížím. Tvrdě hoza

sáhnu, zaženu ho zpátky. Hekne, potřese hlavou, ztratíorien

taci.

„Dervishi!“ křičím. „To jsem já, Grubbs! Prober se! Je to jenom

noční můra! Musíš toho nechat, než...“

„To pán,“ skočí mi do řeči Dervish a jeho tváře se znovuzmoc

ní strach. Dívá se do stropu... vlastně spíš někam tam upírá


é

9

oči. „Lord Lítost.“ Dá se do pláče. „Ne... prosím... už ne. Moje

oči. Nech je být. Prosím...“

„Dervishi,“ zopakuju, tentokrát tišeji, vstanu, mnu si hlavu na

místě, kde mě zasáhl, a opatrně jdu blíž k němu. „Dervishi.

Dervishi, buď tišší, ať tě nikdo neslyší.“ Z minulých nocí vím,

že rýmy ho vždycky zaujmou. „Dervish na zemi, ptá se ‚Co je

mi?‘. Dervish bez očí, kam se otočí?“

Zamrká. O kousíček skloní hlavu. Postupně se mu vrací zrak.

Panenky měl jako dvě černé díry. Teď vypadají skoro normálně.

„Už je dobře,“ říkám mu a jdu blíž, ostražitě, protože co kdyby

se zlé sny zase vrátily. „Jsi doma. Se mnou. Tady na tebe Lord

Lítost nemůže. Oči máš v pořádku. Byla to jenom noční můra.“

„Grubbsi?“ zasípe Dervish.

„Tady, šéfíku.“

„Vážně jsi to ty? Není to přelud? Nevytvořil on tvůj obraz, aby

mě mučil?“

„Nemluv hlouposti. Tak nádhernou tvář by nedokázalvyso

chat ani sám Michelangelo.“

Dervish se usměje. Už vymizel i zbytek zlého snu. Sedí na

podlaze a uslzenýma očima si mě prohlíží. „Jak je, chlapáku?“

„Pohodička.“

„Ublížil jsem ti?“ zeptá se tiše.

„To bys nedokázal, ani kdybys chtěl,“ pošklebuju se, neříkám

mu o té ráně do hlavy, o rukou na hrdle, o noze v obličeji.

Sednu si vedle něj. Položím mu ruku kolem ramenou. Pevně

mě obejme. „Bylo to tak skutečné,“ vydechne. „Myslel jsem si,

že jsem zase tam. A...“

Pak se rozpláče, brečí jako kluk. A já ho držím, měsíc klesá a já

na strýce tiše mluvím, říkám mu, že už je všechno v pořádku, je

doma, nic mu nehrozí – už není ve vesmíru démonů.


`

x

10

Rozhodně nevěřte pohádkám. Každý příběh, který končí „a pak

žili šťastně, dokud neumřeli“, je pěkná kravina. Žádné šťastné

konce nejsou. Vlastně nejsou vůbec žádné konce, tečka. Život

jde dál. Za příštím rohem vždycky čeká něco nového. Můžete

překonat velké překážky, čelit obrovským hrozbám, podívat se

zlu do očí a přežít to a mluvit o tom, ale... ale tím to nekončí.

Život vás žene dopředu, točí s vámi, otluče vás a omlátí, pak

vám hodí do klína nějaké další drama nebo tragédii – a určitě

vás nepustí, až do jediného skutečného konce: smrti. Dokud

dýcháte, váš příběh pokračuje.

Kdyby pravidla z pohádek opravdu fungovala, můj příběh by

skončil vítězným jásotem před čtyřmi měsíci. Tehdy se totiž

Dervish probral k vědomí a vypadalo to, že se všechno vrací

do svých obvyklých kolejí. Jenže to byl jen falešný konec.Za

vádějící pěkná odmlka.

Nedávno jsem měl do školy sepsat krátký životopis. Čilé ami

lé shrnutí vlastních osudů. První nástřel jsem musel odložit –

bylo to příliš blízké pravdě, kdybych to tak odevzdal, měl bych

malér. Tak jsem sepsal sestříhanou, rozředěnou verzi a ode

vzdal jsem ji. (A dostal jsem trojku.) Originál jsem si alene

chal. Mám ho schovaný ve skříni, pod hromadou šatů. Teď

jsem ho vyhrabal a čtu si to, abych se nějak zaměstnal.Posled

ních pár týdnů jsem si to pročítal často, obyčejně brzy ráno,

když jsem nemohl po náhlém vyrušení spát.

Narodil jsem se jako Grubitsch Grady. Sestra se jmenovalaGre

telda. Zkráceně Grubbs a Gret. Dlouho byl náš život normální

a nudný. Pak se z Greteldy stal vlkodlak.

V naší rodině máme takovou genetickou vadu. Hodně našich

předků se měnilo ve vlkodlaky. Pokud jste jeden z těch, co tu


Ã

̈

11

smůlu mají, udeří to v době dospívání. Mozek selže, tělo sezmě

ní. Stane se z vás stvůra toužící po krvi. Zbytek života strávíte

v kleci... pokud vás příbuzní nezabijí. Léčba na to není. Vlastně

jedna je. Jenže může být horší než samo prokletí.

Víte, démoni jsou skuteční. Jsou to hnusné, znetvořené, magické

bytosti – a jejich nenávisti k lidem se vyrovná jedině jejichzá

lusk na lidské maso. Žijí ve vlastním vesmíru, ale někteřídoká

žou přecházet do našeho světa.

Jeden z Demonat – tak se jmenují správně – se jmenuje Lord

Lítost. Vážně fešák. Nemá nos ani srdce – v prsou má dírupl

nou hádků. Má osm paží. Příšernou, bledě červenou kůži. Na

těle spoustu ran, ze kterých nikdy nepřestávajícím proudem crčí

krev. Má náramně rád utrpení. Krmí se lidským neštěstím,hrů

zou a žalem. Když přejde do našeho vesmíru, pohybuje se mezi

námi tiše, obyčejní lidé ho nevidí; chodí na pohřby asi tak, jako

my chodíme do kavárny, nacpe se naším zoufalstvím, pochutná

si na našem smutku.

Lord Lítost je mocný pán démonů. Většina ze svého vesmíru do

toho našeho procházet nemůže, ale on je výjimka. A má moclé

čit lykantropii. Dokáže nezletilým členům rodu Gradyů pomoct

od prokletí, zbavit je vlkodlačích genů, vrátit jim lidství.Jenom

že, jak račte chápat, je to démon, takže proč by to sakra dělal?

„Co si to čteš?“

Dervish stojí ve dveřích mého pokoje, v ruce má hrnek ská

vou, po tom zlém snu má pořád vytřeštěné a zběsilé oči.

„Svůj životopis.“

Zamračí se. „Cože?“

„Hodlám publikovat svoje memoáry. Přemýšlím o titulu Můj

život s démony. Anebo možná Rod Gradyů a jeho chlupaté děti.

Co myslíš?“


`

x

12

Dervish se na mě neklidně dívá. „Ty jsi divnej,“ ucedí a pak se

odloudá pryč.

„Po kom to asi mám!“ odseknu, pak zavrtím hlavou a vrátím

se k životopisu.

Naštěstí pro nás propadl Lord Lítost šachu. Jedině ta hra mu

udělá stejnou radost jako plačící člověk. Nemá ale moc častopří

ležitost si zahrát. Nikdo z jeho démonických kamarádů nezná

pravidla – a lidé zase nemají moc chuti s ním měřit síly.

Jedním z mých chytřejších předků byl Bartoloměj Garadex,

kouzelník. (Ne takový ten, co tahá králíky z klobouku, byl to

plnokrevný mistr magie, co by patřil do jedné váhové kategorie

s Merlinem a Gandalfem.) Zjistil, jak využít toho, že LordLí

tost miluje šach. Vyzval pána démonů k sérii partií. Za každou,

kterou Bartoloměj vyhraje, Lord Lítost uzdraví jednoho člena

rodiny. Pokud starouš Bart prohraje, pán démonů jej bude moct

mučit a zabít.

Bartoloměj vyhrál všechny partie, ale pozdější členové rodiny –

ti, kdo měli magické nadání, takže se uměli s pánem démonů

spojit – tolik štěstí neměli. Někteří zvítězili, ale většina jich

podlehla. S postupem času se navíc změnila pravidla. Když teď

nějaký rodič chce vyzvat pána démonů, potřebuje parťáka. Ve

dvou pak čelí nejen pánovi, ale i dvěma z jeho fámulů. S jedním

z nich hraje Lord Lítost šachy, ten druhý bojuje s jeho sluhy.Po

kud některý prohraje, démoni zmasakrují jak je oba, takteena

gera postiženého kletbou. Pokud vyhrají, jeden z nich se odebere

do říše pána démonů a bojuje s ním tam. Druhý se vrací domů

s uzdraveným dítětem.

Ve vesmíru Demonat čas funguje jinak. Rok našeho času tam

může být jen den, ale i desítka let, anebo století. Když parťákode

jde bojovat s pánem démonů, jeho tělo zůstane v našem světě –


Ã

̈

13

na druhou stranu přejde jen jeho duše. Stane se z něj nemyslící

zombie. A tak setrvá, dokud duše nezvítězí. Pokud se to stane,

jeho duše se vrátí k normálnímu životu. Pokud si tak dobřene

vede, zůstane jako zombie až do smrti.

„Jdeš na snídani?“ zahuláká Dervish zdola, zpod obrovského

schodiště, které spojuje patra zámečku, kde žijeme.

„Hned!“ křiknu. „Zrovna jsem se dostal do místa, kde se z tebe

stal zombie.“

„Nech těch kravin!“ zařve strýc. „Dělám míchaný vajíčka, takže

jestli tu nebudeš do šedesáti vteřin, máš pech!“

Sakra. Zná všechny moje slabiny.

„Už padám!“ křiknu, vstanu a natáhnu se po šatech. Životopis

nechám stranou, na potom.

Dervish dělá senzační míchaná vajíčka. Nejlepší, co jsem kdy

jedl. Naházím do sebe plný talíř skoro bez přestávek nana

dechnutí a pak si jdu přidat. Jsem docela velký – oproti většině

spolužáků vypadám jako mamut – a mám k tomu i patřičný

apetýt.

Dervish má na sobě tepláky a tričko. Nemá boty ani ponožky.

Šedé vlasy má kudrnaté, jenom na temeni se mu blýská pleš

jako kulečníková koule. Neoholil se (předtím míval vousy, ale

nedávno se jich zbavil). Moc dobře nevoní – je cítit potem.

Takhle je to s ním většinou. Aspoň co se vrátil.

„Tak budeš jíst, nebo co?“ zeptám se. Podívá se po mnělhostej

ně od sporáku. Upřeně vyhlížel z okna do šedého podzimního

nebe a jídla se ani nedotkl.

„Hmm?“ pronese.

„Snídaně je nejdůležitější jídlo dne.“

Podívá se dolů do talíře. Chabě se usměje. Dloubne vidličkou


`

x

14

do vajíček, prohrábne je, pak se zase zadívá z okna.„Vzpomí

nám si na ten zlý sen,“ řekne. „Vydloubli mi oči. Kroužili kolem

mě, mučili mě, moje prázdné důlky používali jako...“

„Hele, nech toho,“ zadržím ho. „Jsem ještě kluk. Takový věci

bych neměl poslouchat. Podobnýma historkama bys mě mohl

poznamenat na celý život.“

Dervish se zazubí, tentokrát docela mile. „Na tebe toho musí

být víc než jenom děsivá historka,“ zavrčí a pak se dá dojíd

la. Já si přidám podruhé a pak se vrátím ke svému životopisu,

všechno si dokonale vybavuju v duchu, nepotřebuju k tomu

ten papír.

Mám mladšího nevlastního bratra, jmenuje se Bill-I Spleen.

Neví, že jsme bratři. Myslí si, že Dervish je jeho otec. Seznámili

jsme se, když jsem se nastěhoval sem k Dervishovi, po tom, co

moji rodiče zemřeli, když se snažili zachránit Gret. ( Ještěpřed

tím jsem strávil nějakou dobu ve cvokárně.)

S Billem-I jsme se skamarádili. Myslel jsem si, že je podivín, ale

neškodný. Pak se začal měnit ve vlkodlaka. Dervish mi vysvětlil,

co se děje, a řekl mi, že Bill-I je můj bratr. Vyložil mi dějiny

našeho rodu a to, jak s námi souvisí Lord Lítost.

Moc se mi nechtělo se do toho plést, ale Dervish byl toho názoru,

že mám dobré předpoklady, abych mohl dát démonovi na frak.

Řekl jsem mu na to, že mu straší na cimbuří, ale... sakra, nechci

mluvit jako nějaký hrdina... ale Bill-I je můj bratr. Máma stá

tou nasadili životy za Gret. Říkal jsem si, že bych se měl vůči

Billovi-I zachovat stejně.

Takže jsme se utkali s pánem démonů a s jeho fámuly, Artérií

a Cévou, což je pěkně drsná a krvežíznivá dvojka. Já jsem jejich

pána v šachu přemohl, i když víc se štěstím než podle plánu.

Lord Lítost zuřil, ale pravidla jsou pravidla. Takže jsem se mohl


é

15

vrátit do reality s uzdraveným Billem-I. A Dervish získal lístek

na cestu do pekla Demonat, vstupenku do první řady souboje

s naším dvojitým L, který měl výhodu domácího prostředí.

Nevím přesně, co se tam dělo, jak bojovali, jaké těžkosti mu

sel Dervish přestát a jak mu plynul čas, ani jak nad pánemdé

monů zvítězil. Víc než rok jsem opatroval jeho tělo a pomáhal

mi v tom tým advokátů (můj strýček je totiž mucho zazobanej

pán) a Meera Flameová, jedna z Dervishových nejlepšíchpřítel

kyň. Vrátil jsem se do školy, postavil jsem vlastní život zase na

nohy a pečoval jsem o Dervishe jako o nemluvně.

A on se pak bez varování vrátil. Jednou jsem ráno vstal azom

bie zmizela. Zase to byl on, mluvil, smál se, mozek mělnepoško

zený. Slavili jsme to celé dny i s Billem-I a s Meerou. A pak už

jsme šťastně žili, dokud jsme nezemřeli. Konec.

Jenomže tak to samozřejmě není. Život není pohádka. Pří

běhy nekončí. Než Meera odjela, vzala si mě stranou a řekla

mi, ať dávám pozor. Že prý není jisté, jak se bude Dervishův

duševní stav vyvíjet. Podle záznamů o těch málo lidech, kteří

prošli stejným martyriem jako on, často trvá dlouho, než se

člověk po samostatném boji s pánem démonů zotaví. A sem

tam se úplně nevzpamatuje nikdy.

„Nevíme, co se mu děje v hlavě,“ šeptala mi. „Vypadá v pohodě,

ale to se může změnit. Pozoruj ho, Grubbsi. Buď připravený

na výkyvy nálad. Snaž se mu pomáhat. Dělej, co budeš moct.

Ale nestyď se mi zavolat a požádat o pomoc.“

Taky že jsem zavolal, když přišly ty zlé sny, když mě Dervish

poprvé napadl ve spánku, když si mě spletl s démonem apo

kusil se mi vyrvat srdce. ( Ještěže byl mimo tak moc, že si spletl

nůž se lžící.) Jenže Meera s tím nemohla nic udělat, leda použít

pár uklidňujících kouzel a doporučit, ať si zajde zapsychiat


16

rem. Dervish to odmítl, ale ona pohrozila, že jestli to neudělá,

odvede mě od něj pryč. Takže za jedním šel, samozřejmě za

takovým, co ví o existenci démonů, takže s ním mohl mluvit

upřímně. Po druhém sezení psychiatr zavolal Meeře a řekl jí,

že už nechce Dervishe ani vidět – jejich sezení ho přílišroz

rušovala.

Meera přemýšlela, jestli nemá dát Dervishe do opatrovnictví,

anebo pro něj najmout ochranku, ale já obě možnosti zavrhl.

A tak jsme v tomhle strašidelném starém sídle proti její vůli

dál žili sami dva. Není to tak zlé. Dervish mívá zlé sny jenom

dvakrát třikrát týdně. Zvykl jsem si na to. Když vás uprostřed

noci budí řev, není to o nic horší než vstávat k dítěti. Vážně ne.

Ani mě moc neohrožuje. Nože máme pod zámkem a taky

ostatní zbraně v zámečku – je tu spousta sekyr, palcátů, kopí,

mečů, samé bezva kousky – jsme přidělali napevno ke stěnám.

Navíc se pro jistotu většinou zamykám. Dneska jsem mělode

mčeno jen proto, že Dervish měl záchvaty obě noci předtím,

a skoro nikdy nepodléhá nočním můrám třikrát za sebou.

Myslel jsem si, že se nic nestane. Proto jsem se neobtěžoval

zamykáním. Byla to moje chyba, ne Dervishova.

„Zabiju ho místo tebe, pane,“ ozve se Dervish tlumeně.

Spustím ruku s vidličkou. „Cože?“

Otočí se, tvář má nečitelnou, vypadá, jako když jeho duše

zápolila s pánem démonů. Zrychlí se mi tep. Pak se Dervish

usměje.

„Blbče!“ vybafnu. Dervish má dost úchylný humor.

Dál do sebe házím snídani a Dervish se do jídla pustí taky,

i když už mu vajíčka vychladla. Jsme divná dvojka,hromotluc

ký teenager jako já dělá chůvu plešatícímu, duševněnarušené

mu dospělému, jako je on. A jasně, jsou noci, kdy mě opravdu


é

17

děsí, kdy mi připadá, že to už nevydržím, a kdy pláču. Není to

fér. Dervish dobře bojoval a zvítězil. Tím to mělo skončit. Žili

šťastně, dokud neumřeli.

Jenže příběhy nekončí. Dokud jste naživu, pokračují pořád dál.

Prostě se s tím musíte popasovat. Obrátit stranu, začít novou

kapitolu, zjistit, co pro vás má osud nachystáno, a držet sipal

ce, aby to nebylo až moc děsivé. I když v duchu víte a v kostech

cítíte, že to nejspíš děsivé bude.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist