načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Masožravé pole - Jiří Poskočil

Masožravé pole

Elektronická kniha: Masožravé pole
Autor:

Napínavé povídky Masožravé pole, Léto Siofů, Plíseň, Havárie, Kočky, Pokus, Tvůrce, Cestička, Spoutaný minulostí, Dvojí život, Až padne tma, Posel, Nová verze, Květ bohů, Po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Olympia
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 194
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-737-6186-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor ve svých povídkách navazuje na psychologičtější proudy sci-fi, v kulisách vědecké fantastiky se soustředí spíše na způsob myšlení fantastických tvorů či atmosféru změněného světa. A tak tu například myslící masožravá rostlina vypráví příběh svého vzniku, porouchaný robot prožívá znovu a znovu svou sebevraždu v časové smyčce, prožijeme naprostou znuděnost životem ve světě, v němž sebemenší námahu obstarávají stroje. Čtenář ve sbírce najde ale i klasický horor o zhoubné bující plísni nebo humornou povídku o nečekaných zmatcích díky cestování v čase. Sbírka krátkých sci-fi povídek českého autora se vyznačuje originálními náměty.

Popis nakladatele

Napínavé povídky Masožravé pole, Léto Siofů, Plíseň, Havárie, Kočky, Pokus, Tvůrce, Cestička, Spoutaný minulostí, Dvojí život, Až padne tma, Posel, Nová verze, Květ bohů, Po setmění nevycházejte, Údolí múz a Ten, jenž vládne planetě, se čtou jedním dechem a všem milovníkům sci-fi slibují neobyčejný čtenářský zážitek. Jiří Poskočil, mezi jehož vzory patří velikáni světové vědeckofantastické literatury, jako jsou Artur. C. Clark nebo Stanislav Lemm, se žánru sci-fi věnuje již řadu let. Se svými povídkami se léta zúčastňoval různých literárních soutěží, například populární Ceny Karla Čapka, knižně vydal sbírku sci-fi povídek Vzpoura klonů (Olympia, 2010).

Zařazeno v kategoriích
Jiří Poskočil - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

O L Y M P I A

P R A H A

J I Ř Í P O S K O Č I L


Text © Jiří Poskočil, 2010

1. vydání © Nakladatelství Olympia, a. s., 2010

ISBN 978-80-7376-186-8


5

Masožravé

pole

Vznikla jsem jako semínko, jako jeden z výtrusů svéma

tičky, a odvál mě vítr. Unášel mě přes široké vody aúrod

né půdy. Ale tam, kde jsem dopadla, tam úrodná černá

země, bohatá na humus, nebyla. Ale já se nevzdalamyš

lenky na svůj vývoj, nevzdala jsem se budoucnosti, života.

Využila jsem ranní rosu, mlhu. A i pár dešťových kapek

přispělo k tomu, že jsem započala rašit. Zprvu jsem měla

jen malý zelený jazýček, který se začal pomalu zavrtávat

do nehostinné kamenité půdy, která dávala pramálošan

cí se ujmout, natož se dále rozvíjet ve skutečnou rostlinu.

Strádala jsem a postupně, pomaličku, krůček po krůčku

rostla, vypadajíc jako zakrnělý kousek něčeho, co mohlo

být přenádherné. Jazýček se již dávno proměnil v kořínek,

a měla jsem i několik lístků. Byly chlupaté, aby mohlydob

ře zachytávat vláhu ze vzduchu. Vždy, když na ně dopadla

voda v podobě rosy či deště, listy se zabělaly a na jejichpo

vrchu vznikla mazlavá hmota, která jak pomalu vysychala,

vstřebávala se do mého nitra a průhledná slupka nakonec

odpadla spolu se starými chloupky. Do dvou dnů mi pak

narostly chloupky nové.

Jednou se ale stalo cosi divného. Bylo zrovna ráno a mé

lístky se pokryly vrstvou čerstvé rosy. Zpěnily. Tu začala

kolem nich poletovat včela, která pravděpodobně ucítila

vůni hmoty, která zpěněním vznikla. V domnění, že zde

nabere nektar, usedla včela na můj list, ale když chtěla


6

znovu odletět, nemohla. Byla k listu přilepená. Můj drobný

tenký stonek se napínal a ohýbal, div že jsem senevyvrátila z kořenů, když včela zápasila s listem, do kterého se

ale čím dál víc zamotávala a zalepovala. Pomalu jí ubývaly

síly a včela boj vzdala. Tehdy se list začal pokrývat větší

vrstvou pěny, až včela nebyla vůbec vidět. Byly to pochody

mého těla, nic, o čem jsem mohla vědět nebo rozhodovat.

Jakýsi instinkt. List se okolo zapěněné včely ovinul a pak

několik dní setrval v této pozici, za stálého zvlhčovánípěny, aby nezaschla. Když se po několika dnech list rozvinul

a pěna zaschla a odpadla, včela zde nebyla. Vím jen, že pár

dní nato jsem pocítila ve svém těle sílu, která mi dala další

dva listy a zesílila stonek. Uvědomila jsem si, že bude asi

výhodné lapat včely. A tak jsem se od té doby snažila po

ránu či v mlze a dešti pochytat co nejvíce vláhy a pěnu na

listech vlhčit mnohem víc.

Nyní vlálo z mého stonku již šestero listů obalených lákavě vonící pěnou. Protože ale místo, kde jsem seuchytila, nebylo pro rostliny příliš lákavé, i hmyzu zde bylo méně. Takže bylo spíše štěstí, když jsem tu a tamnějaký ten hmyz ulovila na své lepkavé listy. Ale po každém úspěšném lovu jsem zesílila a rozvětvila se. Začala ze mne být středně velká rostlina, asi tak okolo metru vysoká.Díky velkému množství listů jsem zachycovala stále víc vody a mohla na listech vytvořit víc a víc voňavé, ale lepkavé hmoty pro nalákání hmyzu. Postupně, jak jsem rostla,stávala se hmota více aromatickou. Vyzrávala. To přilákalo hmyz i z větší dálky.

Již jsem věděla, co je mým posláním. Nemusela jsem se bát nedostatku hmyzu, protože ten okolní, polapený mnou, nahrazovaly zástupy hmyzu ze vzdálenějšíchkončin. Tu a tam jsem ochutnala i vzácnější exemplář, který


7

se zde příliš nevyskytoval. Má chuť se tříbila a já jsem si

vychutnávala již jen hmyz vydatnější, naproti tomu ten

nejčastější – mouchy – jsem nechávala již bez povšimnutí

natrávit mé listy.

Jednou ke mně přiletěl malý, ale zajímavý druh. Byl to komár, ale já to tehdy ještě nevěděla. Když se přilepil a zamotal do jednoho menšího listu, rozlila se mi po těle slastná chuť. Měl v sobě cosi, co červeně prosvítalo.Nevěděla jsem sice, co to je, ale bylo to vynikající a já se po tom cítila přímo božsky. Nějakou dobu poté mi začaly zpod listů rašit nové výhonky. Nejprve jsem myslela, že se jen opět rozvětvuji. Ale tyto nové výhonky nerostly vzhůru jakovětvoví. Líně visely a pohupovaly se, jak je vítr rozechvíval. Myslela jsem si, že to je jen ozdoba. A tak jsem si jichpřestala všímat a rostla jsem dál. Výhonky byly dlouhé, a jak jsem zjistila, byly i k něčemu užitečné. Obalovaly se stejně jako listy pěnou vždy, když se objevila ve vzduchu nějaká voda. Když se pak na list přilepil hmyz, láčka, jak jsemvýhonkům začala říkat, se ovinula okolo listu a tím ho lépe a pevněji uzavřela. Nevznikal tak prostor, kterým unikala řidší hmota vznikající při trávení hmyzu. Našla jsem její užitečnost, její správné místo na svém těle. To jsem ale ještě netušila, že by mohla mít i další využití.

To jednou ke mně přihupkalo malé chlupaté a ušaté zvíře. Mohla jsem mít tehdy okolo dvou metrů a byla jsem již pěkně bohatá. Zvíře si mě chvíli prohlíželo a pomalu se nenápadně přibližovalo. Když bylo u mého stonku,zastavilo se a čichalo vůni, která je dozajista přivábila. Nevědělo, že se line z mých listů. Listy byly navíc dosti vysoko, aby na ně zvíře dosáhlo. A zvíře nevypadalo zrovna na to, že by mohlo nebo chtělo šplhat v mých větvích. Sklonilo tedy hlavu a zahryzlo se mi do stonku jen kousek nad zemí.


8

tila jsem palčivou bolest a samozřejmě jsem zareagovala.

Láčkami nejspodnějších listů jsem po zvířeti švihla, abych

ho urychleně zahnala, ale ono uvízlo ve spleti mých láček.

Byl to spontánní počin, když jsem ho vyzvedla a uložila do

připraveného důlku z desítky větších listů. Zvíře seboucukalo, ale láčky ho bezpečně spoutaly. Cukání náhle ustalo.

Celá třetina mého těla se jako hladovějící hmyz přivinula

do shluku listí větví a láček. Znovu jsem ucítila nádhernou

chuť krve.

Malé ušaté zvíře jsem trávila dlouho. Mohlo to trvat tak tři týdny. Avšak tak bohatou stravu jsem ve svémdosavadním životě neochutnala. Po strávení malého ušáka se mizačaly dít divné věci. Jen ve spodních patrech, a hlavně okolo poraněného místa na stonku, se mi pozvolna objevily nové výrůstky. Byly to další listy, avšak přestože byly chlupaté, rosa po nich jen stékala. Netvořila se na nich pěna aneleily. Netušila jsem, k čemu by mohly být. Vzdáleně mipřiomínaly uši malého chlupatce. Tyto listy také voněly, ale trochu jinak než lepkavá hmota na vrchních listech a na láčkách. K čemu slouží, mi došlo, až když k mému kmenu zamířil další ušák. Patrně se mé tělo vyrovnalo s útokem a následným zjištěním nového druhu kořisti napodobením vzhledu zvířete a jeho pachu. Mé tělo bylo zákeřné, protože napodobilo pach samice před pářením. To sem lákalo nejen další a další samce, ale i zvědavé samice, které nechápaly, jak by jejich sokyně mohla vydávat takhle výrazné pachy. Bylo to velmi hojné období. Povyrostla jsem o další metr a mnohonásobně jsem se rozvětvila. I listy a láčky,dosahující při ohybu k zemi, se zvětšily, aby mohly lépe pojmout větší kořist a nechat volné své okolí pro jiný útok.

Na samém vrcholku mého těla se po letech existence objevil další nový výhonek, který jsem dosud


9

la. Byl to obrovský pupen pokrytý šupinovitým, chlupatým

povrchem. Dlouho rostl a nabýval na objemu. Pak praskl.

Bála jsem se, že zanikne, ale on praskal dál. Od větvesměrem ke své špičce se objevovaly rovnoběžné pukliny, zekterých prosvítala výrazná žluť. Když byl pupen prasklýkolem dokola, začal se pomalu otevírat. Nejprve se nepatrně

rozevřel, pak prudce rozvinul. Byl to můj první květ. Jak

jsem zjistila, nic nenasvědčovalo tomu, že by byl lepkavý

jako mnohé z mých výhonků. Květ byl doširoka rozevřený

a měl v průměru asi půl metru. Byl jako terč pro hmyz

a ptáky. Ty na něj létaly, lákány nenadálou vůní, kterásilně zastiňovala vůni hmoty na listech a láčkách, a jakpřilétaly a odlétaly, opylovaly můj květ.

Po dlouhém měsíci začal květ pomalu ztrácet intenzivní vůni. Jeho okvětní lístky začaly usychat a opadávat.Nebyla jsem z toho nadšená, ale ani zklamaná. Během kvetení byly mé úlovky velmi chabé, protože všechno živé mířilo ke květu, který, jak jsem se již zmínila, neměl lepkavýpovrch. Zanedlouho z něho zbyl jen zelený chlupatý kalich, ve kterém houstl tlak. Tvořila se zde první semena.Poprvé jsem ucítila mateřský pud. V kalichu byly mé novézárodky, pokračovatelé mého dědictví, mé dětičky. Kalich se pozvolna nakláněl k zemi pod tíhou zrajících semen. Když dozrála, nacházel se ve svislé poloze, ústím k zemi.Semena začala vypadávat.

Pod mou ohromnou rostlinou se objevily stovky malých semen velkých asi jako lískový ořech. Nastala doba, kdy jsem měla hlídat, aby mohly v klidu zakořenit. Protožesemena také voněla, přilákala další nový druh, a sice divoké prase. Než jsem si to stačila uvědomit, sežralo několikdesítek semen. Velmi mě to rozlítilo, a tak jsem se po něm ohnala několika láčkami, které byly silné bezmála jako jeho


10

noha. Zvíře zakvičelo leknutím a hystericky dál řvalo, když

jsem ho přitahovala k nakloněným listům. Omotala jsem

divočáka pečlivě a silně, čímž jsem ho nadobro umlčela.

Nastal klid trávení.

Naklíčená semena ale lákala další a další divočáky ijiná zvířata. Byla jsem jedinou větší vegetací v okolí a zvěř se chtěla přiživit. Když jsem se zakořenila já, nebylo zde po rostlinách ani vidu. Ale nyní mé větvoví tvořilo širokou korunu, pod kterou se chtěla hloupá zvěř schovat. Vždycky když nějaké zvíře sežralo mé semeno, ucítila jsem bolest, jako kdyby se zahryzlo přímo do mě. Semena byla mou součástí. A tak jsem se rozhodla, že pro jejich ochranu začnu tvořit v jejich přímém okolí na kořenech hlízy,které budou vyčnívat na povrch a odpoutávat pozornost od semen. Abych si zcela nezničila jídelníček, napouštěly se hlízy jedem, ale voněly a chutnaly tak mocně, že zvířata nemohla odolat. Každé, které ochutnalo, do několikavteřin uhynulo. Pak stačilo jen natáhnout láčku a přitáhnout si ho ke strávení.

I malé rostlinky rychle pochopily, a tak již půlmetrové začaly natahovat své kmínky zpod mé koruny a přivíjely se k mrtvým tělům zvířat. Zjistila jsem, že všechny nejsou jako já. Některé vůbec neměly lepkavé listy. Ty jejichbyly barevné a láčky měl každý z nich dvě. Pak mi to došlo. Ptáci a hmyz, kteří opylovali můj květ, nemohli přinést pyl mému podobný, neboť jsem byla na světě jediná. I mápraůvodní matka se živila jen vodou a částicemirozpuštěnými v půdě. Já se díky adaptaci na prostředí zcela změnila. Také to, že se rostlinky nacházely pod mou korunou, byl důvod, proč se plazily po zemi dále ode mě. Tam se pak vztyčovaly, ale nikdy nedorostly takové výše jako já.

Můj kalich, pozůstatek prvního květu, se po


11

ní znovu vzpřímil a naplnil skoro do půli sladkou trávicí

tekutinou. Tak jsem lapala množství ptáků a hmyzu, kteří

se v kalichu utopili a bez velkého přičinění natrávili.Ta

kovýchto květů se mi během dalšího růstu vytvářelostá

le víc, až se vše ustálilo na mé výšce okolo sedmi metrů

a na jednom květu do měsíce. Postup byl stejný. Květ se

rozvinul, nechal se opylovat, odkvetl, kalich se vysemenil

a napřímil, jako smrtící nádoba. Avšak jednu změnu jsem

přece pocítila. Mé květy nemohly být opylovány mýmpy

lem, protože vždy kvetl jen jediný květ. Ale mé děti kvetly

častěji a najednou. Jejich květy byly drobné, nenápadné

a zcela neúčinné jako zbraň. Vykvetly, aby poskytly pyl pro

mou rostlinu, a zase odkvetly bez jiného účelu. Byla to má

hierarchie. Nové rostlinky vzniklé tímto křížením mělyjis

tou výhodu. Jejich semena měla větrný nosič jako já, tudíž

po vysemenění kalichu odlétala dále od mé rostliny amoh

la tak lépe prosperovat. Podobala se mi mnohem více než

první generace semen. Avšak protože jsem byla stále více

obklopena svými dětmi, dostávalo se ke mně méněživoči

chů, které bych mohla ulovit. Nastalo tedy kořenovésply

nutí. Mé kořeny srostly pod zemí s kořeny ostatních mých

potomků a navzájem jsme se tak vyživovali. Samozřejmě,

že prioritou bylo mé přežití. Mou výhodou byly ale ještěstá

le kalichy, pozůstatky původních květů, které díky svému

množství a výšce, ve které byly umístěny, lapaly stále dost

živočichů. Ty neměla ani má druhá generace. Ta totiž ani

nekvetla. Byli to vlastně takoví strážní vojáci, kteří mězeši

roka obklopovali, aby se ke mně nedostalo nebezpečí. Navíc

mě živili svými kořeny, abych mohla v klidu vegetovat.

Až jednou zklamali. Nebyla to jejich vina. Ve svýchge

nech měli jen to, co jsem já sama poznala. A to také lovili.

Proto jsem jim neměla za zlé, když se objevil nový druh,


12

který chtěl nejspíš ochutnat plody mé dlouholeté práce

– fialové tykvovité výrůstky, které se mi tvořily na konci

nevyužívaných láček. Po uzrání vždy odpadly na zem, kde

se pomalu rozkládaly. Když se náhodou nějaké zvíředo

stalo až ke mně a ochutnalo tyto blumy, bylo paralyzováno

a připraveno k likvidaci. Tehdy se objevil druh, který jsem

i já viděla poprvé. Necelé dva metry vysoké světlé stvoření

chodící po zadních nohou. Sledovala jsem, jak obratně se

proplétá mezi mými vojáky a opatrně našlapuje mezipla

zivými dětmi. Tu a tam šlápl na nějakou tu hlízu, která

s písknutím praskla a rozmázla se mu po spodní částino

hy. Tvor však pokračoval přímo ke mně a očividně neměl

v úmyslu nechat se zastavit spletí rostlin, které mě hustě

obklopovaly. Když se konečně prodral až ke mněsamot

né, byl překvapen mou výškou. Nevěděla jsem, co je zač,

a tak jsem s útokem vyčkávala. Tvor se začal natahovat

k jednomu z mých plodů, až ho konečně uchopil a utrhl.

Na to se z láčky spustil proud mízy, která vytékalaote

vřenou ranou po nezralém plodu. Překonala jsem bolest

a tvora pozorovala. Nejprve plod očichal a pak se do něj

zakousl. Se zkrouceným výrazem v obličeji sousto vyplivl

a plodem mrštil do mé koruny. To mě rozzlobilo. Ublížil

mi, a nakonec ani nesnědl dávku, která by jejparalyzova

la. Následoval prudký výpad. Silnou spodní láčkou jsem

mu podtrhla nohy a vlekla jej za ně blíž. Tvor ječel hrůzou

a vytáhl cosi, čím láčku přeřízl. Ach ta bolest. Zaútočila

jsem několika dalšími láčkami a soustředila se nakonče

tinu, která ovládala ostrý lesklý předmět. Spoutala jsem

ji a pak začala ovíjet zbytek těla. Po chvíli se tvor přestal

vzpouzet. Byl to zdaleka nejtěžší a nejobjemnější úlovek,

jaký jsem kdy ochutnala. Vytáhla jsem ho do koruny aoba

lila trávicími listy.


13

Díky tomuto velkému úlovku jsem se výrazně změnila. Tělo tvora obsahovalo genetické informace, které jsemokamžitě po jeho strávení začala absorbovat a aplikovat sama na sobě. Poprvé jsem si sama sebe uvědomila.

Bylo to myšlení, co jsem strávením člověka získala.Promítla jsem si v paměti, dosud nepoužívané, svůj život tam a zpět a byla jsem sama překvapená, kolik věcí jsemvykonala bezmyšlenkovitě, jen tak instinktivně. Uvědomila jsem si, že jsem jediná svého druhu na Zemi a mé děti že se dozajista nikde jinde nevyskytují. Jen okolo mne jako mí ochránci a živitelé. Díky myšlení jsem mohla vyvíjet nové strategie lovu a speciální taktiky na různé druhy. Avšak získáním mysli skončil bezstarostný život v osamění.

Člověk, kterého jsem ulovila, měl přátele, kteří se ho vydali hledat toho dne, kdy zmizel. Bylo jich šest. Dorazili k okraji mého pole. Bitevního pole. Šanci dostat se až ke mně však neměli. Moji vojáci již znali tvora jménemčlověk a věděli, že i on může být snadnou kořistí. Ti hlupáci se rozhodli, že pročešou mé pole, aby našli mou snídani. Vojáci měli příkaz vyčkávat. Setrvali v klidu až do té doby, než lidé vstoupili do porostu a prošli přes první řadu. Když však jeden z lidí vytáhl velký ostrý předmět, obdobu nože, který měl ten první, a začal jím okolo sebe mávat,nevydržel jeden z vojáků bolest a v sebeobraně zakročil.

„Útok,“ vyslala jsem kořenový povel. Ostatní rostliny se vrhly na další lidi. Ti zděšeně řvali a snažili se uprchnout. Jen jeden měl to štěstí a dostal se z moci mého pole. Po ostatních zbyly jen kupky spletených rostlin, to jak sevojáci omotali okolo svých obětí, mé potravy.

Byla velká chyba, že jeden člověk unikl. Kdyby se tak nestalo, měla bych klid dodnes. Uprchlík se však vrátil a přivedl s sebou další desítky lidí. Ti obstoupili mé pole


14

a na znamení se s mačetami, jak se ostrý předmětnazýval, vrhli vstříc své záhubě, což ale nevěděli. Mnoho mých

vojáků padlo. Celé první dvě řady. Ale dalších deset řad

zůstalo jen slabě porušených a při hodování na útočnících

získalo velkou sílu mnoho malých čerstvých vojáčků, kteří

za padlé dvě řady vytvořili čtyřikrát tolik dalších. Ivnitřní uskupení zhoustlo. Kvůli těmto ztrátám a potřebě nové

energie jsem vytvořila nové aroma na trávicí listy a láčky,

které omamovalo již při dýchání. A tak jsem si zajistila, že

ke mně útočníci neprojdou, i kdyby jich byly stovky apobili všechny mé vojáky, mé dětičky. Omamující vůně se však

šířila až za plochu, která byla porostlá prvními z vojáků,

tudíž chránila i je.

Jak jsem předpokládala – neboť jsem dokázala myslet jako člověk –, útok nebyl první ani poslední. Při dalším přišli lidé v mnohem větším počtu, ale mé ztráty bylyminimální oproti jejich. Nepadla ani celá první řada vojáků, když útočníci začali klesat na kolena a omdlévat. Po bitvě zůstalo okolo mého pole hradboví omráčených lidských těl. Bylo nutné je rychle přerozdělit po celé ploše, aby se urychlilo trávení.

Ani po této ztrátě se lidi nevzdají, tím jsem si byla jistá. Proto jsem vytvořila další zbraň, na jejíž tvorbu jsempředala vojákům informace. Jejich láčky měly již dvojí účinek. Nejenže mohly vylučovat lepkavou trávicí hmotu, ale byly stabilně pokryty vrstvou žahavé tekutiny, která na lidské kůži zanechávala jedovaté šrámy. Po zasažení bylo otázkou vteřin, kdy oběť padne.

Díky stálým výpadům lidí se můj jídelníčekdiametrálně změnil. Zvířata se již vyskytovala na denním chodu jen zřídkakdy. Lidé mě zásobovali mnohem vydatnější ačetnější potravou. Sami sebou. Kdyby se mé pole mělo


15

vat ještě trávením zvířat, nebylo by to již únosné. Naopak.

Vždy jsme měla co dělat, abych natrávila všechny útočníky,

než jejich spoludruzi zahájili další pošetilý útok.

Jak se vylepšovala má obrana, tak i lidé přicházeli snovými nápady. Jednou mi způsobili skutečně vysoké ztráty. Přišli v hojném počtu, na obličejích měli masky,pravděpodobně aby je neomámila má vůně, a v rukou drželi nové zbraně. Těmi vrhali plameny ohně do dálky a spalovali mé vojáky. Tehdy se osvědčily jen na poslední chvílivystřelované láčky. Vojáci po jejich švihnutí upustili zbraně a láčky se pak okolo útočníků omotaly a uškrtily je. Jak jsem se již zmínila, byl to můj černý den. Ale černější měl přijít později.

Po útoku plamenem jsem se rozhodla využít jednélidské schopnosti, které jsem se chtěla původně vyhnout. Šlo o chůzi, která však odsoudila toho, kdo ji provozoval, kzániku. Byli to vojáci sebevrazi, zachránci ostatních, kteří museli položit své životy za mé pole a mě samotnou. Když po určité době přišli znovu lidé s plameny, ztráty nebyly již tak drtivé, neboť jsem ihned po započetí lidského útoku využila momentu překvapení. Vojáci, kteří se vytrhli zezemě a odpojili se tak od centrálního kořenového systému, se vrhli vstříc záhubě, aby ve své poslední chvilce zlikvidovali útočníka. Já jako hlavní mozek celé komunity jsemuzavírala při vytržení stovky přerušených kořenů, ze kterých tryskala životodárná míza.

Útok byl tedy odražen za cenu obětí ve vlastních řadách, což jistě lidi vyvedlo poněkud z míry, neboť sdalším útokem dlouho váhali. Jejich otálení jsem využilačistě strategicky. Rozmístila jsem množství vojáků v blízkém i vzdálenějším okolí, aby tak mohli sabotovat dalšípokusy o útok. Byly to chodící rostliny, které žily hlavně díky


16

šlahounům nataženým z centrálního kořenového systému.

Jejich postup na stanoviště nebyl okamžitý, neboť musely

vždy počkat, až příslušný šlahoun poporoste. Kdyby lidé

učinili svůj další výpad dříve, zřejmě by přistihli zvědy na

nechráněných místech a ti by se stali jejich snadnoukořistí. Ale takhle čas pracoval pro mě.

Další útok byl z pohledu množství útočníků zcelamimořádný. Lidé však nepočítali s mou taktikou – se zvědy, záškodníky, kteří manipulovali vysoce jedovatou tekutinou a nespočetnými láčkami jako jejími vrhači. Řady lidí dosti prořídly, ještě než se vůbec dostaly k mému poli. Když se pak útočníci dostali do kontaktu s první řadou vojáků, bylo jisté, že zvědi záškodníci – mé dětičky – jsou již mrtví. Ani po šlahounech se již neozývalo kontaktní vrnění.Odumřela jsem je tedy a věnovala se přímému boji. I tentokrát mi lidé zasadili tvrdý úder, avšak z vítězství se neradovali. Mí vojáci je do jednoho pobili a strávili. Následovalo ještě několik menších zoufalých podniků, které jsem odrážela celkem bez velkých ztrát. Přitom jsem se stále rozvíjela a množila.

Poměrně dlouhou dobu nepřicházel žádný útok zestrany lidí. Moje pole nabylo na ploše i hustotě. Vracela jsem se do starých kolejí lovu zvěře. Jelikož jsem lidskou logiku chápala až příliš dobře, nebylo mi jasné, proč už lidéneútočí. Ne že by mi jejich útoky chyběly, i když mi vždy na dlouho zajistily dostatek potravy, ale něco se mi nelíbilo.

Jednoho dne, bylo ještě šero, ozval se ve vzduchurachot a nad mé pole se přihnaly tři stroje, které burácely a způsobovaly velký vichr. Po chvíli se z nich začala řinout zvláštní látka, která ulpívala na mých listech i nalistech mých dětí. Stroje přelétávaly a shazovaly další a další množství látky, která obalovala celé mé pole. Když si


17

je byly jisty, že žádná z rostlin se již nepohybuje, přistály

a z nich vystoupili lidé. Látka mě nejen omámila, ale také

spoutala. Při kontaktu s mým tělem tuhla a zabraňovala

jakémukoliv pohybu. Lidé vystupující ze strojů měli vrhače

plamenů a já již myslela na nejhorší. Vše kolem seodehrávalo pomalu. Cítila jsem, jak se kořenovým systémem

šíří žár, když plameny sežehávaly další a další mé vojáky.

Ti stáli, paralyzováni shozenou tekutinou, a očekávalinevyhnutelné. Postupně se přes ohromnou šíři pole dostaly

plameny až ke mně. Očekávala jsem smršť ohnivéhopekla, ve kterém jsem měla zahynout. Po svém dlouholetém

vývoji, po své adaptaci a přetváření sama sebe, ve válce,

kterou vyvolali a vyhráli lidé. I když tato myšlenka byla

relativní.

Plameny náhle uhasly. Jeden z lidí vzal do ruky vrčící kmitající stroj a zahryzl se jím do mého kmenu.Uvědomovala jsem si svou smrtelnost, cítila, jak z rány stříká celým proudem míza a pak to přišlo. Nebylo již nic, co by mě udrželo vzpřímenou. Svalila jsem se na bok,odloučená od svého centrálního kořenového systému, odsouzená k zániku. Kdyby jen ti hlupáci tehdy věděli, že takto bych zemřela. Ale oni ne. Vytáhli mačety a začali do mého těla řezat. Co nepřesekla mačeta, přeřízl kmitající stroj. Cítila jsem lehké omámení. Mé já se rozdělilo na tisíc kousků, z nichž všechny až na jeden zanikly v proudu ohnivých plamenů, když lidé po svém vítězství celé pole spálili.Neuvědomili si však, že když si jeden z nich vzal na památku jednu z mých větviček, nezničili mě úplně.

Myslí chudý tento dobrodruh odnesl mě domů, pečlivě omyl a ve skleníku umístil do květináče s výživnou půdou. Pravidelně mě zaléval a já se uchytila. Byla jsem jennepatrnou větvičkou, ale když na můj jediný list usedla vosička,


18

lovkyně mšic, probudil se ve mně instinkt a staré vědomí.

Znovu jsem si sama sebe uvědomila. Natrávila jsem vo

sičku a zesílila. Hnojivo, které mi můj majitel poskytoval,

bylo sice fajn, ale nebylo to, jak říkal, „to pravé ořechové“.

Brzy mu došlo, že já raději maso. A tak mi podstrojoval

hmyz, později malé savce a kousky masa a zrovna dnes

prvního králíka. Úžasná pochoutka po těch letechhmyzí

ho jídelníčku. Dokonce kvůli mně zvětšil i skleník, protože

má nynější výška okolo dvou metrů mu dávala najevo mou

představu o velikosti. Jenom doufám, že mě nezačnezašti

povat. To by můj plán mohlo ohrozit a pak bych ho možná

musela zneškodnit.

Narašila jsem právě včera na první květ. Už se nemůžu

dočkat, až se poprvé vysemením a započnu křížení sprv

ní generací mých dětí, což povede brzy k nové nadvládě

sama nad sebou...


19

Léto

Siofů

Od narození prvních mutantů, Siofů, uběhlo čtrnáct let.

Čtrnáct let rozčarování, obdivu, ale i odporu. Byla to však

léta, kdy si oni mutanti, kříženci člověka a někoho zkos

mu, vybudovali svá postavení. Lidi rozdělili na dva ne

smiřitelné tábory. Jedni je chtěli brát jako sobě rovné či

dokonce vyšší bytosti, ti druzí v nich viděli hrozbu a jen

pohled na ně v nich vyvolával hnus. Bylo zde mnoho pro

a proti. Odpůrci se nemohli smířit s tím, že Siofovérych

leji dospívali – ve svých čtrnácti letech byli fyzicky imen

tálně pětadvacetiletí lidé. Báli se proto, že mutanti rychleji

dospívající brzy zaplaví Zemi svými rychle se množícími

potomky. I to byl jeden z aspektů, proč je jejichobdivova

telé považovali za vyšší tvory. Od počátků moderníhosvě

ta, kdy se člověk začal více zajímat o svůj původ a historii,

plul povědomím obyvatel planety stín hrozby vyhubenílid

stva tvorem, který bude přizpůsobivější a tedypraktičtěj

ší pro život na Zemi. A to Siofové z mnoha hledisek byli.

Objem jejich plic dokázal pojmout až třikrát více vzduchu

než plíce Homo Sapiens Sapiens. Mohli tedy vydržetmno

hem déle nedýchat.

Při narození prvního Homo Sapiens Siof, kdy lékař

zjistil pouze prodlouženou kostrč přecházející v ocas, se

o Siofech mnoho zjistilo. Čím více se navenek podobali

normálnímu člověku, o to méně se shodovala jejich vnitřní

fyziologie. A kromě ocasu bylo mnoho detailů, ve kterých


20

byli na pohled jiní. Již v brzkém věku začala Siofůmpig

mentovat kůže, což způsobovalo, že se jejich barvapodo

bala spíše brčálově zelené. Měli lalokovité tváře, delšíprs

ty ukončené spíše drápy než nehty a zuby rostlé ve dvou

řadách. Vnitřní uspořádání bylo lidskému na první pohled

podobné, ale přitom tak jiné. Měli sice ledviny, avšak ne

pár jako lidé, ale dva páry. Jejich trávicí ústrojí se také

skládalo ze žaludku, tenkého a tlustého střeva, ale délka

střev byla oproti lidskému třicetiprocentní. Museli tedy

častěji jíst. A mnoho dalšího. Byli to nadlidé, jak mnozí

říkali. A právě toho se bála silná základna jejich odpůrců.

Po čtrnácti letech skvělého a ideálního života měl tedyna

stat čas, kdy léto Siofů skončí.

Ulicí postupně sílila siréna, až se okolo prohnalo policejní

auto. Seděl v něm mladý detektiv chicagské policie Frank

Andrews. Ne že by takto nejezdil ke zločinům každý den,

ale jeho policejní smysly mu říkaly, že tady jde o něcozá

važnějšího. Něco, co se neděje každý den. A k tomu mu

stačilo pouhé hlášení z vysílačky.

Přiblížil se ke křižovatce, kde stály dvě dlouhé řadyvo

zů, čekající na správnou barvu na semaforu. Muselpřibrz

dit, ale bylo mu jasné, že auta nemají kam uhnout. S rukou

na klaksonu zajel s vozem do protisměru, odkud přijížděla

dodávka. Její řidič viděl zoufalý pokus policejního vozudo

stat se skrz ucpanou křižovatku, ale uhnout nemohl.Ved

le něj se pomalu sunul autobus. Frankovo tělo zaplavila

vlna adrenalinu, dodala mu potřebné odvahy kposlední

mu počinu jeho zběsilé jízdy. Uvolnil nohu z brzdy, přidal

plyn a střemhlav se řítil proti dodávce. Klakson stále ještě

řval. Obě auta se přiblížila na nesmírně malou vzdálenost.

V tu chvíli ale Frank uchopil ruční brzdu a prudce jí trhl




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist