načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Máslem dolů – Petr Šabach

Máslem dolů

Elektronická kniha: Máslem dolů
Autor: Petr Šabach

Jeden je invalidní důchodce (profesí knihovník), který má antikvariát, kam se uchýlil po rozvodu. Jsou to dvě malé místnosti, jež mu přenechal starý přítel malíř Evžen, svéráz a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7% 77%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 185
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka, 2012
ISBN: 978-80-743-2187-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jeden je invalidní důchodce (profesí knihovník), který má antikvariát, kam se uchýlil po rozvodu. Jsou to dvě malé místnosti, jež mu přenechal starý přítel malíř Evžen, svéráz a čerstvý šedesátník, který umí mimo jiné opravit kde co. Časy, kdy fascinoval svět svým obrazem kostky cukru na plátně jsou pryč a nyní se potýká jen s problémem padajícího rohlíku s gothajem na talíři. Šabach se jejich prostřednictvím zamýšlí nad skutečností, že dnešní uspěchaná doba nás neustále nutí pospíchat, neodpočívat, nemít na nic kdy, měnit naše plány a odkládat je na neurčito. A náš krajíc je už už na podlaze - máslem dolů, samozřejmě. Dvojice kamarádů se pokusí tento stav zvrátit... Novela o dvou letitých kamarádech, kteří se neustále potýkají a řeší každodenní problémy a zároveň se pokoušejí o to, aby jejich "chleba s máslem" nedopadl namazanou stranou dolů jako již tolikrát předtím. Je možné to nějak ovlivnit?

Popis nakladatele

V novele Máslem dolů se Petr Šabach tentokrát zamýšlí nad otázkou, proč vás nějaké vlezlé okolnosti stále nutí měnit plány a odkládat odpočinek, který byste tolik potřebovali, na dobu neurčitou. Váš krajíc chleba s máslem se opět dává do pohybu a nezadržitelně se řítí k zemi. Můžete nějak ovlivnit, aby jako tolikrát předtím nedopadl namazanou stranou dolů? Dva staří přátelé se o to v poslední Šabachově novele přece jenom pokusí…

Zařazeno v kategoriích
Petr Šabach - další tituly autora:
Občanský průkaz Občanský průkaz
A nakonec Vánoce A nakonec Vánoce
Opilé banány Opilé banány
Čtyři muži na vodě -- aneb Opilé banány se vracejí Čtyři muži na vodě
Babičky Babičky
Dobře zašitej frajer Dobře zašitej frajer
 
K elektronické knize "Máslem dolů" doporučujeme také:
 (e-book)
Jak potopit Austrálii Jak potopit Austrálii
 (e-book)
Ramon -- Psáno pro New York Times Ramon -- Psáno pro New York Times
 (e-book)
Vznášedlo Vznášedlo
 (e-book)
Léčitel Léčitel
 (e-book)
Opilé banány Opilé banány
 (e-book)
Babičky Babičky
 
Recenze a komentáře k titulu



2012-11-30 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
super kniha
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Šabach Máslem dolů


NAKLADATELSTVÍ PASEKA

PRAHA

LITOMYŠL

2012


Copyright © Petr Šabach, 2012

ISBN 978-80-7432-228-0


Některé skvrny nelze odstranit

bez porušení podstaty látky.

B. HraBal


6

■ Tohle si pamatuju přesně... Když to Muhammad

Atta napral s Boeingem 767 do severní věže Světovýho

obchodního centra, byli sme já a prezident Bush mladší

začtený do pohádek. Já do Žabákovejch dobrodružství

Kennetha Grahama, von do Velmi hladový žížaly Erica

Carlea. Já ve svým krámku, kterýmu říkám antikvariát,

von ve škole ve floridský Sarasotě, kde předčítal dětem.

Stojím a říkám si: „Fajn, žabák se bude Míšovi určitě

moc líbit...“ a vtom se do krámu vřítí Evžen, můj přítel

a domácí v jednom. Vletí ke mně jen v nějakým tričku

a spodkách a huláká: „Ty vole – a je to tady! Válka!!!“

a já se jen krátce zasměju, protože vím, že Evžen má

právě dneska svý šedesátý narozeniny, a v momentě,

kdy se ho chystám zeptat, kde se stačil tak brzo zřídit,

na mě zakřičí, ať nečumím a pustím si televizi, a to už

si říkám, že tady asi něco nehraje, a du a pokouším se

zprovoznit ten mrňavej tranzistorovej krám, co sem

si jednou koupil ve vietnamský tržnici. Evžen vedle

mě poskakuje, třese se po celým těle a netrpělivě rve

za anténku televizky s úhlopříčkou ne větší než deset

centimetrů. Sedám na balík s knihama a s votevřenou

hubou zírám, jak se v New Yorku kouří z nějakýho

mrakodrapu, a Evžen se vedle mě chytá za hlavu a volá:

„Ty vole! Tohle je válka! Normální válka! Napadli Ame

riku...!“ Jenže já pořád nevím kdo. Rusové? A tak se

otočím na Evžena a říkám: „Rusové?!“ a von, aniž by


7

se na mě podíval, tak volá: „Hovno! Arabáci! Ty svině arabský začaly válku...!“ Teprve po nějakým čase sem schopnej vnímat hlas komentátora, kterej se snaží nám k těm vobrázkům, co na ně zíráme, něco říct. Cejtím, jak se mi rozklepaly kolena, protože mě jako první napadne, že sem měl jít odpoledne za Míšou a číst si s ním a že už k tomu možná ani nedojde, protože je válka. Zvoní telefon a volá mi dcera Julie, jestli už vím o tom, že Amerika byla napadená, a já se jí ptám, co Míša a jestli je v pořádku, a vona nechápe, proč by neměl bejt. Říkám jí, ať ho pozdravuje a že se u něj určitě zastavím, a pak zas zíráme s Evženem na tu televizi, kde furt a dokola opakujou ty strašidelný záběry.

„Myslíš, že to znamená fakt válku?!“ ptám se Evžena.

„To záleží na tom, jak odpovědí naši...“ pronese dutě a to, že použije slovo „naši“, je u něj normální, protože Evžen byl a je ten největší amerikanofil, s kterým byste se mohli v Čechách potkat. Sedíme tam spolu zdrceně u tý televize až do doby, než si uvědomím, že bych měl jít, a tak se s Evženem loučím a ptám se ho, jestli ta jeho oslava šedesátin bude nebo ne, když se stalo tohle, a von na to, že bude, že možná, že bude poslední, a já, když du pak za Míšou a celou cestu přemejšlím, kdo napsal báseň vo tom, že na kraji lesa viděl dvě růže stát, a že pojď a půjdem si je utrhat, možná, že sou to poslední, ale nejsem si jistej ani tím, jestli si to pamatuju dobře,

8

a jak se znám, tak spíš ne. No a s tímhle v hlavě kráčím

na tramvaj a jedu za Míšou, s kterým si budeme až

do večera číst Žabákova dobrodružství.

Večer se scházíme kolem osmý. Teda já přicházím až

kolem osmý, ostatní tady už sou. Televize nad výče

pem omílá furt dokola ty záběry, co sme pozorova

li s Evženem odpoledne, to, jak ty Boeingy narážej

do obou věží, a je to děsivý, ale nikdo z nás z toho není

schopnej spustit oči. Sedám si k ostatním a blahopřeju

Evženovi, ale spíš jen tak, že kejvnu hlavou a předám

mu dárek, což je první vydání Eisenhowerovy Invaze

do Evropy. Připadá mi to teď dost nevhodný, dávat mu

něco podobnýho v situaci, v jaký sme se ocitli, ale já

to pro něj měl v krámě připravený už tejden, a to sem

nemoh vědět, jak se věci kolem nás vyvrběj. Toho Eisen

howera sem mu daroval proto, protože Evžen nečte nic

jinýho než militaria a jeho specializací je druhá světová

válka a zejména generál Patton. Válka mýma očima je

Evženova bible, a ne že bych se v podobný literatuře

vůbec neorientoval, dyť sem knihovník, ale je fakt,

že co se týče třeba toho Pattona, tak Evžen o něm ví

na rozdíl ode mě prakticky všechno, včetně toho, jaký

ráže byly revolvery, co furt tahal za pasem. Tohle já

vědět nepotřebuju. Na to sem asi míň byronovská, míň

romantická a rozhodně míň titánská figura než můj přítel

Evžen, kterej tu teď sedí v čele ve svý vojenský bundě

9

model M65 vzor Regiment, která mu propůjčuje prýmky

přirozenýho vůdce. Mám pocit, že si všichni částečně

oddychli, že to, co se stalo v New Yorku, byl jen nějakej

teroristickej čin a že to nebyla akce pravidelný armády,

což by mohli bejt jen Rusové.

Sedíme tu a jeden mluví přes druhýho a sem tam

zaslechnu jen „arabáci“ nebo „kurvy“ a mám chvílema

pocit, jestli sem se náhodou nevocit v rukopise knížky

Výlet pana Broučka, tentokrát mezi teroristy, a před

stavuju si kapitolu Pan Brouček přestupuje na islám,

a do toho mi doktor Palindrom, kterýho tu nikdo nepo

slouchá, řve do ucha: „Můžou si za to sami! To na sebe

přivolali sami...! To je samej Rambo a Rocky...!“ a můj

pocit s tím panem Broučkem zesiluje natolik, že za chvíli

radši odcházím. Tyhle narozeniny se nepovedly.

■ Útok na Ameriku změnil téma debat, který sme

v Tichu vedli, na několik dní, možná tejdnů, a pak

se zase všechno vrátilo do normálních kolejí. Jenom

na Evženovi bylo vidět, že celou věc bere jako atak

na svou osobu zahalenou do vojenský bundy model

M65 vzor Regiment. Sedíme s Evženem a já mu právě

říkám, co sem zjistil a že mám pocit, že celej můj život

tak trochu připomíná let Apolla třináct, a že sem sice

hlavního cíle nedosáh, nicméně nějaký dílčí úspěchy

v podobě vedlejších produktů tu jistě sou, a to především v osobě mýho vnuka Míši, ale je evidentní, že mě Evžen moc neposlouchá a špicuje uši k vedlejšímu stolu, kde nějakej pan chytrej, kterýho sem neznal ani od vidění, vypráví ostatním něco o Světovým obchodním centru.

„Posloucháš mě vůbec?! Říkám ti tu myšlenky, na který čekala filosofie přes dva a půl tisíce let, tak mi do háje věnuj aspoň trochu pozornosti...!“ Evžen soustředěně hledí ke stolu, od kterýho se ozývá: „Nevěřte tomu! Takhle by takový baráky nikdy nemohly spadnout...!“

„Já tě poslouchám...“ říká nepřítomně.

„Je to pár dní, Evžene, co sem v krabicích pátral po Portrétu umělce jako štěněte. Zaboha sem ho nemoh najít. A to mám přitom sémantickou paměť! Já tu knihu úplně vidím před očima. Já můžu krok za krokem sledovat celej její osud od chvíle, co sem si ji koupil, a najednou je v háji... přehrabuju všechno a není tam. Ale co tam je, to sou Portrét umělce v jinošskejch letech, Portrét starýho muže, Portrét umělce jako starýho muže, všechny ty ostatní portréty mám, ale ten, co potřebuju, tam není...!“

„Je jasný, že tohle provedli Američani sami!“ zvolá od vedlejšího stolu ten chlápek. „To je nad slunce jasnější...! Je veřejným tajemstvím, že sí aj ej měla v budově číslo sedm operační centrum!“

„Já poslouchám...“ opakuje Evžen.

„A tak si říkám,“ snažím se odlákat Evženovu pozornost od toho nešťastníka, „a co když to celý pletu?! Co když je to jinde? Co když sem to dal omylem někam mezi Odvážnýho mladýho muže na létající hrazdě a Muže ve středním věku na létající hrazdě?!“

„Moment! Nezapomeň řeč...“ zvedne Evžen ruku jako nějakej indiánskej náčelník a setrvá v tom gestu až do doby, než zaslechne výraz „řízená demolice“. Teprve pak pokejve spokojeně hlavou, asi jako kdyby někde na zábavě s tombolou zaslech svoje číslo, a začne pomalu a s úsměvem posouvat židli dozadu.

„No, a protože sem tu knížku nenašel, tak sem usoudil, že bude nejlepší se po ní podívat v nějakým antikvariátu, tak co, přinejhorším ji budu mít dvakrát, a teď poslouchej, Evžene...“ tahám ho za šos bundy, „co se seběhlo. Zastavím se v Opletalce, a hned jak tam vlezu, tak ji vidím. Přímo ode dveří. Usebrání jako hrom! Usebrání! Vona tam na mě čekala, než se pro ni vrátím z dálky. Jsme bytostmi dálky, Evžene, jak říká Březina...“ tahám ho oběma rukama zpátky na židli, ale on v tý chvíli už kráčí, takže se ho pouštím. Evžen popadá toho chlapa, beze slova ho vleče ke dveřím a nadlehčuje ho při tom kopanci. Teprve pak ho vyhodí do večerního šera. Celá hospoda to sice pozoruje, ale nikdo ani nehlesne. I Franta působí dojmem, že jediná věc, která ho v tuhle chvíli zajímá, je ta, aby měl dokonale vymytý půllitry.

„Promiň...“ řekne Evžen, když si zase sedá vedle

12

mě, „tohle nesneslo odkladu... Co si vlastně říkal?“

A tak mu teprve potom vypravuju, že jak sem šel z toho

antikvariátu a zahnul na Václavák, tak si všimnu svýho

zeťáka Roberta, jak si to vykračuje s nějakou štětkou

a jak si ji drží majetnicky kolem pasu, a co já teď se

svým usebráním. To i tohle tady bylo pro mě přichys

taný? Jako ta knížka?!

„Krve by se ve mně nedořezal, Evžene, na první

pohled mi bylo jasný jako facka, že tyhle dva se znaj

víc než důvěrně...! To poznáš. Poznáš, jak se k sobě maj

lidi, který spolu eště nic neměli, a jak ty, co už to maj

dávno za sebou. To prostě poznáš. Celej Václavák sem

šel opatrně za nima a pak i kus po Národní a eště dál,

až k jedný z těch jeho pizzerií, do který spolu zapadli.

Jak k tomuhle chudák Julie přišla? A co Míša?!“

Evžen mlčí a pak řekne: „Jakouže knížku?“ a tak mu

dál už nic nevypravuju. Už mu neřeknu o tom, že sem

od tý doby začal Roberta sledovat, a že jestli vím dneska

něco na beton, tak je to to, že Robert Julii zahejbá. Neřek

sem mu ani to, že sem za ním zašel a zeptal se ho, co

s tím jako hodlá dělat, ani to, jak se přede mnou roz

klepal a jak mi přísahal, že toho nechá. Sedíme tenkrát

v jednom baru a já poslouchám jeho tklivý řeči, a když

se ho ptám, jestli Julii miluje, tak on furt opakuje, že

ano, že nejvíc na světě. Mám chuť mu věřit a říkám si,

že každej z nás potřebuje v životě nějakou tu druhou

13

šanci, a on má v očích slzy a děkuje mně a omlouvá se

a já mu říkám, ať se neomlouvá a že úplně postačí, když

se bude chovat tak, aby se omlouvat nemusel.

Ale tohle už sem Evženovi radši neřek. Nemusí vědět

všechno. Koneckonců já taky ne.

■ „Je to pokaždý skoro stejný...“ říkám Evženovi, kterej

se rozvaluje na židli proti mně, jelikož sedíme v Tichu,

což je, jak uznávám, pro hospodu dost zvláštní jméno.

„Teda...“ dodávám rychle, „skoro stejný, v některejch

detailech se to trochu liší, ale to je fuk. Podstatný na tom

je to, že mně je tam přesně tolik, kolik mi je, a všem

ostatním je to úplně jedno. Začíná to většinou tak, že

u mě někdo zazvoní nebo mi zatelefonuje, možná, že

mi příde dopis, tohle já nikdy neudržím v paměti, ten

začátek tohodle zkurvenýho snu, prostě najednou je ta

situace tady a je jedno, jak začíná. Včera se mnou mluvi

la někde na úřadě taková milá paní kolem čtyřicítky, co

je samej úsměv, a říkala mi: ,Nebojte se, to zvládnete...!

Dyť na to máte celičký týden!‘ A já na to: ,Jak, kurva,

tejden?! Co si vlastně myslíte?! Že mi stačí jeden tejden

na to, abych odmaturoval z němčiny?! Dyť mně už je

šedesát a mám vnuka a tátu, co mu bude devadesát!

A proč bych měl jít znovu k maturitě?! Tohle musí bejt

nějaká ukrutná blbost, ne? Nějaký strašlivý nedorozu

mění!‘ A ta ženská, co se mi octnula ve snu, se furt jen

14

usmívá a opakuje, že to jistě zvládnu a že na to mám

přece tejden... ,Dyť já mám vysokou školu...‘ říkám

jí, ,obor knihovnictví a vědecké informace na Filoso

fický fakultě Univerzity Karlovy v Praze... rozumíte

mi, madam...?!‘ A vona na to, že se prostě našla tahle

nesrovnalost někde v mejch papírech a že mi chybí

zkouška z němčiny, ale ať si z toho nic nedělám, že je

na to celej ten příští tejden...“

Evžen upije piva ze svý malý sklenky, ale jinak neříká

nic, tak teda pokračuju: „No, a teď přichází ta nejhorší

fáze toho snu. Najednou sem v nějaký tý střední škole

s nějakejma skoro dětma. Přišourám se do třídy jak

nějakej zbloudilej pedofil, sednu si k jedinýmu volnýmu

stolu a vyčkávám, co bude jako dál. Kolem mě si všichni

povídaj a smějou se a já jako bych tam pro ně vůbec

nebyl. Vzduch, vole...! Já jen sedím a zírám a říkám

si: Tak to sem teda zvědavej, co se mnou na tomhle

rychlokurzu provedou... Pak se tam najednou objeví

učitel, položí přede mě na stůl nějaký snad skripta nebo

co, a nepředstavuj si žádný učebnice s veselejma vobráz

kama, vole! Pěkně hnusně a pěkně vědecky vypadaj,

a hned dva díly najednou. Na jedněch stojí: Němčina I.

A na druhejch: Němčina II. Hezky stručně a rovnou

k věci... Dantovo peklo... A mně je rázem do breku

a von mi něco povídá, ale já mu nerozumím, protože je

to nejspíš německy, a já jen tiše naříkám: ,Všechno je v prdeli... všechno je to v prdeli...‘ protože jak asi tak můžu stihnout za pouhej tejden to, abych rozuměl tomuhle chlapovi před sebou?! Sedím a potím se a koukám se při tom tajně pod stolem, kolik mám na hodinkách, protože musím stihnout návštěvu u táty a voholit ho, rozhlížím se po těch svejch novejch spolužácích, vod kterejch mě dělí pouhejch čtyřicet let a něco, koukám po holkách a nevím, jestli se snad nemám smát nahlas nebo rovnou plakat, když pozoruju, jak na mě vystrkujou z kalhot půlky těch svejch nádhernejch prdelek. Já se tý usměvavý paní z toho snu samozřejmě ptal, co se mnou bude, když tu zkoušku neudělám, a vona na to, že: ,V tom případě by všechno přestalo platit,‘ a nic víc. Víc ti neřeknou. Nikdy. Ani v jinejch snech. Představuju si, že mně nikdy nedaj penzi a budu muset vrátit i ten posranej diplom, ale nejen diplom – i všechno, co sem až doteď prožil, protože mi to prostě celý ty léta nepatřilo, budu muset vrátit prakticky celej svůj život i s tátou a vnukem Míšou, prostě sakumprdum všechno i s tebou, kámo, i s touhle hospodou, prostě šílený...!“

„Tohle já neznám...“ říká Evžen a z tabáku Casablanca si zručně balí cigáro.

„Nejstrašnější je, že se mi tenhle přiblblej sen zjevuje už takový léta...“ vrtím hlavou.

„Jak to končí?“ huhlá Evžen, protože si zrovna zapaluje.

„No... jak kdy... Včera sem šel s vostatníma domů a voni se domlouvali, jak pudou někam chlastat, a stáli sme na stanici tramvaje a voni v hloučcích všude kolem mě a já ti mezi nima procházím, ale jak neviditelnej. Nikdo mě neregistruje, nikdo mě nezdraví, nic... Ale zas na druhou stranu jim ani není nijak divný, že s nima teď chodím do školy. Koukám po nich a tiše jim závidím, ale co naplat, musím za tátou, jednak abych ho voholil a taky abych mu vypravoval, co je ve světě novýho, i když tohleto, to, co se mi přihodilo teď, mu asi povídat nebudu, protože to je i nad mý chápání, natož na to jeho.“

„A dál?“ ptá se Evžen.

„Dál už není pomalu co vypravovat. Tady někde většinou ten sen končívá. Nikdy vlastně nedojde k tomu, že by se uzavřel.“

„Zajímavý, že já tyhle sny nemám...“ prones Evžen.

„Píše vo tom Freud...“ říkám mu. „Podle něj je jádro pudla v tom, že máš něco, co si myslíš, že ti nepatří.“

„Jako?“ ptá se Evžen.

„Všechno. Maturitu hlavně a pak všechno ostatní.“

„Tohle já fakt nemám...“ říká rozhodně Evžen.

„Taky nemůžeš mít. Protože nemáš maturitu, vole...!“ odpovídám mu. Což je fakt, protože můj přítel Evžen sice studoval Akademii výtvarných umění, ale od maturity mu byla udělena dispens pro jeho zcela mimořádnej talent. Evžen rozvážně pokyvuje hlavou, že to je fakt.

Pak se zamyslí.

„Já míval něco podobnýho...“ skoro šeptá. „Někdy se mi ve snu zuby rozpadly na písek. Na padrť... To mě přešlo, když sem si pořídil klapačky...“

„Hmmm...“ dělám.

„Nebo sen, v kterým sem vyplešatěl. Říkal sem tomu sen ,plešingr‘. Ten bejval stejně hnusnej jako ten, v kterým se mi rozpadaly zuby na prach. Přešel, když sem začal regulérně plešatět.“

„Co erotika?“ ptám se. „Máš eště šukací sny?“

„Dokonce s polucí!“ zvolá Evžen s hrdostí a tak nahlas, že se číšník Franta u výčepu prudce ohlídne.

„Nekecej! V našem věku?“ užasnu.

„Hmmm...“ udělá Evžen.

„Nekecej, Evžene...!“

„Hmmm...“ zamručí a pak spiklenecky dodá: „I když je fakt, že sem si trochu pomoh... Snům musíš občas pomáhat...“

Což je fakt. ■ Evžen se zúčastnil před nedávnem nějaký kolektivní výstavy v Českejch Budějovicích, na který měl dva ze svejch obrazů, a když ta výstava skončila, tak si je připevnil na zahrádku starý škodovky, a což o to, připevnil je výborně, ale ne už tak výborně připevnil tu zahrádku, takže když se vrátil do Prahy, tak zůstal nechápavě čumět na střechu toho svýho Favorita a pak se vrátil tou samou cestou, co přijel, až do těch Budějovic, a celou tu dobu si hlídal pravou stranu a zpátky to samý, ale nic, nikde po těch jeho dílech ani nejmenší stopa, a tak, když se nad tím – po těch čtyřech cestách – doma náležitě zamyslel, sed a napsal inzerát, kterej dal nazítří do novin a kterej zněl: Hledám zahrádku se dvěma obrazy!!!, na kterej mu samozřejmě nikdy nikdo neodpověděl a říkám to jen proto, abyste měli hned ze začátku aspoň přibližnou představu o tom, jak taky občas uvažuje můj šedesátiletej přítel Evžen. A eště dvě věci ho charakterizujou. Vojenská bunda model M65 vzor Regiment a neustále zachmuřenej ksicht. Obojí téměř nikdy neodkládá. Možná, že tak i spí.

„Nazdar, Evžo!“ přisedám si. Evžen sedí s brejlema na špičce svýho mohutnýho, jemně ochmýřenýho nosu a vejrá do křížovky před sebou.

„Povídám nazdar, kámo...“ říkám.

„Nazdarrr...“ vzdychá Evžen. František mi přináší beze slova velkou plzeň, ale účtenku mi nedává.

Sám nevím, proč to dělá a co ho k tomu vede, ale tu přede mě vždycky položí, až když mám druhý. Mrknu se koutkem oka na Evženův lístek, ale on ho má jako vždycky otočenej rubem nahoru. Abych nevěděl. Aby nikdo nevěděl. Evžen si chrání soukromí, jak to de. Napiju se, otírám si trochu pěny, která mi zůstala ve fousech,



Petr Šabach

PETR ŠABACH


23. 8. 1951

Petr Šabach je současný český spisovatel. Narodil se roku 1951 v Praze. Po maturitě v roce 1974 absolvoval obor teorie kultury na Filosofické fakultě Karlovy Univerzity. Prošel různými zaměstnáními. Pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, asi šest let jako noční hlídač v Národní galerii, inventurník a v letech 1988-2001 jako odborný referent Galerie hlavního města Prahy.

Šabach – Petr Šabach – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist