načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Osvobozená – Sylvia Day

Osvobozená

Elektronická kniha: Osvobozená
Autor: Sylvia Day

"Gideon Cross. Zamilovat se do něj byla ta nejjednodušší věc na světě. Stalo se to okamžitě. Úplně. A nezvratně. Vdát se za něj bylo jako uskutečnit si nejsmělejší sen. Ale zůstat v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.8%hodnoceni - 75.8%hodnoceni - 75.8%hodnoceni - 75.8%hodnoceni - 75.8% 83%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 396
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-6048-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

"Gideon Cross. Zamilovat se do něj byla ta nejjednodušší věc na světě. Stalo se to okamžitě. Úplně. A nezvratně. Vdát se za něj bylo jako uskutečnit si nejsmělejší sen. Ale zůstat v manželství s ním, to je boj. Láska se mění. Ta naše se stala přístavem, kde se ukrýváme před nečasem, a sama je zároveň děsivou bouří. Dvě zraněné duše se spojily do jedné. Prozradili jsme jeden druhému svá nejhlubší a nejhorší tajemství. Gideon je zrcadlo, v němž se odráží moje nedostatky... a taky krása, kterou jsem sama v sobě neviděla. Dal mi všechno. Teď musím dokázat, že dovedu být jeho skálou a útočištěm, tím, čím je on pro mě. Společně jsme schopni čelit lidem, kteří se nás zlomyslně pokoušejí rozdělit.Nejtěžší je však pro nás zápas o přísahu, kterou jsme se jeden druhému zavázali. Slib věčné lásky, to byl pouhý začátek. O lásku se musí bojovat, a to nás buď osvobodí, nebo... navěky rozdělí." Pátý díl erotické série "Crossfire" americké autorky je zároveň závěrečnou částí, v níž se završí osudy dvou hlavních protagonistů - krásné Evy a atraktivního, navíc i bohatého Gideona Grosse.

Popis nakladatele

Dvě zraněné duše se spojily do jedné.

ZÁVĚREČNÝ DÍL CELOSVĚTOVĚ PROSLAVENÉ ROMANTICKÉ SÁGY CROSSFIRE

Gideon Cross. Zamilovat se do něj byla ta nejjednodušší věc na světě. Stalo se to okamžitě. Úplně. A nezvratně.

Vdát se za něj bylo jako uskutečnit si nejsmělejší sen. Ale zůstat v manželství s ním, to je boj. Láska se mění. Ta naše se stala přístavem, kde se ukrýváme před nečasem, a sama je zároveň děsivou bouří. Dvě zraněné duše se spojily do jedné.

Prozradili jsme jeden druhému svá nejhlubší a nejhorší tajemství. Gideon je zrcadlo, v němž se odráží moje nedostatky… a taky krása, kterou jsem sama v sobě neviděla. Dal mi všechno. Teď musím dokázat, že dovedu být jeho skálou a útočištěm, tím, čím je on pro mě. Společně jsme schopni čelit lidem, kteří se nás zlomyslně pokoušejí rozdělit.

Nejtěžší je však pro nás zápas o přísahu, kterou jsme se jeden druhému zavázali. Slib věčné lásky, to byl pouhý začátek. O lásku se musí bojovat, a to nás buď osvobodí, nebo… navěky rozdělí.

 

 

 

 

SYLVIA DAY

Autorka mezinárodních bestsellerů č. 1 podle New York Times

Napsala již více než dvacet mezinárodních bestsellerů, které jsou ověnčeny literárními cenami, umisťují se na první příčce žebříčku deníku The   New York Times  a prodávají se ve více než čtyřiceti zemích. V osmadvaceti zemích je nejprodávanější autorkou. Na trhu jsou desítky milionů výtisků jejích knih.

 

Zařazeno v kategoriích
Sylvia Day - další tituly autora:
Spoutaná -- O muži, jímž se chci nechat spoutat Spoutaná
Spútaná -- 2. časť série Crossfire Spútaná
Nezkrotná Nezkrotná
Neskrotená -- 3. časť série Crossfire Neskrotená
Reflected in You Reflected in You
 (e-book)
Oslobodená Oslobodená
 
K elektronické knize "Osvobozená" doporučujeme také:
 (e-book)
Nenasytná Nenasytná
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Osvobozená

d

d


Osvobozená

SYLVIA DAY

d

d


Original title: Sylvia Day: ONE WITH YOU

Copyright © 2016 by Sylvia Day, LLC. All rights reserved.

Cover design by Olga Grlic

Photo-illustration by James Iacobelli

Cover photograph © James Guilliam / Getty Images

Author photograph © Paul Gilmore

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2016

Translation © Jana Pacnerová, 2016

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

www.fortunalibri.cz

Odpovědná redaktorka Lucie Bednářová.

První vydání

Tato kniha je fikce. Jména, postavy, místa a události jsou buď výsledkem

autorovy fantazie, anebo jsou použity fiktivně, a proto jakákoli podobnost

se skutečnými živými či mrtvými osobami, obchodními společnostmi,

událostmi či místy je čistě náhodná.

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních

systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky,

fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-754-6024-0


Tuto knihu věnuji Hilary Saresové,

kterou Crossfire uchvátil stejně jako mě

od prvního do posledního slova.


1

N

ew York nikdy nespal; tohle město nebylo nikdy ani ospa

 lé. Můj byt na Upper West Side byl tak zvukotěsný, jak se

dalo u nemovitosti v ceně mnoha milionů dolarů očekávat, ale zvuky velkoměsta do něj pronikaly i tak – rytmické dunění pneumatik na vyježděných ulicích, protesty unavených hydraulických brzd a nepřetržité troubení klaksonů taxíků.

Když jsem vyšla z rohové kavárny na věčně rušnou Broadway, zaplavil mě ruch města. Jak jsem kdy mohla žít bez kakofonie Manhattanu?

Jak jsem kdy mohla vydržet život bez něj?

Gideon Cross.

Vzala jsem jeho bradu do dlaní a cítila, jak se k nim tulí. Tenhle projev zranitelnosti a lásky se do mě přímo zarýval. Ještě před několika hodinami jsem se domnívala, že se snad nikdy nezmění, že bych musela dělat příliš mnoho kompromisů, abych s ním sdílela svůj život. Teď jsem stála tváří v tvář jeho odvaze a pochybovala o své.


8 · sylvia day

Požadovala jsem snad od něj víc než od sebe? Zahanbovala mě možnost, že jsem na něj tlačila, aby se vyvíjel, zatímco já jsem zůstávala zarputile pořád stejná.

Stál přede mnou, vysoký a silný. V džínech a tričku, s baseballovou čepicí staženou nízko do čela by v něm nikdo nepoznal alfasamce, ale přesto měl vrozenou takovou podmanivost, že dokázal zapůsobit na každého, kdo kolem něj prošel. Koutkem oka jsem zaznamenávala, jak se po něm okolní lidé vždycky podívají a pak se ohlédnou ještě jednou.

Ať už byl Gideon oblečený ležérně, nebo v luxusních oblecích s vestou, které měl nejraději, energie jeho šlachovitě svalnatého těla byla nepřehlédnutelná. Držení jeho těla, autorita, která z něj čišela spolu s bezvadným sebeovládáním, to vše mu znemožňovalo splynout někdy s okolím.

New York polykal všechno, co do  něj vstoupilo, kdežto Gideon si vodil město na zlaceném vodítku.

A byl můj. I se snubním prstenem na ruce jsem někdy měla co dělat, abych tomu věřila.

Nikdy nebude jen tak nějaký muž. Byl dravost zahalená v eleganci, dokonalost zastíněná chybami. Byl osa mého světa, osa celého světa.

A  přesto právě potvrdil, že se bude ohýbat a  podvolovat až k bodu zlomu, aby mohl být se mnou. Což ve mně probouzelo nové odhodlání potvrdit, že stojím za tu bolest, které jsem ho donutila čelit.

Kolem nás se otevíraly obchody. Doprava začala houstnout, černá auta a žluté taxíky divoce poskakovaly na nerovné vozovce. Na  chodnících se objevovali místní obyvatelé, venčili psy nebo mířili k Central Parku, aby si tam po ránu zaběhali, kradli si chvilku času, než s veškerou zuřivostí naskočí pracovní den.

Mercedes Benz sjel k obrubníku, právě když jsme se u něj ocitli, za volantem velká tmavá postava Raúla. Angus plynule zastavil Bentley hned za  ním. Můj odvoz a  Gideonův odvoz, mířící každý do jiného domova. Co je to za manželství?


osvobozená · 9

Pravda byla taková, že šlo o naše manželství, ačkoliv ani jeden z nás to tak nechtěl. Musela jsem narýsovat hranici, když Gideon odlákal mého šéfa z reklamní agentury, kde jsem pracovala.

Chápala jsem manželovu touhu, abych nastoupila do  Cross Industries, ale snažit se mě nutit konáním za mými zády?... To jsem nemohla dopustit, ani u muže jako byl Gideon. Buď jsme spolu – a rozhodujeme společně – nebo k sobě máme příliš daleko, než aby náš vztah fungoval.

Zaklonila jsem hlavu a  zadívala se do  jeho úchvatné tváře. Byla v ní lítost a úleva. A láska. Moc lásky.

Až se z toho tajil dech, jak byl hezký. Oči měl modré jako Karibik, hustá a lesklá hříva černých vlasů sahala až k límci. Jakási zbožňující ruka vytesala všechny plochy a  úhly jeho obličeje k dokonalosti, která fascinovala a ztěžovala racionální uvažování. Pohled na něj mě uchvátil od chvíle, když jsem ho poprvé uviděla, a ještě pořád mi z toho tu a tam zkratoval mozek. Gideon mě zkrátka oslňoval.

Ale byl to ten muž uvnitř, jeho nezdolná energie a síla, jeho pronikavá inteligence a nemilosrdnost spolu se srdcem, jež umělo být tak něžné...

„Děkuji.“ Přejela jsem špičkami prstů po tmavé čáře jeho obočí a mravenčilo mi v nich jako obvykle, když se dotkly jeho pokožky. „Žes mi zavolal. Žes mi pověděl o svém snu. Že ses tu se mnou sešel.“

„Setkal bych se s tebou kdekoli.“ Ta slova byla slib, pronesený vroucně a divoce.

Každý má své démony. Ty Gideonovy se uzamykaly do klece železné vůle, když byl vzhůru. Když spal, trýznily ho v podobě násilných, zlých snů, s nimiž se mi nechtěl svěřovat. Měli jsme hodně společného, ale zneužívání v  dětství bylo společné trauma, které nás současně spojovalo i rozdělovalo. Nutilo mě bojovat tím usilovněji o Gideona a o to, co mezi námi bylo. Ti, kdo nás zneužívali, už nám i tak vzali příliš mnoho.


10 · sylvia day

„Evo... Jsi jediná mocnost na světě, která mi v tom může zabránit.“

„Děkuju ti i za to,“ zašeptala jsem, hruď sevřenou. Naše nedávné odloučení bylo pro nás oba brutální. „Vím, že pro tebe nebylo snadné dát mi prostor, ale potřebovali jsme to. A vím, že jsem na tebe moc tlačila...“

„Až moc.“

Ústa se mi zvlnila nad letmým dotekem ledu v jeho slovech. Gideon nebyl zvyklý, aby se mu odpíralo to, co chtěl. I když mu ale velice vadilo nemít ke mně přístup, byli jsme teď spolu, protože ho ten pocit ochuzení hnal kupředu. „Já vím. A dopřáls mi to, protože mě miluješ.“

„To není jen láska.“ Uchopil mě rukama za  zápěstí a  sevřel tím autoritativním způsobem, před kterým všechno ve mně kapitulovalo.

Kývla jsem, už jsem se nebála přiznat, že se navzájem potřebujeme do té míry, až by to snad někdo považoval za nezdravé. To jsme byli my, to, co jsme spolu měli. A bylo to vzácné.

„Pojedeme k doktoru Petersenovi spolu.“ Pronesl ta slova zřetelně velitelsky, ale pohledem pátral v mých očích, jako by kladl otázku.

„Jsi náramně panovačný,“ škádlila jsem ho, protože jsem chtěla, aby v  nás při loučení zůstal příjemný pocit. Naděje. Chybělo jen pár hodin do  terapeutického sezení s  doktorem Lylem Petersenem, kam jsme chodili každý týden, a  nemohlo to být naplánované příhodněji. Začínali jsme znovu. Hodila se nám trocha pomoci při zjišťování, kam povedou naše další kroky.

Objal mě rukama v pase. „Miluješ to.“

Sáhla jsem po okraji jeho trička a sevřela měkký žerzej v pěsti. „Miluju tebe.“

„Evo.“ Na šíji jsem ucítila horký poryv jeho přerývaného dechu. Manhattan nás obklopoval, ale nemohl se mezi nás vetřít. Když jsme byli spolu, nic jiného neexistovalo.


osvobozená · 11

Unikl mi tlumený zvuk touhy. Toužila jsem po něm a prahla, chvěla jsem se radostí, že se ke mně zase tiskne. Vdechovala jsem ho zhluboka, prsty jsem mu hnětla ztuhlé svaly na zádech. Projel mnou opojný nával vláčnosti. Byla jsem na něm závislá jako na droze – srdcem, duší i tělem – a vydržela jsem řadu dní bez své dávky, až jsem z toho byla rozechvělá a vyvedená z rovnováhy, neschopná jaksepatří fungovat.

Objal mě, jeho tělo bylo o mnoho větší a pevnější než moje. Cítila jsem se v jeho náruči bezpečná, hýčkaná a chráněná. Nic se mě nemohlo dotknout ani mi ublížit, když mě držel. Chtěla jsem, aby stejnou jistotu cítil i on se mnou. Potřebovala jsem, aby věděl, že se může zbavit ostražitosti, nadechnout se a já nás dokážu ochránit oba.

Musela jsem začít být silnější. Chytřejší. Strašidelnější. Měli jsme nepřátele a  Gideon se s  nimi vypořádával na  vlastní pěst. Ochranitelství mu bylo vrozené; byla to jedna z vlastností, které jsem u něj hluboce obdivovala. Bylo však třeba ukázat ostatním, že dokážu být stejně obávaný protivník jako můj manžel.

A co bylo ještě důležitější, musela jsem to ukázat Gideonovi.

Opřela jsem se o něj a vstřebávala jeho teplo. Jeho lásku. „Uvidíme se v pět, frajere.“

„Ani o minutu později,“ nařídil nabručeně.

Zasmála jsem se proti své vůli, uchvácená každou jeho drsnou fasetou. „Nebo co?“

Odtáhl se ode mě a vrhl na mě pohled, až se mi zkroutily prsty u nohou. „Nebo si pro tebe přijdu.“ V otčímově střešní nástavbě jsem měla správně našlapovat po špičkách a se zatajeným dechem, protože bylo málo po šesté ráno a to znamenalo, že mohu být při návratu snadno přistižena. Místo toho jsem vstoupila energicky, hlavu plnou změn, které musím provést.

Měla jsem čas na  sprchu – jen taktak – ale rozhodla jsem se, že se bez ní obejdu. Už to bylo moc dlouho, co se mě Gi


12 · sylvia day deon naposled dotkl. Příliš dlouho, co jsem na sobě cítila jeho ruce, jeho tělo uvnitř svého. Nechtěla jsem smýt vzpomínku na jeho dotek. Už jen ta vzpomínka mi dávala sílu vykonat, co bylo třeba.

Na  odkládacím stolku se s  cvaknutím rozsvítila lampa. „Evo.“

Trhla jsem sebou. „Ježíši.“

Otočila jsem se na patě a shledala, že na jedné z lenošek v obývacím pokoji sedí matka.

„Pekelně jsi mě vyděsila!“ vyčetla jsem jí s rukou přitisknutou na uhánějícím srdci.

Vstala, saténový župan sahající až k podlaze se tetelivě zaleskl kolem jejích svalnatých, lehce opálených nohou. Byla jsem její jediné dítě, ale vypadaly jsme jako sestry. Monica Tramell Barker Mitchell Stantonová byla posedlá udržováním zevnějšku. Byla profesionální lovkyní manželských trofejí; mladická krása byla její pracovní nástroj.

„Ještě než začneš,“ spustila jsem, „ano, musíme si promluvit o svatbě. Ale skutečně se musím připravit do práce a zabalit se, abych mohla večer odjet domů...“

„Máš milence?“

Její strohá otázka mě šokovala víc než útok ze zálohy. „Cože? Ne!“

Vydechla, napětí v  jejích ramenou viditelně polevilo. „Díky Bohu. Povíš mi, co se sakra děje? Jak moc jste se pohádali s Gideonem?“

Moc. Nějakou dobu jsem se bála, že jeho rozhodnutí způsobila zánik našeho vztahu. „Všechno řešíme, mami. Byl to jen takový zádrhel.“

„Zádrhel, kvůli kterému ses mu vyhýbala celé dny? Takhle se problémy neřeší, Evo.“

„To je dlouhý příběh...“

Založila si paže. „Já mám času dost.“

„No, já ne. Musím se chystat do práce.“


osvobozená · 13

Tváří jí bleskl záchvěv bolesti. Okamžitě mi jí přišlo líto.

Kdysi jsem chtěla být přesně jako má matka, až vyrostu. Celé hodiny jsem se strojila do jejích šatů, škobrtala v jejích střevících s vysokými podpatky, mazala si na obličej její drahé krémy a kosmetiku. Snažila jsem se napodobovat její zadýchaný hlas a smyslné manýry, byla jsem si jistá, že maminka je nejnádhernější a nejdokonalejší žena na světě. A to, jak to uměla s muži, jak se na ni dívali a starali se o ni... No, toužila jsem i po tom jejím magickém doteku.

Nakonec jsem dorostla do  její zrcadlové podoby až na  účes a barvu očí. To však bylo jenom navenek. V tom, jaké jsme byly ženy, jsme však nemohly být rozdílnější a na to jsem bohužel začala být hrdá. Přestala jsem za  ní chodit o  radu, leda když šlo o šatstvo a zařizování bytu.

To se změní. Hned.

Vyzkoušela jsem spoustu různých taktik při navigování svého vztahu s Gideonem, ale nepožádala jsem o pomoc jediného blízkého člověka, který věděl, jaké to je v manželství s prominentními a mocnými muži.

„Potřebuji poradit, mami.“

Má slova zůstala viset ve  vzduchu a  pak jsem sledovala, jak matka překvapeně třeští oči. Vzápětí už klesala zpátky na pohovku, jako by se pod ní podlomila kolena. Její šok byl těžká rána, která mi sdělovala, jak úplně jsem se jí stranila.

Bolelo mě, když jsem si sedala na  pohovku naproti ní. Naučila jsem se být opatrná v tom, co jsem matce svěřovala, ze všech sil jsem se snažila zadržovat informace, které by mohly vést k debatám, co mě štvaly.

Nebylo to tak vždycky. Můj nevlastní bratr Nathan mě připravil o přívětivý, nenucený vztah s matkou, stejně jako mě připravil o  nevinnost. Poté, co se o  zneužívání matka dozvěděla, změnila se; začala být přehnaně ochranitelská až do té míry, že mě šmírovala a dusila. Ve svém životě si byla nesmírně jistá vším až na  mě. Ve  vztahu ke  mně byla úzkostná a  vtíravá, někdy to


14 · sylvia day hraničilo až s hysterií. V průběhu let jsem se přinutila vyhýbat pravdě až příliš často, udržovat tajnosti před každým, koho jsem milovala, jen abych zachovala klid.

„Nevím, jak být takovou manželkou, jakou Gideon potřebuje,“ přiznala jsem.

Ramena se jí stáhla dozadu, celým držením těla teď vyjadřovala rozhořčení. „Má milenku on?“

„Ne!“ Unikl mi zdráhavý smích. „Nikdo nemá žádný poměr. To bychom si neudělali. To by nešlo. S tím si přestaň dělat starosti.“

Musela jsem se v  duchu ptát, zda skutečným zdrojem matčiných obav nebyla její nedávná nevěra s  mým otcem. Tížila ji na mysli? Pochybovala o tom, co bylo mezi ní a Stantonem? Nevěděla jsem, jak to brát. Moc jsem milovala tátu, ale taky jsem věřila, že můj otčím se pro mámu ideálně hodí přesně v  tom směru, jak to od manžela potřebuje.

„Evo...“

„Gideon a  já jsme se před několika týdny vzali.“ Bože, bylo příjemné to takhle vysypat.

Zamžikala na mě. Jednou, dvakrát. „Cože?“

„Tátovi jsem to ještě neřekla,“ pokračovala jsem. „Ale dneska mu zavolám.“

Oči se jí třpytily slzami. „Proč? Bože, Evo... jak jsme se mohly tak odcizit?“

„Neplač.“ Vstala jsem, přistoupila k ní a usedla vedle ní. Sáhla jsem po jejích rukou, ale ona mě místo toho divoce strhla do náruče.

Vdechla jsem její známou vůni a cítila takový klid, jaký se dá najít jedině v matčině náruči. Aspoň na pár minut. „Nebylo to naplánované, mami. Odjeli jsme jen na víkend a Gideon se mě zeptal, jestli bych nechtěla, a všechno zařídil... Bylo to spontánní. Okamžitý popud.“

Odtáhla se a odhalila tak uslzenou tvář a planoucí oči. „On se s tebou oženil bez předmanželské smlouvy?“


osvobozená · 15

Rozesmála jsem se, jinak to nešlo. Ovšemže se matka zaměří v první řadě na finanční detaily. Peníze byly už dávno hnací silou jejího života. „Předmanželská smlouva existuje.“

„Evo Lauren! Podívala ses vůbec na  ni? Nebo to bylo taky spontánní?“

„Přečetla jsem ji do posledního slova.“

„Nejsi advokát! Panebože, Evo... vychovávala jsem tě, abys byla chytřejší!“

„Podmínkám by porozumělo i  šestileté dítě,“ odsekla jsem, podrážděná skutečným problémem ve svém manželství; Gideonovi a mně se míchalo do vztahu příliš mnoho lidí, kteří nás rozptylovali, takže jsme neměli čas zabývat se věcmi, jež to opravdu vyžadovaly. „S předmanželskou smlouvou si nedělej starosti.“

„Měla bys ji dát přečíst Richardovi. Nechápu, proč jsi to neudělala. Je to strašně nezodpovědné. Já prostě...“

„Já ji viděl, Moniko.“

Obě jsme se otočili za zvukem otčímova hlasu. Stanton vstoupil do místnosti připravený do práce, tmavomodrý oblek se žlutou vázankou mu slušel. Představovala jsem si, že Gideon se bude mému otčímovi v  tomhle věku hodně podobat: fyzicky svěží, důstojný, alfa samec jak se patří.

„Viděl?“ podivila jsem se.

„Cross mi ji poslal před několika týdny.“ Stanton přistoupil k  matce a  uchopil její hlavu do  dlaní. „Neuměl bych vyjednat lepší podmínky.“

„Vždycky existují lepší podmínky, Richarde!“ prohlásila máma ostře.

„Jsou tam odměny za takové milníky, jako jsou výročí a narození dětí, a žádné sankce pro Evu, kromě manželského poradenství. Rozvod by znamenal víc než spravedlivé rozdělení majetku. Byl jsem v pokušení se zeptat, jestli to Cross ukázal svému advokátovi. Umím si představit, jak se o to pohádali.“

Na okamžik se zklidnila, přemítala o tom. Pak vstala a naježila se. „Ale věděls, že se chtějí tajně vzít? Tys to věděl a nic jsi neřekl?“


16 · sylvia day

„Samozřejmě jsem to nevěděl.“ Vzal ji do náruče a tiše na ni broukal, jako by byla dítě. „Předpokládal jsem, že hledí dopředu. Vždyť víš, že tyhle věci se obvykle dojednávají několik měsíců předem. Ačkoli v tomhle případě jsem nemohl žádat víc.“

Vstala jsem. Musela jsem si pospíšit, abych to stihla včas do práce. Zrovna dnes jsem nechtěla přijít pozdě.

„Kam jdeš?“ Matka se napřímila a  odstoupila od  Stantona. „Ještě jsme tuhle debatu neskončily. Nemůžeš jen tak odpálit bombu a zmizet!“

Otočená tváří k ní jsem couvala. „Vážně se musím jít připravit. Co kdybychom se sešly na oběd a ještě si o tom popovídaly?“

„Nemůžeš...“

Přerušila jsem ji. „Corinne Girouxová.“

Matka vytřeštila oči, pak je přimhouřila. Jedno jméno. Nic víc jsem říkat nemusela.

Gideonova bývalka byla problém, který se nemusel vysvětlovat obšírněji. Jen málokdo přišel na  Manhattan a  neměl okamžitě pocit, že to tu zná. Silueta města byla zachycena v nespočetných filmech a  televizních pořadech, šířila lásku k  New Yorku od  obyvatel do celého světa.

Já nebyla výjimkou.

Zbožňovala jsem eleganci Chrysler Building, eleganci ve stylu art deco. Dokázala jsem se orientovat po ostrově podle Empire State Building. Žasla jsem nad úchvatnou výškou Freedom Tower, jež nyní dominovala centru. Ale budova Crossfire byla třída sama pro sebe. Připadala mi tak ještě předtím, než jsem se zamilovala do muže, jehož vize k jejímu vzniku vedla.

Raúl zajel s mercedesem k obrubníku a já žasla nad výrazným, safírově modrým sklem, pokrývajícím obeliskový tvar Crossfire. Se zakloněnou hlavou jsem klouzala pohledem po měňavé výšce vzhůru až k prosvětlenému prostoru, kde sídlily Cross Industries.


osvobozená · 17

Kolem mě uháněli chodci, chodník kypěl manažery, směřujícími do práce s aktovkami a kabelkami v jedné ruce a kouřícími kelímky s kávou v druhé.

Gideona jsem zaznamenala dřív, než jsem ho uviděla, celé tělo se mi rozšumělo na poplach, když vystoupil z bentleye, který zastavil za mercedesem. Vzduch kolem mě byl náhle nabitý elektřinou, praskající energií, jež vždycky zvěstovala příchod bouře.

Byla jsem jednou z  mála těch, kteří věděli, že energie bouře pramení z neklidu Gideonovy trýzněné duše.

Otočila jsem se k  němu a  usmála se. Nebyla to náhoda, že jsme dorazili ve stejnou chvíli. Věděla jsem to dřív, než mi to potvrdil očima.

Měl na  sobě antracitový oblek s  bílou košilí a  stříbrnou tvilovou kravatou. Tmavé vlasy se dotýkaly čelisti a  límce jako sexy prostopášný vodopád inkoustových pramínků. Ještě pořád na mě hleděl s tou horkou sexuální dravostí, která mě sežehla napoprvé, ale v té zářivé modři už teď byla něha a otevřenost, jež pro mě znamenaly víc než všechno ostatní, co mi kdy mohl dát.

Přistoupila jsem k němu, když se přiblížil. „Dobré ráno, Temný a Nebezpečný.“

Sarkasticky zvlnil rty. Jeho pobavený pohled ještě víc zpřívětivěl. „Dobré ráno, choti.“

Sáhla jsem po jeho ruce a zmocnil se mě spokojený klid, když mi vyšel vstříc a pevně sevřel mou dlaň. „Dneska ráno jsem to řekla matce... Že jsme se vzali.“

Jedno tmavé obočí se překvapeně zvedlo a jeho úsměv se zvlnil vítězoslavnou radostí. „To je dobře.“

Rozesmála jsem se nad jeho nespoutaně majetnickým výrazem a  něžně jsem ho šťouchla do  ramene. Bleskurychle mě k sobě přitiskl a políbil na koutek usměvavých úst.

Jeho radost byla nakažlivá. Cítila jsem, jak ve mně vybuchuje a bleskurychle se šíří do všech míst, kde v uplynulých několika dnech panovala taková tma. „Jak budu mít první pauzu, zavolám tátovi. Aby věděl.“


18 · sylvia day

Zvážněl. „Proč teď a ne předtím?“

Mluvil tiše, tlumil hlas, aby nás nikdo neslyšel. Kolem nadále proudil dav, směřující do práce, a věnoval nám velmi málo pozornosti. Přesto jsem s odpovědí váhala, připadala jsem si tu příliš na očích.

Pak... přišla pravda tak snadno jak ještě nikdy. Skrývala jsem před lidmi, které jsem milovala, velmi mnoho věcí. Maličkostí i velkých záležitostí. Snažila jsem se zachovat status quo, ale současně jsem doufala ve změnu a potřebovala ji.

„Bála jsem se,“ odpověděla jsem mu.

Přistoupil blíž a upíral na mě pohled. „A už se nebojíš.“

„Ne.“

„Večer mi povíš, proč.“

Kývla jsem. „Povím ti to.“

Položil mi dlaň na zátylek, majetnicky a něžně zároveň. Tvářil se lhostejně, jeho výraz nic neprozrazoval, ale jeho oči... ty modré, velemodré oči... běsnily citem. „My to zvládneme, anděli.“

Láska se mnou hřejivě rozlévala jako chuť skvělého vína. „To si sakra piš.“ Bylo to zvláštní, vstupovat do  firmy Waters Field & Leaman a v duchu odpočítávat dny, kdy ještě budu moci tvrdit, že pracuji v prestižní reklamní agentuře. Megumi Kaba mi zamávala zpoza recepčního pultu a poklepala si na sluchátka spojená s mikrofonem, abych pochopila, že má hovor a nemůže mluvit. Zamávala jsem jí taky a zamířila odhodlaným krokem k vlastnímu psacímu stolu. Měla jsem před sebou spoustu práce, nový začátek.

Ale pěkně jedno po  druhém. Strčila jsem kabelku a  tašku do dolní zásuvky, pak jsem se usadila na židli a zasurfovala na internetu ke stránkám svého obvyklého květinářství. Věděla jsem, co chci. Dva tucty bílých růží v temně rudé křišťálové váze.

Bílá jako čistota. Jako přátelství. Jako věčná láska. Také to byl prapor kapitulace. Vytyčila jsem bojiště, když jsem si vynutila


osvobozená · 19

odloučení od  Gideona, a  nakonec jsem zvítězila. Ale nechtěla jsem s manželem válčit.

Ani jsem se nesnažila vymýšlet nějaký chytrý text na kartičku ke květinám, jak jsem to dělávala v minulosti. Prostě jsem to napsala, jak jsem to cítila.

Jste zázrak, pane Crossi.

Mám vás ráda a miluji vás.

Paní Crossová

Webová stránka mě vybídla, abych ukončila objednávku. Kliknutím jsem ji odeslala a  chvilku jsem si představovala, co bude Gideon mému daru říkat. Doufala jsem, že jednoho krásného dne ho budu pozorovat, až ode mě bude přijímat květiny. Usmívá se, když mu je jeho tajemník Scott přináší? Přeruší schůzi, kterou zrovna řídí, aby si přečetl můj vzkaz? Nebo s tím počká na jednu ze vzácných přestávek v nabitém rozvrhu, aby měl soukromí?

Ústa se mi zvlnila úsměvem při zvažování možností. Hrozně ráda jsem dávala Gideonovi dárky.

A zanedlouho budu mít víc času, abych je vybírala. „Ty dáváš výpověď?“

Nevěřícný pohled Marka Garrityho se zvedl od mé písemné výpovědi a střetl se s mým.

Žaludek se mi sevřel při pohledu na šéfův výraz. „Ano. Promiň, že tak narychlo.“

„Zítra jsi tu naposled?“ Opřel se v  křesle dozadu. Jeho oči měly teple čokoládový odstín, světlejší než pokožka, a zračilo se v nich překvapení i nevole. „Proč, Evo?“

Vzdychla jsem, předklonila se a opřela lokty o kolena. Znovu jsem šla s pravdou ven. „Vím, že je to neprofesionální, takhle naráz vypadnout, ale... musím si přerovnat priority a  zrovna


20 · sylvia day teď... tomu prostě nemůžu věnovat plnou pozornost, Marku. Promiň.“

„Já...“ Vyfoukl vzduch a přejel si dlaní drobné tmavé kučery. „Sakra... Co mám říct?“

„Že mi odpouštíš a nebudeš mi to zazlívat?“ zasmála jsem se nevesele. „To žádám hodně, já vím.“

Zmohl se na sarkastický úsměv. „Moc nerad tě ztrácím, Evo, to přece víš. Nevím, jestli jsem vůbec někdy vyjádřil, jak moc jsi tu byla platná. Naučilas mě líp pracovat.“

„Děkuji, Marku. Vážím si toho.“ Bože, bylo to těžší, než jsem čekala, i když jsem věděla, že je to nejlepší a jediné možné rozhodnutí.

Sklouzla jsem zrakem přes mého hezkého šéfa k  vyhlídce za jeho zády. Jako vedoucí pracovník marketingu měl malou kancelář a  výhled mu blokovala budova na  druhé straně ulice, ale přesto to působilo stejně kvintesenciálně newyorsky jako rozlehlá kancelář Gideona Crosse v nejvyšším patře nad námi.

V mnoha ohledech tohle dělení pater zrcadlilo způsob, jímž jsem se snažila definovat svůj vztah ke Gideonovi. Věděla jsem, kým je. Věděla jsem, čím je: mužem, který tvoří samostatnou kategorii. To jsem na něm milovala a nechtěla jsem to měnit; jen jsem chtěla vystoupit na jeho úroveň vlastním úsilím. Neuvážila jsem však, že když budu tvrdohlavě odmítat smířit se s  tím, že naším manželstvím se takový plán mění, stahuji ho k sobě dolů.

Neproslavím se tím, že bych se vlastními silami propracovala mezi špičky svého oboru. Pro některé lidi budu vždycky ta, co se vdala za úspěšného muže. A prostě s tím budu muset žít.

„Tak kampak máš namířeno?“ zeptal se Mark.

„Upřímně... ještě nevím. Jenom vím, že nemůžu zůstat.“

Mé manželství unese jen určitý tlak, nemá-li se rozbít, a  já jsem už dopustila, aby nebezpečně sklouzlo k  okraji propasti, jak jsem se snažila najít nějaký odstup. Jak jsem se snažila klást na první místo sebe.


osvobozená · 21

Gideon Cross byl hluboký a rozsáhlý jako oceán, a já se bála, že se v něm utopím, od chvíle, kdy jsem ho poprvé uviděla. Toho už se teď bát nemohu. Ne poté, co jsem zjistila, že nejvíc se bojím, abych ho neztratila.

Snahou zůstat neutrální jsem se dala smýkat ze strany na stranu. A i když mě to štvalo, nezamyslela jsem se nad tím, že chci-li mít nad něčím kontrolu, musím se jí prostě zmocnit.

„Kvůli zakázce LanCorpu?“ zeptal se Mark.

„Částečně.“ Uhladila jsem si úzkou sukni s  tenkým proužkem a v duchu jsem potlačila přetrvávající rozmrzelost z toho, že Gideon najal Marka. Katalyzátorem bylo, když společnost LanCorp oslovila firmu Waters Field & Leaman s konkrétní žádostí o  Marka – a  tudíž i  o  mě, na  kterýžto manévr Gideon hleděl podezíravě. Projekt Ponzi, jehož autorem byl Geoffrey Cross, zdecimoval jmění rodiny Landonů, a i když Ryan Landon a  Gideon znovu vybudovali vše, co jejich otcové ztratili, Landon stále ještě dychtil po  pomstě. „Ale hlavně z  osobních důvodů.“

Napřímil se, položil lokty na  stůl a  nahnul se ke  mně. „Nic mi do toho není a nebudu dotírat, ale víš přece, že tu máš Stevena, Shawnu i mě, kdybys nás potřebovala. Máme tě rádi a záleží nám na tobě.“

Z jeho vážnosti mi vhrkly slzy do očí. Jeho snoubence Stevena Ellisona i Stevenovu sestru Shawnu jsem si zamilovala během těch měsíců, co jsem byla v New Yorku; patřili k nové síti přátel, kterou jsem si v novém životě vybudovala. Stůj co stůj jsem je nechtěla ztratit.

„Já vím.“ Navzdory smutku jsem se usmála. „Kdybych vás potřebovala, zavolám, slibuju. Ale všechno to dobře dopadne. Pro nás všechny.“

Mark se uklidnil a opětoval můj úsměv. „Steven bude vyvádět. Asi bys mu to měla říct sama.“

Pomyšlení na  urostlého, veselého stavbaře zahnalo veškerý můj smutek. Steven mi dá co proto, že odcházím od jeho part


22 · sylvia day nera, ale udělá to dobrosrdečně. „Ale jdi,“ opětovala jsem škádlení. „To bys mi přece neudělal, že ne? Už takhle je to dost těžké.“

„Vůbec mi nevadí ti to ztěžovat.“

Zasmála jsem se. Jo, po  Markovi a  po  mé práci se mi bude stýskat. Hodně. Když přišla chvíle mé první přestávky v  práci, bylo v  kalifornském Oceanside ještě časně ráno, takže jsem místo volání poslala tátovi textovku.

Dej mi vědět, až se vzbudíš, jo? Musím ti něco říct. A  protože jsem věděla, že Victor Reyes není jen otec, ale taky policajt, a proto si vždycky dělá přehnané starosti, doplnila jsem: Nic zlého, jenom pár novinek.

Sotva jsem odložila telefon na pult v odpočívárně, abych si nalila kelímek kávy, začal zvonit. Na  displeji se rozsvítil tátův hezký obličej, na  fotce vynikaly šedé oči, které jsem po  něm zdědila.

Najednou na  mě padla nervozita. Sáhla jsem po  telefonu a ruka se mi třásla. Moc jsem milovala oba rodiče, ale vždycky mi připadalo, že táta prožívá všechno hlouběji než matka. A zatímco matka vždycky bez váhání poukazovala na  to, jak a  kde bych mohla napravit své chyby, táta jako by si ani neuvědomoval, že nějaké mám. Zklamat ho... ublížit mu... to bylo brutální pomyšlení.

„Ahoj, tati. Jak se máš?“

„To se mám zeptat já, srdíčko. Mám se jako vždycky. A co ty? Co se děje?“

Přešla jsem k  nejbližšímu stolu a  usedla na  židli, abych se uklidnila. „Už jsem ti psala, že nejde o nic špatného, a ty jsi stejně celý ustaraný. Neprobudila jsem tě?“

„Starosti jsou má živnost,“ opáčil s  pobavenou přívětivostí v hlubokém hlase. „A zrovna jsem si šel před prací zaběhat, takže ne, nevzbudilas mě. Pověz mi, co je nového.“


osvobozená · 23

„Hm...“ Slzy mě dusily, těžce jsem polkla. „Ježíši, je to těžší, než jsem čekala. Říkala jsem Gideonovi, že mám strach o mámu, že ty to vezmeš, a teď se tu snažím...“

„Evo.“

Zhluboka jsem se nadechla.

„Gideon a já jsme se tajně vzali.“

V telefonu zavládlo podivné ticho.

„Tati?“

„Kdy?“ Zadrhnutí v jeho hlase mě div nezabilo.

„Před čtrnácti dny.“

„Než jste byli u mě?“

Odkašlala jsem si. „Ano.“

Ticho.

Ach Bože. Totálně brutální. Teprve před několika týdny jsem mu pověděla, jak mě Nathan zneužíval, a málem ho to zlomilo. A teď tohle.

„Tati – ty mě děsíš. Byli jsme na takovém ostrově a bylo tam krásně, moc krásně. V rezortu, kde jsme bydleli, jsou svatby každou chvíli, usnadňují to... jako v  Las Vegas. Je tam obřadník na plný úvazek a někdo, kdo zařizuje svatební povolení. Byla to prostě ideální chvíle, víš. Ideální příležitost.“ Hlas se mi zlomil. „Tati... prosím tě, řekni něco.“

„Já... já nevím, co říct.“

Po tváři mi skanula horká slza. Máma zvolila bohatství místo lásky a Gideon byl prvotřídní ukázka toho typu mužů, jimž dala moje matka přednost před tátou. Věděla jsem, že to vytváří zpětnou vazbu, kterou táta musí překonat, a už to tady bylo.

„Svatba bude stejně,“ prohlásila jsem. „Chceme mít u  toho přátele a rodinu, až si řekneme ano...“

„To jsem čekal, Evo.“ Zavrčel. „Krucinál. Je mi, jako by mi Cross právě něco ukradl! Já tě mám vést k oltáři, pracoval jsem na tom, a on jen tak uteče a vezme si tě? A tys mi to nepověděla? Bylas tady, v mém domě, a nic jsi mi neřekla? To bolí, Evo. To bolí.“


24 · sylvia day

Potom už nebylo jak zastavit slzy. Přišly v podobě horké povodně, rozmazaly mi zorné pole a sevřely hrdlo.

Trhla jsem sebou, když se otevřely dveře odpočívárny a  dovnitř vstoupil Will Granger. „Pravděpodobně je tady,“ říkal můj kolega. „A tady...“

Hlas mu odumřel do ztracena, když uviděl můj obličej, z očí za obdélníkovými brýlemi zmizel úsměv.

Tmavě oděná paže se vymrštila a odstrčila ho stranou.

Gideon. Vyplnil dveře, jeho oči se na  mě zaměřily a  studily jako led. Zčistajasna vypadal jako anděl pomsty, v krásném obleku působil zdatně a  nebezpečně zároveň, tvář mu zkameněla do nádherné masky.

Zamžikala jsem, můj mozek se snažil zpracovat, jak a proč tu je. Než se to podařilo, už ale stál u mě a v ruce držel můj telefon; pohled mu padl na displej a teprve pak ho zvedl k uchu.

„Victore.“ Otcovo jméno zaznělo jako varování. „Zřejmě jsi Evu rozrušil, takže teď budeš mluvit se mnou.“

Will vycouval a zavřel za sebou dveře.

Navzdory řezavému ostří v  Gideonových slovech byl dotek, jímž mi přejel špičkami prstů po líci, nekonečně něžný. Upíral na mě oči, modř naplněnou ledovou zuřivostí, která mě málem rozechvěla.

Do  horoucích pekel, Gideon měl vztek. A  táta taky. Slyšela jsem ho křičet až z místa, kde jsem seděla.

Chytila jsem Gideona za  zápěstí a  vrtěla hlavou, náhle zpanikařená tím, že se dva muži, které miluji ze všeho na světě nejvíc, nakonec nebudou mít rádi – možná se budou dokonce i nenávidět.

„To nic,“ šeptala jsem. „Nic mi není.“

Přimhouřil oči a ústy nehlasně naznačil, Ale je.

Když znovu promluvil s otcem, zněl Gideonův hlas pevně a kontrolovaně – a tím strašidelněji. „Máš právo být naštvaný a ublížený, to uznávám. Ale nedovolím, aby se kvůli tomu má žena... Ne, když nemám vlastní děti, samozřejmě si to neumím představit.“


osvobozená · 25

Napínala jsem uši a doufala, že snížení hlasitosti znamená, že se táta uklidňuje a ne že se vytáčí ještě víc.

Gideon náhle ztuhnul, spustil ze mě ruku. „Ne, nebyl bych rád, kdyby se moje sestra tajně vdala. Ale na ní bych si vztek nevybíjel...“

Trhla jsem sebou. Tohle měli můj manžel a otec společné: oba se chovali neuvěřitelně ochranitelsky k těm, které milovali.

„Jsem kdykoli k dispozici, Victore. Dokonce za tebou i přijedu, jestli to potřebuješ. Když jsem se oženil s tvou dcerou, přijal jsem plnou odpovědnost za ni i za její štěstí. Pokud je třeba čelit následkům, nemám s tím problém.“

Přimhouřil oči a naslouchal.

Pak Gideon usedl naproti mně, položil telefon na  stůl a  zapnul hlasitý odposlech.

Vzduchem zazněl tátův hlas. „Evo?“

Zhluboka, chvějivě jsem se nadechla a stiskla ruku, kterou mi Gideon podal. „Jo, jsem tady, tati.“

„Srdíčko...“ Také se zhluboka nadechl. „Nebuď rozčilená, jo? Já jen... potřebuju to zažít. Nečekal jsem to a... musím si to poskládat v hlavě. Můžeme si večer promluvit? Až přijdu ze služby?“

„Ano, samozřejmě.“

„Dobře.“ Odmlčel se.

„Miluju tě, tati.“ V hlase mi zněly slzy a Gideon si přisunul židli blíž, sevřel má stehna mezi svými. Bylo to úžasné, kolik síly jsem z něj čerpala, jaká to byla úleva, moci se o něj opřít. Bylo to jiné než podpora od Caryho. Můj nejlepší přítel byl ozvučná deska, fanoušek a dutá vrba. Gideon byl štít.

A já musela být dost silná, abych si přiznala, kdy ten štít potřebuju.

„Taky tě miluju, holčičko,“ řekl táta tónem plným bolesti a žalu, který se mi zabodával do srdce. „Později zavolám.“

„Tak jo. Já...“ Co ještě jsem mohla říct? Nevěděla jsem, jak to napravit. „Ahoj.“


26 · sylvia day

Gideon ukončil hovor, pak vzal mé třesoucí se ruce do svých. Nespouštěl ze mě oči, led roztával něhou. „Nebudeš se stydět, Evo. Je to jasné?“

Kývla jsem. „Nestydím se.“

Uchopil můj obličej do dlaní, palci mi stíral slzy. „Nemůžu tě vidět plakat, anděli.“

Násilím jsem potlačila přetrvávající bolest u  srdce, zatlačila jsem ji do kouta, kde ji budu moci řešit později. „Proč jsi tady? Jak ses to dozvěděl?“

„Přišel jsem ti poděkovat za květiny,“ zašeptal.

„Aha. Líbí se ti?“ Zmohla jsem se na  úsměv. „Chtěla jsem, abys na mě myslel.“

„Pořád. Každou minutu.“ Chytil mě za  boky a  přitáhl blíž.

„Mohl jsi jen poslat lístek.“

„Aha.“ Při jeho nepatrném pousmání se mi zrychlil tep. „Ale tím by se neřešilo tohle.“

Gideon si mě přitáhl na klín a zlíbal k nepříčetnosti. Ještě platí, že jdeme večer domů? Textovka od Caryho přišla, když jsem čekala v poledne na výtah dolů do haly. Máma už tam na mě čekala a  já se snažila vzít rozum do  hrsti. Měly jsme toho spoustu k probírání.

Panebože, doufala jsem, že mi s tím pomůže.

Je to v plánu, odpověděla jsem svému milovanému, byť někdy pěkně protivnému spolubydlícímu. Ťukala jsem při nastupování do kabiny. Po práci mám ale doktora, pak večeři s Gideonem. Možná přijdu pozdě.

Večeři? Musíš vyprávět.

Usmála jsem se. Jasně.

Volal Trey.

Prudce jsem vydechla, jako bych zadržovala dech. Nejspíš to tak svým způsobem bylo.


osvobozená · 27

Nemohla jsem zazlívat příteli, s  nímž měl Cary vztah jak na houpačce, že o velký krok couvnul, když se dozvěděl, že Caryho náhodná milenka otěhotněla. Trey odjakživa zápolil s Caryho bisexualitou a mimino teď znamenalo, že v jejich vztahu bude vždycky figurovat ještě někdo třetí.

Nepřipadalo v úvahu, že by se Cary zavázal dřív Treyovi, místo aby si nechal otevřenou možnost volby, ale chápala jsem strach za  jeho počínáním. Věděla jsem až moc dobře, jaké myšlenky běží člověku hlavou, když přežije takové věci jako Cary a  já, a přesto se nějak ocitne tváří v tvář někomu, kdo ho miluje.

Když je to příliš dobré, než aby to mohla být pravda, tak jak by to mohlo být skutečné?

Soucítila jsem i  s  Treyem, a  kdyby vztah ukončil, respektovala bych jeho rozhodnutí. Jenže on byl to nejlepší, co Caryho za dlouhou dobu potkalo. Budu pořádně rozhozená, jestli to nezvládnou. Co říkal?

To ti povím, až se uvidíme.

Cary! To je kruté.

Odpověď přišla, až když jsem procházela turnikety v hale. Jo, to mi povídej.

Srdce mi pokleslo, protože tohle se na žádný pád nedalo vykládat jako dobrá zpráva. Ustoupila jsem ostatním procházejícím lidem z cesty a vyťukala odpověď: Šíleně tě miluju, Cary Taylore.

Taky tě miluju, holčičko.

„Evo!“

Matka zdolávala vzdálenost, která nás dělila, v  sandálech na vysokých tenkých podpatcích, žena nepřehlédnutelná dokonce i v polední tlačenici lidí směřujících do Crossfire a ven. I když byla drobná, Monica Stantonová se neztrácela v moři obleků – na to přitahovala příliš mnoho pozornosti.

Charisma. Smyslnost. Křehkost. Byla to třaskavá kombinace, jaká udělala z Marilyn Monroe hvězdu, a moje matka byla jejím ztělesněním. V tmavomodré kombinéze bez rukávů vypada


28 · sylvia day la Monica Stantonová na svůj věk mladě a tak sebevědomě, jak mně se to nikdy nepodařilo. Šperky v podobě panterů od Cartiera jí obepínaly hrdlo i zápěstí, čímž sdělovaly pozorovatelům, že je nákladná.

Šla rovnou ke mně a objala mě, až mě to zaskočilo.

„Mami.“

„Jsi v pořádku?“ Odtáhla se a prohlížela si mě.

„Cože? Ano. Proč?“

„Volal tvůj otec.“

„Aha.“ Ostražitě jsem se na  ni zadívala. „Nepřijal tu zprávu nejlíp.“

„Ne, to nepřijal.“ Zavěsila se do mě a zamířila ven. „Ale zvládne to. Nebyl docela připravený nechat tě jít.“

„Protože mu připomínám tebe.“

Pro otce byla máma tou, která odešla. Pořád ji miloval, i když uplynuly víc než dvě desítky let.

„Nesmysl, Evo. Podoba tu je, ale ty jsi mnohem zajímavější.“

Tomu jsem se musela zasmát.

„Gideon říká, že jsem zajímavá.“

Vesele se usmála, až muž, který ji míjel, zakopl o vlastní nohu. „Samozřejmě. On je znalec žen. I když jsi nádherná, krása by nestačila, aby se s tebou oženil.“

Zpomalily jsme u otáčivých dveří a já pustila matku napřed. Závan dusného vzduchu mě zasáhl, když jsem za  ní vystoupila na chodník, až se mi pokožka v okamžiku ojínila potem. Byly chvíle, kdy jsem pochybovala, že si na tu vlhkost vzduchu někdy zvyknu, ale považovala jsem to za jednu z daní za život ve městě, které tolik miluji. Jaro bylo krásné a věděla jsem, že podzim bude stejný. Ideální roční doba k obnově manželského slibu s mužem, kterému patří mé srdce i duše.

Děkovala jsem Bohu za  klimatizaci, když jsem zahlédla šéfa Stantonovy ochranky, čekajícího u černého auta vedle obrubníku.

Benjamin Clancy mě uvítal nenuceným, sebejistým kývnutím. Jeho chování bylo věcné jako vždycky, i  když jsem vůči


osvobozená · 29

němu cítila tak veliký vděk, až bylo těžké se zdržet, abych ho nepopadla a nezlíbala.

Gideon zabil Nathana, aby mě ochránil. Clancy se postaral, aby za to Gideon nikdy nepykal.

„Nazdárek,“ řekla jsem mu a  viděla jsem, jak se můj úsměv odráží v jeho zrcadlových pilotských brýlích.

„Evo. Rád vás vidím.“

„Zrovna jsem si totéž myslela o vás.“

Navenek se neusmíval; už byl takový. Nicméně jsem ten úsměv stejně vnímala.

Máma vklouzla do  auta první a  já pak za  ní, na  zadní sedadlo. Ještě než Clancy obešel auto zezadu, už se posouvala čelem ke mně a brala mě za ruku. „S otcem si nedělej starosti. Má tu prchlivou latinskoamerickou povahu, ale nikdy to dlouho nevydrží. Ve skutečnosti se jen chce postarat, abys byla šťastná.“

Něžně jsem jí stiskla prsty. „Já vím. Ale opravdu, opravdu chci, aby spolu táta a Gideon vycházeli.“

„Jsou to dva velice svéhlaví muži, zlato. Občas to mezi nimi zajiskří.“

Nemýlila se. Chtěla jsem snít o  tom, jak se spolu ti dva kamarádí, jak to chlapi dělají, navazují pouto přes sport nebo přes auto, se vším tím hravým pošťuchováním a plácáním po zádech, které obvykle tyhle věci doprovází. Ale musela jsem pracovat s realitou, ať už bude jakákoli.

„Máš pravdu,“ připustila jsem. „Jsou už oba dospělí. Vyřeší to.“ Doufejme.

„Ovšemže vyřeší.“

S povzdechem jsem vyhlédla z okna. „Asi jsem přišla na řešení pro Corinne Girouxovou.“

Následovala pauza. „Evo, musíš tu ženskou pustit z  hlavy. Tím, že o ní vůbec přemýšlíš, jí dáváš moc, kterou si nezaslouží.“

„Dovolili jsme jí dělat problémy tím, že jsme byli takoví tajnůstkáři.“ Vrátila jsem se zrakem k  matce. „Svět přímo hltá všechno, co se Gideona týká. Je krásný, bohatý, sexy a  geniál


30 · sylvia day ní. Lidi o něm chtějí vědět všechno, ale on si své soukromí střežil v tak extrémní míře, že nevědí skoro nic. To poskytlo Corinne prostor napsat biografii o době, kterou s Gideonem strávila.“

Vrhla na mě ostražitý pohled. „Jak to myslíš?“

Zalovila jsem v  kabelce a  vytáhla malý tablet. „Potřebujeme víc tohohle.“

Otočila jsem displej a  ukázala jí fotku Gideona a  mě, pořízenou jen o několik hodin dřív; stáli jsme na ní před Crossfire. Způsob, jímž mě držel za zátylek, byl současně něžný i majetnický, kdežto v  tom, jak jsem k  němu zvedala tvář, se zračily moje láska a  zbožňování. Zvedal se mi žaludek při pohledu na to, jak se soukromá chvilka šíří do celého světa, který na ni bude zevlovat, ale musela jsem to překonat. Musela jsem světu ještě přidat.

„Gideon a já se musíme přestat schovávat,“ vysvětlovala jsem. „Musíme být vidět. Strávili jsme až moc času v úkrytu. Veřejnost chce playboye miliardáře, který se konečně stává princem z pohádky. Lidi chtějí pohádky, mami, a šťastné konce. Musím jim dát příběh, po kterém touží, a když to udělám, bude Corinne i se svou knihou působit uboze.“

Matka napřímila ramena. „To je děsivá představa.“

„Ne, není.“

„Je to hrůza, Evo! Nebudeš kšeftovat s těžce vydřeným soukromím. Jestli ten hlad veřejnosti nakrmíš, ještě se zvětší. Proboha, přece se nechceš stát bulvární celebritou!“

Zaťala jsem zuby. „Takhle to nepojmu.“

„Proč bys to riskovala?“ Hlas jí stoupl, až zněl řezavě. „Kvůli Corinne Girouxové? Její kniha přijde a odejde během mžiku, ale ty se nikdy nezbavíš pozornosti, jakmile ji vyvoláš!“

„Nechápu tě. Neexistuje způsob, jak být vdaná za  Gideona a nepoutat pozornost! Můžu se klidně chopit kontroly a nastavit jeviště podle svého.“

„Existuje rozdíl mezi prominentním postavením a  titulky v bulváru!“


osvobozená · 31

V duchu jsem zavrčela. „Myslím, že zacházíš s tím dramatem do extrémů.“

Zavrtěla hlavou. „Povídám ti, tohle není správný způsob, jak řešit situaci. Probíralas to s Gideonem? Neumím si představit, že by s tím souhlasil.“

Zírala jsem na  ni, upřímně polekaná její odpovědí. Myslela jsem, že bude všemi deseti pro, vzhledem k tomu, jak se stavěla k dobrému manželství a ke všemu, co to obnášelo.

Tehdy jsem zpozorovala strach, který jí svíral ústa a kalil oči.

„Mami,“ ztišila jsem hlas a v duchu jsem se kopala za to, že jsem si nedala dvě a dvě dohromady už dřív. „S Nathanem už si nemusíme dělat starosti.“

Opětovala můj pohled. „Ne,“ souhlasila, neuchlácholená ani v nejmenším. „Ale když se bude všechno, cos udělala... všechno, cos řekla nebo rozhodla, pitvat pro zábavu světa, může to být noční můra samo o sobě.“

„Nedovolím nikomu jinému na  světě, aby diktoval, jak má kdo vnímat mě a moje manželství!“ Už mě nebavilo připadat si jako... oběť. Chtěla jsem to být já, kdo přejde do ofenzivy.

„Evo, nejsi...“

„Buď mi nabídni alternativu, jinou než sedět a  nic nedělat, nebo to téma opustíme, mami.“ Odvrátila jsem hlavu. „Neshodneme se a já nezměním názor, pokud nebude na stole jiný plán.“

Vydala zvuk zoufalé beznaděje, pak zmlkla.

Prsty se mi ohýbaly touhou poslat Gideonovi textovku a nějak se ventilovat. Jednou mi řekl, že bych vynikala v  krizovém managementu. Navrhoval, abych v tomto směru propůjčila svůj talent Cross Industries.

Proč nezačít raději něčím intimnějším a důležitějším?


2

„Z

ase květiny?“ zaševelil Arash Madani, když vstoupil do mé

 kanceláře otevřenými dvojitými skleněnými dveřmi.

Můj hlavní advokát přistoupil k Eviným bílým růžím, které zdobily hlavní sedací prostor. Dal jsem je umístit na konferenční stolek tak, abych je měl přímo před očima. Tam úspěšně odpoutávaly mou pozornost od grafů pohybu akcií, proudících na stěně plochých obrazovek za nimi.

Kartička, která květiny doprovázela, ležela na kouřovém skle mého psacího stolu a já se jí dotýkal a četl ta slova už po sté.

Arash vytáhl jednu růži a zvedl ji k nosu. „Jak se to dělá, aby našinci někdo takové taky poslal?“

Opřel jsem se dozadu a nepřítomně zaznamenal, jak smaragdový odstín jeho kravaty ladí s  barevnými karafami, zdobícími bar. Až do jeho příchodu byly zářivě barevné karafy a Evina červená váza jedinými barevnými body v  černobílém zařízení mé kanceláři. „Musíš najít tu pravou ženu.“

Vrátil květ do vázy. „Jen do toho, Crossi, rozveď to.“


osvobozená · 33

„Radši se kochám potichu. Máš pro mě něco?“

Přistoupil k mému stolu a usmíval se od ucha k uchu způsobem, který mi sděloval, že miluje svou práci, ačkoliv jsem o tom nikdy nepochyboval. Jeho dravčí instinkty byly skoro stejně vyvinuté jako ty moje.

„Smlouva s  Morganem pěkně postupuje.“ Upravil si kalhoty, šité na zakázku, a uvelebil se v jednom ze dvou křesel naproti psacímu stolu. Jeho styl byl mírně okázalejší než můj, ale nedalo se mu nic vytknout. „Závažnější body už jsme vyžehlili. Ještě dobrušujeme některé klauzule, ale do příštího týdne bychom to měli mít připravené.“

„To je dobře.“

„Ty toho moc nenamluvíš.“ Ledabyle se zeptal: „Máš na tenhle víkend program?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Eva možná bude chtít někam vyrazit. Pokud ano, pokusím se jí to rozmluvit.“

Arash se zasmál. „Musím ti říct, čekal jsem, že se jednou usadíš – to nakonec děláme všichni – ale myslel jsem, že dostanu nějaké varování.“

„To já taky.“ Což nebyla docela pravda. Nikdy jsem neočekával, že budu někdy svůj život s někým sdílet. Nikdy jsem nepopíral, že má minulost vrhá stín na přítomnost, ale necítil jsem potřebu svěřovat se někomu s touto minulostí, dokud nepřišla Eva. Nedala se změnit, tak proč ji křísit?

Vstal jsem a  přistoupil k  jednomu ze dvou oken, sahajících od  podlahy až ke  stropu, jež rámovala mou kancelář. Zadíval jsem se na městskou nádheru, rozprostřenou za sklem.

Nevěděl jsem, že Eva existuje, bál jsem se ba i  jen snít, že někdy najdu tu jedinou osobu na  světě, která bude akceptovat a milovat každičkou fasetu mé bytosti.

Jak to bylo možné, že jsem ji našel tady, na Manhattanu, přímo v budově, kterou jsem postavil navzdory rozumným radám a za cenu ohromného rizika? Příliš drahá, říkali, a zbytečná. Ale potřeboval jsem, aby si jméno Cross všichni pamatovali a vyslo


34 · sylvia day vovali je jinak, než tomu bylo předtím. Otec to jméno protáhl bahnem; já je povznesl do výšin nejdůležitějšího města na světě.

„Vůbec na tobě nebylo znát, že bys měl takové sklony,“ pronesl Arash za mými zády. „Pokud si správně vzpomínám, chodils se dvěma ženskými, když jsme slavili Cinco de Mayo, a  za  pár týdnů potom po mně chceš, abych ti zkoncipoval nějakou šílenou předmanželskou smlouvu.“

Pozoroval jsem město a využíval té vzácné chvilky, abych si vychutnal pohled z ptačí perspektivy, který mi umožňovala výška a pozice mé kanceláře v budově Crossfire. „Zažils někdy, že bych odkládal uzavření nějaké smlouvy?“

„Jedna věc je rozšířit si portfolio, něco jiného je restartovat si život ze dne na den.“ Zasmál se. „Tak jaképak máš tedy plány? Vlámat se do nového plážového domu?“

„Skvělý nápad.“ Mým cílem bylo odvézt manželku zpátky na Outer Banks. Mít ji jen pro sebe, to bylo učiněné nebe. Nejšťastnější jsem byl, když jsme spolu byli sami. Oživovala mě, díky ní jsem se těšil na život tak, jak ještě nikdy.

Budoval jsem své impérium s  myšlenkou na  minulost. Teď v tom díky ní budu pokračovat pro naši budoucnost.

Na  stole zablikal telefon. Byl to Scott na  lince jedna. Stiskl jsem tlačítko a z reproduktoru se ozval jeho hlas. „Na recepci je Corinne Girouxová. Prý potřebuje jen pár minut, něco vám přinesla. Protože je to soukromé, chce vám to předat osobně.“

„Samozřejmě, že osobně,“ poznamenal Arash. „Možná další květiny.“

Střelil jsem po něm pohledem. „Nesprávná žena.“

„Kéž by tak moje nesprávné ženy vypadaly jako Corinne.“

„Nezapomeň na to, až půjdeš na recepci pro to, co mi nese.“

Zvedl obočí. „Fakt? Auvajs.“

„Chce si povídat, může si popovídat s mým advokátem.“

Vstal a zamířil ven. „Jasný, šéfe.“

Pohlédl jsem na hodiny. Tři čtvrtě na pět. „Určitě jste to slyšel, Scotte, ale aby bylo jasno, zařídí to Madani.“


osvobozená · 35

„Ano, pane Crossi.“

Skrz skleněnou stěnu, oddělující mou kancelář od  zbytku podlaží, jsem sledoval Arashe na  cestě k  recepci, dokud nezahnul za roh, a pak jsem to v duchu celé odsunul. Zakrátko budu s Evou, na což jsem čekal od začátku svého pracovního dne.

Jenže tak snadné to samozřejmě být nemohlo.

Záblesk karmínu v  koutku zorného pole, který následoval o pouhých několik vteřin později, mě přiměl podívat se zpátky přes sklo, a uviděl jsem Corinne, pochodující směrem k mé kanceláři s Arashem těsně v patách. Když jsme se střetli pohledem, zvedla bradu. Její upjatý úsměv se rozšířil a  proměnil ji z  krásné ženy v úchvatnou. Mohl jsem ji obdivovat způsobem, jakým bych obdivoval cokoli kromě Evy – objektivně, lhostejně.

Teď, když jsem byl šťastně ženatý, mi teprve plně docházelo, jak strašná chyba by byla oženit se s Corinne. Byla smůla pro nás všechny, že ona to odmítala pochopit.

Vstal jsem a  obešel stůl. Pohled, jímž jsem přejel Arashe i  Scotta, je odvolával z  jakékoli další akce. Jestli se mnou chce Corinne jednat přímo, poskytnu jí jedinou, poslední příležitost udělat, co je správné.

Vplula do  mé kanceláře v  červených střevíčcích na  jehlách. Šaty bez ramínek měly stejný odstín jako střevíce a zdůrazňovaly její dlouhé nohy i bledou pleť. Vlasy měla rozpuštěné, černé pramínky jí klouzaly přes nahá ramena. Byla přesný protiklad mé manželky a zrcadlový odraz všech ostatních žen, které kdy prošly mým životem.

„Gideone. Určitě si najdeš pár minut pro starou přítelkyni?“

Opřel jsem se o stůl a zkřížil paže na hrudi. „A dokonce ani nezavolám ochranku. Urychli to, Corinne.“

Usmála se, ale oči barvy akvamarínů měla smutné.

Pod paží držela malou červenou krabici. Když došla až ke mně, Corinne mi ji podala.

„Co to je?“ zeptal jsem se a nesáhl po ní.

„To jsou fotky, které se objeví v knize.“


36 · sylvia day

Zvedl jsem obočí. Uvolnil jsem ruce a  krabici přijal, hnán zvědavostí. Ještě to nebylo tak dávno, co jsme spolu chodili, ale podrobnosti jsem si skoro nepamatoval. Zbyly mi dojmy, velké chvíle a lítost. Byl jsem tuze mladý a trpěl jsem nebezpečným nedostatkem sebereflexe.

Corinne odložila kabelku na můj stůl a pohybovala se přitom tak, aby se otřela paží o mou. Obezřetně jsem natáhl ruku a stiskl tlačítko, ovládající průhlednost skleněné stěny.

Jestli chce předvádět divadlo, postarám se, aby neměla obecenstvo.

Sundal jsem víko z krabice a měl jsem před sebou fotku, na které jsme byli s Corinnou propletení do sebe u táboráku. Hlavu měla položenou v ohbí mého ramene, obličej zvednutý tak, abych jí mohl vtisknout polibek na rty.

Vzpomínka mě zasáhla okamžitě. Udělali jsme si tehdy jednodenní výlet do domu jednoho kamaráda v Hamptonu. Počasí bylo chladné, podzim ustupoval zimě.

Na fotce jsme vypadali šťastně a zamilovaně, a svým způsobem jsme asi i byli. Odmítl jsem však pozvání na nocleh, přestože Corinne to očividně zklamalo. Se svými nočními můrami jsem nemohl spát po jejím boku. A nemohl jsem s ní šukat, ačkoliv jsem věděl, že to chce, protože hotelový pokoj, který jsem měl pro ty účely vyhrazený, byl vzdálený mnoho kilometrů.

Tolik problémů. Tolik lží a uhýbání.

Zhluboka jsem se nadechl a  nechal minulost být. „Eva a  já jsme se minulý měsíc vzali.“

Ztuhla.

Odložil jsem krabici na  desku stolu, sáhl po  smartphonu a ukázal jí fotku, tapetu na displeji – Eva a já v polibku, kterým jsme zpečetili svůj manželský slib.

Corinne odvrátila pohled. Pak sáhla do  krabice, zalistovala několika vrchními snímky a  vytáhla ten, na  kterém jsme spolu byli na pláži.


osvobozená · 37

Stál jsem po pás hluboko v příboji. Corinne se kolem mě ovíjela zepředu, nohy omotané kolem mého pasu, paže zavěšené na ramenou a vlasy v mých vlasech. Zakláněla hlavu ve smíchu, z obrázku čišela její radost. Divoce jsem ji svíral, obličej zdvižený, abych na ni viděl. Byla v tom vděčnost a úžas. Náklonnost. Touha. Cizí člověk by se při tom pohledu mohl domnívat, že je to láska.

Což bylo Corinniným cílem. Popřel jsem, že jsem před Evou někdy někoho miloval, což byla nicméně pravda. Corinne byla odhodlaná usvědčit mě z nepravdy tím nejveřejnějším možným způsobem.

Naklonil



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist