načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Maska smrti - Arnošt Vašíček

Maska smrti

Elektronická kniha: Maska smrti
Autor:

Spisovatel Armín a půvabná studentka Katka Nelserová řeší spletitý případ, jehož kořeny sáhají až do dob starého Mexika. Snaží se zastavit zlo, které jakoby nepocházelo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Film
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 170
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-3006-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Spisovatel Armín a půvabná studentka Katka Nelserová řeší spletitý případ, jehož kořeny sáhají až do dob starého Mexika. Snaží se zastavit zlo, které jakoby nepocházelo z tohoto světa. A sami se přitom dostávají do zóny ohrožení.  Napínavý příběh z detektivní série Strážci duší . Reálné se tu prolíná s nadpřirozeným, pochopitelné  s nevysvětlitelným. Akční děj, plný děsivého tajemství, přináší nečekané zvraty a překvapivá rozluštění.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MYSTERY FILM

Ostrava 2003


Arnošt Vašíček – Maska smrti

Vydání první

Copyright © Arnošt Vašíček

Veškerá práva vyhrazena. (All rights reserved.)

Tato kniha ani jakákoli její část včetně fotografií nesmí být publikovány, kopírovány

či jiným způsobem šířeny bez výslovného povolení.

Vydal MYSTERY FILM, Mánesova 20, Ostrava 2

Obálka, grafická úprava a sazba Daniel Janošec

Vytiskla Tiskárna Oldřich Harok, 739 34 Šenov

MYSTERY FILM

Ostrava 2003

ISBN 978-80-87730-06-5


„Zemřete, budete poraženi,

jsem vaše sudba...“

Chiliam Balam,

prorok Jaguára



7

Č E K Á N Í

Smrt spočívala na dně masivní dřevěné bedny. Pečlivě omotána látkami a podložena buničinou ležela tiše a ne hyb ­ ně. Čekala. Již více než sto let čekala, až znovu pocítí životo­ dárné teplo lidského těla a osvěžující slané kapky potu. Če ­ ka la, až bude moci opět ukázat svou tvář a vpít se svým pro­ ni kavým pohledem do očí vytřeštěných hrůzou.

Ozvalo se cvaknutí zámku a vzápětí suché lusknutí vy pí­ na če. Světlo zaprášených žárovek do bedny neproniklo.

Stále uvězněna ve tmě slyšela, jak kamennou podlahu skle pení rozezněly dva páry nohou.

„Vidíte je někde, Mirku?“ zeptal se mužský hlas pozna me­ naný pitím a cigaretami.

„Jo, jsou tady, pane doktore. Jedna, dvě, tři, čtyři...“

Kdosi poklepal na víko nad její hlavou.

„Všech dvacet, přesně jak stojí v záznamech.“

„Dobře. Necháme je vynést nahoru a otevřeme.“

Věděla, že se konečně dočkala. 8

1

Mačeta prosvištěla vzduchem. Její ostří se zakouslo mor­ če ti do páteře. Rána byla tak prudká, že zvíře ani nestačilo zapištět bolestí. Jeho tělo se rozpadlo na dvě poloviny.

Armín ucítil, jak mu tvář skropily kapky vystříklé krve. Setřel je rukávem košile a zkontroloval, zda nezasáhly i objek­ tiv kamery.

Seděli na rozpraskaném hliněném plácku u zdi čarodějova domku.

Noc byla temná. Navzdory tomu, že se blížila půlnoc, mě síc zůstával ještě kdesi za obzorem a  chabý svit hvězd nedokázal proniknout pošmourným příkrovem oblohy. Občasné poryvy větru zvedaly zrnka prachu a dusily nízký oheň, který ozařoval seanci mihotavým světlem skomírají­ cích plamínků.

Curer se naklonil před sebe. Mohlo mu být okolo čtyřice­ ti. Měl ostře řezanou tvář s pronikavým pohledem a skobovi­ tým nosem nad tenkými rty. Dlouhé prameny černých smol­ ných vlasů ukrýval pod pletenou čepicí s výrazným vzorem. Byl naboso. Hubené tělo halila pouze tmavě zelená ko šile s krátkými rukávy a ušmudlané plátěné šortky. Na tenkém pestrobarevném koberečku po jeho pravé ruce stály baňky s různými lektvary, misky se svazky usušených bylin a kous­ ky minerálů, svěcená voda v láhvi a také nádobka s ha lucino­ genním odvarem z  kaktusu nazývaného San Pedro. Upro­ střed toho všeho ležela zažloutlá lidská lebka. Její duch měl čaroděje bránit proti útokům ďábelských sil a  pomoci mu rozmlouvat s nadpřirozenými bytostmi.

Armín napjatě sledoval, co přijde.

Curer soustředěně hleděl do obou podélných půlek ještě se škubajícího těla morčete. Z jeho nepatrně se pohybujících rtů vycházel nesrozumitelný proud slov.

Žena, která seděla na protější straně, trpělivě čekala na věšt bu. Ostatní vesničané postávali za ní v uctivé vzdálenosti.

Curer v  dramatickém gestu vzepjal ruce nad lebku a  na okamžik strnul, jako by odkudsi z neznáma přijímal odpově­ di na všechny kladené otázky. Tvář měl staženou napětím. Náhle se prudce otočil k Armínovi.

„Síla, zrozená v hloubi jeskyně, oživí dávné zlo. Potomek čer ného jaguára se blíží... Chraňte se Očí smrti.“

Žena, které měla být věštba určena, zmateně zírala. Nechápala, proč šaman promlouvá k bílému cizinci a ne rov­ nou k ní, když si obřad zaplatila.

„Jaguár přichází a řve. Zahubí každého, kdo se mu postaví.“

Rozšířené zorničky očí vytřeštěných v transu dokazovaly, že curer již nevnímá realitu. S rukama stále nataženýma před sebe se lehce kýval dopředu a  zpět. „Jen mocnější tinguna jaguára zkrotí a zastaví,“ sípal vzrušeně.

To sdělení Armína zaskočilo. Věděl, že tinguna je jakési energetické silové pole, kterým se zasvěcené osoby chrání před účinkem magických sil.

Curer sáhl do misky s  minerály, vytáhl placatý kamínek a po lil ho svěcenou vodou. Přitom stále mumlal jakési zaklí­ nání.

Armína překvapilo, že tekutina při doteku s  pórovitým povrchem zasyčela a změnila se v nepatrný obláček páry, jako když nalijete trochu vody na rozžhavenou plotnu.

„Přes hradbu tinguny jaguár nepřeskočí,“ ujistil curer Armína a podal mu kamínek. „Ale střežte se Očí smrti, střež­ te se jejich pohledu.“ Hlas se mu zklidnil. Strnulé rysy tváře povolily. Skelný povlak očí se rozpustil.

Kamínek byl horký, jako by ležel ve  žhavém popelu. Armín ho chvíli rozpačitě převaloval v dlani a pak beze slov schoval ve své kožené peněžence.

Curer se otočil k čekající ženě. Díval se na ni, jako by se snažil rozpomenout kdo je a co po něm vlastně chtěla. Byl zmatený.

Armín si uvědomil, že curer zřejmě nechápe, co se právě stalo, jakou věštbu vyslovil a proč. To bylo zvláštní.

Curer se pátravě zahleděl na rozpůlené zvíře. Chystal se zno vu promluvit.

Silný poryv větru vzedmul ze země oblaka prachu a sfoukl skomírající ohníček. Nastala absolutní tma.

Armín zaklel.

Jediný zdroj světla pro kameru zhasl. Oheň za sto dolarů byl nenávratně pryč.

Trvalo dobrou hodinu, než přemluvil curera, aby u obřa­ du smělo hořet alespoň pár polínek. Seance se tradičně koná­ vají za úplné tmy, ale když je potřeba namíchat čarovný nápoj, curanderos klidně použijí baterku. Tímhle argumen­ tem, podloženým stodolarovou bankovkou, Armín čaroděje přesvědčil. Ale teď tušil, co uslyší. Duchové si oheň nepřáli, proto ho sfoukli. Zapálit novou hranici je proto nemožné.

Zklamaně sáhl po kameře, aby ji vypnul.

Kdesi na kraji vesnice varovně zaštěkal pes. Nocí suše třes­ kl výstřel. A pak další. Pes zakňučel bolestí a ztichl.

Vesničané stojící okolo curera strnuli strachem.

Ve tmě se ozvaly chvatné kroky, jak několik postav pře­ běhlo mezi domy. Několikrát vrzly dveře, slepice začaly kdá­ kat, prase poděšeně kviklo. Pak kdosi zakřičel: „Bandidos!“ Další slova urval výstřel.

Žena sedící před curerem se pokřižovala a pak začala pro­ nikavě ječet. Byla to chyba. Do zdi nad její hlavou narazila kulka.

Střelec nikoho z účastníků seance zřejmě neviděl, pálil jen po zvuku.

Žena se vyděšeně sesula k zemi a začala se plazit pryč.

Čaroděj prchal opačným směrem.

Vesničané kvapně zmizeli ve tmě.

Armín strnule zíral na lebku, výhrůžně svítící do noci. Viděl, že osiřel, a došlo mu proč. Popadl kameru upevněnou na nízkém stativu a  přikrčen k  zemi se opatrně přesouval podél zdi k džípu, zaparkovanému na druhé straně čarodějo­ va domku.

Řidič Benito už pochopil, co se děje, a  rozhodl se včas opustit bojiště. Nastartoval a vyrazil.

„Sakra! Počkej na mě!“ Armín vyběhl zpoza domu a snažil se auto dohnat.

Zvuk motoru přilákal lovce. Do světelného proudu reflek­ torů vstoupil malý zjizvený muž s puškou v ruce. Nemusel se představovat, aby bylo jasné, že není z  vesnice. Střílel bez míření rovnou před sebe, jednu ránu za druhou.

Kulky zvonivě provrtávaly kapotu.

Přední sklo se roztříštilo.

Vůz nadskočil na výmolu, nezahnul do uličky mezi domy, ale narazil rovnou do zdi stodoly. Nedovřené dveře na straně řidiče se rozletěly a od volantu se sesulo k zemi mrtvé tělo rozstříleného Benita.

Muž s puškou sáhl po nábojích.

Armín toho využil a vskočil do protějších dveří.

Byla to stáj.

Ucítil pronikavý pach výkalů a slyšel neklidné přešlapování zvířat. Opatrně se sunul tmou. Cosi velkého se o  něj otřelo a  hřbet ruky mu orazítkoval vlhký dotek nozder. Sáhl před se be. Prsty narazil na huňatou srst. Těsně u  něj stála lama. Dotek Armínovy dlaně ji vyplašil. Ustoupila a neklidně zafrka­ la.

Muž s  puškou si to vyložil jako pozvání. Rozrazil dveře a nahlížel do tmy.

Armín zaznamenal na světlejším pozadí otevřeného pro­ storu siluetu nahrbené postavy. Obrys hlavně mířil do stáje.

Armín doufal, že ho střelec nevidí, a  pokusil se uhnout stranou.

Sláma pod našlapujícíma nohama zavrzala.

Puška se stočila po zvuku.

Armín udělal dva rychlé kroky vpřed a  zároveň trochu stranou, aby se dostal ke dveřím z boku, napřáhl se a vší silou udeřil stativem muže do obličeje.

Ozvalo se tlumené lupnutí zborcené nosní přepážky. Kamera se vyloupla z úchytu a odletěla stranou.

Muž se zapotácel, ale neupadl. Pušku stále svíral v ruce.

Armín útok zopakoval. Jak máchl stativem, muž ve dve­ řích instinktivně zvedl ruce před sebe. Úder do hřbetu ruky mu vyrazil zbraň. Prudký náraz ale zároveň vyvrátil stativ. Jeho kovové tělo vyklouzlo Armínovi z  dlaně a  zmizelo za puškou ve tmě.

Armín nebyl rváč, ale tušil, že soupeř je ranami otřesen a že tahle výhoda nebude trvat věčně. Oběma rukama popa­ dl zjizvence za umaštěnou košili, a jak ho přitahoval k sobě, švihl kolenem nahoru.

Drtivý úder do slabin nezklamal.

Chlap bolestně natáhl vzduch do hrdla. Ramena mu zvadla.

Armín ho praštil pěstí do brady a vzápětí mu zabořil pra­ vačku do břicha.

Rána na solar banditu sundala. Prsty obou rukou zaťal Armínovi do ramen, jako by se chtěl o  něj opřít. Zlomek sekundy popadal dech. Pak se mu z úst vyvalily zvratky. Kře­ čovité sevření prstů povolilo. Bezvládné tělo se svezlo k zemi.

Armín ho překročil a vyhlédl ven ze stáje.

Ulička byla prázdná. Zpod kapoty nabouraného džípu se valil hustý kouř. Ze stejné strany, ale o něco dál, stále zněly výstřely.

Armín vyběhl opačným směrem a po pár desítkách metrů se dostal na pěšinu v polích za vesnicí.

c C

„Váš účet je připraven, paní Lorcová.“ Recepční se profesi­ onálně usmála na postarší dámu v  elegantním kostýmu z kvalitní látky. „Budete platit kartou?“

„Jistě, Lýdie. Jako obvykle.“ Žena na druhé straně přepáž­ ky vytáhla z peněženky jednu z kreditek.

Dveře nákladního výtahu se otevřely. Mladý nosič ve světle hnědé uniformě vytlačil ven chromovaný vozík se zavazadly.

„Naložte je do mého vozu. Řidič vám pomůže.“ Paní Lor­ cová lehce vystrčila bradu směrem k  staršímu šedovlasému muži, který postával opodál. Sáhla do peněženky pro malou bankovku a podala ji nosiči.

„Děkuji, madam.“ Chlapec smotal peníze do ruličky a zastrčil do kapsy.

Ručičky hodin nad přihrádkami s  klíči si daly rande na dvanáctce.

Klimatizovaná hala čtyřhvězdičkového hotelu Tres Soles tonula v příjemném světle slunečních paprsků filtrovaných tmavými skly vysokých oken. Prostoru vládlo ticho doprová­ zené jen šuměním fontány na umělé skalce poblíž baru a občasným cinknutím příborů připravovaných v prozatím zcela prázdné restauraci.

Lidí zde bylo poskrovnu. Několik obchodníků v  pečlivě nažehlených bílých košilích s krátkými rukávy a s nezbytný­ mi cigaretami v rukou posedávalo v těžkých kožených klu­ bovkách. Další dva elegáni ve  světlých oblecích a  pečlivě vykartáčovaných semiškách četli noviny. Když se Armín objevil ve vchodu, otočili se k němu jako jeden muž.

Vesnice čarodějů ležela v osamělém horském údolí. Čítala pouze pár domků, obklopených stájemi a ohradou. Neměli tu elektřinu, natož telefon.

Armín se skrýval v polích až do svítání. Pak dorazil k praš­ né vozovce, kde se nad ním slitoval řidič dodávky vezoucí zeleninu na trh, ale bohužel do jakési díry přesně na opačné straně, než leželo město. Teprve po několika hodinách se Armínovi podařilo dalšími stopy urazit potřebných devade­ sát kilometrů a vrátit se oklikou k hotelu.

Dramatická noc a  útrapy cesty se na Armínově vzhledu nepřehlédnutelně podepsaly. Roztržené kapsáče nesly výraz­ né stopy hlíny a zvířecích výkalů. Košili pokrývaly skvrny od krve a zvratků.

Armín byl cítit potem a špínou, v ústech měl kyselo a jazyk jako plyš.

„Tak prosím.“ Recepční Lýdie přistrčila před paní Lorco­ vou účet. „Tady mi to podepište.“ Když zvedla hlavu od pře­ pážky, nechtěla věřit svým očím.

Halou se znaveně plížil ten sympatický, pohledný Evro­ pan, který jí tak učaroval. Nyní vypadal jako vagabund. Delší plavé vlasy pokrýval prach, pod očima visely naběhlé pytlíky únavy a nepatrné vrásky na čele nabyly podoby hlu­ boké brázdy. Štíhlá postava zůstala, ale vzpřímenou pružnou chůzi vzal ďas.

Armín se došoural k recepci, sebral poslední dávku důstoj­ nosti a řekl: „Můj klíč, prosím.“

Recepční bez váhání sáhla po dvěstědvojce.

Paní Lorcové neušlo, že ten ušpiněný otrhanec v  hotelu s  téměř sto padesáti lůžky nesdělil číslo pokoje, a  přesto ihned dostal správný klíč. Podívala se zkoumavě na Lýdii a podezíravě povytáhla obočí.

Recepční její výmluvné gesto přehlédla. Vytrvale rentge­ novala Armína očima, jako by chtěla zjistit, co se mu vlastně stalo.

„Měl jste těžkou noc?“

Otázka byla okořeněna notnou dávkou ironie.

Armín se na Lýdii zadíval. Vypadala báječně. Sbalil ji hned při příjezdu a strávili spolu již dvě vzrušující chvíle.

„Víc než kdy jindy,“ připustil. „A podstatně méně příjem­ nou.“

„To chápu, příjemností je v našem kraji jako šafránu.“

Stála tam v přiléhavé tmavé sukni, která zdůrazňovala její drobnou, ale dokonale ženskou postavu. Půvabný sně dý obličej s  výraznýma očima nezapřel indiánské předky. Pra­ meny dlouhých tmavých vlasů jí spadaly na útlá ramena. Zdála se být tak jemná a  zranitelná, ale Armín už dobře věděl, že pod touto křehkou fasádou pulsuje srdce di vošky.

Zaznamenala jeho pohled. Přejela si rukou klopy tenké halenky, pod níž se vzpínala malá, ale pevná prsa, a stočila oči na paní Lorcovou, která s účtem v ruce stále setrvávala u recepce. „Mohu pro vás ještě něco udělat, madam?“

Paní Lorcová si to správně vysvětlila jako skrytý pokyn k odchodu. „Ne, děkuji.“ Jejímu hlasu vévodil uražený tón. „Na shledanou,“ vyštěkla a vyrazila za svými zavazadly.

Lýdie se naklonila přes pultík. „Končím ve tři,“ zašeptala. „Mám se stavit, nebo si budeš lízat rány?“

Jak jí zíral do výstřihu, Armín na okamžik pocítil hma­ tatelnou ozvěnu její přitažlivosti a dospěl k závěru, že od­ poledne v náručí té malé nymfomanky může být nejlep­ ším prostředkem, aby co nejrychleji zapomněl na uplynu­ lou noc.

c C

Vzbudilo ho vytrvalé klepání na dveře. Otevřel oči a mrk­ nul na hodinky.

Bylo čtvrt na čtyři. Čas, kdy měla přijít Lýdie.

Armín se ztěžka vyhrabal z postele.

Důkladná sprcha a dvojitý panák pisca mu po návratu na pokoj spravily náladu. Usnul okamžitě. A ještě teď by s chutí spal.

Malátně prošel ke dveřím a otevřel je.

Na chodbě, mírně rozkročen a  s  rukou lehce opřenou o pouzdro pistole, postával urostlý muž v policejní unifor­ mě. Jeho masitou tvář zdobil úzký černý knírek. „Pan Armín?“ Nečekal na odpověď. „Jsem poručík Carpancho z místní policie.“ V pokusu o úsměv odhalil sadu skvostně bílých zubů. „Můžeme si promluvit?“

To sdělení Armína probralo. Uvědomil si, že je úplně nahý. Tvář mu stáhly rozpaky. „Promiňte, něco na sebe hodím.“

Poručík přikývl. „Počkám dole v hale,“ chystal se k odcho­ du. „A nezapomeňte si vzít pas.“ Jak se otočil zpátky ke dve­ řím, cosi ho zjevně trklo do očí.



Arnošt Vašíček

ARNOŠT VAŠÍČEK


27. 8. 1953

Arnošt Vašíček je český spisovatel, scénárista a záhadolog.

Arnošt Vašíček vystudoval Karlovu univerzitu v Praze, Fakultu žurnalistik. Patří k nejakčnějším českým záhadologům.

Arnošt Vašíček píše o záhadách knihy a scénáře. Navštívil například Jižní Ameriku za mystérii podivných mumií a hrozivého zvířete sachamamy. Právě tohoto tvora spatřilo několik domorodců na severozápadě Peru. O podobném živočichu si odjakživa vyprávějí peruánští indiáni. Říkají mu sachamama, ale v jiných částech Amazonie je známý jako minhacao. ˇUdajný netvor, dlouhý 15 - 40 metrů prý dokáže dlouhé týdny pod hladinou, odkud se občas vynoří a ničí vše, co mu přijde do cesty. O tom všem informují peruánská a světová média. Když to Vašíček zjistí, neváhá a vyráží do hlubin peruánské džungle. Je první, kdo se dostal na místo, vyfotil čerstvou stopu a vyslechl očité svědky. Své zážitky popisuje v knize - Tajemná minulost.

Vašíček se vydal i na indonéský ostrov Jáva za tajemnými trpasličími bytostmi.

Dalším Vašíčkovým velkým tématem je hledání důkazů o přítomnosti mimozemských civilizací na Zemi. Odvolává se na nálezy tisíce let starých kreseb ve skalách např. v Austráli, na nichž rozpoznáváme létající stroje a postavy astronautů.

Vzpomíná na okamžiky, na které nelze zapomenout, např. návštěva zapovězené jeskyně na souostroví Fidži, pobyt u kmene Dani na Západním Iránu, setkání s marockými mágy a kouzelníky ad.

Svou pozornost věnuje spisovatel také Česku. Vydává se do míst s templářskou minulostí, pokouší se o rozluštění tajemství Ďáblovy bible.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist